Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Úzké hrdlo

Mnou vchází se do trýznivého města,

mnou vchází se do věčné bolesti,

mnou vchází se k těm, co Bůh věčně trestá,

mnou dal Pán průchod spravedlnosti...

(Dante Alighieri - Brána Pekel)

K prvnímu nutnému dálkovému použití telepatie došlo hned první den. Paní Vendula Procházková se na mě hned toho večera obrátila s prosbou o radu. Dědek Richard Hadr z dolního konce vesnice jí neuvěřil, odmítl přijít na náves a jen jí sprostě vynadal.

„Nechce? Nechte ho být!“ dal jsem jí radu. „Nemáme čas zdržovat se kverulanty.“

„Ale vždyť tady zemře!“ namítala.

„Řekla jste mu to takhle?“

„Řekla, ale nevěří mi! Co s ním mám dělat?“

„Nic. Jděte jinam. Opakuji, nesmíme se zdržovat těmi, kdo pomoc odmítnou. Neposlechne ani když si před něho kleknete, nejenže ho nezachráníte, ale jeho zdržování bude stát život stovku jiných. Kolik lidí vám ještě zbývá?“

„Ještě Novákovi,“ odpověděla.

„Jděte tedy za nimi a až se od nich budete vracet, ještě to jednou zkuste. Ale ne déle než minutu!“

To už se na návsi shromáždil s rodinou Procházků i shluk dalších sousedů. Zvědavě nás pozorovali. Požádal jsem Blizgůta, aby slétl níž a když brual zastavil metr ode mne, pobídl jsem pana Procházku, aby nastoupil dovnitř na sedadlo do druhé řady.

„Neměl bych nastupovat jako poslední?“ namítl. „Nesluší se, aby kapitán opouštěl loď jako první!“

„To vás šlechtí, ale kapitán jsem tady já,“ opáčil jsem suše. „Vy dejte své rodině i těm okolo příklad.“

Přestal protestovat a zvědavě vstoupil do bubliny. Po něm nastupovali i ostatní, dospělí pomáhali dětem a brali si je na klín. Přepravka se spícím štěnětem zůstala pod nohama pana Frýborta, Monička se pořád starala, aby na štěně nezapomněli.

Pomáhal jsem jim překonat utajované obavy, když měli projít průhlednou blánou. Jak nasedali další, brual se prodlužoval a na konci vyvstávaly další sedačky. Postupně se přidávali další vesničané. Další, tentokrát už větší děti si vedly na vodítku pejska a jiné nesly přepravky, z nichž se ozývalo teskné mňoukání. Když jsem povolil jedněm štěně, musel jsem přimhuřovat oči i potom.

Náves se konečně vyprázdnila. S posledními opozdilci se vrátili i moji telepati, mohli jsme tedy odletět.

Poslední doběhl udýchaný a zpocený pan Hadr. Rozmyslel si to opravdu na poslední chvíli, chybělo málo a odletěli bychom bez něho.

Pomohl jsem nasednout i paní Procházkové, doběhla také mezi posledními a sotva popadala dech. Nasedala na rozdíl od ostatních vepředu, kde jí manžel držel místo, stejně jako mladá Procházková držela vedle sebe místo svému choti.

„Myslím, že je nás akorát - jedeme!“ zavelel jsem.

Sižul Blizgůt vzletěl s monstrem, které opravdu mělo blízko k rozměrům airbusu. Nejprve kolmo vzhůru, pak je otočil k lesu a zakrátko jsme spatřili známou skálu Pekelné brány. Svítila nám zeleně a pak modře. Měl jsem chvilku obavy, jak se do brány při té délce strefíme, přímo před ní stály stromy a brual byl opravdu delší než airbus. Ve velkých letadlech sedí lidé v širokých řadách, tady jen ve dvojicích, ale brual ukázal svou další přednost. Přímo před branou se prohnul jako užovka, vyhnul se stromům a vletěl do úzkého tunelu, jako do tunelů vjíždějí lokomotivy s dlouhými soupravami.

První vesnice v Boxduroy!


