Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Lavina

Všichni čtyři jsme rychle pochopili, že zachraňovat lidi v noci je nadlidské. Obcházet vesnici dům od domu ve dne ještě jakž takž šlo, zato v noci to bylo úmorné. Budit rozespalé lidi, vysvětlovat jim, že by měli vyskočit jako srnky a klusem utíkat - raději už ne ke kostelu, ale k obecnímu úřadu nebo k hospodě, diskutovat s nimi, neboť pochopitelně v té tmě nevěřili nikomu, to prostě nešlo. Na pomoc místních jsme se spoléhat nemohli a právě to bylo naprosto nutné, neměli jsme ani tušení, kde všude se skrývají domky. Když všichni spí, tmavý domek splyne s tmou kolem. Říká se: potmě všechny kočky černé. A navíc jsme v noci častěji než ve dne narazili na bdělé hlídače - psy. Přes den byli uvázaní u bud, v noci hlídali. Boxduroyské overaly byly pevnější než běžný textil, nedaly se roztrhnout ani prokousnout, nicméně když Markétku popadla v černé tmě za nohu doga, ztratila hlavu a všichni tři jsme jí museli ve tmě spěchat na pomoc. Přišli jsme pozdě, dogu její majitel zatím uklidnil, jen jsme se tím zdrželi.

Obíhali jsme tentokrát ves všichni čtyři, ale po hodině nám bylo jasné, že to opravdu nemá smysl.

„Vrátíme se!“ svolal jsem je telepaticky. „Přerušíme to, vyspíme se a ráno začneme za šera.“

„To můžeme kdykoliv, náčelníku, šero je teď po celý den!“ připomněl mi Filip, ale já jsem neměl náladu na vtípky. A titul »náčelník« mi taky moc nevoněl.

„Tak všichni zpátky k hospodě, pobereme lidi co přijdou a vracíme se!“ opakoval jsem.

Před hospodou ale už bylo živo. Míhaly se tam baterky, pár mladých se tam pošťuchovalo, staří stáli mlčky. Někteří ale měli s sebou rance, i když jsme je varovali, aby si s sebou nic nebrali.

„To jsou naše rodinné památky!“ tvrdila mi jedna rázná mladá paní, která měla všechno na ručním vozíku.

„Kam to ale chcete dát?“ zeptal jsem se jí.

„No... řeklo se, že jedeme nějakým autobusem!“ trochu se zarazila, protože tu žádný autobus neviděla.

„Jo - ale mimozemským!“ opravil jsem ji a vytvořil jsem brual s tmavohnědými neprůhlednými sedadly, aby bylo na první pohled vidět, že pod nimi chybí zavazadlový prostor. Svítící povrch brualu osvětlil dvacítku tváří, malé děti tu nebyly vůbec, i když jsem osobně budil rodinu v domku, kde jsem viděl dětský kočárek. Jenže - popadnout mimino asi nebude snadné. I když jsem matku varoval, že je každá minuta drahá, určitě teď balí věci pro děcko. A kdoví, jestli nepřijedou i s tím kočárkem!

„Přijme mimozemšťan radu zachraňovaného?“ oslovil mě jeden mladší. „Já si totiž myslím, že na to jdete špatně.“

„Dobrá rada je vítaná,“ přikývl jsem. „Povídejte - beztak čekáme na opozdilce!“

„Když přijdete znenadání v noci jako lupiči, těžko se vám podaří lidi vzbudit a navíc ukecat,“ začal. „Měli byste je na to předem připravit.“

„Na to nemáme čas,“ upozornil jsem ho. „Dnes jsme s tím začali, chybí nám zkušenosti.“

„To by leccos vysvětlovalo,“ přikývl. „Podívejte se! Mám v domku benzínový agregát. Když už ho tady musím nechat, ještě bych ho mohl využít.“

„K čemu?“ zeptal jsem se ho.

„Zapnu si počítač a vytisknu si balík letáků,“ rozvíjel svůj nápad. „Na každý stačí doplnit jméno obce, datum a čas, vylepím je na obecní nástěnky a lidi už na vás budou čekat. Mám motorku kawasaki a mohl objet okolní vesnice.“

Okamžitě mi bylo jasné, že to není marný nápad.

„Udivujete mě, mladý muži!“ řekl jsem uznale. „To vypadá použitelně, chce to jen domyslet pár detailů. Co když váš počítač i s agregátem a tiskárnou odvezeme k mimozemšťanům? V klidu sestavíte text, vytisknete letáky a jak se to říká - doladíme to?“

„Já věděl, že mě pochopíte!“ rozzářil se. „Máte zkušenosti s počítači, že? Když už jsme ve stejném věku...“

„V tom posledním bodě se mýlíte,“ usmál jsem se. „Znáte úsloví »neraď, není ti šedesát a v Rusku jsi taky nebyl«? Tak já už radit mohu, nedávno jsem navštívil Taťánu Pavlovnu, takže i v tom Rusku jsem byl...“

„Cože?“ podíval se na mě vyjeveně.

