Bez COOKIEs je omezený přístup!

Láska May-Britt

Zpět Obsah Dále

Vévoda Miguel d'Escambrray měl velmi špatnou náladu. Samozřejmě málokdy míval lepší; ale teď k tomu měl důvod, v čemž nacházel zvrhlé potěšení. Vrchní velitel samozřejmě odjel; Almetta se chystá do města, povede procesí, což je jeho povinnost; Yamanaki sedí před soukromým oltářem a medituje. A o všechno abych se staral já, to je frapantní!

Nevolená a nejmenovaná abatyše Zlých Jazyků se rozhodla využít chvíle, kdy u vévody není jeho manželka doňa María; taky pěkně pochybná osoba, ale o tom později! Miguel se přišel přesvědčit, že přestože Petronyla a ostatní kuchařky jsou ve městě, někdo udělá něco k jídlu. Dokonce prohodil s tou dámou několik slov a vzpomněl si na její jméno: paní Iréne.

„Ale ano, Výsosti, všechno v pořádku!“ usmívala se jedovatě. „Leda snad...“

Estragon se zarazil; otočil se k ní a pokynem brady ji vybídl, aby pokračovala v řeči, když už začala.

„Mluvili jsme o tvé krásné paní, Výsosti... Máme trochu obavy, aby... když se stále tak přátelí s těmi čarodějnicemi...“

„Obavy o co?“ zamračil se Estragon.

„Tvoje Výsost zajisté ví nejlíp... Samozřejmě, tobě se nemůže nic stát, ale... když si taková čarodějnice na člověka zasedne, může se něco zlého přihodit i světci!“

„Mluv! Kdo je tady čarodějnice?“

„Obávám se, že především vznešené sestry tvé paní... May-Britt a ta malá černá, Tori! Samozřejmě taky Julie – a co se skrývá v té nové, to nikdo nemůže vědět...“

„A co? Mám je nechat upálit?“

„To by snad ani nebylo nutno! Ale jak jistě víš, síla takových čarodějnic se koncentruje v jejich vlasech! Když dohlédneš, aby se jim ostříhaly, nebudou už tak silné!“

Estragon spustil jeden koutek úst až k bradě, druhý ironicky povytáhl; byl to dost příšerný škleb. „Ty mi navrhuješ, abych dal oholit hlavy Baarfeltovým dcerám? Říšským princeznám? Nakonec ještě taky své ženě, ne?“

„No... a nejen jim. Čarodějnic je tady víc!“

„Valérii z Mendozy?“

„A co? Už není velmistrova dcera! Co je víc než my? Neříkám zrovna nějakým násilím... ale v poslední době se to stalo módou, tak třeba jenom... je vhodně ponouknout...“

„A dát příklad, ne?“

„No... kdybys...“

„Táhni!“ zařval Miguel, až se hrad zatřásl v základech. „Zmiz mi z očí, stará ježibabo! Sama jsi bosorka, sama jsi vědma! Buď ráda, že tě nedám přivázat na hranici; ty bys to určitě nepřežila, protože ses sice zaprodala ďáblu, ale nenaučil tě nic užitečného! Jak se opovažuješ...“

To už paní Iréne s křikem prchala a netroufala se ohlédnout; mezi Zlými Jazyky kolovalo tvrzení, že se vévoda umí proměnit v draka a chrlit oheň.

Když zmizela, rozhořčený Miguel šel obhlédnout pevnost; pomalu se stmívalo a poslední křesťané opouštěli hrad, aby posilnili své druhy ve městě. Tam teď bude veselo; ach! Taky Maryška... Miguel si to představil, zatoužil po ní a okamžitě se pokáral. Má přece službu! Nepřítel by mohl...

Najednou mu napadlo, jak by vypadalo, kdyby realizoval návrhy paní Iréne; neměl námitek trochu popíchnout princezny, také on byl vtipný. Trochu se pochechtával, když procházel strážnicí; tam právě převzal hlídku Tah-šwa, jeden z jeho Indiánů.

Tah-šwa byl z jednoho kmene Dakotů; dosáhl kdysi vysokého postavení, byl dokonce náčelníkem, ale přišel o ně kvůli sporu ohledně jakési ženy. Když ho Miguel zachránil před oběšením kvůli krádeži koně, vyprávěl mu to, ale velmi stručně a nepříliš jasně. Bylo známo, že zabil minimálně jednoho člověka ze svého kmene; pak ještě řadu dalších, rudých i bílých. S tím koněm to taky bylo nejasné: Tah-šwa rozbil majiteli hlavu tomahawkem, zatímco ten muž po něm střílel z revolveru; kromě skalpu mu vzal revolver, kožené boty a ozdobu na krku, což považoval za svou válečnou kořist. Koně zajisté taky, protože ho stačil ozdobit několika posvátnými znameními, aniž věnoval pozornost vypálené značce. Před soudem odmítal jakékoliv vysvětlení, ačkoliv mluvil dost dobře anglicky. Když ho Miguel vytáhl z vězení, ochotně se k němu přidal a doprovázel ho kamkoliv; mezi ostatními Indiány má takovou úctu, že dostal hodnost poručíka.

Choval se vždy bezchybně; v řádu si získal všeobecnou oblibu, neboť se zásadně nikdy do ničeho nepletl a dělal to, co mu nařídili. Rozuměl španělsky, ale mluvil málokdy; necítil potřebu se k něčemu vyjadřovat. Všeobecně soudil, že lidé jsou blázni; snad vyjma Miguela Estragona.

„Dobře hlídej, Tah-šwo!“ vyzval ho vévoda. „Dneska v noci bude možná trochu rušno!“

Indián neřekl nic, ani nepohnul tváří. Nepochyboval o tom.

„Někteří lidé jsou blázni, Tah-šwo... opravdu!“

Indián mlčel. Potvrzovalo to jeho mínění.

„Volně nech projíždět jen šelmy; před půlnocí mají jet na obhlídku okolí. Lidi sleduj; a jak chytíš někoho opilého, hned ho nech zavřít do vězení!“

Tah-šwa byl znám odporem k alkoholu; první příčinou jeho sporu s vlastním kmenem byla opilost všech přítomných. Od té doby, co byl u Estragona, nevypil ani kapku.

„Tak,“ řekl Miguel a chtěl odejít; vtom Indián promluvil:

„Tančící Medvěd mluvil s duchy předků.“

Estragon se zarazil. Jako Tančící Medvěd se Tah-šwa označoval pouze velmi zřídka a nikdy bez příčiny. Nebylo to jeho jméno, ale možná kdysi bývalo. Ve skutečnosti znamenalo medvěda, který je přemožen milostnou touhou po medvědici; když Miguel uvažoval, jak to přeložit, vymyslel tohle a Indián souhlasil. Tah-šwa byla přezdívka, spíš nadávka, kterou mu dali nepřátelé, vládní stopaři z kmene Pawnee. Pak měl ještě jedno jméno, ale to tajil před každým. Snad je nesměl vyslovit nahlas.

„Co ti řekli?“ zeptal se.

„Bude lov na skalpy.“

„Válka?“

„Ne. Lov lidí. Tah-šwa získá dva skalpy.“

Miguel pohlédl zpříma do jeho šikmých očí. „Dobře; umožním ti to, jen co se dozvíme, oč běží.“

„Tak! Min-ša také získá skalp. Bude zraněn, ale vyléčí se!“

Min-ša bylo hovorové označení Estragona. Ještě měl slavnostní jméno Černý Kondor, přesně Kondor-Jehož-Stín-Se-Černá-Ve-Slunci, ale používal je málo. Dával přednost přezdívce, znějící jen jako zasyknutí skrze zuby.

Miguel pokrčil rameny. Zranění pro něj nebylo nic zvláštního.

„Tančící Medvěd se brzy vrátí ke svému kmeni. Přijde tam jako mocný medicinman. Vysloví znovu svoje jméno.“

„To mne velmi těší! Chceš opustit službu u mne?“

„Min-ša už v té době nebude.“

Estragon se zachvěl. Nikdy se ničeho nebál; ale Indián byl jeho společníkem na mnoha cestách a jestliže se označil za kouzelníka, věděl, co říká. Jeho počínání bývalo často zvláštní, ale pokaždé se jeho slova vyplnila. Miguelovi přátelé z různých zemí obvykle brali divokého lovce jako váženou osobnost.

„Černý Kondor vzlétne z této země rovnou do Slunce.“ pronesl vážně Indián. Jeho hlas zněl obdivně.

Estragon se dvakrát nadechl a vydechl. „Děkuji.“ řekl.


Ve městě byl večer; všude se tančilo, zpívalo, kuchařky vařily nové a nové kotle čaje, který chutnal jako svařené víno. Všichni byli opilí, ale nikomu nebylo špatně. Mnozí upadali do stavu, který těžko definovat. Členové řádu Hrimfari udržovali pořádek a starali se, aby všeho bylo dost. Kdo k nim nepatřil, už dávno se pro jistotu někam ztratil.

Valérie z Mendozy se šla předvést ostatním. Chovala se zcela normálně, potom si náhle stáhla paruku z hlavy a sledovala, jak se zarazili. Pak se všichni naráz začali smát; dívky se k ní vrhly, ohmatávaly jí hlavu a vyzvídaly, jak to dokázala.

„To je paráda!“ vykřikovala Julka. „Udělej mi to taky!“

„To snad nemyslíš vážně! Z čeho? Ty tvoje barevný štětiny nemá vůbec cenu nechávat, lepší spálit v ohni...“

„Tak to předveď na Magdě! Půjčím si její paruku...“

„A co budu mít já?“ děsila se Magda.

„Co bys měla – hlavu! Máš nějaký námitky?“

Magda námitky měla, dost podstatné; začala maďarsky nadávat a všechny se tomu smály. Konečně pochopila, že si dělají legraci, tak se urazila a tvářila se ublíženě.

„Proč?“ ptala se Veronika tiše.

„Proč ne? Třeba jsem si přála patřit k řádu Hrimfari...“

„Nikdy jsi neudělala nic, co by sis dobře nerozmyslela. Řekni mi důvod, jestli ho smím vědět...“

„Dlouho by to trvalo. Zkus si mne přečíst...“

Dotkly se čelem; když se vzdálily, Veronika se chvěla.

„To už se nedivím... muselo to být nádherné!“

„Čekají nás ještě úžasnější věci, Vero.“

„Odejdeme na Ostrov! Budeme žít v nějakém lepším světě, Vali... Třeba se ti tam podaří, co si přeješ...“

„Já vím, že se mi to podaří.“

„Dneska v noci bychom měly udělat nějaký dobrý skutek!“

„Já bych měla od této chvíle dělat už jen dobré skutky. Myslím, že jsem dneska dospěla, Vero. Asi už nejsem malý děcko...“

„Vidíš. A zrovna teď tak vypadáš!“

„To asi tím, že se mi chce brečet.“


Estragon se právě převaloval na lůžku, když za ním přišel jeden jeho voják. „Nějaký chlapec, pane! Říká, že přišel z Německa; chce mluvit s plukovníkem Baarfeltem!“

„S Tomášem? Ten tady přece není...“

„Obávám se, že... nevím...“

Miguel se rozmrzele zvedl a šel za ním. Ve strážnici Tah-šwa a další dva vojáci napájeli horkým mlékem kluka, který sotva stál na nohou; opíral se o zuboženého koníčka, oblečen byl do podivných hadrů a na kost promočen. Na hlavě měl špinavý červený hadr a za opaskem sekeru.

„Pro smilování Boží, pane!“ opakoval. „Musím mluvit s panem plukovníkem Baarfeltem! Denis Baarfelt, neznáte ho?“

„Znám, ale teď tady není. Co seš zač, kluku?“

„Z Německa. Jmenuju se Raimund. Jsem z Německa...“

Estragon mu položil ruku na čelo a chvíli ji tam držel.

„Měl jsi horečku. Už je ti líp? Mluv, co chceš!“

„Můj velitel mě poslal... pokorně prosí pana plukovníka, aby zachránil náš oddíl! Pro smilování Boží, pane generále... my už to dál nemůžem vydržet!“

„Plukovníka Denise Baarfelta?“

„Ano. To je náš pán.“

„Kdo velí tomu oddílu?“

„Martin. Martin le Goff. To on nás vede...“

„Kde je? V Německu?“

„U hranic. Oni... mají obsazenej brod přes tu řeku. Nemůžem nikde přejít! A zezadu nás tlačí jízda! Sevřou nás do kleští, pak zničí! Martin mě poslal, abych prosil o pomoc...“

„Jseš usmrkanej kluk! Kolik je tomu Martinovi?“

„Já nevím. Čtrnáct...?“

„Všecko kluci jako ty?“

„Taky holky. Ale těch moc není.“

„Kolik je vás celkem?“

„Přes čtyři sta. Ale... jestli bojovali, tak možná...“

„Čtyři sta dětí? Jak jste na to přišli, jít sem?“

„On přeci... pan plukovník vzkázal!“

„Ten tvůj plukovník je děcko, menší než ty! Desetiletej skrček! Jak vás napadlo v mrazu a dešti táhnout přes Německo?“

„Je lepší umřít, než tam zůstat – ne?“

Estragon zavrčel jako raněná šelma.

„Postarám se o ty tvý... vojáčky! Kde to je?“

„Nevím! Je tam řeka a lesy... tady mám plánek toho místa. To namaloval sám Martin. Ale jak se to tam jmenuje, nevím!“

Plánek byl na kusu košile, kdysi bílé; velmi stručný. Leda Martin le Goff si mohl myslet, že takovou mapu někdo pochopí.

„Jak myslíš, že to máme najít?“

„Já... já vás povedu, pane!“ pronesl chlapec odhodlaně.

„Ty? Sotva stojíš na nohách! Jdi radši rovnou k doktorovi, máš zápal plic, že to cítím až sem! Je tam víc nemocných?“

„Většina. Někteří taky... ranění.“

„Ech, k ďasu! Seržante, odnes ho tam! Jeho koně strčte do teplé stáje a pokuste se, aby přežil!“

„Je to... jeden z posledních pěti koní. Víc už nemáme!“

„Pěkný! Kromě Denise znáš ještě někoho?“

„Kapitána... jmenuje se René le Mogniére!“

„Cože je? Aha, už vím! Tak toho si probudím sám! Seržante, kluka do vany s horkou vodou, ty jeho hadry do kotle a... do něj nějaký léky. Přijdu se na něj podívat do špitálu!“

Seržant vzal Raimunda do náruče a odnesl ho. Estragon za nimi chvíli hleděl a velmi se mračil.

„Tah-šwo, potřebuju dvě sta chlapů. Vybereš je; nastoupí během hodiny na nádvoří. Ať s sebou vezmou... taky léky a něco, čím by ty spratky dali dohromady. Poradíš si?“

Indián neřekl nic. Jenom se ohlížel, komu předat službu.

„To je fuk, ať celej ten barák třeba spadne! Vyber někoho...“

Miguel se vydal do pokoje, kde bydlel René le Mogniére, spolu s černouškem Šahinem. Někdy tam přespával i Denis, ale dneska byl ve městě, aby mu něco zajímavého neuteklo. Teď René spočíval hlavou na polštáři a ve tváři se mu zračil hluboký duševní mír.

Estragon jej šlehl tak prudkým výbojem energie, že zařval bolestí a vyletěl z pokrývek.

„Ty jsi kapitán le Mogniére?“ zavrčel výhružně.

„Ano... proboha, ano, pane!“

„Tys naverboval nějaký dobrovolníky v Německu?“

„Já? Ne... v životě by mi nenapadlo...“

„Kdo je to Martin le Goff?“

„To je... jeden kluk z pasťáku... teda z polepšovny! Ale...“

„Probíjí se sem se čtyři sta podobnými kluky! Máš rozum? Proč jsi ho sem pozval?“

„To byl Denisův rozkaz! Ale já jim signál neposlal! To jistě byl jeho vlastní nápad, já za nic nemůžu!“

„Myslíš? Pojď se podívat na jednoho z nich!“

René se pokoušel najít kalhoty, ale Miguel ho nakopl.

„Nezdržuj a pojď! Podívej se na svýho vojáčka!“

René se snažil chránit hlavně svoje uši, měl špatné zkušenosti; ale když si ho Estragon chtěl podržet, chytil ho za copánek.