„Se zvířaty to myslíte vážně?“ zeptal se mě Blizgůt, když s námi přistával přímo do bubliny velikosti sportovní haly. Brual prolnul boční stěnou a položil se podél ní. Před ním stál druhý, už skoro prázdný a zkracoval se, jak z něho vystupovali Rusové. Vpředu jsem zahlédl Taťánu, stihla to tedy rychleji než já.

„Neměl jsem srdce zbavit lidi zvířecích miláčků,“ řekl jsem Blizgůtovi. „Snad se pro pár zvířátek místo najde.“

„Nejde o místo,“ upozorňoval mě Blizgůt. „Když sem od některého druhu přitáhnete jen pár jedinců, vyhynou tak jako tak. Zachování druhu je možné až od většího počtu, jinak zdegenerují a ani ovrósje nepomohou. Kdyby bylo málo lidí, vyhynuli byste i vy, tak neztrácejte čas.“

Předal jsem mu své chráněnce a jim jsem vysvětlil, že právě tohle bude »hodný strýček mimozemšťan«, který se o ně postará.

„Myslel jsem si, že ty své lidi povezeš někam poblíž svého bytu!“ oslovil jsem telepaticky Taťánu.

„Vyskytly se nějaké organizační potíže,“ řekla.

Telepaticky jsme se mohli domlouvat jen tady nebo jen na Zemi, tam jsme ale na hovory neměli čas.

„Jaké potíže?“ zajímalo mě.

Sižulové předpokládali, že jedno přijímací centrum stačí,“ vysvětlovala mi. „Když jsem jim připomněla, že je to sem daleko a cestování bude nepříjemně zdržovat, uznali to, ale nestačili už vytvořit druhou halu. První dvě skupiny proto dovezu sem. Pak se to snad vyřeší lépe.“

„Jak to vypadá v Rusku?“ optal jsem se.

„Celkem to jde,“ vzdychla si. „Až na zataženou oblohu s tmavými mraky jako před bouří. Na některých místech z nich padá jemný prach.“

„Sopečný popílek,“ napověděl jsem jí. „V Čechách ho už leží místy čtvrt metru. Dusí rostliny.“

„Rusko to čeká také,“ řekla smutně. „Nu což, snaž se jako já. Přeji ti hodně štěstí!“

„I tobě hodně štěstí!“ popřál jsem jí.

Taťána nasedla a odstartovala. Nejprve prošla brualem skrz bublinu, pak se zvedla do výšky a obrátila se směrem na Rusko.

„Vzal bych si z nich pana Procházku mladšího,“ navrhl jsem Blizgůtovi. Telepatii má a může mi pomoci. Nebude to na dlouho, k rodině se připojí po návratu z druhé cesty.“

„Vezmi si klidně všechny, kterým jsi dal telepatii,“ řekl Blizgůt. „Beztak ji teď musím vnutit všem.“

„Manžele Procházkovy ti tu ponechám,“ vrtěl jsem hlavou. „Mají mezi lidmi největší autoritu, snadno přesvědčí ostatní, aby ti věřili. A kromě toho jsou starší. Pan Pavel Procházka je z nich nejrychlejší.“

Blizgůt neprotestoval a já jsem vyzval mladého Pavla, aby svěřil rodinu ženě a otci, poletí se mnou. Neprotestoval, spíš se na cestu těšil. Jen krátce objal Jiřinu a děti a nasedl vedle mne už zase do krátkého brualu. Také já jsem nejprve prolnul skrz stěnu stadionové bubliny, ale pak jsem se otočil ke skále s tunelem gehur. Koutkem oka jsem ještě spatřil, jak mi z houfu dětí mává několik medvídků i jen holé ruce.

Bude nás tu brzy mnohem víc...


Prosmýkli jsme se branou a vznesli se nad špičky stromů, abychom získali rozhled.

„Kde to znáš nejlépe?“ zeptal jsem se Pavla Procházky mladšího. A když mi jmenoval vesnici, kterou jsem neznal, zeptal jsem se ho na směr. Bohužel znal mladý Procházka cestu podle silnice, takže jsme ji museli shora sledovat, což v zaváté krajině nebylo snadné. Žádná auta tu nejezdila a jak Pavel říkal, benzín je tak drahý, že na ježdění nikdo nemá. A i kdyby byl benzín levný, nikomu se ani jezdit nechce. Kdo jezdit nemusí, zalezl kam to šlo.

