Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Porada

V době naší návštěvy podzemí se zbylí členové týmu věnovali výkopům dřív objevených nálezů. Naleziště bylo třeba normálně odkrýt a zdokumentovat. Česká výprava nehodlala prozradit svá tajemství ani mimozemšťany.

Porada se konala po návratu vědců z archeologického pole a Péťa na ní přednesl můj nápad, jak nafotografovat aspoň nějaké části zasypaného města.

„Vymyslel to Tom,“ zakončil svůj příspěvek. „Zdá se mi to docela proveditelné. Podle mě by se případný nákup dýchacího přístroje zdůvodnil obavami z oxidu uhličitého v hlubších výkopech. Psí jeskyně... a tak dále...“

Vědci neodpověděli hned, zřejmě to zvažovali. Pak se ozval můj ochránce profesor Hynek Novák.

„Tak, jak to vypadá, to nejspíš proveditelné je,“ řekl. „Můžeme o tom do budoucna uvažovat.“

„Proč ne hned?“ reagoval ihned podrážděně Péťa.

„V současné době to není nutné,“ řekl profesor zvolna a rozvážně. „Podívejte se, hoši, co budeme s těmi fotkami dělat? Zveřejněním vyzradíme světu město. V dnešní době to prostě nejde. Egypťané by to pochopili jako zatajování nálezů a nejspíš by nás vyhnali, měli by ostatně pravdu. Uznávají nás jen protože od nás očekávají zisk - a ten jim poskytujeme i bez města.“

„Pak ty fotky prostě nezveřejníme...“ připustil Péťa.

„Proto bych to také odložil,“ řekl profesor. „Vypadá to jako reálná možnost, ale co bychom s fotkami dělali? Uschovávat je a třást se obavami z odhalení?“

„Máme jiné zájmy,“ přidal se k němu profesor Libor.

„Abyste byli v obraze,“ navázal na to Hynek. „Chceme jednat s egyptskou stranou o možnosti získání několika exponátů pro naše Národní muzeum. Při množství našich nálezů se nám ten požadavek ani nejeví jako drzý. Jistě by nám nedovolili vyvézt skutečné vzácnosti, ale aspoň pár drobných předmětů by nám věnovat mohli.“

„Připadá mi to tak trochu jako škemrání psíčka o kost z bohaté hostiny,“ zavrčel Péťa. „Odevzdali jsme jim už nálezy za miliony dolarů, ani netuším, kolik jich Egypťané zašmelili, a nám by nedali ani dřevěnou žebráckou misku? Nevyužívají nás až příliš?“

„Využívají,“ připustil profesor Hynek. „Ale můžeme na ně jen zvolna. Vydírání by skončilo velice rychle. Jsme jen hosté na jejich území.“

„Tak nač tu jsme?“ vybuchl Péťa.

„To víš přece od začátku,“ zamračil se profesor Hynek. „Jsme tu, abychom objevovali a dokumentovali. Právě ve fotografiích vyvezeme pravý vědecký poklad. Předměty se rozkradou a podlehnou zkáze, ale rozmnožené dokumenty přetrvají. Tak zůstaly fotografie předmětů z Drážďanského muzea, když samo muzeum skončilo jako ruiny. Škoda, že Němci tenkrát nebyli důkladnější a zachovaly se obrázky jen nejzajímavějších exponátů. My jsme lepší, podle naší dokumentace se dá vytvořit i 3D-model.“

„No dobře,“ ustoupil Péťa. „V tom množství fotek by se jistě schovala i fotodokumentace z města.“

„Necháme si to na později,“ rozhodl profesor Hynek. „Nápad je to dobrý a časem to jistě zkusíme. Ale pro vás dva máme teď jiný, důležitější úkol.“

„Jaký?“ řekli jsme oba skoro současně.

„Půjdete jednat o další spolupráci s mimozemšťany,“ řekl profesor Hynek.

„Proč my dva?“ zmohl se Péťa na stručnou otázku.

„Protože vás chtějí,“ odvětil Hynek.


Pak se nás ještě pro jistotu zeptali, jak probíhala naše návštěva pohřbeného města. Odpovídal jim nejvíc Péťa, já jsem se na to ještě necítil, ale když se mě Hynek přímo zeptal, co mi z té výpravy nejvíc utkvělo v paměti, přiznal jsem dva momenty.

