Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vždy vás rádi uvidíme

Zpět Obsah Dále

Koncem měsíce března dorazil náhle do pevnosti oddíl jízdy v slavnostních černých uniformách a pod řádovou korouhví, vedený třemi důstojníky vyzdobenými zlatem. Stráž zrovna drželi nováčci posílení o pár zajatých Němců, takže byli poněkud zmateni. První jezdec u nich zastavil a ptal se:

„Je přítomen komthur Guyrlayowe?“

„Není pane, odjel do města!“ řekl jeden voják, kdežto druhý do něj šťouchl a doplnil: „Vaše Svatosti...“

Zaregistrovali totiž na prsou toho mladíka řádový kříž s diamanty. Znali kříže rytířské s černými kameny a komthurské s červenými; nebyli si sice jistí, co je tohle za zvíře, ale usoudili, že neudělají chybu, když se budou chovat úslužně.

„A Horácio Almetta?“

„Ten jel s ním, Svatosti...“

„Je tady aspoň někdo z velitelů?“

„Maršál Yamanaki, pane.“

„Tak ho snad zavolejte, ne?“

„Ano, Vaše Svatosti!“ A otevřeli mu bránu.

Zvláštním řízením osudu bylo právě v té době mimořádně hezké počasí, vzduch voněl jarem a všude po stráních rozkvétala spousta květin, čehož se Freya Wulffssonnová rozhodla využít a uspořádat oběť své Paní; Freya totiž je kromě koček též bohyní květin a má jimi být hojně uctívána. Freya tedy vysvětlila přítomné mládeži, že pro každou čarodějku je do budoucna nesmírnou výhodou, pokud je přemožena láskou na lůžku z květin. Pokročilejší sice o takové podmínce nic nevěděly, ale neřekly to nahlas.

Začínající čarodějky pochopily zcela správně. Předpis praví, že každá dívka má být krásně vyzdobena vším, čím možno, do čehož se počítají také květiny, takže si soustavně vplétaly květy do vlasů a které neměly do čeho, nosily alespoň věnce. Protože je velice zdravé, aby slunce mohlo blahodárnými paprsky posilovat celé tělo, bylo to jediné, co měly oblečeno. A že bylo teplo, byla větší část party u vody. Někteří další se toulali porůznu po okolí a sháněli kšefty.

Dnešní denní program byl tento: během dopoledne se vykoupat, opalovat, hrát různé hry a odpočívat, přičemž si měla každá dívka připravit květinový věnec na večer. Rovněž chlapce bylo vhodné vyzdobit věnci, Paní Freya to ráda vidí. Večer bude jak přímo v pevnosti, tak v záři měsíce na okolních loukách uspořádána velká slavnost, během níž Paní sama rozhodne, která žena má strávit noc s kterým mužem; jednotlivé osoby by do toho neměly vplétat své vlastní zájmy, ale pokorně se podřídit vyššímu výběru a případně vystřídat víc možností, v čemž jim vrchní velekněžka, Agnes-Freya, hodlá být příkladem.

Další zvláštnost byla, že toho programu se měla dnešní noci zúčastnit též Diana. Podlehla naléhání čarodějek, že je to jeden z možných způsobů, jak se dočkat vytouženého dítěte. Ježto Charry byl dostatečně daleko a vrátit se nemohl, neměla se čeho obávat; zbývalo tedy překonat její nechuť k podobným experimentům, čímž se zabývaly všechny ostatní. Zřejmě úspěšně, neboť nakonec kývla a prohlásila, že je jí už všechno jedno.

To přesvědčování se událo na veselé zábavě, jež probíhala včera večer. Toho dne totiž přijela velká skupina studentů různých německých universit, mladých mužů i dívek; většinou se jednalo o tvrdé ateisty, odpůrce jakéhokoliv pojetí Boha, obdivovatele filozofů jako Nietzsche a vědců typu Darwina, někteří dokonce přívrženci Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Nejvýraznější z nich byl jakýsi připlešatělý mladík se švýcarským pasem, který byl původem Rus a představoval se jako Voloďa Iljič; Diana se s ním dala nadšeně do řeči a on přiznal, že má něco společného s Alexandrem Uljanovem, který kdysi učil Andreje Rastopčenkova dělat bomby a pak byl popraven pro pokus o atentát na cara. Tento Voloďa měl řadu pozoruhodných záměrů ohledně povstání na Rusi a likvidace carského samoděržaví; kromě toho byl povahy velmi smilné, tudíž se těšil bezvýhradným sympatiím mladých žen. Jeho postavení bylo o to zvláštnější, že jej na studiích na předních švýcarských školách vydržovali nikoliv bohatí sponzoři, ale jeho politická strana; chudí dělníci a rolníci v carském Rusku si od huby utrhovali a zvolna skládali kopějku ke kopějce, aby je jejich reprezentant mohl prohýřit s rozvernými ženami.

Přivezli s sebou velikou zásobu různých alkoholických nápojů, neboť se doslechli, že je jich v pevnosti nedostatek a obávali se náhlého vystřízlivění, což by pro jejich organismus mohlo být zhoubné. Štáb dovolil vypít je raději hned, jinak by se mohl vrátit Charry a naštvat se; kromě toho alkohol pomáhal přesvědčit Dianu, aby se zúčastnila slavnosti. Dnešní situace tedy vypadala tak, že většina byla značně podnapilá a ani ti, co byli v provozuschopném stavu, se necítili nejlíp.

Ačkoliv, některým bylo celkem dobře. Třeba Němci považovali situaci za normální, byli na alkohol zvyklí. Když se dozvěděli, co je v plánu, souhlasili, ač trochu překvapeně. Jak řečeno, byli ateisté a bohoslužby všeho druhu jim byly podezřelé. Když ale Freya vysvětlila, jaké je chování a zvyklosti její Paní, zaujalo je to a slíbili účast. Někteří dokonce byli nadšeni a rozhodli se začít pro jistotu trénovat, aby jim to večer správně šlo. Včetně onoho Volodi, který si vybral jednu dívku od jezdců a sliboval jí korunovační klenoty carevny Kateřiny Veliké za trochu přítulnosti, ovšem až po vítězství jeho revoluce.

Jak už řečeno, většina lidí byla u vody a v pevnosti bylo tedy pusto a prázdno, vyjma Petronyly a jejích kuchařek, které pilně chystaly hostinu a děvčat, jež zrovna přinesla květiny k výzdobě. Při tom si začaly povídat s vojáky, kteří měli za úkol provádět úklid, povídání přerostlo v pošťuchování a všelijaké žertovné potyčky a dalo se odhadnout, jak skončí.

Ovšem Tošio Yamanaki vypadal zcela normálně; zřejmě proto, že celou noc klidně spal a řvaní po celé pevnosti mu nevadilo. Také neviděl na situaci nic zvláštního; on svoji povinnost splnil, obsadil řádně strážní stanoviště a vyslal do okolí jízdní hlídky. Počínání střelených ženských jej nezajímalo.

Hosta okamžitě poznal: don Mario di Carialti, velmistr evropské části řádu. Nedá se říct, že na něj ta osobnost učinila velký dojem, Maria znal a měl ho celkem rád, vyčítal mu pouze přílišné mládí a nezkušenost. Samozřejmě, kdyby don Diego zůstal naživu ještě deset let, Mario spravoval Francouzskou provincii a oženil se s některou z jeho dcer, mohl se vypracovat, získat patřičný rozhled a posléze být dobrým vůdcem; to se však nestalo a Tošio se nezabýval pošetilým litováním zmařených šancí. Pravda byla, že Mario je osobností nevyrovnanou a nedá se odhadnout, co kdy udělá.

Teď se tvářil velmi pohoršeně. „Ty jsi velitelem pevnosti za nepřítomnosti komthura Guyrlayowa?“ otázal se Tošia povýšeně. „Můžeš mi vysvětlit, proč trpíš podobné nepřístojnosti?“

Tošia neopustil jeho klid a životní nadhled. „Část posádky, která má osobní volno, se zabývá aktivním odpočinkem. Není mou povinností kontrolovat je v době volna...“

Mario měl v ruce bičík na koně; teď jím hlučně práskl o stěnu. „Vý-teč-ný po-řá-dek!“ slabikoval úsečně. „Cí-sař Char-ry z vás bu-de mít ra-dost! Bu-de pří-mo nad-šen!“

Tošio usoudil, že jeho se hromobití nijak netýká.

„Císařovna Diana samozřejmě také není přítomna – že?“

„Ale ano! Šla se s ostatními děvčaty vykoupat... Možná bys mohl jít za nimi, je to kousek níž v údolí... uslyšíš smích...“

„Očekává snad madame Diana, že ji budu hledat?“

Tošio mohl říct, že to netuší, ale neřekl nic.

„Jak se zdá, komthure Yamanaki, nejsi tu vrchním velitelem!“

„To skutečně ne. Stačí mi, že velím dnešní službě.“

„A víš, kdo tady skutečně velí? Kdo skutečně všechno ovládá? Já ti to povím: Satan Ďábel!“

Ani tato informace nevyvedla Tošia z klidu. Mario pokračoval: „Seznávám, že Duch Zla a Zkázy, jehož jméno jest Baal Amroth, ten jenž byl Hospodinem svržen z klenby nebeské, nalezl pohostinné přístřeší pod tímto krovem, na jehož věži sice doposud vlaje kříž Hospodinův, ač pod ní se pevnost zvolna mění v peleš lotrovskou! Ovčinec Hospodina byl napaden vlky hltavými, pohoršení veliké vstoupilo na svět pro nedostatečnou bdělost těch, kdož měli ovce střežit a nebezpečí od nich odhánět! Já potom, trestající bič Hospodinův, přišel jsem vymýtit nepravost všelikou...“

Tošio usoudil, že si Mario trénuje nějaký projev nebo kázání; mlčel tedy, aby mu nezmátl téma. Velmistr naopak usoudil, že mu Japonec nejspíš nerozumí; řekl tedy:

„Slyšel jsem, že máte zajatce, dokonce maršála! Kde je?“

„Jeho pokoj je v důstojnickém křídle...“ ukázal Tošio.

„Chci ho vidět! Okamžitě!“

„No... nevím. Já bych ho raději nerušil!“

„Řekl jsem: okamžitě!“

Tošio jej tedy vedl do Moltkeho apartmá. Když zjistil, že ležím přede dveřmi a podřimuji, zaváhal znovu, protože to znamenalo, že uvnitř je pravděpodobně Conchita. V takových případech jsem střežil klid, aby je nikdo neobtěžoval, maršál nebyl žádný kluk od jezdců a nerad se předváděl veřejnosti.

Také jsem Maria poznal, vstal jsem a šel mu naproti, abych se s ním přivítal, ačkoliv jsem poznal, že je velice rozhněván. Lidé se často vztekají z nepochopitelných příčin.

„Uhni mi z cesty!“ rozkřikl se na mne. „Chci vstoupit, nevidíš?“

„Vidím. Ale oni by asi nechtěli...“

Než jsem mu to vysvětlil, rozrazil zprudka dveře. Pochopitelně je přistihl v situaci, která mu nedopřála žádných pochybností; Moltke vykřikl nějakou velmi sprostou německou nadávku, zanechal svého počínání a hledal něco, čím by zakryl alespoň část svého těla; Conchita se pouze rozesmála.

„To snad není možné! Což je na tomto místě hanbinec?“ zvolal Mario hlasem velikým, takže se Conchita začala smát ještě víc.

„Couro nestydatá! Děvko ohavná! Stvůro babylónská!“ zaječel, vrhl se k ní a začal ji šlehat bičíkem. Teprve teď vyskočila, ale že nepatřila k velkým bojovnicím, spíš řvala a hledala díru, kudy by utekla. Tošio uhnul z cesty, ale Mario byl rychlý, popadl ji za vlasy a ještě dvakrát přetáhl.

Jenomže v téže chvíli jej maršál chytil odzadu za krk a sevřel vší silou. Mario se pokusil osvobodit, přitom musel pustit Conchitu a ta si vzpomněla, jak ji při rozcvičkách učí kopy. Sice se netrefila tam, kam chtěla, ale i tak ho to zabolelo, až klesl na kolena a svíjel se v maršálově sevření.

„Jak ses mohla opovážit?“ sípěl. „S nepřítelem, se zajatcem! Hnusné, odporné orgie... Sto ran devítiocasou kočkou té děvce!“

Tošio mohl zasáhnout už dávno, ale zdá se, že scéna mu připadala velmi zábavnou. Konečně usoudil, že by bylo dobře oba odtrhnout od sebe, takže to udělal. Maršál se vrátil hledat svoje spodní prádlo, velmistr si třel krk a nadával francouzsky.

„Bordel! Tohle je největší ostuda řádu za poslední století! Ale já vymýtím všechno zlo... vykořením, zničím!“

„Opusťte, prosím, můj pokoj!“ pravil maršál, který našel místo spodků květovanou sukni Conchity a zahalil se do ní.

„Váš pokoj? Vaši celu, pane! Jste tady jako zajatec, ne host!“

„Zajisté, že jsem zajatec! A smím vědět, kdo jste vy?“

„Mario Carialti, velmistr řádu!“

„Těší mne. To ovšem neznamená, že bych vás tu rád viděl!“

„My spolu ještě budeme mluvit, pane!“ řekl Mario a vyběhl ven se vzteklým proklínáním. Práskl dveřmi, málem mi přirazil ocas.

„Jak jsi to mohl připustit, bratře Tošio?“ lapal po dechu.

„Příkazem velení bylo poskytnout maršálovi Moltkemu vše, co se sluší poskytovat hostům: jídlo, nápoj, nocleh i rozptýlení.“ řekl Tošio naprosto klidně.

„Hostům! On je snad zajatec!“

„V současné době probíhá vyjednávání; velení řádu rozhodlo, že se budeme chovat pokud možno přátelsky...“

„Velení řádu, to je kdo? Guyrlayowe a Almetta?“

„Rada komthurů, pane. Jsem také jejím členem.“

„Musím konstatovat, že ve vaší části řádu panují pozoruhodné mravy! Předpokládám, že budou příčinou vaší zkázy!“

Tošio to nekomentoval. Mario dospěl k názoru, že podlehl hněvu, což je jeho vznešenosti nedůstojné; zamířil tedy do chrámu, aby se očistil modlitbou. Nejspíš to neměl dělat, neboť zastal před oltářem na trojnohé stoličce sedět dívku, která nepohnutě zírala do mísy, v níž oslnivě zářil Živý Oheň. Byla oblečena v bílém, hlavu bez jediného chloupku nakloněnou poněkud dopředu; ani nevzhlédla, když vešel a přistoupil k ní.

