Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyjednávání

Zpět Obsah Dále

Dostal jsem přesné instrukce, jak si mám počínat a co hlídat; ale nezdálo se, že by akce měla předpokládaný výsledek. Moltke se ráno probudil a chvíli váhal, zda se nemá třeba zúčastnit ranní rozcvičky; chvilku jí přihlížel a pak rozhodl, že některé rozkoše si přece jen raději odepře. Šel s námi na snídani a jitřní bohoslužby; na obojím byla Conchita přítomna jako ostatní, ale nezdálo se, že by si jí všímal a účast zaregistroval. Choval se normálně a Diana krčila rameny.

„Povídalo se, že by se měl zamilovat k zbláznění!“

„To se musí čekat,“ řekla Valérie. „Kdo si počká, ten se dočká!“

Conchita trpělivost neztrácela; přišla nám uklidit, vyvolala se mnou schválně hádku pro údajnou nepořádnost a tvrdila, že k ní zvedl oči, pozorně si ji prohlížel a netvářil se tak zhnuseně jako poprvé. Dala mu několikrát možnost prohlédnout si její lýtka až ke kolenům i rozsáhlý výstřih; zdálo se jí, že se mu maličko pohnuly kníry, když to viděl.

Večer požádal o čaj, ale přinesl mu ho jeden z řádových vojáků, což maršála příliš nepotěšilo. „Kdepak je ta černovláska, co mne obsluhuje normálně?“ ptal se ho.

„To já nevím, pane! Nemá službu, tak obsluhuju já. A co?“

„Nic ve zlém, mladý muži!“ řekl Moltke mírně. „Podívejte se, znáte vy to děvče? Je taková... snědá a velmi hezká... má pestrou sukni. Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“

Mladý muž se po něm podíval kalným rybím zrakem a neřekl nic.

„Ach ano, ovšem.“ Moltke sáhl pod podšívku a vytáhl nějakou bankovku. Voják ji schoval a řekl: „Zkusím se zeptat.“

Potom maršála konečně napadlo využít mé přítomnosti. Nevtíral jsem se, ale on zahájil opatrnou diskusi ohledně vztahů mezi muži a ženami všeobecně a v řádu zvláště a vyzvídal hlavně něco o Conchitě. Prozradil jsem mu jméno a dodal, že o ní nic bližšího nevím, ježto je z poslední skupiny; což byla pravda. Moltke soudil, že je velmi inteligentní a že by měla být zařazena do vyššího postavení než pouhé pomocné síly, což jsem odsouhlasit nemohl; snažil jsem se vysvětlit, že její znalosti a vědomosti jsou spíš z té slabší poloviny. Přesto mi byl vděčen, dokonce mě pohladil.

Ráno nám Conchita přišla uklidit, což uvítal přímo s nadšením; „Dítě, už jsem ani nemyslel, že opět přijdete...“

Pohladila mu ruku a chvíli na něj mluvila španělsky, čemuž nerozuměl, ale chápal její vášnivé pohledy. Mluvil německy, takže nerozuměla ani ona, ale chápala ho až moc dobře. Reprodukovala děvčatům téměř přesně, co se dělo, a ony se smály až k slzám.

„Dostal jsem nápad, Aflargeo,“ řekl mi. „Napíšu jí dopis!“

„Teda nevím, jestli je to nejlepší myšlenka! Umí vůbec číst?“

„Proč by neměla umět?“

„No... já bych si tím tak jistej nebyl!“

„Tak něžná a jemná dívka? A v řádu, který tolik dbá na vzdělání u každého ze svých členů?“

„Nevím. Něžná a jemná... no, fakt je, že se nerve jako pes...“

Skutečně něco sepisoval a potom se snažil nějak mne uplatit, abych jí to odnesl. Měl na uniformě několik medailí, které se mi moc hodily jako přívěsky na obojek, tak jsem vyhověl.

„Co říkala?“ zajímalo ho, když jsem se vrátil.

„Neříkala nic. Nechala si to ode mne přečíst a smála se.“

„Smála? No ovšem – ona se směje tak rozkošně...“

„No...“

„Vyřídil jsi jí, aby mi večer zase přinesla něco k pití?“

„Vyřídil.“

„A odpověděla něco? Co říkala?“

„Že klidně.“

Conchita skutečně přišla, nechala si políbit ruku a objímat se, něco vášnivého mu šeptala. Když potom odešla, usedl na své lůžko a začal zuřivě sepisovat další zamilovaný dopis.


Julie měla jedinou důležitou povinnost: pečovat o svého manžela Jana. Činila tak se zdarem a zodpovědně, a on se velice zdárně uzdravoval. Léčení spočívalo výhradně v čištění rány Ohněm; každý den se jím omývali minimálně dvakrát, ráno a večer, ne že by to bylo potřeba, ale Julii se to líbilo. Jinak Jan celý den odpočíval na lůžku, Julie byla s ním a snažila se dělat, co mu na očích uvidí. Samozřejmě k tomu patřilo i časté milování, takže to byl zcela ideální vztah.

Až na některé maličkosti. Jan Dunbar je člověk povahy činorodé, válet se v posteli a nic nedělat jej psychicky deprimovalo. Rána se zdárně hojila, ostatní zranění zcela zmizela, Oheň se postaral. Julii miloval celým srdcem a docela rád by to činil i celým tělem, jenže až tak zdráv zase nebyl. Takže iniciativa byla na ní, a ona se taky řádně snažila. Janek brzo zjistil, že Julie by potřebovala třikrát tolik sexu než on – čím víc ho měla, tím víc se jí to líbilo. Koupele v Ohni její vášnivost ještě posilovaly. Zacházela s ním opatrně, což bylo dobře. Ale při každém tělesném spojení se s ním spojovala i mentálně a chrlila na něj svoje zážitky i nápady, jako by se snažila vycvičit z něj dokonalého čaroděje. Taky v tomto případě toho bylo třikrát víc, než potřeboval. Jeho zájmy byly orientované k politice, vojenství, jiným velice hmotným problémům, které Julii sice taky zajímaly (zajímalo ji všechno), ale méně do hloubky. Jeho zase nezajímaly její mentální experimenty; tedy zajímaly, ale ne s tolika detaily. Takže se dohodli, že mu nebude pořád šmejdit okolo postele, ale může dělat cokoliv jiného a jinde, zatímco on si bude v klidu třeba číst něco, k čemu se pro nával povinností nedostal, odpočine si, kdyby potřeboval, tak ji zavolá, a až přijde dokonale vyřáděná, může mu podat přehled svých činností.

To Julce vyhovovalo, měla toho spoustu. Její metoda mentálního spojení se zvířaty se všem líbila. Během bojů pochytali spoustu koní, kteří předtím patřili nepříteli, a jejich výcvik vypadal podle toho, takže bylo třeba je přecvičit. To Julie nemusela dělat, musela to naučit mladší kolegyně. Julie učila ráda kohokoliv cokoliv, a když si náhodou nevěděla rady, okamžitě zapojila další a zkušenější, Valérii, Veroniku, nejraději Freyu. Ne sestru Maryšku, ta byla zcela mimo, zmítala se ve svých problémech a odmítala komunikovat. Čarodějky naopak komunikovaly rády, všemi možnými způsoby.

Freya se ujala výcviku s nadšením. Svěřila se se svými plány; už nalezla kontakty na čarodějky se Severu, ale musela se vrátit, aby se zúčastnila války, to si nemohla nechat ujít. Dlouho se však nezdrží, znovu odejde, a tentokrát na delší čas, protože ji to eminentně zajímá. Takže musí v krátké době stihnout všechno, co musí stihnout.

Podstatou Juliina zacházení s koňmi bylo vzbuzování příjemných pocitů, blížících se sexu. Nebylo to totéž, koně myslí jinak než lidé a jejich životní cyklus funguje podle zákonů přírody. Klisny přicházejí do říje, hřebci to zjistí čichem, mají s nimi sex, a potom hříbata. Existuje však ještě třetí pohlaví, vlastně nepohlaví, vykastrovaní valaši. Ty nelze stimulovat fyzicky, ale jde to mentálně. Julie cvičila dívky, aby uměly vzbudit ve svém koni příjemné pocity, aby pro koně byla rozkoší každá interakce, a proto ochotně dělali vše, co jim paní nařídí. Vlastně to cítili jako vlastní nápad, i když kdyby se nad tím logicky zamysleli, v životě by je to nenapadlo. Koně ovšem nemyslí tak hluboko.

Zvířata jsou nižší bytosti, které je třeba rozumně ovládat. Zajatci nejsou o mnoho víc. To řekla zcela otevřeně Freya a ostatní to přijaly za své. Můžou sice postoupit na vyšší úroveň, ale pořád ještě je třeba věnovat jejich výcviku péči. Je blahodárné, když si každá dívka vybere osobního otroka, kterému se bude věnovat, a on jí za to bude poskytovat svou energii. Kdyby jí to nestačilo, může přibrat jednoho či dva další. Kdyby jí to ani tak nestačilo, ať uspořádá orgie jako Veronika. Kdyby jí to ani tak nestačilo, bude si muset přivolat z vyššího světa bytosti, které ji patřičně nabijí. Cože? Ale, zapomeň na to, jenom jsem tak plácla...

Jenomže právě tohle dívenky s velkýma očima zajímalo nejvíc. Ono to jde? A co se musí udělat? Jistě, je to nebezpečné, budu si dávat pozor. Jistě, musí se jim za to něco dát. Třeba nepřizpůsobivého zajatce? Jsou tací, které nemám ráda a nechtějí poslouchat, ublížit jim nesmím, ale kdyby někdo jiný... Tak něco?

Julie se do toho rozhodně plést nechtěla. Mercedes klidně. Taky se s Mercedes nepomilovala. S Freyou... to je těžké. Jsou kamarádky, a když se zrzavá kočka začala snažit, Julie podlehla. Mentálně propojené už byly, tak kde je problém? Bylo to krásné, ale potom se strašně styděla. A jak už tak měla ve zvyku, hned se přiznala Janovi. Očekávala, že bude pohoršen, třeba jí i nějakou střihne, vlastně by bylo spravedlivé, aby ji zbičoval do krve. Janek se smál. Samozřejmě ví, že už dlouho si nedopřála pořádný výprask a že to má ráda, ale pro něho nařezat jí znamená dát jí dvě tři na zadek, aby nevyváděla. Nerad bije kohokoliv, zvláště ženy, zvláště tu svoji. Ale kdyby se chtěla nechat zbičovat svými žákyňkami, ať je klidně požádá, když jí to dělá dobře. Julie samozřejmě vybuchla a začala ječet, ale nenechal se vytočit a navrhl, aby si rozumně promluvili. Chlubit se mu s tím nemusí, ale kdyby na tom trvala, taky to snese. Je mu jasné, s kým se oženil.

Ale pochválily ji kamarádky. A ještě někdo, maminka Gina. Julie si s ní občas povídala přes celou Evropu, Gina objížděla řecké ostrovy a byla nadšená. Poznávala antickou kulturu, od dcery přebírala znalosti z magie a jediné, čeho litovala, že se s Julií nesblížila dřív. Ztratily tolik let! Závidí jí, že má skvělého muže a bude mít dítě, ona taky chtěla mít víc dětí, jenže manžel... teď ji trochu mrzí, že ho zabila, možná to šlo vyřešit jinak, ale bohužel, už to nejde změnit. Dopřála by si další dítě, není ještě tak stará, ale je přece jen trochu vybíravá... Ano, Tomáš Baarfelt. Ty se s ním vyspat nemůžeš, je to tvůj otec, ale já bych mohla! A mít s ním dítě! Když vidím tvoje skvělé sestry a brášku, chtěla bych jich mít ještě... aspoň pět!

A Julie se smála.


Charry strávil ve městě pár dní naprostým nicneděláním; už se mu zdálo, že je tady k ničemu a velice se nudil, leč náhle jej navštívil tajemník velvyslanectví a předal mu depeši s pečetěmi Německého ministerstva války.

„Ministerstvo války Německého císařství vyhovuje vaší pokorné prosbě a souhlasí se zahájením vyjednávání o příměří a ukončení válečného konfliktu; svoluje započít tato jednání v prostoru hraničního přechodu Treuheim, který považuje za nejvhodnější. Souhlasíme s tím, aby vyjednávání za Vaši stranu vedl hrabě de Guyrlayowe; Německou říši budou reprezentovat pánové von Bülow, von Mackensen, von Falkenheym a maršál von Hindenburg. Očekáváme Vaši odpověď s nabídkou vhodného termínu...“

Charry v duchu zajásal, ale navenek na sobě nedal nic znát. Odpověděl, že je možné zahájit jednání během tří dnů, během nichž budou vykonány patřičné přípravy; tu odpověď předal vyslanectví a aniž čekal na další, vrátil se urychleně do Swärzbeecku, a potom do Treuheimu.

Bylo však málo věcí, které ho mohly potěšit. Především stav raněných nebyl tak dobrý, jak očekával. Jistě, Jan Dunbar i Lukáš Anczewski byli mimo nebezpečí, jedině stav Donalda MacLawwena vzbuzoval jisté obavy, ale Veronika se o něm vyjadřovala docela optimisticky. Zato ona sama měla ruce v obvazech.

„Toho si nevšímej,“ uklidňovala ho. „Máme nějaké drobné potíže!“

„Proč si to teda neošetříš Ohněm?“

„No... totiž, právě s Ohněm máme ty potíže! Ale nevšímej si toho, to se spraví! Byla to moje neopatrnost...“

„Překvapuje mě, že zrovna ty bys byla neopatrná!“

„Stane se, no!“ zatvářila se uraženě. „Jinak je všecko fajn, Oheň nás poslouchá a ranění se uzdravují...“

Charry potřásl hlavou, ale nechal to být; potřeboval jmenovat osoby do delegace k vyjednávání. Měl to být Almetta, generál von Kronnenberg, Tošio Yamanaki a Diana, ale ta se vzepřela; Charry se tomu velmi podivil, dokonce trochu rozzlobil.

„A co, musím být při všem? Nemám tady dost jiné práce?“

„Jistě máš, ale... udivuje mě, že nechceš být při jednání, kde by ses jistě mohla blýsknout nějakou parádou...“

„Tak poslouchej! Ty už taky věříš tomu, že dělám něco zbytečně? Že jediná moje snaha je pěkně se načančat a předvádět všelijakým bezúčelným frajerům, jak jsem krásná a chytrá?“

„No... fakt je, žes to vždycky dělala!“

„Když to mělo smysl a účel! Pamatuj si: půjdu třeba na konec světa nebo na pekelný planety, abych tam poskytla někomu poučení a vytrhla ubohé nevinné duše z jejich iluze; ale neudělám jediný krok kvůli své osobní slávě! Je ti to jasný?“

Odpověděl, že ano, ale na jeho výrazu bylo zřejmé, že moc ne. Nicméně mávl nad tím rukou, nechal ji doma a rozhodl se přibrat do vyjednávací komise Guy Feroze.

Maršál Moltke, kterého navštívil před odjezdem, mu připadal jako duchem nepřítomný. Neustále opakoval, že není ničím vinen a že sloužil své vlasti dle nejlepšího vědomí a svědomí, stejně jako Charry. Potom začal básnit o rozkvětu Velkého Německa jako státu, zahrnujícího celou Evropu; tuhle písničku už Charry znal a nijak zvlášť se mu nelíbila.

„Srovnejte si to se svým svědomím, maršále! Já bojoval jenom na svém území, za svoji vlast a za svobodu; ale ani tak se necítím zcela čistý před zraky Boha i lidí. Co potom vy, který jste sem přišel loupit a vraždit?“

„Věřte mi, Guyrlayowe: já to nechtěl! Za celé to hrozné střetnutí mohou vaši lidé, členové vlády a parlamentu; oni nás ubezpečili, že cesta je otevřená, že uznají naše požadavky a podrobí se nám! Nikdo nemohl očekávat, že se do cesty postavíte vy a váš řád, který bojuje s takovým fanatismem!“

„Vím to. Taky vím, jaká měla být cena za tu anexi. Měl jsem být zabit, slavnostně obětován! Jenže já žiju a vy stojíte nejen na prahu smrti, ale i věčného zatracení...“

„Smrti? Vy byste neváhal dát mne zabít?“

„Mnozí moji důstojníci to požadují. Válka je zločin a vy jste zločinec jako každý jiný vrah. Nebude-li uzavřen mír, budu vás muset dát jako vraha oběsit. Nemohu si dovolit zdržovat se v boji s přebytečnými zajatci – stačí mi vaši vojáci...“

„Moji? Co je tady ještě moje? Všechny jste mi už sebral, každý den se některý z nich ztratí mezi tou vaší sebrankou! Děláte si z nich otroky – děláte z nich nepřátele vlastní země!“

„A to je teprve začátek, Moltke. Přijdou horší věci!“

A Charry odešel a ponechal maršála neradostným úvahám.


