Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vzdor

Učitelé a matrikáři se hlásili rychle a v dostatečném počtu. Mohli bychom si i vybírat, ale neudělali jsme to, rozhodli jsme se vzít všechny kdo se přihlásí.

Na vesnicích to bylo snadné, lidi jsme brali šmahem, až na výjimky, které si za svůj osud většinou mohly samy. Učitelé se na odpor nestavěli, proto jsme jich měli dostatek. Méně bylo ředitelů škol, zejména z větších měst, ale ty jsme naštěstí nepotřebovali a těch pár, které jsme tu měli, se rychle vrátilo k vyučování.

Český učitel je zvláštní druh lidí. Kariéristé se mezi ně nehrnou, nikdo totiž neočekává, že bude žít učitel v přepychu a bohatství. Kdo žádá dobré finanční hodnocení, ten se na učitele nedává. Zvlášť venkovští učitelé bývali kdysi takový lepší druh žebráků a to se v Čechách vzdor vzletným proklamacím partají vlastně nikdy nezměnilo. Rostly jedině požadavky a zákazy, co všechno učitel nesmí.

Ve století Boženy Němcové býval kantor na nezbedné žáky vybavený rákoskou. V poslední době aby kantoři nosili do školy na svou obranu revolver, což školní řád ze zásady nedovoluje. Čas od času vyskočí populistické návrhy, aby učitelé měli status veřejného činitele s vyššími tresty za jejich napadení, jenže jsou okamžitě odmítnuty. Jak by k tomu přišli důležitější policisté? Učitelé přece nemusí s nasazením života zatýkat recidivisty!

Jenže bez řádu se školy začaly podobat džungli. My tři jsme si umínili, že to tak nenecháme. Na Boxduroy budou učitelé vážené osoby, samozřejmě pokud si vážnost zaslouží. Ideální by byl stav jako u sižulů, kdy učitelé mají každý jen jednoho žáka, kterému se věnují. To je však možné až v ustálené společnosti dlouhověkých, kdy věk dítěte je nepatrné procento celkového věku a dětí je na tisíc obyvatel méně než u lidí Homo Sapiens. Možná nás to nemine a časem se k tomu dopracujeme, ale dnes máme učitelů málo a jeden učitel musí zvládnout celou třídu.

My mu to můžeme jedině usnadnit - nebo znechutit.

První bonus pro učitele bude, že na Boxduroy poklesly na nulu počty nepřizpůsobivých žáků. Prakticky tady žádní nebyli. Jejich rodiče se na Boxduroy stěhovat nechtěli a nepřemlouvali jsme je. Ne že by na Boxduroy některá etnika chyběla úplně, ale byli tu jen ti, kdo dokázali žít s ostatními. A ti nedělali potíže.

Další bonus pro učitele bude, že na Boxduroy nebudou handicapovaní žáci. Ne že by se sem nedostali, ale ovrósje je z handicapů rychle vykřešou. Je to rozhodně lepší než vytvářet pro ně »bezbariérové přístupy«.

A dalším bonusem je, že děti nepotřebují učebnice. Každý žák může mít vlastní obrazovku, i když výhodnější je rozdělit je do dvojic s jednou větší, společnou. Až u individuálních testů je nutné, aby měl opět každý svoji.

Znamenalo to ovšem zajistit elektronické učebnice, ale to nebyl obtížný úkol, v knihovnách byly v digitalizované podobě a brzy si je sami učitelé upravili podle potřeby. Pořádné učebnice sjednotí výuku lépe než sto ministerských nařízení!

Školy bychom měli, dalším krokem je zavést evidenci, neboli obnovit matriky.

Ale to nebude tak obtížné.


Matrik jsme měli od počátku kritický nedostatek.

V době zachraňování lidí nebyl čas pídit se po úřadech. Podařilo se najít mezi knihami Národní knihovny digitalizované matriky, ale byly většinou příliš staré.

