Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tunel

Když jsem naposledy klepal kamenem na Čertovu bránu, tvořila ji masivní skála. Pravda, bylo to už dávno. Ale není přece přirozené, aby se masivní skála chovala jako nehmotná mlha! Leda - leda kdyby ta skála byla pouhý hologram. V hologramu oporu nenajdete. Ale kdo by se bavil změnou staré přírodní či umělecké památky na něco takového?

Vystoupil jsem z tunelu na lesní cestu a ohlédl se.

Skála byla vytesaná do podoby zkamenělých dřevěných vrat a pořád jsem držel v ruce kámen sebraný nedaleko na cestě.

Měl jsem snad halucinaci? Ba ne - ale nikdy v životě jsem neviděl tak dobře zamaskovaný tunel... kolem může projít dav lidí a nikdo to neobjeví... až na pár dětí, odhodlaných bušit na vrata, aby si čerti přišli pro svého kolegu! A těch je tak málo, že tomu počtu matematici říkají »číslo limitně se blížící nule«.

Ta díra musela vzniknout nedávno, přinejmenším po našich houbařských výpravách se strejdou, jenže to muselo být přece jen dávno, aspoň podle chybějících známek, že by se tu letos stavělo. Tunel by představoval úctyhodnou kolonu náklaďáků, potřebných k odvozu vyrubané skály. Jenže lesní cesta byla pokrytá trávou a očividně dlouho neprovozovaná, takže...

Moment - ale kdo by utrácel čas, peníze a důvtip, aby před lidmi maskoval nějakou díru do skály tam, kde nikdo nechodí? Vždyť to nemá smysl! I kdyby tunel vedl do diamantového dolu, nebyl by problém dát sem klasickou bránu, mříž, nebo ho prostě zazdít. Jaký smysl má maskování hologramem, který tam vpustí každého, kdo se trochu opře...? Tunel - ať patří komu chce - je sice velmi kvalitně zamaskovaný, ale proti vstupu není zajištěný.

V té chvíli se ve mně probudil kluk - průzkumník. Když už jsem tady, proč se nepodívat, kam ten tunel vede? Kolik takových výprav jsme podnikli kdysi jako kluci? Z klukovských kalhot jsem sice dávno vyrostl, ale průzkumnický duch se mi vrátil.

Jenže - je tam tma a mlha. Baterku mám v autě a vracet se mi nechce. Aspoň se podívám, kam ještě dohlédnu, pak se vrátím, rozhodl jsem se. A kdyby se mi zdálo, že je tam větší prostora, pak už by to snad stálo za cestu k autu a zpět. A když ne... viděl jsem už více jeskyní, velkých jen tak, aby se tam vešel jen středně velký vlčák. Pár jeskyní bylo přece i na opačné straně od vesnice. O téhle jsme ale nevěděli. Bodejť, tenkrát jsme na Čertova vrata bušili kameny a skála byla pevná jako helvétská víra.

Položil jsem kámen, otočil se a opět odhodlaně vstoupil do skály. Je to jen hologram, říkal jsem si a už jsem ani nezavřel oči, když se mi k obličeji blížil drsný povrch pískovce s vytesanou spárou mezi fošnami. Ten hologram je precizní, uvědomil jsem si. Kdo ho vymyslel? Nejprve musel pořídit podrobnou fotografii původních Čertových vrat, skálu opatrně odtěžit bez poškození kamenného portálu a nakonec co nejpřesněji umístit hologram, aby skálu dokonale nahradil... muselo to být složitější, než se na první pohled zdá!

Z druhé strany byl hologram průhledný, jako by tu nebyl. Ani mě nenapadlo, že i to je pozoruhodné. Už jsem ale nad tím nemudroval a soustředil se na další pokračování cesty. Ale i to bylo zajímavé. Tunel byl neuvěřitelně hladce vyrubaný, jakoby ho vyfrézoval nějaký dokonalejší nástroj než krumpáč a sbíječka. Nebo neznámý stavitel po vyrubání tunel vybetonoval? Tohle vysvětlení by sedělo, tím bych se už nemusel znervózňovat.

