Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nehoda

Ze zoufalství jsem se vrátil k tunelu - co kdyby se zrovna teď otevřel - a tam jsem v klidu uvažoval.

No, moc v klidu to nebylo. Ocitnout se na poušti bez kapky vody... co blbnu, to by bylo ještě horší! Tady aspoň nebyl vzduch suchý, naopak. Nad propletenci větví džungle se vznášela mlha, tady ze strany to bylo vidět. Takže žízeň přijde později... jenže až přijde, bude zle. Měl bych začít usilovně pátrat po vodě.

Ano - ale... kdybych hledal vodu na Zemi, snažil bych se jít dolů ze svahu. Jenže ve stepi někde v Kazachstánu a na maďarské pustě by mi to nepomohlo. Na rovině jezírka ani potoky nejsou.

Ale někde tu voda bude, to je jisté. Bez vody zdejší stromy nerostou. Jenže jsem si vzpomněl na mexické kaktusy, které bez vody vydrží... nevím sice kolik, ale rozhodně déle než já. Asi začnu první metodou - jít tak, abych pořád klesal a v nejnižším místě snad narazím na vodu.

Ale co když ne? Pak bych měl zkrátka smůlu. S pocitem, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách.

A teď - kterým směrem vyrazit? Klesající terén mě vedl kolmo od skály s Čertovou branou do džungle. Tím je počáteční směr určený - a vyrážím do hic sunt leones, česky »zde jsou lvi«. Nic jiného mi beztak nezbývá...

Nepochyboval jsem, že půjdu-li po svahu dolů, dřív nebo později na vodu narazím, i když jsem žádným směrem neviděl dost daleko. Vykročil jsem tedy optimisticky. Radost mi nekalilo ani že nemám hrníček, láhev ani misku. Měl jsem si vzít na cestu do lesa láhev bublinkové vody. Zůstala v autě, ale nepočítal jsem s dlouhým pobytem a nepovažoval jsem to za nutné. Jedna láhev by mě dlouho nezachránila. Každá zásoba jednou dojde, důležité je najít zdroj vody. Prázdná láhev je poslední, co by mi chybělo. Až vodu najdu, napiji se z dlaní. Jako kluci jsme s sebou žádné flašky netahali. Tenkrát ovšem v této části Čech nebyla ještě voda tak zamořená, aby se nedalo pít rovnou z potůčku nebo raději ze studánky. Jak to bude tady? Uvidím!

Kráčel jsem lesem obřích řep prozatím vodorovně, tady se sklon půdy nedal rozeznat, opatrně jsem se rozhlížel, ale když se kolem nic nehýbalo, ztrácel jsem ostražitost. Les byl pustý, žádná zvířata jsem neviděl. A kde není potrava, nejsou predátoři. Na koho by tu číhali? Na mě? Nevypadalo to, že tu byl člověk Homo Sapiens častou kořistí místních sauridů, nebo jiné dravé havěti. Na mě určitě nečíhali, mohli by číhat jen na místní zvířata, jenže nedostatek místní kořisti mě ukolébával. Kdybych spatřil něco živého alespoň velikosti zajíce, ostražitost by se mi jistě vrátila.

Konečně jsem narazil na svah. Terén klesal jen asi o dva metry výšky, ale povzbudilo mě, že jsem právě o ty dva metry blíž vodě. Což byl omyl přímo katastrofální. Dolík byl hluboký asi dva metry, jenže ale na jeho dně jsem zjistil, že odsud terén do všech stran opět stoupá. Ta velká, snad třicetimetrová mísa, měla ale na dně stejně suchou fialovou půdu, jako byla všude kolem.

Žádná voda!

Trochu mě to zkrušilo, spíš psychicky než fyzicky. Vyběhl jsem na druhé straně z dolíku a pokračoval dál stejně rychlým krokem, ale s otřesenou sebedůvěrou, že cestou po svahu musím najít vodu. Hloupý dolík mi právě názorně předvedl, jak hluboce se mýlím.

