Bez COOKIEs je omezený přístup!

Potomci Elfů

Zpět Obsah Dále

Major Charry Guyrlayowe dostal instrukce z hlavního města. Štáb schvaloval veškerá jeho opatření; tedy, v zásadě schvaloval, jen měl spoustu připomínek k různým podrobnostem provedení. Charry to studoval tři hodiny, přičemž si dělal po okrajích poznámky černou a červenou tužkou. Červeně zatrhal, co se mu líbilo, černě to, co se mu nezdálo; toho bylo víc. Krátce uvažoval nad zbytkem a potom to proškrtal zelenou tužkou: totiž to, co nepochopil. Zdárně tím rozřešil situaci a byl sám se sebou spokojen.

Instrukce mu ukládaly jednu zvláštní věc: sesadit nejvyššího krajského soudce, neboť se provinil proti zákonu a řádu. Věc se však musela provést opatrně, neboť soudce byl zasloužilý starý pán, všemi ctěný a oblíbený; sesazení by vyvolalo nežádoucí rozruch, kdyby to nevzal do ruky tak energický a obezřetný muž jako hrabě Guyrlayowe. Charry si napřed ten řádek zatrhl zeleně (jako že nepochopil), ale pak tam namaloval tři černé vykřičníky.

Co soudce vlastně provedl, nešlo z elaborátu zjistit; mluvilo se o hrubých justičních omylech, překrucování litery zákona i posměchu z práva a spravedlnosti. Charry se rozhodl vyptat okresního hejtmana; za tím účelem se dostavil do své úřadovny na hejtmanství. Hejtman jej uvítal zdvořile, leč s obavami; na dotaz vychrlil na Charryho přehršli případů, které pan soudce nevyřešil správně. Hejtman obvykle bránil každého lumpa, který vyvolal něčím nepřízeň pána pevnosti, ale dneska na svou povinnost jaksi zapomněl. Spíš se zdálo, že by mu nevadilo, kdyby Charry nechal soudce rovnou oběsit.

Charry naslouchal s bradou opřenou o dlaň, slova plynula přes jeho hlavu jako voda přes balvan; konečně vstal, protáhl se a prohlásil: „Jo. Tak já tam na něj půjdu!“

Soudce se jmenoval Ettard a bydlel ve vile na okraji města. Vlastnil psa velikého jako tele a mohutně chlupatého; šelma se vyřítila od domu a s řevem ukazovala Charrymu mordu plnou špičatých zubů. Charry jej tiše uklidnil, při tom ale nepřestával tahat za šňůru zvonce; v domě se však nic nehýbalo. Charry si všiml, že ačkoliv cesta je proházena, po nočním sněžení nebylo proházení obnoveno a usoudil, že pán domu zřejmě netrvá na tom, aby k němu návštěvníci mohli bez překážek.

Charry dlouho neváhal; koně uvázal k brance, přelezl přes plot a vydal se k domu. Pes ho obíhal, vyskakoval na něj a nechal se hladit, dokud nedošli ke dveřím; na ty Charry počal bušit. Trvalo to sice dlouho, ale pak se objevila jakási stařena.

„Jak jste se sem dostal? Co tady chcete?“

„Hrabě de Guyrlayowe – k panu Ettardovi. Smím dál?“

„Račte!“ řekla nevlídně. „Pes vám nic neudělal?“

„Ne, proč? Je to milé a přítulné zvíře...“ Charry mnul v prstech hafanovo huňaté ucho a ten se k němu lísal. Baba pokrčila rameny a vpustila pána dovnitř. Vstoupil za ní do haly, studené jako hrobka; netopilo se tam, ani v celém přízemí. Baba se šourala po schodech do patra, kde bylo už tepleji; nechala ho stát na chodbě, zaklepala na jedny dveře a vlezla dovnitř. Byly odtamtud slyšet neurčité hlasy; potom baba vylezla a řekla: „Milostpán vás přijme!“

Charry vstoupil; byla to knihovna či něco podobného, neboť všechny stěny byly obestavěny regály plnými nejrůznějších knih. Uprostřed byl stůl s pohodlnými koženými křesly a jedno čalouněné na kolečkách; z toho právě vstal drobný hubený stařík s téměř holou hlavou a bělostnými licousy po stranách. Kouřil dlouhou dýmku a usmíval se návštěvníkovi vstříc. Na stole zůstala položena kniha, rozevřená v polovině.

„Dobrý den přeji – mám tu čest s panem Ettardem?“

„Ano, to jsem já. Vítám vás, pane hrabě...“

„Dovolte, abych se představil: Charry de Guyrlayowe. Nyní major a velitel posádky pevnosti. Snad se nehněváte, že jsem vás navštívil.“

„Ach ne, ne!“ usmíval se starý pán. „Jsem rád takové návštěvě! To je dost, že jste se konečně ukázal. Čekal jsem vás už nejméně před čtrnácti dny. Posaďte se; Magreta přinese čaj.“

„Nevím, zda vás smím obtěžovat...“ řekl Charry.

„Ale smíte, chlapče! Vy smíte všechno, ne? Jste přeci arminský císař, a máte u boku šavli. Kdo má šavli, smí všechno.“

Charry se usmál; odepjal z opasku meč i s pochvou a podal starému pánovi. „Teď smíte všechno vy!“

Ettard si prohlížel tu zvláštní zbraň. Položil meč na stolek, přistoupil ke knihovně a hbitě cosi hledal; vytáhl jednu z knih a rychle v ní listoval. Konečně se jeho tvář rozzářila:

„Tohle je unikátní zbraň! Zcela neobvyklé spojení damascénské čepele s křižáckou rukojetí... dělaná zřejmě jako dar, ne?“

„Ano, je to unikát. Zdá se, že máte velké znalosti!“

„Kdyby znalosti pomáhaly člověku ke štěstí, byl bych šťasten. Bohužel, je tomu naopak. Čím více člověk zná, tím méně ho mají rádi jeho bližní. Nepozoroval jste to?“

„Nevím. Možná proto, že nemám tolik znalostí jako vy.“

Ettard se usmál a vrátil knihu zpátky do regálu. „Potěšilo by mě, kdybyste mi vyprávěl historii vašeho meče. Obávám se však, že účel vaší návštěvy je zcela jiný; a jistě méně povznášející.“

„Obáváte se správně; ale skutečně by mi způsobilo větší radost bavit se s vámi o kterékoliv ze svých zbraní.“

Ettard mu pokynul, aby se posadil. Sám usedl naproti němu a dobrotivý úsměv se rozlil po jeho tváři, když řekl: „Proč o vás říkají, že jste hlupák, Guyrlayowe?“

„Říkají to o mně? Potom to bude jistě pravda. Všechno je jistě pravda, co lidé říkají...“

„Máte chytré oči. A vaše chování nasvědčuje tomu, že většinou neukazujete svoje vědomosti předčasně. Neřekl bych, že jste tak hloupý, jak si myslí vaši nadřízení...“

„Ještě jsem neřekl, co si já myslím o nadřízených.“

„Tak, tak!“ pokýval starý pán hlavou. Vytáhl ze stolu zásuvku a podal Charrymu složený dopis. „Přečtěte si to!“

Charry dopis rozložil.

 

Milý Waldemarre, píšu Ti jako starý přítel, kterých jak víš, nemáš mnoho. Cítím povinnost upozornit Tě na nebezpečí, které Ti hrozí: tví protivníci v justičním paláci požádali generální štáb, aby Tě zlikvidoval. Možná je Ti známo, že velení v pevnosti se ujal jistý hrabě Charry de Guyrlayowe, ordinérní tupec, bývalý pasák dobytka a námořník. Je to hlupák a hrubián, který bez přemýšlení provede, co se mu nařídí; a nařídí-li mu, aby Tě sesadil, pak to vykoná. Navíc Ti může hrozit horší osud: Guyrlayowe pověsil dva důstojníky ze své posádky, sesadil řadu dalších a několik ctihodných občanů poslal na galeje. Obávám se o tvůj život a doporučuji Ti, abys opustil město a uchýlil se někam, kde Tě ruka toho šíleného dobrodruha nedostihne.

Přeji Ti vše dobré a zůstávám

 Tvůj věrný přítel Alfréd.

 

Charry dopis složil a podal zpátky Ettardovi. „No a?“

„Díval jsem se na vaši tvář, chlapče. Několikrát jste se pousmál, ale ani jednou nerozhněval. To je zajímavé.“

„Ach, to není nic zvláštního. Ten člověk má o mně špatné mínění; pořád ale ještě lepší než ti, co mi velí. Ano, dostal jsem rozkaz, abych přezkoumal vaši činnost; proto jsem tady. Napsali mi v dopise, co jste provedl; ale protože jsem hlupák, nepochopil jsem to. Pak jsem se ptal okresního hejtmana; navykládal mi toho, až mě hlava brněla, ale protože jsem hlupák, nepochopil jsem, ani si to nezapamatoval. Kromě toho okresnímu hejtmanovi věřím jenom kolik je hodin; to se ještě vždy podívám na svoje hodinky. Nezbývá, než abyste se pokusil vy nějak mi vysvětlit, čím jste si znepřátelil vrchnost.“

Soudce Ettard se upřímně smál; potom si znovu nacpal dýmku a pohodlně se usadil v křesle: „Jsem starý člověk, hodně pamatuju. Pamatuju velkovévodství, revoluci a pak nastolení téhle... republiky. Pamatuju čtyři změny zákonodárství, nehledě k dalším reformám. Kromě toho jsem studoval další změny v průběhu minulých století. To všechno si pamatuju a přihlížím k tomu při tvorbě rozsudků.

Například soudím, že je rozdíl, zda hladová ženská ukradne bochník chleba pro svoje děti, nebo majitel velkopekárny okrade sedláky na mouce, že jim zbudou oči pro pláč. Je rozdíl mezi tím, když dělník rozbije fabrikantovi hlavu, že ho vyhodil z práce, nebo když synáček z dobré rodiny v opilosti zabije prostitutku, aniž ví, co dělá. A to nejhorší: já nevěřím, že je třeba odsoudit člověka, který řekne někde ve skrytu nebo veřejně, co si myslí o státních úředních, vládě a parlamentu. To nechtějí pochopit!“

„Zajímavé; já to chápu docela dobře. Jak jste rozhodl?“

„Jednoduše: tu ženu jsem pustil; co jsem mohl dělat víc? Avšak obchodníky, kteří šidili zákazníky nebo dodavatele, jsem zavíral. Jenže oni dali úplatek vyšší instanci, byli venku v tu ránu a já byl ten špatný. Když se dělníci vzbouřili, rozbíjeli stroje, potloukli továrníka a jeho pohůnky, odsoudil jsem je na dva až tři roky; páni si mysleli, že mají dostat třicet. Synáčkovi uhlobarona Laugeho jsem napařil dvacet let za vraždu, jen to hvízdlo; jeho papínek usmlouval šest let za usmrcení nešťastnou náhodou, a nakonec ho za tři roky pustili za dobré chování. Co se týče různých sporů mezi občany a státem, nedonutili mě, abych někoho odsoudil, když byl nevinný! Nedonutili, přísahám vám! Ať uděláte, co chcete!“

Charry se usmál. „A máte kopie těch rozsudků?“

Ettard pokýval hlavou. Vstal, opět hledal v knihovně a podal Charrymu velký šanon se založenými listy. Charry si ho položil na kolena, popíjel čaj a listoval v něm. Ettard seděl naproti němu, mlčky a klidně, a pozoroval ho.

Když Charry zjistil, že dopil všechen čaj, odložil šálek a pak sklapl i šanon. „Zdá se, že to souhlasí. Myslím, že se nahoře zmýlili, jste poctivý člověk. Potvrdím vás ve funkci výnosem svého úřadu. Děkuji vám za spolupráci...“

Ettard se rozesmál. „To se těm nahoře líbit nebude, chlapče!“

„Já tady nejsem proto, abych se někomu líbil. Soudíte podle zákonů, proto s tím souhlasím. A kdo nesouhlasí, ať si trhne nohou, jak říká moje žena!“ Charry rázně vstal.

„Ale počkejte, chlapče, počkejte!“ smál se Ettard. „Když jste mne už navštívil, nepospíchejte tak rychle! Chci vám ještě něco ukázat. Posaďte se přece...“

Starý pán sáhl do knihovny a stiskl tam nějakou páčku; jeden regál se odklopil a odhalil tajnou schránku. Ettard odtamtud vytáhl nějakou knihu psanou rukou a podal ji Charrymu.

„To jsou moje zákony!“ řekl stařík pyšně. „Ve volných chvílích jsem bádal nad tím, jak co nejspravedlivěji vyřešit nejrůznější otázky práva; hledal jsem v knihách a přemýšlel a nakonec jsem stvořil toto: Ideální zákony pro ideální stát. Chcete se na to podívat?“

Charry si opět vzal knihu, posadil se a pročítal jednotlivé listy. Občas zvedal hlavu, kroutil jí a pokládal starému pánovi doplňující otázky; nakonec, když přešel asi dvacet stran, řekl:

„Tohle není četba na chvíli, ale kniha, která se musí studovat! Poslyšte, vy byste byl ideální zákonodárce! Kdyby se lidé řídili vaším pojetím práva, musela by ze světa vymizet nespravedlnost a křivdy; obnovit království Boží na zemi!“

„Ubohý hochu! Nespravedlnost a křivdy mají tuhý kořínek! Ten nepřeseknou ani moje zákony, ani váš meč. Znáte snad nějaký stát, který by chtěl takové zákony přijmout za svoje?“

„Znám jeden stát, který svoje zákony teprve tvoří. Znám jeho vládce, který hledá způsob, jak jednat zodpovědně a čestně, aby prospěl svému lidu. Který by chtěl předložit parlamentu takové návrhy, které by byly spravedlivé a moudré zároveň...“

„Mluvíte o vašem Arminu?“

„Ovšem. Poslyšte, Ettarde; můžete mi pořídit opis? Nebo bych si ho případně mohl pořídit sám, mám schopné lidi...“

„Nenene!“ Starý pán přitiskl knihu k hrudi. „Ještě není všechno hotovo! Právě studuji zákoník Dareia Velikého, chtěl bych ještě něco zjistit z čínského soudnictví s ohledem na Manuův zákoník a vůbec... Až to dopíšu, potom budete moci... ale zatím ne! Já ještě nejsem hotov, víte? Vy mladí moc spěcháte...“

„Dobrá, jak chcete; v každém případě tato naše rozmluva není poslední. Navštivte mne někdy v pevnosti... nebo ve městě, v mé úřadovně. Vydám rozkazy, aby vám vycházeli vstříc!“

„To udělám, jistě, jistě. Ale... milý hrabě, zajímalo by mne uzpůsobení vaší armády. Zabýval jsem se i vojenskými předpisy a pověsti, které kolují o vašich vojácích, mne zajímají...“

„Jestli chcete, můžeme jet nahoru na pevnost; seženu pro vás nějaké saně. Ovšem lepší část armády je nyní tady ve městě; taky moje žena se svou dívčí gardou. Museli bychom vyčkat...“

„Chtěl jsem jít do města... Počkáte-li chvíli, doprovodím vás alespoň na náměstí. Jen se musím obléci; to víte, chvíli mi to trvá. Počkejte tady...“

Charry se usmál; čekal na starého pána v knihovně a prohlížel si svazky knih. Zakrátko ho cosi zaujalo, vyňal jeden z regálu a počal si v něm číst; tak ho nalezl Ettard.

