Bez COOKIEs je omezený přístup!

Inspekce z hlavního štábu

Zpět Obsah Dále

Ráno svítilo jasné slunce a oslnivě se lesklo na zbraních, s nimiž se řadily oddíly před branou pevnosti. Některé mířily dovnitř (ty, které byly doposud ubytované ve městě), jiné ven (jízda Miguela d'Escambrray a Dianina leopardí garda). MacLawwen, jehož pěchota měla vyrazit nazítří, poslal své dudáky, aby je vyprovázeli; ale Baskové měli taky dudy, nechtěli se nechat zahanbit a tak za jízdy hlučně vyhrávali. Indián Tah-šwa hleděl na takové počínání s nelibostí, bráhman Durvása s pohrdáním; ale každý z nich neopomenul zazpívat patřičné písně pro svá božstva, aby získal jejich přízeň.

Z města dojížděly další oddíly, takže si nikdo nevšiml skupiny pětadvaceti vládních dragounů, doprovázejících krytý kočár. Až když byli před pevností, obtěžoval se nějaký Polák zjistit, kdo v kočáru jede; a byl značně překvapen, když spatřil parádní uniformy dekorované spoustou vyznamenání a medailí. Seděli tam tři vysocí důstojníci: stařičký generál, mladší, velice rezolutně vypadající generál a plukovník s brýlemi. Vojáci zřejmě tvořili jejich ochranný doprovod.

„A sakra!“ pravila Diana a zářivě se usmála. „Inspekce!“

Charry v tygří uniformě a se všemi odznaky své moci předjel a pozdravil pány bičíkem přiloženým k štítku čepice. Důstojníci zírali s ústy otevřenými na něj i na armády, defilující kolem; zjevně nechápali, co se to děje. Postupně vylezli z kočáru, rozhlíželi se, hledali někoho v uniformě aspoň trochu povědomé. Některé se jim zdály trochu podobné uniformám, jaké vídali po celý život; ale skutečně jen trochu.

„Co se to tady sakra děje?“ zeptal se mladší generál.

Charry seskočil s koně a přišel je pozdravit.

„Vyjíždíme do války, generále! Vysílám oddíly k zajištění naší hranice před předpokládaným útokem nepřítele...“

„Vy? Kdo vůbec jste, pane?“

„Major Charry de Guyrlayowe – k vašim službám.“

„Vy že jste major Guyrlayowe? Co to máte na sobě za maškaru?“

„Přiznávám, že se vám naše uniformy budou zdát poněkud divné. Ale jsou vrcholně praktické a v boji vhodnější... až půjdu na váš ples na oslavu vítězství, zajisté si vezmu uniformu, kterou mi velkomyslně přidělil náš vážený erár...“

„Vy se nám posmíváte, člověče! Přicházíme provést inspekci této posádky, protože se nám vaše jednání zdá krajně neuvážené! A jak se můžeme na místě přesvědčit, právem!“

„Pane generále, rád si s vámi popovídám o čemkoliv, co by vás mohlo zajímat; v této chvíli bych ale rád dokončil přípravy svých oddílů k odjezdu. Máme svůj časový plán a rád bych ho dodržel... ovšem mohu pro vaše potěšení uspořádat přehlídku, chcete-li!“

„Řekl jste, že táhnete do války; proti komu, smím-li se ptát?“

„Proti Německu.“

„Není mi nic známo o tom, že nám Německo vyhlásilo válku!“

„Vyhlásí ji během zítřka či pozítří.“

Generál práskl bičíkem o svou vlastní holínku, zrudl a obrátil se ke druhým dvěma: „Slyšíte to, pánové? Major Guyrlayowe si dovoluje věštit budoucnost! Jste snad jasnovidec, pane?“

„Zaměstnávám několik jasnovidců. A mám zprávy přímo z německého generálního štábu.“

„Ty žvásty, které tisknete v novinách? To nic neplatí!“

„Jsem si jist jejich věrohodností, generále!“

„O tom se s vámi nebudu dohadovat!“

„Já s vámi také ne, pane. Každý z nás ví svoje...“

„Pokud vím, jste voják naší armády, který je povinen poslouchat rozkazy! Dostal jste snad nějaký rozkaz táhnout proti Němcům?“

„Dostal jsem rozkaz chránit vlast proti nepřátelům. Když jsem se dozvěděl o jejich úmyslu nás napadnout, sám jsem se rozhodl je předejít a vytvořit ochranný štít...“