Vložil jsem drobný příkaz do výdeje jídel inakirídlů, aby se každého z důvodů evidence zeptal na jméno, příjmení a datum narození. V Boxduroyských prostředcích by to byla jednoduchá metoda evidence lidi. V Rusku i ve Francii tak vznikla databáze obyvatel, jenže v Čechách to utrpělo katastrofální neúspěch.

Opravdu jsem odmítal připustit, že máme v Čechách tolik Ferdinandů Mravenců, Josefů Švejků, Karlů Čtvrtých, Jaroslavů Cimrmanů a Kačerů Donaldů. Bral bych, že jsme národ Švejků. Ale pro účely identifikace to nestačí.

Co s tím? Jak se říká, dobrá rada zlata dražší (zvlášť když dárci v hlavě straší!). Nedá se to posuzovat jinak než jako podvod - vydávání se za někoho jiného. Dobrá, chcete žít inkognito, můžete. Ale když inkognito, tak bez podpory. Využil jsem svých znalostí a všem nositelům podezřelých jmen jsem od nejbližší půlnoci zablokoval služby inakirídlu.

Chceš snídani? Místo vybraných pochoutek inakirídel suše telepaticky ohlásí „Pan Kačer Donald se vyzývá, aby prokázal svou totožnost na nejbližší matrice a doložil, že se tak skutečně jmenuje. Do té doby smí využít pomoc jiných osob, od kterých si může jídlo vyžebrat.“

Ještě horší však je, že na nejbližší matriku musí dojít pěšky, případně musí někoho požádat o svezení, protože mu inakirídel odepře i brual. Věru těžký bude život podvodníků v České oblasti na Boxduroy! A bude se to týkat několika tisíc lidí - inu, kdo chce kam, pomozme mu tam... Větší omezení stylu krále Midase jsem nezaváděl. Vyžadovalo by to složitější přípravu a chtěl jsem to ponechat na klasické rozsudky nad opravdovými provinilci.

Pak jsem uspořádal menší školení pro matrikáře - bylo jich kolem tří tisíc, takže na každého připadalo v ideálním případě kolem dvou a půl tisíce lidí - aby dokázali zapisovat rodokmeny - v počátcích značně zkrácené, jen co si kdo pamatoval ze svého příbuzenstva, ale časem se jistě rozkošatí. Dokonalejší to bude, až do toho přidáme údaje od ovrósje. Tam bude zahrnutá genetická kontrola i schopnost varovat před příbuzenskými svazky. O ostatní se postará síť darasevainakirídly. Stejně přece eviduje sižuly, u nich však nehlídá jejich příbuzenské vztahy, neboť oni to mají úplně jinak. My lidé to ale sledovat budeme.

A nejen Češi, ale i Rusové a Francouzi.

Jak říkal i Švejk - Pořádek musí být!


Bylo zábavné pozorovat, jak rychle klesá v České oblasti počet Ferdů Mravenců, Švejků i Kačerů Donaldů. Jen za první den klesly jejich počty pod sto. Málem bych obdivoval vytrvalce, kteří v tom pokračovali, než jsem si uvědomil, že si tihle žertéři vlastně dělají otroky ze svých bližních, kteří jim musí sloužit. Vždyť si bez cizí pomoci ani o záchod neřeknou!

Budu muset zapracovat na verzi Midas. Jenže dříve než jsem si rozmyslel, jak to udělat, aby to nebylo příliš pokořující, ozval se mi Blizgůt. A jestli mám čas na krátký pohovor, že za mnou přiletí.

„Pro tebe vždycky,“ řekl jsem. Krátce poté už jsem ho vítal ve svém fepriti. Bydlel jsem teď na kraji Nové Prahy, abych byl »blíž k národu«. Nebylo by dobré, kdybych bydlel jako předtím na okraji etasity Pergivijo. Když nám přidělili oblast k obývání, postavil jsem si tam fepriti, naučil jsem to pár členů »ubytovacího výboru«, kteří kolem mě vystavěli další a další bubliny... Tak vznikla Nová Praha - musel jsem se ale odstěhovat na její okraj, neboť ve středu bylo potřeba více místa na společenské sály. Nechtěl jsem být ale daleko od lidí, zejména teď, když jsem měl být jejich panovníkem.

