Bez COOKIEs je omezený přístup!

Láska Veroniky

Zpět Obsah Dále

Za úsvitu byl nesnesitelný mráz. Tošio Yamanaki a Obo cvičili bojové umění na zadní terase, zcela nazí. Okamžitě se shodli, přestože neuměli žádnou společnou řeč a museli si ukazovat.

Během snídaně přijel do pevnosti oddíl šesti španělských dívek, vesměs černošek a míšenek. Přestože formálně velela žena barvy bílé kávy, největší slovo měla ta nejmladší a nejčernější. Když ji spatřil Denis, zařval, popadnul ji za ruku a vlekl za princeznami. Právě se chystaly jít na jídlo, strojily se a mírně, ležérně hádaly. Denis vrazil dívku do pokoje, postavil se vedle ní a tvářil se, jako by ji sám vynalezl.

„No teda!“ řekla Maryška a brada jí poklesla.

Julie se vrhla k dívce, prohlížela její tvář a pak vykřikla: „Tvůj otec byl komthur Baarfelt!“

„Já vím.“ odpověděla dívka zcela klidně.

„Tak máme sestřičku! Ta je krásná, co!“ blýskal očima Denis.

Nepochybně byla. Nebyla ještě moc velká, taky jí táhlo teprve na čtrnáct. Pleť měla ebenově černou, oči tak světle hnědé, že vypadaly jako zlaté či žluté, vlasy černé, dlouhé se sklonem se kudrnatět, ale schopné česání. V uších spoustu ozdob, v nose perlu. Usmívala se.

Okamžitě ji podrobily důkladnému výslechu. Mluvila španělsky, lámaně italsky. Jméno: Sakai va-Torya sao Khe-Tantaré cank Wa-tašhe, křesťansky María Consuela, pro kamarády Tori. Pocházela z rodu dlouhá léta sloužícího řádu; nějakým způsobem patřil mezi její příbuzné taky Ba M'Buru. Její matku daroval velmistr Arroyo Baarfeltovi, když byl před čtrnácti lety jeho hostem. Kromě Tori má matka ještě pět dalších dětí, některé s Tomášem, jiné zřejmě s jinými muži. Je princezna.

Maryška a Julka okamžitě nabídly Tori bydlení ve svém pokoji; přijala na první pokus. Tím byl Denis definitivně vystěhován na chodbu, víc děvčat se tam už nemohlo vejít. Julka se zmínila, že by s ní nesmírně rády vykonaly nějaké výzkumy; Tori souhlasila se vším, co jí přinese jakoukoliv zábavu. Důkladnějším vyptáváním se objasnilo, že zábavu jí přináší cokoliv.

Během snídaně (Tori se cpala, jako by týden nejedla) vyšla najevo první zvláštnost: Tori nedělá rozdílu mezi skutečností a tím, co někde slyšela nebo si vymyslela. Není možné jí nic věřit, avšak nelže záměrně ani účelně; říká, co jí právě přijde na mysl. Je ochotna mluvit a dělat cokoliv, jen když se tomu může smát. Smála se téměř pořád; ve zbývajícím čase hořce a vášnivě plakala. Byla ochotna dojmout se a rozněžnit nad každým nesmyslem, ráda se objímala, líbala, mazlila. Jakýkoliv tělesný kontakt jí byl příjemný. Vášnivě ráda cvičila, bojovala, jezdila na koni, koupala se. Trpělivost a klid neuznávala. Školu navštěvovala, ježto musela. Když neznala odpověď na nějakou otázku, plácla cokoliv nebo se rozbrečela. Někdy obojí.

Dostala uniformu, což ji potěšilo. Meč odmítla a pochlubila se vlastní zbraní, asi metr dlouhou čepelí se širokým zakulaceným koncem, jíž se říká panga a slouží k prosekávání pralesa. Julka nad tím pokrčila rameny a vyzvala ji, aby s nimi jela dopoledne cvičit do lesa. Tori nadšeně přijala.

Během času se zjistilo, že dávat jí rozkazy je činnost zhola nesmyslná; ne že by nebyla ochotna je splnit, ale není schopná si je zapamatovat. Z toho důvodu zásadně dělala, co sama chtěla; obvykle ku prospěchu. Pojem odměny a trestu měla poněkud zamlžený; v podstatě nebylo možné ji ničím odměnit či ztrestat, neboť nechápala souvislost mezi svým počínáním a reakcí okolí. Její matka byla impulzivní osoba, která ji od malička mlátila, jen co ji viděla; ve zbývajícím čase se s ní vášnivě mazlila. Díky tomu považuje Tori bití za projev lásky.

Kolem deváté vylezl ze sluje kapitán Janssen a zjišťoval, co je v pevnosti nového a jak probíhá výcvik. Většinu přítomných jeho aktivita zarážela, nechápali co je mu po tom, nicméně ochotně odpověděli, jsouc slušně vychováni. Tak se dozvěděl, že jednotlivé oddíly pod vedením Charryho, Palmira, Belliniho, Oberona a Nazira vyrazily do okolí, kde budou pilně cvičit až do oběda. Kníže Yamanaki a Obo se usadili na terase u hradeb a asi se zabývají meditacemi a rituálním tancem. Maršál Almetta se svým štábem pokračuje ve vypracovávání operačně-taktických plánů. Paní Sigrid se na nejvyšší věži modlí ke Slunci a vzývá boha Odina, aby povolil svým dcerám poskytnout jí vyšší osvícení, potřebné ke zdárnému zhotovení nástěnného koberce z dívčích vlasů. Veronika se svým oddílem se vydala do lesa, kde je Diana hodlá vyučovat umění ninju-tzu, k čemuž se skvěle hodí leopardí uniformy.

Janssen zaklel, odplivl si a zalezl.

Veronika skutečně zavedla svůj oddíl do vhodného údolí; zprvu cvičily jízdu na koních, potom je nechaly odpočinout a daly si pěknou rozcvičku v hlubokém sněhu. Ke cti Maryšky, které byla dána čest vybrat terén: objevila závěj, do níž Denis při skoku zapadl až po uši. To ještě byla zima a po cvičení mohly sníh z uniforem oklepat; vyrazily tedy mezi stromy a učily se skrývat a vrhat na nepřítele překvapivým útokem.

Julka a Maryška zjistily, že Tori nemusí nikdo nic takového učit; jakmile pochopila o co jde, činila tak s nadšením. Kouzlo mizení ovládala dokonale, uniforma jí spíš překážela; pokud někdo pochybuje, že černá dívka dokáže v zasněženém lese zmizet a nebýt vidět, silně se mýlí. Přepadala kohokoliv a za každých okolností; Diana jí ukázala pár úderů karate, Tori je hbitě pochopila a pak vyžadovala další. Únava jí zřejmě byla neznámým pojmem.

Během výcviku se značně oteplilo, zejména na slunci bylo téměř horko. Sníh prudce tál, vytvářel louže a potůčky. Občas se někdo propadl závějí do podzemní nádrže vody či bahna; zakrátko byly všechny promáčené, klepaly se zimou a nadávaly velitelce různými ošklivými jmény.

Gudrun provedla instruktáž ohledně uniforem: jedna z jejich předností je taky snadná očista. Koná se takto: kombinéza se svlékne, vymáchá ve vodě a důkladně vyždímá, načež se pověsí na dvě až tři hodiny na slunce; tam uschne. Samozřejmě se dá nosit mokrá, ale není to ono. Po vyprání a vysušení vypadá ještě líp než předtím; bohužel vydrží takové zacházení sotva rok.

„Dobře; co ale budeme dělat ty dvě hodiny?“

„Co by? Budeme se opalovat!“

Většina dívek byla lékařsky vzdělaných a věděly, že opalování je zdravé, zvláště v zimě, protože ultrafialové paprsky se skvěle odrážejí od sněhu a opalují člověku kůži ze všech stran. Dívky si přály mít krásně hnědou pleť, takže svlékly uniformy, vypraly je v potoce a rozvěsily po okolním křoví. Potom svlékly těch několik maličkostí, které měly (ve skutečnosti je příjemnější nenosit pod uniformou nic) a užívaly si slunce.

