Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rodinné trable

Hnala mě zvědavost, chtěl jsem se poradit se svým učitelem Blizgůtem. Tušil jsem - ne, najisto jsem věděl, že sižulové vědí mnohem víc a Blizgůt mě na Zem jistě nešel pobídnout zbytečně. A muselo to být naléhavé, když nečekal až se vrátím a přišel osobně tunelem na Zem, aby mohl použít telepatii.

Ale nejprve jsem musel vyřešit vlastní rodinu. U rodin dětí to bylo snadné. Uspořádali jsme si »potlach«, předal jsem všem vajíčka červíků supujgódů, nejprve cherypiki, vlastně telepatie, pak ovrósje, ještě jsem všechny zacvičil v zacházení s telepatií a svěřil jsem je výboru pro přijímání utečenců, který na Boxduroy vznikl z prvních zachráněných. Zatímco jsem se staral o školení pilotů a zachraňování, sižulové zachráněné zacvičovali, aby se vyznali v používání nové civilizace. Nováčci nemohli zvládnout za pár dní, co jsem se učil víc než rok, dostali jen nejnutnější vědomosti a to ostatní se musí doučit později, jinak to ale nešlo.

Druhého odděleného sezení se účastnili Olda, Blanka, dále moje žena Hana s novým manželem Danielem. Vlastně by to ani neměl být manžel, Hana přece nebyla rozvedená, ale mé oficiální úřední prohlášení za mrtvého mělo podobný účinek jako rozvod.

Ocenil jsem, že Hanička skoro rok pro mě poctivě truchlila. Ne jako politik, který zahýbal své nemocné ženě už za jejího života. Status quo byl jednoznačný. Pan Daniel si Hanku vzal jako úředně potvrzenou vdovu, považoval se tedy za jejího manžela. Bigamie je v Čechách trestná jen když k ní dojde vinou některé strany, tady to ale nebylo úmyslné. Co s tím? Pravdou je, že se pan Daniel na mě díval vražedným pohledem. Chápal jsem ho. Byl to problém, jako když v rámci restituce zabaví majetek někomu, kdo si ho poctivě koupil v dobré víře, že je to na prodej, zvelebí si to a pak přijde původní vlastník a bez náhrady mu všechno zabaví. Tak »vrátili« voršilkám i novou budovu Národního divadla, postavenou na místě ruiny jejich kláštera. Voršilky ale nevěděly co s budovou, i prodaly ji hbitě Němcům. To byl přece podraz!

Napravovat křivdy ještě většími křivdami je české zlo, familiérně nazývané »odezdikezdizmus«. Komunisté kdysi mému dědovi zabavili hospodu. Nechali ji zpustnout a než se zřítila, prodali ji za cenu pozemku. Nový majitel ji zboural a na jejím místě postavil nový moderní dům. Děda už byl po smrti, ale kdybych byl necita, zažádal bych o restituci. Nesměl bych se ale divit, kdyby mi okradený usiloval o život. Dědovi se stala křivda, ale dala by se napravit jen větší křivdou. Raději mlčet a nechat to být. Nejsem přece voršilka!

Tohle byl sice jiný případ, manželka není hospoda, ale když jsem Hance a Danielovi za přítomnosti našich dětí jako svědků navrhl nápravu v podobě dodatečného rozvodu pod podmínkou, že mé a Hančiny děti budou i nadále považovat za rodiče nás dva, přijali to všichni - až na mě - ulehčeně.

Poškozeným jsem byl jen já, stejně jako u té hospody utrpěl škodu jen děda. Ale bylo to nejméně bolestné pro ostatní. Kdyby stejně rozhodoval soud, bylo by to nespravedlivé. Prakticky jsem byl jediný, kdo to vůbec mohl navrhnout. Ale když se někdo dobrovolně vzdá čehokoliv, je to jakž takž přijatelné.

I když jsem to rozhodně nečekal.


Na Hanku bych teď beztak neměl čas, měl jsem důležitější zájmy. Snad časem... jenže než budu volný, hroty se olámou a nebude to tolik bolet. Když jsem přijal jejího nového manžela, dal jsem vajíčka supujgódů i jim, dceři, zeťovi i dětem. Jsme teď holt rodina, vzal to čert, jak to vzniklo.

