Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Džungle

Vhodit někoho nečekaně do džungle a pozorovat ho, jak se v tom plácá, je sadistická zábava. Ale předpokládal jsem, že tomu tak není. Spíš jako když si nevšimnete psíka, který se s vámi vplíží do autobusu a na další zastávce vyběhne nepozorovaně ven - a tumáš čerte kropáč! - nic tu nepoznává, jen se bezradně točí na místě a snaží se větřit cokoliv známého.

Upřímně řečeno, role chudinky psíka v úplně cizím světě se mi nelíbí, nelíbí a nelíbí! Jenže to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Přiznej si to směle, troubo! Nacházíš se zřejmě v cizím světě, neznáš tady nic než tenhle portál, a to jen protože je stejná maska i na druhé straně tunelu. A nevíš si rady! Tak je to!

Během čekání jsem tu mezi oblázky (černé asi jako čedič) našel deset kovových kousků, tvářících se jako zlato. A to ten první byl ze všech nejmenší! Kdyby se mi podařilo dostat je na Zem, byl bych multimilionářem. Až na jediný háček. Nejprve by se mi muselo podařit projít na Zem. Jenže právě to se mi jevilo postupem času jako víc a víc vzdálené mým možnostem.

Bylo zajímavé bušit na Čertova vrata milionem ve zlatě, ale vrata zůstávala neoblomně zavřená. Nakonec jsem položil zlaté valounky (všechny pokryté špínou a otlučené do kulata) stranou vedle portálu. Jestli se mi poštěstí vrátit se, možná se pro některý shýbnu. Ale kdyby mi zdejší Satanáš nabídl vrátit se do našeho světa pod podmínkou, že nevezmu ani zrníčko toho čertovského kovu, poslechl bych ho bez mrknutí. Pouhý návrat by mi připadal cennější než všechny zdejší poklady. Beztak na Zem nepatří, jen ať pěkně zůstanou tady!

Jenže žádný Satanáš se neobjevuje. Už tady stojím déle než dvě hodiny a nic. Prodejní doba skončila, poslední nakupující odešli, automatické dveře se za nimi zavřely a psíček, sedící za dveřmi prázdného supermarketu, marně čeká, až ho někdo pustí ven a domů.

A kdyby sedící! Vždyť se tu ani sedět nedá! Není na čem, kamenitá půda je pokrytá oblázky, zkusil jsem se na ně posadit, ale tlačily mě do pozadí. Zkusil jsem si na ně i lehnout a rozložit svou váhu na větší plochu, ale bylo to totéž, navíc mi začala být zima. Jak je to možné, kousek odtud je přece džungle?

Probralo mě to z počínající letargie, ale když jsem se na ten problém chvilku upnul, zjistil jsem zajímavou souvislost. Čertova vrata byla nejstudenějším objektem široko daleko a zima jako by se z nich rozlévala kolem do širokého okolí. Přímo u skalní stěny by nejspíš mohl ležet i led, proto tu také nic nerostlo, zatímco čím dál od skály, tím bylo tepleji, dva metry od ní už rostla hubená tráva a dvacet metrů odtud začínala tropická džungle. To přece není přirozené! Tak se spořádaná příroda nechová! Fuj, přírodo!

Nepomohl jsem si, ale aspoň jsem se odreagoval. Říká se, že přírodní zákony platí stejně v celém vesmíru, ale i na Zemi jsou místa, kde se člověk diví, jak je to možný? A teprve když zjistí, jaký šotek za tím vězí, může si ulehčeně oddychnout. Ani sebevětší záhada přírodní zákony neporušuje, nanejvýš je vědomě nebo i nevědomky využívá.

Jo, ale to platí v našem světě! Jenže tady?