Usadili jsme se proti sobě u stolečku se zákusky, které však Blizgůt ani neochutnal.

„Co mi řekneš na tohle?“ řekl.

A na stole se před ním objevila - pěkně velká pravá pistole.

Přiznám se, vyrazila mi dech. Došlo mi, co mi chtěl Blizgůt říci. Nějaký zločinec nejenže propašoval na Boxduroy zbraň, ale podařilo se mu uložit ji mezi předměty, které by inakirídel na požádání vytvářel každému, kdo o ně požádá. To vypadalo ještě hůř než pouhé pašování.

„Kdo to tam dal?“ zeptal jsem se zamračeně.

„Víme to, inakirídel si to pamatuje,“ řekl Blizgůt. „Ale jak to, že to pronesl až sem?“

„Nevím,“ ujistil jsem ho. „Řekl bych, že to nebyl nikdo z těch, koho jsem přivezl já. Dával jsem pozor, kdo sem co tahá.“

„Nebyl jsi to ty,“ přisvědčil Blizgůt. „Ale měli jste vyhlásit, že tohle zboží budeme hodnotit velice zle, jako zločin!“

„To jsem udělal,“ ujistil jsem ho. „Všem jsme to sdělili už na Zemi a zdůraznili jsme to i tady. Tady měli všichni poslední šanci odevzdat zbraň beztrestně. Věděli to všichni, takže kdo to sem propašoval, zasluhoval by vrátit do ledového pekla na Zem.“

„Jenže inakirídel už těch předmětů vytvořil víc než sto,“ doplnil to Blizgůt. „To vypadá na pořádný problém.“

„To tedy ano,“ přisvědčil jsem kysele. Nechat zde běhat sto pistolníků, z toho kouká masakr. S tím musíme něco udělat.

Napadlo mě pistoli v pamětech inakirídlů znehodnotit. Za druhé světové války se Němci pokoušeli nastražit Rusům spousty pastí. Jednou byla »modrá munice«, náboje, které rozměrově odpovídaly německým i ruským zbraním. Jenže v těchto nábojích označených modrou značkou nebyl střelný prach, ale velice silná trhavina, která místo rychlého shoření roztrhla závěr a střepiny střelce zabily jako kdyby mu před obličejem vybuchl granát. Němci modré označení nábojů znali, ale naletělo na to jen pár Rusů a pak už to věděli všichni. Bohužel, modrá munice zabíjela i po válce, protože to nikdo neřekl Čechům.

Jenže i kdybych to udělal, nebude to mít vliv na těch sto pistolí mezi gangstery - v duchu jsem si je tak už nazval. Tady bude třeba razantnější zásah.

Ale současně jsem se začal uklidňovat. Ti hoši přecenili sílu svých zbraní. Byli by nebezpeční, kdybychom neměli tušení, že je máme v zádech. My však o nich víme. Brual poskytuje vůči střelným zbraním dostatečnou ochranu a nakonec, až tu zbraň spatříme, můžeme ji dálkovým příkazem anihilovat i v rukou střelce. Nebezpeční jsou, když útočí zezadu a oběť to nečeká. Pak ale těch sto pistolí představuje docela slušnou palebnou sílu.

A navíc mě napadlo ještě něco. Tiše jsem si telepaticky zamumlal několik příkazů.

A přede mnou se na stole objevilo dalších šest pistolí.

„Co to děláš?“ zarazil se Blizgůt.

