Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezny

Zpět Obsah Dále

Pevnost Swärzbeeck připomínala ze všeho nejvíc cikánský lágr; na prostranství, kde byl dřív volný prostor pro cvičení mužstva, teď vyrostla řada stanů a podivných dřevěných bud, všechny vybavené malými kamínky. Konírny i ostatní hospodářské budovy byly přeplněny koňmi, za konírnami stály vozy, na kterých se měla odvážet kořist, i lehká polní děla. Kromě toho byly postaveny dva dlouhé zděné a dřevěné baráky; v jednom byli zavřeni zajatci, ve druhém bydleli řádoví vojáci.

Po nádvoří neustále pobíhali podivně vystrojení muži: vojáci v uniformách byli v menšině, i ty uniformy byly často všelijak vylepšeny. Poláci v pestrých kabátcích s rodovými znaky na prsou či zádech, řádoví jezdci v polokožíškách nebo černých bundách, všelijací dobrovolníci. Byly tu slyšet nejrůznější jazyky: italština, španělština, ale i tak exotické jako řečtina, arabština a černošská nářečí. Když kapitán Janssen potkal na dvoře prvního černocha, málem dostal nervový šok a rázně žádal, aby se už víckrát příslušník podobné nižší rasy neobjevoval v jeho blízkosti. Charry se mu vysmál a nějaký kluk v opeřeném klobouku ho poslal do jistých míst.

V pevnosti veleli Almetta, Palmiro Corsi, Bellini, Oberon. Důstojníci, kteří neprošli psychologickými testy, byli vyřazeni z jakékoliv činnosti a Charry je poslal do hlavního města se stručným dopisem, že je k ničemu nepotřebuje a proto dává k disposici nadřízeným. Kapitán Janssen rázně odmítl se testu podrobit a Charry na něj nenaléhal; ostatně kapitán se mezi řádovými vojáky cítil jako cizí. Většinou chodil sem tam jako bludná ovce a skuhral; z jezdců ho nikdo nebral na vědomí a ani jeho vlastní vojáci mu neprojevovali žádnou úctu.

Mužstvo se rychle smísilo s řádovými jezdci a za několik dní načichlo svobodomyslnými mravy Templářů. Vojáci čím dál častěji žádali, aby jim bylo dovoleno seskupovat se dle vlastního uvážení a volit poddůstojníky a důstojníky ze svých řad. Běžně se vžilo tykání a oslovování komthurů Svatosti, což nejvíc hněvalo chudáka Janssena. Dalším zdrojem jeho rozladění byl zvyk, jemuž se začalo říkat rotace uniforem; neustálé výměny za jiné a lepší, přičemž ty dosavadní přecházely na dalšího nováčka.

Mravy a zvyklosti řádových jezdců byly fenomén, který nebyl jasný nikomu, kdo neuvažoval jako oni. Když se objevil Palmiro Corsi, rozesmátý a bezstarostný jako půlroční štěně, nechtěl nikdo věřit, že by tohle mohl být rytíř a plukovník řádové jízdy. Taky proto, že s ním přijelo jenom pár jezdců; avšak průběžně se objevovali další, vždy nadšeně vítaní svými druhy. Stěhovali se do kasáren i do provizorních baráků, dohadovali se, kdo bude sloužit v kterém oddíle a pod kterým velitelem, co podnikne a kde koho oloupí; mezi tím neustále cvičili s nejrůznějšími zbraněmi. Čas od času z nich šla hrůza.

Na první pohled to vypadalo, že jejich jediným zájmem je získat co nejvíc kořisti; taky o tom neustále mluvili. Bezohlednost a chamtivost byly vysoce ceněny; málokdy hovořili na jiné téma, než kde kdo k čemu lacino přišel. Vydávat za něco peníze nepovažovali za rozumné, dokonce většina ani žádné neměla; ovšem kvalitní věci kupovali rádi. Mít dobrého koně a spolehlivou zbraň byla životní nutnost, ozdoby ze zlata a drahokamů jejich mobilní banka. Až během času vysvitlo, že všichni jsou fanaticky zbožní; sloužit Bohu bylo jejich vášní a představovali si to tak, jak jim vysvětlovali jejich velitelé.

Říkali si jezdci; podle Diany už od doby, kdy jezdec znamenalo římského šlechtice. Polský ekvivalent byl harceři, španělský caballeros, italský cavalieri; to vše znamená zároveň rytíře. Avšak rytíř v řádu je něco víc, člověk se zasvěcením Bohu; jezdci zasvěcení neměli a ani o ně moc nestáli, znamenalo by pro ně víc povinností a méně práv. Když je někdo obdržel, stal se automaticky velitelem a byl odpovědný nejen lidem (což nikoho moc netrápilo), ale též Bohu. Rytíři s černými či modrými kameny na osmihrotých křížích měli rovněž kněžskou pravomoc; sice nesloužili mše, ale křest, svatbu nebo pohřeb v pohodě zvládli. Mezi jejich povinnosti patřilo také dělat přednášky svým jezdcům a vysvětlovat jim vše, co nevěděli; jak to probíhá v praxi, nebylo moc jasné.

Zákony státu či jakékoliv jiné společnosti než vlastní pro ně neznamenaly nic; to bylo jasné od počátku. Pokud se jimi vůbec zabývali, tak jen proto, aby se dohodli, jak je obejít. Lidská společnost pro ně byla lovištěm, ve kterém si oni, mocné a dravé lidské šelmy, vyhledávali kořist. Palmiro Corsi to vysvětlil ve své první přednášce takto:

„Lidská společnost byla Bohem stvořena jako dokonalá; avšak lidé ze své touhy po smyslovém požitku poklesli a vytvořili svět, který se vzdálil od dokonalosti i od Boha. Chamtiví a pošetilí jedinci obětovali Satanovi a jeho démonům; s jejich pomocí potom vytvořili svět, jak jej dnes vidíme. My jsme povinni nalézt cestu zpátky k Bohu; navrátit svět k jeho ideálnímu stavu. Zákony, které nejsou od Boha, pro nás nejsou závazné; majetek nesloužící Bohu je bezcenný. Člověk, který neslouží Bohu, není tak docela člověk; pokud jej začleníme do služby, prokážeme mu tím nesmírné dobrodiní. Každý je povinen neustále přemýšlet, jakým způsobem by mohl co nejvíc prospět návratu království Božího na tuto zemi; a k tomu použít vše: lidi, zvířata, předměty, peníze. Obětovali jsme Bohu svá těla, mysl i duši, kterou nám propůjčil; nyní mu obětujeme, čeho se dotkneme...“

Znělo to vznešeně a ušlechtile, ale zakrátko Templáři předvedli názorně, jak to myslí v praxi. Cokoliv kdo z jezdců spatřil, bez váhání použil ke své službě. Pokud tomu předešlý majitel nechtěl rozumět, dával tím najevo svou chamtivost, nepřejícnost a službu Satanovi. Samozřejmě se neslušelo brát si něco bez dovolení; taky proto byli jezdci tak chudí. Pokud se ale majitel dopustil třeba zločinu nebo jen přestupku proti Bohu, situace se měnila: jeho majetek propadal soudu a kdo jej navrátil ke službě, ten jednal správně. Chcete příklad?

Dejme tomu, že existuje banka. Její majitel se ke svým bližním chová nemravně, okrádá je na úrocích, hromadí peníze a nedává patřičné dary zbožným a šlechetným ovečkám z řádové jízdy. Tento ohavný nemrava propadl peklu a Satan ho potrestá; avšak ušlechtilí jezdci se rozhodli ho zachránit a dát mu možnost se napravit. Nějakým způsobem odejmou část jeho jmění a začlení do služby Bohu; třeba si za to nakoupí koně a zbraně. Tato akce ovšem podléhá schválení rytíře; rytíř vstoupí do meditace, důkladně si věc promyslí a rozhodne, zda si počínat tak či onak. Rovněž obětuje všechny získané prostředky Bohu; třeba ještě před tím, než je jeho jezdci převezmou. Když při tom někdo zahyne, jde jeho duše přímo do nebeského hradu, kde vyčkává, až se bude moci opět narodit jako vznešený Obránce trůnu Božího. Když někdo padne mečem řádového jezdce, rovněž dosáhne podobné cti, i když byl zaživa bezbožný pohan. Je tedy nanejvýš ušlechtilé zabít ho; samozřejmě při zachování všech zásad. Ti ubožáci ovšem nevědí, jakou čest jim jezdci prokazují, a usilovně se brání; buďme k nim shovívaví, jsou v iluzi.

Jedinců v iluzi je spousta; třeba ženy. Taková ženská dělá tu chybu, že žije v nevědomosti a netuší, že její jedinou povinností je sloužit Bohu. Když třeba vykoná zbožný čin, že pečuje o bojovníka zasvěceného Bohu, živí ho, pere a zašívá mu prádlo a v noci mu zahřívá lůžko, je jí mnohé odpuštěno a jde rovnou do ráje. Pokud s ním ještě ke všemu má děti a vychová je jako řádné, zbožné a vychytralé jezdce, má to nebe spolehlivě jisté. Úkolem mladších mužů je vyhledávat ženy k tomu vhodné, oženit se s nimi a přivést je tak na správnou cestu. Zpočátku to některá nechce pochopit; ale však ona na to časem přijde!

Když svoji filozofii italští jezdci vysvětlovali druhým, zůstával jim občas rozum stát. Zakrátko vyšlo najevo, že mnozí žijí tak, že bydlí ve městech nebo na venkovských statcích, často z milosti druhých, kterým tak dávají možnost zapojit něco ze svého majetku do služby. Někteří tu a tam bezostyšně kradou; není to sice pěkné, ale oni konají velmi ušlechtilou činnost, totiž nasazují vlastní život, aby dopřáli původnímu majiteli obětovat část svého majetku. Lidé je nazývají povaleči, příživníky nebo flákači, ale hluboce se mýlí; my se však na ně nezlobíme, protože jsme nesmírně laskaví a pokorní.