„Co to má znamenat? Co tady děláš?“

„Střežím Živý Oheň.“ odpověděla klidně.

„A to se opovažuješ říci mně do očí? Víš vůbec, kdo já jsem?“

Teprve teď k němu obrátila oči. „Velmistr řádu.“

„A to nemůžeš ani vstát? Jsi taky opilá, či co? Probuď se, ke všem čertům!“ Uchopil ji za ramena a zatřásl. „Probuď se!“

Cilka byla v hypnotickém transu již několik dní; aniž to Mario chtěl, nevhodně volenými slovy ji z něho probral. První to poznal Oheň – vysoce vzplanul, pak náhle uhasl.

„Nevíš snad, co se sluší a patří, když vstoupí velmistr?“

Cilku zaujal zlatý křížek na jeho hrudi; natáhla ruku, chtěla se ho dotknout, ale Mario uhnul a tím ji rozladil. Neměla ráda, když jí někdo bral hračky, vycenila zuby a cosi zakvákala, čemu nemohl rozumět.

„Co se to opovažuješ? Hraješ si snad na blbou?“

„Ebé!“ řekla a vyplázla na něho jazyk. Mario se rozmáchl, aby jí jednu vrazil, ale ona poznala, že ji nemá rád, tak uskočila a s rozmyslem jej kopla do místa, kam se netrefila Conchita. Měla sílu a její rána připomínala kopnutí koňským kopytem; Mario se skácel dozadu, začal řvát a svíjet se po zemi, zatímco Cilka stála nad ním a idiotsky se smála.

Tošio konečně zasáhl. Nejdřív uklidnil Cilku, než přiběhla Tori; té chtěl vynadat, ale postřehl, že už poznala svou chybu; objala Cilku, počala se s ní mazlit a utišovat ji. Velmistrovi se věnovali dva vojáci, kteří byli poblíž a kterým Tošio nařídil ho zvednout a odnést na ošetřovnu. Mario vztekle řval, že mu nic není, ale pro bolest se nedokázal postavit na nohy.

„Klid, Svatosti,“ odvážil se říct mu jeden z vojáků. „Stačí se nechat přelíznout Ohněm a bude to v pořádku! Já byl rozpáranej šavlí a hele, mám tady akorát jizvu, tak...“

„Ne! Žádný oheň! A žádná z těch čarodějnic ať se neopovažuje na mě ani podívat, nebo ji...“

„Ale, copak to? Tys přeci vždycky bejval...“ voják se nejdřív zachechtal při vzpomínce, pak se ale zarazil.

Mario byl dostatečně schopný, aby dokázal ovládnout bolest; postavil se na nohy a pohlédl na vojáka tak, že nedopověděl. Pak řekl Tošiovi: „Chci okamžitě hovořit se sestrou Dianou!“

Ukázat cestu nepotřeboval, vyšel z pevnosti zadní brankou a mířil k místu, kde tušil koupaliště. Avšak Dianě mezitím někdo donesl, že do pevnosti přijela vzácná návštěva, takže se dívky s nadšením chystaly ho uvítat.

Když tedy vyšel na louku, rozkvétající spoustou jarních květů, přicházela mu Diana vstříc, doprovázena několika dalšími děvčaty. Ty patřily k hostům, takže měly většinou dlouhé rozpuštěné vlasy a v nich květiny. Dianě zatím narostl jen krátký nazrzlý ježek, zato měla dlouhou girlandu splývající z hrdla až do klína. Ovšem bylo to jediné, co měla oblečeno, stejně jako ostatní. Zdobilo ji barevné tetování, které nově přišlé dívky samozřejmě neměly, ale pomohly si tím, že se všelijak po těle pomalovaly.

Hosta uvítala rozzářeným úsměvem. „To je dost, Mario, že ses taky přijel podívat! Už jsem ti přece vzkazovala, abys přišel! Je tady fajn, bude se ti to určitě líbit...“

„Velmi pochybuji, císařovno,“ řekl odměřeně. „Poměry, které jsem zde až dosud zaznamenal, mi spíš nahánějí obavy a naplňují mne lítostí, že křesťanské dámy a členky řádu mohly poklesnout tak hluboko...“

„A jejda! Copak jsme provedly tak hroznýho?“ pořád ještě měla jistou naději, že si z ní dělá legraci a nemyslí to vážně.

„Nepořádky, které jsem tu spatřil, přesahují veškeré meze mé trpělivosti! Mám jenom jedny nervy, rozumíš? Jedny nervy!“

„Rozumím – a dost slabé! Co se ti tak strašnýho stalo?“

Mario počal přeskakujícím hlasem nesouvisle líčit svoje příhody ve vězení a v chrámu. Občas odbočoval od tématu a nadával, občas vysvětloval, jak to chodilo u něho v Paříži a Madridu. Přitom plynně přecházel ze španělštiny na italštinu a francouzštinu, něco říkal německy a něco latinsky, takže jen dokonalé jazykové znalosti umožnily Dianě ho sledovat.

„No fajn,“ řekla rezervovaně. „Ale na co si vlastně stěžuješ?“

Jeho vztek vzrůstal, když jí to líčil podruhé, ještě zmateněji. Rozčiloval se, řval jako na lesy a používal nadávek tak hrubých, že je Diana neslyšela ani za své námořnické kariéry. Konečně se zajíkl a skončil, doufaje, že nyní už je to jasné.

„No, já to chápu!“ usmála se na něj Diana. „Jenom jsem chtěla vědět, na co si stěžuješ hlavně!“

V Mariově hrdle to zabublalo jako ve špatně utěsněném vodovodu. Chvíli to vypadalo, že se na Dianu vrhne, ale prali se už ve Francii a věděl, že by se jen zesměšnil. Před těmi rozchechtanými holkami kolem to rozhodně neměl v úmyslu. Takže o krok ustoupil, nadechl se a násilím uklidňoval. Konečně počal přecházet rázným krokem, švihal při tom bičíkem a deklamoval:

„Seznal jsem, že hřích a nepravost v této posádce dostoupily vrcholu, jenž se již dotýká trůnu Božího! Vzhledem k tomu, že jsem velmistrem řádu a tím náměstkem Boha na zemi, mám svatou povinnost navraceti bloudící a vyvrhovati prašivé ovce ze stádce Hospodinova! Nadešel den hněvu! Den, kdy budou pozdviženi spravedliví a sníženi hříšníci! Třeste se vy, kdož jste se protivili proti příkazům Boha Pána a Vládce!“

Diana potřásla hlavou. Chtěla něco říct, ale nestíhala.

„Přišel jsem mezi vás v pevné důvěře, že zde najdu společnost zbožných bratří a sester, jež slouží našemu Pánu ve zbrani, v poslušnosti a bázni Boží! Ale nacházím namísto toho smilstva sodomská! V pravé poledne hříšníci zchvácení kořalkou jako dobytčata válejí se se všelijakými flundrami, nikdo není zchystán k boji a kdyby se objevil nepřítel, s pohrdáním vás požene až do pekel horoucích! Tomuto říkáte armáda? Ne, zavšivený bordel!“

„Teda, já nevím...“ zahájila Diana kontraprojev, ale Mariovi se nedalo odporovat, byl jako rozjetý rychlík.

„Ale nedosti na tom, že ženy zapomněly na svoji hrdost a stud, a oddaly se mrzkému hříchu; rozmohla se tady neřest daleko horší! Odporné čarodějnictví, jež se snažíme vymýtit v naší mládeži, propuklo v ještě horší míře přímo tady, v sídle komthura a snad dokonce s jeho vědomím! Ohavnost, spuštění, nestoudnost a neřest se spojuje s přímým dotekem ohně, který jedním plamínkem olizuje hříšná těla oněch zavržených žen a druhým ohřívá samotného Satana plamenem pekelným!“

Během jeho projevu dorazily další dívky, mezi nimi Veronika, Magda, Blanche. Zpočátku myslely, že je to nějaká legrace a podle toho se i tvářily, ale teď jim smích zmrzl na rtech.

„Hospodin mi přikázal oddělit plevy od zrna a potrestat hříšné a odbojné! Proto pravím, že i my musíme být tvrdí a nesmlouvaví ke všem hříšníkům! Zákon již odedávna stanoví, jak ztrestat ty, kteří se dopouštějí čarodějnictví – takto:

Každé ženštině, která se koupala v Živém Ohni, aby tím získala jak krásu, tak nadpřirozenou moc, dvacet ran devítiocasou kočkou;

té ženštině, která používala Ohně ke splnění dalších požadavků, mámila jím lidi a nutila je, aby se jí podřídili pro splnění jejích nečistých záměrů, padesát ran devítiocasou kočkou;

ty, kdož Oheň vyvolávají a obsluhují, pak trest dle zákonů, které těmto ohavnostem příslušejí...“

A to už Diana konečně nesnesla. Vykřikla nahlas:

„Tak že bys začal se mnou? Koupám se v Ohni každý den, občas u něj držím službu a používám ho k ovládání druhých. Začneš s tím mrskáním na místě a přede všema, aby měli nějakou zábavu?“

Mario se na moment zarazil, ale pak povinnost zvítězila nad opatrností i zdravým rozumem. Pravil:

„Samozřejmě jsem nehovořil o tobě, císařovno! Třeba jsi byla jen svedena nezodpovědnými přítelkyněmi; zbloudila jsi a nyní svých neprozřetelných činů upřímně lituješ!“

„Tím chceš říct, že jsem tak pitomá, že nevím co dělám a kdekdo mi zblbne hlavu? No, třeba jo! Měla jsem kamaráda, v Paříži a pak v Granadě, docela dobrýho; ledacos jsme spolu zažili a bylo nám fajn, dokud byl jako ostatní – nevíš, kdo to byl?“

„Snad jsem někdy mluvil jinak než nyní; avšak v té době mi Prozřetelnost dosud nesvěřila funkci velmistra a tím vládu nad těly i dušemi všech jeho členů. Bloudil jsem, sestro; za své poblouznění jsem trestal a dosud trestám svoje hříšné tělo biči uzlovatými, jak předepisuje Písmo...“

O tom Diana rozhodně nepochybovala, znala ho. Přesto řekla:

„Práci s Ohněm se teď věnujeme všechny; první čarodějka, Panna Andrea, již sice opustila tento svět, ale podařilo se nám uchovat její odkaz ke všeobecnému prospěchu...“

„Vsadil bych se, že to vede Valérie z Mendozy!“ zasyčel.

„Třeba jo. Pokud se pamatuju, ve středověku byl obvyklý trest za čarodějnictví upálení. Hodláš nám navrhnout, abychom uvázali princeznu Valérii Mendoza di Castro na hranici a upálili?“

Mario se mračil jako sám ďábel, ale řekl ponuře: „Pakliže svá provinění neodvolá a nepokoří se před milostí Boží... nemáme jiné volby!“

Mezi děvčaty vytryskl pramínek rozverného smíchu. Pak vznešeně vystoupila Valérie, oblečená do girlandy z květin a rozesmátá, jako kdyby jí navrhovali nějakou švandu.

„Myslíš, že jsem už tak dobrá, abych si to vyzkoušela? Děkuju za důvěru, ale trochu mě přeceňuješ...“

Někteří přítomní nevěděli, o čem je řeč, takže dodala: „Za dávných časů byla předepsaná zkouška pro čarodějku, že se dala železnými řetězy připoutat na hranici, kterou pak zapálili. Jestliže se jí podařilo ovládnout Oheň a přeměnit jej na Živý, přepálil její pouta a ona odešla očištěná. Když se jí to nezdařilo, zemřela v plamenech.

Přiznávám, že se ještě necítím schopna podstoupit tuto zkoušku; ale uvažuji o tom a těším se, že to jednou zkusím. Pozvu tě na to, Mario, jestli budeš chtít...“

Velmistrova tvář byla zachmuřená, téměř nelítostná.

„Nepřišel jsem, aby ses mi posmívala! Přicházím proto, že jsem vyslechl řadu velmi nepěkných zpráv o tobě, tvé sestře a všech ostatních. A o počínání, které je ke škodě a hanbě řádu!“

„Máš v úmyslu uvést nějaký příklad?“

„Mohl bych jich uvést řadu, jeden horší než druhý. Ale nemusím; stačí se rozhlédnout kolem sebe!“

„A já říkám, že ti sláva stoupla do hlavy už přespříliš! Ani velmistr by se neměl dělat směšným! Jinak bych musela promluvit a připomenout, jaké byly tvoje názory před jistou dobou...“

„Všichni jsme udělali některé chyby. Já také... ale protože je mi líto tvé nesmrtelné duše, sestro, která je z tvé neopatrnosti zatracena a bude se věčně smažit v plamenech pekelných, cítím se povinen zabránit ti z křesťanské lásky v dalším šíření zkázy...“

„Já zas říkám, že nejsi veden žádnou láskou a vůbec už ne křesťanskou; vede tě pýcha a snaha oslabit naši část řádu, neboť se ti zdá příliš silná. Máš strach, že by většina lidí odešla na Ostrov s námi – a ty bys neměl komu poroučet!“

Mario zjistil, že jsou obklopeni hustým kruhem mužů i žen; všichni byli sice nazí a divně pomalovaní, ale některé z nich si pamatoval jako řádové jezdce. Ti ostatní zřejmě přišli do řádu tady a věřili pochopitelně víc Valérii než jemu.

„Varuji tě, sestro Valérie!“ pravil majestátně. „Stala jsi se falešným prorokem, zhoubcem pro tyto lidi, vedeš je za sebou do propasti pekelné a víš to! Jsi nejhorší stvůra a já zjišťuji, že tě mohu zadržet jen církevním prokletím!“

Valérii zrudly tváře. „A ty jsi lhář, Mario! Jestli se opovážíš proklínat, ať už kohokoliv, budu muset říct, že ty sám jsi byl první ze všech těchto, kdo poznal dotek Živého Ohně! Dokonce, že ti Oheň před dávnými lety zachránil život!“

Mario se zamračil; supěl zlostí, ale neřekl nic.

