Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Revoluce

Samuel Landauer začal plnit svou vyhrůžku a obcházel své známé, aby založil vlastní pokrokovou partaj odborníků.

V první chvíli jsem ho nechal být. Známých měl po čertech málo. Letos ukončil na univerzitě obor politologie a k náboru spolupracovníků poskytujících nezištnou pomoc potřebným ho přitáhl jeho kamarád z koleje Benjamin, jinak můj nový příbuzný, zeť Daniela. Daniel mi ho na důkaz smíření doporučil i za nového pilota brualů, Ben se sám na to přihlásil a já jsem ho na znamení smíru přijal. O Samuelově nezištnosti jsem pochyboval, ale byl tady a měl by si tu zvyknout. Vracet se na Zem nechtěl. Měl prý cukání svolat sem spolužáky z oboru, ale zaslechl, že návrat na Zem je zpravidla za trest a bez možnosti návratu na Boxduroy. To včas zavrhl jako nebetyčnou hloupost.

Samuel Landauer však zde chtěl zřejmě uplatnit svůj obor politologie stůj co stůj. Začal u kamaráda Benjamina, který ho na Boxduroy přivezl, ale ten mu vynadal, ať neblbne, že tady je tak krásně právě protože tu nejsou politické partaje a aby si raději našel jinou zábavu.

Neuspěl u kamaráda, hledal tedy dál. Zajímavé je, že tyhle typy se najdou, i kdyby jich bylo jen pět v milionu.

Necelý týden od našeho výstupu - v mém »poradním sále«, protože si neuměl vytvořit větší bublinu - uspořádal zakládající sjezd Pokrokové Demokratické Strany Boxduroy s dvanácti zakládajícími členy. Slavnostní zahájení uspořádali hned poté a všichni si rozdělili funkce. Samuel se dal zvolit předsedou, zvolili i tři místopředsedy, hospodáře, kontrolní a petiční výbor, Samuel jmenoval svého tiskového mluvčího, na každého zkrátka připadaly nejméně tři funkce.

Potíž nastala, když si chtěli stanovit platy. Některým došlo, že české koruny na Boxduroy neplatí a nebudou platit, neboť je nikdo nechce. Ztratili dva dny dotazováním starších obyvatel české enklávy, aby se ujistili o tom, co jim říkali od začátku - na Boxduroy peníze nebyly a nejsou, leda by je sami zavedli. Peníze samozřejmě potřebovali, aby mohli vypsat daně a stanovit si z nich platy. Padla sice nesmělá námitka, že lidé nemohou platit daně, když nikdo peníze nemá, ale tu vyřešili. Lidem na daně půjčí a ještě budou inkasovat úroky.

To ovšem znamenalo, že musí nejprve založit banku, bez ní to nepůjde, jak tvrdil předseda Samuel. Potíž byla, že v seznamu pozemských předmětů chyběly trezory a neměli tušení, jak je tam dostat. Dovozem ze Země to asi nepůjde. Správně předpokládali, že to piloti brualů jako jeden muž odmítnou.

Když jsem je ale požádal, aby zasedačku uvolnili, už tu zaclánějí dlouho a potřebujeme ji pro poradu, hrdě odmítli. I oni mají právo na odpovídající prostory pro své porady!

Hádat jsem se s nimi nechtěl, zmodifikoval jsem sousední bublinu do požadované velikosti a jejich bublinu jsem zatemnil, což někteří dělali na noc s obytnými fepriti, aby je okolní světlo nerušilo. Odborníci seděli potmě, neboť hrdě nepřiznali, že funkci »komgi« zatím neovládají.

Politické začátky byly zkrátka krušné.


Když jsem to vyprávěl Táně, nejprve se tomu zasmála, ale pak najednou zvážněla.

„Partaje na Boxduroy?“ zamračila se. „Nebrala bych je na lehkou váhu! Jestli nevíš co s nimi, poraď se s Blizgůtem, jistě ti poradí. Já bych je na tvém místě hnala!“

„Ještě nic neprovedli,“ namítl jsem.

„Přiděl jim tedy nějakou pořádnou práci,“ poradila mi. „Ať se do ní zahrabou a přejdou je myšlenky na pitomosti.“

„Málem se zapojili do evidence knih.“ řekl jsem. „Nejprve mi zkritizovali navrhovanou strukturu knihoven, prohlásili, že by to dělali jinak, pak se rozčílili, že jim, odborníkům, přece nebude velet samozvaný nýmand a odešli. Kdyby měly zdejší bubliny dveře, jistě by jimi za sebou práskli.“

„A vymysleli tu jejich strukturu knihoven lépe než ty?“

„Tu hodili za hlavu,“ usmál jsem se. „Nejprve musí zavést na Boxduroy pořádek a pak teprve dojde na detaily.“

„Takže nejprve pořádek...“ pokývala hlavou. „Hlavně aby to byl jejich pořádek... poslyš, nelíbí se mi to. Takhle se na Rusi chovali bolševici. Oni by to vedli lépe, ale nejprve musí zavést jejich pořádek, zničit kulaky, dát všechnu moc sovětům... sebrali lidem vše, ale hospodářství zřídili, až v bývalé obilnici Evropy Ukrajině vypukl hladomor... Nenech si je přerůst přes hlavu!“

„Je jich jen dvanáct,“ utěšoval jsem ji.

Nesouhlasila, ale jen trochu vrtěla hlavou.

„Ale podívám se na ně,“ dodal jsem.