„Vy jste rozhodl! Nějaký major z pohraniční pevnosti, kde se povaluje pár flákačů a otrapů...“

Plukovník se nahnul ke generálovi a něco mu pošeptal; ukazoval při tom na naše vojáky. Generál se okamžitě chytil: „Z jakého důvodu jste svévolně zvýšil početní stav vojáků? A co je to vůbec za lidi – jaké jsou národnosti, z jaké armády?“

„Jednoduchá odpověď: jsou to moji lidé. Chcete-li, vojáci arminského císařství. Mohu vám vysvětlit...“

„Co je to arminské císařství, pane? Neznám takový stát!“

„Já ano.“

„Pane, chováte se, jako byste mi byl nadřazen! Nevidíte snad moje nárameníky? Jsem generál, váš nadřízený! Každý můj rozkaz pro vás musí být posvátný a nemáte právo o nich diskutovat!“

„Kromě Vaší Excelence, generále, jsem povinen poslouchat také vyšší autoritu; tou je Bůh. Jestliže vaše příkazy jsou v rozporu s vůlí Boží, potom jsem povinen se jim vzepřít!“

„Já vás dám zastřelit!“

Charry byl doprovázen svými důstojníky; jedním z nich byl Tošio Yamanaki, který hned na počátku rozepře vydal patřičné příkazy; takže pětadvacet dragounů bylo v tichosti obklíčeno spolehlivými Skoty. Nemířili na ně zbraněmi, ale měli je s sebou. Dragouni se zatím taky k ničemu nechystali, vyjeveně se rozhlíželi a místní prostředí se jim viditelně nezdálo.

Když se mladší generál rozkřikl, zaujalo to staršího, který se prozatím rozhlížel. Byl to dost pozoruhodný staroušek: mohlo mu být už hodně přes sedmdesát, celý shrbený a sešlý, ale kdysi možná býval dobrým velitelem. Nesloužil mu zrak ani sluch, takže na nose měl cvikr a občas přikládal k uchu dlaň; ale křik svého mladšího kolegy slyšet musel. Bradička zarostlá šedým plnovousem se mu klepala, při chůzi se opíral o hůlčičku a celé jeho tělo bylo pokroucené chorobami; bylo záhadou, proč se tato troska drží doposud v činné službě, nejspíš aby znepříjemňoval život mladším svými rozmary a stařeckou pošetilostí.

Teď však udělal krok dopředu a svárlivě pronesl:

„Ale tak pšeči počkejtě, Erwine! Něchtě toho mladíčka pšeči domluvit, čopak váš něžajímá, čo povídá? Tšeba má pravdu!“

„Excelence, vidíte přece sám, co se tu děje!“ řekl plukovník. „Major Guyrlayowe očividně překročil své kompetence!“

„To vidím, to vidím!“ stařík udělal zase dva kroky a zaťukal hůlčičkou do země. „Ale pjoč to dělá, že? Pjoč, já še ptám!“

„To může spolehlivě zjistit válečný polní soud!“

„Tak už mlčtě, k čejťu! Já chči mluvit š tím chlapčem!“

Charry postřehl svou šanci. „Rád vám vše vysvětlím, Excelence!“

„Já jšem brigáďní geněrál Alberich von Kronnenberg, mladíčku! Náš vžnešený rod markýžů ž Kronnenbergu byl ža knížečtví opojou tjůnu a když by něpřišla ta šměšná revoluče, já bych...“

Mladší generál prskal jako křeček a tvářil se vztekle, zatímco plukovník uvažoval, jak staříka zpacifikovat. Pravdou bylo, že měl vyšší hodnost než mladší generál, takže kdyby vydal nějaký rozkaz, museli by ho poslechnout.

Totéž bohužel věděl i vetchý brigádní generál.

„Ža mého nežralého mláďí, djahý Erwine, ještě exišťovali šilní a moční chlapi, víte? Čo vidítě kolem šebe teď, še ptám? Kryšy! Umaťlané, šedivé kančelášké kryšy!“

„Excelence, prosím vás...“ začal generál.

„Excelence,“ promluvil z druhé strany Charry. „Směl bych vás jako předního odborníka pozvat k prohlídce pevnosti a posádky?“

„Ale jiště, chlapče! Vidítě Erwine, to je šprávný mladý důštojník! Ten ví, čo še šluší a patší!“

Mezi ostatními se protáhla Valérie se stříbrným tácem plným šálků kouřícího čaje. „Snad malé zahřátí v té zimě, generále?“

„Proboha, pane, nepijte od nich nic!“ vykřikl plukovník.

