Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Studium

Sižul Blizgůt mě učil podle zdejších měřítek pouze základy. Naučil mě zacházet s nejčastějšími prostředky jejich civilizace. U nás by tomu odpovídalo něco mezi mateřskou školou a prvním stupněm základní školy.

Zajímavé bylo použití daraseva. Podobá se našim televizím nebo počítačům, až na to, že jeho obrazovka není hmotná. Prostě se před vámi rozprostře jako velký televizor, případně obrovský monitor počítače a ukazuje obrázky. Pěkně na dosah, můžete přitom být v houpacím křesle, pak se houpe s vámi. Nejvíc se od naší televize liší obsahem, více se podobá počítačům, kde si sami určujete, co chcete vidět a co vás zajímá.

Samostatnou kapitolou je liziklit. Tahle hračka se už začíná prosazovat i na Zemi, jen je tam zatím příliš humpolácká. Říkáme jim drony, létající strojky, nesoucí kameru, která přenáší obraz na dálku na obrazovku operátora, jak se říká jejich pilotům, co sedí u ovladače a řídí jak let, tak i záběry kamer. A jak jinak, lidé větší drony zneužívají k zabíjení lidí. To se u Boxduroyských liziklitů neděje, ty slouží výhradně mírovým účelům, jak bychom řekli na Zemi. Zajímavé je, že slovo »mír« neumí telepatie do pojmořeči přeložit, musel jsem to slovo Blizgůtovi opsat jako stav-kdy-není-zabíjení-lidí. Téměř stejně dlouhý opis, stav-kdy-se-lidé-zabíjejí řekneme rovněž jedním slovem - »válka«. Na Boxduroy ta slova neznají, jen opisy. A používají je jen průzkumníci.

Zeptal jsem se Blizgůta, jak se vlastně domlouval na Zemi. A proč se tak nedomluvil se mnou? Jak může mezi lidmi vypadat nenápadně, když nezná jejich řeč?

»Na to máme vademecum odvětil mi. Kupodivu mi to telepatie přeložila - i když vademecum není česky ale latinsky a může mít víc významů. Třeba »příručka«, »slovník«, ale třeba také »klíč k určování rostlin«.

Blizgůt mi vysvětlil, že zdejší vademecum je nepatrný červ, který vleze člověku do hlavy, napojí se na centrum řeči a slova z vnějšího jazyka překládá do telepatické náhrady a naopak.

»Fuj, to bych nesnesl!« otřásl jsem se při pomyšlení, že bych měl v hlavě nějakého červa. „To bych radši zůstal němý!“

»Máš v hlavě cherypikii, která ti zajišťuje telepatii. To je přece taky červ - a nevadí ti!« překvapil mě Blizgůt. »Sám jsem ti dával vajíčko a zdůraznil jsem, abys ho spolkl bez rozkousání!«

Tím mě ovšem parádně zaskočil.

»Takže telepatie je vlastně červík někde v mozku? A co když mi sežere mozek?« strachoval jsem se.

»To u našich supujgódů nehrozí,« ujistil mě. »Jsou to víc symbionti než čistí parazité. Napojují se obvykle na nějakou cévu a živí se naší krví, ale nerozmnožují se a jejich přínos je vždycky podstatně vyšší než škody.«

»Ale co tamti červi... ti žarzu...« namítl jsem. »Měl jsem nepříjemný dojem, že mě sežerou!«

»Jó, to jsou praví škůdci paraziti,« přitakal Blizgůt. »Však je hubíme, kde na ně přijdeme. Na Boxduroy už nežijí, jen občas sem projdou z barbarských světů.«

»Takže ti... cherypiki... neškodí?«

»Posuď to sám. Bez nich bys tu byl němý. Ničemu bys nerozuměl, nemohl by ses nikoho ani na nic zeptat. Nestojí to za nepatrnou kapku krve denně, které si ani nevšimneš, neboť se to odehraje mimo tvou vůli? A to máš v sobě i dalšího supujgóda - ovrósje, který žije ve tvém střevě, stále porovnává stav tvého organizmu s obrazem dědičnosti a když zjistí nějakou změnu, stará se, aby zmizela.«

