Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hierarchie

Sověty zničil Gorbačov. Vzal Rusům vodku.

Rusové vystřízlivěli - a chtěli zpátky cara.

Přestali jsme posílat brualy na Zem. V Čechách i pod Moskvou sníh zavalil brány tunelů a ani síla brualů na tyhle sněhopopelové »zátky« nestačila.

Pierre ukončil záchrannou výpravu do Jižní Ameriky. Také odkud vyvezl skoro milion lidí. Nebylo jich mnoho, ale dával si pozor, aby nezachraňoval gangstery a jiné násilníky. Sižulové jich předtím vyvezli skoro půl milionu, ale pak jich tam zase větší část vrátili. Bylo to fiasko, ale nedalo se dělat nic jiného. Drogové bossy ani profesionální revolucionáře na Boxduroy nestrpěli.

„Člověk by řekl, že usedlí, většinou bílí farmáři budou bez problémů,“ vzdychl si Pierre, když si přišel postěžovat k Taťáně. „Jenže část měla jako rodiče německé válečné zločince a ti si je vychovali k obrazu svému, část pěstovala ve velkém drogy a byla ozbrojená jako banda desperádů, jejímiž členy velice často i byla. Pak tam byli profesionální revolucionáři, živící se loupežemi, vydíráním a únosy, trvale »bojující za práva těch, které olupovali a terorizovali«. Připočtěte všechny jejich komplice a máte obraz rovníkové Jižní Ameriky. Venezuela, Kolumbie, Brazilie. Dál na jih už byl sníh jako v Evropě, Argentina se podobala Sibiři. Na Boxduroy je z této oblasti všeho všudy kolem milionu jakž takž mírumilovných lidí, to byla hrozně hubená žeň. Zdá se, že co do úspěšnosti jste byli nejlepší vy Češi.“

„Zřejmě jsme měli nejpříznivější podmínky,“ podotkl jsem. „Nejhorší byl u nás závěr. Zhoršovalo se to tak rychle, že jsme v Čechách nechali většinu intelektuální elity. Kolem sta tisíc lidí zůstalo v Praze, vláda se celá zabarikádovala v atomovém krytu a odmítla záchranu.“

„Je otázka, zda je to špatně nebo dobře,“ řekla Taťána trochu tvrdším tónem. „Ta elita ti přece bránila zachraňovat lidi. Televize do poslední chvíle lidem lhala, aby na Boxduroy nešli, že vláda všechno vyřeší... Správně jsi jim připomněl, že kapitán opouští loď jako poslední. Sami by utekli jako první, ale ostatním nakonec záchranu upřeli.“

„I tak si myslím, že je budu litovat,“ řekl jsem.

„Litovat můžeme všech, kdo tam zůstali,“ řekla Táňa. „Teď by to ale chtělo povzbudit lidi na Boxduroy. Mezi nimi - alespoň mezi Rusy - je chmurná nálada. Každý ví o dvaceti známých, které už nikdy nespatří. Kursk, Saratov, Smolensk, Astrachaň, Kujbyšev - z těch měst nezůstal ani kámen na kameni.“

„Paříž, Lyon, Dijon,“ přidal Pierre. „A to ani nemluvím o Německu!“

„Dopadli jsme jako sedláci u Chlumce,“ vzdychl jsem si. „To vlastně neznáte... tak jako Napoleon u Waterloo.“

„Bez sižulů bychom dopadli hůř,“ otřásla se Taťána. „Ještě jsme jim ani pořádně nepoděkovali. Měli bychom.“

„To ještě můžeme a jsem pro,“ souhlasil jsem.

„Nejprve se vraťme k našemu pobytu na Boxduroy,“ vrátil se Pierre k teprve nakousnutému tématu. „Co byste řekli nápadu požádat sižuly, aby naše oddělené skupiny, myslím Rusy, Čechy, Francouze a Jihoameričany, spojili do jedné oblasti?“

„O tom už jsme diskutovali,“ informovala ho Taťána. „Bylo by dobré nezavádět mezi námi hranice, ale spojit se do společné oblasti. Chceme si ponechat národní jazyky, ale jednací řečí bude telepatie, aby to nebyla žádná existující pozemská řeč.“

„To je přece samozřejmé,“ opáčil Pierre. „Bez telepatie se nedomluvíme. Já neznám rusky ani česky, vy si nejspíš mezi sebou také nerozumíte.“

„Jak kdo,“ usmála se Taťána. „Náhodou Češi a Rusové si dost rozumí. A hodně Čechů umí rusky.“

„Nechme za společnou řeč telepatii,“ zarazil ji Pierre. „Ale mohli bychom požádat sižuly o sestěhování do společné enklávy. Čím dřív, tím lépe, ať se co nejméně od sebe odcizíme!“

„Jsem pro,“ souhlasila Taťána. „Požádáme je.“

„Nejlépe ještě dnes,“ dodal jsem.