„Co mu říkáš?“

Raimund ležel ve vaně a černá ošetřovatelka ho právě drhla dezinfekčním mýdlem. Zatím byl strašně zděšený ze všeho, co tady viděl, taky proto, že z druhé strany ho očichával vlk Wart.

„Já nevím... Nevím, co říct, pane!“

„Já to vím docela dobře! Chceš říct, že teď vezmeš koně, pušku a pojedeš se mnou zachránit svoje vojáky! Aby sis přičichl ke krvi a poznal, co je být velitelem! Jasný?“

„Ano, pane! Okamžitě...“

„Tak mazej. Co ty tady, pejsku šikmookej?“

Vlk Wart zablýskal zelenýma očima, opravdu šikmýma. „Budu tě doprovázet jako stopař! Beru jeho pach, abych ho našel!“

„Chytrej! Na to jsi přišel sám, nebo tě někdo poslal?“

„Rytíř Nazir. Komthur Yamanaki mu předal velení pevnosti...“

„Výborně. Kde je teď Tošio?“

Tošio přecházel po dvoře a sledoval nástup vévodových jezdců.

„Zvládneš to sám? Nepotřebuješ někoho s sebou?“

„Zvládl jsem horší věci. Poslouchej dobře: nelze vyloučit, že je to nějaký trik, jak nás vylákat na jejich území. Kdybych se nevrátil, dávej dobrý pozor... jsou zákeřný!“

„Budu na stráži...“

Estragon si došel do svého pokoje pro zimní vybavení a zbraně. Když se vracel, potkal na chodbě May-Britt, které se za záda schovávala Tori. „Nepotřebuješ něco, vévodo?“

„Od vás? Jo – abyste se propadly do horoucích pekel!“

„Neděláš dobře, Migueli d'Escambrray! Jsem čarodějka a...“

„Tak se starej o svý podfuky, panenko, a nepleť se pod nohy bojovníkům! Kdybys nebyla sestra Maryšky, tak bych...“ Estragon se zahleděl do očí malé Tori a zaváhal. „Ech! Zmizte...“

Vyšel na nádvoří; tam se řadili jezdci, koně frkali, ze srsti jim stoupala pára. Začínal být pěkný mráz.

„To nic, zahřejem se při jízdě! Kde je ten zmetek?“

René vydedukoval, že to patří jemu, a vystoupil. Byl oblečen do kožíšku a měl šavli, stejně jako černoušek Šahin.

„Co tohle tady dělá? Už ať seš v posteli, ty!“

„Vem mě s sebou, komthure! Budu se ti hodit!“

„Nechápu na co! A tvůj otec mě přetrhne, jestli...“

„Chci bejt u toho! Tamto jsou kluci jako já!“

„Nnno... tak dobře! Kde máme toho čuchacího pejska?“

Wart se objevil v čele dalších pěti šedivých stínů.

„Mám stopu, komenditore!“

„Dobře, tak pojedem! Nazire, když se ukáže Charry, vyřiď mu... no, třeba do tý doby budem zpátky! Ať to tady zatím... Jestli někdo něco zvrtá, tak ho po návratu nechám pověsit!“

„Jistě. Přejeme ti hezkou cestu, vévodo!“

„A ty si přeraz hnáty, když nevíš, jak se loučit!“

„Ach... vím! Zlom vaz!“

„Čert tě vem!“

Vojáci otvírali bránu; první vyrazili vlci, za nimi Tah-šwa se svými Indiány; pak se postupně protahovali další. Estragon je pozorně sledoval jednoho po druhém; nikdy neponechával nic bez povšimnutí. Když projel poslední, zařadil se za ně; po něm vyjeli ještě René a Šahin. Venku však předjel všechny ostatní, až na vlky a Indiány.

„Tak – s pomocí Boha Pána a Vládce! Vpřed!“ zavelel.

Potom vyrazil do tmy.


Okolo desáté hodiny večerní dostoupilo nadšení po ulicích svého vrcholu; těžko říct, zda lidé mohli prožívat větší extázi. Přestože tančili, zpívali a bavili se celé odpoledne, nepociťoval nikdo únavu; naopak, všem bylo skvěle.

Když na katedrále věžní hodiny odbily deset, ozvaly se náhle odněkud bubny; z radnice vycházela řada bubeníků, kteří rytmicky bušili do svých nástrojů. Někteří byli černí, jiní dalších ras, ale také bílí. Za nimi pak další hudebníci; už se dostatečně sehráli, aby mohli zahrát cokoliv. Kolem hudby kráčeli nosiči pochodní; další potom šli za nimi.

Lidé se zarazili; okamžitě pochopili, že to je další atrakce. Někteří slyšeli, že se bude konat pochodňový průvod, takže to uvítali s nadšením; většinou se ještě opilecky smáli.

Zazněl sborový zpěv; zbožná píseň rozezvučela celé náměstí a lidé pocítili touhu se k ní připojit, i když neznali slova. Byli samozřejmě takoví, co ještě před chvíli toužili spát; teď je ale ovládla ta melodie a ať chtěli či nikoliv, museli se přidat a řadit se do průvodu.

V čele kráčeli nejvyšší hodnostáři v čele s komthurem Horaciem Almettou; ten nesl v bílých rukavicích monstranci s Tělem Páně. Za ním pak kráčeli Palmiro Corsi, Lukáš Anczewski, Vítek Jeřábek, Lobo Villablanca, Donald MacLawwen; za nimi pak rytíři, každý ve své slavnostní uniformě a přes ni bílý plášť s rudým osmihrotým křížem. Kráčeli vážně a slavnostně, zpívali z plných plic, ozdobné jílce jejich mečů a zlaté kříže na hrdlech se leskly ve svitu pochodní.

Většina jezdců neměla ani pořádnou uniformu, natož bílý plášť; byli však stejně nadšení jako panstvo. Nekráčeli, tančili; občas vysoko vyskakovali, tu a tam metali salta a přemety. Nechovali se vážně ani důstojně, spíš byla z jejich počínání znát energie, která je poháněla. Dostat se do boje s někým podobným by bylo pro nepřítele zhoubou; ale té noci nebyl ve městě ani jeden nepřítel. Bylo to jeho štěstí.

Nadšeně byly pozdravovány dámy; také tančily a zpívaly jasnými hlasy. Ani vzhled Valérie už nevzbuzoval pozornost, jenom Denis ji pořád ještě obdivoval; Julka ho utěšovala, že se nechá co nevidět ostříhat taky.

Jak procesí procházelo kolem náměstí, lidé se přidávali do průvodu; i z domů vybíhali, aby se připojili. Všichni byli náhle zachváceni extází náboženského vytržení; někteří poklekali do rozbředlého sněhu a modlili se. Jakási žena křičela, že spatřila Pannu Marii, která jí kynula z nebe ve veliké záři; protože však nebe bylo zcela tmavé, musel to být smyslový klam.

Procházeli hlavními ulicemi; přidávalo se čím dál víc lidí, všichni zpívali a volali. Připojil se oddíl Brunových gardistů, Blanche šla s jejich dívčí družinou a zpívala s Odilií, která docela zapomněla, že je ateistka.

Valérie vyslala Denise k Almettovi, aby ho nasměroval do místní všeobecné nemocnice. Don Horacio nejdřív nepochopil; potom se nenápadně zeptal, zda to Valérie myslí vážně.

„Docela jistě!“ zářily Denisovi oči.

„Myslíš, že to zvládne?“

„Doufám...“

„Jdi se jí zeptat!“

Denis stačil udělat jen tři kroky; vtom pocítil rýpnutí pod žebra a věděl, že don Horacio se zapotácel i s monstrancí.

„Vypadá to, že zvládne!“

Zamířili tím směrem; město bylo vzhůru a zdálo se, že nemocní taky nebudou moci spát pro ten rámus a zpěv. Zbývala otázka, zda personál pustí procesí dovnitř, ale zúčastněným to bylo jasné.

Po cestě minuli chromého invalidu na vozíčku; když okolo něho procházela monstrance, náhle se zvedl, udělal dva kroky a padl na kolena; něco křičel, ale nebylo mu rozumět.

„Ona to vážně dokáže?“ vykřikl don Horacio.

„Bůh to dokáže!“ odpověděla Valérie.

Někteří mladí jezdci, zvlášť z nově založené lóže Hrimfari, se těšili na zábavnou hru: připravili si předem karabáče, teď rychle svlékli košile a počali se šlehat; sami sebe i navzájem. Takhle si hráli už častěji, ale ponejprv při tom měli vyholené hlavy, takže je nastavovali a snažili se získat krvavý šrám. Přidalo se k nim pár děvčat; snažily se prožít vzrušení z bolesti, ačkoliv to bylo zbytečné, stejně nikdo necítil nic než příjemné dráždění. Ale teď nikdo nedokázal přemýšlet; ovládla je extáze.

Čelo procesí dorazilo do nemocnice; pacienti vstávali, otvírali okna a žasli nad živou řekou pochodní. Šéflékař nejdříve chtěl procesí ve vstupu zabránit, ale slíbili mu, že se většina dovnitř nenahrne, jen několik vybraných jedinců, kteří se pokusí dodat nemocným kuráž do dalšího léčení. S tím souhlasil.

Takže Almetta s monstrancí, komthurové a pár rytířů vstoupilo do špitálu; s nimi dívky, zvláště Valérie. Za zpěvu procházeli chodbami, vcházeli do pokojů a Valérie vkládala ruce na nemocné; nejdřív však vyléčila jednoduchým dotekem vrchní sestře úpornou bolest žlučníku a doporučila, aby se buď dala co nejdřív operovat, nebo vynechala jídla připravená na přepáleném tuku. Od té chvíle ji vrchní, stará semetrika, doprovázela jako nejvznešenějšího hosta.

Výsledek byl zvláštní, ač ne zcela průkazný: pětina pacientů se uzdravila do ranní vizity, další (zhruba polovina) prohlašovali, že se cítí mnohem lépe. Někteří však později znovu jevili tytéž příznaky jako před návštěvou, takže ve skutečnosti jim nic nepomohlo. Zbytek nepocítil žádnou změnu, někteří dokonce nadávali, že nemohli spát.

Valérie na to odpověděla, že pokud si někdo způsobí nemoc vlastní neopatrností, není mu pomoci, protože i kdyby se povedlo ho nějakým zázrakem vyléčit, vzápětí si bude opět počínat tak, že se nemoc vrátí. Kdyby chtěla pomoci, musela by se věnovat každému individuálně; ale i tak zdraví dává Bůh a lékaři mohou činit pouze pokusy, jak situaci zlepšit.

Pak obešli celé město; trvalo to několik hodin, a po celou tu dobu jezdci tančili v extázi, nazí a pokrytí krvavými šrámy, bodali se noži a pálili pochodněmi, aniž se na kůži objevily stopy spálenin – a neustále se všemu smáli.


Arnošt Fousek vyslechl další část přiznání (nebo vychloubání) své Širin. Dozvěděl se, že je hrdou matkou tří dětí, které na ni čekají u babičky ve Španělsku. Dceři Fatmah bude brzy deset, je velmi krásná a určitě ještě bude; jako maminka! Klukům je šest a čtyři, jmenují se Idrís a Iblís; všichni tři mamince důrazně kladli na srdce, aby si z této cesty přivezla další maličké dítě, o které se všichni (zvláště Fatmah) hodlají pečlivě starat. Pokud maminka jejich požadavek nesplní, pak se Fatmah vynasnaží napravit její chybu, jen co to půjde.

Arnošt se během odpoledne posiloval čajem, takže mu bylo skvěle a cítil energii stáda bizonů. V tuto chvíli však přece propadl obavám, zda se od něj neočekává, že se bude o ty děti starat.

„Ty?“ smála se Širin. „Naopak – my se budem starat o tebe!“

Arnošt se zasnil. Představil si, že žije v kočovnickém stanu kdesi v blíže neurčeném přímořském kraji, nahé děti si hrají na pláži a staví hrady z písku a Širin, oblečená jen do svých ozdob, přináší na stříbrném podnosu ovoce a čaj. Palmy šumí ve vánku, odněkud se ozývá zpěv cikád, opojně voní levandule, moře vlídně šplouchá dětem na kotníky...

„Ne, miláčku!“ smazala jeho sen Širin. „Ty musíš dělat noviny!“

„Ale proč? Mě vůbec nebaví psát ty hlouposti!“

„Veronika nařídila.“

Arnošt si povzdechl a soustředil se na práci. Širin vytvářela fotografie a pamatovala si za něj všechno, co on nezvládal. Měla skvělou paměť, pouze jí bylo jedno, k čemu ji bude používat.

„Naším problémem je, že jsme dosáhli větší kapacity mozku, než je bezprostředně nutné,“ vykládala mu. „Tím pádem potřebujeme časté impulsy zvenčí, víš? Kdybychom se nerozvíjeli kontaktem se světem mimo řád, zakrátko bychom skutečně nedělali nic, protože bychom považovali svůj svět za ideální...“

„Širin, už jsem si zvykl, že mi čteš myšlenky a reaguješ na každé mé přání dřív, než je vyslovím; ale znám spoustu lidí, které by to vyděsilo. Jsi opravdu tak dokonalá?“

„Číst tvoje myšlenky není tak těžké! Když jsme se milovali, vštípila jsem si do paměti tvoje... vlny; zkrátka mám zafixováno, jak ve tvém mozku probíhají impulsy. Když stojím vedle tebe, bylo by pro mne hrozně těžké, abych je nevnímala!“

„To umějí všechny dívky v řádu?“

„Všechny asi ne; některé to umějí samy od sebe, některé se to naučily a jiné to ani nechtějí umět. Nemají nikoho tak rády...“

„A ty mě máš ráda?“

„Teď už ano.“

„Teď – tím myslíš odkdy?“

„Od chvíle, kdy znám tvoje myšlenky. Chtěla bych být tvou ženou a žít s tebou na břehu moře. Možná se nám to jednou splní. Ale teď musíš sepsat zprávu pro svoje noviny a zítra odjet do města, abys zařídil vytištění. A já ti musím pomáhat...“

Arnošt zaváhal. „Myslíš opravdu, že mám o tomhle psát? Výbuchy davového šílenství, pochod flagelantů, bláznivé vize...“

„Právě o tom musíš psát.“

„Lidé nás budou mít za blázny!“

„To něčemu vadí?“

„Veřejnost nemá ráda blázny! Lidé by byli raději...“

„Abychom byli tiše při zemi a neobtěžovali nikoho svojí vírou? To se za svoje chování budem radši stydět a tiše se omlouvat, že sice sloužíme Bohu, ale že to tak nemyslíme, že to je jen taková zvláštní úchylka, která se možná dá léčit...“

Arnošt se rozmrzele zamračil.

„Napiš pravdu! Řekni všem, že se nestydíme; že jsme meč Boží! Když na to přijde, já k tomu patřím taky! A ty...“

„Co já? Já jsem jenom obyčejný novinář...“

„Tak napiš, cos viděl a slyšel. Nic víc!“

„Viděl jsem slepce, který tvrdí, že nabyl zraku ve chvíli, kdy se dotkl bílého pláště templářského rytíře! Mluvil jsem se ženou, která viděla Pannu Marii sestupovat s nebe!“

„Tak s nimi udělej reportáž.“

„Ale já sám nic takového neviděl!“

„To tam taky napiš. To všechno dohromady je pravda.“

Arnošt rozpačitě přikývl. „Nemůžem to nechat na ráno? Já...“

Širin uměla číst v jeho mysli. Teď se usmála.

„Ano, měli bychom si nejdřív odpočinout. Musíme myslet také na přání mých dětí...“


Svítalo. Oddíl vévody Estragona se proplétal lesem, koně často zapadali hluboko do sněhu a obtížně se jím brodili; někteří muži tiše proklínali v cizích jazycích. René le Mogniére jel stále krok za velitelem a měl strach se odtamtud hnout. Vlci šli vpředu v širokém vějíři, čas od času se některý objevil, aby oznámil Estragonovi, že objevil lepší cestu. Indiáni byli také s nimi, ti se ale nevraceli vůbec.

„Tohle ne dobré počasí,“ pronášel vzadu bojovník tmavé pleti s nikdy nestříhanými vlasy a znamením bohyně Kálí na čele. „Bude voda déšť padat svrchu! Moc voda déšť svrchu!“

„Zmlkni!“ řekl Estragon, aniž se otočil.

