Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hloupá bedna

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Od úspěšného zásahu na Zapomenutých ostrovech, kdy sižulové zneškodnili pět pašeráků zbraní, už tam nezkoušel nikdo nic dodávat, ani se tam neobjevil. Pašeráci i ti, kdo je tam posílal, si zřejmě uvědomili, že to nebude jednoduché, jak si mysleli. Ale současně se všude zastavil proud žadatelů o zproštění občanství. Ve Francii, v Čechách i v Rusku.

Že by si to nakonec rozmysleli? Nebo pochopili, že je to krok do propasti? Že bude lépe přizpůsobit se ostatním...?

I jako český král jsem nikdy nepřestal uznávat svrchovanost sižulů. Boxduroy je prostě jejich svět a my lidé jsme tu jen hosty z jejich milosti. Tak to zkrátka bylo a kdo to odmítal uznat, stával se i mým nepřítelem.

Nikdy jsem neodmítl setkání s Blizgůtem. Byl to nejen můj učitel, ale i »styčný důstojník« pro spojení se sižuly. I když jsem uznával hierarchickou nadřazenost sižulů, nechoval se ke mně jako k podřízenému i když věděl, že žádnou žádost o schůzku neodmítnu, ani se ji nepokusím odložit, ale přiletím jako na koni.

Také na další pozvání jsem odpověděl, že hned letím, ale bude mi to trvat, protože jsem v Moskvě u Táni. Což ale byla technická záležitost, ani já jsem z brualu nevymáčkl více než tři Machy - rychlost, kterou bych zanechal daleko za sebou drtivou většinu pozemských stíhaček. Jen jsem se obával, že to bude zase nějaký průšvih. Na několik bylo zaděláno zbraněmi a dalšími aktivitami našich banksterů. Ale na druhé straně, každý vyřešený problém by snižoval jejich nebezpečí - tak jen směle do toho!

Pochopitelně mi zatrnulo, když jsem u Blizgůta spatřil další pozemskou delegaci. Banksteři! Všichni ostatní se s problémy obraceli na mě, jen u nich jsem »neměl plnou důvěru«.

Přistál jsem přímo do Blizgůtovy fepriti.

„Jsem tu!“ vydechl jsem. „Copak zase chybí? Co máme dneska za stížnost?“

„Zneuctili jste naše náboženství!“ obořil se na mě muž se šedinami, které mu od hlavy začaly tmavnout, ale konce vlasů měl ještě šedé. To se teď dělo všem starším lidem na Boxduroy, byl to jeden z příznaků mládnutí, ostatně jsem to znal i na sobě, jenže já už měl vlasy hnědé a vousy jsem si holil, proto mi nikdo můj penzijní věk nehádal. Jen ti, kdo mě znali od začátku, si mě mohli pamatovat jako šediváka.

„Ale ne!“ opáčil jsem pobaveně. „My nejsme příznivci žádných náboženství, ale nemáme v plánu ani jejich zneuctění.“

Blizgůt nás jen pobaveně sledoval a zřejmě se mezi nás nemínil míchat, ale hovořili jsme telepatií a rozuměl nám.

„Nepřípustně jste nás znetvořili!“ útočil chlap.

„Jak, prosím vás?“ podíval jsem se na něho útrpně. „Že vám zmizí šediny? To je přece vítané. Chápu problémy se zuby, ty už znám. Čím je máte v horším stavu, tím hůř. Zdravých zubů se to nedotkne, ale starší lidé mají zuby opotřebené, ani mladší je nemívají v pořádku. Každá plomba znamená, že se vadný zub uvolní a vypadne. Naštěstí místo nich narostou zuby nové, takže jde jen o krátké nepříjemné období. Je to jako střídání dětských mléčných zubů za trvalé. Když to vydrží děti, snesete to také!“

„Čert vzal zuby!“ odsekl chlap. „Jenže ono to zruší obřízku, základní znak naší víry! Ani nová obřízka nepomůže!“

„No jo,“ došlo mi. „V tom asi máte pravdu. Ovrósje se snaží připodobnit stav lidského těla obrazu danému dědičností. Má to velice žádoucí účinky. Dorostou ztracené končetiny, ruce, nohy i oči. Až se to podobá zázrakům. Když se na to podíváte nezaujatě, čistě lékařsky, je to i u vás náprava jistého zmrzačení, které si ovšem uměle způsobujete sami, z náboženských důvodů. Nemohli byste to zmrzačení nějak... vyloučit z víry?“

„Jak si můžete dovolit navrhovat nám takové zneuctění?“ vybuchl chlap jako protitanková mina. „To je prostě vyloučené!“

„No tak pardón, netušil jsem, že se vás to dotkne!“ omluvil jsem se, i když to omluvně neznělo. „Uznejte, vaše náboženské důvody neznám a vůbec by mě nemusely zajímat, přesto hledám, jak bych vám mohl pomoci.“

„Co je to vlastně to... ovrósje?“ zeptal se druhý chlap.