„Ti grázlíci jsou chytřejší než si myslíme,“ řekl jsem. „Oni dokonce očekávali, že někdo odhalí, co je v seznamech pod jménem »pistole«. A ten darebák, co to tam vkládal, to tam uložil pod několika různými jmény. Pistole, stříkačka, bouchačka, ani jsem všechny názvy neuhodl. I kdybys nakrásně pojem »pistole« odstranil, měli by to tam uložené ještě pětkrát. To je podle mě docela slušné zálohování. A kdyby teď zjistili, že jsme jim to odhalili, uloží si to tam ještě víckrát, modelů mají víc než dost.“

„Jak tě to ale napadlo?“ podíval se na mě udiveně.

„Zálohování je starý trik programátorů pozemských počítačů,“ vysvětloval jsem mu. „Vkládání nových položek do pamětí inakirídlů jsem zatím nikoho neučil, ale schopný programátor už se mohl ledacos naučit z různých výukových pořadů, které jsou všem volně k dispozici.“

„Naučil se to - a hned toho zneužil?“

„Obávám se, že se to ten hoch učil už s úmyslem všeho zneužít,“ sdělil jsem mu své obavy.

„Chtěl jsem tě požádat, abys to zarazil,“ řekl Blizgůt. „Ale teď vidím, že to není úkol pro jednoho člověka.“

„Mám mezi lidmi přátele,“ ujistil jsem ho. „Půjdeme na ně společně.“

„Nebude to snadné,“ mračil se Blizgůt. „Raději proti nim půjdeme my, co jsme se občas stýkali s barbary. Máme prostředky, které nejsou pro každého. Kdyby to nešlo jinak, anihilujeme i nositele těch zbraní, ale pravděpodobnější je, že je jen odzbrojíme. Co s nimi uděláš, až vám je předáme?“

„Přesně to, co měli slíbeno, když zbraně na Boxduroy přinesou,“ řekl jsem. „Poslední výstraha je varovala, že při příletu mohou zbraně naposledy odevzdat beztrestně, jinak je vrátíme na Zem. Když toho nevyužili, fakticky sami s tím trestem souhlasili. Dobře věděli, do čeho jdou!“

„Jenže jejich návrat na Zem už není možný,“ řekl Blizgůt. „Poslední gehur, který se dá otevřít, je v Jižní Americe. Ostatní ucpal nejprve sníh, později změněný v led. A i ten poslední gehur vede na pláň pokrytou sněhem, pod kterým umírají poslední živočichové.“

„Věděli to předem,“ opakoval jsem. „Ale přes výstrahu se rozhodli ozbrojit se. Myslíš, že by to riskovali, kdyby ty zbraně nehodlali použít? Nevím co přesně připravovali, ale nic dobrého to nebude. Sto pistolí je příliš zabijácká síla.“

„Ten trest bude ale hodně krutý,“ litoval je Blizgůt.

„Když je anihilujete, budou to mít rychlejší,“ řekl jsem. „Vrátili jsme na Zem lidi, kteří na Boxduroy nechtěli zůstat, ale ti si to sami přáli. Ale co chcete s nimi dělat? Snad by stačilo zbavit je supujgódů, aby nemohli využívat výhod inakirídel a vyhradit jim ostrov, kde by mohli osaměle dožít, ale neumím posoudit, jestli tu možnost máte.“

„Máme,“ řekl Blizgůt. „Vlastně jsi jim navrhl náš nejvyšší trest - Zapomenuté ostrovy. Jeden bychom jim mohli vyhradit... ale to musím projednat s Radou...“

„Kdyby to bylo možné, bylo by to pochopitelně lepší než návrat na Zem,“ ustoupil jsem.

„Takže s tím souhlasíš?“ podíval se na mě vyčkávavě.

