Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smrt a oheň

Zpět Obsah Dále

Té noci seděli Martinovi kluci a holky, zabalení do kupy šatů i různých hadrů, okolo ohníčku. Naslouchali jedné dívce, jak čte při svitu louče z knížky Karla Maye, kterou našli v nějakém domě. Kluci usínali a zdálo se jim o širých prériích, po nichž se svobodně prohánějí Indiáni, boji za právo proti zločinu, o šťastné zemi, kde platí síla a statečnost. A zapomínali, že mají prázdné žaludky a je jich čím dál méně a méně.

Ale nezapomínali velitelé: Martin le Goff, Wilma a pár dalších Červených šátků sedělo opodál a špitali si, jako každý večer.

„Je to blbý,“ opakoval Martin. „Zítra nám dojde poslední jídlo! Raněný... nevím, co s nima, potřebujou léky! Koním by prospěla pořádná kupa sena a vydatnej odpočinek! A kluci začínají remcat na velení...“

„Ještě klika, že jsme ty malý nechali bejt! Beztak by nebyli k ničemu, musejí si pomoct sami, jako jsme si pomohli my! Ať pěkně čekají, až budou moct vzít do ruky pušku!“ řekl jiný.

„Ale je nás málo! Potřebujem posily!“

„Mám nápad,“ ozvala se Wilma. „Tadyhle kus dál je pasťák! Je tam na čtyři sta kluků a nějaký holky. Kdyby jenom stovka šla s náma... bude to úspěch!“

„Kolik dozorců?“

„Hodně. Nejmíň třicet!“

„Na to nemáme! Boj bysme prohráli... Oni jsou za zdí, mají určitě spoustu zbraní!“

„Můžem vyjednávat!“

„Kdo s nima bude jednat?“

„Ty, Martine. O našem povstání už vědí; riskovat boj nebudou!“

Martin jenom nedůvěřivě krčil rameny.

„Uvažuj: je tam jídlo! Teplá voda, nový hadry... všecko bez blech, bez vší, čistý voňavý mejdlo... Zas jednou po čase se pořádně vyspíme, ráno nás nerozklepe mráz...“

Martin se rozbrečel.


Ředitel zmíněného ústavu měl již nějaký čas neklidné spaní; o vzpouře věděl a tušil, že i jeho chovanci o ní vědí. Dozorci pozorovali mezi staršími kolující zvěsti, dokonce stopy příprav povstání. Zmizelo několik seker, se kterými větší kluci pracovali v dílnách, mizely nože, dokonce i vidle. Prohlídky samozřejmě nepřinesly žádný výsledek. Ředitel měl sice k disposici karabiny a pistole pro všechny muže; ale znal z doslechu osud těch, kdo se postavili vzbouřencům na odpor. Navíc lidové podání zveličilo počet padlých a raněných i zvěrstva, která se při tom udála. Ředitel cítil zodpovědnost; když už ne za své svěřence, tak aspoň za sebe a personál.

Když následujícího dne přesně v deset večer uléhal, neusnul hned, převaloval se na posteli. Proto také zaslechl, jak odněkud z dálky se ozývá nejasný zvuk, jako by někdo tloukl na veliký buben. Zakrátko se ozval další; ředitel vstal, otevřel okno a zíral ven. Ale slyšeli to taky jiní; velitel směny dozorců zaklepal na dveře a žádal o přijetí.

„Slyšíte to?“ ukazoval k lesu. „Co to může být?“

„Čert aby vzal, že jsme tak na samotě! Z těch pár chalup nám nikdo na pomoc nepřijde, na to vemte jed!“ řekl ředitel.

„Vy myslíte, že jsou to ty děti?“

„Co to může být jiného?“

„A bojíte se jich?“

„Vy samozřejmě ne! Vy se začnete bát, až ucítíte nad hlavou ostří sekery!“

Dozorce se hlučně plácl po pouzdře s revolverem. „Mám tohle!“

„Oni pobrali vojenské pušky! A jsou to blázni...“

„Tak co teda chcete dělat?“

„Samozřejmě připravit zbraně. Ale uvažovat. Co říkáte, co od nás tak asi chtějí?“

„No co: jídlo, oblečení, koně, zbraně! A naše chovance, samozřejmě! To je pochopitelné, to berou všude!“

„A když to dostanou?“

„Tak nás tady povraždí jako potkany!“

„Vždycky ne. Sedlákům, kteří jim dali co chtěli, neudělali prý nic. Zkusím s nimi vyjednávat, jestli to půjde.“

„Vyjednávat? Zbláznil jste se, pane řediteli?“

„Chcete radši bojovat? Vy jste blázen, ne já! Zabijou vás buď oni, nebo dokonce naši vlastní! Já bych je pustil...“

„A nechal se od nich týrat?“

„Nevěřte všemu, co slyšíte! Jsou to děti, ne vrazi. Pokud zabíjeli, možná je k tomu donutil hlad nebo strach. Já děti znám, nejsou zákeřné. Rozhodně ne zákeřnější než vy!“

„Jak chcete! Vy jste šéf, my posloucháme...“

Zmlkli a zahleděli se oknem ven.

„Podívejte se!“ ukázal dozorce rukou z okna.

Po zasněžené pláni sem v měsíčním světle přijížděl jezdec. Viděli dobře jeho mladou tvář pod červeným šátkem kolem hlavy. Přes ramena měl přehozen bílý plášť s červeným osmihrotým křížem, v levé ruce držel pochodeň. Neměl zbraň, dokonce ani meč či dýku – přijížděl plavně a klidně, jako by jel po dobytém území.

„Nestřílet!“ křikl ředitel. „Pusťte ho, je sám!“

Chlapec zastavil před branou a zůstal tam mlčky sedět. Ředitel si vzal kabát, vyšel ven a vyhlédl špehýrkou; dozorci šli s puškami za ním, aby ho chránili.

„Hej, ty tam! Kdo jsi?“

„Martin le Goff, velitel řádu Červených šátků! Žádám, abyste otevřeli pevnost a vzdali se mi!“

„Zastřelím ho!“ navrhl tiše velitel dozorců.

„Ne,“ řekl ředitel. „Poslouchej, le Goffe! Nemůžeme ti otevřít! Nesmíme, je to rozkaz vedení!“

„Poslouchej ty mne!“ volal Martin. „Chci se s vámi dohodnout po dobrém! Nechci, aby tekla krev! Žádáme zbraně, jídlo, ošacení, koně – a propuštění těch zajatců, kteří chtějí jít s námi! Když to dovolíš, neublížíme nikomu!“

„Kdo mi to zaručí?“

„Já – svým slovem!“

„Kolik platí tvoje slovo?“

„Tolik, co můj život. Nikdy jsem nezrušil dané slovo!“

„Neublížíte nám, když se vzdáme?“

„Ne. A nedovolím to ani svým lidem!“

„A když se nevzdáme?“

„Potom budeme muset zabíjet. Ale my nechceme zabíjet; taky naši bojovníci padnou, to nechceme. Chceme odejít z týhle země a už se sem nikdy nevrátit. Věř nám, prosím tě!“

„Nikdo z nich není tak vzácný, abychom ho litovali!“ řekl velitel dozorců. „Hej, chlapče – kolik máš lidí?“

Martin hvízdl na prsty; z lesa se vynořila černá řada jeho válečníků, ježící se puškami, luky a šípy. Dozorce se podíval na tu bandu a pokrčil rameny: „Ať si táhnou ke všem čertům a vezmou s sebou, co chtějí! Ať se všichni propadnou do pekel!“

„Poslyš, Martine le Goffe! Vzdáme se ti!“ řekl ředitel a zavelel: „Otevřít bránu! Pusťte je dál!“

Martin le Goff projel otevřenou branou dovnitř. „Moje slovo je zákon! Poslouchejte, Červené šátky! Tito muži jsou pod mojí ochranou! Nikdo jim nesmí ublížit!“

Dozorci stáli s puškami v rukou, ale Martin se jich nebál. Ředitel pozoroval jeho obličej: špinavý, zubožený, vychrtlý. Bylo mu toho kluka líto; a ještě víc jeho bojovníků.

„Domluvíme se takhle: ten menší dům jsou byty dozorců. Tam se stáhneme a budeme držet hlídky. Sice se zaručuješ za svoje lidi, ale to neznamená, že bych ti věřil. Všechno ostatní ti nechám.“

„Ano, to je čestné. Ale... co zbraně?“

„Vy máte pušky, my máme pušky. Slibuju ti: nezačneme střílet, dokud nezačnete vy. Zbraně ti nedáme, ale jinak všechno...“

„Souhlasím.“ řekl Martin.

Všichni chovanci byli samozřejmě vzhůru; vyhlíželi skrze mříže z oken, vykřikovali, mávali. Těšili se na svobodu.

„Stáhněte naše lidi do baráku!“ nařídil ředitel. „Já zůstanu s těmi kluky jako... parlamentář.“

„Je to rozumné, pane? Nebojíte se jich?“

„Nemyslím, že by bylo čeho se bát.“

Ředitel šel s Martinem; osobně odemykal jednotlivé pokoje a všechny chovance vypouštěl ven. Nastalo mezi nimi obrovské vzrušení a zmatek; zpočátku chtěli všechno rozmlátit a zničit.

„Neblázněte!“ křičel Martin. „Mějte rozum! Je to pevná stavba; dokonce by se dala bránit, kdyby bylo třeba!“

„Co tím myslíš?“

„Musíme si odpočinout; navrhuji čtyřiadvacet hodin! Jsou tady nějaké koupelny? Kuchyně, spižírna, sklady?“

„Všechno tu je. Kotelnu, kuchyň a koupelnu jsem dal přestavět a vybavit novým zařízením...“

„To je dobře! Hej, bando, neopovažujte se něco zničit! Třebas někdy budeme tenhle barák ještě potřebovat!“

„Pasťák? Ty seš snad blbej!“ křičel jeden z místních.

„Já jsem v boji, ty blbečku!“ zařval na něj Martin. „Naučil jsem se vážit všeho, co můžu použít!“

Ředitel zajistil, aby kuchařky odešly do kuchyně a okamžitě začaly vařit; Martinovi bylo jedno, co dostanou, jen když to bude vydatné a bude toho hodně. Nejdřív postavil hlídky; potom vrazil do koupelny a pustil všechny sprchy s horkou vodou. Jeho kluci pod ně vrazili s potěšením; někteří se stačili svléknout, druzí jenom zčásti. Bazén tu neměli, ale u stěny několik velikých smaltovaných van; napustili si horkou vodu, naložili se do ní a hlasitě si to pochvalovali.

Wilma se namydlila od hlavy k patě a teď se drhla pod sprchou. „Když mě posledně ostříhali kvůli vším, tak jsem se vztekala; ale teď říkám: vem mě hrubým strojkem a nikde nic nenechávej, ať ty mrchy hnusný nemají kde bydlet! Stříhejte mě jako první, kluci, já vám to oplatím!“

Martin se vydrhl, skutečně si nechal ostříhat svého ježka a pak nařídil, aby otevřeli skladiště; vybral si tam čisté oblečení a svoje dosavadní hadry nechal hodit do kotle i se všemi cizopasníky. Dokonce vypadal jako velitel.

„Teď si půjdu lehnout; Wilmo, tobě můžu věřit, vezmeš si první hlídku! Za šest hodin mě probuďte. Zatím se všichni vykoupou, nakrmí a odpočinou. Probereme místní kluky, kteří chtějí jít s námi, připravíme trasu a tak; vyrážíme zítra za úsvitu. Do té doby nikdo nesmí do pasťáku a hlavně ven! Kdyby se dozorci o něco pokoušeli, postřílejte je!“

„Provedu!“ zablýskala očima Wilma. Pomyšlení, že bude mít šest hodin právo šikanovat místní zpohodlnělé ulejváky, ji blažilo.

Nazítří ráno opustili Martinovi bojovníci, rozmnožení o víc než dvě stovky nových bratří a sester, se všemi zásobami, koňmi a některými zbraněmi tento ústav. Nikomu z dozorců ani personálu nebyl zkřiven vlas; ale oddechli si, když vzbouřenci konečně zmizeli v lese...


Kapitán Janssen navštívil Charryho. Choval se divně.

„Víš, přišel jsem tě požádat... Je to takové zvláštní!“

„Klidně to řekni. Už jsem si na leccos zvykl!“

„Tak nějak... chtěl jsem tě požádat, aby ses stal mým duchovním učitelem.“ řekl Janssen a vypadal zkroušeně.

„Cože? Já – tvým...?“ Charry jenom koktal.

„Ano. Je to moje veliké přání!“

„Proboha, jak jsi na to přišel?“

„Už mám dost toho, aby mě tady pořád někdo podceňoval a nebral vážně! Poslední kluk tady má víc úcty než já, jen co si vyholí na hlavě cop, do ucha vrazí náušnici a na krk pověsí kříž! Kdo má vydržet takový poměry?“

„No ale... to není hlavní důvod! Ti lidé mají úctu, protože slouží Bohu; jsou členy řádu a jejich povinnosti...“

„A já sloužím čemu? Nemysli si, že jsem se na těch vašich přednáškách ničemu nenaučil! Taky já jsem služebník Boží, i když templářský kříž samozřejmě nemám...“

„Dobře, nerozčiluj se. Nenapadlo mne... ale proč zrovna já? Mám dojem, že jsem ten nejhorší možný člověk, který by tě mohl něco naučit! Jako duchovní učitel se naprosto nehodím!“

„Jsi člověk, kterému věřím. Důvěra je přece nejdůležitější!“

„Ano, to je. Tak dobře, přijmu tě...“

Podali si ruce a Charry jen kroutil hlavou. Něco podobného čekal od kohokoliv, jenom ne od Janssena. Avšak zřejmě bude něco pravdy na tom, že lidé se mění. Někdy i k lepšímu.


Okresní hejtman poslal Charrymu zdvořilé pozvání, aby byl tak laskav a dostavil se do města k projednání některých problémů. Charry chvíli bručel, co si to vyvzpomněl; pak usoudil, že se zřejmě bude jednat o neustálé problémy s Belliniho chrámovým komplexem bohyně Astarté. Vzal s sebou Dianu jako poradce, mne, Tannarra a Ao Harrapa; víc nepovažoval za potřebné.

Zamířili jsme obvyklou trasou přes dělnické kolonie a potom starou čtvrť k náměstí; jsem zvyklý všechno sledovat, takže jsem náhle na Charryho vykřikl: „Pozor! Tam na střeše... puška!“

Charry bleskl očima nahoru; vzápětí uskočil i s koněm stranou a kulka, kterou po nás někdo vypálil, cinkla o dláždění. Bleskově jsme se rozjeli vpřed; počestní občané, kteří nám mávali vstříc, se rozprchli jak poplašené slepice. Ještě jedna kulka mi hvízdla okolo hlavy; to už Charry poznal, který je to dům, a hrnul se dovnitř. Na schodech jsem ho předběhl, Tannarr taky, Ao Harrap někam zmizel. Dveře na půdu byly zamčené, ale vážím tři metráky, tak mi neodolaly. Chlap už tam nebyl, jak nás slyšel, vylezl vikýřem a rozhodl se prchat po střechách. Než jsem stačil vylézt těsným okýnkem na střechu, ozval se nějaký křik a když jsem vystrčil hlavu, viděl jsem Ao Harrapa, jak leží na šikmé střeše a drží lumpa v prackách. Zřejmě vyběhl na střechu sousedního domu a chlap mu vběhl do cesty, jak chtěl utéci.

Charry doběhl taky; vtáhli jsme lumpa na půdu a já ho podržel. Byl šedivý strachy, strašně se nás bál; koktal cosi německy a já se obával, že vypustí duši.

Charry si prohlížel jeho pušku; byla výtečná, americké výroby, nahoře měla namontovaný dalekohled. Rozhodl se ponechat si ji jako trofej. Pak začal vyslýchat zajatce.

Muž byl tak vyděšený, že vyklopil všecko na první pokus, ani nezapíral. Prozradil, že je německým poručíkem, mistrem ve střelbě; taky by najisto zasáhl, kdyby Charry včas neuskočil. Byl najat, aby přijel sem a zastřelil Charryho, jehož přesný popis dostal. O jeho poslání věděl především okresní hejtman, který měl Charryho přilákat; potom německý vyslanec v hlavním městě. S jinými lidmi se poručík nestýkal a stýkat nesměl.

Charry ho přehodil přes rameno, snesl dolů a hodil na svého koně jako pytel brambor. Nešťastník jenom skuhral; během cesty do chrámu Astarté si vzpomněl, že je německým důstojníkem a požívá práv válečného zajatce, což vykřikoval se strojovou pravidelností – Charry mu z každé strany jednu vrazil a chlap zmlkl.

Diana běžela napřed, takže než jsme do bývalého nevěstince došli, místní osazenstvo už vybíhalo; jezdci, kteří trávili své dny v podstatně větší pohodě než na pevnosti, se teď rozhodli dát celému světu najevo, jak drsní a nesmiřitelní jsou válečníci. Okamžitě se vyzbrojili všemi svými hroznými zbraněmi střelnými, bodnými, sečnými i zcela nefunkčními, někteří se i oblékli do děsivých kostýmů. Totéž učinily také dámy, přestože některá ani netušila, jak se která zbraň drží. Ale vypadaly!

Důstojník se zděsil, protože chrám Astarté v životě neviděl; padaly řeči, že tam bude mučen a dál vyslýchán, ale prozatím to nehrozilo. Charry nařídil, aby komando obsadilo radnici; což se stalo tak bleskově, že se nikdo nevzchopil k obraně. Vojáci nahnali všechny do zasedačky a hlídali; písařkám pohrozili zneuctěním, úředníkům podstatně krutějšími tresty.