Sižul Blizgůt byl teď pro mě důležitější. Když jsem dořešil rodinné problémy, obrátil jsem se telepaticky přímo na něho. Ukázalo se, že už na mě čeká, jen mě nechal vyřešit mé soukromé trable. Poděkoval bych mu, ale zvědavost byla silnější, takže jsem šel rovnou k věci.

„Jak vlastně víte o tom radioaktivním mraku?“ vypálil jsem na něho, sotva jsme proti sobě dosedli v jedné uzavřené buňce - místnost jsem té bublině neříkal, i když Blizgůt její stěny dal po našem příchodu pomocí komgi zneprůhlednět.

„Máme tam tisíce liziklitů,“ řekl mi.

„Ty by musely ovládat tisíce sižulů, ne?“ namítl jsem. „Říkal jsi, že sižuly naopak ze Země stahujete.“

„Už jsme je stáhli,“ doplnil mě Blizgůt. „Nejsou tam, všechno závisí na liziklitech. Abychom je mohli řídit, natáhli jsme jedním tunelem zvuchoji.“

Když ale viděl, že to nechápu, vysvětlil mi to.

Zvuchoji je umělý tvor,“ začal. „Používáme ho výjimečně, proto jsi o něm neslyšel. Je to dlouhý červ, podobný vaší žížale, natažený tunelem gehur a přenášející telepatii z jednoho vesmíru do druhého. Používáme ho když začínáme průzkum, potřebujeme vícenásobné spojení dvou vesmírů a je to nebezpečné. Ten případ nastal, když zahynula část našich průzkumníků. Liziklitů máme víc, nejsou to myslící tvorové a dají se ovládat na dálku. Ti, kdo je řídí, jsou přitom v bezpečí na Boxduroy.“

„Nemohli byste nám to umožnit také?“ navrhl jsem mu trochu vyčítavě. „Přenos telepatie ze Země na Boxduroy by nám také pomohl!“

„Vyhradíme vám pro vaše potřeby jedno až dvě vlákna brótha,“ slíbil mi. „Vám to stačí, není čas na zacvičování všech. Zaučíme Taťánu, ta všechno řídí z Boxduroy a sama na váš svět nelétá. Až ti na Zem zavolá, zapamatuj si změněnou rezonanci a můžeš ji volat i ze Země. Ale budete mít jen dvě pro všechny, používejte to jen v odůvodněných případech, ne zbytečně.“

„A kde všude máte liziklity?“ zajímal jsem se.

„Prakticky po všech pevninách,“ řekl jako kdyby o nic nešlo. „Energii dostávají z místních inakirídel, na Boxduroy se při jejich řízení střídá až deset tisíc sižulů. Ale často jen potvrzují, co už víme. Afrika je obrovský otevřený vřed. Jáma se uzavřela, ale je to prakticky jedna obrovská sopka. Nechrlí popel, ale je to obrovský kypící kotel ohně. Sever Ameriky pokrývá dvoumetrová vrstva žhavého popela, jestli je pod ním něco živého, pak už to dlouho živé nebude. Jižní Ameriku evakuujeme my, jenže je tam příliš mnoho násilí. Značnou část lidí proto odmítáme a ještě víc nás považuje za nepřátele a schovává se před námi. Máme jich padesát tisíc, jenže se začali mezi sebou vraždit i na Boxduroy a upřímně řečeno - nevíme si s nimi rady. Rusové i Češi se na Boxduroy chovají až nečekaně rozumně, je znát, že je lépe vybíráte a násilníky tam necháváte.“

„A to z celé Afriky nezůstalo vůbec nic?“

Tsunami v Italii (Boxduroy liziklit)

Tsunami v Italii (Boxduroy liziklit)

„Zůstal široký pás na severu,“ odvětil Blizgůt. „To je štěstí pro Evropu, kdyby ten kotel rozežhavené lávy sahal až do Středozemního moře, bylo by to ještě horší. Mnoho lidí tam ale nezůstalo. Při dopadu asteroidu se okraje Afriky zvedly do výšky místy až sta metrů a zase klesly. Byl to tak prudký náraz, že ve vteřině rozmetal i pyramidy v Egyptě a rozdrtil všechno živé, rostliny, živočichy i lidi. Stometrová vlna tsunami pak spláchla i protilehlé pobřeží. Itálie, Řecko, Jugoslávie... až do Maďarska. Moc lidí ji nepřežilo.“