Bojovník neřekl nic; jenom si začal tiše zpívat v cizí řeči. René slýchal Dianiny mantry; tohle bylo něco ještě horšího.

„Co ujedeme do poledne, to bude náš náskok!“ řekl Estragon po chvíli nahlas. „Pak na chvíli zastavíme, aby si koně oddechli. Do té doby žádné zdržování!“

René si jenom povzdychl.


Ráno v pevnosti bylo pošmourné a nevlídné, mraky visely nízko a i lidé z nich cítili vodu. May-Britt a Tori ležely hlavami při sobě na rohožích a zřejmě se nehodlaly probudit.

Tošio Yamanaki s nelibostí konstatoval, že účast na rozcvičce je mizivá; omlouval ty, kteří byli pryč, ale byli tu mnozí, jimž nic nebránilo. Pro jistotu vyslal Nazira, aby obnovil pořádek a vyhnal ven všechny, kdo nejsou nemocní. Což se stalo, avšak muži i ženy dost ošklivě nadávali.

Ranní bohoslužbu vykonával Tošio u buddhistického oltáře. Bylo tam málo lidí, téměř se nezpívalo. Raymond Aswastarr se svými syny seděl v přední řadě a vypadal znepokojeně. V zadních řadách seděly členky Zlých Jazyků a pozorně sledovaly, kdo v čem udělá nějakou chybu, aby to případně roznesly po ležení.

Zato ve městě se konaly slavnostní mše ve všech kostelích, co jich bylo. Účast byla neobyčejná; po včerejších zážitcích měl každý touhu zajít do chrámu Páně a občerstvit své srdce. Nikdo nepociťoval bolest hlavy, nikomu nebylo špatně, přestože včera vypili neuvěřitelné množství – čeho? Jistě, bylo to horké víno, ale stejně...

Mnozí lidé, muži i ženy (zvláště mladí) přicházeli po jednom, tajně či zcela zjevně, za jednotlivými Templáři, které si ze včerejška pamatovali, a vyptávali se. Bratři a sestry ochotně vysvětlovali. Mnozí hosté se svěřili, že se jim včerejšek líbil a chtěli by něco podobného zažít častěji; tehdy se dozvěděli, že není v silách řádu pořádat takové zábavy pro širokou veřejnost často, ježto mají málo lidí a času, ale je možné udržovat s řádem nějaký kontakt a přijít, až zas něco bude.

„A bylo by možné s vámi zůstat na pořád?“ ptal se kdosi.

„Těžko; leda bys vstoupil do řádu.“

„A to by šlo?“

„Šlo. Jde jen o to, zda máš dost silnou touhu?“

„To nevím. Vím ale jistě, že už mě tady nic nebaví. Radši bych odešel kamkoliv, než zůstat tady, v tom marastu...“

„Je-li to skutečně tvoje přání, pojď s námi.“

„A budu se moci stát Templářem?“

„Právě ses jím stal.“


Mezi prvními se po ranní mši vrátil do pevnosti Denis. Zaběhl za sestrami a zjistil, že právě vstávají a chystají se do koupele.

„Co jste to tady včera vyváděly?“ vyzvídal. „Cítil jsem až dole ve městě, jak se rozjíždíte...“

„Když jsi to slyšel, tak proč se ptáš?“ ptala se May-Britt.

„Chtěl bych znát vaše zážitky z první ruky!“

„Vyposlechni si Tori, já na tebe nemám náladu! A nechtěl by ses třeba vykoupat? Seš špinavej jako čuňátko, kde ses válel?“

„Ech, ledaskde! Trochu jsem si zatančil v noci při procesí...“

„Od toho máš ty šlehy po obličeji?“

„Kdyby jenom tam! Jsem zpruhovanej po celým těle...“

Tori se roztančila po pokoji. „A bolí, bolí? Hodně, hodně?“

„Teď už ne; když jsem jim skákal pod bič, tak to štípalo!“

Tori mávla rukama. „Tak si to vychutnej!“

Pod Denisem podklesla kolena; rázem byl probuzený.

„Ty potvoro černá! No, jenom počkej!“

„Tak mi to vrať, když dokážeš! No, dělej, švihni mě...“

May-Britt s úsměvem sledovala, jak se honí po pokoji a vzájemně šlehají vlnami bolesti. Nebylo jí to utajeno, chytala ozvěnu od obou zároveň. Tori útočila na jednotlivé vnitřní orgány Denisova těla a působila v nich bolest, ale on se statečně bránil, sledoval její útoky a snažil se dělat jí totéž. Ta hra se May-Britt nelíbila, ale byla nutná, museli se naučit bránit proti nepřátelům.

„Tak dost, zmetci, nebo vás sejmu oba!“ pohrozila.

„Ty? Jak bys dokázala?“ šklebila se Tori.

May mávla rukou a připlácla ji na stěnu jako mouchu. Tori bolestí zakvičela jako podsvinče, ale May už útočila na Denise, který předvídavě prchal a snažil se vytvořit nějakou ochranu. Tu ochranu mu bez problémů rozbila, zasáhla ho až u dveří a zavřela je tak dokonale, že nemohl stisknout kliku. Tam do něj tloukla a vychutnávala si palčivé šlehy. Cítila vše, co dělala.

„To ani nezkoušej, Tori!“ varovala sestru. „A říkala jsem, že se jdeme koupat; ve sprchách si můžete dráždit střeva a ledviny, jak budete chtít! Ven, bando!“

Rozesmátí se vyřítili na chodbu a pak na dvůr; děti se ještě pošťuchovaly, May uvažovala. V lázni bylo příjemně prázdno, ve sprchách řádili Raymondovi kluci; jejich otec seděl v sauně a oči měl zavřené. Zejména ten mladší uvítal Tori radostně, velmi se mu líbila. May taky, ale...

Osprchovala se, sedla si proti Rayovi a vyčkávala, až mládež dokončí svou potyčku pro naprosté vyčerpání. V Rayových synech objevili zdatné soupeře, mladí zaklínači toho sice moc neuměli, ale rychle se učili. A hlavně rádi...

„Mám na tebe prosbu, Raymonde Aswastarre.“ řekla May-Britt.

„Rád ti ji splním, pokud mohu.“

„Chci se stát vaší ženou.“

Zarazil se. Neprojevil samozřejmě žádné pokleslé pocity, ale překvapen zajisté byl. Kdo taky ne. Zeptal se: „Proč jsi použila slova vaší?“

„Tebe a tvých synů.“

Neřekl nic. Byl natolik zkušený, aby se nevyptával, zda si své přání dobře rozmyslela a srovnala s přáním vyšších bytosti. Taky neuvažoval, jaké to přinese do budoucna problémy jemu a oběma jeho synům. Ani na to se neptal, jak má takový obřad vypadat. To všechno sice promyslel, ale zachoval se řádně. Odpověděl:

„Ano, velmi rád.“

Dveře ze sprch se rozlétly a dovnitř vpadla Tori. Zaječela:

„To myslíš vážně?“

May-Britt se usmála. Tori začala skákat po místnosti a objímat každého, koho potkala. Denis se choval uvážlivěji, oba chlapci rozpačitě. Zřejmě trvalo déle, než jim něco došlo.

„Zklidněte se všichni, prosím!“ řekla May. „Mohli byste si na chvíli sednout sem ke mně? Chci vám dát stručné poučení...“

Tori byla nejrychlejší; ale nesedla si k sestře, nýbrž ke svému budoucímu manželovi. Raymond ji rozpačitě přivinul a počal dlaní hladit po hlavě; předla jako kotě.

„Trochu se mýlíš, Tori. Ty se nevdáváš; nikdy a za nikoho. Sice u toho budeš a máš výsadu milovat se s námi všemi, ale nemůžeš se považovat za ničí manželku, protože tvoje myšlení je na zvířecí úrovni a nikdo si nepřeje, aby přešlo kamkoliv jinam.“

Tori rozzářila zlaté oči a polichoceně se usmívala.

„Budu hovořit otevřenou řečí a pokud možno tak, aby mne chápali všichni. Přála bych si, aby se toho, co hodlám udělat, zúčastnil co největší počet zasvěcených. Zejména moje sestry a čarodějky. Stejná opatření očekávám z vaší strany.“

Mladší Aswastarr se chystal na něco zeptat. May-Britt se smála:

„Nejdříve si dovolím přidělit vám oficiální jména. Co se vám líbí víc, Alvin a Avrak nebo Alswidr a Arwakr?“

„To jsou jména Vikingských koní!“

„Ano. Souhlasili, že vám je propůjčí po dobu života.“

Kluci koukli jeden na druhého a spokojeně se šklebili.

„Co ještě jsi nám vyprosila?“

„Život. Ani jeden z vás nezemře, pokud nepřivede na svět syna a nepředá mu svoje znalosti. Výjimka je, kdyby nějakým hrubým způsobem urazil svého Ochránce, ale to snad...“

„Rozumíme.“ řekl za všechny Ray.

„Žádala jsem o poučení a bylo mi zjeveno toto:

Stejné shromáždění, jaké se koná v současné době zde, probíhá též ve vyšších dimenzích. S výhradou ohledně termínů nahoře, dole, v čase a prostoru; všechna tato označení, která jsou tady v protikladu, jsou v nebeských arkánách v jednotě.“

Protože všichni chápali, mohla pokračovat:

„Je vytvořen určitý plán na záchranu světa, jehož jsme součástí – ten plán má množství linií a my se právě teď nacházíme na určité křižovatce, kde dochází k jejich propojení. Sami zajisté vnímáte, že zde existuje několik základních linií:

Baarfeltovská

Templářská

Arminská

Ősgardu

Každá z těchto linií může procházet samostatně, také se mohou protínat nebo jít v souběhu. Odkud která vychází, víme. Kam míří, to odhadujeme, ale jen na krátké časové údobí. Stali jsme se na chvíli jejich součástí a než se linie rozpojí, musíme vykonat vše, čím jsme byli pověřeni.“

Mlčeli a pozorně ji sledovali. Raymond se zeptal:

„Ke které linii vlastně patříme my?“

„V této chvíli ke všem. V budoucnu není vyloučeno, že vznikne nějaká zvláštní jen pro vás – dejme tomu Evropská. Nebo třeba tři rozdílné, každý bude mít svoji. To je budoucnost, tu neznám. Ale je mojí povinností pro ni položit základy.“

„Ty linie probíhaly i předtím?“

„Víte sami, že ano. Baarfeltovská a Templářská se spojily už před dávnými staletími a probíhají společně; teď se však zdá, že se rozejdou. Baarfelta a Chrám Ohně propojil můj dědeček, čehož výsledkem jsem já. Výsledkem propojení těchto linií bude dítě, které požaduji od vás tří.“

„Proč ode všech?“

„Protože nevím a nemám vědět, kdo bude přímým otcem. Zůstanu tady až do posledních chvil před bitvou. Pak musím odejít, neboť bych byla ohrožena. Už se nikdy neuvidíme. Nikdy se nedozvíte, co se mi narodí; moje linie se už nikdy nepropojí s vaší.“

„Tím chceš říct, že ani my se už nikdy neuvidíme?“ zeptal se trochu překvapeně Denis.

„Neznal jsi mne ještě před několika dny; já znala tebe jenom z vyprávění. Odejdu a ty na mne budeš moci vzpomínat nebo si se mnou povídat v meditaci. Ale jestli se někdy ještě setkáme, budou to už jiní lidé na jiném místě světa. Už nikdy nebude to, co je v této chvíli. Nikdy neváhej, zda máš někomu něco dát, když ho máš rád. Velmi brzy odejde.“

Denis neřekl a neudělal nic, ale Tori se jí vrhla do náruče.

„Ano, na tebe jsem málem zapomněla. Zajímala jsem se, proč jsi vlastně tady a proč jsi taková, jaká jsi. Máme čas, tak vám budu pro odlehčení nálady povídat, cos dělala a jak jsi vznikla. Nesmírně by to potěšilo Dianu, která tančila opičáka Hanumana v Rámajáně. Tys tam byla taky; jedna z opic, které pomohly Rámovi vybojovat Sítu na ostrově Lanka. Těší tě to?“

Tori se šklebila a bylo vidět, že moc.

„Jsi zvíře a dostala jsi lidské tělo jen pro jednou. Přestože šástry říkají, že ze zvířete jde duše výš do člověka, ty žádné další lidské tělo nedostaneš. Tys víc už byla a stala ses člověkem jen z lásky k nám. Jsi zvířátko a jsi šťastná. Proto říkám, že tvé sňatky nemají do budoucna význam.“

„Bude mít děti?“ zeptal se Arwakr.

„Jistě, proč ne? Ale ty chceš vědět, jestli s tebou. Zkus to!“

Arwakrovi bylo patnáct a poněkud upadl do rozpaků.

„Neslyšíš? Zkus to! Když to uděláš právě teď, budeš mít dceru stejně krásnou jako je Tori!“

Tori se hbitě přesunula zase ke kamarádovi a vyčkávala.

„Ale... co když...?“

„Neposlechnout pokyn čarodějky? Riskuješ, chlapče!“

Otec Raymond se zeptal: „Má to něco společného s křesťanstvím?“

„Vůbec nic.“ usmála se May-Britt. „Ale uklidním tě, ani s ničím jiným. Je to moje přání.“

Tori nehodlala čekat a začala se vtírat. May pokynem víček odsouhlasila, že může Arwakra povzbudit; pak sledovala, jak čistě odstraňuje jeho vnitřní zábrany. Až dosáhla svého.

„Něco se ti nelíbí, zaklínači?“ usmála se na Raymonda.

„Osvobodila ho od mé dlouholeté výchovy,“ řekl Aswastarr a nebylo jasné, zda je spokojen. „Vždy jsem ho učil se ovládat a krotit své vášně. Teď...“

„Teď ho to Tori odnaučila.“

„Pravděpodobně by se mi to mělo líbit, ne?“

„Nemusí. Ale pokus se vydržet to. Je to pro dobrou věc.“

„Doufám, že jsme schopni takovou lekci vydržet; ale neradím ti zkoušet to s jinými lidmi! Mohlo by jim to ublížit!“

„Já jim chci ublížit. Dneska chci ubližovat každému!“

„Proč?“

„Baví mě to. Už se nechci dívat na ty smutné, rozmrzelé tváře všude kolem. Chci, aby se lidé bavili. Jednoduše, upřímně...“

Aswastarr sklopil zrak na svého syna a Tori, kteří se zmítali v objetí přímo u špiček jeho nohou.

„Kopni!“ řekla May. „Co nejsilněji!“

Zaváhal; pak bolestivě nabral Tori do boku kopancem špičkou. Zasténala, ale nezdálo se, že bolestí; spíš se jí to líbilo.

„Teď ses i ty osvobodil. Udělal jsi, co jsi chtěl...“

„Přesto mi to nepřineslo uvolnění!“

„Protože to ještě není dokonalé. Nakloň se ke mně!“

Položila mu dlaň na šíji; pocítil mírné lechtivé mravenčení.

„Nijak se to neprojevuje...“ upozornil.

„Teprve bude.“

Sklopil oči a pozoroval, jak Tori zatíná nehty do synových zad. Drápala, jak nejvíc mohla a na chlapcově dosud jemné kůži se objevily první stopy krve.

„Tori k nám sestoupila z duchovního světa, aby nás naučila jednoduše prožít život. Zrození, boj, lásku, smrt. Jednoduché situace, na jejichž přirozené řešení jsme zapomněli. Stanovili jsme zásady, kterými se omezujeme, abychom neupadli do hříchu. Zvířata to nedělají – a přece jsou bezhříšná.“

„Máme se stát zvířaty?“

„Máme se naučit prožívat okamžik. Za chvíli už nebude. Ale teď je tady, s námi. Je nám dobře nebo nás něco bolí. Je nám nějak! Ale většina lidí dává přednost tomu, aby jim bylo nijak.“

Raymond mlčel. Ta slova pro něj dost znamenala. Také patřil mezi lidi, kteří se snaží ovládat svoje vášně; téměř se mu to už podařilo. Věděl, že dokonalé ovládnutí je přestat žít.

„Teď zkus něco...“ naznačila May.