V Treuheimu se Charry stavil na radnici u pana starosty, který ho zahrnul záplavou stížností a neurčitých protestů, aniž by řekl jasně, o co mu jde. Teprve postupně Charry vyrozuměl, že lidem se nelíbí činnosti některých jeho důstojníků, třeba Feroze a všech Wulffssonnů. A to navzdory tomu, že do města téměř nechodili, veškerý styk obstarával Finean nebo Palmiro Corsi. Jejich vojáci taky konali strážní službu; Vikingové a Estragonovi jezdci se tu objevovali minimálně, ale lidé se jich báli jako moru.

Charry ujistil starostu, že se na to podívá.

V klášteře na Vršku zastal pozoruhodnou společnost, v níž kromě Fineana a Palmira byla Blanche, Ray Aswastarr a jeho synové. Povídali si zřejmě o něčem zajímavém, protože když Charry vstoupil, nemohl si nevšimnout určitého rozladění na jejich tváři a zřejmých obav, že to nedopovídají.

Skutečně; vychrlil na ně přehršli stížností, které se dozvěděl od starosty. Kromě toho se zajímal, kde je a co dělá Iwar, Brätt a další vůdcové Vikingů; i bylo mu zodpovězeno, že většina pracuje na runovém kameni, který vytvářejí na oslavu hrdinské smrti jejich otce Eýnarra. Dospěli totiž k názoru, že hromada kamení, která tu zůstala na počest padlých, dostatečně nereprezentuje jejich moc a slávu; objevili někde velký kamenný blok, přivlekli sem, teď ho otesávají a vysekávají do něj svoje runy. Až ho vztyčí...

Charry potřásl hlavou. „No, když se jim chce... Doufám, že ti ostatní se nezblázní a nebudou chtít taky pomníky.“

Nikdo mu neodpověděl; naopak nastalo trapné ticho.

Charry už si zvykl v takových případech zbystřit pozornost. „Nebo snad ano?“

„Totiž... Estragonovi jezdci...“ špitla Blanche.

„Aha! Ti mu stavějí co, pagodu?“

„Samádž. Takový pomníček... hrobka to rozhodně není, ale...“

„To jsem sám rád...“

„Chrám mu postaví až doma v Kašmíru.“ dodal Arwakr tiše.

„Co?“ vyletěl Charry. „Jaký chrám?“

„Ale žádný,“ mávla rukou Blanche. „Nemá to být chrám, jen takový ášram pro poutníky z celého světa! Zkrátka nějaké místo, kde by si Východ a Západ podaly ruce a kde by každý host byl vlídně přijat, jak si to přál Miguel...“

„Mně je to jedno! Když to nechtějí postavit na mém pozemku, ať si dělají, co chtějí! A vy taky!“

„Tak to je fajn.“ řekl s úsměvem Ray.

Charrymu chvíli trvalo, než mu to došlo. „Co ještě?“

„Padli ještě někteří další... význační velitelé.“ řekl Palmiro.

Charry nějakou dobu zíral z jednoho na druhého.

„Co to bude? Mohyla, zádušní chrám, pyramida?“

„Právě se o tom dohadujeme. Obávám se, že každý postaví to, co jeho přesvědčení nejvíc vyhovuje.“

„A jeden bude soupeřit s druhým, čí chrám bude nejkrásnější?“

„To určitě ne! I když... někteří...“

„Aha. Z toho mám taky velikou radost.“

„Rád bych poznamenal, že tebe se to ani moc netýká. Tvoje věc je akorát to, jestli se zúčastníš slavnostních obřadů, až to bude hotové... pokud se nějaké budou konat, já nevím...“

„Zúčastním se čehokoliv. Pochybuji, že bych to někomu dokázal rozmluvit. Jsou to všechny příjemné novinky?“

„V podstatě ano.“

Jedna dívka, která tu byla s Blanche, přinesla zatím horký čaj; Charry ho ochutnal a usoudil, že chutná jako vyvařená košťata.

„Z čeho to je?“

„Z čerstvých březových větviček; už na nich raší pupeny. To víš, jmelí zrovna nemáme...“

„Jmelí?“ zařval a téměř nadskočil.

„Chystali jsme se... nějak pomoci... tomu...“

„Schválně – čemu?“

„Víš přece, že děvčata v pevnosti mají potíže s Ohněm!“

„Nevím o žádných! Co jste si to vymysleli?“

„Veronika ti nic neříkala? Nebo Diana?“

„Veronika má ruce zafačované až k loktům, popálila se od... copak myslíš, že mají skutečně nějaké problémy?“

„A ne snad? Ty si vážně ničeho nevšímáš?“

„To je záležitost Diany, ne moje! Jenže ta odmítla sem jet!“

„Já bych se spíš divila, kdyby jela.“

„Tak dost! Co se stalo a kdo to zavinil?“

„Co se stalo, nikdo neví. A zavinil... nejspíš Feroz.“

„Jakým způsobem?“

„Kruci, co já vím? Já se vyznám v záležitostech pekla?“

„Feroz nemá s peklem nic společného! Všechny řeči, že je démon, jsou nesmysly a žvásty a já...“

„To víš jak?“

„Sám mi to řekl!“

„Tak to jo! To bude určitě pravda!“

„Co provedl! Řekni to najednou!“

„To půjde těžko, ono je toho víc. Zkrátka, naštvalo ho, když mu zabili Estragona; byl jeho žák, to víš... tak poslal pár zajatců se speciálními úkoly do Německa. Ti zajatci... zkrátka, patřili do pekla už předtím, takže se nestalo nic hroznýho...“

„Začínám tušit, co jim nařídil.“

„Ale, na tom nezáleží. Jenže... poskytl jim taky ochranu. Ne shora, zespodu. Peklo si je bude chvilku rozmazlovat...“

„Chm!“

„No, a od té chvíle začaly problémy s Ohněm. Andrea by to jistě zvládla, ale Sainé a ta druhá... navíc to vypadá, že holky nemají dost jistoty, Oheň okamžitě všechno vycítí...“

„Blanche, kdybych mohl věřit všemu, co povídáš, tak bych...“

Blanche se usmála a vyčkávala, co řekne.

„Naštěstí vím, že obvykle silně přeháníš.“

„Já taky přeháním?“ zeptal se Raymond Aswastarr.

Charrymu malinko pokleslo sebevědomí. „Ty si myslíš co?“

„Že by měl převzít iniciativu někdo, kdo má... větší přehled.“

„To je kdo?“

„Nevím přesně. Rozhodně ne Guy Feroz.“

Charry otevřel pusu a chtěl něco říct; pak ji zase zavřel a dal se do přemýšlení. Ostatní ho nechali; konečně řekl: „Všichni víte, že se v těch věcech moc nevyznám. Mám na to svůj názor, ale kdybych ho řekl, zase byste se smáli. Vy si o tom něco konkrétního myslíte?“

„Jsme tady právě proto, abychom se poradili.“

„Vy spolu – nebo ještě s někým jiným?“

Chvilku váhali, až konečně Ray řekl: „Domníváme se, že je nutno zajít hlouběji do minulosti. Obrátit se na některé síly, které by nám mohly pomoci. Ty... ze starých časů.“

„Staré bohy?“ zeptal se Charry naplno.

„Tak nějak.“

„A vy myslíte, že to dovolím? Jsem křesťan... a Templář!“

„My taky.“

Chvilku byli všichni zticha, až řekla Blanche: „Jsi taky Kelt. Jako my.“

„Vy? Ty jsi Francouzka, Palmiro Ital... Co jsi ty, Rayi?“

„Těžko říct. Evropan. Blanche je potomkem Galů, jak jistě víš. Palmirův rod pochází z oblasti, kterou za římských časů Keltové často procházeli na svých... dejme tomu návštěvách Říma. Zkusili jsme to zjistit; zdá se, že je v přímé linii od Bellovese, synovce krále Ambigata...“

„Mohli byste se laskavě všichni uklidnit a mluvit rozumně?“

„Ty se uklidni, náš drahý pane. My jsme docela v pořádku!“

Charry si chvíli masíroval spánky a hlavu. „Co chcete dělat?“

„Drobná poznámka k tvému... k našemu křesťanskému náboženství,“ řekl Aswastarr. „Jak jistě víš, to co se dnes definuje jako víra křesťanů, je v Evropě téměř novodobý import. Devatenáct set let není ničím proti mnoha tisícům let, kdy tady vládl někdo jiný. Já nemluvím o Středomoří, Izraeli a Východě. Mluvím o Evropě...“

Charry pokyvoval hlavou.

„Když přišli křesťanští misionáři do Evropy, zejména když překročili Alpy a vstoupili na Keltské území, okamžitě poznali, že tam nejsou doma. Že tím, co dělají, se vměšují do teritoria někoho mnohem mocnějšího, než byl římský Jupiter a řecký Zeus. Trvalo jim pár set let, než je porazili... ale stejně ne úplně. Ten boj ještě není zcela ukončen.“

„To myslíš vážně?“

„Jak hluboko jsi studoval to, co nazýváme křesťanství? Já dost, vlastně je studuji pořád... To není jedna a tatáž věc, víš? Něco jiného říkal Ježíš, něco jiného Svatý Pavel a apoštolové a zas něco jiného církevní otcové! Je křesťanství německé, francouzské, anglické... a všelijaké jiné. Jsou teritoria, sféry vlivu. Každá země má svoje vlastní síly, které ovlivňují všechno. I učení...“

„Jak se to týká Keltů?“

„V tomto kraji vládne bílá klisna Eponé a Tarannis, Pán Hromu! Mohli být vyhnáni, zavrženi, pošpiněni pomluvami... ale nejsou mrtví! A vrátí se pokaždé, když se něco děje, když vycítí, že je zapotřebí jejich přítomnosti!“

„A ty je chceš zavolat?“

„Právě o tom se radíme. Nebudu ti zastírat, nejsou tak snadno k mání jako křesťanští svatí patroni. Taky nejsou příliš laskaví a smířliví... vyžadují dary. Vzácné dary!“

„Zlato?“

„Krev.“

„Takové řeči nehodlám poslouchat, Raymonde!“

„Nikdo tě nenutí. Když bude zapotřebí, poradíme si bez tebe, jako jindy. Od tebe budeme chtít jen abys neviděl a neslyšel. Myslím, že to ti nebude dělat potíže.“

„Neviděl, neslyšel a byl za všechno odpovědný?“

„Přesná definice.“

„Stejně jako Guy Feroz!“

„Ano, ten se taky nikoho na nic nezeptal.“

Charry jen potřásal hlavou. „Jeden nepřítel kdysi řekl o řádu takovou věc: Ať sáhneš na Templáře z kterékoliv strany, vždycky dřív nebo později nahmatáš rohy nebo kopyto.“

„No... ano. Ale já myslel, že to víš, když jsi komthur.“

Charry chvíli vzrušeně oddechoval.

„Takže v podstatě: chcete tvrdit, že celá vaše Neviditelná říše je pod vlivem Keltů a jejich božstev?“

„My to netvrdíme. Ale... více méně to tak je.“

„Co na to Wulffssonnové?“

„Osekávají svůj runový kámen.“

„Blanche, je mezi nimi jedna dost chytrá dívka. Freya...“

„Já vím. Slíbila, že večer přijde.“

„Mohl bych vám být... nějak nápomocen?“

Chvilku váhali a dívali se jeden na druhého. Pak řekl Palmiro:

„Mohl bys zkusit promluvit s Ferozem.“

„O čem?“

„O čemkoliv. Zkus ho nějak přimět, aby se rozpovídal. Může se třeba pokusit něco ti vysvětlit. Zkrátka, aby řekl, co probudil!“

„Co když to nepochopím?“

„O tom nepochybujeme. Budeme tě sledovat a hlavně... moc rádi bychom šli po těch liniích, které naznačí; chápeš to?“

„Normálně bych řekl ano, ale... Diana by to chápala líp!“

„Estragon celý život sbíral určité typy lidí; dá se říct ty, kteří často a rádi komunikovali s démony. Dokud byl naživu, bylo vše v pořádku. Když zemřel, všichni byli puštěni ze řetězu a nikdo nemá chuť je zase svázat. Rozhodně ne Feroz; ten by je nejradši nechal řádit, dokud se nepomstí.“

„A takový Feroz se mstí dlouho.“ dodala Blanche.

„Když jsem s ním mluvil, nic jsem na něm nepoznal!“

„Taky bych se divila. Feroz...“ mávla rukou.

„Je ještě někdo, kdo nám může pomoci?“

„Baarfeltové. To je hodně starý rod. Pod ochranou...“

„Dcery? Julka, Maryška, Tori...?“

„Jejich společenství dostalo tvrdou ránu. Maryška vypadla ze hry, bude trvat, než získá potřebný klid. Tori je v podstatě malé zvířátko, dělá co ji zrovna napadne. Magda nemá žádné znalosti, zato právě podniká výzkumy v citové oblasti s Iwarem. May-Britt švihla do psů a radši zmizela, než to vypukne. Zbývá Julka, jenže ta je taky dost labilní. Baarfeltové jsou v rozkladu; to je další bod pro ten zmatek, který dovolil Feroz.“

„Myslíš, že bude mít nějaký smysl mu to zakázat?“

„Těžko říct. Je tady jeden problém: kdo je vůbec Feroz.“

„Myslel jsem, že to už víme!“

„Víme to, co nám sám řekl. Některé ty informace šly přes další lidi, ale i tak... jaké je národnosti, jak je starý a v co věří. Zpráv o tom je dost, bohužel každá říká něco jiného.“

„Dobře. Zajdu za ním a budu s ním mluvit.“

Charry dopil březový čaj a zvedl se.

„Jestli se s ním nějak dohodneš, přijď večer...“

„Jo,“ vzpomněl si. „Já vám vlastně přijel říct, že se tady bude konat vyjednávání s představiteli Německa. Přijede několik jejich členů válečné rady v čele s Hindenburgem...“

„Sem? To je moc pěkná myšlenka...“

„Myslel jsem, že spíš na tu starou celnici!“

„Ještě lepší. Tam to má obšancované Feroz. Je mi jich líto už předem, zvlášť jestli tam stráví noc.“

Charry zaklel, odplivl si a odešel.


Pokud existovalo někde na světě místo absolutního klidu a míru, pak to byla stará celnice, později špitál a nyní... Charry měl pocit, že se vrátil do kláštera v Barmě, neboť mnozí přítomní měli na sobě oranžová roucha a příčně pruhované tilaky oddaných Šivy. Kus od budovy stálo pomalované týpí, kde bydleli Indiáni; před ním seděl na pokrývce Tah-šwa, vlasy měl rozpuštěné a pohled upřený do nepřítomna. Co dělá, nebylo jasné a Charry se neodvážil ho rušit. Zjistil ale, že Indiáni z Mexika se připojili k Asijcům a projednávají s nimi nějaké spojitosti mezi zvyklostmi Aztéků a Inků s učením Véd.

Jeden z mnichů Charryho zdvořile zval do chrámu; již na prahu slyšel hudbu a zpěv a když vstoupil a poklonil se, spatřil Feroze hrát na harmonium a předzpěvovat, kdežto další hráli na kartály, bubny a píšťaly a zpívali po něm; Durvása konal obřad. Trvalo to dlouho a Charry se při tom kupodivu uklidnil.

Pak jej pozvali na malé pohoštění; Feroz se usmíval a jestli si Charry někdy nějak představoval démona, pak zcela jistě jinak. Na světě nebyl mírnější, klidnější a laskavější člověk než on.

„Poslali tě kamarádi z kláštera?“ zajímal se.

