Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Táňa a Pardálové

První partu jsem k Blizgůtovi dovezl sám. Kupodivu to nebyli tři vyjednavači, ani předchozí parta samozvaných vladařů. Vypadali jako úplně obyčejní občané, dva pocházeli z Pardubic a ostatní z Hradce Králového. Tahle dvě města se dříve často škorpila, jenže tady na Boxduroy je ubytovali ve velké společné budově vedle sebe, takže se lépe domluvili.

„Opravdu chcete žít odděleně od nás?“ zeptal jsem se jich ještě vlídně.

Od své poslední návštěvy jsem měl od Blizgůta bonus. Mohl jsem telepaticky»darasevy« zjistit rodové charakteristiky kohokoliv, na koho se zeptám. A »daraseva« mi potvrdila, že všichni patří ke stejnému rodu jako falešní vládci i finančníci, lobující u Blizgůta. Jen to nebyli ti, kdo se nejvíc angažovali.

Dalo se to chápat i tak, že tam nejprve posílají za sebe jiné, aby to vyzkoušeli na vlastní kůži? U tří vyjednavačů by se to dalo pochopit, ti obcházejí své příznivce a agitují mezi nimi za svou »vlast zaslíbenou«, ale že by se nikdo nehrnul převzít tam vládu? I když - Blizgůt jim slíbil vladaře až tam bude nejméně tisíc lidí a o vladaři je nechá rozhodnout mezi sebou hlasováním. Pak ale mají mocichtiví dost času, než to tam někdo obhlédne a zabydlí.

Pro mě to začalo i skončilo »zproštěním občanství v České enklávě«, což byla čirá formalita. Poznamenal jsem u dotyčných v matrice, že se odstěhovali, víc nebylo třeba. Blizgůt to měl složitější. Po »odčervení« následoval odvoz na Zapomenuté ostrovy a opravdu po návštěvě u něho jako by zmizeli ze světa.

»Daraseva« uměla ukazovat na mapě Boxduroy nejen jedince, ale i definované skupiny. Když jsem si označil partu dalších »zproštěných«, mohl jsem na mapě sledovat jejich pohyb. Cesta končila u Blizgůta a tam jeden po druhém zmizeli z mapy.

Zajímalo mě, kam je vlastně Blizgůt odváží, ale to bylo poměrně jednoduché. Dal jsem si na mapě zobrazit Blizgůta a tak jsem se dozvěděl, kde asi ty Zapomenuté ostrovy leží. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam, snad se jim tam bude dařit. A kdyby ne, byl to jejich nápad.

Každý svého štěstí strůjcem!


Dekretem carevny Ruské, krále Francie i krále Čech jsme spolu zavedli jednotné Sedmero, matriku a statistiku. Kdo se v ní ještě nenachází, má povinnost zápisu. Kdo má zájem, může požadovat i doplnění příbuzných osob, i když již nežijí či zůstaly na Zemi (což je téměř totéž).

Přihlašování dětí je povinností rodičů, přiřazení rodičů však určuje databáze genetiky, řízená telepaticky od ovrósje, neboť je přesnější než lidmi přiznané vazby. Na Boxduroy je nedostatečná genetická rozmanitost a bránění příbuzenským svazkům jakožto ochrana před degenerací je proto nutností. Úmyslné i nedbalostní přečiny a příbuzenské svazky budou proto trestné, obvykle snížením životní úrovně obou stran.

V systému »daraseva« budou i anonymní testy genetické příbuznosti. Pokud je výsledkem testu zákaz incestu, bude se porušení u obou stran považovat za trestný čin závažný stejně jako znásilnění. Degeneraci si zkrátka nemůžeme dovolit.

Od vyhlášení dekretu se svatby uzavírají na libovolné matrice. Matrikáři mají možnost, právo i povinnost kontroly genetické příbuznosti s vyloučením sňatků mezi příbuznými až po společné prarodiče, což vylučuje bratrance, sestřenice a všechny bližší.

