Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zajatec

Zpět Obsah Dále

Maršál Moltke byl v podstatě volný a chodil si kam chtěl, pouze já jsem ho doprovázel, tak jak jsem zvyklý doprovázet Charryho, jen ze zcela jiného důvodu. Jestli se mne někdy bál, tak ve chvíli, kdy jsem ho držel v drápech při zajímání; pak z jeho reakcí vymizel strach a časem dokonce odpor a nenávist – nahradila je však prudká zvědavost.

„Co to teď dělají?“ ptal se mne.

„Pohřbívají mrtvé.“ Neměl jsem důvod mu neodpovídat, ale váhal jsem, kolik mu mám prozradit.

„Neměl bych se toho také zúčastnit?“

„Podle toho, máš-li tam někoho, na kom ti záleží.“

„Jsem vrchní velitel! Mělo by mi záležet na každém vojákovi.“

To bylo myšlení shodné s mým; a mluvil pravdu.

„Mohu se odvážit tam jít?“

„Nikdo z našich ti neublíží. Z tvých taky ne, to pohlídám.“

Vyšli jsme; jeho a moje cela byla oddělená, ale nestřežená, což maršála příliš neudivovalo, já jsem ta hlídka. Lidé ho poznávali, někteří se tvářili dost nepřívětivě, ale on to přehlížel.

Potkali jsme Guy Feroze; tvářil se povážlivě: „Nevím, jestli ti to řekli, Aflargeo. Přišel čas oddělit živé od mrtvých. Kdo místo tebe sečte padlé, zraněné a v činné službě a přerozdělí funkce?“

„Komthur Tawarr. Dám mu rozkaz.“ řekl jsem.

„Řeknu mu to sám.“ pravil a odešel.

„Jaký to má účel?“ ptal se Moltke.

„Je zvykem mít neustále přehled o svých možnostech,“ vysvětlil jsem mu opatrně. „Padlé nahradit schopnými jedinci, poraněné vyléčit a mrtvé požádat, aby nás ochraňovali...“

„Jaké ty máš představy o tom, co je po smrti?“

„Až zemřu, uvolní se můj zářící duch z mé kožešiny. Bude-li někdo z mých bratří naživu, stáhne moji kůži, zajistí ji proti zničení a odnese domů, abych byl uložen ve svatyni. Kdybych se mimořádně vyznamenal nebo mě někdo měl zvlášť rád, pak si moji kožešinu ponechá ke zvláštnímu účelu: vytvořit z ní korouhev naší lóže, výzdobu svého obydlí nebo zimní oděv pro některého člověka, kterého máme rádi...“

„Proč jsou tyhle možnosti?“

„Zářící duch se zdržuje poblíž kožešiny, dokud z ní něco zbývá. Pokud je ve svatyni, může duch navštěvovat svaté místo, sledovat činnosti Pruhovaných a naslouchat jejich zpěvům. Ale je-li jeho kožešina používána, pokračuje také služba zářícího ducha. Chrání místo či člověka a pomáhá jim.“

„A co když kožešina zůstane mezi nepřáteli? Víš, kdybych třeba já rozhodoval, co s kožešinou tygra, nechal bych ji vycpat a vystavit ve svém přijímacím salónu v Berlíně. Nezlob se, pokud se ti na tom něco nelíbí...“

„Ach ne!“ ten člověk příliš dobře věděl, jak se vlichotit šelmě jako já. „Tak významnou poctu kožešině tygra?“

„Ty to skutečně považuješ za poctu?“

„Samozřejmě! Skutečně bys chtěl pruhovanou kožešinu nejenom natáhnout na podlahu, ale vytvořit sochu ze slámy, na niž bys ji natáhl a vytvořil iluzi, že ten tygr dosud žije?“

„Jsou odborníci, kteří to dokážou!“

„Dva moji tygři v této bitvě položili život. Jestli se skutečně odvážíš přijmout jejich kožešiny, poručím jim, aby chránili tebe a tvůj rod a přijali u tebe službu!“

„Přestože jsem nepřítel?“

„Jejich nepřítel už ne. Budou chránit tebe, tvou rodinu a lidi z tvé čeledi. Tygr je povinen konat dobro všude, kam je postaven, ať je živ nebo mrtev.“

„Mají také ostatní šelmy podobné zvyklosti?“

„Ti, kteří odešli z Ostrova s námi. Naopak král rysů Azgarr ze vznešeného rodu Glennarrů mne žádal, abych odnesl jeho kožešinu do Arminu a tam uložil ve svatyni. Jeho rod slouží mezi lidmi po víc než sto generací a jsou již poněkud unaveni.“

„Kdy se unaví takový... zářící duch tygra?“

„Duch nemůže cítit únavu. Ale může ho to přestat bavit, někdy po dvou třech stech letech, pokud ho někdo nepotřebuje.“

Moltke se usmíval. Cítil jsem v něm jistou nedůvěru, ale na tom nezáleželo. Moje pravda se neřídí lidskými měřítky.

„Ten duch... jaké má povinnosti? Nemůže někomu třeba ublížit?“

„Jistě. Když se některý jiný duch bude chovat nezpůsobně, tygr ho napadne a poučí o správném chování.“

Maršál vybuchl smíchem. „Myslíš tím strašidla, čerty a tak?“

„Ano. Lidské duchy, kteří jsou zaslepení nevědomostí.“

„To tuhle službu konají všechna vycpaná zvířata?“

„Nejen to. Také ta na obrazech, sochách a...“ zaváhal jsem, jak mu vysvětlit, co jsou to obrazy vytvořené slovy, „v knihách.“

„Na obrazech... vytvořených lidmi?“ podivil se.

„Hodně záleží na dokonalosti té věci,“ vykládal jsem mu, značně potěšen, že mi chce naslouchat. „Když člověk prokáže tygrovi poctu tím, že jej zobrazí dokonalým způsobem, některý zářící duch v tom obraze nalezne zalíbení, vstoupí do něho a chrání toho, kdo jej vytvořil, kdo se na něj podívá a je s tím svázán.“

„Ale... co když je ten obraz vyroben s odporem nebo nenávistí?“

„Jde-li o nenávist, která vzbuzuje strach, pak je to rovněž pocta. Tygr má vzbuzovat hrůzu u lidí, kteří jej vidí.“

„Mohli by mi tedy tvoji příbuzní darovat ty kožešiny?“

„Udělají to velice rádi. Řeknu jim o tom a děkuji ti za poctu.“

Maršál chvíli uvažoval, pak řekl: „A co živé jedince?“

„Co tím myslíš?“

„Templáři získali do svých služeb určitý počet tygrů, leopardů i jaguárů, to víme. Mohli bychom nějaké najmout i my?“

„Nevím. Já bych proti tomu nebyl, ale podléháme rozhodnutí rady a císaře Charryho. Řád schválení nepotřebuje, neboť tygři, kteří v něm slouží, jsou členy řádu.“

„Blesků? To snad ne!“

„Tygří legie. Jsme také součást Templářů.“

„Poslouchej, čistě teoreticky: kdybych byl členem řádu, musel bych žádat o souhlas Charry Guyrlayowa, nebo bych se mohl svobodně dohodnout s některým tygřím vůdcem?“

Bylo to trochu složité, musel jsem to uvážit. „Pokud by tomu bylo tak, nemusel bys žádat nikoho. Leda kdyby císař takovou službu výslovně zakázal, ale to neudělal.“

„Kdybych se ale později dostal do konfliktu s jinou částí řádu? Na které straně by potom bojovali tygři? Na obou?“

„Podle uvážení. Tygři jsou svobodní válečníci.“

„Mohli by se postavit tygři proti tygrům?“

„Teoreticky ano, ale obvykle se to nestává. Koná se jednání a ti, kteří jsou v neprávu, opustí službu.“

„Chápu. A proti jinému nepříteli? Ne z řádu?“

„Konali bychom službu, jak jsme se zavázali.“

„Myslel jsem si to. Díky, Aflargeo.“

Vyšli jsme na dvůr a já přemýšlel, jaký mají jeho otázky smysl.

Něco mi vysvětlil Almetta, když jsem mu podával hlášení. Podle rozkazu jsem měl o všem, co se týkalo maršála Moltkeho, podávat hlášení Charrymu, ale ten neměl čas, takže si mne poslechl on. Horácio je velmi zdvořilý člověk, když se mnou rozpráví, sedí na koberci, rád se o mne opře a položí si hlavu na moji kožešinu, hladí mne, drbe pod krkem a za ušima a tak vůbec.

„Zdá se, že se vzpamatoval dost rychle,“ řekl, když jsem mu co nejvěrněji reprodukoval naši rozmluvu. „Tak vida, chce se stát Templářem a najímat do své armády tygry! Mazaný chlapík...“

„Ano, je velmi chytrý!“ souhlasil jsem. „Mám pocit, že se umí rychle přizpůsobit situaci a vytěžit z ní, co se dá!“

„Velice přesně! Ještě včera proti nám vedl armádu a chtěl nás všechny zlikvidovat, a dnes už by se s námi paktoval proti jiným! A co ty, šel bys k němu sloužit?“

„Já ne, mám závazky k Charrymu; ale někteří jiní tygři by to klidně zkusili. Mají rádi dobrodružství...“

Horácio se smál. „Co kdyby po nich chtěli něco, co nesouhlasí s vaším pojetím cti? Nějaký zlý skutek...“

„To by určitě neudělali!“

„Možná by ses divil! Co by udělal tygr v tom případě?“

„Zakousl by je. Proč?“

„To jsi mu taky řekl?“

„Neptal se.“

„O tom, jak tygři vytvářejí kladné psychické pole taky ne?“

„Ani na to se neptal.“

„Platí to taky o těch kožešinách?“

„Jistě. Důležité jsou tygří duše, ne těla...“

„To se bude chudák divit, co si přinesl domů!“

Nekomentoval jsem to. Podobné úvahy jsou poněkud nezpůsobné.

Horácio mne však nepropouštěl, nad něčím uvažoval; dokonce mi v zamyšlení kroutil uchem. Konečně řekl: „Mohl bys mi vysvětlit, jak přesně probíhá interakce mezi šelmou a člověkem? Já vím, že předáváte lidem kladnou energii a posilujete je, že vytváříte to psychické pole a všemožně pomáháte... Ale co když některý člověk je v záporném postavení? Posilujete ho taky?“

„Jako tělo taky, ale ke zlepšení duševního stavu.“

„Nemá s tím nějaké problémy?“

„Neuvědomuje si to. Když si zlý člověk vpustí do blízkosti psa nebo jinou šelmu, stává se postupně lepším. Někdy to ovšem trvá dlouho a on své šelmě velice ubližuje; ale my jsme laskaví a dáme mu možnost, aby se zlepšil.“

„Psy někdy lidé přemohou a udělají z nich ničemy!“

„To je mi velmi líto. Zelenoocí zdegenerovali; někteří žijí mezi lidmi už dlouho a jejich paměť je slabá. Proto se král Azgarr chce vrátit domů...“

„Myslíš, že tygři by to vydrželi? I mezi nepřáteli?“

„My neuvažujeme o lidech jako o nepřátelích. Nanejvýš nám jich je líto a chceme jim pomoci. Legendy říkají, že to byl prvotní důvod, proč jsme odcházeli k lidem. Denis mi vyprávěl o člověku Bruncvíkovi, kterého doprovázel Reort...“

Horácio se rozesmál. „Radši jdi! Pokračuj a dobře si pamatuj, co bude Moltke povídat. Když to správně provedeš, seženu ti do druhého ucha nějakou pěknou zlatou ozdobu...“


Po rozednění svolal Charry poradu komthurů a předních velitelů; rozhodl, že se celá armáda postupně přesune zpět do Swärzbeecku, kromě Fineanovy pěchoty a Palmirovy jízdy. Ta už dostala příkaz vrátit se i se zajatci. Hned po snídani vyrazí do pevnosti Lobo a podle potřeby Veronika se svými děvčaty. Organizaci přesunu zajatců dostal na starost Almetta; nebylo to jednoduché, zajatci se museli postarat o těžce raněné, kterých přes ošetření Ohněm byla ještě spousta. Naštěstí většina zajatců byla ochotna udělat cokoliv, pokud jim čarodějky slíbí na noc uvedení do hypnotického spánku a různé příjemné zážitky.

„Konstatuji,“ pravil don Horácio. „Že dále pokračovat ve válce nemůžeme. Je sice pravda, že jsme zlikvidovali jejich první sled, ale sami už máme sotva dva tisíce bojeschopných lidí, počítaje v to i ženy a děti. Většinu lidí potřebujeme na střežení zajatců, ačkoliv zatím jsou klidní. Nedá se ovšem vyloučit, že někteří by se mohli pokusit o útěk nebo o vzpouru...“

„Chceš začít vyjednávat?“ ptal se Lobo.

„Považuji to za nezbytné.“

„Já souhlasím,“ řekl Charry. „Uvažoval jsem, jak zařídit takové vyjednávání. Nepřišel jsem na nic lepšího, než vzkázat Němcům po někom ze zajatců, jak dopadla bitva a že máme zájem na tom, aby se co nejdřív uzavřel mír.“

„Mohu-li si dovolit ti odporovat,“ řekl Yamanaki. „Chovám obavu, že podobnou nabídku budou považovat za znak naší slabosti. Vím, že jsme silně poškozeni tou bitvou, ale oni to vědět nemusí! Měli bychom naopak vyjednávat pouze z pozice síly!“

„Správně, napadnout je!“ vykřikl Iwar Wulffssonn, který se ve válečné radě ocitl trapným omylem (uměl německy a byl přítelem Magdy, takže se tam vnutil namísto Brätta.)

Charry zvedl ruce, aby je uklidnil. „Ao Harrape?“

„Mají pravdu, Vládče. Myslím, že bychom neměli žádat o mír. Mohli by se domnívat, že prosíme a že se nemůžeme bránit.“

„Nebudeme tedy dělat vůbec nic?“

Tošio řekl: „Můj pane, hora stojí na místě a nehýbá se, kdežto zajíci stále pobíhají a třepou ušima. Každý ví, že hora je věčná, na rozdíl od dočasných stvoření...“

Almetta řekl: „Plně souhlasím s Tošiem. Ale mám určitou obavu, že naše chování by mohlo být špatně posuzováno politiky v hlavním městě. Měli bychom být při jednáních, která se tam vedou!“

Charry škubl koutkem úst. „Dobře. Odjedu do Swärzbeecku a pak do hlavního města, svým zvláštním vlakem. Vysvětlím jim, jak se věci mají a postarám se... o všechno!“

Almetta měl ještě některé obavy, zejména pochybnosti o Charryho diplomatických schopnostech, ale usoudil, že to bude možná lepší. Charry tedy okamžitě po skončení pořady odjel a velení svěřil donu Horáciovi a Tošiovi.