„Vymoženost zdejší civilizace,“ vysvětloval jsem mu. „Červík, který se neustále snaží sjednotit stav lidského těla s jeho předobrazem zapsaným v dědičnosti. Jistě jste to už někdy slyšeli - říká se tomu DNA.“

„Zase nějaký červ!“ vybuchl chlap. „Tahle civilizace je těmi ďábelskými červy přímo prolezlá!“

„Však jich mají spoustu druhů,“ přisvědčil jsem. „Ale tenhle je důležitý. Sjednocení stavu lidského těla s jeho obrazem podle DNA znamená totiž konec stáří. Ovrósje vám zkrátka vrací nejen zuby, ale i mládí.“

„A to narostou nové zuby i nám, co je už máme všechny vytrhané?“ zajímal se třetí. „Zrovna teď mě bolí celá huba!“

„To bude tím,“ politoval jsem ho. „Řekl bych, že vám už rostou. A všechny najednou. To snad vydržíte. Počkejte si na ně, ty už vám zůstanou.“

„A... odčervení, co máme domluvené..? Pomohlo by?“ chytal se nejstarší pověstného stébla.

Šmarjá! Já jim vykládám, jak je to báječné, ale jim jde jen o jedno - aby to nenarušilo jejich víru! Radši zestárnou a umřou! I když - aspoň by byl od nich pokoj!

„Doporučil bych počkat, až omládnete,“ poradil jsem jim. „Chvíli to snad vydržíte, aspoň do výměny zubů. Aby se vám nestalo, že o staré přijdete a nové nezískáte.“

„Ale stejně je to podraz!“ remcal nejstarší.

„Já to tak necítím,“ odpálil jsem ho. „Moje náboženství to nevyžaduje. Jestli to jó chcete vědět, ano, za všechno může červík ovrósje a odčervením to skončí. Vyberte si - mládí nebo víru!“

„Ale naši mladí... ti přece mladí jsou, ne? Co získají?“

„Možná jim to jenom spraví zuby,“ odtušil jsem. „Já bych to ale na jejich místě bral.“

„Takže to pro nás bude test víry pravé,“ shrnul to nejstarší chlap. „Podíváme se do Tóry, ale jak ji znám, je to jednoznačné. A nějaké pofidérní výhody to nezachrání!“

„Když to berete takhle...“ pokrčil jsem rameny, „upřímně jsem rád, že se mě to netýká. Násilím to vnucovat nebudeme, kdo chce kam, pomozme mu tam.“

„A nešlo by to jinak?“ zkoušel to usmlouvat mladší. „Nešlo by to opravit, aby červi považovali za správný obraz těla až po obřízce? Pak by přece nemuseli nic vracet, ne?“

„Jo, to by nejspíš šlo,“ připustil jsem. Sižulové dokáží ledacos. Jenže když vám to vloží do dědičnosti, zdědí to už novorozenci, obřízku pak nebudou potřebovat, takže si ji z vaší víry vyškrtnete tak jako tak. To už by bylo jednodušší škrtnout ji rovnou, bylo by s tím méně práce.“

„To ne!“ zděsil se nejstarší. „To by narušilo i základy naší víry! Všichni naši předkové to svým synům dělali, nesmíme se vyvyšovat nad Abraháma a Jakoba!“

„Nejsem autorita na vaši víru,“ řekl jsem. „Navrhl jsem vám řešení, neboť mě víra nezavazuje. Pro mě je to nicotnost, srovnatelná s tím, že ženám v uších zarostou dírky na náušnice, pokud je nenosí trvale, ale neobnovuje jim to panenství, což by jim určitě vadilo. Ovrósje jsou udělané dobře, ale náboženství nerespektují, s tím prostě nehnete. Buď se jim přizpůsobíte, nebo se zbavíte i výhod. Rozhodněte si to sami mezi sebou.“

„To je blázinec!“ ulevil si nejstarší. „Marně mu Rusové neříkají »hloupá bedna«!“

„Jaká »hloupá bedna«?“ zpozorněl jsem.

„No...“ začal mi vysvětlovat ten nejmladší. »Box« je přece bedna a »duroj« je rusky hlupák, pitomec a tak...“

„Francouzsky znamená »du roy« královský,“ odsekl jsem trochu dotčeně. „Zatím jsem to v Rusku neslyšel, a to jsem tam na návštěvě každou chvilku!“

„No, ona to většina Rusů neříká,“ připustil chlap. „Jen naši. Je to tam pro ně těžké. Ani Rusové nemají peníze, nedá se tam podnikat. A nepěstují obilí, cukr ani kvas, není z čeho vodku pálit! Zkoušejí to z náhražek, ale není to ono!“

„Rusové že pálí vodku?“ zpozorněl jsem. Taťánu to bude zajímat, doposud se zdálo, že Rusové na chlast zapomněli.