Požadavek na setkání přijali Blizgůt i Prinófed.

„Jste tam všichni tři?“ zeptal se Blizgůt. „Jestli ano, seberte se a přileťte na Eka-Vysočinu.“

To znamenalo ke mně. Pokrčili jsme rameny, všichni tři nasedli do jednoho brualu a určil jsem cíl. Brual poletí i sám. Za letu jsme tedy pokračovali v diskuzi o ukončení záchranných prací a o budoucnosti lidí na Boxduroy.

Blizgůt s Prinófedem na nás čekali v nové větší bublině připojené k dosavadní »přijímací hale«. Ta byla momentálně prázdná, ale nikomu nepřekážela a zatím ji nechávali beze změny. Menší bublina byla ale k jednání vhodnější. Kromě obou sižulů zde ale bylo osm lidí. Sedm chlapů a ženská.

„A hleďme!“ řekl Pierre, sotva je spatřil. „Francouzský ministr školství, co vy tady?“

Také jsem poznal bývalého českého ministra životního prostředí. Jak se ale dostal na Boxduroy, když se vláda uzavřela do vládního protiatomového krytu? Nicméně byl tady a zřejmě se sižuly o něčem vyjednávali.

„Vy ty lidi znáte?“ obrátil se Blizgůt na Pierra.

„Aby ne!“ zašklebil se Pierre. „Tenhle pán býval ministrem školství Francie. Chlap, který mocí úřadu vydal zákaz odvážet na Boxduroy francouzské školáky.“

„Proč jste vydal ten zákaz?“ obrátil se ihned Blizgůt na bývalého ministra. Ten ale zarputile mlčel.

„Protože šlo o »nepřípustné únosy francouzských dětí« do ciziny!“ podal za něho vysvětlení Pierre. „Tak to zdůvodňoval. Ten zákaz mi zabránil zachránit víc dětí. Já toho pána považuji za úřednického vraha.“

„A co dělá tady?“ zeptal se Blizgůt. „Když je pro něho Boxduroy nepřípustná cizina, měl by snad sedět doma!“

„Musel přijít na poslední chvíli,“ řekl Pierre. „Kromě toho si oholil knírek, aby ho nikdo nepoznal.“

„Znáte ještě někoho?“ obrátil se pak Blizgůt na nás tři.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tento byl český ministr pro životní prostředí. Ale také nechápu, jak se sem dostal. Vláda se přece uzavřela ve vládním protiatomovém krytu.“

„Já jsem s premiérem nesouhlasil,“ promluvil hbitě český ministr. „Proto jsem tam nešel.“

„Hádám, že ti dva byli z obou vlád nejchytřejší,“ připustil jsem. „Jako jediní přišli na to, že máme pravdu.“

„Dejme tomu,“ řekl Prinófed. „Co ale řeknete na to, že se nám přišli představit jako nově sestavená vláda lidí ze Země na Boxduroy a žádají uznání svrchovanosti? Tvrdí, že bez nich hrozí lidem na Boxduroy anarchie. Co nám na to řeknete vy?“

„Parbleu!“ ulevil si Pierre. „Nejsou zrovna skromní!“

„Já bych řekl, že je to nemístná drzost!“ řekl jsem. „Nikdo z těch pánů, ani tato dáma, se do záchrany lidí ze Země nezapojil. Nebyli to piloti ani správci »evakuačních středisek«. Nemohou si připočítat ani jeden zachráněný lidský život, naopak, dva jsou bývalí členové vlád, které nám kladly překážky, neboli jak se u nás říká, házely klacky pod nohy. A teď by chtěli vládnout? Nemohu si pomoci, jsem zásadně proti!“

„A co jste udělal vy, vy... nýmande?“ vyjel si na mě náš bývalý ministr. „Nás aspoň někdo zná, ale vás?“

„O toho se před námi neotírejte!“ vyzval ho Prinófed. „Ten záchranu Čechů začal, organizoval a sám na Boxduroy dovezl pár tisíc lidí. Jestli ho neznáte, známe ho my a víme, co tady dělal. A vůbec - co znamená slovo »nýmand«?“

„Bezvýznamný člověk,“ přeložil mu to Blizgůt, neboť měl v hlavě německé vademecum a těmto slovům rozuměl.

„Za bezvýznamné považujeme vás osm,“ obrátil se pak na zaražený hlouček. „Nic dobrého jste na Boxduroy ani na Zemi neudělali, jen byste chtěli poroučet. Co vás k tomu vedlo?“

Samozvaná »vláda« mlčela jako jeden muž.

„Máte pro to nějaké srozumitelné vysvětlení vy tři?“ obrátil se Blizgůt na nás. „Povídejte!“

„Myslím si, že o tom něco vím,“ hlásila se Taťána. „Jedna z největších lumpáren našeho světa je, když se někdo považuje za lepšího člověka než jsou ostatní.“

„Nejste ale všichni stejní,“ nesouhlasil Blizgůt.