Blanche po návratu seznala, že v boji padlo osm jejích manželů; upřímně je všechny litovala a hořce oplakávala, neboť je měla skutečně ráda. Kamarádi a kamarádky ji ovšem nenechali příliš dlouho hořekovat; obrátili její pozornost spíš k dědictví, které tím pádem získala. Blanche na malou chvíli propadla obavám, že po ní bude někdo něco chtít, ale záhy se ukázalo, že s tím bude mít asi jenom práci.

Jak věděla, většina jejích manželů měla také jiné manželky, jež byly zase provdány za další muže. Každý z jedinců takto zapojených měl nějaké jmění, k jehož správě se choval nesmírně laxně, dalo by se říct, že na ně kašlal. Po smrti však bylo nutno provést konečné vyrovnání, zaplatit dluhy a inkasovat pohledávky. Takové činnosti se považují za obzvláště vhodné pro ženy, které na to mají čas a paměť. Ženy jezdců ale měly podobné přesvědčení jako jejich muži, tudíž hledaly vhodnou oběť. Blanche zjistila, že spolumanželky velice ochotně přesunou na její bedra starost s vyrovnáním a péčí o investování výnosů v řádné bance.

Blanche se skutečně dala do účtování a konala to ke všeobecné spokojenosti, přestože jí sem tam zůstalo za nehty něco, co ztratilo pána nebo nebylo možné zjistit, kdo jím je. Velkomyslně zaplatila rovněž pohledávky, které by jinak skončily jako nedobytné; to Neviditelnou říši přímo nadchlo a mnozí, kteří s ní doposud nebyli spřízněni ani sešvagřeni, toho litovali a snažili se to napravit. Blanche dostala několik nabídek k sňatku, některé překvapivě od samotných děvčat. Udivilo ji to, ale nijak nepohoršilo, už si stačila na svérázné zvyky dívčího konkubinátu přivyknout. Souhlasila, avšak praktickou realizaci odložila na vhodnější chvíli.

V té souvislosti se seznámila taky s Káčou. Tohle dítě prožilo v průběhu několika dní řadu zvláštních událostí, které nadobro převrátily její život. Před pár dny žila v opuštěné vesnici jako dcera hospodáře přízemních zájmů a nevalné inteligence, většinou opilého a značně surového. Pak jejich vesnici přepadli vojáci, Káču identifikovali jako dospívající a pokusili se ji znásilnit; tomu jsme zabránili. Tehdy viděla poprvé tygra a taky náš způsob boje, který ji dost vyděsil. Jeden Polák ji uznal za duševně rozháranou, takže ji uvedl do transu, v němž vnímala vše kolem a rychle chápala i to, co neměla. Čarodějky se v klášteře divily, ale neměly čas jí moc vysvětlovat, takže ji omyly Ohněm a zařadily mezi jezdce. Tam prožívala taky bitvu; do přímého boje ji nepustily, ošetřovala raněné a různě pomáhala, kde bylo potřeba.

Problém byl v tomto: ačkoliv dle lidských měřítek byla ještě dítě, zacházelo se s ní jako s dospělou a ona se začala domnívat, že je skutečně dospělý kus. To byl kámen úrazu: mezi jezdci není zvykem někomu rozmlouvat jeho přesvědčení. Pokud třeba začne prohlašovat, že je krokodýl, ostatní potřesou hlavou, možná se zasmějí, ale jeho tvrzení berou vážně a chovají se podle toho, pokud jim to nějak osobně nevadí. Někteří jezdci trpí určitými zvláštnostmi povahy, které by jinde byly považovány za příznaky duševní choroby či aspoň vážné úchylky.

Káča byla mezi nimi nová a to mnozí považovali za důvod, aby jí vyložili svoje názory na věc; něco chápala a zajímalo ji to, řada věcí pro ni byla důvodem ještě většího zmatku. Například si zapamatovala, že pokud se dívce líbí nějaký muž, je lepší svést ho co nejdřív, protože zítra může přijít o život. Tuhle pravdu jí opakovala řada přítomných a vzápětí to potvrdily zážitky z bitvy, kdy mnohé ženy hořce oplakávaly právě padlé. Některé měly jakési znalosti magie a prováděly obřady, jež se jí líbily, ať rozuměla jejich smyslu či nikoliv. Vypozorovala však zásadní fakt: čím starší a zkušenější je dotyčná, tím víc jí bylo líto ztráty a tím víc jí kladla na srdce, že dívka se musí snažit urvat co se dá, dokud je mladá.

Káča byla skutečně hodně mladá; doposud o ni jako o ženu nikdo neprojevil zájem, teď v průběhu pár dní spousta různých osob. Dospívala skutečně velmi rychle, zejména její city se bouřlivě rozvíjely; brečet nad raněnými a umírajícími jí přísně zakázaly, ale nemohly zabránit, aby se jí nesvíralo srdce, když viděla ty krásné, statečné, veselé kluky s krvavými ranami. Pevně si umínila využít každé příležitosti a nikomu neříci ne, protože kdoví, zda zítra nebude takhle umírat.

Od toho přešla k další moudrosti: když chlapec dost rychle nepochopí, je možné a správné mu trochu pomoci. Sledovala, jak Magda Baarfeltová bravurně svedla divokého Vikinga Iwara a velmi ji obdivovala; snažila se někomu vetřít, ale zrovna neměl nikdo čas ani zvláštní zájem, takže se nechytala.

Blanche byla naopak žena, o niž stál každý. Samozřejmě je mnohem krásnější, to musela Káča uznat; má na hlavě vytetovaného draka a v uších spoustu kroužků jako odznaky svých svateb v Neviditelné říši. Kromě toho se proslýchá, že se vyznamenala při převýchově zajatců, za což dostala poděkování od čarodějek. Káča se rozhodla být jako ona; prozatím nechat si tělo vyzdobit tetováním a svést každého kluka, který se jí bude líbit.

Rozhodla se svěřit Blanche se svými úmysly; už si zvykla se mezi jezdci každému chlubit plány, které spřádala. Blanche jenom zírala, co to ta holka plácá; rázně zamítla její nápad, že by ji doporučila některým ze svých partnerů jako vhodnou spolumanželku, ale ne dosti rázně, aby na to Káča zapomněla. Rovněž odmítla učit ji cokoliv z magie; ale nedala jí ani pár facek, ani ji nenakopala do zadku, což byly způsoby, jimiž Káče zatím dospělí dávali najevo zásadní nesouhlas. Káča tedy usoudila, že pro ni bude výhodné zůstávat nablízku a číhat.

Hlavní starostí dnešního dne byl převoz raněných. Vypadal takto: byly přistaveny saně, do nichž byli přeneseni ti, kdož nemohli chodit. Pohybliví šli pěšky, doprovázeni několika našimi vojáky a houfem zajatců. Zajatci byli určeni k obsluze, naši k hlídání, ačkoliv to nebylo zřejmě potřeba. Kromě několika jedinců neměli zajatci snahu prchat, a těch pár jsme snadno rozeznali.

Současně probíhala činnost, kterou lze definovat jako osvojení zajatých nepřátel řádem. Mnozí zajatci toužili nějakým způsobem se zapojit mezi Templáře, byť to bude jako otroci řádu. Takové postavení bylo značně výhodné a zvěsti o tom se mezi nimi šířily jako požár. Vyžadovalo, aby některý rytíř či jezdec prohlásil dotyčného zajatce za svého otroka a označil ho svým symbolem. Postačilo, když mu pověsil kolem krku jeden ze svých přívěsků; většina jezdců jich nosila spoustu a množství zůstalo po padlých. Ty byly považovány za zvláště účinné, neboť duch zemřelého držel nad nováčkem svou ochrannou ruku.

Právem (či povinností) všech Templářů je nosit jako označení řádový kříž. Komthurové a rytíři to dodržovali, vojáci zčásti, podle toho, jak měli možnost. Kříže rytířů byly jednotně vyrobené dle závazného vzoru, ovšem u vojáků a zejména jezdců to rozhodně neplatilo, každý si nosil co chtěl nebo co mu dal velitel. Náhradní znaky se vyráběly v různé době různými lidmi za různých okolností, takže mnohdy si nebyly moc podobné, a nikomu to nevadilo. Příkladem mohli být naši Poláci, ti nosili kříže opravdu všelijaké, čím nápadnější, tím líp. Když získali nějaký lepší, rádi přenechali dosavadní podřízenému. Teď měli šanci získat otroky, což bylo ještě lepší; vkrátku mezi nimi převládlo mínění: kdo nosí na krku můj amulet, patří mně!

Němci tu hru rychle pochopili a ještě rychleji se jim zalíbila. Pouze důstojníci jí nějak nemohli přijít na chuť, když si uvědomili, že ztratili do budoucna veškerý vliv na své vojáky a pokud se někdy obnoví jejich velení, muže buď neseženou vůbec dohromady, nebo nebudou poslouchat. Mnozí to považovali za příklad naší drzé lhostejnosti k jejich potřebám.

Poněvadž maršál Moltke měl volnost pohybu, mohl se též sejít s nějakým plukovníkem, který si na to trpce stěžoval. Po jeho odchodu se mne maršál začal vyptávat, co si o tom myslím a jak si to představuje naše velení.

„To je naprosto jednoduché,“ odpověděl jsem mu. „Ti lidé, jako každý člověk, mají nějaká svá přání a touhy. My se snažíme jim ta přání pokud možno bez problémů vyplnit. Co víc chceš vědět?“

„Ti lidé jsou vojáky naší armády! Jejich přání a touhy, když to tak chceš nazývat, budou nuceni odložit na dobu, kdy splní své povinnosti vůči státu! Jinak...“ a zamyslel se, co jinak.

Já na to neřekl nic. Taky se na nic neptal.

„Nebo myslíš, že je to jinak?“

„Oni odcházejí z tvé armády, protože chtějí své životní cíle realizovat hned a ne až po čase.“

„Máš nějakou představu, co je to dezerce? Zběhnutí z boje v době války? Za to se staví ke zdi!“

„Aha. Jak dlouho u ní musejí stát?“

Maršál na mě vytřeštil oči; pak mu to došlo. „Postavit ke zdi znamená dát dotyčného zastřelit, chápeš? Střílí se u zdi, aby se do ní zaryly kulky, které provinilce minou!“

„Zvláštní. Mne někdy Diana poslala do kouta, když...“

Moltke se zatvářil tak, že jsem pochopil, že se mu to nelíbí. Tak jsem řekl: „Ale ti lidé určitě nechtějí být zastřeleni!“

„Právě proto nesmějí opustit armádu!“

„Já spíš myslím, že se nesmějí nechat podruhé chytit.“

„S tebou se nedá o ničem vážně diskutovat!“ vybuchl vztekle.

„Zkus to s Charrym nebo Dianou. Určitě to půjde líp!“

Zůstal jsem klidně ležet, zatímco on chodil po cele a běsnil. Po čase mu došlo, že pravdu mám samozřejmě já, takže se uklidnil a dalo se s ním zase rozumně mluvit.

„Takže ty si myslíš, že my ty vojáky už víckrát nechytíme?“

„Určitě ne. Lidé si nic nepamatují, ani vzhled, ani tělesný pach. Když někdo změní jméno a má nové papíry, nikdo ho nenajde.“

„Ty bys dokázal člověka najít i podle pachu?“

„Pochopitelně! Pamatuji si pach spousty lidí; když ho vysvětlím jinému lovci, snadno ho najde mezi ostatními.“

„Popiš mi tedy pach toho muže, se kterým jsem mluvil!“

„To je těžké. Lidská řeč pro to nemá dost výrazů. Můžu ti jenom říct, že byl cítit tabákem Lucky Strike, voňavkou Cologne, potem, alkoholem zvaným koňak a strachem. Ten strach měl ze mne, i když tebe se bál taky, ovšem z jiného důvodu.“

„Zajímavá definice, ale takhle jsou cítit všichni lidé!“

„Říkám ti, vy lidé pro to nemáte slova.“

„Ti naši uprchlí vojáci; myslíš, že mají nové doklady?“

„Nemyslím. Vím to.“

„Dostali je od tvého pána?“

„Můj pán Charry neumí vyrábět nové doklady, ale dovolil to. Jen podepsal ty, které jim dovolují usadit se na našem území.“

„Jsou ještě jiné?“

„Mnozí tvoji lidé se chtějí usadit někde v Evropě. Půjde to velmi snadno, jsou schopní, nápadití, vzdělaní... v každé zemi je budou radostně vítat. Hodně jich chce odejít do Ameriky...“

„A vy jim k tomu samozřejmě dopomůžete!“

„No... když tam chtějí...“

„Někteří mají v Německu rodinu: ženu, děti, rodiče... To je jen tak beze všeho opustí?“

„Pokud mají někoho takového, naši lidé zajistí doklady i jemu a pomohou jim, aby se sešli...“

„Máš nějakou představu, kdo to zaplatí?“

„Je to půjčka, kterou jim poskytne řád. Později zaplatí, až si na to vydělají. Řád jim pomůže získat výhodně placená místa podle jejich schopností. Mnozí jsou dobří řemeslníci nebo odborníci... mladí zas mohou vystudovat nějakou školu a dluhy postupně splácet. Některým je taky odpustíme...“

„Chápu a rozumím. Ti lidé budou trvale zavázáni řádu...“

„Proč ne? Jsou přece jeho členy...“

„Rozumím ještě jasněji. Když někdo vstoupí do řádu, jeho dluh se automaticky smaže nebo aspoň podstatně zmenší, že?“

Váhal jsem, jak mu to vysvětlit. „To máš tak: každý člen řádu má dispoziční právo na řádové peníze v rozsahu své hodnosti. Když pro řád vykonává nějakou práci, jeho rukama samozřejmě procházejí peníze, které řádu patří. Vezme si z nich, co potřebuje.“

„Kolotoč, ze kterého není úniku, že? Co kdyby se někdo chtěl svých závazků navždy zbavit a z řádu vystoupit?“

„To by musel být blázen!“

„Nepochybně; ale stává se, že někdo je vyloučen? Vyhnán?“

„Nevím o takovém případu. U nás by to bylo těžké, nikdo přece nemůže přestat být tygrem, když je pruhovaný!“

„Ani nevíš, jak moudré věci říkáš, Aflargeo. Takže váš řád nám krade naše lidi a rozesílá do světa! Považujete takové jednání za morální?“

„No... když jste nám je sem poslali, musíme se o ně postarat.“

„Ale my jsme je...“ chytil se za hlavu a chvilku jsem myslel, že to vzdá.

