Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Duchovní potrava

Některé záležitosti se na dálku řešit prostě nedají.

Svěřil jsem záchranné akce Pavlu Procházkovi, prvnímu, jen letmo zaškolenému pilotovi, který se na Zemi s bryulem sžil. Slíbil jsem, že se co nejdřív vrátím - a vyrazil jsem za Taťánou.

Přivítala mě ve »svém paláci« - dvoubublině, kde jedna »místnost« byla její ložnice-pracovna-koupelna-trucovna, druhá zastupovala obývák-pracovnu-přijímací-salonek-trůnní-sál, kde se občas scházelo i více než dvacet lidí a musela být přiměřeně větší. Dalo by se to řešit i proměnlivými rozměry, ale příliš časté změny nebyly tak pohodlné jako trvale větší sál.

Její sídlo sousedilo s bublinami spolupracovníků. Jevgenij Iljič Kulikov tady měl svůj plně funkční pozemský počítač stejně jako náš Roman, zajišťoval jím zájemcům přeměnu dat. Vedle byl Michail Jefremovič Levčenko, ten se ve své bublině zdržoval zřídka, většinu času trávil na příjmu nových obyvatel. Zapisoval jména, porovnával, navrhoval ubytování, takže nahradil evidenci obyvatel, bytovou komisi i matriku. Měl jedinečný přehled, kdo kde bydlí, kdo, s kým a jak je příbuzný a tvrdil, že v tom musí být od začátku dokonalý pořádek, aby se zabránilo degeneraci vlivem příbuzenských sňatků.

Další sousedkou byla Jevgenije Michailovna Treťja, dříve ředitelka větší školy, měla na starosti učitele a školní záležitosti. Taťána ji žertem nazývala »ministryně školství«, vlastně tomu tak bylo, i když zdejší ruská enkláva neměla legitimně ustanovené ani zástupce, natož vládu. Celkově ale byli v tomto směru Rusové dál než my. Musíme od nich převzít všechno dobré, co se převzít dá, umiňoval jsem si. Rusové od nás také přebírají všechno, co nám pomáhá. A co pomáhá Rusům, pomůže i nám.

Po seznámení se stavem ruské enklávy mě Taťána zavedla do své obytné bubliny. Nabídla mi zákusky, ale dlouho neotálela.

„Překvapila tě moje nabídka?“ zeptala se a zadívala se mi přímo do očí. „Jsi teď volný a nesmíš se divit, je o tebe zájem.“

„Divím se,“ řekl jsem. „Ne že by mi vadilo prožít podzim svého života s nějakou ženskou - a máš pravdu, ke své bejvalce se vracet nebudu, už jsem ti vysvětlil proč, ale nepočítal jsem, že o tak starého dědka bude nějaká ženská stát.“

„Leda stoletá babice, co?“ usmála se na mě.

Ježkovy voči, došlo mi, vždyť Táně je už dávno sto! Stovku osaměle oslavila roku dva tisíce! Náhle mi došlo, že na Boxduroy budou v tomto směru jiná měřítka. Ta stoletá bába přece vypadá úžasně! Ruská krasavice na vdávání, se stoletými zkušenostmi, přitom neznehodnocenými stařeckou demencí... Ale spokojí se ta úžasná kočka starcem jako já?

„Poslyš, ještě si připadáš tak starý jako když ses sem na Boxduroy dostal?“ nenechala mě vzpamatovat se.

Jako by mi četla myšlenky. Pokud mi to nemyslelo nahlas.

„Vlastně...“ začal jsem koktat. „Ale...“

„Já vím,“ nenechala mě dokončit větu. „Cítíš zodpovědnost za Čechy, jako já za Rusy, že?“

„Asi...“ no koktal jsem jako študentík.

„Ale nebylo by ti to úplně proti mysli, že ne?“ usmála se na mě. „Poslyš, vím, že to poslední dobou není obvyklé, ale co bys řekl, kdybychom se spolu - zasnoubili?“

„To se opravdu poslední dobou nedělá,“ vyhrkl jsem.