„Líbí se vám moje knihovna? Nashromáždil jsem pravé perly světové literatury; škoda, že je nemám komu odkázat! No, půjdeme tedy. Magreto, pořádně zavři dveře, až odejdeme!“

Charry pomohl starému pánovi se schodů; stařík chodil o holi, ale čiperně a vesele a v očích mu jen hrálo čtveráctvím. Šel do města pěšky, tak Charry kráčel vedle něho a vedl svého koně za otěže. V příjemném rozhovoru jim cesta rychle ubíhala.


Denis doprovázel na nákupech Maryšku a konal jí tlumočnické služby; ale co chvíli odbíhal a pomáhal ostatním dívkám, které mnohdy nerozuměly ani německy, natož místnímu jazyku. Prodavači zírali, když do jejich krámů vtrhla horda podivně krásných slečen v uniformách z červenohnědé látky s černými skvrnami; pobíhal tu s nimi skutečný leopard, takže mohli srovnávat. Denis byl ovšem v tygřím, což jim nepřipadalo o moc lepší. Některé dívky měly též jezdecké kožíšky, vysoké boty, všelijaké ozdoby; avšak hlavně každá nějakou zbraň, od Dianiny katany přes Maryščinu křivou tatarskou šavličku až po toledské kordy Španělek. To tady ještě nikdo neviděl; ke všemu ta parta šveholila nejrůznějšími nesrozumitelnými jazyky, smála se a tropila si šašky jedna z druhé. Mužů bylo mezi nimi málo a jak se zdálo, byli určeni jen k odnášení nákupu.

Denis se s Maryškou vypletl z ryku a shonu a oba sourozenci zamířili do vedlejší ulice; když vtom si Denis povšiml mladého muže, který stál u rohu a četl vyhlášku tam přilepenou:

 

Rozkaz velitele rady obrany města

majora Charry hraběte de Guyrlayowa

k zajištění odražení lupičských hord zbabělého nepřítele

a jejich totálního zničení v nastávající válce.

Rada obrany, vědoma si odpovědnosti za osudy počestných pracovitých občanů našeho města i státu, rozhodla se dát na vědomí svým věrným, že v současné době hrozí bezprostřední ohrožení země nepřítelem. Armáda, jejímž představitelem jsme, splní svoji povinnost; nicméně je ve vlastním zájmu obyvatelstva, aby až na další dodržovalo tyto pokyny:

§ 1. - Občané se zásobí dle možností potravinami, neboť hrozí možnost nedostatků v zásobování. Obchodníkům ukládá se především, aby brali v potaz tu skutečnost a dodávali občanům vše potřebné za ceny v zemi obvyklé; předražování, šmelina či keťasení bude trestáno smrtí provazem, napomáhání k tomuto deseti až dvaceti lety nucených prací.

§ 2. - Osobám, jež se s oblibou zabývají pašeráctvím, jak je ve zdejším kraji zvykem, se doporučuje pašovati především zboží, jež co nejvíce prospěje zájmům vlasti a co nejvíce poškodí hospodářské a politické zájmy nepřítele.

§ 3. - Při střetnutí s celními, policejními i jinými orgány nepřítele je třeba zlikvidovati tyto bez vlastních ztrát a bez zanechání stop, nasvědčujících zavinění našimi počestnými občany. Upozorňujeme, že ponechávání nežádoucích svědků odporuje zájmům státu i samotných členů pašeráckých hnutí.

§ 4. - Osobám pytlačícím a z jiných důvodů bez povolení přechovávajícím střelné zbraně se ukládá připraviti tyto k použití v boji a zásobiti se dostatečným množstvím nábojů. Očekává se, že tyto osoby podpoří v boji naše statečné pluky, případně vpadnou nepříteli do zad.

§ 5. - Osobám zabývajícím se přestupování zákonů, ať již v jakémkoliv směru, se připomíná, že v případě porážky budou pravděpodobně souzeny dle říšských zákonů, jež jsou mnohem tvrdší než spravedlivé zákony našeho státu.

§ 6. - Při styku s úřady a občany nepřítele doporučuje se všem vystupovat sebevědomě a rázně prosazovat svoje oprávněné požadavky. Sluší se dávat najevo, že naše armáda i obyvatelstvo jsou plně připraveny odrazit útok zbabělých hord nepřítele a že naše suverénní země si nedá nic nařizovat od kdejakého šaška, i kdyby se pyšnil říšskou korunou.

Nesplnění tohoto rozkazu bude považováno za sabotáž a trestáno dle platných zákonů na ochranu státu.

 Rada obrany

 


Mladý muž četl tento výtvor a potřásal pochybovačně hlavou; to však nebylo to, co na něm Denise zaujalo. Viděl ho z profilu a zdálo se mu, že čte v jeho tváři Baarfeltovské rysy. Mladík měl vlasy černé jako uhel, elegantně načesané dle poslední módy, až skoro delší než je zvykem, ale to u Baarfeltů nebývá nic divného. Oblečen byl do černého, ale měl jezdecké kalhoty a boty s ostruhami, což znamenalo, že někde tu má koně.

Jak Denis přicházel blíž, mládenec se otočil, usmál se na něho a řekl německy: „Ahoj, bráško! Koukáš, co?“

„Ahoj...“ řekl Denis opatrně; šel blíž a v duchu uvažoval, kdo z jeho bratří by to asi mohl být a odkud ho zná. Pravděpodobně se mu duševní pochody příliš zračily na tváři, protože mladík se rozesmál.

„Ty mě nepoznáváš? Já jsem přeci Julka!“

„No teda...“ Denis vyjekl překvapením. „Co se ti to stalo s vlasama? Vypadáš jako kluk!“

„A co? Ty vypadáš jako holčička s těma loknama!“

Denis jí skočil do náruče, políbili se a šťastně smáli; při tom jí Denis prohrabával ostříhané vlasy a smál se jako blázen: „Teda vypadáš! To ti přeju ze všeho nejvíc! Nezlob se, že jsem tě hned nepoznal, ale zrovna včera jsem nalít, tak jsem nechtěl věřit svým očím...“

Maryška zatím přišla blíž; Julka s údivem pozorovala její tvář. Taky Maryška zírala; jenom Denis se chechtal.

„Tak se přestaňte vzájemně hypnotizovat a aspoň se pozdravte! Maryško, s tebou to je jednodušší: to je má sestra Julietta, už jsem ti o ní povídal. Vkusně ostříhaná, ale to se občas přihodí i v tak vznešených rodinách, jako je ta naše. Julko, to je naše sestřička Maryška; z Polska, ale není z tý samý rodiny co Jerzy Lasęka. Další exemplář; a moc hezkej, viď?“ hluboce se zamyslel: „Stejně by mě zajímal tvar vaší lebky! Změřit si Janu mi bohužel nenapadlo, ale kdyby se Maryška dala taky ostříhat na kluka...“

„Já ti dám záhlavec!“ vyjela Julka. „Ty posměváčku! Ještě jedno slovo o mých vlasech a já tě ostříhám třeba vlastnoručně, abys neměl takový kecy! Ty seš teda Maryška? Co to je?“

„Marie... A vy jste... ty jsi Julka?“

„Jo, tak už to asi bude.“

Podaly si ruce; Denis trval na tom, aby se taky objaly a něžně políbily. Potom vzal každou za jednu ruku a vedl je s sebou k děvčatům z řádu, aby je předvedl.

„Poslouchej, uličníku, jestlipak víš, že máme sestru Magdu?“

„Ne – a kde ji máš? Vzala jsi ji s sebou?“

„Nešlo to. Je Maďarka, jak se přesně jmenuje nevím, snad Szomódiová nebo Szomógyiová. Chytili ji v Římě namísto mě a týden vyslýchali, zda to nejsem já. Jak vidíš, je mi asi dost podobná.“

„Bezva! Musíme ji sem dostat, ať se holky zasmějou! Škoda, že nás není víc; kdybysme se my Baarfeltové dali dohromady, tak ten svět předěláme! A cos vlastně provedla, že tě honili?“

„To ti všecko povím, jen co si trochu odpočinem. Před chvílí jsem přijela a první, co vidím, jsi ty! Chvilku jsem zírala na ty vaše uniformy... dost pěkný!“

„Pro tebe jsme měli taky, ale když včera přišla Maryška, tak jsme to dali jí. Jste úplně stejný!“

„Dík, seš milej. Kdo je tady ještě?“

„Všecky sestry Čistého srdce ze Španělska; Veronika, Valérie... chybíš už jenom ty a Freya Wulffssonnová, ale místo ní máme dvě jiný, mladý kusy, ani moc nerozumějí...“

Dorazili k místu, kde byly princezny viděny naposledy; Denis se poptával po jejich osudu a prodavači ochotně sdělili, že odešly do hostince U Zlatého orla, kde si hodlají dopřát svačinu. Jeho majitel právě váhá, zda se má cítit poctěn či se vyděsit.

Když docházeli k hostinci, už zdálky slyšeli zevnitř smích, dokonce zpěv. Někdo hrál na piáno, pikolíci roznášeli horký grog. Denis zadržel Maryšku a postrčil dopředu Julku; ta vstoupila, zastavila se na prahu a znechuceně se rozhlédla.

Chvíli bylo ticho; to štěbetající Veroničino hejno zmlklo a na chvíli váhalo, s kým mají tu čest. Julka prošla mezi nimi a zeptala se francouzsky: „Je tady volné jedno místo, prosím?“

„Jakpak by nebylo – a kterej ty jseš?“ ptala se Veronika.

„Co tím myslíte, slečno?“ mračila se Julka. „My se známe?“

„No – částečně. Račte vzít místo, mladej pane, a svěřte se, co vás přivedlo do těchto Bohem i lidmi zapomenutých míst!“

„Jsa cizincem, přicházím do tohoto města za obchodem!“ pronesla Julka německy. „Hodlám zde občerstvit znavené údy a pojíst něco místních chvalně známých specialit!“

„To je fajn nápad,“ ušklíbla se Valérie. „Když chvilku počkáš, budeš zajímavě překvapenej! Máš tady brášku a sestřičku!“

„Nevznášejte žertů, slečno! Jsa zcela sám, téměř sirotek, nikdy jsem nevlastnil bratra aniž...“

„Máš, leda že o tom nevíš. Já sama znám dvě tvý sestry a čtyři bratry; a taky pana otce, když to tak mám říct...“

Julka uraženě vstala. „Slečno, nelibuji si v podobných žertech až výstředních! Zakazuji si takové nestoudné narážky a...“

Vtom se Veronika rozesmála na celé kolo. „Nech toho, Julko, nevyváděj! Myslíš, že tě nepoznám, káčo? Tvůj utahanej neapolskej přízvuk nikoho nenechá na pochybách, s kým má tu čest...“

Julka se rozesmála taky a sedla zpátky na židli. „No tak já se teda přiznávám! Ahoj holky – zaplať Pámbu nebeskej za to, že jsem zas mezi normálníma lidma!“

Nastal zmatek, protože všechny se najednou objímaly, zdravily se a štěbetaly. Denis a Maryška přišli také z úkrytu za dveřmi a připojili se ke všeobecnému vítání. Smíchu bylo dost a dost, když si děvčata prohlížely Juliiny vlasy.

„Není to tak hrozný,“ řekla Diana milosrdně. „Já byla v Thajsku v klášteře ostříhaná daleko víc!“

„No vidíte,“ řekl nespokojeně Denis. „Co navrhuju já? Potřebuju všem proměřit hlavy a zaznamenat vzájemné poměry, tomu se říká frenologie nebo-li lebkozpyt. Vědecká metoda, která...“

„Tak dobře, ale začneme s tebou! Přivažte ho na židli a půjčte mi nůžky; za chvilku se bude moct studovat, až...“

Nastala trochu vřava, ale nikdo se neměl k realizaci plánu.

„Nejdřív povídej, Julko, cos prováděla! Vypadáš jako šašek – to bylo zapotřebí, abys mohla zdrhnout z Itálie?“

„Přešla jsem hranice v převlečení za brášku, Jindru. Chtěli mě zavřít do kláštera a pak do kriminálu, když mě podezřívali, že jsem zabila svýho otce...“

„Cože – Baarfelta?“

„Ne, la Venziniho. Máma ho probodla, protože mě chtěl dát zavřít, je to dost jasný?“

„Nijak zvlášť! Víš co, zpracuj to literárně a předlož nám to, my si to přeslabikujem! Nebo povídej od začátku a nevynechávej zábavné podrobnosti. Ale napřed se musíme napít na shledání!“

„Dost dobrej nápad, já mám žízeň, že bych se o ni mohla opřít! Co tady tak pijou místní lidi?“

„Co pijou zdejší křupani, nemám tušení. Nám nabídli horkej grog a burgundský, docela dobrý. Ochutnej!“

Julka se napila z Veroničina poháru a odsouhlasila to. Jeden číšník ostatně pořád přinášel nové láhve a druhý počínal nosit jídlo. Byly to nějaké přírodní řízky s bramborami a spoustou zeleniny i jiné oblohy, krásně to vonělo a Julka dychtivě začenichala – měla už pořádný hlad.

„Voní to nádherně! Jak to chutná, mám si to dát?“

„Počkej, však dostaneš! Já jim probrala jídelní lístek a když jsem tam nemohla nic kloudnýho najít, vpadla jsem do kuchyně a udělala jim inventuru. Měli tam krásný roštěnky, tak to je z nich. A Valérie je naučila dělat tu zeleninu. Koukaly na nás jako na zjevení!“

„Ani se nedivím,“ řekla Julka. Tvářila se tak dychtivě, že před ni jídlonoš postavil talíř a zdvořile popřál dobrou chuť. Pustila se do toho s vlčím apetitem, zatímco Veronika povídala:

„Tady v tý zemi nikdo neumí vařit! V životě bych nevěřila, že by někdo mohl mít tak otupělý chuťový buňky... Charryho polský holky teda v kuchyni sem tam něco zvládají, ale... nejspíš budeme muset převzít velení a naučit je něco samy...“

Julie se cpala, ale zároveň si všimla, že Valérie nemá na svém talíři maso, nýbrž jen zeleninu. Denis a několik dalších taky, kdežto Veronika se klidně živila masem.