Tak jsem řekl: „To máš stejné, jako když umře. Tehdy se o něj postarají andělé nebo čerti, podle toho, kam patří. Taky se nikdo nediví, že ho odnesli. Prostě umřel...“

„Prostě umřel! Moji vojáci prostě odešli! Já jako vrchní velitel do toho vůbec nemám co mluvit!“

To jsem nekomentoval. On se mě taky neptal. Až po chvíli:

„Takhle zacházíte i s občany jiných států?“

„Vaše státy! Co je nám po dočasných označeních nějakých míst? My sloužíme Bohu a ten je věčný. Tvůj stát dnes existuje, zítra už nemusí a pozítří bude místo něj nějaký jiný. Proč bych si zatěžoval hlavu takovými starostmi?“

„Když se chcete plést do evropské politiky, tak...“

„My se do ní nechceme plést! To vy jste sem poslali ty lidi; my o ně jen pečujeme, když se to stalo naší povinností.“

Maršál Moltke to vzdal, sedl si ke stolu a tiše zuřil.


V pevnosti Swärzbeecku byla řada novinek. První byla parta slečinek, které dorazily včera večer a byly ještě trochu překvapeny podivným vzhledem stráží. Přijížděly však ze Španělska a hledaly Veroniku; jejich velitelka se jmenovala Mercedes, měla dlouhé černé vlasy a oblečení, které by jinde bylo považováno za výstřední, ale tady už dávno za konvenční.

Lobo Villablanca ji uvítal s nadšením.

„Taky jsem ráda, že jsem tady,“ mávla rukou. „Ačkoliv nevím, jestli bych se neměla spíš zase ztratit. Mario řádí kvůli tomu, co tady vyvádíte; jako bez rozumu...“

„Počkej, brzdi! Co konkrétně dělá?“

„To nevím, co dělá. Snad nic; jenom všechno kazí!“

„Vyčkej, až přijede Veronika! Mohly by tu být tak za dvě tři hodiny, jely hned za náma...“

„Budu hodná holčička a počkám. Prý jste se vzali...?“

„A kdyby jo?“

„Vera měla vždycky kliku. Pořádnejch chlapů je málo...“

„Teď nám jich ještě pár ubylo v tý bitvě. Ale ženskejch taky; takže určitou šanci máš...“

„Za tu cenu radši ne...“

Hovořili spolu, ale oba měli pocit, že jsou každý jinde a že se nedokážou domluvit. Oťukávali se, žvanili bezvýznamné hlouposti, při tom se dívali jeden na druhého a bylo jim divně.

Dalším obohacením byla parta chlapů, kteří dorazili taky včera; drsných zálesáků, kovbojů a lovců, z nichž každý nosil jeden až dva Colty či Smith and Wessony na zbrojním opasku, nehledě k Winchestrovkám a Remingtonkám. Přišli z Ameriky jako pomoc tamních rytířů, neboť jmenování nového komthura pořád ještě vázlo a nikdo neměl nejmenší tušení, kdo by jím měl být. Rodiče těch mužů byli veteráni občanské války, takže někteří měli součásti uniforem Unie, další Konfederace. Každou chvíli se kvůli tomu pohádali, ale během plavby přes oceán vyčerpali důvody k hádkám, párkrát si dali přes hubu a už se smířili.

Jejich pokusy o sblížení se španělskými dívkami byly neúčelné, prozatím nenašli společnou řeč. Dívky byly orientované duchovně až okultisticky, kdežto Američané zdravě realističtí, jejich víra v Boha se držela protestantských až mormonských zásad a při zmínkách o čarování a strašidlech se jen smáli. Jenom jeden měl jakési zkušenosti v tom směru, ale to byl černý sluha jednoho gentlemana z Virginie a nikdo ho nebral vážně.

Když se doslechli, že se dá těžko očekávat nějaká další bitva, poněkud je přešla skvělá nálada. Měli rozmanité zkušenosti; každý nejméně jednou hnal stádo po Stezce, pracovali na rančích, honili zločince a střežili majetek bohatých železničních společností při výstavbě transkontinentální dráhy. Někteří určitý čas pracovali jako šerifové či jejich zástupci, sloužili u Pinkertona a dalších společností a dokonce chytali lumpy jako nezávislí lovci lidí. Ovšem proslýchalo se, že mají zkušenost i z druhé strany fronty a jejich dokonalé znalosti podsvětí nejsou vyčtené.

„Neboj se,“ řekl Lobo jejich veliteli Clemu Hortonovi, vysokému chlapovi s ošlehanou tváří, který neustále kouřil žluté mexické cigarety, a když mu to bylo vytýkáno, aspoň žvýkal tabák. „Pošlu tě na hranice, tam nějaká zábava určitě bude!“

„I tak,“ šklebil se Clem, houpaje se na židli s nohama opřenýma o roh stolu. „Škoda, že je po tý pranici. Předvedli bysme ti, co umí takový stampede; pase tady někdo krávy?“

„Krávu má na vesnici skoro každej; proč?“

„Já myslel větší počet! Přehnali bysme přes tu jejich armádu stádo splašenejch krav; to bys viděl, co by z nich zbylo!“

„To nám teda fakt nenapadlo...“

„Když už jsme při tom, dají se tu koupit nějaký slušný zvířata do chovu? Znám pár lidí, co by je potřebovali a dobře zaplatili!“

„V každým případě! Charry se v hospodářství vyzná dokonale, jen co se vrátí, hned se s tebou spojí...“

„To je ten frajer, kterej působí dojmem cvoka? Přiletěl jako se smečkou Komančů v patách, seřval hlídky a hned cválal do města na dráhu, jako kdyby hořelo. Není trochu blázen?“

„Víc než trochu, mezi náma. Ale teď má starosti, tak spěchal.“

„Jo, všiml jsem si. No dobrý, my mu tu hranici pohlídáme...“

„Ještě taková drobnost. Vy máte nějakou loď?“

„Připluli jsme na nákladní jednoho spřátelenýho kapitána. Teda on předtím spřátelenej moc nebyl, ale během plavby jsme ho trochu zcivilizovali... proč?“

„Potřebujem dostat za moře pár vystěhovalců. Z Německa.“

„A pokud možno se vyhnout imigračním úředníkům, že?“

„Ještě radši bych, aby za mořem potkali nějaký příjemný...“

„Počkej, to zní jako dost velkej komplot. Nebude to lehký, ale kapitán nějaký lidi zná! Momentálně čeká na kotvách v Kodani, určitě by ale neměl nic proti tomu...“

„Má náklad na zpáteční cestu?“

„Zatím nic moc. Pár vystěhovalců by jistě vzal, ale... kolik je těch lidí dohromady? Budou ochotný žít trochu nepohodlně?“

„O tom nepochybuj, většinou jsou bývalý vojáci, zvyklý na drsný zacházení. Jejich ženy a děti budou choulostivější, ale taky si zvyknou. Kdyby měl kapitán chuť si vydělat...“

„Pošlu mu okamžitě zprávu. Zařídíme...“

„Tak vidíš! Samo nebe mi tě posílá!“

Potom Lobo a Clem zahájili diskusi, kdo kolik vydělá na kterém soukromém kšeftu; jejich cílem bylo, aby vydělali všichni, neboť jediný nespokojenec může rozvrátit celou morálku a chodit svoje znalosti vykládat policajtům a berním úřadům, což je v podnikání rozhodně nežádoucí. Jeden z Clemových chlapů jménem Baretti sice navrhoval nechat takového žvanila zaplavat si v černých plavkách s traverzou přivázanou na hřbetě, ale byl uklidněn.

Když byli v nejlepším, přiřítila se Veronika, Valérie a celá dívčí parta. Veronika se nadšeně objímala s Mercedes a vítala ji, Mercedes ovšem žasla nad jejich vzhledem.

„Nevypadáte už skoro vůbec jako lidi!“ ohmatávala Veronice uši s několika náušnicemi, ozdobu v nose, tetování na tvářích a další vylepšení přírody. „Jak se chceš takhle vrátit domů?“

„A kdo povídá, že se tam chci vracet? Samozřejmě, ještě musíme sbalit co je naše a naložit na loď, ale to bude veřejnost muset přežít ve zdraví. Teda můžou se stavět na uši, ale...“

„Náhodou, sluší ti to! Vypadáš dost exoticky!“

„Neboj! Taky budeš, jestli tady zůstaneš s náma...“

„Nepřichází v úvahu! Rozhodně nehodlám provést se svým tělem žádnou šílenost... ty o tom nevíš, ale já se budu vdávat!“

„Proboha! Za koho?“

„Je to jeden velice vážený pán z finančních kruhů...“

„Hodně starý? A tuším malinko... méně...“

„Naprostý idiot, ano. To něčemu vadí?“

„Naopak, ve tvým případě spíš prospívá!“

Obě vyprskly smíchem a začaly se objímat; zatímco Valérie jen potřásala hlavou a šeptala Lobovi: „Proboha, co ta tu dělá? Doufám žes jí nevykecal, že jste se vzali?“

„Proč ne? To bylo první, na co se zeptala!“

„Bezva! Ty to nejspíš nevíš, ale Mercedes je významná vědecká pracovnice v oboru psychologie a známá lesbička; představa lásky s mužem v ní vyvolává žaludeční nervózu!“

„Tím chceš naznačit, že moje žena s ní něco měla?“

„Nejenom ona. Skoro každá, která k ní chodila na semináře.“

„A ty?“

„Žádnej hloupější dotaz už nemáš?“

„Mám. Jaký to bylo?“

„Ty seš přeci tak blbej! Pěkný, no...“

„Lepší než se mnou?“

„Hele, vzal sis ségru nebo mě? Hlídej si Veroniku, než ji tamta mrška zas zavleče pod deku...“

„Jestli se naštvu, tak si vás vyčíhám, vpadnu vám do toho a znásilním vás všecky tři najednou!“ pošeptal jí do ucha.

Valérie vyprskla smíchy. „Ty sám?“

„Kdyby bylo potřeba, vezmu si posilu...“

„Leda tak!“

Lobo naštvaně vyrazil ke dveřím, ještě se zarazil a otočil zpět k Valérii: „Prosím tě, existujou vůbec ještě na světě nějaký normální ženský?“

„Nevím. Na co takovou potřebuješ?“

Lobo tedy vypadl, zatímco Valérie, Veronika, Mercedes a Evita si nechaly roztopit saunu a zalezly tam. Ta poslední byla nová studentka, táhlo jí na šestnáct a byla geniální, podle Mercedes, která se s ní vyloženě chlubila. Měla ji ve své péči půl roku, po neúspěšném pokusu o sebevraždu prášky na spaní, což zkusila následkem první milostné zkušenosti s chlapcem. Dotyčný nejen že jí nezpůsobil žádné potěšení, ale ještě se s ní pohádal, neboť ani jemu se to moc nelíbilo; takže po probrání z bezvědomí a výplachu žaludku se rozhodla v životě už se žádným klukem nic nemít, v čemž ji Mercedes rozhodně podporovala.

V současnosti byla Evita plně v pořádku a vlastnila energii tuny ekrazitu. Zpracovávala studii o rozvoji osobnosti v dějinách i v současnosti, v níž hodlala dokázat, že žena je za všech okolností geniálnější než muž, ale ježto muži ženám brání se projevit a dosáhnout dokonalosti, obvykle se to neví. Dokud byla mezi děvčaty, chovala se poměrně normálně, ale jakmile se v dohledu objevil jakýkoliv muž, okamžitě jej napadala soustavou nejrůznějších protestů, námitek a výčitek. Muži měli obvykle dost svých starostí, její útoky nechápali a netušili, o co jde.

Když Evita viděla Veroniku, Valérii a další, propadla záchvatu nezřízeného obdivu; okamžitě rozhodla, že se nechá vyzdobit tetováním od temene hlavy ke špičkám prstů na nohou; dál měla v úmyslu nosit ozdoby v uších, nose, rtech a všude, kde to jen trochu půjde. Mercedes zchladila její nadšení vzpomínkou, jak se nedávno pokusila odebrat jí krev k rozboru a zjistila, že se Evita chorobně bojí jakékoliv bolesti. Sice na ni vyzkoušela všelijaké terapie včetně nahlédnutí do vzpomínek míšenky, kterou od dětství každý mlátil jak nezralé žito, vlastní i nevlastní sourozenci ji opakovaně znásilňovali a pak propůjčovali různým kamarádům, rodiče i vychovatelé ji za to surově bili a doktorka Mercedes s ní prováděla pokusy; ani tato léčba Evitě nepomohla. Inu, nevadí; Mercedes má v záloze řadu dalších nápadů, jak ji zbavit četných depresí a stresů a je nepochybné, že nakonec uspěje, i kdyby to mělo trvat deset let.

Valérie potřásla hlavou a usoudila, že Evitě nejvíc prospěje, až se zbaví své lékařky a zamiluje do nějakého normálního kluka; což zatím dost dobře nešlo. Naopak, Evita s očima rozzářenýma hovořila o svých vědeckovýzkumných programech, které mají s Mercedes v plánu, zejména s přítomnými ženami. Veronika jí navrhla soustředit se zejména na sesterské společenství princezen z Baarfeltu, což Evita uvítala.

Potom se hovořilo o svatbě, kterou Mercedes hodlá uskutečnit co nejdřív, nejpozději na jaře. Veronika se tázala, zda důvodem spěchu je obava o novomanželův život; Mercedes otevřeně přiznala, že pán je poněkud starší, velmi nemocný, ale též nesmírně bohatý. Jediný jeho přímý potomek, bohužel nelegitimní, zahynul za dost podezřelých okolností před lety; staříka to velmi mrzí a spojuje problém se svými příbuznými, kdoví proč. Valérie se potměšile otázala, zda Mercedes rovněž hodlá zplodit se svým miláčkem nějaké děti; po jeho smrti bude legitimnost svatby a případného dědictví jistě napadena před soudem, a kdyby mohla argumentovat potomkem, byla by to pro ni výhoda.

„Ano,“ řekla Mercedes autoritativně. „To je hlavní důvod mojí přítomnosti na tomto místě. Hodlám zde otěhotnět.“

„Ha!“ řekla Valérie a čelist jí poklesla.

„Mercedes je skutečná hrdinka!“ pronesla Evita a slzy se jí zaleskly v očích. „Jakou statečnost musí vynaložit, když se chce obětovat ve prospěch svého budoucího dítěte!“

Veronika se právě utvrdila v názoru, že Evita je tele.

„Takže, ty hodláš skutečně navázat vztah s mužem?“

„Nevylučuji, že bude nutné to dokonce opakovat! Řekni mi jako odborník: kolikrát je třeba uskutečnit pohlavní spojení, aby bylo spolehlivě dosaženo těhotenství?“

„Abych ti pravdu řekla, nevím. Já to nedělala ani tak kvůli dítěti, jako pro potěšení. Že budu mít dítě, jsem taky ráda a moc se na ně těším... ale především mám ráda svého muže!“

Evita ohrnula nosánek, Mercedes své pocity dokázala utajit.