„Přišla jsem zatím na zajímavou věc,“ pochlubila se mi. „Našla jsem tady pár veteránů z Vlastenecké války, už to byli dědkové a báby nad hrobem, ale oni tu ještě omládnou... zkrátka jsme si udělali vzpomínkový večer. Naučili mě písně z té doby, ty pozdější jsem ani neznala, takže jsme si sladce zavzpomínali. Tím to pochopitelně neskončilo, budeme se scházet dál, ale něco ti předvedu, poslechni si.“

A začala zpívat.

Ťomnaja noč,

tolko púli svisťát po stěpi,

tolko větěr hudít v pravadách

túsklo zvjozdy měrcájut....

Ježkovy zraky! To snad nemůže být pravda!

Myslel jsem, že se opravdu rozbrečím. Ta melodie mě chytla za srdce! Ale to snad není možné!

Jenže v té chvíli jsem si uvědomil, že to není jen zpěv. Přesněji - nebyl to obyčejný zpěv. To byl zpěv německé víly Lorelai, která zpívala tak teskně, až lodníci na řece otáčeli za jejím zpěvem lodě a naráželi do útesů. Anebo zpěv Odysseových Sirén, které zpívaly také tak čarovně? Jen Odysseus slyšel jejich zpěv, pevně připoutaný ke stěžni své lodě, když předtím svým druhům zalil uši voskem, aby nic neslyšeli a veslovali kolem ostrova co nejrychleji...

Jediný Odysseus slyšel jejich zpěv, připoutaný ke stěžni...

Jediný Odysseus slyšel jejich zpěv,
připoutaný ke stěžni...

Došlo mi ale, co za tím vězí.

Opravdu to nebyl lidský zpěv. Vlastně byl, ale nejen to. Taťána zpívala dvojhlasně. Vlastním hlasem - a telepaticky. Hlas i telepatie se sčítaly - nebo spíš násobily, takže výsledný efekt byl - prostě božský.

Pověsti o německé víle Lorelai, Sirénách ani o japonské víle Iči-san tedy nebyly pouhé pověsti. Spíš to svědčilo o lidech, kteří v dávnověku podlehli na Boxduroy touze po domově, vrátili se na Zem - ale jediné, co jim zůstalo, byl zdejší zpěv, kombinace hlasu a telepatie, božský zpěv cizího světa, kam se už nikdy nevrátí. Sami si přece zvolili návrat do původního domova, kde už je ale nikdo nechápe...

Táňa zpívala - a já brečel...

Ťomnaja noč

razděljajet ljubímaja nas,

i trěvožnaja, čornaja stěp

prolegla meždu nami...

Ta válečná píseň měla úžasnou melodii a text tak mile prostý... žádné okázalé hrdinství, žádné vyhánění nepřítele, žádný patos. Noční step, svištící kulky, vítr a tma - a v dálce mladá žena pláče nad dětskou postýlkou.

Věrju v těbja,

v doroguju padrugu moju,

éta věra ot púlej meňa,

ťomnoj nočju chranila...

Věřím ti, drahá družko moje, a ta víra mě v temné noci před kulemi chrání...

Kolik takových chlapců věřilo, že se jim kulky vyhnou a oni se vrátí k ženám a dětem, od kterých je dělí temná noc a širá step, plná svištících kulí? Tři kompletní ročníky mladých chlapců marně věřily ve své štěstí! Tánin muž padl už na začátku války... Zůstala jen Táňa...

Píseň skončila - a zpozoroval jsem, že jsme při ní brečeli asi oba. Oba jsme si utírali oči.

„To tě naučili sižulové, že?“ zašeptal jsem.

Sižulové?“ podívala se na mě. „Slyšel jsi vůbec někdy jejich hlas? Neslyšel, viď! Vždyť spolu mluví jen telepatií! Jejich hlas - to je odporné krákání! Ale jejich telepatie, když se spojí s lidským hlasem... to stojí za to, ne?“

„A co kdybys jim zkusila zazpívat?“ napadlo mě.

Taťána chvíli mlčela. Přemýšlela.

„Za celých sto let, co jsem tady, jsem nikdy, rozumíš - nikdy jsem neviděla sižuly brečet,“ řekla tiše. „Poprvé včera, když jsem zpívala Prinófedovi. Přivedl si dva kolegy, zazpívala jsem jim - a brečeli všichni tři. Ta píseň... má v sobě asi nějaké kouzlo...“

Píseň? I ta píseň je dojemná, neříkám že ne. Ale lidský hlas, hlas omládlé ženy, násobený boxduroyskou telepatií, to je to skutečné kouzlo! Kouzlo, které rozpláče i sižuly!

Táničko, jsi kouzelná!


Situace v Evropě a tím i v Čechách se mezitím stala značně kritickou.

To byl ale mráz!

To byl ale mráz!

Od Severního moře přišla neočekávaná studená vlna. Vítr se sněhem byl mrazivý, jak nikdo nepamatuje. Na půlce Čech klesla teplota pod nulu a sníh se sypal jako z roztržené peřiny. Během jediné noci spadlo dvacet centimetrů sněhu.

Pro Čechy to mělo jedinou výhodu. Příliv ledového vzduchu rozehnal radioaktivní mrak nad Francií a obrátil jej na jih nad Španělsko, Středozemní moře, Korsiku a Sardinii. Další studená vlna stočila zářící radioaktivní oblaka nad pusté skály Itálie, spláchnuté mořskou vlnou, vyvolanou pádem asteroidu do středu Afriky.

