Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Spojenci

Vesnice jsme měli vystěhované na pětadevadesát procent a zbývající představovaly jen ojedinělé skupinky. Několik brualů je vyzobávalo, ale jen ve dne, neboť piloti se orientovali podle dýmu z komínů. Vesničané ještě topili dřevem, zatímco městská sídliště byla beznadějně promrzlá a bubliny evakuačních středisek byly jediné ostrůvky tepla.

Správcům bublin se podařilo odvézt obyvatele pražských sídlišť. Česká vláda se k nim zprvu stavěla neutrálně, nechávala je být. Vlastně pracovali i pro ni. Odstěhovaní lidé se nebouřili proti vzrůstající drahotě, nízkým přídělům a vládním opatřením v dopravě a více pak zbývalo i pro ty, kdo zůstávali, včetně vlády a poslanců. V televizních šotech jsme lidem slibovali návrat, až se v Čechách poměry stabilizují, i když jsme věděli, že tyto sliby nesplníme, na stabilitu to v nejbližších letech nevypadalo. Nikdo na Zemi ani na Boxduroy nemohl odpovědně tvrdit, jak dlouho současná mizérie potrvá a už vůbec nebylo jasné, jak bude Země vypadat potom.

Poslední dobou se ale situace obrátila.

Začalo to pozváním našich správců na policejní služebnu k vysvětlení některých otázek. Čekali jsme, že jde o evakuační střediska, například že stojí na svých místech protiprávně jako černé stavby. Jenže tato otázka tam vůbec nepadla. Policisté se zajímali pouze o finanční stránku věci, zejména je zajímalo, kdo bubliny financuje a jestli správci řádně platí daně. Ovšemže dobře věděli, že jsme žádné daně neplatili a chystali se asi zakročit.

Odpovědi našich správců je ovšem parádně zaskočily.

Neskrývali, že evakuační střediska nejsou český výrobek ani to, že lidé cestují do ciziny. Důrazně však popřeli, že by měli nesrovnalosti v daních. Už protože vůbec nešlo o peníze. Správci tvrdili, že v Čechách zaměstnaní nejsou, zabezpečení jsou zvenčí, nic tu nenakupují a od nikoho peníze za odvoz ani za nic jiného nevybírají. Nemají-li v Čechách příjem, nemusí platit daně a do daní v cizině českým finančákům nic není. Evakuační střediska neboli bubliny nejsou černé stavby, ale netradiční mobilní buňky, dovezené na pomoc obyvatelům. Až nebudou potřebné, zmizí. Nejsou spojené s městskou infrastrukturou s výjimkou veřejných chodníků. Protestovat proti humanitární pomoci není inteligentní a bazírovat na daních ve chvíli celosvětové katastrofy může jen byrokratický idiot. Zejména když to nemá podložené.

Policejně-finanční akce tedy vyzněla do prázdna a správci dostali oficiální pozvání na jednání vlády, která měla projednat jejich činnost. Odmítli, ale slíbili poslat někoho oficiálního, aby mělo jednání úroveň.

Na jednání vlády České republiky jsem se tedy dostavil jako zástupce »neziskové společnosti Boxduroy«, zajišťující akce humanitárního charakteru v Evropě.

Bude to první oficiální jednání s vládou Evropy.

A nejspíš poslední...


Předběžně jsme začali jednat telefonem. Nebyl to problém, lidé na Zemi zanechávali mobilů spousty, stačilo se zmínit. Hned na začátek mě požádali, abych přijel autem před sídlo vlády. To jsem odmítl s vysvětlením, že Boxduroy nemá v Čechách žádná auta a kromě toho si nejsem jistý, že se tam dá od projet. Místo toho jsem nabídl, že přiletím přímo před vchod, brual umožňuje přistát prakticky kdekoli.

Přiletěl jsem tedy a nechal se zavést na ono zasedání vlády. Nikdo se nepozastavil nad tím, že se »otevřená a transparentní« jednání vedou za zavřenými dveřmi, jak je v Evropě odedávna běžné. Našli pro mě i židli, abych nemusel stát v koutě, ale aby nemuseli měnit zasedací pořádek, posadili mě až na kraj stolu. Na úvod se zeptali, co vlastně naše společnost v Čechách pohledává?

