Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kněžka Ohně

Zpět Obsah Dále

Po snídani požádal Raymond Aswastarr dona Horácia Almettu o oficiální rozmluvu. Almetta byl vcelku rád, toužil získat informace o jeho svatbě, ale protože byl muž zkušený a obezřetný, očekával závažné problémy.

„Jsem nucen požádat tě, abys mne zbavil mých povinností řádového jezdce. Samozřejmě souhlasím, abych byl zařazen podle tvých potřeb, ale měl bys vědět, jaké mám nyní možnosti.“

„Aha. Tušil jsem něco takového. Kde je problém?“

„Problém je v tom, že od dnešní noci nesmím ublížit žádné živé bytosti. V podstatě nesmím zabít ani myš.“

„Protože sis vzal čarodějku?“

„Protože jsem se sám stal čarodějem. Totéž i moji synové.“

„Jak to probíhalo?“

„Mohl bych ti předat všechny svoje vzpomínky, ale obávám se, že bys v tom případě mohl být také infikován.“

„Čím?“

„Pocitem, že se nemůžeš dopustit přestupku. Má žena si ve hře vymyslela zábavu, že vše co udělá druhému, pociťuje současně sama. Kdybych někoho zranil, budu cítit tutéž bolest. Vlastně to už pociťuji od včerejška; jen jsem si myslel, že to zvládnu. Teď už vím, že ne.“

„Rozumím. Co když uděláš někomu něco dobrého?“

„Také to cítím. Když se miluji s May, prožívám současně svoje i její pocity. Je to krásné, ujišťuji tě.“

„Nebylo by, kdyby mezi vámi vzniklo rozladění.“

„Vím. Budeme muset být opatrní.“

„To se týká i tvých kluků?“

„Ano. Taky se jim to líbí.“

„Takže se to týká vás čtyř?“

„Pěti. Kluci ráno neodolali a zapojili taky Tori.“

„To dítě ať si dělá, co chce. Ta mi nevadí...“

„Není dítě a není pravda, že ti to nevadí. Zdá se, Horácio, že si ještě neuvědomuješ, co povídám. Nedivím se, protože ani já si to včera neuvědomoval. Kdybys získal úplné poznání...“

„Jakým způsobem?“

„Milostným stykem s May nebo Tori.“

„Jsem naštěstí už trochu starý na takové věci! Chceš říct, že to postihne každého, kdo stráví noc s jednou z nich?“

„Nejen to. Bude se to šířit řetězově.“

„Každý, kdo se vyspí s někým, kdo to už dostal, bude...?“ Horácio se zarazil, ruce se mu rozechvěly; byl nucen postavit šálek s kávou, kterou právě popíjel.

„Teď, zdá se, rozumíš.“

„Při zvyklostech jezdců mohu ale očekávat, že to brzy zachvátí celou armádu! Všichni moji vojáci budou k ničemu!“

„Mohu ti slíbit, že si budeme počínat zodpovědně. Bohužel... někteří přítomní si to přejí. Požadují to.“

„Chápu... a rozumím.“ Almetta se zamyslel. „Je mi jasná řada věcí. Například, že si to většina lidí bude přát. Dále ti, kdo si to přát nebudou, se musejí vyhýbat všem... čarodějům. Určitým způsobem to ovlivní morálku armády.“

Aswastarr se jen usmál.

„Jaký druh služby budete moci provádět?“

„V podstatě mne nepadá jediná možnost: sbírat raněné a zajatce. Nemůžeme použít zbraně, ale budeme moci srazit protivníka úderem energie. Vlastně, stane se to bez našeho přičinění. Kdo se nás pokusí napadnout, bude automaticky sražen.“

„Jakým způsobem?“

„Přebytkem energie, který máme proti normálním lidem.“

„Chceš mi říct, že... došlo k tak zásadní změně?“

„To je jenom začátek. Otevření brány.“

„Obávám se, že nejrozumnější řešení toho problému by bylo uříznout hlavu May-Britt Baarfeltové.“

„Tori jí prozatím uřízla copy. Myslím, že s dekapitací by May nesouhlasila; hlavu bude možná ještě potřebovat.“

Almetta se přece jen napil kávy. „Promysleme to rozumně. Když ty zajatce pochytáte, co s nimi uděláte?“

„Budeme o ně pečovat.“

„Jakým způsobem?“

„Jak bude zapotřebí. Víš, jak se pečuje o zajatce...“

„Mohl bys třeba... jaký výsledek by mělo, kdyby se někdo ze zajatců vyspal s čarodějkou?“

„To je těžké říct. Byl by to pro něj nezapomenutelný zážitek.“

„Nepochybně. Ale co by získal?“

„Určité pacifistické přesvědčení, chuť vzdělávat se... poznávat její morální zázemí. Dál... dle stupně inteligence.“

„U našich rytířů to taky bude podle inteligence?“

„Pravděpodobně ano.“

„Ta... neschopnost ublížit bude trvalá nebo dočasná?“

„Zřejmě bude časem překryta. Ale nemohu ani odhadnout období, po které to bude působit. Jde o energetické propojení...“

„Chápu. Budu sledovat, jak si počínají... Budou nadále cvičit a plnit aspoň strážní službu?“

„Proč ne? Jenom... kdyby bojovali, budou bojovat jinak.“

„Je možné to nějak... roznést mezi nepřáteli?“

„Jistě by bylo. Proč?“

„Myslíš, že dostanou strach? Z nových věcí...?“

„Z čarodějek, které nesmějí páchat zlo?“

„Mohlo by se to zkusit. Vymysli něco!“

„Dobře, zkusím to.“

„A hlavně... chovejte se rozumně! Všichni, kdo už...“

Raymond odešel vcelku spokojen. Napadlo ho, že si půjde lehnout a bude chvíli odpočívat a přemýšlet. Když kráčel přes dvůr, každý ho zdravil tak uctivě, že nechápal.

May-Britt šířila dobrou náladu všude, kam přišla. Ačkoliv sama projevovala určitý neklid; krátce před polednem svolala sestry a vydala pokyn, aby dívčí garda vyjela naproti Estragonovi.

„Má spoustu nemocných a raněných. Sám Miguel je taky raněn. Je nutno poskytnout jim pomoc!“

Čarodějky se neptaly, jak to ví. Nechaly si narůst leopardí kožíšky a šly připravit koně.

Když se chystaly vyjet, přijelo do pevnosti Charryho auto.

„V tomhle počasí jedete cvičit?“ krčil Charry rameny. „Pořád si čím dál víc myslím, že jste se zbláznily!“

Veronika mu krátce vysvětlila, kam se jede a proč.

„Tak to já jedu s váma, holky!“ rozhodla se Diana. „Už dávno jsem si s váma chtěla vyjet a trochu si protáhnout tělo... jen mám takovej problém. Viděla jsem ve městě jednoho pěknýho lumpa, nějakýho Maurice Gréveta; má na ksichtě jizvu, kterou jsem mu tam kdysi vyrobila vlastnoručně! Je potřeba ho odchytit...“

May kývla hlavou. „Pošlu tam Raymonda.“

„Kterýho, toho zaklínače?“

„Už není zaklínač. Vdala jsem se za něj.“

„A nepovídej! Tady je spousta novinek... a jak to, že seš tak divně ostříhaná? To vypadá, jako kdyby...“

„Všechno ti povím; jenom mi dovol...“

Přiběhl sem Alswidr; May se k němu naklonila a dávala mu nějaké pokyny, zatímco Julka vykládala na přeskáčku Dianě, co se tady doposud stalo. Ještě že Diana je dost rychle chápavá.

„Pěkný! Dost dobrý věci tady podnikáte!“

„A to je teprve začátek! Ještě se budou dít věci!“

„Cítím příjemný mrazení na šíji od hřívy dolů...“

„Máš smůlu, tebe se to asi týkat nebude...“

„Proč?“

„May vydala jasný pokyny.“ smála se Veronika. „Almetta se děsí, že mu zlikvidujem jeho slavnou armádu, nebo aspoň její velitele, ale nejsme tak blbý ani neprozíravý. Nešáhnem na nikoho, kdo nebude chtít...“

„Jak si mám představit tu likvidaci?“

„Kdo stráví noc s May-Britt, dostane se do řetězce; získá takový vztah ke světu, že nebude schopen nikomu ublížit. Nejméně na rok. Totéž šíří Tori, Aswastarr a jeho synové. Samozřejmě bych taky chtěla, ale je mi jasný, že bych tím vyřídila Loba; komthur musí být rozhodný a někdy nelítostný. Musíme počkat...“

„A je to zaručený?“

„Uvidíš. Ještě se budou dít věci!“

Diana nasedla na svého bělouše a vyrazila s nimi. Pokusily se zahnat Denise, ale nechtěl si to dát líbit.

„Ty už taky vypadáš! Co tě to napadlo ustřihnout si copánek?“

„To mi udělala Tori!“

„Určitě by se to nestalo, kdyby ses bránil...“

„Nech ho. Už ho nebude potřebovat.“ řekla May.

„Stejně jako ty svoje copy?“

„Přesně...“

Diana potřásla hadí hřívou. „Já teda bych se nikdy...“

„Chceš se vsadit?“

Diana se zarazila. Princezny se málokdy sázely a když už, tak velmi dobře věděly, že mají pravdu. Neodvážila by se sázky, dokud nevěděla bezpečně, na co si hrají.

„Zastavíme se u dubu?“ ptal se Denis.

„Nezdržuj!“ řekla Veronika. „Spěcháme k Estragonovi!“

„Zastavíme.“ odpověděla May-Britt.

„Kdo tady vlastně velí?“ ptala se Diana.

„Uvidíš.“ odpověděla May. „Někdo docela jiný!“

Teď by se přirozeně každá velitelka naštvala; Veronika k tomu neměla daleko, ale Diana se začala smát. „Prozradíte mi, na co se hraje?“

„Hned to bude.“

Zamířily k dubu; během noci napadl sníh, pak ho pokropil déšť, všechno to zmrzlo a pokrylo se ledovou krustou, ta se teď začala rozpouštět a koně ji rozbíjeli kopyty. Byl to nejhorší možný terén a nikdo z něj neměl radost, zvláště ze zajížďky.

„Hele... někdo tam je!“

Nejdřív viděly skupinu koní, tří jezdeckých a dvou nákladních. Pokud to skutečně byli koně, neboť zvířata, která tam okusovala trnité křoví, se podobala všemu od divokého osla po pižmoně. Ale že neměli rohy a jejich kopyta byla koňská, nebylo pochyb, že je to hustě osrstěná rasa poníků.

Potom spatřili lidi; byli tři, oblečení do kožešinových oděvů podobných tomu, jaký měla Tana a May-Britt. Převládala bílá barva, jen tu a tam porušená špínou po dlouhé cestě. Avšak žádná ozdoba, žádné označení. Přestože všechny tři byly ženy.

Ta první jim vyšla vstříc; usmívala se, ale její oči hleděly jakoby skrze ně. Byla nesmírně zvláštní a chvíli nevěděly čím; pak jim došlo, že postrádá obočí. Její tvář měla hladkou kůži dospívající dívky, ale nebylo jasné, kolik je jí let.

„Ahoj – vítáme tě!“ zavolala na ni Diana. „Jedeš do pevnosti?“

„Ano, to je můj cíl.“ odpověděla dívka školní němčinou.

„Jsem Diana, hraběnka z Guyrlayowu...“

„Andrea.“

Druhé dvě byly zřetelně mladší, ačkoliv vypadaly skoro stejně, včetně oholeného obočí. Tvářily se téměř netečně.

May-Britt je oslovila poněkud nejistě cizí řečí. Andrea hned odpověděla; v jejích ústech však tentýž jazyk zněl lahodně jako zpěv ptáka. May sklouzla do sněhu a sklonila před ní hlavu.

„Andrea je kněžka Živého Ohně!“ vysvětlila. „Panna z Ősgardu!“

„Upřímně tě vítáme!“ řekla Diana.

Andrea položila nějakou otázku a May odpovídala; pak Andrea pokynula cosi svým dívkám. Krátce se domlouvaly, přičemž děvčata odpovídala stručně; May rozuměla jen některým slovům.

„Andrea s jednou dívkou pojedou s námi. Třetí odvede koně do pevnosti. Ale jejich poníci jsou unaveni, potřebují půjčit...“

„Jistě,“ řekla Veronika, ohlédla se a vybrala dvě gardistky, aby předaly koně a pomohly zbývající s poníky. Andrea přešla k jezdeckému koni, který byl bohužel povahy poněkud nezkrotné; pohlédla mu do očí, něco řekla a začala ho hladit po nose.

„Pozor, kousne tě!“ lekla se dívka, která pocházela z Camarque a měla s krocením divokých koní určité zkušenosti.

Andrea odpověděla zpěvavou větou; bělouš zastříhal ušima a dal se bez odporu hladit, což ještě nikdy nikomu neudělal.

Panny nasedly; Andrea pokynula a vyrazila po boku May-Britt ve správném směru, ačkoliv se na něj nikoho neptala.

„Tak to vypadá, že konečně dorazily skutečný čarodějky,“ řekla Diana. „Už bylo na čase...“

„Jakou to mluví řečí?“ zajímal se Denis.

„Mají vlastní jazyk,“ poučila ho May. „Nejspíš zůstal po našich předcích elfech... Chceš se ho naučit?“

Panna se ohlédla a usmála se na něho. Něco zazpívala.

„Po našem neumí?“

„Umím německy, anglicky, španělsky, italsky, švédsky, rusky. Jaká řeč vyhovuje tobě?“ pronesla Panna německy.

Denis se ušklíbl. „Česky! To určitě neumíš.“

„Nevadí. Naučím se ji dnes v noci.“

„Jak, proboha?“

„Od tebe.“

Po této odpovědi mu došel humor; radši zadržel koně a připojil se k Julce a Maryšce, která neustále pobízela ostatní, když se dozvěděla, že její manžel je zraněn.

Diana jela v čele a pokukovala po Panně; přemýšlela, jak by se s ní dala do řeči. Cítila před ní jakýsi ostych; nakonec se rozhodla nespěchat a hlavně se před ní ničím neshodit. Když se na ni Andrea podívala, přecházelo ji obvyklé sebevědomí.

„V tomhle terénu nejspíš přelámem koním nohy!“ nadávala, když se spouštěly se stráně a někde vzadu kdosi upadl.

„To je tím sněhem,“ mávla rukou Veronika. „Včera tady byla taková sněhová bouře, že...“

„Dokázala by ta... Panna udělat něco s počasím?“

Andrea se po ní ohlédla. Pak pustila otěže, což u jejího koně by si troufl málokdo, pozvedla ruce a začala něco zpívat. Chvíli opakovala stále jeden text; potom zas sebrala otěže, aniž by se kůň pokusil jakkoliv využít chvíle volnosti.

„Do pěti minut vyjde slunce.“ řekla May-Britt.

„To bych teda...“ Diana v rozpacích zmlkla.