Všichni jezdci se neustále cvičili v boji; ušlechtilé jsou staré šermířské techniky, jako italská či španělská škola, ale je nutné ovládat taky nové zbraně. Vůbec, veškerá technika je od toho, aby se ovládala a zapojila do služby; někteří už uměli i řídit auta a nepochybně si je časem pořídí. Ochotně se dávali zaměstnat v jakémkoliv postavení a pracovali velmi dobře; špatně pracovat znamená plnit Pánovu vůli nedokonale. Nebyli však připoutáni k výsledkům své práce; když je přestala bavit, klidně odešli jinam nebo nedělali vůbec nic. V mládí nesmírně rádi studovali, cokoliv a tak dlouho, dokud jim to někdo byl ochoten financovat. Vynikali inteligencí a mnozí dosahovali velkých studijních úspěchů, ale zřídka je uměli proměnit v nějaký hmatatelný zisk.

Mnozí patřili ke staré šlechtě; nebylo nenormální, že uměli vyjmenovat svoje předky až k římským patriciům. Mezi nimi se čas od času objevovaly nemanželské děti a všelijaké šílené propletence vztahů; rodinné spory, hádky, boje i vraždy. Ovšem, že s činy svých předků nesouhlasili, byly bezbožné; avšak na druhé straně na ně byli zároveň hrdí. Nevylučovali, že oni sami se dopustili či ještě dopustí nějakých přečinů; právě proto musí tím usilovněji sloužit, aby jim bylo odpuštěno.

Že byl někdo původem Ital, to bylo hezké, ale ne rozhodující; šlechta je nadnárodní. Z toho důvodu může být šlechtic docela klidně Polák, Číňan nebo Maur; vznešené postavení získává, když se jej dosavadní šlechtic dotkne rukou nebo s ním zkříží zbraň. Černí otroci, kterým bylo dovoleno být ve styku se šlechticem, byli ušlechtilejší než svobodní lidé, kteří se odvrátili od Boha a honí se za majetkem. To bylo jasné zejména všelijakým lidem pleti černé, snědé či žluté, kteří se k řádu připojili a nyní tu zásadu usilovně prosazovali; nejraději zbraní. Černoši bojovali výtečně; zlé jazyky tvrdily, že je to jediné, co ovládají. Jezdci byli samozřejmě rasisté, pohrdali každým nižším stvořením; nejvíc ti, kteří sami z nižších kruhů vzešli.

Kromě tradiční šlechty tu byli nováčci; to se dělo tak, že šlechtic za nějakých okolností přilnul k mladšímu jedinci, ze kterého si udělal nejdřív sluhu, pak zbrojnoše a nakonec vojáka. Často to byly děti; řádový jezdec s sebou klidně vláčel světem bezprizorného kluka, kterého sebral na silnici, dělil se s ním o hubenou stravu a učil ho všemu, co sám uměl. Existovala na to rovněž teorie, že tito tuláci už v předešlých zrozeních byli služebníky Božími a je třeba způsobit, aby si na to vzpomněli. Různých teorií bylo vůbec víc než zdrávo; téměř každý starší jezdec ovládal leccos z magie a různých mentálních technik, které se přiučil od zasvěcených rytířů. Jedna z nich byla, že pohledem do tváře odhadovali, kdo k nim patří a kdo ne; v mnoha případech se nespletli a vyhlédnutý jedinec se skutečně přidal.

Souvisela s tím drobnost, kterou cizí nejdřív považovali za vtip nebo zábavu: počítání let v řádu. Jezdci neuznávali normální letopočet a za datum svého zrození někdy vydávali vstup do řádu. Bylo divné, když bělovlasý stařec tvrdil, že je mu pětadvacet, ale ještě zvláštnější, když nějaký usmrkanec prohlašoval, že je mu sedm set šedesát. V tomto případě počítal do svého věku službu svých vznešených předků a činnosti v předchozích životech. Ostatní to kupodivu brali vážně.

S těmito předpoklady přitáhli do Swärzbeecku; už předtím byly jisté náznaky v jednání Charryho, ale jezdci to vyhlašovali jasně a bez zábran: člověk začíná ve chvíli, kdy si pověsí na krk řádový kříž. Do té doby byl členem nějaké společnosti, armády, státu; konečně, proč ne? I my budeme po nějakou dobu členy této armády, budeme sloužit tomuto státu. Potom zemřeme nebo odejdeme, o tom rozhoduje Bůh. Budeme sloužit natolik zodpovědně a podle vůle Boží, abychom nebyli zatraceni; na ničem jiném nezáleží. Někomu z nás se podaří získat majetek, pozemky, služebnictvo, ženu, děti, továrny či banky; jiným se to nepodaří. Ten majetek není žádné potěšení, jsou to objekty, které nám svěřil Bůh, abychom se o to pečlivě starali. Když nám nesvěří nic, máme ještě větší štěstí, že se nemusíme o nic starat. Sláva Bohu; můžeme nasednout na koně a hnout se o číslo dál.

Chceš jít s námi, vojáku? Jsi vítán! Do této chvíle jsi byl bezvýznamný jedinec, zmítaný ošidnou náhodou. Jestliže ale svěříš svůj život do rukou Bohu, přijmeš službu a připustíš, aby sám Pán rozhodoval o tvé budoucnosti, stáváš se rázem šlechticem, jezdcem řádu Templářů. Vlastně se vůbec nic nezmění, budeš dělat pořád totéž, co jsi dělal předtím; ale s vědomím, že se máš při každé příležitosti rozhodnout správně, dle Pánovy vůle. Jestli v budoucnu odpadneš, začneš se považovat za vlastníka věcí, pána svého osudu a bezbožného ateistu, poklesneš; což nijak nevadí, alespoň v této chvíli jsi sluhou Božím. Pojď s námi, nedělej si starosti a nadšeně očekávej, co ti pošle!

Chceš si svoje tělo vyzdobit tetováním, zlatou náušnicí nebo nápadnou uniformou? Proč ne, alespoň nepřítel pozná, že jsi osoba významná a nebezpečná každému uctívači Satana! Nelíbí se to snad tvému dosavadnímu důstojníkovi? Vykašli se na něj, je to jednak blb, jednak bezbožný ateista. Proč ho vůbec posloucháš, ustanovil ho snad nad tebe Bůh? Máš právo si dobrovolně zvolit, koho chceš poslouchat jako velitele. Náš rytíř Palmiro Corsi je zkušený, moudrý a zbožný; vrchní velitel Mario di Carialti je potom anděl Boží, jenž sestoupil z Hradu Grálu, aby nám prokázal tu čest a vedl nás. Budeme ti vyprávět, jaké hrdinské činy dokázal... Charry Guyrlayowe je samozřejmě také zbožný světec; to vidíš na tom, že ho poslouchají tygři a leopardi. Bůh je osvítil, takže mluví, jezdí na koních a konají službu jako lidé, co je na tom zvláštního? Svět je plný andělů, démonů a všelijakých dalších bytostí; jenom hlupáka to může překvapit.

Vojáci to přijímali s velkým zadostiučiněním; avšak soustavně se šířily zmatky, hádky a drobné potyčky. Mnozí požadovali, aby bylo jasně stanoveno, kdo je tu důstojník, v jaké hodnosti a čemu vlastně velí. Řádoví jezdci krčili rameny, jim bylo vše jasné; Charry tedy rozhodl, že v neděli se budou konat volby velitelů. Vydal směrnici, že řádoví jezdci se nebudou plést do věcí, po kterých jim nic není; záhy však vysvitlo, že volby nelze uspořádat, pokud jezdci nezajistí řádné sčítání hlasů a pořádek všeobecně. Mnoho vojáků to pochopilo tak, že pokud není někdo v řádu, nemá vůbec do ničeho kecat.

Vojáci zvolili důstojníky Oberona, Belliniho, Kéraca a Abrahama Kesselese. Oberona a Belliniho žádali učinit kapitány, druhým dvěma přidělit hodnost nadporučíků. Charry souhlasil. O vrchním veliteli se vůbec nediskutovalo, ačkoliv Charry se nechal slyšet, že by se toho rád zbavil. Lukáš a Palmiro měli hodnost plukovníka a nikdo se tomu nedivil; co se týkalo Yamanakiho či Almetty, byli oslovováni generále a o jejich hodnostech se nehovořilo; je si vyvolil Bůh, ne lidé!

Dále byli zvoleni téměř všude noví poddůstojníci; staré zásadně nikdo nechtěl. Charry neměl námitek, ale vyjádřil obavy, zda si ti noví poradí s výcvikem mužstva. Palmiro odpověděl, že ochotně přidělí ke každé četě zkušené instruktory, kteří vychovají oddíl i s velitelem; nejlépe mírným násilím.

Volby se slušelo oslavit, takže Bello Bellini pozval všechny do svého zábavního komplexu ve městě. Kam že? Co je zábavní komplex? Hned se dozvíte: ke skupině dívek, obsluhujících chrám Astarté, bývalou Červenou růži, se přidaly další, protože jim bylo líto, že má úspěch a ony ne. Postupně se jednotlivé podniky začlenily do komplexu; patřily k němu lázně, restaurace, sportovní aréna a herna; vyšlo totiž najevo, že Astarté nemá vůbec žádné námitky vůči hazardním hrám. Přestavby v Červené růži proběhly bleskově a omezily se spíš na divadelní dekorace; z velké jídelny udělaly chrám, kterému dominovala čtyřmetrová socha bohyně. Před ní se prováděly jakési obřady, směsice rouhání a orientálního uctívání, odkoukaného od Diany. Bello soudil, že Astarté to vadit nebude. Dále se tam prováděly tance kněžek; dívky, které se považovaly za schopné tanečnice, vystupovaly jednotlivě či hromadně ve fantastických kostýmech, které během tance postupně odkládaly, až jim zbyla jen maska na obličeji. Ta byla povinná; před bohyní nesměla žádná kněžka odhalit tvář a vyprávělo se, že pod maskou se skrývají dámy z tak vznešených kruhů, že by nastal obrovský skandál, kdyby se to udělalo. V soukromí pokojů ovšem každá ráda masku odložila (pokud měla co ukázat a pokud si zákazník připlatil); ale v chrámu chodily sice klidně nahé, leč s maskou. Nějaký pořádek přece být musí!