Ušel jsem zdejším lesem řepovrb asi tak kilometr. Stranou jsem spatřil další dolík, ale ani v něm voda nebyla. Bylo to tedy zdejší pravidlo, žádná výjimka. A jinak se terén držel horizontály, klesání tu nikde nehrozilo. Sakra, vždyť jsem svou zdejší cestu započal u vysoké skály, nemůže tu být čistá rovina!

Jenže ať tak nebo tak, vodu jsem neobjevil a les řepovrb byl stále stejný. Změnil jsem směr doleva a doufal jsem, že se ten zakletý les musí nějak změnit. Když jsem ale po dalším kilometru neobjevil žádnou změnu, opět jsem udělal vlevo v bok. Tímto směrem se musím dostat ke známé hoře s tunelem. Možná na jiném místě, ale stačí jít podél úpatí a nemohu portál minout. Aspoň jsem si to myslel.


Půjdete-li kilometr na jih, potom kilometr na západ a opět kilometr na sever, na většině povrchu Země se ocitnete kilometr západně od výchozího bodu a musíte ujít ještě kilometr, aby se čtverec uzavřel. Na světě je jen pár míst, kde toto pravidlo neplatí a kde jste po této túře přesně na místě, odkud jste vyšli. Narazíte totiž na vlastnost sférických trojúhelníků, u kterých součet jejich úhlů není sto osmdesát stupňů.

Triviálním - tedy nejjednodušším - místem je severní pól. Půjdete-li kilometr na jih, kilometr na západ (nebo na východ, směr tu nerozhoduje) a opět kilometr na sever, ocitnete se zpátky na severním pólu.

Méně jednoznačným místem je pás v Antarktidě. Také tam jdete kilometr na jih, pak kilometr na západ či východ a opět na sever a dorazíte na výchozí místo. Je ovšem třeba, aby vaše cesta na západ šla přesně po rovnoběžce, která právě tím kilometrem obkrouží jižní pól. Pak totiž po zmíněném kilometru západně stojíte v bodě prvního obratu - a vracíte se po vlastních stopách.

Vtip je v kilometru západním směrem. Zmíněný paradox využívá faktu, že u pólů mají zemské rovnoběžky malý poloměr, zakřivení je na nich vidět a cesta »po rovnoběžce na západ« vede očividně do kruhu. Funguje to jen ve zmíněných lokalitách u zeměpisných pólů, jinde to nemá smysl.

Jakou radost by měl Jára da Cimrman!

Proto jsem byl jaksepatří překvapený, když jsem z řepolesa vyšel přímo proti známému portálu. Nebyl jsem si přece vědomý, že bych mašíroval do kruhu! Ale známý portál tu byl, mýlka to nebyla. Pochopil jsem ale, jak je možné, že zbloudilí cestovatelé chodili celé hodiny v kruhu a nenašli východ. Kdybych takový bludný kruh právě neprošel, ani bych tomu nevěřil. Je to zkrátka zkušenost, které uvěříte až když se stanou vám, jinak ji neuvěříte ani vlastnímu bratrovi. A mohu si gratulovat, že mě bludný kruh zavedl do známého místa a ne někam do bažin. Jenže tady jsem už byl. Uběhla hodina a vodu pořád nemám.

Vzpomněl jsem si - bůhvíproč - na našeho milého českého krtečka, když se v epizodě s raketou zřítil na pustý ostrov. Nějak tak se musel cítit, když ostrov oběhl a byl tam, kde začal. Až na to, že měl kolem sebe aspoň celý oceán vody. I když voda mu také chyběla, protože kolem něho byla jen ta slaná... Co teď?

Zůstat na místě jsem nesměl, to bych se nezadržitelně měnil ve vysušenou kostru. Člověk se ani za takových podmínek nesmí vzdát, dokud se může hýbat. Pár kilometrů jsem v nohou měl, ale únava mě ještě nepřemohla. Rozhodl jsem se tedy pro jiný pokus. Co takhle obejít skálu? Nezdálo se mi, že je to tisícikilometrové pohoří, odsud vypadala jako klasický kužel.

