Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vítězství

Zpět Obsah Dále

Charry si na Ferozovo doporučení šel sice na chvíli lehnout, ale před svítáním už byl zas na nohou; i když vypadal, jako by se mu na hlavu zřítila celá nebeská klenba. Obešel hlídky na hradbě; téměř všichni podřimovali, ale jakmile zaslechli hluk, otvírali oči a zvedali hlavy. Tori připravila jakýsi bylinkový čaj; Ferozovi stačilo jenom si k němu čichnout, zakroutil hlavou a naznačil, že by ta holka dokázala otrávit polovičku Evropy.

„Myslíš tím, že je to nebezpečná droga?“

„Myslím, že teď už je to jedno.“ řekl Feroz a napil se.

Charry svolal svůj štáb, lépe řečeno to, co z něj zbylo. Tváře mužů i žen byly tvrdé a nelítostné, když usedli v refektáři, ruce hřáli o šálky s čajem a vyměňovali si pohledy, v nichž se zračilo znepokojení. Charry byl nucen konstatovat, že většina posádky nemá v boji valnou cenu, třeba generál Kronnenberg, Ungern a další. Ale nějaké možnosti ještě existovaly...

„Prosím o vaše návrhy!“ řekl zachmuřeně.

„Já vidím jen jednu možnost,“ řekla Diana. „Zdrhnout! Probít se do lesů a tam postupně ničit nepřátele po jednom!“

„Nesouhlasím!“ generál Kronnenberg byl rád, že může něco říct ve štábu, zvlášť proti Dianě. „Nemůžeme přece vzdát postavení, které jsme jednou prohlásili za svoje!“

„O myšlence vzdát se zatím nikdo nehovořil,“ usmál se Feroz. „Při přesile nepřátel obvykle používáme tzv. vlčí taktiky: útěk, návrat z druhé strany, útok a zase útěk. Oddíl o padesáti lidech dokáže touhle hrou držet v šachu i desetitisícovou armádu!“

„Připomínám,“ řekl Almetta. „Že doposud máme venku poměrně nedotčené a bojeschopné jednotky: šelmy, část dívčí gardy, pluk Palmiro Corsiho, různé odloučené skupiny! Mohou nám pomoci...“

„Co budou dělat ti lidé bez přímého vedení?“ ptal se Ungern.

„Nepochybně bojovat, jak zrovna můžou! Dokud není bitva docela ztracena, každý se snaží pomáhat!“

„V tom případě musíme držet klášter jako symbol našeho odporu! Dokud se budeme držet my, budou bojovat také oni...“

„Jsou také některé drsnější možnosti.“ řekla Veronika vážně. „Můžeme třeba svoje zajatce zhypnotizovat a poslat do boje s jediným cílem: pobít co nejvíc nepřátel...“

„Proč to tedy neuděláme?“

„Morálně je to zcela mimo! Můžeme to učinit, až když nám úplně přestane záležet na tom, co s námi bude po smrti... Pán velmi přísně trestá zločiny proti nevinným lidem!“

Ungern se zamračil; neměl rád připomínky, že nad jeho vůlí existuje ještě nějaká vyšší.

„Až doposud jsme používali metod magie pouze k zastrašování či zajímání nepřátel,“ pokračovala Veronika. „V tom případě jsme mohli dodržet zásadu, že nesmíme nikomu ublížit, protože i když se třeba vyděsili, v konečném důsledku je to zachránilo. Teď jich máme plný sklep a co s nimi bude, až to Němci dobudou, můžeme těžko odhadnout. Jestli je nedokážou probudit...“

„Můžeme některým z nich věřit?“ ptal se Charry.

„U těch prvních jsme provedly analýzu osobnosti a víme celkem přesně, co od nich můžeme čekat. Proto jsme je také zapojily jako pomocný personál. Když jde o to Němce pochytat a převychovat, je na zajatce celkem spolehnutí, stalo se jim totéž a souhlasí. Ale poslat je zabíjet a ničit...“

„Chápu. Ale jsou i takoví, kteří splní jakýkoliv rozkaz?“

„Ty už zařadili rovnou do oddílů.“

Charry pokyvoval hlavou a uvažoval.

„Čas míjí!“ připomněl Feroz. „Máme-li vyrazit, musíme ještě před svítáním; zatím se nepřátelé bojí vystrčit nos!“

„Vidím situaci takto: Moltke jde v první řadě po mně. Ví, že když budu zabit, zhroutí se celá obrana i důvod pro zásahy řádu. Takže bude útočit na místo, kde jsem já. Zůstanu tady v klášteře, vy zatím prorazíte do lesů a budete bojovat zezadu. Není hloupý, aby za vámi posílal oddíly, které jste schopni zničit, vrhne co největší síly na nás...“

„Bezvadný!“ řekla Diana. „Budem tady jako kus sýra v pasti na myši! Je nějaká naděje, že se myš chytí dřív, než sýr sežere?“

„Musíme věřit, že se to povede.“

„Rozumím.“ řekl Feroz. „Kdo bude velet armádě venku?“

„Nemyslím, že je nutné stanovit vrchního velitele. Počítám spíš, že se rozdělíte na jednotlivé menší skupiny pod vedením toho, kdo má největší zkušenosti. Nebylo by na škodu, aby některé vedl Tošio, Diana, ty, Veronika, Lobo...“

„Tak počkej!“ zarazila se Diana. „Koho si tady chceš nechat?“

„Neboj se, zbyde jich dost...“

„Já rozhodně zůstanu s tebou!“

„Já také, můj pane,“ řekl Tošio s úklonou. „Jsem tvůj první samuraj a neměl bych opouštět stín tvého trůnu...“

„Ale venku se dá bojovat mnohem účinněji!“

„Snad ano, ale nemyslím, že by to v tuto dobu bylo nezbytné. Je mnohem důležitější zůstat zde a chránit pevnost.“

„Jestli se na nás vrhnou všichni, ten klášter se bránit nedá!“

„Právě proto tady chci zůstat!“ trval na svém Tošio.

„Já také zůstanu,“ řekla Veronika. „Moje práce je pochytat ty, kteří nám neopatrně uvíznou v drápech. A pomáhat jim...“

„Pořád ještě je chceš chránit?“

„Dokud jsem naživu.“

Charry měl pocit, že se mu otěže velení vymykají z rukou.

„Dobře! Jděte ke svým oddílům a sestavte útočné skupiny! Ty pak opustí klášter; potom já rozhodnu, jak se budeme bránit!“

Příkaz se setkal se všeobecným souhlasem; jezdci sedlali koně a brali si zbraně, jako by měli zůstat venku delší dobu a Charryho mimovolně napadlo, že mnozí se chystají, jako by měli v úmyslu uprchnout přes hvozdy a ztratit se v cizině. Nepovažoval to za zcela vyloučené, někteří Templáři si takto počínali.

Kývl na Feroze: „Poslyš, co uděláme s dětmi?“

„S těmi skřety od Červených šátků?“ ohrnul hrabě nos.

„Já vím, že se považují za skvělé bojovníky a včera pomáhali, kde to šlo. Ale nechci, aby tu zbytečně zahynuli... nebude lepší vyvést je z obklíčení a nechat... někam zmizet?“

„Určitě ano. Ale budou chtít?“

„Pochybuji. Musíš jim to podat tak, že jejich úkol je vojensky naprosto nezbytný. Namluv jim... něco jim napovídej. Jo – a vem s sebou taky Denise Baarfelta; nedokázal bych se podívat Tomášovi do očí, kdyby se mu něco stalo...“

Feroz se ušklíbl. „Obelstít toho klacka nedokážu, Charry! Vidí skrz zdi a větří lumpárnu na míle daleko; kromě toho Baarfeltové si vytvořili jakýsi způsob mentálního spojení na dálku, on vnímá svoje sestry a ony jeho! V noci...“ zaváhal.

„Pomáhal ti s těmi strašidly?“

„Kdyby to! Seděl v koutě a jenom koukal. Sleduje, co dělám, učí se to... Víš, že se dokáže krýt, abych ho neviděl?“

„Prosím?“

„Víš, jak se dělá neviditelnost? Vsugeruješ lidem kolem, že tě nikdo nevidí. Naučil se to tak skvěle, že ho ani já nevidím, pokud ho přímo nehledám. Nezkoušel to na tobě taky?“

„Nevím! V podstatě, už dlouho jsem ho nikde...“

„No, to mám na mysli. Kdyby bylo nejhůř, Denis se dokáže dostat ze středu nepřátel podstatně líp než kdo jiný. Zkrátka zmizí...“

„Umějí to i další?“

„Určitě malá Tori; ta je na Denise navázaná ze všech nejvíc. Taky na mě, ale z jinýho důvodu...“

„Ale Guy! Neříkej, že jsi s tím dítětem...“

„Charry, rozdíl mého a jejího věku je větší, než myslíš; jenže ona není dítě, ale... vykašli se na to. Zkrátka, dovolil jsem jí hodně se naučit. Nepřátelé si s ní užijí, jestli... Oproti Denisovi mi ona včera pomáhala, a pěkně. To, co jim posílala, bych ve skutečnosti nikdy nechtěl potkat...“

Charry se mračil. „Guy, možná je to hloupá otázka v tuhle zcela nevhodnou chvíli, ale... nakolik jsou ty představy reálné?“

Feroz se potměšile ušklíbl.

Charry se zamračil ještě víc. „No, promiň. Blbá otázka, co?“

„Vůbec ne. Jenom řeč o rozsahu mnoha knih. Může to být tak, že představa... říkejme fantom, ano? Zkrátka, někdy ten fantom žije v jiném světě a ty mu pomůžeš přejít do našeho. Jindy neexistuje vůbec, ty jej vytvoříš, pustíš do světa a pak je problém, abys ho zrušil. A někdy jen reaguje na strach, který má adresát tvého působení... chápeš?“

„Jistě. Nejsem tak hloupý, jak se všeobecně soudí!“

„Ať je to jak chce, vytvářet příšery a pouštět na svět je složitá věc a vyžaduje zodpovědnost. Když opustíš prostor, některé s tebou odejdou, ale jiné... zůstanou.“

„Kde, když neexistují?“

„V mysli těch, kdo je viděli. A neříkej neexistují. Není to jednoznačné. Jakmile je něco v interakci se dvěma osobami, pak už to svým způsobem existuje. Mysl člověka je velmi složitý systém a kdo se snaží ji ovlivňovat...“

„Myslím, že chápu. Tak jdi, ať to nezdržujeme.“

Červené šátky přijaly myšlenku vyrazit do boje s nadšením, zvlášť oba velitelé, René le Mogniére a Martin le Goff.

„To je dost, že si na nás velení vzpomnělo! Proto jsme nešli do války, abychom tady hnili! Máme snad trčet na hradbách a hlídat zajatce, zatímco ostatní bojují?“ vykřikoval Martin.

„A co jinýho umíš, skřete?“ otázal se ho Feroz. „Jsi snad tak dobrý bojovník, abys přemohl dospělého muže?“

„Sám ne – ale když se na něho vrhnem tři, čtyři...“

„Dostaneš možnost! Svěřím vás Carlosovým Baskům, to jsou chlapi schopný projet samotným peklem... ale budete je poslouchat!“

René si vyměnil pohledy s Martinem, pak oba kývli.

„Já do vás vidím, mládeži: nebaví vás to! Chtěli byste velet sami, co? Válčíte už dost dlouho a myslíte, že jste hvězdy! Jenže Carlos je ještě lepší!“

„Neodvážili bysme se hádat s Tvojí Svatostí!“ řekl René.

„Ani bych vám to neradil! Tak se sbalte a jedem!“

Feroz odešel a klukům se rozzářily oči:

„Teď těm náfukům předvedem, co umíme! Už jim dochází dech, tak jsme jim dobrý... napřed nám nařídili voplendovat tady a hlídat zajatce, ale hodně jich zařvalo, tak potřebujou šavle!“

„Budou je mít! Ukážem jim, co jsme zač!“

„Denise prej tady nechávají, fracka rozmazlenýho... Nevadí, je ještě smrkáč, přestože vytahovat se umí dost! My jsme chlapi, konečně to někdo uznal!“

Guy přišel ohlásit Charrymu výsledek. „Carlos ví, co má dělat. Pošle kluky obsadit tu vesnici za Treuheimem směrem do vnitrozemí pro případ, že by tam bylo zapotřebí zřídit další linii obrany. Ve vesnici se můžou předvádět a nic se jim nestane...“

„Děkuju ti, Guy. Za všechno...“

Guy Feroz kývl hlavou; pak se ale zarazil. „Chceš mi položit ještě jednu otázku a bojíš se. Zda jsem skutečně ďábel.“

Charry se k němu obrátil. „No... možná.“

„Nejsem. Kdybych byl, stačilo by mi pronést slovo a všichni tam na druhé straně by byli mrtví. Andělé Pána sice nemají schopnost tvořit slovem tak jako On, ale ničit hmotný výtvor dokážou bez omezení. Včetně těch andělů, kteří poklesli...“

Charry ztěžka dýchal. Pak podlehl a Feroze objal.

„Hodně štěstí! A kdyby některý z nás padl...“

„Ty nezahyneš. Máš ještě spoustu povinností, které jsi nesplnil – musíš se vrátit na svůj Ostrov. Ani já nezahynu, protože jsem svůj život nevložil do rukou ženy jako můj nešťastný syn...“

„Co... cos to řekl?“

„Nic. Nevšímej si toho!“ Feroz se odvrátil a utahoval pobřišník svého koně. Charry jej chytil za rameno. „Mluvíš o Estragonovi?“

„Ano. Miloval jsem ho... jako syna. Ale on dal přednost ženě před věděním. Miloval ji víc než své poslání. To se neodpouští.“

„Chceš tím říct, že jsi ho potrestal ty?“

„Blázníš? Přišel jsem jen proto, abych ho chránil! Ale nemám takovou moc! Miguel v tuhle chvíli stojí před Trůnem, zodpovídá se ze svých činů a dostává za úkol je odčinit...“

„Jakým způsobem?“

„To kdybych věděl! Charry, jsem jenom starý unavený ďábel, který smí vstoupit do Pánovy blízkosti, pouze je-li povolán! Řeknu ti naplno: potěšilo by mne, kdybych místo Miguela zahynul já! Ale příliš dobře vím, že ten boj přežiju; i všechny ostatní! Dokud se nestane něco... sám nevím co. Tak mne nech jít!“

Pak vsedl na koně a zkontroloval zbraně. Charry pokynul, aby otevřeli bránu, Feroz kývl na svoje jezdce a počal s nimi zvolna, opatrně vyjíždět. Byla ještě tma a všude klid, takže byla naděje, že se jim podaří projít nepozorovaně.

Marná naděje! Jen co na svahu před klášterem nastal pohyb, už se z okolních provizorních postavení ozval pokřik a vzápětí první výstřely. Feroz poslal dva oddíly jezdců, aby to vyčistily; vedli je Indián Tah-šwa a bráhman Durvása, oba viditelně planoucí touhou pomstít smrt svého pána.

Ale byl tu ještě jeden ochránce; Charry si ani nevšiml, jak se vedle něho najednou objevil Denis. Oči mu hořely jako plamínky; vztáhl dlaně proti černé obloze a něco šeptal.