„Něco se děje?“ otázala se Valérie.

„Ne, nic – proč?“ usmála se Španělka.

„Něco se děje, nepovídej! Vy zas něco organizujete!“

„Určitě ne, to bys nám křivdila! Jsme hodný, poslušný, mírný jako ovečky, kuřátku bysme neublížily...“

Julie zkontrolovala její sklenici, která obsahovala jen čaj.

„Nepiješ a nejíš maso! Zato se pilně zabýváš magií, že?“

„A vadí?“

„Nevadí. Moc málo věcí mi ještě vůbec vadí! Naopak, kdybys mě na něco potřebovala, stačí říct.“

„To není moc rozumná nabídka! Ještě si ji rozmysli!“

„Nerozmyslím. Mám leckomu leccos vracet...“

„Chceš se mstít?“

„Slyšela jsem takovou tezi: když se člověk se znalostí magie má někomu pomstít, učiní to tak, aby mu zároveň co nejvíc prospěl.“

„Ano, je to tak.“

„Můžeš mě tomu naučit?“

„Já? Proč já?“ udivila se Valérie.

„Ptám se tě. Žádám tě o učení.“

Valérie sklopila oči. „Sama ještě nic neumím!“

„Umíš víc, než si myslíš.“

„Julko, prosím! Ne teď a ne tady...“

„Proč?“

„Špatná doba, špatné místo, špatní lidé. Mohla bych způsobit víc škody, než si umíš představit.“

„Ale dáš mi vědět, až začneš?“

„Spolehni se.“

Julie se najedla a odstrčila talíř; ohlédla se na Maryšku, ale ta se krmila, jako by nejedla týden. Přitom se pokoušela druhým něco vysvětlit, šermovala rukama jako větrný mlýn, ale nezdálo se, že by nějak extra chápaly.

„Teda, tebe bych chtěla mít doma!“ řekla Julka odměřeně. „Svázala bych ti ruce za zády – a teď se domluv!“

Maryška jenom vyprskla smíchem; skoro se udávila.

„Nech ji,“ mávla rukou Diana. „Radši povídej, jak to bylo s tím tvým zločinem! Jsme jedno jediný obrovský ucho!“

Julie se dala do vyprávění a snažila se, aby to znělo napínavě a dramaticky; bohužel většina jejích dobrodružství vyvolávala jen smích a zábavu.

„Nemusela jsi zdrhat,“ mávla rukou Veronika. „No co, tak by tě zavřeli! Však už bysme tě dostaly ven, co si myslíš! Nic na světě není tak pevně zavřený, aby se to nedalo otevřít...“

„Obávám se, že tam síla a moc tvého řádu neplatí!“

„Ty mě chceš naštvat! Hodila bych tě do bazénu, ale bohužel nic takovýho tady nemáme...“

Smály se a žertovaly, potom se přesunuly ke klavíru, aby začaly hrát a zpívat. Hostinský matně vytušil, už když mu přišly do sálu, že tahle pestrobarevná společnost s sebou přinese nějaké potíže; ale vyhlídka na hojnou tržbu ho na chvíli uklidnila. Když se ale dívky se zbraněmi a v podivných oblecích nechtěly klidit ani po jídle, naopak objednávaly pití a zjevně se chystaly něco oslavovat, ztratil pan hostinský klid docela a začal se obávat. Věděl, že patří ke dvoru Tygra Guyrlayowa, kterého se všichni ve městě bojí; Dianu vídal blízko hrozného majora a tušil, že je jeho žena. Doufal jenom, že nepřijde hrabě Guyrlayowe osobně.

Doufal marně; Charry ve společnosti starého soudce Ettarda právě přicházel. Už zdálky slyšel zpěv a hudbu, tak se usmál: „Jestli se chcete seznámit s výkvětem mojí armády, dovolím si vás pozvat na občerstvení a představím vás...“

„Bude mi ctí a potěšením!“ usmál se starý pán.

Charry vstoupil a znalecky do sebe nasál vzduch. Cítil, že se tu pijí dobré věci, což ho vždy dokáže naladit příjemněji. Vtom si ho všimla Julka a vyběhla mu vstříc; objala ho a políbila.

„Ale ne, to je přece Julie!“ žasl. „Co ty tady děláš, prosím tě? Myslel jsem, že... a počkej, jak to vypadáš?“

„Všichni se shodli na tom, že mi to sluší!“

„Jestli tě na to navedla Diana, tak ji seřežu! Co tě to chytlo? Vy ženský jste všecky praštěný!“

„Já za nic nemůžu! To ona sama!“ bránila se Diana.

„Ani bych ti to neradil! Vypadá strašně!“ Charry se obrátil k Ettardovi: „Promiňte, pane soudce, poněkud jsem na vás zapomněl při této scéně! Na oplátku dovolte, abych vám představil komtesu Juliettu la Venzini z Neapole.“

Ettard seznal, že ten chlapec před ním je dívka, uchopil Julii za ruku a dvorně ji políbil. „Ach, Neapol!“ vzdychl. „Raději ani nevzpomínat na krásné sny, které se už nevrátí...“

„Vy jste byl v Neapoli?“ rozzářila se Julka.

„Ach, jako student! Dokonce jsem se tam zamiloval; ona byla štíhlá jako pinie a měla černé oči hluboké jako tůně... no, teď už jí bude nejmíň osmdesát, pokud ještě žije...“

„Jestli řekne, že to byla Julčina babička, tak vlezu pod stůl a zaštěkám!“ slibovala Valérie.

„Schválně, jak se jmenovala?“ ptala se Veronika.

„Ach, to já už nevím... ale vozil jsem ji na lodičce tam v zálivu a zpívali jsme spolu takovou píseň... nějakou jejich! Naučila mne dokonce italská slova...“

Julka odstrčila kamarádku od klavíru a zahrála melodii Santa Lucia; starý pán zajiskřil očima a pokyvoval hlavou.

„Ano, to je to... zahrajte to, děvče, jestli si vzpomenu na slova!“ Třaslavým hlasem začal, a čím dál byl jeho hlas jistější; Julie se přidala a kdo znal, zpíval aspoň refrén. V Ettardovi jako by se něco probudilo; namísto opatrných stařeckých pohybů se rozmáchl rukou smělým gestem, napřímil se a vypadal o pořádný kousek vyšší a statnější.

Když skončil, všichni uznale zatleskali a dívky nešetřily obdivem a chválou. „A ve Valencii,“ vykřikovala Veronika. „Tam ve Valencii jste nebyl? Ve Španělsku?“

„To je na pobřeží... Ano, vzpomínám si na takové město! Jsou tam palmy a výborné víno... A tančí se tam...“ Ettard vyklepal dlaní na stolní desku rytmus bolera. Veronika vyskočila a dala mu z radosti pusu, jen to mlasklo.

„Dědo, vy jste fantastickej! Vypadáte, jako byste omládl aspoň o dvacet let!“

Ettard si labužnicky otřel seschlá ústa dlaní. „Joj, to to bylo dobrý! Bodejť bych neomládl, když mi dá pusu taková pěkná mladá panenka! Řeknu vám, slečno, kdyby mi bylo padesát...“

„Já jsem Veronika. Veronika Mendoza di Castro. Když vám to nebude vadit, tak mi tykejte! My si tady všichni tykáme...“

„Ó, to je roztomilé! Nedivím se. Já když byl tak mladý jako vy... No, co se směješ? Byl jsem taky mladý!“

„Vždyť já věřím! A tančit... umíte?“

„No – když to nebude moc rychle!“

Veronika mu podala pohár vína a zavlnila se. „Vypijte to a zkusíme to! Julko, něco pro dědečka!“

„A co by ne – když mám takovou tanečnici!“ smál se Ettard. „Já tančil naposledy před třiceti lety, ale snad jsem ještě úplně všecko nezapomněl!“

Veronika byla sice opatrná, ale přesto se po pár kolech zatočila starému pánovi hlava; usedl do židle a otíral si čelo kapesníkem. „Jo, děvče, v tobě je jiný oheň než ve mně! Jenomže já taky nebyl k zahození; ale od té doby, co mě poranili v roce osmačtyřicet, už to není, co to bývalo!“

„Vy jste bojoval v osmačtyřicátým? A kde?“

„No přece v Praze – proti generálu Windischgrätzovi! Tehdá jsem byl mládenec jako panna; a střílel jsem z předovky!“

Denis se protlačil blíž k starému pánovi. „To taky umíte něco povídat česky?“

„Aby ne, chlapče! Byl jsem v Praze skoro dva roky; na Karlově universitě, jako student...“

„A neznal jste tam nějakého Baarfelta? Byl asi o nějaký rok starší než vy, možná už vyšel, ale na barikádách byl taky...“

„Baarfelt... s takovým křížem na krku, jako máš ty? Ovšem, znal jsem takového chlapíka. Byl to rváč a proháněl děvčata. Proč?“

„Byl to můj dědeček. Otec mého tatínka!“

„Ach... no, všechna čest tomu pánovi, bude už jistě starý...“

„Je mnoho let mrtev. A jaký ještě byl?“

„Nevím, hochu, nevím. Byl starší, dělal bakaláře na universitě a ještě při tom navštěvoval přednášky. Slyšel jsem ho kázat, když Prahu oblehli Rakušáci; mluvil tehdy tři hodiny, střídavě česky, německy, italsky, francouzsky a anglicky. Vysvětloval všem, o co v Čechách jde, a ještě se s nimi hádal. Potom jsem ho neviděl, až na barikádách. Tam z něho šel strach; a když se Praha musela vzdát, utekl s veliteli nějakou podzemní chodbou. Vyvedl všechny, které chtěl dát Windischgrätz pověsit. Vládní vojáci zuřili a vyšetřovali jako blázni... Ale my nic nevěděli a jen jsme si z nich dělali legraci. Pak mě vypověděli, od té doby nic nevím.“

„No vida, zas něco vím o dědečkovi!“ smál se Denis. „To je zajímavé; škoda, že to neví taťka! Musím mu to povídat, to ho určitě zaujme... Někdy vás seznámím...“

„Klidně. Rád se seznamuji s milými lidmi!“ usmíval se Ettard.

Valérie se k němu naklonila a vlídně se usmála. „Směla bych se osmělit a požádat vás o tanec?“

Ettard zaváhal: „Snad bych se měl omluvit já, děvče! Už jsem tančil před chvílí s tou druhou krásnou dámou... a nedopadlo to nijak skvěle! Jste si jistá, že nyní...?“

„Tanec se mnou vám udělá dobře!“ řekla Valérie naléhavě.

Julie se chystala udeřit do klavíru; soudce Ettard se tedy podvolil, vstal a šel s ní tančit. Hned při prvních taktech mu Valérie položila ruku na šíji; pak se s ním točila v pomalém rytmu a starý pán se pohyboval čím dál svižněji. Když skončili, široce se usmíval a tvářil se překvapeně.

„Co jsi to se mnou udělala, děvče? Zřejmě něco velmi zvláštního a působivého, protože... skutečně jsem omládl! Cítím se tak dobře, jako kdybych... ty jsi snad nějaká kouzelnice!“

Valérie jej dlouze políbila na ústa. „Dnes večer nebudeš starý ani nemocný; věř mi. Chci, abys byl šťastný...“

Ettard se skutečně cítil dobře; hned to dal najevo, když začal poroučet další pití a mermomocí si chtěl s Valérií připít. Avšak ona s úsměvem, leč zásadně odmítala; nakonec to nějak vysvětlila.

Během jejich zábavy vstoupil rozpačitý mladík, oklepávající ze sebe sníh. Byl oblečen do červenomodré uniformy se zlacenými výložkami a knoflíky, na hlavě měl studentskou čapku cerevisku a u boku šavli jako důstojník. Za ním se tlačil další; oba se znalecky rozhlédli po sále a ten první přistoupil k vrchnímu, který si je ostražitě měřil.

„Přeji vám dobré odpoledne! Rád bych se informoval, zda byste mohli poskytnout jídlo a nocleh naší studentské skupině. Je nás asi dvacet lidí, ale možná přijdou další... Spokojíme se samozřejmě s tou nejprostší stravou...“

Vrchní se ohlédl na Veroniku a její partu, pak si přeměřil studenta a pronesl se směsí podlézavosti a povýšenosti: „Velmi lituji, pane, ale bohužel jsme zcela vytíženi jak co se týče noclehů, tak i pokud se týče jídla...“

„Zřejmě předpokládáte, že studenti mají hluboko do kapsy!“ řekl rozpačitě mladý muž. „Neoplýváme světskými statky, to je pravda; ale co sníme a vypijeme, dokážeme si i zaplatit!“

„Nepochybuji o tom – ale jak sám vidíte, máme plno...“

Vtom se do toho vmísila Veronika; přistoupila blíž a usmála se na vrchního i na studenta: „Ale kdež! Sem se ještě vejde víc lidí než dvacet! Vzadu na dvoře se potuluje hejno hus, když jich pár zaříznete, za chvíli se upečou a bude co jíst! A když nemáte volné pokoje, pánové jsou vojáci nebo skoro vojáci! Do půlnoci se bude pít a po půlnoci se vyspí třeba v salóně na koberci!“

Student na ni zíral dost překvapeně. Dívka v leopardí uniformě, botách s vyšívanými okraji a kordem u boku se mu líbila. Taky ostatní společnost se mu zamlouvala.

„Dovoluji si podotknout, slečno...“ začal zase vrchní.

„Už jsem řekla! Oni se sem ještě vejdou!“ řekla Veronika a v jejím hlase zazněl varovný spodní tón, kterému vrchní porozuměl.

„Jak si přejete, prosím...“ uklonil se.

