Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návštěva v pekle

Po úvodním seznámení s mimozemšťany mě profesor přizval na dnešní poradu, kde jsem se konečně seznámil nejen se svými nedávnými spolucestujícími z letadla, ale i se všemi zbývajícími členy české výpravy.

Měl jsem příležitost konečně poděkovat Péťovi, který pro mě nakoupil potřebné oděvní součástky. S úsměvem odmítl díky s tím, že jen plnil pokyny profesora Nováka.

„Jak jsi ale věděl, jaké velikosti máš kupovat?“ zeptal jsem se ho.

„Hynek mi poslal krátkou zprávu: »Vezeme nováčka, nakup mu oblečení, velikost jako na tebe.« To jsem splnil, nic víc,“ usmál se.

Profesor Novák to odhadl opravdu dobře, Péťa mi byl postavou velice podobný. A navíc na poradě dostal za úkol doprovodit mě k ruinám města, zasypaného pískem.

„Předpokládám, že jsi doposud neslyšel o allohmotě, takže jsi také nikdy nebyl v tom stavu pod zemí,“ podíval se na mě lišácky. „Nejvyšší čas, aby sis k ní přičichl. Nu což, pojď!“

Následoval jsem ho do zadní části domku, kde jsme po kovovém točitém schodišti sestoupili do sklepa. Stěny zde byly z nahrubo opracovaných kamenů, pospojovaných maltou nebo snad betonem. Sklep byl zcela prázdný, jen na konci stálo cosi podobného kleci válcovitého tvaru.

„Tak - nasedáme!“ vyzval mě Péťa.

Otevřel mřížové dveře a vtiskl se stranou, abych mohl nastoupit vedle něho. Pak mříž zavřel a položil ruku na krabičku se dvěma tlačítky.

„Náš výtah je jednoduchý a byl sestrojený k jedinému účelu - dostat nás co nejhlouběji.“

Na vrcholku klece se rozsvítila malá svítilna, nedaleko zakňoural elektromotor, klec se otřásla a začala zvolna klesat. Studna, do níž jsme se spouštěli, měla průměr sotva metr, byla vyložená klasickými betonovými skružemi a ze tří stran měla po jedné kolejničce, o které se opírala vodící kolečka naší klece. Na první pohled bylo ve slabém světle lucerničky nad našimi hlavami vidět, že stěny studny jsou naprosto suché. Voda tu zřejmě nebyla.

„Nebojíte se, že by dole byl nedýchatelný vzduch?“ zeptal jsem se, ačkoliv Péťův klid snad dostatečně vyvracel mé obavy.

„Máme to odvětrané,“ ujistil mě s klidem.

Spouštěli jsme se ale poměrně dlouho, snad takových šedesát metrů, možná víc. Konečně se klec dostala na dno. Byla tu nepatrně větší místnůstka, ale nic velkého, tak dva a půl na dva metry, se stěnami z hrubého holého betonu, osvětlená stejně nedostačující lampou jako klec výtahu. K mému údivu byla úplně prázdná.

„A jsme dole!“ broukl si spokojeně Péťa. Pak otevřel mřížová dvířka a dal mi přednost, ať vystoupím první.

„Jsme dole, ale co tady?“ podivil jsem se.

„Uvidíš!“ řekl Péťa.

Pak se nadechl a ostře zahvízdal na prsty. Vzápětí se z betonové stěny vynořil Ferďásek. Oblečený byl do pytle jako dřív, jenže teď měl na nose Hynkův cvikr. A protože se vynořil z betonové stěny i s ním, došlo mi, že nehmotný není jen on, ale i ten cvikr. Konec další záhady...

„Á, nováček!“ poznal mě. „Kampak jdete?“

„Do města,“ řekl co nejzřetelněji Péťa.

„Do města?“ opakoval po něm Ferďásek. „Tak to jdu s vámi, tam je to nejzajímavější!“

„Pojď, ale nejprve udělej zrcadlo!“ pobídl ho Péťa.

„Chceš asi zrcadlo, že?“ opáčil Ferďásek. Jako kdyby to Péťa před okamžikem neříkal! Ale uvědomil jsem si, že Ferďásek nejspíš všechno slyší slaběji a pro jistotu se opakováním slov přesvědčuje, zda správně pochopil.

„Můžete jít!“ ukázal rukou před sebe. Vljokra je vám k službám!“

Na betonové stěně viselo elipsovité zrcadlo, v němž se odrážela naše místnost i s námi. Moji pozornost připoutal hned na první pohled jeho rám. Nebyl ze dřeva ani z kovu či z jiného materiálu, zrcadlo ohraničovala jen tenká čára, svítící klidným bleděmodrým světlem.