V té chvíli se v bledém oparu na východním obzoru objevil stín; úsvit pobledl v jeho rudozlaté záři a na noční oblohu majestátně vyplul šestnáctihlavý drak, veliký jako katedrála Nôtre Dame v Paříži. Vznešeně mával blanitými křídly, lesknoucími se zlatem až do zelena, na příšerně krásných hlavách měl koruny blyštící se drahokamy a každou z těch šestnácti chrlil jinak barevný plamen.

„Bože, to je blbec!“ vzdychl Feroz, potřásaje hlavou.

Ať to bylo jak chtělo, Němci zírali; jezdci pobídli koně, přehnali se přes vyjevené nepřátele a zmizeli v lese dřív, než si stačili ujasnit, zda jim drak ublíží či nikoliv. Ve skutečnosti neměl v úmyslu uškodit nikomu, Denis považoval za nepřijatelné, aby jeho výtvor někoho zabil či zranil. Navíc drak byl tak krásný a vznešený, že o jeho umělém původu nemohlo být pochyb.

„Nečumte jako idioti!“ vyzval setník Carlos Červené šátky. „To vypadá, jako byste v životě neviděli draka!“

„Ty zato obden, co?“ popíchl ho René.

Carlos jen mávl rukou; nechtělo se mu vykládat tomu frackovi, že už viděl v životě leccos, co neexistuje. Teď měl jiné starosti; nejdřív zamířil k Treuheimu zjistit, co se stalo se zbytkem Donaldova pluku. Potom rozhodne, zda pomůže Fineanovi při obraně či udělá něco jiného.

Skotský pluk momentálně držel linii kousek před prvními baráčky města; když se objevila Carlosova jízda, ohlásili Skotové, že jsou na místě. Carlos nechal své jezdce schované v sadu jednoho statku, sám prošel a vyjednával s Fineanem.

„Budem to držet, dokud to půjde,“ sliboval rytíř Finean Deyrdre MacKendal Glenmore, který byl za úsvitu svými vojáky povýšen na plukovníka a hodlal teď Donaldovi předvést, že je toho hoden. „Jestli nás odtud vytlačí, budeme za boje ustupovat... jak se dlouho udržíte vy?“

„Čerti vědí,“ mávl Carlos rukou. „Jakou chceš pomoc ode mne?“

„No... hlavně se nám nepleťte. Načechrejte peří Němcům, až na nás půjdou. Z boku, možná zezadu by to šlo! Jestli někomu padne kůň, může nám přijít pomáhat jako pěšák...“

„A kdybych vám tady nechal pár kluků od Červených šátků?“

„Zbláznil ses? Máme polovičku lidí padlejch a raněnejch a ještě se ti budem starat o nějaký malý smrady?“

„Chtějí bojovat, Fineane! Tvůj problém je jim v tom zabránit... šéf je chtěl poslat do tý vesnice támhle na kopci udělat další linii, ale pochybuju, že by tam zůstali... Tady u vás budou aspoň pod dozorem a kdyby něco, dostanou pár facek...“

„Tak dobrý, nech je tady! Mně už je všecko jedno!“

„Přidám ti deset svých chlapů, souhlas? K těm dětem...“

„Dobrý, beru všecko. Poslechni, Carlosi – támhleten les se mi z nevysvětlitelnejch důvodů hrozně líbí. Co kdybyste ho pročesali a drželi se v něm pro případ, že bysme tam potřebovali zdrhat?“

„Myslíš, že to bude potřeba?“

„Až budu mrtvej... a ty asi taky, možná jo.“

Carlos pohlédl do šedých plukovníkových očí se zelenými tečkami – Finean se šklebil jedním koutkem úst a vyčkával.

„Jo, postarám se. Zlom vaz, brácho!“

Podali si ruce; pak se Carlos vrátil ke svým a vydal rozkazy. Červené šátky se začlenily mezi Skoty, Carlos se přehnal přes planinu a zmizel se svou jízdou v lese.


Polní maršál von Moltke sledoval draka od svého stanu, potřásal nechápavě hlavou a zatínal pěsti. „Dělají si z nás blázna!“ řekl Meyerholdovi. „Oni se ještě opovažují žertovat!“

Většina vojáků rozhodně draka za dobrý vtip nepovažovala. Když nad nimi přelétával, schovávali se před ním, kam se dalo.

„Nebojte se!“ uklidňoval je Moltke. „Je to jenom představa, kterou se nám pokoušejí vsugerovat! Ve skutečnosti neexistuje!“

„Ale pane, já ho vidím, slyším a cítím pach síry! Dokonce cítím vedro ohně, který mu šlehá z těch tlam!“

„Možná to cítíš, ale všechno je jen představa a ublížit ti nijak nemůže! Nesmíš brát jejich triky vážně! Za chviličku se rozední a budou bezmocní!“

Vojáci si tím sice nebyli jistí, ale věděli, že diskuse s nadřízeným málokdy mívá příznivý výsledek. Prokleli tedy svoji smůlu do pekel horoucích a šli se připravovat k boji.

Moltke svolal poradu svého štábu.

„Ztratili jsme polovinu mužstva, ale Guyrlayowe také! Především ztratil hodně velitelů, na těch mu nejvíc záleželo; to je pro nás nesmírná výhoda! Dostali jsme se až přímo ke klášteru; musíme na něj zaútočit a dobýt ho, ať to stojí jakékoliv úsilí!“

„Před chvílí odtamtud vyjelo několik oddílů jízdy,“ hlásil velitel průzkumu. „Ten drak mohl být vytvořen čistě na odvedení naší pozornosti. Myslíte, že prchají?“

„Rozhodně ne. Jistě, utečou velmi snadno, ale nikdy ne daleko. V nejbližším lese se obrátí a znovu nás napadnou...“

„Takže to bude jako včera, spousta překvapivých útoků zezadu. A my je zas nebudeme smět pronásledovat?“

„Pochopte už jednou, člověče: jejich cílem je vyprovokovat nás, abychom se s nimi začali honit po lesích! Jakmile nás rozdělí, je to náš konec, protože pak nás začnou ničit po částech!“

„Takže máme útočit dopředu a nestarat se o útoky zezadu?“

„Jakmile se nám podaří obsadit klášter a zajmout Guyrlayowa, je po jejich bojovnosti; pak se bude každý starat o vlastní život. Vojáci to musejí vydržet! Po vítězství budou hrdí na to, že měli možnost se zúčastnit tohoto slavného tažení!“

Protože vítězství doposud nevypadalo příliš reálně, promrzlí, hladoví a vyděšení vojáci zatím hrdost necítili. Vyposlechli rozkazy a povídali si mezi sebou: „To vypadá, jako kdyby na nás mělo dneska dojít! Včera to bylo jenom zahřívací kolo, dneska se do toho tamti dají naplno; začnou zabíjet jako šílený každýho, kdo se jim namotá pod mušku!“

„Včera se snažili lidi spíš zajmout!“

„No právě! Dneska už je ta humanita přejde!“

„Ten oheň včera jsi viděl? Jak najednou bez příčiny chytlo všecko kolem i s chlapama, co tam byli? Viděls chlapy, co je to popálilo? Hrůza! To je podle tebe taky humanita?“

„To jim právě došla trpělivost a naštvali se!“

„Ach jo... kolik takových triků ještě mají?“

„Můžu tě ujistit, že dost. I ten oheň dokážou znovu!“

Vojáček se pokřižoval. „To nás teda chraň Pánbůh!“


Charry zašel na místo, kde ležely ve sněhu vyrovnány mrtvoly padlých kamarádů. Mezi ostatními tam byla taky Andrea; její tvář, obvykle dětsky něžná, ve smrti zhrubla a zdrsněla, jako by jí přibyla léta. Kolik jí vlastně doopravdy bylo? Nevěděl – stál, hleděl jí do obličeje a uvažoval.

Mihl se kolem něj stín dívky v bílém rouchu: Sainé. Pozdravil ji a váhal, jak se jí zeptat, zda dokáže totéž, co Andrea; jenže než si sestavil dostatečně zdvořilou otázku, pravila:

„Smrt Andrey je velkou ztrátou pro všechny. Především pro mne. Doufala jsem, že se pod jejím vedením stanu čarodějkou.“

„Ty přece umíš zaklínat Oheň?“ řekl znepokojeně.

„Umím jej zapálit a udržovat. Ale neumím, co Andrea.“ ztěžka shledávala slova, ačkoliv mluvila dokonalou němčinou bez jediné chybičky. Charry měl pocit, že každé slovo nejdřív vyhledává v paměti, než je použije. Zato jeho vlastní slova znala dřív než je vyslovil, zřejmě uměla částečně číst myšlenky.

„Ošetřit raněné dokážeš?“

Kývla hlavou.

„A ten pustošivý oheň, co dělala Andrea, když umírala?“

Na nepostřehnutelně krátký okamžik zaváhala. „Ano. Ale musíš říct některému muži, aby nám prořízl hrdla.“

Charry měl pocit, že nerozumí on jí nebo ona jemu. Pohlédl jí do očí a teprve teď pochopil, že to myslí vážně. Otřásl se.

„Oheň vzniká z krve Panny, když umírá. Dovedu krev učinit mrtvým ohněm. Nesmím ale nikoho zabít.“

„To jsem taky od tebe nechtěl! Poslechni Sainé, prober se laskavě z toho svého omámení, nebo v čem jsi, a poslouchej! Zatím nejsme mrtví a nechci, aby někdo zemřel zbytečně! Přeju si, aby přežilo co nejvíc lidí, chápeš?“

„Ano.“ kývla a nevypadala.

„Ještě pořád žijeme! Ještě pořád je normální situace a já chci, abys konala normální službu čarodějky! Zapálit Oheň, ošetřovat raněné, sledovat nepřítele. Dokážeš to?“

„Ano.“ kývla.

„Tak to jsem rád. Kdyby bylo zle, řeknu ti.“

„Já to poznám.“ ujistila ho.

„Tak jdi!“

Odešla pracovat s Ohněm; Charry za ní hleděl a potřásal hlavou. Vzápětí se srazil s Dianou, která si právě dopřála deset minut transcendentální meditace kvůli uklidnění. Následkem toho byla rozrušená a vzteklá, jen se s někým pohádat.

„Poslouchej, co je s tou holkou? Chová se jako v transu!“

„Co? Kdo?“ nechápala Diana.

„Sainé, naše čarodějka! Mám pocit, že jí to leze na mozek!“

„Komu ne, prosím tě? Co jí konkrétně vyčítáš?“

„Konkrétně nic. Jen mi připadá, že už to vzdala a chystá se zemřít při obraně téhle zříceniny!“

Diana na něj chvíli zírala nechápavě. „A kdo ne?“

„Já, například! Ty nevěříš, že se ubráníme?“

„Takový blbý dotazy miluju! Dej mi pokoj, proboha!“

„Počkej, kam letíš? Jestli máme dobře bojovat, musí si každý být jist, že zvítězíme a zaženeme nepřátele... A především...“

„Proboha, nech si ty propagační kecy na jindy, teď... nemyslíš, že Sainé má právo být rozrušená, když jí zkalila kamarádka? Asi pro ni dost znamenala, ne? Když některý holce padne muž, taky nevypadá, že by se chystala oslavovat!“

„Ty myslíš, že ony spolu...“

„Proboha zmiz, ty idiote! Strašně mě...“ nedořekla, odplivla si a utekla. Charry zůstal stát a nechápavě potřásal hlavou.

„Neboj se!“ řekl Denis. „Pohlídám ji.“

„Ty? Zvládneš to?“

Denis se jen usmál. Charry si uvědomil, že vypadá velice dětsky jemně a křehce, jen veliké modré oči ve vyhublé tváři, lebka bez vlasů, zato s tetovanými ornamenty...

„Dobře, pomáhej jim, jak se dá. Děkuju.“

Denis kývl a odešel. Charry několik minut uvažoval, kde se tu vůbec vzal a jak to, že ho neviděl předtím. Vzápětí vrazil do Džaína, který se rozhodně nedal přehlédnout a usoudil, že asi nevnímá okolí. „Co ty tady děláš?“

Džaín se olízl. „Čekám, co bude.“ vysvětlil.

„Proč vlastně nejseš s ostatníma?“

Lev chvíli uvažoval nad smyslem otázky. „Sem přijdou taky.“ řekl konečně a počal si lízat tlapu.

Charry osaměl. Zauvažoval, zda by neměl zkusit meditaci jako Diana, ale nezdálo se, že by to mělo příznivý výsledek, takže si dopřál jen pár hlubokých vdechů a výdechů pro uklidnění.

»Zblázním se z toho,« říkal si, »Jsem nervózní, protože je ráno a oni ještě nezačali. Až se začne střílet, uklidním se!«

V té chvíli hvízdla kulka a vysekla z hradby spršku omítky. Voják na hradbě vystřelil tím směrem a zvenčí se ozval výkřik. Vzápětí poté série ran.

„Jdem!“ vykřikl Charry a rozběhl se na své místo.


Maršál Moltke se rozhodl zajet do nemocnice a zjistit situaci; kromě toho měl pocit, že si potřebuje promyslet řadu věcí, což mezi štábními důstojníky nemohl. Svěřil velení Meyerholdovi a jel s několika muži navštívit šéflékaře.

„Pane, je to skutečně moudré? Nemocnice je dost daleko a kdyby vás někdo po cestě přepadl...?“ naléhali důstojníci.

„Zaznamenali jste jediný případ, že by napadli transport raněných? Tak vidíte – pojedu s nimi!“

„Zvířata, která dodržují Ženevskou konvenci!“ ušklíbl se pochybovačně Meyerhold. „Můj obdiv...“

„Starejte se o dobytí toho kláštera!“ doporučil mu Moltke.

Přidal se k saniťákům, kteří odnášeli na nosítkách raněné. Moc se mu to nelíbilo; pach krve, zvratků a výkalů mu dráždil chřípí. Dva muži sténali v bolestech, další byl v bezvědomí.

Polní nemocnice byla, jak řečeno, zřízena v bývalé celnici. Ale to rozhodně nemohlo stačit, kolem tedy byly halabala postaveny všelijaké stany a přístřešky, které vojáci z ochranného oddílu dávali dohromady ještě teď. Všude se na kavalcích i provizorních lůžkách povalovaly trosky toho, co ještě včera byli zdraví muži; křik, zápach a ovzduší bolesti působilo, že se Moltkemu zvedal žaludek, ale neviděl takové scény poprvé.

Šéflékař mu vyšel vstříc a vypadal znepokojeně.

„Dobré jitro, pane... jak to dnes odhadujete?“

Moltke neřekl nic, pokrčil rameny a rozhlížel se.

„Nějaké problémy, doktore?“ řekl potom.

„Víte, pane...“ šéflékař zaváhal. „Právě jsem si chtěl dát ranní kávu. Dovolíte, abych vás pozval?“

Moltke souhlasil; doktor jej zavedl do kanceláře, kterou si vyhradil jako svoje ubytování. Byla maličká a museli sedět na rozházeném kavalci; doktor osobně připravoval kávu na vařiči.

