Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Exodus

Všichni pozvaní sousedé si nakonec talíře i příbory přinesli, mimozemský způsob stolování se jim nezdál. Jídlo ale chutnalo všem. Zpočátku jedli všichni hltavě, začali si to vychutnávat až po utišení prvního hladu, ale nikdo se nad jídlem neošklíbal, ani děti nad fialovým masem.

Brdlíkovi ze čtvrtého patra měli kromě kočky Micinky i dvě děti, starší než kluky naší Blanky. Občas se spolu potkávali na dětském hřišti, dokud bylo venku bezpečno a lidé se o děti nebáli. To poslední dobou neplatilo, dětské hřiště zelo prázdnotou a všechny drobnosti, houpadla, malé kolotoče a prolézačky někdo rozbil. Muselo to dát práci, ale vandalové mívají síly nadbytek.

Po jídle jsem všem nabídl odvoz do Boxduroy. Nebylo ale divu, že to všechny zaskočilo. Co si vzít s sebou (mé doporučení znělo: kromě památek, dětí a kočky nic), otázek měli proto víc, ale musel jsem naléhat, čas pracuje proti nám a jiní měli na rozmyšlenou ještě méně.

„Pozveme i Steinovy,“ řekl jsem na závěr.

„Ti nebudou chtít!“ varoval mě pan Brdlík. „Mají peněz dost, nemusí šetřit, nevědí co je nouze.“

„Uvidíme!“ řekl jsem.

Všechny rodiny se rychle vytratily, se Steinovými se tu nechtěly sejít. Milanovi ani Blance se to nelíbilo, ale ujistil jsem je, že ještě dnes odletíme a kdyby Steinovi chtěli dělat problémy, necháme je prostě tady.

„Ti se budou mít vždycky dobře!“ řekla Blanka.

„Nebyl bych si tím jistý,“ věštil jsem. „Kdyby tady zůstali, nemají šanci.“

„Tihle mají peněz dost, aby všechno přežili,“ přidal se Milan. „I kdyby všichni hladověli, tihle si budou užívat.“

„Jak dlouho?“ pokrčil jsem rameny.


Blanka šla pozvat Steinovy s nechutí, jen protože jsem na tom trval. Vrátila se ale jen s panem Steinem.

„Tak poslouchejte, vy holoto!“ spustil holohlavý hulvát pan Stein ještě na chodbě mezi dveřmi. „Vy tak na to máte! A čím nás chcete hostit? Starými bandorami? Já myslel, že prasknu smíchy! Ale jestli máte na rozhazování, pořiďte si pancéřové dveře jako mám já! Vy na ně ale nemáte, tak si tolik nevyskakujte!“

„Není všechno jen o penězích,“ namítl jsem mu.

„A ty mlč, dědku! Máš už aspoň zakoupenou urnu? Tu už budeš brzy potřebovat!“

„Mohl bych odpovědět, že si to povíme za padesát let, ale byla by to ode mne jízlivost, tady se toho nedožijete.“

„Určitě spíš než ty, dědku! Myslíš, že si tě nepamatuji, jak jsi vypadal, než sis začal barvit vlasy a fousy?“

Aha, všiml si toho, ale přičítá to barvení, došlo mi. Ať si to tedy myslí.

„Takže o pomoc nestojíte?“ pokrčil jsem rameny.

„Jakou pomoc?“ vyštěkl. „Sám se starám! Pomoc potřebují jen ti slabí!“

„Když si to myslíte...“ opět jsem pokrčil rameny.

„A vy už se o nás nestarejte, máte jistě svých problémů nad hlavu!“ kohoutil se Stein.

Pak se otočil a vítězně seběhl po schodech dolů.

„Kdo chce kam...“ vzdychl jsem si za ním...


Odletěli jsme ještě před půlnocí bez Steinových. U vchodu jsme jim na domovní nástěnce nechali vzkaz, že jsou v celém domě sami a všechno, co v opuštěných bytech najdou, je jejich. Možná se jim bude hodit i ten z poloviny plný pytel brambor, co měli naši mladí ve špajzce.