Respektování rodiny je základní příkaz Sedmera a jeho porušování se odrazí i v trestním postihu. Rodinám musíme vrátit odpovědnost a váhu, která jim náleží. Rozvody budou znamenat citelné snížení životní úrovně obou stran. Děti narozené mimo rodiny to postihovat nesmí, ale rodiče ano. Dodatečné svatby ovšem považujeme za nápravu. Další změnou je předpis, podle něhož se svatba uzavírá ne nadosmrti, ale na dobu určitou, jako ve starém Japonsku. Už ne »dokud nás smrt nerozdělí«, což při vysoké rozvodovosti působí až trapně, ale »na devětadevadesát let«. Pak se může svazek buď nenásilně rozpojit, nebo prodloužit. Na první pohled to vypadá stejně, ale jakmile začnete uvažovat ovrósje, dostává to úplně jinou podobu.

Společný život »na zkoušku«, »na psí knížku«, by měl být tolerovaný jen dočasně. Protahovat to na celý život není správné a dětem to vyloženě škodí. Právě kvůli dětem má být rodina co nejpevnější. Někdy se říká, že si děti zvyknou i na neúplnou rodinu i na pěstouny, ale - cožpak jsme ve válce?

A abychom šli příkladem, dohodli jsme se, že už na nic čekat nebudeme a vezmeme se.

Na nejbližší matrice - v Nové Moskvě.


Blizgůtova parta zasáhla tvrdě, ale pozdě.

A všiml jsem si toho já. Napadlo mě podívat se ještě jednou na mapě na Zapomenuté ostrovy a spatřil jsem tam pět značek pozemšťanů. Upozornil jsem na ně Blizgůta a ten se tam rozletěl v čele své party zkušených průzkumníků.

Byl to »dobrý lov«, jak by řekli Mauglí s Bagheerou.

Zajal pět chlapů, kteří vyzbrojovali již usídlené kolegy, pocházející převážně z Ruska, dalšími pistolemi. Vytvářeli je přímo na místě a rozdávali je »odčerveným« kolegům. Ti ovšem nelenili a hned se rozutíkali po ostrově, kde zřejmě měli předem připravené skrýše. Inakirídly vytvořily podle záznamů třiadvacet pistolí, ale Blizgůtova parta už na místě žádnou nenašla, všechny byly dobře ukryté.

Pašeráci se samozřejmě dali na útěk, jenže Blizgůtovi sižulové kontrolovali brualy, přitáhli si je až ze stratosféry zpátky na ostrov, kde posádky odzbrojili. Neobešlo se to bez střelby, ale opět se ukázalo, že střely z pistolí bublinu brualu neprorazí. Jenže pašerákům odebrali jen pět pistolí a dalo se očekávat, že je měli u sebe už při příletu.

Třiadvacet pistolí zapadlo mezi Rusy jako do močálu - nedaly se najít. Ačkoliv - je otázka, zda to byli Rusové. Na Zemi se v Rusku sice narodili, ale etnicky to byli zabydlení krajané banksterů. Ti je bez ohledu na jejich ruské občanství považovali za své, zřejmě už je zasvětili a hned také zapojili do svých plánů. Vrána k vráně sedá a oči si nevyklovou.

Blizgůt zajatce na místě obvinil z přípravy terorismu, což podle mínění ostatních sižulů stačilo na rozsudek: zbavit všech supujgódůtelepatie a ponechat na ostrově už jako odsouzené. Jediný rozdíl byl, že ostatní si pobyt na ostrově zvolili sami a dobrovolně a tihle to měli za trest.

Znamenalo to, že jim jejich krajané pomáhají, dokud mají možnost - a supujgódy. A nebyly to jen zbraně, co jim na ostrově vytvářeli. K čemu mohly sloužit záhadné nádoby, trubky a spirálovité chladiče? Chemické nádobí je v rukou odborníka nebezpečné, může vyrábět třaskaviny a podobný materiál, navíc bez inakirídlů, které si své výtvory pamatují.

Pochopitelně se nic z toho nenašlo. Vědět o třiadvaceti pistolích ukrytých u odhodlaných chlapů nebylo příjemné, ale nevědět o tajném chemickém provozu nic víc než že tu někde je, to bylo ještě horší.

