Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bublina

Probudil jsem se tentokrát chladem.

Čekal jsem to, z portálu zima přímo čiší. Na Zemi je léto, ale tady? Čerti vědí!

Postavil jsem se na zdravou nohu, opřel se zády o portál, rychle si oblékl bundu a rozvažoval jsem. Na jedné noze dlouho stát nevydržím, ale vertikální poloha člověku přece jen dodává lidskou hrdost. Proto také všichni tyrani vyžadují, aby před nimi poddaní klečeli a klaněli se jim, nejlépe až k zemi, jak je to ve staroruských pohádkách. Muslimové si v tom podřízeném klanění libují dodnes a považují to za jediné správné. Mají to složitější s orientací hlav k Mekce a když je modlení zastihne v kroužícím letadle, mají obzvlášť smůlu.

Abych se zabavil, vytáhl jsem mobil. Fungoval, baterie se nevybily, ale ukazatel signálu byl pořád na nule. Aby ne, signál sem nepronikne. Ledaže - napadlo mě, že by prošel otevřeným tunelem, pokud tunel - a zejména jeho blány - umožňují šíření radiových vln. Co kdybych ženě poslal SMS-zprávu? Až se tunel otevře, zpráva projde.

Naštěstí mě hned napadlo, že by to byla hloupost.

Dalo by se pochybovat i o průchodnosti radiových vln těmi blánami, potíž by byla jiná. Co udělá mobil, když se mu nepodaří zprávu odeslat? Zkusí to znovu a to tak dlouho, až mu nejbližší retranslačka potvrdí příjem. Nebo se nevybijí baterie. Jenže právě o to jde. Dokud mobil funguje, může aspoň fotit. Až se baterky vybijí, bude konec. Fotografie se uchovávají ve flash-paměti, ta je uchová i bez proudu. Ale neměl bych baterky zbytečně pokoušet.

Raději jsem zhasl obrazovku a uložil mobil do pouzdra. Kvůli bateriím jsem odvrhl i chuť zahrát si nějakou hru. Vždyť ani nevím, které hry v tom jsou!

Náhle jsem zpozorněl při spatření něčeho, co mě napružilo. Nad lesem řepovrb či vrbořep se vznášela velká barevná bublina jako z obřího bublifuku. Její povrch hrál duhovými barvami, jak se na bubliny sluší, jenže vnitřek byl mléčně bílý. Vzpomněl jsem si, kdy jsem to viděl naposledy. Otec nám dětem dělal pro zábavu bubliny naplněné cigaretovým kouřem. Byly těžší než obyčejné, klesaly rychle k zemi, při dopadu se rozprskly a osvobozený kouř vytvářel dojem výbuchu. Jako kluci jsme tomu říkali »bublinové bombardování«. Teď jedna taková bublina, ovšem přinejmenším dvoumetrová, plula nad lesem řepovrb a mířila přímo ke mně.

Neočekával jsem uvnitř cigaretový kouř. Mohlo to být opět cokoliv, v cizím světě se nesmím divit ničemu, ale jedno bylo přece jen nejpravděpodobnější.

Vládci bran!


Začal jsem na jedné noze poskakovat, v rychlosti jsem si svlékl i bundu, abych měl čím mávat, zkrátka jsem se snažil na sebe upoutat pozornost.

Až jsem si vzpomněl na vtip, jak se cestující na palubě parníku ptají kapitána, proč ten chlap na břehu pustého ostrova skáče a mává rukama? Kapitán to nevěděl, ale ujistil pasažéry, že ten chlapík tak vyvádí pokaždé když plují kolem. Nenapadlo ho ale poslat pro něho člun. Chudák trosečník!

Tady se ale nezdálo, že mě nechají poskakovat bez odezvy. Bublina se snášela blíž a blíž. Byla pořád bílá jako plná mléka, ale nebylo to způsobené cigaretovým kouřem uvnitř. Ten přece jen vypadá jinak.

Konečně doplula až ke mně a dotkla se země. V té chvíli se bleskově stáhla dozadu a přede mnou stál chlap v červeném obleku, podobnému římským tógám.

»Co tu děláš, hlupáku?« oslovil mě.

Nebylo to česky, dokonce ani nemluvil, vyvstávalo mi to přímo v hlavě, ale rozuměl jsem mu. Zkusil jsem mu odpovědět, ale chlap v červeném na lidskou řeč nereagoval. Snažil jsem se mu tedy naznačit, že jsem přišel tunelem, ale bylo mu to zřejmé i beze mne. Chvíli si mě prohlížel, pak si vzdychl.