„Budeš taky následovat příklad své učitelky?“ ptala se Valérie.

Evita se nadechla. „Uvažovala jsem samozřejmě o této možnosti! Na jedné straně by bylo krásné, kdybych měla své vlastní dítě, mohla o ně pečovat a porovnávat je s dítětem Mercedes... Ale na druhé straně, mně zatím žádný bohatý muž sňatek nenabídl!“

„Tak se zkus víc snažit! Je tady spousta prima kluků...“

„Fyzická přitažlivost pro mne nehraje roli!“ ujistila ji Evita a Veronika už to nevydržela:

„Holky, říkám vám jako kamarádka: jste pitomý obě dvě, jak daleko vidíte. Mercedes, ty si přestaň hrát na normální ženskou, nebo na to doplatíš ty i to tvý děcko! A ty, malá, přestaň...“ Veronika pohlédla Evitě do očí a změnila názor: „Ty skoč po hlavě do záchodové mísy a spláchni se, ať tě nevidím!“

Kupodivu se ani jedna z nich neurazila. Evita se chtěla hádat, ale Mercedes ji předběhla: „Obávám se, že z tebe mluví závist, žárlivost a uražená ješitnost! Jak se zdá, situace je tady zcela neudržitelná a je na čase vzít to tady pořádně do ruky!“

„Já taky říkám, že je na čase vypadnout.“ uzavřela Valérie.


Charry se v pevnosti zastavil jen na chvíli, hned pokračoval do města na nádraží. Když tam dorazil, byl nepříjemně překvapen, že jeho vlak ještě není připraven a lokomotiva roztopena. Zavolal svého místního zástupce, jímž byl Bruno von Weranski, a vytýkal mu to; Bruno si mu naopak postěžoval, že po jeho odchodu nesmírně poklesla autorita armády a tím taky poslušnost městských orgánů. Charry začal nadhazovat možnost dát někoho zase pověsit, avšak nebylo zcela jisté, koho vybrat, takže to odložil.

Bruno nabídl, že je ochoten jej doprovázet do města; Charry to přeslechl poprvé i podruhé, a když to Bruno opakoval potřetí, konečně podlehl a ptal se na důvod. Byl zřejmý: profesorka Odilie Raubvogelová tam odjela už dávno a odmítala se vrátit zpět, dokud nebude po válce. Záležitost byla o hodně složitější a Charrymu připomínala mileneckou hádku, ovšem v rozsahu celostátním; vzal tedy s sebou Bruna i s celým oddílem a ponechal jako hlídky jen tlupu bezvýznamných opilců, kteří se z nádraží odmítali hnout. Bylo to více méně jedno, po vítězství se vzpoura města ve prospěch Němců nedala očekávat.

Rozhovor mezi Charrym, Brunem a jeho důstojníky byl rozvleklý, plný výčitek, hádek a alkoholu. Ať se mluvilo o čemkoliv, táhla se jím jediná červená nit: zda a kdy dojde ke spojení s Německem. Bruno soudil, že by to bylo nejlepší co nejdřív; stejný názor prý má většina obyvatel státu, jak Charryho ujistil.

„Kruci donnerwetter!“ pravil Charry. „Tak proč vůbec válčíme?“

„To je pro většinu lidí taky záhada.“ řekl Bruno.

Zakrátko vyšlo najevo, že na dráze je mnohem větší šlendrián než kdykoliv předtím. Známý náčelník stanice Charrymu vysvětlil, že od včerejška poledne převzala velení armáda, takže od té doby nefunguje naprosto nic; pokud se sem tam objeví něco, co je ještě v pořádku, je to pouze známka, že si toho armáda dosud nevšimla. Charry byl na nejlepší cestě se rozzuřit; avšak jeho přítomnost vešla ve známost, pročež se mu přišli představit důstojníci místního velitelství, plukovník a dva majoři. Nesmírně toužili na vlastní oči spatřit hrdinu, který porazil Německou říši, pozvali ho na malé občerstvení a ujistili, že nejpozději do hodiny bude vše v pořádku a vlak bude moci pokračovat dál. Charry přijal.

Občerstvení se konalo v místním luxusním hotelu, který armáda zabrala k malé radosti majitele, neboť všichni oficíři jedli, pili a nemluvili o placení. Nebylo to malé občerstvení, nýbrž luxusní hostina, kterou vojenští i civilní kuchaři připravili už předem, aniž věděli, že Charry přijede; vysvitlo, že někteří mají v plánu sníst a vypít všechny zásoby, aby nepadly do rukou Němcům – až přijdou po definitivním vítězství. Teď samozřejmě...

„Němci rozhodně nepřijdou!“ prohlásil Charry.

„Němci rozhodně přijdou.“ řekl plukovník autoritativně. „Ovšem, nebude to tak brzy, jak jsme se obávali.“

„Maršál Moltke, můj zajatec, takovou možnost popírá!“

„Maršál Moltke je voják, ale taky diplomat.“ usmál se zkušený důstojník. „Nepochybně ví, že v diplomacii není nic nemožného!“

Charry se začal hádat nejen s ním, ale i ostatními; do diskuse se zapojil Bruno a další osoby, při tom se hojně jedlo a pilo, čas letěl a z nádraží nepřicházely žádné příznivé zvěsti ohledně vlaku. Když Charrymu napadlo se zeptat, ujistil jednoho z pobočníků momentální vojenský velitel, že každou chvíli, jen co se podaří určeným specialistům vyznat v místní signalizaci.

Postupně se spory mezi Charrym a ostatními dostaly do polohy osobních invektiv, po nichž mohl následovat snad už jen souboj na šavle. Charry po takovém vývoji nijak netoužil, naopak stále ještě hodlal odjet. Tentokrát však bylo jeho úmyslem způsobit v hlavním městě státní převrat v případě, že se nebudou chovat dle jeho přání. Kupodivu s tímto řešením souhlasili snad všichni; ztotožňovali se s myšlenkou, že parlament je neschopný, vláda o nic lepší a generální štáb banda senilních idiotů myslících jen na své penze a metály. V případě, že by se Charry stal velkovévodou, byli přítomní ochotni obětavě zaujmout místa v generálním štábu a staříky poslat do důchodu.

Nakonec, po několika intervencích samého plukovníka, se podařilo docílit, aby vlak mohl být vypraven, ačkoliv odborníci nemohli zaručit, že se po cestě s ničím nesrazí. Doposud neměli přesný přehled o něčem tak složitém jako signalizační systém a rady prašivých civilistů pohrdavě odmítali. Charry dokázal, že je hrdina, vyrazil s vlakem na trať a záhy usnul.

Do hlavního města dorazil za tmy, jak se dalo ostatně očekávat. Přesto na nádraží čekal oddíl Brunovy gardy, trčel tam už řadu hodin a protože byla zima a nudili se, popíjeli grog. Vyšlo najevo, že studenti mají důkladný trénink a nějaká putýnka alkoholu je neporazí; když se velitelé objevili, dokázali bez problémů nastoupit v hlavní hale a podat hlášení, načež se chystali vyrazit k parlamentu.

„To asi nemá smysl,“ mávl rukou Charry. „Tam nikdo nebude!“

„Naopak!“ Velitel gardy byl rád, že může podat příznivé zprávy. „Jsou tam všichni, parlament zasedá a rokuje o válce!“

„Máš odtamtud nějaké zprávy?“

„Vím jen to, že Německo nám předevčírem oficiálně vypovědělo válku. Jejich velvyslanec předal nótu ministerstvu zahraničí, včera bylo vyhlášeno svolání mimořádné schůze parlamentu a dnes už od rána jednají. Nám ovšem pozvánku neposlali, ani na galerii! Ale zařídili jsme si pozorovatelské stanoviště v kavárně naproti a máme přesné zprávy...“

„No dobře; k čemu dospěli?“

„K ničemu.“

„Tak dobře. Půjdu jim tam poradit.“

Před nádražím vyčkával půltucet drožek; studentská garda se do nich narovnala a všichni radostně vyrazili k parlamentu. Porůznu na ulicích registrovali větší počet opilců, než je obvyklé; někteří vykřikovali, že rozneseme Němce na kopytech, jiní plakali a chystali se na potupnou okupaci.

Budova byla hlídána parlamentní stráží, jíž velel nějaký zelený důstojníček, nafoukaný až hrůza. Když se ze tmy proti němu zjevil chlap v pruhované kombinéze, vylepšené tygřím kožichem a křížem na krku, nerozpoznal v něm vládního důstojníka a zastoupil mu cestu. „Tam nesmíte, pane! Parlament jedná o válce!“

„Já tu válku vedu,“ řekl Charry. „Pusť mě!“

„Zakazuji vám vstoupit, pane!“ vykřikoval důstojníček důležitě a ustupoval před studentskou gardou. „Kdo není ohlášen, nesmí...“

„Oznamte předsedovi, že je tady hrabě Guyrlayowe!“

„Nesmím ho rušit pod žádnou záminkou!“

Bruno se otočil ke svým gardistům a hvízdl. Gardisté odzbrojili parlamentní stráž a bleskově zaujali jejich místa. Mladičkého důstojníka odvlekl Charry za krk do umývárny a tam zamkl na klíč.

Důstojní otcové státu právě pronášeli svoje moudré úvahy, když Charry vstoupil, postrkuje před sebou ceremoniáře. Všichni k němu otočili hlavy a předseda, poklepávaje kladívkem, zvolal:

„Ale co to? Proč nás rušíte, pane? Máme důležité jednání!“

„Přicházím vám v tom jednání pomoci. Jdu z války!“

To všechny dost překvapilo. „Z jaké války?“

Charry přiložil ruku ke štítku důstojnické čapky. „Hlásím, že nepřátelská armáda o síle víc než třiceti tisíc mužů překročila ilegálně naše hranice v prostoru města Treuheimu. Postavil jsem se se svým plukem v cestu vpádu nepřátel, rozdrtil jejich vojska, zlikvidoval zhruba osm tisíc nepřátel a dalších asi dvacet tisíc zajal; zbytek uprchl z bojiště neznámo kam. Co se týče získané výzbroje a materiálu, o tom podám přesné zprávy později.“

Chvíli ohromeného ticha přerušil hlas jednoho z poslanců: „To snad není možné! Vy fantazírujete, člověče!“

„Ani náhodou. Tady mám na kožichu ještě fleky od krve; Diana se sice pokoušela to vykartáčovat, ale krev je prevít...“

„Proboha... vy jste blázen! Co jste to udělal?“

„To, co mi kázala přísaha. Zničil nepřítele, kdekoliv jsem na něj narazil. To ukládá zákon a vojenské řády...“

„Tím je ale zcela znemožněna naše úvaha o mírovém vyjednávání! Právě jsme zde jednali o tom, jak co nejvýhodněji ukončit válku vyhověním všem požadavkům Německého císařství; a vy jste svým nezodpovědným počínáním znemožnil jakékoliv jednání!“

Charry se mračil jako ďábel. „Takový kecy poslouchám dneska už od rána! Pokud vám jde o to vzdát se nepříteli, s tím samozřejmě souhlasit nemůžu! Ani já, ani mí vojáci, ani žádný poctivý člověk této země! Ale co se týče jednání, i já mám zájem na brzkém ukončení války a hodlám nabídnout Německu mír ještě dnes prostřednictvím jejich vyslance!“

„Co... co... co...?“ jektal vyjeveně předseda.

„Až se tady dohodnu s vámi na dalším postupu, navštívím pana velvyslance Německého císařství a oznámím mu, že dávám jeho vládě osmačtyřicet hodin na zahájení mírových jednání. Pravděpodobně ho budu muset vzbudit, co se dá dělat. Pokud v udané době nebude podepsán mír, překročí moje vojska hranice a napadnou německé území, kde budou postupovat za ničení a plenění k Berlínu; kde si dovolím předložit své ultimatum přímo císaři Vilémovi II.!“

„Vy chcete válčit s Německem? Dokonce na jejich území?“

„No samozřejmě! Přece nebudeme ničit naše!“

„A domníváte se, že dokážete porazit jejich armádu?“

„Jasně! Porazil jsem s pěti tisíci vojáky jejich třicet tisíc. Nemyslíte, že porazím celou jejich brannou moc, když mi svěříte vrchní velení nad všemi vojáky celého státu?“

„A vy předpokládáte, že to uděláme?“

„Předpokládám? To je slabé slovo. Já vím zcela jistě, že nikdo neopustí budovu parlamentu, dokud mi to neodhlasujete.“

Poslanci zírali jeden na druhého v němém úžasu. Pak vybuchli všichni najednou; jedni křičeli nejrůznější urážky, druzí žádali, aby Charry visel na nejbližší lucerně. Kupodivu někteří zástupci socialistů a radikálů, zvláště mladí, vřele souhlasili a podporovali ho svými výkřiky.

Charry přešel ke stolku, vzal předsedovi z ruky kladívko a párkrát jím udeřil do desky stolu. „Prosil bych ticho, pánové! Dříve než odhlasujete, co žádám, dovolil bych si krátce nastínit svoje záměry...“

Ať už souhlasili či nikoliv, ztichli okamžitě všichni.

„Všichni už jistě víte, že jsem získal (je jedno, jakým způsobem) některé dokumenty německého generálního štábu. Mám možnost získat i další, poměrně snadno. V oněch dokumentech se nachází také jistý zápis ze schůze, na níž bylo projednáváno, se kterými osobami je smluveno obsazení naší vlasti. Mnoho z vás, pánové, dostalo návštěvu cizích lidí, kteří vám předali značné peněžní částky. Mám přesný seznam oněch lidí i částek, které obdrželi. Podle zákonů by každý soud kvalifikoval takové jednání jako zradu, že ano? Pak tedy mohu ty pány nazývat zrádci, i když se jim současně ze srdce omlouvám za to označení. Tito zrádci teď sedí mezi námi. Mohl bych je dát vyvést ven ze sálu a zastřelit. Ovšem v posledních dnech jsem zabil příliš mnoho lidí a považuji další zabíjení za bezpředmětné. Prozatím.“

Hluboké ticho pokračovalo; jen někde mezi poslanci se ozval přitlumený hlas sebevědomě vypadajícího pána: „Lhář, darebák a dobrodruh! Měli by ho dát zastřelit prvního!“

Charry se ohlédl: „Vaše jméno, pane?“

„Dietrich von Raubenau, pane! K Vašim službám!“

Charry vytáhl z kapsy složený list papíru a nahlédl do něho.