Tsunami Maďarsko (Boxduroy liziklit)

Tsunami Maďarsko (Boxduroy liziklit)

„A co Indie a Čína?“

„Spláchly je dvě obrovské vlny. Z Indického oceánu přišla první, vyvolaná dopadem asteroidu. Z opačné strany přišla druhá vlna supervulkánu Aira. Z Číny a Indie zůstaly jen holé skály, Japonsko a většina ostrovů zmizely a odnesla to i Austrálie a Tichomořské pobřeží Ameriky. Možná to pár jedinců přežilo, ale nemá smysl se jimi zdržovat. Smysl to má jedině v Jižní Americe, v Evropě a na severu Asie.“

„A máte aspoň nějaké tušení, odkud se vzal ten zářící mrak nad Evropou?“

„Ty mraky jsou dva,“ odvětil Blizgůt. „Nad Francií se táhne od Anglie po Německo, druhý podobně migruje od Kazachstánu po Irán. Několik ničivých výbuchů smetlo i osm měst v Rusku, i když se Rusům podařilo většinu střel zneškodnit. Naneštěstí i sestřelené střely vybuchují, i když tak vysoko, že nemají úplně devastující účinky. Většina střel šla na Rusko od severu a od jihozápadu. Na severu to bylo od ponorek, předpokládám že od amerických. Ať vás ani nenapadne brát posádky na Boxduroy! Jsou ale daleko od břehů a nejspíš se k nim nedostanete. Druhý zákaz by se týkal celého Arabského poloostrova a Turecka, i když ta oblast je rovněž mimo váš dosah. Odtud startovaly zářící střely proti Rusku a proti Francii.“

Atomová exploze (Boxduroy liziklit)

Atomová exploze (Boxduroy liziklit)

„Proti Francii? To mi nedává smysl!“ divil jsem se.

„Nám také ne,“ odvětil Blizgůt.

Zavzpomínal jsem si. Kdo měl zájem na zkáze Evropy? Rusové? Ti se přece obávali Američanů, kteří byli od erupce Yellowstonu mimo hru. Většina střel šla na Rusko od severu a od jihozápadu. Od severu od amerických ponorek. Souhlasí, od těch se to dalo čekat. Víc bych očekával útok na Rusko od Tichého oceánu, jenže erupce Airy všechny ponorky v té oblasti rozdrtila, ať byly americké, ruské nebo čínské. Ale od jihozápadu?

Vzpomněl jsem si ale na vyhrožování jednoho izraelského politika: Izrael má dost atomových hlavic, aby srovnal se zemí všechna města Evropy... A pak jsem si představil, jak se půda pod Izraelem rozhoupala po nárazu asteroidu, ne o pár decimetrů, jako při nejničivějších zemětřeseních, ale rovnou o metr až o dva. Pro takovou sílu nestačí ani Richterova stupnice. Většina budov šla v té vteřině k zemi jako domečky z karet. Rozmetalo to přece i pyramidy v Egyptě! To musel být všude strašlivý masakr! Jenže atomová sila jsou většinou lépe chráněná než lidé. Jejich obsluhy katastrofu přežily, jenže už nezvládly zjišťovat příčinu. V hlavách jim svítila červená. Jsme napadeni! Rychle odvetný úder! Nikdo neví na koho, pro jistotu na všechny! To velkohubé prohlášení - Kdyby se něco stalo Izraeli, odnese to celý svět! - nemuselo být vůbec velkohubé, ale reálné. A teď se naplňuje. Dva radioaktivní víry, nad Francií a Kazachstánem, představují vyhubení zbytků lidstva. I když už jen těch, kdo přežili první katastrofu.

Proto si musíme pospíšit!

Ale pozor, nic nesmíme opomenout. Ani to, že Taťána má sto tisíc zachráněných Rusů, zatímco naše parta má jen deset tisíc Čechů, tedy desetkrát méně. To znamená jen jedno. Něco děláme špatně. Než něco začnu, musím zavolat Taťánu a vytáhnout z ní, jak to dělají, že jim to tak jde.

A převzít jejich nápady.


Taťána se ozvala okamžitě, jakmile jsem jen ťukl o její rezonanci. Jakoby na mě čekala, zjevně v dobré náladě. Bylo už po ránu, v Rusku je tady jako na Zemi o dvě hodiny víc.