„Žblážnil šte še, člověče? Myšlíte, že mě to rožkošné děvčáťko otráví nebo čo? Děkuji, panenko, ťo je ďobrá myšleňka...“

„Když pánové dovolí, napiji se nejdříve sama...“ Valérie vzala jeden ze šálků a vypila doušek; pak jej podala plukovníkovi a shovívavě se usmívala. Starý generál si vzal první, který mu přišel pod ruku, mladý chvíli váhal.

„Mám ho také ochutnat, abyste mi věřil?“ usmívala se Valérie.

„Je to čaj, Erwine!“ pravil svárlivě starý generál. „Nič jiného něž čaj – a moč dobrý! Děkuji, holčičko, žahžál mě...“

„Pane generále, přece se pamatujete...“ plukovník čaj ochutnal, ale i nadále jej podezíravě očichával. „Instrukce nás varují, že zdejší lidé používají podivuhodných mentálních technik...“

„Já ještě němám škleróžu!“ vykřikl starý generál. „Já ještě nějšem šenilní blbeč, jak še o mně všude povídá! Muži ž našeho roďu še dožívali vyšokého věku a já še žajišté v plné švěžešti dožiju devadešátky, žatímčo vy budete rožklepanej dědek!“

„Zajisté, pane!“ řekl plukovník, zděšen tou perspektivou.

„Však já še pamatuju, čo še povídá: že ždejší ženy, žvlášť ty, čo mají oščíhané vlašy, šou čarodějniče. Já še tě ptám, děvčátko: šeš čarodějniče?“

„Ano, jsem.“ řekla Valérie s úsměvem.

„Tak vidíte! A žekni: dokážala byš mě očarovat?“

„Ano.“ usmívala se.

„Od těbe bych še nechal! Máš krášné oči, víš to?“

„Jako všichni ostatní...“

„Ale ne – ty máš krášné oči, panenko! Já už na švoje oči moč něvidím... dokážala byš, abych tě viděl líp?“

Valérie se ohlédla na Charryho. „Ano, dokázala.“

„Tak proč ši to eště něudělala? Támhle ž toho štarýho hlupáka ši nič nědělej – on je mentálně retardovanej, víš?“

„Excelence, já se domnívám...“ pokusil se zasáhnout generál.

Valérie podala tác se zbytkem čaje Tori. Pak jemně sňala starci cvikr a prsty mu pohladila spánky. „Dívej se mi do očí!“

„To š velikou radoští...“

Stáli proti sobě; jak Valérie přejížděla prsty generálovi po čele, spáncích a tvářích, zdálo se, že do něj přímo vlévá život. Pak mu položila dlaně na šíji, jednou rukou šla po lebce porostlé prořídlými bílými vlásky nahoru, druhou po páteři dolů, až kam jí dovolil zlacený límec. Generál se před jejich očima napřimoval; teď jeho tělo nedržel pohromadě korzet náležející ke stejnokroji, ale on sám se vzpřimoval a krev mu začínala proudit v žilách.

„Cítíš ještě nějakou bolest?“ otázala se.

„Ne... je to velmi příjemné!“

„Generále... proboha vás prosím!“ sepjal ruce mladší generál.

„Co se tváříte tak idiotsky, Erwine? Děje se snad něco?“

„Pane, kdybyste viděl, co se s vámi děje! Před našima očima...“

„Nuže, co se stalo tak zvláštního?“

„Napřímil jste se! Přestal jste šišlat, vaše pohyby se... já nevím, jak to mám říct, abych se nedopustil urážky!“

Brigádní generál udělal pár kroků, protáhl se a pružně zhoupl.