Student se sklonil a políbil Veronice ruku. „Nevím, jak bych vám měl poděkovat za tuto přízeň... slečno...“

„To nic; posedíte s námi, ne? Nejste snad tak unaveni...“

Student se otočil na svého druha a zavelel: „Hansi, dojdi pro ostatní, ať sem přijdou i s věcmi! Moje ať vezmou taky... Já to tady zatím zařídím...“

Druhý student okamžitě vyšel ven; první se obrátil k Veronice a srazil před ní podpatky: „Dovolte, abych se představil! Nikodém de Berry, studující lékařské fakulty!“

Veronika rovněž srazila podpatky. „Těší mě! Veronika Mendoza di Castro z Valencie. Do školy jsem chodila ve Florencii a pak v Madridu... bohužel naše škola nemá statut university!“

„Velmi mne těší! Smím vědět, proč jste se nás zastala?“

„Občas ráda dělám dobré skutky. Kromě toho zábava tady poněkud vázne a pokud vím z dob svých studií, studenti ještě nikdy žádnou legraci nezkazili. Budu jenom ráda, když rozmnožíte naše řady, které velmi postrádají mužskou společnost...“

„Nezdá se, že byste trpěla nedostatkem mužnosti!“ usmál se mladý muž. „Vaše polovojenské ustrojení... a ta šavle!“

„Vy přece také nosíte šavli!“

„Já jsem student, patří to k mé uniformě!“

„Tak vidíte. Já zas patřím k armádě. Mojí velitelkou je tato dáma, hraběnka Diana de Guyrlayowe.“

Student srazil podpatky a uklonil se: „Zdá se, že jsem v dobré společnosti, slečno Veroniko!“

„Pochyboval jste snad o tom?“ Veronika povytáhla kord z pochvy a zatvářila se přísně. „Byla bych nucena požádat vás o patřičné zadostiučinění, jak se sluší a patří v takových kruzích...“

„Snad si nemyslíte, že bych tasil na dámu?“

„Snad si nemyslíte, že by se dáma neuměla bránit?“

„Naštěstí umím ještě jiné věci, než bojovat! Domnívám se, že křehká krása ženy si zaslouží jiného uctění, než je krev a slzy! Jsme kavalíři, slečno...“

„To vás šlechtí. Ostatně, to si budeme pořád vykat?“

„Myslíte tím snad...?“ zamrkal Nikodém překvapeně víčky.

„Ano, myslím. Nebo snad je pod úroveň studenta vaší slavné akademie uzavřít bruderschaft s dívkou, jako jsem já?“

Nikodém zčervenal jako pivoňka; Veronika se odvrátila a nalila dva poháry vína, z nichž jeden mu podala. Uchopil ho, zatvářil se odhodlaně a přiťukl si s ní; potom si propletli ruce a vypili naráz celou sklenici. Na to ho Veronika políbila na ústa a řekla: „Tak. Já jsem Veronika.“

„Nikodém... Ale opravdu se mi to zdá podivné!“

„To ještě bude, až nás všechny poznáš.“

To už přicházeli další studenti, obtíženi kufry a vaky. Všichni byli ve studentských uniformách, měli i šavličky a vypadali (v tom mrazivém počasí) dost zbídačele. Veronika poručila pro všechny horký grog, což bylo okamžitě splněno. Kufry a vaky odnesl podomek někam do skladu, studenti si posedali na židle mezi dívky a tvářili se rozpačitě.

Valérie se naklonila k Julce: „Kousek hravé magie v praxi! Vsaď se, že dneska v noci bude mít Veronika s kým spát!“

„Ty myslíš, že...?“ zarazila se Julka.

„Balí ho velice úspěšně; kluk je ještě zajíc, ale sestřička má ráda mladé a nezkušené jedince. Bůh mu pomáhej...“

Julka zamumlala něco nesrozumitelného; cítila se pohoršena.

„Balí, balí, až ho sbalí,“ smála se Valérie. „Noc je dlouhá, samotné holce v posteli smutno. Zajíček v své jamce sedí sám...“

Veronika zvedla oči a ohlédla se na sestru, ačkoliv v žádném případě nemohla slyšet, co povídá. Vyměnily si dlouhé pohledy.

„A sázka je uzavřena,“ usmála se Valérie.

„Vy spolu takhle komunikujete na dálku?“

„Poslední dobou zkoušíme přímé kontakty. Velice moc se známe, tak se můžeme kdykoliv kdekoliv vyhledat... Dvojčatům Knassenovým to jde ještě líp, ty jsou identické.“

„Hm.“ řekla Julka.

„Nejlepší je to v případech silných citových hnutí. Na co se mám taky chytat, když nejsilnější zážitek je spokojenost po dobré večeři, že? Ale když se Veronika s někým miluje, vnímám to třeba na míle daleko. Dokonce jí do toho můžu trochu zasahovat.“

„Echm... hm!“ pravila Julka.

„Dvojčata tím jsou známý; vlastně to objevily. Kluci vždycky žasli, že stačí vyspat se s jednou a ta druhá velice přesně ví, jaký to bylo. Napřed myslely, že si ledový princezny všechno říkají, ale potom je rozdělili a fungovalo to taky.“

„Aha... no jo!“ pronesla Julka.

„Proč to nezkusíš taky? Napoj se na tu malou z Polska, ne?“

Julie se zatvářila mimořádně nechápavě.

„Je to přece tvoje sestra, ne? Jste částečně identické...“

Julie se ohlédla na Maryšku; ta se bavila s ostatními a zjevně nechápala, co jí povídají. Částečně neuměla kloudně německy, ale taky jí chyběly základní znalosti čehokoliv. Snad ani nebyla tak hloupá; jen teprve začínala.

„A co s ní mám jako dělat?“ zeptala se konečně.

„No jo, když to je těžký; dvě panny a obě... Člověk se až diví, jak vy Baarfeltovský holky jste málo aktivní. Při světově proslulý smyslnosti vašeho tatínka...“

„Tátu vynech, prosím tě!“ zamračila se Julka.

Valérie se usmála. Pak řekla tiše: „Nevynechám.“

Julce chvíli trvalo, než jí došlo, jak to myslí. „Ty...!“

„Copak, prudké emoce? To je dost, že se nějak projevuješ... Ale o Tomáše si nedělej starosti. Po tom, co mi udělal ve Španělsku, musí počítat s mojí psí oddaností...“

„Co ti vlastně udělal tak hroznýho?“

„Hroznýho nic. Sáhl mi do hlavy a přeházel tam všecky výhybky. Jednou se mnou tančil a dá se říct, že mě úplně změnil. Od toho večera chápu leccos jinak.“

„Mohla bys to udělat ty s někým jiným? Třeba se mnou?“

„Mohla. Kdybych to uměla.“

Julie jenom odfrkla.


Veronika se zatím přesvědčila, že o všechny studenty je řádně postaráno. „Tak to bychom měli, můžeme se klidně bavit. Nikodém, to je hezký jméno. Kamarádi ti říkají Niki, co?“

„Zatím mi tak ještě nikdo neříkal!“

„Chyba; budu ti tak říkat já. Mně říkají obvykle Vera, ale taky by šlo Nika. Nika a Niki, to by docela šlo.“

„To určitě ano...“

Studenti zírali na jejich rozhovor s největším údivem.

„Co se divíte?“ zeptal se Niki. „Uzavřeli jsme se slečnou di Castro bruderschaft. Je na tom snad něco divného?“

„Upřímně řečeno, dost,“ řekl jeho pobočník. „Ale moje starost to není. Jenom se tomu divím!“

„Kdyby se ti to nelíbilo, máš vždycky možnost to říct!“

„Ne... nemám nic proti tomu! Jenom že to šlo tak rychle.“

„Rychle nebo pomalu. Po tom ti nic není!“

„Já jsem ani nic neřekl!“ pronesl mladík a rozhostilo se mlčení, které bylo lze nazvat trapným.

„Nezdá se, že by tvoje parta byla moc nadšená, že nás má blízko u sebe, Niki!“ řekla Veronika.

„Nehněvej se na ně – jsou trochu překvapení!“ bránil je.

Diana se rozhodla oživit rozhovor. „Svěřte se, hoši; co vlastně přicházíte hledat do téhle Bohem i lidmi zapomenuté díry?“

„To vám mohu říct,“ pravil student, který prve oponoval Nikimu. „Třeba byste nám mohla poradit.“

„Kdybys radši mlčel!“ pohrozil Niki.

„Pročpak? Nechci nic špatnýho!“

„Jen ho nech, ať se něco dozvíme!“ smála se Diana.

„Směl bych se zeptat, slečno, znáte pana... hraběte de Guyrlayowe? Je prý tu velitelem posádky!“

„No... znám ho. Jakž takž. A co má být?“

„Říkají se o něm všelijaké věci! Já bych chtěl vědět, kolik je z toho pravda a kolik ne. Tak že bych... jako bych...“

„Drž klapačku, Hansi, než přes ni dostaneš!“ vyjel Niki.

„Od tebe si nedám poroučet!“ řekl Hans a ostatní křičeli:

„Nech ho – chceme se něco dozvědět!“

Veronika položila jemně Nikimu ruku na ústa: „Nech je; kdo chce kam, pomozme mu tam. Je roztomilej...“

„No, co o něm povídají?“ vyzvídala Diana.

„Říkají, že je blázen! A nevyhraje nad Němci. Sprostý a surový vrah, dobrodruh a nečestný ničema. Povídá se, že ženský znásilňuje a když se to někomu nelíbí, dá ho pověsit...“

„Ono se toho nakecá,“ mávla rukou Diana. „Kdo povídá takový blbosti? A kdo tomu věří?“

„Němečtí studenti na universitě. Předevčírem jsme s nima měli takový... nedorozumění. Čtyři naši ještě leží ve špitále!“

„Jejich chlapů leží ve špitále sedm! Ale o tom jsem nechtěl mluvit!“ pronesl Niki hrdě.

„Bodejť, když dva jsi posekal sám! Ale stejně bysme chtěli vědět, co je pravda a co ne. Bruno říká takový věci...“

„Bruno von Weranski?“

„Znáte ho? Přijel nám na fakultu přednášet a vykládal takový věci... ani se tomu nechce věřit!“

„Tak nevěř; nebo máš nějaký zásadní důvody?“

„Kamarádi nás vyslali, abychom... zjistili pravdu. Potom, když jim dáme vědět, přijede celá naše studentská legie na pomoc!“

„To je od nich velice pěkný, že nám chtějí pomoci...“

Student Hans se osmělil natolik, že se odvážil rozepnout si horní knoflík své uniformy. „Já vím, že pan von Weranski zajisté nesmírně přehání, ale... on hovořil o magii!“

„Aha – a co?“

„Já jsem budoucí lékař, slečno; na čarodějnice nevěřím!“

„To dobře děláš!“ řekla důrazně Valérie.

„Viďte! Lidské tělo je přece dokonale prozkoumáno a vědecky rozčleněno; žádná duše v něm není a ani být nemůže!“ Student se rozhlédl kolem sebe a očekával nějakou opozici; ale dívky se spíš smály a on měl hloupý pocit, že jemu.

„Nechceš si popovídat se slečnou Valérií?“ zeptala se Diana vlídně. „Trochu o tom asi ví...“

„Jen docela nepatrně,“ přimhouřila oči Valérie. „Ovšem velice ráda se nechám poučit odborníkem!“

V té chvíli Julii došlo, kam tato odborná diskuse vyústí; taky Veronika pochopila a adresovala Valérii dlouhý posměšný pohled.

„Ale možná bychom nejdřív měli...“ pravil další student. „Tak nějak... zjistit, jaká je pravda! S tím majorem z pevnosti!“

„Pravda, milý příteli,“ pravila Diana. „Je nehmotná substance, jejíž vědecké zkoumání je téměř nemožné. Tím chci naznačit, že co pro jednoho pravda je, pro druhého není; takže její nalezení a přesná definice není možná. Jako to čarodějnictví.“

„To je nesmysl! Já studuji na filozofické fakultě a vím, že objektivní pravda existuje; pravda je, co se dá dokázat!“

„Dokázat můžeš něco v oblasti hmotné; například činy majora Guyrlayowa. Ale vnitřní hnutí jeho mysli? Na to by ses ho musel zeptat osobně, tváří v tvář. Támhle sedí!“

„Kdo?“ vytřeštil studentík oči.

„Charry hrabě de Guyrlayowe, velitel pevnosti.“

„Vidíš, blbče, teď to máš!“ zaskuhral Niki.

Zatímco Charry se tvářil celkem vlídně, mladistvý filozof byl viditelně vystrašený. „Nechtěl jsem pána... urazit!“

„Ani bys to nedokázal, i kdybys chtěl. Možná by stálo za úvahu se představit hromadně. Já jsem Diana z Guyrlayowu.“

„Je pravda, paní hraběnko, že jste nepřekonatelná šermířka?“

„Nejsem nepřekonatelná; pouze mi osud doposud neposlal do cesty dostatečně zdatného soupeře.“

„Pak byste dělala co?“

„Podlehla bych; stejně jako každý slabší podlehne silnějšímu.“

„To se mi zdá divné! Všichni říkají, že vás nikdo nepřemůže!“

„To souhlasí. Ale někdo takový určitě existuje; jenom na mne ještě nedošlo. Pravděpodobně mne ještě potřebují k službě...“

„Kdo?“

„Bůh.“

Student potřásl hlavou. „Ale žádný Bůh přece neexistuje!“

Chvíli bylo překvapené ticho; potom nastal obrovský výbuch smíchu. Všechny dívky se smály, až pištěly; student to neočekával a zamračil se, ruka mu dokonce sjela k rukojeti šavle.

„Vy se smějete, dámy?“ otázal se výhružně.

„Ano,“ řekla Diana. „Obávám se, že se skutečně smějeme!“

„Co je tady k smíchu?“

„Ty.“

Pohlédl na ni zuřivě, ale Diana stála zcela klidně, dokonce se ještě pořád usmívala. Zbraň měla pověšenou na opěradle židle.

„Mohl bych to považovat za urážku!“ prohlásil.

„To rozhodně ne. Prase nelze urazit konstatováním, že je vepř domácí. Stejně tak pitomce nelze urazit, když o něm řekneme, že je hlupák. To je pouhé označení skutečného stavu.“

„Kdybyste byla muž, paní...“

„Vytas šavličku, čekám na to! Uděláš mi radost, protože už chvíli mám chuť kopnout tě do hlavy!“

„Paní, vaše žertování se mnou začíná zacházet do poloh takřka nestoudných! Kdybych se neovládal!“

„Neovládej se, vytáhni tu kosinku! Já se po tobě projdu a...“

Student na zkoušku vytáhl svoji šavli tak do třetiny; to Dianě stačilo. Vyskočila a skutečně ho kopla do hlavy; složil se jí k nohám, ani nestihl dokončit vytažení zbraně.

„Ještě?“ zeptala se s úsměvem.

Zvolna se hrabal na nohy a nechápal, jak to udělala.

„Co to dokazuje?“ zeptal se někdo jiný.