Charry vpadl dovnitř jako anděl smrti; před celým davem se obořil na vyjeveného okresního hejtmana: „Vy jste organizoval atentát na mne!“

„To je lež! Kdo vás tak sprostě obelhal?“

„Tento muž!“ ukázal Charry na třesoucího se zajatce.

„A vy věříte ničemovi, který vás chtěl zabít?“

„Kdo vám to řekl? Jak víte, že mě chtěl zabít zrovna on?“

Hejtman se zarazil; Charry se otočil k zajatci: „Můžeš to nějak dokázat? Jestli ne, předhodím tě svým šelmám!“

„Dal jsem mu svůj doporučující dopis! Schoval ho do stolu!“

„Diano...“ ukázal Charry.

„Neopovažujte se!“ rozkřikl se hejtman.

Diana zjistila, že stůl je zamčený, ale nezdržovala se; jednomu z vojáků vytáhla z opasku bodák a ušlechtilé dřevo zapraštělo. Prohrabala zásuvku a vytáhla nějaký papír.

„Ano, to je ono,“ skuhral poručík. „Můj doporučující dopis!“

Charry četl: „Podle naší předešlé dohody posílám muže, který provede dohodnutou věc. Vylákejte pod nějakou záminkou Tygra do města. Ostatní je věcí našeho muže.“ Podpis chyběl.

„Co to dokazuje?“ vykřikoval hejtman. „Co to dokazuje?“

„To dokazuje, že jsi zrádce! Od koho je ten dopis?“

„Nevím! Dostal se mi tam bez mého vědomí!“

„Ty! Kdo ti dal ten dopis?“

„Pan velvyslanec Německé říše...“

„Psal ho vlastnoručně?“

„Ano, přede mnou. Viděl jsem...“

„Jasné! Pane okresní hejtmane, jste odsouzen k smrti provazem! Rozsudek bude vykonán okamžitě!“

Černý gladiátor, který vystupoval v aréně jako největší brutál, běžel pro oprátku. Hejtman se začal prát, vykřikoval nadávky, ječel jak pominutý. Mohutní drsní jezdci ho nechávali bít je a kopat, jenom se smáli a nepouštěli ho, než se vrátil jejich kamarád se smyčkou; tu navlékli hejtmanovi na krk, druhý konec uvázali k železnému zábradlí balkónu, vynesli ho a hodili dolů. Bellini mu sotva stačil připíchnout na prsa ceduli ZRÁDCE.

„Tak se trestá pokus o vraždu!“ řekl Charry. „Ostatní se mohou rozejít po své práci...“

Úředníci vykonali ten pokyn nejradši ve svém životě; vůbec nestáli o to padnout rozzuřeným chlapům do oka. Jen poručík se osmělil ozvat:

„A co bude se mnou? Pamatujte, že jsem německý důstojník a podléhám válečnému právu; a že jsem vám pomohl odhalit toho muže, pane majore! Rád bych připomněl...“

„Správně mi připomínáš! Na koně – a na nádraží!“

„Co tam?“ ptal se někdo z jezdců.

„Uděláme si malý výlet do hlavního města! Je deset, odpoledne ve čtyři tam můžeme být, když to půjde dobře. Zítra ráno jsme zpátky. Velitelem města určuji Belliniho! Dej vědět na pevnost, ať Yamanaki hlídá! A pošli telegram Bruno Weranskimu!“

Na nádraží se Charry vydal přímo k náčelníkovi stanice, přičemž briskně odmítl dohadovat se s podřízenými. Náčelník byl postarší pán, vědomý si své důstojnosti; když viděl rozlíceného velitele posádky, rázem poznal, že něco není v pořádku a rozmluva nebude nejpříjemnější.

„Potřebuji vlak! Tak pro třicet koní a mužů. Jedu do města a až to vyřídím, zpátky. Výlohy zaplatím buď v naší měně, nebo v markách – jak chcete!“

„Obávám se, že jsem to nepochopil! Vy chcete zřídit soukromý vlak pro sebe a pro vaše muže?“ vyděsil se náčelník.

„Nedá se říct, že soukromý. Vojenský vlak! Lokomotivu, tendr, dva vagóny pro mužstvo a tak tři pro koně. A sice hned! Přidělit strojvůdce a topiče pod moje velení. Fakturu pošlete nahoru na pevnost, tam vám ji proplatí...“

„Hned? To přece není možné!“

„Když říkám hned, myslím tak do půl hodiny. Za tu dobu ten vlak vaši lidé pohodlně sestaví, my se zatím najíme. Rád bych se také dohodl, že podobný vlak bude vždy přistaven pro moji potřebu, kdybych přijel. Ale to počká, až vydáte příslušné rozkazy.“

„Rozkazy? Jaké rozkazy?“

„No přece aby ten vlak sestavili a připravili mi ho. Spěchám!“

Přednosta uchopil do ruky telefon; pak zaváhal. „Ví o tom pan okresní hejtman? A bude souhlasit?“

„Pochybuji. Před chvílí jsem ho nechal pověsit.“

Přednosta stanice zesinal. „Pana hejtmana?“

„Jo. Pro přípravu atentátu. Budeme se ještě dlouho bavit? Dáte příkaz k sestavení toho vlaku, nebo to mám zařídit já?“

Přednosta okamžitě vytočil číslo a počal někomu na druhé straně dávat urychlené příkazy. Potom se zarazil.

„No dobře, vlak by byl; a co lokomotiva? Musejí ji roztopit!“

„Támhle venku vidím kouřit něco podobného lokomotivě!“

„Ta ale bude přiřazena k osobnímu vlaku, který pojede asi za hodinu... Tu vám nemohu dát!“

„Nedělejte si legraci, přednosto! Za hodinu roztopíte novou! A kdyby ne, tak páni pojedou později. Mají smůlu...“

„Dobrá – ale upozorňuji vás, je to na vaši odpovědnost!“

„Pro mě za mě! A ještě něco: upozorníte po vašem telefonním spojení všechny další přednosty stanic, aby můj vlak pustili na zelenou a nikde mě nezdržovali. Hlavní nádraží upozorníte, aby mi připravili obstojnou rampu, na které můžu vlak nechat po dobu jednání ve městě. A uhlí a vodu!“

„A kaviár se šampaňským byste náhodou nechtěl?“

„Šampaňské v deset hodin dopoledne? To snad přece ne; teď je čas na koňak nebo něco podobného! Šampaňské se pije až po deváté hodině večerní, to byste měl vědět!“

„Nejsem alkoholik, pane!“ řekl přednosta vztekle.

„No vidíte! Já ano a docela mi to prospívá! Tak bych prosil přistavit ten vlak podle dohody. Jak chcete zaplatit?“

„Skutečně máte marky nebo to jen tak říkáte?“

„Jak si přejete, zaplatíme v markách. Každý svého štěstí strůjcem. Teď se jdu najíst do bufetu. Za pětadvacet minut očekávám vašeho člověka k disposici!“

Charry odešel; vojáci už zatím seděli v restauraci a krmili se. Jídlo bylo tak mizerné, jak v podobných hospodách bývá; ale nám šelmám dali syrové maso a to šlo.

Asi za čtvrt hodiny se do hospody dostavil zamračený chlap v zašmírované haleně a oznámil, že je strojvůdce toho vlaku, co si pan major ráčil objednat. Prohlédl si nás nevlídným pohledem a zdálo se, že nemá žádnou radost.

„Výborně,“ řekl Charry. „Dejte si zatím pivo a řekněte mi, kdy asi můžeme být v hlavním městě!“

„To je těžký! Podle toho, jak to půjde; třeba taky už v pět odpoledne, m'lospane!“

„To je nesmysl. Musíme tam být před čtvrtou!“

„Jo! Tak to je krásně možný nařídit; ale horší provést! To si m'lospán asi neuvědomil, že nařídit to můžou voni, ale províst to musím já! To je nesrovnatelně těžší!“

„To jsem pochopil. Ale když mi vás přidělili, předpokládám, že jste jeden z nejlepších odborníků u železnice, a že si dokážete poradit s nepředvídanými obtížemi...“

„Cheche! To si teda myslíte hodně špatně, m'lospane! Já jsem prosím Baumann; když na něco pošlou mě, tak to rozhodně není za odměnu, pro vás ani pro mě!“

„Opravdu? Rozhodně vás šlechtí vzácná upřímnost. A proč?“

Baumann jen mávl rukou. Charry zaplatil a šel k lokomotivě, zatímco vojáci nakládali koně do vagónů. Poručíka zavřeli do kupé a tam ho připoutali řetízkem, aby nemohl utéci. Charry prohlédl lokomotivu, pak svlékl kabát a hodil oknem do vagónu.

„Jo moment! Kam se hrnete, m'lospane?“

„Nahoru, jak vidíte!“ Charry šplhal na lokomotivu jako veverka. Topič, kudrnatý mladík do půl těla nahý, zíral na pána jako na zjevení.

„To snad není možný!“ rozčiloval se Baumann. „Cizí osoby nesmějí bejt přítomný na lokomotivě!“

„Já nejsem cizí. Já jsem tady šéf! Nevidím důvod, přece se sem vejdu docela dobře, i když jste tady už dva!“

„Ale každej, kdo tu je, taky pracuje a nefláká se!“

„Já taky budu pracovat. Podívejte, mohly by nastat po cestě různé obtíže. Já tu budu, abych případné obtíže rázně a důkladně vyřešil. Je to jasné?“

„No – váš úmysl bych chápal, ale co nám pomůže chlap, kterej v životě neviděl parní stroj, to teda nevím!“

„Kdo neviděl parní stroj? Chlape, já jsem kapitán lodi a křápu jako tenhle se můžu jenom smát! Copak jsem úplnej blbec?“

„Já teda žasnu, m'lospane!“ divil se Baumann. „Ještě řekněte, že jste takovejhle stroj někdy obsluhoval!“

„Takovej? Větší a daleko lepší! S takovým křápem umí zacházet i moje žena, na to není zapotřebí chlapa!“

Baumann se pokřižoval, odplivl si a zabručel: „Uvidíme, jakou budete zpívat, až nebudete moct horkem vydržet...“

Charry se posadil na prkno u dveří a zavelel: „Tak jedem!“

Baumann zapískal, potom pomalu spustil stroj; lokomotiva sebou zaškubala a zvolna se rozjížděla. Charry sledoval, jak strojvůdce obsluhuje stroj a mladý topič přihazuje uhlí pod kotel. Z mladíka tekl pot a jeho svaly se křečovitě napínaly; bylo vidět, že je na takovou práci trochu slabý.

„Jedem poněkud pomalu!“ řekl po chvíli Charry.

Baumann si znovu odplivl: „Nemáme dost páry! Nestačili jsme ji pořádně roztopit, jestli to Vaše Milost chápe!“

„Tak je potřeba víc přidávat uhlí.“

„M'lospane, vám se to poví! Ale kluk už nemůže!“

„Taky koukám! Uhni!“ Charry uchopil lopatu, plivl si do dlaní a počal házet uhlí sám. Baumann na něj chvíli zíral, pak nevěřícně mrkal a nakonec mu zadržel ruku.

„No počkejte, počkejte! Tolik nakládat nemůžete, nebo nám taky může prasknout kotel!“

Charry koukl na manometr. „Ten klidně vydrží dvojnásobný tlak! A vůbec, můžete zvýšit rychlost, tím bude víc páry unikat...“

„Jenže s uhlím budeme brzo na huntě!“

„Na hlavním nádraží bude připraveno nové uhlí i voda. Než to tam vyřídím, naplní vám lokomotivu a pojedeme zase zpátky.“

„Propána – vy si to představujete jako malej Moricek válku! To budu jezdit sem tam jako blázen pro vaše krásný oči?“

„A za moje peníze! Zaplatím si to, tak jedu. To je zásada, kterou učím svoje lidi!“

„Jsem zvědavej, kdy jednou narazíte, m'lospane!“

„Až narazím, dám ti vědět.“

Charry svlékl i blůzu, protože horko se zvýšilo k padnutí. Oba muži si prohlíželi jeho mohutné svaly a uvažovali, co je vůbec za člověka.

„Vypadá to, m'lospane, že jste přece jenom někdy něco dělal!“

„Jo. Na poli, námořníka, pak zas na poli, stavěl jsem domy, koval železo, potom jsem byl zas na moři a poslední rok znova zemědělství. No a teď jsem voják!“

„A co jste vlastně dovopravdy?“

„Všecko možný. Ani sám nevím, co je moje povolání.“

„Zajímavá věc! Takovejch pánů ale moc není, co něco dělají! Většinou je zvykem, že pán jenom poroučí!“

„Když chce poroučet, musí to taky umět udělat; aby podřízený viděli, jak se to dělá! Pak si může vymejšlet, co chce.“

„To vy umíte vždycky to, co chcete od jinejch?“

„Ano, umím. Nebo jsem schopen se to naučit. Kupříkladu řídit takovou lokomotivu bych se taky naučil. Jenom tady být chvilku dýl... Není to žádný umění!“

Povídali si ještě asi půl hodiny, když náhle mladý topič, vyhlížející z okýnka, zavolal: „Hej, tam je semafor na červenou! Nemůžeme dál!“

Baumann přibrzdil a vlak se pomalu zastavoval. Charry zatáhl za píšťalu a dlouze pískal, až strojvůdce otočil hlavu:

„Co je? Proč pískáte?“

„Aby nás pustili dál! Nebudeme tady trčet.“

„Stojíme před nádražím. Třeba tam nemají volno...“

„Kolik je tam kolejí?“

„Šest, myslím, možná dokonce sedm...“

„Jedna z nich je jistě volná. Jeď pomalu a pořád pískej! Uvidíme, koho to dřív přestane bavit.“

Charry se vyklonil z okénka a zíral dopředu; nemohlo se nic stát, trať byla dvojkolejná a nic před námi nebylo. V dálce se objevilo nádraží, pak další červený semafor, a už stáli před výhybkami. Charry nepozoroval, že by něco bylo v cestě; naopak, až na jeden nákladní vlak bylo nádraží jako vymetené.

„Jedeme dál a zastavíme před nádražní budovou!“ rozhodl.

„To nám přednosta nezapomene!“ řekl Baumann.

Pomalu jedoucí lokomotiva se za ohlušujícího pískotu zastavila přímo před kanceláří přednosty stanice. Ten vyletěl, tvář rudou jako čepici, a zlostně šermoval rukama:

„Á, pan Baumann! Socialista Baumann! Radikál a rebelant pan Baumann! Neviděl jste červenou, chlape? Dám vás zavřít...“

„Dostal jsem příkaz! Pan major...“

Charry jej odstrčil a pomalu slezl se schůdků. Náčelník stanice vytřeštil oči na polonahého chlapa s osmihrotým křížem na krku; a ještě víc, když ten chlap zostra pravil:

„Červenou jsem viděl! Ale ne důvod, proč jste nás zastavil!“

„Po tom vám snad nic není, chlape!“ vyjel si přednosta.

„Je! Major hrabě Charry Guyrlayowe, velitel tohoto zvláštního vlaku! Žádám, abyste nám okamžitě umožnil volný průjezd – jinak budete postaven před válečný soud!“

„Vy že jste důstojník? A ještě k tomu hrabě? S rukama od uhlí? Nedejte se vysmát, pane!“

„I kdybych měl ruce od hnoje, nic mi nezabrání vrazit vám pár facek, jestli budete zdržovat! Okamžitě udělejte, co nařizuju!“

„Zastavení vlaku bylo provedeno z vážných příčin, o kterých vy nemůžete mít žádnou povědomost!“

Charry pokrčil rameny. Vrazil dva prsty do úst a hvízdl; na to počali vyskakovat z vagónů vojáci s puškami v rukou.

„Nějaké rozkazy, Svatosti?“ ptal se četař.

„Odvést toho zrádce za budovu a tam zastřelit!“ ukázal Charry na vyjeveného přednostu; dva muži jej okamžitě chytili za ramena, ale on se vytrhl a počal křičet:

„Proboha, snad tohle nemyslíte vážně? Promiňte, pane majore, netušil jsem... samozřejmě, nějak to vyřešíme! Ale jistě chápete, je vážná situace v dopravě a na tomto nádraží...“

„Počítám do dvaceti,“ řekl Charry. „Jedna...“

„Ale pane majore, skutečně nemohu...“

„Dvě...“

Přednosta se otočil a vběhl do budovy. Vojáci šli s ním a stále ho doprovázeli, když dával rozkazy. Než se Charry dostal k sedmi, už byl zpátky: „Průjezd vašeho vlaku je zajištěn, pane!“

„Tak vám děkuji za spolupráci. A podruhé nenadávejte panu Baumannovi. Je to poctivý muž, který by zasloužil místo mnohem zodpovědnější; věřím, že by takové místo zastával líp než vy!“

Vojáci byli vmžiku ve vlaku, Charry vyšplhal na lokomotivu a usadil se zas na svém místě. Baumann zíral s úžasem na jeho suverénní chování a kroutil hlavou.