Ze Španělska definitivně zahnala na Boxduroy i partu vedenou Pierrem. Jednoho rána přiletěl za mnou do centra české enklávy. Proti mému očekávání to byl vzhledově mladý muž, na Zemi by mu každý hádal nejvýš třicet, nebyl ani tak zarputilý, jak jsem si ho představoval po rozhovoru s Taťánou. Uvažoval jsem, že jsem dělal chybu, že jsem se ho zpočátku stranil, ale pak mě napadlo, že ho mohla změnit až katastrofa, která v něm probudila dvě stě let zapíranou vlastnost - lidskost.

Když ho sižulové postavili před hotovou situaci a mohl si vybrat jen mezi dosavadní zapšklostí a potřebou pomoci lidem v nouzi, vybral si správně. Teď už jsem v něm poznal chlapa zklamaného, že nedokázal pomoci víc než dokázal, ačkoliv i on měl na kontě zachráněné a ne zrovna málo.

„Skončili jsme,“ stěžoval si mi. „Je to definitivní. Není už koho zachraňovat.“

Nikde nikdo nepřežil... (Boxduroy liziklit)

Nikde nikdo nepřežil... (Boxduroy liziklit)

„Jak jste na tom?“ ptal jsem se ho.

„Výsledky máme ubohé,“ přiznal. „Francie je mrtvá. Pět tisíc Francouzů je příliš málo k zachování jako druhu. Říkali to sižulové, ti nemluví do větru. Dva tisíce Španělů je ještě méně. Dohromady tak jedno okresní město. Sižulové tvrdí, že to máme zabalit a připojit se k vám nebo k Rusům. Francouzi se s Rusy neshodnou, zbýváte vy, Češi. Prý máte těžší jazyk, budou s tím zjevně problémy, ale my Francouzi se žádných obtíží nebojíme.“

„I s Rusy byste se shodli,“ usmál jsem se na něho. „Nejsou tak zlí, jak si o nich myslíte.“

„Neznáte je!“ vyhrkl Pierre. „Ti dovedou nenávidět!“

„Naopak!“ nesouhlasil jsem s ním. „Dovolím si tvrdit, že je znám lépe než vy. Jak jste je poznali? Vtrhli jste s vaším císařem do Ruska a poznali jste, že Rudové dokáží nenávidět. Snad jste proboha nechtěli, aby vás milovali? Vyžadovali Angličané vaši lásku, kdykoliv vtrhli do Francie? Vy si pamatujete Angličany od Waterloo, ale nezažil jste Němce. Rusové samozřejmě nenáviděli každého, kdo k nim vtrhl, ale to je přirozené. Nájezdníky vítají jen idioti! Ruské dějiny znaly před vámi hordy Tatarů a Mongolů, přisadili si i Poláci a Švédové. Později vtrhli do Ruska Němci a Rusové je také nenáviděli. My Češi jsme usazení ve středu Evropy, takže nás přepadal kdekdo. Francie byla dlouho náš spojenec proti společnému nepříteli Němcům. Pak jste nás ale předhodili Němcům jako obětního beránka. Znamená to, že vás máme za zradu nenávidět? Ale kdež! Před Němci nás zachránili Rusové, ale pak se jim nelíbilo, že chceme být nezávislí i na nich a přepadli nás také. Takže jsme měli důvod k nenávisti a mnozí jí propadli. Nenávist je ale špatná vlastnost. Podle mého bychom ji měli zanechat na Zemi a tady na Boxduroy ji už nepřiživovat.“

„A co byste mi radil vy?“ zeptal se mě.

„To si nejprve dohodněte mezi sebou,“ odkázal jsem ho na respekt k mínění jeho krajanů. „Nesnažte se ale krajany strašit. Češi i Rusové vás přijmou vstřícně. Dalo by se uvažovat i o tom, ať se každý rozhodne jak chce. Kdo chce, ať jde k Čechům, kdo chce, ať jde k Rusům. Bude to asi rovnocenné. Jazyková otázka je podle mě vedlejší, všichni se pohodlně dohovoříme telepatií. Takže jde o to, komu kdo dá přednost. Všichni bychom se ale měli snažit, aby ani jedna z těchto dvou voleb nebyla chybou.“

Nezdálo se mi, že by Pierre nesouhlasil.

Sižulové chtějí, abych se přesunul do Jižní Ameriky,“ svěřil se mi. „Hodně lidí tam hovoří španělsky a prý bych jim mohl pomoci, španělsky mluvím jako francouzsky.“

„Pak tam jděte, Pierre,“ schválil jsem mu to. Sižulové si stěžovali, že se jim tam nedaří. Když odtud vyberete pár desítek tisíc španělsky mluvících lidí, podpoříte španělskou skupinu. Nespojili by se pak Francouzi raději se Španěly? Máte k sobě blíž než k nám Slovanům, nejen zeměpisně, ale i jazykově...“

„Dalo by se o tom uvažovat,“ řekl.

„Jděte tam a uvidíte, jak se lépe rozhodnout,“ povzbuzoval jsem ho. „Ať tak nebo tak, česká enkláva vám bude otevřená.“

Rozloučili jsme se div ne jako kamarádi. Díky telepatii jsem nemusel znát francouzsky a Pierre česky. Obavy z jazykové bariéry byly zřejmě liché.

Uvidíme!


Situace v Čechách se ale od té doby jen zhoršovala.