„Nejsme,“ souhlasila Taťána. „Ale katastrofa je, když se někdo prohlásí za lepšího a vyžaduje pak pro sebe samé výhody. Když je skutečně lepší, ať je má, ale sám by o tom rozhodovat neměl. A některým to nestačilo a prohlásili za lepší než ostatní celý svůj rod a vyžadovali proto výhody pro všechny, ať zásluhy měli či ne. Vyhrožovali ostatním i zkázou, kdyby někdo na světě jejich příslušníkům křivdil. Když nastala celosvětová katastrofa, ten národ považoval za správné všechny ostatní národy vyhubit předem připravenými střelami s hlavicemi ze zářícího kobaltu.“

„Ale ten národ jsme na Boxduroy zakázali vozit!“ zamračili se Blizgůt i Prinófed.

„Neporušili jsme zákaz úmyslně,“ hájila se Taťána. „Chyba je v tom, že příslušníci toho národa nežili jenom na jeho území, ale prakticky po celém světě. Všude vládli a vyžadovali pro sebe výhody. A protože je těžké je od ostatních odlišit, jsou nejspíš i na Boxduroy. Nejčastěji se prozradí požadavky neoprávněných výhod. Domnívám se, že to je případ právě těchto osmi.“

„To je velice závažné tvrzení,“ řekl Blizgůt. „Dovolíte nám otestovat vaši národní příslušnost? Stačí nám nepatrný vzorek genetického materiálu, vzorek slin, šupinka kůže...“

„Beze všeho,“ souhlasila Taťána. „Ale musím ještě dodat, že nejsou všichni z toho národa stejní. Někteří pro sebe výhody nepožadují. Problém nastane až když je jich víc pohromadě.“

„Snad se v tom vyznáme,“ poznamenal Blizgůt. „Jestli do dobře chápu, tvrdíte že nejsou všichni nebezpeční?“

„Ano, tak nějak,“ přikývla Taťána. „Jen někteří.“

„Nevadí, zjistíme to jinak,“ řekl Blizgůt. „Jen to potrvá déle než podle vzorků.“

Testy DNA už byly obvyklé i na Zemi. Pamatoval jsem si, že zpočátku potřebovali několik kapek krve, později se odběr vzorků zjednodušil. Mělo to i právní důsledky. Určení otcovství bylo zpočátku možné až od určitého věku dítěte, aby je odběr krve nestresoval, pak věková hranice padla a procedura určování otcovství se stala dostupnější.

Jenže těch osm se proti tomu postavilo.

„Je to nepřípustné zasahování do našich svobod!“ řekl jejich mluvčí, který chtěl obsadit funkci premiéra.

„Tím se vaší svobody nedotkneme,“ ujistil ho Blizgůt. „Dotkli bychom se jí, kdybyste spáchali čin zasluhující trest, ale to zatím nenastalo, takže o tom neuvažujeme.“

„My ale proti tomu protestujeme!“ opakoval premiér.

„Vidíte? Neoprávněné výhody!“ komentovala to Táňa.

„Vám třem to nevadí?“ obrátil se na nás Prinófed.

„Nevadí,“ usmála se Taťána. „A zajímalo by mě, zdali k nim náhodou nepatřím, i když si toho nejsem vědomá.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se jí Blizgůt.

„Jednoduše,“ řekla. „Ten národ je už po mnoho generací rozptýlený po světě. Slyšela jsem, že se to dá poznat i po několika generacích. Někteří jeho příslušníci po neoprávněných výhodách netouží. Žili mezi ostatními tak nenápadně, až s nimi splynuli.“

„Zajímalo by vás to?“ zeptal se Prinófed. „Proč? Také se chcete k tomu národu připojit?“

„To rozhodně ne!“ zavrtěla hlavou. „Jen mě to zajímá. Když společnost osvěží cizinci, má to občas i své dobré stránky.“

„Můžeme to vyzkoušet,“ slíbil jí Blizgůt a obrátil se na mě a Pierra. „Vás to také zajímá?“

„Jako kuriozita ano,“ připustil Pierre.