»Někdo zase nechal otevřený gehur... a zase nám sem vlezl nějaký gavalaguj... a můžu jim to říkat tisíckrát, je to marný...«

Snažil jsem se mu aspoň naznačit, že bych se rád vrátil. Stačí, když mi otevře tunel. Zdálo se mi, že mi dokonce rozumí, ale k otevření hvězdné brány se neměl.

»No jo, chápu,« komentoval mou snahu. »Gavalag vlezl do pasti a rád by ven, co? Jenže to není snadné, jak si to gavalag představuje.«

„Proč?“ vyhrkl jsem aniž mi došlo, že česká slova budou asi to poslední, co ten člověk chápe.

»Proč?« opakoval po mně - i když to neřekl česky a nejspíš i mou otázku jen uhodl, byla poměrně logická. »Protože známe ukecanost gavalagujů a nestojíme o přemisťování gehurů jinam. Není to jen tak.«

Pochopil jsem, že můj příchod do zdejšího světa pochopil spíš jako nežádoucí vpád než jako nešťastnou náhodu, ale tak to přece nebylo! Napadla mě oblíbená větička kluka z jednoho dětského filmu - kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem sem bejval nechodil. Věrně se na mou situaci hodila.

Snažil jsem se mu aspoň ukázat, že nejsem úplně v pořádku a potřebuji ošetření.

»No jo, to chce ošetřit,« rozhodl po chvilce. Nebyl až tak velká bestie, aby mě nechal trpět. A přímo za ním se objevila bílá bublina s měňavým barevným povrchem.

»Nasedej!« poručil mi.

Splnil bych to, vědět jak. Nerozhodně jsem se na něho mrkl, aby mi to nějak objasnil.

»Neznáš brual obořil se na mě. »Nikdy jsi na Boxduroy nebyl? Jestli to neznáš, zavrť hlavou!«

A naznačil zavrtění hlavou, jako je naše „ne-ne“.

Zavrtěl jsem hlavou, že to neznám.

»Myslel jsem si to!« ulevil si. »Další hlupák! Tak poslyš! Brual létá, ale musíš být uvnitř, chápeš? Opři se ramenem do jeho barevné stěny a ona tě pustí dovnitř!«

Bylo to celkem jasné a snažil jsem se vyhovět mu, i když jsem musel poskakovat po jedné noze. Promáčkl jsem se dovnitř jako nedávno skrz ty divné blány v tunelu. Bublina byla uvnitř úplně prázdná, měla tvar koule, jen dole byla trochu zploštělá. Stěny se zvenčí barevně leskly, avšak zevnitř byly průhledné. Pro jistotu jsem poskakoval po jedné noze co nejblíž středu. Jenže pak se dovnitř za mnou vmáčkl ten chlap a odsunul mě dozadu, až jsem dosedl na to průhledné nic. Naštěstí mě ven nepustilo.

»Taky se sem chci vejít!« osopil se na mě, nebral ohled ani na mou zlomenou nohu.

Zachází se mnou jako s vetřelcem, napadlo mě. Nejsem tu doma. I když mám přání vrátit se co nejdřív.

Mlčel jsem a sledoval, jak se bublina s námi zvedla vzhůru. Otočila se a prudce vzlétla nad les řepovrb před skálou. Připadal jsem si jako v nějaké počítačové hře. V některých hrách můžete běhat i skákat z desátého patra aniž pocítíte účinky setrvačnosti. Ani tady jsem necítil, jak jsme se rozjížděli. Průhlednou stěnou jsem pozoroval úžasnou rychlost, ale přitom jsem pořád seděl a nic mnou necloumalo. Jako by se okolí kolem nás jen promítalo a my jsme stáli na místě.

Krajina pod námi vypadala divoce. Střídaly se lesy, louky, kopce a hory, ale nikde žádná známka civilizace. Nikde domy ani chajdy, nikde žádné cesty. Konečně se před námi objevilo něco, co do divoké přírody očividně nepatřilo. Byl to shluk bublin, jako když dáte mýdlový roztok do hrnku a brčkem do toho usilovně foukáte, až se to podobá pohádce »Hrnečku vař«. Ležela tam halda dvoumetrových bílých bublin. Chlap přede mnou se ke mně ohlédl, ukázal na tu bílou bublinovou kupu a řekl jediné slovo.