„Teď bych ti měl asi zavázat oči a podrobit tě tajemné přísaze,“ usmál se Péťa. „Protože tady vidíš naše největší tajemství. Tedy - ne naše, ale mimozemšťanů, my to jen hamižně využíváme.“

„Co to je?“ zeptal jsem se ho vážnějším tónem, abych dal najevo, že mi nějak není do žertů.

Vljokra, neboli hmotové zrcadlo,“ odvětil Péťa. „Je to vynález mimozemšťanů, umožňující měnit se dočasně v allohmoťáky. Tím zrcadlem musíme oba projít. Neboj se a následuj mě. Vypadá to příšerně a kdyby ti dělalo potíže vstoupit do zrcadla, zavři na okamžik oči, ale projít sám skrz sebe není žádný problém. Tak - a dost řečí, jdeme!“

Aby mi dal příklad, zamířil přímo k zrcadlu. Vypadalo jako zrcadlo, ale nebylo to zrcadlo. Péťa se v něm správně odrážel, ale úplně chyběl typický skleněný lesk a i jinak na mě působilo dojmem elipsovitých dveří do další kobky. Péťa se před ním na okamžik zastavil, ohlédl se na mě, povzbudivě na mě zamrkal - a vkročil do zrcadla...

Po pravdě řečeno - zůstal jsem na okamžik stát jako praštěný. Péťa vstoupil do svého vlastního obrazu a pak - prošel skrz sebe. Obličej se mu vynořil ze zátylku, jako by to bylo možné. Ačkoliv, možné to zřejmě bylo, když mi to právě se vší parádou předvedl.

Protřel jsem si oči, ale Péťa jako by se nechumelilo došel klidně ke mně. Usmíval se na mě a jenom posunky mě vybízel, ať projdu vljokrou také.

„Teď ty, mladej!“ pobídl mě Ferďásek. Telepatie byla mnohem hlasitější - přesněji řečeno, bylo při ní ticho, ale vnímal jsem ji jako hlasitou řeč, byť trochu... záhrobní...

Otočil jsem se tedy k zrcadlu. Můj obraz v něm přesně odrážel mé pohyby jako skutečné zrcadlo. Natáhl jsem tím směrem ruku, ale když se mé prsty měly skleněné plochy dotknout, zjistil jsem, že tam žádné sklo není a místo toho se mi ruka zlomila úplně do protisměru. Nebolelo to, měl jsem jen pocit, jako kdybych ruku v neviditelné gumové rukavici ponořil do vody.

„Nezdržuj, mladej, kdo to má pořád držet?“ pobídl mě Ferďásek. „Každej to jednou dělá poprvé!“

Zavřel jsem raději oči a vkročil do té skleněné stěny, která vlastně sklem nebyla. Po dvou krocích jsem otevřel oči. Stál jsem krok od usmívajícího se Péťi. Ferďásek mohl konečně zrušit zrcadlo a také je zrušil.

„Být námořníci a být na moři, měl bys dostat pěknou sprchu,“ řekl Péťa. „Jako když se křtí každý, kdo překročí rovník. Protože tady jsi právě překročil práh allohmoty.“

Jeho hlas zněl zastřeněji než před chvilkou, ale to bylo jediné, čeho jsem si všiml. Znamenalo to ale, že jsme teď allohmoťáci všichni tři. A že se tu šíří zvuk normálně.

„Nekecat, nekecat, jdeme, čas utíká!“ pobízel nás oba malý Ferďásek. Vrhl se hlavou proti betonové stěně, jenže se o ni nezarazil a zapadl do ní jako kámen do bažiny.

„Má pravdu, čas utíká!“ souhlasil Péťa. „Dej mi ruku, ať je to rychlejší!“

Popadl mě za ruku, ale pak se také vrhl proti betonové stěně a zapadl do ní stejně hladce jako mimozemšťan. Ale protože mě držel dál, vtáhl mě do stěny za sebou. Tak tak jsem stihl zavřít oči, když se mi k nim blížila ta betonová stěna, o kterou bych si za normální situace rozbil nos.

Náraz do stěny jsem pocítil jen jako když vstrčíte ruku do vody, byla jen trochu horká. I vzduch tu byl žhavý, ale dýchat se dal.
Svět pod zemí připomíná peklo...

Svět pod zemí připomíná peklo...