Zafoukal vítr a smetl z korun stromů závěj sněhu. Potom začal foukat ještě silněji; nízko visící šedivé mraky se počaly trhat. Valérie vylovila z brašny hodinky a sledovala čas.

Čtyři a půl minuty po tom, co to May řekla, prosvitlo mezi mraky slunce. Pohladilo zasněžené lesy a zajiskřilo se na ledové pokrývce; téměř okamžitě se oteplilo a jezdkyně dostaly lepší náladu.

„Já se zblázním!“ řekla Diana zmateně.

„Tys někdy byla normální?“ posmívala se Julka.

May-Britt o něco požádala Pannu, ale ta se usmála a kývla na svou společnici. Ta začala zpívat; koně se přizpůsobili rytmu písně a spokojeně klusali zasněženým údolím.


Maurice Grévet žil v přesvědčení, že když si nechá narůst kníry a pořídí nové doklady, zcela jistě ho nikdo nepozná. Ubytoval se v hotelu Grand a počal obcházet místní obchodníky; nabízel jim kvalitní francouzské parfémy a přitom nenápadně vyzvídal. Neměl velký úspěch; napovídali mu toho spoustu, ale většina podle všeho neměla smysl a byly to hloupé drby.

Pak mu někdo doporučil, aby zašel do chrámu Astarté, kde touto dobou určitě bude pár řádových jezdců, nejspíš podnapilých. Každý z nich mu ochotně a rád poví všechno, co si pán bude přát vědět; jestli to bude taky pravda, těžko poznat. Maurice zkusil někoho umluvit, aby ho tam zavedl a doporučil, jinak by jistě vzbudil pozornost. Ujistili ho, že vzbuzuje pozornost i tak, ježto jeho otázky jsou nesmírně podivné.

Ale nevzdal to; přišel opět nabízet slečnám již zmíněné parfémy a s úžasem se rozhlížel po zvláštní výzdobě. Podivně vystrojené dámy jej radostně uvítaly (byl to po čase zas někdo normální), daly se s ním do řeči a zkoušely usmlouvat dobré ceny. Maurice byl obdivovatelem ženské krásy a byl ochoten něco slevit; pak se objevilo pár chlapů ve fantastických uniformách, každý ověšený zbraněmi. Vítali ho přátelsky a zvali, aby zůstal; někdo chtěl koupit voňavku pro přítelkyni, jiný mu nabízel partičku karet. Maurice souhlasil; navrhli, aby se nejdřív šel s nimi vykoupat do lázně, s tím souhlasil taky.

Nezarazilo je, že má pod sakem pouzdro s revolverem; oni nosili své zbraně na opasku. Smáli se jen tomu, že jeho zbraň by na případné zloděje těžko stačila; nabídli mu nějaké lepší pistole, pokud ne hned, tak určitě po bitvě s Němci; to ceny klesnou, ukořistěných zbraní bude nadbytek.

Zaplavali si v bazénu a dokonce se navrhlo, že si zahrají nějakou sportovní hru; když ale vylezl z vody a otíral se, náhle ho dva podrželi a třetí mu zacvakl na rukou pouta.

„Co je – co se děje?“

„Nic – to jenom, aby sis neublížil, Maurici...“

Zarazil se; jeho jméno znělo úplně jinak.

„Je nám úplně jedno, na jaké jméno máš papíry. Víme, že jsi profesionální špión, dělal jsi pro Francouze a teď podle všeho pro Němce. Pojedem nahoru na pevnost...“

„Ujišťuju vás, že...“ začal, ale nějaký výrostek mu prohledal šaty a objevil v podšívce ukrytý odznak. Po tomto odhalení Grévet ztratil poslední naději.

„Příště nešaškuj a chovej se normálně!“ doporučil mu Raymond Aswastarr. „Ještě taková drobnost: pozdravuje tě Diana, ta, co ti udělala tu jizvu. Všimla si tě dneska ráno...“

Maurice chtěl rozhodit rukama, ale měl je spoutané.

„Lituji. Vzdávám to...“ řekl.

„To moudře děláš...“

Posadili ho do saní; během cesty uvažoval o tom, že život se mu docela líbil, ale i nejlepší zábava jednou skončí. Horší bude, že před smrtí z něj zřejmě budou chtít vytáhnout jeho tajemství; měl jich dost a dřív nebo později ho bolest donutí je prozradit. Ještě horší však je, že jim to nebude stačit; postupně dojdou na věci, které neví a prozradit nemůže, i kdyby chtěl – to mu však neuvěří a budou ho mučit dál. Znal ty zvyklosti; sám se tou prací zabýval. Počal zmateně uvažovat, jak by se tomu vyhnul. Zkusit se třeba zabít sám? Nebo urazit někoho ze strážců tak, aby ho zabil?

„Neboj se!“ usmál se povzbudivě kluk který seděl vedle něho. „Nechceme ti ublížit!“

Taková ujištění dával Maurice lidem, které vyšetřoval. Okamžitě pocítil nejčernější obavy.


Vévoda Miguel d'Escambrray jel v čele své armády a odmítal si nechat pomáhat od kohokoliv vyjma Reného a Šahina; nařídil svým lidem hlasem ještě dostatečně drsným, aby se radši starali o jiné raněné a hlavně zachráněné děti, které byly ve velmi zuboženém stavu. To si uvědomil už ve chvíli, kdy vpadly do tábora dragounů a vrhly se rovnou na jídlo jako vlčata: rozsekávaly sekerami konzervy a cpaly si neohřátý obsah do úst, trhaly kusy tvrdého chleba i částečně opečeného masa. Hlad je strašlivý společník a ty děti doprovázel už dost dlouho.

Estragon velel, aby rychle přešli řeku na naše území; spousta vojáků, kteří přežili, utekla do lesa, ale někteří měli zbraně a mohli ještě aspoň zpovzdálí střílet. Klukům od Červených šátků nezáleželo na ničem, ale svoje zbraně nechtěli dát z ruky, i když do pušek už třeba neměli náboje; byli hrdí na to, že bojují jako dospělí. Když překonali první šok ze vzhledu a chování svých záchranců, okamžitě se jim zalíbili a umínili si být stejně drsní a nebezpeční, jako oni.

Martin le Goff si první vzpomněl na svou důstojnost velitele; byl neustále na dohled od Estragona, pozoroval ho a snažil se chovat jako on, což byl problém, neboť vévoda občas přemáhal bolest a všelijak se hroutil v sedle. Ošetřili ho a ovázali, ale krev neustále prosakovala obvazem a promáčela mu celou košili.

„Je to blbý,“ vysvětlil Renému. „Ta zatracená kulka mi trčí někde vevnitř... tadyhle, v boku. Dost to bolí...“

„Nebylo by lepší, kdyby proletěla ven?“

„Ty seš taky blbej! To bych měl v zádech díru jako vrata! Urvalo by mi to lopatku a možná přerazilo páteř; stačil bych sotva odzpívat pohřební mantru a šel k Yamarádžovi...“

„Myslíš, že by tě vyléčil?“

Estragon se zachechtal. „Yamarádž je pán pekel, ty...“

René postrašeně zmlkl. Zmínky o pekle neměl v lásce.

Martin le Goff se rozhodl přijet k nim blíž a dát se do hovoru.

„Viděl jsem, jak jsi srovnal toho plukovníka, René! Bylo to dost dobrý, i když jsi ho nezabil...“

„Proč bych ho zabíjel? Dostal poučení, to mu stačí...“

„Mrtvej neuškodí! Ale i tak; chtěl bych, abys nosil náš odznak, červený šátek na hlavě! Je to symbol naší vzpoury...“

„S radostí!“

„Neber to!“ syčel Estragon. „Jsou v tom milióny vší!“

„Co se dá dělat – je to pocta!“

René si uvázal šátek kolem hlavy, copánek nechal viset přes něj. Martinovi to připadalo nevhodné, protože sám měl na hlavě jenom nezřetelný mech a mírně záviděl.

„Bojovník má mít výrazný cop,“ poučil ho René. „Aby bylo vidět na první pohled, že je významná osobnost!“

Martin viděl, že většina jezdců má nějakou svéráznou úpravu vlasů; zvlášť sám vévoda, kterému se rozpletly i vousy a visely nyní až na prsa. Zatímco Durvása si svoje vlasy a vousy spletl a čelo označil novým tilakem, Estragon se na to vykašlal, měl důležitější starosti.

„Stejně je to nějak divný!“ oponoval Martin. „Co je vlastně zač náš... pán, že vypadá tak divně?“

„Vévoda d'Escambrray je Sikh, víš? Proto nosí takové vlasy...“

„Myslel jsem, že je křesťan, když nosí řádový kříž!“

„To taky; ale byl v Indii, v Americe, v Persii a v Číně...“

„Páni... co tam dělal?“

„Za obchodem.“ řekl stručně Estragon. „Až budete sloužit řádu tolik let, co já, taky se leckam podíváte...“

„My – sloužit řádu?“ vykulil oči Martin.

„A co bys chtěl dělat? Máme tě živit zadarmo?“

„To ne! Já jenom, že... vy mě vezmete?“

„Už jsme tě snad vzali!“

„A Reného taky? Proto nosí ten cop, jo?“

„Kašlu mu na to, co nosí.“

„Ale... existují nějaké zvyklosti, které...“

„Svoje zvyklosti si každý určuje sám.“

Martin byl čím dál zmatenější, avšak René mu naznačil, aby se nepokoušel s vévodou diskutovat; nechali ho na starost Šahinovi a vzdálili se z doslechu. Tam René vysvětlil:

„Vévoda Estragon je dost nebezpečnej i vlastním, nezkoušej ho provokovat; já od něho dostal nářez hned první den, co přijel. Jako každej Templář má svý zvyky a dost ho naštveš, když mu je narušíš. Kromě jinýho nesnáší jakýkoliv upravování vlasů, což má od těch Sikhů. Radši se drž zpátky...“

Martin v rozpacích zmlkl. A René dodal: „Teď je mu zle, to zranění ho dost bolí; jinak by vyváděl podstatně víc. Však počkej, až se uzdraví...“

Zpředu se přihnal Indián Tah-šwa. Oznamoval, že bažiny, kterými táhli včera, se s raněnými a nemocnými nejspíš nepodaří přejít a bude nutno je obcházet velikým obloukem. Estragon to vyslechl, zamračil se a dal pokyn, aby to provedli.

„Do pevnosti dnes nedorazíme,“ uvažoval. „Budeme muset někde zůstat na noc... Co třeba v tom seníku v horách?“

Tah-šwa neřekl nic. Když neříkal nic, souhlasil.

„Dost zvláštně se mění počasí,“ vrčel Estragon. „Vypadalo to, že ten sníh a námraza budou pokračovat ještě pár dní; docela mě překvapilo, že tak rychle vyšlo slunce...“

„Počasí teď dobrý.“ řekl Tah-šwa. „Ne samo od sebe.“

„Co říkáš?“

„Slunce přivolal velký medicinman. Bude tak, jak on řekne.“

„Mluvíš o sobě, nebo co?“

„Tah-šwa není tak velký medicinman. Někdo mocnější.“

Vévoda se ohlédl: „Durváso! Slyšíš?“

„Slyším. Tah-šwa pravdu. Žádná voda déšť svrchu. Slunce.“

„Myslíte, že nám někdo pomáhá? Valérie nebo ta... May-Britt?“

„Žena. Mocná jóginí. Asur-rání.“

„Myslíš, že nám přijde na pomoc?“

„Když poslala slunce, přijde i sama.“

Vévoda chvíli mlčel. Opět ho přepadla slabost, vsunul ruku pod kabát a dotýkal se prsty krvácející rány. Pak řekl:

„To je dobře...“


Slunce nejen svítilo, ale taky hřálo. Panna Andrea rozepjala kožíšek a stáhla si kapuci, takže spatřili její hlavu bez vlasů, nanejvýš s dvou až třídenním strništěm. Taky druhá dívka měla stejnou úpravu; ale v této společnosti si už zvykly na leccos.

„Musíme najít Miguela,“ naléhala Maryška. „Určitě někde bloudí; když ho nenajdeme, vykrvácí a zemře!“

„Andrea ho najde,“ řekla May-Britt. „Jedeme k němu...“

„Nikdy ho neviděla! Jak by ho dokázala najít?“

„Nachází ho v prostoru. Větří jako vlk kořist...“

„To teda pochybuju!“

May se zasmála. „Andreo, uklidni ji! Je to její manžel, má ho moc ráda a bojí se... nevěří ti...“

Panna k ní otočila hlavu. „Chceš mu pomoci? Mysli na něho. Jdu po dráze tvých myšlenek.“

Maryška se trochu zalekla. Pokaždé, když Andrea promluvila, znělo to podivně. Možná neuměla dobře německy, ale...

„Zpívej!“ ukázala na ni druhá panna.

„Já? Proč já?“

„Zpívej! Svou řečí!“

Maryška se v rozpacích ohlížela po kamarádkách, ale všechny byly stejně překvapené. Andrea rozhodla: „Vždycky jedna pojede vpředu a bude zpívat. Střídejte se!“

Maryška poslechla; začala zpívat polskou píseň o divoké kačeně, která shledává svá kachňátka a bojí se o ně. Jely krokem, Andrea zavřela oči, svěsila ramena a vypadala, že usíná. Druhá panna hlídala cestu.

„Přišly jste ze Severu? Z Ősgardu?“ ptala se Diana.

Panna kývla hlavou.

„Přijela tam pro vás jedna kamarádka... Freya! Kde je?“

Panna ukázala hlavou k severu.

„Zůstala tam?“

Přikývnutí.

„Učí se pracovat s ohněm?“

Přikývnutí.

„Ale... vždyť už dávno není panna!“

Úsměv.

„Ty umíš zaklínat oheň?“

Přikývnutí.

„Mohla bys nám to ukázat? Třeba dneska večer?“

Úsměv.

„Copak ty vůbec nemluvíš?“

„Mluvím. Co mám říct?“

„Umíš německy?“

„Učím se.“

„Jaké jsi národnosti?“

„Saani.“

„To je národ, kterému se říká Laponci? Chovatelé sobů?“

Úsměv.

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct.“

„Jak dlouho se učíš pracovat s ohněm?“

„Osm let.“

„Přišla jsi do kláštera v devíti? Chtěla ses učit?“

„Matku udupal sob. Otec odešel.“

„Máš nějaké příbuzné?“

„Bratra. Loví zvěř.“

„Máš nějaké jméno?“

„Sainé.“

„Kolik let je Andree?“

Úsměv. Pokrčení ramen.

Diana se vzdala dalšího výslechu. Povídat si se Sainé nebylo jednoduché, ačkoliv ve vlastním jazyce mluvila ráda. Ještě raději zpívala v onom melodickém jazyce, snad elfů.

Maryška zazpívala ještě několik písní; potom pokynula Julii. Ta momentálně silně toužila po svém Janovi a začala rozvernou písní na otevřeně milostné téma; až posléze ji napadlo, že se to pannám ze Severu nemusí líbit. Ale přestože Andrea rozuměla italsky, neřekla nic.