„Jeden se týkal města. Udivilo mě, jak mohla tehdejší městská smetánka pořádat ples v době písečné bouře, když na ulicích umírali bez pomoci lidé.“

„To není nepochopitelné,“ řekl profesor. „Tak nějak se lidé chovají, když nechtějí přiznat, že se něco nezdařilo. Po katastrofě Černobylu rozhodli tehdejší mocipáni přidat k Závodu Míru demonstrační etapu „Kolem Kyjeva“, aby ukázali, že se »vlastně vůbec nic nestalo«. Tato zbytečná frajeřinka nejenže nebyla nutná, ale se závodem vůbec nesouvisela, jen poškodila závodníky radioaktivitou. Když ale půjdeme dál do historie, patří sem i nákladné plesy na dvoře krále Francie, když lidé umírali hlady a chystala se Velká Francouzská revoluce, která krále stála hlavu.“

Očividně měl pravdu, také jsem měl ten dojem. Ale to nebylo všechno, musel jsem pokračovat.

„Druhý postřeh, co mi utkvěl v paměti, se města příliš netýkal,“ přiznal jsem. „Byl to Ferďáskův cvikr, na první pohled stejný jako ten, který jste měl v Čechách.“

„My už si netykáme?“ vyčetl mi s úsměvem profesor.

„Pardon,“ rychle jsem se omlouval. „Já zapomněl...“

„Abys měl jasno i v tomhle,“ pokračoval. „Ten cvikr není pozemský, ale mimozemský. A vůbec to není ta stará, primitivní optická pomůcka, jakou se ti jevil. Ten cvikr je taková ukázka nanotechnologií, na jakou se naše věda až dosud nezmohla a ještě dlouho nezmůže.“

„Ten cvikr?“ podivil jsem se.

„Ten cvikr,“ souhlasil Hynek a vytáhl z kapsy pouzdro, kde měl přesně stejný.

„Mám ho totiž od Ferďáska,“ řekl. „Ne naopak, jak sis myslel. »Dukingel« je dost zajímavá pomůcka. Po optické stránce je to pouhé sklo bez dioptrií, ale jeho funkce... ani tě nenechám hádat, co to umí, neuhodl bys. Je to detektor psychických stavů a chceš-li, i detektor lži.“

„Něco jako ten americký?“ nevěřil jsem.

„Americký detektor lži je proti »dukingelu« primitivní jako bys chtěl srovnávat hrubě otesaný pazourkový nůž s protonovým nebo gama-nožem,“ řekl profesor. „Zkrátka, srovnávat se to nedá. Však také nemá americký detektor lepší věrohodnost než pětasedmdesát procent a vzhledem k tomu, že tím ovlivňují a někdy i ničí lidské životy, je to trestuhodně nepřesné. Mimozemšťané tvrdí, že dukingel je jiná třída! Můžeme se na něj plně spolehnout. A já si to po zkušenostech s ním myslím také.“

„Proč to měl ale Ferďásek dneska, když byl s námi ve městě?“ mračil se Péťa. „Očekával snad, že tam budeme lhát, či co?“

„Možná se chtěl přesvědčit, jestli se dokážete poctivě vcítit do osudů těch lidí,“ nadhodil profesor. „To by byl podle mě přiměřený důvod. Ani já jsem to v Praze neměl jen jako detektor lži. Podíval jsem se tím na své bývalé kolegy a nakonec i na dva nové absolventy, jednak na tebe Tome, ale i na toho druhého, Vojtěcha. Výsledek už znáte. Tom je mezi námi, zatímco dravější falešník Vojtěch získal místo na Karlově univerzitě. A tak je to asi správně.“

„Jak dopadli kolegové na univerzitě?“ zajímalo Péťu.

„Už jsem si tady kolegům postěžoval, ale to jste ještě byli dole ve městě,“ řekl profesor. „Raději to zopakuji pro všechny. Úroveň Karlovy univerzity neuvěřitelně klesla. Od rektorátu až po jednotlivé fakulty. Poslední mohykáni odcházejí na Olšany anebo do důchodů, na jejich místa se tlačí dravci, kteří mezi sebou uzavírají nekalá spojenectví proti posledním slušnějším, intrikují a pomlouvají. To je smutný obraz staroslavné Karlovy univerzity v současné době. Na jiných školách to není lepší. Akreditační komise, sestavená pro dozor nad úrovní vysokých škol, je zdatnou součástí spiknutí neschopných. Budoucnost vysokých škol nevidím v tomto světle růžově. Kolegové, co tam byli se mnou, mají bohužel podobný názor i bez detektoru.“

„To je pravda,“ podrbal se na hlavě profesor Libor.

„Ono to ale souvisí se všeobecnou situací mezi lidmi,“ pokračoval Hynek. „Češi jdou po penězích jako Arabové, upřímného a poctivého považují za naivku, předurčeného k oškubání. Procházka po Praze s cvikrem na nose je dnes úděsná. Mezi tisíci nepotkáš jediného poctivého! Praha je dnes stejně plná darebáků jako Káhira!“

„Poslyš, Hynku, a nechodil jsi v Praze hlavně po okolí Václaváku?“ zeptal jsem se ho.