„Záchranu obyvatel Čech a Moravy,“ odpověděl jsem. „Vyvážíme lidi z celosvětové katastrofy do bezpečí.“

„Ale kam?“ nevydržel premiér a skočil mi do řeči.

„Do teplých krajin na Boxduroy,“ odvětil jsem.

„Ale co je to za zemičku, že ji neznáme?“ tázal se dál.

„Zemička, která není postižená zdejší katastrofou a pozvala obyvatele Čech, Ruska, Francie a Španělska, kterým poměry po katastrofě hrozí smrtí,“ shrnul jsem to do jediné věty.

„Ale proč zrovna Čechy a ne Německo?“

„Protože v Čechách je ještě koho zachraňovat,“ řekl jsem. „Netýká se to jen Čech a Moravy. Stejnou pomoc dostali Španělé, Francouzi a Rusové. Na Boxduroy je i pro ně místo. Francouzů je tam pět tisíc, Španělů dva tisíce.“

„Proč ne Německo a jiné země?“ opakoval ministr otázku.

„Protože tam není nikdo živý!“ udeřil jsem na ně zprávou, kterou zřejmě ještě neměli. „Ve zbytku Evropy už není koho zachraňovat. Ve Francii a Španělsku záchranné práce skončily, protože podmínky tam neumožňují uchování života. Záchranné práce trvají jen v Rusku a v Čechách.“

„A co na sever? Co Polsko, Dánsko, Skandinávie?“

„Zasypal je »sněhopopel« dřív než Čechy a Rusko,“ ujistil jsem je. „Severně od Polska jsou už jen ledovce. Doba ledová je nad naše síly.“

„To znamená, že z Evropy jsou naživu jen Češi, Rusové, Francouzi a Španělé?“ začalo jim docházet.

„Ano,“ přikývl jsem. „Většinu Francie a celé Německo vyhubil radioaktivní mrak z atomových výbuchů.“

„Z atomových výbuchů?“ opakoval vytřeštěně premiér.

„K přírodní katastrofě se přidala i lidská nenávist,“ dodal jsem ostřeji. „Vojáci vyhodnotili katastrofu jako počátek světové války a přírodní zkázu doplnili apokalypsou atomových zbraní.“

„Doufám, že to Američané Rusům patřičně oplatili!“ vyhrkl ministr obrany. Pitomec, napadlo mě, neumí si asi představit nic jiného než agresi z Ruska.

„Máte scestné představy,“ opravil jsem ho zamračeně. „Američané neměli co oplácet. Ameriku hned na počátku vyhubil supervulkán Yellowstone. A za zkázu Evropy nemohou Rusové, ale Izrael. Oplatili asi Němcům holocaust a vyvraždili je. Rusové atomové střely Izraele sestřelili nad Kazachstánem, převaluje se tam další radioaktivní mrak, ale kdyby se k atomovému šílenství přidali i oni, byla by dnes Země úplně mrtvá.“

„To jsou příšerné zprávy!“ řekl ministr životního prostředí.

„Jsou,“ souhlasil jsem s ním. „Nejhorší je, že katastrofa ještě pokračuje a zesiluje. Popel zahalil celý svět a odráží většinu slunečních paprsků do vesmíru. Tím se Země pořád ochlazuje. Začíná doba ledová a nikdo neví, jak dlouho potrvá. Jediná cesta k záchraně lidí je na Boxduroy. Česká enkláva je tam poměrně početná, nechte nás pokračovat v tom, co už jsme začali.“

„Z většiny Čech přestaly docházet zprávy!“ postěžoval si premiér. Nechtěně tím přiznal, že nemá situaci pod kontrolou.

„Z většiny Čech jsme už lidi odvozili,“ přikývl jsem.

„Začali jste zřejmě venkovem,“ usoudil z toho správně premiér. „Ale proč?“

„Zemědělci byli od začátku nejméně užiteční,“ řekl jsem. „Odvezli jsme je aniž by si toho ostatní všimli. Další na řadě jsou děti a staří lidé. Chceme jich odvézt co nejvíc a co nejrychleji. Jistě jste si všimli, že se poměry v Čechách zhoršují. Dnes už se na venkově nedá přežít a ti, kdo tam zůstali, nejspíš už zemřeli.“

„Nechali jste je tam?“ zděsila se jedna ministryně.