Druhý pokus jsem podnikl podél skály. Nejlépe by bylo vylézt nahoru a rozhlédnout se, jenže nejsem horolezec a na příliš strmou skálu nevylezu. Leda až narazím na místo, kde bude jakž takž schůdný svah, po němž se dá vylézt co nejvýš. Ideální by bylo až nahoru, ale není to nutné, chci jen získat aspoň nějaký rozhled a až podle toho se rozhodnout. Když mi štěstí popřeje, uvidím vodní plochu - řeku, jezero, nebo aspoň potok.

Vodu potřebuji - a mnohem víc než sůl!

Jakou radost by měl král Já První!

Vyrazil jsem tedy opět s nutnou dávkou optimismu, i když už jsem cítil, že je ten optimismus trochu nucený. Ale ksakru, už bych měl konečně vyčerpat denní příděl smůly, cožpak ten smolný den neskončí? A začal jsem si pobrukovat jednu starší píseň skupiny Zelenáčů.

...to mám dnes hromskej den,

hromskej den...

...ještě takovej jeden

a je se mnou ámen...


Asi hodinu jsem mašíroval podél téměř svislé skalní stěny. Už jsem začínal mít obavy, že je to rarita jako australská skála Uluru, podobná rozplácnutému bochníku chleba, která je oříškem i pro horolezce, nebo na druhé straně světa Devils tower neboli Ďáblova věž ve Spojených státech.

Uluru neboli Ayersova skála v Austrálii (Wiki)

Uluru neboli Ayersova skála v Austrálii (Wiki)

Na Ďáblovu věž ve Spojených státech seskočil kdysi jakýsi odvážlivec na padáku. Bylo to adrenalinové, ale šlo to. Údajně nahoře nafotil nesmírně originální fotky, ale pravé ouvej nastalo, když před ním stál úkol »jak dolů«.

Ďáblova věž - Wyoming, USA (Wiki)

Ďáblova věž - Wyoming, USA (Wiki)

Padákem to dolů nešlo. Stěny Ďáblovy věže jsou strmé, ale přece jen ne kolmé. I kdyby se hodně rozběhl a skočil co nejdál, dopadl by na strmé skalní boky dřív než by se mu otevřel padák. A nahoře nebylo místo na rozběh. Je tam sice plošina, ale pokrytá neuvěřitelně rozeklanými skalními sloupy - připomíná Panskou skálu v Čechách. Obojí je sopouch pradávné sopky, vyplněný ztuhlou lávou. Zbytek kužele sopky odnesla eroze a zůstala jen zkamenělá láva, zvětrávající na šestiboké hranoly.

Parašutista tenkrát s hrůzou pochopil marnost svého snažení a signalizoval svým přátelům dolů pod skálou o pomoc. Bylo to před Druhou světovou válkou, signalizoval jim pomocí praporků, ani helikoptéry ještě nebyly rozšířené, měl by asi smůlu. Naštěstí ho přátelé neopustili, sehnali horolezce a organizovali záchrannou výpravu. Ale i tak strávil nahoře pár nepříjemných dní. Dnes už to není žádný problém, máme mobily i helikoptéry, nad Ďáblovu věž se vypouštějí pro exkluzivní fotky drony a nikdo tam neskáče padákem. Jednou to snad stačilo.

Tahle skála však nebyla kolem dokola kolmá a po hodině začaly být její boky méně a méně strmé, až jsem usoudil, že by se snad po nich dalo šplhat. A navíc - asi deset metrů nad úpatím na svahu rostlo ježaté křovisko, samo se mi nabízelo. Mělo dlouhé, rovné větve, trochu připomínalo ježka nebo dikobraza. Dikobraz má bodliny křivé, ale tyhle větve byly krásně rovné. Pár bych si jich měl uříznout a zaostřit do podoby oštěpu, získal bych aspoň nějakou zbraň. Dlouho jsem se tedy nerozmýšlel a zahájil výstup nahoru do svahu.