„Ne; proč?“

„To se divím. V tom případě tě určitě budou kontaktovat; budou se snažit tě přesvědčit, že jsem zlý démon, který z pomstychtivé nenávisti rozkolísal nebeské sféry a způsobil nepokoj Ohně.“

„Hm. A udělal jsi to?“

„To rozhodně ne! Nevíš, jaký by to mělo smysl?“

„Skutečně nevím. Jaký?“

„Je mým zájmem, aby vše bylo v klidu a rovnováze, Charry. Jsem hluboce nešťastný kvůli smrti svého žáka Miguela; ze žalu jsem se dopustil několika nerozvážných výroků, to ano. Ale velmi lituji, že se tohle všechno stalo, a upřímně si přeji zachovat mír!“

„Proto jsi poslal do Německa dvacet záškodníků.“

„Vrátil jsem jim je, Charry. Jsou jejich.“

„Slyšel jsem, že teď už patří peklu.“

„Patřili mu od počátku, co přišli na svět. Jsou to hluboce nešťastní lidé a jejich mysl je plná temnoty. Je mi jich líto.“

„Němci nás pozvali k vyjednávání. Přijdou sem...“

„Aha. Jak se zdá, ti muži splnili úkoly, které jsem jim dal.“

„Takže přece jen nějaký účel?“

„Nikdy nedělám nic bez účelu, to víš.“

„Vlastně bych ti měl být vděčný, že?“

„To není nutné; jsem tvůj pokorný sluha. Kdybys potřeboval, udělám vždycky, co si budeš přát...“

„Co si myslíš o problémech s Ohněm? Jakou mají příčinu?“

„Hlubokou nevědomost dívek, které s ním pracují.“

„A ne například zvýšení počtu zlých sil tady v okolí?“

„To je dualistický přístup, zcela nehodný vyspělého filozofa. Ty přece víš, že neexistuje žádné zlo; jenom temnota mysli...“

„Takže není pravda, že jsi sem svolal démony z celého světa?“

„Jak nesmírně mi všichni lichotíte! Cožpak bych to dokázal?“

„Sám jsi démon!“

„Kolikrát tě ještě mám ujistit, že ne?“

„Co kdybys třeba zkusil odejít?“

„Nic si nepřeji víc než to. A nejen já, všichni, kdo jsou tady; já vím, že každý z nás je do jisté míry pod vlivem zla. Nechali jsme se ovládnout temnotou a nevědomostí, proto jsou naše činy někdy bídné a ničemné. Ale duše stále směřuje vzhůru...“

„Vykrucuješ se! Řekni na rovinu: co radíš dělat s Ohněm?“

„Mám se pokusit jej ovládnout sám?“

„To snad ani radši ne! Spíš bych byl rád, abys nezasahoval!“

„Já do toho nezasahuju.“

„A poslal pryč všechny démony, které jsi přivolal!“

„To bude horší. Jak víš, tyhle bytosti se drží míst, kde došlo k nějakému zlému činu. Tady byla prolita krev, to je láká... bude chvíli trvat, než odejdou!“

„Proto se tady kdekdo chystá stavět různé... věci na ochranu?“

„Ano. Bylo by velmi dobré, aby také nějaký křesťanský bráhman sloužil slavnostní liturgii v klášterním chrámu; zůstalo tam velice mnoho stínů, je třeba je vyhnat...“

„Co Panny, které zaklínají Oheň?“

„Jsou neschopné. Věci by prospělo, kdyby byly obětovány.“

„Cože?“

„Promiň, řekl jsem to špatně. Zbaveny služby.“

„Tím myslíš... přestaly být Pannami?“

„Ano, to by zcela postačilo. Provdej je za někoho.“

„Co když nebudou chtít?“

„Bylo by zajisté možno použít násilí, ale... když nechtějí, tak je pošli domů do Ősgardu. Tady už nemají co dělat.“

„Kdo by tedy měl pracovat s Ohněm?“

„Ti, které k tomu opravňuje rod a postavení. Mendozovy dcery Veronika a Valérie a Baarfeltovy dcery, hlavně Julie. A potom ty, které ony určí.“

„Žádná ze jmenovaných není panna. Myslel jsem...“

„Nemysli. Tělesný stav vůbec není rozhodující. Cest je několik; Valérie už tu správnou zná, jen si ještě netroufla ji použít. Třeba si ještě plně nedůvěřuje...“

Charry potřásal hlavou a snažil se si to srovnat.

Feroz se usmíval. „Já vím, že mi nevěříš. Taky vím, že bratři a sestry z kláštera o mně říkají ošklivé věci. Ach...“

„Nemají pravdu?“

„To si rozhodni sám! My obětujeme Bohu květiny a ovoce; oni se chystají obětovat koně, vlky a labutě! Kdybys jim to dovolil, vystavili by si lebky padlých nepřátel nad bránu...“

„Když jim to vytknu, určitě řeknou, že to není pravda.“

„Tvoji předkové také uctívali Eponé a Artaiose! Jsi stejné krve jako oni: Baarfeltové, Mendozové a všichni ostatní. Tak co si děláš nějaké starosti? Nech jednat druidy...“

„Jenže... oni obviňují ze všech špatností tebe!“

„Mají nějaké lepší řešení? Já přece říkám totéž, co oni: jenom co bude po válce, odejdu odtud. Potom už bude klid...“

„Mendozové – pocházejí taky z Keltů?“

„Jsou ze Španělska, ne? Co byli Yberové?“

„Jakého původu jsi ty? Jsi přece Španěl!“

„Původu? Složitého. Jsem Španěl i všechno ostatní.“

„A budeme si zase hrát na kočku a myš! Lži, polopravdy, chvilku černá, chvilku bílá... kdo ti má věřit?“

„Nikdy mi nebudeš věřit, i kdybych ti řekl pravdu. Jsem starší než ty, ale mladší než tyhle stromy okolo. Nejsem démon, ačkoliv to někdy předstírám pro oklamání hloupých lidí. Umím předstírat líp než kdokoliv jiný. Stačí ti to?“

„Stačí. Přišel jsem ti vlastně říct, že sem přijdou zástupci Německa vyjednávat a já chci, abys byl v komisi. Přijímáš to?“

„Nesmírně rád. Co si přeješ, aby se dohodlo?“

„Oni budou mít pravděpodobně nějaké svoje záměry... Já chci co nejdřív skončit válku, podepsat mír a odejít.“

„Já taky. Myslím, že totéž chtějí i Němci, takže dohoda bude rychlá a bez problémů.“

„No... jen aby.“

„Neboj se. Kdyby to nešlo, postaráme se...“

„Guy, byl bych hrozně rád, kdybych ti mohl věřit...“

„Věř mi. Nestarej se. Už jsme tě všichni ujistili, že uděláme všechno, co bude zapotřebí. Já i kolegové tam z kláštera!“

„Obviňují tebe, ty obviňuješ je! Kdo má pravdu?“

„Možná obě strany. Možná pravda vůbec neexistuje. Pravda je tak esoterický pojem, že ji nelze jednoduše definovat...“

„Zato o ní jde dlouho žvanit. Jdu radši za nimi!“

„Jdi, Charry. Ale nevybereš si.“


Julie meditovala. Přesněji: pokoušela se meditovat. Ještě přesněji: seděla v předepsané meditační póze, tvářila se zbožně a snažila se srovnat myšlenky a obrátit se k věcem vznešeným a ušlechtilým. Když někdo nakoukl do její cely a spatřil ji, okamžitě tiše vycouval, aby ji nerušil, a všem důležitě sdělil: Svatá Matka medituje.

Pravda byla úplně jiná. Kdykoliv se pokusila soustředit myšlenky na něco zbožného, napadaly ji myšlenky čím dál tělesnější a nemravnější. A vůbec nejhorší to bylo, když se jí skutečně podařilo upadnout do transu. Na rozdíl od dřívějška teď viděla ty nejstrašnější představy, které ji napadaly jako smečka zlých psů. Když se jí to stalo, probírala se s křikem, zbrocená potem, a dlouho se nedokázala vzpamatovat.

Byla natolik vzdělaná a zkušená, že věděla, čím to je. Na tělesné úrovni: chyběl jí sex. Její manžel Jan Dunbar se sice uzdravoval, ale ještě ani zdaleka ne tak, aby byl něčeho schopen. Když se s ním pomazlila, bylo to samozřejmě lepší, ale v noci... Přes den zaháněla všechny pochybné myšlenky prací, měla toho dost. Někdy až moc; to byla výbušná a vzteklá, zlostně kritizovala ostatní za kdejakou maličkost a holky se před ní třásly. Jistě, takové chování přísluší matce abatyši, a je dobře, že se ty rozchechtané cácorky bojí aspoň něčeho.

Kdyby nebyla na vysoké duchovní úrovni, spokojila by se s tímto vysvětlením. Jenže bohužel byla; když se koncentrovala, dokázala vnímat, co všechno kolem ní lítá a co požaduje. Kdysi dokázala vidět anděly. Teď viděla nejrůznější druhy ošklivých potvůrek, schovávaly se po koutech, dělaly všelijaké ksichty a zlobily každého, kdo nebyl chráněn. Většina patřila k někomu jinému, ale někteří byli taky její osobní. A ať byli co chtěli, vychutnávali si ji, když nebyla chráněná a nedokázala se bránit. Vlastně ano, dokázala: když se modlila, zbaběle prchali, ale nikam daleko, a okamžitě se vraceli, jakmile vypadla z koncentrace. Bavilo je rušit ji a znepokojovat, dobře věděli, že není tak zbožná a čistá. Větřili svou šanci a využívali jí.

Když to brala logicky, nebyli tak zlí. To, co ji děsilo v minulosti, bylo mnohem horší: smrt, mučení, hanba, zneuctění. Tihle nevyhrožovali, spíš nabízeli příjemně vzrušující zážitky. Věděli, že ji to láká. Zatím odolávala, jenže oni mají dost času a trpělivosti a věděli, že jednou podlehne.

Před rokem byla čistá panna, hrdá na svoji nedotčenost a rozhodnutá nikdy se nepodřídit ničemu špatnému. Pyšně odsuzovala každého (každou), která podlehla. Kdyby její názory vytesali do kamene, dneska by ji zavalila přímo lavina. Byla hloupá? Ne, byla neposkvrněná. A věřila, že taková bude navěky.

Potom nastal kolotoč. Diana, Charry, Baarfelt, Denis, Dunbar. A Feroz. Každý se na ní nějak podepsal, většinou dobře, a ona na něm. Byl to nádherný život. Vídeň, Neapol, Hůrka, Granada – jezdila po Evropě, rozhazovala peníze, strojila se a zdobila, muži po ní mlsně koukali a ona se tomu vysmívala. Každý den přinesl něco vzrušujícího. Dokonce i ta hrůza (z otce a ze společnosti) ji příjemně stimulovala, ve skutečnosti jí nic nehrozilo. Existovaly hranice, které ráda překračovala; čáry na mapě, které si lidé vymysleli, aby zkomplikovali život sobě i jiným. Když takovou čáru překročíš, mluví lidé naráz jiným jazykem, platí jinými penězi, poslouchají jiné zákony. A všechno, co bylo za tou čárou, přestane být důležité. Směšná představa.

Jsou hranice morálky taky jen vymyšlenosti? Kde začíná a kde končí? A je tak příjemné přešlápnout na druhou stranu, aspoň špičkami prstů! Tančit na ostří meče! Jak dlouho se mi to dařilo? Například co jsem cítila, když jsem se poprvé odvážila svléknout? To byl tak nádherný pocit, stydět se a zároveň být pyšná! Být odvážná jako Diana, co je na tom? Tělo je jen tělo, vypadá přesně jako v učebnici anatomie. (Jak jsme se tomu s holkama chechtaly!) Jsou mužská těla a ženská těla. Některá krásná, většina ani náhodou. A moje tělo; když jsem se postavila před zrcadlo a srovnávala se s jinými... Diana je hubená jako tyčka, prsa má malá a jinde taky nic moc. Veronika, Valérie? No, hezký holky, ale... Moje sestry jsou krásný. Hlavně Maryška. Vypadá jako já.

Jak to bylo krásné, když jsem se mohla předvádět nahá, všichni chlapi na mě koukali a nemohli nic, jenom bezmocně slintat. Nedám a nedám, a nikomu! No, jednomu ano, jenže... Hlavně nedám Ferozovi, tomu zákeřnému ďáblovi! Strašně mě to bavilo, a on mě schválně dráždil a znepokojoval, hádala jsem se s ním a byla jsem pyšná, že se mu to nikdy nepodaří.

Kdy a kde jsem překročila další hranici? Aha, rvačky v bazénu! A mohla za to Diana, samozřejmě, jako za všechno. Nikdo to neřekl nahlas, až Blanche: Diana se pere, protože se jí líbí nechat se osahávat. Vykecala to všem, Dianě naposledy; ta se nad tím vážně zamyslela a pak se rozzářila: Ano! Nenapadlo by ji někoho vyzvat, aby jí někam sáhl, tak požádá: namaž mě olejem, důkladně mě promasíruj. Kamarádku už samotnou napadne ji zlechtat nebo zmáčknout, ona jí to oplatí, a už se perou; ve rvačce se může všechno. Ty potyčky v bazénu v Granadě, co všechno jsme si navzájem dělaly, a mě ani nenapadlo... No, napadlo! Ale bylo to bezva! Ale žádnýmu chlapovi bych to nedovolila!

Jednomu ano. Jenže on byl pořád tak slušný...

Jako malá holka jsem milovala kolotoče. A houpačky a horskou dráhu. Nahoru, dolů, točit se, až se mi motá hlava a je mi špatně od žaludku. Na ten kolotoč, co nastal v mém životě, jsem se vrhla beze strachu a s nadšením. A pak se mnou točil, a už se s tím nedalo nic dělat. Přežila jsem to a vyřešila. Zmítala jsem se v depresi, až jsem se chytila Janka a on mě podržel. Je silný a mocný, kotva spásy v rozbouřeném světě. Až se uzdraví, bude zase mojí oporou a já si k němu lehnu, on mě obejme a nic zlého se mě nebude moci dotknout. Jenomže zatím leží, a já jsem ta silnější, já ho musím chránit! A jsem tak slabá!

Nejsem! Nesmím být! Schválily mě do funkce té silné a mocné, a všechny holčičky za mnou chodí se svými problémy. To jsem sakra o tolik starší? Některé jsou starší než já, jenže jsem matka abatyše, dvorní dáma císařovny a všechno možné, očekává se ode mě, že každého trpělivě vyslechnu a něco moudrého mu poradím. Od rána do večera na mě chrlí svoje starosti, někdy je už vůbec neposlouchám, jenom se tak chytře tvářím... ne, tvářím se jako pitomec, ale stejně je to jedno, mám šafránové roucho a na krku kříž, takže jsem... Jsem za všechno odpovědná. I za jejich příšerky, které je trápí.

Nejvíc potíží mají ty, co nemají chlapa. Ženská musí někoho milovat, muže nebo dítě. Muž jim padl v boji nebo někam utekl, v nejhorším případě je ještě tady, ale chystá se zmizet, třeba s nějakou jinou. A holka brečí, trápí se a když už to nemůže vydržet, přijde mi to vykládat. Zajímá mě to? Ani náhodou. Jenomže když odejde a já si vzpomenu, co povídala, přibudou k mým vlastním ďáblíkům ještě ti její. A všichni mě zlobí a otravují.

Abych se v tom vyznala, přečetla jsem si Freuda. Čtu rychle. Nesmysl, vnímám celé stránky, aniž bych chytala slova. Když jsem byla ve Vídni, mluvil o starém panu profesorovi kdekdo, na jeho přednášky se nedalo dostat, dokonce ho přijal císař ve slavnostní audienci a já na něj koukala zdálky, jak mu pověsil na hruď vyznamenání. Kdybych mohla, rozjela bych se za ním do Vídně a ukázala mu, co je to psychoanalýza! To by se mu protočily panenky! Potlačené představy z dětství, Oidipovský komplex... já jsem milovala matku a nenáviděla... bála se otce, který mě přísně vedl ke slušnosti a morálce... Ne, pane Freude, strčte si ty bláboly do zadku a můžete si tam s nimi...

(Sakra, co to blábolím? Jenom mi napadlo, co všechno se dá dělat s mým hezkým zadečkem... a vůbec. Taky jsem si přečetla markýze de Sade. A toho druhého troubu, co potřebuje dostat nářez bičem od nějaký čúzy v kožichu. Maryšku ten její mlátil jako žito, a navíc nečekaně, bez výstrahy a bez zavinění. Bylo by mi líp, kdybych dostala pořádný výprask rákoskou na zadek? Každopádně bych zasloužila, už jen za ty řeči. Jenomže Janek mě v životě nepraští, to leda když koušu a škrábu jako divoká kočka, to abych se uklidnila. Nejvíc se vyděsil, když jsem ho hryzla do... to jsem dostala facek! A ještě jsem s tomu smála!)

Jenomže to všechno bylo kdysi dávno. Před válkou. Před měsícem. Estragon je mrtev a moje ubohá sestřička chodí jako mátoha, trápí se a brečí. Janek leží na posteli, sotva se dokáže zvednout, a já mu nosím nočník. A bažanta. Sahám mu na přirození a ani si nevzpomenu, jak jsem si s ním kdysi hrála. Ba ne, vzpomenu. A budu si s ním zase hrát, až... Taky sahám na jiné chlapy. No jistě, vrchní sestra to dělat nemusí, ale musí dohlídnout, aby to ty holky dělaly dobře... Čas od času je seřvat, když se flákají moc. A potom pochopitelně vydržet, když se mi chodí vybrečet na rameno. Koukají na mě tak obdivně...