„Je to méně kruté a snad by to stačilo,“ souhlasil jsem. „Jde o to, aby si tam nemohli postavit lodě a odplout.“

„Mohou,“ řekl Blizgůt. „Ale mimo ty ostrovy by měli nebetyčné problémy se sháněním potravin. Tam budou mít jakž takž zajištěné podmínky k životu.“

Dohodli jsme se nakonec tak, že sižulové akci začnou sami. Mají silnější prostředky. Nesvěřili nám všechno, to se dá jistě pochopit. Dětem sirky do rukou nepatří a naše lidská civilizace je z jejich hlediska pořád ještě barbarská a vlastně - nelidská. Což tihle darebáci jen znovu potvrdili.

Ostrovy k nim budou laskavé až až.


Blizgůt odletěl, ale netrvalo ani půl dne a volal mě znovu. Tentokrát abych přiletěl já za ním.

Dobrá, řekl jsem si, že by už měl něco nového? Zvedl jsem se do brualu a letěl za ním.

V jeho fepriti už byla trojice lidí, sotva jsem se tam ještě vešel. Zrušil jsem brual a Blizgůt mi pokynul na volné průhledné křesílko. Tak to má být, i Vinnetou říkal, že muži mají při jednání sedět. I když Blizgůt nebyl muž, ale sižul.

„Přišli si na tebe stěžovat,“ uvítal mě Blizgůt a ukázal na trojici mužů. „Království se jim nelíbí.“

„Chtěli by to změnit?“ zeptal jsem se. „Co se vám na něm nelíbí? Máte snad bídu s nouzí?“

„Nemůžeme se tady uplatnit,“ začal nepřátelsky nejstarší šedovlasý chlap. Na mě ovšem šediny nedělaly správný dojem, nepříliš dávno jsem je měl také.

„Dosud jsme potřebovali hlavně učitele a matrikáře,“ přikývl jsem. „To byl jen začátek, na ostatní profese teprve dojde, i když některé nebudeme potřebovat vůbec.“

„A některé profese se nemohou uplatnit vůbec, neboť nemají potřebné podmínky,“ dodal stařec.

„A některé profese se neuplatní vůbec,“ souhlasil jsem. „Například horníci mají smůlu, na Boxduroy nejsou ani nebudou doly. Ale upřímně řečeno, horničina je těžká, obvykle i špinavá práce a nebude jí škoda. Horníci se musí překvalifikovat na něco jiného, ale jistě se i pro ně najde něco užitečného. A totéž platí i o jiných povoláních.“

„My nepotřebujeme překvalifikaci, ale lepší podmínky pro naši práci,“ odmítl chlap.

„Co vám chybí ke spokojenosti?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Peníze!“ řekl chlap. „Náš rod se odjakživa zabývá penězi. Náš praděd půjčoval císařům říše Rakouské! Přivezl jsem si do začátku aspoň nějaké zlato, ale tady o ně nikdo nestojí! To se pak nedá vůbec podnikat!“

„Takže jste profesionální lichvář?“ rozsvítilo se mi.

„Finančník, prosím, finančník!“ opravil mě. »Lichvář« je dnes příliš hanlivé slovo.“

„No dobře, takže finančník,“ přistoupil jsem zdánlivě na jeho terminologii, i když jsem měl cukání nahradit je výstižným slovem »bankster«. „A vás tu mrzí, že nemůžete podnikat... vaše zlato nikoho nezajímá a nikdo si nepotřebuje půjčit... Rozumím. Králové, císaři i carové zase potřebovali vybírat od lidí na Zemi daně a to tady také není bez peněz možné, i když daně by se daly vybírat i naturální, třeba že by každý občan království odevzdal desetinu z každé večeře... ale co s tím, že? To už je lepší daně lidem odpustit, panovník pak vypadá jako dobrák...“

„Zbytečně si děláte legraci!“ napomenul mě - aspoň že pochopil ironii. „Bez peněz se lidská společnost rozpadne! Nikdo nebude nic dělat a to bude katastrofa.“