Jo - a jak to zní vznešeně! »Zahájil jsem výstup«... jenže svah tvořilo kamení, které klouzalo pod nohama. Navíc jsem měl běžné polobotky, zcela nevhodné ke šplhání po skalách. Bodejť bych očekával situaci, kdy se musím dostat aspoň o pár metrů do strmého svahu! Nicméně jsem se vyšplhal až k onomu ježatému křovisku. Zachytil jsem se levou rukou nejnižší větve, vytáhl jsem pravou rukou kapesní nůž a chtěl jsem uříznout rovný prut, když se stalo něco nečekaného.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že je něco takového možné!

Keř se pohnul a přetáhl mě svými pruty, jakoby mě natřel obrovským koštětem. Větev se mi vytrhla z ruky, ale beztak bych se leknutím pustil. Kutálel jsem se po svahu až dolů pod úpatí.

Sakra, co to bylo? Inteligentní keř? Nebo nějaký dikobraz, maskovaný za rostlinu? Zvíře by se ovšem bránilo, ale co když je to rostlina? Ačkoliv - některé masožravé rostliny dokáží polapit nečekaným pohybem i mouchu, není to úplně vyloučené.

Ale že to byl výprask! Na ten jen tak nezapomenu!

Bohužel, neskončilo to pouhým výpraskem, i když ty pruty snesly srovnání s pověstnou lískovkou. Když jsem se chtěl opět postavit, zjistil jsem, že to nepůjde. V levé noze mě bodala tupá bolest a když jsem si ji chtěl ohmatat, bolest z ní vystřelila, až jsem zasyčel. Zřejmě zlomenina. To mi ještě scházelo! Na tu se už nepostavím! A jako by Jobových zvěstí nebylo dost začala mi levou nohavicí prosakovat krev. Takže nejen zlomenina, ale ke všemu mnohem horší - otevřená.

Musím ihned zastavit krev, jinak vykrvácím! Nepochyboval jsem, že kapesníky na to nestačí. Svlékl jsem si tedy vleže bundu, kalhoty i košili, nožem jsem látku nakrojil a uřízl z košile pás. Pak jsem zkusil srovnat nohu, ale bolelo to tak krutě, že jsem to nakonec vzdal. Jen jsem nohu ovázal tam, kde mi z ní tekla krev. Naštěstí to vypadalo, že ta rána nesouvisí se zlomeninou. Prostě mi nějaký ostrý kámen při pádu prořízl kalhoty i s kůží pod nimi. Oddychl jsem si, otevřená zlomenina by byla podstatně horší.

Krev jsem zastavil, ale náladu mi to nepřidalo. Vybavil se mi před očima příběh ruského letce Maresjeva, který se navzdory zraněným nohám plazil tři týdny ke svým, než ho zachránili. Obě nohy mu sice uřízli, ale skvělý sovětský člověk se navzdory tomu vrátil do pilotní kabiny a do konce války stačil i beznohý sestřelit několik německých letadel. Celkem jich díky němu Luftwaffe ztratila jedenáct. Čtyři do havarie a sedm po návratu.

Alexej Petrovič Maresjev (1944 - Wiki rus)

Alexej Petrovič Maresjev
(1944 - Wiki rus)

Ve škole jsem tu knihu četl. Učitelé »dobrovolně povinně« vynášeli do nebes »opravdového sovětského člověka« Maresjeva a přitom z druhé strany zatajili příběh jiného beznohého stíhače, Angličana Douglase Badera. Byl na počet sestřelených letadel dvojnásob úspěšný, jenže to nebyl »opravdový sovětský člověk«, takže o něm učitelé v českých školách ani nekvikli.

Ačkoliv - jak kdo. Měl jsem štěstí na učitele, kteří nebyli jednostranní a o Baderovi nám vyprávěli. Pochopitelně to nebyla ruštinářka, ale fyzikář. Bader byl zajímavější než Maresjev. Už jako beznohého ho sestřelili nad Francií, ke vší smůle se mu v kabině zaklínily protézy, takže vyskočil bez nich. Pochopitelně daleko neutekl, ale Němci ho uznali za hrdinu a povolili, aby mu organizace Červený kříž do zajateckého tábora dodala protézy.