„Seznámím vás s ní,“ slíbil jsem mu. „Ale ne abyste ji posuzoval podle vzhledu! Vypadá mladší než vy, i když jí je něco přes sto let!“

„...a vypadá mladší než já?“ nechtěl tomu věřit.

„Přesně tak,“ přikývl jsem.

„No jo - u mimozemšťanů to bude možný!“ došlo mu, že může počítat i s tím, co je na Zemi hodně neobvyklé.

„Potřeboval bych pomoc pěti chlapů!“ obrátil se k těm, kdo ještě nenastoupili. „Kdo jde se mnou k nám?“

Podej čertu prst, chramstne celou ruku. Ale ty letáky nebyl marný nápad. Hoch má i benzínový agregát, počítač rozchodí i na Boxduroy. Začal jsem mu fandit.

A nabídneme to i Taťáně.


Od chvíle, kdy na Boxduroy na souřadnicích Ruska vzniklo další »přijímací středisko«, Taťána se již v Čechách neobjevila. Měla plné ruce práce v Rusku. Hned první noci ale, stejně jako my, zjistila že v noci je evakuace nemožná. Rozhodla se jako my pro odpočinek a to byla chvíle, kdy jsem ji telepaticky zachytil.

„Táňo, jak je to u tebe?“ zeptal jsem se jí.

„Těžko!“ odvětila. „Temná noc znemožní evakuaci. Vzdala jsem to a ukládáme se k spánku.“

„Mám pro tebe dvě zprávy!“ začal jsem.

A pak jsem jí vyklopil dvě, podle mě zcela základní změny. První - je třeba zacvičit další piloty brualů a pověřit je evakuací lidí, které by sama nestihla. A druhý nápad byl s letákovou akcí.

„S rozmnožením pilotů máš pravdu, ale přišla jsem na to i sama, létáme už dva a školíme další,“ odvětila. „Chtěla jsem ti to navrhnout, ale přišel jsi na to také, to mi říká, že uvažujeme oba správně. Ale s těmi letáky máš pravdu. Jistě se i v Rusku pár počítačových nadšenců najde. Hned se jdu poptat zachráněných. Mimochodem, dostali jsme k usídlení osm tisíc hektarů, pomáhají nám stavět fepritiová sídliště. Vejdeme se, jen jsme museli dát smutné sbohem ruským širým lánům a hlubokým lesům. Na to není na Boxduroy místo. Naši venkované si musí zvyknout na život ve městech. Bude to ještě fuška a bojí se toho i sižulové.“

„To budeme řešit i u nás,“ uklidňoval jsem ji. „Jen nás je méně a to se ví, dostaneme i méně prostoru.“

„Můžeme být rádi za cokoliv,“ řekla.

„A víš, že si toho někteří lidé neváží?“ sdělil jsem jí případ skupiny věřících, kteří se vrátili na Zem, aby čekali na záchranu od »pravých andělů«.

„Jo, to znám,“ souhlasila. „Pamatuji si ještě ze Země, jak nám politruk v továrně vykládal, proč popy a vlastně jakékoliv kněze nesmí brát do armády. Každý pop rychle rozvrátí morálku jednotky, do které se dostane. Neplatí to jen pro Rudou armádu! Ruští popi odmítají záchranu jako ti vaši, nechávám je tedy být.“

Sižul Blizgůt mi také kladl na srdce nebrat nikoho proti jeho vůli,“ souhlasil jsem. „Ale je mi těch lidí líto.“

„A přitom jsi kvůli nim ztrácel čas, vracel se do vesnice, které už ses měl vyhnout... kdoví, zda to nezaplatí životem i jiní. Ale pořiď si víc pilotů. Nás ráno poletí už sedm a další je budou následovat.“

„Tak hodně štěstí a v šest večer po akci!“ přál jsem jí.

„Nápodobně!“ stihla to jedním slovem.


Letáková akce měla úspěch.

Roman Bukový, vlastník počítačové jednotky, se stal ve stadionové bublině rázem známou osobností. Tiskl letáky nejen nám, ale i v azbuce pro Taťánu, která to s povděkem přijala. Sižul Blizgůt ho potěšil, když si vypůjčil spotřební materiál a zajistil mu, aby o to mohl kdykoliv požádat. Bylo to jen pár položek: tonery a papír do laserové tiskárny a menší kanystr s benzínem pro motorgenerátor, který musel Roman vyvézt ven z bubliny a dovnitř natáhnout jen přívodní kabel, aby uvnitř nekazil vzduch výfukem. Roman ale nezahálel ani po vytištění letáků. Přivezl si k počítači i projektor a měl plno filmů, které na přání promítal.