Zakrátko mi začalo být jasné, že nesmím zůstat sedět jako vyřezávaný svatý. Kdyby nic jiného, začal mi proti zanedbávání protestovat žaludek. Vždyť jsem se svačinou v lese ani nepočítal! Vystoupím z auta, projdu se lesní cestičkou, zkontroluji Satanáše a Čertovu bránu, možná vyšplhám na svah, abych se přesvědčil, co se změnilo nebo raději nezměnilo nahoře - zejména zda tam rostou ty rodinky křemenáčů se zrzavou hlavičkou, pak sejdu do údolí, kde rostly syrovinky, kdyby tam nějaká byla, ochutnám její moučně chutnající šťávu, pak se ale vrátím do auta a pokud bude místní hospoda otevřená a bude nabízet něco k jídlu, dám si něco k večeři - stačilo by mi i kus tlačenky s cibulí - a pak hurá zpátky do města! Touhle dobou by mi má choť mohla tlumočit novinky z nejbližšího okolí tchyně, jak se je od ní sama dozvěděla...

Co udělá, když nepřijedu? Už v této chvíli by mohla žhavit mobil. Dozví se, že je »uživatel dočasně nedostupný, zkuste to později...«, vrátí mobil zpátky na své místo do kabelky...

Vzpomněl jsem si ale na mobil a sáhl do kapsy. Byl tu, na dotyk rozsvítil obrazovku, ale jak jsem čekal, ukazatel signálu sveřepě tvrdil, že sem nic nedosahuje. To se dalo čekat, tunelem radiové vlny neprojdou. Buď jim brání v průchodu záhadná mlha, nebo ještě pravděpodobněji ty divné blány. Nejpravděpodobnější ale je, že tunel není zavřený dveřmi, ale rozpojený. A od Země mě dělí vzdálenost, jakou si ani neumím představit, pro radiové vlny zcela nepřekonatelná. I kdyby byl zdejší svět poblíž nejbližší hvězdy, poletí radiové vlny odsud na Zem čtyři roky, na což není mrňavý vysílač stavěný. Mobil se mi změnil v krabičku plnou tranzistorů, se kterou si mohu zahrát nanejvýš tetris, nebo jaké hry v ní jsou. Nepátral jsem po tom ani když jsem mobil kupoval. Využíval jsem ho jako telefon, foťák a někdy i jako budík, ale nikdy jsem na něm žádnou hru nehrál. Mám starší model Nokie, říká se o ní, když upadne na zem, nepraskne obrazovka mobilu, ale podlaha. Teď se její funkčnost smrskla na funkce původně jen doplňkové. Mohl bych ji použít jako foťák? Mobilem jsem fotil naposledy, když byl nový. Od té doby se kvalita mobilových foťáků prudce zvýšila a co je dneska dvoumegapixelová fotka? Vykopávka!

Ale přece jen jsem vzal foťák na milost. Měl bych si pořídit pár fotek! Jestli se vrátím, budu mít památku - a taky důkaz, že nekecám! Vyfotil jsem Čertovu bránu, pak ještě jednou z většího odstupu, aby se mi do záběru vešla větší část hory a bylo jasné, čím se zdejší brána odlišuje od své dvojnice na Zemi. To už jsem ale stál u prvních stromů džungle, takže jsem se otočil a pořídil sérii panoramatických snímků dokola. I dvoumegapixelová fotka může na Zemi způsobit pěkné pozdvižení!

Dobře, ale co dál? Teď ještě dopravit fotky do bezpečí na Zem. Nestačí dostat se tam, kde můžete pořídit exkluzivní fotky, druhá část úkolu je vrátit se odtud, pokud možno se zdravou kůží a se všemi zuby, což bývá těžší. Jako fotograf, který se vypravil fotografovat výbuch Hory Svaté Heleny. Pořídil vskutku unikátní snímky, jak se hora otevírá a tryská z ní obrovitý proud žhavého sopečného popela. Pozdě mu došlo, že ohnivý mrak letí přímo na něho. Zmáčkl tedy poslední snímek - říkalo se mu pak »Portrét vlastní smrti« - a dal se na útěk, cestou pečlivě ukládal foťák do pouzdra, aby film uchránil před nejhorším. Fotografie byly trošku znehodnocené puchýřky vytvořenými žárem na emulzi, ale šly vyvolat a skvrnky retušovat. Fotograf za ně získal cenu, bohužel posmrtně. Našli ho i s foťákem, který i ve smrti chránil vlastním tělem. Sám už ani nevypadal jako člověk.