„Vy jste divnej člověk, pane hrabě! To vám nevadí, že jste se o mně dozvěděl, že jsem členem socialistickýho spolku?“

„Můj pobočník Vítek je socialista; taky spousta poddůstojníků, i dva důstojníci. Jsou to moji nejlepší lidé.“

Baumann se počal smát. Smál se, až si musel sednout na hromadu uhlí, a brada se mu třásla, když říkal: „Víte, co povídal přednosta, když mě s váma posílal? Přidělím vás k majorovi de Guyrlayowe; je to rázný důstojník, který dokáže zatočit s každým takovým rebelantem, jako jste vy! Modlete se, abych neprozradil, že jste socialista, protože takový on věší, rozumíte? Jestli s vámi nebude spokojen, taky se může stát, že vás někde zastřelí a hodí do řeky, jak to už párkrát udělal!“

Charry se taky povinně zasmál, pak řekl: „V podstatě má pravdu. To je druhá možnost; jenomže napoprvé vždycky zkouším dohodnout se s každým po dobrém. S většinou lidí to jde.“

Baumann sáhl pod hromadu svých věcí. „Vyprahlo mi v hrdle; neurazíte se, když vám nabídnu obyčejný kafe s rumem?“

„Kdepak! Jsem přeci námořník...“

Tak jeli spolu na lokomotivě, Baumann učil Charryho řídit ten velesložitý stroj, povídali si a smáli se a když vypili to kafe, zastavili na trati a Charry koupil v kantýně flašku. Do hlavního města dorazili v půl třetí a pět minut.

Charry si omyl ruce a obličej pod pumpou, oblékl se zase do své tygří uniformy a sháněl se po koni. Obsluha lokomotivy šla jako po másle; zdejší zaměstnanci zřejmě měli z neurvalého důstojníka dost velký strach a neodvážili se odporovat jeho přání.

Diana se proběhla po nádraží a objevila v hale několik gardistů od Brunova pluku, v černých uniformách se šavlemi. Jejich příkaz byl shromáždit se mezi třetí a půl čtvrtou, takže si zatím dávali u kiosku pivo a párky a laškovali s děvčaty.

„Pane Bože, Diano, jak to vypadáš? Teda, to musíme hned hlásit paní profesorce! Ta bude zírat!“

„Měla tady bejt, nemáme čas na ni čekat. Kvaltujem...“

„Tak aspoň počkej, ne? Jedeme s váma...“

Poručík za té dlouhé cesty (a v blízkosti svých nadřízených) poněkud změnil názor. Otrnulo mu, počal se chovat vyzývavě až drze; na Charryho otázky odpověděl, že je důstojníkem německé armády a nevidí důvod, proč by se měl bavit s nepřítelem. Jediné co žádá je, aby se s ním zacházelo jako s válečným zajatcem, na což má taky právo. Charry s ním nic nepořídil, tak se jen zamračil a pokynul, aby jeli.

Projeli jsme městem; lidé se udiveně ohlíželi, když viděli důstojníka v tygří uniformě s křížem na krku, šelmy, pár gardistů a dobrodružně vyhlížející vojáky. Charry mířil do vilové čtvrti, kde se nacházelo německé velvyslanectví. Někoho se zeptal na cestu a ten mu to ochotně ukázal.

Velvyslanectví byla jednopatrová vila, obklopená zasněženým parčíkem. Brána byla zamčená, ostatně Charry nemínil vstoupit, dokud nebude vyzván. Území za branou bylo územím výsostným; vstupem by se dopustil porušení suverenity cizího státu.

Diana zatahala za zvonek; zvonila dlouho, nahoře se pohnuly záclony, ale nikdo se neobjevoval. Důstojník se tvářil vyzývavě a posměšně; až Charry vytáhl revolver a třikrát vystřelil do vzduchu. Za okamžik na to se v přízemním okénku objevila tvář nějakého tajemníka či sluhy.

„Přejete si, prosím? Tady je velvyslanectví Německé říše!“

„Vím! Jsem major Guyrlayowe a chci mluvit s velvyslancem – a to ihned!“

„Ale... pan velvyslanec je právě velmi zaneprázdněn!“

„Tak ať se okamžitě odneprázdní, nebo tam na něj vlítnu a vytáhnu ho za límec!“ zahulákal Charry.

V sluhovi hrklo; v tu chvíli zmizel jako kukačka v hodinách, za okamžik se otevřelo okno v prvním patře a v něm se ukázal jakýsi velmi důstojně vyhlížející pán.

„Já jsem velvyslanec! A protestuji se vší důrazností proti tomuto porušení všech mezinárodních zvyklostí...“

„Kuš!“ houkl na něho Charry. „Napřed mluvím já! Potom můžete žvanit vy, jak dlouho budete chtít. Tohoto muže znáte?“

Velvyslanec se podíval na poručíka jako na kus odpadku.

„Ne, nikdy jsem ho neviděl. Proč?“

„Ten muž se dnes odpoledne pokusil spáchat na mne atentát. Chtěl mě zastřelit dalekonosnou puškou. Při zatčení udal, že je německý důstojník a jednal na váš příkaz. Je to pravda nebo lež?“

„Ujišťuji vás, pane, že jsem ho nikdy neviděl, nic o něm nevím a nevím nic ani o tom pokusu o atentát!“

„Dobře. Poručíku, trváte na své výpovědi? Upozorňuji vás, že pokud jste lhal a nejste německý důstojník, nepožíváte práva válečného zajatce a budete souzen jako sprostý zločinec!“

Poručík pohlédl na velvyslance zoufale. „Jsem německý důstojník, pane majore, přísahám! A byl jsem k provedení svého úkolu zmocněn právě panem velvyslancem!“

„Ten muž lže!“ křičel vážený diplomat. „Je to sprostý lhář! Ať dokáže, že mluví pravdu!“

„To dokázat nemohu; nesměl jsem mít žádný průkazný materiál!“

„Tak vidíte, pane de Guyrlayowe! Je to nějaký zločinec; já vás ujišťuji svým slovem, že Německé císařství s ním nemá nic společného!“

„Tak. Nemáte tedy o něho zájem?“

„Ne! A nemám dalších důvodů o tom mluvit!“

Charry se obrátil k poručíkovi. „Škoda, chlapče! Jak vidíte, vaši krajané se nehodlají vaší osobou zabývat. Já taky ne.“

Kývl na černého gladiátora; ten mávl rukou a zasáhl poručíka hranou dlaně do zátylku. Bylo slyšet, jak zapraštěla páteř; ubohý mladík jen vzdychl a skácel se na chodník.

„Proboha!“ vykřikl velvyslanec. „Co to děláte?“

„Soudím. Máte snad nějaké námitky?“

„To ne... ale musím protestovat! V zájmu lidskosti...“

„Škoda. Uznáváte aspoň, že to byl Němec?“

„Cože – on je mrtev? Vy jste zavraždili člověka, jen tak před mýma očima, bez výstrahy a...“

„On mi taky nevzkázal, že mne chce zabít.“

„Ale přesto... v zájmu humanity!“

„Dobrá. V zájmu humanity – přehoďte jim ho přes plot. Mohou si ho pohřbít, když jim na něm tak záleží. Na shledanou, pane velvyslanče. A podruhé si podobné nepříjemnosti ušetřete!“

Charry se otočil, pobídl koně a odjížděl. Velvyslanec zíral na tělo důstojníka, z jehož úst vytékala krev a barvila sníh jeho zahrady čerstvě na rudo. Chvěl se po celém těle: „To je hrozné! Ten sprostý vrah! Ještě včera jsem mluvil s tím ubohým mladíkem... a on ho dá zabít kvůli takové maličkosti jako zločince! Pro všechny svaté...“ pak se obrátil k tajemníkovi: „Okamžitě připravte depeši pro Berlín!“


Charry se vrátil na nádraží a oznámil, že se pojede zpět.

„Nemám náladu se tady s kýmkoliv bavit! Dostali výstrahu a já doufám, že dost jasnou! Pan velvyslanec je sice gentleman; ale ani on si nesmí dělat z huby prasečí chlívek!“

Napřed chtěl vylézt na svoje místo na lokomotivu, potom však jen mávl rukou: „Odpusť, kamaráde Baumanne; ale nebudu s tebou sloužit! Jdu si lehnout, potřebuju se prospat. Ráno budeme doma, ty můžeš jít spát, ale já budu muset zase provádět spoustu nepříjemných věcí...“

„Já tě chápu, soudruhu Charry!“ řekl starý železničář.

Bruno ani Odilie na nádraží nebyli, ale Diana objevila Blanche, pobíhající sem tam jako splašená. Jak uviděla Dianu, okamžitě začala vykřikovat na celou nádražní halu:

„No ne, teda! Ty vypadáš! To je nádhera, jak sis to udělala? Já bych chtěla taky něco vytetovat na hlavu – takovýho draka třeba! Jenomže, já bych nemohla mít tak krásnou hřívu, jako máš ty, koukej – ty vlasy mi vůbec nerostou, nevíš, co mám dělat?“

„A mažeš si hlavu strojním olejem?“ ptala se Diana vážně.

„To ne! Ale jinak snad vším, co existuje!“

„Blanche, uvažuj trochu logicky: vlasy ti nemůžou narůst, když sis je nechala čerstvě ostříhat! Mně můžeš věřit, nejsem takhle ostříhaná poprvé a vím, že to trvá nejmíň rok, než tvůj účes zase začne k něčemu vypadat!“

„Nojo – ale když tobě to hrozně sluší! Já vypadám jako pometlo, ať dělám, co chci! Nevíš, co bych měla dělat?“

„Nevím. A lituji, spěchám domů... tedy jako do naší pevnosti.“

„Fakt? A mohla bych s tebou?“

„Nemohla. Ještě by se ti tam něco stalo.“

„Co by se mi mohlo stát? Nejsou tam žádný ženy?“

„Pár jich tam je...“

„Tak vidíš! Vezmi mě s sebou, prosím prosím!“

„Ale doma by tě jistě nepustili!“

„Náhodou! Mamá mi dovolila, abych si dělala, co chci!“

„Takže už ztratila veškerou naději?“

„Pošlu jí ze Schwarzbergu telegram, aby se nebála! Ale dovolíš mi, abych si nechala něco vytetovat na hlavu, že?“

Diana mávla rukou. „Tak pojeď... ale, to nebudeš potřebovat nic s sebou? Žádný zavazadla a nic?“

„Měla bych? Já myslela, že uniformu tam vyfasuju!“

„Konečně, proč ne. Tak pojď!“

Charry rozhodně nebyl nadšen, že Blanche opět vidí. Avšak mávl rukou, zabalil se do deky a natáhl na lavici. Diana se napila horkého čaje, zalehla k němu a usnula také – zatímco Blanche se posadila k ostatním, rozhlédla se a začala okamžitě laškovat s našimi jezdci...


Valérie se samolibě usmála; Julka dostala strach, že ji vyzve k praktickému potvrzení pochopení svých slov, ale naštěstí včas ji napadla otázka: „A jak je to u kluků?“

Va zaržála nadšením. Vysvětlila, že zásadně jiné; muži jsou především bytosti na nižším vývojovém stupni, takže přikládají příliš velkou důležitost činnosti svých směšných přívěsků. Dál u nich sehrává nesmírnou roli postavení ve smečce, tedy společnosti jak řádové, tak jiné; toto postavení mylně spojují se svou sexuální zdatností. Je to pozůstatek reliktních opičích reflexů, takže v zaslepenosti svou touhou nedokážou uvažovat realisticky a střízlivě. K takovému pojetí by se žádná správná princezna nikdy nesnížila; a kdyby náhodou, má přece věrné kamarádky, které se postarají, aby se jí vrátil chladný rozum a střízlivá vyrovnanost.

Při té příležitosti Valérie odbočila ke vzpomínkám na akce, kterými se zabývaly na škole. Jakmile postřehly na některé dívce známky zamilovanosti, okamžitě zahájily protiakce: nepřetržité sledování, kontrolu korespondence, důkladný průzkum veškerých dosavadních činností objektu (tj. toho kluka) v oblasti duševní i tělesné, se zvláštním zřetelem k pokleskům a chybám, kterých se od kolébky dopustil. Pokud vzplanul láskou pouze on, bylo to jakž takž v pořádku; dívka ho mohla přinutit k různým úsluhám, které potřebovala. Pokud však byla i ona postižena dočasnou milostnou zaslepeností, zahájily kamarádky léčbu s přímočarou obětavostí čtrnáctiletých slečen; zejména jí kazily jakékoliv možnosti skutečného sblížení.

Konce těchto vztahů byly dva: buď se operace podařila, dívce se vrátila ztracená rozvaha a kluka odpálkovala do dálky či obratně vmanévrovala do postavení zcela podřízeného hlupáka, který však za své úsilí nic nedostává; to bylo považováno za výhru. Nebo přes veškeré úsilí byla láska dokonána, milenec zvítězil a dívka přestala být pannou. Od té chvíle se nepovažovala za řádnou členku spolku; postupně se vyvazovala ze všech povinností, bylo jí dáváno na vědomí, že poklesla a dopustila se chyby, sama už neměla tu tendenci sbližovat se s druhými... zkrátka postupně odcházela. Na nějakou dobu se ještě mohla vrátit v případě, že ji milenec zradil, zklamal či opustil; ale všechny věděly, že si co nejdřív najde nového a stejně odejde. Přály jí to; ale už to zkrátka nebylo ono. Mezitím přišla nějaká nová...

V tu chvíli Julka nějak nepochopila souvislosti, zvláště když jí Valérie začala vysvětlovat rozdíly mezi ošacením, ozdobami, účesem a chováním panen a nepanen. Panny vypadaly v podstatě jako kluci: vlasy nosily na ježka, šaty co nejjednodušší, ozdoby pouze magické, přivolávající dobré důsledky; a chování tajemné jako hrad v Karpatech. Dívky žijící s milencem si nechávaly vlasy růst volně a upravovaly je podle módy, strojily se přitažlivě, ozdoby si nechávaly darovat a hlučným smíchem upozorňovaly okolí na svou existenci. Postupně byly uznávány za dospělé.

Julii to konečně došlo: Valérie hovoří o zvyklostech spolku zvaného Panny Měsíce, vynikajícím krutou tvrdostí ke svým členkám – což byly skutečně čarodějky, bojovnice a panny. Slyšela o něm mnohokrát a zpočátku nechápala, proč ji s ním spojují; že je panna, je podle ní její soukromou záležitostí, do níž nikomu nic není. Tento postoj zas nechápaly ostatní; podle nich bylo chybou, že se Julie nechová přiměřeně svému stavu. K jejímu překvapení vzpomínala Va na tyto časy nostalgicky a přestože si od té doby příjemně užívala, bylo jí ještě pořád líto, že od Panen odešla.

Julka navrhla vrátit se ke klukům; Valérie vysvětlila, že tam se k problémům přidává ještě touha dominovat, vlastnit a velet. Uspokojování různých nároků nadřazeného je součástí povinností podřízených; pokud to nečiní, nastoupí činnost zvaná šikan, při níž je různě týrán, dokud se nepodřídí. O to, kdo bude nadřízený, kdo podřízený a v jakém pořadí, se vedou neustálé boje; součástí těch bojů je přinutit podřízeného protivníka, aby vykonával ty nejodpornější věci. Běžné je brát nepřítele do otroctví na určený počet hodin nebo dní, pokud prohraje souboj; po tu dobu si s ním vítěz může dělat, co chce. Pokud dojde mezi dvěma bojovníky několikrát k výměně, může si být každý jist, že mu to vítěz příště patřičně osladí.

Jak kluci postupně stárli, ubývalo přímočaré brutality, avšak nastupovaly zvyklosti rafinované. K těm patří protekce vůči mladým, nezkušeným či právě příchozím jedincům. Snem mnohých je odchytit si ve volném světě otroka (ve světě mimo řád!); ten pak svému pánovi slouží, aniž by měl nějaká práva. Není to tak snadné; pán se musí smířit s povahovými zvláštnostmi, které by u kamarádů netrpěl: chamtivost, zrádnost, nedodržování daného slova; dokonce hloupost! Postupně se těm, kdo pečovali o nějakého podobného jedince, stávala tato péče základní činností, vzájemně se chlubili svými úspěchy a stěžovali si na trestuhodnou tupost svých otroků. Přesvědčili se, že vychovávat bílé kluky, získané mezi zločineckými vrstvami, je velmi obtížné, až bezúčelné; zato otroci černí, hnědí a všelijací míšenci jsou vysoce ceněni. Sice nevynikají velkou inteligencí, ale prochází jim to, neboť jsou blíž ke zvířatům a zvířátka všichni milují. Černému klukovi projde leccos, co by bílý ošklivě odskákal.

Takže Julka konečně pochopila postavení Tori. Uvědomila si, že jakmile černým členům řádu jejich preferované postavení dojde, začnou toho zneužívat; mnozí nestydatě. Fakt: nemusejí nic umět, o nic se starat, nad ničím přemýšlet; stačí svézt se se svým pánem a nevzbudit jeho nelibost, což je většinou lehké. Tak si můžou docela snadno vybudovat příjemné postavení, které už jim zůstane, až se ožení a založí rodinu, vychovávající jedince podobného založení. Dlouholetí a dědiční řádoví otroci! Skvostné exempláře jsou třeba Ba M°Burru a jeho syn Šahin.

Tori naslouchala těmto řečem klidně a spokojeně, ačkoliv byla řeč zejména o ní. Va ji nešetřila; klidně ji označila za hloupou, línou, potměšilou a smilnou až perverzní. Dodala, že je jasné, že by ve světě mimo řád nejspíš umřela hlady. Pokud vůbec něco umí, tak způsobovat rozkoš svým bližním.

„To ale umím perfektně!“ smála se Tori.

Valérie pokračovala. Zmínila se, že vzhledem ke vznešenému původu od Baarfelta měly dívky v úmyslu zavléci Tori do školy, tam držet hrubým terorem a násilím přinutit, aby se něčemu naučila; bohužel je obelstila a začala se stýkat s kluky dřív, než si vůbec někdo všiml její existence. Vyjádřila přesvědčení, že ten, kdo s ní spal poprvé, musel být pedofilní maniak, ježto ačkoliv o holčičky kolem patnácti je zájem velký, o usmrkance pod deset už tolik ne; kdyby se někdy přišlo na to, kdo to vlastně byl, Valérie by navrhovala zavřít do příslušného ústavu nebo případně dát na výzkumy Pannám Měsíce. Bohužel Tori označuje za svoji první lásku každého, kdo se jí zalíbí, bez ohledu na to, zda to je možné či nikoliv; jako v jakémkoliv jiném případě, ani v tomto jí nelze věřit jediné slovo.