Co tady chce ta malá s velkýma očima? Postává, tváří se...

„Co je?“

„Matko... ten blonďák u okna... dostal horečku... a já ji neumím srazit!“

„...jsem tě to neučila? No jo, už letím...“


Zima už toho měla dost a rychle se loučila; i na severních svazích tál sníh, cesty vysychaly a lesy byly samé bláto, takže vlci se vraceli ulepení až za ušima a lidé jim nadávali, protože po nich museli vytírat podlahy. Ale přinesli zajímavé zprávy, že se totiž blíží kočáry německých delegátů, doprovázené oddílem gardových dragounů; ti zůstali za lesem a neukazovali se. Charry neměl námitek, on měl v pohotovosti mnohem divočejší bojovníky. Pro jistotu vydal příkaz, aby se všichni chovali uhlazeně.

Němci přijeli v těch nejparádnějších uniformách, které se jinak nosí na dvorní plesy, vyzdobeni všemi medailemi a válečnými kříži. Charry se taky vystrojil a jeho důstojníci rovněž; Feroz byl ochoten zařídit i vhodné pohoštění, ale Němci rázně odmítli vkročit třeba jen špičkou boty na naše území a trvali na tom, že budou jednat přímo na hraniční čáře. Na jejich pokyn vystěhovali sluhové z kočáru rozkládací stolek a židličky, které postavili na silnici přesně mezi patníkem s naším státním znakem a závorou, vedle níž se pyšně tyčil německý orel. Charry jen žasl.

„Počkej chvilku,“ řekl Palmiro, který tu byl jako ordonance. „Přineseme taky nějaké židle...“

„Není třeba!“ Charry si všiml několika velkých balvanů, které ležely za příkopem. „Dovolíte, pánové, abych si přinesl taky něco na sezení? Malý okamžik...“

Maršál von Hindenburg se tvářil blahosklonně a povýšeně; ten výraz se však okamžitě ztratil, když Charry došel k největšímu z balvanů, sehnul se, vzal jej do náruče a sice s námahou, ale přece jen přinesl ke stolu. Poté přinesl ještě další čtyři a umístil vedle; když je pak němečtí vojáci chtěli odvalit z cesty, ani tři nedokázali ten velký zvednout; teprve čtyři jej odlepili od země. Ostatně, ty kameny u cesty si lidé dodnes ukazují jako upomínku na Charryho.

Hindenburg vyzval Charryho, aby zahájil jednání; Charry navrhl občerstvení, ale pánové zásadně odmítli cokoliv jíst či pít, ani se nehodlali nikoho z našich dotýkat. Feroz tvrdil, že mají tak velký strach, že by jim dokázal vsugerovat cokoliv, ale prozatím se hodlal chovat uhlazeně.

Generál von Kronnenberg na začátek vylíčil, jak došlo k bitvě a bylo dosaženo vítězství. Pokud se odchýlil od skutečnosti a líčil fakta poněkud zkresleně, bylo to obvykle ve prospěch Němců. Pánové naslouchali s kyselými obličeji a když skončil, chvilku trvalo trapné ticho.

Pak se rozhovořil maršál von Bülow, který v dlouhém bezobsažném projevu zopakoval, jak došlo k roztržce mezi naší zemí a Německem včetně všemožných dalších okolností, jež s tím dílem souvisely, dílem nikoliv. Charry poslouchal na půl ucha a přemýšlel, ostatní Němci uvažovali, co řeknou dál.

„Inu dobrá,“ řekl konečně Charry. „Uznávám, že možná došlo k nějakým nesrovnalostem. Ale naši občané to nezavinili, to snad je jasné i vám! Proto by neměli trpět válečnými operacemi!“

„A co ti ubozí hoši, kteří padli pod vašimi kulkami a šavlemi?“ tázal se von Falkenhaym. „Ti snad za něco mohli?“

„Ne, to vím. Můžete za to hlavně vy, pánové! Ovšem teď není čas na truchlení nad padlými; i mně padli nejlepší přátelé...“

„Vím – vévoda d'Escambrray...“ usmál se ironicky von Mackensen.

„I mnozí další. Nebudeme řešit problémy padlých, před námi je budoucnost živých. Musím bohužel trvat na tom, že v případě, když se nedohodneme na ukončení válečných operací, budu v nich nucen pokračovat i na vašem území...“

„To určitě neuděláte!“ usmál se von Bülow. „Jistě je vám známo, že počet našich vojáků mnohokrát převyšuje veškerou dostupnou sílu, kterou máte k dispozici vy...“

„Zajisté. Na druhé straně, naši muži nevynikají počtem, nýbrž kvalitou. Máme řadu dokonale vycvičených záškodníků, kteří jsou schopni působit vám škody hluboko v týlu, na místech, kde je to nejcitelnější. Vynikají jistými schopnostmi, o kterých bychom vám neradi prozrazovali detaily...“

Němečtí maršálové si vyměnili pohledy. „Ty vaše záškodníky jsme ve velké většině dostali; zbývající jsou doposud na útěku, ale vbrzku budou dopadeni a spravedlivě potrestáni!“

Charry se jenom usmál. „Znáte totožnost těch lidí?“

„Narážíte na fakt, že mnozí z těch devětadvaceti zrádců byli lidé, kterým jsme věnovali důvěru? No ovšem, je to naše chyba a je nám velmi líto, že jsme je neodhalili včas...“

Charrymu nesouhlasil počet; ohlédl se na Feroze, ale ten jenom naznačil, že o dalších nic neví. Charry se trochu divil, avšak v té chvíli převzal povinnost diskutovat Almetta.

„Zajímal jsem se trochu o mezinárodní souvislosti naší drobné roztržky! Je vám zajisté známo, že některé síly ve světě hodlají využít dočasného oslabení Velkoněmecké říše ke svým účelům?“

„Zajisté víme...“ řekl opatrně von Bülow.

„Například Poláci zcela nepochybně provedou další ze série svých osvědčených povstání...“

Němci zaraženě pohlédli jeden na druhého; pak von Hindenburg kysele pronesl: „Vaši informátoři jsou velmi pohotoví...“

„Jako vaši, pánové, jako vaši!“

„Věřte mi, prosím, že Německo má zájem na zachování statutu quo – tj. současného stavu na všech svých hranicích, tedy i na území bývalého Polska, nyní připojeného k Říši...“

„Ano. Ovšem Ruský car má poněkud jiný zájem. Pokud vím, vláda v Petrohradě rozhodla obsadit vaši pevnost Königsberg. Máme jisté důvěrné zprávy...“

„I my o tom máme jisté zprávy!“ pronesl maršál Bülow, jako by přežvykoval živou myš. I s ocáskem.

„Kromě toho je vám zajisté známa plánovaná operace vlády ve Vídni, která se hodlá zmocnit svých dědičných území...“

„Cože?“ vyjel si Mackensen. „Jakých dědičných území?“

„Saska a okolí Drážďan a Míšně. Tyto země patřily odjakživa k českému království, které je v současné době součástí Rakouska-Uherska. Dále území v Kladsku, které ztratila Marie Terezie...“

„To je sprosté!“ zvolal Falkenhaym. „Využívat našich dočasných potíží k takové ničemnosti! Rád bych věděl, který darebák přišel na tuhle otřesnou nehoráznost...“

„Pokud vás to skutečně zajímá, mohu to prozradit. Jeho Svatost Velmistr našeho řádu pan Tomáš Baarfelt. Má eminentní zájem na usmíření s vídeňskou vládou; a že v současné chvíli nemá nic na práci, vytvořil ve volných chvílích plán, který bude znamenat odvetu za porážku v roce 1866...“

„Ten lotr! Jistě to neudělal zadarmo!“

„Jistě. Baarfelt nikdy nepracuje zbytečně...“

„Okamžik!“ řekl Hindenburg. „Baarfelt je přece váš přítel, člen vašeho řádu! Jak to, že prozrazujete takové věci?“

„Ano, Baarfelt je člen řádu; ale že by byl můj přítel? To snad je trochu přehnané... Známe se, to je všechno!“

„Slouží přece panu hraběti de Guyrlayowe!“

„Sloužil. Víte snad o tom, že opustil armádu a odejel někam do Španělska... údajně pro nemoc své ženy...“

Maršálové se po sobě podívali a oči jim svítily. „O tom nyní nebudeme hovořit, to si necháme na jindy!“ rozhodl Hindenburg. „Nicméně měl bych velký zájem o Baarfeltův plán. Kdybych do něho mohl nahlédnout... byl bych nakloněn příznivěji posuzovat a doporučit dohodu i v jiných otázkách...“

„Uvidíme,“ usmíval se Almetta. „Uvidíme...“

[Menší poznámka dopředu: po jednání se Charry zeptal: „Opravdu víš něco, že by Tomáš vypracoval nějaký plán?“

Nemám o tom ani zdání. Proč?“

Co když ho budou po nás opravdu chtít?“

Hned večer zavolám Tomášovi, aby ve volné chvíli vytvořil a poslal sem nějakou slátaninu. Nemusí to být ani moc pravdivé, hlavně ať to na pohled pěkně vypadá.“

Mluvil jsi o něm dost nepříznivě, ne?“

A co myslíš? Jak mluví on o mně, když potřebuje něco vyjednat s mými nepřáteli? Nejvíc špíny nakydal kníže Baarfelt před lety na hlavu svého konkurenta, italského knížete Sorroniho. Všichni byli přesvědčeni, že se ti dva upřímně nenávidí! A přece víš, že Sorroni a Baarfelt byli jedna a tatáž osoba!“

Hm. A co víš o záměrech vlády v Petrohradě?“

Vůbec nic. Jen že jsme jim prodali plán pevnosti Königsbergu a pár rad, jak ji dobýt. Určitě by neváhali a provedli to, kdyby se Němci někde jinde dostali do potíží. Zkušenosti...“

Charry radši zmlkl a spolehl se, že Almetta ví, co dělat.]

„Abychom se vrátili k věci,“ řekl von Bülow. „Jednali jsme o uzavření míru. Navrhuji, hrabě, abyste reálně zhodnotili svoje síly a rozhodli se vyhovět našim požadavkům...“

„Tím máte na mysli kapitulaci?“ vrtěl hlavou Charry.

„I tak se to dá nazvat.“

„Netěšte se, pánové! Naše armáda bude bojovat, dokud z ní bude někdo naživu; nebo dokud nebude dobyt Berlín.“

„To je nemožné! Berlína nikdy nedobudete!“

„Pánové, představte si velikého chlupatého psa. V tom huňatém kožichu má několik blech, velice maličkých, ale... věřili byste, že dostat ty blechy z kožichu v životě nedokáže?“

„Tohle není moc lichotivé přirovnání!“

„Naši jezdci se umějí dokonale skrývat, přepadávat nepřítele, krást, zabíjet, pálit a pak zmizet. Pomáhá jim strach, beznaděj, vlastní neschopnost protivníka. Jak dlouho dokážete vydržet válku tímto způsobem? Ujišťuji vás: my hodně dlouho.“

„Pane de Guyrlayowe, vy nejste státník, ale ničema!“ rozčílil se Falkenhaym. „Kdybychom nebyli parlamentáři, vyzval bych vás!“

„Jakmile skončí jednání, jsem vám k disposici!“

„Ale pánové, pánové!“ krotil je Almetta. „Můžeme se dohodnout po dobrém! Uvědomte si laskavě, že za námi stojí celá mobilní síla našeho řádu. Nezastírám, že bychom ji neradi svolávali kvůli maličkosti; ale na druhé straně, zatím se snažíme chovat humánně, pouze se bránit. Ještě jsme nezačali bojovat naplno; skutečně to chcete riskovat?“

„Já nemůžu spolupracovat s takovým člověkem!“ soptil Falkenhaym a mával pěstí proti Charrymu. „S takovým dobrodruhem!“

„Skutečně, váš velitel nejedná jako diplomat!“ zopakoval to slušnějším způsobem Hindenburg.

Charry se musel chvíli uklidňovat. „Dobrá, pánové, přednesu vám tedy naše podmínky. Žádám, aby Německá říše uzavřela s naší zemí mírovou smlouvu, v níž by na věčné časy stanovila, že uznává naši svobodu a nedotknutelnost našich hranic. Dále nám poskytla patřičnou kontribuci, splatnou ve zboží, které stanovíme později; tak asi v hodnotě deseti miliónů marek. Za takových okolností jsme ochotni zastavit válku a zavázat se, že přestaneme jakkoliv škodit Německé říši.“

„Neslýchané! Sprosté! Ostuda! Pověsit!“ vrčeli Němci, ale maršál Hindenburg je zadržel: „Co nám nabízíte vy?“

„Mír a spolupráci. Za mír a spolupráci. To je výhodné, ne?“

„Pokud se týče mírové smlouvy, s tím by se dalo uvažovat. Ale váš požadavek na kontribuci je prostě směšný! Jakým šíleným způsobem chcete takový nárok odůvodnit?“

„Padlo mi přes tisíc vojáků a mnoho dalších je zraněno. Musíme se postarat o jejich rodiny...“

„Nám padlo víc než osm tisíc vojáků! Vaší vinou!“

„My jsme nevpadli na cizí území!“

Vznikající hádku zarazil Almetta. „Uvažte pánové, přestože většinu tvoří místní vojáci, jsou tu i naši řádoví specialisté. Ani ti, ani oni však nebojují zadarmo, jsme nuceni jim platit. Považuji za rozumné, že jejich žold budete muset zaplatit vy!“

„Ani nás nenapadne!“ zahřměl von Bülow.

„V takovém případě bychom byli nuceni jim dovolit, aby si svoje odškodné vybrali sami metodou soukromého boje...“

„Co tím myslíte?“

„Bývalo za dávných časů zvykem vyhlásit území dlužníka za otevřenou zemi. Každý zúčastněný si mohl z majetku té země a jejich občanů vzít, co uznal za vhodné a potřebné. Včetně majetku vašich kolonií, lodí, obsahu bankovních trezorů...“

„Cože? Vyhrožujete nám sprostým lupičstvím?“

„Co se dá dělat, když nechcete platit dobrovolně...“

„To je neuvěřitelné! Způsoby jako z třicetileté války!“

„Ano, v té době byla tato metoda silně populární. Ostatně, vaše země ji praktikovala s velkým úspěchem...“

„S takovými podmínkami se nemůžeme vrátit k našemu císaři!“

„Moment!“ Charry se probral a předvedl ten nejhloupější možný obličej. „Vy se chcete vracet do Berlína? A co mírová smlouva? Myslel jsem, že ji podepíšeme hned na místě!“

Teď zase zírali hloupě němečtí maršálové. „To je přece nemožné, zcela nemožné! Musíme předložit vaše podmínky císaři, ten se k nim vyjádří, ministerstvo zpracuje naše podmínky, císař je schválí, my je přineseme na další schůzku a pokud je schválíte, oznámíme to našemu císaři, diplomaté připraví návrh mírové smlouvy a po schválení císařem a vaším parlamentem a vládou může být smlouva podepsána. Pak už schází jen ratifikace a několik dalších dílčích smluv, a bude to hotovo...“

„Jak dlouho to chcete protahovat?“

„Při dobré vůli by to mohlo trvat třeba jen půl roku...“

„Za tu dobu ale...“ Charry se dusil němým vztekem.

V té chvíli promluvil Guy Feroz: „Za tu dobu ovšem mnoho vašich zajatců bohužel zemře. Hladem, nemocemi... velmi nás to mrzí...“

Po chvíli ohromení se zeptal von Bülow: „Co s tím mají společného naši zajatci? Ti snad jsou už mimo hru, ne?“

„Jen tolik, že dokud s vámi jsme ve válečném stavu, nemůžeme se o ně starat, dávat jim potravu, ošacení a tak dále. Už jenom dosavadní výdaje za ošetření a léky tvoří značnou částku...“

„To snad...“ vyjekl Hindenburg. „Vy chcete umučit hladem dvacet tisíc lidí? To byste si vzal na svědomí?“

„Já ne, samozřejmě. Ale moji podřízení... snadno.“ Feroz jim věnoval jeden ze svých nejďábelštějších úsměvů.