„Teď jsem vstal, pane maršále... operovali jsme téměř do rána, ale... přemýšlím, jak vám to říct. Bude to dneska taky takové?“

Moltke pokrčil rameny. A řekl: „Těžko říct...“

„Nebo ještě horší?“

„Já nevím, doktore! Bojujeme se zvláštním druhem lidí...“

„Viděl jsem některé rány... a nedokážu definovat, jak k nim došlo! Způsobilo je něco skutečného nebo... to, co říkají?“

„Co říkají muži?“

„Mluví o příšerách. Strašidlech. Bytostech ze sna!“

„Berte to tak, že jim ublížily příšery.“

„Ale já jsem vědec, pane maršále! Nevěřím na bubáky!“

„Já jsem říšský maršál, doktore. Nedomnívám se, že bych byl stará pověrčivá bába, ale viděl jsem před chvílí draka, na své vlastní oči. Já vím, že používají metodu imitativní magie; mají snahu vytvořit představy, které nám vsugerují. Ta představa ve skutečnosti neexistuje, jen v mysli...“

„Ale zabíjí vojáky.“

Moltke přijal šálek; druhý si nechal doktor a maršál s údivem konstatoval, že nejsou stejné a ten lékařův nemá ouško. Už dávno neměl v ruce nic nedokonalého; ubližuje válka i porcelánu?

„Zaregistroval jste nějaké pokusy nepřítele tady zaútočit?“

„Ani jediný, pane. Jsme označeni praporem s červeným křížem...“

„Nepřítel je vzdělaný a chová se vznešeně. Ale vy chcete říct něco zcela jiného, doktore!“

„Ano, pane. Jenomže...“

„Proboha, mluvte! Jsme snad dlouholetí přátelé, ne?“

„Nevím, pane. Musel bych říct: do prdele, ať se vykašlou na všecky konvence a konečně nás zaberou! Tady se nebude bránit ani noha, spousta chlapů se na zajetí přímo těší!“

„Tedy, doktore...!“

„Jestli to neudělají, většina raněných zahyne.“

„Důvod?“

„Nedostatek léků a... příšerná situace všude.“

„Proč nemáte léky?“

„Byly na vozech; kde uvázly ty vozy, pane?“

„Vím já? Kde uvázla děla? Oni mají metače granátů a všelijaké systémy, které vystřelují rakety; já ani obyčejný kanón! Jestli ten idiot, co velel koloně, přežil, dám ho postavit ke zdi za neschopnost!“

Doktor se zdržel komentáře, raději řekl: „Slyšel jsem o jejich lékařských znalostech. Kdyby sem přišli, dokázali by zachránit většinu lidí. Já to ale nedokážu... a oni nejdou!“

Moltke to probíral v hlavě. Pak řekl: „Věříte ve vítězství?“

Doktor rozpačitě sklopil oči.

Moltke naléhal: „Mám desetkrát víc lidí než oni! Aby sem mohli přijít, museli by nejdřív porazit moji armádu! Víte to?“

„Pane, já nejsem stratég a nevím...“

„Ale jste myslící a vzdělaný člověk! Tak co: přijdou sem?“

„Obávám se, že ne, pane.“

Moltke dopil a postavil šálek: „Díky za kávu, doktore. O tom druhém budu uvažovat... ale moc nedoufejte!“

Šéflékař neřekl nic. Pokoušel se sebrat jeho šálek a umýt ho; maršál si vztekle uvědomil, proč tohle vlastně dělá, když na to má určitě nějaké lidi.

„Já beru vždycky v potaz všechny okolnosti!“ vybuchl náhle. „Vy myslíte na pár svých raněných, ale já na celé Německo! Jestliže to vyhrají, kdo je zastaví? A kde se zastaví?“

Doktor se zarazil; choval se naprosto klidně.

„Půjdu přes nemocnici!“ rozhodl se maršál. „Chci vidět ty rány, o kterých mluvíte! Rány způsobené nevysvětlitelným nepřítelem!“

Doktor neprotestoval; sešli do haly, kde se právě ranhojiči pokoušeli zachránit raněné. Pracovali na dlouhých stolech, dříve pultech pro celníky; asistovali jim lehčeji ranění nebo členové ochranného oddílu. Zbraně neměli vůbec, ačkoliv jejich hlavní povinností bylo chránit nemocnici v případě napadení. Moltke jim to chtěl vytknout, ale pak si uvědomil, že se objekty prakticky nijak bránit nedají a pokus o střelbu by znamenal masakr.

Přestože se hlavní nápor teprve očekával, vypadalo to tu hnusně a páchlo ještě hůř; všude plno krve, odřezaného masa, zakrvácených hadrů, zvratků, výměšků, špíny. Určení muži se sice snažili o úklid a desinfekci, ale dařilo se to jen zčásti.

Doktor prošel do další místnosti, dříve skladu na zabavené zboží; teď tam byly těsně u sebe sražené slamníky a provizorní lůžka a na nich tělo vedle těla, některá v bezvědomí, další se svíjející v bolestech. Páchlo to ještě víc.

Maršál si povšiml muže, který byl při vědomí; ležel přikryt pokrývkou až ke krku, ale přesto bylo vidět límec důstojnické blůzy. Vytřeštil oči na maršála a trochu se nadzvedl.

„Moltke... polní maršál von Moltke...?“ zachroptěl.

„Vás znám!“ uvědomil si maršál. „Vy jste poručík Braun, že?“

„Jo... bývalý poručík Braun!“

„Uklidněte se, Braune! Odvezeme vás do říše, uzdravíte se...“

Raněný se přiškrceně zasmál a odhodil pokrývku; vztáhl proti Moltkemu ruce, které byly zafačovány do obvazů, ale ty končily v polovině mezi loktem a zápěstím. „Takového důstojníka budete potřebovat?“ zachechtal se hořce. „Býval jsem skvělý šermíř... a dobře hrál na piáno! Mám vám zahrát k tanci, pane maršále? Nebo tady Wernerovi?“

Ukázal očima na sousední kavalec. Wernerovi končila pravá noha pod kolenem, ale nevěděl o ničem, byl pod vlivem narkotik.

„Maršál? Jakej maršál?“ ozval se kdosi o kus dál, se zavázanou celou hlavou. „Kde je tady nějakej maršál?“

„Vrchní velitel, polní maršál von Moltke!“ představoval Braun.

Ten muž se posadil, zvedl ruce k obličeji a počal si rvát fáče z hlavy. „Tak se dívej, Moltke, jak vypadám! To jsi zavinil ty, tvoje hnusná blbá válka! Jenom se dívej! Já už nevidím nic!“

Ubožák měl spálenou celou tvář, vypálené oči, přestal vypadat jako člověk; zřejmě důsledek Andreina ohně.

Moltke ustupoval, bledý jako smrt; nemocní, pokud byli při vědomí, se zvedali, hrozili mu, proklínali ho. Vyběhl ze dveří a zastavil se až před barákem, kde se mohl nadechnout.

„Ještě chcete něco vidět, pane maršále?“ tázal se doktor.

„Ztráty... ztráty jsou...“ Moltke lapal po dechu a přemáhal chuť vrhnout. „Nepřítel má také... A tohle jsme nezavinili!“

„Já vím. Ale oni by to mohli zmírnit! Někteří nejsou zranění vážně, ale když se přidá infekce...“

Moltke se vracel ke svému koni. „Nemohu vám pomoci, doktore. Zkuste se modlit...“

„Jsem ateista, pane. Nevěřím v Boha.“

„Tím spíš se modlete.“

Moltke nasedl a ohlédl se; byl to zrakový klam, nebo skutečně četl v doktorových očích nenávist?

„Aspoň nám sem pošlete víc lidí na pomoc, pane!“

Moltke přikývl a vyrazil ke štábu. Cestou míjel další raněné, už z boje o klášter. Jeden byl zkušený starý strážmistr, zeptal se ho tedy, jak to tam vypadá.

„Blbě, pane! Střílejí z loveckých flint, asi s dalekohledem! Kdo se nekreje, už ji dostane!“

„Zkusili jste přímý útok? A vrhání granátů?“

„Jo... zkusili to. Ještě tam ležej.“

„Ztráty nepřítele?“

„Jak to mám sakra vědět?“

Moltke kývl, aby pokračovali v cestě.

Ke svému štábu se vrátil vzteklý. Vyžádal si hlášení.

„Pokračují útoky všude kolem, pane. Les je jich plný, zaútočí a stáhnou se. Jsou jako smršť...“

„Musíme to vydržet! Bez ohledu na ztráty!“

„Pane... když střílejí, vybírají si důstojníky!“

„Říkal jsem vám už včera, abyste si vzali vojenské pláště! Pak nepoznají hodnost a nebudete mít problémy!“

„Excelence, nerad bych vám odporoval, ale...“

„No?“

„Oni přicházejí tak blízko, že to poznají.“

„Tím myslíte, jak blízko?“

„Jeden z nich se mne dotkl. Má dlouhé vlasy, pomalovanou tvář, vypadá jako Indián. V ruce držel takovou zvláštní ozdobenou hůl. Tou mne udeřil, zasmál se a odjel...“

„Vy jste nestřílel?“

„Střílel, pane. Ale v té rychlosti...“

„Takže, dotkl se vás, ale nezabil. Proč, co myslíte?“

„Já... nevím, pane! Ale bylo to hrozné!“

„Co jste udělal?“

„Styděl jsem se... Víte, kdybych ho stačil seknout šavlí...“

„To se nebránil ani nikdo z vojáků?“

„Kdo se o to pokusil, toho zabili. Šest mužů padlo...“

„No, nemyslím, že by to vzdali, když se jim to tak daří! Jestli se tady objeví ještě jednou, zabijte ho, Wolfe! Rozumíte?“

„Podle rozkazu, pane!“

Moltke se začal zajímat, jak pokračuje útok na klášter. Poslal proti Charrymu další pluk pěchoty, odmítl mávnutím ruky pokusy upozornit ho, že by se jim mnohem snadněji prorazilo do města. Byl si jist, že jedině u kláštera se to rozhodne.

„Vyzvu na souboj třeba samotné peklo, ale zničím ho!“ křičel.

„Pane, já bych byl opatrnější ve výrazech!“ doporučoval Wolf.

„Co jsem řekl špatného? Že vyzvu samo peklo k boji?“

Důstojník pro jistotu sklopil oči.

„Co jste, Wolfe? Co vy vůbec jste – stará panna nebo svíčková bába? Věříte snad ve strašidla? Žádné peklo neexistuje! Satan je jenom výmysl, strašák pro malé děti a já odmítám...“

V té chvíli jim hvízdlo okolo hlavy pár kulek. Moltkeho žádná nezasáhla, zato jeden ze starších důstojníků to dostal, rozhodil rukama a skácel se k zemi. Vzápětí se z lesa s příšerným jekotem vyřítilo množství jezdců; stříleli, házeli všelijaké vrhací bodce a kdo se jim napletl do cesty, toho sekli šavlí, bojovou sekerkou či jinou zbraní, někdy dost bizarní. Vedl je muž bílé, leč velmi osmahlé pleti s černým pláštěm přes maskovací uniformu; Moltke si nevšiml, že by měl jakoukoliv zbraň, ale když se mu někdo pokusil zkřížit cestu, hodil po něm z ruky něco, po čem voják padl i s koněm. Maršál viděl útok takhle zblízka poprvé; nebál se ani na okamžik a dokonce se přistihl, že nejvíc ze všeho ho zajímá, jak ten chlapík sráží své protivníky.

Velitel po něm na okamžik otočil hlavu, dokonce se zašklebil. Moltke viděl jeho pohrdavé oči a pocítil k němu v tu chvíli tak prudkou nenávist, že vytáhl z pouzdra svou osobní zbraň, revolver se stříbrnou pažbou, a vypálil. Zasáhl přesně doprostřed prsou; na maskáčích rozkvetl rudý květ a nepřátelský velitel sklouzl se hřbetu koně, zcela bez hlesu, jenom jeho černý plášť zavlál. Padl na zem a zůstal tam nehybně ležet, zatímco kůň běžel dál.

Jezdci zmizeli v lese; vojáci se ještě chvíli krčili a stříleli po všech stínech, které zahlédli v křoví, ale Moltkemu už bylo zcela jasné, že nepřátelé jsou daleko pryč. Zůstal jen jediný: to mrtvé tělo pod černým pláštěm. Ukázal na ně:

„Hej, prohlédněte ho! Přineste mi ho sem!“

Muži se tam rozběhli, zatímco maršál řekl s despektem:

„Tak jste mohli konečně vidět, jak se má bojovat! Jednou jsem vystřelil a bylo po něm!“

Sám udělal několik kroků blíž, aby si svůj úlovek prohlédl.

Jenže ten muž nebyl mrtev; když ho obrátili na záda, vojáci couvli s výrazem, který se nedal nazvat jinak než zděšený. To stvoření totiž nebylo mužem, kterého Moltke zasáhl; jeho oděv byl černý, i tvář byla černá. Vlastně ne: byla to barva černější než černá, barva pohlcující veškeré světlo. Z té temné tváře zářily rudé oči, žhavé jako uhlíky.

„Co to je?“ zajektal zuby jeden voják. „Proboha, co je tohle?“

„Záleží ti na tom tak moc?“ zeptal se návštěvník. Nebylo vidět, jakým způsobem se dostal na nohy, najednou zkrátka stál. Usmíval se, pokud se tak dá nazvat vycenění chrupu ze samých špičáků.

Moltke se vzpamatoval první. „Nebojte se!“ křičel. „To stvoření neexistuje! Je to jen představa, kterou...“

Ať stvoření existovalo či nikoliv, umělo se bránit. Vymrštilo svůj spár a seklo do tváře nejbližšího důstojníka. Ten se zamotal a klesl k zemi; jeho kamarád, který se pokusil tomu zabránit, byl vzápětí seknut druhým spárem, udělal dvě salta a natáhl se.

To už stvoření zasáhlo několik kulek; maršál zřetelně viděl, jak se na oděvu objevují díry. Tvor na to reagoval tak, že zafuněl, ze chřípí mu vyšlehla pára a začal růst. Zvětšoval se; při tom jen tak letmo smetl několik chlapů kolem. Zpod pláště mu vyklouzl ocas, pozoruhodně dlouhý a svižný; když jím mávl, zasáhl obvykle některého z vojáků.

Nadporučík Wolf se pokusil napadnout jej šavlí. Démon (bylo už nutno mu přiznat tuto totožnost) nastavil jeden z drápů na své tlapě, odrážel Wolfovy útoky a syčel jako ještěr; Moltke se mohl domnívat, že se zlobí, ale pak mu došlo, že je to smích. Pak zaútočil on; udeřil Wolfa přes ruku, nadporučík pustil šavli a vykřikl bolestí. Potom dostal ránu tlapou a vzápětí jej z druhé strany šlehla oháňka; Wolf zařval a klesl.

„Pryč!“ zařval jeden důstojník a dal se na útěk. Zrovna se mu připletl jakýsi volný kůň, muž na něj naskočil a prchal; druzí pochopili situaci zcela správně a následovali ho. Přestože koně dosud prchali a zděšeně řičeli, když se někdo chtěl zachránit, neměl s nasednutím sebemenší potíže. Zato kohosi, kdo chtěl démona napadnout šavlí, kůň shodil a ještě pokopal.