Tori se svlékla s potěšením; chodit oblečená považovala za čirý nerozum a v dětství bylo třeba s ní svádět boje, aby byla vůbec ochotna něco nosit. Později se dala přesvědčit, že oděv ji zdobí, ale stejně věděla, že nejkrásnější je na ní vlastní kůže. Byla to pravda; když se vyválela ve sněhu, byla její pleť na pohled hebká a na dotek pružná, barvy černé s téměř nafialovělým nádechem. Na několika místech měla ozdobné ornamenty jizev; toužila mít tetování jako ostatní, nejlépe hned.

Pokusy zkoumat na ní cokoliv vítala s nadšením. Stejně ráda se dotýkala druhých – kdekoliv. Líbilo se jí, že dívky jsou na podbřišku vyholené; jí tam chloupky nerostly a považovala to za nepěkné. Vykládala, že klukům při milování ráda jednotlivé chlupy vyškubává tak, aby je to co nejvíc bolelo; dráždí je to, perou se s ní a to se jí líbí.

Julie si vyměnila s Maryškou vyděšený pohled. Hned se začaly vyptávat a Tori neviděla důvod, proč se nepochlubit. Ano, žije sexuálně od chvíle, kdy následkem první menstruace pochopila, že je žena. Nechápe, proč by neměla. Miluje se s každým, kdo se jí zalíbí; je jen málo mužů, kteří by se jí nelíbili. Ale i s těmi je ochotna se mazlit, pokud požádají. Dítě nemá a mít nebude, protože ji matka obdařila speciální kletbou, aby nepočala, dokud máma nedovolí. Samozřejmě, že matka umí čarovat! Tori taky, jenže každou kletbu zapomene nebo splete. Spát s mužem jednou denně je pro ni přirozené, dvakrát až třikrát denně ji těší; nemusí to být různí muži, ale je lepší, když jsou při síle. Milovat se před kamarády či ve větším kolektivu považuje za příjemnou zábavu. V podstatě nejlepší zábavu, jakou zná.

Princezny byly zděšeny. Jejich sestra, dcera knížete Baarfelta, stará necelých čtrnáct let! Pokoušely se vysvětlit jí, že ony přes podstatně vyšší věk jsou doposud panny, což znamená, že se nikdy nemilovaly se žádným mužem. Důvodem toho je, že jsou přirozeně cudné, mravné a poslušné příkazů Božích. Kromě toho je láska ženy nejdražší klenot, který se dává jen tomu, koho si žena zamiluje z upřímné lásky. Tori naslouchala, kulila zlaté oči a nechápala vůbec nic.

Přešly na otázky náboženské. Tori byla pokřtěná, členka řádu, osmihrotý kříž měla na předloktí vypálený žhavým železem. Tento způsob zdobení je u dívek tmavší pleti přirozený a oblíbený, bez ohledu na bolest. Od malička navštěvovala křesťanské chrámy, naslouchala kázání, milovala obrazy jak na stěnách, tak porůznu v knihách. Ráda poslouchala příběhy z Bible. Uměla všechny písně, které Boha opěvují. Věděla, že se Ježíš Kristus do smrti na kříži nedotkl ženy. Věděla, že řada světic zůstala až do své (často mučednické) smrti čistými pannami. Rozplakala se, když si na to vzpomněla. Věděla, že i nyní řada lidí udržuje přísné omezovací zásady. Věděla všechno. Bylo jí to fuk.

Julka se pokusila vyzvědět její názory, což bylo poněkud komplikované dík jazykové i myšlenkové bariéře. Tori ochotně odpovídala na cokoliv, ale svá stanoviska vysvětlovala stejně těžko, jako chápala cizí. Byla primitivní rasistka; bílí lidé pro ni byli nepochopitelní, nelogičtí, blázniví. Nevadilo jí, že se celý svět chová bláznivě; proč by neměl? Nevadilo jí, že jí dávají složité a nerozluštitelné příkazy; buď je okamžitě zapomněla, nebo splnila po svém.

Denise napadlo, zda i ostatní černé dívky uvažují podobně. Tori se hluboce zamyslela; v podstatě neuvažovala o tom, co a jak dělají ostatní. Občas s nimi o tom mluvila, ale protože okamžitě zapomínala, co jí kdo povídal a co řekla ona jemu, těžko to mohla někomu sdělit. Není však pravda, že zapomene všechno; pamatovala si řadu příběhů z knih, které jí někdo víckrát vyprávěl. Jenomže si to pamatovala neúplně a zkresleně; navíc byla hlavní hrdinkou všech těchto příběhů. Pamatovala si vše, co nemusela, avšak zapomínala, co bylo nutné; nebyl tak krátký vzkaz, aby jej nedokázala poplést, než došla na druhou stranu chodby.

Dianě s potěšením vyprávěla, že jako Jana z Arku bojovala v New Orleansu s Angličany, ovšem na španělské straně; stala se při tom milenkou francouzského krále Ludvíka XIV., který pro ni nechal postavit zámek Versailles. Těsně před upálením se vyspala se žalářníkem, který ji nechal uprchnout, takže skvěle obelstila všechny čtyři mušketýry, kteří jí chtěli nařezat za to, že si dala na rameno vypálit lilii. Když se zeptaly kde ji má, koukala překvapeně a připustila, že by ji měla moc ráda.

Vzdaly to, nemělo to cenu; avšak nevzdala to Tori. Namlsala se, že si s ní někdo chce povídat, zvlášť její sestry. Tento vztah byl pro ni veskrze exotický; Baarfelta samozřejmě znala a věděla, že ten muž je příčinou jejího zrození, ale další souvislosti přesahovaly její chápání. Lépe řečeno, byly jí fuk. Ale žádala, aby si s ní povídaly dál; mohly ji chválit či kritizovat, podle potřeby byla ochotna se smát nebo plakat. Výbuchy smíchu, co se kolem ní ozývaly po každé větě, ji těšily. Taky ji mohly mlátit, mazlit se s ní nebo jí nařezávat kůži břitvou; jenom ať se s ní někdo baví.

Z lesa se vyřítili Denisovi vlci; horempádem se hnali k němu a hlásili, že lesem přijíždí velký oddíl ozbrojených mužů. Diana okamžitě vyhlásila poplach a chtěla se oblékat, ale Veronika nad tím mávla rukou – není čas! Koně měli odstrojené ze sedel, takže na ně jen naskákaly, šavle popadly do ruky a již ujížděly, jenom za nimi vlály vlasy. Konečně správný útok!

Rigo popisoval jejich vlajku a hlásil, že hlavici korouhve tvoří vlčí lebka s důkladnými tesáky a také různé ozdoby jsou z vlčí kůže; považoval to za poctu. Uměl rozlišit vlastní jezdce od nepřátel, už po čichu. Tihle budou určitě řádoví.

„Securio Lobo Villablanca, zvaný El Sangre,“ konstatovala Veronika a oči jí blyštěly. „Toho jsem si chtěla vychutnat!“

„Tak obklíčit a přepadnout!“ souhlasila Valérie.

Bleskově zmizely do lesa, aniž jim vadilo, že je větve škrábou po nahých tělech a na záda padá sníh. Slušně vychované dívky jako Julka a Maryška měly možnost poznat, jaká rozkoš je jezdit nahá na neosedlaném koni. Vlci je vedli, jezdkyně se plížily křovisky, až viděly ty muže. Bylo jich sotva padesát, většinou různí míšenci; ani Lobo nebyl čistý běloch, jeho matka byla princezna z Tassili v Marrákeši. Jeli v řadě, těšili se na to, že brzy budou u pevnosti. Jejich zbraně a kovové ozdoby se na slunci nádherně třpytily.

Najednou se El Sangre zvedl ve třmenech a rozhlížel se; zřejmě ho něco znepokojilo. Zkušení velitelé mívají šestý smysl.

„Vpřed – na ně!“ zaječela Veronika a vyřítila se z křoví.

Komthur okamžitě vytasil meč, stejně jako ostatní; potom však poznal, kdo na ně útočí, a se smíchem ho zahodil do sněhu.

„Na tebe mi stačí bič na koně!“ zařval posměšně.

„Nekecej a braň se!“

Roztočil bič a zasáhl Florence, která jela z druhé strany. Jeho muži se taky bránili, šavle zvonily o sebe, ozýval se vzteklý křik a nadávky. Dívky útočily zbraněmi, klacky i holýma rukama; mnohé se vrhaly na jezdce a strhávaly je do sněhu. El Sangrovi se podařilo chytit Veroniku za vlasy a shodit ji s koně; válela se pod ním a ječela: „Diano, dej mu, neboj se!“

Diana skočila komthurovi na záda a složila ho taky; pak ihned vyskočila na nohy a jak se zvedal, dala mu pár kopaček. Nějaký skoro dvoumetrový černoch ji napadl zezadu, ale smetla ho.