Pak jsme všichni vyšli na balkon u Brdlíků, měl totiž nad sebou už jen oblohu, a pozvolna nasedali do brualu. Dali jsme si k zábradlí aspoň židli, aby se dalo nastoupit jakž takž pohodlně a nevyžadovalo to akrobatické vlohy. Bylo to pro všechny nezvyklé nasedat přes zábradlí do průhledné svítící bubliny, která se postupně prodlužovala, takže ti, kdo nasedli jako první, brzy viseli nad zahradou a při pohledu dolů se drželi čeho mohli.

Nasedl jsem jako poslední, zhasl brual a vznesl se do výšky pomalu jako balon. Pak jsem zamířil k bydlišti syna s rodinou. V poslední době se rodiny syna a dcery moc neviděly, chodit po ulicích nebylo bezpečné. I telefony fungovaly jen občas, nemohli jsme se předem ohlásit. Syn naštěstí bydlel v přízemí a postačilo, když jsem brual posadil do závěje popela na zahradě.

Požádal jsem dceru, aby tam šla se mnou. Mohli by se mě polekat v domnění, že jsem duch, jak mi to předvedla i Blanka. Málo platné, v lidech je představa oživlých mrtvol pořád nějak zakořeněná, že při spatření mé osoby uvěří, že je jdu strašit a ne že zprávy o mé smrti byly značně nadsazené. A konečně, i když mi Milan chtěl zapůjčit holící strojek, nechtěl jsem se zdržovat holením.

Dům byl úplně tmavý, ale nebylo to tím, že už spali. Nešlo totiž rozsvítit ani světlo na chodbě. Pomohl jsem si rozsvícením kombinézy - Blanka se až naježila, když to opět viděla, ale teď už věděla, že to není nic strašného a snesla to bez mrknutí oka. Horší bylo, že nešly ani zvonky. Dům byl podle všeho úplně bez proudu a vzhledem k tomu, že byly tmavé i domy okolo, byla to nějaká větší závada. Po delším klepání a pak i silnějším bouchání se dveře otevřely a stál za nimi syn Olda.

„Jé, Blaní, co tu děláš?“ rozzářil se na sestru.

„Přišel si pro nás táta,“ odpověděla mu.

Panebože, jak to mohla říci takhle! Vždyť Olda žije už rok v domnění, že jeho táta - tedy já - je po smrti a ta slova se dala vyložit spíš tak, že nadešla jejich poslední hodinka a Blanka už to má také za sebou... Olda ovšem zbledl jako křída, naštěstí hned neomdlel jako Blanka a dal si vysvětlit, že jsem živý.

Tím radostněji nás pozval dál a ještě raději byl, když jsem mu řekl, že chci všechny odvézt k mimozemšťanům, u kterých jsem byl, zatímco mě považovali za mrtvého.

„Tati, ty jsi přímo deus ex machina!“ objal mě. „My už ani nevíme kudy kam.“

Rumunské přídělové lístky na chléb Pozor - 1989! - to už je skoro současnost!

Rumunské přídělové lístky na chléb
Pozor - 1989! - to už je skoro současnost!

Byli v podobné situaci jako rodina Blanky, jenže neměli ani ten spásný pytel brambor, který si Milan opatřil s obrovským štěstím. Olda to štěstí prostě neměl, rodina byla se zásobami na dně a žila opravdu jen z přídělů na lístky, což nikomu nestačilo. Který byrokrat tohle vymyslel, napadlo mě. Nejspíš vzal za vzor přídělové lístky pro Židy za Protektorátu. Později je Češi těsně před odsunem dali odsouvaným Němcům a ti si uraženě stěžovali u Červeného kříže na »nelidské zacházení« ze strany Čechů. Jako kdyby oni byli lepší a ty hladové příděly sami neurčili pro Židy.

Pro ty to ale bylo podle nich dobré...

V první chvíli jsem chtěl uspořádat hostinu jako prve, ale rozmyslel jsem si to. Na Boxduroy dostanou jídla kolik snědí, tady by to zdržovalo. Chtěl jsem ještě zaletět za svou chotí a už teď byla noc. Prostě jsem jim vyklopil, aby se sbalili, že poletíme k mimozemšťanům. K mému údivu to přijali bez námitek.