„Nikoho neodvážíme proti jeho vůli,“ řekl jsem suše. „Kdo naši nabídku odmítne, toho nepřemlouváme. Nemáme na to čas. Přesto máme poměrně optimistické statistiky. Podařilo se odvézt a tím i zachránit přes osmdesát procent dětí.“

„Velice divná strategie!“ řekl ministr obrany. „Zachraňovat nejprve ty nejméně potřebné!“

„Co je na tom divného?“ opáčil jsem. „Fungovala vám tu aspoň distribuce potravin, ale kdybychom to uspořádali obráceně, zhroutilo by se všechno a kdoví, jestli bychom se k záchraně dětí vůbec dostali!“

„Jak je to ale tam...?“ zeptal se premiér. „Vždyť ti lidé, myslím ty odstěhované, jsou tam jistě v naprostém bezvládí, mají tam anarchii...“

„Ani ne,“ opáčil jsem lhostejně. „Ustanovil se tam »vítací výbor«, který nováčky ubytuje a později seznamuje s prostředím, víc tam není zapotřebí.“

„Ale kdo tam zajišťuje to ubytování a potraviny...?“

„O to se starají mimozemšťané,“ ujistil jsem ho. „Nemusíte mít obavy. Ubytovaní jsou všichni v teple, potravin je dostatek co do množství i výběru, vede se jim lépe než v Čechách. Katastrofa nikomu na Boxduroy nehrozí.“

„Jestli tam je zajištěné ubytování a potraviny... ale dá tam někdo lidem i práci?“

„Jsou tam v režimu hostů,“ ujistil jsem všechny. „Hostům nikdo práci nedává. Ale všichni mají dostatek životních potřeb, nikdo si nestýská. Zejména když vědí, jak to vypadá v Čechách.“

„Ale nemají tam vládu!“ namítl premiér.

„Ani ji nepotřebují,“ ujistil jsem ho. „Vláda je potřebnější tady, tady by se při anarchii vedlo lidem zle!“

„Díky za uznání, ale... nešlo by odstěhovat tam aspoň základy současných ministerstev?“

„Tam je nikdo nepotřebuje,“ trval jsem na svém. „Tady jsou k zajišťování pořádku potřebnější.“

„Však oni by si nějakou práci našli!“

Okamžitě jsem si vzpomněl na Parkinsonovy zákony, zejména na větu: »Úředníci si navzájem přidělávají práci.«

„Nejsou tam potřební,“ opakoval jsem. „Berte to podle dobrého zvyku, že kapitáni opouštějí potápějící se lodě poslední.“

„To už dneska velice často neplatí!“ podotkl kdosi.

Opět jsem si vzpomněl na příklad, kdy italský kapitán Skettino najel s lodí na skálu, sám odplul na prvním záchranném člunu a nechal cestující osudu. Cestující se v nakloněné lodi potmě nevyznali a někteří se v kajutách utopili. Kapitán se pak u soudu trapně vykrucoval, že si nic z toho nepamatuje.

„Tady to platit bude!“ řekl jsem. „A mám ještě něco. Na Boxduroy není parlament. Poslanecké funkce ani výhody tam neplatí. Politické strany také zůstanou na Zemi. Užijte si ještě všech výhod, dokud jste tady.“

„Tam není parlament?“ zděsil se premiér. „Jakápak je tam vlastně demokracie?“

„Žádná,“ odvětil jsem. „Lidé ze zničené Země jsou tam hosté. A hosté se musí chovat jako hosté. Nepřísluší jim zaobírat se politikou. Zejména když si to hostitelé nepřejí.“

„Takže kdybychom se tam dostali...“

„...budete stejní hosté jako ostatní,“ doplnil jsem ho.

„Ale co když tam za těch podmínek neodejdeme?“

„Opakuji, nikoho tam neodvážíme proti jeho vůli,“ řekl jsem suše. „Nikoho nepřemlouváme. Kdo nabídku odmítne, zůstane na Zemi. Takových je víc, ale mezi námi, nebudou to mít lehké.“

„Jsme připraveni i na atomovou válku!“ řekl premiér hrdě. „Máme protiatomové kryty a zásoby na několik let!“

„Opakuji ještě jednou: nikoho nepřemlouváme,“ řekl jsem. „Můžete těch krytů využít. Ale pochybuji, že byste do nich pobrali více lidí než sebe - a možná Parlament. Ostatní tu šanci nemají, my jim ji dáváme.“

„Raději se spolehneme na naše kryty! A odvážení lidí z Čech vám zakážeme!“ dal premiér na stůl poslední trumf.