Potom zpívala Valérie, Magda, May-Britt. Rovněž Diana chtěla poskytnout ostatním umělecký požitek, ale zjistilo se, že dovede kloudně jen mantry; bylo jí to dovoleno, neboť se většině přítomných líbily.

Za tohoto zpěvu stoupaly stále výš a výš do kopců; někoho napadlo, jakým způsobem vlastně hledají cestu, ale nepřipadalo jim zdvořilé pokládat takovou otázku; kromě toho nebylo jasné, kdo vůbec velí. Nejspíš Andrea, ale ta do ničeho nezasahovala, podřimovala v sedle a jen občas zvedla hlavu.

Najednou Denis ukázal dopředu: „Vlk!“

Byl to Wart, unavený, špinavý a se škrábancem na krku, jak se jeden z vojáků pokusil bránit bajonetem. Doběhl k nim a hlásil, že ho Estragon poslal napřed, aby našel vhodnou cestu. Jestliže mu jedou na pomoc, bude určitě rád.

Denis ho vzal k sobě na koně; Wart měl propadlé boky, oči mu svítily zeleně a tvářil se divně.

Andrea zajela k nim, vztáhla ruku a pohladila vlka po hlavě.

„Až si odpočineš, vrať se k nim a řekni, ať vyhledají nějaké vhodné místo na dnešní noc. Zkusila jsem jim na dálku poslat tu myšlenku, ale nevím, zda ji přijali...“

„Estragon chce přenocovat v takovém horském seníku. Včera jsme tam odpočívali... je to zřícenina, ale dá se tam přespat!“

„Je to na otevřeném místě?“

„Ano.“

„Jsou tam nějaké skály?“

„Kus dál jsou velké balvany. Lidé říkají, že tam zkameněli zlí loupežníci, když ukradli dívku a chtěli ji nějak mučit. Ona na ně přivolala kletbu, tak zkameněli...“

Andrea pověst nekomentovala, s balvany byla spokojena.

„Ano. Tam se sejdeme...“


Miguel Estragon dorazil k seníku se soumrakem, v posledním vypětí sil. Jezdci byli nuceni mu pomoci, jinak by s koně spíš spadl než sesedl. Durvása na něj použil hypnózu a tím ho přinutil se hýbat, ale ne přijít k vědomí.

„Potřebuje pomoc,“ konstatoval baskický setník Carlos. „Taky ta kulka musí ven; snad ho v pevnosti někdo dokáže operovat...“

„Pomoc bude.“ řekl Durvása klidně; usedl ke svému veliteli, zpíval mantry a tleskal si k tomu rukama.

Kluci od Martinových Červených šátků na tom byli většinou špatně. Když slezli s koní, posedali si do sena a zajímali se, zda dostanou něco k jídlu. Taky by uvítali něco horkého na pití, ale jezdci měli zatím starosti se stavěním stráží, péčí o koně a ošetřováním raněných.

Potom přiběhl Wart. Dotkl se čenichem Estragonovy ruky.

„Přichází pomoc!“ hlásil. „Tvoje žena a její kamarádky!“

Vévoda k němu obrátil oči, ale neřekl nic. Možná škubl tváří, ale to mohla být taky křeč bolesti.

Potom se ozval zvuk kopyt mnoha koní a k seníku dorazil oddíl dívčí gardy. Diana vydávala jakési rozkazy; děti vybíhaly ven a většinou zíraly, podivně vyzdobené dámy v leopardích mundúrech v nich nevyvolávaly důvěru.

Andrea sesedla a rozhlížela se.

„Ano, je třeba zapálit Oheň.“ řekla. „Kde jsou ty kameny?“

„Támhle nahoře... teď nejsou vidět.“

„Podívejte se zatím na raněné... má někdo z vás zkušenosti s léčením pomocí Ohně? Nebo vůbec nějaké?“

„Slyšely jsme, jak se používá, ale...“

„Nikdo z vás nikdy Oheň neviděl?“

„Já,“ přihlásila se Diana. „Vyvolala ho dívka jménem Kateřina, kterou přizval Tomáš Baarfelt. Bylo to na Moravě u Mikulova...“

Andrea na ni hleděla překvapeně. „Koupala ses v něm?“

„Ne... to jde?“

„Ano.“ Andrea kývla na Sainé a nařídila, aby šla před ní najít zmíněné kameny. Potom se obrátila k princeznám:

„Fenomén, kterému se říká Živý Oheň, je vysoce koncentrovaná plasma, která při dotyku vykazuje řadu zvláštních schopností. Kromě jiného léčí tím, že vyčistí rány, spálí vše, co je na těle mrtvé a posiluje živou tkáň. To chci učinit a prosím, aby mi ten, kdo je schopen, pomáhal. Kdo se domnívá, že je schopen. Není to jednoduchá práce. Kdo nebude chtít, nemusí se s Ohněm kontaktovat. Někteří se občas bojí...“

„My rozhodně ne!“ řekla Valérie.

Andrea jí pohlédla do očí. „Ano... zdá se, že ty ne.“

Neočekávali od ní tak dlouhou řeč; tak tedy zmlkla a vydala se kus od seníku, kde se nacházela skupina balvanů. Zastavila tam a chvíli se ani nepohnula.

„Kdysi se tu skutečně stalo něco zlého,“ řekla May-Britt, která ji doprovázela. „Já a Sainé zapálíme Oheň. Ty se dívej pro případ, že bys to někdy musela dělat sama...“

„Já to určitě dělat nebudu; ani bych nemohla! Nejsem už panna!“

„Na tom vůbec nezáleží. Dokázala bys zapálit Oheň, kdybys mu přečetla formuli na své ozdobě.“ ukázala Andrea na elfský šperk na jejím hrdle. May se skutečně zarazila, nevěděla o tom.

„Nevím nic o Ohni a o tom, jak ho ovládat...“

„To ti povím později. Teď máme práci.“

Andrea si vybrala největší z balvanů, plochý a široký. Potom se svlékla ze svého kožichu i z oděvu sešitého z hrubého lněného plátna, který měla pod ním. Byl stejně bílý jako kožich. Sainé udělala totéž; May s překvapením zjistila, že noc vůbec není tak chladná, jako ty předešlé a jak by se dalo předpokládat. S velkou radostí zrušila svůj kožíšek.

Andrea poklekla na kámen. Chvíli tiše zpívala elfsky; potom sepjala ruce, přiblížila je k obličeji a dýchla do nich. Položila ruce na kámen a zvolna rozevírala dlaně; v té chvíli mezi nimi vyšlehl drobný, oslnivý plamínek. Andrea se vztyčila, Oheň držela v dlaních a pozvedla jej k jasně zářícímu Měsíci.

Teď zpívala docela nahlas; měla nádherný hlas, přesahující několik oktáv. Text byl zcela nesrozumitelný, melodie nesmírně zvláštní, pro člověka téměř nezpívatelná. Ale Andrea zpívala, oči měla upřené vzhůru a Živý Oheň jí hořel v dlaních.

Pak položila plamen na balvan a o krok ustoupila. Ačkoliv tam Oheň neměl žádnou potravu, planul jasně a dokonce se šířil; také mu nevadil vánek, který rozvlnil koruny stromů blízkého lesa. Tady však byli nad všemi lesy, dokonce nad většinou pahorků; jen kdesi v dálce se tyčily skály osvětlené Měsícem.

„Oheň přišel mezi nás,“ řekla Andrea. „Souhlasí, že dá život tomu, kdo se dotkne jeho očistného plamene. Nejdříve vstoupí do Ohně Sainé, potom já; chceš se připojit, sestro?“

„S radostí! Ale... nevím, jak!“

Andrea pokynula Sainé; ta přistoupila a bez váhání vešla přímo do plamene, vsunula tam obě nohy, Oheň vzplanul a pohltil celou její postavu. Panna dokonce pozvedla ruce nad hlavu, aby plamen dosáhl výš; stála tak několik vteřin přímo v plamenech a nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Pak vystoupila a usmála se.

Všichni už pochopili, proč čarodějky nemají nejen vlasy, ale ani žádné jiné chloupky na těle. Teď vstupovala do Ohně Andrea; Sainé bedlivě sledovala její počínání a zdálo se, že hlídá, aby se družce nic nestalo. May-Britt pochopila další věc: není to tak zcela bezpečné, jak by se zdálo. Kdyby čarodějka Oheň nezvládla, zle by se jí vedlo!

Přesto si troufala do něj vstoupit; avšak Sainé ji zarazila a ukázala na její náušnice a náramky. Šperku na krku se opatrně dotkla dvěma prsty a zaváhala, ale May nehodlala riskovat a radši všechno odložila. Sainé ji vzala za ruku a přivedla až k Ohni; tam jí vlídně pokynula, že to může zkusit.

»Bude to bolet?« napadlo May. »Určitě ano!«

Přesto opatrně vsunula do plamenů nohu. Oheň ji olízl; pocítila strašnou, palčivou bolest, jako když se spálila o rozpálená kamínka, chtěla vykřiknout a vzdát to, ale sotva si to uvědomila, ta noha ji přestala pálit, naopak cítila velmi příjemný pocit. Zhluboka se nadechla a vkročila do Ohně celá; cítila, jak na ní hoří chloupky na rukou i nohou, špína, odumřelá kůže. V mžiku jí shořely zbytky vlasů i obočí; to vše vnímala jako palčivou, nesnesitelnou bolest. Ne! Nádhernou, extatickou, vzrušující bolest! Stejně příjemnou bolest, jakou jí včera v noci způsobili tři muži, jež si vybrala za své manžely.

Sainé ji upozornila dotekem na rameni, že je čas vystoupit. Ne že by pobyt v Ohni něčemu vadil, ale čarodějky dávaly přednost opakování před dlouhodobým působením. May usoudila, že je to pro ně nejobvyklejší způsob očištění, běžnější než mytí ve vodě.

Vyšla ven a zastavila se vedle Ohně; chvilku si nedovedla zvyknout na pobyt venku. Nebyla jí vůbec zima, spíš příjemně; dokonce se přistihla, že se vesele směje.

„Přiveď sem raněné!“ vyzvala ji Panna Andrea.

May-Britt si uvědomila, že mnoho lidí: jezdců, gardistek i dětí stojí kolem a přihlíží, většina dost znepokojeně. Možná ta scéna vypadala drasticky; když jim vyšla naproti, mnozí ustupovali z cesty, jako by se jí báli dotknout.

Pak si všimla Denise; ten stál v první řadě a hltal ji očima.

„Ty se určitě nebojíš, že? Dáš dobrý příklad ostatním?“

„Můžu?“ zablýskaly mu oči. „To víš, že jo!“

Svlékl se bleskurychle; vylezl na kámen a vstoupil do plamene tak kurážně, jak dělal všechno ostatní. Zalíbilo se mu to, dokud ho nevyhnaly, zůstal tam. A vyšel tak čistý, jako asi nikdy.

„To mě podržte!“ řekla Diana. „Váš oheň má asi opravdu léčivé účinky! Zmizely ti ty jizvy na tvářích!“

„To snad ne!“ Denis se dotkl obličeje a zkrabatil čelo, protože byl hrdý na jizvy po propíchnutí i na hrdinství, které při tom musel prokázat. A teď to bylo všechno pro nic?

„Nevadí! Zítra si to propíchnu znova!“

„A zmizí ti to při příštím koupání!“

„To je nějaký blbý, ne?“

„Oheň zřejmě neví, že si je chceš nechat!“

„Neví... Mluvíš o něm, jako kdyby byl živý?“

„Je živý,“ řekla Panna Andrea.

May-Britt zatím objevila mezi dětmi kluka, který měl hlavu zavázanou krvavým obvazem; dostal přes ni vojenskou šavlí, což mu ke zdraví rozhodně neprospělo. Kromě toho byl zesláblý a hubený, až jim ho bylo líto. Na jejich pokyn se svlékl ze špinavých hadrů a blížil se k Ohni jako odsouzenec k popravišti.

„Neboj se! Oheň ti ránu vyčistí!“ ujišťovala May-Britt a chtěla mu odmotat obvaz, ale Andrea jen mávla rukou. Vstoupil tedy do plamene i s obvazem a ten rázem vzplanul; kluk vykřikl, ale čarodějka ho držela za ruku a on se rychle uklidnil.

Pak chtěl odejít (mnohem čiperněji, než šel sem), ale Andrea ho ještě zadržela. Položila mu dlaň na propadlý hrudník a zkoumala něco; pak nabrala oheň do dlaně, sklonila k němu tvář a vdechla. Když vydechla, vychrlila plamen vysoko a daleko jako pohádkový drak; kluk okouzleně zíral. Naznačila mu, aby udělal totéž.

Bál se, samozřejmě; hrozně se bál, ale už pochopil, že nemusí, že se mu skutečně nemůže nic stát. Nadechl se a vydechl; bohužel přímo do tváře kamaráda, který zrovna stál vedle a svlékal se. Oheň se ho rázem zmocnil; May přiskočila a bránila mu utéci, protože se lekl a hrozně vřískal. Pak se uklidnil, dokonce se začal smát a sám od sebe vdechl oheň a vydechl zpátky na toho, který mu to způsobil.

„No, bezvadný,“ řekla Diana. „To se zas děcka něco naučily! Hej, udělejte kolem kordon a nepouštějte nikoho, kdo se nesvlíkne a nebude chovat normálně! Já už vidím...“

„Nechceš se taky vykoupat?“ ptala se May. „Jestli se ovšem nebojíš, že ti shoří ta tvoje směšná hadí hříva!“

„Tys nazvala moji hřívu směšnou?“ zeptala se Diana. „Opovážila ses nejstrašnějšího zločinu na světě, kterému se říká Lex crimae lascae Maiestatis, nebo-li Urážka Mého Majestátu? Ty skutečně riskuješ, že ti dám do nosu, až ti poteče červená!“

Při tom se ovšem Diana rychle svlékala. May-Britt jí ukázala, aby pomohla na kámen a do ohně malé holčičce, která se očividně bála, ale stejně očividně byla tak nachlazená, že zápal plic by ji neminul. Diana to provedla, ale malá se usilovně vzpouzela.

„Neboj se! Hele, teď se obě pěkně vykoupem v tom ohýnku a pak nařežem tetě, až bude řvát, jo?“ přesvědčovala ji Diana.

Ale dítě se i nadále vzpíralo; May naznačila, aby ji uklidnila pomocí hypnózy, tak Diana přejela holčičce po hlavě a odpor rázem ustal. Pak už se dala zavést do Ohně a dokonce si pročistila plamenem plíce.

Pak musely přestat se zábavou, protože přinášeli těžce raněné. Přišel taky Miguel, podpíraný z jedné strany Maryškou, z druhé pobočníkem Durvásou. Zamračeně zíral, jak May, Diana a Valérie podle pokynů panen vkládají do Ohně ty, kteří sami nebyli schopni tam vstoupit. Valérie se při té příležitosti vykoupala, aniž by nad tím moc přemýšlela; dokonce si nechala náušnice a vůbec nic se jim nestalo.