„Rusové ne, ti toho nejsou schopni,“ mávl přezíravě rukou chlap. „Na chlast jsme už za cara měli monopol my!“

„Jo tak, vaši soukmenovci,“ pochopil jsem.

„Ale teď je to úplně v háji,“ stěžoval si chlap. „Mužici na vodku nemají ruble a zdarma ji neprodáme! Je to bída!“

Bylo to tak. Car jim udělil výsadu na alkohol a všechny lihovary a likérky patřily pouze jim. Ani bolševici to nezměnili. A tenhle národ uměl vydělat na všem - na chlastu i na zbraních. Za pár století se jim podařilo udělat z Rusů národ ožralů a tady by v tom velice rádi pokračovali, jenže Rusům na Boxduroy chybí na chlast peníze. Což je dvakrát dobře.

„Poslyšte - nedodávali jste destilační soupravy i vašim »odčerveným«?“ napadlo mě. „Víme, že o nich víte!“

„Pár našich se za nimi bylo podívat,“ připustil chlap. „Ale pak se jednoho dne nevrátili...“

„Nemrzelo by nás, že tam vozili potřeby k pálení alkoholu,“ zamračil jsem se. „Jenže oni tam vozili i zakázané zbraně. Nevíte o tom něco?“

„Zbraně?“ podivil se nejstarší. „Při Abrahámovi, o tom nic nevíme! To snad ani nemůže být pravda!“

Řekl to tak přesvědčeně, že bych mu i uvěřil, kdybych ty pistole i revolver neviděl na vlastní oči. Takhle mě ale nedojal.

„Někdo sem provezl zbraně,“ řekl jsem. „Je to zakázané a pašerák se stal uvědoměle zločincem. Slibovali jsme za to bez milosti návrat na Zem, ale teď už to nejde, je tam celosvětová doba ledová, sníh je i v tropických krajích a nedá se tam žít. Ale kdybyste věděli o někom z vašich, kdo vlastní zbraně, varujte ho, ať je raději vhodí do záchodu. Ještě víc než nám to vadí sižulům a s nimi teprve nebudou žerty! Trest za to nebude mírný!“

„My o nikom takovém nevíme,“ namítl nejstarší pevně.

„Škoda,“ řekl jsem. „Třeba by ho varování zachránilo, když zbraň sám včas zlikviduje. Jestli se to ale u někoho najde, bude mít pořádnou smůlu.“

„My o ničem nevíme,“ trval na svém nejstarší.

„A s těmi červíky ovrósje si to rozmyslete,“ dodal jsem. „Teď už víte, jak to s nimi je a rozhodnutí je na vás. Jak si to vymyslíte, tak to bude.“

Měl jsem nakonec dobrý pocit. »Znetvoření« spojené se »zneuctěním« se jakž takž přijatelně vysvětlilo, vyjasnili jsme si to, nemají z čeho nás obviňovat, jedná se o vedlejší efekt obecně prospěšné vymoženosti. A protože nic jiného na srdci neměli, kvapem se rozloučili.

Je to na nich.


Opět jsem se u Blizgůta zdržel, neodletěl jsem s nimi.

„Nevěřil bych, že je něco takového možné,“ povzdychl si, když ti tři odletěli. „Uměl bych si to představit s vašimi muslimy, to byli ještě větší fanatici.“

„Tihle jsou jen jiná odrůda fanatiků, ale jsou to také fanatici,“ řekl jsem. „Ale všiml sis některých detailů?“

„Všiml,“ přikývl. „Mají spojení na příbuzné v Rusku.“

„A snaží se nám obnovit výrobu a pití chlastu,“ dokončil jsem. „Naštěstí Rusové nemají peníze a hamižnost těchhle »dárečků« jim nedovoluje dávat to zadarmo. Takže máme ještě šanci jim to zatrhnout. Ale všiml jsem si ještě jednoho detailu. Chtějí ovrósje považovat za »test víry pravé«, ten starý chlap řekl »podíváme se do Tóry«. Snažil jsem se mít tyhle staré knihy pod kontrolou a náboženské zvlášť. Jenže tohle znamená, že tihle mají někde »Tóru« propašovanou ze Země. A mám dokonce dojem, že vím, kdo ji sem propašoval.“