»Cože?« zděsil jsem se. »Další červ?«

»Ano, máš v sobě už dva,« ujistil mě. »Dal jsem ti je, aby ti sloužili. Cherypiki zajišťuje telepatii, ovrósje se stará o tvé tělo. Díky ovrósje se ti hojí všechny rány, prakticky nestárneš a žádná nemoc ti nehrozí.«

»A vy máte ty... ovrósje... aby pomáhaly i lidem ze Země?«

»Ovrósje jsou univerzální,« ujistil mě. »Přizpůsobí se a pak slouží kterémukoliv hostiteli. Navíc rozeznají užitečné supujgódy od škodlivých parazitů. Ty hubí, ale naše nechávají.«

»Hubily by i ty žarzu

»Ty se naneštěstí naučily vydávat za užitečné supijgódy, takže proti nim ovrósje nezasahují,« vzdychl si Blizgůt. »Naštěstí jsou ojedinělou výjimkou. Ale tím víc je hubíme, aby se nešířili a nemodifikovali.«

»Takže rychlé hojení je dílo ovrósje přeptal jsem se pro jistotu. To opravdu nebylo marné! Kromě toho jsem si všiml, že mi z obličeje zmizela malá bradavice. Že by to bylo díky ovrósje?

»Sám si to můžeš srovnat!« vybídl mě. »Předtím se ti nic nehojilo, ale jakmile se ovrósje usadil, rány rychle zmizely.«

Měl pravdu. Takže zdejší červi jsou jen šikovní pomocníci. Spravili mi i zlomenou nohu. Nešlo by je rozšířit i na Zemi?

Uvidíme!


Požádal jsem Blizgůta, aby mi ukázal vademecum. Ne toho červa, ale jak se projevuje.

»To funguje jen pro řeč,« vymlouval se, ale slíbil mi vyzkoušet to později. »Až se zase sejdeme!«

Dokud jsme spolu ...telepatili nebo telefonovali? na dálku, předvést mi to nemohl. Vademecum je jen pro hlasovou řeč.

Trochu odbočím. Při našem dalším setkání mě hezky nahlas vítal: „Sprechen sie deutsch? Das ist möglich...“

»To jste ale nebyl v Čechách,« přerušil jsem ho. »Tuhle řeč neznám.«

»Tak přece mluví lidé nedaleko místa, odkud jsi k nám přišel,« namítl už opět telepaticky.

»Je to možná jen kousek, ale žije tam jiný národ a má i jinou řeč.«

»Proto jsem zpočátku nerozuměl!« souhlasil. »Máte neskutečně mnoho řečí! V pravěku jsme měli jen dvě, ale pak jsme je sjednotili.«

A pravěk říkali době před čtvrtmilionem let...

Vrátím se teď nakrátko k liziklitům. Průzkumníci mají ty malé kamery vylepšené o ptačí křídla, takže se podobají našim drobným ptákům. Kdo si všimne vznášejícího se skřivánka, hbité vlaštovky a poskakujícího vrabce? Bez kamufláže je to kulička podobná oku o průměru tří milimetrů, vznášející se podle přání majitele. Tím je ten, kdo požádá o jeho vytvoření. Vytvořím si liziklit a je můj. Řídím ho jen já a obraz mi posílá na obrovskou obrazovku přede mne. Až ho nebudu potřebovat, rozplyne se.

Výlety po Boxduroy se dají podnikat buď pěšky, bublinou brual, nebo pomocí liziklitů aniž člověk vstane ze svého křesla. Případně kombinovaně. Liziklitem obhlédnout cíl cesty, bublinou brual doletět co nejblíž, po přistání si dát buď chvíli pochodu nebo lezení po skalách a úplně nakonec - příjemně utahaný - vsednout do brualu a odletět domů.

Domů? Řekněme - do mého fepriti, kde si poručím večeři, pak postel, zatemnění a klid.

Dobrou noc!


Od sižula Blizgůta si mě převzal sižul Dechnakar.

„Měl jsi zájem o naše červíky supujgódy!“ sdělil mi účel svého příchodu, jakmile jsme se seznámili.

„Zajímalo mě jen, co je to zač,“ upřesňoval jsem, že můj zájem končil výčtem jejich funkcí.