Sir Douglas Robert Steuart Bader 1940 (Wiki eng)

Sir Douglas Robert Steuart Bader 1940 (Wiki eng)

A co Bader? Jakmile měl protézy, organizoval hromadný útěk ze zajateckého tábora. Jenže to nebyl »opravdový sovětský člověk«. V Čechách se pak stal Maresjev objektem až nechutných vtipů - jedno ani druhé není správné, ale spravedlnost u nás už dlouho nevládne...

Jenže zlomená noha v pustině je vždy důvod k obavám. Ani na Zemi to nemusí dopadnout dobře, natož ve vesmíru! Kdyby mi za těchto okolností bylo do smíchu, byl by to neklamný příznak šílenství. Co budu dělat? Zůstat ležet, zavřít oči a doufat, že už to nebude trvat dlouho? Ba ne! Musím se vzchopit, i když - co bych si namlouval - šance na přežití poskočily směrem k nule. Vlastně mě mohli zachránit jen vládci mezihvězdného tunelu. Jenže tady mě zcela jistě hledat nebudou. Takže můj poslední úkol v tomto světě, který má smysl, je vrátit se k portálu. Je to přece pouhých pět kilometrů! I když na těch pěti kilometrech mám jedinečnou příležitost vžít se do kůže ruského pilota Maresjeva.

Mám tedy skvělou možnost posoudit, zda to bylo či nebylo hrdinství. Pokud to ovšem přežiji. Což - proč si to nepřiznat - vůbec není jisté.

Naděje umírá poslední...


Musím potvrdit, že Maresjev byl hrdina.

A to jsem se plazil s jednou zlomenou nohou sotva dva kilometry, kdežto Maresjev údajně desetkrát víc!

K portálu jsem dorazil jako pápěrka. Vyčerpaný, hladový, žíznivý a navíc zraněný. To už nebylo zralé na panikaření, to bylo zralé na rezignaci. Dovlekl jsem se k portálu, stranou ležícím půl milionem českých ve zlatě jsem opět marně zabušil na kamennou bránu a když se ani teď neotevřela, složil jsem se bez jakéhokoliv elánu a vlastně i bez naděje. Uvědomil jsem si další jev, který mi vůbec nehrál. Kolik hodin se plácám ve zdejším hromském světě? Přitom je tu stále stejné světlo. Oblohu kryjí mraky, slunce není vidět, ale vždyť by měl být dávno soumrak!

Podíval jsem se na hodinky. Na Zemi v Čechách je půlnoc.

Rozhodl jsem se nebádat o tom a nechat to koňům, mají na to větší hlavy. Světlo v tomto světě může mít asi tak milion příčin a každá by to vysvětlovala. První - den tu trvá déle než na Zemi, takže do setmění je ještě ...ať prohádám, třeba přes padesát hodin času.

Tolik zajisté nevydržím. Navzdory beznadějnému postavení bych se měl snažit usnout. Jsem tady opravdu nepřehlédnutelný a až sem vládci tunelu přijdou, však oni mě vzbudí.

Problém byl, že přímo u skály byla půda ledová, to by bylo o nachlazení, léto - neléto. Musel jsem se uložit dál, nejlépe až na okraj řepovrbového lesa. I když jsem čekal, že po tak hromském dnu neusnu, opět jsem se zmýlil.

Usnul jsem jako na povel...


Vzbudil jsem se pořád ještě za světla, ale hodinky mi řekly, že jsem spal dvanáct hodin. Ne, nebylo to čtyřiadvacet hodin, jak jsem si pro jistotu ihned zkontroloval na mobilu.