Když mu Jaroslav Rozporka žertem řekl, že to je pirátské promítání a pohrozil, že na něho vletí někdo z Ochranného svazu autorů a napaří mu tak velkou pokutu, že ji v životě nesplatí, Roman na mě přes celou halu zahulákal.

„Hele, ne aby vás napadlo pašovat sem exekutory a vyžírky z OSA! To bysme nebyli kamarádi!“

Bát se jich ale nemusel. I kdyby se sem dostali, byli by tu jen jako soukromé osoby. Státní úřady zůstaly v Čechách, tady byli všichni »utečenci«. Úředníci se ke své profesi neodvažovali ani přiznat. Rozmáhala se postupně jen jedna nová profese a od začátku měla obrovský respekt.

Piloti brualů.


Vracet se na Zem, to všichni považovali za odvážnou misi, zachraňující lidi z pekla. Vracet se na Zem z čistě ideologických důvodů - a náboženství jsou ideologie - obdivované nebylo. Část rebelů, která si to včas rozmyslela, se tím nechlubila. Nebylo čím.

Proto mě překvapila postarší, šedovlasá paní, která se mnou chtěla hned ráno mluvit a začala velice netradičně.

„Chci se ještě vrátit na Zem!“ řekla odhodlaně.

Přiznám se, zkoprněl jsem.

„Chcete tam zemřít?“ zeptal jsem se jí. „Nebo si myslíte, že vás zachrání andělé?“

„To si nemyslím,“ odvětila. „Ale neděláme dobře, když utíkáme obrazně řečeno s holou zadnicí.“

„A chcete to změnit? Jak?“

„Víte, jsem bývalá knihovnice,“ vysvětlovala mi. „Myslím, že je chyba utéci jen s tím, co má člověk na sobě. Omluvitelné to je, když máte za sebou civilizaci, která se postará o všechno další. Ale když za vámi nic není, je to přinejmenším nezodpovědné. Chtěla bych - a pevně doufám, že mě podpoříte - vyvézt ze Země alespoň pár knih. Možná i nějakou lepší beletrii, ale především knihy odborné, ve kterých je vědění i umění lidstva. I když věřím, že civilizace zdejších obyvatel je na vyšší úrovni, je chyba jen tak zahodit všechno, co kdy naši předci vymysleli.“

„Chcete se tedy vrátit do některé knihovny a přivézt knihy jako dokumenty naší civilizace, chápu to správně?“

„Velice správně,“ řekla. „Potřebuji na to jen jednoho pilota s tou průhlednou létající housenkou, a hromadu prázdných krabic. Jestli to správně chápu, dají se vyčarovat až na místě.“

„Správně to chápete,“ řekl jsem. „Pilota vám dám a brual si vytvoří podle potřeby. Máte pravdu, je třeba aspoň něco z našeho vědění zachovat. Chcete-li, vezměte s sebou pár dobrovolníků na odnášení krabic. Máte už telepatii?“

Přisvědčila.

„Dobrovolníky si můžu vybrat sama?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nejlépe takové, které znáte, aby vám nejlépe rozuměli. Kam půjdete?“

„Nejlepší bude vybrat ústřední archiv v Praze,“ řekla. „Je ale otázka, jestli není hlídaný. V tom případě bych byla pro menší okresní knihovnu, kde to dobře znám a vím, že to tam v dnešní těžké době nikdo nehlídá.“

„Nebudu vám klást překážky,“ ujistil jsem ji. „Dám vám ale jen jednoho z nových pilotů. Vám to postačí, jistě si ho navedete na cíl, máte jen jeden. Zkušenější piloty potřebuji pro záchranné výpravy za lidmi.“

„To jistě,“ přikývla. „Lidské životy mají přednost, ale když nezachráníme sebranou moudrost lidstva, zachráníme opravdu jen ty holé zadky. A to by bylo málo.“

„Je vám jasné, že proti sižulům budeme i tak parta Nanuků z Horní Dolní?“

„Je,“ přikývla. „Ale i ta parta Nanuků má sbírku moudrosti, sbíranou trpělivě celá tisíciletí. Nevíme, co by se z toho mohlo hodit i našim zachráncům. Hlavně bychom měli zachránit aspoň něco z našeho umění. Nástroje, noty. A nějaké umělce, kteří by to mohli tady šířit.“

„Jestli nám zbude čas, dám na to klidně i několik brualů i s posádkami, ale teď mají přednost lidé,“ řekl jsem. „Jeďte na Zem zachraňovat knihy, těch bude třeba hodně, začněte s tím co nejdřív. Ale my jdeme vozit lidi.“

Řekl bych, že víc udělat nešlo. Většina uměleckých děl zachránit prostě nepůjde. Z některých uměleckých oborů se na Boxduroy nedostane vůbec nic, Architektura, sochařství, ale ani malířství, možná až na pár miniatur. Praha a její architektonické skvosty, Čechům tak drahé, zůstanou pod popelem... a propadnou zkáze. Zachráníme jen zlomky.