„Nevšiml jste si, jak snadno se na Boxduroy podařilo rozjet školství?“ namítl jsem. „A kupodivu bez peněz! Fungují matriky, matrikáři dostali potřebné školení, přece jen je tu jiné prostředí než na Zemi, ale už se i to začalo hýbat. Nejnutnější profese začínají jako čestné funkce a jak se zdá, jde to!“

„Bez peněz to nikdy nebude ono!“ trval na svém finančník. „To je jako kdybyste vařil bez soli. Taky to nikdy nebude ono.“

Připomněl mi Werichova krále Já Prvního s nezdárnou dcerou Maruškou, která ho měla ráda »jako sůl«, protože »soli je všude třeba«. Jako penzista jsem měl opačnou zkušenost, neboť mi lékař kladl na srdce, abych omezoval sůl jak jen to jde, nejlépe kdybych nesolil vůbec a nahradil sůl kořením, jak to navrhoval i král Já První a jak se to v pohádce neosvědčilo. Na Boxduroy jsem všechny ty hraběcí rady hodil za hlavu, krmil jsem se dobře posoleným jídlem - upřímně řečeno, jelení pečeně na víně by bez soli opravdu nestála za mnoho. Jenže srovnání soli a peněz mě hodně tahalo za vlasy.

„Pravda, děláme jisté pokusy,“ připustil jsem. „Jenže nám nic jiného nezbývá. Zdejší obyvatelé peníze neznají a jde jim to, což do značné míry vyvrací tvrzení, že to bez peněz nepůjde. Když to jde jim, půjde to i nám. Jste na tom stejně jako horníci. Nejsou tu doly a horníkům nezbývá než najít si něco jiného, chtějí-li být užiteční.“

„Kdyby opravdu chtěli, udělali by si geologický průzkum a rozhlíželi by se, kde případný důl otevřít!“ řekl finančník.

„Aha - takže vy tady právě děláte finančně-geologický průzkum, kde byste mohli založit banku,“ pokračoval jsem pořád ve stejném zlehčujícím tónu.

„Bude to nutné!“ prohlásil finančník. „Bez úvěrů nemohou podnikatelé podnikat, nezaloží ani jednu fabriku, ani jednu farmu. Na všechno potřebujete úvěr! Peníze jsou krev hospodářství, bez peněz každé hospodářství zajde, jako bez krve pojde každý živý tvor.“

Sižulům to jde i bez peněz,“ opakoval jsem už trochu otráveně. „Takže to jde. Proč to nechcete pochopit?“

„Ale vám ten komunismus nevadí?“ zaútočil lichvář.

„Komunismus?“ zasmál jsem se. „To nemyslíte vážně! V monarchii, bez komunistů a jejich partaje?“

„Komunismus je přece společnost bez peněz!“ neustoupil. „Monarchie je něco jako partaj, však se to předtím v Rusku moc nelišilo!“

„Takže potřebujete peníze?“ vložil se mezi nás Blizgůt. „Peníze - a co ještě?“

„A chceme se zbavit všech červů, co jste nám nasadili do hlavy!“ pokračoval finančník. „Zjistili jsme, že se podle nich dá určovat, kde se kdo z nás nachází. To přece porušuje naše právo na ochranu osobních údajů!“

„Vám to vadí?“ zeptal se zdvořile Blizgůt.

„Mobily vám na Zemi nevadily?“ doplnil jsem otázku. „Ty přece také určovaly, kde se jejich majitel nachází!“

„Mobily se ale daly odložit,“ namítal finančník.

„Ale vždyť se i na Zemi dělaly pokusy s implantací čipů lidem!“ přidal jsem další argument.

„Čipy by se přece týkaly jen plebsu!“ odvětil finančník opovržlivě. „Zdejší červy máme i my! A my je nechceme!“

„Dá se mu vůbec vyhovět?“ zeptal jsem se Blizgůta.

„Dá,“ odvětil. Ale pak jsem pocítil ostřejší telepatii. Blizgůt se obrátil jen na mě, takže to ti tři nevnímali.