„Ale ten zvyk by se měl obnovit,“ řekla Taťána. „Všechno staré není špatné. Takové víno - čím starší, tím cennější. Tak co? Chceš mě? Nebo už máš jinou?“

„Jak bych mohl?“ ohradil jsem se. „Donedávna jsem měl za manželku Hanku, ale...“

„...tu jsi pustil k vodě, což ale nebyla ani její, ani tvoje vina, že?“ rychle dokončila, co jsem začal, i když jinak než bych to dořekl já.

„Tak nějak...“ přijal jsem její pojetí.

„Já jsem měla taky muže,“ připustila. „Sebrala mi ho válka a Stalin. Nevidím vůbec nic špatného, když si postarší, ale pořád atraktivní chlap namluví stejně starší a atraktivní vdovu.“

„Nakonec - vzít bychom se mohli,“ přistoupil jsem na její návrhy. „Když jsme oba volní a oba svolní...“

„Až na to, že oba cítíme zodpovědnost za spoustu lidí, kteří na nás závisí,“ zchladila mě. „I na svatbu dojde, ale zatím stačí zasnoubení. Slib věrnosti a příslib pozdější svatby. A co svatba hned po ukončení evakuace Země? Jsi pro?“

Ne, nebyla nedočkavým zajíčkem. Měla to ale promyšlené. Slib věrnosti, abych se jí nešťastnou náhodou nezakoukal do jiné a příslib pozdější svatby, až dokončíme, co jsme oba začali. Jak se říká, napřed povinnost, potom to ostatní. I když je možné, že to nebude jenom zábava.

„Jsem pro,“ přikývl jsem.


Věřili byste, že si chlap se ženou slíbí věrnost, naplánují si svatbu, a pak se rozejdou každý po své práci, aniž by se jednou milenecky objali?

Věřili byste, že jediné políbení provázející zasnoubení je políbení ruky dámě?

A věřili byste, že nám to oběma zjevně stačilo?

Během zpátečního letu jsem uvažoval, jestli jsem Táňu v tomto směru nezklamal. Neočekávala přece jen něco víc? Ale čím déle jsem o tom přemýšlel, tím víc mi vycházelo, že jsem nic neudělal špatně. Přece jen nejsme oba zajíčci. Víme co chceme a nemusíme být do všeho hrrr. Ale když slib, tak slib. Nemám ve zvyku ohlížet se po mladých holkách, zejména když i moje dcera už má dvě děti, ale teď už aspoň vím, proč se dál ohlížet nebudu.

Ale přece jen se musím na sebe kriticky podívat. Vím už, že mi narostl plnovous a není šedivý, ale - na Boxduroy nepoužívají zrcadla? Nejspíš ne! Neznají marnivost! To je u nich normální, třetí pohlaví nemá snahu zalíbit se. Nemá komu a nemá proč. Nebude třeba dovézt ze Země aspoň nějaká zrcadla?

Zatím by to dá vyřešit jinak. Až přiletím domů, požádám o liziklit, otočím ho proti sobě a nechám se zvětšit na velkou obrazovku. To půjde taky. Něco jako když si mladí fotí selfíčka. Mobily tady nefungují a telepatie je plně nahradí, ale spousta mladých ještě nějaké má a nemůže se od nich odloučit, i kdyby na nich hráli akorát tetris - nebo co je v nich za hry. Dá se jimi fotit, jenže - a to je to »ale«, není na čem si fotky prohlížet. Obrazovka mobilů je vhodná nanejvýš na fotografie do pasu a na řidičák. Což jsou tady dokumenty s hodnotou výhradně vzpomínkovou.

Nechám se tedy překvapit.

Ale dříve než jsem doletěl, jsem se telepaticky pokusil spojit s Pavlem Procházkou. Byl naštěstí ještě na Boxduroy, i když se chystal na další záchrannou výpravu.

„Až se vrátíš, ohlas se mi,“ požádal jsem ho.

„Jistě, šéfe!“ přikývl.

„Kdo to na Boxduroy řídí, když jsi pryč?“ chtěl jsem vědět.