Dámy z ostatních nevěstinců navštěvovaly chrám velmi ochotně; lovily tam zákazníky. Jejich podniky byly zařízeny doposud normálně, také o oddanosti Astarté se dalo pochybovat; ale žádná se neodvážila proti ní něco veřejně říct, jednak byly nesmírně pověrčivé a skutečně se té krásné okřídlené panenky bály, jednak by to pokazilo kšeft. Křesťanští faráři se ovšem rozčilovali; ale i muži mohli využít dobrodiní masky a povídalo se, že mnozí už si byli obřady tajně prohlédnout. Drby a pomluvy vůbec korzovaly městem záviděníhodnou rychlostí; některé vymýšlela Zrzka a její kněžky, další Bello a spoustu kdoví kdo. Něco bylo ovšem taky pravda – tak deset procent.

Řádoví jezdci neměli nic proti návštěvám podobných podniků; na chvíli vznikla pochybnost, jak se to slučuje s jejich zbožností, ale Palmiro, když byl požádán o vyjádření, vysvětlil:

„Paní Astarté není ve skutečnosti bohyně, ale jedna z vysoce vyspělých služebnic pána, která dosáhla postavení poloboha. Takových bytostí je velice mnoho; kromě jiného všichni bohové starého Řecka, Říma a podobně. Každý člověk uctívá Boha podle své duchovní vyspělosti; kdo si neumí představit Pána osobně, může se svěřit jeho služebníkům. Samozřejmě nedosáhne nejvyšší realizace, ale o to mu zajisté nejde; získá ochranu Astarté, po smrti dojde do světa, který je Astarté zasvěcen a bude tam žít v rozkoších a smyslovém požitku, dokud nebude opět uveden na svět.

Pokud je někdo křesťan, ale přesto se zúčastňuje obřadů k poctě Paní Astarté, měl by si být vědom, že to rozhodně není Nejvyšší Osoba, ale pouhá služebnice; lze ji považovat nanejvýš za kamarádku, která má právo poskytnout nám nějakou službu či rozptýlení. Sluší se dávat jí takovou úctu, jaká jí náleží; stejnou, jakou dáváme jiným Pánovým služebníkům.

Pokud někdo namítne, že Astarté je ztělesněním neřesti, jejímž představitelem je rovněž Satan, lze mu odpovědět: Také Satan je služebníkem Božím; je zván rovněž Strážcem Brány, tedy tím, který otvírá a zavírá bránu nižších světů. Byl mu dán úkol starat se o osoby pokleslé, bloudící a v Boha nevěřící, což plní. Uctívat ho nemá samozřejmě smysl, ale je nutno brát ho vážně ve vztahu k jeho službě a moci, která mu byla udělena.“

Takže konkrétně: jezdci rádi navštěvovali podobné podniky, ale neradi platili a často a rádi zdůrazňovali, že jsou pod ochranou vyšších bytostí, než je nějaká Astarté; že jsou sice ochotni její služby přijímat, spolupracovat a nechat se hostit, ale ne platit. Taky v mnoha případech neměli z čeho; Bello to věděl a dopřával jim jiné možnosti. Někteří uměli dobře hrát na všelijaké hudební nástroje, zpívali, ovládali různé kejklířské disciplíny. Mnozí se vyznali v kartách, kostkách nebo ruletě, dobře a rádi vařili, uměli míchat chutné koktejly a dokázali si připíjet s hosty, aniž se brzy opili. Takové talenty byly zajisté potřebné. Další byli brutální a na pohled nebezpeční; byli určeni, aby udržovali pořádek a krotili případné výtržníky. Někteří neuměli nic, takže se jenom potloukali po sále a vyprávěli hostům o svých hrdinských činech, dalekých cestách a zajímavých dobrodružstvích. Pokud vznikla pochybnost o pravdivosti jejich tvrzení, sahali teatrálně po svých mečích, vyzývali protivníka na souboj a dovolávali se svědectví kamarádů, jehož se jim vzápětí dostalo.

Sportovní aréna byla uvedena do provozu právě v souvislosti s těmito sportovně vyspělými borci. Téměř každý jezdec byl dobrý bojovník; nevadilo jim vyzývat se vzájemně k boji a nevadilo jim taky, když u toho měli diváky; ti zas rádi sázeli na zarputilé svalovce, elegantní frajery nebo odpudivá monstra, která se pro jejich pobavení srážela v ringu. Obvykle pěstmi, protože mnozí na svoje ruce potřebovali zbrojní pas, ale docházelo i k boji tyčemi nebo škrticími smyčkami. Někteří sice rejpali, že mnohá střetnutí jsou předem smluvená a vítěz se určuje podle podaných sázek, ale diváci nevěřili; viděli přece na vlastní oči tvrdé rvačky, zuřivou nenávist v očích soupeřů, hrubé nadávky a urážky, brutální násilí a občas i krev. Zjistilo se, že jednou z vítaných obětí bohyni Astarté je vlastní krev, takže když někomu rozbili nos nebo obočí, hned se vytahoval, jak je oddaný.

Muži zápasili nejraději nazí, ale z důvodu veřejné mravnosti nosili občas krátké, všelijak vyzdobené kalhoty. Stávalo se, že některá dáma při vítězství svého favorita požadovala, aby jí na znamení úcty ty kalhoty na místě věnoval; pokud některý borec měl dvě nebo víc fanynek, mohly je dokonce vydražit a připadly té, která obětovala Astarté nejvíc. Vůbec se zřídka mluvilo o placení něčeho, natož o finančním zisku; oběť Paní Astarté je přece daleko hezčí výraz! Jak se o peníze podělí její věrní služebníci, do toho žádnému bezbožníkovi nic není!

Město se poněkud hněvalo; padaly řeči, že Templáři, Ochránci Svatého Chrámu, nejsou vůbec žádní rytíři Boží, ale zpustlá, nemravná sebranka, banda chlípníků a ochlastů, kteří hledají jen dobré jídlo a pití a měkkou postel, nejraději s nějakou ženskou tak hloupou, aby do nich cpala peníze; za to jsou ochotni povídat jí, jak přišli k četným zraněním na záviděníhodných svalech. Tyto řeči se ovšem nevedly v přítomnosti přísných rytířů; vypadali tak, že to nebylo radno. Masky na tvářích byly výborný nápad; kdo se pod nimi ukrýval, nebylo jasné, ale mnozí přítomní měli tolik peněz a kultivované chování, že museli patřit k lepším kruhům.

Janssen a po něm ostatní si také povšimli, že jezdců soustavně přibývá i ubývá; někteří se zdrželi jen chvíli, pak zmizeli a na jejich místa přišli noví. Byli mezi nimi mladíčci, kteří se ještě ani neholili i patriarchové důchodového věku; kromě víry měli společné taky to, že jim nikdo nekontroloval doklady a jejich jména byly obvykle přezdívky. Někteří vypadali velmi nápadně, měli zvláštní účesy, ozdoby, oblečení – další byli zase velice nenápadní. Povídalo se, že pronikají tajnými kanály do Německa, tam vyhledávají přátele a souvěrce a usilovně šmelí, kradou, vyzvídají a působí škodu; přepadnout a okrást toho, kdo byl označen jako škůdce, nepovažovali za zločin.

A ještě jedna zvláštnost: zcela nepochopitelné rodinné vztahy. Že někdo označoval druhého za bratra, ještě neznamenalo, že pocházejí z téže krve; mnozí starší měli syny či vnuky, kteří ani zdaleka nebyli jejich potomky. Adopce nebo vůbec přijetí do rodu se konalo velmi rychle a bez cavyků; někdo to zkrátka vyhlásil, ostatní to vzali na vědomí a člověk měl dítě nebo dokonce víc. Velmi často brali za svoje nováčky a všelijaké příchozí, někdy dost pochybné. Pořád někdo žádal o přijetí do oddílu; bylo pro něho výhodou, když ho současně někdo přijal za svého, protože získal ochranu a pomoc. Kupodivu, jezdci o svoje potomky skutečně pečovali jako o vlastní. Se stejnou samozřejmostí se ženili a vdávali; Dianin zákon, že každá žena, s níž se muž vyspí, je jeho manželkou, se jim líbil.

Za večerů sedávali vojáci i důstojníci společně u ohňů, pili z jedné láhve a často jedli z jednoho kotlíku. Petronyla povýšila na vrchní velitelku kuchyně a dosáhla hodnosti nadporučíka; teď už málokdy vařila, jen kontrolovala ostatní, zda to dělají dobře. Uživit takovou spoustu lidí bylo obtížné, ale byli velmi skromní a bylo jim jedno, co jedli; jen když toho bylo dost. Španělé drnkali na kytary, Italové na mandolíny, ozývaly se harmonika i křídlovka; italské a španělské serenády střídaly táhlé a smutné písničky polské i veselé revoluční popěvky; uherský čardáš střídal německou pijáckou. Zněl tu smích a pokřik, jezdci klidně žertovali i s nejvyššími veliteli a nikdo se na ně nehněval. Jenom hlídky držely službu s nebývalou zodpovědností; a okolo pevnosti jako temné stíny kroužili Rigovi vlci.

Nejvíc se tady líbilo Denisovi; lítal sem tam, povídal si s každým kterýmkoliv ze všech jazyků, kterých znal alespoň zlomky, vyřizoval vzkazy a tu a tam dokonce vyrazil s oddílem na hlídku. Vojáci ho poslouchali, když něco poručil, neboť si byli vědomi, že patří ke štábu; a Denis se učil velet. Šahin a René le Mogniére byli skoro pořád s ním a do všeho strkali nos; učili se rozumět mapám i taktickým plánům, chodili v uniformách na míru a nosili nos nahoru víc než generálové.

Aby šetřil nohy, naučil Denis čtyři vlky, aby ho tahali na lyžích po okolí; dokázal tak v rekordním čase dojet do města, vyřídit co bylo potřeba a zase se vrátit do pevnosti. Kromě toho jezdil s vlky často do kraje, po lesích a polích.

Jednoho dne přijely do pevnosti saně, řízené rudovlasou ženou okolo čtyřicítky, doprovázené dvěma děvčaty s vlasy stejně rudými jako ona; strážní je okamžitě otipovali na Wulffssonny a vůbec se nemýlili. Paní se představila jako Sigrid, vrchní krejčová jakési továrny, která přijela dodat ty slíbené uniformy. Charry se díval v rozpacích na Dianu, Diana na Charryho a žádný nechápal. Takže Sigrid kývla na děvčata, aby se předvedla.