„Já vím, co se se mnou stalo, Erwine! Stalo se přesně to, co jsem si přál: to děvče mi dodalo sílu. Přesně to jsem od ní také očekával; je to důvod, proč jsem trval na své účasti tady!“

„Generále, dostali jsme rozkaz vykonat tady inspekci a zjistit, jakých prohřešků se dopustil major Guyrlayowe proti vojenským předpisům! Dovoluji si vám připomenout...“

„Prosím vás, mlčte! Nebo požádám svoji čarodějku a ona vás na tomto místě spálí na prach; dokázala bys to, panenko?“

„Nedokázala. A i kdyby, nesmím. Existují jisté zvyklosti...“

„Ale mohla bys udělat něco, aby přestal být takový protiva, ne? Nějak na něj zapůsobit... podobně jako na mne!“

„Mohla; ale také to podléhá omezením. Nesmím ho napadnout, dokud buď někoho neohrozí, nebo mne sám nepožádá...“

„Ohrožuje tento stát svou neschopností; to nestačí?“

„Obávám se, že nikoliv.“

„Dobrá, jsme tedy nuceni připustit, aby se neschopnost mých podřízených projevila zcela veřejně. Guyrlayowe!“

„Ano, pane!“

„Můžete mi vysvětlit situaci?“

„Zajisté, pane. Zjistili jsme z pramenů, které považuji za vysoce důvěryhodné, že armáda Německého císařství hodlá během tří dnů napadnout naše území v prostoru města Treuheimu. Učinil jsem předběžná opatření a vysílám do toho prostoru dva pluky svých hlídek: jízdu vévody Miguela d'Escambrray a ženský oddíl, kterému velí moje choť Diana a princezna Veronika z Mendozy. Kromě toho vyšlu výzvědné hlídky, aby mi podávaly zprávy.“

„To jsou velmi logické a rozumné příkazy, majore! Ovšem kromě toho nápadu poslat pryč dámy... chcete se skutečně zbavit jejich milé přítomnosti?“

„Nechci, ale... považoval jsem to za nezbytné.“

„I tuhle krásnou černookou panenku, která umí vařit tak skvělý čaj a vlévat novou mízu do starých stromů? Nešlo by...“

„Šlo. Veroniko, pojď sem! Změna!“

Veronika přiběhla a zasalutovala.

„Rozdělíš gardu na dvě části; jedna obsadí... vytčené místo, druhá se dostaví později. Potřebuju, aby zůstala Valérie, Diana, May-Britt, možná Julie... a především Andrea. Její Panny pojedou s vámi, snad zvládnou, co bude potřeba...“

„Provedu!“

„Ale tohle je taky krásná panenka!“ pravil generál Alberich von Kronnenberg a pokusil se nakroutit si kníry.

„Všechny ženy mého pluku jsou krásné, Excelence!“ usmála se. „Je to výsledek našich pokusů a speciální techniky...“

„Ty kresby na vaší tváři jsou rovněž ozdoba, slečno?“

„Paní; je to rituální tetování, které jsem získala při svatbě jako odznak kmenové příslušnosti svého manžela!“

„Zvláštní a velmi půvabné! Mohla byste mi o tom vyprávět?“

„Nemohla, Excelence, pokud chci dodržet příkazy svého velitele. Jedním z nich je obsadit vytčený prostor v určeném čase!“

„Jste skvělý voják, mladá dámo! Dobrá, jděte!“

Veronika odběhla; starý generál se nadšeně usmíval:

„Vaše informace, pánové, mi nepřipadají správné! Hovořilo se, že major Guyrlayowe je vzácně neschopný člověk, brutální a krutý, neuvážený ve svých rozhodnutích! Ale já zde vidím perfektní akceschopnou armádu, která dokonale plní svoje úkoly!“

„Snad, generále – ale čí příkazy poslouchá? Kdo jsou ti lidé, které zde vidíte? Jsou to snad naši důstojníci a vojáci? Patří k různým národům, dokonce různým rasám! Vidíte tu černochy, Číňany a dokonce Indiány! Je něco, co je spojuje?“

„Ano,“ řekla Valérie. „Příslušnost k řádu Templářů.“

„Dáma vám odpověděla, Erwine. Můžeš nám odpovědět také na další otázky, dítě? Třeba: jaký důvod vás přivedl až sem?“

„Přátelství, pane. Jeden z našich rytířů, hrabě Guyrlayowe, byl požádán svou vlastí, aby ji chránil. Od té chvíle je tato jeho povinnost záležitostí všech, kteří ho mají rádi. Proto jsme zde, proto plníme vše, co považujeme za potřebné!“

„Ano, jistě. Ale možná jsi slyšela, že v armádě se postupuje dle rozkazů, jež vyšší vojenské velitelství vydává nižším složkám. A vyšší velitelství takové rozkazy nevydalo!“

„Potom udělalo to velitelství chybu.“

„Možná – tak co ty na to?“

„Mojí povinností je napravovat chyby všech ostatních.“

„Krásná myšlenka! Dokážeš snad napravit chyby celého světa?“

„Ne. Ale dokážu ovlivnit to, na co narazím.“

Ke skupině důstojníků přijel Estragon, doprovázen svými nejbližšími podřízenými: Tah-šwou, Durvásou a setníkem Carlosem.