„Chodil jsem především po okolí univerzity,“ vzdychl si. „Na Václavském náměstí jsem se jen trochu rozhlédl. Ale ono to jinde není lepší.“

„Těm místům se dnes slušní lidé vyhýbají,“ řekl jsem.

„Myslíš, že jinde je to jiné?“ obrátil se ke mně Hynek.

„Myslím,“ tvrdil jsem.

„Je krásné být optimistou,“ podotkl s úsměvem Hynek. „Jenže také se říká, že pesimista je na půlce cesty mezi optimistou a skutečností a je k ní vždycky blíž...“

„Hezký bonmot,“ zhodnotil jsem to. „Ale opravdu, při hodnocení jakékoliv společnosti hodně záleží na tom, kde se nacházíte. Budete-li Čechy hodnotit podle vzorků, které se nacházejí ve věznicích Pankrác, Bory nebo Mírov, asi dostanete obrázek národa vrahů a grázlů.“

„Ale co takhle hodnocení podle profesorského sboru naší staroslavné Karlovy Alma Mater?“ namítl Hynek. „To by přece měla být elita národa!“

„Měla - a v mnoha případech dosud je,“ trval jsem na svém. „Ale nedá se popřít, že se tam nahrnuli dravci. Ti se víc než o úroveň univerzity starají o vlastní požitky, proto se ve světových žebříčcích univerzit propadla Karlova tak hluboko, jak je dnes. Nejhorší je, že si tam ti dravci tahají své oblíbence bez ohledu na kvalitu. Což o to, Vojta aspoň nějakou úroveň má, ale dnes jsou tam i... škoda mluvit!“

„To my tady asi těžko změníme,“ vzdychl si Hynek.

„Napadlo mě, jak by nám v Čechách takový dukingel pomohl,“ řekl jsem. „Představte si založit tam stranu, nebo aspoň spolek, prověřovaný cvikrem. Taková společnost by mohla předem odmítnout všechny žraloky, kteří by ji buď chtěli jen využít, nebo ještě hůř - rozvrátit.“

„Těžko,“ namítl Hynek. „Máme jen jeden. Někdo by brzy odhalil co je to zač, a nějaká banda by se spojila, aby ho zničila, případně i s jeho nositelem.“

„Nemohli by nám jich mimozemšťané věnovat víc?“ zkusil jsem uvažovat i s nimi.

„Při předávání nám řekli, že je to veliká vzácnost a že dělají ohromnou výjimku, když to svěřují barbarům jako jsme my. A to i když zrovna naší partě věří trochu víc.“

„Takže je to v háji,“ vzdychl jsem si.

„Možná v háji, možná na dobré cestě,“ odvětil Hynek. „Dnes nás v době, kdy jste se s Ferďáskem procházeli po městě, navštívil další mimozemšťan. Zdá se, že mají mezi sebou nějaké spojení i pod zemí, kam naše rádiové vlny zaručeně neprojdou, ale ohlásil nám, že jsou s vámi dvěma spokojení a chtějí, abyste k nim přišli vyjednávat vy dva. Přitom naši žádost o vyjednávání minulý měsíc odmítli, že na to není vhodná doba. Teď nejspíš vhodná doba je, ale chtějí pouze vás dva. Nemám nejmenší tušení, co je k tomu vede, ale právě proto mi to nepřísluší kritizovat.“

„Třeba doufají, že nás dva snadněji opijí rohlíkem,“ napadlo mě.

„Neposuzuj je!“ napomenul mě Hynek. „Nepodezírej je z falše, kterou nesnášejí. Nikdy se nás nesnažili podvést, v našich vztazích nemá lež místo. Buď s vámi chtějí jednat kvůli vašemu mládí, nebo mají jiný důvod, který neznáme. Je to ale jejich přání a my je respektujeme.“

„Já jen, že na takové jednání nejsme připravení,“ řekl jsem smířlivěji. „Jsem tady pár hodin, nevím skoro nic o zdejších poměrech - a měl bych vyjednávat?“

„O zdejších poměrech ví Péťa,“ řekl profesor Hynek. „Ty zase lépe znáš současné poměry v Čechách. A právě to by mohl být jejich důvod. Neříkám, že to bude zrovna tohle, ale - co my víme o jejich uvažování?“

„O čem bychom tam měli vyjednávat?“ zajímalo mě.

„O tom se teď poradíme...“ řekl Hynek.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:35