Obklopovalo nás něco, co mi od první chvíle připomínalo peklo. Bylo tu horko, kolem nepozemské světlo, tmavohnědé pásy vystřídaly červené a žluté a korunovaly to shluky jasně žlutých jiskřiček šikmo nahoře před námi. Obloha nad námi byla tmavá, tmavší než naše okolí, až to vyvolávalo dojem blížící se ohnivé bouře.

„Nejprve se pořádně rozhlédni,“ tiskl mi ruku Péťa. „Nic mi neříkej, tady je poprvé vykulený každý, ještě si to pamatuji. Vidíš před námi ty jiskřičky? To je nejbližší archeologické naleziště, odtud jsme nedávno vytáhli pět kilo zlatých předmětů, od prstenů po pěknou zlatou dýku.“

„Odevzdali jste je?“ zeptal jsem se.

„Jistě - a ta dýka už je vystavená v muzeu v Káhiře,“ přisvědčil. „Popsali jsme ji tak detailně, že by se asi velice těžko prodávala. Je u ní dokonce cedulka, že ji objevila česká výprava! Zato prsteny se někam rozkutálely...“

Rychle jsem se osmělil, na to horko se dalo zvyknout. Když to Péťa viděl, pustil mou ruku a řekl:

„Pojď za mnou, půjde se ti lehčeji. Ale neotálej, máme před sebou trochu delší putování. Největším problémem je náš pěší akční rádius. Nad pět kilometrů je to fuška, zatím bylo v našem dosahu nálezů dost a dost, ale náčelníci už uvažují o dalších studních, aby naše působiště rozšířili.“

Vyrazili jsme. Chůze byla podobná brodění, jenže tam má člověk hlavu nad vodou, tohle se víc podobalo chůzi proti silnému větru. Až na to, že tu žádný vítr nefoukal a odpor závisel pouze na rychlosti našeho pohybu. Navíc jsem měl zvláštní pocit lehkosti, jako kdybych se nacházel na Měsíci nebo jiném světě s nižší gravitací. Je těžké něco popsat, když se to vymyká všemu co známe.

Zkrátka, kdo to nezažil, nepochopí.

Péťa nasadil ostřejší tempo, ale ani on sám je dlouho nevydržel. Pohybovali jsme se volnou chůzí, byl to skoro jako tanec v nižší gravitaci, ale námaha odpovídala klusu. Nechtěl bych tak pochodovat padesát kilometrů. Péťa měl pravdu - pět kilometrů je zátěž pro zdatného sportovce, ale ne pro starší pány vědce. Ferďásek se držel v závěsu a na rozdíl od nás nevypadal unaveně. Asi má trénink.

Město naštěstí bylo dosažitelné, po pěti kilometrech se před námi rozevřelo údolí. Nahoře to písek zarovnal, tam byla písečná rovina, ale skály dole tvořily obrovskou mísu a v té míse se rozkládalo město...

Sestupovali jsme šikmo dolů. Péťa mi musel ukázat, jak se to dělá. Doposud jsme šli zhruba vodorovně, takže jsme nohama klouzali jako na bruslích. Nebo jestli jste někdy byli na hradě či zámku, kde návštěvníkům vnucují obrovské bačkory, aby jim nepoškrábali podlahy, v těch se také nedá kráčet, jen šoupat nohama. Stoupání i klesání dalo ale větší práci. Kvůli klesání jsme museli dupat, aby se noha propadla do podkladu, stoupání bylo jednodušší, stačilo jít jako po schodech a hmota nám pod nohama sama tuhla, jako kdyby tu opravdu byly nějaké neviditelné schody. Normálně dává výstup do kopce víc námahy než cesta s kopce, ale tady se mi zdálo oboje stejně namáhavé.

Zajímavé bylo, když člověk dupal oběma nohama na místě. Pak se totiž potápěl jako kdyby slézal po žebříku. Nahoru to ale tak jednoduše nešlo, tam jsme museli jít »po schodech«, i když se daly svinout do spirály jako točité.

Ferďásek se tu pohyboval očividně hbitěji než my.

K naší počáteční hloubce šedesáti metrů jsme přidali dalších sto padesát, než jsme dosáhli pevné vrstvy skály, na níž město stálo. Nad námi byla vrstva svou set metrů pouštního písku. Písku, který již před dávnými staletími město dokonale pohřbil. Vrstva původního povrchu svítila slaběji než skála pod městem, o niž se opíraly jen základy domů. Ulice a chodníky byly výš a svítily jen slabě, ale i ty byly zřetelné.