Umění - i lidí.


Nápad se zvýšením počtu pilotů byl dobrý a měl přijít dřív, ale brzy se začal projevovat. Také Roman Bukový, majitel jediné počítačové sestavy na Boxduroy, se od svého počítače ani nehnul. Nebyl to ale pouhý uživatel, některé nové aplikace dokázal i sám naprogramovat. Zobrazil na promítacím plátně mapu Čech, kam zanášel obce, jejíž obyvatelé už byli na Boxduroy. Z dřívějška měl v počítači mapy Čech a v nich s každou zachráněnou obcí její katastr vyčervenil. Bylo tím krásně vidět, jak záchranné akce pokračují. Jenže současně bylo znát, že se záchrana podezřele vyhýbá velkým městům. Dalo se to pochopit od pilotů-vesničanů, ale moc se mi to nezamlouvalo, vypadalo to příliš diskriminačně. Několik skvrn bylo i v Praze, ale jen v objektu Národní knihovny, kde nešlo ani tak o lidi, jako o knihy.

Učil jsem právě další piloty. Školení bylo stručné jako na vojně, ale dokázali si pak vytvořit vlastní brual, naučili se s ním manévrovat a když jsem si byl jistý, že se strefí i do tunelu, zařadil jsem je mezi záchranáře. Pak jsem se výjimečně rozhodl myslet konečně i na vlastní rodinu, děti a vnuky a zamířil jsem do Prahy za dětmi. Byl už večer a když ve dne vládlo příšeří, večer už byla teprve tma, ale nechtěl jsem to odkládat na ráno.

Praha jako jeden z mála ostrůvků světla měla elektřinu, ale v noci svítila jen některá okna domů, ulice byly tmavé a pouliční osvětlení bylo tmavé. Nu což, snad budou zvonit aspoň zvonky.

Přistál jsem na dvorku starého činžáku a zadním vchodem vešel na schodiště. Nechtěl jsem zvonit na zvonky u venkovních dveří, usmyslil jsem si, že větší překvapení bude, když zazvoním přímo u bytu.

Na schodišti byla tma. Nerozsvěcel jsem, vystačil jsem si s matným bílým světlem kombinézy. Stačilo to i na přečtení vizitek na dveřích a zvoncích. Konečně jsem zazvonil na správný zvonek. Čekal jsem rozechvěle, už jsem dceru a vnoučky neviděl déle než rok, kdoví jestli kluky ještě poznám. A natož oni mě!

Ozvalo se opatrné odemykání. Předtím se nezamykali, ale dnes je horší doba. Dveře se jen trochu pootevřely, ten řetěz tam přece taky neměli...

„Kdo je to?“ ozval se hlas, naštěstí jsem ho poznal.

„Nepoznáš tátu, Blanko?“ odpověděl jsem.

Neodpověděla. Místo toho se tam ozval zvláštní hluk, takový krátký... a dveře se zavřely a zaklaply.

„No tak, Blaničko!“ napomenul jsem ji. „Nepustíš tátu dál? Co je to za novinky?“

Chvilku bylo ticho, pak se ozval dětský vřískot, cosi se tam mlelo, jako kdyby něco táhli po zemi... pak to utichlo, ale to ticho mi připadalo ještě horší než předtím.

Ztratil jsem trpělivost a zazvonil jsem ještě jednou.

„Moment!“ ozval se zevnitř hlas. Zeťáka jsem poznal, ale nepřipadal mi nadšený, spíš naopak. Nepřišel jsem přece agitovat pro nějakou náboženskou sektu ani nabízet »výhodné kšefty« se šmejdovým zbožím!

Konečně se ozval zvuk domovního řetězu a dveře se náhle otevřely. Ve světle předsíně stál zeť - a mířil na mě pistolí.

„To snad není pravda!“ vyhrkl jsem.

Ucouvl jsem o krok a poručil si brual. Neviditelná bublina se sotva vešla do prostoru mezi dveřmi bytů a schodištěm, ale obklopila mě a dala mi větší jistotu. To neviditelné pole vydrží rychlost vyšší než zvuk a na rozdíl od pozemských letadel snese i nárazy drobných předmětů. Když pozemské letadlo vletí do hejna ptáků, je to vždycky větší pohroma pro ty ptáky, ale jejich tělíčka často prorazí povrch křídel a vyřadí motory. Silové pole brualu je odmrští, sklouznou po něm beze škody pro brual a jeho posádku. I když - pravda, při větší rychlosti to odmrštěné ptáky tak jako tak zabije zrychlením. Nikdo zatím silové pole brualu nezkoušel v odolnosti proti střelným zbraním, ale věřil jsem mu.

„Pěkně mě vítáš!“ napomenul jsem zetě. Musel jsem telepaticky, zvuk by se k němu silovým polem neprokousal.