„Nic. Jenom mi udělalo radost, že jsem si do něho mohla trošku kopnout. Kdybych kopla pořádně, tak už nevstane. K tématu naší diskuse to ovšem nemá vůbec žádný vztah...“

„Paní hraběnko,“ pravil vznešeně Nikodém de Berry. „Pozoruji, že pověsti nelhaly a vaše schopnost boje je skutečně vyšší, než je v kraji zvykem. Samozřejmě bych se vám nesmírně rád postavil tváří v tvář se šavlí v ruce, avšak...“

„Rozcvička je na pevnosti každé ráno před snídaní. V té době se mi může postavit kdokoliv s čímkoliv. Teď by to šlo taky, ale dala bych přednost běžnému postupu. Taky by ses měl rozcvičit, případně nějak zkoncentrovat. Já to teda nepotřebuju...“

„Rád bych se otázal, zda svým suverénním sražením mého kolegy jste chtěla dokázat svou převahu ve filosofické diskusi!“

„Nikoliv,“ usmála se koutkem úst. „Pouze jsem neodolala pokušení a chtěla ho nakopnout. Stejnou chuť nakopnout mám i tebe; ale byla jsem poučena, že se musíme ovládat...“

„To jsou neustálé urážky! Poslouchat takové řeči...“

„Jak chceš. Ale jseš dost měkkej. Urážej mě taky, jestli se ti zdá, že v tom vyhraješ. Přesněji: prohráváš v šermu, prohráváš v sebeovládání. A bojíš se, že prohraješ ve filozofii.“

Niki vyskočil. „Když odejdeme – co na to řeknete?“

„Že jste zbabělci.“

„Co tedy podle vás máme dělat?“

„Zkus přesvědčit o své pravdě svoji společnici. Každý z vás si může vybrat někoho, s kým povede diskusi; doporučila bych jenom, aby to byly osoby, které umí aspoň trochu německy.“

Znělo to sice značně pohrdavě, ale Nikodém si skutečně sedl. Podíval se na Veroniku, jako kdyby za to mohla; ta se smála:

„Bylo ti to zapotřebí? Ta tě utře kdykoliv...“

„Ale ona nemá pravdu!“

„Záleží na tom?“

„Na pravdě záleží vždycky! Když máš nezvratné důkazy...“

„Koukni, Niki, mně se nechce s tebou hádat, natož potom prát. Taky neumím tak skvěle jako Diana. Večer bude dlouhý, tak proč se na sebe mračit? Kromě toho ráno si stejně budeš myslet něco docela jiného...“

Nikodém se začal uklidňovat, ale ta poslední věta jej zase pořádně nadzvedla. „Jak to můžeš říct? Jak vůbec můžeš...“

Veronika mávla rukou. „Tak nemůžu. Zapomeň na to...“

„Ale stejně... já to nechápu! Ty mluvíš... vy všechny mluvíte, jako kdybyste věděly o něco víc než my!“

„Ano. To je ten problém.“

„Takže, ty mě podceňuješ docela stejně jako Diana, jen mi to nechceš dát najevo? Tajíš svoje skutečné pocity?“

„Ale ne. Jen ti říkám, uklidni se, jez a pij... copak je ti tady špatně? Proč chceš mermomocí mít pravdu, když...“

„Co když! Dopověz to! Řekni, co když!“ vykřikoval zpupně.

„Když jseš svatojánský telátko.“ odvětila s úsměvem.

Čekala, že zase vyletí a začne zuřit; ale nejspíš to čekal.

„Co víš víc, než víme my?“ ptal se a hrozně se při tom mračil.

Neodpověděla, mávla rukou a napila se vína.

„Jsem studentem lékařské fakulty!“ pronesl výstražně. „Vědecké poznání na naší universitě je na nejvyšší možné úrovni, patřím k nejlepším studentům a profesoři nemají vůči mně žádné námitky! Teď přijde nějaká holka ze Španělska a tvrdí, že nic neumím? Jak si mám takový přístup vysvětlit?“

„Nic si nevysvětluj. Zklidni se!“

„V tom případě...“ zaváhal.

„Chceš, abych se ti omluvila? Já se omlouvám, máš ve všem pravdu a tvoje universita je špičková. Omluvím se ti klidně i za Dianu, jestli chceš. Jenom už se přestaň takhle tvářit.“

Vzdal to. Strašlivě se zamračil a rozhodl se mlčet.

Valérie měla o něco větší štěstí; její Hans rozhodně nejevil touhu diskutovat o filozofii; byl spokojen s tím, že sedí vedle dívky tak zářivě krásné a je brán vážně. Jeho dosavadní zkušenost byla zcela jiná. Natolik ovšem byl sebekritický, že ho její zájem uváděl do rozpaků a nechápal, o co jí jde.

„Hermann je hlupák,“ pravil konečně, protože měl utkvělou představu, že by měl svou partnerku bavit. „Když vidí, že to paní hraběnku rozčiluje, tak proč ji provokuje?“

„Protože nalezení pravdy je pro něj zřejmě důležité,“ usmála se soucitně Valérie. „Někteří lidé žijí v pošetilých představách.“

„Ale... nalezení pravdy je přece důležité? Nebo ne?“

„Možná by bylo; ale častější je, že jedna pošetilá iluze je pouze nahrazena druhou pošetilou iluzí. Kdybychom se domnívali, že se právě nám podaří nalézt pravdu, byla by to také iluze.“

Chlapec zhluboka vzdychl a vytřeštil oči. „Co tedy máme dělat?“

„Zkus se napít.“ poradila lhostejně.

Málem to skutečně udělal, ale vzpomněl si včas, co vyžadují společenské zvyklosti. „Zajisté se napijeme spolu!“

„Doufám, že ne! Nezlob se, kdyby ti to nevadilo, nerada bych pila nějaké opojné nápoje.“

„To nemohu připustit! Alespoň malý přípitek; teď si vzpomínám, že jsme se vlastně ani nenapili na tykání! Kdyby k tomu nedošlo, musel bych to považovat za...“ zaváhal, protože se jí podíval do očí a dostal trochu strach. Ty oči byly velice zvláštní.

„Tak ty chceš, abych pila alkohol? Riskuješ, chlapče!“ řekla vážněji, než očekával.

Pokoušel se jí vysvětlit, co vyžadují společenské zvyklosti. Neposlouchala ho, spíš se na něj dívala. Byl hezký a nesmírně pitomoučký; smůla byla v tom, že od něho neočekávala duševní kvality, ale předání fyzické energie. Teď dokonce zavolal číšníka a cosi objednával; bylo jí úplně jedno co.

„Opravdu se nemůžeš obejít bez toho, abys mne přinutil pít? Já vím, žiješ v iluzi, že tvoje společenské zvyklosti jsou jediné správné, ale skutečnost je zcela jiná!“

„A mohla bys mi vysvětlit, co ty považuješ za skutečnost?“

Zaváhala. „To vážně chceš?“

„Jestli máme dojít k nějakému výsledku, měli bychom otevřeně říkat svoje mínění!“ prohlásil zásadově.

„Jak chceš. Ale... nevyděsíš se?“

„Je to něco tak hrozného, abych se vyděsil?“

„Je to dost hrozné. Začnu tím, že nejsem normální člověk.“

„No... to chápu. Co jsi tak zvláštního?“

„Čarodějnice.“

Hans se rozesmál. „To říkáš proto, že jsem před chvílí řekl, že na žádné čarodějnice nevěřím!“

„Částečně i proto. Měla bych tě varovat; jestli mě budeš nutit, v průběhu večera a noci zažiješ věci, které otřesou tvou životní stabilitou. Je mojí povinností tě varovat předem.“

„Rozhodla ses mě děsit, chápu. Nevěřím!“

„Divila bych se, kdybys věřil předem.“

„Když tohle vypiješ, co se stane?“

„Tobě nic. Mně... poměrně dost. Prožiju určité nepříjemnosti.“

„Myslíš tím, že ti bude špatně?“

„Ne tak, jak myslíš, ale bude.“

„Čarodějnice nesmějí pít?“

„Působí jim to problémy. Když se čarodějnice utrhne ze řetězu a začne řádit, způsobí daleko víc škody než normální holka.“

„To bych chtěl na mou duši vidět!“

Valérie jen povzdychla. Hans vzal sklenici a vložil jí ji do ruky. „Na nás dva – a dnešní noc!“

Vzdychla ještě jednou; pak vlila obsah do svých úst a spolkla.

„Tak co – stalo se něco?“ ušklíbl se Hans.

„Nestalo.“

„Takže do druhý nohy!“ řekl spokojeně. „Vidíš, že...“

„Neřekla jsem, že se něco stane hned.“

„Víš přesně, co to bude?“

„Nevím přesně nic. Vím jenom to, že když někdo jako já podlehne touze po uspokojení smyslových potřeb, může dojít k určitému nepředvídatelnému vývoji. Způsobit problémy sobě i druhým...“

„To není nic konkrétního!“

„Podívej, v současné chvíli se nacházím na určitém rozcestí. Mám možnost buď zůstat poměrně blízko stavu člověka, nebo se mu vzdálit. Ovládání přírodních sil znamená, že když něco získáš, musíš něco odevzdat. V tomto případě určité citové vjemy.“

„Myslíš, že se už nebudeš moci zamilovat?“

„Já se těžko dokážu zamilovat už teď. Jestli si myslíš, že jsem se do tebe zbláznila, tak se hrozně mýlíš...“

„Co tedy očekáváš?“

„Orgasmus. Uspokojení těla.“

Hans polkl dvakrát naprázdno. „Konečně, je nová doba; nastupuje rovnoprávnost mezi mužem a ženou, pravdivé vztahy – že?“

„Na to kašlu. Říkám ti na rovinu, že jako jím, abych ukojila hlad a piju, abych zahnala žízeň, rozhodla jsem se použít tebe, abych odstranila touhu svého těla po sexu. Není v tom nic jiného a nedoufej, že by kdy bylo!“

„Proč mi to tedy říkáš?“

„Aby sis to rozmyslel včas, než bude pozdě.“

„To si teda nerozmyslím! Já jsem náhodou pro čestný jednání; taky nejsem žádnej začátečník! Já už měl holek...“

„Já vím. Tři.“

„Jak to víš?“

„Myslíš na to. Když chceš mít jasno, prosím: většinu toho, co si myslíš nebo pociťuješ, cítím zároveň s tebou. Možná ještě dřív, protože si to uvědomuju rychleji než ty.“

„Jak... jak to dokážeš?“

„Držím tě přece za ruku. Jsme propojení svou myslí.“

Hans vyděšeně ucukl, ale Valérie se rozesmála. „Teď už je to jedno. Přečetla jsem si tě tak dokonale, že bych si tě dokázala najít i sto mil daleko. Kdybych chtěla!“

„Můžeš... mi nějak dokázat svoji moc?“

„Nevím, jestli by to bylo správné. Chci se s tebou vyspat, ale nechci z tebe vysát životní sílu. Ráda bych, abys to přežil.“

„To už vážně přeháníš!“ zasmál se.

„Když chceš...“ zvedla ruku a vnořila mu ji do vlasů. Pocítil cosi jako úder; svět se s ním zatočil a na chvíli se ocitl mimo tento svět, nevěděl kde a nevěděl jak. Pak se probral.

„To byla ukázka.“ řekla skoro lítostivě.

Bohužel, Hans se klepal hrůzou. „Ty jsi ale... skutečná...“ ani to nechtěl vyslovit; jen na ni třeštil oči.

„Já jsem to neřekla?“

„Ale to potom... ti všichni kolem...“ ukázal prstem.

„A co sis myslel? Že je to hra?“

Chvíli zůstal sedět nehybně; pak si zakryl tvář rukama. Valérie klidně vyčkávala, až se uklidní.

„Můžu se vůbec odvážit... se tě dotknout?“ zeptal se potom.

„Přeji si to. Bude to pro tebe užitečné.“

„A pro tebe?“

„To je můj problém.“

„Připadá mi, jako bys byla aspoň o tři sta let starší než já!“

„Děkuji za lichotku. Jsem starší tak o dva roky; ale zvyklostí našeho řádu je procházet určitou formou školení. Patří do toho taky lékařské vzdělání, takže jsme vlastně kolegové.“

„To znamená, že by ses odvážila... někoho léčit?“

„Já léčím každého, kdo přijde. To je moje povinnost.“

„Žena lékař! To tedy nechápu... ale čarodějka je ještě horší.“

„Jsme k sobě krásně upřímní...“

„Promiň! Já jsem to tak nemyslel!“

„Já vím. Je mi tě trochu líto; nechceš si to naposledy ještě rozmyslet? Pořád ještě se můžeme rozejít a zapomenout...“

„Ne! Kdybys mi věřila... já tě miluji, Valérie!“

„To máš smůlu. A žiješ v iluzi. Já nemiluji tebe a ty nemiluješ mne. Jsme dvě lidské bytosti, které se na chvíli setkaly někde v prostoru. Zítra se rozejdeme, a zapomeneme. Můžeme jen doufat, že nám tento večer bude dobře.“

„To nechci! Chtěl bych s tebou zůstat... napořád!“

„Nesmysl. Jednak to nejde, jednak... brzo bys mě začal mít dost. Já totiž brzy... přestanu mít lidské potřeby. Už teď jich mám velmi málo; a jestliže podlehnu naléhání svého těla, přinese mi to zkázu. Udělám další krok...“

„A mně?“

„Neboj se. Tebe ochráním.“

„Jednáš se mnou jako s dítětem! Já vím, jsem proti tobě dítě a nic nechápu, ale... přece jen jsem člověk!“

„Jednám s tebou jako s člověkem. Nic víc. Podívej: v současné době procházím určitou proměnou. To znamená změny jak ve fyzické, tak psychické oblasti. Krize morálních hodnot. Už vím, na čem mi ve skutečnosti záleží a co je iluze. Jen se ještě bráním si to přiznat. Ale dojde k tomu...“

„Vyprávěj mi o svém světě! Chci vědět...“

„Chceš se do něj podívat?“

„To bych moc rád...“

Znovu jej pohladila dlaní. Svět se s ním zatočil, propadl se do hlubiny a v té zmizelo všechno, co bylo předtím.


Veronika hovořila s Nikim. Pořád ještě nemohl přenést přes srdce tělesnou i duchovní nadřazenost řádových dívek; považoval ženy za krásné květiny, ovšem zcela neschopné, slabé a bezmocné.

„Podívej, uvažuj realisticky!“ ujišťovala ho. „Diana složila tím svým mečem víc bojovníků, než ty jsi složil děvčat!“

„Chápu, že umí bojovat, ale ne podle pravidel! Já nemohu nic takového udělat... moje čest mi nedovolí...“

Přejela mu rukou po jizvě na tváři. „Tohle máš z toho?“

„Stopy vítězně vybojovaných soubojů muže zdobí!“

„Myslíš, že by mi taková jizva taky slušela?“

„Proboha – ty jsi přece žena!“

Veronika se napila vína. „Koukám na Julku a na ten smeták, co má teď na hlavě; vyloženě jí to sluší. Tak si říkám, že bych sebou měla hodit, abych byla aspoň druhá; co myslíš?“

„Nevím, o co jde, ale jestli...“

„Známe svý lidi! Holky se budou tak dlouho hecovat, až jednoho dne všecky ty načinčaný panenky skončej s hlavou jako tenisák. Umím si představit, co se honí v palici takový Dianě nebo mojí jedovatý sestřičce!“

„To by bylo příšerné!“

„Jsme vojáci, ne? Nechala bych si udělat na hlavu nějaký pěkný tetování... posledně ve Španělsku mi vypíchali takhle pěknýho motýlka, podívej! Teď bych chtěla draky na ruce; v barvách!“

„Žena přece nemůže být voják! Nanejvýš ošetřovatelka, někde daleko za frontou v zázemí...“

„To je samozřejmý, léčit lidi budem, na co bysme studovaly. Ale když mě někdo napadne, zruším ho taky! Když jsem se naučila dělat operace žlučníku, tak dokážu operovat taky šavlí!“

„Ty a operace? Jako lékař?“

„Zatím jsem dělala jenom slepá střeva a nějaké ty zlomeniny; ale asistovala jsem už víckrát. Támhle Edita má doktorát medicíny v Salamance; ovšem mimořádnej, že je holka...“

Dívka Edita vypadala jako poupě v prvním rozpuku jara; když si ji Niki představil při operaci, běhal mu mráz po zádech.