Diana vydechla úžasem, když svlékly kožichy; byly oblečené do jakýchsi kombinéz rudohnědé barvy, pokrytých leopardími skvrnami; byla to látka, kterou předváděla Freya ve Španělsku. Teprve teď si Diana vzpomněla a byla velmi ráda.

„Přemýšlela jsem, jak by ty uniformy měly vypadat,“ vykládala Sigrid. „Problém je v tom, že ta látka dost těžko drží nějakou formu, puky nebo tak. Vzpomněla jsem si, že prý v Japonsku nosí vojáci takové obleky... pohodlné, přiléhavé, s kapsami...“

„Nindžové,“ kývala Diana hlavou. „Ale jak to víš?“

„Copak jsem nějakej nevzdělanec? Bereme od nich hedvábí!“

„Vypadá to, že v tom nějaký je... a co ještě?“

„Nepočítej, že ti prozradím materiál nebo metodu tkaní! Taky do toho dáváme tenký kovový drátky, len a syntetickou pryskyřici; zatím má řadu výhod, třeba se moc neodírá a nešpiní, když přece, stačí to jednoduše vyprat. Jenže taky jednu drobnou nevýhodu, že totiž dýl jak rok se v tom chodit nedá, protože po pár praních je z toho ohavnej hadr... A pochopitelně nedrží žádný teplo, v zimě v tom můžeš chodit jenom při cvičení, jinak bys nejspíš zmrzla. Proto přes to holky nosej kožichy...“

„To je nádherný! Kolik jich máš?“

„Pro tebe a každou princeznu, co byla ve Španělsku; ještě taky pár navíc, ale moc ne. Jsou to zkušební kusy. Pro tvýho muže a ty ostatní chlapy mám podobný, ale s jiným vzorkem...“

„Nech mě hádat! Tygří pruhy?“

„Dobrá, nápaditá! Brala bych tě za dílovedoucí, kdyby ti někdy ten tvůj dal kopačky. Akorát seš na nás málo rezatá, vypadala bys mezi našima holkama divně...“

„Na zdejší poměry jsem zase zrzavá až moc! Ukaž ty pruhy...“

Sigrid dala pokyn děvčatům; jedna vytáhla z bedny uniformu pro Dianu, druhá lovila nějakou další. Diana nečekala na nic, vyjela ze své dosavadní a už se cpala do leopardích maskáčů. Sigrid jí pomohla se pozapínat a ukázala, jak se váže opasek, za který se zasunuje katana. Mezitím se srotili diváci, někteří kritizovali, ale leopard Tannarrwaghirr se nafukoval, že málem praskl pýchou, jak to Dianě sluší.

Charryho uniforma byla skutečně tygří a stejně parádní jako Dianina. Jako druhý dostal uniformu Denis, ale i další muži. Byli nesmírně nadšení a Diana se vyptávala na cenu; Sigrid se smála:

„To jsou zkušební kousky, můj dar pro tvoji armádu. Ale můžu tady zrovna sepsat, kdo je ještě bude chtít... ty už pochopitelně budou z řádný výroby, takže za peníze...“

„Jak vidím, chytrá seš dost!“

„Je nějak užitečný bejt hloupá? Jo, kromě těch hadrů ti tady nechám ty dvě hloupý husy, aby se trochu otrkaly ve společnosti. Nemysli si, že je to nějak užitečnej dar, jsou úplně pitomý a ještě navíc vzbudily nelibost starýho Eýnarra, když zapomněly na dobrý mravy a nechaly se obtáhnout od nějakejch pitomců. Otec Eýnarr prohlásil, že už je nechce v životě vidět; co jsem s nima měla dělat, než je přivézt tobě, že?“

„No... bezva,“ řekla Diana nejistě. „Jsou k něčemu dobrý?“

„Tahle je Frigga a druhá Gudrun, ale stejně si je budeš plést; celou cestu je učím německy, bez valnýho výsledku. Mluví norsky, Frigga trochu finsky. Co si je naučíš, to budou dělat...“

„Vskutku, velkorysý dar! Tak ti děkuju...“

„Když se vám tady podaří vychovat z nich tak bezva holku, jako je Freya, třeba se starej Eýnarr uklidní a rád je uvidí.“

„Kde je vůbec Freya?“

„To bysme taky rádi věděli. Třeba už ji někde žerou vlci...“

Bylo řečeno, že novými uniformami byli všichni nadšeni; není to tak docela pravda. Když Dianu potkal Almetta, pečlivě si látku prohlédl a dokonce promnul v prstech. Neříkal nic.

Zato Sigrid zareagovala: „Co se ti nelíbí? Nesluší nám to?“

„To je ta vaše umělá látka?“ otázal se a tvářil se podivně.

„To je v pořádku,“ namítla Diana. „My jsme si ji objednali!“

„Co přesně ti o ní řekla? Upozornila tě na některé speciality?“

„Já nevím – měla?“

Don Horacio rozepjal Dianě kombinézu u krku a ohmatával. Otázky ale kladl Sigrid:

„Termoregulace do kolika stupňů? Ochrana proti poškození? A schopnost držet tvar?“

„O co jde?“ zbystřila pozornost Diana.

„Například: do kolika stupňů nepotřebuješ žádné další oblečení? Obvykle minus deset?“

„Tak asi.“ souhlasila Sigrid. „Samozřejmě přímý zásah kulkou nebo bodnutí mečem ji prosekne, ale šikmo vedený úder někdy sklouzne. Zranění způsobí, samozřejmě, ale...“

„Tak počkej!“ Diana se začala zajímat daleko víc. „Co ještě jsi mi zatajila?“

„Třeba když rukama zformuješ postavu, kombinéza drží tvar?“ vyptával se Almetta.

Diana to zkusila. Její problém je, že nemá moc výrazné poprsí; její ňadra jsou hezká a úhledná, ale proti jiným poněkud menší. Zkusila si je zvednout a vytvarovat, a ejhle! Drželo to!

„Jak to je možný?“ žasla a byla plná nadšení.

„Látka je hodně příjemná na dotek, že? Až příliš; některé holky pod to ani nenosí spodní prádlo!“

Diana není zásadním odpůrcem prádla; nesnáší jakékoliv oblečení. Čím menší je to, co musí nosit, a čím víc je přes to vidět, tím líp. Kombinéza kryla tělo od krku k zápěstí a kotníkům, zato však těsně přiléhala k tělu a dívky v nich vypadaly jako pružné šelmy.

„Tak na rovinu,“ řekl Almetta. „Ta technika pochází odněkud ze severu a nikdo neví, jak funguje. Až si na ni zvykneš, nebudeš chodit v ničem jiném. Pokud příliš nemrzne, hezky tě hřeje, nepoškodí se ani neroztrhá, můžeš v tom i skočit do vody. Když se zašpiní, namočíš, vyždímáš, dáš uschnout a je jako nová. Vyzkoušej, uvidíš!“

„Ale to je snad fajn, ne?“

„Jistě. Uvidíš sama.“

„No dobře. Zatím se cítím skvěle!“

„Nepochybně. Kromě prsou ti zvedne i sebevědomí. Všechny holky jsou v tom krásné.“

„Ale o to snad jde, ne?“

„No právě.“


Sigrid s děvčaty se ubytovala v našem baráku; byla velice milá a společenská a s Dianou se okamžitě shodly. Holky pokukovaly po jezdcích, občas si sdělovaly své postřehy a propukaly záchvaty bouřlivého smíchu. Nebylo pochyb, že brzo navážou s chlapci velmi úspěšné kamarádství, i když si navzájem nerozumějí.

„Kdy by měly přijet holky ze Španělska?“ ptala se Diana. „Něco jsem slyšela z vysílačky, ale kde jsou, nevím...“

„Myslela jsem, že už tady budou! Viktor taky nedojel?“

„Viktor, Almettův strážce?“

„Bejvávalo; teď vrchní zbrojíř, má malou dílnu v Lucembursku! Ale on tam většinou není, jezdí po světě a shání všechno možný; od nás bral tu nejlepší ocel z Kiruny ve Švédsku, tak to vím. Měl by vám přivézt na ukázku první meče...“

„Co ještě nám přivezou na ukázku?“

„Ještě ti to nestačí?“

Stačilo; Diana dokonce chvíli plánovala, že zajede do města, předvést se davům v téhle uniformě, ale potom se rozhodla počkat, až přijedou ostatní. Zatím nervózně pobíhala po pevnosti a hádala se s chlapci, kteří taky toužili po tygřích uniformách. Potkala taky Janssena; jen zakroutil hlavou a šel po svých.

Španělky dorazily příštího dne po snídani; stráže ohlásily velký jízdní oddíl, což bylo běžné, ale Denis už zdálky viděl v čele Veroniku Mendoza di Castro na vraníku, jak pohazuje vlasy spletenými do tlustého černého copu, který jí z temene hlavy spadal až na záda. Jela v kalhotách, oblečená jako dragoun a taky s kulovnicí a šavlí u sedla, stejně jako ostatní dívky, které se hnaly za ní. Kromě nich tu bylo několik tygrů; Denis okamžitě pochopil, že jsou to Mendozovy stráže z Valencie.

Strážní otevřeli bránu, Veronika vjela bez zastavení dovnitř, pružně seskočila a když k ní Denis přiběhl, popadla ho do náruče a políbila. Tváře měla zmrzlé.

„To je bezva, že seš tady!“ křičel Denis nadšeně. „Diana tě čeká už od včerejška, ta bude mít radost...“

„Do čeho seš to nahastrošenej, frajírku malej?“ objímala ho. „Co je to za parádní tygrovanou látku?“

„Taky dostaneš; je od Wulffssonnů, přijela paní Sigrid a dvě holky, ale Freya to není. Pojď honem za Dianou...“

Ale tak rychle to nešlo, nejdřív ho musely všechny dívky řádně obejmout a prozkoumat jeho uniformu. Během té doby vyběhla Diana na dvůr, za ní Sigrid a obě děvčata.