„Musím se tě na něco zeptat,“ začal jsem vážně.

„Já tebe taky,“ opáčila. „Ale začni ty!“

„Máme problém,“ začal jsem tedy. Málem jsem začal jako američtí astronauti - »Houstone, máme problém« - ale včas jsem si uvědomil, že tento obrat Taťána nejspíš nezná.

„Pověz mi, jak to děláte, že máte zachráněných už sto tisíc, zatímco my jsme se dostali sotva přes desetinu!“

Sižulové jich mají padesát tisíc,“ podotkla Taťána. „Jenže je nakládají jako lopatou, trhají rodiny, nezabavují jim zbraně a berou jednoho přes druhého. Ubytovali pohromadě nepřátelské gangy, gangsteři to ale pochopili jako příležitost k pomstě, stovky se jich navzájem postřílely dokonce i tady na Boxduroy, je to zkrátka příliš živelné.“

„Jak to ale děláte vy?“ chtěl jsem vědět.

„Jednoduše,“ usmála se, bylo to znát i v telepatii. „Podle vaší metody, jen jsme je ještě vylepšili. Předně začínáme letáky, ale nelákáme lidi na cestu do Boxduroy, jen na příjezd pojízdné vyvařovny, která bude zdarma rozdávat boršč pro chudé, hustou mléčnou kaši dětem, ošetření nemocných a starých a konzervy pro nejhorší doby, ovšem jen omezený počet na osobu, to vyloučí překupníky. Pak skutečně přivezeme pár set porcí boršče i dětské kaše, připravené na Boxduroy, na Zemi už inakirídly slábnou. Na místě pak spustíme nábor pro vyvařovnu. Za jídlo zdarma a dobrý pocit pomoci potřebným.“

„A to má takový úspěch?“ podivil jsem se.

„Rekord máme dva tisíce lidí v jednom brualu,“ odvětila. „To už nejsou letadla, ale obří létající špagety. Ale mají výhodu. Vozíme hlavně lidi ochotné pomáhat jiným jen za ubytování a stravu. A takoví se už mezi sebou na Boxduroy nevraždí.“

„Dobrý nápad!“ kvitoval jsem to. „Převezmeme!“

„A ještě jeden osvědčený nápad,“ pokračovala. „V Moskvě a v Pitěrburgu ještě běží televizní vysílače. Dali jsme do vysílání podobnou reklamu. Hledáme pracovníky pro pomoc potřebným, jen za ubytovnu a stravu, je to však vhodné pro rodiny s dětmi, v ubytování zajištěno soukromí i společenské klubovny, stačí aby zaměstnání přijal jeden rodič. V rámci pomoci jiným se staráme i o staré prarodiče, vezměte také! A pak můžeme zájemce nabírat jako lopatou a nehoníme je po pralese, jako v Jižní Americe.“

„Tu reklamu vám odvysílali jen tak?“ podivil jsem se. „Jak jste to udělali? Televize neplacené reklamy nevysílají!“

„Zaplatili jsme ji,“ usmála se. „Získali jsme od jednoho oligarchy zlatou cihličku, ti boháči nikam bez zlata nejdou - což je dobře. Sižulové ji vložili do nabídky inakirídlů pod jménem »zoloto«, zapamatuj si to, může se ti to hodit. A jak těm v televizi zasvítila očička, když jsme jim nabídli zlato! Na Boxduroy nemá žádnou cenu, když požádáš o dvě tuny, dostaneš je, jen nevím, co s ním budeš dělat, platit se tím nedá, když to může mít každý. Mimochodem, když tamten boháč viděl, že tady může mít každý otrhánek zlata kolik chce, zpanikařil a okamžitě chtěl zpátky na Zem. Že tady na Boxduroy nebude ani hodinu!“

„Vyhověli jste mu?“ zeptal jsem se pro jistotu, neboť jsem skoro najisto tušil odpověď.