Jako vždy jsem se přepočítal. Když jsem se začal vyptávat na supujgódy, Blizgůt mi ihned opatřil učitele - odborníka na tyto červy. Ani jsem mu nestačil vymluvit, že o další podrobnosti nestojím a červů všech druhů se štítím. Sižul Dechnakar zaplesal, že má nového žáka, a hned se mnou začal výuku. Vytáčky byly marné, musel jsem se učit červy. Jen nevím, jak to Dechnakar dělal, že se mi již po první vyučovací hodině začali »supujgódi« líbit. Možná mě nějak ovlivňoval podprahově, zkrátka se mi to zalíbilo a vrhl jsem se na to. I když se to nezdá, je to zajímavý obor. A může se mi to hodit, až se, jak mi tu Blizgůt naznačil, vrátím na Zem.

Co kdybych tam ty červy začal rozšiřovat já?

Na Zemi je plno parazitických červů. Někteří nebezpeční, jiní skoro nevinní. Mohou člověka zabít, způsobit mu problémy, ale o některých ani nevíme a má je v sobě každý druhý. Což to konečně postavit na vědecký základ?

Blizgůt mi tvrdil, že díky červíku ovrósje nebudu stárnout, jenže to nebylo přesné. Ovrósje se snaží uvést každý organizmus do stavu podle DNA. To ale není současný stav, kdy už je člověk dýchavičný napůl invalida, který má před sebou jen perspektivu standardní urny. Ovrósje se snaží nastavit optimální stav, nejlepší jak se člověk může cítit. A to je, říkejte si co chcete, opravdové mládí tak do třiceti let, ještě v plné síle a bez plejády nemocí.

Má to snad jen jednu nepříjemnou stránku. Člověku při tom postupně vypadají všechny zuby. Ale ne jako je to běžné, kdy pak člověk den co den nasazuje umělý chrup, který večer dává na noc do skleničky. Spíš se to podobá výměně dětských mléčných zubů za trvalé. Zubům se prostě odspodu rozpustí kořeny, takže se i na slabý tlak vyvrátí, jenže pod nimi rostou další. Je jedno, že to jsou už třetí zuby. Obnoví se tak stav jarého mládí včetně úsměvu. No, je to nějakou dobu nepříjemné, ale stojí to za to utrpení, které je ostatně menší než zubařské nářadí, nejvíc vrtačka.

Na Zemi jsou lékaři velice prestižní povolání, tady je nikdo nepotřebuje. Na Boxduroy tedy nemají profesi lékaře ani zubaře. Jejich místo zaujali šlechtitelé supujgódů, ale to je profese jako každá jiná, lidé na nich nejsou závislí jako na Zemi na doktorech, takže si je nepředcházejí.

Fakt se mi tu začíná líbit!


Blizgůt mě pořád doučoval základy, Dechnakar mě péroval s červy, ale víc zdejších lidí jsem neviděl. Až jsem si Blizgůtovi postěžoval, že tu přece musí být plno jeho krajanů! To není nikdo zvědavý na bytost z jiného vesmíru?

„To bude asi těžké,“ zamyslel se. „Nikdo tady na vás není zvědavý. Věřím ti, že bys nás rád viděl víc, ale napadlo tě někdy, jestli ostatní sižulové chtějí vidět tebe?“

„Nejsou zvědaví?“ podivil jsem se.

„Ne,“ odvětil Blizgůt. „Přistěhovalci gavalagujové nejsou na Boxduroy vítáni. Rozuměj, už tady bylo víc lidí ze Země, ale máte hroznou pověst. Jednak se mezi sebou vraždíte na Zemi, pár vražd se dokonce odehrálo na Boxduroy a nediv se, o vrahy nikdo nestojí. V dnešní době jste tu jen tři. Objevili jste se ve zprávách, ale tím zájem o vás ustal. Až na nás, co se o vás zajímáme čistě z profese. Také za vás odpovídáme, že nebudete vraždit. Naštěstí jste od sebe dost vzdálení, tak se snad nezapíchnete.“

„Kdo je tu ze Země kromě mě?“ zajímal jsem se.

„Ještě dva,“ ujistil mě Blizgůt. „Jeden je podle řeči z Ruska, druhý z Francie. Chtěl bys je vidět?“

„Docela ano,“ souhlasil jsem.