„Musela bych promluvit o Stephanii.“ řekla Valérie.

Velmistr zafuněl. „Tak dost! Nebudeme to projednávat veřejně! Ale mám moc svolat zasedání řádové rady: komthurů, rytířů i vás žen, pokud si to přejete. Tam rozhodneme...“

„Souhlasím. Kdy?“

„Po obědě?“

„S radostí!“

„Zatím nechť jsou zastaveny práce na onom hanebném... nevím, jak nazvat slavnost, jakou chcete uspořádat. Byl jsem informován o jejím významu, ale stydím se říct to nahlas!“

„Jak chceš.“ řekla Freya Wulffssonnová. „Nikoho nenutím! Ale kdo si chce večer zazpívat na počest mé Paní, bude vítán!“

Dav se tedy rozešel a každý se odebral projednávat tu událost se svými přívrženci; čarodějky na to měly samozřejmě svůj názor, ale mnozí z hostů viditelně znejistěli.

Oběd přijal Mario a jeho pobočníci odděleně od ostatních; potom se sešli ve velké dívčí ložnici, kde bylo pro jednání dostatek místa. Mario se rozhlížel po výzdobě, především po mandalách z mnoha barev vlasů, rozvěšených po stěnách, a mračil se.

„Tohle je k čemu?“ zeptal se pohrdavě.

„Ochrana a vzájemná podpora. Musím konstatovat, že mnohým z nás to zachránilo život!“

„Ale někteří také zahynuli!“

„Ano, to nepopírám. Zahynuli však především ti, kteří odmítli se připojit. Stanuli sami proti všem nepřátelům...“

„Mluvíš o Miguelovi d'Escambrray?“

„Ano, také.“

„Slyšel jsem, že odmítl věnovat byť jediný pramen vlasů! Přesto o vlasy přišel; jakým způsobem?“

„V Živém Ohni.“

„Tak!“ Mario pohrdavě zkřivil rty. „A to říkáš, že vás chrání?“

„Jeho bráhman Durvása říká...“

„Bráhman? Když jsem ho viděl naposledy, usekával lidem hlavy diskem a házel po nich oštěpem. Chlubil se tehdy, že je ze staré kšatrijské rodiny... tak co tedy je ve skutečnosti?“

„Po Miguelově smrti definitivně změnil kastu. Oholil si hlavu a zazpíval předepsané mantry...“

„Pch! Tady vidíte, zač stojí jeho víra! Zazpívá si nějakou písničku a je o kastu výš... pohanské pověry! A to se mezi vámi najde pár bláznů, kteří mu ještě věří...“

„Mario Carialti, směla bych tě požádat, abys v diskusi používal víc argumentů a míň nadávek? Prosím, usedni a promluv; my všechny tě napjatě posloucháme...“

Mario skutečně usedl na zkřížené nohy; rozhlédl se kolem a zjistil, že jsou tu všichni, kdo v řádu něco znamenají a právě jsou přítomni. Chyběl ovšem Charry a Almetta; také Feroz, který byl ve svém klášteře nad Treuheimem. Zato tu byl Raymond Aswastarr, i když bez synů, neměli dostatečnou hodnost. Mario se při jeho spatření poněkud zamračil.

„Nejdřív ze všeho bych požádal Valérii, aby tedy vyprávěla tu záležitost se Stephanií. Když už na to přišla řeč, rád bych, aby se rozšířila oficiální verze a ne nějaké pomluvy!“

Valérie kývla hlavou. „Všeobecně se o mně tvrdí, že neudržím žádné tajemství; avšak ráda bych poznamenala, že tuto záležitost jsem neřekla doposud nikomu. Částečně proto, že se to stalo v době, kdy jsem byla ve Florencii a patřila do lóže Panen Měsíce – krátce po třináctých narozeninách...“

Mario se usmál koutkem úst.

„Tedy, jednou kolem půlnoci jsem konala službu v kapli, v níž jsme se modlily. Důvod té činnosti už neznám, zřejmě se Panny rozhodly k nějakému pokusu. Když jsem na chvilku vyběhla na dvůr, spatřila jsem potácejícího se člověka; mladého muže, kterého jsem znala od vidění. Vracel se právě ze záletů ze vsi, kam pravidelně docházel, jenže toho dne jej přistihli u jeho milé, její bratr ještě s nějakými kamarády. Věděli, že patří do řádu, přesto ho ztloukli jako psa; v boji utrpěl pár bodnutí do prsou, ztratil dost krve, ale nože se naštěstí svezly po žebrech a nezpůsobily vážná zranění. Navíc ho potrestali tím, že mu vypálili znamení značkovadlem na ovce do... no, proč bych to neřekla, do obou zadních půlek. Sotva se dovlekl domů; když jsem viděla, že je celý zakrvácený a zraněný, ujala jsem se ho a odtáhla dovnitř k ošetření. Moc prosil, abych to nikomu neříkala, hlavně o těch vypálených značkách; pootočili totiž značkovadlo a podařilo se jim vytvořit velmi necudné znamení, související s kozlem... Při prvním koupání by se ta věc zákonitě prozradila a on prosil... velice prosil...“

Některé dívky se usmívaly, Lobo a Donald naopak mračili.

„Nevěděla jsem si rady a ze zoufalství se svěřila přítelkyni; tu nebudu jmenovat, později odjela někam... nevím kam. Zděsila se taky, ale prohlásila, že má štěstí; do Florencie právě přijela jistá dáma, která může pomoci. Očekávala jsem, že to bude starší paní, ježto přijela za Pietrangellim; avšak vypadala sotva na třicet. S dnešními zkušenostmi bych jí hádala tak tři sta. Jmenovala se Stephanie, byla velmi krásná a chladná jako led.“

Mario mlčel; snad si také vzpomínal na tu noc.

„Stephanie řekla, že je schopna mu pomoci zvláštní formou Ohně, kterou dokáže ovládat. Nařídila, abych s ní zůstala jenom já, že už stejně vím nejvíc; kromě toho z dalšího důvodu, ten mi ale řekla až potom. Přivedla jsem Maria a pomohla mu do plamenů; přitom jsem se Ohně dotkla a Stephanie mi dovolila se jím rovněž omýt. Veškerá zranění, která měl, tím zmizela a jeho kůže byla opět v pořádku. Velmi děkoval...

Teprve pak jsem se dozvěděla, že cenou za jeho ošetření jsem se stala já. Po dobu pobytu Stephanie ve Florencii jsem jí musela být k ruce jako průvodkyně, služebná a... proč nepřiznat, také milenka. Nevím, jaké půvaby nalezla na mém dětském těle, ale svou mzdu si vybrala takovým způsobem, že... jsem na dlouhý čas ztratila vyrovnanost a klid. Nerada na to vzpomínám...“

Oči čarodějek se obrátily k Mariovi. Zamumlal: „Ale za to jsem přece nemohl! Nevěděl jsem...“

„Dozvěděl ses to velice brzy. Utěšoval jsi mne; také naučil, že láska může být i krásná. Stala jsem se ženou, drahý Mario, tvým přičiněním; a přiznávám, že jsem tě milovala po mnoho dní, týdnů, měsíců... ačkoliv tys na mne dávno zapomněl v náruči jiných žen. Nikdy jsem nelitovala toho, co se stalo, protože jsem to udělala z lásky k tobě; a nelituji toho, ani když navrhuješ přivázat mé tělo ke kůlu, obložit klestím a zapálit. Chceš tím navěky smazat stopy svých doteků?“

„A ty – chceš mne trápit?“ zeptal se Mario. „Ano, stalo se to přesně tak, jak říkáš. Dopustil jsem se všeho toho, a nelituji ničeho; byl jsem mladý a hloupý. Kéž by nikdy žádný jiný neudělal tak pošetilé věci, jako já!“

Už v průběhu jejího vyprávění nastal mezi děvčaty šum; teď dostaly příležitost k otázkám: „Kdo byla ta Stephanie? Někdo z Ősgardu?“

„Určitě ne. Nebyla ze Severu, spíš Levantský typ se snědou pletí, černýma očima... nějakou dobu jsem myslela, že je Židovka, dnes bych ji odhadla na Babylóňanku nebo Peršanku...“

„Používala způsobu, který používala Andrea?“

„Ne. Zcela jinou techniku a myslím, že i jiná zaklínadla.“

„Při výzkumech jsi nás několikrát překvapila znalostmi, které nemáš z nám dostupných pramenů. Je to od ní?“

„No... vlastně ne. Nic mi nevysvětlila ani neukázala; jsem sice trénovaná na zapamatování delších textů, ale ne v cizím jazyce a jednou vyslechnutých. Poznámky jsem si nedělala.“

„Kde jsi k nim tedy přišla?“

„Nevím přesně. Přiznám se, že jsme dělaly nějaké pokusy doma s Veronikou, Renée a dalšími... ale bezvýsledně.“

„Kolik je čarodějek mezi lidmi? Jak schopných?“

„Nevím. Nějakou dobu jsem myslela, že to byla Kateřina, která cestovala pod cizím jménem; ale popis nesouhlasí. A já jsem Stephanii viděla velice zblízka a detailně.“

„Proč jsi to neřekla ani kolegiu?“

„Uvažovala jsem o tom. Každý ví o různých mých láskách všechno možné, vyprávím to ráda a ledaskomu. Nebudu předstírat, že jsem cudná a zdrženlivá; mám ráda tělesnou rozkoš a zkusila jsem to s mnoha muži. Ale myslím, že až do dneška jste nikdo nevěděli, kdo byl první. Teď víte, kdo byla první žena a první muž v mém životě. A taky... proč jsem možná nedosáhla vznešeného postavení mezi Pannami ve Florencii. Nikdy jsem na tebe nemyslela s hořkostí v srdci, Mario; nikdy ti nevyčítala, že jsem podlehla tvému naléhání. Je to můj život, mé rozhodnutí; byla jsem s tebou šťastná. Prosil jsi, abych nevyprávěla okolnosti našeho seznámení, tak jsem ti vyhověla, i když mi dalo dost práce neříct to ani nejbližším kamarádkám. Ale udělala jsem to. Protože jsem tě měla ráda, Mario Carialti. Protože tě mám ráda ještě teď.

A teď mě za to můžeš nechat upálit na hranici...“

Mario sklopil hlavu. „Nechci, Valérie. Já vím...“

„Co nám tedy chceš říct?“

„Chci říct asi toto: Všechno, co tady děláte, vyvolává velikou pozornost a odpor po celém světě. Jméno našeho řádu je dáváno do souvislosti s nemravností takového rozsahu, že se cítím povinen to zarazit! Vaše zhýralost a lehkomyslnost...“ rozhodil rukama, raději ani nepokračoval.

„Ano, přiznávám,“ řekla abatyše Veronika. „Jsme lehkomyslné, zhýralé a nemorální. A co? Stojíme nad dobrem a zlem, zodpovídáme se pouze Bohu, nikoliv lidem. Známe zákon stejně jako ty a myslím, že každá z nás ví, co si může dovolit...“

„Proto se chováte jako pubertální holky? Proto provokujete celý svět svými bláznivými účesy, oblečením, tetováním, ozdobami? Je toho snad zapotřebí, aby se vám dařily vaše pokusy? Nebo si jenom tak hrajete a nutíte svět, aby vámi opovrhoval?“

„Je pravda, že k naší práci není zapotřebí mít tetování ani ozdoby v uších a nose,“ pravila Veronika. „Je taky pravda, že až budeme žít na Ostrově, asi to dělat nebudeme, nebude důvod. Zatím jsme ale v Evropě a máme chuť si pohrát. Udělat dojem na lidi! Já vím, pro seberealizovanou osobnost není důležité, co si o ní myslí lidé. Ber to tak, že jsme zatím jen začátečnice!“

„Nesouhlasím!“ vykřikla Valérie. „Mario, já nechci být dospělá, nechci se chovat a přemýšlet jako stroj, jako oživlá socha! Já nikdy nechci být jako Stephanie: chytrá, krásná, ledová. Jestli se to má stát, ať se to stane... ale co nejpozději!“

A jako třetí řekla Diana: „Já taky nechci ztratit svou lidskou tvář! Chci zůstat člověkem – jak nejdéle to půjde!“

„O tobě se mluví nejvíc,“ přiznal Mario. „O tvém výstředním chování, puberťáckých výrocích... o žárlivých scénách, které děláš svému manželovi, o dětinském dožadování peněz na zmrzlinu, když obratem ruky investuješ milióny... lidé si povídají, že jsi blázen, mentálně zaostalé dítě...“

„Vážně to povídají?“ rozzářila se Diana. „Tak to jsem vyhrála!“

„Co? Vsadila ses, nebo co?“

„Já jsem člověk, Mario! Obyčejná holka z masa a kostí, žádný démon ani zjevení z jinýho světa, žádná Pastýřka Draků! Jednou to všem dokážu, až se mi narodí dítě – jako normální ženě! Já nechci být žádný nadpřirozený strašidlo!“ Najednou se z čista jasna rozplakala, padla tváří k zemi a válela se mezi ostatními, kteří ovšem zůstali zcela klidní a zírali na ni nehnutě.

„To jsi tedy skutečně předvedla,“ řekl Mario. „Prosím tě, už přestaň s tím divadlem! Vždycky to strašně přeženeš!“

Diana k němu zvedla uslzené oči.

„Ach, dokonce slzy! Pravé slzy, určitě i se solí...“

„A co jiného jsi čekal? Jsem přece obyčejný člověk!“

„No ano! My ti všichni věříme!“ ujistil ji.

„Tak obyčejný, jako třeba Feroz.“ dodal Ray Aswastarr.

Diana k němu otočila hlavu a na okamžik jí blýsklo v očích.

Ani Mariovi nebyla ta zmínka moc příjemná; zaškaredil se.

„Dovolím si položit ti otázku, Diano,“ řekl Raymond. „Prošla jsi velkou řadou bojových střetnutí. Stalo se ti někdy, abys při tom byla zraněná? Nebo dejme tomu... poražená nepřítelem?“

Zamyslela se, pak radostně vypískla: „Ano! V Japonsku...“

„Ach ovšem, vím; rozbila sis hlavu o kameny. Důvod, aby ti mohli udělat samurajský copánek. Neměl jsem na mysli, jestli si dokážeš přivodit zranění dle vlastního přání; spíš jestli se ti někdy stalo něco proti tvé vůli...“

„Co tím myslíš, Rayi?“ zeptala se Julie.

