Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně

(Charry de Guyrlayowe IX.)

(Arminská sága 9)

 

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1976 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Cesta do ráje

Obsah Dále

Martin le Goff splnil svůj slib a pilně organizoval spiknutí s úsilím hodným lepší věci. I jeho důstojníci se činili; hlavně Ruprecht, který se stal pobočníkem. Dohlížitelé sice přišli na to, že se kluci o čemsi domlouvají, ale nezjistili, co to je, tak nemohli zasahovat.

Jednoho dne si při procházce na zahradě povídali dva malí kluci z nižšího oddělení. Bylo jim tak kolem osmi a byli bezstarostní a romantičtí, jak se na jejich věk sluší. S Martinem le Goffem se vídali jen zřídka a nebyli zapojeni do spiknutí, nicméně o něm něco věděli.

„Je to pravda!“ přesvědčoval jeden druhého. „Velký kluci chystají ňákej bengál! Chtěj se vzbouřit proti bachařům!“

„Nekecej! To je volovina...“

„Prej přijde posel a dá jim tajný znamení! Osmihrotej kříž...“

„Jakej? Takovej, co je na vojenskejch vozech?“

„Ne, jinačí. Ukazovali mi, jak má vypadat.“

„Namaluj mně ho!“ podal mu kluk kus křídy.

Rozhlédli se, ale všude byl klid. Jen nějaké děti sebraly uřvané Mařence plyšového medvídka, uvázaly ho ke klacku, obložily chrastím a upalovaly jako kacíře. Není známo, jakých prohřešků se Míša dopustil, ale musely to být strašlivé zločiny. Mářa zoufale brečela a kluci vyhrožovali, že ji upálí taky.

Ten první přistoupil ke zdi a namaloval na ni křídou osmihrotý kříž, jak mu to někdo ukázal. V té chvíli si jich všiml dozorce a hnal je s nadávkami od zdi; kříž tam zůstal nakreslen a kluci po čase zapomněli na to, že by ho měli smazat – tak odešli.

Když bylo vypuštěno na procházku vyšší oddělení, povšiml si Martin le Goff okamžitě nakresleného znamení. Zachvěl se a jeho svaly se křečovitě napjaly; ani na okamžik nezapochyboval, že to je signál, který očekává. René přišel, ale nezdržoval se, nakreslil svůj kříž a šel dál, za dalšími. Celá země je v ohni; a Martin má povinnost vést svoje lidi.

I ostatní spiklenci poznali, co se děje; srazili se dohromady, Martin šeptem vydával rozkazy. Byli smluveni se všemi ostatními; každý ze zasvěcenců rychle svolal svoje kamarády a oznamoval jim, co se chystá. Užalovanému Frickovi slíbili rozmlátit hubu na mraky, když něco řekne.

Když byli vpuštěni zpátky na pokoje, okamžitě učinili, co je třeba. Vmžiku byly rozpárány slamníky a na světle se objevily zbraně: několik nožů, háky s ostrými špicemi, ocelové tyče, dva luky a šípy. Nebylo to mnoho, ale stačilo na neočekávaný útok. Ruprecht zatloukl na dveře, zatímco ostatní předstírali divokou rvačku. Když dozorce odemkl dveře, aby uklidnil výtržníky, hodil mu Martin na hlavu deku, ostatní se na něj vrhli a vmžiku ho svázali jako balík. V jeho pouzdru na revolver sice nalezli zbraň, ale k velké Martinově lítosti bez nábojů; dozorce nebyl tak zlý a nepovažoval to za nutné. Zato klíče nosil všechny, kluci se jich okamžitě zmocnili a vydali se osvobodit ostatní.

Lidé zasvěcení do problémů oné polepšovny tvrdili, že dozorci a vedení nebylo v průměru horší, než je zvykem v těchto kruzích. Byli přísní a vůči svým chovancům tvrdí, ale většinou chlapce ani dívky netýrali a nijak zvlášť jim neubližovali. Pokud někdo byl ničema, dalo se to přičítat běžné zpustlosti mravů, která není ničím neobvyklým mezi dozorci věznic všech zemí. Jediný z nich byl skutečně sadistický zpustlík, který se vyžíval v bití, ponižování a zlobě; shodou okolností právě ten objevil vzpouru.