»Pergivijo


Přistáli jsme přímo do jedné z mnoha bublin. Naše bublina se prostě vmáčkla dovnitř, vzápětí zmizela a stáli jsme v jiné bublině. Mě to postavilo na nohy - přesněji jen na tu jakž takž zdravou. Uvítal nás jiný chlap, také měl na sobě tógu, jenže střídavě hnědou a okrově žlutou.

»Co to máš?« obrátil se na toho co mě přivezl. Jen jsem hádal, kdo mluví, ani jeden neotevřel ústa, ale ani to nebyla řeč, prostě se mi to jen ozývalo v hlavě.

»Nějaký gavalag, sebral jsem ho u gehuru, nejspíš sem zabloudil. Cherypikii nezná, ale to ti snad vadit nebude. Kolikrát vám mám pořád opakovat, ať gehury pořádně za sebou zavíráte? Přivezl jsem ho, dělej s ním co chceš,« řekl můj zachránce.

»No jo, já vím...« očividně si vzdychl zdejší chlap. »Nech mi ho tady!«

Můj zachránce se vzápětí obalil měňavou blánou a zmizel i s ní skrz průhlednou stěnu bubliny. Ten zdejší se obrátil ke mně.

„Mám tě tedy na starosti,“ řekl stejným způsobem.

Mlčel jsem.

»Zvědavost se nevyplácí!“ ujistil mě, když ztratil naději, že mu odpovím. „Proč jsi lezl do té díry? Počkat - prý neumíš naši cherypikii, tou musíme začít. Vezmi si tohle, nekousej to a klidně to spolkni!«

Podal mi kuličku podobnou brčálově zelené borůvce. Tu bych měl spolknout? Vypadala ale nezralá a váhal jsem.

»Nemudruj nad tím a spolkni to!« poručil mi méně vlídně.

Jed to nebude, uvažoval jsem, kdyby se mě chtěli zbavit, nechali by mě u té skály.

A odhodlaně jsem kuličku spolkl.

»Tak vidíš - nebolelo to!« řekl spokojeně. »Teď si chvíli počkáme. Máš nějaké přání? Zkusím hádat. Potřebuješ vodu? Tu ti dám hned. Jídlo... to už nejde tak rychle, ale chvilku to jistě vydržíš. Co ještě?«

Naznačil jsem mu, že musím stát na jedné noze, neboť mám druhou zraněnou.

»Kde jsi přišel ke zranění?« pochopil, ale byla to řečnická otázka, odpověď asi neočekával.

Pochopil to a s účastí si ji prohlédl. Muselo se to v ní přímo hemžit červy, jen si povzdychl.

»Kdepak jsi vzal žarzu zeptal se, ačkoliv nemohl čekat odpověď. »Ve vašem světě je máte taky?«

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

»Ta havěť je snad rozlezlá všude,« utěšoval mě.

»Poslyš, vy neznáte ovrósje hádal. »Nač se ptám, když se ti nic nehojí! Měl by ti všechny rány ošetřit.«

Podal mi další kuličku, tentokrát spíš fazolku. Byla čistě bílá a působila spíš jako nějaký lék, nepotřeboval jsem dlouhého přemlouvání, abych to spolkl.

»Teď se víc dělat nedá, počkáme,« oznámil mi a podal mi dvě věci. Jedna se nápadně podobala štangli salámu a druhá podlouhlému dětskému nafukovacímu balonku plnému vody.

»Tohle se kouše, zuby máš,« ukázal mi na štangli salámu. »To druhé je natlakovaný vak s vodou, uzávěr má na konci, stačí stisknout zuby a pít. A sedni si, ať nestojíš na jedné noze!«

Udiveně jsem se rozhlédl, na co si mám v prázdné bublině sednout, ale za mnou bylo něco průhledného, co jsem rozeznal po hmatu jako neviditelné měkké křeslo. Přesně to jsem potřeboval! Posadil jsem se opatrně, bylo poddajné, nicméně mě uneslo. Pak jsem chvilku zápasil s uzávěrem vody, ale přišel jsem na to a pořádně jsem se napil. To mi vážně nejvíc chybělo. A nepohrdl jsem ani salámem. Chutnal jako opepřený rohlík, ale jíst se dal.

Mimozemšťan se proti mně také posadil. Prohlížel si mě, já jeho taky. Přitom jsem pomalu jedl a občas jsem se napil.