Soustředil jsem se raději na mlhu před sebou. Vlastně i ta byla podivná. Hustá mlha se přece nemůže držet jako za čárou, správně se má rozptýlit a valit se ven ze skály jako kouř z ohně. Ale to by bylo zvenčí vidět, ze skály přece žádný kouř ani mlha nevycházely.

Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem se chystal do mlhy vstoupit. Tam totiž skutečně čára byla - nebo spíš neviditelná blána, jako obrovská mýdlová bublina přes celý profil tunelu. Nepustila mlhu ven, ale projít skrz ni nebylo obtížné. Zajímavé! Ani přitom nepraskla, jak by udělala mýdlová bublina při prvním dotyku. Blána kladla při průchodu odpor, ale povolila a pustila mě tam. A nejen to! Na druhé straně jsem měl dojem, že stojím ve vodě zabalený v neviditelném mikrotenovém sáčku. Mlha mě nejen obklopovala, ale tiskla mě jako podle Pascalova zákona - ze všech stran stejně. Připadalo mi to nepřirozené, a raději jsem se zastavil.

Tohle se opravdu vymykalo mým životním zkušenostem! Pocit, že stojím v neviditelné vodě, která mě obklopuje ze všech stran, byl tak sugestivní, že jsem instinktivně zadržel dech jako při nečekaném pádu do vody. Oboje už jsem zažil tisíckrát, rád jsem se kdysi potápěl a ten pocit obklopujícího vodního živlu byl tady velice podobný. A také jsem vícekrát za život spadl do vody - a nespočítám, kolikrát jsem do ní skočil úmyslně - že mi to hned bliklo hlavou. Jenže tohle nebyla voda. Jen podivná mlha, všelijak se převalující, ale voda ne. Když jsem se nadechl, měl jsem pocit normálního vzduchu, i když ani ten se nechoval úplně korektně. Jen jsem hned nepřišel na to, v čem je tak divný.

Byli jste někdy na pravé venkovské zabijačce? Znáte pocit, když vstoupíte do místnosti plné páry? Jenže ten pocit tady úplně chyběl. Ta mlha neměla žádnou vlastní vůni. Vzduch byl stejný jako venku. Jen - ano, to je ono! Chyběly v něm typické vůně lesa. Ale to se dalo čekat, spíš ve mně vyvolalo zklamání, že tu necítím žádnou zatuchlinu, kterou jsem spíš očekával.

Pocit obklopující vody či jiné kapaliny mě neopouštěl ani když jsem tou mlhou kráčel dál. Jen jsem si rychle uvědomil, že voda by mi kladla rozhodně větší odpor. Kdo se někdy brodil vodou, ví, co asi myslím. Tohle kladlo odpor celému tělu, nejen nohám a nejen do pasu. Když vám voda při brodění dosáhne ke krku, přestanete se brodit a raději začnete vodorovně splývat, to není tak namáhavé. Tohle mě ke splývání ani nesvádělo, vždyť jsem okolní vzduch klidně dýchal! Ten by mě těžko unesl! A aby nebyl všemu překvapení konec, ta mlha byla hustá jako mléko. Proboha, co ji vlastně u té divné blány drželo? Podivností kolem mě bylo, že jsem je nestihl ani sám sobě vysvětlit, ani srovnávat se svými dosavadními životními zkušenostmi. Zdejší prostředí se jim zkrátka totálně vymykalo. A největší překvapení mě čekalo na konci tunelu. Byla tam stejná prostupná blána jako na jeho začátku, taktéž zadržující mlhu. Za ní byl k mému nebetyčnému překvapení konec tunelu. Ne ukončující stěny nedorubané skály, ale volný východ! Tunel bez mlhy měřil sotva dva metry jako na opačném konci, pak skončil - a dál byla - tropická džungle.