Trpělivost Blizgůta i ostatních sižulů tím přetekla. Neměli dost důkazů o všech účastnících, ale věděli aspoň o něčem. Hned po příletu do České enklávy vtrhli na Jakuba Kleina, který do inakirídlů uložil pod šesti různými názvy zbraň. Nečekal to, ale když na něho sižulové vtrhli, tasil na ně pistoli. Moc si tím ale nepomohl. Vytáhli ho z fepriti, zakázanou zbraň mu zabavili a odvezli ho na ostrov, kde ho za trest za držení zbraně ponechali bez supujgódů. Ten už tam nic dalšího nevloží! Byl v tom už odborník, zjevně se ve sižulské technologii vyznal. Hodně mu teď bude chybět možnost práce s »darasevou« i s inakirídly. Umím si to představit. Jako když schopného hackera zavřete do cely, kde je nejbližší počítač kilometr daleko - a za zdí.

Může si ale stěžovat jen na sebe. Původně měli ti darebáci slíbený návrat šupem na Zem, to by bylo horší.

Jenže - pořád chybělo kolem stovky pistolí v rukou těch, kdo ještě mohli využívat inakirídlů.

Bylo to nebezpečné i pro sižuly.


Svatba krále s carevnou se nedá odbýt jen tak.

Přiznám se, nemám rád okázalé svatby se stovkami hostů, kteří ani nepatří k příbuzným a známým. Podle mého stačí malá oslava - ženich, nevěsta, dva svědkové a rodiče. Pozvat na svatbu rodiče je povinnost, když své děti vypiplali, ale v našem případě jsou rodiče dávno pochovaní kdesi na Zemi, navíc pod ledovci, takže by stačilo omezit se na dva svědky.

Jenže carevna nemůže mít tichou občanskou svatbu. To by jí národ neodpustil. A platí to i o králi! Ještě že tu nejsou kostely! Svatba v kostele je pompézní, ale rozvod po ní je tím trapnější.

Snadno jsme se dohodli i na matrikáři. Vlastně na dvou. Jeden Rus, druhý Čech. Neměli bychom z toho udělat tradici? Přinejmenším pro smíšené svazky ze dvou národů... nemusí to být přece povinné! Ale dva matrikáři, každý z jednoho národa, to má cosi do sebe. A v našem případě to má ještě symbolickou hodnotu. Můžeme při té příležitosti uzavřít mezi oběma národy na sto let smlouvu o vzájemnosti. Není to o ničem, bezvízový styk máme, vědecká spolupráce také běží, ale spousta smluv má pofidérní základy a tahle může přispět ke sblížení.

Jistěže bude spravedlivé pozvat piloty brualů a správce evakuačních středisek a ovšem i jejich rodinné příslušníky. Ti všichni měli zásluhy na odstěhování tolika milionů lidí z hroutící se Země. A nesmím zapomenout ani na paní knihovnici, která zachraňovala psanou moudrost lidstva, i té patří dík. Taťána pozve všechny z ruské strany a dohromady by se nevešli ani na stadion. Nevadí, slavnost uspořádáme na největším náměstí v centru Nové Moskvy, kam se pohodlně vejde i milion lidí. Jen si musíme u sižulů objednat slunečné počasí bez deště. Oni to zařídí, i když Blizgůt tvrdil, že přirozený vývoj počasí je lepší. Výjimku nám jistě poskytne.

A to se ví, hned po slavnostním zápisu do matriky bude hostina, ze které odletíme »na svatební cestu«. Zůstat v nové Moskvě nemůžeme. Všichni vědí, kde Taťána bydlí a když si představím davy pod jejím bytem, jaké tam byly po korunovaci, je jasné, že by nám nedopřáli klid. Zlobit se na ně nemůžeme, ale svatební cesta to vyřeší.

„Ty jsi vlastně na Zemi ani děti neměla,“ zavedl jsem řeč na hlavní důvod zakládání rodin. „Já už je mám velké, mají vlastní rodiny. Ale kdybys chtěla své...“

„A víš, že chtěla?“ zčervenala. „Nebo si myslíš, že se to u stoleté babice nesluší?“

„Co máš pořád s tím věkem?“ usmál jsem se na ni. „Na Boxduroy je to přece úplně jinak! Jen bude zajímavé, že bys mým vnukům pořídila strejčka nebo tetičku. Ale tady si asi musíme zvyknout na jiné poměry.“

Dohodli jsme poslední detaily - a zbytek jsme hodili za hlavu. Bude asi nejlepší nechat tomu volný průběh.