„Žádám o dovolení vyrazit, pane!“

„Kdo jste, důstojníku?“ ptal se generál.

„Generál polní maršál vévoda Miguel d'Escambrray, pane!“

„Skvělé! Jděte s pomocí Boží, chlapče!“

Miguel pozdravil bičíkem; pokynul důstojníkům, ti se rozjeli k oddílům a defilovali před námi: nejdřív Indiáni, potom pluk složený z roztodivných národností a nakonec Baskové, kterým vyhrávali do pochodu jejich dudáci.

„Výteční vojáci, skutečně! Je radost jim velet... ale poněkud mne překvapuje hodnost, jíž se mi představil onen velitel! Mluvil pravdu, pokud se označil za generála a polního maršála?“

„Určitě ano; a není sám! Dovolte mi představit: generál polní maršál don Horácio Almetta, můj náčelník štábu. A toto je velitel mých útočných oddílů, generál polní maršál Tošio Yamanaki, kníže z Koyanami.“

„Takže vy s hodností pouhého majora, máte pod svým velením tři polní maršály a zajisté další generály a plukovníky?“

„Tu hodnost mi svěřila moje vlast. Byl bych nevděčný a drzý, kdybych si jí dostatečně nevážil!“

„Aha! A která mocnost udělila ty hodnosti jim?“

„Dosáhli jich ve službách zemím, v nichž se zrodili a když se laskavě svěřili pod mé vedení, považuji za čestné jim je zachovat. U dona Horácia je to Španělské království, u sei Tošia Japonské císařství. Jistě by každý mohl podrobně vyprávět o okolnostech, za nichž se to stalo, ale...“

„Nesmírně rád si to poslechnu, až budeme odpočívat po celodenní práci a popíjet dobrý čaj. Teď se můžeme vrátit k práci, ne?“

„To bude nejlepší. Podíváme se na tu přehlídku.“

Po Estragonových jezdcích se hodlala předvést Veronika se svou gardou; děvčatům se přehlídka líbila, generálovi se zamlouvaly zas jejich štíhlé postavy v nádherné leopardí srsti.

„Excelence, pamatujte se!“ vyzýval ho mladší generál. „Tyhle nestoudné ženštiny, které se proti veškeré slušnosti producírují v kalhotách, převlečené za vojáky! Jejich velitelky, které mají pomalované hlavy a ty bláznivé účesy... Sodoma a Gomorha!“

„To není pomalování!“ poučila ho Diana. „To je vytetované navždycky a umýt se to ničím nedá!“

„Mlčte, ženská, a nezasahujte do rozhovoru mužů!“

„Dovolte, abych představil svoji choť Dianu!“ smál se Charry. „Má hodnost plukovníka a je...“

„Počkej! Já chci být generálem!“ namítla Diana.

„Promiňte, zmýlil jsem se. Hodnost generála.“

„Neuvěřitelná ostuda!“ prskal Erwin. „Ženská přece nemůže mít vojenskou hodnost! To by byla pohana pro celou armádu!“

„Když může žena bojovat, může taky mít důstojnickou hodnost!“

„Ženská a bojovat? Dal bych ji zavřít, kdyby chtěla táhnout do boje s vojáky a rozvracet jejich morálku!“

„Naše dívky morálku nerozvrací, spíš ji upevňují. Neposíláme je tam pro legraci, ale do boje!“

„Ty děti jsou tu snad taky jako důstojníci?“

„Třeba Denis Baarfelt je plukovníkem Černé Lilie. Jeho otec je Jeho Svatost Velmistr Templářského řádu Blesků, kníže Thomas von Baarfelt, arcibiskup a kardinál Kingtownský, můj kancléř.“

„Ať si je, co chce – co tu ten kluk dělá?“

„Učí se. Čím vy jste v civilu, smím-li se ptát?“

„No dovolte! Jsem voják z povolání!“

„Aha, proto to neznáte. Totiž, u každého řemesla na práci chodí mistr s učedníkem. Tak Denis je učedník na vojevůdce.“

„Pitomé vtipy! Prosím vás, Excelence, neposlouchejte ho! Tenhle člověk je blázen; rozdává generálské hodnosti a přitom je sám obyčejný major! No řekněte: kolik máte pod sebou generálů?“

„Moment, spočítám: Aflargeo, Tannarr, Ao Harrap, Anczewski, Dunbar, Villablanca... to je šest!“

„Sedm!“ hlásila se Diana. „Mě míváš taky pod sebou...“

„Vy nestoudná osobo!“ osopil se na ni generál.