Přicházel po chodbě, když slyšel neurčitý šum a křik; přiběhl blíž a spatřil, že proti němu se hrnou z jednotlivých cel kluci vyzbrojení klacky a noži, v čele s le Goffem. Chlap se rozčílil k nepříčetnosti, počal mávat obuškem a vyhrožovat, ale oni šli blíž a chtěli si s ním vyřídit svoje účty. Darebák vytáhl pistoli a několikrát vystřelil.

Jedna jeho rána našla cíl; vedle Martina padl malý chlapec. Kdo může vědět, proč to byl zrovna ten, který ráno nakreslil na zeď osmihrotý kříž? Snad chtěl Martinovi vysvětlit, jak došlo k omylu; snad chtěl jít v první řadě, aby odčinil statečností ten drobný prohřešek. Nikdo se to už nedozví, protože ubožák padl na dlažbu a pod jeho tělem se rozšiřovala kaluž krve.

Povstalci ucouvli a někteří dokonce chtěli utéci hrůzou; to byl taky dozorcův úmysl. Ale Martin le Goff zařval: „Na něj!“ a pár jich vyrazilo proti dozorci. Ten vystřelil ještě jednou, pak jej zasáhla do hlavy Martinova železná tyč. Vzápětí darebák zmizel v klubku klacků a tyček. Martin mu vykroutil z ruky revolver, Ruprecht našel v kapse kabátu další zásobník. A Martin, mávaje revolverem, vedl svoje vojsko proti dalším.

Ti už pochopili, co se děje, shromáždili se a dohadovali, jak vzpouru potlačit; ředitel se pokusil vyjednávat, ale byl spoután a zavřen do jednoho pokoje. Jeho zástupce se zkusil bránit, ale Martin jej střelil zblízka do prsou. Potom padlo několik ran ze strany dozorců a vzápětí nastala krvavá řež. Nešťastní bachaři byli pobiti rozvášněnými vězni jako stádo; nikdo už nepřemýšlel nad tím, co činí.

Až když vychladly horké hlavy a Martin poznal, že se dopustili vraždy, pochopil že vykročili na cestu, která nevede zpátky. Věřil, že je jen jedním z mnoha, že neučinil nic, co by nedělalo v této chvíli i mnoho dalších; ale pochopil, že pro něho a jeho lidi už nevede cesta jinam, než k René le Mogniérovi.

Vítězové s nadšeným řevem páčili dveře skladišť, brali si civilní oděvy, cpali se jídlem. Důstojníci s námahou zajistili sekery a jiné vhodné zbraně, taky koně, kterých bylo jen šest, všichni tažní. Vyvedli je, připřáhli k nim vozy, kterými se jezdilo do města na nákup a připravili je k odjezdu.

Ruprechtova skupina se probila do dívčího křídla polepšovny a osvobodila holky, které tam byly drženy. Přiběhly k chlapcům a zapojily se do drancování. Jejich velitelkou byla dívka Vilma; jen čtrnáctiletá, ale měla za sebou velmi pestrý život, od drobné zlodějky přes členku zlodějské tlupy až k mladistvé prostitutce. Otčím ji prodal do bordelu nejnižší úrovně; protože se jí opilí zvrhlíci, kteří patřili k častým zákazníkům, hnusili, utekla a potulovala se; přivedli ji sem zanedbanou, zavšivenou, pročež chodila s hlavou ostříhanou dohola; jinak měla mnohem víc zkušeností než všichni kluci dohromady.