„Jsou pravé zlato,“ řekla Andrea. „Zlato a ušlechtilý kov Oheň nespálí. V kovových předmětech spálí jen nečisté příměsi...“

„Já rozhodně riskovat nehodlám!“ řekla Julka a vyšroubovávala si ozdůbku z nosu.

Magda ji chytila za ruku: „Ty tam chceš jít?“

„Můj muž bude řádit, tvrdí, že se mu ty zelenomodrý vlasy líbí! Teď konečně nebudu mít žádný!“

Jenže předběhla ji Tori; však už se všichni divili, kde se černá princeznička zdržela. Když se vykoupala, zůstala stát vedle Andrey a přihlížela; Panna ji nezahnala, naopak vlídně pohladila jako oblíbeného psíka.

„Nejdřív raněné a děti!“ ukazovala. „Z dospělých jenom ti, kdo chtějí pomáhat při ošetřování. Někteří mají zlé rány...“

Estragon pokynul a přišel blíž. „Panno! Chci s tebou mluvit!“

Andrea se ohlédla; pak předala starost o Oheň Sainé.

„Co žádáš, muži meče?“

„Mám v těle kulku z pušky; prošla bokem a zůstala trčet pod lopatkou. Ztratil jsem hodně krve a zeslábl; dokáže mi tvůj Oheň pomoci a spálit tu kulku?“

Andrea neodpověděla hned; naopak si ho prohlížela.

„Ano, to dokáže. Ale bude to velice bolet.“

„Nevadí; bolesti se nebojím!“

Durvása pronesl něco bengálsky, poněkud vzrušeným tónem.

„Čert vem vlasy a vousy!“ zachrčel Estragon. „Tak shoří; mám snad kvůli tomu chcípnout jako pes?“

Durvása hovořil dále, ještě vzrušeněji. Dokonce naléhal.

Estragon odpověděl taky bengálsky; velmi zostra.

Durvása vztáhl ruku k nebesům a přímo křičel.

V té chvíli pronesla Panna cosi sánskrtem; podstatně lepším, než jakým mluví Diana. Diana navíc zná jen některé mantry a úryvky z posvátných knih, ale Panna tím jazykem běžně mluvila, což je téměř nemožné. Durvása se překvapeně otočil.

„Co říká?“ zasykl Denis.

„On ji varuje, že to přinese neštěstí. Panna říká, že si to klidně vezme na zodpovědnost...“ šeptala Diana.

„Vážně to může přinést škodu?“

„Vím já?“

„Myslel jsem, že víš všechno!“

Diana se vztekle zašklebila. „Mlč, neslyším!“

Andrea a Durvása se skutečně hádali, dokonce na ni křičel. Ale Miguel jej zakřikl a trval na svém; Durvása se tedy otočil a šel pryč, ani nečekal, jak to dopadne.

„Pomoz mi se svléknout!“ řekl Estragon Maryšce.

Ta mu skutečně pomáhala, ale košili promočenou krví a obvazy nechali na místě, nemělo smysl zkoušet je odstranit. Maryška se navíc taky bleskově svlékla. „Půjdu s ním!“ rozhodla rázně.

Durvása se otočil a zahrozil na ně, ale nedbali.

Denis jim pomáhal vylézt na balvan; přesněji Miguelovi, Maryška by vyšplhala velmi snadno.

„Na tom, co říká Durvása, je něco pravdy!“ poznamenal. „Maryška zachránila aspoň pár pramínků, v těch mandalách a na větvích dubu, kam je uvázala... Ale tebe může stihnout neštěstí!“

„Co ty se o to staráš?“ vrčel Estragon.

„Dovol mi vzít aspoň jeden copánek a někde ho ukrýt! Jinak...“

„Kdo mi vezme z hlavy jediný vlas, stihne ho neštěstí! Copak to nevíš, při svém vzdělání? Chceš riskovat...?“

„Ale takhle jsi ohrožen ty!“

Miguel ho odstrčil. Maryška ho podpírala; jak vstoupil do Ohně, zařval bolestí, protože měl tělo ještě ke všemu porostlé dosti hustou srstí. Jeho vlasy a vousy vzplanuly jako pochodeň, stejně tak košile a krátké spodky, které si nechal. Zapotácel se, tiskl si ruce na prsa a svíjel se; Maryška vykřikla úzkostí, vrhla se do plamenů a podpírala ho. Rázem vzplanuly její zlaté vlasy, ale ani si toho nevšimla, starala se jen o svého muže.

Durvása klečel opodál a zpíval mantry Agnimu, bohu ohně.

Indián Tah-šwa mlčky přihlížel; jeho tvář se ani nehnula.

Miguel Estragon vystoupil z Ohně; potácel se, ale na vlastních nohách. Ještě pro jistotu vdechl a vydechl plamen; nezdálo se, že by to potřeboval, ale chtěl.

„Docela zábavný trik,“ pravil rozhodně. „Myslíš, že by bylo hodně těžké naučit ho někoho z mých jezdců?“

„Myslím, že téměř nemožné.“ řekla Andrea. „Naučit to muže?“

„Tomáš Baarfelt, pokud vím, v tom směru dělal pokusy. Jestlipak víš, Denisi, že to není první případ, co se koupeš v Ohni? Když zemřel tvůj starší bratr Christoph, Baarfelt uvažoval, jak by tě ochránil. Proto tě vykoupal v Ohni...“

Denis se nejistě rozhlédl. „Nic o tom nevím!“

„Jiná verze říká, že tě obětoval Ohni hned, jak ses narodil. To je zvyk Pársů, původních obyvatel Perské říše: dítě po narození se okoupe v Ohni a pak se dá Ohni napít jeho krve. Potom dítěti už nic neublíží, protože Oheň je chrání přede vším, co je s ním jakkoliv spojeno...“

Denis neříkal nic; Panna odpověděla: „Nevím. Ale jak se zdá, už tě nic nebolí, i když rána je otevřená. Vzpamatoval ses velmi rychle, muži meče.“

Miguel před ní poklekl a sklonil hlavu. „Děkuji ti, Panno. Bude ti libo hovořit se mnou jindy, při jiné příležitosti?“

„Kdy si budeš přát.“ řekla klidně.

Maryška odvedla Miguela zpátky do seníku; šel mnohem lehčeji, než když jej ve dvou přiváděli sem.

„Opravdu se rychle vzpamatovává!“ konstatovala May-Britt.

„Budeme pokračovat!“ rozhodla Andrea. „Další nemocné!“

Daly se do rutinní práce; přiváděly raněné a pomáhaly jim, přesvědčovaly děti, že se jim nic zlého nestane, občas pomohly osobním příkladem. Nicméně šlo to rychle a bez větších problémů, takže za hodinu byly se vším hotovy.

Panna Andrea tichým zpěvem uhasila Oheň.

„Půjdeme nyní spát. Dovolím si usnout pokud možno hlubokým spánkem, neboť jsem poněkud unavena cestou; byli by vznešení Vlci tak laskaví a převzali starost o naše střežení?“

Wartovi se často nestávalo, že by ho někdo žádal tak zdvořile; ochotně přislíbil, že se postará. Konec konců, nikde v okolí se nenacházelo nic nepřátelského. Takže všichni zalehli do sena, zamotali se do toho, co považovali za hřejivé, a usnuli.

Noc byla vlahá.


Don Horácio uznal za potřebné informovat Charryho. Ten vyslechl zprávu o změně stavu čaroděje Aswastarra a ostatních s takovým klidem, že Almetta zprvu soudil, že vůbec nechápe důsledky. Proto naléhal a objasňoval mu situaci důrazněji, až Charry řekl:

„No dobře – a co má být?“

„Má být to, že těch pět se přivedlo vlastní neopatrností do stavu, kdy nejsou schopni bojovat! Navíc hrozí, že to infikuje každého, kdo s nimi bude mít sexuální kontakt!“

„Já vím. Ale nechápu, čemu to vadí.“

„Já zas nechápu tebe! Chystáme snad bitvu, ne? A tobě nevadí, když řadě našich nejlepších vojáků hrozí vyřazení z boje?“

„Počkej, nespěchej tolik! Nevidím situaci ani zdaleka tak tragicky, jako ty. Především to neznamená, že přestanou bojovat; jistě, budou bojovat jiným způsobem, ale co na tom? Vytvoříme dva sledy: v jednom budou muži, kteří budou nepřátele zabíjet, ve druhém dívky, ty je budou zachraňovat; ty, co přežijí. Přece je ušlechtilé zachránit raněné, ne?“

„Ty zřejmě počítáš s tím, že jich přibude?“

„S tím je nutno počítat. Je to novinka, která bude přitahovat; každý bude zvědav, jak se na něm změna projeví. Až to pozná, bude už pozdě. Ale nemyslím, že by to něčemu vadilo...“

„Nejbližší kamarádky May-Britt jsou její sestry a dcery velmistra Mendozy. Kdyby se rozhodly to vyzkoušet, postihne ten stav také jejich partnery: komthury Villablancu, Escambrraye a Dunbara! Nejlepší vojáky, jaké máme!“

„Nemyslím, že by bylo na škodu, kdyby Estragon držel ty své hrdlořezy trochu zkrátka a nedovolil jim tak řádit. Opakuju ti: nevíme, jak se to konkrétně projeví. Myslím, že vyšší poznání rozhodně nemůže být na škodu nikomu, zvláště komthurům...“

„Řekni mi: chceš vůbec bojovat?“

„Ne.“

„Tak proč jsme vlastně tady?“

„Abychom zadrželi útok nepřítele.“

„S pacifisty, kteří nechtějí nikomu ublížit?“

„Přesně. Zdá se, žes nepochopil, co provádí May a její princezny: psychologické působení. Prevence proti útoku. Možná se podaří nahnat jim takový strach, že vůbec nezaútočí. Dojde jim, že by ohrozili především sebe...“

„Charry, tvoje genialita je tak obrovská, že ji někdy nechápu. Taky v tomto případě; myslím, že nemá cenu se s tebou bavit, dokud nepochopíš, o čem je vlastně řeč. Možná bude lepší jít spát a počkat do zítřka; třeba si to uvědomíš.“

„Těší mě, jak jsi mi dal jasně na vědomí, že jsem pitomec.“

„Učení říká: Pokud zachováváš klid, zatímco všichni kolem ztrácejí hlavu, je to neklamná známka, že jsi podstatu problému nepochopil.“

„Možná. Přesto budu spát klidně; obvykle mi vyšlo, když jsem se rozhodl nepodlehnout všeobecné panice. Jdi taky spát!“

„Hned; jenom ještě jedna otázka: Co s tím zajatcem? Strčili ho zatím do vězení a předběžně vyslechli, ale samozřejmě všechno zapřel a nic se mu nedá dokázat. Co dál?“

„Chovejte se k němu vlídně.“

„Prosím? Jak?“

„Vlídně. Ráno ho nechte jít s ostatními, jako ty zajatce, které mají jezdci v osobní péči. Na koupání, rozcvičku, přednášku, snídani... vyber mu nějakého vhodného anděla strážce, představuju si někoho velkého, silného, ale laskavého. Nechte ho prohlédnout si volně celou pevnost a dohlídněte, aby neutekl.“

„To vypadá, jako bys ho chtěl pustit.“

„Zdá se, že to je záměr Aswastarra.“

„Ten člověk je policejní špicl! Ničema a darebák, který měl dávno viset! Zaslouží smrt...“

„Je to ještě horší. Pracuje přímo pro císaře Viléma. Myslel na to během převozu, Aswastarr mu sondoval paměť. Usilovně se snažil to zatajovat, proto si toho všimli...“

„Janssen taky pracoval pro Němce; a kdyby se neotrávil, nechal bys ho pověsit! Dal jsi popravit několik lidí, okresního hejtmana dokonce tak neuvěřitelným způsobem, že ti z hlavního stanu poslali ostré pokárání! A tohohle chceš pustit?“

„Ano. Chci ho vrátit císaři jako přesvědčeného pacifistu.“

Almetta se zarazil; pak se začal smát. „Myslíš?“

„Chci ho tady nechat tak tři dny; během té doby je zapotřebí ho naprosto převychovat. Pak ho nějak vrátíme Němcům.“

„Převychovat... vyštveš na něho některou z těch děvčat?“

„Tori; to je nápad May-Britt, který mi přednesl Raymond. Ona se postará ochotně, největší problém bude ho přesvědčit, že svým mužným šarmem přesvědčí to hloupé děvče, aby mu pomohla z vězení. Dovolíme jí si s ním hrát, jak bude chtít; to se jí bude líbit.“

„Nezpůsobí potom mezi Němci škodu?“

„Podstatně větší způsobí jim pohled na něho. Od té chvíle se budou všichni bát padnout nám do rukou...“

Horácio se zamyslel. „Zdá se, že by to mohlo vyjít! Dobrá, ten plán se mi líbí. Asi se mi bude usínat líp, než jsem myslel.“

„Tak ti ještě pokazím náladu. Vůbec nic zlého by se nestalo, kdybys taky strávil noc lásky s některou z těch dívek, až se to všeobecně rozšíří. Abys získal absolutní lásku k lidem...“

„Já – ve svém věku? Dovol, abych se zasmál!“

„Tak starý zase nejsi, to mi nenalhávej! Nějakou hezkou panenku by sis po večeři dal, ne?“

„Už tak je nemravnost v naší armádě strašlivá!“

„I to se možná změní...“

Dali si doušek na dobrou noc a šli si lehnout.


Julka se probrala před svítáním, což ovšem v zimě není tak časně. Cítila se skvěle, jako už dávno ne. Byla plná energie a věděla proč: nabrala sílu od Živého Ohně. Už dlouho se o tom mluvilo, teď to poznala na vlastní kůži. Velmi jemné a citlivé kůži, očištěné od veškeré špíny včetně chloupků. Ať se dotkla svého těla na kterémkoliv místě, všude to bylo příjemně vzrušující. Kdykoliv se předtím dala vyholit, vždycky se dalo na dotek poznat, kde byla kůže předtím ochlupená – teď vůbec. Moc se jí to líbilo.

Dopřála si potěšení zůstat v pelíšku a analyzovat svoje pocity. Spala nahá, zabalená do přikrývky. Okolo ní spaly další princezny, zbraně na dosah ruky pro případ, že by v noci někdo nenadále vyhlásil poplach. Představila si, jak by nepřítel užasl, kdyby se na něj náhle vyřítila smečka děvčat nabitých energií... nádherná představa!

Princezna by po ránu měla mít myšlenky zbožné a vznešené. Zvláště šlechtična s krví elfů, komtesa Julietta la Venzini, rozená princezna z Baarfeltu a provdaná vévodkyně z Dunbaru, dvorní dáma arminské císařovny. Ačkoliv to věděla, nedokázala se soustředit na nic vznešeného. Uvažovala, komu co zákeřného provést.