»No, podle mého odhadu můžeš začít počítat,« porušil ticho mimozemšťan. Vlastně neporušil, jeho řeč mi vyvstávala v hlavě, i když v bublině bylo dál ticho, že bych slyšel špendlík upadnout.

»Ukaž mi ruku!« natáhl ke mně svoji.

Vyhověl jsem mu a chvíli jsme seděli s nataženýma rukama proti sobě. Přitom jsem si všiml, že má na ruce jen čtyři prsty. Palec měl jako lidé proti ostatním prstům, jenže ty měl jen tři. Nebylo to úrazem, žádný prst mu nechyběl, měl jich prostě míň.

»Odpočítej mi prsty na své ruce!« požadoval.

Začal jsem tedy počítat: „Jeden, dva, tři...“

»Ne nahlas!« zarazil mě. »Pro sebe!«

Začal jsem znovu: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět...“

Při prsteníčku mi v hlavě luplo a najednou jsem se slyšel nahlas. Neotevřel jsem ústa, prostě mi to vyšlo rovnou z hlavy.

»No vida, telepatii už ovládáš, můžeme si tedy popovídat,« pochvaloval si mimozemšťan. »Můžeš mi říkat Blizgůt, sižul Blizgůt. Máte snad také nějaká jména?«

»Tak tohle je telepatie pomyslel jsem si a opět mi to šlo z hlavy jako kdybych to vyslovil.

»Ovšem,« souhlasil Blizgůt a stáhl čtyřprstou ruku zpět. »Cherypikie se v pořádku usadilo a jistě sám vnímáš, jak pracuje. Chce to ještě trochu cviku, ale vsjaruvó ti jde a abchré se naučíš taky. Bez telepatie bys byl u nás ztracený.«

Takže umím telepatii? Jak to dokázal, nevím, nikdy jsem nic takového neovládal, ale teď mi to najednou jde, došlo mi

»Umíš telepatii, můžeme si popovídat,« řekl mimozemšťan. »Opakuji, jmenuji se sižul Blizgůt. Máte snad také jména?«

Představil jsem se mu.

»Jak ses vlastně do Boxduroy dostal? Boxduroy je náš svět, jestli to ještě nevíš. Co si z toho pamatuješ? Nic mi nezatajuj, je to důležité pro nás oba.«

Vypověděl jsem mu tedy, jak jsem se šel projít do lesa, abych si osvěžil dětské vzpomínky, přitom jsem si zopakoval dětskou říkanku u kamenných vrat, jenže ta vrata mi nekladla odpor jako jindy, takže jsem se propadl do tunelu... a zajímalo mě, kam to vede...

»Takže zvědavost?« upřesňoval si Blizgůt.

»Tak nějak,« souhlasil jsem.

»To máš tedy smůlu,« politoval mě. »Zvědavost je ovšem omluvitelná, ale když už ses k nám dostal, nemůžeme tě jen tak vrátit zpátky. Ne že by to nešlo, otevřít gehur je maličkost, ale je to proti našim pravidlům. Nesmíš se divit, pravidla jsme vytvořili po špatných zkušenostech.«

Přikývl jsem, že to chápu.

»Poslyš, protesty neuznávám,« řekl Blizgůt rázně. »Naše prastará, ověřená pravidla nezměníš.«

»Vždyť neprotestuji,« namítl jsem.

Tím se ukázalo, že přikývnutí znamená »Ne« a zavrtění hlavou do stran »Ano«. Obráceně než u nás na Zemi. I když - někde to i na Zemi mají naopak, tuším v Bulharsku, nebo tak... ti by to tady měli lehčí. Musím si na to dávat pozor.

»Musím zajistit, aby někdo bezpečně zavřel gehur, tam co tě našli.« Blizgůt se krátce zasnil a po chvilce dodal. »Vorga už tam letí.«

Zřejmě to zajišťoval telepaticky s někým jiným. Co nebo kdo je to Vorga? Zajímavé bylo, jak mi telepatie překládala slova do češtiny - vlastně ne, bylo to jinak. Pojmy známé i v češtině mi v hlavě vyvstávaly tak srozumitelně, jako bych je slyšel - pardon, vnímal - česky. Pojmy v češtině neznámé mi bohužel vyvstávaly v původní nepřeložené podobě. Odhadoval jsem, že »Vorga« je jméno. Mohla by to být i funkce, ale osobu častěji určuje jméno. Když na Zemi uslyšíte »Major to zařídí«, může to být jméno, ale v Čechách to bude policejní nebo vojenská hodnost. »Náměstek to zařídí« může znamenat buď jméno nebo funkci, náměstků jako funkcí je ale rozhodně víc než Náměstků jako příjmení.

