Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Za vlast! Za Stalina!

„Narodila jsem se v roce nula,“ začala Taťána.

Sižul Blizgůt se nám po uvítání a vzájemném představování omluvil a odletěl. Svěřil nám, že nás měl od sebe odtrhnout, kdybychom do sebe začali bušit, ale když vidí, že to nehrozí, nemá mezi námi co dělat.

Taťána navrhla změnit oficiální přijetí přátelštější setkání. Nechala rozplynout se samovar, stůl i židle - bylo vidět, že to nejsou památky na Zem, ale běžně použitelné předměty, jen jsem neměl ani tušení, co všechno se mezi nimi nachází. Nechala objevit se dva divany a malé stolečky s cukrovinkami a vínem, nabídla mi a sama hned šla příkladem. Nakonec - i staří Římané spolu jednali vleže.

Oba jsme se rozvalovali na pohovkách. Byly na omak měkce čalouněné a ještě na nich ležely polštáře, inu, přepych jako u staré ruské šlechty. A Taťána vyprávěla...

„Roku nula se spousta lidí v Rusku obávala. Vyrojilo se plno proroctví, že zrovna na přelomu tisíciletí vypukne na Zemi Armageddon a mezi lidmi panovala nejistota. Někteří tvrdili, že končí jen jedno nepovedené století a konec světa bude v roce dva tisíce, ale panika byla pořád na spadnutí.“

Pobídla mě, abych si vzal cukrovinky.

„Kdybych nemluvila, brala bych si také,“ ujistila mě. „Až budete mluvit vy, pak už toho moc nesníte.“

Usmál jsem se a vzal jsem si. Cukrovinky byly očividně pozemské, ale byly vynikající.

„Rodiče na konec světa nevěřili,“ pokračovala Taťána. „Otec nebyl žádný chudák, i když žil na venkově. Poměščik, to tenkrát něco znamenalo! Dům měl proti chalupám mužiků hotový palác, zaměstnával hodně lidí - na polích, ve stájích, měli jsme i sluhy. Otec mého otce byl carským důstojníkem. Byl s ruskou armádou dvakrát v Evropě. Poprvé, kdy Napoleon ruskou armádu spolu s rakouskou porazil, pak se Rusko z Evropy stáhlo, podruhé během »vyprovázení« Napoleona z Moskvy byl až u Paříže. Ale protože byl také potomkem poměščického rodu, rozhlížel se v Evropě nejen po Francouzech, ale i po všem, co se dalo použít v Rusku. Doporučil pak svému bratru cestu do Evropy, odkud si bratr přivezl někdy v půlce století vynikající novinku, německý vynález pluhu.“

„To nebyl německý, ale český vynález,“ vskočil jsem jí do řeči. „Němec využil vynálezu českých bratranců Veverkových k vlastnímu prospěchu.“

„To je celkem jedno, důležité je, že pluh velice pomohl našemu rodu,“ nedala se zastavit. „Prastrýcův statek získal díky pluhu lepší obdělávání půdy, odrazilo se to ve vyšších výnosech a hospodářství vzkvétalo. Prastrýc s pratetou však neměli děti a vzali si proto jako svého dědice mého otce. Ten se tedy stal po smrti prastrýce váženým poměščikem.“

Vida, pomyslel jsem si. Bratranci Veverkové měli v Rusku příznivce! Ani o tom nevěděli! Jenže - i ten Rus to považoval za německý vynález... a nerozšířil to tam. Podle dobových fotografií z počátku minulého století orali mužici obyčejným hákem.

„Pak ale přišla válka a Rudí,“ pokračovala Taťána. „Válku si pamatuji jako mladé děvče, bylo mi čtrnáct let. Jenže pak nám nastalo zle. Rudý komisař Heinrich Jehuda obsadil statek mých rodičů kozáky. Vyhlašoval, že musí podle nařízení vůdce Stalina rozkulačit všechny kulaky v Rusi. Uprchli jsme před ním do lesa, jenže hlad nás dohnal vrátit se. Bylo to v zimě, v lese a bez zásob člověk nepřežil, Jehudovi kozáci nás ale chytili. Jehuda uspořádal veřejný proces a otce za rozkrádání sovětského vlastnictví - tím myslel našich zásob ze statku - odsoudil do lágru na Sibiř. Tak chtěl veliký Stalin. Už jsem otce nikdy nespatřila. Náš statek se změnil v sovchoz, mě a matku vyhnali. Jak tvrdil Jehuda, kulacká špína by sovětskou moc sabotovala. Uchytili jsme se až ve třetí vesnici, kde nás zaměstnal jeden hospodář. Jenže přišla neúroda a hospodář nás propustil, neměl dost jídla ani pro vlastní rodinu. Dovlekli jsme až do města Ščekino, kde nás nechali přespávat v malé komůrce. Těžká to byla doba. Zaměstnali nás v továrně, ale matka byla příliš zesláblá hladem. Jednoho dne se už nezvedla a do týdne zemřela.“

Ruská žena vydrží vše!