„Poslyš, Martine,“ řekla, když na chvíli zůstali sami. „Já sice věřím tvýmu René le Mogniérovi, že nám pomůže; ale seš si jistej, že přišla ta správná chvíle? To, co jsme udělali, nám může vynýst kriminál – i špagát! Chápeš to?“

„Chápu. Ale oni zabíjeli první! Teď už nemůžem zpátky!“

„To jsem pochopila! Ale kam chceš dojít? Je pravda, že je někde země, kde budeme moci žít jako lidi?“

„Je to naše poslední šance! Taková země musí bejt!“

„Tak nás teda veď. Teď musíme držet pospolu...“

Uřízla kus rudé drapérie, která zdobila ředitelovu kancelář a uvázala si ji na hlavu jako šátek s cípy na levé straně tváře. „Jsme spojený poutem krve! Prolili jsme krev a taky naše krev poteče, než se dostanem k našim! Měli bysme mít taky znak rudý barvy, znak krve...“

Martin uškubl kus drapérie a ovázal si stejný šátek, jaký měla ona. Svolal svoje důstojníky a řekl jim: „Každej náčelník bude nosit na palici buď rudej šátek, nebo aspoň hadr, aby bylo jasný, kdo je šéf! Na takový označení mají právo jenom takový, co zabili nebo zranili nepřítele! Bude to čestnej odznak těch, který spojuje krev!“

Chlapci si ovázali hlavy červenými šátky a zbytek rudé látky vzali s sebou. Vzali všechno, co jenom šlo, naložili to do vozů a přidali taky malé děti, které by nevydržely tak dlouho a rychle šlapat. Potom vyrazili; Martin věděl, kudy a kam. Menší děti se bály jít a brečely; ale nechtěly se odloučit od velkých a Martin je nechtěl nechat ve vypleněné polepšovně. Měl také několik raněných, ti plakali a křičeli bolestí, ale nikdo jim nedokázal pomoci. Vzali sice lékárničku a Vilma se pokoušela je ošetřit, ale její lékařské zkušenosti byly chabé.

V noci napadli osamělou hájovnu uprostřed lesů. Hajný a jeho adjunkti nebrali smečku usmrkaných kluků zprvu vážně; než pochopili situaci, byli svázáni. Kluci jim pobrali všechny střelné zbraně a taky dva koně, kteří v hájovně byli. Až ráno se podařilo jednomu vyprostit z pout a po osvobození ostatních odešel do města oznámit to policii.

Policejní úředníci považovali celou událost za nějaký nesmysl; teprve když přišli do polepšovny a spatřili mrtvoly dozorců, pochopili, že tohle není nějaký hloupý kousek potřeštěných kluků, ale skutečný boj.

Velitel vyslal za uprchlíky šest jízdních četníků s karabinami, zkušených a tvrdých. Ale ani Martin nebyl bez zkušeností; celá staletí se jeho rod skrýval před těmito četníky a Martinovi vnikly dispozice pro takový život do krve společně s mateřským mlékem. Ponechal menší děti s vozy a zásobami v bezpečné skrýši a sám se se svými Červenými šátky vypravil do boje. Po obratně předstíraných stopách došli četníci až doprostřed lesa; tam konečně zastavili, aby napojili koně a odpočinuli si. Martinovi kluci číhali v záloze a boj byl krátký. Padlo osm dětí, mezi nimi druhý pobočník Michail; ale z četníků zůstal naživu jen jeden, i ten byl těžce raněn a pomocná výprava ho nalezla až druhý den. Martin získal šest koní a karabin; jízdní koně rozdal svým nejbližším důstojníkům a pokračoval i s dětmi v cestě.

Cesta to byla hrozná; malé děti plakaly strachem, ranění bolestí. Doposud měli co jíst, bylo dobře; i když jim chutnalo jako vlčatům a nešetřili jídlem. Martin ztrácel nervy a klid, neustále posílal svoje jezdce na zvědy, kdy už narazí na nějaký jiný oddíl povstalců (či René le Mogniéra), ale nikde nebylo slyšet, že by se spiklenci hýbali.

Třetího dne cesty přepadli zámek, který nyní náležel nějakému zbohatlému obchodníkovi s kůžemi. Na zámku bylo mnoho koní, potraviny, celá zbrojnice historických zbraní. Kromě toho tam byl starý vrátný a jeho stará žena, dvě mladé služky a kočí. Byli to lidé dobří a nepříliš odhodlaní, a tak nebránili divoké sebrance v drancování. Kluci si navlékali brnění po křižáckých rytířích, mávali meči a starobylými ručnicemi; našli taky pánovy lovecké zbraně, i ty zabavili. Na zámku přespali a vyžádali si od služebnictva ujištění, že oznámí nevítanou návštěvu až zítra; což se stalo.