„V našich krajích není zvykem, aby se dívky zajímaly o takové věci! U nás je zvykem, že dívky dostávají vychování v klášteře!“

„Naše škola ve Florencii je klášter.“

„Přesto! U nás se od mladé dámy očekává, že bude umět vyšívat kapesníčky, kultivovaně konverzovat ve společnosti, chovat se decentně a případně hrát na piáno klasickou hudbu. Mít větší znalosti se považuje u dobře vychované dívky za nepatřičné...“

„Tak to mám smůlu. Vyšívat jsem se naučila velmi bídně a vůbec mě to nebaví. Když už jehly, tak tetovací! Na jemný vychování nám na škole nezbyl čas, ani to od nás nikdo nevyžadoval. Co se hudby týče, hraju na španělskou kytaru; všecko od rapsodií po šlágry a nikdo si netroufl mi říct do očí, že bídně. Obávám se, že se znalostmi, které ty vyžaduješ od děvčat, by se sotva některá probila světem bez spousty modřin a šrámů...“

„Ty neuznáváš rozdíly mezi mužskými a ženskými povinnostmi?“

„Ale jo, samozřejmě! Ženská by neměla kácet stromy, kopat příkopy a zvedat metrákový balvany. Chlapi zas nebudou nikdy rodit děti! Ale jinak ať si každej dělá, co ho baví...“

„Takže jsi pro tak zvanou emancipaci?“

„Co já vím? Jsou různí lidé; jednomu vyhovuje to, jinýmu ono. Až se vdám, budu se starat o děti, muže a dům a nebudu se zajímat o nic jinýho, pokud nebude potřeba. Tak je to vždycky...“

„Jsi si jistá, že si ženu s takovými názory někdo vezme?“

„Spíš je otázka, jestli si každýho budu chtít vzít já! Však on se někdo najde; obvykle nestíháme odmítat nabídky k sňatku, natož abychom se samy musely snažit...“

Jejich diskusi narušil sborový zpěv nějaké pijácké písně; muži začali do rytmu tlouci korbeli o stůl, ostatní se přidali. Dokonce Charry se připojil ke zpěvu, sice strašlivě falešně, zato hlasem zesíleným dlouholetým velením na lodi. Denis navrhl, aby se hrálo Pějme píseň dokola, což bylo přijato nadšeným souhlasem, i když bylo třeba mnohým napřed vyložit, v čem ta hra spočívá. Předvedl to Vítek, který za doprovodu tahací harmoniky zazpíval Když jsem já šel tou Putimskou branou. Jenom zdržovalo provoz, že Denis musel po každé sloce překládat obsah do obecně srozumitelného jazyka. (Dohodli se na němčině, té rozumělo nejvíc přítomných).

Diana zazpívala francouzský popěvek o krásné princezně a třech tamborech; mnozí ji znali a přidali se refrénem. Přestože nerada dovoluje Charrymu zpívat, tentokrát ho sama vybídla; zazpíval námořnickou, která se vyzpěvuje do rytmu při vytahování kotvy a nezáleží při ní ani tak na hlase a hudebním sluchu, jako na síle. Obsah byl bohužel poněkud obscénní a zhoršoval se každou další slokou. Potom nastoupila Valérie; vybrala si kuplet O tom velkém bubnu z operety Mamselle Nitouche; dokonce i s tanečním projevem. Uměla to z doby, kdy v soukromém divadle princezen tuto roli s velkým úspěchem ztvárnila. Starý pan Ettard zazpíval francouzsky Na vojnu jsem se dal pro krásnou plavovlásku; ostatní mu pomáhali, až se okna třásla.

Pak vybrali Julii; zazpívala starou neapolskou baladu o mladém rybáři, který chytil zlatou rybku a když mu slibovala splnit tři přání, žádal lásku dívky, kterou miloval. Rybička odmítla; po řadě mu splnila novou loď, nový dům a mnoho peněz, ale lásku mu dát nemohla. Když se pak jeho dívka vdala za jiného, rybář vyjel na moře a vyskočil z loďky; sám se proměnil ve zlatou rybku a zmizel navždy v hlubinách.

Ta balada všechny dojala; aby se nálada trochu pozvedla, někdo nařídil, ať zazpívá Maryška; seděla bokem a napjatě poslouchala, protože měla potíže s chápáním němčiny. Ale ochotně se chopila kytary a zahrála táhlou smutnou polskou písničku o chlapci zbojníkovi, který zabíjel a obíral nepřátele a byl pro to oběšen na šibenici; když umíral, hory a lesy plakaly pro jeho život.

Když dozpívala, rozhostilo se ticho; Diana, která rozuměla polsky, posmrkávala. Až Veronika se odvážila přerušit mlčení: „Tak, teď jestli někdo nezazpívá něco veselýho, tak se dočista rozbrečíme! Napijeme se a zazpívá nám...“

Kupodivu se přihlásil student Hermann, kterého Diana předtím složila kopnutím. „Jestli jsem rozuměl, slečna Marie pochází z Polska! Můžu zazpívat o polské dívce?“

„Jestli je veselá, tak sem s ní!“

Hermann si přesedl ke klavíru, Denis k Maryšce, aby překládal.

 

In einem Polen Städtchen

da liebt Ich einst ein Mädchen, ein Polen Kind;

es war das aller schönste Kind

das mann in Polen find

aber nein, ach nein, sprach Sie, ich küsse nicht...

 

A zatímco ostatní opakovali refrén s bušením korbelů o stůl, Denis tiše překládal: „V jednom polském městečku jsem jednou miloval dívku. Bylo to nejhezčí děvče, jaké se dá v Polsku najít, ale říkala pořád ne, ne, ne, já tě líbat nebudu...“

 

„Ich fürt Sie einst zum Tanze

da fiel aus ihren Kranze, ein rösslein Rot

ich hob' es auf von ihren Fuss

bat sie um einem Kuss

aber nein, ach nein, sprach Sie, ich küsse nicht...“

 

„Vzal jsem ji do tance a daroval jí rudou růži. Prosil u jejích nohou o jediný polibek, ale ona ne, ne, já tě líbat nebudu...“

 

Und um die zwälfte Stunde

da kam' aus ihre Munde, ein einzigs Wort

nim hin du fäscher Kavalier

den ersten Kuss von mir

vergüss Maruschka nicht, das Polen kind...

 

„Až po dvanácté hodině mi poprvé řekla: Tady máš, krásný kavalíre, můj první polibek. Nezapomeň na Marušku, polské děvče!“

 

Wir haben einem g'freiten,

den kennen wir nicht leiden, den er ist tod.

Er kam' von sechsen Regiment

der kein Kommando kenn

aber nein, ach nein, sprach er, ist kein Mahler...

 

„Měli jsme svobodníka, který ale nemohl velet; protože byl mrtvý! Přišel od šestého regimentu, ten nemá žádné velení; ale ne, povídal, žádná škoda...“

 

Pak se studentům písnička rozjela a skončila ve smíchu.

Tím byl veškerý smutek překonán a zahnán; tak se popíjelo a zpívalo vesele dál. Přišlo sem několik různých lidí, z nichž někteří nad veselou společností ohrnuli nos a odešli, zatímco jiní zůstali a byli vmžiku pohlceni partou, která se už přestala ohlížet na mravy v místě obvyklé. Po vypití příslušného množství vína bylo obvyklé tykání a oslovování křestním jménem, všelijaké žertíky a šprýmy; ani noblesně vychovaní studenti se nedivili.

S velkou slávou byly přivítány pečené husy; napřed tři, potom ještě čtvrtá, doplněné zelím a bramborovými knedlíky. Byli to ptáci úctyhodné velikosti, elegantně rozložení na stříbrných podnosech a do zlatova vypečení, jen se na ně srdce smálo. Veronika vyzvala Nikodéma, aby jakožto chirurg provedl rozpitvání a rozdělení; avšak student neprokázal svoje schopnosti a husa se mu ubránila, až nakonec byla Veronika nucena porcovat sama. Do druhé se pustila Diana katanou a dokonale zazářila, takže jí pak svěřili další. Studenti se statečně potýkali i s vidličkou a nožem, až jim někdo vysvětlil, že v nejlepší společnosti není prohřeškem jíst drůbež rukama a kosti házet tygrům.

Zatímco všichni hrdinsky ohlodávali kosti, propadala se Julie do hluboké deprese. Předtím delší dobu odolávala, ale teď již to vydržet nemohla. Příčinou jejího žalu byla Maryška, která vesele ohlodávala husí stehno, bezstarostně se řehnila vtipům svého okolí a omastek jí tekl po bradě. Byla hezká, naivní, hovořila mizerně německy a všichni jí projevovali přízeň, zatímco Julie si nikdo nevšímal; pokud ano, sjela ho pohledem tak mrazivým, že se od ní urychleně odvrátil. Strašlivě trpěla, ale nikdo její duševní trýzeň nevnímal; není to nespravedlivé?

Nejradši by zařvala: »Co tady vůbec dělá ta pitomá husa? Přišla si sem odkudsi z Polska a ukradla mi všechno, co patřilo mně! Jak je to dlouho, co jsem já byla středem pozornosti, okolo mě se všichni točili, mně vyprávěli vtipy a smáli se, protože jsem jim nerozuměla a mluvila divně německy! Má moji uniformu, moji tvář; je tak hrozně krásná, jak jsem byla já, ještě před několika dny! Co mi ještě vezme? Až ji uvidí Jan Dunbar, určitě se mu bude líbit jako všem ostatním! Svede ji a mě zavrhne, protože už nejsem krásná, vypadám jako ševcovský učedník a nikdy už se nebudu nikomu líbit! Nejradši bych se zabila! Ale jen počkej; na tebe taky dojde! Hryžeš tu husí stehno a nevíš, že sama jsi ještě větší husa než ta, co je na stole! Nejradši bych tě kousla, doškrábala tvou parádní tvářičku – moji tvář, moji!«

V jejím depresivním stavu jí vše připadalo ohavné: Denis, který Maryšce překládal, Diana, která jí dovolí být u dvora, studenti. Tančilo se, šavle byly pověšeny na stěny, aby někomu nepřekážely. Číšnici přinášeli další láhve, cukrovinky, obložené chlebíčky; a vrchní vše svědomitě připisoval na účet, který už byl dlouhý jako indická krajta.

Tehdy se taky rozloučil starý pan Ettard; odcházel domů, neboť události toho dne jej dost zmohly. Dívky se s ním na rozloučenou políbily a Veronika škemrala: „Ale dědečku, musíš nám slíbit, že zase přijdeš!“ A on slíbil, docela rád. Charry ho nechal odvézt domů drožkou.

Okolo desáté hodiny Charry povstal a prohlásil, že se jde domů, do pevnosti. Přestože Diana jej přemlouvala, aby zůstali déle, trval na tom, že je unaven; dokonce ani nemůže tančit. Nastal veliký zmatek, dámy a pánové se dohadovali a přesvědčovali, někteří chtěli domů, jiní chtěli zůstat. Charry hrdě vyšel ven z hostince, zastavil se před vchodem, rozhlédl se na všechny strany, pak nahoru a dolů, chvíli uvažoval a vrátil se.

„Zůstanem tady,“ rozhodl moudře. „Je tam tma!“

Toto rozhodnutí bylo přijato nadšeným souhlasem. Charry se vrátil na svoje místo, usedl a nalil si další sklenici. „Jenomže, co budeme dělat, když odtud nemůžeme odejít?“ zeptal se Diany.

„Yamanaki to zvládne, neboj se. My zůstaneme tady!“

„Jenže když zůstaneme, tak se opiju a bude to ostuda! Diano, vymysli něco chytrého! Vždyť já už se skoro potácím...“

Diana ho objala okolo krku a něco mu šeptala do ucha. Charry se zamyslil, pokýval hlavou a řekl: „To jo! To je dobrej nápad!“ Načež povstal a mírně nepevným krokem odešel vyhledat vrchního.

„S nelibostí pozoruji,“ pravil důstojně. „Že naše návštěva ve vás nevyvolává tak příjemné pocity, jak by se slušelo! Dokonce se mi zdá, že nejste ani trochu poctěn naší přítomností!“

„Milosti!“ pravil vrchní vylekaně. „Ani mi na mysl nepřišlo... přičítat právě Vaší osobě nějaké takové myšlenky!“

„Ale mým lidem! A to se mi nelíbí!“

„Mám obavu, zda například ti studenti... zaplatí všechno, co si až doposud objednali. Celková suma účtu dělá už dvě stě marek a já se obávám...“

„Vy to počítáte v markách? Chcete taky zaplatit markami?“

„Samozřejmě přijmu i naše peníze s velkou radostí...“

„Ale já přesto zaplatím v markách! A zaplatím to všechno sám, ať neříkáte, že starej Tygr je lakomec! Je to jasný?“

„Bude mi největším potěšením, Milosti!“

Charry vytáhl z kapsy svitek zmačkaných bankovek a odpočítal z něj pět stomarkových. „Tady to máte! A co si budou ještě přát, tak to jim dejte! Kdyby to bylo málo, já to ráno dorovnám!“

„Ráno? Což Vaše Milost si přeje...?“

„Jo. Moje Milost si přeje přespat tady. Hodlám najmout útulný pokojík, do něhož se svojí ženou odejdu a zalehnu! Vidíte snad nějakou překážku, proč bych to nemohl udělat?“

Vrchní viděl pět stovek a udělal hlubokou poklonu. „Vaše Milost je nám samozřejmě vítána...“

„To bych prosil! A další pokoj pro sourozence Baarfeltovy. Klíč dáte slečně Julii – to je ta, co je oblečená a ostříhaná jako kluk. Nebo mladému panu Denisovi. Rozumíte?“

„Ano, samozřejmě. A ti ostatní?“

„Ti se o sebe už nějak postarají. Poslouchejte tu slečnu se zlatým křížem na krku. Ona už vám řekne, co a jak!“

„Všechny slečny mají na krku takové kříže!“

„Tak poslouchejte všechny! Co je na tom divného?“

„Nic, pane. Mohl bych vědět alespoň přibližně, co ještě má ta společnost v úmyslu?“

„Těžko – to byste věděl víc než sám Pánbůh. Ale ujišťuji vás, že se to časem dozvíte. Dobrou noc, pane...“

Charry se vracel do sálu se širokým úsměvem. „Můžeme tančit, pít a být veselí, Diano. Všechno je zajištěno...“

„Půjdeme raději spát!“ usmála se Diana. Její zorničky pod přimhouřenými víčky nazelenale svítily, vypadaly jako oči divoké kočky. „Víš, miláčku, v posledních dnech – ba týdnech! – jsi na mne neměl moc času! Byl jsi unavený a zchvácený... brzy usínal... nemyslíš, že je na čase mne odprosit?“

Charry se pousmál koutkem úst. Obrátil se ke společnosti a řekl nahlas, aby překřičel i hudbu a rámus:

„Dámy a pánové, dovolte, abych vám já a má žena popřáli dobrou noc. Odcházím spát a přeji vám, abyste se bavili co nejlépe. Taky pro Denise, Julku a Maryšku jsem zařídil pokoj, kdyby chtěli jít spát před svítáním. Ostatním přeju tu nejlepší zábavu!“

Veronika opustila svého tanečníka a přistoupila k němu. „My ti taky přejem tu nejkrásnější zábavu a děkujeme za spolupráci! Neboj se, my už se tu o sebe postaráme. Dobrou noc!“ poté se obrátila k ostatním a sdělila jim: „Princezny – právě jsme byly puštěny ze řetězu!“

Byla to čest, ale to Charry nevěděl; tímto heslem oznamovala vždy Veronika odchod svého otce, dona Diega Mendozy di Castro, když ještě bděl nad chováním svých dcer. Nicméně ráz zábavy se nezměnil, snad jen trochu nabyla na hlučnosti, ta stoupala s časem a vypitým alkoholem. Nikodém se napil přes míru a začal být trochu dotěrný; čím víc ovšem stál o Veroniku, tím míň o něj stála ona; nakonec ho šikovně a rychle přehrála na dívku jménem Florence, která naopak podobné věci vítala.