„Teď nikdo,“ odvětil. „Jede to samo.“

Taťána měla pravdu. Bude to potřeba zorganizovat. Změnit letákovou akci i vůbec celkový přístup k zachraňovaným... a zase jsem se nepodíval na hodinky, abych si spočítal, jakou rychlost vyvine brual na trase mezi Moskvou a Čechami...

Brual zahájil sestupný manévr. A jsem skoro doma.

Tánička má pravdu. Máme zodpovědnost, kterou z nás nikdo nesejme. A těžko nás dva někdo nahradí.

Víme toho nejvíc...


Bývalá knihovnice Jana Mráčková přivezla do Boxduroy několik plných brualů knih. Skládala je prozatím do bublin fepriti tak jak je přivezla - plné krabice narovnané odspodu až nahoru. Pak získala za spolupracovnici knihovnici Národní knihovny. Od ní se dozvěděla, že snadnější a přitom účinnější než tahat balíky knih by bylo odvézt bezpečnostní kopie digitalizovaných knih. Je jich na objem i na váhu méně. Přivezla spolu s nimi i aparaturu pro jejich zobrazování, ačkoliv se ukázalo, že by na to stačil počítač Romana Bukového.

Rozdělily si úlohy. Paní Mráčková sháněla knihy papírové, paní Nepovímová digitalizované. Paní Mráčková mohla vynechat všechny běžné knihy, které jistě budou dostupné v digitalizované podobě, a mohla se soustředit na vzácnosti. Balila a stěhovala středověké rukopisy, vzácné nejen obsahem, ale i středověkým materiálem. Díky tomu se podařilo přetahat na Boxduroy nejen zálohu digitalizované knihovny, ale i množství starých tisků.

Kromě toho si nějaké knihy přinášeli i zachraňovaní.

Ačkoliv všichni piloti lidem zdůrazňovali, ať na Zemi nechají veškerý movitý i nemovitý majetek, spoustě lidí bylo líto ponechat svůj majetek zkáze. Někteří ještě zachraňovali domácí zvířata - což jsme v případě psů, koček, slepic, ale i koz a králíků nejenže tolerovali, ale všemožně podporovali. Ostatní zvířata ale milost nezískala. Když chtěl zachraňovaný na Boxduroy pašovat jedovaté hady, pavouky sklípkany, myši a další podobnou havěť, bez milosti jsme mu je pozabíjeli a když protestoval, nabídli jsme mu bezplatný návrat na Zem i s jeho zvěřincem.

A nebyla to necitelnost, jak nám uraženě tvrdil! Kdyby na Boxduroy utekl pár jedovatých plazů, ale i obyčejných myší, brzy by zamořily celý svět. Podmínka sižulů byla omezit se výhradně na neškodné druhy. Australská zkušenost s králíky přece říká, že rizikem jsou i ta neškodná, milá zvířátka.

Stejným rizikem ale byly i knihy - a zbraně.

Na příjmu nováčků dostali příkaz ptát se každého na obsah zavazadla, hledat a zabavovat knihy. Kdo je nechtěl vydat, dostal potvrzení, že knihu odevzdal ke zdokumentování.

Bylo to logicky přijatelné vysvětlení. Knih je na Boxduroy málo, proto je třeba každou zdokumentovat, to znamená scanovat a uložit v digitální podobě.

Což se ale nedělo. Knihy přebíraly pomocné knihovnice, zkontrolovaly, zda už je ten titul v databázi digitalizovaných knih a scanovaly by jen kdyby nebyl, což se většinou nedělo. Knihu pak vhodily do záchodu, kde proběhla její anihilace, případně ji předem překrojily, kdyby vcelku neprošla záchodovým otvorem. Měly na to silný lis s nožem, který by naráz překrojil i sloupek knih. Výjimkou měly být pouze knihy s poznámkami majitele po okrajích stránek. Ty už mohly mít pro majitele cenu. Ale ani tyto knihy se nevracely hned, ale odkládaly do skladu.

Zvláštní kategorií byly ideologické knihy. Ty znamenaly i nepříjemný pohovor s majitelem a tyto knihy se likvidovaly bez ohledu na případné poznámky po okraji.