Kdyby byla doma (tedy s Dunbarem), probudila by ho a dopřála si pořádnou dávku sexu. Toužila po tom tak, až se její tělo samovolně svíjelo v extázi. Nejen to; byla zamilovaná až po uši a chtěla, aby to každý věděl a obdivoval ji. V posledních dnech se její život protočil kolem dokola a naprosto změnil; konečně dostávala smysl dlouholetá výchova k cudnosti, neprůbojnosti, uměřenosti. Dlouho napínaná struna praskla; z kukly se vyloupla dravá šelma, pyšná na svoje krásné tělo a jeho zdatnost. Umí bojovat i milovat a chce, aby to všichni uznávali.

Když se nemůže vybouřit sexem, chtělo by to aspoň pořádnou rvačku. Nechat se ztřískat, až by ji přešly veškeré myšlenky na rozkoš a zůstala jenom čistá bolest. Ačkoliv... každodenní rozcvičky posunuly její vnímání bolesti trochu jinam. Nic tak příjemně nerozproudí krev jako pěkný souboj se schopnou soupeřkou. Nebo s klukem? To radši ne, uměla si představit jediného vhodného soupeře, a to Janka, a bylo jí jasné, jak by to dopadlo. Kterou kamarádku by bylo nejlepší vyzvat? Samozřejmě Maryšku, jsou obě stejně silné a schopné. Nebo May-Britt? Jenže ta používá magii a když tě šlehne energetickým impulsem, oderve ti tělo od kostí, až vibruje bolestí aspoň půl minuty. Vypadá to jako krátký interval, ale vychutnejte si to! Nebo dovolit výzvu některé z mladých? To ne, musela bych dávat pozor, abych jí neublížila. Jsou to ještě křehotinky, něžné dívenky s upřímnýma očima. Jen tak pro pořádek, o kolik jsem starší?

Ne, bude to Maryška. Především proto, že si pořádný výprask zaslouží. Má taky dobrou náladu, ze srdce jí spadl obrovský kámen starostí o manžela, který ji včera trápil celý den. Miluje ho. Zamilovala se do něj tak vášnivě, že z ní energie stříká jak z proraženého vodovodu. Nejvíc září po ránu, když přijde na snídani a pyšně předvádí modřiny a šrámy, které jí v noci udělal.

(Sakra, proč je Janek tak slušný a ohleduplný? Copak neví, že správná holka potřebuje občas trochu pomuchlat? Copak si nezasloužím, když začnu zlobit, dostat čas od času facku, až by se mi hlava otočila? Po pravdě, zasloužím přehnout přes koleno a nasekat na zadek, rákoskou, až bych si nemohla sednout a měla krvavé pruhy, a všichni by koukali...)

To se musíš, ségra, trochu snažit...!

Ty mrcho!

Julka vyletěla z pelechu a hned se rozhlédla, odkud zasvítí modré oči Maryšky. Bleskově se dohodly, že seník by jejich laškování nevydržel, beze slova se vrhly ven a zapadly do závěje. Právě to potřebovaly; vrhly se na sebe a začaly se sekat drápy. Které první vystříkla krev, těžko vědět, ale vzrušilo to obě – vrčely jako leopardi, cenily špičáky a oči jim svítily. Čestně přiznáváme, že první blesk vyslala Maryška; srazila Julku do závěje a vzápětí ji roztavila v širokém kruhu kolem. Tím byly veškeré magické zbraně povoleny; dohodly se, že kvůli divákům bude Maryška používat modré blesky, Julka zelené. Moc jich nechytily, obě uměly nejen šlehat, ale i uhýbat. Ještě neovládaly rychlost a přesnost, ale talent měly. Souboj trval tak minutu, potom zůstaly obě vyčerpaně ležet, jenom se svíjely bolestí.

Julka se zvedla a oklepala od sněhu. První si uvědomila vykulené oči tak desetileté holčičky, která je vyděšeně pozorovala a nechápala nic.

„No co? Tos nikdy neviděla, jak cvičej velký holky?“

Byla to zákeřnost, nikdy to nikdo neviděl. I ony takhle cvičily poprvé.

Malá jen popotáhla nosem. „Budu to taky někdy umět?“

„Tak za dva měsíce,“ řekla Maryška. „Když budeš dobrá, možná i dřív...“

Holka na ni sáhla, otřela jí krev a olízla si ruku. „Vy jste tak krásný...“ vzdychla.

„To dělá ten Oheň,“ konstatovala May-Britt. „Hlavně dávejte bacha, abyste se nezabily. Některý ty šlehy byly dost tvrdý. Na děti je radši nepoužívejte.“

„Dle rozkazu, matko abatyše!“ postavila se do pozoru Maryška.

„Koukám, že máš ještě dost energie! Blondýnko!“

„Já?“ Maryška zařvala smíchy, kdežto Julka se rozhodla ji bránit:

„Zato ty ještě nemáš podrápanou kůži! My víme, že seš lepší, ale...“

„Později, sestřičko, později. Napřed se musíme postarat o ty děti!“

Děti se probudily do krásného rána a seznaly, že je hezky teplo, svítí slunce a svět se na ně směje. Takže postupně vylézaly ze svých pelíšků a že měly všechny skvělou náladu (a hlad), počaly se rozhlížet, co by provedly.

Dítě je drobný tvor poněkud připomínající člověka, povětšinou roztomilý a vyvolávající všeobecné sympatie. Čtyři sta puberťáků obojího pohlaví, vychovávaných doposud metodou víc biče než cukru, rozhodně není sympatických ani roztomilých. Spíš nahání hrůzu, větší svému vychovateli než případným nepřátelům. Dítka z oddílu Martina le Goffa, zejména jejich ideové vedení Červené šátky, nepatřila k mírumilovným stvořením. Život se s nimi nemazlil a nehodlal jim utajovat nic ze svých špinavých a zpotvořených tváří; buď byli sirotci, nebo pocházeli z rodin, které měly ke slušnosti daleko. Od malička viděli kolem sebe hlad a nouzi, špínu, hádky až rvačky, alkoholismus, prostituci, neúctu k majetku vlastnímu i cizímu. Každý kousek jídla i věci na sebe si museli tvrdě vybojovat; nejdřív na vlastních rodičích či sourozencích, pak na světu kolem sebe. Není divu, že nějaký smysl pro vyšší morální hodnoty k nim nenacházel cestu.

A přece: stačila jediná výzva a všichni zvedli hlavy. Stačilo jim říct: půjdeme do ráje! a oni bezstarostně zanechali za sebou vše, co dosud tvořilo jejich život, a vyrazili vpřed. Stačilo naznačit, že někde v nepředstavitelné dálce existuje svět, v němž budou moci žít jako šťastní, spokojení, dobří lidé; šli za tou vidinou neúnavně a bez váhání, nedělali si starosti, že po jejich boku kamarádi padají a umírají, probíjeli se se zuřivou úporností vlčat a po cestě ničili vše, co se jim nehodilo. Mnozí měli na svědomí lidský život; co na tom, byl to život nepřítele, vládního vojáka! Nějaký problém?

A teď konečně došli; nový svět je uvítal skutečně reprezentační ukázkou. Estragonovi divocí jezdci, každý z jiného exotického národa, ozdobení pozoruhodnými amulety, hovořící nesrozumitelnými jazyky a vyznávajícími podivná náboženství; bezohledná brutalita, s níž pár šílených bojovníků rozdrtilo přesilu vojáků. Velitel, jehož vzhled a chování nahánělo hrůzu i dospělým. To vše spatřili už první den.

Druhý den: přízračné putování bažinami, lesy a kopci, kudy nevedly žádné cesty (nebo nebylo možno je najít). Vlci, kteří se potloukali kolem a vyhledávali schůdný terén. Indiánští stopaři, Indové, Malajci, černoši, gaučové z Jižní Ameriky. Evropané byli většinou Baskové, hovořili stejně nesrozumitelně jako barevní, byli mohutní a drsní a měli nebezpečné zbraně. Ovšem starali se velmi pečlivě, zvlášť o raněné. Děti si nebyly jisté, jsou-li na území Německa nebo už za hranicemi, mají-li očekávat útok nebo si můžou oddechnout. Konečně dorazily na místo odpočinku, kde se setkaly s oddílem skvrnitě postrojených děvčat, která měla ze všeho jen legraci; sotva je vzaly na vědomí, už přišel vrcholný zážitek: Živý Oheň.

Koupel v Ohni pro ně znamenala definitivní přechod ze světa reálných věcí do mystického světa hrdinů a čarodějek. Nebyly už na zemi, na níž se narodily, přešly řeku a ocitly se jinde. Ve světě, který si budou muset zařídit po svém.

Ale teď na to nemyslely; probudily se a nejdřív zhltly vše, co objevily k snědku. Moc toho nebylo, ale na hlad byly všechny zvyklé. Dospělí se probouzeli pomalu, zato děti okamžitě, jakmile poznaly, že venku je teplo, slunce, vyloženě pěkně. Vyřítily se ven; sníh rychle roztával a stékal v potocích po stráni, až dole vytvořil jezírko. V nejužším místě se nakupily ledové kry, které způsobily přehrazení a zabránily vodě odtékat; brzo voda sice přehradu protrhne a uvolní si cestu, ale zatím...

„Zatím se můžem vykoupat.“ řekl Denis.

Kluci mu moc nevěřili; byl proti nim ještě malý, cizí, zřetelně panský a tudíž určitě rozmazlený. A byl jejich vrchní velitel, což docela stačilo, aby ho okamžitě začali nenávidět. Milovali Martina a Wilmu, kteří je dovedli k vítězství; vážili si René le Mogniéra, který tak skvěle dosekal plukovníka, žasli nad černým Šahinem. Ale nějaký Denis? Co jim ten smrad v pruhované tygří uniformě má co poroučet?

Denis teď uniformu neměl, naopak pobíhal nahý. Když zaváhali nad kalnou vodou plnou ledové tříště, rozesmál se a skočil do ní šipkou. Zaplaval si, vylezl ven a z těla mu stoupala pára.

„Ten kluk je blázen!“ konstatoval někdo.

„Ale ne! On ví, že kdyby byla zima, ta jejich čarodějka zapálí oheň a všichni se můžem zahřát!“ řekla Wilma.

„Tak se jdem koupat, ne?“

Někteří se odvážili, jiní ne. Nebylo to koupání jako před časem v té polepšovně, sotva zaběhli po kolena do vody, plácli sebou naplocho, a už prchali zase ven, ale křiku a randálu při tom bylo až dost. Kluci se začali pošťuchovat, honit a prát, děvčátka se nadšeně připojila; kdo se nerval, aspoň vřeštěl jako pavián.

Ze seníku vylezl vévoda Estragon, nahý a s kůží hladkou, jako by byl vytesán z ušlechtilého růžového mramoru. Mračil se, vrčel a chystal se nadávat, ale pak zřejmě dospěl k názoru, že to nemá žádnou cenu; mávl rukou a zas zalezl. Na boku měl otevřenou ránu, která nekrvácela ani nehnisala, ale vypadala příšerně. Ještě hůř vypadal jeden z jeho mužů, kterému nepřátelský voják vrazil šavli do břicha a ještě s ní otočil, takže měl potrhaná střeva a neočekávalo se, že by to přežil. Andrea mu vpustila do břicha ještě Oheň a přímo v ráně poskládala jednotlivé části tak, jak se domnívala, že na sebe patří; teď chodil s dírou širokou jako vrata a kdo ho viděl, dělalo se mu zle.

Princezny taky vstávaly; při tom se viděly poprvé za denního světla a mohly obdivovat jedna druhou. Byly tak zvláštní, že se okamžitě začaly smát; když se dosyta vysmály detailům kamarádek i sebe samých, byly už v náladě, že se řehnily všemu. Pokud se Estragonovi nelíbilo vřískání dětí, rozhovory jeho partnerky se sestrami nebyly o nic lepší. Kromě toho zjistil, že z odstupu většího než čtyři metry nerozezná Maryšku od Julie, což ho značně rozčilovalo. Po shoření vlasů zbýval jediný rozdíl: barva očí. Jinak vypadaly jako dvojčata, měly dokonce stejnou barvu kůže, tvar lebky, všechno. Uvědomily si to všechny princezny a bavily se stejně dobře; skoro stejná byla ještě May-Britt, ale ta měla pokožku o odstín světlejší. A ty uši!

„Jediná možnost je přesvědčit Julku, aby si nechala udělat co nejnápadnější tetování!“ prohlásil Miguel. „Dianě ty její kresby oheň nádherně zvýraznil a moc jí to sluší!“

Bylo to snad poprvé, co pochválil nějakou ženu za vzhled; taky to vyvolalo všeobecnou pozornost.

„Já mám taky tetování!“ chlubila se Julka.

„Ale málo! Pár takových drobných kresbiček... když se natočíš bokem, ani to není vidět!“

„Já chci taky nějaký obrázky!“ hlásila se Maryška. „Mně se to líbí – a baví mě, když se to dělá!“

„Opovaž se!“ vyjel na ni vévoda. „Tobě to nedovolím!“

„Proč? Proč já nikdy nic nesmím, co ostatní?“

Miguel pronesl větu baskicky; rozuměla částečně jen Veronika a ta nad jejím významem zčervenala.

„Ty uděláš nejlíp, když usneš a budeš spát!“ radila May-Britt Estragonovi. „Musíš si odpočinout před cestou; jsi raněný!“

Odpověděl rovněž nevlídně, ale nestačil se bránit; natáhla proti němu dlaň a uspala ho, takže si všichni oddechli.

„Ten ti dá, až se uzdraví!“ prorokovala Valérie.

„Dobré skutky je dovoleno dělat i násilím!“ řekla Veronika.

„A vy,“ pokračovala May v usměrňování sester. „Přestaňte se vytahovat s těmi škrábanci a...“

„Ona nám závidí!“ pochopila Julka. „Pojď ji zmlátit!“

„Už jsem snad jednou řekla, že později!“

Začala diskuse o případné snídani a o tom, z čeho ji udělat pro tolik lidí; zásoby nebyly téměř žádné. May navrhla udělat čaj, na to ještě nějaké bylinky s sebou měla. Chvíli vzrušeně diskutovaly o možném dosahu takového počínání, zvláště o tom, jaký bude mít její čaj účinek. Pak Valérie diskusi ukončila:

„Co plácáte o bylinkách a jejich účinku? Když bude kterákoliv z nás chtít, svaří vodu, hodí tam hrst sena a udělá z toho dryák, že otráví půlku města! Neříkejte, že to některá neumíte!“

Magda se odvážila přiznat veřejně, že neumí.

„Pitomý jedince nepočítám!“ zakřikla ji Valérie.