„Můžete nám to jen ztížit,“ připustil jsem. „Ale v Čechách nemáte čím ten zákaz vynutit. Spolupráce s námi dává poslední šancí k přežití i vám. Teď ještě máte možnost volby, ale zkuste přemýšlet, co je jistější.“

„Můžeme vás zatknout!“ přitvrdil premiér. „Na to máme na našem území právo, jste terorista! Vlastně jste zatčen! A cokoliv od této chvíle řeknete...“

S jeho posledními slovy se ze dveří vyhrnuli policisté a zablokovali východy. Usoudil jsem, že tento konec vyjednávání si předem připravili. Je otázka, jaký vlastně mělo smysl.

„Premiér nemá právo zatýkat,“ přerušil jsem ho. „To má podle zákonů jen Policie. Zatýkání parlamentářů je ale zločin proti mezinárodnímu právu a jako občan Boxduroy mám také dvě možnosti - respektovat vás anebo odmítnout.“

„Jenže vám to není nic platné!“ řekl premiér jedovatě. „Ale když tak trváte na zákonech... majore, zatkněte ho!“

Obrátil se na policisty, jenže nestačili ke mně udělat ani krok a zděšeně couvli. Nečekaně mě obklopila průhledná bublina brualu, pomalu se zvedla a pak se i se mnou prudce rozjela proti oknu. Vyletěl jsem změtí střepů a třísek, otočil se směrem vzhůru a zmizel za střechami.

Vyjednávání skončilo.


České televizní stanice od té chvíle naše inzeráty odmítaly a vyzývaly obyvatele, aby nabídky k odletu ze země ignorovali. Buď si vláda uvědomila, že je bez obyvatel úplně zbytečná, nebo se spíš jednalo o poslední křeč. České úsloví říká, dodělávající kobyla nejvíc kope.

Doprava nefungovala, televizní pracovníci bydleli přímo ve studiu, odtržení od svých rodin. Někteří tam měli i děti a to už nebylo hodné obdivu - obrazně je s sebou táhli ke dnu. Rozsáhlý komplex Kavčích hor byl zasypaný sněhopopelem, topili už jen v newsroomu a v přilehlých místnostech. I když silné osvětlovací lampy hřejí, byly hlasatelky oblečené ve slušivých kožešinkách. Technici zarputile zajišťovali přenos signálu a většina vysílačů pracovala. Kdyby nedělali špinavou propagandu, obdivoval bych je. Ale věnovat tolik fyzické i mentální energie k ohlupování lidí byl podle mě zločin. Škoda, že sižulové zakazují použít násilí! Hned bych Kavčí hory rozvalil, aby už neškodily! Umínil jsem si ale, že je na Boxduroy nevezmu, i kdyby přilezli na poslední chvíli po kolenou.

Podařilo se mi ale v Praze získat něco, co se dalo využít na Boxduroy. Zachránili jsme hudební kapelu i s jejich nástroji. Řekl jsem si, že to udělá radost Táně. Její zpěv, zesílený mikrofony a zesilovači, bude z reproduktorů znít ještě velebněji a když přičtu telepatii, bude to objev století!

Už se těším na první koncert!


Horší bylo, že naše bubliny evakuačních středisek obklíčili policejní těžkooděnci, aby lidem zabránili hledat u nás záchranu. Pokusili se vtrhnout dovnitř, ale správci vchody úspěšně uhájili. Došlo i na střelbu, která se však ukázala neúčinná, nepomohly ani protitankové pancéřovky a když policejní pyrotechnici použili trhaviny, podařilo se jim pouze široko daleko vysklít okna. Jestli v těch domech byli ještě lidé, nezáviděl bych jim.

Požádal jsem Blizgůta, aby pár sižulů pohlídalo vládu v Čechách pomocí liziklitů, ale odpověděl, že už se tím nějakou dobu docela dobře baví. Ukázal mi video z mého úniku oknem i další činy ministra vnitra. Neuvědomil si, jak nepravděpodobná je v okolní zimě v jeho pracovně moucha velikosti chrousta.