Tady to bude horší. Sem se záchranáři nedostanou, i kdyby foťák všechno přečkal. Nemám naději ani na nějaké vyznamenání in memoriam - ostatně po této poctě ani netoužím. Měl bych se raději starat, jak přežít, i když to znamená snést všechna příkoří dosud neznámé mimozemské džungle.

Jedno jsem tušil správně.

Nebude to snadné!


Před odchodem do divočiny jsem zkontroloval vybavení. Přece jen - každá využitelná maličkost mi může pomoci, je ale dobré o nich vědět. Mobil uživím jen jako foťák. Jako zbraň je mi k ničemu, tím mohu leda zamáčknout dotěrný hmyz.

V kapse u kalhot jsem měl kapesní nůž. Nic moc, jen levný nožík, ale řezat se s ním dalo. Jako zbraň by se nehodil, ale snad bych dokázal uříznout nějaký klacek, zašpičatit - a oštěp už se dá považovat za zbraň.

Brýle... ty potřebuji, ale kdyby bylo nejhůř, dají se vyndat sklíčka, přiložit k sobě pod vodou a zamazat okraje smůlou, brýle pak spolu s vodou vytvoří čočku, kterou se dá na slunci zapálit oheň... bez vody to jde jen když jsou čočky spojky, bohužel mám mínusky, ale voda mezi nimi změní rozptylky ve spojky.

Budiž, ale ten fígl si nechám na dobu opravdu nejhorší. Bez brejlí bych byl totiž nešťastný jako šafářův dvoreček.

Peněženka? Jak mi může být užitečná? Peníze tady neplatí a kreditní karta... čert ví, k čemu může být dobrý každý kousíček plastiku? Zahazovat nic nebudu.

Kapesníky mám tři, kdoví nač je budu potřebovat. Smrkání je až to poslední, jako obvaz by byly v nouzi užitečnější. Stejně tak bych obětoval i jiný textil, co mám na sobě. V druhé náprsní kapse kabátu mám naštěstí složenou pláštěnku. Kdyby tu pršelo, třeba budu rád.

První úkol bude pořídit si něco jako zbraň. Když nic jiného, pak aspoň přiostřený klacek jako oštěp.

Opatrně jsem se přibližoval ke stromům.

Opatrnost se snad dá pochopit. Pořád jsem byl beze zbraně a kdyby na mě z houští něco vyrazilo, mám v ruce jen kapesní žabikuch. Držel jsem kudlu v ruce zatím zaklapnutou, lepší něco než nic, i ten kousek čepele je účinnější než kdybych se musel bránit vlastními zuby - i ratlík je má účinnější.

Tak - teď nějakou větev, klacek, cokoliv...

Došoural jsem se opatrně k nejbližšímu stromu. Co je to za strom? Kmen se nejvíc podobá obrovské řepě, nebo ještě lépe - přežrané vrbě. Výška baňatého kmene pět metrů, šířka tři metry. Má tvar řepy, až na povrch, pokrytý vrásčitou kůrou jako u vrby. Nahoře z toho trčí do všech stran vějíře tenkých proutků s listy. Plody žádné, buďto na ně není roční období - za předpokladu, že to má vliv, nebo se to rozmnožuje jinak než plody. Pozemské jahody sice plody mají, ale rozmnožují se též vegetativní cestou, šlahouny. Čerti vědí, jak to je tady!

Mé představy tropických džunglí se však od mimozemské skutečnosti lišily. Džungli jsem si vždy představoval jako bažinu, kde rostou liány jedna přes druhou a cestovatel potřebuje mačetu, aby se tím křovím prosekal. Zdejší džungle je přesný opak mých představ. Žádné křoví! Půda je tu sice tmavá jako černozem, ne dohněda, ale do tmavofialova, jenže je holá, nepočítám-li tenké, neduživé trsy trávy, které z ní tu a tam vyrážejí. Baňaté stromy rostou daleko od sebe, jejich tenké větvičky se nahoře úspěšně proplétají do košíkářského díla a nepustí dolů světlo, takže dál od kraje je už šeré přítmí. Což by možná vysvětlovalo, proč dole na zemi nerostou rostliny - ačkoliv by měly růst aspoň na okraji, kam ještě svítí světlo plnou silou. Spíš se mi zdá, že ty stromy pokrývají půdu něčím jedovatým, co konkurenci vyhubí. Tak je tomu přece na Zemi pod jehličnany, také kde na jehličí jen občas roste něco odolného, i kdyby to měl být jen mech.