„Poslední dotaz: stalo by se něco, kdybych ti opřel svůj nůž o prsa a vrazil ho mezi čtvrté a páté žebro? Předstírala bys smrt nebo by ses zasmála a odešla si zatančit?“

„Na takovou otázku nemůžu odpovědět; leda bych ti dovolila ten nůž skutečně zapíchnout! A to neudělám, krvácela bych jako každý jiný člověk a možná dokonce umřela... Dost nerada!“

„Guy Feroz také krvácel, když jsem ho bodl.“ připomněl Dunbar.

„Ten Estragonův Indián tě taky považuje za svatou,“ prohlásil Mario. „Jenže jsem slyšel, že u nich jsou šílenci pod zvláštní ochranou Velkého Ducha, který mluví jejich ústy.“

„Plácáš hlouposti, Mario.“ řekla Valérie.

„V tomhle má náhodou pravdu.“ řekl Aswastarr.

„O tom nemluvím. Plácá nesmysly, kudy chodí. Kazí hru a dělá mu to radost. Přitom si ještě dobře pamatuje, jak se hraje. Zkus to zapřít, Mario!“

Velmistr se zatvářil velmi nevlídně.

„Přišel jsi nás zastavit? Proč, čím jsme ti zkřížily plány? Kdybys to řekl na rovinu, třeba bychom se dohodli! Můžeš získat dokonce naši pomoc, pokud jasně řekneš, oč ti jde!“

„Jde mi jenom o jedno: abyste se konečně začaly chovat dospěle! Žádné další výstřednosti, ani vážně, ani ve hře! Uvědomte si, jak je vaše práce závažná a zodpovědná!“

Dívky pohlédly jedna na druhou. Pak pravila Diana: „Jediné, co pro tebe můžeme udělat, je rozejít se. Rozpustit tento spolek a odejít do všech stran světa. Nevím, jestli ti to pomůže, ale... má to jednu podmínku. Nejdřív musí skončit válka. Uzavřeme mír a můžeme odejít.“

„Já jsem přišel uzavřít mír! Jsem na cestě do Německa, tam budu vyjednávat s jejich nejvyššími špičkami... ale co jim mám slíbit, když vy tady vzápětí všechno skácíte?“

„Slib jim...“ Diana se nadechla. „Řekni jim, že už nebudeme. Jakmile bude podepsán mír, nebudeme už nikomu škodit.“

„To slibuješ za sebe, nebo za všechny?“

„Myslím, že ostatní se připojí...“

„Ale řekni jim také,“ zvýšila hlas Valérie. „Že jestli budou s tím mírem moc dlouho otálet, máme ještě další prostředky. Zatím jsme nepoužily téměř nic ze své síly, jenom jsme si hrály!“

„Já to vím a chápu. Dobře, myslím, že tohle ujištění by mi mohlo stačit.“ Mario pohlédl po pořádku do tváře každé z nich; zdálo se mu, že některým se to příliš nelíbí, ale považují se za podřízené vyššímu rozhodnutí.

„Doufám, že svoje slovo dodržíte. Prvním důkazem by mohlo být odvolání té dnešní... no, jestli tomu chcete říkat slavnost...“

Freya Wulffssonnová zablýskala očima, ale ovládla se.

„Nebo byste se opovážily konat svoje rejdy v přítomnosti velmistra?“ otázal se Mario s opět nalezenou důstojností.

„Určitě ne,“ řekla Freya. „Dobře, tak nic nebude. Ale holkám to bude trochu líto...“

„Ty »holky«, to jsou členky řádu?“

„Nově příchozí... děvčata z Německa a tak...“

„Tedy hosté. V tom případě se podřídí, nebo můžou sbalit svých pět švestek a vypadnout. Máme se snad podřizovat my jim?“

„Ne, to zajisté nebude nutné.“ řekla Diana. „Všechny bereme na vědomí tvůj zákaz – a podřídíme se. I Freya.“

„Ano.“ řekla Freya.

„Až na jednu věc,“ řekla Veronika. „Očištění Ohněm je starý, dlouhými léty vyzkoušený způsob. Nemůžeme ti slíbit, že jej už nebudeme používat. Pokud na tom trváš, můžeme nechat po dobu tvé přítomnosti Oheň uhasnout a jeho ochránkyni spát. Ale jakmile odejdeš, budeme jej používat znovu.“

Mario sklopil oči. „Netrvám na zákazu. Ale trvám na tom, že to umožníte pouze členům řádu; skutečným, se složenými sliby a tak. Žádným hostům ani nováčkům.“

„Máš k tomu nějaký důvod?“

„Mám. Jsem velmistr, odpovědný za pověst řádu. Pokud vám to dovolí Baarfelt, můžete Oheň používat – na jeho území. Tady jsme, pokud vím, ještě pořád v Evropě.“

„Náš odchod vyvolá řadu nedozírných důsledků! Nebudeme už moci ochraňovat mír a pořádek v těchto zemích! Dojde k válkám, bouřím, spoustě zločinů! Neříkám, že všem, ale některým bychom dokázaly zabránit! Uvědom si, že za to budeš odpovědný!“

„Naopak. Uvědomuji si, že s vámi by se svět propadl do hlubin zmatku a nestability; i když to vám připadá zvláštní, jsem to já, kdo v tuto chvíli chrání evropskou civilizaci! Nebo jste si tak nezvratně jisté, že každý váš čin lidem prospívá?“

Veronika zaváhala. „Tím si nemůže být jist nikdo!“

„Co říká kodex o takových případech?“

„Čarodějka smí zasáhnout jen ve prospěch těch, kterých se její činnost týká. Za všech okolností volit způsob, který jim přinese největší užitek... Pokud si není jista, nepracovat.“

„Dodržujete tento předpis?“

„Ty dobře víš, Mario, že komthur může porušit předpisy, pokud se mu jeví, že konečný výsledek by byl lepší! S tou výhradou, že na sebe bere odpovědnost! Každá z nás je na úrovni komthura...“

„Já vím. Ale já jsem velmistr.“

Na to mu už nikdo neodpověděl.

„Uzavřeme diskusi.“ pravil Mario. „Dohodli jsme se, že každý se dopustil některých chyb, včetně mne. Nepopírám to a nebudu to ani předstírat. Jako řešení vidím rozpuštění armády a odchod těch, kdo se nebudou chtít podřídit. Je mi jasné, až odejdu, budete mé zákazy považovat za dým ve větru a opět začnete svoje bláznivé zábavy. Jsem si taky vědom, že moje moc dosahuje jen tak daleko, kam dosáhne moje ruka. Ale žádám vás, abyste vzaly moje připomínky v úvahu.“

„To ti můžeme slíbit.“ řekla Veronika.

„To mi stačí. Děkuji vám.“ Mario vstal a odešel.

Čarodějky se zvolna rozcházely; v té chvíli připomínaly smečku spráskaných štěňat.

„Tak jsme dopadly,“ řekla Diana rozpačitě.

Valérie ji objala kolem ramen. „Ale on není takový! Je to milý, laskavý, dobrý člověk! Ještě když se můj otec stal velmistrem... Ne, tahle tvář není ta pravá, je to jenom maska! Je nesmírně ctižádostivý a chce dopředu; sní o tom, že bude oporou papežského trůnu, že pozvedne řád až ke stupňům Petrova stolce! A možná...“

„Ty ho máš ještě ráda.“ řekla Diana.

„Nemám; už ne. Já nikdy nevzpomínám, víš, vždycky se dívám jen dopředu. Teď chci mít ráda někoho docela jiného...“

„Tomáše Baarfelta. To už všechny víme.“

„Ano. Ale nikdy nemohu říct, že něco nebylo...“

Diana ji objala; na chvíli se přitiskly hlavami k sobě, spojily svou mysl a setrvaly tak, dokud se neuklidnily.

»Pořád ještě jsme na začátku!« myslela si Diana.

»Radši budu blázen, než socha bez citu!« myslela si Valérie.

Pak se rozešly po svých.


Je pravdou, že se čarodějky skutečně podřídily, jak slíbily. Toho večera se nekonalo nic jiného než přednáška; sice ji přednesla Freya na téma významu uctívání bohyně Freyi v její podobě lidské i kočičí, ale byla to přednáška umírněná, bez praktického předvádění. Mario byl přítomen, sledoval její slova a dokonce položil pár zasvěcených kontrolních otázek. Po večeři jsme sice ještě poseděli, ale bylo to bez alkoholu a bez orgií, což se hostům nijak zvlášť nelíbilo. Páni i dámy se však chovali uměřeně a výstřednosti si ponechali na dobu pozdější, až Mario odejde spát.

Mario však spát nešel. Odešel sice do svého pokoje, ale Tannarr, který měl cosi na práci okolo, tvrdil, že slyšel dlouho do noci z jeho cely svist kůže, údery a krátké steny; zvuk důtek, dopadajících na nahou kůži.

Zřejmě to řekl i Valérii; neboť když se princezna ráno setkala s Mariem v nepřítomnosti druhých, řekla mu: „Myslím, že ti není moc dobře! Bičování nepřidá na zdraví a tělo tě musí dost bolet; taky krvácíš z těch šlehů!“

„Je to snad tvoje věc?“

„Dovedla bych ti snadno pomoci od bolesti i od ran...“

„Odstup a nesváděj mne ke hříchu.“

„Věděla bych o tom jen ty a já...“

„I to je někdy příliš.“

„Jestli sis všiml, Oheň hoří a Cilka je u něj sama. Nepamatuje si nic, co se kolem ní děje, pokud se jí to neporučí. Dokázal bys jí poručit i sám... a dá se zařídit, aby nezůstaly stopy...“

Mario ji uchopil za ramena a zatřásl. „Sestro! Sloužím Bohu Všemohoucímu – nemohu hřešit, aniž bych se dopustil hříchu! Co říkám, myslím vážně; právě v tom je vaše provinění, že činíte něco jiného, než říkáte! Bůh vidí, co dělám já i co ti druzí; a spravedlivě odmění každého! Nic nezůstane skryto jeho zraku...“

„Já také sloužím Bohu! Na mém Ohni není nic nečistého, žádný ďábel! Vím to! Je to jen vědecký experiment, nic víc...“

„I věda může pocházet od ďábla. Strom vědění dobrého i zlého; když z něho budete jísti, budete jako bohové! Nepamatuješ? Jdi, sestro; každý učiníme, co považujeme za dobré a správné. Lituji tvou nesmrtelnou duši, odsouzenou k zatracení; ale nepřeji ti nic zlého a jsem k tobě veden pouhým citem křesťanské lásky...“

„Tak,“ řekla Valérie. „Jenže já k tobě cítím něco víc. Já ještě nezapomněla na to, že jsem se s tímto tělem milovala... a že to bylo krásné! Vzpomínala jsem...“

„Ne. Jsem tvůj bratr a ty má sestra. Nic víc.“

„No – tak dobře. Tak se měj...“

Toho dne probíhal život v ležení tak nějak napůl; velmistr byl po většinu času ukryt ve své cele, ale jeho přítomnost padla na Swärzbeeck jako temný stín. Řada jezdců, kteří měli svoje věci sbaleny a přichystány, se toho dne rozloučila a odjela; společně s nimi také Němci, kteří se najednou rozvzpomenuli, že mají práci jinde. Z města přijelo pár našich známých, také oni se loučili a vraceli tam, odkud přišli. Mužům narostly kratičké ježky, řada si dokonce nechávala růst knírek jako jakousi kompenzaci; spousta děvčat si pořídila paruky a namísto kalhot se s povzdechem nasoukaly do šněrovaček a dlouhých sukní. Za Blanche přijela jedna z jejích obchodních partnerek a další dvě odjely; samotná Blanche strávila příjemnou hodinku na místní poště, kde podávala řadu telegramů některým význačným bankám.

Přijel také Guy Feroz. Oznámil, že Indián Tah-šwa hodlá odjet domů do Ameriky, společně s mnoha druhy. Za tím účelem chce uspořádat slavnost zvanou potlach, při které rozdá většinu svého majetku. Rovněž Durvása a řada jeho přátel se chystají k odchodu; baron Ungern již odjel bez rozloučení a sám Feroz zůstává jenom proto, že ho podřízení potřebují jako tlumočníka a ochránce.

Diana souhlasila se vším. S pár dalšími odjela na oslavu, ale mne s sebou nevzala, měl jsem povinnost hlídat maršála Moltkeho. Stejně prý to nebylo nic moc; nálada byla stísněná a všichni se těšili, až budou pryč. Skutečně příštího dne odjeli.

Rovněž tak odjela skupina německých studentů; Voloďa Iljič byl značně rozmrzelý a nechal se slyšet, že takhle si veselou zábavu rozhodně nepředstavoval. Za trest s námi nebude spolupracovat, až udělá revoluci a stane se novým carem v Rusku; nejen že nepustí do země řád Templářů, ale zruší celou církev svatou na Rusi a dá useknout hlavu každému, kdo by tam chtěl nějakou zavádět. Všichni jsme mu blahopřáli k tomu moudrému rozhodnutí a on odjel, spolu s těmi dámami pochybné pověsti.

Veronika, Valérie a sestry Baarfeltovy uspořádaly něco jako společné meditační shromáždění, ale podle toho, co jsem slyšel, taky nedopadlo nijak zvlášť. Snad to způsobila touha děvčat odjet zas někam jinam, snad nesoustředěnost mysli. Nebo přítomnost dona Maria, ovšem to žádná neřekla nahlas.