Nějak to dopadne.


Blizgůtova parta nesložila ruce do klína ani když se jim podařilo vyřídit pašeráky zbraní na Zapomenuté ostrovy. To jim jen dodalo inspiraci, co ještě mají hlídat.

Vkládání dalších položek do receptáře inakirídlů bylo poměrně snadné, jen to chtělo vědět správná klíčová slova. Národ banksterů měl mimořádně inteligentní lidi, kteří se tím zabývali od počátku. Bohužel toho zneužívali. Na Zemi bylo nejvíce Nobelových cen uděleno za objevy při vývoji atomových zbraní a podobně tomu bylo i tady na Boxduroy - první položky vložené do receptáře inakirídlů byly zbraně pod šesti různými názvy - pistole, bouchačka, stříkačka, kolt, brauning a derringer. Jako by nebylo nic důležitějšího než zbraně, zbraně a zbraně. Je pravda, na zbraních se odjakživa nejvíc zbohatne. A tihle v tom vynikali. Na Zemi jim zbraně vynášely největší zisky a nikdy nenarazili na někoho, kdo by je klepl přes prsty. To by ale mohl být jen někdo silnější, jenže nikdo takový na Zemi nebyl.

Na Boxduroy ale narazili jako kosa na kámen. Sižulové silnější byli a zbraně považovali za jasný příznak barbarství. Nepochyboval jsem, jak naši militaristé dopadnou. Měl jsem jen někde v koutku obavy, abychom to za ně neodnesli i my a doufal jsem, že nás budou sižulové posuzovat spravedlivě.

Rozhodl jsem se zapojit do pátrání po militaristech víc lidí a postupně jsem k sobě volal piloty i správce evakuačních bublin. Vysvětlil jsem jim, že někdo propašoval přes zákaz na Boxduroy zbraně a bylo by dobré ho odhalit a příkladně potrestat. Sižulové berou porušení zákazu velice vážně a mají proč.

„Jedna pistole, říkáš?“ namítl zeť Milan, taktéž jeden z prvních pilotů. „To snad není tak velké ohrožení!“

„Víš přece, že inakirídely dokáží duplikovat cokoliv, co do nich vložíme jako vzor?“ připomněl jsem mu.

„Myslíš, že by někoho napadlo kopírovat pistole?“

Inakirídely si naštěstí všechno pamatují,“ opáčil jsem. „Těch pistolí zduplikovaly už sto padesát a po Boxduroy se nám pohybuje sto padesát potenciálních vrahů. Sižulové po nich jdou, ale bylo by lepší, kdyby se podařilo tu chybu napravit nám.“

Bylo ale dobře, že jsem si je zval jednotlivě. A také, že mě u všech napadlo zeptat se »darasevy« na jejich původ. A musím uznat, že mi to připravilo pořádné překvapení.

Jedním z dobrovolníků, kteří v brualech vozili lidi ze Země na Boxduroy, byl Benjamin, zeť Daniela, současného manžela mé bejvalky Hany. »Daraseva« mi oba představila jako příslušníka národa banksterů. Až jsem zatrnul. Aby mezi ně patřila i Hana! I to její jméno... Ale ne, tak horké to přece jen nebylo. Ve většině národů Evropy se občas najdou stopy genetické příbuznosti s tím národem. Národem, který si vlastní čistotu tvrdě hlídal - ale jeho příslušníkům nebylo proti mysli tu a tam »roztrousit genetické stopy« okolo a nehlásit se k nim. Žádný div, že Hana měla mezi předky takového. Ale bylo to už před dvanácti generacemi, až někdy z dob Třicetileté války. To by jí prošlo i u germánských strážců čistoty árijské rasy, můžeme to tedy zanedbat.