Všichni němečtí maršálové mu začali současně nadávat, ovšem to čekal a nijak ho to nevyvedlo z míry. Chvíli vyčkával, pak řekl: „Už jsem jednou opakoval, že je nám velice líto. Ale nemáme prostředky, abychom živili tak obrovské množství lidí...“

„Pane de Guyrlayowe! Co na to řeknete vy?“

„Pochopte mne, prosím... Situace není ani zdaleka jednoduchá. Já nemohu zodpovídat za činy jednotlivých vedoucích zajateckých táborů, to snad uznáte! Rovněž tak nemohu na tato místa postavit nejkvalitnější lidi...“ Charry bezmocně rozhodil rukama.

„Mnozí naši podřízení považují za morálně přijatelné nechat své svěřence zemřít bez pomoci, když je nesmějí zabít.“ řekl Feroz. „Víte, někteří slyšeli slovo humanita poprvé až od nás!“

„Co to zaměstnáváte za pakáž? Nějaké lidožrouty?“

„Promiňte, to... většina samozřejmě lidské maso už nejí! Mnozí jsou příslušníky náboženských komunit, které vůbec striktně zakazují pojídání masa, požívání alkoholu, omamných jedů a...“

Němci tomu docela věřili; stačilo, že viděli vojáky, co kolem vykonávali strážní službu. Chvíli se dohadovali pohledy, pak řekl Hindenburg: „Dovolíte, doufám, abychom se poradili...“

„Zajisté!“ usmál se Charry zdvořile a oni odešli.

„To byla pěkná námitka!“ ocenil Charry Ferozův výkon.

„Porušujete všechny zásady mezinárodního práva!“ namítal starý generál Kronnenberg. „Tak se se zajatci jednat nesmí!“

„Ale může se tím vyhrožovat,“ usmál se Feroz. „Já si to klidně na zodpovědnost vezmu. Ještě jsem neřekl, že naši Keltové jich chtějí šestý den po novu pár obětovat...“

„Tak to ani neříkej, proboha! Už tak jsou dost...“

Maršálové se domlouvali, čím dál vzrušeněji.

„Tak mi napadlo poslat císaři Vilémovi osobní dopis.“ prohlásil Charry najednou. „Vysvětlit mu svoje postoje...“

„To snad ani ne!“ řekl Kronnenberg.

„To klidně ano!“ souhlasil Feroz. „Napiš mu, jak uznáš za dobré; Almetta má papíry s řádovým vodoznakem, luxusní... Jestli budeš chtít, já to napíšu podle tvého diktátu...“

„Skutečně bys byl tak laskav?“

Feroz byl tak laskav, vzal si od Almetty jeden arch a počal jej pokrývat hranatými gotickými písmeny, vznešenými už na pohled.

Během nějaké doby se pánové vrátili.

„Co byste říkali návrhu na uzavření příměří?“

„Příměří není mír, ale je to první krok k míru!“ usmál se Charry. „Jsem ochoten je podepsat třeba hned!“

„Je to i naše přání – ale schválení císaře...“

„Dobrá – i náznak ochoty k uzavření příměří je úspěch!“

„Tedy dobrá! Navrhuji, abychom se rozešli a vrátili ke svým nadřízeným. Mohli bychom se opětovně sejít na tomto místě za čtyři dny a v případě, že nedojde k dalším průtahům, podepsat příměří...“

„S tím souhlasím.“

„V tom případě bychom ovšem prosili, abyste až do podepsání příměří jednali se zajatci dle konvencí, obvyklých v civilizované společnosti. Včetně potravin, léků a tak dále...“

„Je naším přáním konat dobro, proto na sebe vezmeme onen těžký úkol, přestože nám bude činit obtíže. Byli bychom raději, kdyby Říše po dobu vyjednávání platila našemu zásobovacímu důstojníkovi příslušný obnos na výživu oněch nešťastníků...“

„Ale k čertu... Předložíme ten návrh válečné radě! To už je všechno, co požadujete?“

„Ano, téměř. Ještě bych rád poslal Jeho Veličenstvu osobní dopis, který právě teď načisto přepisuje hrabě Feroz... Obsahuje moje připomínky ke konfliktu mezi námi...“

„Bude nám potěšením!“

Feroz předal svoje dílo a Charry četl:

 

My, Jeho Svatost Charry de Guyrlayowe, Vládce Nebe a Země, z dopuštění Božího císař Arminu a Severoevropský komthur Templářského řádu Blesků, pozdravujeme tímto Tebe, císaře Svaté Říše Římské národa Německého a přejeme Ti vše dobré, zvláště pak požehnání Boha Pána a Vládce, jenž je naším otcem a bratrem.

Ze srdce litujeme konfliktu, k němuž došlo mezi námi, přejeme si vzniklé nepřátelství urovnati a znovu nastoliti požehnaný mír, jenž prospívá oběma zemím i celému světu, jak nám káže páté přikázání Boží.

Z téhož důvodu dáváme Tobě, našemu milému bratranci a příteli, na vědomost, že si přejeme ukončiti zbytečné německé krve prolévání, jíž z plna srdce želíme; neboť dobrotivý Bůh dává nám jiné možnosti, jak schopnost a sílu svou prokazovati, než na poli válečném. V případě ovšem, kdybys s námi se srovnati nechtěl a naše výsady a privilegia v bázni Boží neuznal, potom budeme nuceni potřísniti krví ulice Tvých měst, zdusati pole Tvá a Tě navštíviti ve Tvém paláci v Berlíně s naší mocí vojenskou.

Ještě dovolujeme si poznamenati něco ke Tvým parlamentářům; jest zvykem, že osoby pověřené vyjednáváním o míru bývají zmocněny tento mír uzavříti; pakliže nemohou či nechtějí o míru jednati, pak musí je každý dobrý křesťan za nepřítele a škůdce zemské považovati a jakožto takové po stromech zvěšeti.

Dále přejeme Tobě, náš milý bratranče a příteli, neochvějného a pevného zdraví, pokoj a rozkvět rodu Tvému a blaho a prospěch celé Tvé říši, se kterou si nadále přejeme v pospolitosti křesťanské, míru a přátelství žíti a v práci na rolích i dílnách pilně pracovati, pro dobro našich zemí i celého světa.

Ve Jménu Boha Pána a Vládce:

 Charry de Guyrlayowe

 nejponíženější služebník Boží.

 

Charry si to složité říkání přeslabikoval, potřásl hlavou a podepsal se pod to. Pak list složil a když Almetta přiložil jeho pečeť, podal maršálu Hindenburgovi, který ho v rozpacích schoval do náprsní kapsy.

Znovu se opakovalo, že se za čtyři dny sejdou na tomtéž místě; pak se celkem přátelsky rozloučili a Němci odjeli.

„Máš jednoznačně roztomilý sloh psaní,“ řekl Charry. „Jen mi není jasné, v jaké to bylo řeči.“

„Středohornoněmčina; vznešený jazyk, kterým hovořil Friedrich Barbarossa a jiní význační panovníci.“ vysvětlil Feroz.

„Znělo to, jako když psal Karel Veliký!“

„Karel Veliký neuměl psát. Sotva se naučil svůj podpis!“

„A tys mu vedl korespondenci, ne?“

Feroz se ušklíbl koutkem úst.

„No jo,“ řekl Charry. „Tak radši pojedem...“


Ještě při návratu do Swärzbeecku byl klidný a spokojený; až do chvíle, kdy mu Diana vyšla vstříc a on se jí polekal. Obličej ovázaný, že z něj byly vidět jenom oči, i ruce měla v obinadlech a přes fáče prosvítal mrtvolně fialový krém.

„Proboha, co se ti stalo?“ ptal se Charry zděšeně.

„No, co by! Oheň se nám trochu splašil...“

„Jsi moc popálená?“

„A, není to tak zlý! Oči jsem zavřela včas... ze začátku to trochu bolelo, pak mě holky daly dohromady. Neměla jsem se do toho plést, byla to má chyba...“

„Ale... to přece nejde!“

„Uklidni se, prosím tě! Až Oheň zvládneme, stačí se jednou vykoupat a budu zas v pořádku! Ale zatím se to moc nedaří...“

Charry vyrazil hrubou kletbu a hnal se do štábu.

„Radši řekněte rovnou, co je tady ještě nového! Co zajatci? Jak se má maršál Moltke?“

„Píše básně.“ odpověděla s úsměvem Julie.

„Cože? Zbláznil se?“

„Ani ne. Zamiloval do jedný holky.“

Charry přistoupil k umyvadlu a vylil si na hlavu džbán vody. „Hele, nedělej si ze mě legraci! Jsem unavenej, spal jsem málo, náladu mám blbou! Co se děje s Moltkem?“

„Povídám, zamiloval se do jedný naší holky. Conchita, přijela s Mercedes... snad si pamatuješ?“

„Taková tmavá – jako bota! Ošklivá jak noc...“

„Ale ne, docela pěkná. Ty nejseš na černovlásky?“

„Co já? Ale ona vypadá, že by lehla každýmu chlapovi, kterej jde jenom kolem! Fuj! Hnusí se mi! Co s ní má být?“

„Zatím s ním jen tak koketuje. Zato on hoří jako fakule, včera si nechal od Aflargea propašovat sešit a tužku, píše jí verše a ten tygr mu radí rýmy.“

„To musí vypadat! No, půjdu se na ně podívat!“

Moltke seděl na kavalci, něco drápal do sešitu a tvářil se dost nepřítomně. Sklouzl po Charrym pohledem a tázal se: „Neznáte nějaký vhodný rým na slovo housle?“

„Ne. Smím vědět, na co to potřebujete?“

Moltke se probral a poznal, s kým má tu čest. „Pohleďte, hrabě, jsme přece oba muži a víme něco o světě, že ano...“

„No – myslím, že jsem muž. A co má být?“

„Podívejte, tady u vás pracuje taková pěkná dívka, jmenuje se Conchita. Je to perla mezi ženami, bílá vrána...“

„Spíš černá vrána, řekl bych! Něco mezi Cikánkou a černoškou.“

„Ale ne! Má trochu opálenou pleť, nic víc. Vy nemáte tak jemnou a voňavou kůži jako ona, to vám zaručuji...“

„Ani bych nechtěl. Co s ní má být?“

„Víte... domnívám se, že se do mne zamilovala. Ostatně, proč by ne? Jsem muž v plné síle a mé postavení a původ je jistě nemalou předností... avšak nevím, zda... chápete snad?“

Charry si dopřál to potěšení nechápat.

„Mohl byste být tak laskav a přimluvit se za mne? Aby nenechala žár mého srdce planout naprázdno a slitovala se nad mým nelidským utrpením! Věřte, hrabě, dal bych půl života za to, kdybych věděl, zda můj upřímný cit je opětován...“

Charry se rozpačitě šklebil. „No jo, ale doufám nemíníte... nemáte s tou slečnou vážné úmysly!“

„Co tím myslíte?“

„Jestli se s ní třeba nechcete oženit!“

Moltke na chvíli zaváhal. „Jsem již jaksi ženat, ale... pokud je to nezbytné, rozvedu se a učiním ji svou zákonitou chotí!“

Charry potřásl hlavou a zavrčel: „No dobře. Promluvím s ní.“

„Děkuji vám, milý hrabě. Jste skutečný gentleman a já jsem šťasten, že jsem se s vámi mohl seznámit...“

Charry vypadl z vězení a šel rovnou za Veronikou. „Pěkně s tím chudákem cvičíte, jen co je pravda! Zasloužily byste všecky pětadvacet na holej zadek!“

Veronika už neměla zafačované ruce, jen pomazané hojivou mastí, takže na kůži zůstaly ohavné zelené fleky. Kouřila cigaretu a ty ruce se jí zachvěly, když odpověděla: „Fajn, klidně začni. Doporučuju s Julkou, ta to má ráda!“

„Jseš nějaká... máš starosti?“

„Ne, žádný! Až za sebou zavřeš dveře, budu mít zas o jednu míň!“

„Tak počkej! Je to něco, co by můj blbej rozum nezvládl?“

„Odborný problémy. Starost o tvýho maršála je to poslední, co mě trápí, ať si klidně užívá s Conchitou nebo se trápí láskou, já se kvůli tomu utopit nepůjdu. Ale...“

„Oheň. Já vím, viděl jsem Dianu.“

„No, ta taky... Sedni si! Chceš kafe?“

Charry rozhodně chtěl; Veronika si zapálila novou cigaretu a zatímco mu připravovala kávu, vykládala: „Víš doufám, co je to psychické pole? Určitá stabilizovaná hladina energie, která nám pomáhá při práci, hlavně dodává sílu a uklidňuje...“

„Vím, co to je.“

„Tak to pole v poslední době slábne. Po bitvě to bývá často, zvlášť když padne hodně lidí. Jenomže tady jich nepadlo tolik, tak se domníváme, že... jsou v tom další faktory.“

„Co když některý z nich ovlivňujete vy?“

„Většinu. Co jsou hmotné kvality přírody taky víš? Zkrátka, je tu převaha lidí v nevědomosti a deficit dobra. Kolísá to, zmítá se ve vlnách vášně a... no, hrůza!“

„To se týká jenom lidí nebo i něčeho vyššího?“

„Právě toho vyššího. Polobozi a démoni... zkrátka, jsou síly do plusu a do mínusu. Ty do mínusu děsivě vzrostly. Ovlivňuje nás to a my zas zpětně ovlivňujeme je.“

„Nějaké obřady by tomu třeba nepomohly?“

„Děláme co se dá. Jenomže se nedaří... zkrátka, není to ono. Bylo by zapotřebí někoho, kdo tím ještě není ovlivněný, chápeš? Víc kladných vlivů, nějaké posílení...“

„Jakým způsobem?“

„Kdybych věděla, nebudu se tě na to ptát. Mimochodem, kdy ses naposled hezky pomiloval s Dianou?“

„Jak to s tím souvisí? Vlastně... ani si nevzpomínám...“

„V tom případě to s tím souvisí.“

„Když nad tím přemýšlím, nebylo to nic moc, byli jsme trochu rozladění, oba dva, a... Ale sex snad nic neposiluje!“

„Pomáhá dosáhnout rovnováhy.“

„No ale... víš, práce a starosti...“

„Nic si z toho nedělej, cítím to samé. Potřebujem nutně obnovit síly, a to rychle, bez nějakých... zkrátka po dobrém.“

„Totéž říká i Aswastarr, Blanche a ti...“

„Keltové, já vím. Dnem i nocí přemýšlejí, jak to ještě zhoršit. Jestli se pokusí uskutečnit nějakou oběť, upadnem ještě víc do mínusu, copak to nechápou?“

„Co když si myslí něco jiného?“

„Nemyslí vůbec! Mají to v těch palicích úplně vykradený!“

„Takže ty souhlasíš s Ferozem?“

„Jeden jako druhej, Feroz jako Aswastarr! Kdyby se alespoň na něčem domluvili... ta jejich nevraživost to ještě víc kazí!“

„Feroz mi dal jednu radu. Poslat obě čarodějky domů na sever a začít s vlastní iniciativou.“

„Feroz je starý šedivý osel! Copak je některá z nás panna?“

„Ne. Ale můžete použít pannu jako médium. Jestli znáš technické okolnosti... Použít ruce někoho, kdo je v absolutním klidu...“

„Prosím tě, ty tvoje nápady!“ vybuchla Veronika, ale vzápětí se zarazila. „Jak to myslíš?“

„Mám takový pocit. Záleží na psychickém stavu toho, kdo ovládá Oheň, ne? Myslím, že Sainé se to nedaří, protože má strach!“

Veronika odložila cigaretu, zaklonila hlavu a zavřela oči.

„V poslední době máme strach všechny, co s ním pracujeme. Čím víc se bojíme, tím míň poslouchá!“

„Je pravda, že Julka zapálila Oheň úplně sama, když potřebovala ošetřit Janka po jeho zranění?“

„Je. Ale to ještě žila Andrea a její síla zasahovala až tam!“

„Andrea je teď už mimo, já vím. Ale taky vím, že ty psychické stavy jsou hrozně nakažlivé. Když je někdo naštvaný, rozladěný a tak, za chvilku to od něj chytnou i ostatní. Stejně tak když je někdo klidný a v pohodě, uklidní se taky druzí a...“

„Takže radíš sehnat někoho, kdo je neotřesitelně klidný?“

„Ano. A použít jako médium.“

„Víš, že to ani není tak blbý, jak to vypadá?“

„Jo. Jenže nevím o nikom...“

„Nevadí! Dal jsi mi dobrej nápad, my už si ho rozvedem! Díky! A teď jdi okamžitě potěšit svoji ženu, ať přestane brečet, že je ošklivá a že už ji nebudeš chtít! To je rozkaz!“

„No dík! Co to plácáš o Dianě?“

„Ta je z nás největší rapl, jako kdybys to nevěděl! Tak půjdeš ji uklidnit, nebo ne?“

„Kafe jsem dopil a sladkosti žádný nemáš; tak co mi zbývá?“


Ať už z jakéhokoliv důvodu, ale něco se pohnulo. Prohlašovala to Blanche, která se přihnala do pevnosti, hlavně k vysílačce a telefonu, aby vydávala pokyny ohledně bankovních převodů. Řekla každému, kdo ji chtěl poslouchat, že někteří z padlých se doposud neodpoutali od tohoto světa, krouží kolem a snaží se ovlivňovat situaci. Nelze jasně říct, zda k dobrému či špatnému; pokoušejí se prosadit to, co se jim nepodařilo zaživa, z úzce osobních či skupinových důvodů. Osoby krátce mrtvé nejsou lepší ani horší, než byly zaživa, mají jen větší moc a lepší přístup k osobám ještě výše postaveným.