Nastala hádka na téma sadisticko masochistické orientace sester Baarfeltových; ty se bránily a bylo jim řečeno, že zatímco ony se vyžívají tak, že se dávají soustavně týrat a urážet od svých zcela neschopných chlapů, Magda se týrá vlastní hloupostí. Tori uznala za potřebné se sestřičky zastat a vypadalo to, že brzo dojde na facky; když se rozumnějším podařilo všechny uklidnit, Magdě došlo a řekla nahlas, že jí všechny závidí, protože se včera nevykoupala v Ohni a tak má vlasy, kdežto ony ne. Málem ji za to davově lynčovaly.

„Nechte ji bejt!“ smála se Veronika. „Copak nevidíte, že si z vás dělá legraci? To jste jí zas něco sežraly...“

Jestliže tedy zachráněná dítka hned první den udělala hluboký dojem na všechny přítomné, byla tu jedna osoba, které se skutečně velice zalíbily: Panna Andrea. Spala se Sainé kousek od druhých, vstávala za svítání a většinu času seděla a pozorovala, jak děti vyvádějí. Čím víc pobíhaly, praly a se a vřeštěly, tím laskavěji se usmívala; když některé přišlo blíž, pozorně je sledovala, oči zjihlé něhou.

Princezny nebo jezdci se občas pokoušely dopadené jedince nějak uklidnit a usměrnit; pochopitelně marně. Děti se zajímaly, co bude k snídani a když se dozvěděly, že čaj, nadšené nebyly. Tehdy jim Veronika pohrozila výpraskem, čemuž se smály.

Když neměly co dělat, vymyslely si skvělou hru: lov na vlky. Ještě včera, když je viděli poprvé, se vlků značně báli, protože byli velcí a vyhlíželi nebezpečně. Taky je viděli zabíjet vojáky, to ovšem bylo spíš doporučení. Během cesty se vlci chovali přítulně, snažili se seznámit a být milí. Dneska už od rána se některé děti pokoušely je pohladit a když uspěly, potom si s nimi hrát jako se psem. Vlci si hrají rádi, když mají dobrou náladu, ale dospělí většinou mají spoustu práce a žádný čas na pejsky.

Zpočátku se vnucovali vlci, pak se děti osmělily. Zakrátko začali kluci dokazovat svou statečnost tím, že některého vlka zatahali za ocas nebo za ucho, on po nich chňapal, oni uhýbali nebo se s ním prali. Pochopitelně, vlčí zuby jsou ostré a čelisti mají sílu pěti atmosfér, takže dětská ručka by to asi nevydržela, ale o štěňata vlastní i cizí dokážou pečovat přímo něžně. Nejdřív se jim hra líbila, ale že dětí byly čtyři stovky a vlků jen pět, bylo to na ně brzy moc a nezbylo jim než utéci někam do lesa, aby měli chvilku pokoj.

A Andrea řekla laskavě: „Jsou velice roztomilí...“

„Je praštěná!“ konstatovala Valérie mimo její doslech.

„Je Panna,“ řekla Veronika. „Nemá děti a těžko bude někdy mít. A taky už to nebude žádná mladá holka...“

„Nemyslím! Podívej se jí na kůži! Je jí tak nejvíc dvacet!“

„Podívej se především na sebe! Ty vypadáš na patnáct, a to ti ještě přidávám! Nevšimla sis, že Oheň omlazuje?“

Nemohla si všimnout, neměla žádné zrcadlo, ale když si pečlivě prohlédla svoje ruce, musela jí dát za pravdu.

„Moc bych se nedivila, kdyby jí bylo čtyřicet nebo víc! Včera cosi povídala, že pracuje s ohněm pár desítek let!“

„To jsem teda neslyšela...“

„Že bysme třeba popojely?“ přišla se zeptat Diana. „Povalujeme se tady, čas letí a nikde nic...“

„No – já nevím, kdo tady vlastně velí!“

„Támhleta, asi!“ ukázala Veronika. „Jdi se jí zeptat!“

Diana šla za Andreou.

„Jistě, pojedeme. Jen bych navrhovala ještě jednou očistit všem jejich rány... pokud souhlasíš!“

„Já? No jistě!“ Diana nechápala, proč se jí na to ptá.

Andrea odešla ke svému balvanu a zapálila Oheň. Ta zpráva se okamžitě roznesla mezi dětmi, ty se seběhly a chtěly se koupat. Bylo jim to umožněno; Andrea při tom předváděla princeznám, jak dochází k léčebnému účinku. Oheň má schopnost vydedukovat původní stav tkáně, přesněji její nepatřičná narušení. Jestliže objeví nějaké takové místo, pokouší se obnovit původní stav; to se podaří, pokud rozrušení není příliš velké nebo značná část tkáně nechybí. Povzbudí okolní buňky, aby dorůstaly a zakryly poškozené místo; tak dochází ke zmizení jizev.

„Je možné, aby někomu dorostla třeba... useknutá noha?“ ptala se Valérie.

„Kdyby se podařilo dostatečně podráždit buňky těla, taky by to šlo; ale obvykle to trvá hrozně dlouho. Je mnohem lehčí, když se spojení aplikuje okamžitě po zranění. To jsme vyzkoušely...“

„Takže se vyplatí po boji sebrat useknuté ruce a nohy a vrátit je na původní místo?“

„Pokud se nejedná o hlavu. To obvykle nejde.“

Andrea odpovídala zcela věcně a vážně, i když některé princezny se občas pokoušely žertovat. Mluvila obvykle tou řečí, v níž byla položena otázka, ale její výrazový slovník byl poněkud školský a zastaralý. Denis vykulil oči, když ho oslovila česky.

„Jak jsi to dokázala?“

„Na chvíli jsem včera vzala tvou hlavu do dlaní, když jsi spal. Přijala jsem tvoji řeč; také Maryšky, aby mi rozuměla.“

„Maďarsky by ses dokázala naučit taky?“ ptala se Magda.

„Jistě, ráda.“

Zatímco se dohadovaly, děti objevily další zábavu. Sainé jim totiž poručila, aby všechny vdechovaly Oheň jako prevenci proti nachlazení a zápalu plic. Kluci přišli na to, že mohou chvíli zadržet Oheň v plicích a vychrlit znenadání na někoho, kdo to nečeká; když se to podaří, dotyčný vzplane a krásně jim nadává.

To se stalo Blanche; ta se včera odmítla k Ohni jen přiblížit, neboť se hrozně bála, ale vojáků už tolik ne, takže strávila příjemnou noc s baskickým desátníkem. Teď přicházela, zívala a zajímala se, jestli se pojede a kdy; jeden z kluků na ni bafnul plamen, čehož se strašlivě polekala, vřískala a prchala, ovšem Oheň byl stejně rychlý jako ona. Kromě vlasů jí shořely náušnice (údajně zlaté, což se nyní jasně prokázalo jako lež) a krajkové kalhotky, které si po ránu jako slušné děvče oblékla. Nadávala velmi plynně pěti jazyky; též požadovala provinilcovo potrestání, těžko však mohla definovat, jak. Leda nařezat na holý zadek, nic jiného nešlo.

Po tom incidentu se Julka rozhodla pro pořádkové hlídky, které budou dohlížet, aby se děti při koupání chovaly řádně. Byla to perná služba, děti byly hravé a bylo jich hodně. S Andreou nebyla v tom směru řeč, jakékoliv dětské hry jí nevadily. Děti si také nevybíraly jako terč své krutosti ji ani žádnou princeznu, ale obvykle někoho, komu to děvčata do jisté míry přály. K těm lepším se spíš lísaly a vtíraly; taková Tori byla ještě zlatá proti těm maličkým, když je napadlo se mazlit. Postřehly, že princeznám je jich líto, a hned toho využily.

Přišel taky Estragon a vypadal tak divně, že dívky přemáhaly smích, když ho viděly. Obvykle z něj šel strach, ale teď nebyl tak strašný, jak si vždycky myslely, spíš přemáhal rozpaky. Bral to s humorem, dokonce ani nekomentoval vychloubání Maryšky, která předváděla sestrám, že jí zmizely šrámy z ranní rvačky s Julkou i stopy po jeho fackách. Rána se mu hojila podstatně lépe, než se dalo čekat, dokonce už mohl hýbat rukou a prohlásil, že na koni pojede bez obtíží.

Veronika už měla dost vytahování těch, které již Oheň poznaly; chtěla se taky vykoupat, ale Andrea ji zarazila a navrhla počkat až do pevnosti. Tam mají patřičné vybavení, také přílbu, kterou si nasadí na hlavu a která má schopnost ochránit vlasy, alespoň jejich větší část. Několik dívek, které se včera hrdinně odhodlaly, tím zjistilo, že jejich statečnost byla zbytečná; ale Diana se smála a prohlásila, že se už dávno chtěla hřívy zbavit, aby jí mohli dokreslit toho hada.

Konečně nasedli a vyrazili na zpáteční cestu. Ti, kdož se omyli Ohněm, nepociťovali hlad ani únavu; ostatní značně. Byl nádherný den, slunce oslnivě zářilo a sníh valem tál, takže mnozí vojáci a dívky se oblékli málo nebo vůbec. Panna Andrea opět požádala, aby někdo zpíval koním do kroku, což jí splnily, takže cesta ubíhala ve velmi dobré náladě a krátce po poledni dojely do pevnosti Swärzbeecku.

Diana v poslední chvíli dostala obavy vpustit houf polodivokých dětí do hradu, aby tam něco neprovedly; ale Martin ji pohoršeně ujistil, že jeho bojovníci jsou dobře vychovaní a nikdy se ničeho zlého nedopustí. Dokázali to okamžitě, jakmile byli uvnitř; hbitě všechno prolezli, ukradli nebo vyškemrali, co se jim líbilo a někteří ještě stihli ukecat jezdce, aby jim dovolili bydlet s nimi a cvičit se v boji.

Charrymu byla představena Andrea a Sainé; tu třetí poznal včera a moc se s ní nepobavil, neuměla žádnou lidskou řeč. Na hlášení o dosavadních událostech reagoval nevrle; od rána měl nepříjemné diskuse s nespokojenými důstojníky, kdy každý chtěl něco jiného a představoval si to jinak.

„Mám nápad!“ řekla Diana. „Vykoupej se v Ohni! Bude ti hned líp a všechny starosti tě přejdou!“

„Myslíš?“

„Jasně! Ukážu ti, jak se to dělá; já se dneska koupala už dvakrát a klidně můžu potřetí! Cítím se o deset let mladší!“

„Vypadáš jako děcko z pátý třídy,“ souhlasil, ale váhal.

„Andreo, můžeš zařídit koupání pro všechny? Třeba na nádvoří, tam se to bude nejvíc hodit...“

„Jistě, ráda.“

„Tak to chci vidět!“ řekl Charry a skutečně chtěl.

Andrea jim ukázala svoje náčiní: především přílbu a trojnohou mísu, širokou a zdobenou ornamenty. Po okrajích mísy se nacházely jakési runy, podobné těm na elfském šperku May-Britt. Přílba byla ozdobena do stran trčícími křídly a nad čelem hlavou jakéhosi fantastického ptáka; podle Diany to byl Fénix, který v ohni umírá a opět se rodí mladý a krásný. Na vnitřní straně přílby byly také runy, což už nikomu nepřipadalo divné.

Ale zvláštní byl materiál: jakýsi druh bronzové slitiny, obohacené určitě stříbrem i zlatem. Okraje přílby byly pružné, aby snadněji přilehly k čelu a hlavě nad ušima a šíji. Uši bylo nutno nechat venku, zato se dovnitř vešel velký uzel vlasů. Například Veroničin bojový cop velmi snadno.

„To muselo být dělaný na člověka se šišatou hlavou!“ prohlásil Charry, když si ji zkoušel. „To taky dělali elfové?“

„Ne. Trpaslíci.“ řekla Andrea.

„Jací trpaslíci?“

„Lidé ze Starých časů. Žijí ve skalách... v jeskyních. Vyrábějí zbraně a další předměty; nejradši ze zlata, ale umějí taky jiné kovy...“ vysvětlovala Andrea docela klidně.

„Tys někdy nějakého viděla?“

„Dva; starého a mladého. Jednou k nám přišli.“

„Mohli bychom se s nimi setkat?“

„Neradi chodí k lidem.“

„Proč přišli do kláštera?“

„Přinesli objednanou práci. Obřadní náčiní.“

„Tuhle mísu a přílbu?“

„Ne, ty jsou ze starší doby. Nové, naší Matce.“

„Jak vypadají?“

„Jsou menší než lidé, mají krátké křivé nohy... široká ramena, velké hlavy. Starší měl vousy, šedivé, téměř bílé. Ten mladší měl vousy krátké a tmavé... možná to byla dívka.“

„Dívky u nich mají vousy?“

„Nevím. Já s nimi nemluvila, jen Matka. A sestra, která je za noci pouštěla dovnitř. Oni chodí vždy v noci. Myslím, ten mladý nepromluvil víc než pět šest slov. Starý předal věci, převzal odměnu a ptal se, zda ještě něco nepotřebujeme. Nevím, co mu Matka odpověděla, už jsem tam neměla co dělat. Přinesla jsem jim pohoštění.“

„Co jedí?“

„To, co všichni. Ovoce, zeleninu, chleba. Pijí hodně vína.“

„Elfy jsi taky viděla?“ ptal se Denis.

„Ne. Žádní elfové už nejsou. Odešli.“

„A... nějací lidé, kteří mají předky elfy? Víš, jedna stařena tvrdí, že předkové mého otce byli elfové!“

„Ano, to často. Mnohé dívky elfů se ukrývaly mezi lidmi; byly velmi krásné, tak je muži rádi přijímali za manželky. Jestli tvůj rod pochází ze Severu, mohly v něm být nějaké elfky.“

„Náš předek byl Bharwald, gótský jezdec.“

„Gotland je země ve Švédsku. Kdy odtamtud odešel?“

„V pátém století.“

„Hm. Které je teď?“

„Devatenácté. To je tisíc čtyři sta let...“

„Pokud si ještě pamatuješ svého předka, všechno nasvědčuje, že k nim patříš. Ještě takové drobné náznaky: touha po přírodě, snaha poznávat a vzdělávat se, jistá šlechetnost v jednání, odpor k omamným látkám, všelijakým nechutnostem...“ Panna zaváhala, ohlédla se na dívky a dodala: „A značný sexuální apetit.“

„Ale!“ řekl potěšeně Jan Dunbar a objal Julku kolem ramen.

„Sexuální vyhladovělost je základním příznakem degenerace elfů. Čas jejich života trval mnohem déle než našeho, takže měli víc možností; kříženci elfů a lidí mají stejnou touhu po lásce, ale mnohem méně času. Proto žijí rychle a často dochází k výstředním zvyklostem. Dřív začínají, rádi střídají partnery...“ Andrea necítila žádné rozpaky, hovořila o tom stejně věcně jako o jiných lékařských problémech.

„Mohla bys nám o tom udělat přednášku?“ zeptala se May-Britt.