V tu chvíli Tori udělala prsty pár značek; Julie vyrozuměla, že se ptá, zda něco může s nějakou hlavou. Valérie odpověděla ano, aniž přestala mluvit; takže Tori vyskočila a podala si své toaletní potřeby. Byla to kožená kazeta s hřebeny, sponkami, nůžkami, nožíky, tetovacími jehlami, štětečky a předměty, jejichž účel byl Julce nejasný; něco měla z domova, něco vyškemrala zde. Když se nešťastnou náhodou dozvěděla, že někteří pošetilí muži jsou ochotni za lásku dívkám platit a dávat dárky, zajásala a rozhodla se zkusit je z nich vymáhat.

Teď uchopila nůžky, přistoupila k Julii a začala jí prsty čechrat vlasy. Julka se nejdřív zarazila, potom si vzpomněla, co vyváděla včera u dubu a řekla si, že je to stejně už jedno. Tori jí s potěšením cvakala na hlavě nůžkami a Julii padala černá srst na šátek, který jí Tori uvázala kolem ramen. Nejdřív se domnívala, že ji ostříhá úplně; ani jí to moc nevadilo, ale to neměla v úmyslu ani Tori, ani Valérie. Při práci se zřejmě dohadovaly prsty, což Julka zcela neovládala.

V tu chvíli vpadla dovnitř Florence a otázala se, zda dámy vůbec dneska půjdou na přednášku, když nestihly rozcvičku ani ranní pobožnost. Valérie odpověděla, že rozcvičku si hodila s Tori, přednášku provádí právě teď a na snídani zcela určitě půjdou, až Tori dodělá Julce hlavu. Florence si k nim sedla, kritizovala práci Tori a vzpomínala na švandu, kterou užily ve škole, když byla Pannou Měsíce.

„Tys vůbec někdy byla pannou?“ píchla ji Julka, která se mohla hůře hýbat, ale mluvit ano.

„Divila by ses!“ potěšilo Flor, že se může svěřovat. Takže hned začala vykládat různé příběhy ze svých erotických začátků; Julka by asi utekla, ale Tori nedovolila, bavilo ji to. Naopak se začala s oběma o něčem dohadovat, totiž o přípravcích, kterými chce Julčiny vlasy vylepšit. Prozatím použila voňavého oleje, kterým jí namatlala hlavu a počala citlivými prsty něžně masírovat. Bylo to tak úžasně příjemné, že Julka na chvíli ztratila špatnou náladu. Když nic jiného, masírovat Tori dovedla; škoda, že stejně ráda masírovala kluky na opačném konci.

Když skončila, Julka se na sebe podívala do zrcadla a čekala něco strašného, ale kupodivu jí to velice slušelo a líbila se sama sobě, což se jí stávalo málokdy. Teď už nevypadala jako mladý muž, vypadala jako velice hezká dívka, ovšem s neuvěřitelně krátkým účesem. Něco podobného viděla na Freye v Granadě; tam měl každý chuť ji hladit jako kočku, což Julka rozhodně neměla ráda a nehodlala připustit; avšak došlo jí, že bude muset.

Ale snídaně vylákala taky Estragona; přišel v náladě, kterou lze definovat jako útok pluku lehké kavalerie: hledal, na kom se vyřádit. Když zjistil, že Charry odejel do města za nějakým důležitým posláním, domníval se, že by to měl vědět jako jeho zástupce; i bylo mu řečeno, že velení převzal Yamanaki a Miguel prohlásil, že to je dost, protože je jediný, kdo nemá místo mozku piliny. Potom se prošel po pevnosti a každému vynadal; což bylo třeba, neboť se mnozí nestoudně flákali.

Také narazil na jakéhosi Slováka, který se motal po dvoře a šířil okolo sebe alkoholickou vůni.

„Co ty tady děláš?“ řval Estragon. „Jsi opilý jako prase!“

Slovák se na něj jenom mile usmíval – a nerozuměl. Vévoda mávl na Denise; jako Maryščina bratra (a jediného člověka schopného tlumočit ze španělštiny do polštiny a naopak) si jej dost vážil a byl ochoten přijmout jeho pomoc.

„Říkal, že jsi ožralý jako prase!“ řekl Denis česky.

„Ale veď hej, pán gróf!“ usmíval se Slovák. „Veď ako by ony vyzeraui, keby vypiui toľko pálenky ako ja! Veď ony by byui ešče väčšie prasa, any by chodyt nemohui...“

Denis se řehnil na celé kolo, až ho Estragon chytil za vlasy a slíbil, že mu tu kadeř utrhne, jestli to okamžitě nepřetlumočí; Denis tedy přeložil, i když ne s těmi nářečními okrasami, jimiž vyšperkoval svá slova provinilec. Vévoda chvíli nevěřícně zíral na Denise, zda si to nevymyslel, tohle mu za celý život nikdo neřekl; pak se rozeřval jak na lesy. Na to už Slovák nečekal; vmžiku prokličkoval mezi nákladními vozy a byl pryč, jako by se po něm zem slehla. A Miguel řval a sakroval ve všech řečech, které za svůj život stačil poznat.

Pozvolna docházel k názoru, že Denis to určitě někomu řekne; když ne přímo Maryšce, tak aspoň sestře Julii, která to roznese po celé pevnosti. To by mu ani tak nevadilo; leč Maryšku chtěl podobných zvěstí ušetřit. Byla jedinou lidskou bytostí, před kterou nechtěl být pohaněn.

„Jdi a neopovažuj se mi ukázat na očích!“ řekl Denisovi. „Jinak tě hodím svým Indiánům – a ti umějí skalpovat!“

„Já zas umím zdrhat!“ řekl Denis a předvedl to.


Maryška opustila pokoj také; nasnídala se, pochválila Julce účes a potom zalezla do jejich pokoje. Tori tam už byla, rovněž Valérie přišla, hledat sponu do vlasů. Julka ji ujistila, že ji určitě nemá, což znělo zlomyslně. Za Valérií přišla Veronika, za ní Florence a tak dál; až by se člověk divil, kolik děvčat se vejde do tak malého pokoje. Maryška zásadně odmítala vyjadřovat se ke svým osobním záležitostem, ale neodolala.

„Když ty jseš pitomá!“ poučovala ji Veronika právem zkušenější. „Jaký rozumný domlouvání s Estragonem? Pamatuj si, ty kozo, že na to nemáš dost pevně stavěnou kostru!“

„Proč? On je docela milej – jenom se mu nesmí odporovat. Když s ním souhlasíš ve všem, tak je hodnej!“

„Jo, vidím! Od toho máš tu modřinu pod okem!“

„Ale ne! To se jenom zprudka otočil. Myslel si, že se mu bráním – on mi nerozumí, když mluvím německy!“

„A ty ses nebránila?“

„Ale ne – jenom jsem se chtěla svlíknout! Víš, on všecko, co nedokáže rozepnout, roztrhne. A já... nemůžu přeci pořád kupovat nový prádlo, to by moh každej pochopit!“

„Tak nemáš nosit vůbec žádný prádlo!“ radila Valérie.

„On říká, že slušná žena nechodí nahá; když chci někam jít, tak se musím hned potom oblíct. Když je do čeho...“

„Počkej, já nějak... takže když jsi nahá, tak ti nadává – když máš něco na sobě, tak to rozerve, jo? Není cvok?“

„Ono prádlo ho... děsně vzrušuje!“

„Povídám ti jasně, je blázen!“ vykřikovala Veronika. „Normální člověk se nevrhá na ženu jako na kořist při každý vhodný i nevhodný příležitosti!“

„Miguel přeci taky ne! Jenom když ho vyprovokuju!“

„Proboha – ty ho ještě ke všemu provokuješ?“

„Ale ne! Tak mimovolně, já ani nevím! Například když mu zpívám, tak se mu musím dobře dívat do očí. Nebo když na něho promluvím nebo ho pohladím po vlasech... nebo když se na něho podívám...“

Valérie se smíchy válela po zemi. „Nebo když jsi s ním jen na chvíli o samotě, co?“

„To taky. Ale to zase ne vždycky...“

„Já se zblázním – ne vždycky! To ty seš praštěná!“

„Proč? Co je na tom špatnýho, že mě má rád?“

„Svatá panno!“ spráskla Valérie ruce. „Tomu ta holka říká, že ji má rád, když se na ni bezdůvodně vrhne a...“

„To nebejvá bezdůvodně!“

„Tak řekni, od čeho máš ty modřiny na rukou a nohou!“

„Co můžu dělat, když mi sevře ruku v prstech? Má moc velkou sílu; ale on to tak nemyslí! Někdy je docela něžný a přítulný!“

„Něžný a přítulný! Miguel Estragon! A když nepodlehneš na první požádání, tak ti dá pár facek!“

„Když se nebráním, tak ne!“ řekla pyšně Maryška.

Zatímco všechny ostatní se smály, Julka se tvářila nešťastně. „Nevím, jestli to zrovna já můžu posuzovat, ale... nezdá se ti, že začínáš trochu moc... divoce? Co když tě ten vévoda nechá?“

„Proč by mě měl nechat? Já ho mám ráda!“

„To myslíš, že on tebe má taky rád? Že s ním budeš moci žít léta, jako jeho žena? A on ti bude tohle dělat každý den?“

Maryška pokrčila rameny. „A co má být?“

„Bude tě bezdůvodně týrat, nadávat ti, šikanovat tě... to si všechno chceš nechat líbit?“

„No... on řekl, když nebudu dělat nic zlýho, že mi ubližovat nebude. Jenom nesmím zlobit...“

„To s tebou bude lehký! Ty seš tak hodná, až skoro blbá!“

„Například takhle ostříhat bych se nechat nesměla,“ dotkla se Maryška Julčiných vlasů tak opatrně, jako by se mohla popálit. „Nebo si nechat něco vytetovat... ten by mi dal!“

„Hm... ale jinak si můžeš dělat, co chceš?“

„Jistě! Slíbil, že mi dovolí všechno...“

„Jak ti to říkal, prosím tě?“

„No – španělsky. Myslím...“

„Ty umíš španělsky?“

„Náhodou jsem mu rozuměla!“

„Maryško, brzdi! Miguelovi v afektu nerozumějí ani Španělé, já si neumím představit, že by...“

„Já nevím, co proti němu všecky pořád máte! Jako kdybyste mi ho záviděly... vedete takový řeči! On je přece docela hodnej, až se mi podaří ho trochu zkrotit, uklidnit... všecky uvidíte! Modlila jsem se k Panně Marii Czenstochowské, aby mi ho dopřála – tak mi splnila přání! To nemůžete chápat... Vy totiž nedokážete ocenit tak úžasnýho člověka, jako je Miguel! Já ho mám ráda a vy to nedovedete žádná pochopit!“ vzplanula Maryška.

„Fakt,“ řekla Veronika. „To my asi opravdu nedovedem!“


Po obědě se počasí ještě zhoršilo, dokonce přišla sněhová vánice; princezny dospěly k názoru, že vylézat je čirý nerozum a že nejlíp jim bude u rozpálených kamen. Pak to opravily, že ještě líp bude v rozpálené sauně, což realizovaly. Sotva se tam všechny shromáždily, přiběhlo pro Maryšku Estragonovo páže, aby přišla okamžitě k pánovi.

„Utíkej, nezdržuj se!“ pošklebovala se Valérie. „Páníček pískne, poslušnej pejsek přiběhne. Aby nedostal řemenem!“

Ale Maryška skutečně uposlechla, ustrojila se a pospíchala, aby nevzbudila nelibost. Během oblékání jí dívky nabídly, že všechny jí věnují svoje spodní prádlo, aby měl Estragon co na ní trhat; ony je tak příliš nutně nepotřebují.

Jiné urážky je už nenapadly, tak se soustředily na Miguelovo páže; byl to hezký kučeravý kluk, kterému táhlo na patnáct a byl zároveň dětsky půvabný i slibně mužný, jen se nesmírně ostýchal a nechtěl s nikým mluvit, zejména ne s princeznami. Avšak dostal příkaz, že ho pán celé odpoledne nechce vidět; byl z toho poněkud zmaten a nevěděl, kam se vrtnout.

„To máš jednoduchý,“ řekla mu Valérie. „Zůstaň s náma!“

Vyjevil se ještě víc; pokoušel se lámanou španělštinou vyložit, co smí a co nesmí a jak na tom je; dělaly si z něho legraci.

„Ty se nechceš vykoupat? Ale to by ses musel svlíknout!“

„Ne!“ vykřikl. „Pán – zakázal! Paco nesmí!“

„Paco může,“ řekla Valérie. „Tori, postarej se!“

Tori se počala tisknout a její štíhlé obratné ruce všelijakým způsobem hocha ovíjely a dráždily. Povídala mu něco, ovšem jemu to k ničemu nebylo, protože nechápal. Princezny si z něj dělaly legraci, další přiskočily na pomoc a postupně ho svlékly. Stalo se mu to zřejmě poprvé; Valérie by ho ráda vyslechla, ale skutečně neuměl španělsky.

Konečně byl zcela nahý, snažil se zakrývat rukama, ale Tori se mu příliš vtírala. Je sporné, zda se mu líbila, byla velmi černá a někteří lidé na to nejsou zvyklí. Vysvětlovala, že kdyby si přál, může mu udělat na tělo nějaké hezké tetování; zděsil se. Na vyzvání si prohlédl tetování přítomných děvčat, ale mělo to na něj jen ten výsledek, že se zakrýval podstatně víc. Taky mu po čele hojně tekl pot; na tom taky není nic divného, v sauně bylo strašlivé vedro.

„Nech ho, Tori,“ řekla konečně Valérie. „Je to ještě dítě!“

„Paco ne dítě!“ odporoval chlapec, ale byl přilepen ke stěně a odmítal se pohnout nebo odkrýt.

„Když Paco ne dítě, tak s Tori!“ zablýskla zlatýma očima.

„Ale odveď si ho někam bokem,“ řekla Veronika. „Znásilňovat ho před veřejností, to bysme už byly perverzní!“

Tori to odsouhlasila a odvedla Paca do odpočívárny; po chvíli zaslechli, jak společnými silami přisunují ke dveřím lavici.

„Proč?“ chichotala se Florence.

„Asi jeho přání! Ale aspoň musel dát ruce od těla!“

„No jo – ale koho teď budeme týrat?“ ptala se Julka.

„Když ses zeptala, tak tebe, ne?“

„Hele, já už mám dneska vyděláno! Podívej se mi na hlavu a...“

„Fakt, sluší ti to! Jseš strašně hezká holka. Já bejt Janek Dunbar, tak nezaváhám a ženu se sem i v tý vánici!“

„Pořád Dunbar...“ začervenala se.

„Co? Švíca se ti vdala, teď seš na řadě ty! U Tori nemůžeme počítat, že by nám vystrojila svatební hostinu...“

„U Maryšky taky ne. Ona by možná chtěla, ale Estragon by ji umlátil, kdyby se jenom zmínila...“

„To se tak nerad žení?“

„Jo, ty to nevíš! On je totiž taky příšerně lakomej! Jednou šli pít s Donaldem MacLawwenem a Estragon pořád Dona hecoval, jak jsou Skoti lakomí a chamtiví. Dopadlo to tak, že Miguel zaplatil první kapku a Donald všecko ostatní...“

Když se všechny vysmály, počaly řešit otázku další výzdoby zde přítomných dam; jednalo se zejména o tetování, ježto o změnu účesu žádná neměla zájem. Probíraly se různé varianty draků, šelem existujících i vymyšlených, hadů menších na kotník nebo na krk i větších přes celou dámu, dravých ptáků, koní i jednorožců, tropických ryb a květin. Bohužel hovořily pouze teoreticky, neboť žádná neměla vážný zájem.

Teprve když už horkem nemohly vydržet, chtěly se jít vykoupat; při tom si vzpomněly na dvojici v odpočívárně a rozhodly se, že je nebudou rušit, vyběhly tedy na dvůr a vyválely se ve sněhu. Se smíchem se vracely zpátky – když tu se náhle rozlétly dveře. Mladý Estragonův panoš v nich stál hrdě a s úsměvem hlásil:

„Paco chlap! Žádný dítě!“

A vůbec se nebránil, když ho začaly objímat.


Maryška se zúčastnila večerního zpívání; Estragon byl rovněž přítomen, dokonce slíbil, že přijdou i ráno, což od něj byla zřejmě oběť. Ještě větší byla, že na Maryšce nebylo znát stopy dalšího násilí. Že by se začal napravovat?

Zato Tori byla jako utržená ze řetězu; v kuchyni uvařila něco, co mělo ohavnou barvu i zápach, přinesla to a ukecávala Julii, aby si to nechala napatlat na vlasy. Ani nemusela přesvědčovat dlouho, Julka se jen zasmála a řekla, že jí je všechno jedno. Ukázalo se, že se nejedná o jeden přípravek, nýbrž dva, takže jí polovinu natřela jedním a druhou jiným; pak jí zavinula hlavu ručníkem a nařídila jít spát. Julka poslechla na slovo; z jedné strany se k ní přivinula Valérie, z druhé se vecpala Tori.

Dobrou noc!

Za časného rána se probudily a Julka se zajímala o výsledek; když se prohlédla v zrcadle, užasla, že její vlasy mají barvu doposud v civilizovaném světě nevídanou: polovina bledě modrá, druhá polovina světle zelená. Jestli předtím vypadala dost divně, teď už vážně mezi lidi nemohla.