„Mě taky,“ přidal jsem se. „Ale jen jako zajímavost.“

„Tohle jsou nesmysly,“ vybuchl bývalý český ministr. „Nic to neřeší a jen to zdržuje.“

„Zato váš přístup řeší všechno,“ opáčil jsem jedovatě. „Jste už druhá parta, která se považuje za schopnou ujmout se vlády. Ta první nedopadla dobře, chtěla to zavést násilím i proti našim hostitelům. Vy ke svému štěstí nezačínáte tak otevřeně, i když - na jakém základě chcete vládu? Také jste se nechali potají zvolit nějakou menší partají?“

„Jsme přímí pokračovatelé pozemské politiky,“ odvětil kandidát na premiéra. „Byli jsme zvoleni ještě na Zemi.“

„Na to zapomeňte!“ navrhl jsem jim bezelstně. „Pozemské funkce, tituly a kněžská svěcení tady neplatí, to vám jistě řekli včas, ještě před odletem.“

„Musíme zachovat právní kontinuitu!“ vyštěkl na mě. „Než tu zavládne chaos, anarchie, bezvládí a teror!“

„Naopak si myslím, že právní ani jiná kontinuita tady nemá co dělat,“ oponoval jsem. „Tohle je jiný svět. Jsem pro zachování pozemské kultury, ale bez nesmyslných a dekadentních výstřelků, možná i pozemské vědy, kde není v rozporu se zdejší - zdejší věda je na tak vyšší úrovni, že ji nemůžeme opravovat. Ale žádný složitý právní systém ani ještě složitější vládnutí.“

„Vy jste klasický příklad anarchisty!“ vyčetl mi.

„Vy jste zase příklad vládychtivého tvora bez sebemenšího přínosu pro ty, kterým chce vládnout. Co jste udělali pro lidi na Boxduroy? Zatím nic - jen poroučet byste tady chtěli!“

„A nač vlastně potřebujete vládu?“ obrátil se Blizgůt na mě. „Nešlo by to bez ní?“

„Podle mě šlo,“ souhlasil jsem. „V mimořádných situacích je dobré, aby někdo slaďoval společné akce. Tak to bylo v době, kdy jsme odváželi lidi ze Země, tam jsme něco jako společné velení potřebovali. Měl jsem proti ostatním výhodu, že jsem o Boxduroy věděl nejvíc, proto mě všichni ochotně poslouchali. Ale to teď pominulo a já už žádné rozkazy nevydávám.“

„To je ale anarchistické myšlení!“ namítl vášnivě kandidát na premiéra. „Naopak, civilní vláda je nutná zejména pro období klidu, stejně jako válečné štáby pro období válek.“

„Na Boxduroy nejsou a nebudou války, armády ani válečné štáby,“ zarazil jsem ho. „Nesmíme dopustit, aby se tady lidé proti sobě postavili. Nesmíme je rozdělit, ale spojit!“

„To těžko!“ odfrkl si bývalý francouzský ministr. „Je tu víc odlišných národností, tradičně nepřátelských. Jako třeba Rusové! Ti se nesnesou s nikým!“

„To už vůbec není pravda!“ opáčil jsem. „Pravdou je, že jedině vy umíte národy rozeštvat, aby byly nepřátelské. Ale bez vás se všechny zdejší národy domluví v klidu a míru.“

„Možná vy Češi!“ odfrkl si nepřátelsky Francouz. „Ale my Francouzi jsme hrdý národ a s vedlejší úlohou ve světovém dění se jen tak nespokojíme!“

„Francouzi chtějí klid a mír,“ opáčil Pierre. „Já své krajany znám! To vy jste nás vždycky dovedli na nějaká válečná jatka! Dobře si to pamatuji! Volnost, rovnost, bratrství - a sekat lidem hlavy gilotinou!“

„Vy si tak můžete něco pamatovat, mladíku!“

„Podceňujete mě!“ usmál se kysele Pierre.

„Pierre je na Boxduroy od Francouzské revoluce,“ zastal jsem se ho. „Má už hodně přes dvě stě let, na Zemi pamatuje i Waterloo. Tady lidé stárnou pomaleji, na to si časem zvyknete. Jste tady teprve krátce, proto vypadáte starší! Ale to je váš omyl.“

„V každém případě tady chybí hierarchie!“ prohlásila jediná žena z připravované vlády. „Kde není hierarchie, tam je vždycky anarchie a teror!“

„Takže vám chybí hierarchie!“ řekl zamyšleně Blizgůt. „A chtěli byste ji vytvořit. Ale jak? Prostým uchvácením moci samozvanou skupinou? Tu přece nikdo neuzná!“

„Až zavedeme policii, armádu a hlavně pořádné soudy, budou nás uznávat všichni!“ tvrdila žena.

„A vězení, gilotiny a popravy...!“ dokončil Pierre. „Tak to tedy ne! To tady chcete zavést teror a tomu se vzepřeme!“

„A vězení, gilotiny a popravy...“ opakoval po něm Blizgůt. „To jsou přece hlavní znaky barbarismu. Nezlobte se na mě, ale tohle ne! Jestli opravdu nutně potřebujete hierarchii, budeme o ní uvažovat, ale barbarismus nám tu zavádět nebudete!“

„Vždyť to ani není potřeba!“ řekla Taťána. „Podívejte se, Rusů je zde přes třicet milionů. Za tu dobu jsem řešila necelou desítku sporů a všechny jsem urovnala bez soudu!“

„A poslechli vás?“ opáčila jedovatě žena z vlády.