Naopak její sestra Valérie přímo excelovala; Veronika seznala, že se začíná chovat poněkud příliš nevázaně, tak si ji ve vhodném okamžiku podala: „Pozoruji, sestřičko, že začínáš vidět rudě!“

„Starej se o sebe!“ odsekla Valérie. „Já se bavím, jak chci!“

„Slíbily jsme, že neuděláme žádnou ostudu!“

„Tak obětujeme Panence Marii velkou svíci za nesplněný slib! Ještě máš nějaké připomínky?“

„Nevím... cítím tady nějaké nezdravé napětí!“

„Ty to možná cítíš, ale já o něm vím! Taky vím, kdo to dělá; ještě chvilku a skočím na ni a vyřídím si to s ní!“

„Schválně, kdo?“ rozhlížela se Veronika.

„Julka Baarfeltová. Má depku a je protivná jak činže!“

„Ale proč? Nevím, že by jí někdo něco udělal!“

„Ty nikdy nic nevíš! Žárlí na tu malou blonďatou, vykulenou – Maryšku. Cítím, jak z ní ta nenávist přímo kape; ještě chvilku, skočí na ni a kousne ji do lejtka!“

„No dobře, ale... co jí ta malá udělala? Je přece její sestra!“

„Právě proto. Julku silně bere, jak je ostříhaná, cítí se být horší než dřív a cloumá s ní deprese...“

„A proč? Mně se náhodou její účes líbí; zrovna promejšlím, že se taky nechám nějak ostříhat...“

Valérie vyprskla smíchy. „Pořád říkám, když je někdo blbej... Ale máš vlastně pravdu. Mám ji srovnat?“

„Radši ne. Jseš namazaná jak žitnej chleba...“

„Nikdy jsem nebyla střízlivější; a obávám se, že už ani nikdy nebudu. Sestro abatyše, pusť mě ze řetězu!“

Veronika zaváhala; pak mávla rukou. „Jseš dospělá, svéprávná a svobodná. Dělej si, co chceš.“

„Díky.“ řekla Valérie a odešla.


Julie Baarfeltová dospěla k názoru, že udělala tragickou chybu, když nešla spát. Ne – udělala chybu, že se nenechala v Itálii zavřít za vraždu svého otce a utekla sem. Zdaleka ne – udělala chybu tím, že se vůbec narodila! Z lidstva, té odporné tlupy pokryteckých stvůr, ji větší polovina ze srdce nenávidí, té druhé se upřímně hnusí. Pokud nepřihlížíme k názoru třetí poloviny, která ji pohrdavě nebere na vědomí.

V té chvíli pocítila Julka, že by měla navštívit toaletu, neboť toho dnes večer už dost vypila. Vstala a prošla kolem ostatních dozadu; nikdo si jí ani nevšiml, pochopitelně! Kdo by si jí taky všímal, když je tak odporná a hnusná? Všichni se opíjeli jako ta nejhorší chamraď; v první řadě samozřejmě její krásná sestřička Marie; ta potměšilá bestie! A ještě se směje, určitě mně!

Julie vešla na toaletu a zavřela za sebou dveře. V tu ránu dostala úder energie, který ji srazil na kolena. Zarazila se, zvedla se opřena o ruce a vytřeštila oči.

Před ní stála Valérie z Mendozy a z očí jí sršely blesky. V té leopardí uniformě vypadala jako divoká šelma.

„Co... co...?“ zajektala Julka zuby.

„Nic,“ řekla Valérie. „Jenom už to nemůžu vydržet! Děláš tady problémy a já to musím snášet. Už nebudu! Sehni hlavu!“

Julii zabouřila v mysli směs protichůdných myšlenek. Jedna, že jí Valérie chce docela jistě ublížit. Druhá, že je to jistě kvůli tomu, že je tak hnusně ostříhaná. Třetí, že by se měla bránit. Čtvrtá, že tlak v močovém měchýři je už k nevydržení.

„Vzepři se, a pustím ti to do kalhot!“ řekla Valérie.

Julii napadlo, že by to dělala Vali?

„Ano, ale na to se vykašli! Tu hlavu jsem řekla!“

Julie sklopila hlavu. Valérie jí položila dva prsty na šíji; ne, vlastně se jí vůbec nedotkla. Ponechala prsty kousek nad tykadly motýla, co si ho tam nechala Julie vytetovat ještě ve Španělsku. Tam je extrémně citlivá, to věděla.

„Drž! A neboj – nebude to bolet!“

Julie pocítila, jak do ní z Valériiných prstů proudí teplo. Ne, to není teplo; je to energie. Velmi posilující, jemná, blahodárná a laskavá. Jako kdyby jí prováděla přestavbu zevnitř.

„Právě na tobě provádím změny, které považuji za potřebné. Sice je zakazují všechny kodexy jako nepřípustné zasahování do života jiné osoby, ale jsem opilá a vzteklá! Kodex říká, že takové věci smíme dělat jen na přímé přání dotyčné osoby. Tak to ber, že sis o to svým chováním řekla!“

„Ale já jsem...“ zakoktala Julka.

„Od této chvíle máš možnost přímo ovládat veškeré tělesné funkce. Srdce, plíce, žaludek, játra, ledviny... všechno. Budeš mít možnost i ovlivňovat pohlaví svých dětí, až budeš chtít. Taky ztrácíš závislost na bolesti. Teď ti čistím hlavu od jakýchkoliv psychofarmak: léků, drog, alkoholu. Můžeš být ráda, že ti nechám schopnost vychutnat si chuť jídla!“

„Ale proč?“

„Protože mě štveš. Alkohol je pro tebe od teďka potravina jako jiné, dodá ti jen energii. Ještě ti prozvoním neuronové spoje, aby sis vzpomněla na všechny informace, které jsi od nás načerpala. Před chvílí bys při tom umřela bolestí. Pocítíš jen slabé mravenčení... ano, je trochu zvláštní, ale za chvilku se vzpamatuješ. A ještě dodám něco normálně: jestli myslíš, že ses přestala někomu líbit, tak všichni kluci koukají jen na tebe a štve je, že jsi tak nafoukaná. A mojí pitomý sestře se tvůj účes líbí natolik, že se chce dát ostříhat. Mně ostatně taky; ale já to udělám s pořádnou parádou.“

Valérie přestala dodávat Julce energii; ta zůstala klečet na čtyřech a oddychovala. Bylo toho na ni dost.

„Teď se vyprázdni, vzpamatuj a uprav. Je to dobrý?“

„Jo... v pořádku.“ řekla Julka a vstala.

„Bude trvat tak dvacet minut, než to začne působit. Potom se budou trochu dít věci, ale nenech se zmást. Konečně, ty moc dobře víš, co s tebou je.“

Valérie odešla a Julka zašla na toaletu. Potom si umyla ruce, obličej i zátylek. Přitom si ujasnila, že ostříhaná hlava má výhodu, že si člověk snadněji myje krk. A zasmála se.

Když vešla do sálu, první co na ni padlo byla Maryška, totálně opilá.

„Ještě jsem se s tebou vůbec nepřivítala!“ vykládala a z očí jí tekly slzy. „Víš, já ti toho musím tolik říct... já jsem odjakživa chtěla mít sestru! Ale netušila jsem, že budeš tak strašně hezká; o tolik hezčí než já! Já ti tak závidím!“

„Proboha, co?“

„Jseš taková... vznešená! Všichni si tě váží a mají tě tak rádi... já jsem taková pitomá, nic neznám, ani neumím kloudně německy, nevadí ti to? Já vím, že jsme si podobný, ale já mám takovej obyčejnej tuctovej ksicht a ty seš tak krásná! Jak máš ty vlasy ostříhaný, tak hrozně vyniká, jak máš krásný rysy tváře... já se asi nechám ostříhat taky!“

„Tak dost! Hele, nebuď pitomá, jo? Seš napitá, to vidím, ale ještě kvůli tomu nemusíš dělat blbiny!“

„Já nedělám žádný blbiny. Já bych jenom chtěla, abych se jednou líbila klukům tak jako ty... hrozně ti závidím, sestřičko! Já vím, že to není hezký, ale nemůžu si pomoct...“

„Já zas vidím, že nemá cenu ti něco povídat! Pojď, napijem se spolu a bude fajn, jo?“

„Jo. Ale nezlobíš se na mě, viď? A máš mě ráda?“

„Mám tě moc ráda. Jsi moje nejmilejší ségra.“

„Bezva. Prej máme ještě jiný; je to pravda?“

„Je. Janu jsme poslaly do Arminu, vdala se a bude mít dítě. Pak máme Magdu, o té jsem jenom slyšela, ale pozveme ji...“

„To je fajn. Já bych chtěla, aby nás bylo hodně!“

„Víš, co tvrdí Denis? Že prý jsme potomci elfů! Taková blbost; to bysme přeci na sobě musely poznat, ne? Mít větší schopnosti, snadnější chápání přírodních zákonů, vnímání energií...“ Julka se zarazila uprostřed věty a tupě zírala, ale Maryšce to nevadilo. V podstatě jí v tuhle chvíli nevadilo nic.

„Taky bysme měly mít špičatý uši,“ řekla rozvážně Julietta. „A máme? Nemáme! Tak vidíš!“

Skutečně se s Maryškou napily, ale už v té chvíli Julka věděla, že to nemá žádný smysl. Ať vypije cokoliv, bude mít hlavu pořád křišťálově jasnou a čistou. Už nikdy se jí nic nedotkne... Mělo by jí to možná být líto, ale necítila nic. Otázka alkoholu pro ni byla vyřešena jednou provždy.

Zato ostatními to, co vypili, silně cloumalo. Nějaký muž spal s hlavou na stole a zdálo se mu, že manželka ho podvádí s obchodním partnerem; kromě toho ho ten partner okrádal a tajil před ním část tržby. Společně potom tajili skutečný stav financí před dalšími společníky a hlavně před berním úřadem; avšak berní úřad už to tušil a chystal u nich revizi.

Co nejhoršího, všechno to byla pravda.

Tehdy se Julie z Baarfeltu rozhodla. Dvěma prsty se dotkla šíje spícího nebožáka. Vyslala impuls, který jej během několika vteřin dokonale probudil; zároveň mu trochu přestavěla výhybky v mysli, takže okamžitě věděl, co má udělat. Jít domů, proplesknout hubu nevěrné ženě a říct jí, že dobře ví, že si ho vzala jen pro peníze; pokud bude nadále zahýbat s každým mladším chlapem, klidně se s ní rozvede, neboť ty virvály mu za to nestojí. Obchodnímu partnerovi říct, že jeho podvody už krýt nebude, neb v kriminále je chladno, myši a špatná strava; jestli chce dále podnikat tímto způsobem, zcela jistě se o tom přesvědčí sám. Hned zítra dát pokyn účtárně, aby dala papíry do takového stavu, aby revize z berňáku nic nenašla. A nejlíp vykašlat se na všechno podnikání, za ušetřené peníze postavit na horách salaš, pěstovat ovce a pískat na fujaru. Tak si to odjakživa přál.

Pak si sedla na svoje místo a podržela se stolu, neboť jí v rychlém sledu táhly hlavou myšlenky. Jsem čarodějka! říkala si, Proboha, skutečná čarodějka, přesně jako Valérie! Změnila mne, přestavěla mi mozek, rozházela mi tam všechno, na čem mi doteď záleželo... Teď už vím, že vůbec nemá význam, jestli mám účes takový nebo jiný, jestli mám vůbec nějaké vlasy; za několik dní už nebudu mít ani ty! Ani Maryška, Diana, Valérie, Veronika a všechny ostatní. Nevím proč, ale stane se to; stane se ještě spousta dalších věcí, což možná není úplně dobře, ale já s tím těžko něco nadělám. Je mi trochu líto světa, jestli se do něj všechny pustíme. Ale svět má smůlu, protože stojíme mimo dobro a zlo. Je naší povinností svět napravit. Běda mu!

A běda taky mně – ztratím hodně toho, co dělá člověka člověkem.

Seděla tam a uvědomovala si, že aura, energetický obal člověka, působí do vzdálenosti patnácti metrů. V této místnosti nebyl nikdo, kdo by se tomu vymykal. Jak procházeli nebo jak na ně upírala zrak, uvědomovala si jejich životní problémy: zdravotní, partnerské, vášně, touhy, smutky i radosti. Téměř s každou touto nedokonalostí mohla něco udělat; zeslabit, posílit, nalézt nové a lepší řešení. Na jedné straně to měla udělat, na druhé to kodex čarodějů zapovídá, dokud si dotyčný sám nepožádá. Jenomže on to samozřejmě neudělá; neví, že se Julka Baarfeltová právě stala čarodějkou. Tak to udělala sama s vědomím, že duše sama žádá, aniž by mysl o tom věděla. Porušila všechny zákony, které jsou pod přísnými tresty uloženy čarodějům.