A potom konečně přijel Charry s Almettou. Přivezli s sebou sud vynikajícího vína, který by těžko kdo dokázal zvednout; tak si ho Charry naložil na záda a odnesl až do jídelny. „Přátelé, na tomto místě už musíme zůstat jen tak dlouho, dokud nebude tento sud vypitý!“ prohlásil. „Včera večer jsme podepsali s Německou říší mírovou smlouvu!“

Nadšený řev, který následoval, vylákal z díry Maria di Carialti – Charry se k němu vrhl, objal jej a volal: „No vidíš, tebe jsem tady zrovna potřeboval jako sůl! Povedlo se to, podepsali a přijali všechny naše podmínky!“

„Potvrdili také podmínku odškodnění řádových vojáků?“ Mario se netvářil nadšeně. „A bez odporu?“

„No... cosi jako odpor se dalo objevit, ale já to zarazil hned na začátku proslovu. Pohrozil jsem jim, že řád by mohl pokračovat v odškodňování vlastní silou a oni radši honem podepsali! Zkrátka: je upečeno, pocukrováno a servírováno, můžeme se do toho pustit! Leda bys k tomu chtěl přivěsit velmistrovskou pečeť...“

„Přichvátal jsem ve snaze pomoci s mírovým jednáním; ale mám velkou radost, že jste si pomohli sami! Chtěl jsem jet do Berlína, pokud bude ještě zapotřebí...“

„Samozřejmě, že bude! Mohl bys odvézt maršála Moltkeho; jeho oficiální předání by mělo zakončit repatriaci...“

„Velmi rád. Už jsem měl to potěšení se s ním seznámit!“

Mario byl ochoten maršála doprovázet do Německa, avšak Moltke rozhodně neměl chuť se tam jen tak vrátit. Samozřejmě musel, ale až po splnění několika podmínek, k nimž mimo jiné patřilo, aby mu řád daroval Conchitu. Diana a Veronika neměly námitek, leč dívka byla jednoznačně proti.

„Co já tam budu dělat se starým uslintaným dědkem? Vždyť je to pitomec! Já teda souhlasila, že mu budu těch pár dní trochu zpříjemňovat stáří, ale jít s ním? Co tam mám dělat, nedomluvím se s nima, rozumný lidi tam nejsou, dědek prdne do hlíny a co pak já si počnu? Kde budu hledat kámošky?“

„Tvá smůla je, Conchito, že jsi tak příšerně pitomá!“ řekla jí Valérie poněkud smutně. „Kdybys byla jen trochu chytřejší, mohla bys to v Německu dotáhnout na bohyni války!“

„S takovejma věcma mi můžeš políbit...“ mávla Conchita rukou. „Já jsem náhodou stejně dobrá jako každá jiná, svou práci zvládnu a do čarování se vám nepletu! Možná jsem blbá, to já nevím; taky jsem ale nikdá netvrdila, že jsem něco víc...“

„Nerozčiluj se, jenom klid! Chci ti jen vysvětlit...“

„Tak na to pošlete nějakou jinou, ne! Chytřejší a vzdělanou...“

„Jenže, on chce jenom tebe! Ne abys mu říkala takový věci, co jsi teď povídala mně, že je starej a brzo umře...“

„To já mu říkám skoro každej den – a co? Von to přece ví, už mi povídal, až bude po smrti, že si mě najde a bude mi dělat anděla strážnýho. Von teda jo, to určitě! A já snad stojím vo nějakýho andělíčka strážníčka? Je úplně vymatlanej...“

„Teda, že bys ho moc šetřila, to ne!“

„A von mě šetří? Kdo se má každej den koukat na ten jeho in... indolentní ksicht?“

Valérie vyprskla smíchy. „Nejsi tak nevzdělaná, jak říkáš!“

„Viď, že ne! Ještě umím frapantní, indiferentní a lunisolární. To víš, já se taky snažím vzdělávat...“

„Ve volným čase ti můžu prozradit ještě pár pěkných cizích slov, ale teď se musíme dohodnout, co s maršálem!“

„Z mý strany je to jasný: pac a pusu a mažu s tebou domů do Španělska. Mercedes mě už určitě čeká s otevřenou náručí...“

Princezny ji přesvědčovaly ještě chvíli, ale byly nuceny konstatovat, že ji neukecají. Vyrazily tedy na maršála. Moltke je vyslechl s do sebe zahleděným úsměvem a pak pravil:

„Já samozřejmě chápu vaše problémy. Ale natolik jsem už poznal zdejší prostředí, abych věděl, že ta dívka je podle vašich zákonů moje legální manželka; mohl bych ji tedy právem požadovat!“

„Jistě, ale snad na jejích rodičích. Její matka je daleko a co se týče otce, o tom nikdo nemá tušení.“

„Nebo odpovídající ekvivalent.“

„Tím myslíš co?“

„To je těžké... někoho, kdo by mi byl k užitku. Čarodějku nebo někoho, kdo by dokázal našim mladým mužům pozvednout morálku; třeba jako je Raymond Aswastarr...“

„Raymond by to určitě nevzal!“

„A jeho synové? Mluvil jsem s ním, na Ostrov se nechystají. Dá se předpokládat, že zůstanou v Evropě... kde dostanou zaměstnání odpovídající jejich kvalitám? Já bych věděl...“

„Poradci u armády Německého císaře?“

„Co vám na tom záleží? Opustíte Evropu... komu ji necháte? Nám! Jsme vaši přirození dědicové nebo ne? Potomci starých Germánů! Keltové udělali chybu, vymřeli bez přímého pokračovatele, ale my Němci máme linii nepřerušenou!“

Veronika pokrčila rameny. „Když budou chtít...“

„Taky by se mi hodila zkušená čarodějka! Nemusí umět s Ohněm; stačí, aby naučila naše muže pojímat válku jako sexuální obřad, jak ji berou vaši jezdci. Vytvoříme si vlastní jezdce...“

„A vlastní řád?“

„Jednou bude také! Možná starý Řád německých rytířů; ale jestli se nemýlí proroctví, bude to něco jiného, zásadně nového. Řád černých rytířů, který založí Tisíciletou říši!“

„Proroctví?“

„Myslíš, že jsem tu ztrácel čas? Leccos jsem se naučil, leckdo byl ochoten mi pomoci. Nakonec jsem získal, co jsem chtěl. Jistě, nejraději bych byl, kdybyste k nám přešli všichni; ale prozatím to není reálné. Škoda – jste pošetilí a hloupí!“

„Nejspíš jsme! Taky proto, že jsme tě nechali žít!“

„Ano, to byla velmi hrubá chyba. A těžko ji už napravíte, ten mladík s diamanty v kříži by to nedovolil. Naučil jsem se ještě něčemu: nebojím se už smrti. Vím, že až opustím tohle tělo, půjdu do jiného světa, kde získám královskou korunu a přízeň bílé klisny Epone; budu ji uctívat a milovat se s ní na zelených loukách v podobě černého hřebce Sleipnira! Složím své poklony Wotanovi a Donnarovi, budu obětovat Bellenovi a Cernunnovi a pak, až získám jejich přízeň, vrátím se zpět! Mocný, nepřemožitelný, vítězný! Hrdina ze starých legend, pán krvavého meče, ověšený lebkami padlých nepřátel...“

„Jak víš, že to zvládneš?“

„Věnuji tomu zbytek života. Najdu si cestu; naučili jste mě ji hledat. Je mnoho knih a v každé zrníčko Poznání; a světem chodí spousta lidí, kteří leccos vědí. Postarám se...“

Veronika se oklepala jako pes, když vyleze z vody.

„Ale potřeboval bych někoho ku pomoci! Někoho z tvých lidí... ty, kteří chtějí zůstat a získat zlato, moc a slávu! Pomohu jim; tobě stačí jen dovolit jim to!“

„Dovolím. Nebudu nikomu bránit. Stačí ti to?“

„Myslím, že víc od tebe nedostanu; tak mi to musí stačit...“

Takže jsme se vlastně rozloučili přátelsky.

V Berlíně byl maršál Moltke uvítán jako hrdina; mladého muže, který byl v jeho doprovodu a nevypadal nijak zvlášť výrazně, si téměř nikdo nevšiml. Ale dobře věděli, kdo je; císař Vilém II. jej osobně pozval do malého kabinetu Nového Paláce v Potsdamu na téměř tajné jednání. Sledovali jsme to pomocí Ohně, takže máme přesný zápis o všem, co se tam řeklo.

Mario byl ve smokingu, jedinou známkou příslušnosti k řádu byl jeho velmistrovský kříž. Zato císař Vilém byl v uniformě se všemi svými vyznamenáními; zřejmě hodlal udělat dojem.

„Můžete mi prozradit, proč chce váš řád zničit Německo?“

„Řád nemá v úmyslu zničit Německo!“ usmál se Carialti.

„Možná – ale Guyrlayowe!“

„Guyrlayowe s vámi podepsal mír. Viděl jsem listiny.“

„Mír, který je pro nás velmi nevýhodný! Vyhrožoval nám sankcemi ze strany řádu; ostatně skutečnost je potvrdila. Nebo zodpovědně chcete říct, že by řád nezaútočil na Německo, kdybychom chtěli pokračovat ve válce a Guyrlayowe by přešel na naše území?“

„Řád slíbil pomoc svému komthurovi. Splnil by ji. Bylo-li by třeba vstoupit na území Německa, pak by to záleželo na libovůli německého komthura. Tím je doposud Jan Dunbar.“

„Jan Dunbar je naším nepřítelem. Jistě by neváhal přepadnout nás, případně i zničit – jen z čiré nenávisti!“

„Je to vaše vina. Máte se s ním smířit. Měli jste k tomu dostatek času. Kdyby vás podporoval, nemohlo dojít ke konfliktu s řádem. Alespoň ne s takovými důsledky...“

„Jana Dunbara nikdo z nás neznal. Jeho totožnost jsme zjistili až v době, kdy jsme spatřili následky jeho činnosti. Mohu vás ujistit, že ten člověk nám velmi uškodil!“

„Jan Dunbar slouží Bohu. Nemohu za to, že cíle Německa se tolik rozcházely s cíli služebníků Božích.“

Císař Vilém II. si promnul tvář. „Pane di Carialti... Vaše Svatosti, se myslím říká – jaké jsou vaše úmysly do budoucna? Hodlá váš řád nadále stát proti Německu?“

„Nestojíme proti nikomu. Sloužíme Bohu a spravedlnosti.“

„To jsou velice abstraktní pojmy. Podle jména jste myslím Ital, že ano? Je podle vás nepřátelské Bohu a spravedlnosti pečovat o moc, bohatství a rozvoj Itálie? Já jsem Němec a pečuji o moc, bohatství a rozvoj Německa. Je to zločin?“

„To nemohu říci. Taková činnost se zdá být ušlechtilou. Ovšem jen potud, pokud nenaráží na zájmy provinciála řádu.“

„Bože můj! Podívejte se laskavě na mapu! Kam můžeme zaměřit snahu o rozvoj naší země? Na východě narážíme na zájmy polského komthura Baarfelta, na západě na zájmy komthura Guyrlayowa, na jihu máme Rakousko, se kterým nelze bojovat, a Švýcarsko, které nelze ovládnout. Můžete mi laskavě poradit?“

„Těžko říct. Řád nikdy nepodporoval ideu změny hranic v Evropě. To ostatně vidíte z toho, že vaše území na východě nebylo vyňato ze správy středoevropského komthura, jemuž patří i Polsko. Co se týče polských záležitostí, nejsem oprávněn ani nemám chuť s vámi o těch věcech diskutovat. Otázka je velmi složitá a patří do sféry vlivu nového komthura střední Evropy, o jehož osobě není prozatím rozhodnuto.“

„Takže řád zardousí Německo rukama Guyrlayowa a Baarfelta!“

„Německu zatím nikdo neublížil. Budoucí německý komthur bude bdít nad tím, aby sousedé říšské zájmy nekřížili. Je vaše věc, jak se s tím komthurem domluvíte. Upozorňuji, že nebude-li vám vyhovovat, nebudete mít žádnou možnost se ho zbavit. V případě, že ho s odvěkým německým taktem jaksi... připravíte o život, budete muset vydržet trestné akce, které řád provede.“

„Řečeno stručně a jasně! Můžete mi tedy říci, kde nemá řád svoje zájmy? Kam se můžeme rozvíjet?“

„A což kdybyste zkusili rozvíjet se na svém vlastním území? Činilo by vám to tak velké obtíže?“

Císař Vilém II. se zasmál. „Milý pane! To přece nezáleží na mém uvážení! Moji důstojníci jsou rozhodnutí posílit Říši jakýmkoliv způsobem, kromě mírové cesty. Jsou bojechtiví a odhodlaní dokázat věrnost vlasti. Je velmi těžké je zvládnout...“

Mario povytáhl obočí a tvářil se pobaveně.

„Ostatně, co byste dělali vy například s vévodou d'Escambrray, kdyby jej Prozřetelnost nebyla přičlenila k nesmrtelným hrdinům? Pokud vím, jeho nezkrotnost působila řádu dost potíží...“

Mario pokrčil rameny. „To je vnitřní záležitost řádu. Miguel byl můj přítel, jistě bych na něj zapůsobil v dobrém.“

„Hm! To všechno nejsou odpovědi na mé otázky. Dobrá, můžeme tedy mluvit jinak. Hrabě Guyrlayowe odejde domů, na svůj ostrov Armin. Přes všechnu snahu se nám doposud nepodařilo zjistit umístění toho ostrova, ale na tom nezáleží. Řád by nám asi stejně nedovolil jej obsadit...“

„To je záležitost velmistra Baarfelta a Guyrlayowa, ne moje.“

„Což je stejné. Ale uvažme takhle: jaké zájmy bude mít řád na onom území po odchodu Guyrlayowa?“

„Žádné. Ale Guyrlayowe se může vrátit. Jistě by ho nepotěšilo, kdybyste porušili smlouvu, kterou s vámi podepsal. Potom by mohl znovu požádat o pomoc řádu. Nevím, zda bychom vyhověli.“

„Ach, k čertu! Poslyšte, jakou cenu pro vás má Guyrlayowe?“

„Prosím? Vy snad žertujete!“

„Nežertuji. Za jakou cenu jste ochotni se ho vzdát?“

„To není otázka ceny jeho hlavy!“

„Nenamlouvejte mi prosím, že jste jeho přítel! Ačkoliv je zdraví maršála Moltka velmi podlomeno a musí se podrobit delší léčbě v předním sanatoriu, přece jen naznačil, že mezi vámi a jím nepanuje zcela absolutní soulad...“

„To není otázka přátelství. Je komthurem našeho řádu... a já velmistrem. To je všechno.“

„Velmistr je pánem nad životem a smrtí svých podřízených!“

„To je pravda; ale ne proto, aby je zabíjel bez důvodu. Řád je svazek bratří sloužících Bohu; každý jeho člen musí mít jistotu, že mezi bratry je bezpečný a že se v každém případě všichni ostatní postaví za něho, bude-li to potřebovat.“