Sluneční paprsky se odrážely od mraků popela a pronikaly jen slabě. Že bylo všude v Evropě šero, to by se dalo vydržet, ale pravé nebezpečí číhalo jinde. Nějakou dobu země ještě vydávala nashromážděné teplo, ale tepelný deficit se musel projevit. A to se stalo. I když bylo léto, udeřily nenadále mrazy. A ne ledajaké! V Čechách zamrzly všechny řeky až na říčku Teplou v Karlových Varech, vyhřívanou horkými prameny. Ale její soutok s Ohří už také pokrýval led, jen trochu slabší než jinde. V Praze zamrzla Vltava a po celé délce toku i Labe. Sněžné vánice se střídaly s popelovými a závěje tvořila směs popela a sněhu, nazývaná v Čechách »sněhopopel«. Nejhorší bylo, že sníh se začal vlastní vahou měnit v led a sněhopopel vytvořil hmotu podobnou betonu.

Po dvou týdnech silničáři vzdali celoplošné odklízení závějí a soustředili se na nejpotřebnější silnice, nutné pro dopravu zboží, především potravin.

Dálnice zmizely pod sněhopopelem, ale už předtím po nich jezdil málokdo. Německé kamiony zmizely od počátku a české přestaly vozit zboží sem tam. Neustále stoupající ceny pohonných hmot nutily dopravce omezit se na nejnutnější jízdy, hlavně na dopravu potravin. Nikoho už nenapadlo jezdit bezcílně na výlety, kdo mohl, zdržoval se doma. Autobusové linky jedna po druhé osiřely a dopravní společnosti krachovaly. Některé oblasti Čech zůstaly úplně bez dopravní obsluhy - ale i bez lidí. Vesnice jsme vylidnili nejdřív a krajem táhly tlupy rabující opuštěné domy ve snaze najít aspoň něco k snědku.

Na více místech se v Čechách našli střelci, kteří po brualech stříleli. Vyzkoušeli odolnost silového pole brualů a potvrdili můj předpoklad, že odolá střelám z pozemských střelných zbraní, ale fatální následek to mělo pro střelce. Na Boxduroy se na mapě Čech objevily varovné červené skvrny označující oblasti, kterým se mají brualy vyhýbat. Na poradě jsme museli vyřešit otázku: Neublížíme dětem, které se v těchto místech mohou nacházet? Ty přece za tu střelbu zcela jistě nemohou!

Shodli jsme se však, že zachránit všechny děti tak jako tak nestihneme a proto nesmíme ztrácet čas řešením křivd. Dětem ublíží střelci, kteří střílejí na nás, ne my.

To už bylo každému jasné, že situace smrdí hřbitovem. Ze všech televizních společností vysílala jen Česká televize a místo zábavných pořadů dávala různé rady a návody, jak se vyrovnat se závějemi, co si mají lidé nachystat a jak se zabezpečit pro případ, že by se to ještě zhoršilo. Šlo většinou o »hraběcí rady«, neboť jen málokdo měl možnost řídit se jimi. Rady jako »nakupte si dostatečné množství trvanlivých potravin« narážely na prázdné obchody i na omezení přídělového hospodářství. Obchody stěží zajišťovaly běžné základní potraviny, i těch bylo málo a kdo měl štěstí nakoupit něco trvanlivého, nebylo toho mnoho.

Pořady Hydrometeorologického ústavu dnes lidé sledovali pozorněji než co jiného a každá zpráva, že někde vysvitlo slunce, přinášela naději, že už snad ta mizérie brzy skončí. Byly to však jen falešné naděje. Málokdo měl tak podrobné zprávy jako my na Boxduroy. To, že se s některými sousedními zeměmi přerušilo spojení, si lidé vysvětlovali výpadkem spojovacích prostředků. Zmizely umělé družice Země, odmlčela se tedy satelitní televize i ostatní satelitní spoje. Meteorologové ztratili bez podrobných družicových snímků přehled a vzhledem k mimořádnosti situace nemohli uplatnit staré metody ani intuici. Meteorologické stanice se odmlčely - pozemní cestou byly nedostupné a mnohde zmizela i jejich obsluha.

Letadla nelétala od začátku, popel ve výšce to nedovoloval. Přeshraniční provoz ustal, tím spíš, že hranice v Čechách vedou často po vrcholcích hor. Ve střední Evropě a zejména v Čechách proto nikdo netušil, co jsme znali díky liziklitům boxduroyských průzkumníků.

Země na sever od Severního a Baltského moře výš byly pod patnáctimetrovou vrstvou sněhopopela, což vylučovalo přežití. I větší města zmizela pod sněhopopelem, natož malé osady. Ze severských zemí přestaly přicházet i ojedinělé zprávy posledních žijících radioamatérů. Pod krustou ledu se nedalo dýchat a když nad bílými pláněmi prolétaly boxduroyské liziklity, nerozpoznaly pod sebou ani stopy života. Hranice ledovců se posouvaly k jihu, led překryl průlivy Skagerrak a Kattegat a Skandinávii připojil ledovým mostem k Dánsku. Brzy se pokryl sněhem, který místy dosahoval až deseti metrů.

Ledovce se obořily na Polsko, které už také hynulo.

Taťána zaznamenala aspoň částečný úspěch, neboť se jejím pilotům zdařilo zachránit z ledové pasti část obyvatel Petrohradu. Bylo to však trpké jásání. Z téměř pěti milionů obyvatel jich vytahali necelé dva miliony. Tánini piloti totiž ve snaze působit co nejméně nápadně začali od okrajů a než se dostali k centrálním oblastem města, bylo už na záchranu lidí pozdě, město přikryla příliš tlustá vrstva sněhopopela.