„Vy blázni!“ řval Moltke. „Nerozjíždějte se! Neutíkejte! To je jejich finta! Ta bestie je jen...“

Zaváhal. Démon neustále rostl, stál teď široce rozkročen přes celou paseku, hlavou přesahoval špičky nejvyšších stromů, mlátil kolem sebe tlapami (nepřirozeně dlouhými) i ocasem, chrlil oheň a rachotivě se smál. Když dupl kopytem, země se třásla a z větví padaly závěje sněhu.

Moltke bezradně svěsil ruce. „To je konec!“ vydechl.

Démon, obrovský, nezranitelný a strašlivý, už rozehnal téměř všecky; vojáci zmateně prchali a nevěděli kam. Moltke si přes všechno uvědomoval, že stvoření zatím nikomu skutečně neublížilo; nikdo nebyl zabit ani zraněn, ačkoliv jejich salta po úderu někdy vypadala příšerně. Mohl se pokusit to někomu říct, ale komu, když všichni zbaběle prchali a nikdo nechtěl slyšet?

V té chvíli jsem mu skočil s koně na záda a strhl ho k zemi. Stál, cosi vykřikoval a vůbec si nevšímal, že jsme zaútočili; byl to vrchní velitel, takže jsem ho přitiskl do sněhu a zavrčel mu do tváře, aby se vzpamatoval a nenapadlo ho se bránit.

„Proboha... další příšera!“ zachroptěl.

„Jaká příšera? Já jsem tygr, pokud to nevíš!“ upozornil jsem. „A ty jsi maršál Moltke; poznal jsem tě! Vzdej se!“

Ten rozkaz byl zbytečný, ale líbilo se mi, že jsem ulovil tak vzácného zajatce. Jeho důstojník Wolf se bránit mohl, dokonce to zkoušel, ale nějaký medvěd ho objal tlapami a sevřel v náručí, až začal chroptět a prosit o milost. Taky jsem měl pomoci Tawarrovi, který se rval hned se třemi muži, ale než zasáhl někdo jiný, už je poskládal do sněhu všechny.

Uvolnil jsem polního maršála, ten se posadil a prohlížel své tělo, zda nemá nějaké zranění. Neměl, jsem laskavý a opatrný.

„Ty mluvíš německy, zvíře?“ zeptal se ani ne tak překvapeně.

„Samozřejmě! Chceš něco vědět?“

„Koho jsem zajatcem?“

„Prozatím prince Vjághrá Bábur-rádž dás Aflargea, velmistra Templářského řádu Tygří legie a zvláštního vyslance Pána Všech Pruhů Džungle pro Evropu. Později tě převezme sám císař...“

„Ten... velmistr... to je kdo?“

„Já, k tvým službám!“ uklonil jsem se mu.

Zdálo se, že můj nádherný titul na něj udělal dojem. Nedivím se; když mi ho jezdci z Neviditelné říše vymysleli a Nazir zapsal jako tugrah, kaligrafický nápis arabskými písmeny, vypadal skutečně nádherně. Až budu mít někdy palác, dám si ho vytesat nad bránu. Nebo vyrýt na stříbrný obojek?

Maršál zatím uvažoval, zda mu dovolím se zvednout. Na dosah ruky měl pistoli, která mu při útoku vypadla. Kdyby se zkusil po ní vrhnout, měl iluzi, že by mě mohl zastřelit. Pozoroval jsem, jak to promýšlí a smál se už předem, ovšem to on nepoznal.

Když po ní skočil, byl jsem připraven. Elegantně jsem ho tlapou praštil přes zápěstí, on vykřikl a zbraň pustil.

„Líbí se mi kříž, který nosíš na krku. Budu ho nosit v uchu.“ oznámil jsem mu přívětivě.

Vytřeštil na mne oči. Pak si levou rukou sáhl na tu ozdobu. „To je říšský válečný kříž s meči a brilianty!“ vykoktal.

„Já vím. Bude mi to slušet. Lidé nosí všelijaké náušnice... ale pro tygra obvykle moc malé. Tahle má správnou velikost.“

Nevypadal, že by cokoliv chápal. Cítil jsem, jak se potí hrůzou či rozčílením. Chvílemi ho přepadaly vlny strachu, vzápětí zase vztek, že se nechal tak nesmyslně polapit.

„Tak vstaň, půjdeme!“ vyzval jsem ho. „Ten revolver si vezmu. Ještě by tě něco napadlo a mohl by sis ublížit.“

Poslušně vstal a šel přede mnou; taky ostatní vojáky odváděly naše šelmy. Pak vyjel z lesa Durvása a hned za ním Feroz; rozhlédl se a když viděl mého zajatce, přijel k nám.

„Dobré pozdní jitro, pane maršále,“ usmál se. „Jak se daří?“

„Nevyžaduji od vás posměšné zdvořilosti, pane!“ odpověděl mu maršál vůbec ne přívětivě. „S kým mám tu čest?“

„Hrabě Guy Feroz, k vašim službám! Doufám, že Aflargeo se vám představil sám a choval se vzorně!“

„Je pod mou důstojnost diskutovat se zvířetem!“ prohlásil hrdě Moltke. „Neposlouchal jsem ty jeho nesmysly!“

Feroz potřásl hlavou. „Neděláte dobře. Povídal jsem si s těmi, jak říkáte zvířaty, řadu večerů. V mnoha případech to bylo mnohem účelnější než bavit se s lidmi. Věřil byste?“

„Nevím jak ti ostatní, ale tenhle tygr je naprostý idiot! Chce mi ukrást můj záslužný kříž a nosit v uchu jako náušnici!“

„To je dobrý nápad!“ Feroz strhl kříž s maršálova krku a chvíli zjišťoval, jak by se dal připnout; pak na to přišel. „Ty máš jistě v uchu nějakou zbytečnou dírku, že, Aflargeo?“

Nastavil jsem hlavu a on mi ho připjal okamžitě. „No vida, jak mu sluší! Poděkuj pěkně panu maršálovi!“

Sklonil jsem hlavu a pronesl ten nejzdvořilejší dík společně s požehnáním, aby se Moltkemu dostalo ochrany všech dobrých duchů – nezdálo se však, že by to ocenil.

„Víš, maršále, tygři jsou hrozní parádníci!“ vysvětloval Feroz. „Tedy leopardi, jaguáři a ti ostatní taky, ale tihle pruhovaní mládenci v jednom kuse koumají, co by kde sebrali a nazdobili se. Nesmíš se tomu tak hrozně divit...“

Moltke koulel očima a rozhlížel se. Seznal, že jeho důstojníci jsou rovněž zajati, vojáky doposud Ferozovi jezdci honili po lese – rozhodně se nedala odnikud čekat pomoc.

„I jen buď rád, že jsme tě zajali,“ pronesl Feroz, který jeho myšlenky vnímal. „Mohlo to s tebou dopadnout i hůř.“

„Co tím myslíte, pane?“

„Uvidíš.“

Moltke měl nejdřív chuť zakázat, aby mu tykal. Pak si vzpomněl, že tento způsob oslovování má v řádu docela jiný smysl než v běžném životě a rozhodl se uvažovat realističtěji: dalo by se třeba vzniklé situace nějak využít?

Feroz nařídil, aby všichni zajatí důstojníci nasedli na koně. Pak s nimi zamířil do hloubi lesa. Naše šelmy je hlídaly, já sám jsem jel z druhé strany maršála Moltkeho.

„Promiňte, pane... dá se s vámi hovořit rozumně?“

„Nevím, co který z nás považuje za rozumné.“

„Třeba: co se mnou hodláte dělat, pane Ferozi?“

„To nezáleží na mně. Jako velitel patříš císaři Charrymu.“

„Z toho zas tak velkou radost nemám.“

„Pročpak?“

„O tom muži se povídají všelijaké divné věci.“

„O každém z nás se povídají divné věci.“

„Znáš ho?“

Feroz nedal nijak najevo, že by si té důvěrnosti všiml. „Ano.“

„Znáš ho dobře?“

„Tak, jak může jeden člověk znát druhého.“

„Takže ty fámy o něm jsou pravdivé?“

„Částečně. Jako o každém.“

„Říká se, že není příliš chytrý... ve všem poslouchá svou ženu, dává se ovládat lidmi okolo sebe, zvláště chytřejšími, než je sám. Že nemá na nic vlastní názor. Že jeho podřízení jím obratně manipulují...“ Moltke zaváhal a raději zmlkl.

„O kterém velkém státníkovi se tohle neříká?“

„Aha! Takže: on je velký státník?“

„To těžko mohu posoudit. Především, já nejsem velký státník. Jsem ten, kdo se snaží mu pokorně sloužit.“

„To mne právě udivuje! Jsi nesporně schopnější než on!“

Feroz se začal tiše smát. „Chceš mě přetáhnout na svou stranu?“

„Určitě ne! To by ani nebylo možné!“

Guy neřekl nic. Měl asi spoustu starostí, aby jeho kůň správně kladl kopyta do závějí a nezpřerážel si nohy.

„Nebo bylo?“ otázal se tiše maršál Moltke.

„Chceš se zeptat, kolik si počítám za svoje služby?“

„Určitě ne! Ale... když na to přijde, tak kolik?“

„Možná bys měl vědět tohle, maršále: Nejsem ten, kterého lze najmout, aby odvedl určitou práci. Já jsem ten, který najímá. Mám přístup k rozhodování. Já rozhoduji, co je správné a co ne!“

„Ach tak! Žádám pokorně za prominutí!“

„To není zapotřebí. Omlouvat se je nesmysl. Pokud chceme něčeho dosáhnout, používáme k tomu veškerých prostředků, které se nám zdají nutné. Pokud narazíme na odpor, překonáváme ho.“

„Filozofická přednáška?“

„Zacházím s tebou jako se svým žákem. Mám pocit, že jsi mě chtěl o něco požádat. Jestli se mýlím – tak mi promiň!“ Feroz se zašklebil, když zdůraznil to poslední slovo.

„Být tvým žákem – má nějaké výhody?“

„Určitě ano. Nevím sice jaké, ale... Jednoho z nejlepších jste mi včera zabili. Měl bych se zlobit, ale není to poprvé, co se mi to stalo. Mohl bych mít pocit, že stále zabíjíte mé děti.“

„Mluvíš, jako by ti bylo tři sta let!“

Feroz odpověděl po důkladném rozmyšlení: „Co je tři sta let? Pro člověka příliš mnoho, pro ďábla příliš málo.“

„Rozhodl ses neodpovědět vůbec na žádnou otázku?“

„Jenom na ty rozumné.“

„Kolik je ti let – to není rozumná otázka?“

„Osmapadesát. Ale nemůžu to nijak dokázat. Může to být taky pět set osmdesát nebo pět tisíc osm set. Všechno je to stejné.“

„Jsi člověk nebo něco jiného?“

„Jsem člověk – i leccos jiného.“

„Před chvílí jsem na vlastní oči viděl některé věci. Nejdřív jsem na tebe vystřelil a zasáhl tě do srdce. Klesl jsi na zem a mně se zdálo, že jsi mrtev. Pak se na tom místě objevilo něco, co nemohu jednoznačně definovat. Bojovalo to s mými vojáky. Nakonec to odletělo. Co z toho je pravda a co je zdání?“

Feroz se tentokrát neusmíval. „To všechno byla ukázka mé moci.“

„Ale co z toho bylo skutečné?“

„Nic.“

„Vedl jsi ten útok na můj štáb?“

„To ano.“

„Vystřelil jsem na tebe! A zasáhl!“

„Vystřelil, ale nezasáhl. Už ve chvíli, kdys střílel, jsi mířil na místo, kde jsem v tu chvíli nebyl.“

„To je nesmysl! Jak by to bylo možné?“

„Vsugeroval jsem ti, že jsem jinde. Pak už jsem ti předváděl, co mi zrovna napadlo. Včetně toho čertíka.“

„Chceš říct, že jsem hlupák, který vidí nesmysly?“

„Ber to z druhé strany. Třeba já jsem takový odborník.“

„Toho tvora všichni nejen viděli, dokonce s ním bojovali! A on s nimi – bil je pařáty, odhazoval... Jak je to možné?“

„Vyzvídáš tajemství vyhrazená zasvěcencům! Možná jsem tě přijal za žáka, ale žádné zasvěcení jsem ti zatím neudělil!“

„Tak mi aspoň prozraď: je to realita nebo trik?“

„Trik.“

„Ale když se toho můžeme dotknout?“

„Tak je to realita.“

„Pořád nic nechápu!“

„Nevadí. Už v téhle chvíli mi věříš natolik, že jsem schopen ti namluvit prakticky cokoliv. Mohl bych ti dát rozkaz, který bys vykonal, aniž by sis uvědomil, že to není tvůj vlastní nápad. To se u nás učí děti v řádové škole.“

„Já snad už nejsem dítě!“

Na to Feroz nereagoval. Naopak, ohlédl se směrem, ve kterém se za chvíli objevil jeden z jeho zvědů. Guy vyslechl jeho zprávu, pak se obrátil k maršálovi: „Tys poslal většinu svých lidí dobýt Charryho klášter?“

„Ano! A říkám rovnou, že je nestáhnu ani na tvůj příkaz! Touhle dobou už by měli tu rozvalinu srovnat se zemí...“

Feroz se tvářil velmi vážně. „Umíš se modlit, maršále?“

„Měl bych to umět...“

„Tak se modli. Za mrtvé, Žalm Davidův 23.“

Moltke pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. A Feroz řekl:

„Právě umírají.“


Charry ležel přitisknut nosem do rozryté směsi cihlové drti, rozbité omítky a kamenů, hlavu si kryl zbytkem pilíře a kolem uší mu hvízdaly kulky. Občas některá zazvonila o jeho přílbu nebo se zasekla do zdi před ním. Čas od času střílel také on, bez míření, spíš podle okamžitého pocitu, že by tam mohl být nepřítel. Taky obvykle byl; a bylo jich tolik, že se každý z obránců trefil, ať mířil kamkoliv. Mnozí obránci padli, další byli zraněni. Pokud ještě žili, dívky je odtahovaly z boje k ošetření Ohněm, který Sainé udržovala přímo v chrámové lodi.

Diana se plazila jako had, když se snažila přelézt k Charrymu.

„Hradbu... musíme pustit!“ vykřikovala. „Druhou linii...“

„Stáhnout se dovnitř? Tak jo...“

Charry se ohlížel, komu by příkaz předal, ale většina střílela a nevšímala si ničeho. Vypálil několikrát za sebou a přitom zas křičel svoje rozkazy; marně.

„Nálož!“ ječela Diana. „Vyhodí... hradbu!“

Před Charryho postavení dopadl granát, vybuchl a zasypal muže na zdi přeprškou hlíny a kamení. Charry potřásal hlavou a snažil se naznačit Dianě, že neslyší vůbec nic.

Ukázala mu na rukou, že je idiot a přijde na hradbě o život.

„Proč?“ zeptal se.