„Co blázní, tihle tři?“ podivil se. „Chtějí se zbavit všech výhod supujgódů?“

„Kdyby to bylo možné, vyhověl bych jim,“ odpověděl jsem mu stejně skrytě. „Žádají to jen ke své škodě.“

„Odstranění supujgódů - těch červů - se mezi námi sižuly považuje za těžký trest,“ pokračoval Blizgůt už zase všesměrově. „Bez telepatie budete těžce handicapovaní!“

„Možná - ale budeme svobodnější!“ odsekl finančník.

„I když víte, že je to vlastně trest?“

„Jak pro koho!“ odsekl finančník.

„Bylo by to možné,“ přikývl Blizgůt, ačkoliv jsem cítil, že to říká nerad. „Ale jedině za předpokladu, že nebudete žít mezi ostatními lidmi - těmi, co považují supujgódy za výhodu. Můžete dostat samostatnou enklávu s vlastním panovníkem, pokud si ho sami vyberete. A co se týká peněz... myslíte ty směšné papírky, které jste používali na Zemi...? S těmi vám pomáhat nebudeme. Můžeme vám nanejvýš nabídnout kov, který vy sami považujete za cenný. Třeba nějaké zlaté a stříbrné mince ze starého Říma. Co s nimi uděláte, bude vaše věc. Jste pro takovou dohodu?“

„Ale to se rozumí, že ano!“ nadskočili všichni tři.

„Dobrá, vyhovíme vám,“ slíbil Blizgůt. „Samostatná enkláva bez supujgódů - myslím tím naše biologické pomocníky - případně i vlastní panovník, pokud se vás tam sejde alespoň tisíc... při menším počtu se dohodněte sami...“

„Bude nás možná i víc,“ přispíšil si finančník.

„To se uvidí,“ řekl Blizgůt. „A kolik že jste chtěli těch peněz? Stačil by vám jednorázový příděl... moment, musím si to přepočítat na vaše míry - půl tuny zlata a tunu stříbra?“

„To je přesně to, co tady scházelo!“ jásal nový bankéř.

„Dobrá, dostanete to,“ řekl Blizgůt. „Považujeme to za trest, ale když po tom sami toužíte... Chcete se tam stěhovat hned, nebo až po... odčervení...? Nám je to jedno, ale jestli vám supujgódy opravdu tak vadí...“

„Nejprve zbavení červů!“ rozhodl bankéř se souhlasem své suity. „Ale musíme to rozhlásit ostatním, nejednáme jen za nás...“

„Rozhlaste to!“ přistoupil Blizgůt na jejich podmínku. „To odčervení nebude tak snadné, musíme to připravit. Jak se tedy dohodneme? Řekl bych - jednoduše. Přijdete zde za svým králem - neprotestujte, teď jím ještě je - a požádáte ho o zproštění občanství v České enklávě. Zařídíte si to ale tak, abyste nepřišli všichni naráz, řekněme po menších skupinkách do dvaceti lidí... on by vás dokázal zprostit občanství všechny, ale odčervení asi rychleji nezvládneme... a předá vás nám. Tak to chcete?“

„Ano, tak...“ souhlasil finančník. „Mám jen jednu výhradu. Myslíte, že nám tady ten... král... vyhoví, když přestaneme být jeho... poddanými? Rozumějte nám, nemá naši plnou důvěru...“

„Kdyby znemožnil mé záruky, zasel by mezi námi a Čechy nepřátelství,“ ujistil je Blizgůt. „To by mělo těžké následky, proto to neudělá. Můžete mu věřit jako mně.“

Finančníci se rychle šeptem radili.

„Když to berete takhle...“ svolili prostřednictvím svého mluvčího. „Ale máme ještě jeden detail. Mohli bychom tam vzít i zájemce z Ruska? Jistě se jich tam pár najde.“

„Můžete to nabídnout každému za stejných podmínek jako vám, jen o zproštění ať jdou žádat ke svým panovníkům - králi Francie a carevnu Ruska,“ svolil Blizgůt.