„Pravidlo může mít i svoje výjimky...“

„Nemůže. Kdybych já jako velmistr jen jednou nepodpořil svého člena – kteréhokoliv! – mohou příště ostatní ztratit důvěru. Když si řeknou: dneska on, zítra možná já, přestanou podporovat oni mne. Ztratím svoji moc. Moc, bez níž bych nebyl přijat v tomto paláci. To udělat nemohu.“

„Za žádných okolností?“

„Jen v případě, že by se provinil proti Bohu. Potom by byl souzen řádným soudem, komthury řádu. Je jen málo zločinů, které spadají do kompetence této rady.“

„A co například zrada řádu? Dokázali bychom zajistit věrohodné důkazy jakéhokoliv druhu...“

„Nesmysl. Každá hra musí mít nějaká pravidla. Nemohl bych být velmistrem, kdybych nepromýšlel všechny eventuality; a nebudu velmistrem, jestli se rozhodnu pro chybnou eventualitu. Svědomí pro mne není důležité, dovedu je uspat pomyšlením, že jde o prospěch řádu. Ale zde nejde o škodu řádu; naopak Guyrlayowe je nám na prospěch, neškodí nám! Kdybych zradil svého bratra, musel bych začít hledat v očích ostatních bratří zradu; a to by byl konec. Postačí, že svět je zlý – nemusíme být ještě my!“

„Vaše uvažování je nepružné, milý Carialti. A co kdyby Guyrlayowe zemřel bez vašeho přičinění?“

„Pozor! Je mojí povinností ho varovat, kdybych se doslechl něco o chystaných úkladech proti němu! A udělám to!“

„Zdá se, že tedy nemáte o žádnou spolupráci s námi zájem!“

„Mám zájem o spolupráci v míru. Jakoukoliv; dokonce vám nabízím k využití zkušenosti a znalostí řádu. Spojíte-li se s novým německým komthurem, jistě vám to zprostředkuje. Až bude jmenován, sdělím vám jeho jméno. Na vás bude, abyste se s ním spojili a navázali přátelský kontakt. Postačí vám to?“

„Musí nám to stačit. Ale je nám líto, že to vidíte takhle.“

„Neustále se snažíte vyhnout základnímu faktu: není důležité, jak cokoliv vidím já. Chápu vás; jste pánem Německa. Avšak já nejsem pánem ničeho, jsem jenom jeden ze služebníků Pána, který je mnohem mocnější, než si umíme představit. Nejen, že musím svou službu konat řádně; bylo mi uloženo dohlížet, aby ji řádně konali také ostatní. Je to poněkud obtížné, ale dělám to rád. A jestliže udělám chybu, budu za ni přísně potrestán.“

„Doufám, že nemáte na mysli peklo...“ usmál se císař.

„Peklo je určité místo ve vesmíru, kam se mohu dostat, pokud to bude vůle Boží. Také tam budu sloužit, jak se sluší a patří. Znám horší trest: být zbaven služby. Tento trest si mohu přivodit, když se ukážu nehodným, špatným služebníkem. To nechci!“

„Velmi zvláštní mínění! V dnešním světě...“

„Já nevím, co je dnešní svět. Dřív byl nějaký a v budoucnu zas bude jiný. Bůh je stálý – On je jistota. Jestli si lidé svět nějakým způsobem změnili, co na tom záleží mně? Chodím po něm, ale nepatřím mu. Patřím Bohu a jeho ruka má právo mnou vládnout. Nikdo jiný, císaři.“

„Jako bych slyšel Guyrlayowa!“

„Jako byste slyšel posledního otroka, který v našem paláci zametá dvůr. Uvažuje-li jinak, není hoden ani toho, aby zametal. Proto jsme sluhové Boží.“

„Stále se nemohu ubránit dojmu, že věci by náramně zjednodušila smrt toho barbara. Nejen pro mne, taky vám by se usnadnil život. Případně ještě odchod několika dalších...“

Mario nad tím chvíli zaváhal. „Nedoporučuji vám jakoukoliv iniciativu v tom směru, císaři. Každý stojíme pod ochranou Boží; můžete si být jist, že se nic nestane bez Jeho vůle. Pokud se o něco pokusíte, můžete rozhněvat Boha a taky jeho služebníky. Nevím, co je nebezpečnější.“

„Už jsem viděl, co dokážou ve válce!“

„Ne, dosud jste to neviděl! Prozatím s vámi naše čarodějky pouze laškovaly. To vše, co se stalo doposud, byla pouze hra několika nezvedených děvčátek. Ještě se nerozhněvaly natolik, aby se skutečně začaly mstít...“

„V tom případě by přišlo co?“

„Ze všeho nejdřív vaše smrt. Přišly by sem a zabily vás.“

„To snad ne! Jsem hlava tohoto státu!“

„Oni se řídí jinými pravidly. Například zvykem, že nastane-li potřeba způsobit skutečně závažný čin, je nejlepším ovlivněním vyšších sfér zabití krále. Samozřejmě za dodržení patřičné úcty! Bývalo třeba zvykem posadit krále do kotle a umlátit ho palicemi, aby ani kapka jeho vzácné krve nepřišla nazmar!“

„To si děláte legraci, ne?“

„Vůbec ne. Jejich obřady někdy vyžadují smrt člověka. Nesmírně krutou smrt, neboť čím větší utrpení oběti, tím jistější účinek. Za časů Julia Caesara v Galii občas udělali z proutí velikou lidskou postavu, do ní vložili lidi a zaživa upálili.“

„Tohle vaši lidé dělají?“

„Samozřejmě ne. Ale znají to.“

„Nesmysl. Žádný člověk neprojde přes moje stráže...“

„Stráže nezadrží přízrak.“

„A přízrak nedokáže zabít!“

Carialti se zasmál. „Někteří vaši viděli umírat vojáky, které zabil přízrak. A moudří lidé jim vysvětlovali, že ta příšera vůbec není skutečná, že nemá zuby a drápy. Zranění ovšem odmítali pochopit, jak jim mohlo imaginární strašidlo rozpárat břicho. Jak říkám, prozatím to byly mírnější formy. Ještě nepozvaly ty osoby, které velice touží přijít na svět...“

„Nevím, co tím myslíte, ale nezní to hezky!“

„Slyšel jste někdy o Starých bozích? Nejen Germánů; také Keltů, mých předků. Začnu s Germány: jak by se vám líbilo potkat Thora, Lokiho, Odina, Freyu? A co takhle Taranise, Luga s jeho rysem, Ogmia, jednorukého Nuadu, Cernunna s jeleními parohy? Samozřejmě taky bílou klisničku Eponé, tu krvežíznivou bestii...“

„Nepřehánějte, velmistře! Já na přízraky nevěřím!“

Mario chvíli mlčel – pak řekl s rozmyslem:

„Já jsem je viděl, císaři.“

Vilém si pomyslel, že ten mladík je stejně šílený jako všichni v jeho řádu; taky mu napadlo, že je na čase audienci ukončit.

„Nežádám, abyste mi věřil. Chci vám říct tohle: tato země patří jim. Patřila jim odedávna; potom přišli křesťané a zahnali je do bažin, do pralesů, do skal. Ale jsou tam a čekají. Přijde den... vy říkáte: Es kommt der Tag!“

„Vaši Templáři si taky přivedli cizí božstva: d'Escambrray Šivu, Diana Kršnu a Yamanaki Buddhu, nehledě k Astarté a jiným šílenostem! To těm vašim miláčkům nevadí?“

„Jsou to jejich příbuzní. Mezi bohy Árjavarty a bohy Keltů není velký rozdíl. Když Keltové přišli do Evropy, přinesli si s sebou vzpomínku na ně! Kromě toho, oni vědí, že ti z jihu vykonají svou práci a odejdou. Žádný důvod se vzrušovat...“

„Když jsem vás viděl poprvé, mladý muži, domníval jsem se, že si vás dokážu oblíbit. Obávám se, že se tak nestane...“

„Možná to tak bude lepší. Nechci vám ublížit, císaři. Chci od vás jen to, co od druhých: chovejte se rozumně!“

„Vy také. To znamená: Odejděte!“

Mario vstal; usmíval se při tom.

„Přeji hodně štěstí Vám i Vaší říši!“ řekl a šel.


Drtivá většina dospělých žije v přesvědčení, že o děti by se někdo měl starat. Dohlížet, aby pravidelně jedly, měly si co obléci, chodily v pravidelnou dobu spát a nic jim nechybělo. Denis byl nepochybně dítě; za jeho řádnou výchovu se zaručila Baarfeltovi Diana a svěřila tu péči tomu, komu bezvýhradně důvěřovala: černé leopardici Dévi. Navzdory mínění dam ze sekty Zlých Jazyků, které varovaly, že pro dítě není vhodný vychovatel leopard jakékoliv barvy. Dévi se skutečně postarala, jak uměla: Denis jedl, když měl hlad a spal, když byl unavený. Přímo na Dévi, přikryt dekou nebo nějakým kožíškem.

Charry procházel po dvoře a najednou si uvědomil, že Denise už velmi dlouho neviděl. Nebyl ani žádný důvod, přesto v něm zahryzalo svědomí a rozhodl se zjistit, zda je naživu a zdravý. A co čert nechtěl, zrovna ho potkal, takže na něj kývl a chlapec okamžitě přiběhl.

„Potřebuješ něco?“

„Ani ne. Jen mi napadlo, jak se pořád máš. Už jsme spolu dlouho nemluvili.“

Denis přikývl, ale neřekl nic.

„Cos třeba v poslední době namaloval? Holky ti shánějí po celým kraji barvičky...“

„Chceš se podívat?“

Svými obrazy se Denis chlubil rád. Záhy vyšlo najevo, že během vyjednávání pomaloval všechno, co mu padlo pod ruku; něco viselo na stěnách jeho skladiště, něco stálo porůznu opřeno. Charry se podrbal na bradě a řekl, že bude muset vyčlenit speciální jednotku, aby to všechno zabalila a odvezla na Hůrku.

Největší dva obrazy byly skupinové. Jeden ukazoval koupel princezen v nějakém orientálním paláci, ve skutečnosti asi neexistujícím. Dívky se cachtaly v bazénu, povalovaly na lehátkách, nechaly se masírovat od úslužných otrokyň nebo jen tak postávaly a klábosily. Ústředními osobami samozřejmě byly sestry Baarfeltovy, Veronika a Valérie, Diana... všechny důležité. Ale byla tam i řada jiných a všem to velice slušelo.

„To mě holky ukecaly,“ smál se Denis. „Nevěřil bys, jak o to stojí. Kdybych měl větší desku, mohl ten obraz být ještě větší...“

Pochopitelně byly vykresleny se všemi detaily; barevné tetování, parádní šperky, ale hlavně dlouhé a nádherné vlasy, které v realitě postrádaly. A byly krásnější než ve skutečnosti.

„Máš perfektní smysl pro detail.“ ocenil Charry.

„No, ségry a Dianu si pamatuju. Ostatní jsem musel malovat podle modelu...“

„A ten palác je kde?“

„Nikde. Ale Veronika si chce takovej postavit.“

Charry zamručel a přešel k vedlejšímu obrazu. Zobrazoval v podstatě tutéž partu, ale dynamicky, při basketbalu. Holky pořád něco hrály, většinou s míčem. Tenhle výjev byl zvláštní tím, že Denis porušil zásadu malovat všem vlasy; zde byli naopak všichni dokonale vyholení. I Charry, který se po chvíli objevil, ačkoliv si nepamatoval, že by si kdy s holkama zahrál.

„Diana na tom trvala,“ vysvětlil Denis. „Že prý by sis mohl aspoň občas protáhnout tělo.“

Charry měl chuť říct, že se nacvičí dost a dost, ale přesvědčovat Denise nemělo cenu.

„Ty si opravdu vyhraješ s každým detailem!“ ocenil.

„Holky na tom trvaly.“

Charry věděl, že od doby, kdy Blanche vysvětlila Dianě, že jí působí potěšení nechat se osahávat, trvá Diana na důkladném promasírování celého těla a natření olejem, což jí smí dělat buď Denis, nebo některá kamarádka, nebo profesionál, třeba Číňan nebo Korejec. Ostatní si zvykly, že Denis jim může sahat kamkoliv, bavilo je to. Chlapec byl zpočátku v rozpacích, což je bavilo ještě víc. Rády mu to oplácely; když ho chtěly opravdu potěšit, zkusily ho ulechtat k smrti. Bral to jako svérázný test odolnosti a prozatím přežíval. Miloval mazlení každého druhu. A pamatoval si dobře.

Charry se radši zajímal o další malby. Od Diany věděl, že existuje byzantský ikonopis; Denis to taky věděl, používal svou vlastní variantu a ještě ji upravoval podle toho, k jaké kultuře patřil ten, koho zobrazoval. Většina byli zasloužilí bojovníci, někteří mrtví, třeba Miguel d'Escambrray. Ten byl zobrazen v indickém stylu, skoro jako někdo z hrdinů Mahábháraty. Obrazy představovaly všechny význačné osoby (včetně císaře, ale i Baarfelta, který v boji vůbec nebyl. Charry se usmál, když mezi hrdiny nalezl rysa Azgarra a vlka Warta, oba ozdobené odznaky vladařské moci. A Martina le Goffa, který nikdy nebyl moc vznešený, ale na ikoně ano.

„Ještě musím namalovat Pannu Andreu.“ řekl Denis. „Už jsem začal třikrát, ale nikdy...“

„Kde je problém?“

Denis vzdychl. Kdyby to věděl, asi by ho vyřešil.

Zbývalo několik obrazů, s jejichž identifikací měl Charry problém. Koho třeba zobrazuje nádherná dívka na bílé klisně, nebo mohutný svalnatý muž s velikým kladivem? Někdo z jezdců, který se nastrojil jako bůh Thor, to je jasné, ale který...

Denis postřehl jeho váhání. Našel další deskový obraz a předvedl mu ho. Ukazoval souboj mezi tímtéž Thorem a okřídleným mládencem, kterého nakonec rozeznal jako archanděla Michaela. Jejich boj nevypadal nebezpečně, spíš to vypadalo, že se rozhodli si zacvičit a oba je to baví. Kolem stálo několik dalších z obou stran a fandili.

„Co má být tohle?“ zeptal se konečně Charry.