Pravda, tunel mě na nějaké kardinální překvapení jako po kapkách připravoval. Ale tohle bylo šokující. A čeho je moc, toho je až příliš!

Tak předně - skálou, do níž jsem vstoupil, začínal terénní schod, který se vlevo i vpravo měnil ve strmý svah. Krajina pak pokračovala rovinou, také zalesněnou, kde vždycky rostly široko daleko největší křemenáče, jenže o dobrých deset metrů výš! Díky stromům nepůsobil krajinný zlom zdálky tak ostře, jako bez vegetace. Tunel měl tedy pokračovat ve skále v podobě neznámé jeskyně, nebo - pokud byl vytvořený uměle - jako klasický důl, ale neměl mít druhou stranu otevřenou! Takhle by to byl poměrně krátký tunel skrz skalní stěnu, jenže to ještě víc odporovalo mým dosavadním zkušenostem. Proboha, vždyť jsem zdejší kraj znal!

A poslední kapkou do přetékajícího poháru mého úžasu bylo, když jsem si konečně omrkl tu džungli.

Tyhle rostliny do Čech rozhodně nepatřily!

Pocit, že jsem se nenadále ocitl v tropické džungli, podtrhly zdejší vůně. Na naší straně to byly známé vůně smrkového lesa, jehličí a rostoucích hub, smíchaná s vůní sluncem zalitého křoví. Nikdy jsem nebyl v tropických džunglích, neměl jsem tedy možnost srovnávat, ale ani na okamžik jsem nezapochyboval, že v Čechách džungle nemá co dělat.

Prostě sem nepatří - a basta!


Nedalo mi to ale a šel jsem se na tu džungli podívat. Když už jsem tady, že? Prošel jsem poslední úsek tunelu a vystoupil na nepříliš širokou kamenitou plošinu. Jenže když jsem se ohlédl, málem jsem nevěřil svým očím.

Ze dvou důvodů.

První překvapení bylo, že z druhé strany byl tunel uzavřený úplně stejným hologramem Pekelné brány. Byl jsem ale zvyklý, že tahle brána patří do Čech! Že by ji i tady vytesal stejný český umělec? Nesmysl, brána byla přece odjakživa z pevného kamene, tunel tu nebyl...

Jenže Čertova vrata tu byla, i když tady působila jako pěst na oko. S tím se zkrátka budu muset smířit. Horší bylo, že skála, do které byla vrata vytesána, měla z této strany nejméně sto metrů výšky. To byl úplný nesmysl, tímto směrem přece má být údolí!

Pak mě konečně napadlo jediné rozumné vysvětlení, i když jsem se mu v první chvíli myšlenkově tvrdě vzepřel. Jenže - bylo tak logické, že se dalo těžko logikou odmítnout.

Tím tunelem jsem prošel do úplně jiného světa!

Mohlo mě to napadnout dřív, jenže na druhé straně, kdo by něco takového čekal? Pořád se smějeme »konspiračním teoriím«, nevěříme ani na kruhy v obilí, ostatně - některé jsou nepochybně čistě lidským dílem - a teď mám věřit, že máme přímo v Čechách průchod do nějakého cizího světa?

Tohle je přece nepochybně pozemské dílo!

Tohle je přece nepochybně pozemské dílo!

Tohle je přece nepochybně pozemské dílo!

Tohle je přece nepochybně pozemské dílo!

Tohle že je dílo mimozemšťanů? Ale jděte!

Problém byl, že to bylo tak logické, že se to těžko dalo normální logikou odmítnout.

Ale když už jsem tady, měl bych si to prohlédnout.

V té chvíli mi však v hlavě blikl červený vykřičník.