„Prospěla by tomu zádušní mše?“ ptala se Julie.

„U dobrých křesťanů určitě.“

Takže byl zahájen téměř nepřetržitý řetěz bohoslužeb, které konal každý, kdo toho byl schopen a uměl to. První spokojené ohlasy přišly od sekty Zlých jazyků, neboť se konečně dalo na jejich názor; starší dámy, zvláště Italky a Španělky, získaly do svých řad některé čerstvé vdovy, jež usilovně utěšovaly a přitom popichovaly proti viníkům jejich ovdovění; ne snad ani tak proti Charrymu a Almettovi jako vrchním velitelům, spíš proti těm důstojníkům, kteří se dopustili nějakých chyb. Nejmenovaly přímo Estragona, to nebylo radno ani po smrti, ale velmi kriticky se vyjadřovaly o Dunbarovi, Lobovi, Lukášovi, Palmirovi, Bellovi... Kdo si někdy poslechl jejich hodnocení bitvy, nemohl pochopit, že velení bylo svěřeno takovým hlupákům a nedoukům a nikoliv prudce geniálním členkám sekty.

Některé z dam však nacházely hlavního viníka jinde: pronášely jména Valérie, Veroniky, Julie, Diany. Andreu většinou nechávaly na pokoji, ze stejného důvodu jako Miguela; zato na Sainé stále nacházely nějaké chyby. Sestry Baarfeltovy u nich rovněž nenašly milosti, zvláště May-Britt, která zbaběle uprchla a ostatní nechala si to vychutnat.

Charry se to dozvěděl oklikou přes Ao Harrapa, který to měl od Tannarra, ten od Dévi a ta... Jaguár navrhoval, aby byly staré čarodějnice urychleně vyhnány z tábora, protože jejich štvaní proti velení, dovedně maskované jako oplakávání mrtvých, působí nesváry a různice. Všem bylo ovšem jasné, že násilný zásah nebude možný, byly to přece ženy tak zbožné a řádné!

„Ještě, že tady není Iwar Wulffssonn,“ komentovala to Blanche. „Ten by určitě navrhl upálit je jako oběť bohům!“

„No dobře – ale proč?“

„A proč ne?“

Charry, mírně znepokojený a víc než rozladěný, se svěřil Dianě. Diana už neměla hlavu zamotanou v obvazech, zato hojně pokrytou vrstvou masti na spáleniny, takže se jí nemohl dotknout, aby se neumazal. Na jeho konkrétní připomínky neřekla nic, zato začala vyprávět, jak Egyptského boha Osirise zabil ze závisti jeho bratr Sethi, rozsekal na kousky a porůznu je ukryl; ovdovělá manželka Osirise, božská Isis, prolévajíc hojné slzy, je postupně hledala a nacházela, až ho nakonec sestavila celého a oživila. Charrymu se příběh líbil, jenom nechápal, proč mu to vykládá.

Veronika a Valérie zase zahájily jinou akci: vysílaly každý den oddíl několika svých gardistek do okolních vesnic, aby verbovaly pomocné síly, k ošetřování raněných a tak. Požadavkem bylo, aby to byly dívky pracovité, ctnostné a slušné, nezkažené, nejlépe čisté panny. Ohledně inteligence žádné zvláštní nároky nebyly, takže se postupně dostavilo asi dvacet vesnických holek, mírně vyjevených a rozchechtaných myšlenkou, že by měly jít do služby k tak vznešeným dámám. Princezny je prověřily a pak poslaly domů, pokud bylo kam. Několik jich zůstalo a rozmnožilo společenství jezdců, ale k Práci se žádná nehodila.

Tak plynul čas a nic zvláštního se nedělo; v pevnosti trvale probíhaly křesťanské mše, zpěvy žalmů a podobně, ze společenství druidů na Vršku ani z bráhmanského ášramu v celnici nepřicházely žádné příznivé zprávy. Odborníci jakéhokoliv druhu se pro jistotu odmítali vyjádřit, co se děje.

Jediný, kdo něco konkrétního řekl, byla Maryška, nyní doňa María d'Escambrray, která se pravidelně zúčastňovala všeho, co se dělo v chrámu, a dávala neustále najevo hluboký žal. Všichni ji zpočátku tolerovali a snažili se nechat ji v klidu, ale časem se ozvaly některé nepříjemné řeči, v nichž se Charry nemohl nijak vyznat. Několikrát si umínil, že s Maryškou promluví, avšak neměl čas ani příležitost.

K rozhovoru došlo dřív, než čekal; předcházelo mu však něco jiného: audience skupiny asi padesáti zajatých Němců, kterým se život v řádu tak zalíbil, že vyslovili přání být přijati jako bratři. Charry dostal za úkol, aby k nim slavnostně pronesl něco přívětivého a poslal je s novými doklady nejdřív do Holandska, pak do Belgie a Francie a nakonec do Arminu jako osadníky. Což řádně vykonal; ti mládenci byli povětšinou počestní rolníci, řemeslníci a dělníci, poctiví až prostomyslní, kteří se z nějakých důvodů nehodlali vracet domů. Byli spokojeni a odjeli vzápětí, pod dohledem čerstvě uzdravených bratří, čímž se Charry aspoň této skupiny zbavil a viditelně se mu ulevilo.

Když tedy spokojeně kráčel do kaple, zastoupila mu cestu doňa María, v bílém rouchu jeptišky, které nyní nosila téměř neustále; protože se nezúčastňovala pokusů s Ohněm, vyrašil jí na hlavě jemný zlatý mech, který podporoval její strohý přísný výraz a celkovou vznešenost.

„Bratře komthure, cítím se povinna promluvit s tebou!“

Charry zaváhal, tak obřadné oslovení od ní nečekal. „Čekám vždy s netrpělivostí na tvá slova, sestro!“

„Chci ti říct jen toto: Ošklivím si jednání tvé i všech velitelů! Pohleď: moje slzy ještě neoschly, hroby našich bratří ještě nezarostly trávou, a ty se už bratříčkuješ s vrahy svých nejlepších přátel; vrahy mého muže! Cožpak jsi už zapomněl na krutý boj, na krev, na mrtvé?“

„Nezapomněl jsem na nic, zvláště ne na Miguela. Ale nezapomínám ani na důvod, proč jsme do toho boje šli: pomáhat druhým! Myslím, že když ty nešťastníky vytrhneme z jejich bídného prostředí, dáme jim možnost žít s námi a napravit se, je to naše vítězství!“

„Já nemluvím o těch padesáti, které jsi poslal pryč! Jde mi o jednání, které chystáš s jejich generalitou! Jde mi rovněž o maršála, který je u tvého dvora přijímán jako jeden z nás!“

„A co s ním mám podle tebe dělat?“

„To, co děláš? Dát mu taky šanci! Dokonce milenku?“

V jejím hlase zazněl tón tak hořký, že se Charry zarazil.

„Maršál Moltke je válečný zajatec. Zacházíme s ním zásadově, leč slušně; co chceš? Mám ho snad dát zakovat do želez? Nechávám ho hlídat svým osobním tygrem a nezastírám, že se snažíme různým způsobem v něm dosáhnout vnitřní přeměny. Jestli k tomu děvčata používají nějakých svých metod, je to jejich věc a já...“

„Ty jako obvykle nejsi za nic odpovědný – co?“

„Co chceš?“

„Pomstu!“

„Konkrétně – kde a jakou? Pobít nějaké zajatce, či co?“

„To jsem snad neřekla! Ale ještě je jich dost, abychom proti nim mohli zahájit boj! Tam za hranicemi, v Německu!“

„Zaútočit? Teď, když probíhají jednání o příměří?“

„Neříkám, abys zaútočil ty! Dovol to nám!“

„Tobě – a komu ještě?“

„Nedělej si starosti. Já si už nějaké lidi seženu!“

„A co s nimi budeš dělat? Přepadat jednotlivce a zabíjet?“

Maryška neodpověděla; jen se zamračila.

„Tak na to řeknu jen jedno: ne! V žádném případě! Nedovolím to tobě ani nikomu jinému, a říkám ti rovnou: jestli s tím začneš, už se ani nevracej! V životě mi nechoď na oči!“

Ušklíbla se a její oči byly jako led.

„Nechceš být za nic zodpovědný, že?“

„Nechci mít na svědomí smrt nevinných lidí!“

„Tak? Ani Ulricha Wachsmanna?“

„Kdo je to?“

„Jeden ze zajatců. Z těch prostomyslných dobráčků, které jste s otevřenou náručí přijali do řádu a převychováváte je. V tomhle případě se převýchova nepovedla, tak šup s ním do proutěného koše a do vody s ním, ať má božský Teutates radost!“

„Můžeš mi prozradit, o čem mluvíš?“

„O tom, že jako obvykle nic nevíš. Tví druidové to vědí moc dobře, tak se jich laskavě zeptej!“

„Chceš říct, že někoho zabili?“

„Obětovali bohu války. Jsi asi poslední, kdo to neví!“

„Vyšetřím to a viníka přísně potrestám!“

„Na to jsem teda skutečně zvědavá!“

Charry ji nechal stát uprostřed chodby, otočil se a rozběhl za Almettou. Ani ten nic nevěděl, ale vydal rozkazy, aby případ byl vyšetřen a podáno vysvětlení. Na popud obou velitelů podnikli další důstojníci pátrání, ale nezjistili v podstatě nic.

Zjistilo se toto: řečený Ulrich Wachsmann byl voják jízdního pluku, zajatý Veronikou a předaný do kláštera na Vršku. Přivyknul tam pozoruhodně rychle a projevoval bystrost a inteligenci, takže ho zařadili mezi pomocný personál. Po bitvě byl zapotřebí větší počet pomocníků k úklidu mrtvých, tak Ulricha udělali četařem a svěřili mu dozor nad dalšími zajatci; tehdy se proslechlo, že se k podřízeným chová despoticky a šikanuje je, ale nevěnovali tomu pozornost, neboť své úkoly plnil dobře. Další zmínka byla, že okrádá padlé a raněné a vyžaduje od podřízených, aby to dělali taky a kořist mu dávali; řádovým jezdcům to nevadilo, snad jenom že je předběhl. Navázal také úzké vztahy s jednou dívkou, což bylo hodnoceno příznivě a měl všechny možnosti udělat kariéru.

Avšak potom udělal sérii chyb. Opil se, pohádal se s některými jezdci a ve zlém rozešel s tou dívkou; když byl tvrdě kritizován, vykřikoval nějaké výroky o pomstě, což zpočátku nebrali vážně. Potom ale během noci využil situace, ukradl něco svému veliteli (zřejmě z kořisti) a uprchl neznámo kam. Vyslali za ním sice hlídku, dokonce s vlkem, ale nedohonili ho a trvalo podezření, že zmizel na území Říše.

Jeho bývalý velitel, španělský jezdec Diego, krčil rameny: „Dobře, že je pryč! Přiznávám, že nás oblafl a ukázal se jako sprostý lump! Kdybych ho chytil, asi bych mu usekl hlavu!“

„Kdo ho pronásledoval? Ty?“

„Taky jsem u toho byl; celkem nás bylo snad patnáct, tři hlídky po pěti. Sledovali jsme stopu až za hranice, ale potom jsme ho nechali, ať táhne ke všem čertům. Tolik toho zas nevzal...“

„Jsou nějaké řeči, že jste ho chytili a utopili!“

„Teda, patřilo by mu to, lumpovi! Ale neudělali jsme to!“

„Možná ne vy, ale druidové; měla to být oběť Teutatovi, bohu války! Víš o tom něco?“

Diego se zatvářil naprosto nechápavě. „Teda šéfe! Taková věc by mě v životě nenapadla... a proč bysme to dělali? Funguje to?“

„Obětovat zločince, to vždycky potěší. Usmíří, zlepší náladu...“

Ten jezdec se nejdřív tvářil, že je upřímný křesťan a zásadně podobné kejkle odmítá; projevoval ale tak živý zájem o tu metodu, že Almetta raději přibrzdil. Vyhodil Diega a poptával se u osob z Aswastarrova okruhu; avšak jak Raymond, tak všichni ostatní se odmítali k čemukoliv znát a prohlašovali, že nic nevědí. Někteří naznačovali, že to mohou být hloupé pomluvy.

„Já bych do toho radši nevrtal,“ prohlásil Almetta. „Je možné, že si to někdo vymyslel a Maryška tomu uvěřila; je teď podrážděná a věří všemu. Ale jestli to budeme rozmazávat, určitě začnou. Při příštím průšvihu si na to někdo vzpomene...“

Charry pronesl několik tygřích nadávek a šel po svých.


Situace se normalizovala; to bylo vidět z toho, že se vrátili němečtí celníci, obsadili svoji budovu za hraniční čárou a začali s normálním provozem. Pochopitelně byli zvědaví, co za spolek se to usadil na naší straně; Feroz je přijal se vší přívětivostí a pohostil chutným, leč tvrdě vegetariánským jídlem a čajem z bylinek; velice se jim to líbilo, ale postrádali svůj obvyklý životní standart, to jest alkohol, cigarety a maso, takže další návštěvy konali jen výjimečně.

Někteří se také přišli podívat do kláštera na Vršku; bylo to na trase jejich jízdních hlídek, neboť hranice vedla po hřebeni ani ne pět set metrů od zdi kláštera. Tamní osazenstvo se jim líbilo víc, většina lidí nosila uniformy a zbraně; ovšem když se dali do hovoru, zjistili podobný životní názor jako u Ferozových mužů a propadli nejistotě. Nakonec si vytvořili správný uzávěr a na návštěvu už nechodili.

Zato se pilně chystali na příjezd komise pro vyjednávání; často k nim přijížděly vozy vojenského zásobování s nákladem dobrého jídla a ušlechtilého pití, zvláště šampaňského, neboť tentokrát chtěli pánové přespat a pobavit se. Za tím účelem byly postaveny dva velké vojenské stany, vybavené veškerým pohodlím, jež poskytuje polní tábor. Zvlášť kamínky, která měla zajišťovat ve stanech teplo, neboť ačkoliv sníh roztál, zima dosud trvala.

Blanche přijela navštívit Palmira a dohodnout se na svých záležitostech; s kroužkem dalších chvíli pátrali, jaké přípravy Němci dělají, pak rozhodli vyrazit na výzvědy. Což vyžadovalo, aby vypadali trochu k světu; takže si vzali nejlepší možné uniformy a nějaký čas se snažili před zrcadlem vyšvihnout, až došli k názoru, že lepší už to nebude. Palmiro vypadal nejvíc ze všech Templářů jako bezstarostný důstojnický floutek a Blanche byla velice hezká dívka, i když tetování na hlavě jí už zarůstalo mechem a nebylo jasně vidět. Vybrali pět členů vojenské hlídky a dohlédli, aby se jejich uniformy aspoň částečně podobaly jedna druhé; pak nasedli na koně a vyrazili.

Němci je uvítali radostně, nudili se tu a společnost Ferozových jezdců k jejich rozptýlení nepřispívala. Okamžitě jim nabídli oběd (z masa s dobrým pivem), což mladým nedělalo potíže. Muži obdivovali Blanche a hladili ji po ježku, čemuž se vesele smála a vyprávěla příhody ze svého dosavadního života, kterým se naopak smáli oni, neboť nevěřili v jejich pravdivost. Strávili velice pěkný večer a přesvědčili všechny, že jsou příjemní, společenští a zábavní, takže byli srdečně zváni, aby přijeli kdykoliv.

Dva dny na to byl Charry vyzván, aby se naše vyjednávací komise dostavila k projednávání připomínek; tentokrát jelo téměř celé velení a jako základní strategie bylo rozhodnuto chovat se přátelsky a podporovat mírovou smlouvu. Za tím účelem bylo dámám dovoleno lehce flirtovat a ty nekomunikativní (Maryška aj.) byly ponechány v pevnosti.