„Veroniko!“ zaječela a už si ležely v náručí. „Tys mi fakt přišla na pomoc? To je fantastický!“

„Že váháš, císařovno! Jsme tady všecky, jak nás vidíš, samý prima holky... Budeme ti pomáhat!“

„Já myslela, že jste spíš na teplej bazén v Granadě, než na ten náš led a sníh kolem! Nevadí ti, jaká je tady zima?“

„Vadí; jestli máš svařák, tak sem s ním. Jenomže něco musíme holt překousnout. Nebudu tě napínat: dostaly jsme kopačky.“

„Co – odkud?“

„Z řádu. Ty nic nevíš? Carialti mě vyhodil z rady a řekl mi, že se mám vdát a neplést se do politiky. Tak jsme vypadly...“

„Není nějakej trochu drzej? To si přeci nesmí dovolit!“

„Drzej je jako opice, o tom žádná. Taky si mě chtěl jednu dobu vzít za ženu; teda po tvým se se mnou dávno oženil, ale kdybys mu to připomenula, tak bude dělat hluchýho. To když doufal, že mu tatíček umete cestičku ke kariéře...“

„Tvýho táty je mi líto, fakt...“

„Mně taky. Vzal rychlej a blbej konec, co? Jenomže, Diano... od jeho smrti už nejsem princezna, víš? Tak trochu jsem byla nucená se urychleně probudit z krásnýho snu. Jsem obyčejná holka, která se přišla pověsit na krk svojí kámošce císařovně...“

„Žasnu a nestíhám se divit! Co budeš dělat?“

„Co mi moje paní poručí. Hele, co bys řekla tomu, kdybysme opravdu okrášlily svojí přítomností tvůj Armin?“

„No... jako ozdoba byste ušly! Ale my potřebujem spíš ruce na práci než panenky pro ozdobu...“

„Ty si myslíš, že jsme k ničemu? To bys nás vážně urazila! Jako abatyše Čistýho srdce slibuju, že ti budeme užitečný! Všecky! Zatím budem bojovat.“

„Copak vy umíte bojovat? A zbraní?“ Diana se rozhodla být trochu drzá.

„Na co myslíš, že jsme chodily takový léta do školy? Abysme se potom flákaly a aby se nám kdejakej obejda vysmál? Střílím líp než běžnej voják a v boji šavlí se taky neztratím! Nemysli, že umíme bojovat jenom v posteli! To by se kluci škaredě divili, kdybysme se jim postavily...“

„A - třeba ani žádná válka nebude! Moc se na nás nehrnou a my o ně taky dvakrát nestojíme!“

„Tak tomu nevěř! Trochu předvídat ještě umím.“

„Hm! A kde máš svýho milovanýho – to tě jen tak pustil?“

„Pustil? Jásal přímo! To víš, už nejsem velmistrova dcera. Všecko se mění. Můj miláček taky otočil, jen co táta zavřel oči a na trůn zasedl Carialti. V noci mě nechával samotnou, ve dne se na mě utrhoval a koukal se ztratit z dohledu. Tak co?“

„Upřímnou soustrast!“

„Nono, jen se nerozbreč! Obětovala jsem mu nejkrásnější léta svýho života, to snad je až dost, ne? Kdyby taťku neranila mrtvice, třeba bych byla jeho ženou. Tak holt svět oplácí. Vůbec, kde je Julka Baarfeltová? Že by tu nebyla?“

„Ne. Já myslím, že je doma – proč by tu měla být?“

„Pozvaly jsme ji. Svolala jsem všecko, co je od hezčího pohlaví k mání. Přijedou Knassenovy holky, třeba vezmou i tu malou. Taky jsem dala echo na Wulffssborg, ale bral to tam nějakej zatracenej negramotnej Viking; no co ty, nečum jako sušenky z dovozu!“ To poslední platilo Friggy, která zřejmě odhadla, že Veronika se opováží kritizovat jejich rodinu.

„Julka má nějaký problémy,“ dodala Valérie. „Zkusila jsem si ji včera v noci vyhledat; ale cítila jsem intenzívní bolest...“

„No, slyšíš ji?“ šklebila se Veronika. „Takhle blbne pořád! Zahrává si, moje milá sestřička; měli bysme ji vdát, aby přišla na jiný myšlenky. Nebo uvázat ke stolu, jinak se vdá sama!“

„Co konkrétně děláš?“ zajímala se Diana.

„Občas si hledám lidi v prostoru a napojuju se na ně,“ usmála se Valérie. „Když je znám, tak mi to skvěle jde...“

„Lže ti drze do očí,“ potřásala hlavou Veronika. „Většinou se jí daří v noci chytat, kdy se která holka s kým miluje...“

„Já nemůžu za to, že při tom vydávají spoustu energie!“

„Bezva,“ řekla Diana. „Na mě se taky napojuješ?“

„To víš, že jo! To je dokonce bezva zábava, máš silnej signál!“

„Tak dík, no...“

„Já tě to naučím, chceš? Taky je moc dobrá Ponny; a od Jany cítím čas od času, jak ji děcko kope zevnitř! Moc bezvadný; já bych chtěla mít taky dítě, to musí být hrozně pěkný...“

„Tak slyšíš ji?“ zalkala Veronika. „Ona nedá pokoj...“

„Klid, dámy. Jdeme se ubytovat a potom se můžete nastrojit do leopardího kostýmu. Sigrid vám přivezla každý na míru...“

„Seš zlato!“ objímaly paní Wulffssonnovou. „Můžem se tady taky někde vykoupat? Jistě sis už postavila hezkou saunu...“

„Budeš se divit, ale ne. Zato máme ve městě vlastní lázně. My teď bydlíme všude, na Hůrce, v hlavním městě, tady...“

„Všimla jsem si; ať se hneš kam chceš, všude narážíš na ty krysí čumáky z řádový jízdy! Pěknej výkvět se tady schází!“

Diana se rozhlédla. „Jo, správně. Rve se to, pije a balí holky. Vás taky co nevidět sbalej...“

„Leda by mně rozum zmrzl na krupici a vysypal se ušima ven! Já už v životě nechci žádnýho chlapa ani vidět!“

„Do příštího úplňku budeš vdaná.“ řekla vážně Valérie.

„Nekecej takový blbosti!“ vzplanula Veronika. „Jestli se ještě někdy zabouchnu do nějakýho chlapa, tak mě můžete...“

„O co se vsadíš?“

Veronika se zarazila a pohlédla na sestru. Zaváhala. „Co víš?“

„Dobře děláš, že se nesázíš. Prohrála bys!“

„No vidíš – a taková je pořád! Jaká to byla milá panenka, náš mazlíček činanej! A teď jenom čumí jak vyoraná myš a pronáší záhadný věštby! Zlobíš, maličká, a seš voprásklá jako...“

„Jako nádražní vrabec.“ řekla klidně Valérie. „Drahá sestřičko, na každým se duševní pohnutí projevuje jinak. Sorry.“

„To kvůli tátovi?“ zeptala se Diana soucitně.

„Vlastně taky. To byl takovej... poslední impuls. Ale začalo to ještě předtím; třeba kvůli Freye. Tak nějak jsem přišla na to, že je na čase se probudit. Začala jsem intenzívně pracovat...“

„K čemu jsi došla?“

„V podstatě k ničemu.“

„Jo, to jí říkej! Nevěř ani slovo, Diano, je otřesně dobrá! Umí se napojit na cokoliv a kohokoliv; kdyby si ho dokázala najít v prostoru a v čase, nebo dokonce ve vyšší dimenzi...“

„Jak – najít?“ ozval se Denis; přehlédly, že tady je a už delší dobu špicuje uši.

„Co je tobě do toho? Zkrátka, každá osoba zanechává nějaký čitelný otisky svých činností; v meditaci se dá vystoupit ven ze svýho těla a najít si ho, když ovšem víme aspoň něco. Valérie dokáže najít někoho podle osoby nebo podle místa... Jenomže, ten druhej je v bdělým stavu, takže ji nevnímá. A ona zas nemůže těm kolem nic říct, protože nemůže bejt na dvou místech najednou.“

„Můžeš mě to naučit? Třeba přenosem vědomí?“

„Diano, zkusit to můžu, ale co z toho bude, nevím...“

„A mě?“ hlásil se Denis.

„Tobě utrhnu obě uši, zmetku malej!“

„Jestli můžu prosit, netrhat, jenom vytáhnout do špičky!“

Dámy se skutečně ubytovaly; dost dlouho to trvalo, protože byly zvyklé na pohodlí a přiměřenou výzdobu. Potom je Diana prováděla po pevnosti, ukazovala jim všechno a chlubila se; mezitím přišel oběd, který jim velmi chutnal a setkaly se s dívkami z Polska. Taky jezdci se o ně živě zajímali.

„Nejlíp bude, když uděláme seznamovací večírek,“ rozhodla Diana rázně. „Jako obvykle ve městě; máme tam ty lázně, chrám Astarté a tak vůbec. Ale musíte se chovat vybraně!“

„To říkáš ty – nám? Ve společnosti takový zpustlý sebranky, jakou vidíme kolem? To teda žasnu...“

„V podstatě mi jde o dvě věci: abyste se hned nevěšely žádnejm klukům kolem krku a abyste se kvůli každý maličkosti nevztekaly; ti borci jsou vznětliví a hned tasej meče...“

„My taky!“ zablýskala očima Veronika. „A umíme líp!“

„To je právě to, čemu jsem chtěla zabránit!“

Jedna z Wulffssonnových dívek počala něco repetit, Sigrid se zarazila a hrubě ji zakřikla.

„Co to povídá? Bylo to něco o klukách!“ řekla Valérie.

„Žvaní pitomosti! Ptá se, jestli je pravda, když nějaká holka prohraje s klukem souboj, že s ním musí strávit noc!“

„Pravda to není; ale některý holky provokujou jen kvůli tomu!“

„A že mu za to ještě musí dát jeden copánek!“

„To je takhle: plete se takovej tenkej, ozdobnej. Když ti vezme z hlavy jeden, není to ani moc vidět...“

Dívka Gudrun něco povídala a Sigrid jí málem dala facku.

„Tak co povídá?“ naléhala Diana.

„Když prý těch kluků bude víc; jestli by nevadilo, když bude mít za nějakej čas na hlavě vystříhaný kolečko...“

„Když to nevadí jí...“ mávla Diana rukou.