Do vsi jsme dorazili, přistáli na jejím konci, Pavel vystoupil a začal obíhat domky. Domluvili jsme se, že budu čekat ve středu vesnice u kostela, byl to vynikající orientační bod. Přistál jsem před hřbitovním vchodem a chystal se začít od blízkých stavení, jenže když brual zmizel, zaslechl jsem z kostela zvuk varhan. Nejspíš tam byla mše, v tom jsem se nevyznal, ale mohla tam být shromážděna většina obce a byla by to vynikající příležitost.

Místo do vsi jsem se otočil do kostelních dveří. Uvnitř bylo natřískáno. Chrám byl plný mužů, žen i odrostlejších dětí. Bez velkých okolků jsem vstoupil a zamířil dopředu.

„...a svatý Prokop oral pole s čertem jako s dobytčetem... Bible říká, že se Zlému máme vyhýbati, jenže svatý Prokop se mohl odvážit ďábla pokořit. Většinou je to naopak, ďábel používá jako tažný dobytek lidi, ale svatému Prokopu neodolal...“

„Svatý otče - na okamžik!“ oslovil jsem kněze, ještě jsem ani nedošel k oltáři. „Nechte mě promluvit!“

„Rušit mši je nestoudné!“ pokáral mě. „Vyveďte ho, pro rušitele není v tomto chrámu místo!“

Dva - tři - deset chlapů vystoupilo z lavic, aby mě mohli co nejrychleji vyhodit z chrámu. Měl jsem jen dvě možnosti. Nechat se potupně vyhodit, což by se rovnalo naprostému fiasku a smrti všech, protože by mě to donutilo naložit Pavla a zamířit do jiné vesnice, nebo... okamžitě vymyslet něco, co mi zjedná respekt. I když to nebude pravda. Ale pokud vím, »milosrdná lež« se tak přísně neposuzuje jako lež, která má někomu uškodit. Zvolil jsem proto druhou možnost a obalil se bublinou brualu, tentokrát zcela průhlednou, takže ji v kostelním šeru nikdo nepostřehl. Vznesl jsem se nad hlavy davu, zachváceného zděšením.

„Nerouhejte se, svatý otče! Nemístnou pýchou hřešíte!“ napomenul jsem kněze, vyšinutého jako ostatní. „Z domu mého otce mě nikdo vyvádět nebude!“

Není nad to, když »anděl« promluví hlasem »nebeským«. Nejenže jsem telepatií překřičel lomoz davu, ale i kněze.

„Anděl!“ ozvalo se z davu. „Zázrak!“

Padali na kolena všichni. Ženy v kostelních lavicích, muži, ještě před okamžikem odhodlaní vynést mě i v zubech, dokonce i kněz a jeho ministranti. Ještě že jsem měl na sobě bílý overal z Boxduroye, bílá mi hodně pomohla. Ale ještě víc telepatie.

„Svět se v peklo obrací,“ pokračoval jsem. „Není čas na rituály. Rozejděte se domů, popadněte co nejrychleji děti, nikoho doma nezapomeňte a vraťte se před hřbitov!“

„Co zamýšlíte?“ zvedl ke mně hlavu kněz.

„Vyvezu všechny do bezpečí,“ odvětil jsem. „I pro vás se místo najde, pojďte s námi, svatý otče!“

„Jak - všechny?“ staral se kněz. „Chcete zachraňovat hříšné stejně jako nevinné?“

„V této vsi není nikdo tak zatvrzelý, aby zasluhovat smrt,“ řekl jsem. „Berte, dokud je ruka Páně otevřená!“

To už se lidé hrnuli ven z kostela jako velká voda. Průvod uzavíral kněz se svými ministranty. Pochopili, že pokračovat ve mši je v této chvíli marné. Ale i já jsem raději dosedl na pevnou zem a připojil se k posledním opozdilcům.

„Musíme zachránit Bibli a zlatý kříž!“ napadlo najednou kněze a obrátil se zpět.

„Nechte tam zlato být!“ napomenul jsem ho. „Zlato patří do pekla, i když má tvar kříže!“

Zarazil se. Zjevně jsem ho zviklal.

„Tak aspoň Bibli!“ vyhrkl a přece se otočil.