„Dne 16. října minulého roku jste obdržel dvě stě padesát tisíc marek převodem na vaše konto ve zdejší bance. Odesílatelem byla německá tajná služba. A to nebyla první, leč poslední částka!“

„Mladý muži, mírněte se!“ pravil předseda. „Urážíte čestného a solidního pána, dlouholetého poslance...“

„A mizerného zrádce. Vy se uklidněte, pane předsedo, vám nedali nic. Pravděpodobně s vámi už vůbec nepočítají!“

„Pane... pane!“ roztřásl se předseda, složil hlavu do dlaní a téměř se rozplakal.

„Věříme tomu, Guyrlayowe – pokračuj dál!“ křičel nějaký hlas z lavice vyhrazené radikálům.

„Tedy: v případě, že se pánové, o nichž jsem hovořil, postaví proti mně, zveřejním jejich jména a částky které obdrželi, včetně datumů a přesných podmínek převodu. Porovnáním s bankovními účty těch pánů může imunitní výbor parlamentu zjistit, zda se má udání zakládají na pravdě a po vyšetřování ty pány potrestat, jak si zaslouží. Příteli, vezmeš místo předsedy imunitního výboru?“

„Beru, kamaráde! Co dál?“

„Dál už jenom tolik: pokud se ti pánové rozvzpomenou na své vlastenectví a postaví se na naši stranu, stranu svobody pro naši vlast, jsem ochoten na jejich přečin zapomenout. Až do doby, kdy se opět proviní proti zákonům své země! Pane předsedo, dejte hlasovat o návrhu, aby byla armáda svěřena pod moje velení a ochranu mých důstojníků!“

„Pane předsedo, to je nesmysl!“ řval von Raubenau. „Dejte toho člověka zatknout parlamentní stráží a okamžitě uvěznit!“

Charry se jen pohrdavě zasmál. „Parlamentní stráž je odzbrojena a pod zámkem. Parlament je obsazen mými gardisty.“

„To je násilí!“ řval kdosi. „Sprostý banditismus!“

„To je revoluce!“ křičeli radikálové. „Vivat Guyrlayowe!“

„Pane předsedo, neberte to v úvahu!“ volali někteří.

„Pane předsedo, dejte hlasovat!“ křičeli jiní.

Charry klidně čekal, až se rozruch uklidní. „Dobrá, pánové, uznávám, že mé požadavky jsou trochu překvapivé. Dám vám hodinu na rozmyšlenou. Posadím se tady někde do lavice... tam dole mi udělají místo, řekl bych, a budu poslouchat vaši rozpravu o mém návrhu. Upozorňuji, že nebudu nikoho trestat za jeho názor, i kdyby byl proti mně. Jen za to, že bude hlasovat proti.“

„To není žádný rozdíl! Máme dvě možnosti: buď se podrobit diktatuře Německa, nebo diktatuře hraběte Guyrlayowa!“ prohlásil nějaký poslanec. „To je prašť jako uhoď!“

„Je tady ještě třetí možnost,“ posmíval se kdosi. „Podrobit se diktatuře řádu Templářů!“

Charry je neposlouchal; sešel dolů a posadil se k radikálům, kteří ho ochotně přijali do svého středu. Tam se pohodlně usadil, opřel o lavici za sebou a usmíval na ctihodné shromáždění, které se nějak nemohlo probrat z ustrnutí.

Pan předseda zahájil diskusi, ale nikdo se nijak nehlásil; až se ozval jakýsi starý nerudný pán, který Charrymu sprostě vynadal za jeho způsoby, ale připustil, že možná když se uváží dosažené vítězství, na kterém měl nezanedbatelný podíl, tak snad...

Von Raubenau se zvedl a prohlásil, že nevěří tomu, co Charry řekl o svém vítězství; jednak to není možné, jednak se nemohlo stát, aby Němci zaútočili den před vyhlášením války a naposledy není možno důvěřovat samotnému Charrymu, který je notoricky znám jako dobrodruh, opilec a osoba nedůvěryhodná. Nato páni poslanci otočili hlavy k Charrymu a někdo se ptal, co na to řekne.

„Lituji, pánové, nečekal jsem tuto námitku. Kdybych to byl tušil, přivedl bych vám na řetězu maršála Moltkeho, kterého jsme zajali. Přesněji řečeno, můj tygr ho ulovil jako králíka.“

„Moltke... je zajat?“ vyjekl kdosi.

„Ano; moji jezdci ho drží v žaláři.“

Nastalo další trapné ticho; v tom tichu bylo slyšet jakýsi hluk z ulice, do něhož se mísil zvuk zvonů několika chrámů.

„Co se to děje venku, pánové?“ probral se stařičký předseda.

Dovnitř vpadl parlamentní sluha s očima navrch hlavy: „Pane předsedo, nějaká rebelie! Náměstí je plné lidí s prapory, volají všelijaké věci... Ztloukli policajty, když jim chtěli bránit v postupu! Křičí, že jsme snad vyhráli válku...“

„Máme poslouchat, co si přeje sprostá luza? Dav?“ křičel jeden poslanec. „Chce nás někdo ovlivnit demonstracemi?“

Trapné ticho pokračovalo i dále. Až se zvedl nějaký bělovlasý a bělovousý universitní profesor. „Chtěl bych se zeptat pana hraběte de Guyrlayowe, co hodlá učinit s mocí, již po nás vyžaduje, až skončí válečné nebezpečí! Mnoho z nás, poctivých a zkušených mužů, váhá poskytnout mu takovou moc, aby jí v budoucnu někdy nezneužil...“

Charry povstal a přešel k předsednickému stolku. „Přísahám!“ vytasil svůj křižácký meč. „Že jakmile podepíšu mír s Německem, mír za spravedlivých podmínek, které budou vyhovovat zájmům naší země, vzdám se velení a předám moc opět do rukou řádně zvoleného parlamentu. Všichni víte, že jsem císařem na ostrově Arminu; tam se vrátím, jakmile mi to umožní povětrnostní podmínky a moje povinnosti zde. Odejdu a ponechám vládu ve vašich rukou, do nichž právem náleží.“ S třesknutím zarazil svůj meč opět do pochvy.

„Bůh ti žehnej, synu!“ řekl stařec a opět usedl.

„Pánové... snad by bylo možno hlasovat!“ řekl předseda.

Jelikož nebylo námitek, přistoupilo se k hlasování aklamací. Většina poslanců hlasovala pro; jenom šest se odvážilo být proti a dvaadvacet se hlasování zdrželo.

„Děkuji vám za důvěru, pánové!“ řekl Charry. „Nyní odejdu uzavřít mír s Německem.“

Počkal ještě, až mu vystaví listinu opatřenou podpisy všech hodnostářů a státními pečetěmi, aby se mohl prokázat na německém velvyslanectví; poté opustil budovu parlamentu.

Venku bylo světlo jako ve dne od pochodní a lampiónů; mohutné davy provolávaly slávu, mávaly prapory a stuhami; matky ukazovaly vítězného generála svým dětem, dívky mu posílaly polibky. Být u toho Diana, možná by žárlila. Několik lidí, kteří mluvili proti Charrymu, bylo ztlučeno, jeden fízl pověšen na kandelábr. Mladí se řadili za Brunovy gardisty a se zpěvem pochodovali do diplomatické čtvrti, kde zůstali stát opodál a čekali na výsledek.

Německé velvyslanectví působilo dojmem pevnosti; to se ostatně dalo čekat, někteří horkokrevní vlastenci chtěli házet do areálu kameny, protestní dopisy a chcíplé kočky. Po zahradě běhali mohutní alsaští vlčáci, kteří vztekle hafali na každého, kdo šel kolem; Charry prostrčil ruce mříží, oni je lízali a tulili se k němu. Lid se smál a kvitoval to nadšeným potleskem.

Na Charryho rámusení se konečně otevřely dveře a někdo se ptal, kdo tu je a co žádá.

„Jsem vrchní velitel armády! Přeji si vyjednávat s velvyslancem o uzavření míru!“

„Teď v noci, pane?“

„Jak chcete, můžem počkat do rána. Ale dovolíte nám, abychom zde zatím oslavovali vítězství?“

Dveře se zabouchly a bylo ticho; tedy v budově, na ulici venku začala hrát kutálka, lidé se objímali a připíjeli z lahví. Tak se dělo asi čtvrt hodiny, pak přece jenom pan velvyslanec vyšel alespoň na balkón. Jak viděl Charryho, poznal, že je zle.

„Nevím přesně, co si přejete, pane, ale obávám se...“ mluvil ještě chvilku, čím dál spleteněji, než ho Charry přerušil:

„No dobře, tak vážně! Včera jste předali naší vládě nótu o vypovězení války. Předevčírem napadli vaši vojáci v rámci operace Tygr město Treuheim a já měl tu čest s nimi svést bitvu, která skončila vítězstvím. Mým, samozřejmě. Mám v zajetí prozatím dvacet tisíc vašich vojáků a maršála Moltkeho. Žádám, abyste se mnou urychleně uzavřeli mír!“

„Ale pane hrabě... váš požadavek je, mírně řečeno, nečekaný! Ostatně, já nemám možnost nijak sdělit naší vládě...“

„Máte vyvedenou zvláštní telegrafní linku. Dosáhl jste toho úplatkem několika úředníkům ministerstva pošt, ale na tom teď nezáleží. Jděte laskavě k tomu telegrafu a sdělte vašemu císaři, že mu dávám osmačtyřicet hodin, aby začal vyjednávat o míru. Pokud tak neučiní, vpadnu do Německa a budu pokračovat ve válce na vašem území. Právě jsem byl jmenován vrchním velitelem všech armád země; mám na to tedy dost lidí i dost odvahy!“

Pan velvyslanec zkoprněl úžasem. „Pane de Guyrlayowe, já... já nechápu... já nemohu... já jsem konsternován!“

„Řekl jsem osmačtyřicet hodin. Ubytuji se u Černého orla; tam mi dejte zprávu, co odpoví vaši nadřízení. Upozorňuji, že po uplynutí lhůty k vyjednávání nebudu váhat s útokem!“

Charry se otočil, nasedl do kočáru a odjížděl za nadšeného pokřiku davů. Mladí muži se houfně hlásili do Brunovy gardy, důstojníci slibovali věrnost, dokonce několik velitelů policie přispěchalo ubezpečit pana hraběte, že jdou s ním. Ostatně, ti byli schopni jít s každým a nikdo o tom nepochyboval.

Skutečně odjel do hotelu Černý orel a rozbil tam hlavní stan. Několik důstojníků jmenoval svými adjutanty, napil se s nimi na bratrství a poslal je oznámit jejich nadřízeným radostnou zvěst, že se ujímá velení a zve je na druhý den na štábní poradu. Páni plukovníci a generálové byli bez sebe radostí. Pak poslal zprávu svým důstojníkům a taky Dianě, aby o něho neměla žádnou starost. Je to dobrý manžel. Potom šel v klidu spát, zatímco město nadšeně pokračovalo v oslavách.


V průběhu odpoledne dorazily do Swärzbeecku saně a vozy plné raněných; s nejtěžšími případy přijela Sainé, doprovázená dalšími členkami dívčího oddílu, takže Mercedes a Evita se mohly seznámit se sestrami Baarfeltovými. Doposud chyběla Diana, která chtěla zůstat na místě až do zítřka jako nenápadný dozor.

Přijel však Almetta a jeho štáb, tedy také maršál Moltke a já jako jeho doprovod. V průběhu cesty projevoval jisté překvapení nad velkým počtem německých vojáků označených jako otroci řádu; doposud se domníval, že půjde o výjimky, ale teď to vypadalo, že k nám přešla třetina zajatců a další se chystají. Byl rozladěn, dokonce poznamenal něco o zrádcích; tak jsem byl nucen říct:

„Nemyslím si, že by se jednalo o zradu! Charry jako komthur jim dal za řád slib, že nikdo nebude nucen bojovat proti svým krajanům v Německu, pokud se sám nebude chtít zúčastnit nějaké humanitární akce. Je zvykem nenasazovat vojáky proti stejnorodému etniku, pokud k tomu mají výhrady.“

„Poslouchej, ty!“ rozkřikl se maršál. „Ta tvoje vzdělanost už mě začíná štvát! Kde ses naučil takové výrazy?“

„Já hodně čtu...“ přiznal jsem skromně.

„Nějaká blbá přerostlá kočka mě tady bude poučovat!“ bručel.

Mlčel jsem. Vzdělanec hrubosti druhých přehlíží.

Moltke mlčel rovněž až do chvíle, kdy k nám dojel se vzkazem René le Mogniére; maršála však nezaujal samotný příkaz, ale modré tečky, které měl vytetované na lícních kostech pod očima, na levé tváři tři a na pravé dvě.

„To je novinka, kterou vynalezli někteří jezdci,“ vyložil jsem mu ochotně. „Označuje počet poražených nepřátel.“

„Chceš tím říct, že ten kluk zabil pět lidí?“

„Nemusel je nutně zabít. Stačí, když je porazí v boji tak, aby je mohl zabít, kdyby chtěl. Zajme nebo zraní...“

„I tak! Takový klacek že by přemohl dospělého muže?“

„Snadno! To, co nosí namotané na levé ruce, je smyčka z vlasů, kterou upletla a darovala mu Tori, nejspíš v rámci svatby. Napřed ji používala sama, ale teď už se to prý na ni nehodí...“

„Svatby? Vždyť to je ještě dítě!“

„Oni se už za děti nepovažují. Já to nevím přesně, ale jestli chceš, můžu se ho zeptat. Myslím, že nikoho nezabil, snad ani nesmí; ale chytat vojáky do smyčky může docela klidně!“

„A to si kvůli tomu musí nechat zohavit obličej?“

„To dělají jezdci, kteří chtějí opustit Evropu. Říkají, že tam, kam odejdou, se to bude považovat za ozdobu...“

„To jim velení řádu dovolilo?“

„Naopak, přísně zakázalo. Jakékoliv tetování na tváři zakazuje zvláštní císařský výnos.“

„Ale nikdo na to nedbá!“

„Al-mudžahíd Nazir prohlásil, že v takových případech je neuposlechnutí šáh-in-šáhova rozkazu výrazem, že jezdci řádu jsou rovni každému šlechtici; sultán je jen prvním z rytířů, nikoliv jejich pánem...“

„Co na to Charry Guyrlayowe?“

„Smál se.“

Moltke si odplivl.

Stejnou otázku položila skoro v tutéž dobu Evita Veronice.