„Máte tady veselo,“ konstatovala ponuře Valérie.

„Červenou lucernu jsme s sebou teda nevzaly,“ dodala Veronika. „Ale ty, malá, klidně dělej, jako kdyby se stalo...“

Rozhodly se, že skutečně pojedou do města se vykoupat; po obědě naskákaly na koně a jen za nimi vířil sníh. Teď odpoledne bylo v lázních poměrně prázdno, koupalo se jenom pár dětí (v rámci dobrých vztahů s městem Bello nabídl školám volné hodiny). Dívky se tím nedaly zmást, svlékly se a vrhly do kulaté vodní nádrže; dřív sloužila jako rezervoár pro prádelnu. Děti tiše žasly.

Vikingské dívky zjistily ke svému roztrpčení, že Španělky mají každá nejméně jednu vytetovanou kresbu; Veronika a Valérie samozřejmě víc. Okamžitě chtěly taky a dozvěděly se, že se to zatím naučily skoro všechny, takže stačí některou slušně požádat a ona do nich bude s nevšední radostí píchat jako do jehelníčku. Okamžitě si to vyžádaly.

Když se vykoupaly, navlékly si na holé tělo leopardí maskáče, zavěsily k pasu šavličky a šly se promenovat po městě; vůbec jim nebyla zima, jak je těšily vyjevené pohledy lidí. Diana si vzpomněla na něco, co musí bezpodmínečně říct panu okresnímu hejtmanovi (jehož doteď přehlížela jako širé rodné lány); zašly tedy na radnici a potom ještě na pár důležitých míst; naposled skončily v chrámu Astarté, který prohlédly a zkritizovaly, protože to nebyl jejich nápad. Poseděly, zhlédly program a něco popily, ale neztropily žádnou výtržnost ani skandál, což bylo zcela neobvyklé. Ve večerních hodinách se potom vrátily zpátky do pevnosti s výmluvou, že jsou unavené a musejí jít spát.

Ale Gudrun a Frigga se přece jen dokázaly o sebe postarat. Italští mladíci mívají uhrančivé černé oči, kudrnaté vlasy, hruď zarostlou jemnou srstí a silné svaly, jimiž umějí tak hezky stisknout... Tak vlastně, proč ne?

Noc byla laskavá a pečlivě zastřela svým závojem celou pevnost i všechny obyvatele. I rozhostil se klid a mír po vší zemi; jen měsíc svítil svým bledým třpytem, protože se dívá na tuto zemi už mnoho miliónů let – a už se docela odnaučil při některém pohledu červenat.


Druhý den ráno bylo nádherné počasí, slunce svítilo a třpytilo se na čerstvém sněhovém poprašku. Denis po ránu nazul lyže, spoutal vlky do postrojů a vyrazil do lesa. Sníh lítal kolem jako v bouři, vlci se hnali s vyplazenými jazyky, Denis naslouchal svistu kovových hran svých lyží a byl nesmírně šťastný.

Vyrazil do lesa směrem k hranicím; chtěl zkontrolovat, zda se neobjevil nějaký nepřítel nebo třeba jen špeh. Denis nesmírně toužil objevit nějakého nepřítele, nejlíp dopadnout přímo při výzvědné činnosti, přemoci a přivést na pevnost v poutech. Na vlky se mohl spolehnout, cítili člověka na značnou dálku. Taky proto okamžitě zbystřil pozornost, když jejich velitel Zarrag zavrčel a zkoumavě natáhl čenichem vzduch. Denis okamžitě škubl tažnými řemeny, vlci zvolnili běh a vkrátku zastavili.

„Lidé!“ oznamoval Zarrag. „Na koních. Asi tak dvacet. Budou tady za deset minut...“

„Jsou to vojáci?“

„Řekl bych, že ne. Spíš jsou cítit jako naši...“

Přesto Denis zachovával opatrnost; sejmul z plece karabinu, prohlédl, zda je nabita a zajel mezi zasněžené smrčky. Vlci zmizeli, jako když švihne čarovným proutkem; schovávat se až k neviditelnosti je jejich specialita.

Denis čekal; už slyšel stejnoměrný krok koní, cinknutí kovu o kov, snad zbraně o postroj, tichý hlas, který uklidňoval koně. Některý zafrkal, ale nebylo slyšet, co mu jeho pán povídá a jakou vlastně řečí.

Konečně se objevili; bylo jich dohromady osmnáct a vypadali jako Poláci, měli dlouhé vlasy, šavle a všelijaké ručnice. V čele jel jezdec v kožešinové kapuci, stejně vystrojený jako ostatní; jen na hrudi se mu houpal dalekohled.

Denis vystoupil ze smrčků s karabinou v ruce. „Stát!“ vykřikl.

Naráz zarazili koně a sáhli po puškách; přední jezdec si shrnul z hlavy kapuci a Denis udiveně sklonil hlaveň.

„Julko...“ řekl nevěřícně. „Co sis to udělala s vlasama...?“

Dívka, která vedla ty jezdce, zírala na Denise stejně nechápavě jako on na ni. Nerozuměla jeho italštině, přesto cítila, že něco není v pořádku. Potřásla plavými kadeřemi a obrátila se na chlapce, který jí jel po boku.

„Jašku – je tohleto vůbec na světě možný?“

Kluk Jašek seskočil s koně, přistoupil k Denisovi a vytáhl ho na světlo Boží. „Fakt!“ zasmál se. „Mohla bys ho používat místo zrcadla! To je ale legrace...“

„No úžasná!“ řekl Denis také polsky. „Já byl v první chvíli taky na větvi! Spletl jsem si tě se sestrou; jenomže ona má černý vlasy a ty světlý...“

„Ty máš ještě taky sestru? A jak to, že mluvíš polsky? To ona je ti taky tak podobná? To je úžasný...“ žasla dívka.

„No, nic tak neuvěřitelnýho to zas není,“ zasmál se Denis. „Já už takovejch viděl... například komenditor Lasęka byl taky můj bráška... a vypadal zrovna tak!“

„Co – ty seš Polák?“

„Ani ne, Moravák. Ale Lasęka vypadal jako já, znal jsem ho dobře! Tobě nikdy nikdo neřekl, že jsi mu podobná?“

„Prosím tě! Kdepak bych já přišla k Velkýmu komenditorovi? Kde je ta tvá sestra – mohla bych ji vidět? Zajímá mě to!“

„Teď asi doma v Itálii, ale možná sem přijede, jestli jí to vyjde! Kdybys chvilku počkala... kam vlastně jedeš?“

„Na pevnost Schwarzberg, ke generálu Anczewskimu. Znáš ho?“

„Jakpak ne; já jsem odtamtud, z pevnosti! Denis Baarfelt.“

„Maryška Bialewska. To je Jašek, můj bratranec. Vyrůstala jsem u nich, než... mu otce popravili Němci. Má matka už zemřela a otce jsem vůbec neznala. Že prý padl...“

„Docela bych o tom pochyboval! Když jsem ho viděl naposledy, tak byl docela zdráv a vypadal, že bude žít ještě padesát let!“

„Nemyslím tvého – myslím mého otce!“

„To je jeden a ten samej! Tím se netrap...“

Maryška ho chytila za vlasy a přitáhla blíž. „Co to žvaníš, smrkáči?“

„No nic! Jenom to, že jsi dcera Tomáše Baarfelta, jako já a Julka a Jana a Jindra a Míťa a Jerzy Lasęka a Draga Dmitrijevič a tak vůbec. Že pěkně vítám, sestřičko! A pusť mě...“

Maryška ho porazila do sněhu a tlačila mu do něj pusu.

„To, že seš mi podobnej, neznamená, že si ze mě budeš tropit posměch! Takovej šprček a co má řečí, podívejme se...“

Denis ji elegantně složil vedle sebe chvatem juda. Maryška vyjekla, on toho využil a hodil jí do obličeje hrst sněhu. „Až uvidíš ostatní rodinu, tak se přestaneš divit! My už jsme si zvykli; však si zvykneš i ty...“

„Ty seš teda blázen, kluku!“ smála se. „Dobře, pojedu s tebou; ale ztřískám tě jako psa, jestli si ze mě střílíš!“

„Ale jdi – přece bych nelhal vlastní ségře!“ Denis hvízdl a vlci se vynořili ze svých úkrytů. Zarrag přiběhl k Maryšce a zvědavě si ji očichával, načež polsky pozdravil.

„A podívejme!“ zasmál se Jašek. „Tak pověsti nelžou! Tady se budou dít věci, Maryško! Uvidíš...“

„Tak na koně a jedem! Ty si seber svý vlčáky a pojeď taky, ty... bráško!“ řekla pohrdlivě a naskočila na svého koně.

„Jo,“ řekl Denis, který si právě nasazoval lyže. „Mimochodem, kolik je tobě vlastně let?“

„Sedumnáct a půl. Proč vlastně?“

„Nic; jenom žasnu, co toho táta stihl!“ Denis zahvízdal na vlky; dali se do běhu těsně před tím, než po něm hodila sněhovou kouli.

Na dohled od pevnosti Denis zastavil a pozval Maryšku blíž. „Poslouchej, pojď sem a přemýšlej, pokud možno hlavou! Ty asi neumíš italsky ani slovo, viď?“

„No leda: bon giorno, grazzia, arrivederci a tak.“

„Hm. A španělsky?“

„Tak dvacet slov.“

„Výtečně! V tom tlumoku na sedle máš něco na převlečení?“

„No... nějaký šaty tam mám. Proč jako?“

„Ukaž!“ Maryška poslušně otevřela tlumok; měla dvoje šaty domácí, nějaké prádlo a pak elegantní oděv z tmavorudého sametu. Několik náušnic, náhrdelník a svazek bankovek bylo vše, co jí na tomto světě mělo tu čest patřit.