„Poslechli mě vždycky,“ ujistila ji Taťána. „Rusové se dají rozsoudit i bez policie, soudů a vězení!“

„Chcete tvrdit, že vás respektovali?“ nesouhlasila žena z vlády. „Vždyť jste jedna z nich, ničím se od nich nelišíte!“

„Něčím ano,“ opravila ji Taťána. „Jsem zde na Boxduroy ze všech Rusů nejdéle a vyznám se tu. Vím si rady a proto mě tu uznávají.“

„Ale to je přece obrovský nesmysl!“ řekl Francouz. „Jestli vás uznávají ruští mužici, to je možné, ale s námi nepočítejte!“

„Vy zřejmě potřebujete vyšší hierarchii,“ řekl Blizgůt.

„Ano - a proto chceme, abyste nás už konečně uznali za jediné představitele zdejší pozemské enklávy!“

„Za jediné představitele zdejší pozemské enklávy vás uznat nemůžeme,“ řekl Blizgůt a Prinófed souhlasně vrtěl hlavou. „Chtěli jsme, abyste si své problémy řešili sami mezi sebou, ale jak se zdá, neshodnete se. Dobrá, můžeme vám dát tolik žádanou hierarchii. Přinejmenším ale nepopřete, že tento svět je náš a my jsme tady nejvyšší autoritou. My dva se ale nepovažujeme za dostatečně oprávněné. Musíme to předložit našemu sněmu. Ten je oprávněný řešit všechno a také to udělá. Vraťte se zatím do svých fepriti a počkejte na rozhodnutí našeho Sněmu. Odložte všechny spory a počkejte s nimi na nás. Jasné?“

„Jasné,“ přikývl jsem. „Jsme tu jen hosté.“

„Spoléhám se na to, že nám nedáte žádné tyrany,“ řekla i Taťána. „Doteď jsme si většinu sporů urovnali sami.“

„S tím bude brzy konec!“ věštil samozvaný premiér. „My už tady zavedeme právo a pořádek!“

„Nejprve počkáte na rozhodnutí našeho sněmu!“ zarazil ho Prinófed. „Pamatujte si, musíme trvat na naší svrchovanosti nad světem Boxduroy. Přenecháme vám jen rozhodování ve vašich záležitostech.“

„Ale jo, nám to postačí!“ souhlasil Francouz z vlády.

Prinófed s Blizgůtem se obalili brualem, prolnuli venkovní stěnou a odlétli.

„Uvidíme!“ řekl zamračeně Pierre a otočil se směrem do chodbičky. S Taťánou jsme ho následovali a samozvaná vláda v zasedací místnosti osaměla.

Mohla hned pokračovat v zasedání...


Boxduroyský informační systém »daraseva« jsem se naučil používat když jsem byl na Boxduroy ze všech Čechů jediný. Záleželo čistě na mé vůli, jak si informační systém řídím. Ale jeho použití se na to ani zdaleka neomezovalo.

Systém »daraseva« nemusí pasivně čekat na uživatele. Může se i sám aktivně přihlásit. V zorném poli se najednou objeví blikající ploška neboli »blikátko« proměnlivé barvy, ohlašující důležitější vysílání. Sižulové ho používali opravdu velice výjimečně a kdoví, zda to za poslední tisíciletí použili pětkrát. Ta možnost tam však byla snad od začátku.

Blikání můžete odmítnout a zprávu si zobrazit později, ale když na to zapomenete, objeví se blikátko znovu, když se po ránu probudíte. Musíte však vědět, jak je odmítnout. Kdo to neví, před tím po chvilce blikání vyvstane obrazovka se zprávou, ať si ji vyvolá nebo ne. Blikátko se objeví i když si právě prohlížíte něco jiného. V tom případě bliká v horním rohu obrazu.

Když se přede mnou objevilo blikátko, chvilku jsem na ně nevěřícně zíral, ale pak jsem si vzpomněl, co to znamená a rychle jsem si vytvořil obrazovku. Na rozdíl od internetu nevytváří »daraseva« nápisy, jen obrazy. Místo nápisů, pro lidi beztak nesrozumitelných, hovoří »daraseva« telepatií.

První důležité vysílání pro pozemšťany obsahovalo na počátku rychlokurs zacházení s »darasevou«, ale kdo návod nepotřeboval, mohl přeskočit dál. A tam bylo oznámení, že na prostranství před Moskvou - tak Rusové nazývali první a dosud největší sídliště z bublin fepriti - bude zítra ráno slavnostní uvedení nového ruského státního zřízení.

Sižulové zřejmě plnili slib, že nám dají »hierarchii«.

Napadlo mě zavolat ihned Taťánu, ale zřejmě to čekala a ozvala se mi ihned.

„Co to tam podnikáte?“ zeptal jsem se jí.