Díky rozbitému oknu zapadla vládní pracovna brzy sněhem a protože se nezdařilo sehnat na opravu řemeslníky, rozhodl se premiér přesunout zasedání vlády do vládního protiatomového krytu. Poslanecká sněmovna ji následovala a také se přesunula do podobného krytu. Pravda, bylo tam teplo, kryty měly zásob paliva i jídla na několik let. Teplo však poslance i ministry ukolébávalo do falešného pocitu jistoty.

Horší bylo, že je pořád méně a méně lidí obsluhovalo. Policie měla dost sil jen na obklíčení velkých bublin. Rozhodl jsem udržovat velké »stadiónové« bubliny jen aby na sebe vázaly policejní těžkooděnce a ti nemohli zasahovat jinde. Malé bubliny nebyly nápadné, snadno vznikaly i zanikaly a ačkoliv pracovaly v mnohem menším měřítku, lidé z jejich okolí mizeli dál.

Ubývali ale i policisté...


Několik bouřlivých nocí přineslo do Čech vichřice, mráz a sníh. Objevit poslední zbytky lidí byla teď spíše věc náhody a i malé bubliny ve městech byly teď často prázdné. Kdo včas pochopil, že jde o život a naše nabídka může být jedinou záchranou, byl už dávno na Boxduroy. Zůstávali ti, kdo uvěřili televizi, že ještě není tak zle, aby to vláda nezvládla, anebo je odradilo, že na Boxduroy nejsou kostely - a peníze.

Další studenou frontu doprovázel mráz od pětačtyřiceti do pětapadesáti stupňů. Napadl další metr sněhopopela a vítr zavál pracně proházené cestičky. Když se po ránu rozednilo a vítr ustal, pokrývala Čechy hladká bílá plocha.

Kdo do této chvíle věřil televizní propagandě nebo jen nástup na evakuaci odkládal, měl fatální smůlu. Atomové elektrárny byly odstavené již od »Velkého zemětřesení«, teď jsme stěhovali obsluhy parních elektráren, kterým beztak docházely železné zásoby uhlí. Tito hrdinové do poslední chvíle i za cenu obětí udržovali chod posledních zbytků elektrické sítě, ale teď už narazili na dno svých možností. Déle to prostě nešlo.

Veškerý pohyb ustal, piloti brualů neobjevovali žádné známky života. I poslední bubliny už byly prázdné.

Správci bublin zrušili ty poslední ostrůvky života a odletěli pomocí vlastních brualů. Záchranná akce skončila. Naživu bylo jen osazenstvo protiatomových krytů. Těm jediným se ještě vedlo dobře, zásoby potravin i paliva měli dostatečně velké. Otázkou bylo, na jak dlouho...

Volné evakuační kapacity jsme mohli využít mimo Čechy, jenže nebylo kde. Polsko zmizelo pod sněhopopelem, Slovensko také. Záchranu Rakouska nám sižulové rozmluvili. Rakousko zasáhl radioaktivní mrak a bylo opravdu štěstí, že se nedostal přes Šumavu. Kudy prošel, zanechával za sebou smrt. Západní oblasti Evropy patřily do Pierrovy pravomoci a ten využil všeho co mohl. Malá část zachráněných Španělů i Francouzů měla již zdravotní problémy po radioaktivním ozáření, ale to se podaří vyléčit. Podle sižulů skončil radioaktivní mrak ve Středozemním moři, kde už bylo tou dobou pusto. Voda Středozemního moře se při nárazu asteroidu zvedla do obrovské drtivé vlny tsunami, úplně smetla Itálii, Řecko, Albánii a státy bývalé Jugoslávie, zaplavila Uherskou nížinu a z Maďarska nakrátko vytvořila obrovské jezero. V těchto místech nebylo koho zachraňovat. Tsunami byla příliš drtivá, zanechávala za sebou jen mrtvé.

Nabídl jsem Taťáně pomoc na Sibiři, ale sdělila mi, že má lidí i brualů dost a beztak končí. Severní část Sibiře byla pokrytá ledovcem ze sněhopopela, pod ním nezůstal naživu ani medvěd, natož člověk. Města zavál sníh, vesnice zmizely. I jižní oblasti Sibiře byly vyklizené, teď už jen vyzobávali opozdilce.

„Kolik je vás?“ zeptal jsem se jí.

„Není to slavné,“ přiznala. „Asi třicet milionů, to je tak dvacet procent. Kolik máš Čechů?“

„Skoro osm milionů, osmdesát procent,“ řekl jsem.