„Co je tohle?“ chechtal se Lobo. „Cvičení nebo sexuální hra?“

„Bojuj, nebo uvidíš!“ vyhrožovala Valérie.

„Je vás třikrát tolik!“ namítal.

Veronika však odmítala přestat, dokud na něm neležela a cpala mu do pusy sníh. Teprve potom Diana odpískala konec.

„Kdo vyhrál?“ ječela Veronika. „Vzdáváš se?“

El Sangre se rozhlédl; jeho jezdci byli obklíčeni, spoutáni nebo drženi na zemi. Někteří se zmítali v křečích smíchu.

„Jaké podmínky?“

„Čtyřiadvacet hodin otroctví!“ řekla Veronika nesmlouvavě.

„Beru! Vzdáváme se!“

Všichni začali nadšeně ječet a objímat se.

Veronika vstala a pomohla mu se oprášit. „Znáte se s Dianou? Dovol mi představit: Komthur Securio Lobo El Sangre Villablanca.“

„Viděli jsme se ve Španělsku...“ podala mu Diana ruku.

El Sangre ji stiskl a políbil na tvář. Pak se začal objímat s Veronikou, ale té to nestačilo. „Pořádně!“

Popadl ji a sevřel v náručí. První byl dlouhý polibek na rty; pak ji políbil na obě oči, tváře, bradu, krk, prsní bradavky.

„A dost! Nebo nevydržím a znásilním tě na místě!“

„Když každej jenom slibuje...“ smála se.

„Předpokládám, že tady někde máte kemp, ne? Pochybuju, že bys lítala nahá po lesích dlouhý míle... i když, u tebe nevím...“

„Támhle nahoře na stráni se opalujem...“

„Tak jedem – odpočinem si, ne?“

Všeobecný souhlas znamenal, že to provedou; muži a děvčata se všelijak pomíchali a zamířili k tomu místu.

„Jaký otroctví?“ ptala se Diana.

„Takovej hezkej zvyk: kdo prohraje, s tím si vítěz může dělat co chce; den nebo dva, podle dohody. Dáme to od poledne do zítřka poledne, jo? Každá naše holka si vybere osobního otroka...“

Lobo souhlasil; vzal na vědomí, že do zítřka patří Veronice. Nebude to tak zlé, jak by si někdo představoval.

Nahoře na stráni nejdřív obdivovali uniformy dívek; přitom se muži urychleně svlékali ze všech kožichů, ochranných krunýřů a dalších zařízení. Měli s sebou spousty zbraní, střeliva, různou další techniku. Táhli do boje.

Nedalo se říct, že komthur Villablanca vyniká nějakou zvláštní krásou; spíš bylo lze připustit, že jeho rodokmen zahrnuje i šimpanze. Postavy byl nižší, rozložité, ruce dlouhé a ramena mohutná; kůži plnou jizev, ale ne ozdobných, z boje! Taky na tváři měl jizvu, pod očima a na bradě pár vytetovaných teček; ve světě Středomoří označovaly raíse, pána několika lodí. Další tetování měl porůznu po těle. Bylo arabského či námořnického původu. Jeho matka měla tetování i na tváři.

„Povídej, co nového v řádu!“ přála si Veronika.

„Ale,“ Lobo se uložil na své sedlo, vystavil tělo slunci a zapaloval si dlouhé cigáro; bez váhání nabídl Veronice a ta si stejně samozřejmě nechala připálit. „Vy tady cvičíte, huntujete si tělo a u nás to vypadá, že se ani bojovat nebude!“

„Nepovídej? Že by to Němci zabalili?“

„Mario Carialti jim nabídl vyjednávání. Když se omluví řádu a dají kontribuci dle Mariových představ, válku odvolá!“

„Co oni na to?“

„Zatím nevím. Máme za úkol tady dělat co největší rozruch, aby nás bylo hodně vidět. Čím větší ostuda, tím líp!“

„Splníme disciplinovaně! Co jinak nového u otce Velmistra?“

„Ani se neptej!“ Lobo mávl mnohoznačně rukou. „Buďte rády, že jste odtamtud utekly! Mariovi luplo v bedně a rozhodl se, že zavede v řádu mravnost a pořádek!“

„Zlobil se moc, když jsme vypadly?“

„Dost. Pak šel do kaple a modlil se; nakonec vzal důtky a ráno ho služba našla ležet před oltářem, záda jeden krvavý pruh. Sdělil shromážděným předákům, že Bůh jej osvítil a ukázal mu, jak těžce zhřešil; proto se dobrovolně zříká obcování se ženami a ostatním doporučuje totéž. Dále považuje za nemravné a nemorální opíjet se, dokonce kouřit; naopak je slušné a Bohu milé odříkat se a trestat neřestné pozemské tělo za jeho špatnost. On že se bičoval a k ránu se mu zjevil anděl. Dost jsme tomu věřili; vypadal, že mu přeskočilo.“

„Co si myslí o nás?“

„Donesli mu to – dost brzo. Snad to už věděl od... chm, zkrátka to věděl. Když jste odpluly do Holandska, vyslechl tu zprávu, pokýval hlavou a řekl: Dobře že jsou pryč. Žena je nádoba hříchu. Zakazuji všem obcovat se ženami!“

„Bezva. Co na to povídal Estragon? To si nechal líbit?“

„No, co povídal... Jsme mezi dámami, snad bych měl vynechat všechna sprostá slova – ne?“

„To bych prosila!“

„V tom případě nepovídal nic.“

„Aha. Co na to Mario?“

„Hulákali na sebe, až se okna třásla. Carialti mu vyčítal, že ho udělal komthurem, ale Estragon nepolevil ze svých divokých mravů a ničemu se nepřiučil. Miguel zas řval, že ho neudělal komthurem za jeho mravy, ale pro tři tisíce jezdců, které dokáže postavit, kdykoliv praští o zem svým kopím. Potom chvilku dával velmistrovi všelijaká zvířecí jména, nakonec se sebral a odjel domů do svých hor. Nejpozději do týdne ho tu máme i s armádou.“

„Ne, vážně? Estragon sem přijede?“

„Povídal to. Ptal se mě, kam připravuju loď a já mu to řekl. Chvilku blýskal očima, pak řekl: Vyřiď jim, že seberu armádu a přijedu nejpozději týden po tobě!“

„Úžasný! Proč vlastně tys tak kvaltoval?“

„No, přijel jsem. U Carialtiho by nevydržel ani pes! Začíná být protivný i na vlastní lidi. Ten pitomec je schopnej zahrabat řád ještě víc než doposavad. Jedinej, koho si váží, je Charry!“

„To nás těší,“ řekla Diana. „A pročpak?“

„Protože je rázný voják. Řekl: Guyrlayowa nesmíme nechat padnout! Kdyby sloužil mně namísto Baarfeltovi, dobyl by pro řád celý svět! Škoda, že Tomáš zestárl, točí se kolem své nové křepelky a o nic se nestará...“

„Hm... Charry fanatiky přímo miluje; zvlášť Maria!“

„Znáš ho, ne? Byl vždycky jako urvanej ze řetězu, i na škole! Co druhý házeli za hlavu, to ho silně bralo...“

Veronika se ušklíbla. „A co dělá můj bejvalej miláček, ubohej Tonio? Je beze mě hodně smutnej?“

„O Toniovi nemůžu říct nic špatnýho.“

„Tak povídej něco dobrýho!“

„To o něm teprv nemůžu.“

„Nepozorovala jsem, že bys s ním byl tak dobrej kamarád, že bys ho chránil! Řekni aspoň, jestli vzpomíná a lituje, že jsem mu utekla...“

„No – zřejmě vzpomíná. Ale jestli lituje – těžko říct. Neptej se na takový věci, nic ti neřeknu.“

„Jak chceš,“ zamračila se Veronika. „Měla jsem tě za kamaráda!“

Diana se vyptávala, kdo je to Estragon; Lobo ožil.