„To je krásný!“ vykřikovala Valérie. „Jak jsi to udělala?“

„Obyčejná barva na látky,“ smála se Tori. „Už to dlouho chtěla vyzkoušet, ale zatím nenašel nikdo, kdo se nechal!“

Na rozcvičce způsobila Julka senzaci; všichni ji prohlíželi, hladili po vlasech a chválili. Denis trval na tom, že mu jeho jediný pramen vlasů musí Tori nabarvit na modro; slíbila mu to, avšak další požadavky odmítala s výmluvou, že má málo barvy.

Estragon se ranní pobožnosti nezúčastnil, zato Maryška ano. Pak se konala přednáška a snídaně; během té doby se vrátil Charry se svým oddílem. Stačil se už stavit ve městě u Belliniho, aby se přesvědčil, jak si počíná ve funkci velitele města. Byl spokojen, neboť Bello pozatýkal (dle drbů po městě kolujících a různých udání osob důvěryhodných i jiných, zejména nevěstek) řadu lidí, které pozavíral do městské šatlavy a prováděl výslechy ohledně rozkrádání, pochybných kšeftů s nepřítelem a podobně. Prosil, aby ho nechali výslechy dodělat a podat návrhy na opatření, což bylo schváleno.

Diana s sebou přivezla výstředně učesanou dívku v černé uniformě, rovněž neobvyklé. Jmenovala se Blanche a všecko se jí líbilo: pevnost, vlajkosláva nad bránou, tábor na nádvoří, zbraně, koně i lidé, zejména muži. Ona se taky všem líbila.

Dle vžitého zvyku byla představena princeznám; zdravila je s jásavým nadšením a vykřikovala, jak je ráda, že je poznává. Už dávno si přeje poznat všechny ty skvělé lidi, kteří tady jsou, seznámit se s jejich zvyklostmi a zapadnout do kolektivu.

„Máš snad nějaký nápad, v čem bys nám mohla být užitečná?“ ptala se Veronika, když ji vítala. „Umíš něco?“

„Já umím všelicos!“ pochlubila se Blanche. „V současné době se zabývám studiem vysoké magie!“

Veronika si vyměnila překvapený pohled s Valérií; potom se zeptala tónem, který by vnímavějšího člověka varoval: „Čeho?“

„Vysoké magie!“ opakovala Blanche hrdě. „To je tajná věda, která se zabývá ovlivňováním bytostí mimo tento svět...“

„Já vím, co je magie.“ řekla opatrně Veronika. „Jenom mi není jasné, co na této vědě studuješ!“

„V současné době vyvolávám démony!“

Valérie sestru odstrčila a zeptala se sama: „Vážně? A už se ti někdy povedlo nějakýho vyvolat? Jak vypadal?“

„Je pochopitelné, že démon jako bytost povahy nehmotné se nám tak snadno nezjeví,“ Blanche byla ráda, že ji někdo bere vážně, takže se rozhodla pronést kratší přednášku. „Avšak projevuje se různými jinými způsoby: třeba klepe stolečkem, posunuje skleničku po stole k jednotlivým písmenům, rozpohybuje siderické kyvadlo či dokonce virguli...“

„Ano, chápu. A tím se zabýváš ty? Jak jsi přišla na to, že by s tím mohli mít něco společného démoni?“

„Řekla mi to má duchovní učitelka, paní profesorka Odilie Raubvogelová! To je vysoce kvalifikovaná čarodějnice; dokonce hledá pomocí virgule vodu pod zemí!“

„Tak to jo,“ Valérie byla nucena přemáhat smích. „Až budeme někde potřebovat vykopat studnu, my ti řeknem. Zavoláš nějakýho démona, dáš mu rozkaz a on nám ji vyvrtá čenichem!“

„No... mně to ještě tak spolehlivě nejde!“ zaváhala Blanche.

„Jenom klid,“ usmála se Veronika. „Pár dní s náma a půjde ti to dokonce i bez virgule...“

Blanche byla přijetím nadšena; vzápětí se vrhla na Julku a počala z ní tahat rozumy, jakým způsobem získala tak nádhernou barvu vlasů. Julka ji odkázala na Tori, která zrovna natírala Denisovi jeho kadeř na modro; dala se ukecat a zbytkem zelené barvy napajcovala Blanche to, co měla na hlavě. Potom jí ještě dali leopardí uniformu, aby se nelišila od ostatních, a jejímu štěstí nestálo nic v cestě.

Totiž... jen jedna maličkost. Blanche byla dívka nesmírně aktivní a činorodá. Toužila být užitečná, oblíbená a vážená mezi všemi; měla však bohužel pocit, že ji nikdo nebere vážně. Běhala tedy po pevnosti a do všeho se pletla, až se vnutila taky na operační sál, kde zrovna probíhala operace slepého střeva jednoho jezdce. Operovala Florence, instruktážní dozor měla Veronika, která během operace poučovala houf mediček. Blanche se vmísila mezi ně, bohužel když spatřila krev, zkolabovala a bylo nutno ji křísit. Ostatní z ní měly legraci.

Mezi jezdci se příhoda ovšem rozkřikla; několik kamarádů dotyčného navštívilo Blanche a obřadně jí poděkovali za účast. Vysvětlili jí, že projev takového soucitu s utrpením bližního svého je mezi čarodějkami nesmírně vzácný; obvykle projevují velmi málo lidských citů i v případech mnohem závažnějších. Takže pozvali Blanche k přípitku na zdraví kamaráda a následné hostině v jejich táboře, což ochotně přijala.

Tam se nenechala dlouho prosit a rozpovídala se o svém životě do současné chvíle a všech svých úspěších v magii i jinde. Jezdci byli velmi příjemní a milí; seznámili ji s existencí Neviditelné říše a navrhli, zda se nechce zapojit také. Když se jim pochlubila, že pochází z rodu baronů de Graccy a je dcerou francouzského velvyslance, byli přímo nadšeni; titul baronky de Graccy jí ochotně odsouhlasili i ve své říši.

Potom jí (prokládaný skleničkami chutného pití) předestřeli svůj návrh, jak by mohla pomoci vyřešit jejich problémy. Bohužel mezi jezdci existuje řada všelijakých sporů, jež se řeší různě, nejlépe soubojem, někdy dokonce řadou soubojů. Uzavření míru je podmíněno obřadem sbratření, který lze provádět různě, avšak ten nejlepší způsob je, že se dva nebo více kamarádů současně ožení s nějakou vznešenou dámou. Zná Blanche systém současného manželství s více partnery? Je ochotna se eventuálně provdat za kamarády, kteří takovou pomoc potřebují?

Blanche vhrkly slzy do očí nad vlastní ušlechtilostí. Bylo jí jasné, že tak úpěnlivé prosby nesmí ponechat bez vyslyšení. Hned dala souhlas, jenom chtěla vědět, jak budou probíhat detaily obřadů a jaké budou v tom směru její povinnosti. Vysvětlili jí, že vzhledem k rozdílným zvyklostem jednotlivých skupin se svatba koná pokaždé trochu jinak, taky podle toho, kdo ji řídí; což může kdokoliv, všichni jsou dost kvalifikovaní na jednoduché obřady. Pokud by měla nějaké speciální přání, samozřejmě jí bude vyhověno.

„Tak dobře!“ prohlásila. „Kdy to můžeme uspořádat?“

„Chceš hned?“

Blanche nebyla proti. Jezdci rovněž nebyli proti, nálada byla výborná, ke svatbě velmi vhodná.

„Za koho se tedy mám provdat?“ zajímalo ji.

„Jsi náš host,“ uklonil se jeden z nich. „Pro dnešek si vyber sama, kdo se ti líbí...“

Blanche odjakživa snila o tom, že se dostane do společnosti, kde postačí ukázat na některého muže a on se jí okamžitě začne dvořit. Teď se dostala mezi muže, kteří byli ochotni se za ni na jediný pokyn provdat; někteří byli mladí a krásní, jiní zas zkušení v boji a zdobení četnými jizvami z předešlých střetnutí; někteří dokonce moudří. Ale všichni ochotni dát jí srdce, ruku a případně zvučný titul.

Tak si vybrala; jeden z těch váženějších ji okamžitě oddal s asi třicetiletým důstojníkem z Aquitánie, který měl titul hraběte de Grasillaque; titul platil bohužel jen v Neviditelné říši, jinak spočívalo jeho jmění v cenných zkušenostech, jizvách a šrámech a několika nelegitimních dětech, o něž se ovšem nestaral, jelikož o nich ani nevěděl. Jezdci jim připíjeli na zdraví a ujišťovali Blanche, že si vybrala dobře; stejně skvěle, jak hrabě šermuje, ovládá také mnohem intimnější zbraň, o čemž se Blanche může vzápětí přesvědčit.

Kdyby bylo jaro, sliboval Armand, že by ji uložil na lůžko z vonného kvítí; venku však hustě sněžilo, takže pod její tělo rozprostřel jen květovanou pokrývku. Blanche se přiznala, že jí při milování naprosto nevadí přítomnost dalších lidí, zvláště když s ní souhlasí a obdivují její počínání. Armandovi nevadilo na světě už téměř nic, uspořádali tedy svatební noc a Blanche se přesvědčila, že její manžel je skutečně vynikající šermíř. Jezdci se vesele smáli, zpívali, připíjeli jim a pronášeli žertovné poznámky, kterým se Blanche rovněž vesele smála.

Kromě jiného se přiznala, že ze všeho nejvíc nesnáší dlouhou erotickou abstinenci. Již několik dní byla nucena spát sama, což ji velmi nebavilo! Až přišla sem a tady ji vítají tak pěkně! Byla dojata k slzám a vzápětí dovedena do extáze.

Když zcela vyčerpaný Armand odpadl, neovládl jeden z kamarádů svoje pudy a vrhl se na Blanche, aniž si vyžádal souhlas její i pana ženicha. Blanche se pokusila o mírnou obranu, avšak byl podstatně silnější než ona a ještě posílený alkoholem; až dodatečně se jí podařilo vyslovit otázku, jestli také tato svatba platí, když nebyla schválena předem, kdo vůbec je ten muž a jaký má titul.

Na to jezdci usoudili, že Blanche mezi ně zapadne. Vysvětlili jí svoje zvyklosti tak, že je pochopila – klidně objasnili, že schopnost vnutit svůj názor druhým je u nich součástí výcviku dospívajících dětí. Blanche je ovšem mimořádně chápavá a nadaná; bude zajisté dobrou manželkou každému, kdo ji získá. Blanche se zamyslela a zeptala se, za kolik mužů se může provdat během jednoho dne; dozvěděla se, že to snad nikde stanoveno není, ale že budou přihlížet k jejímu přání. Přemýšlela ještě usilovněji a prohlásila, že si bude muset ty manžely psát, jinak by mohla na některého zapomenout.

Jezdci opět vyjádřili nadšení. Jedním z velkých problémů jejich společenství byla averze většiny vůči zaznamenávání všelijakých úředních dokumentů. Blanche na rozdíl od jiných byla vzdělaná, tedy uměla číst a psát, a byla schopna vést dokonalou evidenci. Takže hbitě sehnali úctyhodně vypadající bichli v kožené vazbě, původně určenou za účetní knihu; i nazvali ji Úřední matrika sňatků princezny Blanche de Graccy a zaznamenali oba její manžely se všemi tituly, statky a hodnostmi.

Někdo navrhl, aby se každý sňatek zaznamenával na zvláštní list a byl potvrzen podpisy oddávajícího a vážených svědků, aby takto nabyl právní platnosti pro případ sporů s veřejnými soudy. Na požádání dále vysvětloval:

Je nesporné, že se dá očekávat bitva; kvůli ní jsou vlastně jezdci tady. V bitvě pokaždé někdo padne; lze očekávat, že hrdinskou smrtí sejde ze světa také několik manželů Blanche. V tu chvíli se dala do zoufalého pláče, bušila se do hlavy a byla by si i rvala vlasy, kdyby bylo co. Utišili ji a ujistili, že každou bitvu taky někdo přežije, ale stejně jí to bylo líto. Právě se do svých manželů zamilovala a bylo jí líto je ztratit.

Po uklidnění mluvčí pokračoval: Když někdo padne, objeví se problém, že spousta lidí odmítá uznat jejich pohledávky, případně dluhy. Jezdci jsou kromě jiného skvělí obchodníci; ovšem s placením to poněkud pokulhává, takže je každý každému neustále něco dlužen. Když pak dotyčný padne, je samozřejmé, že k dluhům se nikdo nehlásí, zatímco o pohledávky stojí leckdo, ale nikdo není ochoten je uznat. Nevadilo by Blanche příliš, kdyby si různé finanční transakce svých manželů přehledně zaznamenávala a případně se starala o vymáhání pozdějších dluhů?

Blanche ho ujistila, že by jí to nevadilo ani v nejmenším. Je absolventkou jakéhosi lycea, jehož nenáviděnou součástí bylo právo a účetnictví; sice do této chvíle netušila, že vzdělání někdy využije, ale je ochotna stát se univerzální dědičkou třeba za celý pluk, účty povede počestně a věrohodně a neutratí víc, než bude činit její podíl na zisku. Jezdci ji na oplátku slíbili, že ji zahrnou zlatem, jen co nějaké vybojují.

Řekněme si pravdu: téměř všichni nosili zlaté šperky, byla to jejich banka. Neměli důvěru k cennostem, které se nedají odnést na vlastním těle; především ne k bankovkám, které je nutno nejdřív předložit směnárníkovi, neboť pocházejí z různých zemí. Blanche měla naopak k bankovkám velikou náklonnost a jednání s finančními ústavy jí nevadilo. Vznešeností své rodiny mohla navíc leccos přikrýt; proč toho nevyužít?

Takže Blanche zůstala žít s jezdci; slíbila jim, že se stane jejich bankéřkou, směnárnicí a univerzální dědičkou, a že se do žádné bitvy nepohrne, aby tam náhodou nezahynula, protože tehdy by celý obchod nenávratně padl. Zapili to spoustou alkoholu, čímž byla smlouva uzavřena. Od té chvíle se Blanche provdala za řadu různých osob; a protože sama nebyla schopna všechno stihnout, pozvala z města pár kamarádek, které jí v tom pomáhaly.

Jaký je vlastně rozdíl mezi ní a děvčaty z nevěstince Červená růže? Jak já to mám vědět? Jsem přece jenom obyčejný tygr!


Julii pozvaly Ještěrky, podívat se na jejich nový bazén, který vybudovaly ve svém lázeňském komplexu. Což byla sestava staveb ze dřeva, plachtoviny a všeho možného, kam se Julka občas chodila sprchovat, ale to tam bazén ještě nebyl. Teď jo, a byl dost zvláštní, částečně zapuštěný do země, jinak z impregnované plachtoviny. Ohřívání vlastní energií, Julii nabídly, aby si zvolila teplotu podle vlastního přání. Udělala to, poskládaly se dovnitř a zůstaly ve vodě, dokud se důkladně neprohřály. Julie pochopila, že hlavním důvodem pozvání je se pochlubit a dokázat, že jejich lázeň je lepší než ta v pevnosti, kterou používají princezny. Jedna ani druhá se ovšem nevyrovnaly koupelnám v Granadě.

Julka si nemohla pomoci, nějak si zvykla kamarádit s Ještěrkami. Vždycky jí zlepšily náladu, i když se soustavně hádaly a praly, a když se rozpovídaly o svých milostných záležitostech, obracela oči v sloup. Nikdy v životě by se tak nespustila! Ale moc ráda o tom poslouchala, aby se mohla pohoršovat nad jejich nemravností.

Jedna z hostitelek zavedla řeč na Freyu s dotazem na její kočičí bohyni. Julie vysvětlila, co ví o Freyi kočce i Freyi kamarádce, a ta holka pozorně naslouchala.

„No, já jsem Egypťanka. Taky máme kočičí bohyni. Bastet.“

„Aha. Co je s ní?“

„No... nic. Jenom že ji obdivuji. Myslíš, že bych ji mohla uctívat?“

„Proč ne, když chceš. A jak si to představuješ?“

„No... chystá se nějaká válka. Že bysme vytvořily dívčí pluk, který by byl podřízen Nilské kočce.“

„A ty budeš velitelka.“

Dívka se pokusila zatvářit skromně, ale moc jí to nešlo. Nebyla už žádné dítě, Julka ji odhadovala tak na osmnáct, možná i víc. Zlatohnědá pleť, krásná, poněkud divoká tvář...

„Kdybych byla důstojník... jestli bych mohla být poctěna titulem Bastet?“

Julie chtěla říct, že klidně. Ale pak si uvědomila, že je plukovník a zřejmě její velitelka. Tak řekla: „Čím dokážeš, že máš na tento titul nárok?“

Dívka Bastet se rozzářila, to bylo přesně to, co chtěla.

„Když porazím v osobním souboji dvanáct nepřátel, bude to dostatečný důkaz? Dovolím jim jakoukoliv zbraň, ale moje zbraně budou pouze dřevěné.“

„Teda, ty si troufáš! Jestli to dokážeš, všichni uznají, že jsi kočka Bastet!“

„Zítra odpoledne. Jsi srdečně zvána... Smím doufat, že se přijde podívat i císařovna Diana?“

„Ani nedejchej! Ta rvačky všeho druhu miluje!“

Bastet se pyšně ušklíbla. Uměla hezký kočičí obličej, jen co je pravda.