Světlo bylo pořád stejné. Vzpomněl jsem si na své vlastní včerejší úvahy o milionu možných příčin. Třeba - jsme poblíž pólu a je léto, takže tu jsou polární »bílé noci«. Druhá možnost: odlišný sklon zemské osy, takže je tu půl roku den a půl roku noc. Třetí - tento svět se nachází ve hvězdné soustavě dvojhvězdy, které jsou vůči němu právě na opačné straně, takže jedna přebírá roli slunce od druhé a spravedlivě se v ní střídají. Anebo čtvrtá, nacházíme se v centru galaxie, kde je hvězd tolik, že je obloha trvale přesvícená a tmavá noc zde prostě neexistuje. Možností by bylo víc, bohužel obloha je pořád pokrytá mraky a pravdu se asi jen tak nedozvím. I když se přiznám, kosmologické problémy bych řešil až na bůhvíjakém místě, mám přednější starosti. Třeba kde seženu vodu a později i něco k jídlu.

Při mém zuboženém stavu se už víc dělat nedalo. Jestli za mnou nepřijde záchrana, zahynu krutou žízní.

Bohužel, zdálo se to až moc reálné.


V době, kdy jsem procházel tunelem, mě poháněla čirá zvědavost. Ten klukovský »duch průzkumníka« je snad v každém z nás, bez ohledu na věk i pohlaví. Jenže se ukázalo, že svět za tunelem není vlídný jako náš. Lépe řečeno, je pro nás neznámý. A Neznámo budí často hrůzu. A někdy právem.

Mohl bych teď sloužit jako příklad fyzické trosky. Jak málo stačí, aby se člověk změnil v ruinu! Hodinky i mobil trvaly na tom, že jsem v neznámém cizím světě strávil pouhé dva dny. Na Zemi už jistě běží pátrací akce, jako vždy, když se ztratí člověk. Tady se o mě nikdo nezajímá. Nikomu tady nechybím. A stačilo málo - jeden pitomý úraz. To, co je na Zemi prkotina.

Co teď? Se zlomenou nohou padá možnost hledání pomoci. Mohu dělat prakticky jen jedno - trpělivě čekat u portálu, jestli se přece jen neobjeví jeho vládci. Jsou moje poslední naděje. I když - možné je všechno. Proč by mi měli pomáhat? Kdo na Zemi objeví tajemství Mafie, dočká se při přistižení nanejvýš kulky. Záleží i na tom, zda jsou zdejší vládci lidumilové nebo bestie. Ale řekl bych, že mi v obou případech pomohou. Buď mě zachrání před nevyhnutelnou smrtí, anebo ji urychlí. V mé situaci se dá chápat jako pomoc oboje.

I když bych dal přednost tomu prvnímu...


Říká se, že neustálé světlo lidem sice vadí, ale dá se na to zvyknout. Své o tom vědí obyvatelé žijící za polárním kruhem, v Rusku, v Kanadě i na Aljašce. Bílé noci jsou tu každé léto.

Dumání o příčině zdejšího nekončícího dne mě už přešlo. Nebylo to podstatné. Měl jsem jiný problém. Jak jsem se zmínil, Čertova vrata jsou nejstudenější objekt široko daleko. Spát tady jen tak na zemi mohlo skončit zápalem plic. Jenže podle mě to bylo menší nebezpečí než prošvihnout vládce brány. Ustlal jsem si proto přímo u skalní stěny. Vzduch tu byl teplejší než půda, svlékl jsem proto bundu a lehl si na ni, aby mě izolovala od mrazivé půdy. Nic jiného mi ani nezbývalo. Člověk bez spánku vydrží jen krátce i kdyby mu šlo o krk.

Ve starověkém eposu zatoužil Gilgaméš po nesmrtelnosti a vyzval samu smrt na souboj. Smrt se ale vyprovokovat nedala.

„Zkus zápasit s mým mladším bratrem Spánkem,“ odkázala ho. „Když zvítězíš, rozdej si to se mnou.“

Gilgaméš však souboj se Spánkem hanebně prohrál a včas pochopil, že člověk je přece jen příliš slabý.

Bránil jsem se spánku poměrně dlouho, ale podlehl jsem mu a usnul jsem .

Nejsem Gilgaméš...

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32