„Don Miguel d'Escambrray, vévoda z Jánevímčeho a komthur celého Baskicka a Katalánie. Lupič, rváč, násilník a kšeftař. Jeho rod už po staletí bohatne na obchodech s kořením. Abych nezapomněl, kacíř a bezbožník. Indický fakír, člen náboženské komunity Sikhů, částečná inkarnace boha Šivy a nevím co ještě.“

Diana začínala postupně bublat jako durdící se krocan.

„Ty toho o něm dost víš, co?“

„Je to můj nejlepší kamarád!“

„Co má společného s Indií?“

„Starý vévoda Estragon byl dědek, kterýho dneska čerti určitě smažej v pekle na rozpáleným roštu. Ale svýho synáčka poslal do nějakýho indickýho kláštera, aby tam nabral rozumu. Neprošlo, dokonce ho jeho duchovní učitel vyhnal. Prohlásil, že se do kluka převtělil Mahadéva Rudra, což je ten nejvzteklejší Šiva, jakej existuje; že sestoupil na Zem, aby zničil Vesmír. Potom si ustřihl copánek a odešel jako žebrák do Himálají meditovat.“

„Toho Estragona chci vidět; hned!“ přála si Diana.

„Nedej Bože! Potom odešel do Zlatého chrámu v Amritsaru; zůstal tam půl roku a jediný, co se naučil je, že si v životě nesmí dát ostříhat vlasy ani vousy. To dodržuje; jinak nic.“

„Miláček, co?“

„Ženy jej právě moc neobdivují!“

„Proč?“

„Inu... Existuje taková indická knížka, Kámasútra. On ji sice četl, ale... poučení si nevzal žádné. Chová se jako prase.“

„Hlavně, že s ním kamarádíš!“

„Nejsem žena.“

Veronika mávla rukou. Nastala diskuse ohledně času oběda, který se kvapem blížil; takže dívky zjistily, že jejich uniformy se už dají nosit, přistrojily se a vracely do pevnosti.

Charry uvítal komthura Villablancu se všemi poctami; kapitán Janssen jako představitel domácího velení vrhl pohled na řádový kříž a rudé kameny, bolestně zasténal a obrátil oči k nebi.


V doprovodu Loba přibylo několik hudebníků špičkových kvalit; hlavně šest černých bubeníků s bubny různého druhu. Zúčastnili se nadšeně večerní bohoslužby ze zpěvem; když rozjeli ty svoje bubny, tak i s tancem. Přitom se zjistilo, že nejlepší tanečnice je samozřejmě Tori; jen zaslechla jakoukoliv melodii, vyskočila a tancovala, dokud byl někdo schopen hrát. V nejhorším případě se dokázala doprovázet na tamburínu; půjčila si Dianiny kartály, tančila s nimi a cinkala si do rytmu. Všechny písně, které se hrály, už napodruhé zpívala s ostatními.

To způsobilo, že se obřadů začalo zúčastňovat čím dál víc řádových jezdců i dalších lidí; muži, ženy i děti. Jejich sborový zpěv rozezněl celou pevnost; ať chtěli či nechtěli, všichni to museli poslouchat. Zpívání se všem líbilo a jezdci byli hrdí, že jejich písně mají úspěch; za největší považovali, když se někdo rozhněval a nadával jim. Černí bubeníci se zmítali v extázi, vyhazovali těžké bubny do vzduchu a chytali je, hráli na ně za zády, vleže, točili je na chodidlech. Postupně se všichni sladili dohromady a byli čím dál lepší.

Po večeři se konal večírek na počest nově přišlých kamarádů. Ačkoliv Lobo přivezl určité zásoby dobrého španělského vína, někteří přítomní nepili, zejména dívky. Během odpoledne se každá snažila uplatňovat svoje vlastnické právo na zajatce, Veronika se však držela zpátky; až teď si vymínila, že ji musí bavit.

„Plnit svoje sliby je moje čestná povinnost!“

„Tak mi pověz, co dělá Tonio!“

„To jsi ho vážně měla tolik ráda?“

Veronika pokrčila jedním ramenem a neřekla nic.

„Tonio. Dobrá, když to chceš vědět. Prosil velmistra, aby mu dovolil jít tě hledat. Mario s ním mluvil v soukromí; Tonio pak vystoupil před ostatní a prohlásil veřejně, že se zříká lásky k tobě a že tě nadále nechce znát. Mluvil o tobě dost špatně. Řekl, že by tě vyhnal, i kdyby ses vrátila.“

Veronika sklopila hlavu. „Všechno?“

„Víc nevím. A nechci mluvit o Toniovi.“

„Proč? Co s ním máš? Zdá se mi už dlouho, že jsi proti němu nějak zaujatý! Mrzelo mě to, jsi můj kamarád a on byl dlouhá léta můj... milenec. Když jsme byli spolu, připadalo mi, že ho nemáš rád. Vypadal jsi, že bys ho nejradši zabil!“

„To nic. To byl jen takový malý spor...“

„Ty neznáš malé spory; šlo o něco víc. O politiku?“

„Ne. Když to chceš vědět, tak jenom... o ženu.“

„Cože? Ten mizera mi byl ještě ke všemu nevěrný?“

„To taky. Ale kvůli tomu to neříkám.“

„Ty přiznáváš, že to táhl s jinými?“

„Jen když jsi nebyla po ruce. Ale to dělá každý muž...“

„Teda, já žasnu! Když mně se líbil nějakej kluk, tak já se radši stáhla dozadu; Renée se mi kvůli tomu smála! To mi říkáš teprve teď? Vyškrábala bych mu oči!“

„Nerozčiluj se, Veroniko!“

„Neboj, nebudu! A kvůli které jste se porafali?“

„Neporafali jsme se. On o tom ani neví.“

Veronika potřásla hlavou. „Buďto jsem tak tupá, nebo nechápu, co povídáš. O co ti vlastně šlo?“

„Budeš se smát. O tebe.“

„O mě?“ Veronika na chvíli oněměla úžasem. „Jak je to možný? Ty jsi byl vždycky můj kamarád... projevoval jsi mi náklonnost, hned jak jsem přišla do Madridu! Ani nevím, čím jsem si tě tak rychle získala...“

„Slíbil jsem ti to. Dokonce přísahal! Předtím...“

„Já tě nikdy předtím neviděla!“

Lobo se mlčky usmíval. Přitáhl láhev a nalil oběma.

„Už si na to nepamatuješ. Bylo to na Lago di Como; přijela jsi se svými rodiči, tvoje matka měla mantilu a krajkový závoj, muselo jí být dost horko, byl strašně parný den. Nechali tě venku a sami šli s Voglarim dovnitř do kanceláří. Tys měla bílé šaty a takové culíky, jako myší ocásky...“

„Jak to můžeš proboha vědět? Měla jsem je ve škole jenom první den, druhý... tam chodili všichni nakrátko.“

„Vím. Pak se s tebou rodiče rozloučili a tys zůstala s dětmi ze školy. Kolik ti bylo, třináct?“

„Ani to ne. Dvanáct a půl. To už je let...“

„K večeru přišla bouřka. Ty ses ještě nevyznala, zabloudila jsi v lese a utekla do rybářské chaty. Hrozně ses bála blesků...“

„To jsem někde vyprávěla? No, možná jo. To byl můj první den ve škole. Bylo mi hrozně, naši odjeli a nechali mě tam, já neuměla italsky a děcka švadronily každý jinak... byli mi hrozně!“

„Bála ses. Mělas na sobě krátký šortky a tričko s velkými červenými kvítky.“

„To už nevím. Ani ty to nemůžeš vědět!“

„V té chatě byl cizí kluk. Chytal tam ryby na tažnou udici, i když to bylo zakázáno. Bála ses; přitiskla ses k němu a ječela, aby tě chránil. Jako by tě mohl chránit před bouřkou!“

„Proboha, ten chlapec... tos byl ty?“

Lobo neodpověděl – jen se napil vína.

„Byl velký, opálený, s vlasy nakrátko – páchl ohněm a nějakou divnou vůní. Dodnes nevím, co to byla za vůně...“

„Špína. Brodil jsem se v bažině, když jsem chytal červy.“

„V lese jsem promokla a bylo mi zima. Smál ses mi, že si nic jinýho nezasloužím, když lítám po lese oblečená a promoknu na kost. Zapálil jsi oheň, zabalil mě do deky a smažil jsi ryby. A povídal sis se mnou, než přestalo pršet.“

„Víš ještě, co jsem ti povídal?“

„Pohádky. Vyprávěl jsi mi, že jsi bojovník, který nikdy nezruší dané slovo. Že po celý život budeš bojovat proti bezpráví, bránit slabé, odhánět zlo. Že kdyby mi někdo ubližoval, ty vždycky přijdeš, zbiješ ho a budeš mě chránit. Navždycky...“

„To nejsou pohádky, Veroniko.“

„Slíbil jsi mi, že se na tebe vždycky budu moci spolehnout! Slíbil jsi, že budeš navždycky můj rytíř, ať cokoliv...“

Lobo mlčel a usmíval se. Veronika potřásla hlavou.