„Pošlu tedy vzkaz jejich učitelům,“ slíbil Blizgůt. „Kdyby i oni měli zájem o setkání, můžeme to zařídit.“

„Jak se sem dostali ti dva?“ ptal jsem se.

„To ti řeknou sami, budou-li chtít,“ odkázal mě na jejich zájem či nezájem.

Blizgůt můj dotaz vyřídil rychle, nečekal jsem dlouho. Telepatie je pohotovější než mobily. Do deseti minut mi řekl výsledek. Gavalaguj ve Francii o kontakt nestojí, zato gavalaguj z Ruska by měl o setkání s krajanem zájem.

„Nediv se,“ vysvětloval mi to. „Co já vím, Francouz je tady na Boxduroy už pár století a dostal se sem v době, kdy ve Francii panovalo obrovské vraždění. Podařilo se mu jen tak tak uniknout gilotině - přiznám se, ani mně z toho nebylo dobře, když jsem se dozvěděl, co ten pojem znamená - a běda, když někdo před ním vysloví pojmy »volnost, rovnost a bratrství«! Je na ně alergický a nedivím se mu.“

Takže je tady z dob Francouzské revoluce, došlo mi. Pak se nedivím jeho alergii na ta slova. I my Češi dnes máme alergii na původně kladná slova. Dřívější vřelé slovo soudruh dnes spousta lidí používá jako nadávku, ačkoliv to původně nadávka nebyla. Je na tom vidět, jak se význam slov posouvá. Není to dávno, co byla v Praze nadávkou národnost Čech a dnes spousta lidí považuje za nadávku národnost Cikán. Pravda, často je za tím skrytá příčina. Buď namyšlenost těch, kdo nadávky používají, nebo chyby těch, kdo dávají k nadávání záminky.

Francouz tedy o kontakt se mnou nestojí. Je ze středověku, ani bychom si neměli o čem povídat. Jeho problémy nejsou mými a naopak. Tím víc jsem byl zvědavý na setkání s Rusem. Doufal jsem, že se domluvíme i bez telepatie. Ta usnadní porozumění, i když máme s Rusy blízký jazyk - klidně se přiznám, že jazyky jako francouzština a němčina jsou mou španělskou vesnicí a mám problém se všemi národnostmi kromě Čechů a Slováků.

„Můžeme se tam vypravit třeba hned,“ řekl Blizgůt.

„Tak poleťme!“ souhlasil jsem.


Let až kamsi pod Moskvu byl delší, ale nebylo to tak zlé. Brual se pilotoval sám. Když mu zadáte cíl vzdálenější než asi třicet kilometrů, stoupne do vyšší letové hladiny, zvýší rychlost, přestane reagovat na povely a jak mi Blizgůt vysvětlil, svěří se automatickému dispečinku, který vyloučí kolize s jinými brualy. Ve vyšší hladině je jich víc, pokud vezmu v úvahu, že mé bydliště fepriti je v málo lidnaté oblasti. Mělo to pro mě výhodu pro dlouhé procházky, kolem bylo víc přírody.

Sledovat mraky pod brualem mě bavilo jen chvilku. Raději jsem si přivolal obrazovku, požádal o liziklit, který se objevil hluboko pod brualem a prohlížel jsem si krajinu zblízka. Mělo to menší vadu - liziklit nevyvinul větší rychlost než vlaštovka, ani ne sto kilometrů v hodině, takže nestačil brualu, svištícího vysoko nad ním rychlostí tryskáče. Zanedlouho beznadějně zaostal, ale to mi nevadilo. Když jsem se nabažil obhlížení krajiny, liziklit jsem zrušil a požádal o nový opět pod brualem. To už bylo o několik set kilometrů dál a liziklit se mi objevil v úplně odlišné krajině.