„Je Boxduroy tak slabý svět, že se bojí i obyčejných knih?“ dostal jsem při jednom pohovoru škodolibou otázku.

Sižulové se knih nebojí,“ reagoval jsem. „Jsou silnější než aby se dali ohrozit knihou, i kdyby to byla Bible, Korán nebo Mein Kampf. Obávají se slabých lidí, kteří knihám podlehnou. Tolerují nám knihy, obsahující vědění a kulturu, ale ne knihy plné nenávisti. Jsou v archivu digitalizovaných, ale nechci, aby měli fanatici vlastní teroristické příručky.“

Neočekával jsem, že by se těch knih objevilo příliš mnoho. Už protože na Boxduroy přicházeli lidé ochotní pomáhat nezištně druhým. Ale objevovaly se, stejně jako zbraně. Na rozdíl od knih je majitelé ukrývali, neboť věděli, že jsou na Boxduroy zakázané a že je považujeme za zločin. Poslední varování a možnost vydat zbraň ke zničení dostali při nástupu do brualu. Provinilcům jsme za pašování zbraní hrozili návratem zpátky na Zem.

Na Boxduroy pro ně zkrátka nebude místo.


Letáková akce o zdarma potravinách pro děti působila další lavinovitý růst přestěhovaných. Výhodou bylo, že jsme začali od dětí a rodiče i prarodiče jsme k tomu přibrali jen bokem. Úspěšně jsme překročili psychologickou hranici sto tisíc zachráněných a pak i dvěstětisícovku s nejlepším výběrem - mladými rodinami s dětmi a prarodiči.

Směle investujte do zlata - koupíte draze olovo

Směle investujte do zlata - koupíte draze olovo

Při pokusu o podání inzerce v České televizi jsme ale tvrdě narazili. V bance zjistili, že zlato získané od oligarchy v Rusku je profesionálně zfalšované. Navenek se tvářilo jako pravé se všemi značkami švýcarských bank, ve skutečnosti to bylo jen olovo potažené tenkým zlatým plíškem.

Na Milana Frýborta zavolali bankovní úředníci policisty a ti byli na místě nečekaně brzy. Milana zatkli a odvedli v želízkách. Milan naštěstí nezpanikařil. Zavolal mi telepaticky, popsal situaci a navrhl varovat Taťánu, neboť veškeré »zoloto« je určitě vadné. Ujistil jsem ho, že ho v tom nenecháme, a volal jsem Taťánu.

„Díky za varování,“ řekla. „Seženeme někde pravější a vzor nahradíme.“

Milana několik hodin »dusili« u výslechu. Kde zlato sehnal, od koho, kolik za ně dal, jestli ví, že mu za padělání hrozí dvanáct let vězení a pořád dokola. Milan je ale nebral vážně. Odpovídal ochotně, tvrdil jim, že zlato získal od rusky mluvícího cizince, který asi bude těžko postižitelný. Jistěže nevěděl, že je padělané - vypadalo příliš věrohodně. To se ví, že ho to mrzí, ale padělání se nedopustil a nenapadlo ho, že by zlato nebylo pravé. Dvanáct let vězení ať si soudci strčí za klobouk, za dvanáct let v Evropě nebude naživu nikdo. Teď vědí všechno a víc jim neřekne, neboť ani sám nic víc neví.

Pochopili, že z něho víc nedostanou a přestali ho vyslýchat. Vstrčili ho do cely, ale po několika hodinách ho vyvedli na malý vězeňský dvorek na procházku a dokonce mu ani nedali želízka. Milan čekal jen na to. Jakmile byl metr od svých strážců, poručil si brual a odlétl kolmo vzhůru.

Policisté zůstali jen vyjeveně koukat.


Když se pak Milan vrátil na Boxduroy, zavolal jsem si ho a posadil si ho proti sobě.

„Milý zeťáčku, se Zemí máš ode dneška šmytec!“ uvítal jsem ho nejhorší jobovkou. „Teď už z Boxduroye nevytáhneš ani paty. Já vím, každého pilota je tam zapotřebí, ale na tebe vyjde mezinárodní zatykač a nebyl by sis jistý ani životem. Na Zemi se poslední dobou čím dál častěji střílí.“

„Já bych to riskl,“ kasal se.