„Pamatuji se na to dobře! Potom jsi mě odvezl na loďce do zámku a vychovatel ti dal pár pohlavků; pak tě ale pochválil, že ses mě ujal. Potom jsem šla spát... poprvé ve škole!“

„Pamatuješ se na to dobře.“ opakoval po ní. „Zřejmě se ti ten den a ta noc vryly do paměti...“

„Tu noc jsem přestala být dítětem.“ řekla a on se po ní udiveně otočil. „Ulehla jsem jako dítě; a probudila se jako žena. Proto se tak dobře pamatuji.“

„Dost brzo.“ podotkl.

„Jak se to vezme. Valérii to potkalo ještě dřív. Ale ta byla na to připravená a věděla... co bude potom.“

Podíval se na ni tázavě, ale nezeptal se.

„Víš, co se stane s dívkou, která se změní v pannu? Neslyšel jsi nikdy o Pannách Měsíce?“

„Holčičí tajemství. Ví o tom celá škola.“

„A já musela přísahat, že nic nerozkecám. Teď vím, že stejně každý všecko ví, dokonce i Voglari. Ale tehdy...“

„Jsem jedno veliké ucho!“

„Když se dívka stane pannou, přeřadí ji vychovatelka do ložnice starších holek. Tam se jí ujmou Panny Měsíce. Přísně výběrová organizace, pořád se mění, jak přicházejí a odcházejí. Každá holka v ní byla... snad až na některý naprosto pitomý. Vysvětlí jí, co se to s ní stalo, co má v takových případech dělat a co může čekat dál; naučí ji osobní hygieně a tak. Oficiálně. Učitelky to vědí a dohlídnou, aby se to stalo.“

„Velmi užitečné. Tak jsem to taky slyšel.“

„A jak to dělají, víš taky? Já to znám dost dobře, byla jsem Pannou tři roky a proboxovala se dost vysoko! Nejvyšší čarodějka má titul Dračí Královna, ale na to jsem prý byla moc mírná. Byla jsem její první pomocnice...“

„Nejvyšší čarodějka?“

„Tam se dělá magie na husto! Panny Měsíce si předávají knihy, různé zaříkávací metody, hypnotizují, konají věštby a studují okultní nauky. Naučily mě hypnóze, aktivně i pasivně. Při přijímacím rituálu jsem poprvé upadla do transu, téměř bez jejich přičinění, pro ně fantastická věc! Napřed mě využívaly jako médium a pak mi pěstovaly vůli, až jsem se naučila hypnotizovat sama. Dokonce mě učily i kouzlu Ohně...“

To jím trhlo a obrátil se k ní. „Ty umíš Oheň?“

„Ne. Nikdo to trvale neumí. Zkoušely jsme to všelijak, ale...“

„Kouzlo Ohně je známé jen rytířům sedmého zasvěcení. Neumím si představit, že by to zvládly malý holky ve Florencii!“

„Umíme víc, než si řád myslí! Před třemi sty lety ukradly Panny nějaké záznamy z procesu z čarodějnicemi; ty potom upálili, ale byla mezi nima nějaká skutečně znalá věci. Panny stáhly její záznamy dřív, než je schlamstla inkvizice. Od té doby se Panny Měsíce pokoušejí stvořit další skutečnou čarodějku...“

„Je to možné? Existuje ještě nějaká?“

„Pozitivně víme, že ano. Kateřina del Flamme; Diana ji potkala na Moravě, Baarfelt ji přivolal. Jenže i tak, nikdo neví, kdo je a kde je, ve kterém světě... Ona už nemá spojení s lidmi! Chápej, dosáhla nejvyššího stupně už hrozně dávno!“

„Čemu říkáš nejvyšší stupeň?“

„Nesmrtelnosti. Já ji nikdy neviděla a Diana je zmatkář, neměla tušení, s kým mluví! Jediný Baarfelt něco věděl, ale neřekne nic, jak je odjakživa jeho zvykem. Možná byli všichni té noci v transu, Tomáš je hypnotizoval nebo... Taky to bylo na podivných místech. Hodně nejistých věcí kolem, víš?“

„Kdo je ta dívka? To se snad ví, ne?“

„Snad dcera starého Fulcanelliho. Kdy se narodila, se neví. Říká se, že byla milenkou Jeana d'Eclair. Ovšem Jean měl stěží tušení, s kým žije...“

Lobo se zachvěl, jako by ho roztřásla zima. „To bylo před sedmi sty lety! To myslíš vážně?“

„Když jsem řekla kde je, neměla jsem na mysli tento čas. Možná přebývá v jiné časové rovině. Existují teorie...“

„Jsem námořník, Veroniko. Byl jsem v Bermudském trojúhelníku; není tam nic kromě žraloků. Byl jsem v Jeskyni Bohů na Sahaře; jsou tam jenom kresby na stěnách. Nebyl jsem ve městě plukovníka Fawcetta, ale bojím se, že tam taky nic nenajdu.“

„Byl jsi v Arminu?“

„Chystám se tam, jen co to tady skončí.“

„Vyslýchala jsem naše tygry. Když se tam jde, procházíš stěnou z mlhy. Loď propluje, ale zblázní se jí všechny přístroje. Tygři tvrdí, že to způsobili jejich předkové.“

„Ty tvrdíš něco jiného?“

„Já ne, Valérie. Prohlašuje, že je to jiný svět. Brána...“

„Charry je tam císařem. Snad by si všiml, že...“

„Charry je v první řadě trubka. Nevšimne si ničeho, co mu zrovna nespadne na nos. Ve druhé řadě drží se svými čičinkami; i kdyby na to přišel, utají to jako všechno.“

„Diana snad hloupá není!“

„Diana! Strážkyně brány, Pasačka draků! Zkusila jsem se trochu zakousnout do jejího podvědomí: ocelový trezor! Zkusila to Valérie, taky konečná. Zkusíme ji přimět, aby se ostříhala, snad přijde aspoň částečně o ochranu...“

„To byste musely taky – ne?“

„S tím se počítá, neboj!“

Lobo potřásl hlavou. „Chápu. Povídej o Ohni!“

„Problémy. Je v tom něco, přes co nedokážeme přejít. Některý holky myslí, že je to otázka panenství. Podívej: začít s magií může jenom Panna. Ale aby získala vyšší stupeň zasvěcení, na to je třeba dospělá žena, bez blokády! Rozumíš?“

„Ne dost jasně.“

„První stupeň se může naučit jen panna. V dalších stupních jde o to, aby si zachovala schopnost i po tom, kdy přestane být pannou. Chyba je ovšem v tom, že nepozná, zda si tu schopnost podržela, dokud to neprovede prakticky! A když to provede, ztratí svoje prvotní Zasvěcení!“

„Chápu, i když těžko. Podařilo se některé z vás vyvolat Oheň? Třeba tobě, Valérii nebo jiné?“

„Ano. Téměř každé se podařilo zajistit, že Oheň zapálila a pak určitou chvíli udržela v nestabilní podobě. Mohla na něj dokonce sáhnout, koupat se v něm. Ale potom nic víc; když jsme se pokusily, Oheň zhasl. Potřebujeme mluvit s někým, kdo se dostal dál...“

„Věděl o tom tvůj otec? Co říkal?“

„Otec... Otec byl komthur. Každý komthur toho hodně ví, ale často dělá, že neví nic. Nebo neví nic a předstírá znalosti. On se s námi velmi nerad bavil o takových věcech, víš?“

„Kdyby se vám to bylo povedlo, bylo by to štěstím pro řád i pro celý svět! Nelze popřít...“

„Kdyby se to povedlo, byl by don Diego první, kdo by nám hrdě poděkoval a pochválil nás. Ale nepovedlo se to; on to velmi dobře věděl. Panny Měsíce hledají cestu už tři sta let; ale došly jen na první křižovatku. Vyzkoušely tisíce dalších způsobů, ale zbytečně. Ještě štěstí, že už se neupaluje na hranici...“