Soudobá tóra

Soudobá tóra

Vypověděl jsem mu, že vyženěný synovec Benjamin byl pilotem brualu a zachraňoval hlavně příslušníky svého národa. Nevšiml jsem si, že to vlastně není Čech. Jenže jeho chráněnci podle všeho pašovali do Boxduroy ve velkém všechno zakázané. Pistoli, kterou jejich »génius« Jakub Klein vložil do inakirídlu, revolver, který na Blizgůta vytáhl Dušan... všechno provezl můj nový synovec. Zdá se mi sice, že o tom netušil, ale jeho chráněnci to jistě věděli. Synovec například přiznal, že propašovali »něco jako diplom ve velké tubě«, ale protože to nepovažoval ani za zbraň, ani za knihu, nevšímal si toho. Přitom to mohla být právě »Tóra«, kniha, kterou oni považují za posvátnou.

„Podíváme se po tom,“ slíbil mi Blizgůt. „Dobře, že se nám zúžil okruh podezřelých na chráněnce tvého synovce. Pošleme na ně liziklity a uvidíme!“

„Už jsem mu vynadal, že z něho kamarádíčkové udělali parádního hlupáka,“ řekl jsem.

„A on z tebe,“ doplnil Blizgůt.

To mě ale zarazilo nejvíc.

„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se ho nerozhodně.

„Vážně věříš, že by někdo z nich nepoznal jejich posvátný svitek?“ podíval se na mě soucitně. „Koukám, že se v jejich víře vyznám lépe než ty! A ne abys ho varoval! Nech ho nám! Vrať se domů a přemýšlej o tom!“

Poslechl jsem - a během letu mi to došlo. Benjamin musel vědět, co pašují. Nedělali z něho pitomce, dělali to s jeho pomocí.

Vola udělal on ze mne.


Zavolal jsem to telepaticky Táně.

„Už jsem také zjistila ty pokusy o výrobu vodky,“ přikývla. „Podle toho, co se pamatuji, vodka byla v Rusku problém za cara i za bolševiků. Na našem statku vyhlásil otec všechen alkohol za nástroj ďáblů, ale ve vesnicích kolem neměl vliv. Všude tam bylo opilců! A rudí komisaři chlastali ještě víc. V našem zabaveném statku pořádali bohatýrské pitky, jenže si chlast musili přivážet až z města, však se také dali slyšet, že můj otec nebyl správný Rus. Přitom to bylo naopak, to oni nebyli Rusové!“

„Co s tím budeš dělat?“

„Já nic, oni teď sami hovoří o tom, že Boxduroy není jejich země zaslíbená a že se přestěhují jinam. Už jsem jich musela vyškrtnout skoro dva tisíce, až je mi z toho smutno.“

„Nebuď smutná,“ utěšoval jsem ji. „Není jich žádná škoda, když se stěhují na Zapomenuté ostrovy, beztak to nejsou Rusové. A bude to rychlejší! Zjistili, že pobyt mezi námi znesvěcuje jejich víru a budou se předbíhat, tlačit a strkat, jen aby byli pryč. Buď ráda a nepřemlouvej je, aby zůstali. Ať si tedy jdou!“

„Kolik jich asi tak může být?“ vzdychla si.

„Nech si to spočítat,“ poradil jsem jí.

A poradil jsem jí, jak si vyvolá příslušná statistická data o příslušnosti k etnickým skupinám. Taťána hned zadala dotaz, ale než dostala odpověď, zeptala se mě, jestli už vím, kolika lidí se to týká v Čechách.

„A víš, že jich moc není?“ odvětil jsem, neboť jsem to měl spočítané už dlouho. „Jen kolem dvou tisíc. Většina jich zůstala v Čechách. Patřili k těm dvěma milionům, kteří záchranu odmítli, nebo - a to nejčastěji - k »horním deseti tisícům«, které jsem si nechával na závěr, pokud na ně zbude čas. A nezbyl. V poslední fázi, když byly skoro všude velké bubliny evakuačních středisek, k nim bránili přístup policajti a to právě na příkaz těch nejvyšších špiček. Nejenže odmítali záchranu, ale znemožňovali ji jiným.“

„Já jich mám víc,“ přiznala. „Asi devět tisíc. Ale když je vezmu v poměru k ostatním, tak moc jich zase není.“

„Bude-li mít enkláva »Zapomenuté ostrovy« jedenáct tisíc obyvatel, budou tam všichni,“ řekl jsem. „A půjdou tam ochotně, s nadšením a rádi, že nemusí upravovat věrouku, ale že jejich víra vítězí! Ti z Ruska nazvali prý zdejší svět »Hloupá bedna« - »Box-duroj«, ale hlupáci jsou spíš oni.“

„Dobře jim tak!“ řekla Taťána.

 


Zpět Obsah Dále

26.08.2017 13:32