Zaváhal ještě víc, pak zlehka Tori nakopl; pocítil ten dotek, nebylo to laškovné, spíš opatrné.

„Od této chvíle pocítíš vše, co komu uděláš.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Bude to odeznívat; jako vše, co je překryto novými zážitky. Budeš to cítit hodně dlouho, ale stále slaběji. Kdy to vymizí docela, nevím, dělám to poprvé. Hodně záleží na tobě.“

„Docela hezká hra! Všechny tvoje činnosti jsou hry; umíš taky něco vážného a důležitého?“

„Taky. Ale je lepší si hrát.“

„Odvážila by ses tohle provést třeba... Estragonovi?“

„Klidně, ale ne teď. Dnes v noci ho čeká... veliký boj.“

„Vím, že odjel...“

„Dnes v noci bude velké zabíjení... mnoho duší opustí těla a další čeká spousta utrpení. Kdyby Estragon všechno cítil, těžko by přežil...“

„Já ale také půjdu do boje!“

May-Britt se zarazila. „Ach! Na to jsem nepomyslela... nebudeš smět zabíjet. Nemohl bys nějak... Ano, už vím. Naučím tě srazit člověka výbojem energie. To mu neublíží, naopak prospěje, dostane se do zajetí a přežije tu bitvu. Ale...“

„Co se stane, když někoho třeba... seknu mečem?“

May se zamyslela. „Představ si to!“

Raymond skutečně zavřel oči; vzápětí vykřikl a třel si rameno.

„Jak se zdá, můžu svůj meč klidně věnovat svým synům!“

„Ještě bych mohla tu věc... zrušit!“

„Ne, to ne! Dovedeš si představit, co bych s tím mohl způsobit dobrého? Když budu chtít prožít něco příjemného...“

„Ale v tom případě už nebudeš zaklínač! Staneš se čarodějem; každý čaroděj v té či oné míře cítí to, co dělá druhým. Naučí se to během svých studií... a některý to ani neví. Cesty jsou různé, jako je různý osud lidí...“

„Je pravda,“ zeptal se starší syn Alswidr. „Že za dávných časů bojovaly čarodějky tak, že obloudily rytíře svými kouzly a potom je vysílaly, aby se za ně bili s nepřítelem?“

„Je; jen nevím, čemu říkáš dávné časy. To dokáže kdejaká holka od jezdců, na to ani nemusí být čarodějka!“

„Já myslel, že ho přivede do takového stavu, kdy nemyslí na nic jiného, než co by pro ni udělal dobrého! Bojuje za ni jako za svého boha, šílí láskou k ní...“

„No ano, tak se to dělá!“

„A je pravda, že ho do takové nálady přivede tím, že se s ním miluje a při tom mu pomate mozek?“

„Ty slušnější to tak dělají. Opravdovské potvory mu zmatou mozek a ani mu nedovolí se jich dotknout.“

„Děláš to taky?“

„Zatím jsem to nepotřebovala.“

„Je pravda, že pomocí lásky se dá nejjistěji používat Moc?“

„Pochopitelně. Jenom mě překvapují tvoje otázky. Ptáš se na věci, které velmi dobře víš a já vím, že je víš. Co chceš?“

Podíval se na otce a zrozpačitěl. May-Britt se rozesmála:

„Se mnou to prožiješ dnes v noci. S Tori můžeš hned, bráška už stejně nemůže. Ještě něco?“

„Jenže, já bych chtěl... víš, aby to bylo tak...“

„Řeknu ti, jaké to bude. Prohlásila jsem, že to bude svatba; tedy skutečně bude. Taková, jakou předpisuje Učení Severu, plné odevzdání těla i duše. Taková, abys po milostné extázi se mnou znal vše, co znám já. Každou moji zkušenost...“

„A ty si vezmeš moji?“

„Ano.“

„I mého otce a bratra?“

„Ano. Navíc... pokusím se (jestli to půjde) přenést při dalším milování tytéž informace. Některé se přemažou, některé přibudou. Dostaneš všechno, co mám. Já dostanu všechno, co máš ty.“

„To je...“ zašeptal Aswastarr.

„To je skutečná wicca – opravdová magie. Vím, že mnozí používají všelijaké náhražky.“

„Jak dlouho zůstane...“ Aswastarr zaváhal a zmlkl.

„Ano, domníváš se správně. Totéž se stane, když někdo zasvěcený spojí svou auru s další osobou. Od té chvíle se každá žena, s níž se budeš milovat, stane čarodějkou.“

„Já a moji synové?“

„A všichni moji muži, všichni muži Tori a všech ostatních.“

„V tom případě by bylo nejlepší, aby se spojil každý s každým; to by ale... to snad přece ne!“

„Takový byl za dávných časů důvod mystérií. Chrámové tanečnice bohyně Astarté dělaly tutéž službu. Když ji přestaly dělat, staly se z nich obyčejné prostitutky...“

„Slýchal jsem o orgiích ve starém Římě...“

„To už byly jen ubohé napodobeniny. Ale dřív, v Egyptě, na Krétě, při obřadech druidů...“

„Slyšel jsem, že za těch časů posílali panny do chrámů, aby je tam defloroval velekněz... Ale myslel jsem...“

„Magie má svoje zákony, Aswastarre. Když je překročíš, většinou nepřijde žádný trest – ale taky žádný užitek.“

„Proč to skončilo?“

„Protože lidé poklesli. Mnoho neschopných počalo předstírat. Tehdy se obřad první noci stal bezvýznamným. Dianin kastovní systém přestal mít smysl, samotné šlechtictví přestalo existovat! Je-li někdo šlechtic, pak jeho semeno musí přenášet genetickou informaci na potomka. Nedělá-li to, není šlechtic, i když má na zdi pověšený rodokmen až ke knížatům pekel!“

„A ty se domníváš, že to dokážeš obnovit?“

„Já se to nedomnívám. Přišla jsem, abych to obnovila.“

„Myslíš, že to bude k dobrému?“

„Proč by nebylo?“

„Většina lidí to bude považovat za obyčejnou nemravnost!“

„Kašlu na většinu lidí.“

„Takové postupy bude nutno střežit a ochraňovat!“

„Aspoň bude mít ten váš řád jednou nějaký účel!“

„Kdy chceš ten... pokus uspořádat?“

„Dnes v noci.“

„Ach... už dneska?“

„Estragon zabije dnes v noci mnoho lidí. Je třeba, aby se aspoň některým duším zase dopřála možnost se zrodit.“

„Tím chceš říct, že... dojde k oplodnění?“

„Mělo by. Postavení hvězd je mimořádně příznivé! A je první noc po úplňku, taky velmi vhodná. Prováděla jsem určité očišťovací obřady a další ještě provedu... neponechávám nic náhodě!“

„Myslíš, že se to bude týkat všech, kteří při tom budou?“

„Snad ne; to by bylo k některým příliš kruté! Dovedeš si trochu představit, co škody by obyčejnému bojovníkovi natropilo, kdyby poznal všechno, co zná čaroděj? V životě už by si netroufl zabít ani mouchu, natož člověka!“

„Potřebuješ nějakou pomoc?“

„Snad ani ne. Odpočiň si; kdyby bylo třeba, požádám tě. A vy, kluci, můžete jít klidně s Tori trénovat...“


K polednímu se Estragonovi jezdci doplazili do horského seníku; vévoda povolil hodinu odpočinku. Padal sníh s deštěm, ale to už byla jen poslední kapka. Všechny potoky byly rozvodněné, bylo nutno několikrát brodit. Vlci vyhledávali kratší cestu, nejradši takovou, jaká se hodila pro ně. Estragon nařídil rozdělit koním trochu sena a každému dvě hrsti ovsa; lidé vztekle přežvykovali uzené maso a chlebové placky, zapíjeli pálenkou chutnající jako lak na rakve a kleli.

René byl rád, že málem spadl s koně; ale vévoda se staral o svoje zvíře líp, než by čekal, otíral ho a prohlížel mu kopyta, krmil ho ovsem z ruky a ještě přidal pár kostek cukru. René se zastyděl, tak se taky postaral o svou kobylu, jak to dělali jezdci. Pak se stočil do sena a vmžiku dřímal.

Lesem se protáhl šedivý stín: Wart. Vypadal unaveně, tak mu Miguel okamžitě nabídl kus uzeného.

„Byl jsem až u tábora vojáků. Mají obsazen jediný brod; řeka je tak rozvodněná, že by ji nikdo nepřeplaval. A ještě jdou shora ledy; celý kraj je rozbahněný...“

„Kolik je vojáků?“

„Na naší straně kolem tří stovek. Na druhé nevím; poslal jsem svoje vlky, aby se tam šli podívat. Já se plížil kolem tábora; taky jsem ukradl kus masa. Měli kotle a vařili jídlo, moc pěkně vonělo.“

„Tos neměl dělat! Domyslí si, že jsme je objevili!“

„Neviděli mě! Budou myslet, že to vzal někdo z nich!“

„Kde jsou ty děti?“

„Schovávají se v lese na takovém pahorku. Je tam zřícenina... Kolem německá jízda; možná pět set jezdců, nevím! Střílejí po nich, ale útočit nechtějí, kluci se opevnili a mají pušky! Zatím doufají, že se vzdají sami...“

„Myslíš, že to udělají?“

„Nevím. Zatím střílejí zpátky...“

„Kurážný děti! Kdyby měli ještě rozum, tak... jak je to daleko? Kdy se tam můžeme dostat?“

„Tvoji koně se utopí v bažinách, když půjdou tou cestou, kudy jsem prošel já! Sám jsem tam málem přišel o život!“

„Do setmění se tam dostaneme?“

„Těžko. Sotva do zítřka do rána; to by musely tvoje oči vidět tak jasně jako moje! Ale povedu vás, jak nejlíp to půjde!“

„Jsem ti vděčen, Warte, za všechno, co pro nás děláš!“

„Neděkuj, člověče Estragone. Dělám to pro sebe. Bozi Zelených Očí mi dopřáli krev pro moje tesáky...“

„Máš s těmi lidmi válku?“

„Tak páchli ti, co zabili moji smečku. Moje ženy a děti!“

„Kde jsi bojoval?“

„V zemi, které říkáte Polska. Přišel kocour, velká černá šelma. Vyprávěl nám o císaři Ostrovní říše; taky o komenditoru Lasękovi, který nám pomůže se vrátit domů! Naučil jsem se mluvit polsky i německy, naučil jsem se pít stopu a vést po ní harcery. Přivedl jsem svoje syny a bratry do vojska! Ale potom mne poslali do země Horních Uher, abych tam našel bratry a svolal je. Když jsem se vrátil domů, byl mrtev komenditor a pobita má rodina...“

„Zdá se, že jim máš co vracet!“

„Vrátím; jen co přijde čas!“

Vévoda vytáhl z kapsy hodinky. „Lehni si, Warte. Probudím tě za půl hodiny, stačí ti to k odpočinku?“

„Ty si lehni! Já budu zpívat svoje válečné písně, protože cítím krev a nemohu spát...“

„Dobře. Znáš hodiny? Víš, kdy mne máš probudit?“

„Ne. Ale vzbudím tě, až je všechny přezpívám.“


Zpráva o úmyslu May-Britt se rozlétla po pevnosti okamžitě, jak se dívky začaly vracet z chrámu. A způsobila pěkný rozruch; jak reagovaly členky Zlých Jazyků, Bílý Kříž a podobně, tím se ani nemá cenu zabývat, ale překvapené byly taky princezny. Všechny se postupně nahrnuly do pokoje Baarfeltových dcer a vyzvídaly.

May-Britt nejdřív pochválila Valérii úspěšně zhotovenou paruku; Valérie navrhla, že ji to taky naučí, ale May mávla rukou, není třeba. Ježto po ležení kolovaly různé zvěsti, všelijak překroucené a zmatené, vysvětlila jim hromadně, co hodlá činit a jaký k tomu má důvod. Pak navrhla odpočinek.

„Nejspíš budeš chtít, abychom se zúčastnily!“ ptala se Veronika. „Ten přenos se má týkat i nás?“

„Jestli chceš, aby se tě týkal...?“

„Abych získala ty informace a mohla je pak předat dál, vypadá to, že budu muset být nevěrná svému manželovi! To je ovšem hrozná představa! Už mi běhá mráz po zádech!“

„Když ti to tolik nahání strach, nemusíš! Úplně postačí, když se tvůj muž spojí se mnou; pak ti to může předat!“

„Hm! Něco jako žárlivost zřejmě neznáš, co?“

„Znám; ale tohle není pro potěšení, to je vážná práce!“

„Dovol, abych se zasmála. Znám svého manžela natolik, že si tu práci docela umím představit!“

„Rozmysli si to. Když ho nechceš dopřát nějaké ženě, ať se o něj postará Tori. Na tu žárlit nemusíš, není člověk.“

„To říká ona! No ty, moc nekoukej a neškleb se jako opice, my ti na to neskočíme! Jestli děláš všecko proto, aby si tvá malá sestřička užila, tak...“

„Veroniko, já žasnu! Máš nejvyšší zasvěcení Měsíčních Panen; ale když se máš rozdělit o svůj kousek majetku, začneš se chovat jako obyčejná ženská! Jsi přece čarodějka!“

„Jsem zvědavá, jak donutíš své vznešený sestřičky, aby se trochu spustily! Paní vévodkyni Maryšku a pannu Julii; tváří se, jako by věřily na Čápa nebo na zelný hlávky!“

Maryška potřásla hlavou. „To nepůjde! Kdyby se Miguel dozvěděl, že jsem mu byla nevěrná, zabije mě i toho kluka!“

„Nedělej si starosti,“ mávla rukou Florence. „Nikdy si nedělal hlavu z toho, s kterou holkou se kde vyspí! Stačí, když ho tři dny necháš bez dozoru a on si nějakou najde!“

„To odvoláš!“ vyletěla Maryška a sháněla se po šavli.

„To teda neodvolám! Už dlouho mám chuť dát ti do držky!“

„Stop, ženský pitomý!“ tleskla Veronika. „Zatím se pokouším smířit s představou, že budu muset obětovat svoji ženskou čest, tak nevřískejte a chovejte se...“

„A pěkná představa, pěkná?“ šklebila se Florence.

„Ale já se chci s někým prát!“ trvala na svém Maryška.

„A Julka je vůbec kde? Proč nepřišla s váma?“

„Má tam nejspíš nějaký povinnosti, ne?“

„Nedělejte si starosti,“ řekla May-Britt klidně. „O Julii je dobře postaráno! Myslím, že o všechny je dobře postaráno!“

„Koukněte, holky!“ řekla Maryška téměř prosebně. „Když už si to se mnou žádná nechcete rozdat na šavle, nemohly byste mě aspoň chvilku mučit? Já bych měla chuť tak na...“

„To už je moc!“ nevydržela to Valérie. „Teď ti teprve můžu ukázat parádní údery hlavou!“

„Ty jo, ty křehotinko? Zlomila by ses...“

Valérie přeletěla pokoj hlavou napřed a smetla Maryšku; Tori jí skočila na krk, ale vzápětí dostala přes záda Veroničiným copem, takže začala pištět nadšením a snažila se kousat. Zapojily se do rvačky jedna po druhé, nešetřily se; úplně pod hromadou se Maryška v extázi svíjela bolestivou rozkoší a polsky nadávala.


Estragonův vraník zapadl do bahna až po prsa, frkal a odmítal se podrobit jezdci; až po chvilce nahrábl pod kopyty pevnou zemi, chvíli šel po dně, pak se dostal do vody a začal plavat. Miguel zvedl ruku a ukazoval ostatním, že tudy se projít dá; pak jel vpředu až na pevné místo, kde se zastavil a sledoval, jak se jeho mužům daří přecházet bažinu. Těžko je poznával, všichni byli mokří a olepení bahnem, vypadali jako čerti.

Kývl na Reného, který zastavil svou kobylku vedle něho; tvář měl zmazanou od bahna, jen oči mu svítily. „Ještě toho nemáš dost, kluku?“

„Vydržím, pane vévodo!“

„Jsi tvrdší, než jsem myslel... kapitáne! Kde je ten druhej?“

„Šahin? Tomu se jede dobře, má skvělýho koně...“

„Andaluzáka, viděl jsem. Poslechni, jestli chceš, můžete zůstat tady, někde si udělat oheň, ohřát se a usušit! Nemusíš se mnou do toho marastu... Asi to tam bude ošklivý!“

René se dotkl dlaní šavle. „Budu bojovat za svý lidi, pane!“

Estragon stáhl obočí, ale nezdálo se, že by se na něj zlobil.