V té chvíli se země otřásla výbuchem. Střed hradby kousek od Charryho postavení vyletěl do povětří, vzduchem svištěly kameny a kusy cihel, Dianu zasáhl ostrý úlomek a rozsekl jí tvář. Bylo jasné, co to způsobilo; vojáci zajásali a vrhli se do prolomeného otvoru. Vzápětí je uvítala zuřivá palba obránců.

Charryho na hradbě přestali odstřelovat, teď se soustřeďovali na průlom; zato on se rozhodl jim pomstít a začal odstřelovat jejich střelce, skrývající se v provizorních úkrytech na kraji lesa. Měl jim co vracet, byli to ti, co stříleli po něm.

Najednou si povšiml, že po stráni sjíždí jezdec, svírající v pravici dlouhý blýskavý meč; mladý muž s rudými vlasy až po pás, zcela nahý, nepočítáme-li ozdoby, pomalování a tetování po celém těle. Jeho meč a tělo jeho i koně byly zastříkány krví, z rozšklebených úst vycházel ďábelský řev. Poznali ho: Rudý Iwar, nejmladší syn jarla Eýnarra Wulffssonna.

Ostatní Vikingové tu byli také; dojížděli na saních tažených chlupatými psy, přímo ze saní stříleli z pušek, vzápětí vyskočili a snažili se chytit koně padlých dragounů. Zabíjeli, zabíjeli, zabíjeli. Objevil se mezi nimi starý Eýnarr; Charry viděl jeho holou lebku, řetízkový pancíř a vlčí kožešinu na zádech. Starý se rozmachoval těžkým starodávným mečem, kterým bil nepřátele; když si všiml Charryho, obrátil se k němu: „Co je tady moje, bratře? Co mám obětovat Odinovi?“

„Všichni ti vojáci jsou nepřátelé! Vem si je!“

„Éééíííááá!“ zaječel stařec, pozvedl obě ruce a ukázal svým dětem na německé vojáky.

A tehdy si Bůh zastřel tvář a odvrátil zrak – neboť na Zemi sestoupil v celé své hrůzné kráse pohanský bůh Odin; a krev, která vytekla a skropila zemi, byla obětí jemu. Když Pánův zrak opět spočinul na tomto místě, nebyli tu už žádní vojáci.

K Charrymu doběhl Rudý Iwar; slzy mu tekly z očí, brada se třásla, ani nedokázal vyslovit, co chce. Charry se rozběhl tam, kam ho chlapec táhl: uprostřed mrtvých nepřátel tu ležel Eýnarr Wulffssonn, oči měl zavřené a chrčivě dýchal; na těle měl několik krvácejících ran, i z koutku úst mu prýštila krev.

Charry poklekl vedle starého jarla; byl tu Jednooký Brätt s obrovským bojovým kladivem, i další členové rodu Wulffssonnů, muži i ženy. Poznal Freyu ozbrojenou damascénskou šavlí, darem od Veroniky; vedla skupinu žen a dívek, jež si v zuřivém zabíjení pranic nezadaly s muži.

Eýnarr otevřel oči a přejel je neúčastným pohledem.

„Aha! Jste tady – všichni! To je dobře! Já... odcházím. Tam kam patřím: ke svým předkům! To je dobře! Žil jsem dlouho... a bylo to docela fajn!“ vydechl s jakýmsi uspokojením. „Umřít je taky dobrý. Budu mít dobrej doprovod – do Walhally!“ A rozchechtal se.

Rudý Iwarr pronesl něco vikingsky, přiškrceným hlasem.

„Jo, pravda, synku! Tohle je můj poslední rozkaz: Hlavou rodu po mně bude Brätt, řečený Jednooký. Tak to chci!“

Brätt před ním sklonil poslušně hlavu.

Pak se Eýnarrovy oči stočily k Charrymu: „No jo! S tebou jsem chtěl mluvit... bratře! Ty seš... Ech! Náš svět jde celej k čertu – a co my s tím, ha? Tak jsem si to vždycky myslel a tak to je. Proto jdu taky k čertu! Kdybych nešel, to bych se musel vztekat! Ten svět se točí moc rychle – na můj vkus! Moc se mění! Pche!“

Pozvedl ruku a dotkl se kolena Iwarra, který klečel u něho:

„Jo, přemejšlel jsem, co dělat. Nepřišel jsem na nic. Ten svět se mění; a my se neměníme. Možná budem muset. Až lidi tam u nás přestanou poslouchat svoje jarly. Blbá situace! Vláda mi zrušila titul! Pliju na takovou vládu, fuj! Jenomže... Brätte, budeš asi muset vycházet s vládou v dobrým. Aby je peklo pohltilo!“

„Ano, otče!“ zamručel znechuceně Jednooký.

„Všecky ty moderní vynálezy... škoda, že je nemůžu odnýst do pekel! Musíte s nima vycházet! Ať je to jak chce těžký!“ Obtížně oddychoval, ale při tom svíral čím dál víc koleno svého syna.

„Ale Iwarra jim nedám! Iwarra mám rád, je to můj syn, nejlepší, rozumíte! Z něho nesmějí udělat to, co z druhejch mejch dětí! Můj Iwarr musí bejt jako já, jarl Wikingů, jako ty, co vyjížděli na moře, aby...“ bolestně zasténal, ale pokračoval: „Iwarra dám tobě! Synku, vezmi svý jmění a ty mladý, co nemají chuť se plazit před kdejakou chátrou! A jdi s ním! Jdi s Charrym, rozumíš?“

Rudý Iwarr zvedl podmračené oči a pohlédl na Charryho. Potom se naklonil k otci a políbil jej na tvář.

„Jdi s ním, Iwarre! A bojuj za něho! On je tvůj pán, ty budeš jedním z jeho válečníků! Uctívej Odina a važ si jeho zákona; a nevěř, že je něco ztracený, že to zahynulo! To si myslej jenom ty měšťáci, co... Naše říše je pevná! Já teď odcházím do Walhally, budu tam na vás čekat... Už se těším! A pohřběte mě v drakaru, jak se sluší a patří! Žádný moderní nesmysly...“

Jeho vědomí se začalo kalit, slova přestávala být srozumitelná; ale ještě jednou se zvedl, rozhlížel se po všech kolem, potom se jeho tvář rozšklebila v úsměvu: „Měl jsem dost dobrý děti! Tak se tady všichni... mějte! Sbohem!“ Pak se jeho dech změnil v chrčení a hlava klesla dozadu.

Charry vstal. Cítil se unavený, zničený, víc mrtvý než ti, co svými těly pokrývali celé prostranství. Zastřel si rukama tvář.

A kdesi daleko začal Guy Feroz zpívat hebrejsky:

„Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku.

Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.

Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své.

Byť by se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti,

nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje...“


Naši jezdci ve vzorné spolupráci s Wulfssonny doposud honili zbytky nepřátelských vojáků po lesích, ale čarodějky se už dávaly do práce. Sainé zapálila Oheň tentokrát na volném prostranství před klášterem, protože sem ze všech stran přinášeli raněné. Byla jich spousta a dívky ošetřovaly každého, naše jako nepřátelské. Němci se ovšem zpočátku bránili; ale když si mohli vybrat mezi smrtí pod meči a sekerami neurvalých Vikingů nebo vstupem do plamene, rozhodovali se rychleji.

Jakýsi zmatený poručík jízdního oddílu se rozhodl využít rychlosti koní a Vikingům utéci; bohužel se v lese zamotal tak, že namísto k průsmyku a hranicím Říše zamířil k Treuheimu. Cestu měl zablokovanou Fineanovými pěšáky, ale to poznal, až když jej zastavila salva výstřelů. V tom zděšení ho napadlo prorazit silou a nařídil útok na šavle; dragouni se rozjeli proti úkrytům, za nimiž číhali Skotové, ti je sestřelovali po jednom, dokud nedostali rozum a neobrátili se na útěk.

Jeden z dragounů spadl s koně nedaleko místa, kde se ukrýval Martin le Goff. Ten muž zůstal vězet za nohu ve třmeni, kůň jej kousek táhl, ale pak se zapletl otěžemi do keřů angreštu a tam zůstal. Kůň řičel a pokoušel se utéci, ale v kterémkoliv směru mu překáželo buď křoví, nebo plot; také těžce raněný jezdec, jehož stále vláčel za sebou, ho zdržoval.

Martina napadlo koně chytit; moc nepřemýšlel, vyběhl z úkrytu a popadl otěže. Valach frkal, řičel, uši nebylo vidět, zato cenil zažloutlé zuby a vyhrožoval, ale zacházet s koňmi Martina už naučili, takže se snažil jej uklidnit. Uvolnil nohu dragouna ze třmenu, nechal ho ležet a snažil se odvést koně. Potom však se rozhodl jinak; jak ho odváděl, povšiml si šavle, kterou jezdec ztratil, sebral ji a zamával jí nad hlavou.

„Zvítězili jsme!“ křičel nadšeně. „Vítězství!“

Valach se znovu polekal a pokusil se vzepnout a napadnout ho kopyty, ale Martin hbitě uhnul. Naopak, při první příležitosti nasedl a snažil se zvíře krotit, jak ho to učili jezdci. Valach ho kupodivu poslechl; Martin zatočil šavlí nad hlavou a vyrazil za prchajícími Němci.

„Kam letíš, pitomče?“ volali na něj. „Vrať se, ty blázne!“

„To je vítězství!“ řval a ukazoval šavlí na zbytky dragounů. „Na ně! Chytíme je! Ukážeme jim...“

Pobídl koně stiskem holení a ten se poslušně rozběhl za ostatními. Martin se smál, cosi křičel a byl šťastný jako nikdy předtím. Ani si nepovšiml náhlé bolesti v prsou, která jej srazila s koně. Zapotácel se, pokusil zvednout, ale nedokázal to.

„Červené šátky, vpřed!“ vykřikl z posledních sil. „Kupředu... čeká nás... ten ostrov...“ poslední slovo zaniklo v chroptění.

Tak skončila cesta do ráje Martina le Goffa.


Nemocnici v bývalé celnici obsadila Tori. Šéflékař se nadmíru podivil, když do špitálu suverénně vkročilo černé stvoření, jehož pohlaví mohl určit jen podle hlasu. Nic nevysvětlovala, s nikým se nebavila, jenom si na cestě před celnicí našla vhodné místo a tam vykouzlila plamen Ohně, který hořel z ničeho. Mluvila německy, ale zároveň všemi jazyky světa; napovídala toho velice málo a jediné, co z toho mělo smysl bylo, že její Oheň vyléčí všechny rány, ale je třeba pospíchat, neboť ho ovládá nějaká osoba, která už zemřela a je nutno to stihnout, než opustí tento svět. Když přesvědčený vědec a ateista vyslechl, že mrtví zůstávají v tomto světě zhruba padesát dní po smrti fyzického těla plus mínus účinek karmických vlivů, jen žasnul.

Faktem je, že se vojákům do Ohně nechtělo. Černá dívčinka jim to předvedla, přičemž se před jejich zraky svlékla do naha; ani to pro ně nebyl běžný pohled. Nakonec se odvážil jeden, který byl zraněn na hlavě a domníval se, že na to stejně zemře. Oheň ránu vyčistil, zbavil ho horečky a posílil i v přesvědčení, že by mohl žít dál a dokonce se vrátit domů; to mu udělalo takovou radost, že začal Tori ochotně pomáhat. Doktor chvíli přihlížel; až do chvíle, kdy přinesli chlapa s břichem rozervaným granátem, Tori nechala spálit všechny obvazy a pak vnořila prsty do břišní dutiny a po paměti skládala k sobě střeva; to už nevydržel a šel si raději sednout stranou. Tori ošetřovala dál, zpívala si k tomu a vypadala, že ji to baví.

Nějaký důstojník, který byl sice zraněn, ale přesto mu zbylo dosti elánu, přišel za šéflékařem a pokoušel se ho přesvědčit, že je zcela nedůstojné slavných tradic německé armády, aby složila zbraně před jednou maličkou černou holkou a podrobila se zcela bez odporu. Vykládal, že ačkoliv ranění, jsou pořád ještě součást říšské branné moci a pokud se mají vzdát, potom po patřičném boji a likvidaci velkého počtu nepřátel. Doktor se jenom divil:

„Ale... vždyť nás nikdo neobsadil! Nikomu jsme se nepodrobili!“

„Tak proč si tady to děcko dělá, co chce?“

Doktor chvíli přemýšlel nad smyslem té otázky i nad odpovědí. „Nejspíš proto, že ví, co dělá.“ konstatoval potom.

„Jak to můžete dovolit? Kdyby přišli jejich vojáci, obklíčili nás a vyzvali ke kapitulaci, to bych chápal; ale takhle? Co když nás později někdo postaví před válečný soud, že jsme se nijak nebránili a nekladli odpor?“

„Člověče, nechtěl byste jít vymýšlet ty pitomosti jinam?“ ptal se lékař poněkud dotčen. „Já jsem rád, že to dělá!“

„Skutečně, pane? Dobrá – ale berte prosím na vědomí, že si váš postoj k této frapantní záležitosti budu pamatovat!“

Důstojník odešel a šéflékař pocítil chuť se napít koňaku; kromě jiného byl zapřisáhlým abstinentem a odpůrcem alkoholu, dokonce konal přednášky o jeho zhoubném vlivu. Teď mu to připadalo značně pošetilé a byl by si s chutí jednu dal.

Potom mu spadl kámen se srdce, protože konečně dojela nějaká skupina nepřátelských vojáků; pokud to je možno identifikovat. Zkrátka, parta mladíků na koních, vystrojených ve všech možných oděvech, z nichž asi dvě třetiny pocházely z vojenských uniforem. Každý z těch kluků měl meč či šavli, pušku, revolver; taky další zbraně podivného vzhledu a určení a většinou nějakou německou, získanou jako trofej. Na krku hrst amuletů, další ozdoby v uších, v nose, na rukou; vlasy původně dlouhé, leč upravené do podivných účesů. Na nejrůznějších místech těla tetování, většinou magické obrazce přinášející ochranu a štěstí. Hovořili nepochopitelným žargónem, v němž se dalo tu a tam rozeznat nějaké lidské slovo. Mnozí byli raněni, většinou lehce, ale někoho kamarádi podpírali v sedle a pomáhali mu sesednout. Tori je radostně uvítala a oni se chystali koupat v Ohni.

Šéflékař se pokusil zjistit, co jsou zač a který z nich je velitel. Dozvěděl se, že jsou převážně Poláci, ovšem někteří také z jiných zemí; patří k řádu Svatého Jiří, někteří však k jiným templářským lóžím. Jeho dotazy buď nechápali nebo se jim smáli; za velitele označili kluka, kterému mohlo být tak osmnáct a měl na čele v barvách vytetovanou Pannu Marii Czenstochówskou. Chvíli se dohadovali, jakou má mladíček hodnost; předešlý velitel byl major, ale padl v průběhu bojů. Kdosi předložil návrh, aby byl prohlášen kapitánem, což všichni odsouhlasili povytažením šavlí z pochvy a zaražením zpět s důkladným třesknutím. Měl z povýšení radost a nadšeně jim děkoval.

„Pane, ti lidé jsou blázni!“ upozornil šéflékaře důstojník.