Finančníkům zajiskřila očička.

„Bereme to!“ souhlasili.

„Dobře - dohodnuto,“ řekl Blizgůt. „Vy tři máte plnou volnost, jděte a jednejte. S králem potřebuji ještě něco.“

Znamenalo to, že mám počkat, ale i tak jsem se chtěl na něco přeptat. Počkal jsem jen, až ti tři odletí v brualu.

„Nejsi proti, že?“ začal Blizgůt, když ti tři odlétli.

„Ani ne,“ souhlasil jsem. „Tihle totiž patří k těm, kdo podle mě zavinili na Zemi všechny konflikty, co znám.“

„Stejně jako skupinka, která po nás chtěla uznání, že jsou zdejší vláda,“ dodal Blizgůt. „Mimochodem jsme podle jejich rodové příslušnosti zjistili, že jak tamtěch osm, tak ti dnešní tři patří ke stejné rodové skupině. Sice protestovali proti zkoumání rodové příslušnosti, ale požadavek na vyloučení degeneračních chyb má přednost... ovrósje umí zjištěnou genetickou informaci předat pomocí telepatie, aniž by si toho kdo všiml... jsou totiž případy, kdy samy žádají pomoc na dálku... mimochodem jsem si vzpomněl na vás tři, takže částečnou příbuznost - i když osm generací vzdálenou - má s nimi jen král Francie Pierre. A jestli na svůj ostrov nalákají i další svého rodu, ubudou vám starosti - už jim jeden ostrov upravujeme, aby byl jakž takž obyvatelný.“

„Jaké úpravy tam děláte?“ zajímal jsem se.

„Nic moc,“ řekl Blizgůt. „Velká fepriti s trvale otevřenými vchody pro společné ubytování - komu se to nebude líbit, ať si vymyslí jiné, kdysi se mi na Zemi líbily vaše dřevěné domy, stromů tam bude dost... A ve společné ubytovně je stánek, který jim na požádání vydá základní potraviny »glýv, móro, mašatcablýhe« - hladem je trápit nebudeme, ale do luxusu to má daleko. Poblíž rostou ovocné stromy, je tam i voda... Nevím, nač jim budou peníze, leda by sami sobě platili - a nevím za co...“

„Mohou s nimi hrát hazardní hry,“ napadlo mě. „Poker, mariáš nebo třeba i monopoly. Ale stejně dobře by je mohli hrát o párátka nebo o lesklé kamínky.“

„Třeba vymyslí ještě něco jiného,“ připustil Blizgůt. „Až za tebou přijdou, posílej je rovnou za mnou, víš přece, kde bydlím. Já už se o ně postarám.“

„Také mě zajímá, jak si to tam zařídí,“ vzdychl jsem si. „Ale jestli tam budou všichni z toho... finančního rodu, pak mě opravdu zajímá, komu chtějí platit a za co. Platí se přece obvykle za práci.“

„Nejspíš si vytvoří svou hierarchii a někteří pak budou pracovat i za ostatní,“ navrhl Blizgůt.

„Na to bych se docela rád přiletěl podívat,“ usmál jsem se. „Rád bych je viděl těžce pracovat!“

„To by bylo tak neobvyklé?“ podíval se na mě Blizgůt vyčkávavě. „Cožpak tenhle rod na Zemi nepracoval?“

„Tihle si vždycky uměli najít lehčí práci, aby se nenadřeli,“ řekl jsem mu. „Celá řada povolání pro ně nebyla dost nóbl. Nejraději se ale zaobírali penězi.“

„Dostanou půl tuny zlaťáků,“ řekl Blizgůt. „Můžou si je přehazovat třeba lopatou.“

Nedalo mi to, musel jsem se zasmát.

„Je na tom něco směšného?“ zeptal se mě zaraženě.

„Je. Bankster s lopatou!“ odvětil jsem.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32