Daniel i Benjamin však k tomu národu patřili a dali se považovat za typické členy. Když mi Daniel na znamení smíru nabídl pomoc svého mladého zetě, přijal jsem ho mezi piloty. Jenže Benjamin to pochopil jako příležitost starat se o svůj národ. Měl v Čechách spoustu přátel a nikdo se nepozastavil nad tím, že je ve volných chvílích obíhal a kde šly telefony, i obvolával. Zachraňovat přátele je přece záslužné, v tom by mu nesměl nikdo nic vytknout.

Jenže mezi jeho přátele patřil nejen Samuel Landauer a jeho komplicové bratři David a Dušan - Davida rozprášilo vypnutí tunelu gehur a Dušan vytáhl na Blizgůta pašovaný revolver, ale i Jakub, který zakázanou pistoli nejen dovezl na Boxduroy, ale uložil ji do »receptáře« i pro ostatní zájemce.

Benjamin měl pašování zbraní zabránit, ale jak se mi teď zdálo, všechny propašované zbraně na Boxduroy prošly právě jemu. Že by byl tak neschopný?

Aby jim v tom nakonec nepomáhal!


Když na Benjamina přišla řada, přihrnul se na pohovor ve velmi dobré náladě. Až příliš dobré, když vezmu v úvahu, že jeho kamarádi ze Samuelovy party jsou po smrti, neboť se její člen Dušan pokusil zastřelit našeho hostitele Blizgůta.

„Posaď se tu,“ nabídl jsem mu nejprve křesílko.

Posadil se, ale zvážněl, když mě viděl.

„Vysvětli mi, pokud možno přijatelně, jak je možné, že právě tobě prošly střelné zbraně objevené na Boxduroy,“ začal jsem výslech.

„Proč myslíš, že mně?“ zeptal se opatrně.

„Podle záznamů je měli právě tvoji kamarádi, které jsi přivezl na Boxduroy,“ pokračoval jsem. „V záznamech je, že členové gangu Samuela Landauera přiletěli ve tvém brualu, stejně jako Jakub Klein, který navíc nechal pistoli rozmnožit pro kdejakého otrapu. Nevaroval jsi je, že se to tady bude trestat?“

„Varoval, jako všechny,“ ujišťoval mě Benjamin.

„Věděl jsi aspoň o těch zbraních?“

„Nevěděl, to bych jim přece řekl, ať neblbnou!“

„Takže to udělali i proti tobě,“ pokýval jsem hlavou. „Máš pěkné kamarádíčky! Pardon - měl jsi! Gang Samuela Landauera je v této chvíli po smrti a Jakub Klein má velice nepříjemné časy u sižulů. Už je neuvidíš, ale vysvětli mi, jak je to možné? Co to bylo za kámoše, když tě obalamutili, ačkoliv museli vědět, jak horké chvíle ti připraví, až tě budeme vyšetřovat pro spoluvinu?“

„Cože? Spoluvinu?“ zarazil se Ben. „To myslíš vážně, strejdo? A... vážně jsou ti kluci po smrti?“

„Nejspíš,“ řekl jsem. Sižulové je odnesli zpět na Zem a vyklopili je do sněhu někde poblíž rovníku v Jižní Americe - žádný jiný tunel gehur už nejde otevřít, jsou pod ledem. Nejspíš to nepřežili déle než půl dne.“

„A tys je nechal - zabít?“ vypadal opravdu zděšeně.

„Vzpomeň si, co jste slibovali každému, kdo se pokusí vzít na Boxduroy něco zakázaného?“ připomněl jsem mu. „Okamžitý návrat na Zem. Nic víc, nic méně.“

„Ale to je přece vražda!“ vybuchl.

„Žádná vražda,“ odmítl jsem ten názor. „Nanejvýš poprava, stalo se to po-právu. To je včas ohlášený trest za terorismus, dohodnutý se sižuly. Jsme v jejich světě hosty, nezapomeň na to. Hosté nesmí na své hostitele střílet. Jinak přestanou být hosty a mohou být šupem vráceni domů, i když se tam nedá žít.“

„Ale Kubík Kleinů byl náš třídní génius!“ zaúpěl Ben.