Pátý den to Martin už nevydržel a poslal jednoho z Červených šátků na výzvědy k jedné polepšovně, o které věděl, že má být zapojena do spiknutí. Kluk se vrátil nazítří s hlášením, že tam nikdo nic neví a ani jim nenapadlo se vzbouřit. Byla to Jobova zvěst; postrašené děti se choulily k sobě v lesní skrýši, jektaly zuby a bály se. Během noci uteklo dvacet nejmenších, aby se přihlásily ve vesnici, kterou včera po cestě viděly. Také ranění prosili, aby je Martin nechal někde u lidí; raději se vrátí do vězení, než by trpěli až do smrti v ležení povstalců. Martin jim to slíbil.

V té chvíli mu pomohla Vilma; stála na jednom z vozů a křičela přeskakujícím hlasem na zbídačelé mužstvo: „Co jste si mysleli? Že na nás budou někde čekat s klíčema od města a pečenýma husama? Že nás budou vítat jako osvoboditele nebo hrdiny? Museli jste přeci počítat s tím, že jdeme do boje, budeme zabíjet a umírat! Je to naše povinnost, povinnost bojovníků za svobodu!“

Vyděšené děti se choulily k sobě a popotahovaly; ale dívka s rudým šátkem na hlavě ječela dál: „Kdo z vás je natolik nízký, aby chtěl být otrokem? Kdo se chce vrátit k ranám, trýznění, špatnýmu žrádlu a urážkám? Není lepší padnout na poli cti a slávy, než být zadupán do země botama těch, co nás nenávidí?

Slíbili nám ráj na zemi, slíbili nám zem plnou slunce a štěstí; zem, která rodí dost jídla pro všecky lidi, kde budem konečně lidma! Ale znamená to snad, že dostanem to všecko zadarmo, že za to nemusíme nic dát? Nikdy nikdo nedostal nic zadarmo, tak ani my nedostanem! Co máme dát my, co nemáme nic? My dáváme svou krev, svůj život! Umíráme, aby ti, co dojdou na konec cesty, mohli žít! Slíbili nám cestu do ráje; a my do toho ráje dojdem!“

„Ale – musíme kvůli tomu skutečně zemřít?“

„Je lepší zemřít než žít v otroctví!“ řekla Vilma. „Ať ten, kdo ztratil víru, odejde; ale my, co dojdem k cíli, budem žít v ráji na zemi! Kdo má odvahu a kdo chce bejt šťastnej, půjde s náma! O ty ostatní nestojíme; ať táhnou ke všem čertům!“

„Půjdeme,“ volali na ni. „Půjdeme do ráje! Musíme tam jít!“

„Martine, ty nás povedeš! Možná se stala chyba a plamen vzpoury se doposud nerozhořel; tak ho teda podpálí naše červený šátky! Ta polepšovna tam je bohatá, je tam plno zbraní, jídla, koní; kdo chce, půjde s náma! Získáme nový bratry a sestry, nový bojovníky, nový Červený šátky! Zaútočme na polepšovnu a osvoboďme je!“

Martin le Goff neseděl tak často ve školní lavici a neuměl tak mluvit, ale přijal – taky návrh uskutečnil. V polepšovně věděli o vzpouře, která se chystá; ačkoliv neměli tušení, že už začala, připojili se k Martinovi. Zato tam nechali menší děti, které se bály, a pár raněných, kteří už nemohli dál. Martinovy Červené šátky přepadly vojenskou strážnici, odzbrojily vojáky, kteří až na hlídku spali, a ukradli koně a zbraně; Martin rozdělil oddíl na dva proudy, které postupovaly nezávisle na sobě, tak se mu podařilo zmást četníky, kteří po uprchlících usilovně pátrali. Chlapci přepadali osamělé usedlosti, brali koně a jídlo, kde našli i zbraně – a červenou látku na šátky. Občas tekla krev; kluků i lidí, kteří si nechtěli dát vzít svůj majetek. A potom se hlavy dalších jezdců ozdobily znamením krve.