Teď k nim teprve dojel Šahin; jeho tvář byla černá od přírody, takže na ní nebylo vidět špínu.

„Co ty? Ještě můžeš?“

„Proč ne, done Migueli?“

„Tvůj tatík se mnou bojoval v Brazílii... v Matto Grosso. Pěkně tvrdej chlap; přešli jsme spolu tam ty kaktusový pouště. Místní Indiáni skvěle střílej šípy... Mám dva tady v oddíle.“

„Povídal, že tě zná.“

„Koukám, ty ses mu taky pěkně poved!“

„Dík, pane. Až budeš mít syna, vezmu ho na Amazonku!“

Renému neušlo, jak Estragon škubl tváří. Neřekl nic, až teprve po chvíli pronesl skoro prosebně:

„Jestli budu někdy mít syna, chraň ho. Bude to potřebovat!“

Potom se rozhlédl a ukázal rukou:

„Tak jedem, chlapi! Nezdržovat se... Támhle už ty zatracený bažiny končej, nevidíte les? Tam se nám pojede líp...“

„Až k dalším bažinám...“ poznamenal René.

Ale vévoda mu ani nevynadal.


Julietta la Venzini procházela přes náměstí; v uniformě se skvrnami připomínajícími leoparda, za opaskem meč, jednu polovinu hlavy bledě modrou, druhou bledě zelenou, v nose perličku, na jednom uchu střapec drobných řetízků. Šla z ní hrůza a věděla to velmi dobře; proto tu byla.

Ale náhle se zastavila a nevěřila svým očím: před radnicí stál motocykl, který nemohl patřit nikomu jinému než Jankovi Dunbarovi. Znala ho příliš dobře, dokonce uměla řídit. Rychle a opatrně se rozhlédla, kde je; pak ji napadlo zmizet, ale zároveň si přála zůstat. Kam tak asi mohl zajít?

Udělala pár kroků po ulici, vzápětí do něj málem vrazila; vyšel z cukrárny a držel pod paží velkou bonboniéru; jednou jí koupil podobnou, ale to bylo v Berlíně, když ji vezl z Hůrky domů, těšil se na večer... tehdy, tak strašně dávno.

Zarazil se – chvíli na ni hleděl nevěřícně, pak řekl:

„Ano. Tebe jsem si přál potkat.“

„Tak mě vidíš. Jenom nevím, jestli se ti... líbím.“

Stál a díval se na ni. „Julinko...“ řekl pomalu.

„Prosím tě, netvař se takhle!“ vybuchla málem plačky. „Jsem jiná, já vím... míň krásná, míň pyšná – ale možná trochu moudřejší, než když jsi mě viděl posledně...“

„Zdálo se mi o tobě. Každou noc.“ vydechl.

„Mně o tobě taky, ale... neodvážila bych se ti zkřížit cestu!“

„Proč? Mně se naopak zdá, že ses velice zlepšila! Jsi teď skutečná princezna... Člověk, který si sám hledá cestu!“

„Můj domov se zhroutil, nemám už kam jít! Jsem jako děvčata z řádu; zbývá mi buď odejít na Ostrov nebo bludná pouť ze země do země – vyjma těch, kde už mne pro něco hledají. Končím se světem lidí, Janku...“

„Já jsem s ním taky skončil! Můj otec zemřel před deseti dny, aniž nabyl zdravého rozumu. Během té doby jsem vyřešil finanční záležitosti, prodal všechen majetek a peníze převedl do zahraničí. Pak jsem vyřídil svoje účty s lidmi, kteří mi nějak ublížili; ty nejhorší jsem zabil osobně, na mnoho dalších uložil spolehlivá udání nebo různé tajné informace. Nezničím je já, ale další lidé, někdy stejně špatní... Jen jsem uvolnil zábrany, které tomu dosud bránily. Opustil jsem Německo a už se tam nikdy nevrátím!“

„Kde ale teď budeš žít?“

„Je otázka, zda vůbec budu žít. Přišel jsem nabídnout řádu svůj meč a svou pušku; třeba v tom boji zemřu! Je ještě hodně zla na světě – a já přísahal, že je všechno zničím.“

„Takže budeme bojovat bok po boku?“

„Ty určitě ne; ty přece nesmíš zemřít! Jsi mladá, krásná... já chci, abys žila!“

„Jenom pokud budeš žít ty!“

„Jsem Templář, děvče. Povinnost je pro mne víc než život. Taky víc než žena, kterou jsem měl rád, a která mne odmítla...“

„Třeba... třeba by pro tebe některá plakala!“

„Nevěřím.“

„Třeba tě má ráda! Třeba jen čeká, až přijdeš, až jí položíš ruku na hlavu, až řekneš, že i ty ji máš ještě rád...“

Jan se zprudka nadechl. „Julie, přísahám ti... až skončí tahle hloupá válka, jestli přežijeme tu bitvu a jestli já... zůstanu naživu, potom přijdu a řeknu jí...“

„Ne! Řekni to hned! Teď hned!“

Jan sklopil oči – a neřekl nic.

„ANO, ANO, ANO!“ vykřikla Julie. „Ano, Jene!“

Komthur Dunbar se domníval, že je tvrdý a necitelný. Ale stál před ní, svíral pod paží krabici a kolena se mu chvěla. V očích se mu objevilo něco jako slzy – maličké, nepatrné; jenom on sám je pocítil. Pak se mu začaly zachvívat rty.

„Děkuju ti,“ zašeptal. „Jestli přežiju...“

„Ne! Hned teď!“

Vztáhla ruce, objala jej a políbila na ústa. Přivinuli se těsně k sobě a zůstali tak stát uprostřed chodníku, po kterém se hrnul dav lidí; ale bylo jim to docela jedno.

„Neblázni,“ pokusil se ji přibrzdit. „Rozmysli si ještě...“

„Já si nechci nic rozmýšlet! Já jsem čekala už tolik dní, tolik nocí, že už nechci čekat ani hodinu, ani minutu! Chci teď hned tvoji lásku a chci, aby...“ rozhlédla se.

„Ale... to přece nejde!“

„To jde, ne že ne! Mám tady klíče od Charryho kanceláře támhle v okresním hejtmanství, nesu je do Astartina chrámu... na tom teď vlastně nezáleží. Důležité je, že tam teď zrovna nikdo není! A já chci, aby se to stalo dřív, než se toho domáknou moje praštěné sestry a udělají z toho zas nějakou aféru, chápeš?“

„Sestry? Kolik jich máš?“

„Co já vím? Tisíc, možná; nikdy se nesejdou všechny, protože to tatíček Baarfelt ve své moudré předvídavosti zakázal, aby nás svět naráz nevyhladil! Ani bych se nedivila, ten vzorek, co je tady, docela stačí...“

Za této řeči ho přímo vlekla k hejtmanství. Byli tam strážní, ale když viděli její leopardí uniformu, jen zasalutovali. Dunbara neznali a vůbec si ho nevšimli, stačilo, že šel s ní. Julie ho vtáhla do kanceláře a zamkla za sebou. Bylo tam tma, teplo, hustý koberec a nějaké kabáty, které tu nechali hodnostáři. Než se vůbec stačil rozhlédnout, vyrobila z toho útulné hnízdo.

„Tohle je první noc světa, Jene!“ řekla.

Poklekl před ní a přitiskl hlavu do jejího klína.

„Miluji tě, Julie...“ zašeptal.

A ona zvrátila hlavu dozadu a plakala.


Jeden z vlků, kteří kroužili kolem jezdců, obléhajících starou zříceninu na kopci, postřehl, že jakýsi muž odešel od ostatních. Bylo to dost daleko; zelené oči mu zasvítily a počal se plížit. Muž šel hlučně, lámal křoví; vlk se pohyboval téměř neslyšně. Ale jeho skok byl neodvratný jako sama smrt; bílé zuby stiskly měkký chřtán a přidušený výkřik se zadrhl v hrdle. Potom už šelma jenom držela, dokud se muž nepřestal zmítat.

Pak zaslechl kroky dalšího muže. „Á, ty bestie!“ vykřikl voják a pokusil se namířit karabinu.

Ten, kdo zasáhl, byl člověk, ačkoliv se po lese pohyboval tiše, skoro jako vlk. Vztyčil se za mužem a mávl širokým loveckým nožem – nejdřív prořízl vojákovi hrdlo, potom mu sundal přílbu a seřízl z temene hlavy skalp. Nespokojeně zamručel; voják byl ostříhaný nakrátko a trofej nevypadala nijak impozantně.

Chvíli muž a šelma stáli každý nad mršinou své kořisti a mlčky si hleděli do očí. Pak, stejně naráz, zmizeli v houští.


„Ani to nebolelo.“ řekla princezna Julie.

„Vždycky to prý nebolí...“

„Škoda; říkají, že je to... nezapomenutelné.“

„Tobě se to nelíbilo?“ zaváhal.

„Líbilo. Protože jsi to byl ty. Protože tě mám ráda!“

„Jinak nic moc?“

„Jinak... dala bych si něco dobrého k jídlu.“

Jan Dunbar se začal smát.

„Co je? Je něco divného na tom, že mám hlad?“

„Nevím – vlastně ani ne. Já jsem ještě ani neotevřel tu parádní bonboniéru... vzal jsem tu největší, co tam měli! Pro tebe...“

„Tak kde to vázne? Ukaž, já ji radši otevřu sama...“

Navzájem si vložili do úst čokoládovou kouli s koňakovou náplní a spokojeně pojídali.

„Dřív jsem bývala fantasticky rozmlsaná!“ řekla Julka s plnou pusou. „Myslíš, že se to hodí?“

„Odkdy se staráš o to, jestli se něco hodí nebo ne?“

„Od teďka. Protože přemýšlím o budoucnosti.“

Mlčel. Došlo mu, že přemýšlet o tom, co bude, je pro ni zcela nezvyklá činnost. Do této chvíle žila v představách, že už nikdy nic nebude. Nemusela mu to vysvětlovat; i on tak žil.

Najednou si přál tuhle válku přežít. Dožít se narození dítěte, vidět ho vyrůstat, učit se... žít jako normální člověk. Dlouhá léta to byl svět, do kterého nahlížel jenom zvenčí, oknem, tajně jako žebrák, který se na chvilku zastavil u dveří.

»Musíme se naučit žít,« řekl si v duchu. »Dokonce spolu...«

Rozmáčkl jí čokoládovou kouli ve žlábku mezi prsy a pak pečlivě olizoval mírně alkoholickou náplň. Rozesmála se.

„Nech mě! Chci si vychutnat chuť tvého těla!“ řekl.

„Snad aspoň počkáš, až se vykoupu, ne? Jsem dost špinavá...“

„Mám tě celou olízat jako Dévi Denise?“

Začala se bránit; o důvod víc, aby její odpor přemohl. Zmocnil se jí tentokrát méně ohleduplně a s překvapením konstatoval, že se jí to líbí.

„Budeme se muset učit všemu. I lásce!“

„Proboha, jenom žádný teorie!“ vzdychla. „Co jsem v řádu, každá holka nemá nic lepšího na práci, než mě poučovat!“

„Teď se s nimi budeš moct rozdělit o zkušenosti...“

„Hm... obávám se, že dokonce budu muset. Jen co přijedeme na pevnost, slítnou se jako vosy...“

„Musíme jim říkat, co se stalo?“

„Ale Janku! Všechny jsou čarodějky, vědí to možná ještě chvíli dřív, než se to stane. Zvlášť my ségry; dovedem se vzájemně najít v prostoru, umíme si číst myšlenky, i na dálku...“

„Tak se pochlub, co sestřičky dovedou!“

„Celej život jsem si přála mít sestru. Nebo brášku. Když jsem vytáhla z kláštera malou Janičku, byla jsem na ni pyšná, jako kdybych si ji sama vymyslela! Jenže nevydržela dlouho, sotva jsem si na ni zvykla, už zas odjela. Pak bráchové, Jindřich, Dimitrij... ten ze Srbska, jak ho ani neznám! Jirka, který se dal tak jednoduše zabít v Polsku! Šílená vize!“

„Ale teď tady sestry máš!“

„Všechny jsme si podobné a každá jiná. Maryška vypadá jako moje dvojče, leda vlasy má světlý a dlouhý. Zamilovala se do vévody d'Escambrray a není spokojená, dokud ji surově nezmlátí! Zvlášť si potrpí na modřiny pod očima a rozbitý rty!“

„Ty taky nejsi zvlášť mírná ovečka!“

„Tohle slovo nepoužívej, nebo začnu kousat!“

„Ovečka, ovečka, ovečka! Proč?“

„Napřed mi tak říkala jedna masérka v Granadě. Potom teta Margo, když jsem byla ostříhaná a vypadala jako... no, jak vidíš. Mám strach, že se zas něco pose... pokazí.“

„No tak dobře. Povídej o sestře Maryšce.“

„Maryška si půjčila nějakou odbornou literaturu a dočetla se, že se tomu říká sadomasochistická úchylka. Od té doby je na to pyšná a všude se s ní chlubí!“

„Ta malá z Itálie... jak jí říkají?“

„Magda. Vypadá jako já před ostříháním, akorát menší. Napřed jsme si z ní dělaly legraci, ale teď... Byla hodně pitomoučká, takovej zajíček vykulenej! Jediný, v čem se vyznala, bylo balení kluků, a i to tak... bezúčelně. Její služka Marika je vesnická holka podle maďarskýho vkusu. Noc bez chlapa je pro ni bezcenná a když jí to někdo udělá ještě přes den, žádná škoda!“

„Nemyslím, že by naši jezdci byli morálně pohoršení!“

„To se spolehni! Magda ji v podstatě nechává dělat, co sama chce. Bydlí s náma a hodně rychle se učí; dohání co zameškala. Dost jí to jde a ještě navíc... je trochu záludná.“

„Tím myslíš co?“

„Ráda využívá svých kamarádů k vlastnímu prospěchu. To já můžu jenom obdivovat; málokdy se mi něco takovýho povede...“

„To by byly dvě.“

„Třetí... Tori. Dcera řádový otrokyně. Černá jako krém na boty, podle zubů je jí tak čtrnáct a je hrozně přítulná.“

„Co chceš – dítě!“

„Pěkný dítě! Ona je... Víš, že existují ženy, které se dokážou vzájemně dráždit... jako my teď?“

„To dělají ve škole všecky holky. Teda... skoro všecky.“

„Kluci taky?“

„Jak kdo. Některý o tom víc mluví, jiní víc dělají.“

„Tori toho moc nenapovídá, ale snaží se. Jestli se miluje s klukem nebo holkou, je jí fuk, hlavně že ji někdo muchlá. Když zrovna nikdo nemá náladu, vtírá se jako kočka...“

„Roztomilý dítě!“

„Napřed jsme z ní byli trochu vedle... jenže pak přišla May. May-Britt Wulffssonnová; ta tomu dala korunu. Panna, ale dneska chce slavit svatbu. Neboj, ještě to stihnem, až v noci. Neručím za nic, protože je čarodějka. Dost našláplá...“

„Co na to Veronika s Valérií? Nežárlí na ni?“

„Vůbec ne... ale někdy hrozně! Ona je May taková hravá... občas to přehání, naučí něco Tori a...“

„Dej příklad!“

„Takový trapný věci! Jedný holce bylo zle od žaludku; May jí naprosto jednoduše spustila průjem, vrhnutí... pak jí dala pít vodu, třikrát za sebou důkladně pročistila a uvedla do normálu. Tori samozřejmě koukala a naučila se to. Teď, když ji někdo naštve, povolí mu vnitřní svěrače...“

„Chápu!“ rozesmál se Dunbar.