„To nemohu vyloučit. Ale zdá se, že jsou spokojení!“

Poláci se rychle svlékali, při čemž jim déle než svléknout mokré a špinavé uniformy trvalo odmotat z krku jejich korálky, medailónky a přívěsky; sundávali také prsteny, náušnice, další ozdoby, pokud nebyly z čistého zlata. Těla měli vyzdobena pestrým tetováním všude, kde to jen šlo; také byli uprostřed zimy skvěle opáleni, čehož mohli dosáhnout pouze častým pobytem na slunci bez ohledu na zimu a mráz. I teď chodili bez zábran bosí ve sněhu; Tori je pozvala ke koupání, první vstoupil do Ohně a Němci jej sledovali, jak mu shořely zbytky vlasů a také krvavé rány. Když vystoupil z Ohně, spokojeně si procvičoval ruku, která mu předtím visela na pásce; po nebezpečně vypadajícím zranění zůstala jenom široká otevřená jizva.

Koupali se v Ohni jeden po druhém, vtipkovali a smáli se těm, kterým ohořely vlasy. Někteří se začali pošťuchovat a honit, kohosi hodili do závěje, další tam skočili sami a převalovali se ve sněhu. Mezi dvěma nastala krátká potyčka, během níž do sebe bili rukama i nohama s rychlostí, jakou Němci dosud neviděli; než si to stihli srovnat v hlavě, už bylo po boji a nebylo jasné, kdo vyhrál; smáli se tomu všichni včetně Tori.

Potom dojel další jezdec. Měl tygří kombinézu Charryho gardy, vykřikl na ně pár rozkazů a kluci se začali okamžitě oblékat. Zvládli to bleskově, naskákali na koně a vyrazili pryč, za tím chlápkem v pruhovaném. Němcům připadali jako zjevení.


Charry se nejdřív ujistil, že vítězství je skutečně konečné, převážná většina nepřátel mrtvých a zajatých a ubohé zbytky budou pochytány bez jeho osobní účasti; potom propadl záchvatu hluboké deprese. Veronika ho na hodinu uspala, stejně jako každého, u koho postřehla známky duševní nevyrovnanosti. Na tu dobu se ujal velení Horácio Almetta a okamžitě obnovil obvyklý stav kláštera: v chrámu se opět začalo zpívat, kuchyně chystala jídlo, čarodějky ošetřovaly raněné a zajatci snášeli mrtvé, aby je pokládali ke klášterní zdi.

Když jsem tam přivedl skupinu důstojníků v čele s maršálem, byl už klid a pořádek. Zajatci kromě mrtvých přinášeli i polámané zbraně, utrhané části těla a různé poztrácené předměty, vesměs bez dalšího účelu; to vše okamžitě vrhali do Ohně. Veronika vysvětlovala Almettovi, že podle Sainé je Oheň doposud pod vlivem čarodějky Andrey. Obě Panny vnímají její přítomnost a provádějí rozkazy, ale jsou si vědomé, že její vliv bude postupně slábnout, až ustane zcela. Ony samotné jsou schopny provádět některé běžné věci, avšak ne tak dokonale jako jejich paní; proč je tomu tak, nedokázaly vysvětlit ony Veronice a tím spíš ona to neuměla vyložit Almettovi.

Moltke měl strach, to jsem zřetelně vnímal. Guy Feroz ho nechal pod mým dozorem a odjel někam, kde ho bylo víc zapotřebí. Maršál se teď chystal na problémy s Charrym; ještě před tím však musel projet okolo dlouhé řady mrtvých v německých uniformách, kteří leželi u zdi a vyčkávali svého pohřbu. Byl to velmi depresivní pohled a nedivil jsem se jeho špatné náladě.

První se s námi setkal Tošio Yamanaki; maršálovi nevěnoval víc než zběžný pohled a poručil, abych ho odvedl do sklepa a někam zavřel, než bude čas se jím zabývat. Tošio měl za úkol udržovat v klášteře pořádek, což byl značný problém; pohybovali se tu jednak zajatci, které čarodějky prověřily, uvedly do stavu transu a přiměly k poslušnosti; jednak další, kteří tím ještě neprošli, ale byli ochotni dělat, co se jim poručilo. Obojí se nedali od sebe nijak rozeznat, ale ti druzí občas měli chuť někam utéci nebo se aspoň schovat. Rozkaz byl tomu zabránit, pokud možno bez poškození dotyčných zajatců. Tošio rozkaz plnil, ačkoliv s ním tak docela nesouhlasil.

Zcela jiný názor na věc měl Rudý Iwar. Dle jeho názoru měli být všichni zajatci obětováni Odinovi jako doprovod vznešeného jarla Eýnarra Wulffssonna. Iwar hodlal splnit otcův poslední příkaz, pohřbít ho v hořícím drakaru, do něhož posadí rovněž ostatní padlé Vikingy. Mrtvých bylo dost a mnohem víc raněných, kteří by svým ranám podlehli, kdyby nebyli ošetřeni Ohněm. Iwar si nebyl jist, co by bylo lepší, neboť čarodějky bryskně odmítaly brát ohled na vlasy ošetřovaných a cpaly bezvědomé muže do plamenů, aniž se ptaly na jejich mínění. Iwar zraněn nebyl a když si představil, že by měl o svou rudou hřívu přijít pro nic za nic, zuřil tak, že byl nebezpečný svému okolí.

Do této nálady se přihnala část dívčího oddílu pod vedením Maryšky. Mrtvé tělo Miguela d'Escambrray bylo prozatím uloženo ve sněhu vedle ostatních; když ho spatřila, propadla záchvatu hoře, blížícího se šílenství. Klesla na jeho mrtvolu, objímala jej, líbala jeho sinalou tvář a slibovala mu věčnou lásku. Potom se rozhodla, že bez něj nechce na světě žít, vytrhla svou dýku a než se jim podařilo vyrvat jí ji z ruky, způsobila si dvě hluboké krvácející rány v prsou. Na pokyn Valérie ji omyly Ohněm, potom uspaly a uložily, aby se vzpamatovala.

Rudý Iwar sledoval ten výjev s jistým despektem. V podstatě souhlasil s myšlenkou, že by žena, která někoho hluboce miluje, měla spáchat sebevraždu na jeho mrtvole a být pohřbena spolu s ním v jednom hrobě. Alespoň on by to od své manželky rozhodně vyžadoval! Tyto názory pronášel nahlas až do chvíle, kdy se naštvala Maryščina sestra Magda a počala se s ním hádat. Valérie je oba poslala do horoucích pekel, protože řvali, mávali rukama a překáželi právě tam, kde měla práci.

Iwar s Magdou poslušně odešli stranou; tam jí mohl konečně vysvětlit, jak si představuje skutečně důstojný pohřeb. Tedy, jeho otec Eýnarr bude posazen do své válečné lodi před hlavní stěžeň; ostatní padlí Vikingové usazeni na místa veslařů, vesla jim vložena do rukou. Za každého válečníka budou postaveni zajatci a přikováni, aby nemohli uprchnout. Jejich úkolem je pohybovat mrtvým válečníkem, aby se zdálo, že vesluje. Pak bude celý drakar puštěn na moře a zapálen, aby odvezl všechny padlé rovnou do Walhaly.

Magda se při té představě vyděsila; začala přesvědčovat Iwara, že je zaostalý barbar a že by měl buď zahynout bídnou smrtí, nebo začít pilně studovat. Iwar neměl nic proti studiu a vykládal jí, že prozatím zvládl znalosti v rozsahu fakult medicíny, veteriny, matematiky a filozofie; co ještě dalšího by mu radila? Taky ve volných chvílích pilně čte všechno, co mu přijde pod ruku; ježto byl oblíbencem starého Eýnarra a nemusel v podstatě dělat nic jiného než cvičit se v boji, měl na čtení spoustu času. Jaké znalosti mu podle ní chybí?

Magda se vyděsila a rozčílila; vyčetla mu, že je pitomec, přes všechny svoje znalosti. Zvlášť v případě, že hodlá nějaké zajatce obětovat Odinovi, ať už spálením spolu s drakarem nebo podřezáním mečem na kamenném oltáři. Iwarovi zajiskřily oči a vyptával se, jaký způsob oběti by mu poradila. Vysvětlovala, že vůbec nesouhlasí s jakoukoliv obětí Odinovi. Iwarr se zamyslel; pak se radostně rozesmál a řekl, že tedy obětuje zajatce Thorovi, což je dokonce lepší, neboť je to bůh války a krev ho potěší.

Magda začala ječet. Vyčetla Iwarovi, že je blázen, sadista a šílený maniak, což nepopíral. Dále řekla, že ho v životě nechce vidět, což byl ovšem problém, byl darován Charrymu a nepochybně se stane členem jeho dvora, na což se těší. Vzhledem k tomu, že se dorozumívali německy, což nebyla mateřská řeč žádného z nich, došlo k jistému nepochopení: Magda Iwara ostře upozornila, že se zásadně nikdy za žádných okolností nestane jeho milenkou a nedá se k tomu donutit prosbami ani hrubým násilím. Iwara ta myšlenka dosud nenapadla a nějakou dobu nemohl dost rychle pochopit, jak na to přišla. Snažil se jí vyložit, že nemá o její lásku zájem, zatímco ona ječela, že nemá zájem o něj. Pak mu došlo, že je to jediný způsob, jak na určitou dobu zarazit její neustálé impertinentní poznámky; a že byli mimo hlavní dění, strhl ji do sněhu a zmocnil se jí. Matné pokusy o odpor překonal fackou, po níž se jí spustila z nosu krev. Magda sice řvala a bránila se, ale pokud to viděli nějací lidé, neodvážili se do zábav vikingského prince zasahovat.

Jejich hra trvala dlouho a skončila, až když se Iwar vyčerpal. Magda v průběhu toho změnila svůj zásadní nesouhlas se vším až na podmíněný nesouhlas s bitím do obličeje. Pokusila se vysvětlit Iwarovi, že nesnáší surové zacházení, týrání a bití, zvláště když si to nezaslouží. Připustila, že nebude protestovat, když facku dostane právem, protože něco provede nebo neposlechne dost rychle jeho příkaz. Ale jinak ne! To by musela být proti!

Iwar ji ujistil, že ji nebude bít proto, že si to zaslouží, ale že ho to baví. Až doposud všechny své partnerky při milování surově mučil, zvlášť co se dozvěděl, že je to duševní úchylka zvaná sadomasochismus. Magda namítla, co by dělal on, kdyby se dívka pokusila způsobit mu bolest. Iwar se rozesmál a prohlásil, že se k tomu snažil přimět každou, se kterou se seznámil, ale žádná nebyla dostatečně způsobilá. Vyzkoušel i některé svoje sestřenice a nevlastní sestry, které jsou sice jako divoké kočky, koušou a škrábou, ale nevydrží a jejich fantazie ve vymýšlení nových muk je velmi omezená. Předvedl některé jizvy, které mu způsobily a které doposud považovala za válečná zranění; pak jí prozradil, že nejvíc ho vzruší, když ho znenadání kousne, nejlíp až do krve; a hned předvedl, co to způsobí. Potom je našla Káča, která se přišla zeptat, zda nepůjdou na oběd.

Magda zjistila, že mezitím čarodějky zvládly ošetření většiny raněných a uvedly klášter do dost přijatelného stavu. Přivezly taky Dunbara a Lukáše Anczewskiho, oba těžce raněné, ošetřily je a uložily k Donaldu MacLawwenovi. Donald byl ovšem už v pořádku, uzdravoval se a nadšeně souhlasil, že jeho armáda zvolila plukovníkem Fineana; rozhodl se nechat velení pluku jemu a pokud bude mít sám snahu něčemu velet, vycvičit si nové vojáky z řad mládeže, zajatců, otroků a náhodných kolemjdoucích. Ta myšlenka se velmi zalíbila Lukášovi i Janovi; Julka je tedy nechala spřádat na lůžku plány a šla se podívat, jak se daří sestrám.

Maryška doposud spala a bylo záhodno ji nechat, takže s Magdou zalezly stranou a Magda se nadšeně vychloubala, jak se jí povedlo svést divokého Vikinga, o němž si zatím nebyla jistá, zda je člověk nebo nedokonale ochočené zvíře. Julka jí to schválila, Iwar se jí líbil, i když po násilnostech netoužila. Magda se tedy svěřila, že jí to taky moc radosti nedělá – na druhé straně jí činí potěšení působit bolest Iwarovi. Líčila četné nápady, které se doposud neodvážila vyzkoušet v praxi; následkem toho Julka usoudila, že ti dva si budou rozumět.

Charry byl probuzen po dvou hodinách, ale že Veronika zvolila léčivý spánek v hlubokém bezvědomí, plný činorodé aktivity. Ze všeho nejdřív konstatoval, že bylo dosaženo velkého vítězství, a že je nutno tento fakt zveřejnit. Generál von Kronnenberg požádal, aby mu bylo dovoleno se o to postarat, což Charry velkomyslně dovolil.

Takže se starý pán vypravil do Treuheimu a vyděsil místního poštmistra požadavkem, aby ho telefonicky spojil s generálním štábem v hlavním městě. Poštmistr mu vysvětlil, že přestože už ví o vynálezu telefonu a dokonce o tom četl v poštovním věstníku, do Treuheimu tento vynález dosud nedorazil a neočekává se, že by byl v nejbližší době zaveden; určité naděje byly vkládány do příchodu německé armády, avšak teď, když byla ta možnost zcela zamítnuta, zajisté...

Kronnenberg se rozzuřil, ale nepožadoval, aby byl zrádce na místě zastřelen. Naopak, spokojil se s vysláním jiskrové depeše pomocí telegrafu, který již zaveden byl; popsal v ní celou bitvu, zvláště zdůraznil geniální Charryho velení. O sobě toho moc neřekl a choval se skromně; pouze přiznal, že byl celou dobu členem štábu a byl přítomen všem událostem.

Ovšem vrchní velení a následně celý vládní aparát to pochopilo zcela jinak. Především se nedomnívali, že by Charry byl schopen geniálně řídit bitvu; stejně tak nepřicházelo do úvahy, že by to svedli jeho podřízení, pošetilí podivíni věřící ve strašidla, kouzla a čáry. Kdo byl tedy vlastně geniálním strůjcem onoho velikého vítězství? Nepochybně sám generál Kronnenberg; panovalo o něm sice již dlouho mínění, že je zcela senilní, ale to byl zřejmě omyl a záměrná dezinformace, šířená některými osobami (já je mohu jmenovat, jsou to moji konkurenti v úřadě!) Ve smyslu těchto informací byly vydány instrukce tisku a ten spustil nadšené tirády na generála Kronnenberga.

Současně se do města vrátil také Arne Fousek ve společnosti své krásné milenky Širin. Okamžitě vydal zvláštní číslo Naší pravdy s plastickým popisem bitvy i vítězství. V jeho podání to vypadalo tak, jako by v tom boji lidé téměř nebojovali; jen okolo Živého Ohně stála skupina mágů, zpívali zaklínadla a veškerou práci za ně obstarala parta příšer, strašidel, pohanských bohů a démonů, přivolaných za tím účelem z nejhlubšího pekla. Jedinou závadou na tomto líčení bylo přesvědčení Širin, že musí mermomocí vysvětlit čtenářům každý detail, který znala, takže většina popisů nebyla normálnímu člověku srozumitelná.