Nepostupovali přímo, měnili směr cesty, skrývali se a napadali osamělé oddíly nepřátel. Zabíjeli a umírali; hladoví, promrzlí, zbídačelí. Jejich cesta do ráje byla poseta mrtvými, ponejvíce vlastními; na zasněžených cestách tekla mladá krev. Byli šílení, neuznávali nic kromě sebe a nechtěli nic, než dojít do ráje.

Co by udělali lidé, kdyby byli věděli o jejich touze? Možná by jim otevřeli cestu a pomohli jim dostat se k nám, k cíli jejich strastiplné pouti. Ale lidé nevěděli nic; proto děti umíraly ve sněhu zbytečně a nesmyslně; jen pro vidinu iluzorního štěstí, vznášející se v dálce.

Martin le Goff nepřemýšlel. Od malička mu lidé ubližovali a on ubližoval lidem. Nevěřil, že jsou na světě dobří lidé, kromě těch, s nimiž se spojil bratrstvím krve. A přitom věřil, že tam v dálce, u cíle cesty, najde lidi dobré a laskavé, s nimiž bude moci žít. On, který lhal a podváděl, věřil vyprávění o Arminu jako té nejpravdivější pravdě; i když ani René, který mu o něm vyprávěl, ho nikdy neviděl. Martin věřil v ráj na zemi – a vedl své jezdce do ráje.


Císař Vilém II. byl rozhněván na nejvyšší míru. Členové rady se chvěli před jeho rozlíceností a horečně uvažovali, jaké svoje zásluhy nanést, až se bude projednávat jejich osoba. Neboť pán německé říše zlostně křičel:

„Válka ještě nezačala – ale po celém Německu teče krev! Kdo to zavinil, pánové, kdo za to může? Jenom vy a vaše neschopnost! Nic mi nevysvětlujte, já to vím! Kdo může za to, že nás všichni napadají, kradou a loupí? Moltke, vysvětlete to!“

Moltke: „Vaše Veličenstvo směšuje několik věcí! K válečným operacím patří jenom ty tlupy lidí z Polska, které přepadají přímořské oblasti. Zřejmě táhnou přes pobřeží k Templářům. To bylo zřejmé od chvíle, kdy na řádových sídlech vztyčili prapor se zkříženými meči...“

Von Falkenheym: „Co je to za hloupost? Jaký prapor, jaké zkřížené meče? Já to nechápu!“

Moltke: „Řádové znamení počínající války je prapor se zkříženými meči. Když je vyvěšen, znamená to, že řád přijímá vojáky. V Polsku byl vztyčen na několika místech; všichni Poláci, kteří dřív pod vedením komenditora Lasęky připravovali povstání, teď táhnou přes moře nebo jinak k vojsku de Guyrlayowa.“

Von Büllow: „Ať si jenom jdou! Rozmačkáme je jako štěnici i s tím jejich komenditorem!“

Korunní princ Ruprecht von Bayern: „Mlčte, prosím vás! To není vůbec všechno! Co ty ostatní tlupy?“

Moltke: „Pokud vím, v západní části říše se jedná jen o tlupy zfanatizovaných dětí. V podstatě jde o tragické nedorozumění. Jsou to ubožáci, kterých je mi líto. Zajatci, které jsme získali, vypovídají, že jsou v bezvýchodné situaci a udržuje je při životě jenom fanatismus jejich velitelů. Chtějí k Baarfeltovi; ale není to jeho akce, spíš jejich vlastní nápad. Bojím se, že ani Guyrlayowe z nich nebude mít velkou radost!“

Luddendorff: „Kašlu mu na to, jestli má radost nebo ne! Je to nějaký jeho trik, jak nás poškodit! Věřím tomu, že i ty smečky jsou jeho dílo. Povídá se přece, že umí krotit zvířata; třeba ho poslouchají i ti vlci...“

Moltke: „Nevyprávějte nám tu pohádky, prosím vás! To je strašidlo pro děti, nějací rozumní vlci! Ještě že jste si nevymysleli upíry a vlkodlaky! Objevily se vlčí smečky, no prosím; je tuhá zima a vlci vždycky v zimě napadají domácí zvířata. A že zakousli taky několik lidí, to snad nemůžeme ovlivnit! Jsou vystrašení a hladoví, tak koušou lidi! Stačí udělat na ně hon, obklíčit je a vystřílet – a je to!“