Díval se na mě vyděšeně, ale pistoli sklonil. Zrušil jsem tedy brual, abych slyšel, co říká.

„Proboha!“ zaslechl jsem. „Co je tohle zač?“

„Nepoznáváš mě?“ oslovil jsem ho už opět hlasem.

„Tati?“ byla to víc otázka než výraz poznání.

„Jo, to jsem já,“ přisvědčil jsem.

„Proč nás chceš strašit?“ vysoukal ze sebe vyčítavě.

„Nejdu vás strašit, jdu na návštěvu!“ opravil jsem ho.

„Odkdy chodí duchové na návštěvy?“ zeptal se tiše.

„Já přece nejsem duch!“ odpálil jsem ho. „Snad si to vážně nemyslíš? Zavolej mi dceru, ta mě snad pozná!“

Jenže v té chvíli mi došlo, že by si to myslet mohl. Byl jsem déle než rok v Boxduroy, tady mě možná nějakou dobu hledali, pak mě nenašli a nejspíš prohlásili za mrtvého. Teď jsem zarostlý ve svítícím bílém obleku, co se divím, že mě považují za ducha?

„Blanka za dveřmi omdlela!“ opáčil zeťák nepřátelsky. „Její táta je už přes rok mrtvý! To se rozumí, že ji to hned u dveří složilo. A kdo jste vlastně vy, pane?“

Zeťákův hlas ztvrdl a opět mi zamířil pistoli do žaludku. Jenže už jsem to čekal a obnovil jsem kolem sebe silové pole brualu. Jak se říká, jistota je jistota. Musel jsem ovšem uznat, je to neobvyklý příchod. Že já vůl jsem si na chodbě nerozsvítil! A neuvědomil jsem si, že by překvapení mohlo představovat pro dceru takový psychický šok.

„Vážně mě nepoznáváš?“ optal jsem se ho telepaticky.

„Ne, pane!“ odvětil Milan nahněvaně.

„Poslyš, Milane, nedělej tady šaškárny!“ napomenul jsem ho. „Ano, jsem to já, táta Blanky. Jsem živý a nepřišel jsem vás strašit, ale zachránit. A polož tu pistoli, nebo si pomyslím, že se mě snad chceš zbavit! A Blanka, místo aby měla radost...“

„Ale... táta takhle nemluvil!“ namítl, ale hlaveň pistole se sklonila dolů a opět jsem mohl zrušit brual. Asi myslel telepatii, která mi dovolovala mluvit s ním skrz silové pole.

„Taky jsi na mě nikdy nemířil,“ odsekl jsem opět vlastním hlasem. „Odlož to a budu mluvit normálně. Takové uvítání jsem od vás vážně nečekal!“

„Ty nejsi mrtvý?“ zeptal se mě nejistě. „Loni tě prohlásili za mrtvého!“

„Trochu předčasně,“ přikývl jsem. „Až ti povím, co se mi přihodilo, nebudeš mi věřit. Poslyš, ani mě nepozveš dál?“

„Tak pojď dál,“ uvolnil mi cestu do předsíně. „Ale radši počkej, musím Blanku připravit, aby zase neomdlela, až tě uvidí. Bylo to na ni trochu silné.“

Zavřel za mnou venkovní dveře bytu a pečlivě zamkl.

„Po Praze chodí lupiči,“ vysvětloval, než odběhl do pokoje, odkud jsem zahlédl zvědavou dětskou hlavičku.

„Matýsku, Mirečku!“ zavolal jsem je co nejmírnějším hlasem. „Nepřivítáte dědu?“

„To je děda!“ ozval se klukovský hlásek.

„Ale ten to bejt nemůže,“ uvažoval druhý. „Děda zemřel! Tohle je někdo jiný!“

Kluci se stáhli ode dveří a byli zticha. Není to špatná reakce na neznámého člověka. Jestli po Praze chodí lupiči, pak je dobře, že se děti nehrnou k neznámým lidem. Ale jak to, že po Praze chodí lupiči? Co dělá Policie? Že si i takový zarytý pacifista jako je zeťák opatřil pistoli! Na druhou stranu jsem si oddychl. Jsou tu všichni, dcera, zeť i oba kluci, nikomu se nic nestalo. Vezmu je do Boxduroy a budu klidnější. Cestou se stavím u synovy rodiny a pak spolu zaletíme za mou ženskou. Ale to abych za ní raději poslal napřed děti, aby ji na můj příchod šetrně připravily, aby to s ní neseklo jako s Blaničkou!

Konečně se dveře otevřely. Blanka mě vyšla uvítat, ale byla ještě jako křída.

„Tati, ty vážně žiješ?“ oslovila mě.

„Nevidíš mě snad?“ opáčil jsem.

„Ale cos to měl na sobě na tý chodbě?“ vyčetla mi.