»Podíváme se, čím se váš druh živí,« pokračoval Blizgůt, jako kdyby postupoval podle nějakého pevného plánu. Řeč, dotaz na způsob příchodu, uzavření tunelu, aby sem nemohli další. A teď je na řadě jídlo.

Potvrdil jsem mu, že se jako všežravci živíme rostlinnou i živočišnou potravou.

»To víme,« ujistil mě. »Základní výzkumy vašeho druhu skončily už dávno. Proto víme i o vašich potravních skupinách. Máte jich víc. Některé jedí maso zvířat, jiné maso odmítají ze zásady, další se vyhýbají jen určitým druhům. Uznávám to, ale a nechci tě nutit do něčeho, co bys u vás rozhodně nejedl.«

»To je pravda,« připustil jsem. »I u nás jsou různé skupiny. Vegetariáni nejedí maso, muslimové nejedí jen vepřové.«

»Co nejíš ty?« obrátil se na mě.

Málem jsem mu odpověděl, že jím úplně všechno, ale včas jsem se zarazil. Vždyť jím jen to, co se jí u nás v Čechách! Jíme i maso a vepřové je dokonce naše oblíbené, ale spoustu pokrmů nejíme. O pečení a pojídání veverek vím od Boženy Němcové, kde se i babička hladových Kudrnů štítila. Hady v Čechách jedli jen za Třicetileté války a v některých pohádkách, ovšem král ze Zlatovlásky vydával očarovaného hada za rybu. Proč ne, úhoř je ryba, ale vypadá jako had. Z hlodavců neodmítnu zajíce, králíky, ale nejím nejčastější hlodavce - myši a potkany. Při pohledu na olepenou mucholapku - ne, děkuji.

To jsou ostatně dvě nejdůležitější arabská slova pro turisty v arabských zemích. »La, šukrán«, česky »Ne, děkuji«. Musíte se včas naučit říkat NE, jinak vám ochotně prodají i váš vlastní stín. Anebo vaše vlastní boty, když si je dost nehlídáte. Takže všechno nejím, jenže jak to říci? Zkusil jsem o tom přemýšlet - telepatie to snad zmákne.

»Nejíme hmyz...« uvažoval jsem. Telepatie neprotestovala a zdá se, že to Blizgůt pochopil. Hmyz tu zřejmě je, proto telepatie pojem správně přetlumočila. Nejsem si jistý, zda zdejší telepatie zná zástupce pozemské fauny. Jestlipak tu mají i netopýry nebo ježky?

»Moment...« přerušil Blizgůt mé úvahy. »To může být ono... jo, zkusím to... Poslyš, radil jsem se právě s naším znalcem Benuru. Tvrdí, že váš druh jí skoro všechno, hlavně když není poznat, z čeho jídlo pochází. Souhlasíš?«

Přikývl jsem. Vlastně - zavrtěl jsem hlavou, že ano a že souhlasím. Nakonec - ten první salám nepatřil mezi eklhaft jídla. Filtrovaná pasta z pavouků může chutnat, pokud v ní nepoznáte pavoučí nohy. Co oči nevidí, to srdce nebolí, praví naše české přísloví. Zatím jsem si nemohl stěžovat.

Poskytli mi vodu i jídlo, asi mě nechtějí likvidovat jakožto vetřelce. Jen mě nechtějí pustit zpátky. Jestli se o mě budou starat, vydržím to tu.

A ještě jedno musím přiznat. Nohu mi spravili tak rychle, jak jsem ani nečekal. A přitom mi s ní nic nedělali, ničeho jsem si nevšiml. Prostě mě večer můj hostitel Blizgůt požádal, abych se zkusil na zlomenou nohu postavit - a šlo to. Ráno už jsem málem nevěděl, kterou jsem měl zlomenou. Rychle mi zmizely i všechny rány a oděrky. Na místě nejhlubší rány jsem měl druhý den jen červenou jizvu, ale ráno třetího dne zmizela i ta.

Jak se říká u nás - kdo umí, umí.

Takže - uvidím.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32