Německých důstojníků se tentokrát dostavilo sedm, kromě maršálů dva generálové a jeden plukovník generálního štábu, zřejmě dost chytrý. Předložili Charrymu text smlouvy o příměří, která stanovila, že válečná situace bude zastavena v té podobě, jaké dosáhly válčící strany; dále bude pokračováno v jednání až k mírové smlouvě, což byl Charryho požadavek. Dál bude vypláceno jisté množství peněz (v potravinách), za něž bude hrazen pobyt zajatců na našem území.

Charry více méně mlčel, jednání vedl Almetta a pomáhal mu Dunbar, který se už uzdravil natolik, aby mohl být přítomen. Na důstojníky udělal velmi příznivý dojem fakt, že je etnický Němec; jakou práci konal do té doby, jim nebylo oznámeno a oni sami ho s nikým dřívějším neztotožňovali. Probrali smlouvu bod po bodu, měli řadu připomínek k formulaci a probírali jednotlivé výhrady, jak se to zamlouvá diplomatům; jednou ustoupila jedna strana, podruhé opačná, nakonec bylo dosaženo plné shody a mohlo se to podepsat. To ovšem udělal za nás jako první Charry; pánové si srdečně stiskli ruce a Němci nás pozvali k „malému občerstvení“. Přijali jsme velmi ochotně, neboť stoly se u nich prohýbaly pod tíhou jídla a pití; vůbec nám nevadilo hodovat s nepřítelem na jeho účet. My šelmy jsme dostaly spoustu masa a někteří Němci se odvážili nás i pohladit.

Byl jsem tam rovněž přítomen, maršála Moltkeho jsme zanechali pod dozorem Wartových vlků; ti mezi Němce nechtěli a tvrdili, že by museli někoho kousnout. Němci se o maršála živě zajímali, ale Charry jej odmítal propustit, ponechával si ho jako rukojmí, což bylo protivníkem nakonec uznáno za moudré.

Pilo se, až se stan otřásal; Němci se brzy opili tak, že ztráceli veškeré zábrany, hulákali, hádali se a vychloubali; také naši opustili škrobené jednání. Ve vhodnou chvíli se dostavily dívky z řádových zdrojů; jedny pro pobavení a obveselení hostí, další pro ukojení jejich nejnižších pudů. To už se stmívalo a nálada počínala býti žhavou.

Denis musel být při všem; ostatně vyslala ho Diana, která se s popáleninami v obličeji nemohla zúčastnit a moc ji to mrzelo. Proplétal se mezi hodujícími, tu naslouchal, tam se díval, občas něco řekl Almettovi, který rovněž konal špionážní práci. Až si povšiml tlustého plukovníka, který osamoceně popíjel na rohu stolu a všem nevrle odmlouval, když se pokusili zatáhnout ho do zábavy; Denis prošel kolem něho a pokusil se zjistit, co by se od něj dalo vyzvědět. Plukovník jej zaregistroval, zakýval na něj a přitáhl si ho blíž.

„Co ty tady děláš, chlapče?“ dýchl mu do tváře pach alkoholu. „Takový malý, pěkný hošíček...“ pohladil ho po opálených vlasech tučnou dlaní.

„Já jsem kadet!“ řekl Denis. „Učím se na důstojníka...“

„A moc pěknej kadet!“ Plukovník přejížděl tučnou vlhkou rukou po jeho bocích (bylo horko a chlapec byl jen v košili). „Velmi hezkej hošíček, řekl bych...“ sklouzl rukou níž a přejel mu i po stehně, čemuž Denis raději uhnul.

„Ale ale!“ usmál se. „Spletl jste se, já nejsem děvče!“

„To je taky v pořádku!“ zamumlal plukovník a pokusil se sáhnout mu do klína; v té chvíli Denis použil zostřených prostředků, plukovníka porazil i se židlí na zem, utekl za Veronikou a výstižně jí sdělil, co se stalo:

„To prase je už tak zpitý, že si plete kluka s holkou!“

Veronika chtěla něco začít vykládat, ale někdo jí položil ruku na předloktí; hrabě Feroz, ve společenském oděvu, s potměšilým úšklebkem na tváři. Přitáhl si Denise blíž:

„Nemusíš předstírat, žes o tom v životě neslyšel... jsou jistí muži, kterým se namísto děvčat líbí chlapci!“

Denis potřásl hlavou; samozřejmě leccos věděl, na vlastní kůži to ale ještě neprožil. Trochu se začervenal, ježto Feroz mu začal líčit detaily, které mu neseděly.

„No dobře,“ pokrčil rameny. „Tak jsou, no! A co má bejt?“

„Chtěl bych tě poprosit, jestli bys... pro dobro věci...“

„Ne! Ani pro dobro věci!“ řekl rázně Denis.

Feroz sáhl do kapsy a ukázal mu nějaký předmět. „Podívej, to je fotoaparát. Nejnovější model, přivezla mi ho Mercedes. Funguje mnohem snadněji než ten starý, s deskami a stativem... pořizuje ale velmi kvalitní fotografie. Čas od času s ním udělám nějaký ten snímek našich nepřátel v situaci, která... zkrátka, je to takový způsob nátlaku, chápeš? Diplomatická metoda!“

„Udělá jim radost, když jsou vyfotografovaní s děvčaty?“

„Jim snad, ale... jejich manželky a nadřízení by na to měli jiný názor. Až bude po všem, tak... když jim někdo ukáže tu fotku a pohrozí zveřejněním, budou ochotni udělat všechno, aby se nikdo nedozvěděl, co tu dělali. Taková metoda boje...“

„Asi dost účinná. Chápu!“

„Tak vidíš. Támhle na toho ještě nic nemáme. A on je důležitý, má přístup k dokumentům generálního štábu! Mohl by platit...“

Denis jen klopil oči a potřásal hlavou.

„Heleď,“ Veronika mu přistrčila skleničku koňaku. „Hoď to do sebe a pak něco povídej! Tak – a ještě do druhý nohy!“

Denisovi se točila hlava a vypadal žalostně. „A... nešlo by...?“

„Nešlo! Potřebujeme tě na to!“

„Leda... kdybys mě potom omyla Ohněm!“ řekl tiše.

„To teda nevím! Mohlo by se stát...“ zaváhala.

„Byl jsem zasvěcen Ohni, neublíží mi! Tak co?“

„Tak ano!“ kývla a Feroz si přetočil film. Denis si povzdechl a vydal se do boje. Nemusel se ani moc snažit; plukovník si ho odstrkal do kouta, svalil ho na polní kavalec a počal vášnivě ohmatávat, nejdřív přes šaty, potom po holém těle. Nikdo další si toho nevšímal, Denis se trpně podvoloval a ohlížel po Veronice, která lovila ty nejlepší záběry. Když byla spokojena, kývla, Denis rychle vstal a kopl plukovníka do tučného ksichtu.

„To máš za to, prase!“ vyjekl a vyletěl ze stanu jako raketa. Plukovník nechápal, co se mu stalo; zůstal ležet s rozepjatým poklopcem a zpitoměle se rozhlížel kolem sebe.

Veronika vyběhla za Denisem a vlepila mu pusu. „Tak vidíš – ani to nebolelo!“ smála se.

Denis pronesl pár sprostých nadávek. „Máš to všecko?“

„Jasně! Bude to dobrý...“ Přešla k Charrymu, který už byl v úplném alkoholickém opojení, zatřásla s ním a něco mu šeptala. Pokývl hlavou a jeho oči byly velmi střízlivé a jasné.

„Jedem domů udělat obrázky!“ řekla Veronika. Denis byl první u koní, vyšplhal do sedla a rozjel se tak rychle, že na něj musela křičet, aby počkal. Větší část se jich vracela: Feroz, Almetta, Dunbar s Julií, Valérie. Jel jsem s nimi jako ochrana, ale Denis nám ujel daleko dopředu a lítal s koněm potmě, jako kdyby si oba chtěli srazit vaz.

„Co blázníš, kluku?“ křičela Valérie. „Kam se hrneš?“

„Vykoupat!“ zaječel a hnal se za naši celnici, kde Durvásovi muži využili tajícího sněhu a postavili na potoce hráz, takže vznikl jakýsi rybníček. Dojel tam a plácl sebou do vody přímo s koně, jak byl v šatech a botách; převaloval se v blátě a třel se zuřivě pískem, jako by si chtěl sedřít kůži. Valérie dojela k němu, seskočila a smála se mu. Stříkl po ní vodu, skočila za ním, vrhla se na něho a začala se s ním prát. Dojela taky Veronika a pobaveně je pozorovala.

„Ještě není úplněk, abyste z toho šíleli!“ upozornila.

„Ty seš šílená – my se jen koupem!“ smál se Denis. „Pojď taky!“

„Já, vdaná žena?“ urazila se. „To se nehodí!“

„Najednou seš nějak moc nóbl!“ ječela Valérie.

„Pojď a nedělej fóry!“ volal Denis. „Já taky poslechl!“

Veronika se rozesmála, sklouzla s koně a vletěla za nimi; už tak tu bylo málo místa, ale přidala se ještě Julka, takže už se nedalo koupat, jenom kočkovat, dokud je neroztřásla zima. Bláto měli na šatech, ve vlasech, boty plné vody; vylezli ven a smáli se jeden druhému.

„Když někam pojedem, tak po cestě zmrznem!“ jektala Veronika zuby. „Budeme muset požádat Feroze o pohostinství!“

„S nevšední radostí!“ usmál se hrabě. „Jsme vám k disposici!“

Almetta spěchal do kláštera, ke svým fotografickým potřebám, vyvolat snímky. Někteří jeli s ním, ale Veronika a Valérie, Julka s Janem, Lobo a Denis zůstali v ášramu; byl jsem tam také, stejně jako Ao Harrap, Dévi a Tannarr. Durvása nás přívětivě uvítal a ochotně nám nabídl pohostinství.

„A teď ten Oheň!“ přál si Denis.

„Neblázni, prosím tě!“ smála se Veronika. „Kdo ho zapálí?“

„Valérie. Dělalas to, nezapírej – já tě viděl!“

„Ale pod dozorem Andrey! Panny jsou ve Swärzbeecku, nepřichází do úvahy, abych to třeba jenom zkoušela!“

„Ale slíbilas to!“ trval na svém. „Aspoň to zkus!“

„Nebude to mít žádný smysl!“ Valérie svlékla mokrý oděv, vyšla na zadní dvorek a aby mu dokázala, že říká hlouposti, postavila na kamenných dlaždicích malou hraničku a zapálila ji. Pak začala zpívat zaklínadla v elfštině; dodržovala přesný postup, protože Denis ho dobře znal a mohl by ji obvinit z chyby.

Najednou v roští zahořel oslnivý plamínek; vmžiku spálil vše, co mu přichystala, pak již hořel z ničeho. Valérie jen zírala.

„Tak vidíš!“ řekl Denis a hrnul se do Ohně tak jak byl: mokrý, ve špinavé a otrhané uniformě, rozšmajdaných botách. Oheň se ho radostně zmocnil a vše rázem vzplanulo: šaty, boty, bláto i voda, zrníčka písku a špína za nehty. Chlapec se s potěšením koupal v plameni, už dlouho si to nedopřál; pak vystoupil s kůží hladkou a čistou, ale tělem na kost vyhublým. Pokaždé, když ho dívky takhle viděly, bylo jim ho líto a umiňovaly si, že se o něj budou líp starat, zvláště ho vykrmovat.

„Tak co – kdo si ještě troufne?“ smál se.

„Já to zkusím!“ řekla Veronika. „Jsem mokrá a kdyby něco, tak bleskově uhnu... hlídej ho, Vali!“

Samozřejmě se svlékla, její uniforma taky nebyla tak rozervaná jako Denisova, aby ji nestálo za to uchovávat. Podařilo se, dokonce zmizely i popáleniny na rukou; to už se těšila Julka, po ní Jan, Lobo a ostatní přítomní; Valérie šla poslední.

Denisovi zatím půjčili šafránové mnišské roucho a jeden mladší voják dokonce nabídl hlínu, aby si nakreslil na čelo tilak; Denis provokativně namaloval svislý znak Višnua, jaký užívala Diana. Když si maloval značky na ruce a prsa, přišla Valérie a s ní Blanche, obě s rozklepanými koleny.

„Co se dá dělat, přišla jsem pozdě!“ litovala Blanche.

„Co se stalo?“ zajímala se Veronika.

„Oheň – už to s ním není k vydržení! Dokud jste tam byli, ještě účinkoval; pak přijela Blanche a chtěla se vykoupat taky, ale to už jsem cítila, že budou problémy, málem mě taky popálil! Radši jsem ho zhasla – promiň, Blanche, nešlo jinak!“

„Přestal poslouchat, když odešel Denis?“ zeptala se Julie.

„Tím to nebude! Denis je kluk a s Ohněm nedělá...“

„Třeba je to chyba! Oheň je Živý, má svůj názor...“

„Prosím tě, taky!“ mávla Valérie rukou. „Buď ráda...“

Durvásovi mniši je ubytovali v jedné místnosti; Denise a jiné muže pochopitelně odděleně od žen, jak se slušelo. Dívky si ještě chvíli špitaly, hlavně o Ohni; pak ulehly, bylo pozdě a ráno je mniši nesmlouvavě probudí.


Almetta během noci vyvolal filmy a vybral negativy vhodné pro další použití; přišel s nimi po ránu do ášramu a bylo mu řečeno, že děvčata ještě spí, kdežto Denis vstával s mnichy a s velkým potěšením se účastní všeho, co se tu koná. Na snídani přišel i Charry a kupodivu vůbec ne opilý, jako po celý včerejší večer. Prohlédl si negativy a konstatoval, že to je pěkná sbírka pornografií a prasáren; Denis se zajímal hlavně o ty svoje a mračil se. „Mělo by se to zničit! Kdyby to viděl táta...“

„Pochopil by to! On Tomáš za mlada...“ začal Almetta, ale mávl rukou a radši to nedokončil.

„Po vašem odchodu se pánové ochotně rozhovořili,“ vyprávěl jim Charry nad bylinkovým čajem. „Vyzvěděl jsem všecko možné. Mají skutečně potíže: například s Poláky, a taky s trestanci, kteří uprchli z kriminálu a v tlupách se toulají krajem. Chytili už asi pětačtyřicet našich záškodníků, většinou po tvrdém boji; prozraď mi pravdu, Ferozi, kolik jsi jich skutečně poslal?“

„Dvacet, Charry, ani o jednoho míň! Nelhal bych ti!“

„Tak kde se vzali ti další? Rozmnožujou se dělením?“

„Myslím, že spousta jsou obyčejní zloději a jiní lumpové; jenže v policii nastala panika, takže svádějí na řádění našich assassinů všechno, co se dá. A když nějakého v přestřelce zabijí, ohlásí to jako velikou akci...“

„Doufám, že je ale dostali všechny!“

„Nedoufej. Jedenáct jich ještě žije a je v akci.“

„To víš jak?“

„Cítím je. Jenom nevím, kteří to jsou... vlastně jsem je nikdy přesně nerozeznával. Vím, že po Německu se pohybuje jedenáct lidí pod vlivem démonských mocností. Ty mocnosti je taky chrání, aby nebyli tak snadno chyceni. Všechno ostatní je buď navíc, nebo se jedná o podfuk místní policie...“

„No, pozdrav Pámbu! Řekl jsem jim, že o ty lidi nijak nestojíme, můžou je klidně zlikvidovat, stejně jsou jejich; v tu chvíli se na to tvářili příznivě, ale...“

„Jaká je mezinárodní situace?“ zajímal se Almetta.

„Kritická. Nějaký čipera prozradil rakouskému velvyslanci, co jsme řekli o anexi Saska. Ten chytrák to poradil jejich vládě, ta pro jistotu udělala manévry v Severních Čechách. Proslýchá se, že Baarfeltovi bude udělen generální pardon, pokud jim zpracuje plán útoku...“

„Výborně! Co na ruské frontě?“

„Z Kronštadtu vyrazila Baltická flotila a operuje blízko již zmíněného Königsbergu. Admirál Tirpitz tam odplul v čele své eskadry a obává se, že se ta dvě loďstva poperou...“

„Ať jim slouží!“

„Francouzský ministerský předseda byl minulý týden na návštěvě v Londýně; zjišťoval tam možnost podpory britské vlády v případě, že by Francie podnítila nepokoje v Alsasku a pokusila se obsadit některá území, která jsou dle jejich názoru francouzská. Londýn zatím neprojevil ochotu pomáhat, ale není proti v případě, že by Německo bylo podstatně oslabeno...“

„Jak se zdá, nemají to jednoduché!“

„Zkoušeli mě ukecat, abych se s nimi spojil. Připadá mi, že si to celé představovali jinak...“

„O tom nepochybuj! Nejradši by najali do svých služeb celý řád i s tebou; jenomže, mají smůlu...“

„O tom ani nedejchej! Já se hlavně těším, až vypadnu a už mi na takových věcech nebude záležet!“

Když se probudily i dívky, odjeli všichni do kláštera, kde se dali do vyrábění fotografií; Denis obsluhoval leštičku, Almetta rovnal snímky podle osoby, která na nich je zachycena v různých nelichotivých situacích. Každý byl zobrazen dvakrát až třikrát; každé fotografie bylo uděláno pět kopií, z nichž jednu vložili do obálky a Julie na ně krasopisně napsala jméno dotyčného.