„Mohl byste mi ty pány představit?“ požádal starý generál.

„Některé třeba okamžitě: tento tygr je například generálem své tygří armády, jmenuje se Aflargeo a můžete si ho pohladit...“

„A budete plný blech!“ ušklíbl se mladý.

„Můžu ho kousnout, Charry?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Až jindy, Aflargeo. Teď se chovej společensky...“

Chtěl jsem na toho protivu aspoň vycenit zuby, ale když jsem se k němu přiblížil, urychleně mi šel z cesty. Starý pan von Kronnenberg mne skutečně pohladil po hlavě.

„Slyšel jsem, že je používáte do stráže a na průzkum!“

„Ano. Právě jsem se chystal vyslat je taky do přední linie!“

„Tak prosím; co vám v tom brání?“

„Nic. Aflargeo, vem svoje tygry a na lov!“

Můj oddíl byl připraven; zařval jsem na ně, naskákali jsme na koně a vyjeli. Kronnenberg nás se zájmem sledoval.

„Tohle až uvidí Němci!“ vydechl. „Poslyšte, pane... Charry, jste si zcela jist jejich útokem?“

„Mám taktické plány přímo z jejich štábu! Chcete se podívat?“

Samozřejmě chtěl; Charry je zavedl do své kanceláře a předložil jim různé dokumenty. Plukovník se na ně přímo vrhl; vzápětí všem vítězoslavně ukazoval razítka na plánech akce Tygr.

„To jsou dokumenty německého generálního štábu! Mohl je získat pouze od Němců – to dokazuje, že je to zrádce a německý špión!“

„Nepochybně; proto jde do války proti Němcům! Ha ha ha!“

„Může to být trik, kterým chce zničit svůj pluk a otevřít jim tak cestu do našeho vnitrozemí!“

„Svůj pluk by nejsnadněji zničil, kdyby poslouchal rady nedouků a žvanilů, jako jste vy! Proboha, radši mlčte, jste směšný!“

„Když tak všechno víte, majore,“ řekl posměšně mladý generál. „Máte nějaký přehled, kolik na vás táhne Němců?“

„Přibližně třicet tisíc mužů!“

„A vy máte?“

„Sedm až osm tisíc mužů, žen, dětí a šelem.“

„Proboha! V tom případě bych doporučoval připravit se k čestné kapitulaci!“ pronesl rozhodně plukovník.

„To vůbec není špatný nápad!“ rozesmál se Charry. „Dunbare, ve vhodnou chvíli pošli Němcům výzvu, aby se vzdali!“

„Ale ne!“ vybuchl generál. „Vy hlupáku, copak nechápete, že to vy jim se musíte vzdát?“

„Protože jsem hlupák, nechápu naprosto nic. Zvláště ne, proč bych se měl vzdávat, když se na to takovou dobu připravuju!“

„Ale stojí proti vám neuvěřitelná přesila!“

„Pokud má obavy, kam je všechny pohřbíme, tak má pravdu!“ pravila s úsměvem Diana. „Ani nebudeme mít dost lopat!“

„Vy mlčte, dámo! Majore, vy se vážně chcete bránit?“

„Ne. Já na ně právě zaútočil. Od chvíle, kdy přejdou hranice, seznámí se s našimi meči... a se vším ostatním!“

„To bych si přál vidět!“ zatoužil generál von Kronnenberg.

„Pokud nechcete nic jiného... klidně můžete!“ smál se Charry. „Ale do první linie bych vás radši nepouštěl...“

„Chlapče, sloužím své zemi po celý život; jestli chcete mít ve svém vojsku o jednoho generála víc, jsem zde, abych...“

„Přijímám!“ podal mu Charry ruku.

„Excelence, vy zapomínáte...“ začal plukovník.

„Skutečně, zdá se, že na vás jsem zapomněl! Charry, tihle dva nám nebudou k ničemu, jsou to štábní krysy, které nemají o válce ani ponětí! Zavřete je někam, dobře krmte a nepouštějte ven; až dosáhneme vítězství, oni se včas přihlásí se svými zásluhami!“

„To nemyslíte vážně, pane!“ skuhral mladší generál.