Pobaltské státečky zahynuly tiše, až si toho jejich sousedi nevšimli, zejména když měli vlastních problémů nad hlavu.

Uvažoval jsem zpočátku, když stihneme vyvézt Čechy a Moravu, obrátíme pozornost k sousedům. Na západ od Aše to nešlo kvůli radioaktivitě, ale kolem nás bylo přece zemí víc. Slováci, Poláci, Maďaři i Rakušané byli na tom podobně jako my, jen Poláci díky ledu znatelně hůř. Počet našich pilotů narůstal, jak jsme cvičili další, ale začala nás zdržovat kapacita tunelu na Vysočině. Před jeho ústím se z obou stran tvořily fronty a piloti museli pečlivě dodržovat pořadí a rytmus průletu. Nejbližší další gehur byl v Rusku, ale ten plně vytěžovali Tánini piloti.

Překročili jsme pět milionů zachráněných - polovičku obyvatel v Čechách. Bylo to víc než jsem doufal, jenže to nebyl důvod k jásání. Situace se totiž zhoršovala pořád rychleji.

Do Čech přestal přitékat zemní plyn z Ruska. Vlastně byl zázrak, že plynovody až dosud fungovaly. S obnovou dodávek se však nedalo počítat. Tisíce domácností v Čechách byly bez tepla. Při venkovních mrazech mínus čtyřicet Celsia šlo všem o život. Bezdomovci už dávno zmrzli, teď hynuli i lidé v domech.

Venkov a menší města jsme dokázali vyklidit poměrně nenápadně. Zůstala tam nanejvýš desetina obyvatel. Buď ti, kdo odmítli odvoz, nebo šlo o rabující bandy. Zbývala nám jen velká města, ale to bylo čím dál tím složitější.

Už předtím jsem na Boxduroy naučil několik lidí stavět bubliny fepriti pro nově příchozí. Teď jsem pět z nich poslal na Zem stavět bubliny velikosti menšího stadionu. Raději jsem to konzultoval se sižuly, ale ti se ani nestavěli proti. Utajení jejich přítomnosti na Zemi vzalo přinejmenším v Čechách dávno za své. Uvnitř bublin bylo ale teplo - i slábnoucí inakirídly poskytovaly energii a v nouzi i jídlo.

Bubliny přitáhly pozornost lidí a brzy se rozkřiklo, že slouží k evakuaci do teplých krajin. Přednostně se to týkalo dětí a rodičů. Letáky je vyzývaly brát s sebou jen rodinné památky, domácí zvířata a starší členy rodiny, kteří by se jinak záchrany nedočkali. Právě z bublin mohlo odletět nejvíc lidí. Provoz v nich řídil správce, člověk s telepatií, a jakmile počet lidí umožňoval efektivní odvoz, domluvil se s piloty na odvozu.

Zavolal jsem tohle zlepšení i Taťáně.

„Převezmu to, teď hned!“ přijala to nadšeně.

Pomůže to zřejmě i v Rusku...


Brzy ráno mě probudil jakýsi poměrně mladý kluk. Tvrdil, že mi má důrazně vyřídit, že mě potřebují na Zemi, stalo se tam prý nějaké neštěstí. Víc jsem však z něho nedostal, sám prý víc nevěděl. Jen že mi to musí vyřídit.

Vyskočil jsem z postele, kombinézu jsem si natáhl za běhu, ještě uvnitř fepriti jsem si vytvořil brual, vzlétl jsem a zamířil nejkratším směrem k tunelu.

K tunelu se pomalu - samozřejmě v porovnání ke mně - blížila jiná bublina brualu, ale její pilot byl zřejmě začátečník, nebyl zvyklý strefovat se do tunelu, přibližoval se proto pomaleji a když mě spatřil, uhnul stranou a začal opisovat okruh. Očividně mi dával přednost.

Spěchal jsem pochopitelně více, takže jsem nabízenou přednost využil. A hned, jakmile jsem byl na druhé straně, snažil jsem se navázat telepatický kontakt s někým známým, abych se dozvěděl, co se děje.

Spojil jsem se však postupně se třemi piloty, ale nikdo nic nevěděl. Tak jsem doletěl na okraj Prahy, kde mě naopak správce jednoho evakuačního střediska požádal o odvoz lidí. Jsou již připraveni a bylo by dobré uvolnit místo pro další.

Přistál jsem dovnitř jeho stadiónové bubliny a zatímco lidé disciplinovaně nastupovali, požádal jsem správce, aby se poptal ostatních, kdo něco ví o zdejším neštěstí. Správce měl telepatický kontakt na všechny ostatní správce, aby si vzájemně předávali informace.

Tak jsem za chvilku věděl, že nikdo o žádném neštěstí neví. Někdo si ze mě vystřelil, jak se říká. Ale rozladilo mě to, není přece Apríla a s takovými věcmi se nežertuje. Dobrá, když už jsem tady, odvezu aspoň pár lidí, řekl jsem si a vzlétl se dvěma tisíci pasažéry k tunelu.

Tam již kroužilo osm plných brualů. Tunel svítil fialovým zákazem, jako kdyby opačným směrem prolétávaly prázdné brualy, jenže - z tunelu nic nevylétávalo.

Jak se zdá, něco tunel blokuje.