„Má to sice zakázaný, ale copak tě taková bláznivá puberťačka poslechne? Mlátit ji nemá cenu, je otlučená jako píšťalička už od malička, rvačky bere jako rafinovanou výzvu k milování. Zlobit se na ni nikdo dlouho nedokáže, udělá nějakej ksicht a...“

„Kolikrát to udělala tobě?“

„Jenom jednou, cvičně a ve sprchách, takže se nic nedělo. Na mě má svou speciální hru... víš, co je přenos vědomí?“

„Něco málo bych o tom vědět měl.“

„Typická zábava princezen. Poprvé jsem to zažila v Granadě, tam to dělala Renée, taková kudrnatá... adoptivní něco Mendozových. Pak jsem zjistila, že to umějí všechny, ale nepoužívají kvůli ochraně soukromí. Valérie a Veronika se v tu dobu chránily, nechtěly se moc chlubit. May-Britt žádný soukromí nemá, takže se se svými znalostmi ráda podělí. No a Tori...“

„Začínám tušit.“

„Jdeme spát a Tori se pochopitelně vsomruje ke mně pod deku. Ne že by neměla vlastní pelech, ale kňourá, že jí je zima nebo smutno nebo... zkrátka nedá pokoj, dokud se nepomazlíme. Čistě po dobrým, kdyby si něco začala, tak bych ji hnala, ale stačí, že ji hladíš nebo dáš pusu, objímáš... usne ti v náručí a je jí jak v ráji. Tak zavřu oči a spím taky – jenomže Tori se za pár hodin probere a začne se mi vtírat do snů. A to jsou pak sny!“

„Schválně povídej! Asi dost zábavný, co?“

„Hlavně bez jakýkoliv morálky! Co mně už se zdálo... ze začátku to byly její reálný vzpomínky; možná trochu vylepšený, ale ve svý podstatě možný. Teď si pouští na špacír fantazii; já potom prchám před příšerama, oni mě ale stejně chytnou a... hrůza!“

„To dělá jen tobě, nebo každýmu?“

„Každýmu, kdo si ji pustí k tělu. Jde to líp, když je přímej kontakt; nejlíp hlavou. Až se dám ostříhat...“

„Opovaž se! Tyhle barvy ti úžasně sluší!“

„Až mi Tori při nějaký hře oholí hlavu, budeme se kontaktovat dotykem temene. Diana to viděla u buddhistů v Indočíně a pořád jí nebylo jasný, proč se takhle zdraví; tak teď už víme!“

„Diana prý má na hlavě nádhernýho draka! Píšou o tom noviny.“

„Hada. Přepychovýho. Hele, co si mám nechat udělat na hlavu já?“

„Ty ses zřejmě už rozhodla, že neposlechneš!“

„Dost se těším; pár holek už nenosí vůbec žádný vlasy, včera se jich zbavila Valérie a já slíbila Denisovi...“

„Takhle posloucháš moje rozkazy? Co kdybych tě potrestal?“

„Bezva! Zmlať mě jako Estragon Maryšku!“

„To ne! Ale nějakou bolest ti za to způsobím... dostala jsi už někdy výprask zevnitř?“

„Ne! A docela se na to těším...“


Úmysl May-Britt vešel ve všeobecnou známost a na velení bylo, aby zajistilo potřebný klid a nerušenou pohodu. Charry byl stále ještě na Hůrce, Estragon odjel do boje, takže nejvyšší velitelé byli Almetta a Yamanaki. Don Horacio zdvořile odmítl zúčastnit se svatebních obřadů, ale měl živý zájem o výsledky experimentů, které při tom chce May uspořádat a vyžádal si přehlednou zprávu. Tošio do projednávání opatření nijak nezasahoval, v podstatě se do ničeho nepletl; ale když ho May-Britt osobně pozvala, ochotně souhlasil, že se zúčastní.

„Ale je ti jasné, co se tam bude odehrávat?“ ptal se Palmiro Corsi, který se moc těšil. „Pokud vím, nejsi velkým přívržencem žen a mimomanželský sex se ti hnusí...“

„Kdo o mně říká tak hloupé věci?“ usmál se Tošio.

„No... neslyšel jsem, že by ses někdy zúčastnil zábavy...!“

„Nikdy jsem na žádnou nebyl pozván!“

Nastalo krátké intenzivní dohadování; pak Tošia vyzvali, aby objasnil své stanovisko. Odpověděl:

„Jsem muž a bojovník. Aby si samuraj udržel bojového ducha, je přípustné a správné, aby se stýkal se ženami, které mu buď náleží podle své kasty, nebo jsou to gejši, profesionální milostnice. Mohl bych se oženit s kteroukoliv ženou z kasty bojovníků; také bych mohl navštívit nevěstinec a užívat si tam. Všechno to jsou činnosti správné a případné...“

„Proč to tedy neděláš?“

„Protože mne nikdo nepozval.“

Konečně jim došlo, že to myslí naprosto vážně; jak na Hůrce, tak zde brali Tošia jako nějaký stroj, bezvadně plnící všechny své povinnosti; na jeho citový život nebrali ohled a domnívali se, že ani žádný nemá. May-Britt si první všimla, že je muž.

Veronika si dokonce vzpomněla, že povinnost starat se o všechny tělesné potřeby samuraje má lenní pán, tedy Charry; pokud se týče žen, pak první pánova manželka, císařovna Diana. Nevšimla si toho a Tošio byl tak zdvořilý, že jí to nepřipomínal; nesluší se, aby vůbec o něco žádal. Měli to vědět.

„Že by Diana udělala chybu?“ žasla Florence.

„Dokonce dost závažnou! Nevšimnout si, že pobočník tvého muže je samec, je vážné opomenutí! Počkej až se vrátí, to jí pěkně ometem o hubu! O všem ví, ale...“

„Prosím, nevytýkejte nic císařovně ani náznakem!“ požádal mírně Tošio. „Ztratil bych tvář, kdybych si na něco stěžoval!“

„Tak dobře,“ řekla Florence. „Ale slib mi, že se mnou strávíš hezkou noc! Už dlouho se mi líbíš, jen jsem myslela... jistě bys dokázal naučit mě nějakým specialitám svého umění! Můžeš mě brát třeba jako gejšu...“

„Bude mi potěšením!“ uklonil se Tošio.

Veronika se rozhodla vyzvídat dále; zaujala ji formulace první pánova manželka. Otázala se, kolik manželek by měl takový císař vlastně mít a jaká by měla být organizace. Tošio vysvětlil:

Všichni obyvatelé země jsou majetkem císaře. Muži, ženy, děti. Císař si dle své libovůle zvolí tolik žen, kolik chce. Ukáže na některou ženu a přeje si strávit s ní noc. Pro tu ženu je to velké vyznamenání, stejně jako pro celou její rodinu. Přivedou mu ji do paláce a patřičně upravenou pošlou do jeho komnat. Ráno rozhodne, zda ji zařadí mezi svoje manželky, nebo daruje podřízenému; pro toho je to samozřejmě veliká čest. Jmenuje-li někoho knížetem, tedy tomu pánovi patří země i s lidmi v rozsahu, jaký určil císař. Kníže si počíná přesně stejně, vyzývá své podřízené, aby mu posílali manželky a dcery a potom jim je vrací jako důkaz své přízně. Cokoliv je správné, co dělá pán. Stejně zachází samuraj s rolníky a rolník s nádeníky; až na to, že pán je vzdělaný a dobře vychovaný a přesně ví, co předepisují písma pro ten který případ.

„Co když císař tohle všechno nedělá?“ ptal se Palmiro.

„Je to jeho vůle.“ uklonil se Tošio.

„Žiješ s námi už dost dlouho a znáš naše zvyky,“ naléhal Corsi. „Co o nich soudíš?“

„Souhlasím s nimi.“

„Ale vždyť každý komthur má docela jiné zvyklosti!“

„To je v pořádku. Každý komthur je samostatný kníže.“

„Někteří naši jezdci zavádějí všelijaké... novinky! Například spříznění přes svoje... manželky. Co bys dělal, kdyby tě někdo požádal, abys strávil noc s jeho ženou?“

„Nesluší se odmítnout žádný dar.“

„Tím by ses ovšem stal jeho příbuzným!“

„Považoval bych ho za svého bratra.“

„Co když tě vyzve žena z vlastní vůle?“

„Budu to považovat za poctu a vynasnažím se ji uspokojit.“

Pokládali mu ještě další otázky, ale jeho názory byly neprůstřelné. Na vše odpovídal zdvořile, stručně, jasně. Také se přiznal, že ve volných chvílích skládá příležitostná pětiverší zvaná haiku; neuměl je přeložit do němčiny, ale rád je maloval kaligrafickým písmem tuší na rýžový papír.

Další odhalování dosud neznámých skutečností přerušil příjezd Jana Dunbara a Julie; přijeli na motocyklu, zapráskaní blátem až za ušima, protože počasí se zhoršovalo každou minutou; teď padal sníh s deštěm, těžký, lepkavý a mimořádně nepříjemný. Všichni se vrhli k Dunbarovi a nadšeně ho vítali; čarodějky zbystřily pozornost a potom začaly objímat a líbat Julku bez ohledu na to bahno a celkovou promáčenost.

Don Horacio se zeptal, proč Jan přijel sám; očekával, že přijde víc mužů, v hlášení se Dunbar dokonce zmiňoval o armádě.

„Moje armáda přijde za mnou. Moji lidé právě v této chvíli provádějí přepad státní trestnice, v níž už přes rok ilegálně připravují armádu. Jejími vojáky jsou nejtěžší zločinci: vrazi, lupiči, bandité; velitelé jsou političtí vězňové a lidé stíhaní pro záležitosti filozofie a víry. Myslím, že je to spolehlivé; kriminální živly mají spolehlivé vedení, kterého si váží, pokud se to tak dá říct. Dostanou možnost odpykat svoje zločiny bojem za království Boží... Někteří nejsou vhodní pro takový boj, ti budou propuštěni a nasazeni do nepřátelského týlu. Jejich vraždy, loupeže, podvody a jiné zločiny dokážou zaměstnat velký počet nepřátelských vojáků a policistů, to mi věřte...“

„Jsi si jist, že se ti to podaří?“

„Ano. Nenáviděl jsem v životě dvě vrstvy: zločince a policii. Nyní jedni zabijí druhé – a já splním svou přísahu!“

Almetta jej pochválil a hned zařadil do štábu; potom mu dal pokyn se ubytovat, což si vzala okamžitě na starost Julie. Tím se potvrdilo, že budou bydlet spolu; všichni s uspokojením vzali na vědomí jejich sňatek a těšili se na oslavu.

Julie předvedla svoje sestry; neopomněla zdůraznit jejich krásu a jiné kvality, kterých se jí možná nedostává. Jan se smál, když si prohlížel Magdu, nazdobenou a dávající najevo, že se jí švagr velice líbí:

„Ano, je ti podobná, to vidím. Vypadá přesně jako ty... ale já dokážu rozeznat živého člověka od jeho obrazu! Je pravda, že jsem většinou usínal s pohledem na tvoji fotografii; ale teď už tě mám živou a obrázek potřebuju jen jako vzpomínku...“

„Ale... změnila jsem se!“ usmívala se.

„Doufám, že se budeš měnit co nejčastěji! Chtěl bych, abys byla každou chvíli jiná... A pokaždé ještě krásnější!“

Jejich promáčenost a špína byl dobrý důvod jít se koupat; tam projednávali, jak by měl vypadat správný lázeňský komplex, aby všem vyhovoval. Žádný z těch, co na světě existovaly, jim nevyhovoval, včetně římských lázní, které byly společenskými středisky pro vznešené vrstvy. Rozhodli se, že až přijdou do Arminu, postaví si tam skutečně pořádné lázně.

„Budou to lázně nebo celé město?“

Každý dával návrhy, co tam chce mít. Bude to komplex bazénů, sportovních hřišť, míst na opalování a odpočinek, bude možné tam přespat, najíst se, nechat se masírovat i ošetřit; budou propojeny s nemocnicí, neboť nemocní potřebují patřičnou péči. Další rozšiřování není vyloučeno.

„Kdy už konečně na ten ostrov pojedem?“ zeptala se Valérie. „Já se vám, dámy, musím k něčemu přiznat: už mě to tady nebaví!“

„Ty si myslíš, že nás to tady baví, nebo co?“

„V tom případě pokládám zásadní otázku: proč tady vůbec jsme?“

„Vedeme tu válku, ne? Charry slíbil, že...“

„Fajn, Charry slíbil. A co nám je do toho?“

„Řád se zavázal ke spojenectví! To je pro nás závazné!“

„Dobře; ale potom je to řádová válka! A měly bychom ji vést jako řádovou válku; s patřičným důrazem a tvrdostí! Prozatím jsme byly na nepřátele velice mírné a laskavé!“

„Máš něco v plánu?“

„Mám. Ale počkám si, až nám zdrátují vědomí dohromady jako já svoje vlasy. Upletou z nás vánočku a potom...“

„Nechceš náhodou na zadek, Vali?“

„Co ty se staráš, co já chci? Starej se o svoje hry, jo?“

May-Britt seděla v koutě tiše jako myška a usmívala se.

„Hele, támhleta nás štve!“ upozornila na ni Julie. „Už začala se svými zásnubními hrami... co s ní provedem?“

May se zasmála, ale Tori pochopila jako obvykle nejrychleji, přiřítila se a vykřikovala, že ji bude bránit, aby dostala nářez radši sama. Pak poznala, že nikdo May mučit ani jinak fyzicky ubližovat nemíní, a posmutněla.

May to pochopila také. „Myslím, že dnes v noci musíme pomoci našemu kamarádovi Miguelovi. Maryško, je tvůj muž; on za nás této noci bojuje, chrání děti, které by zahynuly, nebýt jeho! Měly bychom mu pomáhat aspoň svými myšlenkami...“

Tak se zklidnily; přímo pomoci Estragonovi nemohly. Ale byly s ním tam, kde se právě nacházel.


Nacházel se v hlubokém hvozdu. Vlci a Indiáni objevili možnost, jak přejít řeku, aniž by využili hlídaný brod. Ovšem znamenalo to objet úsek několika mil, projít bažinami a přeplavat řeku, která byla rozvodněná a značně nebezpečná. Miguel souhlasil; když se vydali tím směrem, přišla krátká, leč intenzivní sněhová bouře a všechny zasypala přívalem sněhu. Pak se sníh změnil v déšť, vše se rozčvachtalo a promočilo. Jezdci byli mokří jak myši, nikdo už neměl nic suchého; mnozí řešili situaci tak, že se radši svlékli, obleky vyždímali a zastrčili do sedlových brašen.

„Bude ještě horší,“ větřil dlouhovlasý jezdec; znak Kálí na čele mu dávno smyl déšť. „Bude shora voda led!“

„Drž hubu!“ zakřikl ho Estragon. „Těm dětem je ještě hůř!“

Jezdec to nekomentoval; počal si tiše zpívat mantry na počest Šivy, Ochranitele všeho živého.

Dospěli k řece; tam dva muži, původně potápěči a lovci perel z Karibských ostrovů, přeplavali na druhý břeh a přetáhli lana, která uvázali ke stromům. S jejich pomocí brodil jeden za druhým; Estragon šel první, vyčkával na břehu a sledoval je pohledem. René a Šahin byli pořád po jeho boku.

Během přechodu se prudce ochladilo; nejdřív začaly padat velké kroupy, potom kapky, které na zemi přimrzaly.

„Nejspíš ti uříznu uši, Durváso!“ hrozil Miguel Indovi.

„Bude ještě horší.“ odpověděl mu ten muž, pozvedl ruce a zpíval mantry na počest Mahéšvary Šivy.


Večerní pobožnost sloužil Almetta; přednášku vedl také on, aniž by se domníval, že ho někdo bude soustředěně poslouchat. Potom se najedli; mravní jedinci, zejména členové Bílého Kříže, se odebrali do svých obydlí a zalezli do spacáků; ještě před tím však namalovali okolo sebe pentagramy a muří nohy a přednesli všechny ochranné modlitby, které znali.

Počasí bylo příšerné; pršelo a kapky okamžitě namrzaly, takže během chvilky byly všechny kamenné části pokryté ledovou krustou. Kdo se pokusil přejít, každou chvíli padal, s patřičnými kletbami – jenom Denis si nazul brusle a zkoušel na horní terase jezdit. Když si potřetí natloukl kostrč, chtěl toho nechat, ale May-Britt jej zadržela a řekla roztomile:

„Ještě jednou! Nechceš mi dát trochu své krve?“

„Bude stačit z nosu?“

„Když se ti to podaří...“

Denis potřásl modrou kadeří, rozjel se a roztočil na bruslích nádhernou piruetu; všechny dívky ho sledovaly, jak poletuje sem tam, dokonce si zkusil dva skoky, ale ani jednou neupadl.