„Jistě!“ nezklamala mě. „Komu se tu nelíbí, ať si šosy políbí! Vrátili jsme ho nejbližším brualem do jeho bytu, dali jsme mu za jeho službu navíc pět zlatých cihliček - na Zemi v Moskvě mají pořád obrovskou cenu - a rozešli jsme se k oboustranné spokojenosti. On na tom ale bude hůř.“

„Také jsem vrátil na Zem jen pár náboženských fanatiků,“ pochlubil jsem se. „Taky se jim na Boxduroy nelíbilo.“

„My to vylepšujeme tím, že na poslední chvíli před odletem varujeme všechny cestující. Kdo má kněžské svěcení, přijde o ně, protože tam kam poletíme nic takového neplatí. Komu vadí, že tam nebude knězem, ať vystoupí. Ani bys nevěřil, jak to funguje. Ještě nám nepřišel ani jeden pop. A velice ti doporučuji tvrdit, že na Boxduroy není Alláh a nedá se tam k němu modlit.“

„I tenhle nápad převezmu,“ liboval jsem si.

„A to bude asi tak všechno,“ zamyslela se. „Slyšela jsem, že lítáš na Zem v čele své eskadry. Já jsem tam byla jen jednou, poprvé a naposledy, pak jsem si vyškolila piloty a už tam nejdu, raději se věnuji organizování na Boxduroy. Je to stejně potřebné, ale mohu lépe usměrňovat piloty, koho mají brát přednostně a tak podobně, řeším drastickým stylem spory a vůbec se chovám jako imperátor, jenže si myslím, že to jinak nejde. A hlavně, jednám se sižuly. Pochopitelně nejvíc se svým učitelem Prinófedem, zná mě nejdéle a má pro mě největší pochopení.“

„Také mám učitele Blizgůta, také se mi věnuje nejvíc,“ podotkl jsem.

„Poradím ti, nech cesty na Zem svým pilotům a začni to pořádně organizovat na Boxduroy,“ poradila mi. „Tak si možná lépe uvědomíš, které lidi musíš brát a kterým se raději vyhnout. Už jsi na to přišel i sám, ale ty to musíš naučit všechny, jinak ti tvoji piloti na Boxduroy klidně přivezou i gangstery jako sižulové z Jižní Ameriky.“

„Zatím se to - snad - nestalo,“ odvětil jsem.

„Až se to stane, těžko to napravíš,“ varovala mě. „Každý návrat darebáků na Zem chtějí sižulové zdůvodnit, zdá se jim to podezřelé a vlastně mají pravdu, od trestu smrti se to liší jen tím, že si to darebáci sami přejí. Ale starej se, aby se tady lidem líbilo! Sižulové jsou ochotní postavit ze svých bublin i mrakodrapy, a věř mi, to lidi odcizí. Vyžaduj jen menší osady, do přidělené enklávy se vejdou. Ty bubliny se snadno likvidují a postaví jinde, ale zvyk je železná košile. Ať neskončíte v jediném mrakodrapu, kde nikdo nikoho nezná! A ještě něco! Doporučuj lidem brát sem psy a kočky, máme tu i chovy králíků, slepic, ovcí a koz. Ne na maso, ani na mléko a vejce, jen abychom tu měli něco ze Země.“

„Už tu máme také sbírku psů a koček,“ souhlasil jsem.

„Přidejte k nim králíky, ovce, kozy a slepice, můžeme si je pak vyměňovat, aby nezdegenerovali,“ radila mi. Sižuly už jsem zlomila, původně byli proti, pak to uznali. Nepovolili nám jen krávy a koně, jsou už podle nich moc velcí. Nemohl by ses Blizgůtovi zmínit o užitečnosti rehabilitační jízdy na koních? Až to sižulové dostanou z více stran, třeba povolí.“

„Zkusím to!“ slíbil jsem.

„To je snad ze služebních záležitostí všechno,“ řekla. „Teď něco z jiného jaščiku... nebo soudku... slyšela jsem, že sis přivezl rodinu, ale tvá supruga... teda manželka... si zatím stihla pořídit jiného chlapa, je to pravda? Jak to chceš řešit?“

Nezbylo mi než to potvrdit. Pak jsem jí chvilku dával na příkladu dědečkovy hospody vysvětlení, proč je nemravné řešit jednu křivdu ještě horší křivdou a jak jsme to rozsoudili.

„Jo, to znám,“ souhlasila. „Jedni říkají: oko za oko, zub za zub, druzí: oko za oko, až budou všichni slepí... Klín se vytlouká klínem, ale křivda se jinou křivdou nenapraví. Ale chci ti to ulehčit. Nechceš mě za ženu?“

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32