„Jistě, mohla... vy tady máte nějaký systém vzdělávání?“

„Myslíš, že jsme zrovna slezli z větve, nebo co? Každý večer a ráno máme přednášku, před snídaní a večeří...“

„Budu se zúčastňovat.“

„Abychom to nezamluvili,“ řekl Charry. „S tím koupáním...“

„Můžu se přidat?“ ozval se Dunbar. „Julka se vytahuje, jak je to příjemný zážitek, tak snad...“

„Ano.“ řekla Andrea. Její panny vybraly vhodné místo: terasu nad hlavní branou, kde se odehrálo několik význačných akcí, kromě jiného Charryho soud a bičování. Postavily mísu doprostřed a odmontovaly od ní tři nožičky, které k ní obvykle patřily. Andrea vysvětlovala, že bývalo zvykem, že Oheň hořel v takové míse v chrámu celé týdny, Panny se u něj pravidelně střídaly, ale nebylo třeba jej nijak ovládat ani usměrňovat.

Charry chvíli váhal nad přílbou; pak mávl rukou: „Nechápu, proč bych si měl brát tenhle nesmysl, když se děvčata koupou klidně bez ní! Akorát Denis mi ustřihne cop...“

Denisovi to polichotilo; půjčil si od Tošia dýku tantó a odřízl Charrymu pečlivě spletený copánek. Diana zatím předváděla těm, kteří to ještě neznali, jak se koupe v plameni; Charry tam došel a bez váhání vstoupil za ní.

„Teď já!“ hlásil se Jan Dunbar. „A říkám rovnou: kdybyste mne potom až do večeře laskavě omluvili. Nebudu mít na nikoho čas!“

„Co máš tak naléhavého?“ zeptala se potměšile Florence.

„Závažný vědecký výzkum milostných zvyklostí elfek! Stačí ti to nebo se budeš zajímat o detaily?“

Florence se potěšeně zasmála; potom Jan vstoupil do ohně, aby se tam zbavil svých slavných nakadeřených loken.

„Aspoň mě nikdo nepozná!“ řekl spokojeně a odešel s Julkou.


Maurice Grévet měl pocit, že se mu vše jenom zdá. Nikdo mu neubližoval, dokonce ani nehlídal. Jezdce obrovské postavy, který ho dostal na starost, odhadl na první pohled na dobromyslného pitomce; s výhradou, že měl pracky jako lopaty a kdyby se rozhodl ho praštit, zůstane z agenta mastný flek. Což rozhodně neměl v úmyslu, naopak hostil ho ve svém obydlí a líčil své hrdinské činy, někdy dost neurvalé.

Pak přišla černá dívenka, spíš větší dítě než dospělá žena. Lámanou francouzštinou vysvětlila, že ho teď musí zavřít, ale ona mu přinese dobrou večeři. Prohlásila, že se jmenuje Jeanne a že o něho bude pečovat. Dobromyslný strážce připojil několik peprných poznámek, zda bude Jeanne hlídat i v noci a zda přímo v Mauricově posteli; odpovídala prostomyslně, leč vtipně. Zdálo se, že by proti zábavě nebyla.

Když Maurice osaměl v cele, začal to promýšlet. Ke zvyklostem jeho povolání patřilo často narazit si hloupou, leč dobře znalou služtičku či jinou zaměstnankyni, kterou okouzlil mužným šarmem a udělal z ní svého spojence. Problém byl v tom, že tahle byla jednak příliš mladá, jednak černé pleti, což se mu hnusilo; ale je profesionál a kvůli maličkosti to přece nevzdá!

Skutečně mu donesla večeři; seděla a sledovala, jak se krmí. Měla docela pěkné zlaté oči a její tvář byla příjemná, ačkoliv to trochu rušila hladce vyholená hlava; ovšem všiml si, že spousta lidí je divně ostříhaných. Zkusil s ní pohovořit a když od něj brala nádobí, dokonce ji podržel kolem pasu a začal hladit. Nechala si to docela ochotně líbit; napřed se trochu bránila, ale když přitlačil, podrobila se.

„Teď já musí kuchyně!“ vysvětlila. „Ale já ještě přijde!“

Pak odběhla, Maurice se spokojeně zasmál a začal se připravovat na noční dobrodružství.

„Tak co?“ zeptala se May-Britt.

„Trvalo mu to dlouho, ale nakonec zabral.“ hlásila Tori.

„Fajn. Večer to nezvrtej! Nesmíš se na něj vrhnout, on se musí vrhnout na tebe a přemoci tě! Přemoci, slyšíš!“

Tori přikyvovala.

„Možná by bylo dobré ho přesvědčit, že jsi panna,“ navrhoval Alswidr. „Potom budeš muset trochu plakat...“

„Co ta ví, jak se chovají panny?“ smál se Arwakr.

„Rozhodně ne jako já!“ šklebila se Florence.

„Má zkušenosti,“ mávla rukou May. „Musel by vidět krev!“

„Uvidí krev. Uvidí třeba růžový slony, když bude potřeba!“ mrkla Tori potměšile očkem.

„Tak dobrý. Večer tam na chvilku zaběhneš...“

Tori zahrála velmi pěknou scénu. Nechala se přemoci, rozbrečela se a vykřikovala, až její matka zjistí, že přišla o nevinnost, zabije ji. Strávila tam asi hodinu, potom zaječela, že tohle mu nikdy neodpustí, a utekla.

Maurice si zapálil cigaretu; ty mu taky dali.

„Konečně, je docela hezká!“ usoudil.


Charry svolal poradu svého štábu.

„Je moc hezký, že jsme zachránili čtyři sta dětí. Ovšem menší radost mám z toho, co tady v pevnosti dělají! Dal bych přednost menšímu počtu hodnějších kluků a holek. Tihle nám brzo obrátí celý hrad naruby!“

„Nepřeháněj! Jsou docela milí!“ řekla Diana. „Akorát občas se trochu hlučně baví... Ale jsou přímí, nebojácní...“

„Jo, to by souhlasilo! Nebojí se skutečně ničeho, dokonce ani tygrů a leopardů! Na první pohled se lekli, ale jak jim došlo, že jim nikdo nechce ublížit, už jsou s nimi jedna ruka...“

„Budeme je muset trochu... vychovávat.“

„Hromadně? To nepůjde!“

„Je jedno řešení,“ navrhl Almetta. „Adopce!“

„Kým?“

„Našimi jezdci. Každý si zkrátka vybere jedno dítě...“

„Naši jezdci právě adoptovali zajatce a všelijaké další lidi, kteří sem zrovna dorazili. Myslíš, že budou nadšeni?“

„O zajatce se jenom starají... Nepřeháněj!“

„Naši jezdci jsou známi tím, že se nechtějí starat ani sami o sebe; proto taky odkládají svoje pasování na rytíře!“ žehral Palmiro Corsi. „Jak se budou starat ještě o děti?“

„Budou zkrátka muset jednou dospět a pochopit, že nikdo jiný se postarat nemůže, protože nikdo jiný zkrátka není! Jedinou ruku, která ti může pomoci, najdeš na konci vlastního ramene!“

„Pánové, filozofie je pěkná věc, ale teď řešíme problémy rázu hmotného!“ připomněl Almetta. „Třeba, čím je budeme živit?“

„Proboha, hlavně to neříkej před Martinem le Goffem!“ vykřikla Diana a zvedla ruce v obranném gestu. „Já se mu o něčem takovém jen zmínila. Nafoukl hubu a povídá: »Jen se neboj! Však my těch pár řádových rytířů dokážeme uživit!«

„Co... oni nás?“

„Já taky takhle kulila oči. Tak zvedl nos ještě výš a začal mi líčit, jak to má promyšlený: Menší děcka vypustí do ulic, aby vybíraly kolemjdoucím kapsy. Větší kluci se naučí bojovat tak, jak viděli u Estragonových jezdců. Potom budou přepadat různý nepřátelský základny a vylupovat je. Nebáli se ani předtím, když jim šlo o život, teď vědí o Ohni a o tom, že jejich zranění je možno snadno vyléčit. Martin má veliký plány...“

„Komthur Červených šátků?“

„To označení mu ještě nenapadlo, ale určitě na ně přijde. Zatím ví o spoustě dětí, které sem chce dostat. Problém je v tom, že jsou moc maličké, aby přežily cestu. Ti naši jsou nejdrsnější kluci a holky... Jo, abych nezapomněla, holky. Počítá s tím, že ty vydělají nejvíc, pouliční prostitucí.“

„Roztomilé děti, což?“

„Ptala jsem se, jestli by to dovolil svojí holce, kdyby nějakou měl. Má v tom naprosté jasno: láska je láska, ale kšeft je kšeft. Je normální, když kluk dělá holce ochránce... tedy jako pasáka. Kdyby zákazník nezaplatil nebo ji napadlo překročit rámec obchodních vztahů...“

„Propleskne jí hubu?“

„Běžně. Facky a kopance jsou u nich normální způsob domluvy. Sama jsem viděla, když ta... Wilma usměrňovala jednu podřízenou. Nakopala ji do břicha a pak ji fackovala, holka vřískala... Málem jsem mezi ně vlítla! Budou nadaný na osobní souboje...“

„Oni jsou to vůbec nadaný děti! Máte pravdu, lidi, nesmíme je nechat pohromadě, jinak se z nich stane samostatná lóže. To radši je přidělíme po jednom do různých oddílů!“

„Ty Červené šátky už se málem považují za lóži! Viděli jsme to před chvílí: svoje hadry klidně dali ke spálení, ale šátečky si nechaly! Holky jim je prý čistě vyperou a budou je nosit... Když už nemají vlasy, tak aspoň šátek na hlavě!“

„Nechte jim je, když je to potěší...“

Lobo Villablanca nanesl problém: „Mluvila jsi o těch holkách, Diano. Jsou to děti, ale dospívající, některým táhne na patnáct. Jak se zdá, děvčata mají určité sexuální zkušenosti...“

„Nejen děvčata. Větší kluci se po cestě běžně zahřívali tím, že si hráli s holkama... Počítám, že některé budou těhotné...“

„Další radostná zpráva!“

„Nic nového. Aktivita naší Tori...“

„Tori je otrokyně, od narození v řádu, černé pleti a zvláštních způsobů. Tohle jsou bílá děvčata a kdyby se rozhodla odejít, budou o nás vykládat všelijaké perverznosti...“

„O tohle ti jde? Ujišťuju tě, rozhodně se nechystají odejít, když zrovna přišly. Spíš chtějí zůstat.“

„Právě. Bude zapotřebí je usměrnit.“

„Jaký způsob máš na mysli?“

„Ten, který se Almettovi nebude líbit.“

„Udělat z nich čarodějky? Metodou May-Britt?“

„Napadá tě něco lepšího?“

„Lepšího možná ne – ale to pomyšlení je strašné!“

„Je to prevence proti zločinnosti hned v zárodku!“

„Lobo, ty seš... víš, co by to mohlo znamenat?“

„Bohužel, nevím. Ale docela rád bych to odzkoušel!“

„Dostal jsi chuť na May-Britt Baarfeltovou? Je hezká, vím, ale ty ses tuším před pár dny oženil!“

„Tak promiň, že jsem něco řekl!“

„Ne, počkej, žádný vymlouvání! Co na to Veronika?“

„Nic. Zapomeň na to!“

„Aha! Takže to vymyslela ona? A nejspíš po domluvě s Valérií, ty dvě dělají všecko spolu! Zatoužily rozšířit si vzdělání?“

„Horácio, omlouvám se ti po třistapětašedesáté a nechci o tom už slyšet! Nebo si mám posypat hlavu popelem?“

„Naopak, já o tom chci mluvit! Kdo to vymyslel, ty nebo holky?“

„Tak nějak... vzájemně.“

„Takže ty a děvčata Mendozovy jste se rozhodli. Fajn. Co máme při tom dělat my, náladovou hudbu v pozadí?“

„Napadlo mne přesvědčit se, jestli je to tak nebezpečné!“

„Až to budeš mít, těžko to dokážeš odhadnout!“

„Obětaví výzkumníci vždy experimentovali s vlastním tělem!“

„Zvlášť když jde o tak příjemný experiment, co? Podívej, jsi komthur, nikdo ti nemá co nařizovat, nejmíň já, přestože jsem to byl já, kdo ti dal kdysi rytířské zasvěcení. Indové mají pravdu, každý žák nejméně jednou svému duchovnímu učiteli zvedne krevní tlak a přinutí ho litovat, že...“

„Done Horácio Almetto, vyzývám tě před svědky, abys mi věnoval nějakou svoji fotografii! Postavím si ji na oltář a udělám ti guru-púdžu podle všech pravidel. Diana mě to naučí...“

„Done Securio Villablanco, trhni si laskavě nohou! Jsi dospělý muž, dělej si co chceš. A přeju ti hezkou noc, pokud to ještě dneska stihneš. Doporučuji provést nejdřív přenos z těch kluků na Veroniku a Valérii, to se všem bude líbit. A pak hned na tebe; aby to bylo spolehlivý, pro jistotu s oběma najednou! Veronika ti to ráda se sestrou domluví a Valérie neodmítne...“

Lobo vyskočil. Almetta se zalekl, že se na něj vrhne, ale on namísto toho poklekl a dotkl se čelem země.

„Další důkaz, že duchovní učitel dokáže svému žákovi vždy dobře poradit! Uděláme to přesně tak, abys měl radost. A kdybys náhodou dostal chuť, Veronika ti vzkazuje, že ještě nezapomněla, jak jsi ji v Zaragoze učil historii dobývání Mexika...“

Almetta silně zrudl. Oči mu jiskřily jako mladíkovi. Chtěl sice něco odseknout, ale potom si uvědomil, že je moudřejší.

„To bylo strachu, že se nám tu děti zkazí!“ řekl Palmiro Corsi.

„No... tak se nám tu trochu pročistil vzduch,“ řekl Charry a pokusil se usmát. „Když jsme si vyjasnili vzájemné příbuzenské vztahy, mohli bychom se snad vrátit k vážnému jednání...“


Magda konečně podlehla soustředěnému psychologickému nátlaku a rozhodla se taky vykoupat v Ohni, aby nevypadala tak hloupě. Když Panny vlekou přílbu až od polárního kruhu, slušelo by se, aby ji někdo aspoň vyzkoušel!

Sešla se na to spousta lidí; Sainé nasadila přílbu Magdě na hlavu a snažila se vecpat pod ni pokud možno co nejvíc vlasů, Magda si stěžovala, že jí přílba svírá a lisuje čelo i spánky a je to velice nepříjemné. Chápala, že to tak musí být, ale stejně jí vadilo, že má být pokusný králík.

„Tak jdi a vyzkoušej to!“ řekla jí Veronika, která si svůj cop stočila a připevnila tak, aby ničemu nevadil. Teď svazovala cop Lobovi, protože ten samozřejmě nemohl odolat.