„Ďábel mu pomáhá!“ šklebila se Tori.

„Podraz mu nohy!“ navrhla Julka. „Mně je tady už zima!“

Tori na okamžik rozehřála led ve směru Denisovy jízdy, ale ten to postřehl, vyskočil a nebezpečné místo přeletěl jako vrabčák.

„Ještě!“ vykřikl a tleskl rukama. „Naučím tě za to bruslit!“

„Já toho kluka kousnu!“ řekla Maryška.

Tori kroutila hlavou. „To nejde! On všechno cítí!“

„Sešlehej ho! Kopni ho pod koleno!“ navrhovaly.

Denis se za jízdy šklebil a předváděl se, smál se a provokoval. Potom najednou mu brusle podklouzly, zamotal se a v tu ránu byl na zemi. Když se zvedl, opravdu mu z nosu kapala krev.

„Jak se ti to stalo?“ ptala se May-Britt a chytala ji do dlaně.

„Budeš se divit. Docela náhodou...“ skučel.

Byl zvědavý, k čemu ji použije, ale jen si ji zlehka stříkla na hlavu, sotva jednu dvě kapky. Zbytek olízala z dlaně. Pak mu stiskla kořen nosu a krvácení zastavila.

„Na co jsi ji vlastně chtěla?“

„Tak – dárek, ne?“

Denis vyprskl smíchy. Protože venku bylo vyloženě nepříjemně, urychleně se všichni stáhli do baráku a do velké místnosti, kde se měla odehrávat svatba. Každý projevoval určitou nedočkavost, včetně těch, kterých se to vůbec netýkalo.

„Přemýšlela jsem o tvých připomínkách, Veroniko,“ řekla mírně May-Britt. „Dospěla jsem k názoru, že máš pravdu. Aby došlo k dokonalému propojení, musí dojít k souladu v oblasti duševní i tělesné. To znamená, že tělo musí být přemoženo vášní...“

Veronika řekla: „Hm...“

„Z toho důvodu,“ pokračovala May stále stejně věcným tónem. „Je nezbytně nutné, aby se mi muž, se kterým se chci milovat, víc než průměrně líbil. Že je to tak?“

„Určitě ano!“

„Mohla bys mi nějak vysvětlit, jakým způsobem se normálně dívky zamilovávají? Jak dojdou k poznání, že se jim muž líbí?“

„Jistě můžu, ale... chceš se o tom skutečně teď bavit?“

„A kdy? Vzhledem k tomu, že se za chvilku vdávám, je nejvyšší čas, abych to věděla...“

Veronika obrátila oči v sloup a zdržela se komentářů. Valérie se shovívavě usmívala a Julie řekla: „Já myslím, že za chvilku na to přijdeš sama. Buď klidná, bude se ti to líbit!“

Očekávala, že se ostatní aspoň zasmějí, ale nesmál se nikdo. Asi jim to nepřipadalo jako vtip.

Přišli další hosté, také Lobo Villablanca; měl velmi dobrou náladu.

„Palmiro se mi pochlubil, co tropíte... doufám, že nás taky vezmete do party! Celý život toužím vyspat se s některou z Tomášových dcer, pokud možno tak, aby se to dozvěděl a naštval se; teď nemám na mysli Tori, to by ho nechalo v klidu...“

„Já žasnu!“ pronesla Veronika dotčeně. „Já se tady svíjím jako had v hrůze, že bych měla porušit svou manželskou čest, a ty, zvrhlíku, se olizuješ jak mlsný kocour a koukáš po jiných!“

„Veroniko, miluju tebe a jenom tebe, to přece víš! Ale nemůžu zavřít oči a předstírat, že žádný hezký děvčata neexistujou! Taky tě chvilku znám a vím, že se ti muži vždycky líbili!“

„Já se urazím! A začnu žárlit!“ vyhrožovala.

„Poradím ti něco ještě lepšího: začni dávat přes držku každé holce, která se mi líbí! Aspoň bude nějaká legrace...“

Valérie začala sestru popichovat, Loba zase pobízel Palmiro; ale nikdo nezačal brát hádku vážně, byla to spíš součást předsvatebních her. Během diskuse přišel Yamanaki, Magda, Donald MacLawwen. Lukáš Anczewski zaběhl na chvilku se omluvit, vzal si dobrovolně velení; jeho křesťanské svědomí mu diktovalo jisté zábrany, které nedokázal tak snadno překonat.

Přišli také Bello Bellini a Zrzka; poprvé se zúčastnila podobné akce a byla poněkud rozpačitá. Přestože ji už několikrát zvaly, všelijak se vymlouvala, až teď přijala; hlavně proto, že odjela císařovna Diana. Zrzka Dianu od začátku absolutně nesnášela; jaký k tomu má důvod, nedokázala jasně formulovat, ale málokdo jí šel tak na nervy jako hraběnka z Guyrlayowu. Diana se chovala jako obvykle; čas od času navštívila chrám Astarté, proletěla stylem komety, jen za ní vlála hadí hříva, řekla k věci svoje a zmizela za jinými záležitostmi. Pokud si všimla, že nevyvolává v místních to správné přátelství, velkoryse to přehlížela.

Zrzka byla ve značně složité situaci: nechala se vmanévrovat do vyššího postavení, než po jakém toužila, a aby zakryla rozpaky ze své neschopnosti řádně je zastávat, přibírala ještě další vysoké hodnosti. Mohl za to pochopitelně Bello, ale když si ujasňovala svůj momentální stav, musela si přiznat vlastní díl viny: těšilo ji být významná a svým způsobem mocná. Těšil ji obdiv a úcta, což v mládí moc nepoznala. Bavilo ji být princezna.

Ještě před krátkou dobou byla obyčejnou děvkou v nevěstinci středního řádu; ani luxus, ani svrab a neštovice. Krutě trpěla vykořisťováním nelítostné Madame; ale musela si přiznat, že to vykořisťování nebylo tak hrozné, Madame platila sice neochotně, ale nakonec se vždycky nechala nějak ukecat a o svoje holky se starala; nakonec, byly zdrojem její obživy. Zrzka neměla jiné starosti, než si dopoledne odpočinout, dobře se najíst, pěkně se nastrojit a večer vyčkávat, jestli si ji vybere někdo hnusný nebo aspoň trochu příjemný. Nepřemýšlela, jak jde život, maximálně se občas opila a vyprávěla plačtivé příběhy ze svého života, velmi často různě přizdobené.

Bello byl flákač, ničema a povaleč, přesně stejný jako všichni ostatní chlapi, do kterých se kdy zamilovala. Když chlap přijde na to, že ho miluje děvka, první co ho napadne je, jak z ní vyrazit nějaké peníze. Zrzka potřebovala mít někoho ráda, aniž se domnívala, že to bude navěky; je voják a jak přišel, tak odejde, až mu skončí služba. Do té doby ho hodlala podporovat, hádat se s ním a usmiřovat, snášet jeho nevěry a omlouvat svoje; takový byl až doposud její životní styl.

Pak přišel Charry Guyrlayowe. Bellův život nabral náhle tak šílené obrátky, že to hned nepochopil ani on, natož ona. Z trochu podezřelého cirkusáka se stal náhle důstojníkem, členem řádu Templářů, bojovníků božích. Byla to legrační představa a všichni to taky za legraci považovali; aby to ještě vylepšil, vymyslel si obřady na počest Astarté, Zrzku jmenoval velekněžkou a starý bordel se stal chrámem. Madame se polekala a couvla, ze Zrzky se stala paní a dle zvyklostí jezdců legální manželka komthura; na první pohled to vypadalo jako legrace, ale v poslední době už jí došlo, že všichni ti lidé to myslí velice vážně.

Teď je členkou armády fanatiků, kteří hodlají bojovat za Boha a případně padnout na poli cti a slávy. Netouží po smrti, ale nesmírně obdivují ty, kterým se to už stalo; samozřejmě chtějí přežít tuhle válku, ale kdyby se to nepodařilo, jsou si jistí, že se stanou anděli. Bez ohledu na smích a všechny vtipy; věří tomu a očekávají, že stejně uvažuje také Zrzka.

A tady je problém: Zrzka necítí žádnou potřebu sloužit Bohu. Její vztah ke Stvořiteli a Pánovi Vesmíru je nerozhodný: každý ji přesvědčuje, že taková bytost existuje a vládne všemu, takže také jí, ale Bůh sám jí žádnou milost neprokázal, spíš posílá všelijaké nepříjemnosti. Zrzka pevně věří na ty horší z Jeho služebníků: všelijaké skřety, čertíky, zmetky a rarachy, ošklivé chlupaté potvůrky, které se plíží po koutech, natahují drápaté pracičky a když nemůžou uškodit, aspoň zasmrdí. Působí škodu, zvláště jí: zlobí, obtěžují, dělají zmatek. Když se jí někdy občas podařilo být aspoň na chvíli šťastná, hned se odněkud vynořila špinavá pracka a něco provedla. Štěstí se zhroutí jako domeček z karet a zas je důvod brečet a zoufat si.

Jezdci s osmihrotými kříži jsou naprosto jiní: ať se děje cokoliv, nedělají si s tím starosti, jsou služebníci Boží a nic zlého se jim nemůže stát. Tak je ujišťují kněží; proto jsou veselí, bezstarostní, rádi tančí na rozmezí mezi hříchem a nevinností, což je rozmezí ostré jako šavle a kdo se na něm neudrží, upadne do hříchu. Jejich tance na hranici hříchu jsou drzé, provokativní, ale většinou vítězí: Bůh jim přeje. Jejich svatí a andělé je chrání před nejhorším, oni se přebrodí bahnem, na druhé straně se oklepou a zas se smějí, zpívají a hledí do budoucna s optimismem. Jejich víra v nekonečnou lásku Boží je pevná jako skála a žádná moc světa ji nemůže narušit.

A co je nejhorší: Bello tomu propadl také. Odevzdal se Bohu; přijal kříž Templářů a spoléhá se na ochranu Boha Pána a Vládce, jako malé dítě spoléhá na tatínka. Pyšně vztyčil svou korouhev s podobou Paní Astarté mezi různé další heraldické zpotvořeniny na hradbách, zúčastňuje se všeho, co pořádají a projevuje pro to stejné nadšení. Stal se jedním z nich, oni ho tak přijímají a nepochybují o něm. Zrzka je jeho manželka; jenomže ona pochybuje, dobře ví, že to špatně dopadne. Zná to, je už moc dlouho spokojená a šťastná; ale v koutech číhají špinavé tlapky s dlouhými jedovatými drápy.

A tuší ještě víc: nebude to Bello, koho ty drápy chytí, kdo bude trpět. Když bude nejhůř, přilétne odněkud kulka, Templář vykřikne bolestí a odevzdá svou duši Bohu; ta duše vzlétne někam do modravé výšky, projde údolím stínu smrti a vstoupí do Světla, kde ji Pán Věčnosti pohladí, ukonejší její bolest a korunuje ji Nejvyšší Slávou. Ale ona, jeho vdova, zůstane tady na zemi, bude se muset trmácet blátem a špínou, vyhledat jeho mrtvolu, omýt ji svými slzami a uložit do hrobu. A bude spousta dní naplněných beznadějí, smutkem a nudou; stárnutí bez dětí a handrkování o věci bezcenné a pošetilé.

Jsou tu čarodějky; krásné, vznešené, bezstarostné. Pozvaly ji; ale Zrzka už od začátku ví, že to nejsou vykladačky osudu za mizerný šesták, které se děsí toho, co přečtou ve své křišťálové kouli a slibují pošetilým paničkám vysokého blonďáka s činžovním domem a podílem na prosperující továrně. Tyto dívky se nebojí špinavých praciček v koutě; naopak diblíci se bojí jich, protože by se jim zle vedlo, kdyby je taková Veronika či Valérie někde spatřila. Vrhají se do víru života stejně dychtivě jako muži; jejich zábavou je projít ohněm a zvítězit či zahynout. Někdy na ně možná dolehne obava, kam půjdou a kde si postaví nový dům; ale nemají strach, dokud je vede Boží ruka.

Teď tady konečně byla (protože protivná Diana odletěla někam na koštěti a snad se nevrátí) a tvářila se, že je spokojená, nemá starosti a líbí se jí tu. Ale pro jistotu se ohlížela po koutech, jestli se odtamtud nevynoří přehlédnuté spáry.

May-Britt odešla; její chůva Tana a sestra Tori ji potřebovaly přichystat. Slavnostní síň byla připravena, vyklizena a celá pokryta přikrývkami, kdyby se počet účastníků rozšířil. Za to odpovídala Tana; působila šťastným dojmem, svatba je v jejich kmeni jedním ze tří nejzávažnějších obřadů. Ty dva další jsou zrození a smrt. Měla slavnostní oblek ze sobí kůže, pomalovaný magickými kresbami, na hlavě koženou čapku se zvonečky a klapačkami a vlasy spletené do několika copů.

May-Britt naopak copy rozpletly a do vlasů vpletly květiny, které dívky přivezly z města. Kdyby bylo léto, vytvořily by pro ni celé lůžko z květin, ale je bohužel zima; dalšími květinami tedy ozdobily místnost. Tana zapalovala vonné traviny na misce ze sobí lopatky; zpívala při tom ve své řeči a tloukla do šamanského bubnu, rovněž ze sobí kůže. Denis chtěl vědět, zda u jejich kmene existuje zvíře důležitější či posvátnější než sob; ano, lední medvěd. Jeho kožešinu rozprostřela Tana jako svatební lůžko.

Určité práce byly svěřeny též Nastěnce, ale ta se opět ukázala jako beznadějně neschopná; plnila sice ochotně všechno, co jí nařídily, ale doposud nepřišla na to, proč co dělá a jaký to má význam. Byla tichá, poslušná, úslužná a pitomá; princezny navrhovaly May, aby ji prodala někomu z jezdců jako služku. Zatím se nerozhodla, ale nebylo to vyloučeno.

Pohoštění bylo velmi jednoduché: bylinkový čaj. Zkušenosti však už každého poučily, že nebude docela obyčejný, takže jej ochotně vypili a těšili se, jaké nové zážitky jim přinese.

Přišli také ženiši. Všichni tři byli poněkud znepokojeni, neboť každý jim říkal něco jiného a jasné pokyny nedostali. Pro jistotu se pečlivě ozdobili, zejména účesy měli v dokonalém pořádku, protože jedna z možností byla, že o ně v průběhu obřadu přijdou. Raymond se choval klidně, oba chlapci byli příjemně vzrušení, že jsou středem pozornosti.

Konečně byli všichni pozváni do místnosti a usedli podél stěn. Zasedací pořádek nebyl, každý si mohl sednout, kam chtěl. Jenom do rohu usedla Tana, počala zpívat a bušit na šamanský buben; za této zvláštní písně vstoupily Tori, Julie, Maryška a Magda; přiváděly May-Britt, oděnou pouze do svých dlouhých vlasů.


Vznešený kšatria Durvása, který se prohlašuje za potomka králů Árjavarty, dostal za úkol zničit oddíl střežící brod. Jejich počet odhadli Wartovi vlci na tři sta mužů, Durvása dostal pouze padesát, ale se smíchem odmítl jakékoliv pochybnosti.

„Zaženem je do řeky!“ slíbil Estragonovi.

Ti vojáci se zatím choulili v provizorních přístřešcích, vařili guláš a grog a nadávali, protože jim do ohňů padal tu sníh, tu ledové kroupy. Důstojníci je povzbuzovali většinou kletbami ještě sprostějšími a vyzývali, aby nechrápali a radši dávali pozor, kdyby se někdo pokusil proniknout přes brod z Německa. Nějaký útok z druhé strany rozhodně nepředpokládali.

Durvása měl dobrý čich a když pocítil vůni hovězího guláše a alkoholu, zle se zašklebil. „Maso je potrava pro psy a kořalka otupuje rozum! Zničte ty mrchožrouty!“

Jeho jezdci byli několika národností a každý měl nějaké svoje zvyky, ale jeho výhrady chápali. Ukryli se na dohled od tábora; neměli problémy, vojáci odmítali se vzdalovat víc než pár metrů, i když museli za potřebou. Někteří muži navrhovali zaútočit ihned, ale Durvása měl svoje rozkazy.