Julie byla už dostatečně vymáčená v horké vodě, vylezla a lehla si na připravené lehátko. Bastet se uložila vedle ní. Ke každé přistoupily dvě mladší dívky, počaly je natírat olejem a masírovat. Julie si to nechala líbit, neviděla nic špatného na tom, že jí kamarádky důkladně prohnětou všechny části těla. Od kluků by si to nechala líbit jen po vypití příslušného množství alkoholu. Ovšem ta možnost padla, opojné nápoje už na ni nemají vliv. Škoda, třeba prohmatávat prsa si nechávala moc ráda. A od holek klidně může, ne?

Jedna dívka se ozbrojila břitvou a začala Bastet holit tělo. Další přistoupila s břitvou k Julii a ta neprotestovala, líbilo se jí to. Dívky to braly důkladně, oholily jí chloupky na nohou i na rukou, na klíně si daly zvlášť záležet. Julie měla co dělat, aby nevrněla rozkoší.

Ohlédla se na Bastet. Té právě dívka vytvářela na hlavě něco jako kočičí ouška, chomáče vlasů sepnuté sponami, takže vypadaly jako uši rysa. Zbytek pečlivě vyholila, a přibrala i obočí.

Julie ležela klidně a nechala se opečovávat. Uvažovala, zda jí něco udělají s hlavou. Váhala, jestli si to nechá líbit, nebo to zakáže. Zatím se jí nechtělo dělat nic...

A tak jí dívka zcela nečekaně oholila jedno obočí.

Julie vyprskla smíchy. Očekávala ostří břitvy spíš na hlavě a ještě se nerozhodla, zda chce či nikoliv.

„Účes princezny Julie je výrazem její osobnosti,“ řekla Bastet. „Smíš do něj zasáhnout pouze na výslovné přání!“

„A obočí mi oholit může?“

Bastet si ji prohlédla. „Sluší ti to.“ řekla neutrálně. „Já si nechám namalovat oči, proto...“

Julie věděla jak. Namalovat oči egyptským způsobem znamenalo od kořene nosu až ke spánkům, modrou a černou se zlatými linkami, prostě úžasně.

„Tak jo.“ řekla a nechala si oholit i druhé obočí. Líbilo se jí to. Pořád ji něco nutilo se tam dotýkat a vychutnávat si ten pocit.

Když o tom tak přemýšlela, moc by se nebránila, ani kdyby jí chtěli holit hlavu. Jediná námitka, že se jí líbily ty barvičky od Tori, těch je škoda. Ale taky by se mohlo stát, že by na ni použili násilí, prostě ji donutili. To by bylo krásné! Až budu vdaná, občas k nim zajdu na orgie. Ne často, ale když budou Janek a Miguel někde odjetí za svými povinnostmi, s Maryškou si sem tajně zajdeme. Necháme se celé oholit, aby nás nikdo nepoznal, a potom ať si nás vezme, kdo bude mít chuť! Třeba nás svážou, abysme se nemohly bránit! Nebo dokonce přivážou všecky holky k sobě, budeme úplně bezbranné, budou si s námi dělat, co budou chtít... Až to na nás praskne, nechá nás Miguel obě zbičovat až do krve...

Zprudka sebou škubla, málem spadla z lehátka.

„Promiň. Viděla sem, že jsi usnula, tak jsem tě nechtěla rušit...“ usmívala se Bastet.

„Ach, to nic... jenom jsem... trochu jsem se zamyslela!“

Bastet postrčila dopředu svoji o něco mladší kopii, tak třináctku.

„To je Laila, moje sestra. Souhlasila bys, aby se stala čarodějkou pluku?“

„Jistě!“ Julka zaváhala, proč se jí vůbec ptá.

„Ona je moc šikovná! Potřebovala by projít školením...“

Aha!

„Jenže já jí v tom nemůžu nijak pomoct! Jistě víš, že jsem sama ve Voglariho škole nikdy nebyla...“

„Já myslím udělat školu přímo tady! Všeobecné Propojení...“

Julka hbitě zauvažovala. „To by musela Veronika... nebo spíš Valérie. Dobrá byla Freya, ale ta je někde...“

„Tak jim řekneš?“

A už to bylo jasné. „Samozřejmě. Pozvu je na ty zápasy. Budeš bojovat jenom ty, nebo i někdo další?“

Bastet pleskla sestřičku přes plešatou hlavičku. „Lai to nedovolím, ještě by jí ublížili! Je úplně neschopná...“

Sestra se chtěla začít hádat, ale ve společnosti výše postavených si netroufala. Jenom se tvářila.

Julka vstala a oklepala se. „Jasně, vyřídím to. Děkuju za koupel a masáž, byla to nádhera. Někdy zas přijdu...“

„Umíme i lepší, jenže tebe musíme šetřit... Budeme se těšit!“


Julka očekávala, že se jí budou smát, její obočí bývalo nádherné. A první si jí všimla Diana.

„To je nádhera! Sekne ti to... taky tam zajdu, už dlouho mě nikdo pořádně neoholil...“

„Já nesmím,“ posmutněla Maryška. „Miguel by mě zabil!“

Julka se otřásla. Ještě že neví, co se jí o ní zdálo!

„Lobo mi nemá co zakazovat!“ pohodila copem Veronika. „Přečetla jsem si, jak se bavil v Orientě, když tam byl za obchodem. Neboj, ten tvůj tam byl taky!“

„Co o něm víš?“ Maryšce okamžitě zrudly tváře a oči jí začaly nebezpečně blyštět. „Já vím, Miguel je chlap a všem holkám se líbí...“

„Hlavně nemá žádné zábrany! Na kterou dostane chuť, tu si prostě vezme a...“

„Co ty o něm víš? Tys s ním snad taky...“

„Jo, já jsem s ním taky, když to chceš vědět! Všecky, jak jsme tady – teda, kromě těch, co...“

„Já vás všecky zabiju!“ (Naštěstí neměla čím.)

Veronika se rozchechtala. „To má být výzva? V tom případě máš před sebou souboje s několika tisíci holkama, nevadí ti to?“

Asi vadilo, ježto začala brečet. Vzteky.

„Když je řeč o soubojích...“ Julie vyřídila pozvánku od Bastet a vysvětlila všechny okolnosti. Všichni byli nadšení, a Maryška přestala zuřit.

„Děláš to skvěle!“ konstatovala Diana. „Dá se věřit, že to ta Bastet zvládne?“

„Já myslím, že jo!“

„No, kdyby měla být ostuda, nastoupíme my. Stejně potřebujem cvičení jako prase drbání!“

„A ještě něco. Má sestru čarodějku. Teda, začínající. Potřebovala by pomoc...“

Veronika pohlédla na Valérii, ta na chvíli zvážněla. Pak zaškubala koutky úst.

„Jestli mě takhle hezky vykoupou, budu na ni hodná. Diano, zajdem si do lázně?“


Příštího dne bylo hezky, slunce zářilo. Ještěrky postavily pro princezny tribunu, tedy pár prken, na které postavily židle pro Dianu, Julii, Maryšku, Valérii a Veroniku. Ostatní stáli nebo si sedli na něco, co se našlo. Denis a Tori usedli na okraj, kdyby je napadlo zasáhnout. Charry slíbil, že přijde, až bude mít čas. Naopak Miguel rozhodně odmítl se zúčastnit takové šaškárny a přidal řadu kritických slov o Ještěrkách všeobecně a těch z pluku Bastet speciálně. Přišel však Lobo a byl spokojený.

Kromě Maryšky všechny princezny vypadaly jako z malby v pyramidách. Dianu a Valérii v lázni krásně oholily; Diana si přála, aby jí ponechaly pouze hadí hřívu a speciálně požadovala oholit obočí, na Julii se jí to líbilo. Valérie na tom tolik netrvala, ale Diana přihlížela a smála se už dopředu, tak se prostě nechala. Rozvinula se diskuse, jaký účes by Vali nejvíc slušel, od posledně už jí vlasy dorostly a je na čase s nimi zase něco udělat. Valérie slíbila, že o tom bude uvažovat, ale nic se nerozhodlo. Pak za nimi přišla Veronika a zjistilo se, že pro tři holky je lázeň docela malá, neustále si překážely. Sestry se začaly pošťuchovat a hádat, a když si Veroniku vzaly Ještěrky do práce, Valérie o ní vyprávěla pikantní podrobnosti. Znala to, většinou tam byla s ní. Chudák Veronika mohla protestovat a práskat zase na ni, ale nemohla se vyškubnout, navíc se jí masáž moc zamlouvala.

Už dopoledne si nechaly namalovat oči. Egypťanky neznaly rtěnku, ale na výzdobě očí si dávaly záležet, a Ještěrky chtěly dokázat, že jsou stejně dobré. Nejdřív vzaly Dianu, trpělivě držela a když skončily, pochválila je. Těšilo je to, Diana je na Egypt odborník. Když je tak chválila, pomalovaly jí všelijakými ornamenty i hlavu, takže její hříva vypadala jako ozdoba.

Julie se nechala vyzdobit jako druhá, a vypadala skvěle, k egyptskému líčení se modrozelené vlasy skvěle hodí. Pak šla Veronika a nakonec Valérie, které se malá Laila držela jako klíště. Maryška u toho byla taky a nechala si trochu namalovat oči, ale jen tak decentně, aby to Miguel nepoznal. Poznal, ale mlčel.

U oběda vzbudily princezny všeobecné nadšení a všichni se chystali na odpolední zápasy.

Princezny přišly oblečené, tak velké teplo zase nebylo. Bastet je vítala samozřejmě nahá, jedinou její ozdobou byly kočičí ouška z vlastních vlasů po stranách hlavy. Stejně vypadaly všechny dívky z jejího pluku. Zima jim nebylo, pobíhaly sem tam a organizovaly zmatek.

Soupeřem jí bylo dvanáct pečlivě vybraných zajatců, všichni o dost větší než ona, svalnatí a oblečení v tom, v čem byli pochytáni. Někteří se přihlásili dobrovolně, jiné vyzvaly a některým pohrozily bičováním, jestli nebudou dobře bojovat. Když se podívali na tribunu, bylo jim jasné, že jejich údělem je prohrát, jinak se bude panstvo zlobit. Životní zkušenost jim velela, aby se snažili potěšit nadřízené, ať je to momentálně kdokoliv. Když šéfové spokojeni nejsou, zle se jim povede.

Jak bylo stanoveno, vojáci si mohli vybrat z mnoha zbraní, původně jejich. Bastet měla k disposici několik dřevěných mečů a dýk.

Jeden z vybraných soupeřů byl důstojník, autoritativní muž, kterého ostatní poslouchali. Sledoval, jak se scházejí diváci; naši vojáci, Poláci, řádoví Jezdci. Také ostatním zajatcům bylo dovoleno přihlížet, dokonce ani nebyli příliš hlídaní.

Kdysi jim na to téma jedna dívka, černá jako bota, řekla: „My nemáme nic proti tomu, abyste se pokusili o útěk. Ani vás nebudeme zbytečně honit. Máme tady vlky a tygry; ti se pustí po stopě a ten první se nažere. Kde bysme pro ně pořád brali čerstvé maso?“

Kupodivu, nikdo se o útěk nepokusil.

Když zasedly na svá místa princezny, předstoupila Bastet před jejich tribunu.

„Jsem Bastet, Nilská kočka. Abych obhájila právo na tento titul, svedu souboj s těmito muži za podmínek, které jsem stanovila. Žádám o dovolení, císařovno!“

„Staniž se!“ pokynula Diana.

Důstojník se rozhodl také něco říct: „Drahá slečno, jsem pruský šlechtic, junker. Záležitosti se sběhly tak, že jsem se stal zajatcem pana majora Guyrlayowa; dobře, válečné štěstí je vrtkavé a ve válce se může stát cokoliv. Jsem ochoten poskytnout vám rozptýlení, pokud po tom toužíte, ale vezměte prosím na vědomí, že důstojník a šlechtic nesmí nikdy ublížit ženě, i kdyby ho sebevíc urážela. Budu s vámi bojovat, ale v žádném případě vám neublížím, budu si s vámi hrát, jako si hrajeme s dětmi. Totéž jsem nařídil svým vojákům!“

Bastet k němu přistoupila: „Nechám si tě na konec, smím? A mohla bych znát tvoje jméno?“

„Günther.“

„Hezké jméno – a hezký kluk. Od čeho máš ty šrámy na obličeji?“

„Zúčastnil jsem se řady soubojů v našem studentském spolku, když jsem byl na Universitě.“

„Hezké! Můžu si tě taky poznamenat? Jsem kočka, mám drápy!“ ukázala nehtíky.

Neřekl nic, jenom se hrdě usmál.

Bastet pokynula a její dívky postrčily dopředu prvního soupeře. Byl to velký chlap, poněkud hovězího vzhledu, jenom rohy mu chyběly. Vzal si šavli, nastoupil na kolbiště, ale pak tam tupě stál a koukal. Možná přemýšlel, co by měl dělat. Bastet vyrazila podivný skřek, rozběhla se proti němu, vymrštila se a kopla. Zasáhla ho bosým chodidlem do čela; zapotácel se a pak se skácel. Bastet nad ním chvilku stála, ale nezvedal se, tak pokrčila rameny a poodstoupila. Diváci se smáli.

Druhý muž byl chytřejší, viděl, jak dopadl jeho kamarád. Zaútočil šavlí, ale opatrně; Bastet mu uhýbala, ve chvíli střetnutí odrážela svým klackem. Byl v uniformě a vojenských botách, pevně našlapoval, kdežto ona kolem něj tančila. Nejdřív kamarádky, potom i ostatní jí začali fandit. Až konečně se jí podařilo vyrazit mu šavli, a když se pokusil ji sebrat, podtrhla mu nohy. Pak už jen stačilo pokleknout mu na hruď a přejet ostřím po krku. Pak odskočila, on vstal a tvářil se hloupě.

„Je dobrá,“ konstatovala Diana. „Pamatuji si ji z rozcviček. Jakou jsi jí dala hodnost, Julko?“

„Zatím žádnou. Podle toho, kolik bude mít těch koček...“

Třetí soupeř taky moc nevydržel. Buď se bál, nebo se nechtěl moc angažovat, Bastet jej bodla dřevěným mečem a on ohlásil porážku.

„Pasování provedeš ty nebo já?“

„Snad ty! Jsi císařovna!“

„Ty jsi jediná funkční abatyše řádu svaté Jadwigy!“

„Což vůbec nic neznamená, ony do polského řádu nepatří!“

Kolbiště bylo čtvercové, Ještěrky je pečlivě zbavily sněhu a upravily. Kdysi na něm rostla tráva, ale jak se bojovalo, soupeři je rozšlapali a bylo tam čím dál víc bláta. Vojákům v těch těžkých botách to nevadilo. Bastet byla nahá a bosá, nohy už měla pěkně zablácené, ale skvěle se bavila.

Přišel Charry. Společně s ním Almetta, Lobo, Miguel, Yamanaki, několik dalších důstojníků. „Jak to jde?“

„Pořád stejný. Vojáčci nemají šanci, Bastet je dobrá!“

Charry koukal, kam si sednout; potom nařídil Dianě vstát, usedl na její místo a posadil si ji na klín. Přesně tak to měla ráda. Prohlížel si zblízka její tetování a pomalování, občas ji políbil na místo, kde měla kůži hodně rozpíchanou. Dělalo jí to dobře, kňučela jako leopard.

Veronika ukázala Lobovi, aby si z něj vzal příklad. Udělal to. Miguel Estragon chvilku váhal, pak si vzal Maryšku taky na klín. Sedla si, ale hodně opatrně. I když Charry a Lobo mu dávali příklad, jak by se měl chovat, neudělal nic a jen se mračil. Almetta zůstal stát a divně se šklebil. Tošio se postavil vedle Charryho a vypadal neutrálně.

Konečně změna! Další soupeř byl šikovnější, Bastet pěkně proháněl a nenechal se od ní vyprovokovat k nějaké chybě. Naopak, při jedné srážce jí ujela noha a upadla do bláta. Rozmáchl se šavlí a naznačil, že ji může seknout. Asi se polekala, šlehla ho bleskem až zaskučel a odskočil. Nechápal, odkud se ta bolest vzala.

„Protestuji!“ vykřikl Günther. „To je nečestné a nesportovní! Používáš techniku, kterou my neovládáme!“

Voják se držel zpátky, další ránu dostat nechtěl. Bastet se otočila k tribuně a žádala o rozhodnutí.

„Je to souboj!“ prohlásila Julie, když ji Diana vyzvala. „Každý používá takovou techniku, jakou zná. Žádné omezení nebylo stanoveno!“

Bastet byla spokojena, Günther nikoliv. „Jak chcete, princezno! Nešetřte ji, chlapci, je to čarodějka!“

„Já vás taky šetřit nebudu!“ smála se Bastet.

Další dva souboje byly sice dlouhé a muži se snažili, ale Bastet se pořádně rozjela, skákala a uhýbala, občas někoho zasáhla. Samozřejmě zvítězila.

Miguel d'Escambrray vstal a mračil se. „Je to pořád stejný. Jdu pryč. Jestli chceš, zůstaň tady, ale já mám práci!“

Spolu s ním odešel Almetta. Ne že by se mu tady nelíbilo, ale chtěl s ním něco projednat.

„Potom si to s ní rozdám já!“ prohlásila Diana. „Ta malá je opravdu dobrá. Co myslíš ty, Tošio?“

„Soustředím se na její výcvik.“ řekl Japonec.

„Mají tady bezva blátíčko!“ řekl Denis. Už byl bosý a občas strkal nohy do louže, která se před ním rozšiřovala. Něco dodal jenom k Tori a oba se smáli.

Bylo to 11:0. Günther smutně pohlédl na svoje vojáky, kteří postávali v hloučku a neodvážili se mu přijít na oči. Neříkal nic, jenom svlékl kabát uniformy a pak i košili.