„Génius, který na Boxduroy rozdal grázlům sto padesát pistolí ráže devět? Génius? Možná, ale určitě i grázl! Věděl, že je to zločin? Věděl, takže se stal ze své vůle zločincem.“

Ben mlčel, ale díval se na mě zle.

„Podívej se, lítal jsi na Zem dost dlouho, abys viděl, co se tam dělo a děje,“ pokračoval jsem. „Musí ti být jasné, že bez podané ruky sižulů bychom jako lidstvo skončili. Možná je na Zemi naživu pár posádek atomových ponorek, které pod vodou vydrží rok i déle, možná i osádky protiatomových krytů, pokud mají dost zásob, ale spíš ne. Atomové ponorky si vzduch pro posádku vyrábějí z vody elektrolýzou, kdežto protiatomové kryty se spoléhají na filtry ve ventilaci, dávno ucpané sněhem. Jakékoliv násilí proti sižulům je za těchto podmínek sebevražda. Můžeš mi tady tvrdit, že tvoji kámoši nikoho nezabili, ale pár pitomců už střílelo. Svůj podíl viny máš na tom i ty a něco leží i na mně. Zastávám se tě, i když důkazy hovoří proti tobě. Doteď mi sižulové věřili - až tak, že mě udělali králem. Ale ignorovat důkazy nesmím. Takže chci vědět - jsi opravdu takový pitomec, že tě kamarádi opili rohlíkem a využili jako idiota, nebo tě ukecali, že vlastně o nic nejde a tys jim ustoupil? Zlob se na mě nebo ne, ale měl jsi povinnost nedovolit nikomu propašovat na Boxduroy žádný kontraband - a zbraně jsou ten nejhorší!“

„Ale já fakt o ničem nevím!“ zaklínal se.

„Přitom jsi jediný, komu před nosem provezli hned dvě střelné zbraně!“ pokračoval jsem. „Přesvědč mě, že s nimi nejsi ve spolku! Ujišťuji tě, jestli se přijde ještě na cokoliv, i kdyby to byla zatajená knížka veršů, budeš to vysvětlovat sižulům. A ti nepochopí jako polehčující okolnost ani když jim řekneš úplně všechno, i to, co nevíš.“

„Ale já vážně nic nevím!“ trval na svém.

„Tak to řekni pěkně naplno!“ vybídl jsem ho. „Řekni: jsem idiot, kterému nevadí, když ze mě kamarádi, kterým já vůl věřím, dělají pitomce a smějí se mi za zády! Řekni to!“

„Ale oni to jistě tak nemysleli!“ zaúpěl.

„Jak - nemysleli?“ zamračil jsem se. „Ještě je omlouvej, grázly! Pronesli do tvého brualu nabité zbraně, i když věděli, že je to zločin, a ještě se ti smáli do očí! Neříkej, že nejsi vůl! A ujišťuji tě, sižulové na to nebudou koukat tak hloupě jako já! Právě rozjíždějí důkladnou pátrací akci a ti nebudou uznávat žádné polehčující okolnosti, jako si mohu dovolit ještě v této chvíli! Ať objeví cokoliv, slíbím ti už jen že se postarám o tvou vdovu a sirotky!“

„Ale strejdo! To přece nemůže být tak zle!“ zbledl.

„Ne?“ vybuchl jsem. „Propašoval jsi sem gangstery!“

„Gangstery? To je snad silné slovo!“namítal. „Prostě si tu chtěli někde zastřílet!“

„Už s tím začali!“ ujistil jsem ho. „Pět zásobníků na sižuly vystříleli! Nebýt to průzkumníci z barbarských světů, dopadlo by to hůř! Tak se nechovají hosté, ale vetřelci a uvědom si, sižulové si s jinými vetřelci dávno poradili! Rozprášení na mezony je poměrně mírný trest, to si provinilci ani neuvědomili, ale vrátit někoho do ledových pustin na Zem, to si viníci těžce vychutnají!“

„Pěkně děkuji za takové milosti!“ odfrkl si.