„No... oni se takhle baví, když nemají co dělat.“

„Oni – kdo?“

„Thor a Míša. Michael je velitel Jerzyho. Hlídá mě.“

Charrymu trvalo dost dlouho, než řekl: „Chceš říct, že vidíš anděly?“

„Když jsem v transu, vidím ledacos.“

Opět chvíli váhal. „Démony taky?“

Denis kývl. „Démoni jsou v podstatě andělé. Jenom zlí.“

„Feroz říkal... ukaž mi je všechny!“

Denis ochotně ukázal. Staré bohy maloval velice rád.

„Oni... moc se jim to líbí. Pořád otravují...“

„Oni s tebou mluví?“

„Emmm.“

„Chceš říct, žes je viděl. Že byli tady? Je někdo z nich tady právě teď?“

Denis se rozhlédl, ale pokrčil rameny. „Jsou vidět, jenom když chtějí. Někdy je Dévi zažene.“

„Oni se jí boji?“

„Jí ne. Ale má taky Ochránce.“

„A ty se jich nebojíš?“

Denis stáhl ramena. Vypadal najednou velice uboze. „Některých ano. Ale Jerzy mě chrání.“

„Před démony? Může je zahnat definitivně?“

Denis měl problém se přesně vyjádřit. „Nedají se zahnat. Nedají se zabít. Nejsou nesmrtelní, ale hodně odolní. Před archanděly utečou, ale nikdy ne moc daleko.“

„A Thor?“

„Ten je fajn. Má to kladivo, ale andělé mají zas křídla. Dovedou ho pěkně vytočit.“

„Jak se k sobě chovají, když zrovna nebojují?“

Denis chvilku zhluboka dýchal a uvažoval, co říct. „Oni – ti staří, by se moc rádi vrátili domů. Kdysi byli tam nahoře, ale... chtěli vládnout. Třeba jen na kousku území. Ale pořád dobře vědí, kdo je jejich Pán. Zlí nejsou... náladoví. Když mají dobrou náladu, chrání bojovníky. Vědí, že s námi by se mohli vetřít zpátky.“

„Do nebeských síní?“

„Mají tam připravené trůny. Ale už dlouho jsou opuštěné. Pán je velice trpělivý...“

„Jak by se tam mohli vrátit?“

„No... musí někoho chránit. Někdo z nás si je musí zapamatovat. S námi mohou do chrámu. Když je nikdo nevyžene, mají to dobrý. Ne že by byli nadšení, ale... berou je.“

„Mohl bych je vidět já?“

„Řeknu jim. Ale nepočítej, že to bude hned. Oni nespěchají. Mají na to celou Věčnost.“

„A ti zlí?“

„Nejsou úplně zlí. Občas... udělají něco dobrého. Náhodou nebo omylem.“

Charry si prohlížel obrazy. „Co je tohle?“

„Walkyrje. Přišly, když umíral starý Eýnarr.“

„Tys viděl Valkýru? A víš, že kdo ji spatří, musí zemřít?“

„Walkyrie jsou spravedlivé. Berou jen ty, kteří už skončili.“

„Aha. Leda tak. No dobře... budeš ještě pokračovat?“

„Oni mě nenechají jen tak odpočinout. Když dvě tři noci nespím... Ještě že neotravují ve dne.“

„Máš pravdu. Vypadáš hrozně.“

Charry uvažoval, co chytrého ještě říct.

„Totiž...“ zašeptal Denis a polykal naprázdno.

„Co ještě?“

„Oni... v poslední době zesílil nátlak... z druhé strany.“

Charry chvilku váhal, pak mu to došlo.

„Ten On... od určité doby zpyšněl víc než... vždycky byl, ale...“

„Pokračuj! Zkus to říct!“

„Asi tak sto let... ubývá zbožných a zmizeli spravedliví z lidstva. Začal si budovat své vlastní impérium. A na ně...“ ukázal kolem, „naléhá, aby se podrobili.“

„Co oni?“

„Nevzbouřili se proti Bohu, který je dobrý, aby museli poslouchat... toho Zlého.“

„Chtějí být nezávislí?!“

„Víš, oni nejsou zlí. Jsou jako my, občas mají dobrou náladu, občas špatnou. Hledají spojence, někoho, kdo by jim pomohl. S námi můžou ledacos. Třeba i do blízkosti Svatých.“

„Chceš říct: s tebou?“

„S každým Templářem. Tebe mají moc rádi. Chrání tě.“

„A od tebe chtějí, abys maloval jejich portréty.“

„Jim se moc líbí, když na ně lidé vzpomínají. Vyprávějí o nich pohádky. Píšou knížky. Stavějí si jejich sochy v galeriích. Hladí koně...“

„Cože?“

„To Eponé. Ona je taky klisna. Když pohladíš koně, uctíváš ji.“

„Ty se s koňmi mazlíš, já vím. Vlastně, ty se mazlíš se vším.“

„To bude tím, že jsem dítě.“

Charry se rozesmál. Zlehka ho dlaní pleskl přes plešatou hlavu, aby to pěkně mlasklo; to měl Denis rád od chvíle, co neměl žádné vlasy.

„Valerie říká, že to přestane, až... vyrostu. Pak už budu mít klid.“

Charry vzdychl. Mohl říct, že o něj nepečují, jak slíbili. Mohl toho říct hodně.

Jenže Denis vážně nepotřeboval žádnou péči.


Maryška si zvykla častěji než jiní zajíždět k hranicím, kde ve stínu klášterní zdi vyrostlo několik pomníčků. Mohyla kamenů po těch, kdož si již svůj kámen nemohli odnést; několik křížů různého tvaru, některé označené jmény, jiné nikoliv. Čarodějka Andrea hrob neměla, odešla ze světa stejně nenápadně, jako jím po celý svůj život procházela. Zato Martinovi le Goffovi postavili kamarádi pomníček mnohem parádnější, než by mohl kdy čekat; jeho život byl nenápadný a procházel světem téměř bez povšimnutí, teď ale zemřel, stal se legendou a ten hrob to má připomínat. A byla tu malá stavba, již vytvořily ruce vojáků Miguela d'Escambrray; podivná, nejasno jaké kultury, podobající se hromádkám kamení, na kterých v Himálaji odpočívají nosiči dopravující rýži do opuštěných údolí. Před odchodem na ní Durvása vztyčil praporek s nějakým textem, bylo to jen pár písmen v sánskrtu, v dešti a na slunci brzy vybledla – i tak by je Maryška neuměla číst.

S nadcházejícím jarem se na břízách objevily zelené lístky, pak vyrostla tráva a všude kolem zářila spousta květin. Maryška občas přinesla kytičku; jinak se držela zásady, že i květiny je lépe nechat žít. I na jiné hroby občas někdo položil pár květin; snad lidé z Treuheimu, snad z okolních vesnic. Jednou tu Maryška přistihla několik dívek; když ji viděly, vylekaly se, vypadala velmi zvláštně a ony se zatím nikdy neopovážily přiblížit k těm divokým jezdcům, které tu vídaly. A možná to bylo dobře.

Neboť byl ještě jeden chrám; vlastně ne, jenom místo, kam dívky rády chodily prosit o splnění svých přání. Starý dub nedaleko pevnosti, na jehož větvích byly tu a tam ještě ovinuty pramínky dlouhých vlasů. Přijde čas a zmizí, vítr je rozfouká a nezbude z nich nic; tak je to správné. Přijde nové jaro...

Jenomže když na příkaz Maria omezily čarodějky aktivitu přímo v pevnosti, přesunuly se k dubu ty, které s tím nesouhlasily. Především Freya Wulffssonnová; podřídila se sice, ale tento stav věcí cítila jako podvědomou křivdu a občas dokonce připomněla, že po jejím by vše dopadlo daleko líp. Jejím námitkám princezny naslouchaly jen laxně, ale ta slova padla na úrodnější půdu mezi mladšími členkami společenstva jezdců.

Jde o to, že příklady táhnou a paní učitelka je pro studentky zároveň vzorem i osobou, která v nich vzbuzuje největší odpor. Existoval určitý rozpor mezi těmi, co měly přístup do nejvyšší rady a ostatními; samozřejmě Veronika, Valérie, Julie, Diana, Maryška a další se snažily poučit mládež, co to šlo; některé soudily, že by totéž dokázaly líp a rychleji, jen kdyby se jim dala příležitost. Zejména mladé štvalo, že čarodějky tak snadno a rychle kapitulovaly před velmistrem.

To ony, čarodějky jezdců, jsou jiné hvězdy! Dona Maria sice viděly jen zdálky a nebyly nuceny čelit jeho argumentům, ale byly si jisté, že by nepodlehly a vysvětlily mu svoje názory tak, aby jim dal za pravdu. Prozatím se sice ty jejich názory teprve stabilizovaly, ale na tom nezáleží, byly zároveň svorné i plné rozporů jako třída dívčího gymnázia. Taky jim vadilo, že jezdci se soustavně rozjíždějí, pár dobrých kamarádek už odjelo; až odjedou poslední, bude tu docela smutno!

Jak tedy zajistit, aby se co nejdřív zase sešly? Samozřejmě, vykonat patřičné obřady. Jaké? V tom nebylo úplně jasno, určitě ale nebude na škodu modlitba nebo oběť u starého dubu. Tam přece za noci přicházejí všemožné bytosti z říše duchů! Tam je vhodné místo, aby čarodějka poprosila a svoji žádost potvrdila něčím ze sebe, třeba trochou své krve nebo amuletem, který tam zanechá pro slunce, vítr a déšť.

Jejich rádkyní byla Freya, ale ani tu všechny nebraly, přece jen byla moc stará a moc princezna. Nejlepší je poradit se s těmi mladými: Wilmou a Káčou. Jistě, jsou teprv na začátku, ale mají přímý přístup k princeznám, těší se jejich oblibě a určitě něco odkoukaly. Už dlouho panuje mínění, že princezny studentkám něco utajují; před Wilmou a Káčou si však nedávají pozor, takže ty dvě vědí víc než kdokoliv jiný! Každé jejich slovo bylo bráno vážně a jejich názor rozhodující.

Wilma to byla, kdo potvrdil chlapcům pocit, že přináší štěstí v boji, když získají požehnání od dívky znalé magie. Podmínkou je, že by mělo být dosaženo formou překvapení; takže to nemůže být jejich dívka a neměla by ani předem souhlasit. Naopak je hezké, když je napřed proti a teprve postupně se jí to zalíbí. Wilma pro to měla i jisté teoretické předpoklady, které nalezla v knihách, ale o ty se téměř nikdo nezajímal.

„Ale... to na nás kluci uspořádají hony!“ strachovaly se.

„Musíme si dávat pozor. Nechodit nikam samy, nevzdalovat se od pevnosti...“ radila Wilma.

„Ale stejně mi to připadá jako znásilnění!“ řekla jiná.

„No a? Jaký byl prvotní účel znásilnění? Získání požehnání od dívky a násilné vetření do jejího klanu! Když se pravěký lovec stal mužem některé ženy, získal zároveň ochranu jejího rodu a byl přijímán jako vlastní. Dodnes to některé primitivní národy ještě praktikují – tak o co jde?“

„A naopak,“ dodala Káča. „Když hlava rodu potřebuje získat schopné mladé muže, rozešle svoje dcery, aby někde nějaké svedly a tím je přinutily jít s ním do boje...“

Dívky od jezdců měly svoje zábavy a nelze je podezírat, že by svou přízeň někomu příliš tvrdě odpíraly. Jejich lásky vypadaly spíš tak, že když se objevil nějaký pěkný mladík, kroužily kolem něj tak dlouho, až si jich všiml. Po pravdě, jezdci projevovali aktivitu jen do doby, než dokázali dívku získat, snad ještě krátkou dobu potom; jakmile si na ni zvykli, byla už její starost, aby je k něčemu přiměla. Za to jí ochotně svěřili péči o svoje oblečení, účes a výživu.

Pro větší část byla představa, že je přepadne a přemůže někdo, koho ještě neznají, příjemně vzrušující. Zbývající se té možnosti děsily a dávaly najevo strach a odpor, avšak nebylo jisté, zda se nejedná o předstírání za účelem vylepšení vlastní pověsti. Pokud by se ten zvyk masově rozšířil, mohlo to znamenat zpestření na zbytek pobytu; ale zkušenost říká, že klukům není co věřit...

„No jo,“ řekla jedna bystřejší. „Ale co když mi to provede muž, který ani nepatří k jezdcům? Někdo cizí...“

„Kdo, prosím tě? Kdo o takovém zvyku vůbec ví?“

„No... nějaký cizinec – třeba někdo z města!“

„Prosím tě! Všichni, kdo byli jen trochu k něčemu, měli spoustu příležitostí, a málokdo jich využil. Snad určitá naděje jsou důstojníci z Německa; mezi těma občas najdeš pěknýho blázna, kterej by se mohl chtít mezi nás vetřít. Ale už nedoufej, ty odsud don Mario vyštval jednou provždy!“

Takže se dívky alespoň snažily, aby se o tom mezi jezdci hodně mluvilo; došlo k několika případům, ale okolnosti byly poněkud trapné a bylo nutno vyčkat, až z nich čas a ústní podání vytvoří hrdinské balady plné vášně a vzrušených citů. Některé legendy už vznikaly; sám jsem slyšel vyprávět příběhy z bitvy, které se buď nestaly vůbec, nebo docela jinak. Zejména ti, kdož padli, byli ověnčeni aureolou slávy a všechny předešlé životní prožitky se staly významné a vznešené.

Mezi dívkami se rozmohl alespoň jeden krásný zvyk: trávit před odjezdem poslední noc se svým milým u starého dubu. Dny byly už teplé a plné slunce, ale noci doposud chladné; avšak milenecké dvojice se brouzdaly orosenými loukami, trhaly květiny a pletly z nich věnce, které pak obětovaly svým Ochráncům. Vzpomínku na vášnivé milování pod kořeny starého stromu si potom odnášeli na všech svých cestách po zbytek svých dnů...

A tak odjel Palmiro Corsi, veselý a šťastný, jen bohatší o svůj díl kořisti, který díky Blanche nebyl malý. Byl mladý, jeho muži mu důvěřovali a byli si jisti, že je povede do dalších výnosných podniků. Měl s sebou spoustu nováčků, ale vlastně ne – také oni už prošli prvním bojem, ač na druhé straně fronty. Tak ať všem svítí slunce!