Ruská žena vydrží vše!

Ruská žena unese všechno!

„Takže jste zůstala sama,“ politoval jsem ji.

„Tenkrát nám pomáhal Igor. Když viděl naši bídu, ze své hubené mzdy nám přispěl, ale nestačilo to. Když jsem zůstala sama, navrhl mi, abych se stala jeho ženou, ve dvou nám bude líp. Vzali jsme se tedy před popem.“

„Neměla jste žádné sourozence?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odvětila. „Matka při mém porodu skoro umřela a pak už nemohla mít děti. Měla jsem být bohatou dědičkou, místo toho jsem byla dělnicí v továrně. Naštěstí jsem v bídě největší potkala Igora. Plánovali jsme malý domeček a houf dětí... jenže v tehdejší bídě nic nešlo, sotva jsme sami vyžili... a pak přišla další válka. Igor dostal lístek do armády, odvezli je vlakem, ještě mi sliboval, že se brzy vrátí... místo něho jsem dostala lístek, že padl na frontě smrtí chrabrých... Za vlast, za Stalina! Za příšeru a netvora, co mi zabil rodiče a ještě mu to bylo málo!“

„Myslíš, že by Němci byli lepší?“ zeptal jsem se jí.

„To jistě ne!“ odvětila. „Pověsti je líčily tisíckrát horší než Tatary, lidi, co před nimi utíkali, vykládali neuvěřitelné příhody. Jak zabíjejí v nemocnicích děti... Stalin byl možná netvor, ale Hitler byl větší Belzebub.“

„Také sis to myslela?“ zeptal jsem se.

„Také,“ přikývla. „A podle toho, co jsem se doslechla později, jsem názor nezměnila.“

„Konec války už jsi ale byla tady na Boxduroy, že?“

„Ano,“ přikývla. „Jak se blížila fronta, stěhovali vojenské továrny za Ural. Náš podnik byl vojenský, také nás odstěhovali. Dělníci už tu dávno nepracovali, všechny vzali na frontu, zbylo jen pár starých mistrů, co by už byli ostudou armády. Nejprve odmontovali a odvezli stroje a pro nás dělnice přistavili několik vagonů. Každá směla mít jeden kufr, všechno ostatní jsme museli nechat doma. Ešelon nás vezl do neznáma pomalu. Vojenské vlaky měly přednost, my jsme byli poslední na řadě. Dlouho jsme stáli v každé stanici a občas i jen tak na trati v lese.“

„Ale já jsem si myslel, že jste se do Boxduroy dostala ze Ščekina!“ podivoval jsem se.

„Tak to bylo,“ přikývla. „Ujeli jsme sotva sto verst, nebo evropských sto kilometrů, mohla jsem to jen odhadovat a vlastně na tom nesejde. Stáli jsme zase v lese, když se ozvala strašná rána a vagon se s námi převrátil. Křik, nářek, sténání. V tom zmatku proti našemu vlaku poslali jiný, plný tanků. Pár vagonů s municí vybuchlo, plameny hučely v troskách. Z některých rozbitých vagonů vylézaly ženy, z jiných hromad třísek vytékala krev. Kdo mohl, vyhrabal se z trosek a snažil se od vybuchující munice do lesa utéci, někteří, či spíš některé, pomáhaly zraněným. Pomohla jsem dvěma potlučeným ženám, ale buď už uvnitř nikdo nebyl, nebo tam byly jen mrtvoly, nikdo nekřičel. Pak se příliš blízko ozvala hromová exploze, hučící plameny přelétly na dřevěné trosky našeho vlaku, ztratily jsme hlavu a utíkaly do lesa.“

„Škoda těch, kdo tam zůstali,“ řekl jsem.