„Nechci mít žádnou výhodu. Jsi šikovné děvče, ale teď něco zažiješ!“

Bastet pokynula, aby si vzal zbraň. Šavlí si ani nevšiml, vzal jeden z jejích dřevěných mečů, v podstatě klacek. Vyzkoušel, jak je pružný.

„Dobrá věc! Protože teď, holčičko, dostaneš na zadek. Tak se zachází z nezbednými dětmi!“

Bastet zavřískala. Opatrně zaútočila, ale on se nekryl, nevšímal si jejích ran a několikrát jí pořádně udeřil přes lýtka. Tentokrát nebylo jasné, zda kňučí vztekem či bolestí.

Diana se začala smát.

Bastet znovu zaútočila. A zase si nevšímal ran, které utržil, chytil ji a přehnul přes koleno. Než se stihla vykroutit, dostala opravdu pár na zadek.

„Tak co, holčičko? Už toho máš dost?“

Zavřískala mu do tváře. Její tvář měla výraz šelmy, oči jí blyštěly.

„Co zkusíš? Ty svoje blesky?“

Zahodila svůj meč, překážel jí. Skočila k němu, sekla drápy a zanechala mu na prsou čtyři krvavé šrámy. Téměř současně dostala brutální facku a už letěla do bláta.

„Zkus to ještě jednou a urazím ti hlavu!“ hrozil.

Zkusila. Jeho ráně šikovně uhnula, nehtem na palci mu rozsekla tvář, až vytryskla krev.

„Neříkala jsem, že jsem kočka?“

„To jseš! To už je všecko, co umíš?“

„Napiju se tvojí krve!“

Skočila mu přímo do náruče, až ho porazila na zem, a skutečně mu olízla tvář. Chvíli se váleli v blátě. Ještě párkrát ji udeřil, kam se dalo, ale potom mu tiskla krční tepny a dusila ho. Chvilku odolával, potom se přestal bránit. Vstala.

„Zvedej se, tolik jsem ti toho zas neudělala! Holky, vykoupejte ho a dobře hlídejte. V noci s ním budu mít nějaké další souboje!“

Všichni jí tleskali a obdivovali ji. Pozdravila je zdviženýma rukama, potom předstoupila před Dianu.

„Jak rozhodneš, císařovno?“

Diana vstala a začala si rozepínat kožíšek. „Bylo to trochu jednostranné a šlo to moc rychle. Co když si teď pohrajeme my dvě?“

„Já se těším!“

Diana hbitě svlékla všechno, co na sobě měla. Pak seskočila do bláta a šla po ní.

Denis zařval jako leopard, a vyjel ze šatů jako had ze staré kůže. Tori vzápětí za ním. Vybrali si místo, kde bylo nejvíc bláta a začali se v něm kočkovat.

„Já jdu taky!“ křikla Julka. „Co ty, cukrová panenko?“

„To jako já?“ urazila se Maryška. „No počkej!“

Nezaváhal nikdo, ani Charry, ani Tošio. Němci byli naštvaní, viděli tolik porážek svých vybraných bojovníků, a měli chuť se pomstít. Charry měl zase chuť si zaboxovat. Bastetiny kočky měly chuť si to rozdat s Polkami, hlavně proto, že byly krásné dlouhovlasé blondýnky. Jezdci byli ochotni se porvat s kýmkoliv.

Julka klečela na sestře Maryšce a tlačila jí hlavu do bláta. Maryška vřeštěla. „Takovej šampon jsi ještě na vlasech neměla! Blondýnko!“

„Ty mrcho!“ ječela Maryška. „Počkej, jak se ti pomstím!“

„Schválně, jak?“

Maryšce pomohla Valérie. Ne že by ji měla tolik ráda, ale porvat se s Julkou ji vždycky bavilo.

Jediný, kdo se nepral, byla mladičká čarodějka Laila. Poklekla do bláta, vnořila do něj obě ruce a vnímala jeho příjemnou lepkavost. Všichni ostatní byli tak krásně zablácení...

Použila bláto jako medium Propojení.

Valérie zvedla hlavu, usmála se. Na dálku ji pochválila.

Všichni náhle pocítili vše, co cítí ostatní. Laila rychle provedla, co ji Valérie učila: vnímání jazyků, čtení a psaní, základní znalosti. Podařilo se.

Bláto bylo lepkavé a dalo práci se ho zbavit. Julce napadlo, jaké by to bylo, kdyby je všechny slepilo dohromady.

Kdo to zrealizoval? Najednou se nemohli odlepit ani od země, ani od soupeřů. Trochu hýbat se mohli, ale při každém dotyku se lepili k dalším. Julie řvala smíchy.

Když sebou hodnou chvíli bezmocně mlátili, zrušila to nakonec Veronika. Vstávali a smáli se.

„Tak! A jak se teď umyjeme?“ řekla Maryška.

A vůbec se nedivila, že se jí dobu všichni smáli.


A byla noc a bylo ráno. Julie se krmila meruňkovým koláčem a zapíjela to dobrým čajem, když vstoupil Günther a zamířil k ní. Uniformu měl v nejlepším stavu, jaký dokázal jeho pucflek.

„Dovolte mi s vámi promluvit, madam!“

„Jasně, sedni si a povídej! Nechceš trochu čaje?“

„Snad až... Dovolte, abych vás požádal o ruku... slečny Bastet.“

„Už jsem se lekla, že o moji. Jak tě to napadlo?“

„Jsem čestný muž a šlechtic. Po tom, co se stalo v noci, je mojí povinností...“

„Aha. Bastet si vybrala výhru. A co, líbilo?“

„Prosím, abyste nežertovala. Na žerty bude možná chvíle, až se spojíme manželským svazkem.“

„Fajn. Dvě otázky: co na to říká ona a jak jsi přišel na to, že bych ti ji měla... že s tím mám vůbec něco společného?“

„Jste její velitelka, první dvorní dáma císařovny. Neznám nikoho jiného, koho bych mohl požádat.“

„Aha. A ona si tě chce vzít?“

Zrozpačitěl. „Je to dobře vychovaná dívka. Nemůže hned přijmout...“

„Aha. Ale milovat se s tebou mohla?“

„Madam, jak můžete...?“

„Můžu. Vím všechno, co jste vyváděli v noci. Všichni to vědí. No, možná ne všechny detaily, ale...“

„Nechci žádnou jinou. Jenom ji!“

„Co na to řekne tvoje vznešená rodina?“

„Pravděpodobně budou zpočátku proti. Ale až ji poznají...“

„Tak vás vyhodí oba. Čím se budete živit?“

„Madam, jsem značně zámožný. Vlastníme zámek, rozsáhlé pozemky a nějaké peníze v cenných papírech...“

Julie si uvědomila, že ten muž je minimálně o deset let starší než ona. Přesto jí připadal jako kluk.

„Drahý příteli, Bastet má zřejmě úplně jiné plány, než si myslíš. Nechtěl by sis o tom promluvit s ní?“

„To nemá cenu. Jenom se všemu směje.“

„A ty si ji přesto chceš vzít?“

Vzdychl. Byl úplně jiný než včera, žádná arogance, žádná nadřazenost. Upíral na ni oči jako pes, když prosí o pamlsek.

„Pokud to bylo tak, jak jsem vnímala, nebyli jste sami. Byla tam i řada jiných. S některými ses taky pomiloval.“

„Přála si to. Nařídila mi... prohrál jsem s ní a musel jsem poslechnout. Je to taková její hra.“

„A ona se spojila s dalšími muži.“

Bylo mu trapně a bylo to na něm vidět. „Je to taková jejich hra. Vstoupila nám do mysli a změnila ji.“

„Takže to víš.“

„Bylo to moc krásné. Já jsem zase směl vstoupit do ní.“

Julie si v rozpacích třela bradu. Nechtěla mu ublížit.

„Znám celý její život!“ ujistil ji. „Ráda se miluje s mnoha muži. I s dívkami. Pro ni je to přirozené...“

Mohla mu připomenout, že ještě včera ji považoval za rozmazlené děcko. Teď si ji chce vzít za manželku.

„Kdy ses poprvé miloval se ženou?“

Usmál se, byla to pro něj milá vzpomínka. Ani si nevšiml, že jí po tom nic není. „Když jsem měl čtrnácté narozeniny, vzal mě otec do... toho domu.“

„Bordelu.“

„Ano. Chodil tam pravidelně. Řekl holkám, aby mě naučily... Pak mě občas bral s sebou. Za odměnu. Později jsem chodil... s kamarády.“

„A to je normální.“

„No ano. Jsem přece muž a musím vybít svou energii...“

„Bastet taky pracuje s energiemi. Řekla ti, že tě bude vysávat, kdykoliv bude potřebovat?“

„Požádal jsem ji o to. Je to krásné.“

„Milý Günthere, tvoje Bastet si tě poznamenala. Nevím, zda na věčné časy, ale jsi jejím otrokem. Myslím, že to udělala s více muži, ale ti si to asi tak neuvědomují. Je mi tě líto. Zkusím s ní promluvit, ale nemyslím, že by se za tebe chtěla provdat. Asi má v plánu odejít na Ostrov.“

„Směl bych jít s ní?“

„Nevím. Zkus se uklidnit a uvažovat trochu střízlivě. Jsi voják!“

„Odejdu z armády. Mám určité zásluhy, jistě k nim přihlédnou...“

Julka potřásla hlavou. „Vyslechla jsem tě. Slibuji, že promluvím s Bastet. Ale co udělá, za to neručím.“

Vstal a cvakl podpatky. Ještě pořád byl důstojník.

„He, he, he!“ řekla Maryška.

Snídaně ještě neskončila, a už tu byli další vyjednávači. Tentokrát tři polské dívky, hezké a blonďaté. Ta nejmladší měla spánky vysoko vyholené a na temeni hřívu jako zlatý plamen.

„Obracíme se na tebe jako na abatyši našeho řádu!“ řekla ta, co vypadala na velitelku. Julie si vzpomněla na jméno: Gabriela.

„Je to milé, ale možná byste měly spíš tuhle na Maryšku. Důvody: je hezčí, blondýnka a Polka. Taky moje sestra...“

„Mě do ničeho netahej!“ zaječela Maryška.

Všechny tři se k ní obrátily. „To by bylo fakt lepší!“ řekla ta nejmladší. „Chceš být naší velitelkou?“

„Drž zobák, Baško!“ řekla ta nejstarší. „No, poslouchejte nás obě. Rádi bysme byli pluk jako ty holky. Dohodly jsme se, budeme trochu soutěžit...“

„Ony jsou moc fajn! Byly jsme u nich včera na mejdanu!“ dodala Baška.

„Nemám nic proti tomu. Vy jste velení? Vytvořte oddíl a nahlaste, kdo budou důstojníci!“

„My bysme chtěli, abys nám velela ty. Nebo Maryška!“

„Promiň, ale já jsem velitelka císařovniny gardy. Vy jste jedna z jejích částí...“

„Díky! Jakou nám dovolíš barvu?“

„Co?“

„To je moc krásný, jak máš ty vlasy barevný. My chceme taky! Já bych chtěla půl hlavy červenou a půl bílou. Škoda, že to nejde!“

„Proč by to nešlo?“

„Ty bys nám to fakticky dovolila?“

„Já nerozhoduju o tom, jaký bude kdo mít vlasy. Dělejte si, co chcete.“

Byly spokojené, šlo to dobře. Julka přemýšlela, jak se jmenuje ta třetí. Irena? Tereza? Věděla to, ale ona je taková hodná, nevtíravá...

„Ty holky mají moc krásný ty kočičí uši!“ snažila se Baška. „Já jsem si hned oholila hlavu, ale ještě pořád málo. Já bych chtěla víc – tady vpředu. Jako to má paní Diana!“

„Správně. Tvoje věc. To říkej své kadeřnici, ne mně!“

„Mě takhle vyholil Pierre. Že je to hezký? On je námořník, Belgičan. On vyholil mě a já jeho. Abysme se nemuseli stydět... koukej!“ Baška si hbitě stáhla kalhoty. Možná očekávala, že se Julka přesvědčí pohlazením, ale na tu to neudělalo žádný dojem.

„Přestaň blbnout, Baško!“ okřikla ji Gabriela.

„To kvůli tomu blátíčku! Až se příště půjdem válet v bahně, měla bych být co nejmíň chlupatá. Blbě se to myje!“

„A hlavně ses chtěla vytáhnout před Ještěrkama!“ obvinila ji kamarádka, která zatím toho moc neřekla.

„Jasně! Ony jsou všecky tak krásně vyholený! I kluci, to je bezvadný...“

„A tys je musela hned vyzkoušet.“

„No, vsadili jsme se s Pierrem. On že si vybere nějakou černou holku, a já...“

„Každýho, kdo na tebe měl chuť. Viděli jsme to!“

„Ty ses taky nebránila!“

„Já nemám snoubence. Nebo co Pierre je!“

„Jenom kamarád! Že se spolu občas vyspíme...“

Julka se jenom usmívala. Ty holky si evidentně stačily samy.

„Jo, ještě... já bych se chtěla stát čarodějkou!“

„To ti chválím – ale ty snad nejsi panna?“

„Nejsem, už dávno, ale to není potřeba. Kyra říkala...“

„Kdo zas?“

„No, Laila. Teď si říká WZ Kyra.“

„Aha. Už předvedla, co umí. Tak pilně studuj a občas se přijď pochlubit, co už dokážeš.“

Julie soudila, že už jim schválila všechno a mohlo by to končit, ale Baška měla evidentně chuť se vytahovat.

„Jestli se dožiju svých patnáctých narozenin, nechám se celá oholit a uspořádám obrovskej mejdan! Nevadilo by, kdybych vás pozvala?“

„Kdy to bude?“

„Až v létě! To bude fajn, budu moct chodit nahá...“

Julka zauvažovala, že na svůj věk je ta holka podezřele aktivní. Podle toho, co vyváděla v noci s Bastetinými kočkami...

„Tebe překvapuje, že spím s klukama?“ zaútočila Baška. „Já jsem o to náhodou přišla už jako děcko. Překvapuje tě to?“

„Vlastně ani ne.“

„Baška je z polepšovny,“ řekla Gabriela. „Zajímá tě to? Baško, řekneš si to sama nebo mám já?“

Baška se chtěla chlubit a bylo to na ní vidět.

„Jsem sirotek! Máma umřela na choleru a táta skončil někde na Sibiři. Nevím, možná ještě žije. Mě dali do sirotčince a potom do polepšovny. Zlobila jsem.“

Julie se zastyděla. Ta holka si dost užila, není na místě jí pohrdat...

„Ještě mi nebylo deset, když mě znásilnil jeden dozorce. Nebyla jsem jediná, dělal to víc holkám. To jsem ještě brečela. Holky mě utěšovaly a vysvětlily mi, co a jak. Klukům jsem už dala dobrovolně. Když mi trochu otrnulo. A líbilo se mi to čím dál víc!“

Julie vydala jakýsi zvuk. Souhlasný, dejme tomu.

„Kluci jsou jednoduchý. Když si s tebou můžou škrtnout, udělají pro tebe cokoliv. A já jsem dobrá, udělám každýmu, co se mu líbí. Když mi při tom zrovna neuseknou nohu...“

Julie řekla: „Eee chm!“

„Ten hajzl si to odnesl. Už je v pekle! Domluvila jsem se s klukama. Zrovna nám dodali novou holku, takovýho andílka. Bylo jasný, že po ní půjde. Věděla jsem, jak to dělá. Poslal ji, aby se vykoupala ve vaně v šéfovský koupelně, tam nikdo z nás nesměl. Když tam přišel za ní, vylezli kluci, co tam byli schovaný, a otevřeli dveře. Šli jsme tam všichni. Byl silnej, pořádnej chlap, ale kluků bylo víc. Roztáhli mu nohy a holky mu dupaly na koule. Pěkně řval. Ukopali jsme ho. Měl u sebe všelijaký klíče, tak jsme vzali čáru.“

Julka měla chuť ji obejmout a pohladit. Ale neudělala to, kdo ví, co by si pomyslela.

„Bude válka,“ Baška se zatvářila jako dravec. „Těším se, až přijdou. Mám si s nima co vyřizovat. Takovejch je nás hodně. Jen ať to zkusej!“

Valérie pozorně naslouchala. Teď vstala a přistoupila blíž. Nařídila Bašce, aby přitiskla čelo na čelo a nějakou dobu tak setrvaly.

„Naučím tě, co půjde. Slibuji.“

„Dík!“ zasmála se Baška. „Já zas slibuju, že budeme dobrý. Jako ty Bastetiny kočky...“


Charry návštěvy neměl moc rád; zvlášť takové, od kterých se nedalo očekávat nic dobrého. Tento pán na to vypadal; přivedl jsem ho k Charrymu osobně a na jeho pokyn zůstal.

„Dovoluji si vám nabídnout jistou věc,“ řekl ten člověk. „Je to tajný plán německého generálního štábu na akci proti vám!“

„Skutečně?“ usmál se Charry. „A jmenuje se ta akce Tygr?“

„Ano... ale jak to víte?“

„Ukažte mi ten plán!“

Pak jsme opět viděli nám už dobře známý operační plán, který přinesl ten první. Charry prohlédl zběžně dva listy, pak otevřel trezor a ukázal návštěvníkovi naprosto stejný plán, jenom opsaný jiným rukopisem. Chudákovi málem vypadly oči úžasem.

„Jak vidíte, vaše obchodní jednání nebude korunováno úspěchem! Ten plán už mám a nabídnu vám za něj jen dva tisíce marek; abych měl kopii a nemusel to dávat opisovat, kdyby bylo třeba.“

Muž se záviděníhodně rychle vzpamatoval: „Dobrá, pane; avšak přidáte k tomu ještě dalších deset tisíc! Za to já zaručím, že se německý generální štáb nedozví, že tu věc máte!“

„Dovedete si představit, že je ještě jeden (a lacinější) způsob, jak zajistit, aby se nic nedozvěděli?“ poplácal se Charry po svém revolverovém pouzdru.