Byly tedy vydány dva zcela protichůdné popisy bojů a čtenáři si z nich mohli vybrat. Udělali to jako obvykle: byli zcela zmateni.


Maršál Moltke ukázněně vyčkával, až si na něj Charry udělá čas. Dočkal se brzy, neboť též Charry věděl, co je jeho povinností. Přišel za Moltkem do jeho vězení; maršál vstal, ale neřekl nic, ani jej neuvítal. Jen vyčkával.

Také Charry mlčel a prohlížel si toho muže. Po pravdě řečeno, nečekal, že by zajal tak význačnou osobnost; teď ho odhadoval a přemýšlel, jak s ním dosáhnout nějaké dohody. Konečně řekl:

„Jak se zdá, maršále, zvítězili jsme.“

„Ano, pane – je tomu skutečně tak.“ řekl Moltke váhavě.

„Z tohoto faktu pro vás vyplývají některé skutečnosti.“

„I toho si jsem vědom.“

„Například nutnost... zastavit ofenzívu vaší armády.“

Moltke zaváhal. O žádné další ofenzívě neměl zpráv a mohla to být pouze Charryho domněnka; ale také mohl mít informace od svých čarodějek. Takže maršál řekl:

„Nejsem si vědom, že by válka měla pokračovat.“

„Tím chcete říct, že za vaším sborem už nejde žádný jiný?“

„Mým úkolem bylo obsadit pohraniční území a držet je, dokud se vyjednáváním nedosáhne diplomatického vyřešení. Tento úkol se mi ovšem nepodařilo splnit.“

„Diplomaticky vyjednávat ovšem přesto můžeme!“

„Je o čem, hrabě Guyrlayowe?“

„Vyjednávat je vždycky o čem.“

Moltke se snažil neusmívat se a nedávat najevo uspokojení. Ten člověk očividně nechtěl dál bojovat. Moltke mu dovolil promýšlet varianty jednání; potom sám opatrně začal:

„Je mi velice trapné uznat porážku, pane; ale jsem nucen vám přiznat, že jste porazili neporazitelnou armádu!“

Očekával, že Charry jeho bonmot ocení; ten však řekl:

„Vyhráli jsme jednu bitvu. Nemyslím však, že celou válku!“

„Nebude žádná další válka.“ řekl tedy Moltke naplno.

„To mi můžete slíbit?“

„Jako velitel říšské branné moci.“

„A co císař? Nerozhodne třeba jinak?“

„Pokud mi bude umožněno císaře správně informovat, tak ne!“

„Samozřejmě budete mít možnost císaře informovat, maršále.“

Moltke opět chvíli mlčel a vyčkával, co Charry řekne dál. Ten mlčel a tvářil se... neutrálně. Kdyby se nejednalo o tak vysoce postavenou osobnost, Moltke by řekl: tupě.

„Jsem si vědom, že vítězství nedosáhla armáda vašeho státu. Ta by pravděpodobně kapitulovala během několika hodin. Porážku nám způsobil řád Templářů; je to tak?“

Charry se na jediný okamžik zatvářil chápavě, ale okamžitě se ovládl. „Řád Templářů není žádná oficiální organizace.“

„Tím chcete říct, že ti lidé kolem...?“

„Jsou žoldnéři, najatí naší vládou. Mým prostřednictvím. Dalo by se to říct tak, že jsou moji přátelé.“

„Chcete říct, že řád nemá žádné vlastní politické cíle?“

„Měl by snad nějaké mít?“

Moltke se usmál. „Po tomto vítězství může řád žádat cokoliv.“

„Co například?“

„Přímé vyjednávání představitelů řádu s naší vládou. Máte právo vyslat svoje lidi do Berlína k oficiálnímu jednání, nechápete? Můžete tam dokonce zřídit... nějakou svou misii!“

„Misii Templářů v Berlíně?“

„Proč ne? Dělá se to přece tak: když nějaký církevní řád dobude určitou zemi, musí obracet místní pohany na víru. Zřídí misie, vyšle zkušené odborníky a začne shánět kontakty na místní občany, zvláště šlechtu. K obapolnému prospěchu...“

Charry potřásl hlavou. „Pěkný žert, maršále. Máme tedy zacházet s císařským Německem jako s nějakým pohanským knížectvím v Africe a začít je kolonizovat? Ve dvacátém století?“

„Dvacáté století... ovšem, vy se ho dožijete, jste mladý. Pro mne to bude údobí bezmocného stáří. Můj život je plně zakotven do našeho století; na to příští se netěším!“

„To není odpověď na moji námitku.“

„Říkám vám pouze, co máte právo žádat od Říše.“

„Rozumím. Aby se podřídila Templářskému řádu. Udělá to?“

„Podřídila... to je silné slovo. Spolupracovala. To je hezčí.“

„Říše je ochotna spolupracovat?“

„Já jsem ochoten o tom jednat.“

Charry mlčel a nechápal. Moltke usoudil, že mu musí pomoci:

„Je pro nás výhodnější mít diplomatické zastoupení vašeho řádu přímo pod okny císařského paláce. Na očích...“

„S možností, že budeme šířit svoje... myšlenky?“

„Tuto činnost provádějí všechny diplomatické mise. Každé velvyslanectví má okruh přátel, mezi nimiž šíří své názory. Jsme si toho vědomi a rádi se zúčastňujeme jejich akcí, pokud nás pozvou...“

„Řád Templářů by nepořádal plesy a recepce!“

„Nýbrž vědecké přednášky. Za svou osobu vám slibuji, že bych se jich docela rád zúčastnil.“

Charry si to musel promyslet a Moltke to věděl. Očekával, že po této informaci se vzdálí a půjde se poradit se svými důstojníky; ale Charry zvedl hlavu a řekl: „Co dál?“

„Dál... to je otázka budoucnosti. Mírové smlouvy, třeba.“

„Je možné jí dosáhnout?“

„Mohl bych vám v tom být nápomocen. Zkuste uvažovat... o vaší oficiální návštěvě v Berlíně, u příležitosti jejího podepsání. Zařídím vám slavnostní audienci u císaře...“

„To si přejete vy nebo císař?“

„Až sdělím císaři svoje informace, bude si to přát.“

„A křeslo v říšské radě?“

Charry to řekl docela tiše, ale Moltke najednou pochopil, že ta jeho tupá, nechápavá tvář je jenom maska. Ale odpověděl klidně:

„Ano.“

„A obnovení Svaté Říše Římské Národa Německého?“

„Ano.“

„Světská moc císaři, duchovní řádu?“

„Tak nějak.“

„Co na to Církev Svatá?“

„To by měl být asi váš problém, ne? Templářský řád je vojenská moc, která má církev chránit!“

„Navzdory tomu jsme s ní momentálně v rozporu.“

„Představitelé církve jsou lidé moudří a uvážliví. Jsou schopni pochopit situaci ve všech souvislostech. Papež určitě otcovsky přivine velmistra Templářů na svou hruď, jestliže uvidí jeho moc a sílu. Bude to samozřejmě vyžadovat nějaká ujištění...“

„Stejně tak jako já budu muset dát některá ujištění císaři, než zasednu v jeho radě; že?“

„Pochopitelně. Vyjednávání musí proběhnout. Ale jménem císaře mohu slíbit, že vaše rozumné požadavky budeme akceptovat.“

„Co považujete za rozumný požadavek?“

„Pro začátek: tahle země je vaše. Obhájil jste si ji.“

„Moje osobně nebo našeho státu?“

„To si rozhodněte sám. Císař přijme jakékoliv vaše řešení.“

„I kdybych se prohlásil velkovévodou a obsadil ji?“

„Udělejte to. Obyvatelstvo bude bez sebe nadšením; už předtím vás nekriticky obdivovalo, teď se toho bude samo domáhat...“

„A dosavadní představitelé státu?“

„Zaručíte všem buď udržení stávajících postů, nebo povýšení. Kromě několika bezvýznamných jedinců nebudou protestovat. Poradil bych vám zřídit něco jako Horní Sněmovnu v Británii: ty největší pitomce povýšit do šlechtického stavu a nechat zasedat, třeba v Senátu. Budou tam žvanit a žvanit a vy zatím prosadíte svou se schopnými lidmi, které dosadíte na klíčová místa.“

„Vy byste to tak udělal?“

„Kdybych měl tu možnost, už by se tak stalo.“

Charry se snažil nedávat najevo, že tu možnost promýšlí.

„Obávám se, že toto řešení by vzbudilo určitý odpor! Jak mezi obyvatelstvem Německé říše, tak v okolních zemích...“

„S tím počítáme.“ usmál se Moltke. „Budeme pochopitelně zachovávat velmi opatrný postup! A spoléháme na řád, že se také bude chovat patřičně... uvážlivě.“

„Obvykle to děláme.“

„Myslím, že uzavření příměří bude kvitováno příznivě. Pak dojde na vyjednávání o mírové smlouvě, během něhož se Evropa uklidní a bude spokojena. Součástí vyjednávání bude zřízení té Templářské misie v Berlíně. Po uzavření mírové smlouvy by nemusela být hned zrušena, může trvat jako jakési neoficiální vyslanectví.“

Charry pokrčil rameny; to nemohl sám rozhodnout.

„Je tady ještě jedna drobnost: Řád Německých Rytířů. Nebo také Řád Panny Marie. Černý kříž v bílém poli.“ řekl Moltke.

„Ano, vím. Co je s ním?“

„Funguje jako zájmová organizace vyšší šlechty.“

„Co s ním tedy bude?“

„Pokud vím, Templářský řád je složen z mnoha součásti, které spolu více méně spolupracují, ale mají vlastní velení. Dokázali byste považovat Německý řád za jednu ze svých lóží?“

„Jistě... ale budou s tím souhlasit oni?“

„Zcela jistě ne.“

„Takže co?“

„Templáři budou prohlašovat, že Německý řád je jejich lóže. Německý řád může vykládat, že to není pravda. Za tím účelem se povede řada jednání na nejrůznějších úrovních, od velmistra až po vesnické rytíře. Oficiální a neoficiální sbližování...“

„Taky hezký; jak dlouho?“

„Dokud si všichni na tento stav nezvyknou.“

„Vy na veřejné mínění nemáte moc dobrý názor, že?“

„Zajisté ano; veřejné mínění nám může být velice k užitku, pokud je umíme správně využívat. Vidíte přece, že na něj beru maximální ohled a dokonce... se řídím názorem lidu!“

„Vhodně upraveným...“

„Pochopitelně. Lid si obvykle myslí to, co se mu poradí. Musíme být samozřejmě obezřetní a nejít na věc násilím... Když přijdeme s novou myšlenkou, musíme lidem opakovat tak dlouho, že je to jejich přání a k jejich prospěchu, až si tím budou jistí. Pak můžeme dělat prakticky co chceme.“

„Kdybychom se tím řídili, nemohli bychom být ničím překvapeni!“

„Obvykle dochází k závadám, když něco včas nepostřehneme. Tyto pravdy zná též protihráč; i vy jich využíváte, hrabě. Já chci jen naznačit, že nejsme proti vám, ale s vámi!“

„Tam venku u zdi ještě leží mrtví, kteří tuhle pravdu dost rychle nepochopili. Vážně považujete za správné padnout si do náruče nad jejich mrtvolami?“

„Ano. Právě tento okamžik je nejvhodnější. Vaši mrtví svou krví vybojovali vaše vítězství! Jsem poražen a přiznávám to. Jsem ochoten vykonat jménem svého státu veřejné pokání. Ostatně, větší část těch mrtvých je mých...“

Charry se mračil. „Vám jich možná líto není, ale já je osobně znal! Zemřeli mí přátelé, chápete? Komthur Miguel d'Escambrray, kněžka Ohně Andrea, jarl Eýnarr Wulffssonn, starý Wilfrid von Rhode, král rysů Azgarr z Glennarru, náčelník vlků Wart... spousta mužů, žen, dokonce dětí! Ty všechny jsem měl rád, každého z nich... a teď mám vyjednávat s jejich vrahy?“

„Co tedy chcete? Vpadnete do Německa a budete se tam mstít?“

Charry sklopil oči.

„Já vám nenabízím, abyste nahradil svoje přátele mou osobou, to bych si v životě nedovolil! Vím, že jste... Také řada mých přátel tam zahynula! Ale já si jsem vědom, že se to už nedá změnit. Ti lidé jsou mrtví a já nad nimi mohu jenom plakat...“

Charry pořád ještě nic neříkal.

„Považoval byste za správné, abychom aspoň uspořádali společné pohřební obřady? Zúčastním se jich... jako váš zajatec. A vydám příkazy, aby vás všichni ostatní zajatci plně poslouchali...“

Charry neřekl, že toho už dosáhli daleko snadněji. Namísto toho řekl: „Ano, jste naším zajatcem. Prozatím vám neumožníme volný pohyb, ačkoliv... zajisté se můžete pohybovat volně po areálu kláštera, přidělíme vám zkušeného strážce, který vás bude stále doprovázet. Snažte se mu nedělat obtíže...“

„S radostí. Doufám, že to bude společensky příjemný člověk.“

„Nebude to člověk. Bude to tygr Aflargeo; znáte ho.“

„Ach ovšem, ten sympatický pruhovaný mládenec... nosí v uchu můj válečný kříž jako ozdobu.“

„Už jsem mu za to vynadal. Chcete ho zpátky?“

„Rozhodně ne. Ten tygr se mi líbí, mluví dobře německy... umí ještě víc?“

„Mluví několika jazyky, slovem i písmem. Později vám možná přidělím někoho jiného, ale Aflargeo je osoba, které naprosto a bezvýhradně důvěřuji. Nejlepší možný hlídač...“

„Děkuji za tu poctu.“

Charry měl chuť říct, že to není pocta, ale neřekl. Rozloučil se a šel rovnou za Almettou; ten se právě ukládal k odpočinku.

„Je to přesně to, co jsem od nich čekal.“ usmál se.

„Je to to, za co jsme bojovali?“

„V podstatě ano. Ovšem jestli se spojíme s Německem a budeme za ně bojovat, to nevím. To by musel říct Baarfelt jako velmistr; nebo to rozhodni ty jako arminský císař. Mně je to v podstatě jedno, jsem starý člověk a nejradši bych... Víš, láká mne dožít někde v klidném, tichém klášteře...“

„To mě láká taky, ale silně pochybuji, že bychom toho dosáhli. Ty jsi na to příliš činorodý...“

„Hlavně unavený, Charry. Jdi a nech mě spát!“

Charry mu popřál dobrou noc a šel.


Charryho navštívil Raymond Aswastarr; důrazně žádal, aby byly uspořádány pohřební obřady za všechny zemřelé, a to pokud možno během této noci. Charry se ani neptal na důvod, byl jasný: hmotná těla jsou pro mnohé duše ještě příliš přitažlivá, takže krouží kolem a pokoušejí se nadále ovlivňovat situaci, nyní zásadně k horšímu. Ray tvrdil, že mezi některými dosud dochází ke sporům a potyčkám, což zpětně zhoršuje situaci živých. Působil značně znepokojivým dojmem a Charry si nepamatoval, že by ho během bojů zahlédl; opatrně se na to zeptal a Raymond trochu zdráhavě vysvětlil, že v té době vedl souboj proti bytostem, jejichž jména by veřejně raději nevyslovoval.