Lobo vzal Veroniku za ruku a políbil ji. Potom vtiskl několik polibků i trochu výš. „Kam ses tehdy ztratila?“

„Když mne to probudilo, tak jsem... nevěděla jsem, co se mi to stalo, nikdo mi nic neřekl. Styděla jsem se a bála. Křičela jsem, holky zavolaly vychovatelku, ta přizvala čarodějku a řekla, aby mne poučila. Odvedly mne k nim na pokoj a začali s obřady.“

„Zasvěcení?“

„Svlékly mi košili a spálily v trojnohé bronzové míse. Tehdy jsem ji viděla poprvé. Potom mi ostříhaly vlasy, namydlily mne od hlavy k patě a oholily. Celé tělo od temene k chodidlům, chápeš? Dost zážitek pro třináctiletou holku...“

„Že sis to nechala líbit!“

„Nechceš mi říct, co jsem měla dělat? Řekly mi, že tím se stanu dospělou; všechny kolem tím prošly. Na těch mladších to bylo jasně vidět, každý opakoval, že je to pro mne slavnostní chvíle, vlastně ode mne ani žádný souhlas nechtěly...“

„Nebála ses?“

„Byla jsem celá zpitomělá. Neměla jsem to lehké, bolelo to... čarodějka mi pomohla od bolesti jediným dotekem ruky! Slíbila bych jim všechno na světě. Pak mi vyprávěly (spoustou obrazných přirovnání) co je to žena a jak funguje. Pomáhaly mi, doopravdy; já později zas pomáhala dalším. Valérie to měla jednodušší, té jsem včas řekla, co se bude dít. Vím, co to dělá s takovou malou, ustrašenou, nevyspalou a stydlivou holčičkou...“

„Muselas mít hlavu jako škopek!“

„To dělají ty bubny. Ten kolotoč trvá tři dny, nenechají tě vyspat, nedají ti najíst... jen občas tě uvedou do transu, dají ti čaj, tedy... odvar z bylin, samozřejmě. Na tělo namalují magické obrazce, jantry. Každá má svůj význam; každý detail toho rituálu má význam, je to dost propracované. Jedna holka si sedne z levé strany, druhá z pravé, třetí před tebe. Okolo další, ty mají bubny... za chvilku ti vibruje i mozek...“

„Proč to je?“

„Tři dny do tebe hustí mantry! Každá mantra má nějaký význam; sice je recitují z grimoria, takové záznamové knížky, překlad už nikdo nezná, ale mají je správně, to vím jistě. Otvírají mysl... během těch tří dnů získáš spoustu znalostí. Přestaví ti mozek podle svého... dokonce i tělo. Například zabrání nechtěnému početí; vytvoří zkrátka takovou blokádu, že holka neotěhotní, dokud se neodblokuje. Tomu se říká Zavření lůna...“

„Zdá se, že toho znají dost!“

„Mají v tom praxi. A to prý už dost poklesly od středověku, kdy to uměly ještě líp. Někdy to holky odbývají. Možná nějak odbyly přepisování manter, kterými se ovládá oheň; stačí maličká formální chyba a nezvládneme nic!“

Lobo se zasmál. „Tři dny! Tak to už chápu!“

„Proč je to důležité?“

„Hledal jsem tě. Chtěl jsem ti pomoci... do začátku. Věděl jsem i jak se jmenuješ, řekli mi to. Ale nenašel jsem tě – už chápu, proč.“

„Já tě hledala, když mne pustily ven. Už jsi tam nebyl!“

„Třetí den se objevil otec. Jel někam do Istanbulu a potom dál do Oděsy a na Krym. Černé moře je krásné. Chtěl mě vzít s sebou, tak jsem si sbalil věci a jel. Vzal mě ze školy, říkal, že se víc naučím u něj na palubě.“

„Ani jsme se nestačili rozloučit! Pak už ses ke mně nikdy nepřihlásil; jako kdybych ani nebyla!“

„Ptal jsem se otce: »Kdo je Véronique de Mendoza?« a on řekl: »Milión reálů ve zlatě. Miř níž, chlapče!« Urazil jsem se, že myslí na takové věci. A už jsem s ním o tom nemluvil. Toulali jsme se po světě dlouho; pak už jsem byl na školu starý. Potkal jsem tě až na plese v Toledu...“

„Tím chceš naznačit, že jsi mě měl rád od té první chvíle?“

„Ne. Bylo mi tě jen líto. Ale když jsem tě v Toledu viděl, hned jsem se upamatoval. Mluvil jsem s tebou, ale už ses nepamatovala; a já nechtěl připomínat dětské hry.“

Veronika se usmívala a dívala jako někam do veliké dálky. „Tehdy na chatě jsi mi slíbil jednu věc! Že pro mě přijedeš na bílé lodi, která neponese vlajku žádného státu, jaký na světě je! Kdybys byl splnil ten slib, byla bych tě poznala!“

Lobo pozdvihl dlaň a zprudka ji sevřel. „Villablancové plní svoje sliby! Ta loď stojí na kotvách v Amsterodamu; je bílá jako sníh a její stožár je prázdný! Záleží jen na tobě, jakou vlajku vytáhnu – a jaký udám směr!“

„Tehdy, když jsme byli malí, ještě neexistovala rudá s tygrem v modrém terči. Kdybych chtěla arminskou vlajku; odjel bys se mnou do jižních moří?“

„Ano.“

„Rozmyslel sis to dobře? Není to jen takový nápad pro jeden večer, nápad, který v tobě zrodilo víno a vzpomínky?“

„Rozmyslel jsem se už dávno, Veroniko. Jsme připraveni; moje loď i já!“

Veronika postavila sklenku na stůl. „Už dost dlouho jsem neplakala. Ale teď asi budu...“

„Můžeš. Pojď někam, kde nás neuvidí...“

Ale nevydržela. Slzy jí vytryskly, přitiskla obličej k jeho rameni a začala sebou tiše škubat. Lobo ji uchopil do náruče a nesl jako panenku... jako tenkrát na jezeře Como.

Nikdo si jejich odchodu nevšiml.


Druhý den ráno oznámila Veronika z Mendozy, že se provdala za komthura Securia Lobo Villablancu; prohlásila, že se rozhodla dát mu svoji ruku i srdce a žádá o přiznání arminského občanství. Dále požádala, aby byly vykonány potřebné obřady, jimiž se dosáhne požehnání pro tento svazek.

Lobo se rozhodl požádat o pomoc Raymonda.

Raymond byl dlouholetý templářský jezdec; většině ostatních byl dobře znám a dosáhl mezi nimi jisté proslulosti jak pro bojové umění, tak pro řadu dalších znalostí. Po většinu života cestoval po celém světě, poznal řadu zemí a národů, které v nich žijí. Vypadal důstojně: dlouhé vlasy měl téměř bílé, vousy šedivé a rozčesané do dvou hrotů. Do Swärzbeecku přišel se dvěma syny; jednomu bylo jednadvacet, druhému patnáct, byli dobře vyspělí po stránce tělesné i rozumové a těšili se všeobecné oblibě.

Lobo požádal Charryho, aby pasoval Raymonda na rytíře; Charry ochotně souhlasil a dokonce se zeptal, zda má nějaké představy o svém predikátu, erbu a tak. Raymond přiznal, že jeho oblíbeným symbolem je Jednorožec; používá slova Aswastarr, což znamená Hvězdný bělouš. Charry souhlasil a slíbil mu, že dostane jednorožce do erbu a Aswastarr jako jméno rodu.

V té chvíli upadl do částečných rozpaků Horacio Almetta. Charry neměl tušení o sporech mezi rytíři a jezdci v řádu; totiž existovala značná nechuť povyšovat jezdce do rytířských hodností, natož pak potvrzovat jejich vymyšlené predikáty. Almettovi se to sice líbí, ale je si vědom, že staří a zasloužilí důstojníci to nepřijmou s pochopením; rovněž tak velmistr Mario Carialti.