Když to ale trvalo několik minut a pořád nic, uvědomil jsem si, že to nebude náhoda. Někdo tunel blokuje úmyslně, ne vlastní nešikovností.

Naštěstí jsem si vzpomněl na žížalu zvuchoji určenou pro přenos telepatie. A pokusil jsem se touto cestou navázat spojení s Blizgůtem a přednesl mu náš problém,

„Říkáš, že na poruchu gehuru nevěříš?“ přemýšlel Blizgůt. „To jsme dva, já také ne. Někdo tam je, třeba tunel objevil nějaký gavalaguj a pokouší se projít na druhou stranu pěšky. To už známe, hned ti to uvolním.“

brualem se dá dlouho nehybně viset na jednom místě jako s helikoptérou, ale přišli jsme na to, že to je neefektivní. Když před ústím tunelu čeká více brualů, pak je lepší, když se zařadí do kruhu a krouží. Nemůže se pak stát, že se po uvolnění tunelu rozjede pět brualů najednou a musí si složitě a se vzájemným zdržováním dávat přednost. Když se tunel uvolní a brualy krouží v kruhu, první kdo spatří volno, zajede do tunelu a ostatní vletí za ním jako na provázku. Je to mnohem pohotovější.

Jenže tentokrát to bylo jinak. Za chvíli se ozval Blizgůt se špatnou zprávou.

„Nedělá to žádný neznalý gavalaguj,“ ohlásil mi. „Stojí tam uvnitř někdo s brualem a nehýbe se. Brual sám od sebe nezastaví, takže je to úmyslné blokování.“

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal jsem se ho.

„Jsou dvě možnosti,“ uvažoval Blizgůt. „Počkat, až to toho vtipálka omrzí a vysvětlit mu, že se to nedělá. Když je nezbytně nutné uvolnit gehur za každou cenu, stačí vypnout a zapnout. »Za každou cenu« ale znamená, že ten uvnitř se ve chvíli vypnutí změní v oblak mezonů a rozplyne se do vesmíru.“

„Kdyby to ten uvnitř věděl, těžko by zdržoval,“ potvrdil jsem Blizgůtovi. „Nech to prozatím být, zeptám se ještě Taťány, jestli by to nemohla objasnit z druhé strany.“

„Jak myslíš,“ souhlasil Blizgůt. „Taky se mi nechce hnát to do krajnosti.“

Odpojili jsme se a já jsem zkoušel volat Taťánu. Když jsem jí vysvětlil, oč jde, slíbila mi, že se po tom podívá.

„Ale vezmi si s sebou pár chlapů, možná to nebude tak jednoduché,“ varoval jsem ji.

„Taky máš na mysli to co já?“ zasmála se trochu, ale pak i v telepatii zvážněla. „Neříkala jsem ti, dej si na ty své partajníky pozor? Vsaď se, že v tom mají prsty!“

„To si opravdu myslíme oba totéž,“ zavrčel jsem. „Ale já jim tu partaj zatrhnu!“

Chvíli jsme opět bezvýsledně kroužili, ale čím déle to trvalo, tím víc jsem kypěl zlostí. Vždyť je to klukovina, ale kolik lidí to zdržuje - a kolik lidí to odnese! Tady už přestává legrace!

„Blizgůte!“ volal jsem opět prostřednictvím zvuchoji.

„Něco jsi vymyslel?“ zeptal se mě.

„Nemáte někde poblíž jiný tunel gehur?“ optal jsem se ho. „Ne ten v Rusku, jiný!“

„Zkusím otevřít jeden v Itálii,“ slíbil Blizgůt. „Jen chvilku počkej! Museli jsme ho uzavřít, neboť krátce po tom neštěstí s asteroidem se z něho valila voda, jak Itálii spláchla tsunami ze Středozemního moře.“

Kroužili jsme dál. Po čtvrt hodině se Blizgůt ozval.

„Ten v Itálii se nedá použít,“ řekl omluvně. „Voda z něj už neteče, zato je na druhé straně spousta smrtícího zářícího prachu. Zavřeli jsme ho v téže vteřině, je to nebezpečné.“

„Máte ještě jinou možnost?“ chtěl jsem vědět.

„Obávám se, že ne,“ odvětil. „Měli jsme jich víc, ale ty v Německu a Francii vedou do zářícího prachu, severní jsou zabetonované vrstvou sněhu a ledu a ze dvou teče voda, tam to podtrhlo podloží a gehur leží na dně moře. V Rusku jsou poslední tři funkční, ale dva jsou daleko na Sibiři, cesta skrz ně se o pár hodin prodlouží.“

„Dobře, nejde to jinak,“ rozhodl jsem se. „Vypni gehur na Vysočině. Ta schválnost zabíjí lidi naší nečinností!“

„I když to ty uvnitř zabije?“ tázal se mě Blizgůt, ale hned si sám odpověděl. „Rozumím. Jejich smrt je menší zlo než zbytečná smrt jiných. Zařídím to, ale bude to ještě chvíli trvat. Vydržte!“

Točili jsme tedy kolečko nad skalami dál. Chvilku jsem si broukal starou dětskou říkanku.

Čerti, čerti, odneste si

svého ožralu do pekelného hradu

ať nás nesvádí, v pekle ať vyvádí!

Pekelnou bránu nespravují čerti, řekl jsem si po chvilce. Ale pošlou toho ožralu do pekla v podobě obláčku mezonů, tedy méně než nic. Zajímalo by mě, kdo to je a co ho k takovému zlomyslnému činu přivedlo.