„No, když jsem si nechala vytetovat na tváře ty značky Tuáregů, rada se usnesla, že mi to sice sluší, ale nedoporučuje se, aby se takové zdobení stalo všeobecně závazným. Diana dokonce přinutila Charryho vydat výnos o zákazu. Jenomže pak jsme se omyly ohněm a tím nám shořely vlasy, obočí... zkrátka všecko. Některý holky si nechaly udělat tetování na hlavě...“

„Co některý? Jak koukám, všechny!“

„Nejdřív všechny ne. Jenže, ono se dá těžko zjistit, kde končí hlava a začíná obličej, že... Potom přišly další, že nahradit obočí řádkou černých teček je docela vkusný nápad...“

„To má, jak koukám, taky každá!“

„Divila by ses, třeba Maryška ne. Má tak světlý obočí, že by to bylo vidět i až jí naroste, tak to odmítla. Možná taky proto, aby se aspoň nějak odlišila od Julky...“

„No dobře! Ale to není všechno!“

„Protože některý holky prohlašovaly, že jeden řádek teček je na obočí málo; tak daly dva, potom tři... taky ho pěkně vyklenuly, líp než to měly původně... a protáhly až ke spánkům...“

„To viděla Conchita na nějakým obrázku z pyramid; její babička byla snad Egypťanka, takže...“

„A ta řádka ornamentů na čele?“

„To je vlastní fantazie. Ale ty holky stejně odjíždějí...“

„Mají štěstí. V Evropě by je zavřeli do blázince...“

Veronika se ušklíbla koutkem úst a pak zapřemýšlela. „Poslyš, děvče, kolik tě toho Mercedes naučila z iluzorní magie?“

Evita ohrnula spodní ret. „Jak to s tím souvisí?“

„Poměrně dost. Tak umíš nebo ne?“

„No dobře, třeba neumím! A co?“

„Podstatou jednodušších činností čarodějek je iluze. Což je reálná síla, která je v podstatě zdrojem života na zemi, jak bys zajisté věděla, kdybys pilně navštěvovala přednášky a namísto nich se neflákala. Síla odborně zvaná mája.“

„Vím! Nejsem začátečnice!“

„Takže: účelem hry je vytvořit nějakou iluzi o sobě, ale přitom jí sama nepropadnout. Na realitě, jak se zdá nám, vůbec nezáleží. Jsem holohlavá, protože kašlu na to, jak se ti jevím. Ale pozor! Přivoláme sem... třeba támhle toho vojáčka.“

Veronika soustředila pozornost na otroka, který právě uklízel chodbu. Sotva dostal příkaz, přiběhl k nim a zastavil se.

„Odpověz: jaké barvy mám vlasy?“

„Nádherné! Rudohnědé...“ vzdychl okouzleně.

„Líbí se ti? Splnil jsi dobře mou vůli, můžeš je pohladit!“

Mladík přistoupil blíž. Ve tváři měl téměř zbožný pocit, když vnořil prsty Veronice do vlasů, probíral se jimi a hladil je. Byl do ní v té chvíli velice zamilovaný a bylo to na něm vidět.

„Můžeš jít.“ propustila ho laskavě a obrátila se k Evitě: „Tak co, vidělas? Viděl moje vlasy, dotýkal se jich, hladil je. Co ve skutečnosti viděl a čeho se dotýkal prsty?“

„Ničeho!“ řekla dívka zmateně.

„Iluze. Při tom je v bdělém stavu a kdybys ho natahovala na skřipec, bude přísahat, že viděl moje vlasy a dotýkal se jich. Totéž se stane všem lidem, se kterými se potkám.“

„Takže prakticky můžeš namluvit komukoliv cokoliv? Vyžaduje to velké úsilí, takhle ovládat cizí lidi?“

„Tím menší úsilí, čím menší je jejich duševní síla. Běžní lidé ji mají dost nízkou; je obtížnější obelstít kočku než člověka. Většina z nás toho využívá, když chce svést nějakého muže, nebo třeba jen vymazat z paměti, že nás viděl.“

„Svádět – muže?“ zamračila se Evita.

„Když už se bavíme: seš pěkně hloupá, když jsi dovolila, aby se ti láska s tím klukem nelíbila. Od toho seš čarodějka, abys vytvořila dokonalou iluzi. Namluvíš mu, že je skvělý, silný, dokonalý – a on se takovým skutečně stane. Ta síla v něm je, ale tys ji nedokázala probudit. Tvoje vina.“

„Jak to, moje? A on nezavinil nic? Co bys řekla jemu?“

„Tak dost. Ty stojíš přede mnou, ty jsi schopnější, takže je to tvá vina. Když se praštíš do hlavy o strom, je to tvá vina, protože strom neuhne, ale ty bys mohla. Když ti někdo ublíží, je to taky tvoje vina, protože jsi včas neučinila protiopatření.“

„Ale to mi Mercedes neřekla!“

„Třeba proto, že tě nechtěla ztratit. Kdybys prohlédla své iluze, už bys ji nepotřebovala. Mercedes jedná vrcholně logicky; a má tě velice ráda. Což ostatně víš.“

Evita vypadala zmateně. „Je tohle důvod, proč jste přijaly tak lhostejně ty překvapivé změny vzhledu?“

„Ach, děvče! Těch důvodů je tisíc, jeden lepší než druhý. První z nich je, že se vůbec nic zlého ani škodlivého nestalo. Jen se už nemusím česat, to je všechno. Taky na to přijdeš...“

„Jak bys přijala fakt skutečného zohavení? Myslím, kdyby se ti stalo něco tak strašného, že by se s tím nedalo nic dělat!“

Veronika se usmála. „Dost dobrá otázka. Ale odpovím ti na něco jiného. Těším se na Ostrov, protože tam nebudu muset vytvářet o sobě žádnou iluzi. Víš, občas, když se připravuju na meditaci, dívám se do zrcadla a snažím se vidět sama sebe ve skutečnosti. Totiž: každý člověk podléhá určité vlastní iluzi. Třeba já žiju v iluzi, že jsem mocná čarodějka, jsem fyzicky přitažlivá a je to důležité. Takových myšlenek je zapotřebí se zbavit. Avšak nikoliv převrátit v jejich opak: jsem ošklivá, neschopná atd. Nechat volně se srovnat s realitou. Realita je přibližně: je zcela jedno jak vypadám. Krása je záležitost estetiky, vžitého názoru, iluze vytvořená člověkem. Ve skutečnosti neexistuje nic reálně definovaného jako krása. Chápeš?“

„Myslím, že ano.“

„Až budu žít na Ostrově, chtěla bych se tím zabývat hlouběji. Pokusit se zbavit většiny iluzí. Nechci nosit žádný oděv ani ozdoby, vyjma svátečních dnů, kdy navštívím císařský dvůr atd. Svým vlasům dovolím růst volně, jak budou chtít, a bez lítosti je ztratím, bude-li třeba se omýt Ohněm. Dovolím slunci, větru a dešti působit na mé tělo. Očistit tvář, zdůraznit její skutečné, osobní rysy. Možná už nebudu krásná, můj obličej zhrubne, zmizí z něj jemnost a vyumělkovanost, kterou jsem pěstovala jako dívka. Proto si přeju nosit tetování, víš? Vytáhnout z té iluzorní hezké tvářičky svůj skutečný, lidský vzhled...“

„A co... když tohle je taky iluze?“

„Samozřejmě, že je. Poslední touha, které se musíš zbavit, je touha zbavit se každé touhy. Přestat se o cokoliv snažit. Prostě být. Je jasné, že toho nedosáhnu za chvíli. Ani nechci. Budu mít dítě a chci tolik dětí, kolik bude možné. Netvař se tak hloupě, panenko. Já vím, že mi to zničí tělo. I na to se těším. Já už nechci vypadat jako dítě, chci být žena.“

„To by tady v Evropě nešlo?“

„Zajisté šlo. Ale: každý den a každou hodinu bych musela někomu vysvětlovat, proč dělám to či ono. Společnost je strašlivá banda hlupáků, co nemají jinou starost než posuzovat někoho, co dělá, jak a proč. Tam na Ostrově budu učit jen svoje děti; to je moc velká úleva. Setkávat se jen se svými, kteří mají přibližně podobné znalosti jako já. Moci si dovolit mlčet.“

„Co si o tom myslí ostatní?“

„Vidíš. To je přesně ta otázka, kterou si tam nebudu muset pokládat. Lépe řečeno: jen velmi výjimečně. Čas od času se možná soustředíme na důležité otázky. Ale v tuhle chvíli každá z nás řeší spoustu vlastních, velice osobních problémů. Já nevím, co která očekává od té cesty. Určitě něco důležitého. Ale neptám se; i tak je dost otázek.“

Evita možná ještě nějaké měla, ale Veronika se usmála:

„Jedna důležitá: Maryška. Té je třeba pomoci, její svět se právě zhroutil a ona stojí mezi troskami. Je nešťastná.“

„Co s tím uděláš?“

„Dám jí práci. Její žal a pocit bezvýchodnosti potřebuje určitý čas, aby prošel myslí, byl přijat a došlo k vyrovnání. Bohužel, nemůžeme ji nechat v klidu, naopak musíme bolest ještě zvýšit a rozjitřit. Svět si to žádá.“

„Konkrétně co?“

„Almetta probral Miguelovy písemnosti a našel poslední vůli. Zapečetěnou obálku, kterou je třeba otevřít v přítomnosti všech, kterých se to týká. Almetta je samozřejmě notářem a nejspíš se ujme té záležitosti. Nás si žádá jako svědky.“

Maryšku tohle ani za mák nezajímalo; jmění vévodů d'Escambrray jí bylo dokonale lhostejné. Ale Veronika a Valérie trvaly na její účasti, takže poslušně přišla, usedla a vyčkávala, až Almetta zkontroluje správnost a neporušenost pečetí, otevře obálku a vytáhne z ní list ručního papíru.

 

Já, Miguel Arańo Pasquale, vévoda d'Escambrray, sepisuji tuto poslední vůli při plném duševním i tělesném zdraví, dne ...

Ustanovuji tímto vykonavatelem své poslední vůle notáře řádu dona Horácia Almettu, který rozdělí veškerý můj majetek, ať se skládá z movitých či nemovitých hodnot, dle mého přání. Pokud by don Horácio zahynul dříve než já nebo odmítl se tím zabývat, stanovím vykonavateli své přátele v pořadí: don Securio Lobo Villablanca, sir Donald MacLawwen, sir Charry de Guyrlayowe.

Z peněz, uložených v Banco de Espańa v Barceloně, vyrovnat veškeré dlužné pohledávky osob, které se do roka prokáží dlužními úpisy, jež jsem podepsal a doposud neproplatil, dále pohledávky vzniklé dodávkami zboží mnou objednaného. Dále jeden milión reálů věnovat na povznesení národa Basků, jemuž bylo, je a i v budoucnu pravděpodobně bude ubližováno v obou částech jeho vlasti, ať Francii či Španělsku. Účelné použití zmíněného miliónu reálů, včetně úroků z té částky plynoucích při případném uložení, je dáno na vůli Španělskému komthurovi řádu, ať jest jím kdokoliv.

Veškeré ostatní svoje jmění dávám pod správu své manželky, doni Maríi d'Escambrray; kteroužto jsem řádně pojal za zákonitou choť dle zákonů Božích i lidských, jak dosvědčí komthur Horácio Almetta a císař arminský komthur Charry de Guyrlayowe.

Item v případě, že se z našeho manželství narodí dítě, stane se toto dítě univerzálním dědicem celého mého jmění, zmenšeného o výše zmíněné pohledávky a o částku, utracenou mojí manželkou v době její správy, to jest do plnoletosti mého syna (či dcery). Tomuto svému dítěti odkazuji rovněž rodinné pozemky dle zemských desek a pozemkových knih, uložených v mém zámku v Barceloně, dále svoje jméno a všechny tituly, které jsem obdržel.

V případě, že by naše manželství zůstalo bezdětné, připadne můj majetek dalším případným dětem mé choti Maríe d'Escambrray s tou výhradou, že od chvíle jejich narození má právo disponovat pouze úroky plynoucími z tohoto majetku; výslovně potom uvádím, že v žádném případě nezíská jakékoliv dispoziční právo případný další manžel doni Maríe, ať jím bude kdokoliv.

V případě, že se narodí dítě z našeho manželství (což bude prokázáno genetickou zkouškou), a poté se narodí ještě další děti, ať jest jejich otcem kdokoliv, rozdělí se majetek tímto způsobem: můj potomek získá přesnou polovinu jmění, titul a statky, ostatní děti doni Maríe potom poměrnou část ze jmění. Dispoziční právo zůstává zachováno i pro jistinu.

Prohlašuji, že toto je moje vůle a svolávám požehnání Boží na hlavu své choti doni Maríe d'Escambrray, bude-li se zdárně řídit mým přáním zde obsaženým.

Ve jménu Boha Pána a Vládce:

 vévoda Miguel d'Escambrray

 komthur Templářského řádu Blesků.

 

Maryška naslouchala složitým klauzulím závěti bez velkého zájmu; buď jim nerozuměla, nebo to pro ni bylo zcela vedlejší. Zato Julie naslouchala pozorně a pošeptala Veronice:

„Zajímavé podmínky, ne?“

„Obvyklé v řádu. Vymyslel to skvěle: Maryška bude moci mít dětí, kolik chce, ale vdát se už nemůže...“

„Proč by nemohla?“

„Kdo zvenku si ji vezme bez peněz? To by ji musel mít opravdu rád, což se stává zřídka. Když se vdá, ztratí právo disponovat financemi, bude mít jen úroky z jeho jmění. A manžel nebude smět sáhnout ani na zlámaný pětník, o to se postarají advokáti. Že to získají děti, na to obvykle při svatbě nikdo nemyslí. Takže má Maryška cestu ke světskému manželství uzavřenou...“

„Co když si ji opravdu někdo vezme – z lásky? To snad nejde?“

„Když to udělá, bude dobře; to si jistě přál i Miguel. Jenže bývá zvykem, že kolem bohaté vdovy se začnou rojit různí chlapi, jeden mazanější než druhý; jejich jediná starost je shrábnout vdovu i s majetkem. Před svatbou to ovšem nikdo neřekne, to dělá zamilované oči... a pak se projeví! Takhle nebudou mít od začátku možnost něco získat, což všechny odradí...“

„Že potom připouští, aby peníze dostaly její děti!“

„To je rozumné. Co kdyby se Andrea zmýlila a ona nepočala? Maryška přece bude žít dál, třeba se zamiluje do jiného muže. Miguel není hlupák ani ničema, aby jí v tom bránil, když je mrtev. Její děti si rozdělí polovinu jmění, druhou dostane jeho zákonitý syn. To docela stačí, ti druzí mohou být rádi, že jejich matce vůbec někdy někdo něco odkázal...“

„Kolik dělá vlastně celé Estragonovo jmění?“

„Co já vím? Tak dvacet až pětadvacet miliónů reálů. Když se od toho odečtou všechny možné výlohy, dostane jeho syn při nejhorším deset miliónů. To by mu mělo stačit.“

„Fantastické! Jsou ještě nějací jiní dědicové, kteří by se mohli ucházet o ty peníze?“

„Ano, bohužel. Je tady pobočná větev Escambrrayů, bratranci. Ti asi závěť napadnou, protože se soudili už o odkaz Miguelova otce. Jistě jim nebude po chuti, že to dostane Maryška, když už počítali, že Miguel někde zahyne a oni to shrábnou. Nebude to pro ně příjemné, s tím se počítá. Almetta bude mít možnost se blýsknout svým právnickým uměním a ostatní advokáti taky.“

„Takže Maryška bude začínat ve Španělsku hned soudem.“

„Co jí je po tom? Španělsky pořádně neumí, barcelonskému nářečí nerozumím ani já. Panstvo ať se hádá, ona se bude starat jen o to, aby nikomu cizímu nic nepodepsala. Řád se o všechno postará. Neopouštíme svoje lidi.“

„Ach jo!“ povzdechla si Julie. „Kdyby to s mým případem šlo tak zázračně jednoduše!“

„Taky se na to podíváme.“ slíbila Veronika.