Sižulové asi něco vymysleli,“ odtušila. „Jenže pro mě tam bylo něco navíc. Mám se ceremoniálu osobně zúčastnit, bude tam krátká rekapitulace záchranných akcí, takže se mě to týká.“

„Já jsem žádné zvláštní upozornění nenašel,“ řekl jsem trochu zaraženě.

„Ono se to týká jen Rusů,“ odvětila. „Ale co když tě na tu slávu pozvu?“

„Snad se pro mě místečko poblíž najde,“ slíbil jsem jí. „Poslyš, nedali jsme si schůzku v šest večer po akci?“

„Tak přijď rovnou teď,“ pozvala mě.


Poprvé od začátku katastrofy spolu bez povinností a bez pobočníků, očekávajících rozkazy! Vzpomněl jsem si na její galerii ve skalách. Což se tam jít spolu podívat?

„Tam ne,“ odmítla můj návrh. „Tam je teď moc lidí!“

„I teď večer?“ podivil jsem se.

„Rusové se tam naučili chodit,“ řekla. „Líbí se jim, pořád je tam plno. Jedné partě jsem vysvětlila, co který obraz představuje a ti se toho chopili a dělají ostatním průvodce. Je tam plno lidí od rána do večera. Původně jsem si myslela, že budu malovat dál, ještě je tam na stěnách místo, ale před tolika lidmi se stydím... Oni z toho udělali největší kulturní zážitek na Boxduroy!“

„To by tě mělo blažit, ne?“

„Ale jistěže mě to blaží,“ přiznala. „Kterého malíře by takový zájem netěšil? Ale malovat před početným publikem bych asi nesvedla. Na to si netroufám.“

„Časem zájem opadne a budeš zase malovat,“ utěšoval jsem ji. Jenže měla pravdu, nepůjdeme tam. Zájem tolika lidí by nám vadil. Táňa zneprůhlednila pomocí »komgi« stěny své fepriti, aby nás nikdo nerušil a požádala o stoleček s oblíbenými zákusky.

„Teď už bychom se snad mohli my dva vzít,“ obrátil jsem předmět hovoru jinam. „Jsi pořád ještě pro?“

„To se rozumí,“ zčervenala trochu.

„Uspořádáme si malou, tichou svatbu?“ navrhl jsem.

„Jsem pro,“ přikývla. „Ale budeme muset vymyslet, jak na to. Na Boxduroy nebudou ani popi, ani vaši ...jak jste jim říkali?“

„V Čechách není problém svatba bez popů a bez kněží,“ řekl jsem. „Svatby se z kostelů přenesly na obecní úřady...“

„Jenže ty tady zavádět nechceme,“ opáčila. „Na Zemi bych nejradši nechala kostely i byrokraty.“

„To závisí i na tom, jaký pořádek nám vnutí noví vladaři,“ zavrčel jsem při vzpomínce na ty sebevědomě drzé představitele minulé státní moci. „Na Boxduroy mi je nejvíc sympatické, že tu nebyly ouřady, daně, složenky, ani termíny splatnosti. Poslyš, neměli bychom se ještě obrátit na sižuly a rozmluvit jim to? “

„Obávám se, že už to rozhodli,“ vzdychla si. „Ale snad můžeme protestovat proti obnovování starých pořádků. Odradili jsme popy a kněze, nepustili jsme sem ani jejich knihy. Bez nich se to snad obnovit nedá.“

Musel jsem ji zklamat. Nepustili jsme na Boxduroy ani jednu knihu tohoto ražení, ale všechny jsou dostupné v naší sbírce v digitalizované podobě.

„Nedalo by se to nějak... zašantročit...?“

„Potěším tě,“ usmál jsem se. „Pamatuješ se na první partu samozvaných »vládců«? Tu, co se mi vzepřela hned na začátku, když jsem navrhoval knihovní systém, pod nímž by byly knihy uloženy tady na Boxduroy? Pobídl jsem je, aby vymysleli vlastní systém, jenže jim šlo jenom o moc, takže se na knihovní systém vykašlali. Zůstalo to tedy na mně a já jsem vytvořil speciální oddíl pro knihy, které by se neměly obnovovat a sloužily by jen jako památka.“

„Dobrý nápad!“ podívala se na mě vděčně.

„Není můj,“ odmítl jsem i tu malou pochvalu. „Dělala to už katolická církev. Měla v kdejaké klášterní knihovně uzamčenou skříň s nápisem »Libri prohibiti« neboli »knihy zakázané«, kde uchovávala knihy neodpovídající jejich oficiální víře. Byly tam knihy kacířů i Bible vydané jinými spolky. Takže jsem vytvořil oddíl, kam jsem přesunul knihy, které měly na svědomí nejvíce krve za celé lidské dějiny. Bible, Tóry a Korány, převedené do digitální podoby. A podobně jsem uschoval i knihy, zachráněné ve své fyzické podobě. Jsou to možná vzácné, staré knihy, psané na pergamenu, ale umožňovaly by restaurovat obsah. Bylo by dobré, kdyby se na Boxduroy podařilo na ty knihy zapomenout.“

„Kam jsi je uklidil, aby na ně nikdo nepřišel?“ ptala se.