Pekelná brána zhasla. Přestala svítit fialovým zákazem, chvíli byla tmavá. Teď už z toho uvnitř nezbyl ani otisk prstu. Po chvilce se váhavě rozsvítila světlou zelení a hned poté modře, jak se dovnitř hnal první brual, jehož pilot ho obsadil z naší strany.

Věčný pokoj tomu rozprášenému pitomci, napadlo mě.

Jenže - určitě nebyl sám!


Dorazili jsme právě včas. Samuel Landauer v čele své suity se v hale stadiónové bubliny vyhlašoval za císaře české enklávy na Boxduroy. Divadlu přihlíželo zhruba čtyřicet až padesát přihlížejících, kteří to považovali za extravagantní představení k obveselení diváků. Dojem divadla podtrhovalo i připravené vyvýšené pódium, na kterém se inaugurace odehrávala. Podoba s jevištěm se nedala popřít a přihlížející »hercům« tleskali. Ti si to ale vykládali jako »spontánní politickou podporu« a sami to brali až příliš vážně.

Jiný názor jsme na to ale měli já a Blizgůt.

Dorazili jsme skoro současně. Já jsem pilotoval brual plný nováčků, Blizgůt přiletěl sám. Před námi se do haly vmáčkly čtyři plné brualy, takže tu byl pochopitelný zmatek.

Při každém příletu se k nováčkům vrhli organizátoři, už to pro ně byla rutinní práce. Nechat všechny vystoupit, seřadit »do štrůdlu« a odvést chodbami do nových fepriti, kde je v teple ubytují. Pak následuje shromáždění v některé okolní jídelně, kde jim věnují individuální péči, hlavně polykání supujgódů telepatieovrósje. Byly s tím zmatky, někteří nováčci organizátorům nedůvěřovali a dali se trpělivě přesvědčovat, jiní byli dychtiví co nejdříve nový svět poznat. Každý brual obsahoval od tisíce nováčků výš, takže se to dalo zvládnout jen rozdrobením davu na menší skupiny a o každou se musel postarat někdo z »mazáků«.

Také o ty, co jsem přivezl já, se ihned začali starat další organizátoři. Je výhodou telepatie, že se dokázali svolat až podle potřeby a nemuseli čekat v hale. Celkový dojem byl ale příznivý, neboť tu byl cítit klid a pořádek.

Blizgůta jsem si všiml a hned jsem zamířil k němu, ale také on se rozhlížel a když mě spatřil, vyšel mi vstříc.

„Budeme to muset vyšetřit,“ řekl trochu starostlivě. „Sněm rozhodl, že je to moje záležitost, odpovídám totiž za vaši enklávu. Dáme se do toho, ne?“

„Myslím, že nemusíme chodit daleko,“ ukázal jsem mu na čestnou četu Samuela Landauera. „Tohle budou ti praví.“

Než jsme k nim dorazili, přilétl další brual. Rozplynul se a deset metrů od nás stála Taťána v čele třiceti ruských bohatýrů. Vybrala si chlapy vazby, až vzbuzovali opravdu respekt.

„Koukám, byli jste tu dřív,“ vyběhla z houfu ke mně.

„Jen vítej, možná něco zažijete!“ uvítal jsem ji. Chtěl jsem jí před lidmi jen galantně políbit ruku, ale vrhla se mi do náruče.

„Bála jsem se, že je to horší!“ řekla ulehčeně. „Kde máš ty své rebely?“

„Přímo před námi,“ ukázal jsem jí na pódium.

Vykročili jsme k nim jako jeden muž a jedna žena. To už si nás všimli. Dva si na místě vytvořili brualy a vzlétli do výšky, ale ostatní zůstali stát. Ti dva ale náhle narazili na stěnu evakuačního střediska, která je na druhou stranu nepropustila, neumožnila jim útěk, ale srazila je dolů. Dosedli poněkud tvrdě a brualy se jim rozplynuly.

„Vraťte se do houfu!“ vyzval je Blizgůt. Jeho telepatie byla náhle silnější než šum tisíců lidí, jako kdyby mluvil do megafonu. Celý stadion se po něm ohlédl! Hleďme, řekl jsem si, další funkce, která by se nám mohla hodit!

Ale Blizgůt neměl chuť cokoliv vysvětlovat. Mezitím jsme došli k pódiu. Bodyguardi Samuela Landauera se před námi stáhli na opačný konec, ale čerstvě korunovaný císař neustupoval, takže zůstal na špici v čele své bandy.

„Slyšel jsem jednu verzi tohoto divadla,“ řekl Blizgůt a ukázal na mě. „Jaká je vaše verze?“ obrátil se na Samuela.

Císař i se svou gardou byli nejprve zticha.

„Vo co de?“ zmohl se pak Samuel Landauer na otázku.

„Někdo z vás se pokusil zablokovat gehur do Čech,“ řekl Blizgůt. „Chápu to jako ohrožení tisíců lidských životů a to už se nedá nechat bez odezvy. Proč jste to udělali?“

„Co je vám do toho?“ vyjel na něho drze Samuel. „To se vás vůbec netýká! Zeptejte se těch, kdo ten tunel blokují!“

Uvědomil jsem si, že mluví v množném čísle. Předpoklad, že tam sedí jen jeden, zřejmě neodpovídal skutečnosti a vypnutí gehuru jich rozprášilo víc. Kolik? Dva? Tři?