Luddendorff: „Jenže oni se pohybují po celém Německu a jak se zdá, míří taky oni ke Guyrlayowovi. Kromě toho někdo viděl už i rysy a medvědy – to je podle vás taky běžné?“

Moltke: „Babské tlachy!“

Luddendorff: „A opovědný list toho knížete Warta?“

Moltke: „Falzifikát. Nepovedený žert nějakého hlupáka. Mám tady opis toho opovědného listu; copak takhle se může vyjadřovat nějaký vlk z lesů? To psal nějaký vtipálek; jen poslouchejte.“

 

Já, Wart z Bialego Kamenia, vlčí šlechtic a kníže, opovídám tímto a vyhlašuji věčné nepřátelství všem lidem, kteří ze zla a nenávisti, která je jim vrozena, zavraždili moje ženy a děti; přísahám při Měsíci, který je naším Bohem, že je budu zabíjet a mstít se, dokud nevyteče z mých žil poslední kapka krve! Na věčné časy budu mstít krev svých nevinných dětí, dokud se moje kožešina nerozpadne v prach. Zářící duše mých předků se vznášejí kolem mne a dávají sílu mým zubům, aby rozdrásaly hrdla mých nepřátel; ať mi dopomohou ke spravedlivé pomstě!

 

Důstojníci potřásali hlavami a kníže Albrecht von Württemberg se pohrdavě zasmál. Vilém II. se mračil i nadále.

Vilém: „Bohužel, ani s Guyrlayowem se nám nedaří nic tak, jak bychom chtěli. Ztratili jsme úplně kontakt s jeho posádkou; zprávy od našeho agenta jsou ty nejhorší. Hindenburgu, přečtěte to poslední hlášení!“

Hindenburg: „Hlášení č. 35.“

 

V poslední době vzrůstá počet přicházejících vojáků i důstojníků. Dostavil se jistý Palmiro Corsi; tvrdí o sobě, že má tři sta jezdců. Je to Ital nejistého původu, kariérista, vychytralý lupič a námezdný vrah. Neustále přicházejí další Poláci; nemám možnost zjistit, kolik jich je.

Bellini byl povýšen na kapitána; vede náborovou kancelář ve městě a obskurní nevěstinec, který slouží jako svérázné kulturní středisko. Prosazuje kult fénické bohyně Astarté, kterou nikdo samozřejmě nebere vážně, ale obřadů se zúčastňují rádi vzhledem k jejich sexuálně dráždivé náplni. O víkendu je navštívil oddíl Rytířů Černého Kříže, vedený jistým Brunem von Weranskim a jeho milenkou (?) a ideoložkou řádu profesorkou Odilií Raubvogelovou; dle svědků bylo dosaženo plného pochopení a uzavřena dohoda o spolupráci. Doktorka Odilie byla prohlášena velekněžkou.

Nálada ve vládních oddílech je čím dál napjatější; přispívají k tomu psychotechnické prověrky, které provádí Almetta. Každý den bere na test několik vojáků; poddůstojníky prověřil a vyřadil tři čtvrtiny, které G. zařadil do trestné roty. Obávám se, že ani já neprojdu testem, bude-li se mnou prováděn. Někteří vojáci z obavy před testem uprchli z kasáren, bohužel právě ti, kteří nám byli věrní.

Většina jejich »odborníků« jsou mágové, kteří se zabývají některým aspektem duševní činnosti člověka. Se zajatci, bývalými vojáky Německé říše, podnikají řadu podivných pokusů. Nejnovější metoda je přímý přenos vědomí z jedné osoby na druhou; provádí se tak, že v hypnotickém stavu se propojí jejich myšlení, takže po probuzení mají oba jedinci stejné vzpomínky. Úspěšnost těchto pokusů je přibližně třicet procent, s postupujícím časem vzpomínek ubývá nebo se jeví nedůležité. Nicméně osoby, které byly této metodě s úspěchem podrobeny, ztrácejí zájem dále sloužit v armádě, naopak touží uprchnout a ztratit se z dosahu. Velení jim vychází vstříc výrobou falešných dokumentů.