„To je vono, tohleto si obleč! Kluci, zatím jeďte do pevnosti; u brány řekněte, že vás posílá Denis a že mají nechat pootevřenou malou branku, jsme tam hned. My přijdem o trochu později...“

„A proč si to mám oblíct?“

„Protože bude legrace! Budeš dělat mou sestru Julii! Vezmeš si na sebe ty červený šaty, na to kožíšek a já tě zavedu k děvčatům. Taková vysoká černovlasá s křížem na krku je Veronika; jen co ji uvidíš, poletíš k ní a budeš křičet: »Ciao, ma amici; bon giorno, Veronica...« chápeš? Pak už tě nepustí ke slovu ona...“

„No – jasný to je, ale ona to přeci pozná! Podle vlasů...“

„Právě že ne! Povídá se něco o tom, že má doma v Itálii nějakej průšvih a musela zdrhnout v přestrojení! Tak jsem zvědavej, jak jim bude dlouho trvat, než jim to dojde...“

Maryška se ochotně počala svlékat; pak se zarazila: „Aspoň by ses mohl snad otočit, když se převlíkám...“

„Cha – takovejch už jsem viděl!“ pohodil hlavou Denis, ale odvrátil hlavu směrem k pevnosti.

Za chvíli vjeli dovnitř; napřed Denis se svými vlky, potom Maryška na koni. Seskočila a šla s Denisem přes nádvoří; po cestě si rozepjala kožíšek, svlékla ho a přehodila přes ruku.

Denisovi přálo štěstí; u Veroniky byla právě Diana a proto taky Valérie a další princezny. Denis vstoupil se slovy: „Tak vám vedu někoho na pomoc...“ Za ním vešla Maryška; ale sotva řekla první dvě slova, už k ní Veronika letěla a vykřikovala:

„Julko! Pro pána Boha, kde se tu bereš? A cos to udělala... ty ses nechala odbarvit? Ale sluší ti to, že jo, Diano?“

Táhla ji blíž k oknu a všechny dívky najednou repetily jako kavky; jenom Valérie se zarazila: „Počkejte! Vždyť má modrý oči! To by přeci nedokázala...“

Nastalo trapné ticho. Veronika nahnula Maryšce tvář k oknu a bystře si ji prohlédla. „Ty uličníku!“ zahrozila na Denise. „Ty seš Baarfeltova dcera – ale ať mě čert vezme, odkud?“

„Z Polska. A nerozumí ti ani slovo. Mluv německy!“

„Vítám tě u nás pěkně,“ řekla Veronika německy. „Vypadáš jako Julietta la Venzini; pravá Baarfeltovská krev! Že jsi se potkala zrovna s bráškou – nebo to tě on k nám zavolal?“

„Ne. Přijela jsem bojovat za vlast! Nikdo mě nevolal; já sama jsem přišla prolít svoji krev za svobodu Polska!“

„Počkej, s tou krví ne tak rychle,“ smála se Veronika. „Tady to je Diana z Guyrlayowu, naše paní císařovna arminská. Té by ses měla zameldovat. A potom, jestli chceš...“

Maryška klesla na kolena a sklonila hlavu. Diana ji zachytila a řekla česky: „Tak to ne, kotě, neblbni! Tak moc zas mi tu úctu projevovat nemusíš...“

Maryška porozuměla a v očích se jí objevil údiv. Veronika ji zase postavila na nohy: „Zklidni se, děvče. Chovej se trochu na úrovni, jseš jednou princezna...“

„Co že jsem?“

„Tomáš Baarfelt, tvůj otec, je kníže a velmistr Templářů. Takže jako jeho dcera máš právo na titul princezny; a spoustu dalších předností. Na to konečně přijdeš...“

„Proč si tady všichni myslíte, že jsem jeho dcera?“

„Protože vypadáš jako všechny ostatní jeho dcery. To je jasné.“

„To může být obyčejná náhoda!“

„Žádná náhoda!“ rozhněval se Denis. „To je genetický vliv příměsi krve elfů, který se u našeho rodu projevuje!“

„Krve čeho? Co to je?“

„Elfové byli bytosti, které ovládaly tento svět před lidmi. Když se objevil lidský rod, někteří přežili. Z jejich potomstva potom pocházíme my dva a naši sourozenci.“

„Kolik jich je?“

„Nevím přesně, ale bude jich víc. Znám jich jen několik.“

„Tos povídal, ale... nějak se mi nechce tomu věřit!“

„Tak věř nám; my s tím máme zkušenosti!“ řekla Veronika.

„Vám... to je komu? Nikoho tady neznám!“

„Jsem Veronika z Mendozy, abatyše řádu Čistého srdce. Čímž ti zároveň dávám nenápadně najevo, že kdybys k nám chtěla vstoupit, budeme rády. Přesněji: vstoupíš k nám hned nebo tě máme chvilku ukecávat? A když, tak stačí po dobrým nebo chceš pár facek?“

Maryška polkla dvakrát naprázdno. „Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil! Já jsem si vědoma, matko abatyše, že jste osoba významná, ale jinak holka ne o moc starší než já a...“

„Hele, tykej mi, jo? Jseš princezna a členka řádu.“

„Nejsem ani princezna, ani jeptiška ve tvým řádu! Jak vůbec... takový jednání je u vás obvyklý?“

„S chytřejšíma jedincema jo. Hele děvče, máš dvě možnosti: buď vstoupíš hned, dostaneš leopardí maskáče a místo u dvora, který ti právem náleží. Nebo se budeš chvilku cukat, chodit sem tam po kempu a vyptávat se, jak to myslíme, jestli bys měla tohle nebo neměla tamto a všelijak se vykrucovat; nakonec ti dojde, že to s tebou myslíme dobře a stejně přijdeš. Tak co?“

„Stalo se už, že někdo odmítl?“

„To víš, že jo. Pár blbců po světě ještě pobíhá.“

„Takže kdybych...“

„Počkej. Řeklas, že přicházíš bojovat za svobodu Polska. Jestli to byla jen nějaká frajeřinka...“

„To ne! Mým jediným přáním je bojovat za svoji vlast a čestně padnout, jako padli všichni z našeho rodu!“

„Ty si to přímo přivoláváš!“ řekla Veronika a Valérie dodala:

„Povídala jedna holka, že ji v noci její Brzetek přesvědčoval, jak to bude krásný, až společně padnou za polskou svobodu! Prej se tak smála, že málem spadla z postele...“

„Ty seš taky...“ mávla rukou Veronika. „Maryško, pochop: tohle je svět, který tady tvoříme. Má jiné zákony, než o jakých jsi slyšela až doposud. Pokus se porozumět, že ti nechceme ublížit!“

Maryška otevřela pusu, aby protestovala; místo toho se zeptala: „Co by udělala ta... Julie?“

„Patří k nám. Čekáme ji každým dnem...“

Maryška zaváhala. „Slibuješ, že budeme bojovat?“

„To víš, že jo; kvůli tomu jsme přece tady, ne? Dostaneš taky uniformu jako my, začleníme tě do oddílu...“

„Tak dobře. Já to teda beru!“

„Výborně. Jistě máš hlad; Denisi, vem ji do jídelny, snad jim tam něco zbylo. Sigrid pro ni zatím upraví uniformu...“

„To nebude potřeba,“ řekla Diana. „Má přesně tu samou postavu co Julka; až na barvu očí a vlasů mezi nimi není rozdíl. Dáme jí tu, co je přichystaná pro Julii...“

„Fajn, tak se převlíkneš hned po jídle. A všechno jí vysvětli, ať potom zbytečně netápe...“

Maryška šla s ním a tiše žasla; Denis jí zajistil snídani a při ní vykládal všechno, o čem se domníval, že by ji mohlo zajímat. Maryška se nejdřív domnívala, že buď špatně rozumí, nebo Denis nemluví správně polsky; pak došla k názoru, že to jsou dětské výmysly nebo nějaká hra, ale zaráželo ji, že by celá posádka pevnosti byla ochotna hrát ji s ním.

„Pořád mi není jasné, jak je to s tím mým údajným otcem! Matka mi o tom neříkala nic, strýček vždycky tvrdil, že padl v nějaké bitvě. Jsem teda ochotna připustit, že mi nemuseli říkat pravdu; ale vyvozovat něco, že jsme si jenom trochu podobní...“

„My si nejsme podobní trochu, ale absolutně! Až uvidíš ostatní sourozence, tak to poznáš; variabilní jsou u nás barva vlasů, očí a pleti, ale stabilní je tvar obličeje a některé vlastnosti. Já už se tím nějakou chvíli zabývám... dovolila bys, abych s tebou zkusil udělat nějaké testy?“

„Mám nějakou možnost se tomu vzpírat?“

Denis se vlídně usmál. „Zkusit to můžeš, ale...“

„Chápu. Cizí názor pro tebe asi moc neznamená, že?“

„Pokud jde o názor, tak jistě ano. Ale jestli to jsou jenom nějaké pošetilé předsudky, tak...“

„I v tom ti rozumím, bráško. Strpím tvý testy, pokud to nebude bolet nebo...“

„Ty se bojíš bolesti?“

„To se divíš, nebo je to jedna otázka z testu?“

„Obojí; všichni ostatní totiž mají k pocitům jako bolest, ponížení, utrpení a mučení nevyhraněný postoj. Sice to odmítají, ale pokud k tomu dojde, stimuluje je to k vyšším výkonům!“

Maryška potřásla hlavou. „Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala!“

„Vidím, že máš náušnice. Cos cítila, když ti píchali uši?“

„Nevím; byla jsem ještě moc malá. Zklamu tě; občas se říznu při krájení masa, když vařím, ale jiné utrpení neznám!“

Denis si zamyšleně zevnitř olízl ranky na tvářích. Pak si po nich přejel ještě zvenku prsty. „Čím dál častěji cítím, že bolest mě vzrušuje. Nebo třeba pocit... bezmocné obrany! Víš, když ti druzí něco dělají a ty se nemůžeš nijak bránit... Při takových představách mi krásně běhá mráz po zádech...“

Maryška se otřásla. „Teda, ty máš nápady, kluku! Poslouchej, to ti podobný věci trpí? Nezdá se ti, že jseš nějakej divnej?“

„Ovšem, že jsem. Všichni jsme divní; právě proto chci dělat ty testy, abych zjistil, nakolik jsi divná ty.“

„To ti teda děkuju!“

Maryška se rozhodla zabývat jídlem. Denis už snídal a těch pár sladkostí do sebe nacpal okamžitě, jak mu je dali.