Karel Jaromír Erben napsal - a už dávno - pochmurnou báseň s názvem »Poklad«. O chudé matce, která na Velký Pátek vešla do jeskyně, která tam nikdy předtím nebyla. Objevila tam zlato a drahokamy a aby jich unesla co nejvíc, zanechala tam své malé dítě, že se pro ně hned vrátí. Jeskyně však záhadně zmizela a žena byla bez dítěte. A teprve za rok, opět na Velký Pátek, ve stejném místě objevila otevřený jícen jeskyně, vběhla tam a ejhle - batolátko tam na ni pořád ještě čekalo. Ponechám stranou, že za ten rok nezestárlo, ani nezemřelo hlady, Erben to jistě napsal, aby vyzdvihl heslo »dítě nad všechny poklady světa«, jenže v hlavě mi zablikalo, že by tady mohlo jít o něco podobného.

Velký Pátek sice není, ale... to si tam Karel Jaromír dodal pro zvýšení efektu. Jenže ta jeskyně, ten průchod do cizího světa, opravdu nemusí být přístupný trvale, ale výjimečně. Zatímco se budu kochat cizím světem, zavře se a nepustí mě zpátky. Být tady rok... to by nebylo příjemné, zejména když nejsem na výzkumnou výpravu vybavený. Nejsem vlastně vybavený ani na ty houby, to bych měl v ruce košík a s sebou kapesní nůž. Původně jsem se přece do lesa vypravil jen osvěžit si vzpomínky z dětství. Nebude rozumnější odložit průzkum Čertových vrat na později a vrátit se až se solidnějším vybavením?

Návrat mě napadl správně. Nač se hnát za přeludy, to vůbec nemuselo dopadnout dobře. Otočil jsem se a zamířil zpátky do Čertovy brány, přesněji do tunelu za uměleckým hologramem.

Návrat mě napadl správně, ale pozdě, což jsem pochopil v tom okamžiku, když mé ruce, pro jistotu natažené dopředu, hologramem pískovcové skály neprošly. Místo na chimérický hologram jsem rukama narazil na tvrdou skálu, odřel si klouby na prstech a málem jsem do skály narazil nosem. Tomu jsem se na poslední chvíli dokázal vzepřít, jinak by můj obličej dopadl hůř.

Jenže - až mě zamrazilo - tunel se opravdu zavřel! Jako u Karla Jaromíra Erbena! Jestli se skutečně otevírá pouze jednou za rok, pak jsem tady uvízl jako moucha na mucholapce!

To jsem přece nechtěl!


Jó, nechtěl! Ale stalo se!

V první chvíli mě napadl bláznivý nápad. Popadl jsem nejbližší kámen, valounek právě do ruky, a chystal se na kamenná vrata bušit za známé veršovánky...

Čerti, čerti, odneste si

svého ožralu do pekelného hradu

ať nás nesvádí, v pekle ať vyvádí!

Jenže mě včas napadlo, že jsem průchod tou říkankou ani předtím neotevřel. Ani zabušit se mi na ni nepodařilo. Bušení nemá nejmenší smysl. Čerti nemají s tou bránou žádnou spojitost. Jestli za tím někdo stojí, je to někdo jiný.

Ale kdo?

Čistě pro jistotu jsem na kamenná vrata zabušil kamenem jako za dob dětství, i básničku jsem odříkal, ale - a to už jsem očekával - bez výsledku. Brána se tak snadno přemluvit nedala.

Dobrá, ale byla přece před malou chvílí otevřená. Kdo ji otevřel, měl by být logicky poblíž. Rozhlédl jsem se. Jestli je kolem mne skutečně cizí svět, spojený s naší Zemí jen nějakým supertechnickým tunelem, pak může jít jedině o produkt vyspělé civilizace. Čerti to asi nebudou, ale neměl bych se divit ničemu. Ani těm známým zeleným či modrým mužíčkům, inteligentním dinosaurům nebo vzpřímeně chodícím chobotnicím, až po svítící a svíjející se kroužky inteligentní energie. Ale uvítal bych, kdyby šlo o humanoidy, i kdyby měli kůži pekelně červenou a na hlavě rohy. S inteligentními chobotnicemi se rukama-nohama diskutuje hůř a nejsem naivní, abych očekával, že mimozemšťané plynně hovoří anglicky jako ve filmech z Hollywoodu.