Seznámil Charryho s existencí Neviditelné říše. Je to hra, kterou organizují jezdci mezi sebou, totiž rozdělení světa na panství, která nemají nic společného s existujícími strukturami států a majetků. Jezdci neměli většinou šanci obsadit panství, která by jim vynesla šlechtický titul, peněz mnoho neměli a dary z nebe neočekávali. Mezi sebou o svá léna bojovali, hráli, různě si je obsazovali a osvobozovali, udělovali podřízeným, dávali jako věno dcerám a synům. Skuteční vlastníci čehokoliv hleděli na tyto hry s despektem a pohrdáním; není pamětníka, že by někdy kdo z komthurů bral hry jezdců vážně.

Charry nad tím pokrčil rameny. „Mně je jedno, jestli existuje hrad Aswastarr nebo ne. Třeba někdy existovat bude; pokud v něj věří alespoň jeden člověk, je to správné.“

Mezi jezdci se jeho názor roznesl rychlostí blesku; stejně možnost odmítavé reakce velení řádu. Jezdci se srotili a začali věc prodebatovávat; mnozí přicházeli k Raymondovi a jeho synům a ptali se jich, co oni na to.

„Jsem starý muž,“ odpověděl jim Raymond. „Dlouhá léta jsem žil na cestách, chránil obchodní zásilky a dělal, co si přáli jiní. Charry Guyrlayowe mi nabízí svoji ruku a já ji přijmu. Císař Charry je můj pán a já budu jeho rytířem.“

„A co Neviditelná říše?“

„Kdo ví? Třeba začne být vidět.“

Zeptali se také Veroniky, dcery bývalého velmistra; ta se smála a řekla, že si vybrala Raymonda za obřadníka při své svatbě. Sluší se tedy, aby dostal rytířskou hodnost.

Otázku, co na to Mario Carialti, jí nepoložili. Namísto toho:

„O Raymondovi se říká, že je znalcem magie...“

„Také si to myslím.“ zasmála se.


Raymond a oba jeho synové odešli do lázně. Vykoupali se; chlapci sepnuli svému otci vlasy v týle a zbytek ostříhali. Celou hlavu namydlili a oholili, pak ten starší vetřel do kůže vonný olej a citlivými prsty jej masíroval. Prameny vlasů, které mu zbyly, spletli do dlouhého, majestátního copu. Vousy vyholili až k čelistním kostem, ale bradku ze dvou hrotů ponechali.

Během té práce postávali kamarádi okolo, někteří také vstoupili dovnitř. Když se někdo zeptal, zda rovněž mladí nechtějí upravit hlavu, souhlasili a dali si udělat tutéž operaci – až na vousy, ty žádný z nich nenosil.

Mezitím přicházeli další jezdci, vyčkávali a byli nejistí.

„Co budeš dělat jako rytíř?“ ptal se jeden z nich. „Přidáš se k pánům, nebo budeš hrát s náma?“

Raymond měl dost času, aby si svůj názor promyslel.

„Co Lobo Villablanca? Stal se komthurem, ale zůstal stejnej. Vím: řekneš, bere si dceru velmistra. Ale Diego už není velmistr. Lobo je náš. Charry je náš. Věřte mi!“

„V tom případě se staň čarodějem Neviditelné říše!“

„Nejsem čaroděj.“

„Tak jak ti máme říkat? Snad mág? Černokněžník?“

Raymond trhl ramenem. Žádné z těch slov nebylo výstižné.

„Jsem, kdo jsem.“ odpověděl.

„Jaké budeš provádět obřady na ochranu jejich manželství?“

„Dali mi důvěru. Udělám, co je třeba.“

„Pamatuj: jsme s tebou, Raymonde!“ ujistili ho.

Odpověděl: „Já vím.“

Tehdy komthur Charry Guyrlayowe pasoval Raymonda na rytíře řádu Templářů a udělil mu jako léno panství Aswastarr. Definoval je jako území či majetek, který si za dodržení kodexu cti dokáže zabrat a udržet.


Don Horacio Almetta projevil ochotu vykonat svatební obřady, jaké předepisuje církev obecná katolická. Sloužil v hradní kapli slavnostní mši, pak oba snoubence oddal. Jeho latina byla zvučná a vybroušená a veškeré počínání svědčilo o tom, že obřady pro něj nejsou novinkou. Hosté byli spokojeni a chválili ženicha, nevěstu i celou svatbu.

„Proč chceš něco víc?“ ptala se Diana, když blahopřála Veronice ke sňatku a objímala se s ní.

„Okamžik svatby je chvíle, kdy jsme se spojili v milostném svazku,“ odpověděla Veronika. „Ta nastala včera v noci; tím okamžikem vzal naši lásku na vědomí také Bůh.“

„Čeho je tedy ještě zapotřebí?“

„Chci udělat takové kroky, abych už nikdy nemohla zpět. Chci, aby v mém životě byla už jenom jedna cesta: vpřed.“

„Uzavřít si cestu do společnosti lidí?“

„Ano. Tam těch lidí.“

„Lobo s tím souhlasí?“

„Přeje si to.“

Diana pokrčila rameny.

„Zúčastníš se té hry, Diano?“

„Ano. S radostí.“

Veronika a Lobo, doprovázeni svými blízkými, odešli do lázně. Tam vše probíhalo dle Raymondových pokynů. Nejdřív se všichni důkladně vykoupali, očistili svá těla vodou ve smyslu fyzickém i rituálním. Pak dívky počaly splétat Veronice na temeni hlavy bojový cop; zaplétaly jí do vlasů barevné korálky, skleněné perličky i kovové drátky. Vlasy na zbytku hlavy nařídila splést do tenkých copánků, odstřihnout a rozdat svatebním hostům jako upomínku na dnešní den.

Diana byla nesmírně vzrušená. „Rozdat svoje vlasy dalším lidem? Cožpak to není nebezpečné?“

„Ne,“ odpověděl Raymond. „Slabý člověk musí dohlédnout, aby se jeho vlasy nedostaly do rukou nepřátel. U silného jedince se pramen vlasů stává šípem, který probodne démona a poutem, které mu sváže spáry a zabrání ve škodě!“

„Pro koho to platí?“

„Pro každého, kdo je ve službě Pána! Sigrid to pochopila ze všech nejdřív, když začala vyrábět z našich vlasů mandalu. Naše vlasy se spojí v nerozdělitelný řetěz; jeden podpírá druhého, dodává mu svou sílu. Ten řetěz nic nenaruší!“

„Co když někdo z účastníků nemá dost síly?“

„Jsou-li jeho vlasy propojeny s vlasy ostatních, získá sílu od nich. Přijměte každého, kdo se odváží připojit; berte slabé i silné, ženy, muže i děti. Všichni nechť se spojí!“

Diana okouzleně přihlížela. Lobo nařídil, aby mu upletli stejný cop jako Veronice; pochopitelně s tím, že nemohl dosáhnout její úctyhodné délky. Také se zabýval otázkou, zda si zvýraznit linky tetování pod očima, dědictví po matce.

„Určitě ano,“ řekla Veronika. „Protože já to udělám také!“

„Tetování v obličeji?“ zářily oči Valérii.

„Tak, jak je zvykem v Marrákeši.“ potvrdila Veronika.

Jeden z Lobových bojovníků byl Tuáreg; s pečlivostí vlastní příslušníkům svého kmene vytetoval Veronice na lícní kosti tečky rituálního tetování a připojil trojúhelník na bradu.

Nestačilo jí to; přála si kolem krku barevného hada a na hlavu nějakou výzdobu okolo svého copu, až bude kůže vyholena. Do toho se už velmi ochotně a ráda dala Tori; jak se zdálo, kadeřnické práce jsou další věcí, která ji bude bavit. Julka vzpomínala na Janu a její ochotu k podobným věcem; Denis se smál.

„Geny jsou geny, to je snad jasné! Každá další holka bude jako vy čtyři, s tím nic nenaděláte!“

„Já nejsem blázen, sexuální maniak ani bezstarostný telátko jako tahle holka!“ vykřikovala Julie. „A Maryška taky ne!“

„Na všechny jednou dojde.“ pokrčil rameny.

„Na tebe právě došlo!“ chytla ho za vlasy. „Maryško, drž ho! Tori, pojď sem s těma nůžkama, my ti ho podržíme a ty stříhej, dokud je na něm co!“

Denis se zmítal a kopal kolem sebe, ale byly na něj dvě a znaly ho tak dobře, že mu nedovolily utéci. Tori se se smíchem dala do díla; stříhala jednotlivé prameny a odkládala je, protože přece musely taky přijít do nástěnného obrazu.