Pokusil jsem se vyzvědět nějaké bližší informace, podle znění instrukce č.XB 12. Zjistil jsem, že tyto údaje jsou přístupné pouze jedincům, kteří dosáhli minimálně rytířského zasvěcení, což jsou z vojáků Oberon, Kérac, Bellini atd. Samotní T. ty znalosti ochotně rozšiřují, ale během výuky podrobují žáky intenzivnímu vymývání mozku, následkem kterého dochází k nevysvětlitelným změnám v hodnotové orientaci. Neodvažuji se požádat o zařazení do výuky z obavy, že bych také já mohl být infikován a ztratit zájem o plnění dalších příkazů i službu v zájmu Německé říše.

Nemám spojení s vašimi rezidenty a obávám se, že zakrátko nebudu mít ani možnost posílat hlášení. Naléhavě žádám o pomoc! Jinak hrozí naprostý konec. J.

 

Von Emmich: „To je hrozné! Měli bychom mu pomoci!“

Von Haeseler: „Rád bych věděl, jak si to představujete!“

Moltke: „Bohužel v současné době mu nemůžeme nijak pomoci. Je už naší jedinou nadějí, lidé ve městě odmítají jakékoliv akce proti Guyrlayowovi. Bojí se ho! Hlásí, že oddíly jeho jízdy projíždějí krajem a všechno kontrolují. Nejen vládní vojáci, také řádoví jezdci. Okresní hejtman protestoval, ale on na to nebere ohled. Zřídil tak zvanou Radu obrany města, sám jí předsedá a rozděluje úkoly: tohle zařídí ten, to onen. Neuposlechnutí rozkazů trestá vězením nebo i smrtí.“

Falkenheym: „Pane, to je důstojník!“

Vilém II.: „Zajímají mne ty psychotechnické zkoušky! Co to je?“

Moltke: „Náš agent o tom mnoho neví, nikdy nejednali před ním o podrobnostech. Zavedl to ten Španěl Almetta. Pozve si vojáka do kanceláře a tam ho uspí mesmerickým spánkem. A klade otázky. Voják mu poví všechno, co ví, ani o tom nemá tušení. Když se probudí, vůbec neví, co povídal. Almetta jen napíše: vyhovuje – schopen – nevyhovuje – zločinec. Kteří vyhovují, mají nárok na povýšení v případě, že je jich zapotřebí. Kdo mají schopen, slouží jako vojáci. Kteří nevyhovují, jsou zařazeni do trestných rot. A pokud se někdo přizná ke zločinu, jde před polní soud, kterému předsedá Japonec Yamanaki. Většinou odsuzuje každého k smrti, ale Guyrlayowe běžně dává z milosti deset let nucených prací. Oběsili zatím dva lidi, to k zastrašení stačilo...“

Von Einem: „Co tomu říká ten kapitán Janssen?“

Moltke: „Má strach, jako všichni. Musí poslouchat; Guyrlayowe mu jenom dává rozkazy, o ničem se s ním nebaví. Má svoje důstojníky, převážně řádové. Když povýší někoho z místních, vyžaduje od nich zapojení do řádu...“

Büllow: „Nejlepší by bylo nějak mu vpadnout do zad! Provést proti němu nějakou chytře vedenou akci, která by ho znemožnila!“

Vilém: „Máte na mysli něco konkrétního?“

Büllow: „Pouze nejasnou představu; ale znám lidi, kteří by něco dokázali vymyslet! Využijeme našich agentů v té zemi a zamotáme Guyrlayowa do místních nepořádků. Souhlasíte?“

Vilém: „Pokuste se o to. Zní to rozumně.“

Moltke: „Jak dlouho budeme čekat ne příhodnou dobu k útoku?“

Vilém: „Především do zlepšení počasí. Bojovat v hlubokém sněhu je nesmysl; jeho šelmy to možná umějí, ale naši vojáci ne! Doporučuji konec března nebo počátek dubna...“

Moltke: „Do té doby se mu tam sejde tisíc řádových jezdců!“

Vilém: „O to slavnější bude naše vítězství!“

Tím byla schůze válečné rady skončena.

 


Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30