Někteří jiní Miguelovi přátelé zůstávali na hranicích a měli docela jiné starosti. Setník Carlos přijel do pevnosti, přivezl raněné a většinu jezdců; zbytek nechal pod velením Guy Feroze, se kterým zůstali také Durvása a Tah-šwa. Zatímco bráhman od chvíle pohřbu setrvával v meditacích a připravoval se na cestu domů (do Kašmíru?), Indián zpíval pohřební písně a komunikoval s duchy svých předků. Také se připravoval na cestu.

Baron Ungern hleděl na jejich počínání s nesouhlasem.

„Co chceš dělat?“ usmíval se Feroz. „Oni jsou tu jen proto, že byli Miguelovými přáteli. Když zemřel, už je tady nezdržuje nic; snad by byli ochotni postarat se o jeho syna, ale prozatím ještě není jisté, co s ním bude a kde bude žít. Chtějí domů...“

„A co ty? Nepotřebuješ je?“

„Potřebuju. Ale na tom jim moc nezáleží.“

Ungern sledoval, co Feroz dělá. Nedělal v podstatě nic; když se většina řádových vojáků vrátila či chystala do pevnosti, zbyli v klášteře jen Fineanovi pěšáci, Palmirovi jezdci a část zajatých Němců; ti byli postupně odesíláni podle klíče, který byl baronovi ne zcela jasný. Feroz si zařídil stanoviště nikoliv přímo v klášteře, ale v bývalé celnici, pak nemocnici; kromě něho tam zůstával ještě šéflékař a někteří nemocní, přestěhovat je nešlo rychle či lehce. Guy patřil k organizátorům, rovněž většina Estragonových jezdců, všichni kromě Durvásy a Indiána – ti nedělali vůbec nic.

Ale Ungern si všiml, že některé zajatce Feroz nedal odeslat do pevnosti, nýbrž ponechal je pod zvláštní stráží. Zeptal se.

„Skutečně se domníváš, že je nějaký zvláštní důvod?“ otázal se Feroz mnohem méně přívětivě, než kdykoliv jindy.

„A tvoje reakce mne v tom mínění utvrzuje.“

„Tak dobře, dejme tomu. A co má být?“

„Co s nimi chceš dělat?“

Feroz mu mohl odpovědět, že mu do toho nic není, ale neřekl to; naopak dlouho přemýšlel, co by mu odpověděl. Ungern vyčkával, než zhodnotí všechna pro či proti.

„Dobrá, když to chceš vědět, dozvíš se to.“ řekl potom Guy.

„Dovolíš, abych se dotazoval? Povšiml jsem si, že ti muži jsou jistým způsobem... horší kvality.“

„Ano. Jsou to lumpové, když to chceš vědět.“

„Ti, o které se řád nechce starat? Nemyslím, že by někdo chtěl přijmout ty muže za svoje otroky a pečovat o ně.“

„Nemyslím, že by o to stáli.“

„Osoby, které při výběru propadly roštem?“

„Víš, co jsou Osirisovy váhy? Podle Egypťanů je duše po smrti předvedena před Usíreva, nejvyššího soudce. Ten posoudí jeho činy zvážením na zvláštní váze a pošle dotyčného buď nahoru nebo dolů, do blaženého nebeského světa – nebo do pekla.“

„Takové názory mají i křesťané.“

„Ano, až na to, že mají různé názory na podíl hříšníků a osob bezhříšných, které patří do nebe.“

„Ve skutečnosti se člověk, který patří do pekla, najde stejně zřídka jako ten, který patří do nebe. Většina je jich na pomezí, což dává určitou šanci oběma stranám. Ale tihle...“

„Takže jsi vybral ty nejhorší ničemy. K čemu?“

Feroz přemýšlel, co odpovědět, ale Ungern to řekl sám: „K pomstě!“

Guy škubl koutkem úst a pak přikývl.

„Co s nimi chceš podnikat?“

Feroz se konečně nechal umluvit, aby odpověděl: „Ty tvrdíš, že jsi satanista, tak by se tě to mělo týkat. Dám ti příležitost vidět zlo při práci. Málokdy se to někomu podaří.“

„Kdy?“

„Dnes v noci. Konečně, nějakého pomocníka potřebuju.“

„Kde?“

„Přímo zde. V klášteře se to nehodí, tam je to moc prosáklé dobrem. Tohle je místo ničemnosti a utrpení; konečně, prohledávat cestující a brát jim to poslední, co mají, je taky ničemnost, takže určitý vliv zla tu byl už předtím. Pak tu zemřela spousta raněných... to utrpení je taky cítit. Velmi ošklivé místo...“

„Vhodné pro démony?“

Feroz jen pokrčil rameny.

Šéflékař, jehož jméno si nebyli ochotni zapamatovat, takže mu začali říkat doktor Faust, dal před večerem odvézt poslední várku nemocných do kláštera, kde už bylo volno. Panna je znovu omyla Ohněm a konstatovala, že zítra bude možno převézt je do pevnosti; v tom případě tam odejde i ona. V celnici zůstal Feroz, Ungern, jejich zajatci a Estragonovi jezdci.

Za soumraku začali zpívat za doprovodu Tah-šwova šamanského bubínku, Durvásových kartálů a dalších nástrojů, především bubnů. Byly to podivné melodie a zvláštní slova v cizích řečech, kterým Ungern nerozuměl. Feroz byl chvíli tady, chvíli jinde; jeho tmavá tvář byla vážná a klidná, nedával najevo žádné pocity, snad je ani neměl. Nikomu nic nevysvětloval a nezdálo se, že by to někdo z přítomných (kromě Ungerna) potřeboval.

Konečně se k němu znenadání obrátil: „Nechal jsem tě tady, protože je třeba, aby ses něco dozvěděl. Ani ne tak ty, jako tvůj syn. Pokoušel jsem se vyzvědět něco z budoucnosti. Jako tvůj syn přišel na svět někdo, kdo bývá střídavě mocným démonem a velmi zlým, násilnickým člověkem. Jeho příchod je však nutností; rovněž to, co dělám já, je nutné. Bůh je Nekonečně Dobrý; ale my dobří být nemůžeme, neboť jsme jen Jeho služebníci.“

Ungern nepromluvil. Neměl rád zmínky o Bohu.

„Vybral jsem dvacet nejhorších ničemů. Pošlu je mstít se na území Německa. Propadli peklu již dávno předtím než přišli sem, každý má něco zlého na svědomí. Nebudu ti o nich nic říkat, stejně jako se o ničem nebavím s nimi. Jsou v hypnotickém stavu pod vlivem mé vůle. Pouze jim dám příkazy, to stačí.“

„Někdo by se třeba zeptal, zda nemají nějakou naději.“

„Démon je démonem, protože žije v nevědomosti. Oni nevědomost přímo šíří. Mají naději, když se jí zbaví. V příštím životě, tento už ztratili. Dlouho jsem hledal bytosti zcela zavržené; jak víš, nesmím udělat chybu a dotknout se někoho, kdo naději má.“

Ungern měl ještě řadu otázek, ale váhal.

„Chceš se zeptat, proč ti to říkám. Ty nejsi v tak hluboké nevědomosti, takže je to zapotřebí. Chtěl jsi celý život poznat zlo, tak budeš mít možnost. Kdybys byl jiný, nenechal bych tě tu; ale také ty jsi ničema. Bude ti to k užitku.“

Feroz odešel k vybraným dvaceti mužům; tři z nich byli mladší důstojníci, dva prostí vojáci, zbytek poddůstojníci. Někteří měli na uniformě řadu stužek vyznamenání, dva válečné kříže.

„Jak vidíš, vyznamenali se už dříve. Jejich zásluhy jsou vraždy, loupeže, rabování, znásilňování, utlačování podřízených i zcela cizích lidí; neštěstí, krev, slzy. Spousta zlých věcí...“

„A budoucnost?“

„Každého z nich pošlu na nějaké místo v Německu. Jejich úkolem je zabíjet, ničit a páchat škodu všude, kam přijdou. Každému jsem vymyslel jeden speciální úkol: někoho důležitého zabít, zničit nějaký důležitý objekt, provést sabotáž a tak něco. Pak budou pokračovat a vyhledávat si cíl sami. Nakonec budou dopadeni a zemřou; v boji s pronásledovateli nebo rukou kata, to je jejich osobní věc. Když se jich budou ptát, nebudou vědět, proč udělali to či ono. Vlastně, nebudou ani vědět, že to udělali.“

„Říkáš to před nimi tak klidně, jako by tě neslyšeli.“

„Oni mě neslyší, slyšíš mě jen ty. Jsou v nevědomosti.“

„Jaké za to budou následky pro tebe?“ zeptal se Ungern.

Feroz zvedl oči; baron s úžasem zaznamenal, že někde hluboko září narudlou barvou.

„Pozor, bratře Satanisto! Ptáš se jako obyčejný člověk, ne jako uctívač Zla! Chceš pro ně přece jen najít naději? Ujišťuji tě znovu: žádná není. V těchto tělech pro ně už není nic!“

„Já jsem se ptal na tebe...“ špitl Ungern a vzápětí by si byl dal nejraději pár facek, když viděl Ferozův úšklebek.

A Feroz řekl: „Já dělám to, co musím.“

Ungern v rozpacích odešel k ohni, sedl si mezi ostatní a dlouho naslouchal monotónnímu zpěvu. Zdálo se mu, že všichni ostatní si rozumějí, že dokážou společně hrát a zpívat, přestože pocházejí z různých národů. Jeden z jejich středu odešel, Miguel; obvykle zněl jeho hlas ve sboru, Feroz jej snad mohl nahradit, ale jen pro dnešní večer. Pak se jejich cesty rozejdou; oni se rozloučí a půjdou životem každý sám. Nebudou pociťovat žádnou lítost ani stesk jednoho po druhém; své slzy již vyplakali, když se loučili s tím, kdo je spojoval.

Tak seděl mezi ostatními, naslouchal jejich písním a cítil se strašlivě sám a opuštěný, stejně sám jako každý z nich. Bylo mu jasné, že také on co nejdřív odejde, bude žít jinde a jinak, nikdy už neuvidí nikoho z nich a nebude po tom ani toužit; možná ani na Feroze si nikdy nevzpomene, nebude si chtít vzpomenout. Bude si pamatovat jenom to, že jednou předstoupí před soud, kde mu tento večer bude připomenut. Ale za co vlastně bude souzen? Co ve skutečnosti učinil, jaké jsou jeho viny či zásluhy? Byl zde, seděl, naslouchal. Zaslouží za to trest?

Muži zpívali, čas plynul. Ungern měl pocit, jako by se mu vlasy ježily hrůzou, po hřbetě přebíhaly vlny horka a mrazu. Situace se neustále měnila k horšímu; je snad jediný, kdo o tom ví? Jistě ne, všichni to vědí; ale mlčí. Je to součást toho, co se musí stát, oni to musejí provést a nemají na to vliv.

Konečně se za kruhem světla od ohně objevil stín; pouze rudé oči zářily ze tmy. Feroz se téměř nezměnil, snad kůže byla o trochu tmavší, zuby o trochu bělejší a ostřejší. A jeho hlas zněl tišeji, avšak naléhavě; a nedalo se mu odporovat.

„Ungerne, pojď se mnou!“

Vstoupili do bývalé ošetřovny; tam teď sedělo těch dvacet mužů, mlčky, klidně, zírali před sebe, neviděli a neslyšeli nic kromě Ferozovy vůle. Další jim připravili koně, zbraně a vybavení, pak odešli spát do jiných místností a nevnímali nic.

„Teď je vyšlu do světa. Není to žádný zajímavý obřad ani nic jinak pěkného. Je to úplně obyčejné; ale chci, abys to viděl.“

Přistoupil k prvnímu; ten se v jeho blízkosti vztyčil a po něm všichni ostatní. Feroz se k němu naklonil a něco mu tiše říkal; Ungern nevěděl, co to je, ani nechtěl vědět. Pak se Feroz dotkl konečky prstů čela muže; jako by jím projel impuls elektrického proudu, bídný ničema rázem ožil a začal plnit, co mu bylo přikázáno. Feroz jej sledoval pohledem, pak přistoupil k dalšímu a opakoval s ním totéž. Muži odcházeli jeden po druhém, nedívali se napravo ani nalevo, nic nevnímali. Soustředili se jen na svůj úkol, až nakonec odešli všichni.

„To je všechno,“ ušklíbl se Feroz na Ungerna. „Splnilo se ti, co sis dlouhá léta přál: vidět Zlo při práci. Co říkáš?“

Ungern neřekl nic, jenom si pomyslel: „Nic moc.“

„Zlo bývá málokdy vznešené a impozantní. Nějaké pěkné vznešené představení bych ti taky mohl uspořádat, ale ty to nepotřebuješ. Zapamatuj si to; můžeš to klidně vyprávět komukoliv, kdo tě bude chtít poslouchat a věřit ti. Když půjdeš odtud rovnou za Vilémem II. a budeš mu to vyprávět, ani to nebude chyba.“

„Nevím, co udělám.“ řekl Ungern.

Feroz pokrčil rameny.