„Dámy ze sekty Zlých jazyků ti zřejmě řeknou, že jsem se celou bitvu ulejval někde v závětří. Jestli chceš, věř tomu, mně je to jedno. Říkal jsem Almettovi, že v přímém boji nebudu k ničemu.“

„Ty jsi přece byl odjakživa dobrý bojovník!“

„Jsem pořád. Postav mne proti soupeři, já ho přemohu a donutím se podrobit. Ale nesmím mu ublížit ani nikoho zabít. Na to čekají a já bych jim nerad dával šanci mě napadnout. Mám na druhém břehu dost osobních nepřátel.“

„Kdo jsou, ti oni?“

„Nevím, jak je chceš nazývat. Staří bohové a jejich služebníci. Démoni, ďáblové, skřeti, příšery. Bytosti z dob, než do těchto krajin přišel kříž. Možná ještě starší než Keltové.“

„Jsou tak důležití?“

„Důležitější než myslíš.“

„Z jakého důvodu?“

„Oni jsou pořád tady, Charry. Nikam neodešli, jenom se skryli. Čekají na svou šanci – a tys jim ji poskytl svou válkou.“

„Někdy bych byl rád, kdybys mi to vysvětlil!“

„Nemám na to čas ani náladu; ačkoliv, ty toho znáš dost, abych ti mohl něco stručně říct. Čím víc čarodějů na jednom místě, tím snadněji se to probouzí. Jsou někteří lidé, kteří to přitahují. Třeba Baarfelt a jeho potomci. A předkové, samozřejmě. Já jsem se vyspal s Baarfeltovou dcerou... dcerami. Spojil jsem se různým způsobem se všemi Baarfelty, co jsou. Kromě jiného jsem zjistil, že totéž udělal před několika stoletími někdo z mých předků. Taky já jsem Baarfelt, i když to už na mně není vidět.“

„V pořádku. A dál?“

„Přišli a začali se vměšovat. Lidé to většinou nepoznají, dokud se nezastaví a neohlédnou. Ty to můžeš nejsnadněji poznat na našich princeznách; jak začnou vymýšlet svoje hry, je to tady!“

„To dělají prakticky vždycky, když se sejdou!“

„No ovšem, protože to chodí s nimi. Zachvacuje další a další kusy, doposud nedotčené. Některé víc, některé méně. Nakonec to zasáhne všechny, i náhodné kolemjdoucí.“

„Proč to nezahání kříž?“

Raymond se v rozpacích dotkl osmihrotého kříže, který nosil na krku. „Kříž je symbol jako jiné. Chrání proti přímému zásahu, asi jako kruh křídou na podlaze. Nechrání, když je sám vyzveš.“

„Vyzýváš je čím?“

„Nerozvážným jednáním. Můžeš mít kříž na krku, na čele, prsou, plášti, třeba i na zadku; ale bodneš a proliješ krev, a tím způsobíš potěšení něčemu z temnot! To je daleko jasnější modlitba než všechny, které přednášíš před oltářem!“

„Mnoho našich lidí dnes zabilo své nepřátele!“

„Já vím. Všichni dostanou trest, ale to víš sám. Ty největší, protože jsi velitel. Ale tebe zajímá, co oni v bitvě. To je pro ně největší šance. Jsou taky ti shora, a jejich souboje bývají tvrdší než lidské. Obojí jsou prakticky nezničitelní; jejich šance je, když se nad nimi slituje Pán a pošle je jinam.“

„Ti shora dělají co?“

„Prakticky jen to, že brání těm zespoda zasahovat přímo. Kdyby toho nebylo... ne, špatně. Když přišli Vikingové, přivedli posilu těm zdola. Kdybys viděl, co všechno vystoupilo ze stínu... Proto bylo tolik mrtvých. A taky Feroz...“ Ray se zachmuřil.

„Co provedl Feroz?“

„Je velice... rozladěný. Měl rád Miguela Estragona. Vzteká se, že odešel a on ho nemohl zadržet. Měl s ním velké plány.“

„Slyšel jsem o nějakém... démonovi.“

„Ale ne, to nic nebylo. Guy se udržel, nepustil ho ze řetězu. Přišly tam tvoje kočky, ty oni nemají rádi, protože je vnímají. Kdyby ho byl nechal... nepřežila by to živá noha!“

„Guy... o tom se taky povídají všelijaké věci.“

„Guy Feroz si s nimi hraje už hodně let, Charry. Víc let, než si umíme představit. Hodně se za ta léta naučil. Kdyby zemřel, je otázkou, zda jeho tělo vydrží do pohřbu. Podívej se na Andreu, té dlouhá léta udržoval mládí Oheň; teprve teď ji můžeš vidět, jaká doopravdy byla. Feroz někdy mluví, jako by byl při tom, když stavěli v Palestině hrad Krak de Chevalliers; možná jezdil jako ochránce s karavanami do Číny! Mnohokrát za tu dobu zemřel, někdy dost nepěkně... Povídá pokaždé něco jiného a vysmívá se každému, kdo chce znát pravdu.“

„Přece se o něm musí něco vědět! Někdy se narodil, má rodinu, příbuzné... třeba děti!“

„Nemá rodinu, příbuzné ani léno. Měl řadu milenek, ale nikdy se mu zatím nenarodilo dítě. Když jsem byl mladý, povídalo se o něm, že krade děti; vychovává je jako mágy. Má dost peněz, to ano; osobně si myslím, že prodává horoskopy, umí to dost dobře. Může to dělat, není to jeho hlavní profese. Taky může léčit lidi, zvířata nebo celé národy. Může ledacos...“

„Proč není komthurem?“

„Divím se, že je vůbec rytířem. Nejspíš přijal zasvěcení, aby ho nikdo neotravoval hloupými dotazy. A nevím taky od koho, možná ještě od Jakuba Molaye, co víš? Zeptej se ho, jestli máš chuť léta přemýšlet, co je u něho pravda a co lež.“

„Je víc takových?“

„Jistě. Luigi Pietrangelli, velký čaroděj. Nicolo Fulcanelli, který možná někde žije a možná jenom spí. Kateřina z Flammelu, jeho dcera. Zaklínačka Ohně...“

„Ale... tu jsem viděl na vlastní oči!“

„Měl jsi štěstí. Já taky, ale už je to dávno. Mohlo jich být o jednoho víc, kdyby Miguela nezlákala žena...“

„Myslíš, že Maryška...?“

„Feroz měl v plánu vychovat velkého čaroděje. Rytíře sedmého zasvěcení. Vláčel ho léta po všech končinách světa a vyhledával mu kontakty na ty nejlepší z nejlepších. Některé má s sebou, třeba Durvásu a toho Indiána. Jenže přišla žena...“

„To je tak zlé?“

„Ženská je největší nepřítel každého duchovního učitele. Dokáže naučit svého žáka odolávat různým pokušením, ale mnohdy nesvede ho obrnit proti krásným očím a vůni její kůže. I velký čaroděj dokáže dát svoje poznání všanc, když se zamiluje...“

„Feroz se taky dvoří ženám!“

„Počkej, tos nepochopil. Estragon měl spoustu ženských, ale žádné z nich nepodlehl; ony podlehly jemu. Láska je souboj svého druhu, záleží hodně na tom, kdo vyhrává a kdo podlehne. Jestliže si ženu podřídí, je to v pořádku. Ale Estragon jí podlehl.“

„Maryška ho strašně miluje!“

„Právě, to je ten důvod. Ona jeho, on ji... Varovali ho, že mu jde o život. Jenže on se staral víc o ni než o svůj život. Spojil se s čarodějkou Andreou, vložil život do rukou další ženy; další pošetilost. Zbavil se ochrany své hřívy; nebyl takový blázen, aby se dal ostříhat, obětoval ji Ohni, ale i tak... když Oheň uhasl, uhasl i jeho život.“

„Myslíš, že to věděl?“

„Myslím, že mu to bylo jedno.“

„Proč přišel Guy Feroz?“

„Přišel tomu zabránit. Jenže přišel pozdě. Teď má zlost a bude hledat, na kom se vyřádit. Nedej na to, že na něm není nic vidět, u něho to může trvat léta. U závodů na zpracování obilí, řízených mytologickými bytostmi, je poměrně nízká produktivita práce vyvážena naprostou spolehlivostí. Feroz pracuje stejně pomalu jako Boží mlýny. Taky nesmí udělat závažnou chybu.“

Charry potřásl hlavou. Bylo to na něj hodně složité a on neměl rád složité věci, ale byl nucen to vydržet a nechat si vše pečlivě projít hlavou.

„Ano,“ vzpomněl si, kvůli čemu za ním vlastně Raymond přišel. „Vyřiď všem ostatním mágům a čarodějům, že souhlasím s pohřbem této noci. Ať se postarají o patřičné obřady.“

Aswastarr se uklonil a odešel.


Nejdřív ze všeho odjeli Vikingové. Odvezli s sebou mrtvá těla jarla Eýnarra i všech ostatních, ale odmítli přítomnost kohokoliv dalšího; zvědavou Magdu to sice urazilo, ale nemohla nebo se neodvážila s tím nic dělat. Pro jistotu se rozhodla být opatrná, po táboře se už stejně dík prostořeké Káče roznesla zpráva o její svatbě. Pochopitelně vyvolala všeobecný souhlas, Julie ji otevřeně pochválila a co bude povídat Maryška...

Maryšku bylo nutno probudit. To bylo jasné, nikoliv však to, jak se bude chovat, až se probere z hypnotického spánku. Předtím se chovala zoufale, chtěla se dokonce zabít; teď tedy Valérie přistoupila k jejímu navrácení do života velmi opatrně, položila jí dlaně na hlavu a jemně hladila, zatímco z jejích prstů proudila životodárná energie. Maryška otevřela oči, poznala ji a dala na vědomí, že je vzhůru.

„Pojď!“ řekla Valérie. „Hranice je přichystána. Měla bys to být ty, kdo ji zapálí...“

„Měla bych na ní ležet po jeho boku.“ odpověděla Maryška.

„Ne. Budeš mít dítě! Cožpak si neuvědomuješ, že nesmíš?“

„Ale ano, vím to.“ Maryška vstala a chvíli hledala, co by si měla obléknout. Její uniforma tu nebyla a chvíli trvalo, než si vzpomněla na důvod: když se v zoufalství pobodala, vsunuli ji do Ohně i s ošacením, takže shořelo. Chvíli váhala, co obléci; měla s sebou jen oblek, ve kterém přijela, bílý kožíšek, který před tisíci lety v nějakém jiném lese hodil do sněhu a strhl ji na něj, aby se jí zmocnil. Oděv, ve kterém ji viděl poprvé.

„To je v pořádku,“ řekla Valérie. „Bílá je v jeho kultuře symbolem smutku...“

Maryška se tedy rychle oblékla a vyšla ven; připojily se k ní Julka, Magda, Tori; porůznu se objevovaly ostatní princezny, pokud nebyly přímo zapojeny v přípravách na pohřeb. Sainé se rozhodla spálit všechny mrtvé Ohněm, pokud to neodporovalo víře některého z pozůstalých; v takovém případě jim dopřála možnost uspořádat obřady, jaké chtěli. Avšak většina považovala Živý Oheň za nejčistší projev Pána a přála si s ním splynout.

Vévoda Miguel d'Escambrray byl uložen na hranici z větví, kolem níž obcházel Durvása a zpíval pohřební mantry. Maryška vydechla úžasem, protože jej téměř nepoznala: oproti obvyklému vzhledu byl oblečen v bílém, vlasy i vousy měl zcela oholené a čelo označené příčným tilakem oddaných Mahéšvary Šivy. Jeho krajané odhadovali, že jakmile válka skončí, odjede domů do Himálají, vzdá se všech ostatních činností a zbytek života stráví meditací, modlitbami a konáním zázraků.

Kousek dál od pohřebiště seděl Indián Tah-šwa. Mlčel, nehýbal se, zíral upřeně před sebe a tvář měl pomalovanou černě a červeně symboly nejvyššího smutku. Ještě dál bylo vidět postavy dalších Estragonových jezdců, v čele se setníkem Carlosem.

Maryšce znovu vyhrkly slzy.

„Ani mu nemám co dát na cestu!“ zaštkala. „Ani pramínek vlasů!“

„Přece jsi mu je dala!“ namítla Julie. „Už dávno...“

„Jak... jak teď budu žít?“

„Jak lidé žijí.“ odpověděla Valérie.

Za jejich zády vzplanula první hranice; to se loučila se svými sestrami a svým Ohněm Panna Andrea. Spolu s ní bylo spáleno mnoho nepřátel; ne jako doprovod duše do říše stínů a otroci kdesi v jiném světě, spíš proto, aby svou svatou osobností očistila ty nešťastníky od jejich hříchů. Panny nepovažovaly mrtvé tělo za něco zvlášť důležitého; soudily, že je pouze třeba je rychle, čistě a s jistou dávkou úcty zlikvidovat. Bylo kdysi domovem duše, zasluhuje tedy ohleduplnost.

Přišel k nim Charry, poklonit se Miguelovi. Byl ve slavnostní uniformě zdobené všemi svými medailemi a jeho tvář byla vážná. Objal Maryšku a ona mu chvíli vzlykala na prsou.

„Španělé mají takové úsloví: Murio en su ley. Zemřel podle svého zákona. Považoval za svou povinnost odejít tak, jak žil.“ řekl chraplavým hlasem.

„Já vím!“ vykřikla. „Šla jsem do války a věděla, že mohu zemřít; ale že zemře on... ne, to ne! Proboha, to ne!“

Přišla sem Sainé a vyčkala, až Durvása dozpívá své mantry. Když podal Maryšce pochodeň, poslušně přistoupila a zapálila dřevo; Sainé změnila mrtvý oheň na Živý a on se rychle zmocnil těla, aby z něho osvobodil to poslední, co zbylo.

A Charry zašeptal Maryšce: „Odpusť mi...“

„Ne, to ne!“ zvedla hlavu. „Proč tobě – tys to nezavinil. To válka, já vím. Tobě nic nevyčítám, tys bojoval, že jsi musel. Ale oni...“ chvíli mlčela, pak řekla: „Až budeš vládnout své zemi, nesmíš dovolit válku! Nikdy! Nesmíš!“

Neřekl nic; nemohl nic říct. Jenom rezignovaně pozvedl ruce a spustil je podél boků.

„Vím. Ty jsi to nechtěl.“

Přinesla si kytaru; teď usedla opodál, položila si ji na kolena a přejela prsty po strunách. Začala zpívat nějakou polskou píseň, táhlou a tesknou; její stříbrný hlas lkal nad zasněženou plání a korunami stromů a mísil se s vytím vlků v dálce. A Charry stál poblíž ní, naslouchal a uvažoval, pomalu a důkladně, uvažoval o tom, jak nastolit mír a zabránit, aby ještě někdy někdo musel umírat nepřátelskou zbraní. Přemýšlel o Arminu, který doposud nepoznal válku s lidmi; a umiňoval si, že ji nepřipustí, dokud bude živ.

Obloha na východě počala blednout.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 19:58