Nechal jsem ho. Stihne to dřív než se lidé vrátí z odlehlých stavení. Důležité bylo, že sami lidé poběží zachraňovat ty, kdo zůstali doma - děti a starší ročníky. Napadlo mě jak toho využít. V příští vesnici rozhoupám kostelní zvon a lidé sami přiběhnou. Dnes nastala renesance křesťanské víry, proč ji nevyužít?

„Vy nikoho doma nemáte?“ oslovil jsem hlouček věřících, kteří se nerozprchli po okolních staveních.

„Ne,“ zaslechl jsem několikrát jako s ozvěnou.

„A neznáte sousedy, kteří nechodí do kostela?“

„Ty ať vezme čert!“ ozvalo se z hloučku. A přesně to jsem nechtěl. Nemám nic proti víře, pokud někomu nechce úmyslně škodit. Ale nechat část lidí zahynout jen protože nevěří? Křesťané by snad měli pomáhat i hříšníkům!

„Cítíte se dokonale bez hříchu?“ obrátil jsem se na hlouček přísně. „Nepomohl by i vám na poslední chvíli nezištný dobrý skutek? Pohrdnete i tou poslední možností?“

„A je vůbec správné zachraňovat nevěřící?“ přišla mi nevrlá odpověď. Odpověď, která mě donutila přehodnotit myšlenku na využití kostelních zvonů. Odpověď, která by se dala i pozměnit: Je vůbec dobré zachraňovat - fanatiky, kteří jiným přejí smrt?

„Opravdu si troufáte ručit za to, co si jiní myslí?“ řekl jsem ostřeji. „Kdo nechodí do kostela, nemusí být nevěřící! Spousta lidí se v minulém nevěřícím století naučila věřit doma v skrytu, aby se vyhnula potížím. Dnes by s tím mohli přestat, ale zvyk je železná košile! Opravdu se cítíte být tak dobrými soudci a už teď soudit své bližní?“

Hlouček se konečně rozprskl, zůstali tu jen dva vesničané a kněz s těžkou Biblí v ruce. Opovrhnout v takové chvíli dobrým skutkem dokáže málokdo. I když - i takoví se našli.

Připravil jsem brual a požádal těch pár shromážděných, aby nastoupili. Z nejbližších stavení přibíhali lidé s malými dětmi. Mrňata vytržená ze spánku plakala, starší děti se tvářily zaraženě. Změnil jsem několik sedadel v postele, kam by se daly nejmenší děti uložit. Některé po ulehnutí ihned usnuly, větší se dívaly sice ospale, ale zvědavě. Aby ne, tohle přece ještě nikdy nezažily!

Brual se postupně plnil a prodlužoval.

Vesnice měla bratru tři sta lidí, víc než minulá. Z první vsi jsme jich odvezli méně, řekněme že průměr je dvě stě padesát lidí za jednu výpravu. To není špatné!

Jenže každá cesta trvá déle než hodinu, spíš dvě. Znamená to pět set lidí za čtyři hodiny, v noci ještě pomaleji. A v hlavě mi vyvstala neúprosná rovnice. Když záchrana pokračuje rychlostí sto lidí za hodinu, jak dlouho potrvá dostat na Boxduroy všech deset milionů Čechů? Jestli se nemýlím, sto tisíc hodin. Den jich má čtyřiadvacet, budu tedy potřebovat kolem čtyř tisíc dní. Jenže to je - ať to počítám jak chci, je to ostatně jen pitomá trojčlenka - něco přes poctivých deset let.

Tolik času ale není a nebude. Tunel do Boxduroy je vlastně strašně úzké hrdlo, skrz které toho proteče zanedbatelně málo.

Počítáme obráceně. Za den odvezu čtyřikrát pět set lidí, to jsou dva tisíce. Za měsíc - šedesát tisíc, to je jedno menší město. Současné podmínky v Čechách jsou ale smrtící. Rostliny zajdou a už nevyrostou a zásoby mohou vystačit na půl roku, nejvýš na rok. Za rok odvozím při současném tempu sedm set tisíc. Zbytek do deseti milionů zahyne. To úzké hrdlo bude zabíjet!

I trojčlenka umí být nemilosrdná.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32