„Svěřil jsem je sižulům,“ prozradil jsem jí to. „Nejprve jsem vysvětlil jejich význam Blizgůtovi a ten slíbil, že je schová tak, aby na ně nikdo alespoň deset generací nepřišel. Nakonec, to on mi napověděl, že mám všechny takové knihy anihilovat, když si je někdo ze Země přiveze. Správci potom lidem tvrdili, že knihy musí digitalizovat - a zabavovali je.“

„Jsi si jistý, že je někdo přece jen neprovezl?“

„To se ví, že ne,“ pokrčil jsem rameny. „Lidé na Boxduroy dokázali propašovat střelné zbraně, kolty a pistole s náboji, i když jsme to zakázali pod trestem vrácení na Zem - což je přece trest smrti. Knihy nikdo za takový kontraband nepovažoval a je tedy možné, že někdo má kapesní vydání Bible nebo Koránu. Je to ale ilegální a budeme je muset najít.“

„Věděla bych, jak na to,“ řekla. „Bolševici mi ukázali, jak se to dá dělat.“

„Tak povídej!“ vybídl jsem ji.

„Oni občas u lidí něco hledali,“ začala. „Někdy protistátní letáky, častěji zbraně. I u nás, ženských. Vyhnali nás z ubytovny, každá dostala plachtu, na ni musela vyložit všechno co měla. I prázdné kufry prohmatali, aby v nich nebyla dvojitá dna. Musely jsme všechny textilie před komisařkami přeskládat, jestli v nich nejsou náboje. Až potom jsme to mohly zpátky srovnat do kufrů. Mezitím komisaři prohledali ubytovnu a nalezené osobní věci zničili, protože jsme měly mít všechno na plachtě. Tady by se to také dalo dělat, jen ne tak ponižujícím způsobem. Objevit knihu nebude těžké.“

„Dobře, uvažujme o tom,“ souhlasil jsem. „Pierre se přidá, zejména to bude nutné u lidí z Jižní Ameriky. Za ně se nedá ručit, byli na zbraně zvyklí. Ale vraťme se ke svatbám. Kněze nemáme a nechceme, byrokraty také ne, ale matriky vést musíme, může to zabránit degeneraci příbuzenskými svazky. Na Zemi to vedli kněží, měli pak o lidech přehled a občas toho zneužili.“

„Jak to udělat, aby přehled zůstal, ale nedalo se to zneužít?“ přidala se Táňa.

„Četl jsem kdysi jednu humoristickou knížku,“ usmál jsem se při vzpomínce. „Byla o fiktivním kmeni v Čechách, který své náčelníky volil losem, protože se jím nikdo nechtěl stát. Náčelník měl totiž moc jen jako vojenský velitel ve válce, v míru byl téměř nesvéprávný. Ale ono to mělo cosi do sebe. Chce to vymyslet tak, aby ze získaných znalostí neměl nikdo prospěch.“

„Pak jde také o to, aby to lidé přijali,“ řekla. „Ta funkce musí mít respekt. Jen mám obavy z té ...hierarchie...“

„Já jen doufám, že sižulové něco vymyslí, aby z toho tak velká tyranie nebyla...“

„Taky doufám...“ přikývla.


Ráno se opět objevila obrazovka »darasevy« se stručným připomenutím, že na prostranství před Moskvou začíná slavnostní uvedení nového ruského státního zřízení. Vhodným oblečením žen je ruský kroj.

„No, jestli to oznámení dostali všichni Rusové, může se stát, že se tam nevejdeme,“ podotkl jsem, zatímco se Táňa strojila do ruského ženského kroje, ve kterém jsem ji viděl při našem prvním setkání. Oblékala ho jen na slavnostní příležitosti, jinak nosila jako já nejraději bílou svítící kombinézu.

Ukázalo se, že jsme sižuly podcenili. Jen co jsme vyšli z fepriti, přitočil se k nám Rus s visačkou »pořadatel« a sdělil nám, že se má o Taťánu postarat. Když se ho zeptala, jak k tomu přišel, řekl jí s úsměvem, že se přihlásil.