Magda věděla, že ji to nejdřív bude pálit, takže nevydala ani jediný sten bolesti; sledovaly, jak ji vzplanuly chloupky po těle a vlasy, které zůstaly viset zpod přílby; aby se vešly všechny, na to nebyla dost velká. Když ji Oheň očistil, vystoupila a bylo vidět, že se jí to moc líbilo.

„Bezvadný! Už chápu, že to chcete opakovat!“

Sundaly jí přílbu a zjistily, že oheň jí spálil konce na krku; teď měla krátký pážecí účes, téměř klukovský. Potřásla hlavou a rozesmála se: „Hele, sluší mi to?“

„Než se ostříháš, docela dobrý!“ ocenila Maryška.

„Tak to jo – tobě věřím, ty seš odborník!“

„Až se vdáš, ostříháme tě pořádně!“ vyhrožovala May-Britt.

„Tak v tom případě se nevdávám!“

„Proč? Vdát se je docela prima, můžu ti to potvrdit!“

„Zvlášť za tři chlapy najednou, co? Se kterým budeš dnes v noci spát, už ses rozhodla?“

„Nechala jsem rozhodnutí na nich, ať se dohodnou, jak chtějí. Asi strávím noc po řadě s každým.“

„Jsi absolutně nemorální potvora!“

„To je možné – ale neříkej mi, že tě to neláká!“

Magda se pokusila předvést, jak je v rozpacích, ale nějak se jí to nedařilo. „To by šlo?“ zeptala se otevřeně.

„Leccos by šlo,“ usmívala se May. „Ale ne dneska. Obávám se, že na dnešní noc tě někdo předběhl.“

Teď očekávala otázku, kdo to byl, případně mírnou hádku. To bylo v pořádku, měla náladu se hádat; Magda ji namísto toho objala a začala brečet:

„Já bych chtěla bejt jako ostatní, May! Jako vy, chápeš? Taková velkorysá a bezstarostná... mít každýho ráda a o všecko se dělit, ty dokonce i o kluky! Mně to došlo teď, když jsme byly na tý akci – vy jste každá taková fajn, jenom já jsem slepice...“

„Ale vůbec ne, ty hloupá! Jseš bezva holka, princezna jako všecky ostatní! Copak nevidíš, jak tě tady má každej rád?“

„Jo, každej! Jenže... vy každá s někým chodíte! Máte muže; já nemám nikoho pořádnýho! Vždycky, když na někoho narazím, tak už je vázanej jinde...“

„To víš, já taky chvilku hledala... on se někdo najde a nebudeš ani vědět jak! Aby ses nedivila!“

„Jenže do té doby musím žít... tak naprázdno!“

May se zamyslela. „To je pěkně hloupý, co bych ti chtěla říct!“

„Řekni! Třeba to nebude tak hloupý!“

„No... Ty máš přece docela ráda všelijaký laškování s kluky, ne? Bude zapotřebí pár děvčat, která budou pomáhat... šířit naše poznání. Kdyby ses rozhodla připojit k nám...“

„No – a o čem právě mluvím?“

„Jenže, to by znamenalo spát se všelijakými lidmi: zajatci, hosty... Někteří se ti třeba nebudou líbit!“

„Chceš mi navrhnout, abych se stala prostitutkou?“

„To rozhodně ne! Prostitutky za to berou peníze; jestli projdeš tím, co mám na mysli, přestane ti na penězích záležet a budeš je dokonce chtít rozdávat, kdybys k nějakým přišla...“

„Ještě lepší! Tedy tím, čemu se říká chrámová tanečnice?“

„To by byl výstižnější název.“

„A perfektní ostuda! Vlastně... musím to dělat pod svým jménem?“

„Jak chceš. Nemusíš mít vůbec žádné jméno! Nebo si můžeš nějaké vymyslet – vždyť já vlastně ani nevím, jak se jmenuješ! Tady tě znají všichni jako Magdu Baarfeltovou, ale asi...“

„Szomódiová. Počestná slečna z Budapešti... Až se vrátím domů, nikdo by se nesměl dozvědět, čím jsem se tu zabývala!“

„Promiň, Magdo. Neměla jsem ti to vůbec říkat...“

„Proč? Mně by se to hrozně líbilo!“

May-Britt se zasmála a pokrčila rameny.

„Když jsem dospívala, strašně moc jsem chtěla být dámou velkého světa, víš? Chodit do barů, seznamovat se se vznešenými muži... okouzlit je svým šarmem, strávit s nimi šílený milostný vztah se vším, co k tomu patří: vášnivá láska, slavné přísahy, nevěry a zklamání, souboje, rozchody a opětná shledávání... jak se o tom píše v knížkách, víš?“

„Nevím. Nikdy jsem takové knížky nečetla.“

„Já jich mám moc! Říkají tomu Červená knihovna, ale... kdysi bylo možné, aby dáma žila dvojím životem, na zapřenou! Pod jedním jménem doma na vesnici jako slušná... dejme tomu vdova po nějakém významném starém šlechtici, a občas zajela do města, kde řádila v baru, prohrávala peníze, zamilovávala se do mladých důstojníků a ti se kvůli ní probodávali šavlemi...“

„Magdo, ty jsi blázen!“

„Můžeš mi v tom pomoci?“

„Ty to vážně chceš? Tak, jak to říkáš?“

„Proč bych o tom jinak mluvila? Dokonce bych nebyla proti se tu a tam objevit tady ve městě, v tom chrámu Astarté... mluvila jsem se Zrzkou, co to vede, holky tam nosí na tváři masky, takže je nikdo nemůže poznat! Když si vezmu masku...“

„Magdo, já tiše žasnu...“

„Mohla bys mi pomoci to uskutečnit?“

„Samozřejmě ano, ale...“

„Tak tě o to žádám! Oficiálně tě žádám, abys mi umožnila pomocí noci strávené s někým z tvých... manželů připojit se k té akci. Jsem přece tvoje sestra, ne? Jako Tori...“

May-Britt chvíli uvažovala. „Mohla bych požádat Raymonda... Jak by se ti líbilo strávit dnešní noc s námi?“

„Myslíš, že by nás obě najednou zvládl?“ začervenala se Magda.

„O to se neboj, to je můj problém...“

„Můj taky; jsem dost dobrá a hodně vydržím, víš? Ačkoliv, možná to víš od Tori. Ta mi dokáže udělat, co se mi líbí...“

„Asi ano...“

„Vadí ti to? Tori je pěkně zvrhlá, já vím, ale...“

„Ale líbilo se ti to s ní. S Raymondem bude taky, neboj. Ale ráno budeš někdo jiný, chápeš to?“

„Budu mít chuť milovat se s hezkými kluky?“

„Větší než teď. Ale budeš jim zároveň pomáhat...“

„Tak fajn. Vidíš, jak jsme se pěkně dohodly! Teď jenom, jestli to stejně přijme Raymond Aswastarr; zatím mě přehlížel jako velké širé rodné lány!“

„Toho se neboj; souhlasí.“

„Ještě ses ho nezeptala!“

„Právě teď.“ May-Britt se nahnula a políbila Magdu na tvář:

„Díky, sestřičko...“


Charry usoudil, že je nutno, aby si pohovořil s Andreou. Jistým problémem bylo, že přesně nevěděl o čem. Dotazů měl spoustu, ale když usedla naproti němu, vznešeně klidná a s nepohnutou tváří, nevěděl vůbec, co říct.

„Dovolíš, abych ti pomohla?“ otázala se laskavě.

„Byl bych moc rád... ale v čem?“

„Máš velké množství starostí; ještě nevím, jaké jsou. Tvá mysl tone ve zmatku, tvoje pocity se neustále mění. Chvíli jsi rád, že jsem tady a chci ti pomoci, chvíli se obáváš komplikací, které z mého příchodu vzejdou. Snad je to důsledek toho, že jsi mne sám nepozval, ale můj příchod je výsledkem přání jiných.“

„Jsi ochotna mi pomáhat?“

„Proto jsem zde.“

„Jistě... tak abych nějak začal... přemýšlím, odkud...“

„Snad bych mohla... ovládám techniku mentálního přenosu. Dovolíš mi, abych nahlédla do tvé mysli a sama získala přehled o všem, co tě souží? Pak budeme moci hovořit mnohem lehčeji...“

„Jistě! Promiň, že mi to hned nenapadlo!“

Charry sklonil hlavu a dovolil, aby se ho dotkla temenem hlavy. Znal to, Denis mu tu metodu předváděl, ovšem počínal si poněkud zmateně, takže Charry na oplátku získal spoustu jeho zcela zbytečných myšlenek. Andrea uměla zacházet s vlastním mozkem dokonale; nedovolila ani jediné ze svých myšlenek vstoupit do Charryho hlavy a obtěžovat tam.

„Ano, myslím, že tě chápu,“ řekla potom. „Zaregistrovala jsem řadu sporných míst; jedním z nich je tvoje nechuť zaplétat se do politických poměrů ve státě. Z jakého důvodu jsi potom císařem svého Ostrova?“

„No... požádali mě o to.“

„Jakou práci bys dělal nejraději?“

„Kapitána obchodní lodi. Nebo statkáře...“

„Avšak máš neustále problémy se svojí posádkou či zaměstnanci. Pořád se vyskytují nějací lidé, kteří mají problémy a požadují, abys je řešil. Zajisté, jsou to jejich problémy a měli by si je vyřešit sami; ale protože jsou tvoji kamarádi, považuješ za svou povinnost být jich účasten, že?“

„Ano!“ řekl Charry a oddechl si.

„Soustavně ti komplikují život tito lidé: Tvá žena Diana, tvůj osobní tygr Aflargeo, její leopard Tannarrwaghirr, čaroděj jaguárů Ao Harrap, velmistr řádu Rytířů Blesku Tomáš Baarfelt, jeho syn Denis, dcery Julie, Marie, May-Britt, Tori a Magdaléna, dál sestry Veronika a Valérie Mendozovy...“

„Andreo, já vím, kteří lidé mi komplikují život!“

„Já to také vím. Každý, kdo se ocitne v tvé blízkosti. Proč se domníváš, že všichni ti lidé touží obtěžovat zrovna tebe?“

„Nemyslím, že by mě chtěli obtěžovat. Zkrátka, stává se jim, že mají nějaké problémy. A já je musím řešit!“

„Někteří, ba většina přišla proto, že mají v úmyslu vyřešit tvoje problémy. Jeden konkrétní: obranu tvé země. Z téhož důvodu pozvali mne. Další důvod: odchod na Ostrov Armin. Všichni jsou přesvědčeni, že potřebuješ pomoc a protože tě mají rádi, přišli sem, aby pomáhali ze všech sil.“

„Ano. To vím!“

„Přesto vnímáš jejich přítomnost jako komplikaci?“

„Andreo, já... začínám litovat, že jsem se ti svěřil!“

„Takže jsi došel k názoru, že jsem další komplikace a problém. Pokus se, prosím, uvažovat logicky: bylo by pro tebe lepší, kdyby všichni ti lidé nebyli?“

„To rozhodně ne! Stačilo by...“

„Kdyby nebyli zrovna tady?“

„To taky ne! Myslel jsem... kdyby toho nebylo tak moc!“

„Může toho být ještě víc. Jedním z problémů, na který jsi ještě nepomyslel, je reakce německého císaře na tvoje počínání...“

„Děkuji, žes mi to připomněla!“

„Co bys dělal, kdyby se vše najednou vyřešilo? Německo by se vzdalo svých útočných plánů, řádová armáda by se rozešla, ty by ses mohl vrátit na svou Hůrku a chystat se na jarní práce...“

„Oddechl bych si! Zhluboka...“

„Jak dlouho bys vydržel odpočívat?“

„Kdyby to tak šlo! Aspoň týden...“

„Vydržel bys to tak tři dny. Potom bys propadl nervozitě, že se nic neděje. Začal bys obíhat ostatní a zjišťoval, kde se zas co projevilo, abys to mohl začít projednávat a řešit!“

„Rozhodně ne! To se mýlíš!“

„Nikdy se nemýlím, ale to je jedno. Stalo se ti někdy, že jsi mohl jenom ležet, odpočívat a o nic ses nemusel starat?“

„Samozřejmě! Doma v Arminu...“

„Jak jsi to dlouho vydržel?“

„Nikdy to dlouho netrvalo! Vždycky někdo přišel...“

„Nebo jsi ty sám někoho vyhledal!“

Charry rozhodil rukama. „Co tím chceš dokázat?“

„Jenom jedno: ty vnitřně toužíš velet! Ovládat vše, co se ocitne ve tvé blízkosti, plést se druhým do života a dělat v něm převratné změny. Kdybys to dělat nemohl, nebyl bys tak šťastný, jak se domníváš. Naopak jsi nesmírně šťastný, když je okolo tebe rušno a všichni tě potřebují.“

„To vůbec není pravda!“

„Je a ty to dobře víš. Až si to uvědomíš, bude vyřešen hlavní problém tvého života. A střez se chvíle, až vyřešíš všechny problémy vlastní i cizí a skutečně nebudeš mít co na práci!“

„To snad nikdy ani nebude!“

„Může být. Nemyslím, že to hrozí bezprostředně, ale v určité době tvého života může dojít k podobné situaci. Byl jsi někdy na nějakém místě... v klášteře? Jako obyčejný mnich?“

„Ano, v Barmě. Ale to si vymyslela Diana, ona chtěla...“

„Já vím. Bylo ti tam dobře?“

„Já jsem tam dlouho nezůstal. Dianě se tam moc líbilo, ona...“

„Rozumím. Prosím, přes noc uvažuj o tom, zda se to co vidíš kolem sebe, neděje na tvé nejvlastnější přání. Jakmile pochopíš a přijmeš tento fakt, bude tvůj hlavní problém vyřešen.“

„Ano. Možná...“

„Já se zatím soustředím na řešení drobnějších, podružných problémů. Vyřešila jsem záležitost lékařské péče o tvoje lidi; od této chvíle se o to nemusíš vůbec zajímat. May-Britt řeší různé další drobnosti; už jsem s ní mluvila a dohodla se, že si budeme navzájem pomáhat. Spolupracovat. Hodláme zapojit do této vzájemné spolupráce většinu přítomných. Lépe řečeno: všechny, kteří nejsou přímo proti. Každý může být nějak užitečný...“

„Máš na mysli mentální změny... neschopnost být tvrdý?“

„To je součást cesty, nikoliv cíl. Vidím, že máš proti takové změně zásadní námitky; samozřejmě tě k ničemu nenutím. Avšak mnozí jiní si to přejí a těm bude vyhověno...“

„Kolik lidí chceš ještě tímto způsobem zneschopnit?“

„Nebudou zneschopněni. Budou ještě mnohem schopnější. Uvidíš; až se přesvědčíš o našich skvělých výsledcích, sám nám dáš za pravdu. Do té doby budu respektovat tvoje přání...“

Charry rezignovaně pokrčil rameny.

„Možná bude moudré jít si odpočinout,“ poradila mu Andrea. „Přeji ti dobrou noc a příjemné sny!“

Potom se s úsměvem uklonila a vznešeně odešla.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:30