Péťa mě schválně zavedl před jednu z více městských bran, abych si vychutnal její mohutnost. Opravdu, když jsme před ní stáli, vypadala velice bytelně. Písek ji zakryl, ale tím ji dokonale zakonzervoval. Nepoškozená dřevěná vrata byla uzavřená a zdálo se, že jsou zevnitř zapřená, ale když nás pohled na ně omrzel, Péťa jako první vkročil do zavřených vrat. Nás duchy jen tak něco nezastaví!

Následoval jsem ho a tentokrát jsem ani nezavřel oči, když se mi dřevo vrat blížilo k obličeji. Sugeroval jsem si totiž, že je to jen nějaká holografie, kterou projdu jako nic - a bylo to správné uvažování, v mžiku jsem byl za vraty.

„Dodnes tu vartují stráže!“ ukázal mi Péťa dvě malé, vysušené postavičky, choulící se u vchodu do strážní věže. Strážné zřejmě tenkrát zasypal písek tak rychle, že se už nestačili vrátit. Podle polohy jejich těl jsem odhadoval, že se do poslední chvíle snažili otevřít dveře, jenže ty už byly zaváté a strážní nedokázali váhu písku překonat.

„Zdá se, že je to překvapilo nečekaně,“ podotkl jsem.

„Hynek to také tvrdí,“ přikývl Péťa. „Říká, že tohle má na svědomí nějaká gigantická písečná bouře, která město ve velmi krátké době úplně zasypala. Většina lidí se před ní schovala v domech, jenže písek je rychle zasypal až po střechy a i nad nimi navršil vysokou vrstvu, takže se brzy v domech udusili. U většiny domů se střechy i stropy pod váhou písku propadly, tam to aspoň měli rychlejší, ale kde měli klenby silnější a vydržely, je dodnes všechno jako tenkrát. Na mnoha místech je znát, jak se lidé z posledních sil snažili dostat z pasti, ale nikdo neměl nejmenší naději.“

„To by chtělo vyfotografovat!“ navrhl jsem. „Bylo by to nejkrásnější svědectví o tehdejším životě.“

„To by chtělo,“ přikývl Péťa. „Jen bys musel vynalézt foťák, který by tady fotil. Radši ti řeknu, jak to dopadne. Digitální fotoaparáty i kamery jsou tady úplně vedle. Fotí, ale výsledkem je čistě bílá fotografie nebo film. Profesoři sem tedy přitáhli klasické přístroje na kinofilm, ale film je všude jednolitě osvícený včetně okrajů, kam se normálně světlo nedostane. Osvítilo to i filmy uzavřené v kazetách a navíc umístěné v pevných černých pouzdrech. A protože jsou brány umístěné pod zemí, nedá se s filmem ani projít do sousedních světů.“

„Hynek mi nějaké obrázky ukazoval...“ namítl jsem.

„Řekl jsem, že do sousedních světů neproneseš film,“ opáčil Péťa. „Digitální foťák naštěstí projde bez problémů a když se tam přeměníš do normální hmoty, můžeš i něco nafotit. Ačkoliv - Šangédové to nevidí rádi.“

„Dobře, to mi povíš později,“ přerušil jsem ho. „Radši se tu porozhlédneme, ne?“

Péťa souhlasil a protože tu nebyl poprvé, rovnou mě vedl do středu města s nejmasivnějšími budovami, v nichž se daly očekávat i nezasypané místnosti.

Bylo to ale smutné procházení. Postavičky lidí byly vysušené na kost, ať je písek zasypal hned, nebo zahynuli až nedostatkem vzduchu. Z polohy jejich těl přímo čišelo zoufalství. Na koho spadl strop, ten to měl aspoň rychle za sebou a netrápil se, ale lidé v neporušených místnostech se zřejmě dusili dlouho. Nejlépe dopadli ti, kdo si do konce svítili svícemi a olejovými lampami. Oheň spotřeboval ze vzduchu většinu kyslíku, takže zemřeli dřív a rychleji.

Péťa mě zavedl do velikého sálu, plného lidí. Zaživa to jistě byla městská smetánka, která se v sále shromáždila k nějaké zábavě, odhadoval jsem to na ples. Stolečky byly ještě plné vysušeného jídla, prázdné konvice tenkrát jistě obsahovaly nápoje, podél jedné stěny bylo pódium plné různých hudebních nástrojů. Hudebníci i vzácní hosté se však tísnili u dveří, které nešly otevřít, neboť za nimi byly desítky metrů tenkrát čerstvě navátého písku. Kolem bylo na stěnách plno držáků s napůl dohořenými pochodněmi. Právě to přepychové světlo všechny velice rychle zabilo, ale ani uhašení pochodní by jim tenkrát nepomohlo.