„Nemohli byste oběhat sousedy z domu?“ zeptal jsem se. „Vzali bychom je také, místa je tam dost.“

Nebyli proti. Vysvětlil jsem jim, aby nezapomněli na děti, vracet se nebudeme, s sebou ať vezmou rodinné fotografie a jiné památky, ale nic zbytečného.

Vyrazili tedy za sousedy a během půl hodiny se začali trousit sousedé s rozespalými dětmi a s kufry.

„Nemohlo by to počkat aspoň do zítřka?“ obrátil se na mě nabručený soused. „Tohle je příliš náhlé.“

„Máte pravdu, ale kdybychom na každého čekali do zítřka, neodvezli bychom ani desetinu lidí. Nač vlastně chcete čekat? Tam se vyspíte také a lépe.“

„Jen bych se stavil v bance,“ vysvětloval mi.

„Kašlete na banku, tady jde o život!“ poradil jsem mu.

„To tam máme jít chudí jako kostelní myši?“ namítl.

„Budou tam na tom všichni stejně,“ ujistil jsem ho. „Snad byste nechtěl, aby tam platily pozemské peníze?“

„Peníze... snad ne, ale... mám v trezoru cennosti,“ vylezlo z něho jako z chlupaté deky.

„Uznávanými cennostmi jsou tam jen rodinné památky, nejčastěji fotografie,“ ujistil jsem ho.

„Zlato ne?“ zeptal se opatrně.

„Zlato ne,“ odvětil jsem.

„Tam ani zlato neplatí?“ vypadal už hodně zděšeně.

„Ani zlato, ani diamanty,“ ujistil jsem ho. „Cenu tam mají vzpomínky, fotografie a takové památky. Hlavně tu nezapomeňte ženu a děti.“

„Děti nemáme,“ řekl. „Manželka si nacpala kufr svými voňavkami, ale ty tam asi těžko prodá...“

„Těžko,“ souhlasil jsem. „Nikdo je kupovat nebude. Nikdo tam nemá peníze.“

„To tam budeme všichni žebráci?“ rozčílil se chlap.

„V tom případě tam raději nepůjdeme!“ přidala se k němu jeho paní.

„Na Zemi nebudete žít dlouho,“ varoval jsem je. „Tady se to bude ještě zhoršovat. A už teď je to vidět. Násilím tam nikoho vzít nesmím, ale varovat vás musím.“

„Než žít někde jako žebráci, to tady raději zůstaneme,“ otočila se žena k odchodu. Chlap ještě okamžik váhal, ale pak ji odhodlaně následoval.

„Spíš projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského,“ vzpomněl jsem si na citát z Bible a poslal jsem ho do tmy za nimi. „Se mnou nejdete do nebe, jen k mimozemšťanům, ale tady bude brzy peklo!“

Nereagovali. Jejich škoda.


Brual pozvolna vystoupal nad střechy domů, otočil se a vyrazil jako závodní kůň.

„Jedeme za mámou,“ informoval jsem Oldu vedle sebe.

„Jo, tati... to bude problém,“ vzpomněl si Olda. „Ty to asi nevíš a zapomněli jsme ti to říct, ale... máma se podruhé vdala!“

„Cože?“ obrátil jsem se na něho a pak dozadu do útrob brualu. „Blanko, to jste mi nemohli říct dřív?“

„Nevzpomněli jsme si na to,“ pípla vzadu provinile Blanka.

„To bude problém,“ souhlasil jsem kysele. „Bydlí aspoň máma tam co dřív?“

Ujistili mě oba, že ano, jenomže... ale neměl bych se na ni zlobit, rok poctivě truchlila a až potom...

„To vyřešíme na Boxduroy,“ rozhodl jsem.

Jenže v té chvíli jsem zaslechl telepatický hlas. Volal mě Blizgůt a zřejmě to bylo naléhavé.