„Ptám se vás,“ odmítl jeho výmluvu Blizgůt. „Máte s tím zřejmě spojitost. Koho ta blokáda napadla?“

„Do toho vám nic není, to je výhradně věc nás Čechů!“ odmítl mu Samuel odpovídat.

„To není vaše věc!“ zahřměl Blizgůt. „Pověřili jsme vaše lidi záchranou co největšího počtu obyvatel Země. Kdo se proti tomu postavil, stojí i proti nám. Proč jste to udělali?“

Hlouček se úplně přikrčil pod tou hromovou telepatií, která - jak jsem se později dozvěděl - zastaví i útočícího medvěda.

„Rušíte náš program!“ vyčetl mu Samuel, jako kdyby byl v současné chvíli tím nejdůležitějším.

„Jaký program?“ zahřměl na něho Blizgůt.

„Ustavujeme zde exilovou českou vládu!“ odvětil Samuel. „Uznáte nás za oficiální zástupce Čechů na Boxduroy?“

„Koho?“ podíval se na něho Blizgůt udiveně. „Snad ne vás? Jste tady teprve krátce a už byste chtěli vládnout?“

„Nemůžeme nechat poroučet kdejaké samozvance!“ řekl pevně a hrdě Samuel, ani si neuvědomil tu ironii - sám byl přece také samozvanec. „Uspořádali jsme regulérní volby a zvolili jsme první demokraticky zvolenou vládu na Boxduroy.“

„Jaké volby?“ pozastavil se nad tím Blizgůt. „Snad ne tady v přijímací hale?“

„Tady se jich přece mohl zúčastnit každý!“ trval na svém Samuel. „Kdo se jich neúčastnil, nechal svůj hlas odpovědnějším. A ti nás právě dnes zvolili!“

„Jak vlastně ty demokratické volby dopadly?“ našel v sobě ještě Blizgůt smysl pro humor.

„Jednomyslně!“ odvětil Samuel. „Nikdo nebyl proti, takže jsou platné!“

„Platné?“ kýval hlavou Blizgůt - což ovšem znamená na Boxduroy nesouhlas. „A proč jste blokovali gehur do Čech? To má být podle vás demokracie, znemožnit volit ostatním? Mezi námi, právě na Zemi byli ti, kdo se o zdejší společnost zasloužili nejvíc. Těch jste se chtěli zbavit?“

„To není náš problém!“ odsekl nabubřele Samuel. „To si musíte vyřídit s nimi! Nás to vůbec, ale vůbec nezajímá!“

„Nezajímá?“ mračil se Blizgůt. „Jenže s těmi vtipálky, kteří blokovali tunel na Zem, si už nikdo nic nevyřídí. Odstranění překážky v gehuru se dělá vypnutím a zapnutím, překážka se v té chvíli změní v oblak mezonů. A to se stalo s těmi uvnitř. Jednali ve vašem zájmu, jste tedy spoluviníci.“

Všem partajníkům se okamžitě rozšířily oči hrůzou.

„Co.. cože?“ zakoktal Samuel. „Vy jste je - zabili?“

„Ale David byl můj bratr, vy vrazi!“ zaúpěl konečně jeden člen Samuelovy družiny, kterému došly souvislosti.

„Takže příbuzný!“ řekl Blizgůt. „Bránil jste mu v blokování gehuru, nebo tam šel s vaším souhlasem?“

„Zabili jste ho!“ opakoval partajník. „Já to tak nenechám! Kdo to provedl? Už je mi všechno jedno, zabiju každého, ať je to kdo chce - a třeba i mimozemšťany!“

S těmito slovy vytáhl velký revolver. Pronesl ho zřejmě na Boxduroy a teď ho namířil na Blizgůta.

Poslední kapka poháru Blizgůtovy trpělivosti tím přetekla. Sižulové neměli pozemské zbraně, ale nebyli bezbranní, zejména ne ti, kdo byli častěji v kontaktu s barbary. Nečekal jsem jen, že bude Blizgůt tak pohotový. Dříve než jsem vykřikl, aby se chránil bublinou brualu, stalo se něco záhadného.

Parta Samuela Landauera se náhle zvedla do výšky, jako kdyby stála na obrovské neviditelné plachtě, jejíž rohy někdo zdvihl vzhůru a nahoře svázal do ranečku. Poskládali se jeden přes druhého, ještě jsem nikoho neviděl nastupovat do brualu tak hlava nehlava. Stisklo je to k sobě, brual se pak natáhl, prolnul stěnou ven a odfrčel.

„Předal jsem je sižulovi Gůpeňovi,“ řekl Blizgůt. „On už je dopraví, kam patří.“

„Kam to bude?“ zajímal jsem se.

„Jižní Amerika,“ řekl Blizgůt. „Tam je poslední místo, kde ještě neleží sníh a není tam žhavo, jako v Africe. A ještě upozorní Pierra, aby tu bandu nebral za žádných okolností na Boxduroy.“

A sakra, pomyslel jsem si. Benjamina jistě nepotěším, až mu budu referovat, jak dopadl jeho spolužák. Ale co, Ben za něho nejspíš nemůže...

„Třeba tam ten mladík přece jen bude císařem!“ dodala Taťána. „Přála bych mu to. Příliš po tom toužil.“

„Myslíte, že tam ti lidé přežijí?“ zajímal jsem se.

„Sníh tam postupuje o něco pomaleji,“ řekl Blizgůt.

Nemusel dodávat víc.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32