„Myslím, že by se to dalo vyfotit,“ napadlo mě.

„Neříkej!“ podíval se na mě Péťa trochu výsměšně.

„Říkáš přece, že by se sem dal přinést digitální foťák! Kdyby mi tady Ferďásek postavil zrcadlo vljokra, změnil bych se do normální hmoty, nafotil bych co by šlo a zase bych se na cestu zpátky vrátil do allohmoty.“

„Není tu dýchatelný vzduch,“ upozornil mě Péťa.

„Dýchací přístroj je malá zátěž,“ pokrčil jsem rameny. „Beztak by sem bylo nutné dotáhnout i nějaké baterie pro osvětlení. V normální hmotě je přece pod zemí tma.“

„No, předneseme ten nápad akademikům,“ uvažoval Péťa. „Něco na tom může být...“

Opustili jsme plesový sál a Péťa nás ještě provedl po dalších místech, kde se dodnes zachovaly místnosti s lidmi tehdejší doby. Jak se zdálo, většinu písečná bouře přepadla znenadání a muselo to proběhnout večer nebo v pozdní noci, spousta lidí totiž zemřela ve spánku na lůžku.

„Všechno je tu jako v okamžiku katastrofy,“ vzdychl jsem si. „Skoro jako u Pompejí.“

„Město stálo v údolí,“ doplnil mě Péťa. „Poblíž se dlouho tyčila vysoká písková duna. Hynek tvrdí, že lidé ve městě o ní věděli, ale nebezpečí do posledního okamžiku podceňovali. Pak přišla opravdu nečekaně velká bouře a písečná duna město zavalila.“

„Jako v Pompejích,“ připustil jsem. „Jenže tam lidi zasypal žhavý popel, tady studený pouštní písek.“

„Budeme se muset vrátit,“ promluvil náhle Ferďásek. Vypadal s cvikrem tak důležitě, až to bylo směšné a musel jsem se bez ohledu na pohřební okolí trochu pousmát.

„Víme,“ usmál se na něho Péťa. „Pojďme!“

„Jedna věc je mrzutá,“ vysvětloval mi, když jsme se obrátili na zpáteční cestu. „Nemůžeme se tu pohybovat příliš dlouho. Interakce s horninami není tak nevinná, aby představovala jen odpor při chůzi. Nejvíc to vadí žaludku. Pod zemí necítíme hlad, ale čím déle tu jsme, tím je návrat nepříjemnější. Do pěti hodin je to neškodné, ale pak to začne! Už jsem to zažil a nechce se mi hodinu zvracet!“

„A co oni?“ kývl jsem hlavou k Ferďáskovi.

„Jim to nevadí,“ vzdychl si Péťa. „Jsou přece jen jiní. Ale vědí to o nás a raději nás včas varují. Nepodceňuj je! Ferďásek sice vypadá jako analfabet, ale je to jejich vědec zaměřený na kontakt s naší civilizací.“

Nejprve jsme museli zdlouhavě vystoupat ze skalního údolí, než jsme před sebou spatřili studnu s větší kobkou na konci. Z této dálky se podobala opuštěnému továrnímu komínu, což vhodně doplňoval skalní blok pod ní, takže vypadala jako stojící a ne visící. Klec uvnitř nebyla vidět, ale čekala na nás, tak jak jsme ji nechali.

„Už jsem se lekl, že nám vytáhli nahoru výtah,“ řekl jsem žertem, když jsme se opět ocitli v kobce a ulehčeně jsem se nadechl vzduchu. Jakmile jsme vystoupili ze stěny do normálního světa, zmizelo peklo kolem a i vzduch se tu zdál chladnější.

„To by bylo nepříjemné,“ připustil Péťa. „Ale nebylo by nic ztracené. Prostě bychom vystoupali nahoru jako po schodech a vynořili bychom se někde poblíž domu.“

„Horší by bylo, kdyby nás Ferďásek odmítl přeměnit do naší normální hmoty,“ nadhodil jsem.

„Máme spolu džentlmenskou dohodu, že nic takového neudělá,“ řekl Péťa. „A Ferďásek drží slovo.“

„Díky, Ferďásku!“ obrátil jsem se na našeho malého mimozemského průvodce, který však dělal že neslyší. Hbitě nám ale vytvořil zrcadlo vljokra, abychom se mohli vrátit do naší původní, přirozené hmoty.

Pak jsme se rozloučili a zmizel nám v betonové stěně. Zbýval už jen výtah, ale to už byla maličkost.

Jsme zase v našem světě!

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37