Byla to moje chyba. Zapomněl jsem, že boxduroyské svítící kombinézy na Zem nepatří.

„To se teď nosí na Boxduroy, co bydlím,“ řekl jsem.

„Na čem?“ nechápala. „Promiň, tati, ale... viděla jsem něco hroznýho... něco příšernýho...“

Samotného mě zajímalo, co příšerného viděla na chodbě, kde mohla vidět jen mě. Nezvyklá na mě byla kombinéza, kterou mi Blizgůt nabídl místo mého potrhaného obleku. Brzy po mém příchodu na Boxduroy se totiž začalo mé oblečení rozpadat. První se začaly trhat knoflíky, byly samozřejmě jen naznačené, kde si je majitel má přišít, začaly se uvolňovat nitě a oblek se postupně rozešíval. Laciné čínské věci se tak chovají a kdo se o ně nestará, musí si brzy kupovat jiné, to je dnes běžné. Když nad tím trochu přemýšlíte, uvědomíte si, že je to schválně. Vědecky se to nazývá »řízená spolehlivost«. Na Boxduroy jsem jehlu ani nit nesehnal, ostatně šití nebyl nikdy můj koníček, v naší rodině se o to starala má choť.

„A proč jsi tak příšerně zarostlý?“ vynadala mi. „Venku by si tě mohli splést s džihádistou a na ty se, jestli to nevíš, střílí! Jen proto je v naší čtvrti klid. Ale na Žižkově - hanba mluvit!“

„Leda by mi někdo zapůjčil holící strojek,“ řekl jsem. „Tam co jsem byl, lidem vousy nerostou, proto tam nemají holení. Na mě si zvykli, ale taky bych to radši shodil.“

„Půjčím ti svůj,“ nabídl se mi Milan. „I když se říká, že holící strojek, fajfka a manželka se nepůjčují...“

„Stačil by mi strojek na žiletky,“ odvětil jsem. „Byl by pro Boxduroy vhodnější. Jsou tam problémy s elektřinou.“

„Jo, to tady taky,“ přikývl Milan. „Jde o to, jestli nějaké držátko na žiletky najdu. Žiletky jsem si letos v lednu kupoval na odškrabání dálniční známky, ale se strojkem to bude horší. Jdu přehrabat krabice v koupelně.“

Odešel a Blančí mě odvedla do pokoje. Vypadal pořád tak, jak jsem si to pamatoval. Ze dveří opět vykoukly dvě klukovské střapaté hlavičky. Kluci budou zdejší největší změna, to mi bylo jasné. Ale zatím se drželi za dveřmi.

„Jsme už po večeři, ale mohla bych ti uvařit brambory,“ nabídla mi. „Zatím jich máme dost...“

„Nic jiného nemáte?“ zarazil jsem se.

„A to jsme rádi, že máme aspoň ty,“ podívala se na mě omluvně. „Občas pozveme sousedku, ta už nemá nic... lístky jsou hubené a někdy ani na ně nic neseženeš...“

„Jaké lístky?“ zeptal jsem se zamračeně.

Přídělové lístky po válce

Přídělové lístky po válce

Protektorátní přídělové lístky

Protektorátní přídělové lístky

„No přídělové přece,“ podivila se, jak to že je neznám. Přiznám se, slyšel jsem o nich od svých prarodičů, povídali mi jako malému, jaké to bylo za války na příděl těžké, ale že bych je spatřil na vlastní oči, to by mě ani ve snu nenapadlo.

„Takže jste měli k večeři jen brambory?“ ujišťoval jsem se. „To si tu nežijete jako lordi!“

„Na černý trh nemáme peníze,“ ujistila mě. „Začátkem měsíce vykopli Milana z práce a pro lidi na podpoře jsou příděly nejhubenější - i pro děti. Sousedka má jen důchod, to je opravdu na umření. Důchodci teď taky nejvíc umírají.“

Zamyslel jsem se jen krátce. Blizgůt říkal, že na Zemi je pořád v chodu pár anihilačních stanic inakirídel. Proto se tam dá ještě létat, ale se syntézou hmoty je to slabší. Ale co, není nás milion, tolik toho zase nespotřebujeme.

„Podej zatím talíře pro kluky, po těch bramborách mají jistě ještě hlad!“ řekl jsem. „Pohostím vás.“

„Vždyť s sebou nic nemáš!“ upozornila mě.

„Nenosím s sebou nic,“ přiznal jsem. „Ale pohostím vás. Můžeš pozvat sousedy? Třeba tu sousedku, co hladoví.“

„Pozvala bych, kdyby bylo na co,“ vzdychla si.

„Nestarej se, mám všeho dost!“

Podala tedy opatrně a vyčkávavě na stůl talíře. Pak ovšem nestačila zírat. Na talířích se znenadání objevilo cosi neznámého. Pro začátek jsem zvolil boxduroyské chtakramašatcou, což asi odpovídá českému vepřo-knedlo-zelo, jenže chtakra zastupuje knedlíky i se zelím a mašatca je maso, ale se sladkokyselou chutí jako szegedinský guláš, jenže fialové barvy. Těžko se to popisuje, když je to nesrovnatelné.