Natož česky!

Jenže minuty plynuly a nikdo se neobjevoval. Ještě jednou jsem si do vrat zabušil kamenem, ale marně. Už jsem chtěl ten zbytečný kámen odhodit, naštěstí jsem se na něj ještě zblízka podíval. Zdál se mi kromobyčejně těžký - a nebyla to halucinace. Ten kámen nebyla žula ani čedič, jak jsem v první chvíli odhadl, ale ani pískovec, jak by odpovídalo materiálu blízké skály. Byl to kov. A když jsem setřel špínu, která na něm zaschle držela, zjistil jsem, že má žlutou barvu. Panebože, bylo to zlato! Ten kousek mohl mít bratru půl druhého kilogramu, na Zemi by to bylo - na stole a v českých - půl milionu. Tady se válelo na zemi u brány a měl jsem jedině vztek, že mi ji to nepomohlo otevřít.

Napadlo mě, že je to další podobnost s Erbenem. Také tam přece matka našla zlato a to ji zaslepilo. Jenže já jsem nebyl tak zpozdilý, abych šel po zlatu. Napadlo mě, že to mohlo dopadnout ještě hůř. Ve chvíli, kdy se brána zavřela, jsem mohl být právě v tunelu. V džungli se dá nějakou dobu přežít, když objevím něco jedlého, zatímco pravděpodobnost toho objevu v prázdném tunelu je bezpochyby nulová.

Ostatně, nebude to žádný med ani v džungli. Problém je, že jako Čech nevím nic o tropických rostlinách, jejich jedlosti nebo jedovatosti, a tohle ke všemu není na Zemi, takže by mi nebyly k ničemu ani zkušenosti jihoamerických indiánů, žijících v srdci džunglí Amazonie. Nevím nic o zdejší zvířeně, jaké má nástrahy proti vetřelcům, neznám zdejší druhy, které jsou v pohodě a před kterými je lépe dát se na útěk... no, sedláci u Chlumce to asi měli jednodušší. I když jim nebylo co závidět, aspoň věděli, do čeho jdou. Nebo to - s malou dávkou nepřesnosti - tušili.

Takže - co teď? Mám stát u brány na vartě, abych jako čert neprošvihl její otevření, nebo se vydat do džungle pátrat po místních plodech? Babo - raď!

Usoudil jsem, že bude rozumnější počkat. Džungle neuteče, zato tunel se dá prošvihnout. Trpělivě jsem tedy čekal, no dobrou půlhodinu, ale v nejbližším okolí tunelu se nic ani nepohnulo. Až mě napadla přímo kacířská myšlenka. Ten, kdo tunel otevíral, jím prostě prošel, ale o zavírání se už nestaral. Tunel se choval jako automatické dveře supermarketu - otevřou se před zákazníkem, nechají ho projít, pak ještě chvilku počkají, ale když nikdo další nepřichází ani neodchází, dveře se po chvilce samy zavřou. Jenže to už je ten, kterého prve pouštěly, kdesi daleko. Dveře mají čidla poněkud výš, aby se neotvírala před psy, takže pes může u nich čekat, dokud ho to baví, ale neprojde. A protože se přede mnou tunel sám neotevře, musím počkat jako pes na nějakého páníčka, se kterým bych proklouzl.

Ano, ale co když páníček používá tunel jednou za sto let? To bych tady mohl sedět dokud nezkamením jako čert v Čechách.

To jsou mi ale vyhlídky! Nicméně - jak se říká, počkám ještě hodinu a když do dvou hodin nikdo nepřijde, tak se za bratru tři hodiny smutně zvednu a odkráčím...

Do džungle se mi fakt nechce!

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32