„Pomstím se vám! Krutě se všem pomstím! Jsem čaroděj, moc dobře to víte a budete trpět jako...“ vyhrožoval.

„Víme o tobě všecko, bráško! Dokonce i to, že bys nás stejně zlobil a provokoval, i kdybychom se nad tebou slitovaly!“

„Aspoň jeden pramínek mi nechte!“ škemral.

„Nevěřte mu!“ varovala Julie. „Když mu zůstane třeba jenom jedna kadeř, bude mít sílu a bude se moct mstít! Všechno pryč!“

„Ne, budeme lidský,“ řekla Maryška. „Jeden mu necháme...“

„Tak dobře – ale všechno ostatní přijde oholit!“

S tím se spokojily, ale tu kadeř mu nechaly na velmi zvláštním místě, na levé straně čela, takže spadala přes obličej a levé oko; přestal se zmítat a cloumat sebou, ježto se mu nová verze hlavy zalíbila. Tori břitva v ruce jen hrála; za chvilku měl hlavu dokonale hladkou, kromě té kadeře.

„Tak,“ řekla Julka a políbila ho na pleš. „Teď se nám můžeš začít mstít! Ale pamatuj na zásady!“

„Nestarej se!“ mávl rukou a rozběhl se pryč. Hlavou vrazil přímo do Sigrid, která si přišla do lázně pro copánky.

„Ale, princ Denis s jarním střihem?“ rozesmála se. „To už se k nám blíží vlaštovky, nebo holkám povolily nervy?“

„To Julka ztratila trpělivost a konečně mě dala přistřihnout! Bylo na čase; už jsem se začínal bát, že za to budu muset dát někomu šesták! Ani tam nelez, jak má v ruce nůžky, tak se nezná!“

„Kecko!“ smála se Sigrid. „Ale tak mi připadá, že materiálu bude na pět obrazů, ne na jeden...“

„Taková otázka: musí být jen jeden?“ ptala se Veronika.

„V podstatě je to jedno... nebo nevím. Čím víc, tím líp.“

„Tak bezva. Udělej jich co nejvíc...“

„Ještě lepší nápad: naučím to všechny děvčata!“

Dívky se smály a bavily; předháněly se, jak ještě lépe a krásněji vyzdobit Veroniku. Také Lobo toužil být vyzdoben co nejvíc; rozhodl se, až bude v Arminu, nechá si celé tělo pokrýt barevným tetováním.

„Aspoň nebudeme muset chodit oblečení,“ souhlasila Veronika. „Budeme nosit oděv přímo na kůži...“

„Naše děti už ani nebudou vědět, že šaty existují...“

Zarazila se. „No ovšem, děti! Je na čase zrušit blokádu, kterou mi holky udělaly tehdy při zasvěcení. Otevřít lůno...“

Lobo se usmál a políbil ji na tečky pod očima. „Chodím po světě už nějakou chvíli a leccos jsem se naučil; jsem přece komthur! To ti můžu udělat třeba hned...“

Usmála se; uchopila jeho ruku, položila si ji na břicho a jen sledovala, jak prsty vyhledávají správné místo. Vpustil do ní výboj energie, zatímco šeptal příslušnou mantru; zachvěla se slastnou bolestí a přivřela oči.

Jedna dívka jí jehlami kreslila hada, obtáčejícího hrdlo, další zatím pracovaly na hlavě. Diana sledovala postup práce a nad něčím usilovně přemýšlela. Julka, která přihlížela z druhé strany a radila Tori, si zkusila vstoupit do jejích myšlenek; kupodivu to šlo, takže mohla sledovat fantastické představy, které Diana zkoumá ohledně své výzdoby.

Julka zkusila zjistit, jak moc Veronika trpí bolestí. Šlo jí to velice snadno, z Veroniky energie tryskala na všechny strany. Asi Julii dokonce postřehla, protože ji naráz zaplavila všemi svými pocity; speciálně pro ni poněkud znepokojivými.

Čarodějky v řádové škole odvedly dobrou práci; většinu pocitů pro normální lidi škodlivých převedly do souvislosti se sexuálním vzrušením. Zejména se to týkalo bolesti; fyzické utrpení bylo Veronice jednoznačně příjemné. Dokonce i Julii, když je nyní prožívala současně s Veronikou; až na to, že je nedokázala beze zbytku prožívat, neboť skutečný sex nikdy neprožila.

Když si to uvědomila, ohlédla se na Maryšku, neboť pociťovala potřebu chránit ji před zlem světa. Maryška ovšem žádnou takovou potřebu necítila, neboť o nějakém zle neměla tušení. Vnímala však všechno jako Julka; jen si myslela, že jde o vlastní představy.

Čas míjel; Julie ho přestávala vnímat, jen občas jí došlo, že venku plynou dlouhé hodiny. Čarodějky se takovými věcmi zásadně nezabývaly; naopak, pokud prožívaly nějaké pocity, snažily se je protahovat co nejdéle. Když na to přišlo, nemusely jíst, nemusely spát, energii dodávaly jedna druhé. Hrály si se svým tělem jako s panenkou; nejdříve s hrubohmotným, potom astrálním, se svou myslí, se spojením vlastní mysli s nějakou jinou, nakonec se snažily osvobodit duši z těla a poslat ji na toulky prostorem, časem, vesmírem... až se zachvěla, když to cítila.

Jednu chvíli ji napadlo utéci. Někdo by se možná cítil ohrožen všemi těmi šílenými představami; ale Julie už byla součástí cowenu, svět jejího dětství nenávratně zmizel v propadlišti času. Věděla, že kdyby se teď vrátila mezi lidi tam venku, do konce života by usychala touhou být v tomto sklepení mezi svými kamarádkami a vnímat extázi spoluprožívání; naopak se zamýšlela, jakou zábavu poskytne ostatním, až se sama bude vdávat. Odehnala obavu, že si ji nikdo nevezme; naopak věděla, že se vdá a že to bude velice brzy. Těšila se.

Vrtalo jí hlavou: všechny nástroje (třeba ke stříhání) by měly být dokonalé jak materiálem, tak zpracováním: ze zlata, stříbra, zdobené drahokamy. A samozřejmě zasvěcené jako meče bojovníků, tedy očištěné magickými formulemi. Navíc by každá měla mít své vlastní, které by sice používala na úpravy ostatních a dávala se jimi upravovat, ale nepůjčovala by je už na akce, kterým by nebyla osobně přítomna. Zjistila, že například Tori lze půjčit do ruky cokoliv – jednak je její sestra, jednak téměř bezhříšná jako zvířátko. Smála se tomu.

Pak už nebylo kvůli čemu přípravy prodlužovat; Raymond přišel zkontrolovat situaci a byl spokojen, nikde neshledal závad. Vydal příkazy k uklizení místa a zahlazení veškerých stop; jeden z jeho synů zapálil obřadní oheň, Raymond k němu usedl a postupně vkládal do plamenů obětní předměty. Zejména části těla, které zůstaly po očištění a nebudou použity k dalšímu zpracování; šlo o ustřižené vlasy. Při tom recitoval ochranné texty, sloužící k vytvoření přehrady mezi minulostí a budoucností; postavení zdi, za kterou se už nikdy nikdo nemůže vrátit.

Lobo a Veronika, očištění a krásně vyzdobení, usedli před oheň. Jeden z chlapců jim zavěsil kolem krku girlandy z květin; Bello je před chvílí přinesl z města a dívky upletly. Raymond vléval do ohně mléko a rozpuštěné máslo, zpíval někdy zpaměti, častěji však podle textu, který mu přidržoval mladší syn. Bubeníci vzadu u zdi bušili do svých nástrojů, dívky zpívaly nebo opakovaly po Raymondovi texty, jak je předříkával.

Samotný obřad byl jednoduchý: Raymond nožem se zlatou rukojetí nařízl palce Loba a Veroniky a nechal několik kapek jejich krve stéci do plamenů. Prosil, aby oheň přijal oběť a chránil je; pak jim přitiskl rány na sebe a nechal jejich krev smísit. Přál si, aby všechny ochranné mocnosti poskytly pomoc jednak manželům, jednak jejich dětem a všem potomkům; zpíval jejich jména, říkal jim Ochránci a bylo jich mnoho. Některá jména přihlížející znali, jiná jim neříkala nic.

A proto obřad trval velmi, velmi, velmi dlouho.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30