„Kluci!“ zavolal jsem ke dveřím, odkud vykukovaly dvě střapaté hlavy. „Ke stolu! Bude večeře!“

Vůně, ještě více podobná vůni szegedínu, byla silnější než rodičovský zákaz přibližovat se k neznámým cizincům. Zejména když to byl dědeček. Sice možná mrtvý, ale vůně převážila. Kluci se opatrně přišourali a když je maminka ani neokřikla, zapluli za stůl na židle. Pak už jen ukazovali, jak umí zacházet s příborem, jen jim lupalo za ušima.

Vůně přilákala i zetě. Holicí strojek nenašel, ale ochotně se usadil na své místo. Blanka hbitě podala talíře a příbory a oba se hladově pustili do dalších dvou porcí, ani už se nepodivovali nad tím, jak se to z ničeho nic objevovalo přímo na talířích.

Pozoroval jsem jejich apetit a v duchu je litoval. Vzpomněl jsem si na povídku, ve které rodina seděla nad nakreslenou večeří a otec jim za trest - či co to bylo - večeři vygumoval. Tihle žili o bramborách a to si ještě dovolili zvát na ně starou sousedku, která měla ještě méně. Nejvyšší čas, aby už byli na Boxduroy. Tam nikdo hladem netrpěl.

„Jé, dědo, ty jíst nebudeš?“ zeptal se mladší Matýsek.

„Já už jsem po večeři,“ ujistil jsem ho.

„A kde jsi večeřel?“ chtěl vědět klučík.

„To je dlouhé povídání, ale nemine mě to tak jako tak, takže rovnou začnu,“ řekl jsem. Zatímco všichni jedli a s plnou pusou neměli možnost mě přerušovat, poměrně stručně jsem jim vykládal, jak jsem se ocitl ve světě Boxduroy. Kde žijí trochu jiní lidé než tady, ale chtějí se s námi domluvit a teď nám dokonce nabízejí pomoc v neštěstí.

„Neštěstí? Jaké neštěstí?“ chtěl vědět Milan, ačkoliv se mu s plnou pusou špatně mluvilo. „Co o tom víš? Žijeme tu jako na pustém ostrově, nikdo nic neví.“

„Ani nevíte, že do Země udeřila planetka?“ ptal jsem se jen pro jistotu. A podle vytřeštěných očí jsem pochopil, že je to pro ně úplná novinka. Říkají tomu »velké zemětřesení«, otřásla se i pevná Evropská centrální pevninská deska, takže se i v Praze zřítilo několik desítek domů, ale že se v té chvíli otřásl celý svět, to tady nikomu nedošlo.

Asteroid totiž působil jako gigantický kosmický prak. Část satelitů cestou srazil, část katapultoval do vesmíru, jiné přibrzdil, takže vzápětí shořely. Rázem a provždy vyčistil okolí Země od veškerého kosmického smetí, dlouho lidmi trpělivě vynášeného a stabilizovaného na nízké i stacionární oběžné dráhy. Okamžitě přestala fungovat satelitní navigace i všechny satelitní televize. Tím se přestaly šířit celosvětové zprávy a když se k tomu přidaly erupce Yellowstonu a Airy, zůstal svět úplně bez informací. Co ale Blizgůt říkal o další vlně zkázy, kterou si lidé způsobili sami? V Čechách žádná atomová exploze nebyla. Lidi tu straší popílek, vydávaný za mrak z Islandu. Což o to, možné to je, i sopky na Islandu se mohly probudit, když zemské jádro dostalo tu řachu. Ale nikdo zřejmě nezpozoroval mnohem větší oblak, šířící se od Yellowstonu a od Airy na opačné straně zeměkoule. Průzkumníci z Boxduroy si zase ve světle hlavních průšvihů nevšímali těch drobnějších, jako jsou krtince na Islandu.

V Čechách všechno jelo dál, i když jen setrvačností. Úřady otravovaly občany nesmyslnými nařízeními, aniž by někdo přišel a řekl lidem pravdu. Je to možné, že by ji nikdo neznal? Nemáme v Čechách hvězdáře, nedostaly se sem ani zprávy odjinud? Anebo je někdo okamžitě zcenzuroval, aby nevypukla panika? Ta Čechy čeká tak jako tak, jenže o něco později a nejspíš i za horšího stavu.

Žebračenka předválečná

Žebračenka předválečná

Máme nejvyšší čas vytahat odsud co nejvíc lidí, dokud nám to panika neztěžuje. I když cenzuru nesnáším, asi nám pomůže. Začali jsme od vesnic, to bylo jen dobře, zatím si naší akce nikdo kompetentní nevšiml, nedělá nám problémy a nezdržuje. To bylo správné, ale teď je třeba začít i ve městech. Boxduroy všechny snadno spolkne, panika hrozí jen tady.