„Kromě toho nevím, zda to udělám z vlastní vůle, nebo z tvojí. Nejsem tak hloupý, abych nechápal souvislosti. Ovládáš mě stejně, jako těch dvacet ubožáků.“

„Není to úplně stejné... ale určitá souvislost tu je. Možná.“

„Cítím k tobě nesmírný obdiv... ale už se s tebou nikdy nechci setkat, Ferozi. Můžeš mi to odpustit?“

„Není co.“

„Nebo... až po mnoha letech.“

„Záleží to hodně taky na tobě, zda se někdy setkáme. Teď jdi spát; pomohu ti, abys dokázal usnout. Ráno můžeš odejít.“

Nepopřáli si dobrou noc. Ungern ulehl, zatímco Feroz odešel ke svým druhům u ohně, aby s nimi zpíval. Baron chtěl ještě chvíli naslouchat, ale upadl do spánku a procitl až za svítání.


Charrymu jakožto představiteli státu bylo umožněno nahlédnout do onoho dokumentu, který všichni nazývali vyhlášením války. Zjistil pár pozoruhodných skutečností: vůbec se nejednalo o žádnou válku, to slovo tam nebylo ani jedenkrát zmíněno, naopak mluvilo se o ochraně panujícího míru a shody mezi oběma zeměmi, kterou se snaží narušit nezodpovědné síly, blíže nedefinované. Nóta obsahovala odkazy na nějaká dřívější jednání a pokoušela se znovu upozornit vládu a parlament, že jejich postoj je nepříliš realistický, takže může vyvolat konflikt. Německo upozorňovalo, že na hranicích se pohybuje blíže nezjištěný počet „banditů“, kteří vyvolávají spory a konflikty; za tím účelem se Německo cítí ohroženo a hodlá vyslat do té oblasti „posily“ za účelem zvýšení pořádku a bezpečnosti hranic. Sloh byl nejasný a zmatený, výrazy mnohoznačné a neurčité, nóta záměrně koncipovaná tak, aby bylo možno ji vykládat různým způsobem.

Charry má smysl pro realitu a bylo mu jasné, že není schopen postřehnout jemné předivo diplomatických pletich; kromě toho postrádal znalost, co bylo obsahem dřívějších jednání, na něž se v nótě naráželo. V takových věcech se vyžíval Almetta, starší členové řádu a čarodějky, ale z těch nikdo nebyl po ruce. Naopak Bruno, který po ruce byl, mu poradil jediné: být tvrdý a dát nepříteli najevo, že ho rozerveme na kusy. Charry si povzdychl, že jsou na světě ještě větší idioti než on, a nechal to tak.

Z německého velvyslanectví nepřicházela žádná odezva; Charry se cítil značně rozladěn a v této náladě přijal pozvání na večerní soiré u velvyslance de Graccyho. Madame Yvette se ho vyptávala na činnosti Blanche, viditelně spokojena se zprávami, které od ní prozatím dostala; nad neobvyklými fakty, jako mnohonásobný sňatek a správa velkých finančních obnosů, se chápavě usmívala a řekla, že děti někdy mívají zvláštní nápady.

Jediný, kdo Charryho potěšil, byla stará hraběnka de Verlain; jako by celá omládla, zapadlé oči jí zářily a chovala se jako sup, když pocítí kořist. „Všechno je tak skvělé!“ libovala si. „Děje se teď tolik zajímavých věcí... myslím, že se mi to líbí!“

„Pokud se jedná o válku, já zase doufám, že brzy skončí!“

„Nevadí; až se tu přestane něco dít, tak klidně umřu. Zatím ale jsem ráda, že je tady zábava...“

Charry měl možnost povídat si buď s paní de Graccy, nebo se starou čarodějnicí, nebo s profesorkou Raubvogelovou; netěšila ho žádná varianta. Nejraději by byl doma ve Schwarzbergu nebo ještě lépe na Hůrce; zajímal se a zjistil, že tam šéfuje Vítek a stará se naprosto dokonale. Po půlnoci se tedy Charry vymluvil na únavu a bolest hlavy a šel raději spát.


Maršál Moltke byl ve zvláštním stavu mysli. Zúčastňoval se jako ostatní všeho co se konalo, společného jídla, přednášek, byl dokonce i na zpívané pobožnosti v chrámové místnosti. Choval se jako místní a velkomyslně přehlížel rozpory; pokud se týkalo mne, nepokoušel se mi nikam zmizet ani neprojevoval špatné nálady, že jsem mu neustále v patách. Pokud se přede mnou či ke mně vyjadřoval o nějaké osobě nebo faktu, vždycky to chválil.

Při nějaké příležitosti jsme narazili také na místní ženy; jako ostatní jevy, i ty vychvaloval. Prohlašoval, že jsou krásné, vznešené, velmi inteligentní, mohly by být ozdobou dvorního plesu v Berlíně. Tato zmínka zaujala při raportu dona Horácia a nechal si všechny výroky přesně zopakovat.

„Máš pocit, Aflargeo, že by se mu některá z nich líbila?“

„Co já vím, tak se mu líbí všechny.“

„Mám na mysli, zda se mu některá líbí víc než jiné. Například, že by byl ochoten k ní vzplanout láskou.“

„No... to můžu těžko posoudit. Období říje jsem u něj prozatím nepozoroval; i když vím, že u lidí to není otázka roční doby.“

„Správná definice. A co sexuální touha?“

Almetta ví, že moje čichové vjemy jsou bystřejší než lidské a některé reakce na erotické vlivy poznám. Prozkoumal jsem svou paměť a byl nucen konstatovat, že nevím.

„Stejně bychom mohli zkusit nějakou ženu mu předložit,“ rozhodl Horácio. „Děkuji ti, Aflargeo. Zamyslím se nad tím.“

Nezamyslel se sám, svolal na to poradu čarodějek. Veroniky, Valérie, Julky, Blanche a dokonce Mercedes, se kterou přišla taky Evita. Nad situací se hluboce zamyslely.

„Ženu pro maršála Německé říše? To musí být něco vyloženě extra... pro takového pána žádná obyčejná holka nestačí!“ začala Veronika.

„Jde taky o to, aby se mu líbila!“ kroutila hlavou Julka.

„Já se domnívala, že se obětuje některá z nás!“ usmála se Valérie. „Já bych to tedy byla ochotna udělat, ale... je jistý drobný technický problém s přípravou nápoje lásky.“

„Svěř se! Třeba ten drobný problém vyřešíme!“

„Jak víte, nám všem při koupání v Ohni ohořely veškeré chloupky po těle. A možná víte, že jistá intimní složka je při tom zcela a naprosto nezbytná!“

„Prosím?“ zeptala se Evita nechápavě.

Mercedes se naklonila k jejímu uchu, něco jí pošeptala a dívka zrudla. Vypadala konsternovaně.

„Poučte starce, děvčátka,“ požádal Almetta. „Kde je problém?“

„Jednou ze součástí nápoje lásky jsou tři chloupky z ohanbí.“ řekla Valérie. „Jistě chápeš...“

„Chápu. Ale Mercedes má zajisté ve své skupině nějakou dámu, která by požadované služby byla schopna a ochotna splnit!“

Paní doktorka se zatvářila krajně pohoršeně, což se ostatně dalo čekat. Chvíli nad tím uvažovala a bylo vidět, že se skutečně snaží najít vhodnou kandidátku, neboť zájem celku je pro ni vyšší než osobní nechuť. Ale to už Evita navrhla: „Co třebas Conchita?“

„Ale to ne!“ zamračila se Veronika, která dotyčnou taky znala.

„V každým případě, chlupatá je dost!“ trvala na svém Evita.

„To je která?“ zajímal se don Horácio.

„Jak já ji znám,“ připojila se k sestře Valérie. „Je to holka naprosto k ničemu. Inteligence na úrovni kukačkových hodin, práce se štítí, z boje utíká a příkazy neposlouchá. Co s ní?“

„Je aspoň hezká?“ zeptala se Blanche prakticky.

Mercedes přikyvovala, Valérie krčila rameny.

„Zavolejte ji sem!“

Evita odběhla a než se vrátila, podala Mercedes stručný výtah ze životopisu. Conchita je řádová otrokyně, dcera řádové otrokyně a nezjištěného rytíře; její matka nebyla schopna definovat, který z pánů je autorem. Podobných dětí má ještě několik, kluci slouží v armádě, děvčata jako pomocné síly. Etnický původ nejasný, mezi jejími předky se střídají Cikáni, Židé a Mauři, takže získala snědou pleť, bílé zuby a vlasy jako havran; má povahu, umožňující jí vystřídat i několik partnerů během jedné noci. Kromě lásky jsou jejími koníčky zpěv, tanec a zábavy všeho druhu.

Evita během cesty Conchitě leccos naznačila, takže když vešla, byla už připravena a potěšeně se usmívala.

„Tak se nám ukaž, děvče...“ oslovil ji Almetta.

Conchita byla oblečena do bílé blůzky a široké květované sukně; jeho slova považovala za výzvu, aby uvolnila sponu na boku a sukni spustila na zem. Čímž se prokázalo, že je skutečně porostlá srstí v dostatečné míře a všude, kde to má být. Potom si začala rozepínat knoflíčky u blůzky, čehož dvě rozpustilé kozičky ihned využily a osvobodily se ze zajetí. Kromě toho se začala usmívat způsobem, jaký mají v oblibě slečny z erotických časopisů.

Almetta to rozhodně nepřijal s uspokojením; měl jisté představy o chování podřízených před komthurem a dojem, že primitivní svůdnost k němu rozhodně nepatří. Jakožto osoba lékařsky vzdělaná uznával důležitost sexu a občas si jej dopřál, ale vybíral na to dívky mírnější a lépe vychované; dával přednost nevtíravé inteligenci, příjemné konverzaci a snaze přizpůsobit se partnerovi, zvláště je-li už v letech. Něco podobného by dopřál také maršálovi, pokud by to muselo být.

„Echm... skutečně myslíte, že tohle by mělo...?“ zeptal se.

„Je to nejvhodnější kandidátka!“ prohlásila autoritativně Mercedes. „Jak po fyzické, tak psychické stránce!“

„Pokud se dá o psychice mluvit.“ dodala Valérie.

„No dobře,“ povzdychl komthur. „Poslyš, děvče, máme v plánu dopřát trochu rozptýlení jednomu zajatci. Je to polní maršál Německé říše, člen jejich nejvyšší rady a tak, takže je v našem zájmu, aby byl spokojen...“

„Ale jó!“ vycenila perličkové zoubky. „Spolehni se, bude!“

„Nemáš třeba nějaké osobní překážky?“ pokusil se.

„Ale kdepák!“ usmála se ještě víc. „Já jdu s každým!“

„Domnívám se, že by uvítal spíš... chování trochu na úrovni!“

„Ale jó! Teda úroveň, tu já mám taky!“

„Nestarej se,“ zasáhla Veronika. „Já ji povedu a postarám se, aby to bylo v pořádku. Když, tak mi pomůže Aflargeo.“

„Podívejte se, dámy,“ vzchopil se Almetta k poslednímu odporu. „V podstatě je to vaše akce, já o ní toho moc nevím, nevyznám se v magii a v ničem podobném a...“ pohlédl do jejich tváří a zdálo se, že mu žádná nevěří ani slovo. „Zkrátka dělejte si, co chcete! Já za nic neberu odpovědnost!“

„Děkujem. To jsme chtěly slyšet.“ řekla Mercedes hrdě.

Opustily jeho kancelář a jedna přes druhou vysvětlovaly dívce Conchitě, co se od ní žádá. Odpovídala ochotně a vypadala, že ji nová zábava určitě těší. Zapadly do malé kuchyňky, kde si dělaly čaj a kávu, postavily na vařič konvici a pohádaly se, protože sestry Mendozovy a Mercedes měly na složení nápoje lásky odlišné názory. Julie, Blanche a Evita se zájmem přihlížely pro případ, že by to někdy potřebovaly, zatímco Tori odběhla zjistit, jestli je maršál ještě vzhůru.

„Ještě nespí a čte si ve věstníku, co vydává vědecký oddělení,“ hlásila po návratu. „Aflargeo to odhaduje tak na hodinu, potom si půjde lehnout. Máte sebou hodit.“

„Za chvilku to bude,“ Veronika sypala do vody různé bylinky, občas odvar očichávala a odhadovala jeho sílu. Ochutnat nebylo pro normálního člověka zdrávo.

Conchita si ochotně vyškubla tři chloupky a vhodila je do té tekutiny. Potěšeně se usmívala.

„Zaneseš mu to a řekneš, že je to posilující odvar před spaním! Do žádných dalších diskusí se s ním nepouštěj!“ velela Valérie.

„Bez starosti,“ krčila rameny Veronika. „On neumí španělsky, ona nijak jinak. Nedomluví se...“

„Ten tygr jim může překládat!“ obávala se Mercedes.

„Aflargeo je sice kus idiota,“ pochválila mě Veronika. „Ale má tu výhodu, že si pamatuje slovo od slova jakkoliv dlouhý texty. Co jednou slyšel, dokáže reprodukovat... tak jestli to už Moltke o něm ví, bude si dávat pozor na hubu.“

„Němec!“ ohrnula Mercedes nos. „Bude to truhlík, nechápe nic!“

„Já bych nebyla tak bezstarostná,“ řekla Julie. „Obávám se, že chápe líp, než si všechny myslíme. Mám takovej dojem...“

Zmlkla, ale ostatní se k ní obrátily a Valérie řekla: „No?“

„Řekla bych, že sem přišel schválně. Vyzvídat.“

„Pokud vím, šelmy ho chytily! Sám nechtěl...“

„Chytily, to vím. Ale od začátku se ničeho nebojí a nic mu tady nevadí, psychicky ani jinak. Není to zvláštní?“

„Myslíš, že... on s náma taky hraje nějakou hru?“

Julie jenom pokrčila rameny.

Čaj zanesla Moltkemu Conchita; to je nutné v případě, že má někdo vzplanout láskou právě k ženě, jejíž chloupky jsou součástí nápoje lásky. Ještě studoval, vzhlédl k ní, zaregistroval ji jako součást služebnictva; očichal hrnek, pak ochutnal, odfrkl a vyprskl: „To to nemohli aspoň osladit?“

Pohlédl na zubící se tmavou dívku, zamračil se a mávl rukou, neboť pochopil, že mluvit s ní o čemkoliv nemá smysl. Přeložil jsem jí to a ona odpověděla, že cukr se tam rozhodně nehodí; což jsem přeložil zase jemu.

Maršál jí mlčky ukázal rukou pryč, protože mu šla na nervy; Conchita se zazubila, roztočila širokou sukni a odběhla.

„Na to vaše bezmasý jídlo a posilující čaje si v životě nezvyknu!“ postěžoval si. „Má to zajímavou chuť... nechceš?“

Nechtěl jsem. Pokračoval ve čtení a zvolna upíjel; když byl šálek prázdný, odložil knihu a řekl:

„No, půjdeme spát. Dobrou, zvíře.“

„Příjemnou noc.“ řekl jsem a stočil se na koberci.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 19:58