„Věřím ti, ale ber to jako zákaz,“ zpřísnil jsem hlas. „Jestli chceš opravdu využít znalostí létání, svěřím ti tady na Boxduroy leteckou školu a budeš školit nováčky. Ale mám i jinou možnost. Pomůžeš mi organizovat.“

„Vždyť se tolik nestalo,“ zlehčoval to.

„Nestalo?“ povytáhl jsem obočí. „Ty si neuvědomuješ, že jsi spáchal druhý nejtěžší zločin na světě?“

„No to snad ne!“ hájil se. „Je zaručeně spousta těžších zločinů. Nikoho jsem nezabil, neznásilnil...“

„To se krutě mýlíš,“ usmál jsem se na něho. „Nečetl jsi Orwella? Pro každý režim je nejtěžším zločinem ideozločin, ten ohrožuje samu jeho podstatu. Druhý nejtěžší zločin je finanční zločin - padělání, daňové úniky, někdy i machinace s valutami a tak... ten zase ohrožuje finanční stabilitu. Až na třetím místě je vražda, ta už papalášům tak nevadí, ale musí ji stíhat, jinak by si sami nebyli jistí životem. Gangstera Al Caponeho nezavřeli za vraždy, ale do vězení šel za daně.“

„Takže chceš, abych si tu otevřel pilotní autoškolu?“

„Buď to, nebo - budou potřební organizátoři, rozumíš? Lítání si jistě také užiješ, ale jen tady, ne na Zemi.“

„Kdybych to věděl, do té banky bych nešel,“ zavrčel.

„Je spousta věcí, které jsem předem nevěděl,“ usmál jsem se chápavě. „Inteligenta změna plánů nezaskočí.“

„Děkuji aspoň za uznání,“ řekl. „Vezmu tedy tu autoškolu, zacvičím pár školitelů a pak mě tu máš, souhlas?“

„Souhlas!“ plácli jsme si.


Taťána mi téhož odpoledne zavolala zajímavou novinku. Měla na Boxduroy bývalého zaměstnance banky, dostal se tam díky tomu, že ho nedávno propustili, v nouzi využil akce »mléčná kaše dětem« a přijal nabídku »práce za stravu a ubytování«.

Poslala ho v Moskvě s penězi do jedné banky zakoupit jinou zlatou destičku, na místě ji vložit do pamětí inakirídel, ale pak ji překrojit nůžkami na plech, zda je skutečně pravá.

V bance pochopitelně vznikl poprask, neboť destička pravá nebyla. Byl to také kus olova pokrytý tenkým zlatým plíškem, tak profesionálně, že to oklamalo i zkušené bankovní znalce.

Přinesli jinou destičku, jenže u té se to opakovalo přesně stejným způsobem. Také falešná. Dalšímu zkoumání asistovala i přivolaná policie. Ne aby na místě zajistila pachatele, každému bylo jasné, že to nebude snadné, ale aby zamezila úniku zprávy o falešném zlatu mezi lidi, což mohlo ve městě vyvolat paniku.

„Nebudeš mi asi věřit,“ volala mi telepaticky do Čech, „ale ukázalo se, že moskevské banky mají to falešné zlato ve všech trezorech. Všechny destičky co pocházejí ze švýcarské banky. A netýká se to jen zlatých destiček, ale všeho zlatého materiálu. Jedině ruské zlaté cihly jsou pravé.“

„Takže by se to mohlo týkat i Čech?“ napadlo mě.

„Nedá se to vyloučit,“ nevyvracela mi to. „Obrátila jsem se na sižuly a navrhli mi řešení - jednoduchou substituci olova za zlato přímo v pamětech inakirídlů. Říkají tomu »týglyky«, pro ně je to snadná operace, pro nás velké uklidnění. Je ale možné, že to otřese bankovním systémem. Nejen v Rusku, ale i v Evropě.“

Ejhle, pradávný sen alchymistů našeho světa! Kámen mudrců umožňující transmutaci kovů, výrobu zlata z olova! Tady se to jmenuje »týglyky« a je to běžná věc.