Tady ani mech neroste! A zdejší půda není měkká, nasáklá vodou, ale suchá a tvrdá jako mlat. Pro průchod zdejší džunglí nepotřebuji mačetu, ale kdyby se tady znenadání objevil větší predátor, měl by volnou dráhu i rozhled. Neuteču mu a nikam se před ním neschovám. A mám pořád jen holé ruce! Dole na zemi neleží ani suchý klacek, který by se dal přiostřit kudlou.

A všiml jsem si i dalšího význačného rozdílu proti mým představám tropických džunglí. Nejsou tu živočichové. Dole nic neběhá a neplazí se - to je dobře, hady nemám rád. A nahoře také nic nelétá. Ticho. Ocením, že tu nejsou mračna komárů - není tu stojatá voda, kde by žily jejich larvy, ale džungli jsem si vždycky představoval jako plnou života. Pestrobarevní kolibříci, papoušci, motýli a brouci. Štěbetání ptáků, povykování opic a funění tapírů, vyvalujících se v bahně. A hlavně tuny hmyzu! Hmyzu je na zemi bezkonkurenčně nejvíc. Co do počtu druhů - i na váhu.

Tady je ticho jako v kostele. Tohle že je džungle, tenhle háj smutečních vrb? Jistě, má to své výhody, nic mě nehoní, nekouše ani neuštkne, ale dole také není nic zajímavého. Jen tmavá hlína zbarvená do fialova.

Jenže najednou mi došlo, že to vůbec není dobře! Nic tu nežije - jenže to může znamenat, že tu nenajdu nic k snědku! Na stromech nerostou žádné plody a jiné rostliny tu nejsou. Trávu nepočítám, nejsem kůň ani býk, abych se živil trávou. I když - v nouzi se dá jíst všechno, v Číně mají i oblasti s jedlou hlínou! Jenže ten fialový hnus pod mýma nohama nevypadá příliš jedlý. Jednak je tvrdý jako beton a navíc může být jedovatý. Už protože v něm nic neroste. Ostatně - nejsem kamenožrout! A čínská jedlá hlína sice výtečně zasytí, jenže neobsahuje žádné živiny. Jíst se dá, hlad zažene, ale kdo se jí krmí dlouho, zemře na podvýživu. Jen se divím, že ji Čína nevyváží do Evropy, byl by to bezvadný odtučňovací prostředek. A v Americe by ji uvítali ještě víc.

Já se ale za tlustého nepovažuji a kdybych měl jíst jedlou hlínu, ke které má tenhle fialový šutr hodně daleko, zemřu velice rychle hlady. V tomto směru mají tlustí lidé nespornou výhodu. Ale nic jedlého tu nevidím ani z rostlinné, ani z živočišné říše.

Neměl bych už začít panikařit?

Ale co, bez jídla se dá nějakou dobu vydržet. Zatím musím být vděčný tomu, že se tu dá dýchat. Bez vzduchu vydrží člověk opravdu jen krátce. Nemusí to být ani vakuum, kde se hned začne vařit krev, postačí, co je v takzvané »Psí jeskyni«. Vrstva oxidu uhličitého leží dole u podlahy, člověk z toho vyčnívá, takže může jakž takž dýchat, ale pes se udusí, protože se utopí v nedýchatelné směsi při zemi. A to se oxid uhličitý drží způsobně dole a moc se nepromíchává. Stačilo ale pustit do vzduchu chlor a Němci hned získali pár kilometrů v zákopové válce! Vítězové později tento způsob boje onálepkovali za »válečný zločin«, jako kdyby válka sama zločinem nebyla...

Takže musím uvažovat rozumně. Bez jídla vydržím až pár týdnů. Bez vzduchu pár minut, ale ten se tady dá dýchat, udušení si mohu škrtnout. A něco mezi tím je lidská výdrž bez vody.

Sakra - voda tu také není!

Ale to už bych panikařit měl!

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32