„Máme nové zprávy, ale asi tě nepotěší,“ sděloval mi, když jsem se mu ozval na potvrzení, že ho vnímám.

„Povídej!“ vyzval jsem ho.

„Dávejte pozor na zářící prach!“ varoval mě. „Točí se nad Francií ve vírech tornád, ale pomalu se posunuje nad Německo. Pierre musel ukončit převážení svých krajanů, příliš by riskoval i sám. Až to přiletí k vám, nechte všeho a vraťte se! Nemůžeme dopustit, aby se ten prach dostal skrz gehur k nám. Kdybyste to nestihli, gehur se už neotevře a pak se pokuste letět do Ruska. Taťána si vás navede na její, ten snad ještě nějakou dobu vydrží.“

„Kolik lidí převezl Pierre?“ zeptal jsem se.

„Asi pět tisíc,“ odvětil Blizgůt. „Vaše skupina už má skoro deset tisíc a Taťána má kolem sta tisíc Rusů.“

„Jak to tak rychle stihla?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ opáčil Blizgůt. „Zeptej se jí.“

Pak se ode mne odtrhl. Zkusil jsem dálkově volat Taťánu, ale nehlásila se. Nejspíš je na Boxduroy, zavolám jí, až to půjde. Tohle ovšem prudce mění situaci. K horšímu.

Brual letěl rychleji než vichřice a zakrátko se už snášel k osamělému vesnickému domku, který jsem tak dobře znal.

„Tak - jdeme na to!“ vzdychl jsem si po přistání. Při délce, dané obsazeností, by se už brual nevešel na dvorek, sotva se vešel na zahradu za domem.

Požádali jsme cestující, aby setrvali na svých místech. Tato zastávka bude nejkratší, protože ostatní domky vesnice jsou příliš roztroušené a nebudeme brát nikoho dalšího. Všechno proběhne rychle a pak poletíme směrem do spřáteleného světa Boxduroy.

„Pojď tam se mnou, Blanko!“ požádal jsem dceru, aby mi pomohla s vyjednáváním.

Byla noc, ale moje svítící kombinéza nám osvětlovala okolí dost, abychom neklopýtali. Konečně jsme se dostali ke dveřím, na které jsem zaklepal.

„Koho sem čerti nesou?“ ozval se zevnitř hluboký mužský hlas. „Kdo tam?“

„Návštěva!“ odsekl jsem. „Kdyby to nebylo nutné, přišel bych jindy, ale spěchá to. Je doma Hanka?“

„Vy ji znáte?“ nedůvěřoval mi ten uvnitř. „Takhle by sem mohl přijít každý!“

„Ale pane Danieli, mě snad znáte!“ vložila se mezi nás Blanka. „To jsem já, Blanka! Je doma máma?“

„A kdo je to s tebou?“ chtěl vědět.

„To je jedno!“ odsekla mu i Blanka. „Zavolejte mi ji!“

Chvilku tam bylo ticho. Pak se ozval hlas Hanky.

„To jsi ty, Blančí? Proč jsi nepřišla s Milanem?A kdo je to s tebou?“

„Milan drží na klíně děti v autobusu,“ řekla Blanka.

„V jakém autobusu?“ zpozorněla Hanka.

„V autobusu!“ odsekla Blanka. „Pusť nás dovnitř, snad se nechceš vybavovat přes dveře!“

Ozvalo se odemykání, dveře se jen trochu pootevřely.

„Tak pojď, ale sama!“ vyzvala Blanku má choť. „Jinak bude Dan střílet!“

„To snad ne!“ zachmuřila se Blanka.

„Tady ve vsi už byly tři rodiny přepadené!“ sdělila jí Hana opatrně. „Nechceme skončit taky tak!“

„Mě snad znáš, ne?“ opáčila Blanka.

„Tebe ano, ale kdo je to s tebou?“ nedůvěřovala Hana ani dceři. „Kdyby tě drželi jako rukojmí...“

„Nevyšiluj, mami!“ přerušila ji Blanka. „Nechte už toho podezírání, není na to čas!“

„Pojď sama a basta!“ vyzvala ji Hana. „Otevřela bych ti, ale Dan má flintu! Jestli to je past, bude střílet!“

„Jestli bude střílet, je tu s námi plný autobus svědků a to by už u soudu neobhájil!“ varovala ho přes dveře Blanka.