Další se rozloučil Donald MacLawwen; řady jeho Skotů nepříjemně prořídly, navíc se oddělili Irové a Donald potvrdil Fineanovi jeho místo plukovníka, což bylo nanejvýš v pořádku. V budoucnu se možná najde někdo, kdo by mohl být plukovníkem Skotů, takže by Donald měl dva pluky a mohl si nárokovat titul generála. Přibrali do svých řad spoustu německých zajatců, kteří se dali přesvědčit, že jsou potomky Keltů. Existovalo určité nebezpečí, že by mohli později přijít na myšlenku vrátit se do Německa a sloužit zas císaři, zvláště pokud se politická situace změní. Ale to už nebyl náš problém. Za zvuku písní dudáků pochodovali městem a Donald jel před nimi na koni, neboť stále ještě nebyl zcela zdráv.

Don Horácio Almetta odjel do Berlína k jednání, ale namísto co by se vrátil, odjel do Stuttgartu, potom do Mnichova a dále do Ženevy. Důvody měl k tomu různé a jeho počínání se jevilo jako obvyklé v řádu; měl zkrátka povinnost odjet.

Poláci se rozdělili na několik skupin. Jedna se chystala domů do Polska, do dalších bojů. Další odjeli s různými oddíly řádu, aby posílili základny Templářů ve Španělsku, Itálii, ale také v Orientu, Jižní Americe, Africe. Velmi se těšili na dobrodružné putování a nedělali si starosti, kde skončí. Podstatná část však odjížděla s námi do Arminu, jedni přímo, druzí přes různá místa, kde budou vystrojovány lodi. Mluvilo se o Maltě, Krétě, Kypru.

Slavnostně se vypravily rovněž princezny. Maryška, Julka a Blanche za doprovodu Jana Dunbara zamířily do Francie, potom do Španělska, Itálie... Slibovaly si, jak se opět sejdou a zdálo se, že to myslí velice vážně. Blanche jim dodala módní časopisy, takže celý den před odjezdem trávily před zrcadlem a zkoušely si různé modely, účesy a jinou parádu. Například Julie silně toužila být zrzavá jako Freya, vytvořila si i zelené oči, takže nepřicházelo v úvahu, aby ji někdo poznal. Její doklady zněly na vévodkyni z Dunbaru, občanku Arminského císařství; ať si někdo zkusí vyvolat diplomatický skandál!

Jakmile odjely, neměly už stání ani Veronika a Valérie; Veronika se musela řídit potřebami Loba, což byl jediný důvod, proč nejely společně. Vzaly s sebou Tori, Wilmu i Káču, takže zbytek dívek od jezdců přišel o ideové vedení. Co by tu tedy dělaly? Odjely také.

Florence dostala za úkol dopravit do Valencie Cilku. Dokázala ji udržet v klidu a postarat se o ni, kdyby nastaly problémy, ač se to neočekávalo; v hypnotickém stavu byla Cilka naprosto klidná a lhostejná a nebylo důvodu ji probouzet. Nedokázala však dělat žádné pokusy, ani to neměla v úmyslu. Florence byla dívka, spíš už mladá žena průměrných schopností, vynikala spíše poslušností a usilovností, než přehnanými znalostmi.

Charry odeslal velkou skupinu svých lidí na Hůrku, kde už pilně hospodařil Vítek. Sám předal velení novému veliteli pevnosti, byl to asi čtyřicetiletý podplukovník, jehož záměry a cíle nebylo tak snadné prohlédnout. Byl velmi přizpůsobivý, schvaloval všechno, co Charry na pevnosti zavedl, ale netajil se chutí udělat si řadu věcí po svém. Dalo se čekat, že sotva odejdeme, začnou se tu dít veliké změny.

A Charry neměl zájem to zdržovat. Mnozí jeho osvědčení vojáci byli vyznamenáni, povýšeni a přeloženi na jiná místa, kde mohli svoje zkušenosti různě využít. Protože byli hrdinové velké bitvy, každý o jejich přítomnost stál, ač nebylo jisté, jak se situace vyvine, až je poznají. Život se někdy zamotá všelijak.

Takže zbývalo jen projít se známými místy a zavzpomínat na všechny, kdo sem přišli splnit svoji povinnost. Muže, ženy, děti. Zaslechnout ještě jednou jejich kytary, bubny, flétny a kartály, slyšet jejich zpěv, výbuchy smíchu, žertíky...

Charry vzpomínal na poslední rozhovor s Almettou; diskutovali, zda je možno věřit Němcům, že už se nebudou pokoušet obsadit svobodná území. Existuje přece mírová smlouva!

„Nevěř jim,“ potřásl don Horácio hlavou. „Nevzdají to! Budou to zkoušet znovu a znovu, jen co odjedeš. Řád je bude držet na uzdě; ale ta uzda je velmi slabá. A všechno se stále mění...“

„Cítím se strašně unavený,“ stěžoval si Charry. „Řekni mi aspoň tohle: vybojoval jsem vůbec něco? Udělal jsem něco dobrého pro svoje občany? Svoje krajany, svoji vlast...“

„To si musíš rozhodnout sám. To je přece tvá věc, Charry! Myšlenka sjednocení Německa není malá věc; a nebýt toho, že tobě přišla nevhod, možná by s ní řád souhlasil. A tvoji krajané? Namísto součástí bohatého silného Německa budou malým slabým státečkem, který musí šikovně klouzat mezi velkými. Zda jim to uškodí či pomůže, musíš říct ty...“

„Ale budou svobodní!“

„Jistě. Pro nás znamená svoboda mnoho. Ale co bude znamenat pro ně? Možná by v Říši byli šťastnější...“

„Proč jsi mi neřekl tohle, když jsme začínali?“

„Protože žádný nemůžeme překročit vlastní stín. A já bych raději zemřel, než žil v nesvobodě!“

Charry mlčel a dlouho se díval ven do noci. Almetta mu položil ruku na rameno. „Zítra odjedu a se mnou tyhle pochybnosti. Už nemysli na tuhle nešťastnou válku. Mysli na svůj Armin!“

„Armin...“ zašeptal Charry, přivřel oči a tiše se usmíval.

Zaslechl nějaký tichý krok, takže oči rychle otevřel. Ale byl to jen Tošio Yamanaki. Nemusel říkat, co přišel ohlásit: je čas jít. Na dvoře řehtají koně, je krásný den, slunce hřeje, ptáci zpívají a všude kvetou stromy.

„Já vím – vždyť už jdu...“

Březový háj nad městečkem Treuheimem zůstal někde daleko vzadu.


Strojvůdce Baumann nás naposledy odvezl do hlavního města. Bylo nás jen pár, ale pořád ještě dost, aby to byla slavnostní cesta; na různých zastávkách nás vítaly davy lidí, přinášeli spoustu květin, hostili nás a ukazovali dětem. Ve Swärzbeecku jsme měli slavnostní rozloučení s lidmi z města, kteří nás měli rádi: dělníci, horníci, sedláci z okolí i dámy z Červené růže. Zrzka už vyplakala všechny slzy za Bello Belliniho, pak přepočítala peníze, které jí zanechal a začala přemýšlet, jak za ně přestaví svůj podnik na co nejluxusnější. Také ona musela žít dál.

Starší židovské obce ronili hořké slzy nad koncem výhodných kšeftů; z vděčnosti darovali Charrymu stříbrný sedmiramenný svícen, slzy jim tekly po plnovousech a stékaly na ztučnělá prsa. Nikdy nebylo a nikdy už nebude tak dobrého člověka, jako Charry, který platil a neptal se, zda je cena úměrná; drobné obtíže při udávání falešných marek nebyly vzpomínány.

Uvítání v hlavním městě překonalo veškeré očekávání. Kapely ve slavnostních uniformách, gardisté, dívky s květinami, hodnostáři se šerpami přes objemná břicha, projevy, pivo a klobásy. Táhli jsme všemi hlavními ulicemi v dlouhém průvodu, jenom škoda, že nás bylo tak málo. Lidé jásali, potěšení uzavřeným mírem. Ovšem mimořádně zvýšené ceny a mimořádně zvýšené daně doposud odvolány nebyly, na to je zapotřebí delšího času. Noviny Arnošta Fouska vyšly ve slavnostní úpravě, lidé v nich četli o našich hrdinských činech a byli šťastní.

Charry se sešel s představiteli státu, tentokrát nikoliv v zasedací síni parlamentu, ale v poslaneckém klubu; všichni se tvářili vážně a důstojně a Charry byl nucen se tak tvářit také.

„Válka skončila, pánové! Učinil jsem, co bylo mou povinností. Nyní přicházím, abych složil všechny své funkce a také hodnost majora, kterou jste mne tak velkomyslně obmyslili. Odcházím do Arminu a ujišťuji vás, že vás budu navždy chovat ve svém srdci jako věrné přátele a oddané vlastence...“

„Vlast našimi ústy děkuje i vám, hrabě Guyrlayowe! Vaše světlá památka zůstane s námi až do konce našich dnů...“ předseda sněmovny řečnil ještě dlouho na toto téma, než vyčerpal vše, co měl napsáno na papíru. Pak předal Charrymu děkovný list na pergamenu, opatřený podpisy nejvyšších činitelů a státními pečetěmi. Ministr války mu připjal na prsa další vyznamenání a všichni mu nadšeně tiskli ruku.

Vyznamenáni byli všichni, kdo se zúčastnili války, též Diana, Tošio, Vítek a Oberon s Kéracem. Některým hodnostářům se trochu nelíbilo, že mnozí velitelé odjeli, aniž si počkali na válečný kříž nebo medaili; ale někteří je také dostali in memoriam.

„Nuže, vítr je příznivý a moře klidné,“ řekl jeden z důstojníků při loučení. „Kdy vlastně odjedete, hrabě Guyrlayowe?“

„Nemějte strach, už brzy!“ usmál se Charry. „Nevyhánějte mne, vždyť jsem se v této zemi narodil...“

„Ale to jste špatně pochopil! To bylo míněno jen žertem!“

„I já jsem žertoval. Třeba se jednou vrátím...“

„Vždy vás rádi uvidíme!“ pokýval hlavou stařičký předseda.

Pak jsme opustili poslanecký klub.


Ještě bylo třeba rozloučit se se starým soudcem Ettardem; byl právě hostem generála Kronnenberga a využíval situace ke kritice všech, se kterými se během své dlouholeté činné služby pohádal. Oba staří páni měli spoustu nepřátel ideových a politických a teď si mohli dovolit patřičně s nimi vyřídit účty. Jenomže byli dosti jasnozřiví, aby si uvědomili, že jejich vášnivé spory na život a na smrt se zvolna mění v bezvýznamné tlachání.

„Škoda, milý hochu, že odjíždíš! No, asi to tak musí být; abys měl nějakou památku na starého člověka, věnuji ti to nejdražší, vlastně jediné cenné, co mám: svoji knihovnu. Pošli si nějaké vozy k nám do Swärzbeecku, nechám ti to naložit...“

„To ale nemohu přijmout! Máš přece ty knihy velice rád!“

„Sbírám je celý život! Ale tys vydal nějaký zákon, že ve své zemi zřídíš Státní knihovnu; tak doufám, že tam budou aspoň mít nějaký smysl a užitek!“

„To jistě ano... ale co ty?“

„Já? No já přece zemřu, to je jasné!“

„Proč bys měl umírat?“

„Něco ti povím, chlapče!“ starý pán se potutelně usmál. „Až ty odjedeš, během půl roku začnou hledat někoho, kdo by si odnesl všechno, co jsi ty zavinil. Záměrně jsem na všechna tvá soudní i jiná rozhodnutí dával svůj podpis; aby nemuseli hledat dlouho!“

„Cože? Hrozí ti snad nějaké nebezpečí?“

„Jistě! Jen co zmizíš, zatknou mne a uvězní. Možná mne budou i soudit, hahaha! To by přece byla legrace!“

„V tom případě musíš za hranice. Řád může...“

„Ale počkej! Dopřej přece starému člověku trochu zábavy! Chtěl bych naposledy vidět soudní jednání! Chci vidět, z čeho všeho mne obviní a jak to zdůvodní! Ach Bože, kdyby mě tak odsoudili k smrti! Víš, jak bych se smál, až by mě vedli k šibenici?“

„Nechápu, co je na tom k smíchu!“

„Jen jedna taková maličkost, víš?“ kuckal se starý pán veselím. „Doktoři mi řekli, že moje srdíčko bude pracovat už jen velice krátce. Povídali do nového roku, déle ne! A já už žiju tři měsíce nad normu; to jenom proto, že jsem ty poslední týdny žil v neustálém neklidu. Hochu, tys mi dal tři měsíce života, tvoje čarodějky a jejich Oheň... Ale teď se to pozvolna vrátí k normálu a začne klesat. Budu zas nemohoucí stařík, který se jen tak tak plouží! Víš, jak by mě potěšilo, kdyby mě ještě v poslední hodince mého života chtěli páni vší mocí policie, soudů, věznic a katů o posledních pár minut připravit?“

A soudce Ettard se smál, až se mu třásla brada; společně s ním se smál i generál Kronnenberg, jenom Charrymu to nebylo k smíchu.

„Se mnou je to podobné,“ vysvětlil. „Víš přece, jaký jsem byl, než do mě ty holky vlily trochu síly! Už teď cítím, že jenom co odjely, ztrácím pomalu duševní schopnosti; dokonce si musím zase dávat pozor, abych nešišlal. Nemám to štěstí jako Ettard, aby mi srdíčko vypovědělo službu; čeká mě velice smutné stáří. Ale zatím jsem naživu – tak se budu bavit...“

„Ale... to bych měl něco udělat!“ váhal Charry.

„Jistě; poslat si pro ty knihy...“

„Taky ti něco přidám. Nemám moc knih, ale mám všelijaké styky; starců je hodně a někteří jsou ochotni pro svoje potěšení udělat i leccos dobrého. Až odjedeš, přijde naše chvíle...“

„Budu na vás myslet!“ sliboval Charry.

„Hlavně zůstaň takový, jaký jsi. Jednou budeš i ty starý...“


„Jestli se někdy vrátím,“ řekl Charry Dianě, když odjížděli. „Bude to k lidem jako je Ettard, Baumann a naši vojáci. K tamtěm – nikdy!“ ukázal na siluetu parlamentu.

„Oni o to ani moc nestojí.“ usmála se Diana.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 19:58