„Až bude Mahéš na místě! Dá nám signál!“

Z dálky se občas ozývaly ojedinělé výstřely; to vojáci zkoušeli zapůsobit na kluky ve staré zřícenině, aby se vzdali. Ti museli trpět ještě víc, nahoře to hnusně foukalo a vítr hnal všemi dírami sníh, kroupy a ledové kapky, které namrzaly. Ale ty děti, které ještě byly schopné odporu, se hodlaly bránit.

Najednou Durvása zvedl hlavu. „Je čas!“

Neptali se, jak to poznal. Měl svoje metody.

„Do boje! Džaj Šiva!“ vykřikl.

Namířili ručnice, karabiny i pistole; pak na jeho pokyn šlehla salva a po ní další výstřely, jak si vybírali jednotlivé vojáky. Ti se vůbec nedokázali vzchopit k obraně a chvíli trvalo, než vůbec pochopili, co se děje a odkud přišel nepřítel.

„Šiva ki-jáááy!“ zaječel Durvása a mrštil stříbřitým diskem, zbraní zasvěcenou Višnuovi, Udržovateli Světa. Zasáhl plukovníka, který se pokoušel vojáky sešikovat a přimět k odporu; disk mu v mžiku uřízl hlavu, ta odletěla stranou, zatímco trup zůstal na několik vteřin stát mezi zděšenými muži. Pak klesl, ale to už vojáci prchali všemi směry a řvali hrůzou.

Někteří vběhli jezdcům pod šavle; druzí se orientovali lépe, vrhli se do ledové vody a snažili se přeplavat. Durvása vrazil mezi ně s trojzubcem, Šivovou zbraní; jedním koncem odrážel seky šavlí, druhým bodal. Při tom vyrážel zběsilý válečný pokřik, který tyto hvozdy doposud nezažily; vypadal jako král démonů.

Štěstí měli ti, kdo byli poraněni, padli k zemi a omdleli nebo se tvářili jako mrtví. Kdo se pokusil bojovat, byl zabit; pouze několik mužů odhodilo v zoufalství zbraně a vzdali se. Ty Durvása nařídil ušetřit, neboť příkazem jeho víry je milosrdenství; dal je střežit několika zraněným jezdcům, s ostatními přebrodil a hnal se jako bouře na pomoc vévodovi d'Escambrray.


Labutí panna May-Britt poklekla na kůži ledního medvěda; na její pokyn přistoupili všichni tři Aswastarrové a klekli k ní. Tori jí podala dýku, May učinila hrotem škrábanec na bříšku malíčku nejdříve sobě, pak všem třem svým vyvoleným; přitiskla tyto rány k sobě, aby se krev smísila. Tana zpívala a bušila do svého bubnu. Ostatní přihlíželi.

„Jsem tvoje žena.“ řekla May-Britt postupně každému ze tří.

Raymond Aswastarr ji objal a uložil na medvědí kožešinu. Potom se s ní spojil; dlouholetá zkušenost mu pomohla vyrovnat se s poněkud neobvyklými okolnostmi, zejména spoustou přihlížejících diváků. Objala jej a přijímala novou hru svého těla s potěšením; snad pociťovala ze všech přítomných nejméně rozpaků a nejvíc se jí vše, co se dělo, zdálo správné.

Když skončil, odsunul se stranou a pokynul staršímu synovi Alswidrovi; také ten byl zkušený v podobných hrách. May-Britt to přijala s potěšením; Tana bušila do bubnu a zpívala, diváci se pokoušeli odhadnout, jak by se vlastně měli chovat. Julka natáhla ruku a hledala, až našla Janovu dlaň; pevně ji stiskla, jako by se pro ni stala jediným pevným bodem ve vesmíru.

Mladší Arwakr patřil k začátečníkům, ale dost ho naučila Tori; teď jí za to byl vděčný. Tori nebyla daleko, klečela hned za hlavou své sestry a se zájmem přihlížela. Arwakr pohlédl do tváře otci, který poté, co splnil svůj čestný úkol, zůstal sedět vedle své ženy; ale nepřihlížel, naopak měl zavřené oči a zřejmě se soustřeďoval dovnitř sebe.

Když tedy přišla řada na nejmladšího, nemyslel na nic jiného, než aby si před veřejností nezpůsobil ostudu svou neschopností. Sotva se ale dotkl May-Britt, okamžitě pochopil, že si nemusí dělat nejmenší starosti; to ona všechno řídí. Cítil její vůli, podrobil se jí a v podstatě ztratil veškerou vlastní; začalo mu být jedno, jak co dopadne. Propadl se do hlubiny nekonečného prostoru a času, byl současně zde i na mnoha dalších místech, ve svém těle i v tělech mnoha dalších. Uvědomoval si myšlenky May, otce a bratra, dokonce Tori a ostatních Baarfeltových dcer; poprvé pocítil, co znamená být v jednotě s vesmírem.

Ta chvíle trvala nesmírně dlouho, protože také jeho milování s May-Britt bylo dlouhé. Už nebyl sám sebou; přesněji řečeno, přestal toužit po tom, aby oddělil sebe od světa, definoval svoji individualitu. Být vším kolem bylo nekonečně krásné.

May-Britt měla hlavu zvrácenou dozadu a usmívala se.


Zvuky boje u brodu upozornily dragouny, opěšalé a postupující proti pochybnému opevnění na kopci, že se něco děje. Nejdřív mysleli, že se někdo z dětí pokusil proniknout, vojáci ho uviděli a střílejí po něm; ale nebyly to vojenské pušky, spíš nějaké jiné střelné zbraně. Plukovník, který jim velel, byl poněkud zmaten; nebyl si vědom, že by mu někdo proklouzl.

Dlouho však váhat neměl čas; všude okolo se otevřelo peklo. Napřed šlehla salva z ručnic; vzápětí se vyřítili divocí jezdci, většinou nazí či v částech tmavých uniforem, zablácených do nerozpoznatelnosti. V jejich čele se hnal muž s černými vlasy a vousy, dlouhými a teď rozevlátými; taky měl klobouk s péry v barvě černé a červené, stejně jako důstojnickou uniformu.

Plukovník von Herrmann očekával nějaké nepříjemnosti; zatím netušil, jakého budou druhu, ale když spatřil ty muže, okamžitě mu to došlo. Začal řvát rozkazy, aby dragouni nechali kluky na kopci peklu a bránili se proti těm šílencům. Taky nařídil, aby se vrátili ke svým koním, uvázaným kousek dál v lese. Bojovat na zemi proti jízdě je nesmysl.

Jenže u koní už byli jiní; plukovník kdysi četl několik knih Karla Maye a obdivoval jeho dobrodružství u Indiánů, ale nikdy netušil, že je spatří na vlastní oči. Zvláště jejich náčelník, divoce pomalovaný a s péry ve vlasech, mu naháněl strach; povšiml si, jak zabil nožem jednoho z poddůstojníků a hned mu vzal skalp. Kromě Indiánů se kolem koní pohybovaly šedivé stíny, ve kterých ke svému úžasu poznal vlky; pomáhali odhánět koně jako ovčáčtí psi. Ale když se jednomu napletl neopatrný voják, skočil mu na krk a nemilosrdně ho zakousl.

„Braňte se, chlapi – neutíkejte, vy pitomci! Vy svině zbabělý, bando všivejch lumpů... copak jste se zbláznili?“ ječel plukovník na svoje muže, kteří pobíhali sem tam jako smyslů zbavení, většinou přímo do rány nepřátelům. Pochopil, že musí sám dát příklad; vytrhl revolver, zastřelil jednoho z jezdců, pak zasáhl dalšího. Když mu došly náboje, sebral prvnímu padlému karabinu, dost zvláštní, ale kvalitní zbraň. Rozběhl se ke svému koni, který byl uvázán odděleně a tak mu zůstal.

V té chvíli znovu spatřil nepřátelského velitele; nebojoval, jen ukazoval svým mečem vojákům, kudy zaútočit. Plukovník na něho namířil karabinu a střelil; Estragon se zapotácel v sedle, chytil se za rameno a pustil zbraň. Herrmann rychle nasedl a nasadil koni ostruhy; kolem uší mu hvízdaly kulky. Všiml si, že několik jeho dragounů pochopilo, chytili si nějaké koně, také nasedali a jeli za ním. Mířili k brodu, kde už střelba ustala.

Jenomže uprostřed cesty se proti nim náhle vyřítil další oddíl nepřátel; Herrmann dal svým dragounům příležitost ke střetnutí, ale když viděl, jak první z jezdců probodl jakéhosi strážmistra podivným trojzubcem, otočil koně a prchal do lesa. Teď už mu zbývalo jen jedno: zachránit se sám.

Jenže pod nohy mu vletěl šedivý stín, kůň zaržál děsem a shodil svého pána na zem. Plukovník klel, sháněl se po zbrani, avšak měl už jen vojenskou šavli. Vlk se rozběhl za koněm, chlapa si ani nevšiml; tak se plukovník prodíral lesem a nadával.

Náhle stál před ním kůň, ale seděl na něm kluk v uniformě žíhané pruhy jako tygr. Nebylo jisté, nakolik se ten smrad hrne do boje; měl sice na hlavě jakýsi copánek bojovníka, ale nejspíš žádnou velkou chuť poznat nebe vyhrazené hrdinům.

„Hej, ty tam!“ vykřikl plukovník. „Dej sem tu hajtru!“

Kluk se zarazil; jak se tváří, nebylo vidět, nejspíš nijak moc chytře nebo udatně. Nenapadlo ho to nejjednodušší, kopnout koně patami do slabin a zdrhnout. Naopak vytasil jakýsi mečík, rozhlížel se a dokonce se zeptal:

„Kdo je to?“

„Plukovník von Herrmann! Povídám, dej sem toho koně!“

„Já jsem... plukovník René le Mogniére.“ řekl kluk.

„Co? Střílíš si ze mě, spratku?“

„Já nestřílím! Nemám pistoli...“ řekl zmateně malý plukovník.

„Tak pojď blíž! Rozdáme si to... o toho koně!“

René přehodil nohu přes hřbet koně a sklouzl na zem. Šavličku držel jako k obraně; plukovník nemohl přijít na to, co je to za zbraň, asi něco orientálního. Zato měl jakési ozdoby v uších a dokonce v nose. Zřejmě blázen.

Plukovník zaútočil, ale René odrazil, celkem snadno. Při druhém střetnutí René uskočil, plukovník uklouzl a upadl do trnitého houští. René ho však nebodl, naopak vyčkával.

„Ono to tu klouže...“ řekl rozpačitě.

„Ty spratku mizernej... ještě se mi budeš posmívat?“

„Ale já... se nesměju!“

Objevil se tu další jezdec; nebyl moc velký a plukovník nemohl rozeznat jeho obličej, tak byl zčernalý blátem. Něco vykřikoval.

„Jo... já ho sejmu!“ řekl přičinlivě René. „Jen co vstane!“

Plukovník skutečně vyskočil na nohy a znovu jej napadl. René odrazil, pak bodl; Herrmann užasle zíral na probodnuté předloktí, z něhož crčela krev.

„Nebude lepší se vzdát, plukovníku?“ ptal se René.

„Hajzle... prašivej! Smrade... zasraný štěně!“ sípěl Herrmann.

„Ale no tak... to nevinný dítě vás poslouchá! Jaký si z vás vezme příklad...“

„Jaký nevinný dítě?“

„Šahin.“ trhl René hlavou k dalšímu jezdci.

„Dokážu tě zabít i levou!“ řekl plukovník.

„Já bych... neradil!“ pravil opatrně René. „Náš duchovní mistr Tošio Yamanaki říká: Nikdy nezabíjej živého tvora, dokud se nenaučíš dávat mu život. Když se ho budeš muset zbavit, probodni mu ruku. A naučil mě to...“

Herrmann opět zaútočil; René odrazil a bodl znovu. Plukovník zařval bolestí; teď už neměl v čem držet šavli.

„Vzdáváš se?“ ptal se René.

Plukovník by byl zvedl ruce, ale cítil příliš velkou bolest.

„Ať tě peklo pohltí – i s tím tvým učitelem!“

René rozpačitě přikývl. „Ještě taky říkal: Vyhýbej se nepřátelům. Když se jim vyhnout nemůžeš, chovej se tak, aby se oni příště vyhnuli tobě...“


Zběsilý vír vášně strhl všechny; někteří se spojili se svým zákonitým partnerem, jiní si vybrali toho, na koho zrovna narazili. Šamanský buben, posilující odvar a celková atmosféra té chvíle a toho místa vykonaly svoje. Oslavovali svatbu May-Britt se vší vášnivostí, kterou v sobě měli.

Julie se milovala s Janem Dunbarem. Vůbec už jí nevadilo, že kolem je spousta lidí. Jim taky nic nevadilo. Pochopila, že v nitru je vlastně zakuklená exhibicionistka.

„Tohle se mi bude líbit.“ říkala si.


Vévoda Miguel d'Escambrray, podpíraný pobočníkem Durvásou, svolal zbývající jezdce. Přežila jich většina, ale mnozí byli rovněž ranění. Nepřátelé dopadli podstatně hůř, zvlášť když se ze zřícenin vyřítili vzteklí kluci a bez váhání dobíjeli raněné. Nebylo to od nich správné, ale byli šílení vztekem.

„Teď nezdržujte hloupostmi!“ sténal Estragon. „Musíme co nejrychleji domů, na naše území! Kdo z vás je velitel?“

Martin le Goff se přihlásil. Vypadal jednoznačně divně; Miguel neměl moc náladu se s ním bavit, rána nebyla zlá, ale nepříjemně bolela. Zatím se přemáhal, ale byl si vědom dlouhé cesty, kterou bude muset urazit.

„Seber svý kluky a chystejte se! Támhle kus dál je tábor; vemte jídlo a všecko, co potřebujete. Vlků se nebojte, pomůžou vám pochytat koně! A hněte sebou!“

René le Mogniére a Šahin přistrkali chlapa v uniformě plukovníka, jemuž z obou rukávů kapala krev. „Nepřátelský velitel, plukovník von Herrmann...“

„A co já s ním? Mám si ho namazat na chleba?“

„Jestli bys ho třeba... jako zajatce!“

„K čemu by nám tam byl? Nech ho tady, aspoň se postará o ty svoje hrdiny; co mu zbyli. Nemáme čas se s ním špinit...“

„Pane,“ řekl plukovník Herrmann. „Jestli se někdy uzdravím, přísahám, že si vás najdu a zabiju vás! Vás i toho zmetka...“

„Hodně štěstí, když mě najdete. Jestli se uzdravím já...“

„Mrzí mě, že jsem vás netrefil líp!“

„Příště, kámo. Ještě ze světa neodcházím...“

Durvása nechal Miguela, aby ho jeden Malajec ošetřil; sám začal organizovat jezdce, aby pomáhali zachráněným dětem pobrat věci, nasednout na koně a přebrodit přes řeku. Estragon navrhl vytvořit několik skupin a postupovat co nejrychleji; zadní voj, který je měl chránit před pronásledovateli, svěřil Indiánům. Tah-šwa jako ochránce žen a dětí nebyl moc k užitku.

„A pryč odtud, než se rozední,“ velel vévoda. „Máme, pro co jsme přišli – ostatní ať si císař strčí do prdele!“


Když svítalo, každý sladce vyspával; jen sestry Baarfeltovy měly ještě jednu povinnost. Za zpěvu Tany se vší obřadností pečlivě spletly May-Britt copy tak, aby jí trčely do stran jako beraní rohy. Tori uchopila meč Waghrtirr, May sklonila hlavu, Tori dvakrát mávla a těžké copy upadly na zem.

„Proč?“ zašeptala Magda.

„Protože pařez!“ zakřikl ji Denis.

„Jakej pařez? Proč pařez?“

„Chtěl jsem říct, že ona ví proč.“

Tori se na něj zašklebila a kývla. Denis udělal dva kroky k ní, sestra ještě jednou mávla Waghrtirrem a usekla mu modrou kadeř nad levým okem.

Denis se jen bezstarostně rozesmál.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30