„Znám přece laskavost a dobrou vůli Vaší Svatosti! Já a moji přátelé jsme vždy obchodovali s řádem Blesků k vaší i naší spokojenosti; nevidím důvod, proč to starodávné přátelství kalit nepříjemnostmi...“

Charry chvíli uvažoval. „Máte pravdu.“ řekl a odpočítal mu sedm tisíc marek. „To vám stačí! Pro příště přineste nějaké lepší a hlavně čerstvější zprávy; ty odměním lépe!“

Muž s truchlivým úsměvem schoval bankovky. „Mám tady ještě něco! Snad za těch zbývajících pět tisíc, co říkáte?“ Podal mu jakýsi list papíru a Charry s údivem četl:

Hlášení č. 36.

Na požádání podávám přesný soupis velících důstojníků s jejich hodnostmi a funkcemi, včetně předpokládaných funkcí, které jim G. udělí v případě války:

Horacio Almetta, Španěl, náčelník štábu, kapitán – maršál

Miguel d'Escambrray, Španěl, velitel jízdy, major – maršál

Tošio Yamanaki, Japonec, velitel útočného odd., kapitán – maršál

Lukáš Anczewski, Polák, kapitán – generál

Diana Guyrlayowe, Francouzka, císařovna, poručík – generál

Aflargeo, tygr, bez hodnosti – generál

Ao Harrap, jaguár, bez hodnosti – generál

Tannarrwaghirr, leopard, bez hodnosti – generál

Veronika Mendoza, Španělka, dívčí oddíl, poručík – generál

Securio Villablanca, Španěl, poručík – plukovník

Denis Baarfelt, ?, Černá lilie, bez hodnosti – generál

Wart, vlk, velitel průzkumu, bez hodnosti – plukovník

Azgarr Glennarr, rys, bez hodnosti – plukovník

Palmiro Corsi, Ital, velitel jízdy, poručík – plukovník

Vít Jeřábek, Čech, obchodní odd., poručík – plukovník

Abraham Keseles, Žid, zásobovací, poručík – ?

Bello Bellini, místní, kapitán – major

Nicolas Oberon, místní, kapitán – major

Gabriel Kérac, místní, nadporučík – kapitán

Podtržením jsou označeni řádoví důstojníci.

Pokud se týče nižších důstojníků, tzv. jezdců, jejich vzájemné vztahy nelze přesně definovat. Nadřízenost a podřízenost se stále mění dle momentální potřeby, jednotliví velitelé přecházejí z oddílu do oddílu, vytvářejí nové a jsou plynule povyšováni, přičemž nikdo nepovažuje za potřebné je představovat.

U některých osob lze národnost určit pouze přibližně, pokud se týče státní příslušnosti, jezdci ji nepovažují za důležitou. Dle vlastního tvrzení požívají práva exteritoriality, nadřazenosti státním útvarům, jako šlechta a duchovenstvo.

Tento stav se v krátké době opět změní, neboť G. očekává další posily, není však známo, odkud.

K dotazu ohledně polské armády: Poláci skutečně nadále považují za vrchního velitele mrtvého Jerzy Lasęku; dle jejich tvrzení jim dává pokyny prostřednictvím vizionářů, v mnoha případech dívek. Vyniká tím zejména kuchařka Petronyla, která věští z kávové sedliny a vnitřností obětních zvířat (avšak sama maso nejí).


Doplnění:

Tah-sea-win, Indián neurčitého kmene, medicinmann pluku vévody d'Escambrray, na přednášce potvrdil, že v jeho četě skutečně vykonávají zemřelé osoby velitelské funkce. Prohlásil doslova, že se před bojem radí s duchy předků a dotazuje se jich, co má dělat. Oni mu dávají pokyny, které plní. Podle ohlasu mezi ostatními se jedná o zvyklost všeobecně uznávanou.

Znovu poukazuji na nebezpečí, které mi neustále hrozí! Žádám naléhavě, aby mi byla poskytnuta pomoc! Obávám se, že pokud nedojde k zásahu, nebudu nadále moci plnit svoji povinnost k Říši! J.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Charry vražedně.

„Je to kopie zprávy, kterou obdržel generální štáb německé armády od svého vyzvědače mezi vašimi lidmi,“ usmál se cizinec. „Myslel jsem, že by se vám to mohlo hodit...“

„Hodí – tady máte zbývajících pět tisíc! Nebo snad máte ještě něco podobného na prodej?“

„Bohužel už ne. Ale možná ještě něco seženu...“

„Dobrá, odkoupím to! Děkuji vám za spolupráci...“

Sotva jsem toho muže odvedl, vpadl Charry k Almettovi. Byl tam právě vévoda Escambrray a Vítek, radili se o něčem. Charry hodil bez vysvětlení papír před Almettu.

„To je soupis našich důstojníků! Kde jsi to vzal, prosím tě?“

„Jeden chlap mi to prodal za pět tisíc! Důkaz o činnosti nepřítele přímo mezi námi, pánové!“

„Kdo?“ zeptal se Estragon vražedným tónem.

„Janssen,“ řekl Almetta. „Nikdo jiný nemá přístup k takovým informacím. Tvůj skvělý místní kapitán, Charry!“

Charry zazvonil; vstoupil řádový desátník.

„Okamžitě zatkneš kapitána Janssena a přivedeš ho sem!“

Desátník odešel. Charry přistoupil k oknu a začal bubnovat prsty na okenní sklo. Estragon tiše zuřil, zatímco Almetta řekl:

„Nechtěl se podrobit testům. Nenaléhal jsem...“

„Především u něj jsi je měl provést!“ houkl Charry.

„Nejsou ještě hotové u všech prostých vojáků! Janssen neodmítl test jako takový; jenom řekl, že až později, teď má zrovna mnoho práce, studuje a tak. Chtěl se zúčastnit školení...“

„Teď si ten test udělá!“ řekl vévoda pomstychtivě.

Za okamžik vešli vojáci; mezi sebou vedli Janssena, beze zbraně, s tváří šedivou strachem. Charry si kapitána přeměřil zlým pohledem, pak mlčky ukázal list. Janssen jej ani nečetl; jen obrátil oči k nebi.

„Ani se tě neptám, zda jsi to psal ty! Je mi jasné, co jsi zač a co tě čeká. Ale musím ti položit několik otázek!“

„Neodpovím na žádné otázky; i kdybyste mne mučili!“ odpověděl kapitán pevně a rozhodně a zatvářil se udatně.

„Požádal jsi, abych se stal tvým mistrem,“ hovořil Charry tak klidně a tiše, jak od něho málokdy bylo slyšet. „Moje povinnost zachránit tvou duši není zrušena tím, že jsi mne zradil. Ovšem nepatří k mým povinnostem zachránit tvoje tělo...“

„Kašlu ti na záchranu a na žádnou duši nevěřím...“

„To tělo bude bohužel trpět,“ pokračoval Charry klidně. „Možná bude toto utrpení velmi nepříjemné a dlouhé. Ale nezlob se na nás a pochop, že to děláme pouze pro tvoje dobro...“

Janssen se pokusil na něj vrhnout; Estragon k němu vztáhl dlaň a kapitán s výkřikem klesl na kolena. Nechápal, co ho srazilo.

„To je jen malá ukázka,“ řekl vévoda nevzrušeně. „Dokážu být mnohem nepříjemnější! Ale ty se rád pochlubíš, komu na německém štábu posíláš zprávy – že?“

„Ne!“ zavyl kapitán. „Jsem nevinný... lžete...“

„Nedá se nic dělat,“ řekl Almetta. „Požádal jsi, abychom tě něco naučili. Tohle je teorie výslechu díl první...“

„Budete mě mučit?“ Janssen těkal očima z jednoho na druhého, ačkoliv se ho zatím nikdo nedotkl.

„Ty sám se budeš mučit. My zatím jen sondujeme tvoji mysl. Existují klíčová slova, na která funguje nesnesitelná bolest. Ta bolest sídlí uvnitř v tobě a probudí se, když ta slova řeknu. Třeba slovo zrada. Německý generální štáb...“

Almetta seděl za stolem a pokyvoval hlavou, podoben starému moudrému skřítkovi; zato Janssen se svíjel na zemi před jejich nohama. Estragon stál nad ním a v jeho očích žhnulo peklo.

„Teď uděláme další pokus,“ pokračoval mírně a laskavě Almetta. „Zaktivujeme tvá centra bolesti a budeme ji pozvolna zvyšovat. Až do chvíle, kdy řekneš jméno toho, komu jsi posílal zprávy; pak ta bolest ustane. Chápeš, jak to funguje?“

Janssen něco zablekotal.

„Je to výhodné cvičení,“ hovořil dále Almetta. „Pokud přežiješ naši lekci, budeš to moci v životě výhodně používat. Ovšem obávám se, že jsi zatvrzelý a nechceš mluvit. To je mi tě ovšem líto!“

Charry stál u okna a mračil se. Svým způsobem měl Janssena rád, zvykl si na něho; teď si musel zvykat na myšlenku, že ho zradil a podrazil, což ho zlobilo. Nejradši by mu rozbil hubu vlastními pěstmi.

„Nezkoušej mi vzdorovat,“ říkal Almetta vlídně. „Vždyť cítíš, jak tě to strašlivě bolí... a bude ještě víc! Už teď vím, že ten muž má hodnost plukovníka a sídlí ve výzvědné službě. Tak ještě řekni jméno, a velice se ti uleví...“

Z Janssenových rtů se dalo vyčíst slovo Drobbner; Almetta si je poznamenal a zrušil pocit bolesti v jeho těle.

„Tak vidíš,“ řekl laskavě. „Právě ses naučil několik věcí... když budeš trpělivý, dopracuješ se postupně až k zasvěcení. Ještě nevím, čím a jak je uděláme, ale...“

Náhle zbystřil sluch a natočil hlavu; také já zaslechl táhlé ječivé pištění, jaké jsem dosud neslyšel. Vítek Jeřábek potřásl hlavou a když se ujistil, že dobře slyší, vykřikl:

„To snad není možný! To jsou dudy, skutečné dudy!“

Charry otevřel okno, ale nic neviděl; zvuk přicházel odněkud z větší dálky. Zato Almetta věděl, co to je:

„Dokonce skotské dudy! Zřejmě se tím ohlašuje náš přítel Donald MacLawwen a jeho pěchota! To jsou ty posily, které náš přítel Janssen hodlal zapracovat do svého hlášení!“

„Dobrá, uvítáme je! Tohohle chlapa zavřít a nechat změknout! Ještě se uvidíme, kapitáne, až Almetta přichystá další lekce!“

Charry dal Janssena odvést do vězení; kapitán se choval klidně, až povzneseně – skoro opovržlivě ke svým věznitelům.

Když jsme vyběhli nad bránu, viděli jsme už, jak se k pevnosti zvolna přibližuje dlouhý had mužů. V jejich čele jelo několik lidí na koních; jako první náš dobrý přítel Donald MacLawwen ve skotské sukni, plédu a baretu. Za ním jeli tři dudáci a z plné síly hráli nějakou lidovou píseň; potom šlapali ve vyrovnaných řadách pěšáci, ozbrojení až po zuby. Kromě Skotů to byli Irčané, Welšané, Angličané a osoby pocházející z jejich roztodivných kolonií – a že jich Británie má dost! Za nimi jely spížní vozy, děla a další jezdci.

Když se Donald přivítal s Charrym, Dianou, Almettou a dalšími, ocitl se tváří v tvář Estragonovi: „A podívejme, ty už jsi tady? Já rychleji nemohl, s tou mojí pěchotou...“

„Ani ses nemusel trmácet,“ ušklíbl se povýšeně vévoda. „Stačíme na těch pár ubožáků sami, bez tvých bačkorářů...“

„To mi povídej! Za chvilku by tvá slavná jízda prchala někam do lesů! Bitvy odjakživa vyhrává pěchota, to si pamatuj!“

„Hlavně ta tvoje! Zablácená až za ušima, otrhaná jako žebráci a dávno propadlá peklu! Ti tví lotři se neumějí ani pomodlit!“

„To máš pravdu! Tvoji Španělé se vroucně modlí pokaždé, než někomu vrazí šavli do střev! A když říkají Otčenáš, opakují větu Odpusť nám naše viny! třikrát, aby si to Bůh pořádně zapamatoval! Kdyby se nedejbože přeslechl!“

Estragon zrudl jako pivoňka. „Snad mi tím nechceš naznačit, že mezi mými jezdci jsou zločinci?“

„Proboha, on ti to ještě nikdo neřekl? Tak to promiň, já myslel, když to tvrdí celý svět, že se ti to donese...“

„Kdyby mi to řekl někdo jiný než taková Skotská hyena, která se žene ke každé mršině...!“

„A kouká jako blázen: oni už ji oklovávají supi!“

Charry měl obavu, že se opravdu porvou, ale přes to, co si vztekle vrčeli do tváře, vypadali přátelsky.

„Já myslím, že toho tady bude dost pro všechny,“ pokusil se je smířit. „Možná bych vás měl pozvat na skleničku...“

Estragon se rozchechtal. „Velitel!“ ukazoval na něj prstem. „On si myslí, že když ty někam přijdeš, nemáš svoje zásoby... že?“

„Mám na jednom voze pár pěkných malých soudků, ale... neodmítnu ani tvoje červené víno, a po obědě sklenici zdejšího piva! Moje whisky to dorazí...“

„A budeme objímat lucerny a říkat psovi slečno! Pamatuješ, když jsme dobývali Smyrnu? Turci nechápali...“

„Nebyli jsme o chlup mladší? Já se aspoň nepamatuju, že bys měl tak dlouhý vlasy a vousy...“

„Tělo stárne a chátrá, ale duše je věčná; to bys měl vědět, pohane! Ach, ještě jednou se tak vrátit do Řecka!“

„Nebo do Alžíru! Pamatuješ na oslavu po dobytí Oranu?“

„A ty – pamatuješ na Nanking? Nebo na škrtiče ve Šrínagaru?“

„Tam dostali mýho bráchu... vzpomínáš?“

Charry dostal strach, že se teď místo rvačky rozpláčou, ale rychle je to přešlo. Naopak, Donald se ptal: „Jak to, že tady není hrabě Feroz? Chtěl jsem ho požádat...?“

„Třeba to zvládnu – co chceš?“

„Víš, co je to Halloween?“

„Návrat mrtvých kamarádů; proč?“

„Víš taky, jak se to dělá?“

Estragon zašilhal po Charrym. „Musí se při tom obětovat hodně alkoholu... proč se mě na to ptáš?“

„Kvůli tomu jsem přivezl ty soudky. Chtěl jsem požádat Guye Feroze, aby přivolal všechny naše... mýho brášku a ty ostatní, co nechali svý kosti v hrobech označených osmihrotým křížem. Aby se k nám na chvilku vrátili, kdyby bylo potřeba.“

„Zařídím to, Donalde. Když velitel dovolí...“

„Dovolím.“ kýval Charry rozpačitě hlavou.

„A přijdeš? Máš snad taky někoho, koho bys chtěl přivolat!“

„Ano,“ řekl Charry vážně. „To víš, že mám.“

„Tak dobře; naučím tě to. Jenom...“ Estragon se po mně ohlédl. „Možná ty kočky... víš, kamarádi jsou trochu nevychovaní, zvláště k ženám, dětem... nevím, jak k šelmám. Proto zveme na tyto akce radši jen...“

„Můžeme jim svěřit na tu noc hlídky?“

„To by bylo nejlepší.“

„Postarám se o to.“ slíbil jsem.

Tak jsem se stal na jednu noc velitelem pevnosti; zatím však se Donaldova pěchota musela ubytovat. Byla s tím spousta starostí, takže na Janssena došla řada až po obědě.

Když pro něho přišli, ležel na podlaze ve vězení s tváří zkřivenou krutou bolestí; v zubech svíral rozkousnutou ampulku od jedu. Almetta mu ji vzal a očichal.

„Domníval se, že tak uteče svému osudu...“ vzdychl.

„Touhle dobou už je na cestě do pekla – chudák!“ řekl Estragon. „Ještě netuší, co ho tam čeká...“

„Chceš se mu mstít i po smrti?“ potřásl hlavou Charry.

„Já?“ usmál se vévoda d'Escambrray.


Veronika přijala zprávu o chystaném obřadu s klidem.

„Co umí nějaký baskický jezdec, umím já taky; ale taky vím, že to není ani hezké, ani příjemné! Když je při tom někdo, s kým měli zaživa nějaké účty, může se stát, že z něj ráno zbudou kousky... v lepším případě se zblázní a do smrti už bude blekotat jenom nesmysly!“

„Stejně bych je chtěla vidět...“ řekla Julka kurážně.

„Jestli znáš někoho, koho chceš ještě potkat, možná přijde!“

„Ne... vlastně nikoho!“

„Tak se dneska v noci drž radši doma! Pro jistotu označím okna a dveře svěcenou křídou...“

Lobo půjčil k obřadu svoje bubeníky a několik láhví jamajského rumu, což je nápoj obzvlášť vhodný k obětování duchům; Veronika souhlasila, že bude dneska spát u Valérie, takže Maryška se ráda vrátila k Julii a Tori. Přijaly i Denise; Dévi si lehla ke dveřím a tlumeně vrčela se hřbetem naježeným.

Po celou noc zněly z obřadní síně bubny a skučivé písně, které se k ránu změnily v příšerné skřeky. A druhý den byli všichni velitelé ještě tak opilí, že sotva stáli na nohou.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30