„A ty radši honem vzpomínej, co u tvých chráněnců ještě najdou!“ pobídl jsem ho. „Nebo jsi vážně takový ňouma, že ti všechno pronesli před nosem? Nechce se mi tomu věřit! Uvědom si, teď se na ně soustřeďují sižulové a ti se ukecat nenechají!“

Benjamin mlčel. Až mi ho bylo líto. Ale v roli pitomce bych ho viděl raději než v roli komplice. Pitomce zachráním. Komplicovi mohu slíbit jen že se postarám o jeho sirotky.

„Vím, že se snažili skrývat přede mnou něco většího,“ řekl po chvilce. „Ale nebyla to ani zbraň, ani kniha, tak jsem tomu nevěnoval pozornost.“

„Jak to vypadalo?“ zeptal jsem se ho.

„Jako velká kulatá tuba na diplomy,“ řekl. „Ale diplom si snad mohli vzít veřejně jako osobní památku, ne?“

„Pokud to byla tuba s diplomem,“ podotkl jsem. „Tak nějak přece vypadá i ruská protitanková řízená střela »maljutka«, ale to by byl opravdu silný tabák!“

„To snad ne,“ otřásl se Benjamin. „Co s ní tady? Nejsou tu přece tanky!“

„To nejsou,“ připustil jsem, „ale taková střela, vypálená do davu, v divadle nebo na koncertě, by měla sakra účinek!“

„Ty myslíš jen na teroristy!“ otřel se o mě. „Lidi nejsou takoví! Já bych hádal spíš ten diplom.“

„Pět zásobníků, vystřílených proti sižulům!“ odvětil jsem. „Divím se, že nás ještě podporují, i když vědí i o těch pistolích v »seznamu pozemských předmětů«.“

„Ono to snad nebude tak horké,“ utěšoval mě.

„Jen aby nebylo!“ staral jsem se.


Kapela »Pardálové« nepatřila na Zemi mezi významná hudební tělesa. Hrála spíš pro své potěšení a pro potěšení sousedů z jednoho panelákového bloku v Praze. Neobvyklá byla už jejich nástrojová skladba, s tou se velké koncerty provozovat nedaly. Housle a viola by patřily spíš do kvarteta smyčců, elektrická kytara a klávesy do rockové kapely, ale chyběly bicí a tvrdila to elektrická basová kytara. Kytarista hrál i na křídlovku, ale ne na oba nástroje současně. Naštěstí měli poměrně slušné zesilovače a reprobedny, jenže tím byli zase závislí na elektřině.

Na Boxduroy byli zpočátku jediní a proto jsem jim zařídil studio, přidal motorgenerátor jako zdroj elektřiny pro nástroje i mikrofony a jako zpěvačku jsem jim dohodil - Taťánu.

Nejprve se na ni dívali skrz prsty. Co se k nim ta Ruska tlačí? Netušili, že s nimi chce zpívat carevna, ale nechali ji na zkoušku jen tak, bez doprovodu, zazpívat jednu píseň.

V té chvíli však pochopili, že jí budou dělat jen doprovod a Taťána svým zpěvem uchvátí celý sál i bez nich. Naštěstí jim šlo víc o výsledek než o věhlas.

Teprve mikrofon a zesilovače dodaly Táně, co jí ještě do této chvíle chybělo. Přidala k nim nejen svůj hlas, ale též bivórig telepatii, zesílenou supujgódem abuluhjolem, který nám Blizgůt po menším váhání věnoval.

„Ale užívejte ji opatrně,“ varoval nás. „Při větší síle to ovlivňuje vůli a výkřik zastaví i útočícího ledního medvěda.“

Kdo ví, o čem to je, chápe. Tygra i lva proudem tlakové vody z hadice zastavíte a zaženete do rohu klece. Na medvědy neplatí ani vodní dělo. Grizzlyho to aspoň přibrzdí, ale ledního medvěda to ani nezpomalí. Kdo mezi ně spadne, má zkrátka smůlu, i kdyby se mu na pomoc seběhli všichni zřízenci ZOO.