„Předáme jim to hned jako upomínku na dnešní noc?“

„Ale kdež, co děláš?“ Almetta se zhrozil. „To se nesluší! Jako technický typ bys měla vědět, že když šroub utahuješ moc rychle, strhneš závit! To chce popustit, pevně nasadit a pomalu utahovat. S chlapci se pěkně rozloučíme, popřejeme všechno dobrý a necháme je odejít; až kdyby se stavěli na zadní, tak jim opatrně pošleme ty fotografie. A samozřejmě, žádnej z nás o tom nic neví. Teď ani nikdy v budoucnu...“

Veronika připravila pro všechny léčivý čaj proti bolesti hlavy; když s ním přijela do tábora Němců, všichni si ochotně vzali a ani na chvíli neuvažovali o tom, že je čarodějka a měli by být opatrní. Vypadali zmačkaně a nepřítomně, tvářili se vyjeveně, nemohli si honem uvědomit, co se včera vlastně dělo; někteří ani nechápali, kdo jsou ti lidé okolo v podivných uniformách. Pak propadli na určitou dobu panice.

„Ale ale, drazí hosté!“ usmíval se Charry, když začali zmateně pobíhat a sháněli se po vodě na mytí a toaletních potřebách. „Není přece třeba pospíchat! Naše služebnictvo vám bude plně k disposici... kdybyste třeba navštívili naše lázně...“

„Proboha, ne!“ Jeden z generálů přistoupil k Charrymu: „Jsem si vědom, hrabě, že jsme se včera možná zachovali poněkud nepatřičně – doufám, že vaše šlechtická čest vám zabrání roztrušovat o tom nějaké případné... pomluvy a lži! A budete tak laskav a podobné zprávy budete rázně potírat, bude-li je šířit někdo jiný...“

Charry se zdvořile usmál: „Svoje přátele nepomlouváme, pane, věřte mi! Naše přátelství a spojenectví pro mír je nám oběma zárukou, že se nikdo nic nedozví...“

Němec se zatvářil neproniknutelně zdvořile; pochopil, že mlčení závisí na jejich přátelství. A to ještě netušil, do jakých nepříjemností by je tato noc mohla dostat.

Rozloučili se velmi srdečně a pánové slíbili, že se opět uvidí při mírových jednáních, která budou samozřejmě pokračovat, ať už v našem hlavním městě nebo přímo v Berlíně. V duchu si však umiňovali, že víckrát nevstoupí na půdu, kterou Charry ovládá; to sem radši pošlou svoje největší a nejvýše postavené konkurenty a samozřejmě jim neprozradí, co je tu čeká.

Charry je na oplátku ujistil, že mu bude potěšením, rád navštíví Berlín a stiskne ruku svému kolegovi císaři Vilémovi při podpisu mírové smlouvy. V duchu si však umínil, že ho Berlín nikdy neuvidí; ještě neztratil všechen rozum a pamatoval si, že existují otrávené špendlíky, padající části fasády a dopravní nehody a nebyl si jist, že by Německo zdráv opustil.

Raději se vrátil do Ferozova ášramu; Guy jej pozval k obědu, který ovšem teprve připravovali, takže oba usedli na lavičku za domem a hřáli se v paprscích jarního sluníčka.

„Jak dlouho mne budeš ještě potřebovat?“ zeptal se Feroz.

„Nevím. Proč se ptáš?“

„Mnozí moji... Miguelovi jezdci se chystají domů. Když zemřel, už je tady nic nedrží. A já nejsem ten, kdo by jim poroučel zůstat, když sami nechtějí.“

„Pochopitelně doufám, že po tomhle jednání už je uzavření míru jen otázkou času. Nebudu vás potřebovat, Guy.“

„Dobrá. Budu s tím počítat a ve vhodnou chvíli je odešlu domů. Nejspíš jednotlivě nebo v malých skupinách, jak jsme zvyklí. Ale můžu tě ujistit, že kdybys nás někdy zavolal...“

„Vím.“ Charry měl nějakou otázku, ale nechtělo se mu říkat ji nahlas. A Feroz o tom věděl.

„Myslím, že už se nikdy nesetkáme. Budeš teď pečovat o ten svůj Ostrov a k tomu mě nepotřebuješ. Možná tě někdy přijedu navštívit nebo ty se stavíš v Evropě, ale... nikdy ne nadlouho...“

„Máš v plánu nějakou důležitou práci?“

„Pomoci co nejvíc Mariovi di Carialti. Je toho na něj hodně; je na funkci velmistra hodně mladý a nemá zkušenosti, ale věř mi, bude nejlepší. Byla to správná volba... jen musí ještě projít jednou drobnou nepříjemností...“

„Nevím, o co jde...“

„To se teprve stane; ani on to ještě neví.“

Charry pocítil osten bolesti v srdci; jako obvykle, Feroz věděl dopředu, co přijde a jak to dopadne. Jako by byl démon...

„Ano, vím obvykle, co se stane,“ odpověděl Guy, aniž se ho Charry zeptal. „Ale nemusí to být vždycky. V případě Miguela se moje vůle střetla s vyšší vůlí; tou, která poslala Maryšku. Mělo to původně dopadnout jinak...“

„Kdo poslal Maryšku?“

Feroz chvíli váhal. „Ti, kdož se snaží pozvedávat tento ničemný svět z jeho bahna; chceš-li, říkej jim třeba andělé.“

„Zatímco ty jsi démon.“

„V hmotném světě, Charry, existuje relativita hodnot. Zatímco pro bytost v kvalitě dobra jsem démon, pro ubožáka v nevědomosti mohu být andělem. Jsem horší než polobozi a lepší než démoni; tak jak bys definoval moji osobnost?“

„Co o tom soudí Bůh?“

„Po pravdě: nevím. Umožňuje nám všem žít. Dovolil nám zůstat na světě a pokoušet se zvládnout svoje zájmy a touhy; ale žádný z nás nemůže vědět, jaký bude Jeho soud, až k němu přijdeme.“

„Ani andělé? Jsou přece posláni...“

„Anděly ovládají síly dobra; ale to ještě není Bůh. Ten je výš, nad Dobrem, Zlem, nade vším. Je Všechno a Nic; Indové říkají, že je transcendentální. Umíš si to představit?“

Charry mlčel a cítil v duši hluboký smutek.

„Jak bych měl žít, aby to bylo... správné?“

„Nevím. Jakkoliv. Nemůžeš udělat chybu.“

„Ale můžu svoje postavení zhoršit nebo zlepšit.“

„To samozřejmě můžeš. Ale vybrat si musíš sám. Existuje spousta možností... i pro tebe. Můžu ti poradit, ale... ani tak to není příliš důležité. Je veliká spousta cest...“

„Ale přesto – máme jen jeden život! Ne?“

„Slyšel jsi někdy pojem alternativní verze?“

„Ne. Možná slyšel, ale nepamatuji se...“

„Vysvětlím ti to takhle: Je nějaké místo ve vesmíru, kde Jakub Molay nezemřel na hranici, ale dožil se požehnaného věku jako zpovědník a první rádce Filipa Sličného. Je také místo, kde stihl během té doby napáchat tolik škody, že pár desítek let po smrti byl prohlášen za svatého a na jeho osobě se nakupilo tolik lží, že je tam Templářský řád největším škůdcem vesmíru. Nepříjemné, ale došlo k tomu...“

„To místo je kde?“

„Z hlediska světa, jak ho chápeš ty, nikde. Ve fantazii. Pokud přijmeme teorii vícerozměrného vesmíru, tak na dosah ruky.“

„To taky nechápu.“

„Žijeme ve čtyřrozměrném prostoru. Tři rozměry ovládáme: výška, šířka, hloubka. Čtvrtý známe, ale nemůžeme ovládnout: čas. Další rozměry počítají ve svých pracovnách moudří matematici a snaží se nějak nám je vysvětlit. Obvykle to nezvládnou.“

„Ale ty další rozměry existují?“

„Proč ne? Některé bytosti, které vstupují do našeho světa, jsou odtamtud. Vstoupí, různě přestaví mantinely a my si počínáme náhle zcela jinak. V některém jiném světě kadet Charlie Rither nikdy nepotká svou Dianu, ani nedopluje k Ostrovu, kde přetrvaly z dávnověku myslící šelmy. Stane se běžným důstojníkem své zcela bezvýznamné země, pár let sní o kariéře ve velké a mocné Německé říši, pak ta říše přijde a on se zapojí, s nadšením a ochotou. Ožení se s bohatou ženou, má několik dětí a zemře v poklidu na svém venkovském statku...“

„Otřesná představa!“

„V jednom dalším se zapojí do politiky. V Německu, samozřejmě. Za nějakých třicet let je generálem. Tehdy se dostane k moci šílený diktátor, bývalý bezvýznamný malíř pokojů. Karl von Ritter v jeho službách dobyde polovinu východní Evropy...“

„Je někde taky svět, ve kterém neexistuje Guy Feroz?“

„Je jich většina. Anebo... existuje tam. Má třeba venkovskou ordinaci, léčí lidem žlučníky nebo vrtá zuby, po večerech chodí do hospůdky na tři piva a jednu zelenou, zahraje si karty s panem lékárníkem, starostou a někdy panem farářem, když přijde...“

„Proč právě tady a nám se stalo to, co se stalo?“

„Nebuď zbytečně zvědavý. Můžeš se to dozvědět, ale tím dosáhneš příliš velkého poznání, než aby tě mohli jen tak pustit. Musel bys dělat věci, které... Zkrátka, věděl bys toho moc.“

„Je to možno ovládat?“

„Možné to je. Mně už se to párkrát podařilo. Moje vůle je vyšší než mnoha jiných. Mám schopnost předstoupit před ještě vyšší a požádat je, aby mi vyhověli. Někdy to udělají, když chtějí. Lidem dokážu vnutit svou vůli poměrně pohodlně, ovšem to způsobí nesnáze zase nahoře. Někteří nemají rádi, když jim lezu do jejich zahrádky. Jiní mě tam naopak vidí rádi, jsem jejich oblíbenec. To všechno získáš... během let.“

„Alternativa... tím chceš říct, že je někde svět, ve kterém vládne řád Templářů všem ostatním?“

„Ano. A další světy, kde neexistuje vůbec. Nikdy nevznikl.“

„Jsme tedy v jednom z mnoha světů... můžeme přejít z jednoho do jiného, kdybychom chtěli?“

„Můžeme tam být přemístěni. Vyžaduje to... dost velké úsilí. Bez zaručeného výsledku. Ačkoliv, někteří prý to dělají.“

„Jak bych... ne, promiň. Hloupá otázka.“

„Přesto ti na ni odpovím. Studuj tři sta let a budeš to umět.“

„Ty jsi studoval tři sta let?“

„Studoval jsem něco jiného. Ještě jsem zapomněl: taky musíš mít štěstí. Nebo smůlu, to záleží, jak to bereš.“

„Záleží to na nás nebo na vyšší moci?“

„Taky vyšší moc má několik druhů. Chodil jsi na přednášky, tak to určitě znáš. Zábavy Pána nezačínají ani nekončí, jenom se konají pokaždé na jiném místě a za poněkud jiných okolností. Taky zábavy nižších... a naše.“

„Můžeš mi říct ještě něco na téma: správné – špatné?“

„Z hlediska nejvyššího Pána je správné všechno. Přesněji, před Jeho tváří neexistuje dobro a zlo; jen pošetilá touha nižších bytostí nějak si pomoci ke štěstí. Můžeš si počínat v podstatě jakkoliv; vždy bude někdo, koho tím potěšíš a jiný, kterému se to nebude líbit. Ale ty neděláš moc škody...“

„Mám z toho mít radost?“

„Když chceš... Poradím ti: odejdi na svůj Ostrov. Bude ti tam líp, budeš moci žít v klidu a neplést se do vysoké politiky Evropy. Až budeš pryč, pokusím se udělat tady za tím tlustou čáru a vymazat všechny vzpomínky na tvoje amatérské pokusy.“

„A to bude v pořádku?“

„To bude průšvih. Přijdou jiné a horší věci; naštěstí tobě už na nich nebude muset záležet. Pokud ti je někdo nepřijde za čas připomenout, ale tomu už nedokážu zabránit.“

„Mrzí mě, že nikdy nepoznám ty další verze.“

„Slyšel jsem zmínku, že... někdy se ty verze spojují do řetězce. Zkrátka, stávají se pořád jedněm a těm samým lidem. Kdyby se třeba stalo, že bys získal tak vysoké poznání, abys měl možnost ovlivňovat budoucnost, mohl by se ses vrátit. Pokusit se o opravnou zkoušku. Dávej si pozor.“

„Ale přece... to musí být fajn! Kdybych se mohl vrátit, udělal bych všechno docela jinak! Zkusil bych vyjednávat s Německem tak, aby tahle válka nemusela být!“

„Staneš se jejich důstojníkem?“

„To určitě ne! Ale spolupracoval bych s nimi takovým způsobem, že bych se vyhnul všem těmhle věcem...“

„Protože o nich víš předem. Můžu tě ujistit, že by ses nevyhnul docela jiným a ještě horším. Leda bys získal znalost alternativ na mnoho verzí dopředu. To ti nepřeju. Je to dost nepříjemné.“

„Ty to máš?“

„Díky Bohu, ne! Tedy... částečně, ale i to je dost.“

Charry pocítil v zádech něco jako zamrazení.

„Uposlechnu tvoje rady, Guy. Děkuji...“

„Měj se hezky, až tady nebudu. Třeba se ještě někdy uvidíme. A kdyby ne... nejsem tak důležitý, aby mne někdo toužil spatřit.“

„Neodcházíš přece ještě teď?“

„To ne. Ale budu se pomalu chystat.“

Zavolali je k obědu. Po něm se Charry sebral a spolu s většinou se vrátil do Swärzbeecku, podat Dianě a všem ostatním zprávu, jak vyjednávání dopadlo.

„Už jsem slyšela!“ uvítala ho. „Brzo už to tady budeme moci sbalit a vypadnout – díky Bohu! Už se nemůžu dočkat...“

„Já taky, Diano. Hlavně odpadnou ty hloupý diskuse s kdejakým oslem v hlavním městě... Už si umím představit, jak tam budu podávat zprávu o výsledku jednání!“

Dianě začalo blýskat v očích. „Cože, ty zas odjíždíš? A zas do hlavního města? A zase beze mě?“

„Jezdím snad někam jinam? Co je to za nápad?“

„No – já jenom jestli tam nemáš nějakou ženskou! V poslední době jsi vůči mně znatelně ochladl!“

„Já? Nevím starostma, kde mi hlava stojí!“

„Na krku, miláčku. To ona je tak náročná a dělá ti starosti?“

„Jaká ona, proboha?“

„No ta tvoje! Já ji přeci neznám...“

Charry začínal tušit důvod, proč se pokouší zahrát mu žárlivou scénu; jenže jako obvykle, bylo to krajně nevhod.

„Tak jestli chceš, můžeš jet se mnou!“

„Nepojedu. Protože já ti věřím, miláčku. Ale pamatuj si, že kdybych se někdy přesvědčila, že mě klameš, tak...“

„O co ti teda vlastně jde?“

„Jenom o to, že mě zanedbáváš! Děvčata jsou se svými muži, jen já jsem pořád sama a čekám na tebe! Myslíš, že to je nějaká zábava čekat celý noci, až se objevíš?“

Charry si k ní tedy přisedl. „Ale miláčku! Vždyť mně se po tobě taky stýská, je mi smutno a těším se na tebe... Ale co mám dělat, když mě volá povinnost?“

„Já ti nic nevyčítám!“ Diana se mistrně rozplakala.

To už bylo na Charryho moc; objal ji a počal utěšovat, vědom si své viny.

Lehl jsem si na práh a hlídal. Tak dvě tři hodiny bude lepší k nim nikoho nepouštět.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 19:58