Zeptal jsem se Blizgůta, proč nás nezvané návštěvníky drží tak daleko od sebe? „Nebylo by lepší ubytovat nás blíž? Třeba bychom se více navštěvovali.“

„To je přece jasné,“ odpověděl mi. „Každý zůstáváte poblíž gehuru, kudy jste k nám přišli. Můžete se navštěvovat dle vlastní chuti bez omezení, ale posuď sám, pro tři lidi nemá cenu vytvářet nějaká zvláštní pravidla.“

Naštěstí let brualu probíhal rychle, brzy jsme sestoupili do nižší letové hladiny a přistáli. Bylo to rychlejší než pozemskými letadly. Rychlost i výšku letu mají brualy srovnatelnou, ale žádný airbus vás nezaveze až na místo. U pozemské letecké dopravy nejvíc zdržuje doprava na letiště a z letiště. Brual je tedy kříženec airbusu a helikoptéry, s tím rozdílem, že ani helikoptéra nedokáže přistát kdekoliv a rozhodně ne až do pokoje.

Přistáli jsme do fepriti a zrušili brual. Čekala nás k mému překvapení - Ruska. Poměrně mladá, tak pětadvacet, možná třicet let, v tradičním ruském kroji s čelenkou.

„Dóbryj děň,“ přivítala nás. „Ja - Taťána Pavlovna Medova. Ščekino, gubernija Tula. Těpěr Boxduroj.“


Přiznám se, zůstal jsem civět. Blizgůt mě musel postrčit, abych se vzpamatoval a představil se.

„Dóbro pažálovať, sadítěs,“ vybídla nás s úsměvem.

Křesílka měla stejně průhledná jako všude. Rozsadila nás kolem kulatého průhledného stolečku, na kterém stál nefalšovaný starodávný ruský samovar a porcelánové čajové hrnečky, ruský chléb cihlového tvaru a pár mističek všeho možného. Kousky masa, miska červeného kaviáru, nakládané hříbky, pirožky, jako kdyby je dnes přivezla z Moskvy. Po tradičním ruském přivítání přešla na telepatii, ačkoliv bych jí rozuměl i kdyby mluvila rusky.

„Jste asi hodně mladý, že vypadáte tak staře,“ začala náš rozhovor trochu neobvyklým způsobem.

Chtěl jsem se ohradit, ale měla pravdu. Když člověk vypadá staře, je na Boxduroy teprve krátce. I když jsem se cítil o deset let mladší než při svém příchodu, ovrósje mě ještě nesrovnal do vzhledu, jaký odpovídá největšímu rozkvětu mládí. Navíc mi zde za dobu mého pobytu narostl plnovous. Sižulové vousy neměli, takže nepotřebovali holící nářadí. Vousy mi sice rostly černé a ne šedé, ale jakékoliv vousy člověka udělají starším než je. Taťána naopak vypadala mladě, což však mohlo mít dvojí příčinu. Buď je opravdu tak mladá, nebo je tu už dlouho.

„Nejsem tu ještě ani rok,“ ujistil jsem ji. „Dostal jsem se do Boxduroy víceméně nechtěně a teprve se seznamuji se zdejší civilizací. Jak dlouho jste tu vy?“

„Nesluší se ptát se ženy na věk,“ napomenula mě, až jsem se zastyděl. „Ale pro seznámení to bude nutné. Přišla jsem, když do Ruska vtrhla fašistická vojska. Později jsem se dozvěděla, že to Němci prohráli a zahnali jsme je do Berlína. Poslední novinky mám z doby, kdy u nás zemřel Stalin. Pomodlila jsem se za jeho duši upřímně - jen ať dostane v pekle hodně horký kotel!“

Trochu jsem se usmál.

„Koukám, moc jste ho nemilovala...“

„A měla bych? Za to, že mi muže Igora zabil, otce na Sibiř poslal a matku hladem utrápil? Jak se na to díváte vy?“

„Část Rusů dodnes Stalina a Lenina uznává jako vůdce,“ pokrčil jsem rameny. „Větší část je ale nemá ráda jako vy a my jinostranci je považujeme skoro za zločince.“

„Jenom?“ podívala se na mě tázavě. „Jaképak »skoro«, byli to zločinci. A celý jejich Sovět s nimi. Lidi hubili. Dodnes nás na Boxduroy za dravé šelmy považují! K jakému národu patříte vy?“

„Češi - jestli vám to něco říká,“ posloužil jsem jí.