„Pozvete na večeři sousedy?“ zeptal jsem se.

„Můžeš... i pro ně?“ zeptala se opatrně dcera.

„Řekl bych, že do hmotnosti půl tuny... mohu,“ slíbil jsem jí. „To snad inakirídely snesou.“

„Pozvala bych starou paní Vránovou, pak ještě Dvořákovy odvedle, Novotných z prvního patra a Brdlíkovy ze čtvrtého. Ale byla bych opatrná se Steinovými. Šeptá se tady v baráku, že pan Stein je v nějaké bandě či co je to za divný spolek. Není zdravé ukazovat jim, že něco máme, co by stálo za přepadení... a tak...“

„A sakra!“ ujelo mi. „Na ty abychom si dávali pozor?“

„Je to přinejmenším jistější,“ dodal Milan. „Steinovi beztak hladem netrpí, mají dost peněz pro černý trh. Snad v tom i sami jedou či co...“

„Dobře,“ přijal jsem to. „Takže kromě Steinových bych mohl pohostit všechny?“

„Uděláš dobrý skutek,“ řekla Blanka.

„Dobrá, můžeš je všechny oběhnout? Talířů a příborů máte dost, nebo by si měli přinést svoje?“

„Když si přinesou svoje, tak si je pak sami umejou,“ zavrčel Milan. „Kdo to má mejt?“

„Nádobí umývat nebudete,“ řekl jsem rozhodně. „Po večeři nasednete do mého letadla a odletíme do Boxduroy. Tady v té bídě vás nenechám ani hodinu a když vezmeme pár slušných lidí navíc, bude to jen dobře.“

„Letadlo? Kde máš jaké letadlo?“ vytřeštila oči Blanka. „Slyšela jsem, že od zemětřesení žádná letadla nelétají.“

Měla pravdu, to jsem slyšel i od Blizgůta. Popel přišpendlil letadla na letištích jako motýly ve vitrínách sbírek.

„Setkal jsem se s mimozemšťany, mám jejich mimozemské letadlo,“ usmál jsem se na ni, aby se nedivila. „Mají úplně jinou technologii než my. Odvezu vás odsud. Po Praze se prý toulají lupiči, kdoví jestli nemáte jednoho z nich přímo v domě. Kdyby nic jiného, na Boxduroy není taková nouze.“

„To abych začala balit kufry?“ podívala se tázavě.

„Nic nebal,“ zastavil jsem ji. „Vezměte si, co máte na sobě, tam dostanete všechno.“

„Říkal jsi, že i tam mají potíže s elektřinou!“ vzpomněl si Milan. „Taky vám ji občas vypínají?“

„Ani ne,“ mávl jsem rukou. „Roman Bukový si naštěstí přivezl ze země benzínový agregát, takže má elektřiny dost.“

„On si musel přivézt vlastní...“ zadrhl se Milanovi hlas.

„Jo, protože tam naši elektřinu nepoužívají,“ dodal jsem. „Proto tam byly problémy, ale týkaly se pozemských počítačů. Romanův agregát navíc čmoudil, nemohli jsme ho mít v domě, Roman si ho musel dát ven a táhnout dovnitř kabel. Ale vadilo to jen jemu. Kdo nemá pozemské počítače, nemá problémy.“

„Jo ták... takže kdybych si tam vzal notebook, taky by mě to neminulo? Vidíš - já bych ho jinak vzal, máme v něm všechny rodinné fotky.“

„Vezmi si je i s notebookem, najdeme jistě způsob, jak je zachovat,“ poradil jsem mu. „Ale nemá smysl tahat tam nic, co tam dostanete v lepším provedení. Nezapomeňte na děti, případně na starší lidi, kdo je má na starosti... rodinné památky mají pro každou rodinu cenu vzpomínek a je dobré vzít je. Na vesnicích si lidé berou i zvířata, psy a kočky, ale to je spíš výjimka.“

„Brdlíkovi mají kočku,“ vzpomněla si Blanka.

„A ještě ji nesnědli!“ dodal Mireček hrdě.

„Tak je jdi pozvat,“ navrhl jsem jí. „Buď ať si vezmou jídelní náčiní, nebo budou jíst po mimozemském způsobu.“

„A to je jak?“ zeptala se rychle Blanka.

„Rukama,“ odvětil jsem. „Má to jednu výhodu, nic se při tom neumývá.“

„Čuňata!“ komentoval to Milan.

„Budeš se divit, ale oni si to myslí o nás,“ usmál jsem se. „A budeš se divit ještě víc, já už si to myslím také.“

„To myslíš vážně?“ vytřeštil na mě oči.

„Jo, vážně,“ přikývl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32