Smála se tomu.

Valérie z Mendozy věděla, že to způsobila ona a že Julka dělá přesně to, co ji naučila. Duchovní učitel přebírá při zasvěcení karmu svého žáka; dosavadní zasvěcením maže, u budoucí se stává spoluzodpovědným. Takže tresty, které dostane Julka, dostane taky ona. Tušila, že si pěkně užije.

Smála se tomu.

Denis Baarfelt byl bystrý a vnímavý; kromě toho nevypil ani kapku alkoholu. Věděl, co se kolem něho děje; byl dítě, ale nebyl mentálně zaostalý. Jako mentálně zaostalí mu připadali lidé, kteří nepatří mezi čaroděje. I takových tu několik bylo. Ti ostatní byli na cestě a bylo by nesmírně krásné, kdyby Valérie nebo Julie každý den někoho takhle pošťouchla k činnosti. Denis by dokázal navrhnout pár vhodných obětí: v první řadě Veroniku, protože si to zaslouží, a Maryšku z lásky. Jen pochyboval, zda je zrovna projevem lásky něco takového někomu udělat.

Smál se tomu.

Maryška nevěděla nic, byla v příjemně podnapilé náladě a jenom tušila, že se nad její plavou hlavičkou vznášejí černé mraky. Polsky czarne chmury.

Smála se tomu.

V podstatě bylo v tom sále veselo.


Zdálo se, že večírek proběhne bez rušivých momentů; minula půlnoc, když se náhle otevřely dveře a v nich se zjevil vysoký muž kolem padesátky, oděn do řeholního roucha. V jedné ruce držel Bibli, v druhé kropenku se svěcenou vodou. Vousy se mu ježily na všechny strany a oči svítily divokým ohněm.

„Zadržte, bezbožníci!“ vykřikl vysokým kazatelským hlasem. „Přišel jsem vymýtit hřích a neřest z těchto zpustlých míst!“

Nastalo překvapené ticho. Jen Veronika řekla: „Myslím, že jste přišel na to správný místo, otče!“

Kněz jí v odpověď stříkl do obličeje svěcenou vodu. „Odstup, Satane, ženštino padlá, pobloudilá a neřestná! Poslyšte všichni, kdo jste dobří křesťané: vyjděte z toho doupěte chlípnosti a smilstva, dříve než vás pohřbí ve svých sutinách!“

„Ona nám padá střecha?“ zeptala se Maryška.

„Všemohoucí Bůh se už nemůže dívat na to, co se tady páše! Zajisté se zjeví ve své moci a ztrestá ty, kdož porušují jeho přikázání a činí, co odporuje řádu světskému i Božímu!“

Valérie se propletla mezi ostatními a stanula před ním.

„Tak dobrý, šéfe, my to berem; zkuste říct na rovinu, co se vám nezdá a my to zbrzdíme. Můžeme se domluvit jako lidi, ne?“

Na oplátku jí chrstl svěcenou vodu do obličeje. „Odstup, ženo neřestná! Pohlédni na sebe, kterak vyhlížíš! Cožpak takto vypadá tvor k obrazu Božímu stvořený? Ty, žena vytvořená ze žebra Adamova na posměch všemu světu chodíš v nohavicích mužských a necudné pohledy opilých chlapů na sebe přitahuješ, abys je tím zmámila a svedla ku hříchu!“

„Ale jděte, Velebnosti! Kdybyste nechodil celý život jenom v sukni, tak byste věděl, že tohle nejsou kalhoty mužské, nýbrž dámské. A proč dámské? Neboť jim chybí poklopec. A proč chybí?“

„Fuj!“ zahřměl. „Nestydo ohavná, mlč!“

„Podívejte, je to pravda! Zapínají se po straně. Takové kalhoty se přece nosí, to není nic divného. Zde to sice zvykem není, ale v některých zemích...“

„Avšak já pravím: Žádná žena, která má na sobě kalhoty, nepřestoupí bránu království nebeského! Stejně tak nedojdou spasení helbmrechtnice, které vína a kořalky chlemtají, ječivými hlasy oplzlé odrhovačky vykřikují a v necudném tanci s pochybnými galány se miliskují! Tak vám pravím!“

„Co je vám po tom, člověče?!“ ptala se Veronika. „Jsme tady ve veřejné místnosti, zaplatily jsme a můžem si dělat, co uznáme samy za vhodné. Právě se bavíme a oslavujeme shledání; jak vám může vadit, co při tom děláme?“

„Již od samého poledne zní dům tento zavržený vašimi hlasy, křikem, zpěvem a halasem! Počestní občané města nemohou spát, v hrůze zavírají okna svých domů, aby neslyšeli toho spuštění!“

„Pochybuju, že by je nechali otevřená, venku je hrozná zima. A to oni vás poslali?“

„Já jsemť pastýř stádce svého a uchráním je před úklady vlků; proto vzal jsem na se břímě odpovědnosti a přišel pokárat zlořád a vymýtit hřích a neřest důtkami uzlovatými...“

„Zdá se, že strejda nemůže v noci spát,“ řekla dívka Florence. „Tak chodí dělat místním dětem Kašpara.“

Kněz jí chrstl svěcenou vodu do očí. Oklepala se a zasmála: „Už jsem myslela, že mě ani nepostříkáš!“

„Vyrušily jste mne z meditací nad dílem Svatého Augustina, kde jsem zbožně rozjímal o štěstí, jež zachvátí každého, kdo se odříká žádostí světských. Avšak pro hluk veliký nemohu se soustředit na svatá slova!“

„Hanba!“ prohlásila Veronika. „Ve vašem věku – a nemáte ještě prostudovaného Svatého Augustina?“

„No jo, to já četla, když mi bylo třináct!“ řekla Florence.

Hned obě dostaly sprchu. „Svatokrádež! Nactiutrhání! Jak můžete se slovy špinavými dotýkat světce, jakým byl Augustin?“

„Tak moment! My náhodou Augustina dost dobře pamatujem; na rozdíl od vás, ježto augustiniánská řehole pro nás kdysi platila. On Augustin začal bejt svatej, až když provandroval celej svět a postaral se o dvě nemanželský děti...“

„Ženo svatokrádežná! Jak chceš tvrdit, že Svatý Augustin na svět přivedl nemanželských dítek?“

„Ani ne tak on, jako ta jeho kámoška. Ona se Svatá Monika něco namodlila za jeho obrácení k lepšímu...“

„Nebudu se příti s vámi o životě velikého světce!“ pronesl kněz důstojně. „Nicméně přesto jsem přesvědčen, že Svatý Augustin by neschvaloval vaše kalhotiska nemravná...“

„Co máš furt s těma kalhotama?“ ptala se odkudsi Florence. „Už je nemám, tak co má bejt?“

Protlačila se mezi ostatními ke knězi a zastavila se před ním. Jak ji viděl, vystříkal na ni v rozčílení skoro polovinu svěcené vody z kropenky.

Florence totiž skutečně svlékla kalhoty i boty a zůstala jenom v krátkých krajkových spodních kalhotkách. Její necudně dlouhé a štíhlé, krásně opálené nohy přitahovaly pozornost všech mužů, a proti jeho vůli i oči horlivého služebníka Božího. Dívky se rozesmály, ale Florence je zpražila:

„Vy nestydy nestoudné! Když vám tento důstojný páter vysvětlil vaše chyby a poučil vás, že je hříšné nosit kalhoty, už jste je dávno měly svléknout!“ A obrátivše se ke knězi, podlézavě dodala: „Jen si řekněte, otče, co se vám na mně ještě nelíbí! Já to klidně svlíknu taky!“

U pátera to vypadalo na infarkt; rozmáchl se a dal jí facku, jen to mlasklo a dívčina tvář zrudla. Chtěl jí dát ještě druhou, ale to už střelhbitě uhnula.

„To byl dobrej nápad, otče,“ zasmála se Veronika. „Jak dlouho já už jí chci nafackovat, a nikdy jsem to neudělala!“

„Důtkami mrskat to hříšné tělo!“ sípěl kněz.

„Hříšné, ale pěkné,“ zasmála se Julka. „Stříkněte taky po mně, ať jim nemusím závidět!“

„On je hnusně střízlivej,“ podotkla Valérie. „Z toho všechno pramení. Jak se vlastně jmenujete, strejdo?“

„Což jest ti do toho, odporná hříšnice? Jsem sluha Boží...“

„Že bysme se mohli napít na tykání...“

„Nikdy jsem nepil vína a podobných ohavností hříšných...“

„No povídám – nejvyšší čas začít!“

„Nikdy se nedopustím takového hříchu...“

„A just jo!“ zařvala Florence. „Podržte mu ruce!“

Hned několik dívek i chlapců se na nebožáka vrhlo; strhli ho na kolena, zkroutili mu ruce a protože se bránil, odvlekli ho doprostřed místnosti a přivázali jeho vlastním žíněným provazem ke sloupu, podpírajícímu strop. Florence jej držela za vousy, Edita za hlavu a některá jiná mu lila do hrdla víno; nechtěl polykat, ale pak dal přednost pití před udušením.

Tato scéna přilákala vrchního, který byl v tuto chvíli již posledním přítomným členem personálu; zoufale zalomil rukama:

„Pusťte ho, pro všechno na světě! Vždyť je to náš pan páter, svatý člověk, jen poněkud... jak ho můžete takhle...?“

„Ohavné spuštění! Peleš lotrovská!“ sípěl mnich, ztěžka popadaje dech. „Vymrskám smilstvo ze všech koutů! Vymýtím nepravost...“

„A ven!“ rozkřikl se vrchní. „Všichni, celá banda, táhněte už z tohoto domu, nebo zavolám policii a nechám vás vyvést!“

Veronika se k němu majestátně otočila a její černé oči se zabodly do jeho zřítelnic. Chvíli tak stáli proti sobě; potom Veronika pozvedla obě ruce a položila je vrchnímu na čelo. „Spi!“ řekla – a jeho rysy se naráz uvolnily.

„Už tě nebudeme potřebovat. Nech nám tady klíče od spižírny a od skladu lihovin. Máš manželku?“

„Ano, mám.“

„Kde je?“

„Spí v našem bytě v budově za hostincem.“

„Jdi nyní k ní, svlékni šaty, ulehni do jejího lože, probuď ji a oblažuj, dokud nezačne svítat!“ poručila Veronika.

„Vždyť při tom vypustí duši!“ namítla Valérie.

„Kuš! Až se znavíš, usni a probuď se, až když bude slunce stát na špici chrámu Páně. Pak zapomeň, co bylo dnešní noci!“

Vrchní stál chvíli bez hnutí; potom sáhl do kapsy a podal jí svazek klíčů. Veronika je zastrčila do kapsy kalhot, vrchní se obrátil a bez jediného slova odešel.

„Milostivá paní bude pěkně překvapená!“ řekla Florence. „Asi na to není od svého muže zvyklá!“

„Tebe neučili ve škole dělat dobré skutky? Tak drž klapačku a dělej, co umíš!“ řekla Veronika a šla po svých.

„Co s tímhle?“ ukázala Florence na kněze.

„Nechte ho na starost mně!“ požadovala Valérie.

„Zvládneš to?“

„Jistě. Na tuhle noc nezapomene do konce života.“

„Jak chceš. Možná bude lepší jít spát – ne?“

„Jistě. Uložím ho.“

Večírek pokračoval, přesněji řečeno skomíral. Většina lidí už se zajímala jen o svoje pudy, ale stále ještě nebyl konec.


Valérie se protáhla mezi ostatními a přistoupila k Julii.

„Pomůžeš mi?“ zeptala se onou klidnou, stručnou řečí čarodějek.

Julka nepotřebovala ani mluvit. Trhla hlavou na souhlas.

Valérie ji vedla k muži, který seděl v koutě a trpěl. Julie ho rychle prosondovala, ale tentokrát nezůstala klidná, protože ten muž byl vrah. Neměla zkušenosti s vrahy.

„Co s ním provedeme?“ zeptala se trochu nejistě.

„Chystá se zabít. Zruš ho!“

Julie hledala a postupně se učila přemoci strach. Zabil již dvakrát. V obou případech to byly ženy, neboť jeho touha byla zabít. Ty vraždy se staly jindy a jinde, někde daleko. Nevěděla kde.

Teď se chystal ke třetí, ale ještě nebyl odhodlán. Taky ještě necítil tak mocně pud, který mu to velel. Měl strach, neboť zabít je obtížné. I pro něho.

Nyní spal a zdálo se mu o tom.

„Dokážeš to?“ otázala se Valérie.

Julie na chvíli přivřela oči. Jako by spatřila oči hraběte Feroze. Teď se neposmívaly. Teď věděly své.

„Zkusím to.“

Vstoupila do jeho vědomí. Vstoupila do snů, které jí byly již na první pohled odporné. Avšak nezáleželo na tom, zda se jí líbí či v ní vyvolávají nechuť. Měla tu práci.

Stala se dívkou přesně toho druhu, jaké ho lákaly. Kráčela před ním ulicí a klapala střevíčky. Vždy ho vzrušilo klapání střevíčků. Taky černé spodní prádlo. A křik oběti.

Přiskočil k ní zezadu a objal ji mocnou paží. Levou rukou jí ucpal ústa, aby nemohla vykřiknout. Přemohl její odpor. Podvolila se, byla pochopitelně slabší. Pravou rukou vytáhl nůž.

V té chvíli se proměnila v příšeru.

Znala všechno, proto také věděla, čeho se bojí. Byla něčím, co mělo dlouhé kostlivé ruce, hlavu ještěra a zuby šelmy. Bodl do ní svým nožem, ale to jí nijak neublížilo. Její kostlivé ruce jej uchopily. Hlava ještěra vydávala pištivý řev. Zuby cvakaly.

Muž se pokusil zařvat, ale Julie mu vyřadila hlasivky. Taky se pokusil bránit, ale nemohl se ani hnout. Bezmocně se zmítal v tlapách netvora, bezhlesně řval, marně prosil o milost.

„Pokaždé, když se pokusíš ublížit ženě, promění se ve stvoření, které vidíš. Vysaje ti krev. Bude tě trýznit ve tvých snech!“ řekla Julie tak, aby ji slyšel.

Nedokázal odpovědět, nedokázal se ani pohnout. Neudělal vůbec nic. Jen mu zvolna šedivěly vlasy.

„Stačilo. Probuď ho!“ řekla Valérie.

Julie ho propustila. Téměř okamžitě se probudil, zvedl hlavu. Když viděl nad sebou dvě dívky, vyděsil se, jako by spatřil něco nesmírně ohavného, přidušeně vykřikl a rozběhl se pryč.

„Teď už víš, co je naše práce.“ řekla Valérie.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30