Austrijáci!“ ohrnula nade mnou nos. „Taky jste hodně našich chlapců pobili, i když ještě za cara!“

Austrijáci nám vládli jen do konce První velké války,“ snažil jsem jí to vymluvit. „Češi byli v rakouské armádě, ale Austrijáky jsme ani my neměli v lásce. Švejkovali jsme to a dost Čechů dobrovolně přešlo do ruského zajetí.“

„Já vás pamatuji,“ řekla. „Když se řeklo »Čechoslováci jdou!«, utíkali Rudí jako Bílí. Naháněli jste strach.“

„To bylo asi naposledy, kdy se našich lidí někdo bál,“ řekl jsem s povzdechem. „Pak už si z nás ani z našich vojáků nikdy nikdo nic nedělal.“

„A není to tak lepší?“ usmála se. „Jste na Boxduroy teprve nedávno, že? Doufám, že k nám Rusům necítíte odpor. Váš císař byl jednu dobu spojenec našeho cara, ne?“

„Myslíte proti Napoleonovi?“ chtěl jsem po ní potvrzení svého odhadu.

„Jistě,“ přikývla. „Potom vás bude Pierre nenávidět stejně jako nás. Uznal ještě, že Napoleon neměl táhnout do Ruska, ale vyčítá nám, že u nás zahynulo příliš mnoho jeho přátel. Nedivím se. Zabíjeli, loupili, chovali se jako zvěř. Ale tvářili se ublíženě, když mužici Napoleonovy vojáky na vidle napichovali, kosami sekali, v lesích věšeli a v bažinách v pytlích topili.“

„Čechoslováky jste také topili v bažinách?“ zeptal jsem se s očekáváním.

„Vaši lidé se nechovali jako zvěř,“ připustila. „Jenže byli proti Bílým i proti Rudým. Kdo se měl ve vás vyznat?“

„V Rusku to vyhráli Rudí - Lenin a Stalin. Ale kdyby vyhráli Bílí, bylo by to lepší? Těžko,“ pochyboval jsem.

„To je možné,“ připustila. „Národ hubili jedni i druzí. Pak ale Čechoslováci odjeli a víc jsem o nich neslyšela.“

„Není lepší žít v míru?“ přikývl jsem. „Jsem pro mír.“

„I tady na Boxduroy?“ zeptala se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tady je k tomu ještě víc důvodů než na Zemi. Zdejší lidé také mají radši mír.“

„Lidé?“ mrkla na mě tázavě. „Lidé to přece nejsou!“

„Rozumné bytosti, které vypadají jako lidé, jsou pro mě lidé, i kdyby měli místo nohou ploutve,“ řekl jsem.

„Navrhuji tedy mír i mezi námi!“ pozvedla křišťálovou číši s růžovým vínem. „Na mír!“

„Na mír!“ přiťukl jsem si s ní stejnou číší. Blizgůt nepil, jen se na nás pobaveně díval.

„Teď ještě přemluvit Pierre, aby se k nám přidal,“ řekl jsem, když jsme zapili mír mezi všemi národy na Boxduroy.

„Těžko!“ vzdychla si. „Pierre všechny národy Evropy nenávidí. Nás Rusy, neboť jsme mu Napoleona porazili, Němce, Austrijáky a Angličany za Waterloo, nesnáší ani Španěly, ani Italy. Najde se v Evropě národ, který s Francouzi za posledních tisíc let neválčil?“

„Už by mohl zapomenout nebo odpustit,“ řekl jsem.

„To on neumí,“ pokrčila rameny. „Nešťastný člověk.“

„Nešťastný člověk, který nenávidí,“ opakoval jsem po ní. „Ale paní Taťáno, od Stalina se mnoho věcí změnilo. V Evropě i v Rusku. Celý svět je jiný než tenkrát!“

„Musíte mi to vyprávět!“ požádala mě. „Málo novostí mám ze Země. Sižulové jsou lakotní na každé slovo, vypáčit z nich nějakou novost je těžká robota.“

„Chcete vědět všechno od války s Němci dodnes?“

„Jistě!“ dychtila. „Na oplátku vám vypovím, co si ještě pamatuji z Ruska. Vypadáte staře, ale podle roku narození budu nejspíš starší já, pravda?“

„Nejspíš je to tak,“ souhlasil jsem. „Jestli jste se sem dostala na počátku války - a nebyla jste v té době malé dítě, pak musíte pamatovat hodně staré časy.“

„Dobrá, vyměníme si příběhy,“ souhlasila.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32