„Zcela vážně, Erwine! Máte tu nějaké stráže?“

Plukovník se začal shánět po svých dragounech, ale ti seděli tou dobou v kuchyni, napájeli se horkým čajem a cpali chutnou snídaní; Lukášovi Poláci jim sebrali šavle a revolvery a zavřeli je do pokojů, odkud směli jen se stráží.

„A teď vážně, chlapče!“ řekl Kronnenberg. „Mám tu v kraji přítele, soudce Ettarda... napsal mi o vás! Nevěřil jsem mu, chtěl jsem se přesvědčit...“

„Znám ho, generále! Je to dobrý člověk!“

„Já vím, chodili jsme spolu do diplomatické školy! To už bude nějaký rok... napsal mi takové zvláštní věci! O dívkách, které umějí čarovat... dokonce o jakémsi Ohni, který vrací mládí!“

„Živý Oheň? Ano, existuje...“

„Mohl bych ho vidět?“

„Mohl byste se v něm vykoupat! Ale... Asi byste přišel o ten vás plnovous, když na vlasech už vám asi nezáleží!“

„Já chci žít, chlapče! Chci žít ještě hodně dlouho; aspoň tak dlouho, než mi dorostou ty vousy!“

Rozesmáli se; zavolali Andreu, ta zapálila Oheň a generál se jím s velkým potěšením omyl. Když vystoupil, vypadal sotva na padesát a jeho dragouni ho poznávali jen podle uniformy.

„Co se divíte, hoši? Až potkáme nepřítele, povedu vás osobně do útoku; to teprve něco uvidíte!“

„Skutečně půjdeme do boje, Excelence?“ ptal se jejich četař Valentin Lehmann. „Rozdáme si to se skopčáky?“

„Spolehni se, chlapče! Ukážeme jim, že se nebojíme!“

„Skvělé, pane! Tady ti vojáci nám vykládali takový věci... my nejsme žádný zbabělci a chceme jít s nima!“

„Tak jedeme, ne? Když budeš řádně plnit rozkazy, udělám tě podporučíkem, Lehmanne! Tak se snaž!“

„Okamžik,“ řekl Charry. „Pokud jste si nevšiml, hlavní bojové síly ještě nevyjíždějí; plán počítá pro přesun se zítřkem! Dnes dorazí na místo jenom přední hlídky...“

„Tak dobrá, tím lépe! Můžeme zajet do města a navštívit přítele Ettarda; jistě nás rád uvidí!“

„Mám lepší nápad: pozveme ho sem! Bude to večírek, sice bez alkoholu, protože je bojová pohotovost, ale určitě veselý!“

„Máte skvělé nápady, drahý hochu! Tak pro něj zajeďte!“

Charry tam poslal Belliniho; ten se po vyřízení stavil ještě v Červené růži, aby se rozloučil se Zrzkou. Trpce litovala, že se nemůže zúčastnit boje, ale když jí naznačil, že ostatní děvčata do boje jdou, prohlásila, že všechny zábavy taky nemusí.

„Hlavně ty si dávej na sebe pozor! Víš, jak seš neopatrnej; ještě se ti tam něco stane, a co já pak tady sama?“

„Mám devět životů jako kočka, mě hned tak nezabijou! Ještě se nevyrobila taková zbraň, co by mě připravila o život!“

„Tak dobře; ale radši mi tady nech peníze! Pohlídám ti je!“

„Ty seš taková opatrná!“ usmál se a dal jí pusu a peněženku.

Když odcházel, srazil se s Brunem von Weranskim.

„Proboha, co ty tady chceš? Zbláznil ses docela?“

„Co já? Co tady chce můj pluk, ses chtěl zeptat, ne?“

„Ty tady máš celý pluk?“

Bruno majestátně ukázal ven. Celé náměstí bylo plné jeho mužů, ale taky žen, kterým velela neúnavná Odilie Raubvogelová.

„Kdo by hlídal město a pevnost, až vy budete v boji, co? I když já osobně chci do první linie; získat vavřín hrdiny a nejvyšší slávu, jak se říká...“

„A že seš pitomec – to se náhodou neříká?“

„Ne!“ mávl rukou Bruno a zamyslel se.

„I když – možná, že je to pravda...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 19:58