„Nejvíc mám uškodilo atomové bombardování,“ řekla. „Něco od americké ponorky, něco od Izraele. A víš, co bylo horší? Sižulové tvrdí, že střely z Izraele s obalem z kobaltu. To je ten modrý kov, co se normálně přidává při zpracování do oceli. Jenže v proudu neutronů se změní v izotop kobalt-šedesát, mocný gama-zářič, používaný k prozařování ocelových odlitků. Kobalt zabíjel nejvíc. U nás, v Německu, v Kazachstanu i ve Francii.“

„Proto mi sižulové zakázali zachraňovat lidi na Arabském poloostrově!“ souhlasil jsem vážně. „Blizgůt říkal, kdo je schopný takto vraždit, nesmí se na Boxduroy dostat.“

„Slyšela jsem, že Němci v Evropě hromadně vyvraždili spousty Židů. Teď jim to Židé oplatili víc než vrchovatě.“

„Jenže k tomu přibrali i Francouze, Angličany, Španěly, Holanďany, ale i Kazachy, kteří jim vůbec nic neudělali... to nebyla odplata,“ namítl jsem. „To byla - i když tohle spojení slov je protimluv - čistá špinavost.“

„Arabský poloostrov je poměrně zachovalý,“ sdělovala mi zřejmě podle sledování Země pomocí liziklitů. „Afrika celá napadrť, Indii spláchla voda, na severu zničené Turecko, na východě Kazachstán, Gruzie a Kavkaz, spálené radiací... to vše ale Izrael ušetřilo. Zatímco pevninská deska Afriky se po nárazu vlnila jako rejnok, Arabský poloostrov se od ní odlomil. Zemětřesení tam jistě bylo, jako ostatně všude, ale je dost dobře možné, že tam lidé zůstali naživu.“

„Měla bys cukání zachraňovat je?“ zeptal jsem se jí.

„Měla,“ přiznala. „Možná tam zůstalo i dost dětí, které za své rodiče nemohou. Jenže sižulové trvají na tom, že je brát nesmíme. I školáci mají vypěstovanou nadřazenost nad ostatními. Ideologie je největší svinstvo na Zemi, ať tam raději zůstane!“

„A co když je právě ta oblast nejzachovalejší na Zemi a lidé tam všechno přežijí?“

„Těžko,“ vzdychla si Taťána. „Sněží už i na rovníku. Afrika byla zpočátku jeden kotel žhavé lávy, ale už chladne a ve vyšších polohách i tam padá sníh. Ani sižulové nemají s něčím takovým zkušenosti, ale i tak odhadují, že to nebude krátkodobá záležitost. Jejich odhady jsou od deseti do sta let. Takže v krytech potřebují na sto let zásoby. A není ani vyloučené, že i tam pronikne mrak radioaktivního kobaltu. Pokud vím, Indové tomu říkali »karma«.“

Sižulové říkají - zabila je vlastní nenávist,“ zahučel jsem. „Takže - z tolika miliard lidí zůstává necelých padesát milionů na Boxduroy. Ty na Zemi už ani počítat nebudeme, nemají naději. Je to ale málo. Zkrátka - globální katastrofa.“

„Podařilo se nám zachovat člověka jako druh,“ otočila to do optimismu. „Teď ho uchovat i na Boxduroy...“

„To snad půjde,“ oddychl jsem si. „Ale měli bychom se od počátku shodnout na jednom. Nikdy se nepostavíme proti sobě. Navrhl bych zrušit řeč a ponechat jen telepatii.“

„Já ne,“ namítla Taťána. „Nechme si vlastní jazyky, máme v nich většinu knih. Telepatii do písma těžko převedeš a přece jen bych se lidské kultury nevzdávala.“

Chvíli jsem o tom přemýšlel.

„Máš pravdu,“ ustoupil jsem. „Ponechme jazyky pro uchování kultury. Ale jednací řečí bude telepatie, jsi pro?“

„To ano,“ souhlasila. „Má to ještě jednu výhodu.“

„Jakou?“

„Žádný národ nebude vlastníkem společného jednacího jazyka a nebude se cítit nadřazený. Nebude to ani angličtina, ani ruština, ani latina. Pouze Boxduroyská telepatie.“

„Tak to beru,“ přikývl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32