„Na Boxduroy to vliv nemá, že?“

„Tady to nikdo nepovažuje za důvod k panice,“ ujistila mě. „A nejen k panice, většinu sižulů to vůbec nezajímá.“

„Tím lépe,“ řekl jsem.


Nedávno jakýsi holič přitáhl na Boxduroy vynikající holicí strojky. Nepřenesl by přes srdce nechat na Zemi zničit tak fajnové nářadí a když mu navrhli, aby všechno naházel do záchodu, vzbouřil se, až mě nakonec zavolali jako arbitra.

„Tohle si zaslouží zachovat,“ rozhodl jsem. „Nechte mu ten vercajk, ale ať se ihned hlásí u Romana Bukového!“

„Co ten má s tím společného?“ kohoutil se holič.

„Ty strojky jsou přece akumulátorové,“ ukazoval jsem mu na ně. „Pochybuji, že mají nabité baterky a bez řádného nabití nebudou fungovat. A Roman Bukový je může nabít!“

„Tady nejde proud?“ zarazil se holič.

„Roman má jediný zdejší motorgenerátor,“ řekl jsem mu klidně. „Požádejte ho mým jménem, ať ty strojky naplno nabije a vloží je do seznamu pozemských předmětů - nedávno už to dělal, takže to umí.“

„Ale já je nikomu nedám!“ protestoval holič. „Přinesl jsem je sem, ale je to moje nářadí!“

„Roman vám je neodcizí,“ řekl jsem. „Jen je uvede do perfektně nabitého stavu, dá do seznamu pozemských předmětů a odtud si je kdykoliv vytáhnete!“

„A kdo zajistí, že si je mezitím nevezme někdo jiný?“

„Budou tam pro každého,“ ujistil jsem ho. „Taky je budu potřebovat, už se na ně těším.“

„A to tedy ne!“ postavil se holič na odpor. „Nevydám je, leda přes mou mrtvolu! To by se vám hodilo!“

„Hodit se to bude všem,“ ujistil jsem ho. „Vám přece také. Vy jste sem nepřišel pomáhat potřebným?“

„Ale ne že někomu nacpu do chřtánu mé vlastní nářadí a sám se na to budu jen dívat!“ vybuchl a už začal rudnout.

„Tím se přece vaše nářadí nepoškodí!“ chlácholil jsem ho. „Zjevně nechápete! Vložení do seznamu pozemských předmětů znamená, že si ty předměty může objednat každý, ale tím se vaše možnosti nezmenší! Naopak, tam se uchovají ve stavu v době vložení! Kdykoliv si je dáte znovu vytvořit, budou naplno nabité a s ostrými břity jako jsou dnes. Vy - i každý jiný, rozumíte?“

„Znovu vytvořit?“ zarazil se holič.

„No ovšem!“ ujistil jsem ho. „Vy jste vlastně obstaral vzor pro zdejší inakirídly, podle něhož budou vytvářet nové a nové kusy, když si je někdo objedná. A to se rozumí, že i vy!“

„To jako - dám tam strojek a pak si podle něho nechám udělat jiný?“ chtěl se ubezpečit, jestli to správně pochopil.

„Jistě - a pokaždé nový,“ doplnil jsem mu podrobnosti. „Po použití nebudete strojek pucovat, olejovat a skladovat, ale hodíte ho do záchoda a až ho budete potřebovat, řeknete si o nový. Tady je to normální, na to si jistě zvyknete.“

Holič to konečně pochopil a přestal protestovat. Tak se ty krásné strojky dostaly k dispozici všem. Také jsem už potřeboval shodit plnovous, abych nevypadal jako džihádista. Nechal jsem se tedy od Pepíčka oholit i ostříhat. Byl v tom přece odborník. A to už jsme si tykali.

Překvapil jsem tím všechny, kdo mě znali. Bez vousů mě sotva poznávali. Podle některých jsem oholením omládl.

Ovrósje to nikdo nepřičítal.