„Ve zprávách bylo, kdo má zájem účastnit se dnešního shromáždění a případně se stát pořadatelem, ať telepaticky na obrazovce dokutálí barevnou kuličku na plošku - ploška pro pořadatele byla modrá, ploška pro účastníka červená. A když počet přihlášených dosáhl žádané hodnoty, kuličky i plošky zmizely a ostatní mohou už jen sledovat přenos.“

Vysvětlení bylo jasné. Kuličky a plošky jsou jen jiná zdejší podoba myšítka a rezervační systém se ukázal jako snadná záležitost. Taťáně se žádné kuličky ani plošky nezobrazily, neboť dostala výzvu k osobní účasti. Navíc bylo jasné, že pořadatelé mají perfektně připravené role, proto pro Taťánu přišel jen jeden, který ji měl na starosti.

Hledal jsem očima, kde se co připravuje, ale brzy jsem spatřil, jak se uprostřed prostranství zvedla průhledná deska, tvořící jakési pódium, na němž jsem spatřil skupinku sižulů. Poznal jsem Blizgůta i Prinófeda, dalších šest jsem neznal, ale jistě tu měli nějakou úlohu.

Ukázalo se, že všichni čekají už jen na Taťánu. Jakmile se objevila, davy se na povel pořadatelů rozhrnuly a uvolnily jí ulici přímo k oné vyvýšené desce.

„Pojďte za mnou, Taťáno!“ vyzval ji pořadatel, který se jí měl zřejmě věnovat.

„Pojď taky!“ vyzvala mě. „Nebo budu mít trému!“

Naštěstí nikdo proti mému doprovodu neprotestoval, takže jsme klidně došli až k plošině. Pořadatel nás zavedl na menší desku, která se s námi pomalu zdvihla. Ejhle - výtah! Tomu bych se ale divit neměl, takové věci byly u zdejších bublin běžné. Když může vyvstat z podlahy stoleček, proč by nemohla podlaha sloužit jako výtah?

Došli jsme spolu až k sižulům.

„Bude hodnocení,“ vzdychla si ke mně.

„Nemusíš se toho bát,“ uklidňoval jsem ji.

„Já vím, ale...“ nedořekla, ale tušil jsem, že bez trémy přece jen nebude.

„Tady ji máte, Rusové!“ zaplavila prostranství zesílená telepatie. Opět jsem si řekl, že budu muset Blizgůta požádat, aby mě to naučil, i když Taťánu vítal Prinófed.

„Této ženě vděčíte za životy!“ pokračoval Prinófed touto intenzitou. „Vedla vás, co jste zachraňovali lidi před katastrofou, zajišťovala pátrání po dalších, vedla rozhovory s mińulou vládou Ruska. Někteří ji znáte i jako vyjednavačku ve zdejších sporech a víte, že urovná spory tak, aby nikomu nekřivdila. Ukázala, že to jde bez hádek.“

V té chvíli asi nepočítal s reakcí Rusů. Shromáždění začalo hlučet, lidé křičeli slávu Taťáně hlasem, bez telepatie. Sižulové museli přerušit řeč a počkat, až se dav opět utiší, ale pak si vzal opět slovo Prinófed.

Nejstarší ruská carská koruna - Šapka monomacha (Wikipedie)

Nejstarší ruská carská koruna -
Šapka monomacha (Wikipedie)

„Chtěli jsme vám původně ponechat úplnou volnost, ale někteří z vás si nedávno stěžovali, že zdejšímu prostředí chybí řád a pořádek,“ pokračoval. „Dobrá, rozhodli jsme se dát vám pořádek. Ale nebudeme mezi vás chodit a zjišťovat, komu se děje křivda a komu ne. To po nás nechtějte. My tu činnost ponecháme vám, jen pevně určíme, kdo to bude, aby nenastaly spory. Dáme vám zkrátka panovníka.“

„A protože již mnohé z vás známe, rozhodli jsme, že není vhodnější panovník než - Taťána Pavlovna Medova! To bude vaše nová - carevna!“ sdělil všem Blizgůt.

„Táňo, pojď se ukázat národu!“ pobídl ji Prinófed.

Panečku, to to ale vzalo obrat!

Zůstal jsem stát ohromeně stranou, Prinófed vzal Táňu galantně za ruku a celou uzarděnou ji otočil k Rusům. Dav přitom křičel a zdálo se mi, že opravdu nadšením. Pak k ní zezadu přistoupil další sižul a opatrně, měkce jí posadil na hlavu zlatou carskou korunu s kožešinkou.

„Toto je nejstarší ruská carská koruna!“ prohlásil sižul. „Zachránili jsme ji z Moskevského Kremlu, než se zhroutily střechy. Uchovej ji ve vážnosti, jakou si zasluhuje!“

Pak odstoupil a z vyvýšené podlahy se vynořilo křeslo. Nezůstalo průhledné, ale ihned se zbarvilo. Sižulové věděli, jaká barva bude nejvhodnější. Křeslo svítilo zlatem, i když to byla jen iluze, šlo nejspíš o vhodně obarvené silové pole. Vypadalo jako zlatý trůn a když se Táňa posadila, měli Rusové - novou carevnu.

Uvidíme, jestli bude někdo brblat!

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32