„Zabývám se zkoumáním, jak působí příměs elfské krve v našem rodu v průběhu staletí,“ vysvětloval. „Je to zajímavé...“

„Jak jsi na to vlastně přišel?“

„No, historii rodu jsem samozřejmě znal už předtím. Teď mi ale jedna stará čarodějnice objasnila, co je toho příčinou. Náš první historicky doložený předek se jmenoval Bharwald; byl to dvořan gótského krále Theodorika a přišel s ním ze severu. Sloužil jako králův vyslanec a vyzvědač, při jedné cestě do Polska byl zraněn, na Moravě ho nějaký druid vyléčil a on mu za to svedl dceru.“

„Svérázná forma poděkování!“ poznamenala Maryška plnými ústy.

„Tak pozor, to nebyl žádný společenský prohřešek! Tehdy ještě mezi šlechtou existovaly správné a přirozené vztahy; k pohoštění patřilo jídlo, nocleh a žena! Bharwald byl nejvýše postavený muž, kterému mohl ten druid svoji dceru dát!“

„Aha. Takže se dědeček řádně oženil?“

„Ano. Postavil si tam hrad, chránil okolní osadníky a bojoval s nájezdníky. Měl tři syny, jak se slušelo: jeden založil rodinu kdesi na západě, vzal si dceru loupežníka. Druhý odešel daleko na východ, snad až do Tibetu. Ještě se pak jednou vrátil, ale odešel zase a už o něm není zpráv. Třetí zůstal doma a stal se pánem kraje. Z něho pochází celý náš rod...“

„No, hezký.“ kývla Maryška a napila se horkého čaje.

„Po mnoha stech letech došlo k narození mého otce, od něhož se odvíjí současná genetická linie; vzal si přes odpor rodiny svou sestřenici, čímž se vliv elfského původu ještě zvýšil...“

„Ty s tím nepřestaneš?“

„Nemůžu; pravda je pravda! Bharwald byl potomek elfů, to bylo tehdy docela běžné a tam vysoko na severu ještě teď...“ Denis se na okamžik zarazil a koukal s otevřenou pusou do stropu.

„Co je, děje se něco?“

„Ani ne, jenom... tak mi napadlo, že znám svoje sourozence jen ve dvou barevných variantách, plavé a černé. Akorát Heinrich prý má hnědé vlasy... Ale rudovlasí Baarfeltové snad nejsou!“

„No a když ne, tak co?“

„Uvažuj trochu, ne? Kdo je tu nejzrzavější? Přece Wulffssonni! Je to mocný rod, nesmírně silný; jejich genetický kód má průraznost lokomotivy... A jsou ze severu, takže určitě jsou taky potomky elfů... možná jiné linie!“

„Tak dobře. A co?“

„Kdyby se ty dvě linie propojily, chápeš? Proč vlastně táta nikdy neměl potomka s některou z Wulffssonnů?“

„A to tě tak hrozně trápí?“

„No jistě! Co se dá dělat, budu to muset udělat já.“

Maryška vyprskla, málem se udávila čajem.

„Co se řehníš? Nemyslím teď, ale třeba tak za pět let...“

„V patnácti? Nejseš tak trochu... odvážnej?“

Denis se usmál. „To mi eště nikdo neřekl! Diana prohlašuje, že jsem voprásklej jako lázeňská veverka.“

„Asi se nemýlí. Kolik je ti? Teprve deset, já se zblázním!“

„Nevadí; do té doby to musím nastudovat. Rozhodně si povedu řádné záznamy o všech svých potomcích; mohl bych je pravidelně navštěvovat a zaznamenávat tělesný i duševní vývoj. Potom by jistě nemohlo dojít k pochybnostem...“

„Počítáš, že budeš mít těch dětí víc? Snad je budeš vidět každý den, ne? Normální lidé mívají děti doma...“

„Když jich mají hodně, s různými ženami a na různých místech?“

Maryška polkla naprázdno. „To normální lidé nemají!“

„Třeba ne, já nevím. Taťka docela běžně.“

„Co na to říká tvoje matka?“

„Moje matka byla princezna z rodu Jastrzebowskich; byla si vždy vědoma svých povinností...“

Maryška zkřivila nedůvěřivě ústa.

„Můžu-li tě požádat o službu,“ vykládal dále Denis. „Potřeboval bych, abys mi dala přesně vědět, až budeš čekat dítě. Zkusil bych tě vyšetřovat ještě v těhotenství, pak při porodu a...“

V té chvíli dostal facku, až se mu hlava zaklepala. Maryška vyskočila a oči jí blyštěly rozhořčením. „Co si to dovoluješ?“

Denis byl značně překvapen. „Co jsem řekl blbýho?“

„Jak se opovažuješ mluvit o takových věcech?“

Teď to pochopil; a rozesmál se. „Ty jsi ještě panna, viď?“

„Snad víš, že nejsem vdaná, ne?“

„To vím, ale... samozřejmě předpokládám, že se jednou vdáš! Pak budeš mít přirozeně děti; stejně tak je normální, že tě lékaři budou vyšetřovat. A protože lékařství je jedna z mých profesí...“

„Nepovídej takové nesmysly, prosím tě! Kluk jako ty nemůže být doktor; na to budeš muset ještě patnáct let studovat! A navíc, já se nikdy nevdám a nikdy nebudu mít děti...“

„Proč myslíš?“

„Před chvílí jsem dala slib, že budu jeptiškou!“

„A co? Všechny holky tady jsou v řádu, i ty vdané...“

„Vdaná jeptiška? Tobě straší ve věži!“

„Ani ne, ty jenom neznáš zdejší zvyklosti. Zapojení do řádu je sice věčné a nezrušitelné, ale jakmile se vdáš, dostaneš řádnou dovolenou do doby, než vychováš svoje děti a vrátíš se...“

Maryška na něj chvíli koukala vyjeveně. „Začínám mít dojem, že tady opravdu není všechno úplně normální... když o tom uvažuju, ty holky mi připadají trochu vyšinuté! Že Diana je vdaná, když je císařovna, to mi připadá normální, ale...“

„Taky se vdáš, uvidíš. A bude to bezva.“

„Dobře. Potom ti dám vědět. Nezlobíš se?“

„Proč?“

Maryška jen mávla rukou. Denis jí ukázal, kde bude bydlet, pak jí Sigrid předala uniformu a on dokonce vypadl, než se převlékne. Zjistilo se, že součást jejího vybavení tvoří taky kytara; dívky ji požádaly, aby něco zahrála, Maryška se dala ochotně přesvědčit a zazpívala. Měla krásný hlas a znala spoustu balad polských i německých. Když se hrálo něco, co neznala, dokázala se velmi snadno přizpůsobit.

„Bezva,“ konstatovala Valérie. „Budeš účelná členka party...“


Bello Bellini se miloval se lvicí.

Kdysi, za jeho cirkusového angažmá, se principál nechal ukecat a za nezjištěnou, leč nevalnou cenu zakoupil malé lvíče, zjevně ve velmi špatném stavu. Matka lvice se odmítala starat, takže zbědované mládě bylo v posledním tažení. Bello dostal za úkol udržet je při životě pomocí láhve s mlékem a usilovné péče. Krmil to veliké kotě šestkrát denně, vstával uprostřed noci, masíroval mu bříško a trpěl jeho škrábání. Byl jedním z mála, kdo měl pro tu práci dostatek lásky, trpělivosti i zodpovědnosti – nakonec se mu podařilo, že lvíče nezemřelo.

Vyrostla z něj krásná kočka, která však na něj byla zafixovaná tak hrozně, že začala vyvádět, jakmile se od ní na krok hnul. Musel ji brát všude s sebou, což bylo roztomilé, dokud byla ještě maličká, ale čím dál problematičtější v dospělém věku. Zejména ženy, po jejichž společnosti Bello velmi toužil, byly objektem nepřiměřené žárlivosti mazlivé čičinky zvící jalovice. Nejdříve to považovaly za zábavné a lvici za přítulnou, potom poznaly skutečný stav a urychleně vyřadily ze srdce lvici i Bella.

A stejně měl svoji Princeznu rád. Předváděl ji čtyři roky, měl s ní nacvičené moc pěkné číslo, dámy mu posílaly růže a šéfové dobře platili. Pak Princezna onemocněla, dostala nějakou infekci a oslepla na jedno oko. Následkem toho začala být rozmrzelá, občas zlá a nebezpečná. Skončila ve zvěřinci a Bello v průměru.

Teď se s ní miloval. Byla lvice a byla dívka a byla Panní Astarté ve své nejvznešenější zářivé podobě. Měla lví spáry, měla orlí křídla a měla na rtech příslib nejkrásnějších vášní. To všechno viděl současně a nepřipadalo mu to divné. Její spáry mu drásaly tělo, ale bylo to nevýslovně příjemné.

Potom jej zahalila ohněm, ale ten nepálil, byl také příjemný.

Jednu dobu vystupoval ve varieté. Tam se nedaly dělat žádné velké zázraky, ale jeden starý Švýcar, povoláním indický fakír, ho naučil chrlit oheň. To se dělá tak, že se nabere do úst trochu etéru, a když se k nim potom přiloží hořící pochodeň, vydechne fakír plamen až čtyři metry dlouhý. Pokud má dobrý dech – starý Bernhard měl silnou bronchitidu a dusil se i normálně, natož pak při polykání ohně. Bello se také dotýkal ohněm různých částí těla a probodával se šavlemi, ovšem ty byly zasouvací a v čepeli měly nádržky na kuřecí krev. Vystupoval tehdy do půl těla nahý; kdyby to bylo dneska, nechal by se pěkně potetovat draky a fantaskními příšerami. Spousta jezdců už to má, další si to nechávají dělat a právě začínají té vášni propadat i děvčata.

Oheň jej zahalil svým závojem a v něm zmizel celý svět. Bello se ocitl mimo čas a prostor, byla s ním jenom ta bytost, která byla zároveň žena i lvice i oheň i orel.

»Miluji tě!« šeptal jí, »miluji tě až k smrti...«

»Neslibuj!« odpověděla beze slov, »jinak zemřeš...«

Ale Bello věděl, že zemře. Dostal se do zvláštního stavu, kdy mu bylo jedno, co se s ním stane. A svět byl něco jiného než to, za co ho považují lidé.

»Miluji tě. I kdybych měl zemřít.« sliboval jí.

A odněkud z dálky se ozval cinkavý smích.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30