„Škoda,“ přikývla. „Obrátily jsme se zpět do Ščekina, bylo to jistější než čekat na pomoc. Zvlášť když jsme z dálky slyšely vlčí vytí. Sto verst se dá v zimě ujít, ale je nebezpečné zabloudit v zimě v lese, i kdyby tam nebyli vlci. Cesta po trati je nejsnazší, vlak prohrnul a odhodil do stran sníh, šlapaly jsme po trati přímo mezi kolejnicemi. Postupně jsme se ale drobily na menší a menší hloučky, až po dvaceti verstách jsme šly vpředu jen dvě. Chtěly jsme v nejbližší staničce ohlásit železniční neštěstí. Tam mají přece telegraf, zavolají pomoc a my tam na ni v teple počkáme. Jenže se ke vší smůle spustila metelice. Vítr se sněhem rychle zavál trať, v hlubokém sněhu se šlo hůř a také nás to profukovalo. Teplé oděvy zůstaly v hořících troskách, kdo zachraňoval holý život, nestaral se o kožich, jenže teď převládal mráz. K dovršení smůly jsem při jednom kroku po pražcích špatně došlápla a vyvrtla si kotník. Ta druhá mě chvíli podpírala, ale začalo nám být jasné, že nás to může zahubit obě. Dala mi ještě svůj šál, ale vyrazila napřed s tím, že mi ze stanice někoho pošle.“

„Aspoň ten šál vám nechala,“ řekl jsem.

„Udělala to pro své svědomí,“ souhlasila. „Víc mi opravdu pomoci nemohla. Vlekla jsem se dál, stát na místě znamenalo jistotu zmrznutí, jen mi to šlo pomalu. Kabátek jsem měla teplý, šátek dobře zavinutý, šála mi pomáhala, ale potřebovala bych berle nebo aspoň hůl na podpírání. Tak jsem došla až k mostku přes zamrzlou říčku a jen jsem pomyslela na vodu, přepadla mě žízeň. Sníh na žízeň nestačí, sesunula jsem se tedy z můstku dolů, i když jsem neměla čím led prosekat. Mělo to ale výhodu, pod mostkem vítr tak nefoukal.“

„Přiznám se, nechtěl bych být na vašem místě,“ ocenil jsem její odvahu.

„Však už jsem spěla ke zmrznutí,“ pokývala hlavou. „V té chvíli projel nade mnou vlak. Mohla to být pomoc? Vpředu na lokomotivě svítila velká lucerna, jela pomalu, opatrně k místu neštěstí. Snad ostatní ženské uhnou s kolejí, přála jsem si, aby si jich chlapi na lokomotivě všimli, až jim začnou mávat v ústrety. Kolem mě ale projeli, neviděli mě a nepomohou mi, došlo mi. Tak snadno prošvihnout možnost záchrany!“

„Neřekla jim o vás ta, co šla napřed?“ zeptal jsem se.

„To nevím a už se to nedozvím,“ pokrčila rameny. „Já jsem ale spatřila něco, co mě zaujalo. Jak proud světla z lokomotivní lucerny olízl skály, spatřila jsem poblíž na skále - hlavu ďábla..“

Hlava sižula není úplně lidská...

Hlava sižula není úplně lidská...

„Zajímavé,“ řekl jsem. „Také u nás v Čechách je vchod do gehuru poblíž kamenné hlavy ďábla!“

„Ona to vlastně není hlava ďábla, ale sižula,“ usmála se Taťána. Sižulové nejsou zlí, ale nejsou to lidé, na Zemi působí trochu nepřirozeně a nejbližší vysvětlení, na jaké lidé přijdou, je - ďábel. Dál je to jasné. Našla jsem otevřený gehur, původně jsem se tam chtěla na chvilku ohřát, uvnitř bylo neočekávané teplo, ale pak jsem prošla na druhou stranu a od té doby jsem tady.“

Konec jejího příběhu byl tedy podobný mému, zadíval jsem se na ni ale s obdivem. Její příběh se odehrál dávno před mým narozením, vždyť jí bylo už hodně přes sto let. Přitom vypadala mladší než já. Ale vystihla to správně.

»Jste asi hodně mladý, že vypadáte tak staře...« řekla mi na uvítanou. Bylo to tak. Byl jsem proti ní neopeřené ptáčátko, i když jsem vypadal - co si budu nalhávat - jako stařec. Ale jak asi vypadala ona v době, kdy prošla tunelem gehur do Boxduroy? Narodila se roku nula, rozumí se tím rok tisíc devět set, Rusové mají letopočet stejný, jen trochu posunutý vlivem rozdílného kalendáře. Takže jí bylo jedenačtyřicet, když Hitler přepadl Rusko. Spíš o něco víc, bylo v tom stěhování výrobních závodů za Ural, ale dřív, než Rusové převzali iniciativu a začali Němce zatlačovat. Od té doby žije na Boxduroy, ovrósje ji omladily, takže proti mně vypadá tak mladě. Na Zemi by už dávno nežila. Ostatně, Pierre tu žije od Francouzské revoluce, přesněji někdy po roce osmnáct set dvacet, po konci Napoleonova císařství.

Jak asi vypadá Pierre?

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32