Taťána nechtěla zastavovat útočící medvědy, ale rychle se naučila používat sílu bivórig telepatie s citem. A jestliže její zpěv předtím rozplakal i sižuly, se silnější telepatií byl neodolatelný. Když dostala do ruky mikrofon a mohla si hlas i bivórig telepatii přiměřeně zesílit, omdlévaly slabší povahy u veselých melodií štěstím a u smutných žalem, jako se v menším odehrávalo na koncertech Beatles z počátků jejich éry, dokud nevyměnili laciné, ale skvěle psychorezonující české kytary Jolana za nové, dražší, ale - bez rezonance.

Skupina Beatles pak z té pověsti žila ještě dlouhá léta...

Táňa s doprovodnou skupinou »Pardálové« brzy očarovala Novou Prahu, kde se to bleskurychle rozkřiklo a koncertní hala byla od té doby do posledního místa plná. Objela s nimi ostatní české etasity, navštívili Francouze a nakonec uspořádali šňůru koncertů pro Rusy. Táňa na nich vystupovala v kudrnaté paruce, aby ji Rusové nepoznali. To se jí kupodivu podařilo, nikdo si asi neuměl představit, že famózní zpěvačkou Taťánou Medvědovou v přiléhavé červené nebo žluté kombinéze je sama carevna, která se na veřejnosti objevovala vždy v tradičním ruském kroji.

Koncerty v Ruském sektoru byly pro Taťánu výhodné, neboť mohla většinu dne trávit ve svém fepriti jako carevna a jen na koncerty spěchala do koncertního sálu. Je ale třeba dodat, že jako carevna mnoho práce neměla. Dohodli jsme se přece lidem příliš nepřekážet. Vládnutí neznamená pořád něco přikazovat, zakazovat a vymýšlet nové a nové zákony. Od té doby, co Taťána založila Moskevský soud a pověřila soudnictvím lidi právní vědou nedotčené, aby neměli zájem lukrativní procesy protahovat a rejžovat na nich, vystačili si se Sedmerem a selským rozumem, neměla tolik práce, jako když soudila sama. Týdně rozsoudila jen dva tři spory, kdy rozvášněné strany odmítly rozsudek a odvolaly se k carevně jako k poslední soudní instanci.

Časově horší byly pro ni koncerty v Čechách a nejhorší ve Francouzském sektoru, kam to měla z Nové Moskvy nejdál. Naštěstí brualy přesahovaly rychlost zvuku a do nejvzdálenějšího místa netrvala cesta příliš dlouho.

Z důvodu přílišného zájmu musely být na její koncerty vydávané vstupenky. Na Boxduroy nejsou peníze, museli tedy použít automatický systém rezervace. Kdo se přihlásil, a byly ještě volné vstupenky, dostal je. Často se ale stávalo, že kapacita sálu nestačila a na některé zájemce se nedostalo. Sály by se daly zvětšit, ale hlas se na větší vzdálenost začal díky menší rychlosti zvuku opožďovat za rychlejší telepatiípsychedelické účinky klesaly. Sál zvící tenisového kurtu vyhovoval, fotbalové hřiště už bylo dlouhé. Šlo by to obejít namontováním reproduktorů podél stěn až dozadu, elektřina v drátech je rychlejší než zvuk, ale interference by to kazila.

V tom případě systém dával na vybranou, buď rezervovat místo na nejbližší další koncert ve stejné hale, ale v pozdějším termínu, nebo místo na nejbližší možný koncert kdekoliv na Boxduroy, pak ovšem musel zájemce cestovat za zážitkem i do jiného sektoru. Systém účinně vyloučil překupníky, neumožňoval totiž rezervovat více než jednu vstupenku na osobu a když se chtěla koncertu účastnit rodina nebo parta, museli se všichni objednat současně, ovšem každý za sebe.

I dokonalý automatický systém rezervace spoustu zájemců zklamal. Koncerty byly vyprodané dlouho dopředu, i když systém nedovoloval rezervaci více než jedné vstupenky na osobu a tatáž osoba si mohla o další vstupenku žádat až po využití předešlé.

Spoustu míst na koncertech české skupiny »Pardálové« s ruskou zpěvačkou Taťánou Medvědovou totiž zabírali lidé, kterým se tak říkalo spíš ze zdvořilosti.

Taťána okouzlila sižuly...

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32