Poté co na Boxduroy přivezli digitalizované knihy, dal jsem rozhlásit, aby se přihlásili ti, co měli na Zemi činění s knihami a literaturou. Na Boxduroy už bylo skoro půl milionu lidí, větší část z vesnic, ale i tam fungují obecní a lidové knihovny, bylo tu dost lidí i z měst, takže se jich přihlásila poměrně velká skupina. Nechal jsem je vybrat mezi nimi ty, kdo se vyznají i v počítačích a požádal jsem Blizgůta, aby jim pomohl. Když se dozvěděl, oč jde, byl ochota sama. Šlo o zachování pozemské, hlavně české, ale i ruské literatury, neboť Rusové mají tentýž problém. Byl to ale obtížnější úkol a Blizgůt vyzval na pomoc odborníky.

Na vstupu byly zachráněné digitalizované knihy, zobrazené pozemskými počítači. Úkolem bylo převést je do standardů na Boxduroy a uložit je stejným způsobem, jakým své dokumenty ukládají sižulové. Zdejší odborníci se nad tím poradili, zkoušeli různé metody, ale na závěr dali našim knihovníkům způsob, který měl naději na úspěch. Od té chvíle to leželo jen na našich lidech. Ale než se do té mravenčí práce pustili, pozval jsem je na poradu.

„Navrhl jsem strom cestiček, které by měly vést čtenáře ke zvolené knize,“ ukázal jsem jim rozsáhlé schéma.

„Ale co když máme odlišnou představu, jak by to mělo vypadat?“ namítl sebevědomý mladý muž.

„Vypracujte ji a srovnáme je,“ pokrčil jsem rameny. „Mám jen tu výhodu, že jsem s tím začal dřív.“

„No právě!“ odvětil mladík. „Vůbec tady vystupujete, jako kdyby vám tady všechno patřilo! Přitom si nepamatuji, že by se tu konaly řádné volby.“

„Volby byly, když jste tu ještě nebyl,“ pokrčil jsem rameny. „Od té doby to tu vedu já.“

„Ale to není demokratické!“ namítl. „Kolik kandidátů bylo tenkrát? Když jsem přišel, bylo tu jen pár tisíc hnojařů z vesnic! Ti přece nemohli nikoho kvalifikovaně zvolit!“

„Do jisté míry máte pravdu, mladý muži,“ usmál jsem se. „Byly zde Adamovy volby, jako když v ráji Hospodin řekl: »Tu máš Evu, zvol si ji za manželku, milujte se a množte se!«

„Neměly by se ty nedemokratické volby napravit?“

„Není na to čas,“ odmítl jsem ten návrh. „Ti, co sem teprve přijdou, by je mohli stejně logicky zpochybnit. Teď je třeba něco pro náš nový domov udělat.“

„Ano, ale neměl by poroučet nezvolený neodborník, který k tomu nemá ani mandát, ani vědomosti!“

„V tomto směru máte, mladý muži, skutečně chabé znalosti zdejšího prostředí,“ ujistil jsem ho.

„Neříkejte mi pořád »mladý muži«!“ vybuchl. „Nejste o nic starší než já!“

Na okamžik mě to přinutilo usmát se.

„Jak říkám, mladý muži, máte o Boxduroy nedostatečné znalosti,“ opakoval jsem. „Jsem starší. Kolik už máte vnuků? Já mám dvě děti a čtyři vnuky.“

„To není možné!“ vykřikl naštvaně. „To je podvod!“

„Jak říkám, mladý muži, nejprve zjistěte fakta, než začnete vykřikovat, že něco není možné!“ napomenul jsem ho. „Nejste na Zemi, ale na Boxduroy. Tady je svět s jinými možnostmi. A víte o něm pořád žalostně málo!“

To už mladíka okřikovali i ti, kdo zde přece jen byli déle a tedy věděli více než on.

„Ale stejně tu nebyly pořádné volby!“ řekl, než ostentativně odešel z porady. „Budu tady muset založit pořádnou stranu, aby se nás zastala před takovými usurpátory.“

„To by nám tu ještě scházelo!“ vzdychl jsem si.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32