„Ty potvory taky jezdí auty,“ opáčila Hana. „Musí jich být přesila, jinak si netroufají. Přijď sama, to ti nic neudělá!“

„Jak myslíš, mami!“ ustoupila Blanka a protáhla se úzkou škvírou jen trochu pootevřených dveří do předsíně.

„Hele, Blanko, buď přiveď oba, nebo aspoň mámu,“ radil jsem jí mezi dveřmi. „Kdyby ani ona nechtěla, vrať se aspoň sama! A spěchej! Hoří to!“

Dveře zaklaply a ozvalo se zamykání.

Nejde všechno snadno...


Vrátil jsem se do brualu, ale nevydržel jsem čekat.

„Oldo, půjdeš tam ty!“ obrátil jsem se na syna. „Oni se příliš bojí přepadení a jak jste říkali, já vypadám podezřele! Na tebe snad střílet nebudou. Ale pohněte s tím, měli jsme se tu zdržet jen minimálně!“

„Proč vlastně spěcháme?“ zeptal se mě.

„Protože ráno letím zachraňovat další lidi a čím víc se tady zdržíme, tím méně jich přivezu!“ vysvětloval jsem. „V Čechách je deset milionů lidí, aspoň polovinu jsem chtěl dostat do bezpečí. Jenže se zdá, že ani to nestihneme.“

„Co tě tak honí?“ chtěl vědět.

„Radioaktivní mrak nad Francií,“ řekl jsem. „Právě jsem o něm dostal hlášení. Záchrana ve Francii skončila, do radiace nikdo nesmí. Pamatuješ si, kolik obyvatel měla Francie? Opravím ti to. Francouzů zbývá posledních pět tisíc, ostatní umírají na radioaktivitu. Naše parta přestěhovala zatím jen kolem deseti tisíc lidí, lítá nás tu víc, ale i to je málo. Až vítr zažene radiaci do Čech, končíme!“

„To v tom zůstanou i děti?“ zděsil se Olda.

„Co stihneme, to stihneme,“ řekl jsem tvrdě. „Kdyby nám ten mrak odřízl cestu na Boxduroy, museli bychom letět přes Rusko. Závisí to na větru. Na dohadování není čas, popožeň je! Za deset minut odlétám. S vámi nebo bez vás.“

„Proč ses teda s námi tak zdržoval?“ nechápal to.

„Protože jsem to hlášení dostal až teď!“ odsekl jsem.

„Vždyť tu nemáš vysílačku, dokonce ani mobil!“

„Bavíme se telepaticky! Proboha, nediv se už a mazej!“

Oldovi konečně doskočilo, že si nevymýšlím a že je to opravdu horké. Vyskočil z brualu a utíkal za Blankou.

Netrvalo to ani pět minut z domku vyšlo celé procesí. Olda, Blanka, Hana s Danielem, ale kromě nich ještě další, které jsem neznal. Představili mi je jen zběžně, na víc nebyl čas. Danielova dcera z prvního manželství Ester s mužem Benem a rozespalými dětmi Šimonkem a Martičkou. Oddychl jsem si až když seděli všichni uvnitř brualu na sedadlech a mohl jsem vzletět.

Dopovíme si to na Boxduroy...

Brual opět překonal rychlost zvuku a u tunelu byl během několika minut. Byl ještě v provozu, ale svítil nám fialový zákaz, někdo letěl proti nám. Přibrzdil jsem a sledoval, jak z ústí gehuru vyletěla malá průhledná koule. Brual byl při zpáteční cestě na Zem podobný kouli, na Boxduroy byl protáhlý jako anakonda. Mezitím však zasvítila zelená a pak modrá, nesměl jsem zbytečně ztrácet čas. Náš brual se zavlnil a vlétl do tunelu. Krátce poté jsem prolnul stěnou »stadionu«.

Konečně v bezpečí!

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32