Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hostem

Mimozemšťané si mě chvíli prohlíželi, ale pak zahájili další kolo vyjednávání. Šlo jim o můj souhlas s drobnými úpravami mé tělesné schránky, bez nichž - jak opakovaně zdůrazňovali - nemohu využívat jejich vymoženosti.

Nakonec jsem souhlasil, zejména když mě ujišťovali, že to na mně nebude zvenčí znát. Přitom to bylo lákavé. Například bych si mohl sám, bez pomocníka, řídit pefridu a jistě bych získal větší samostatnost. I hodinky - vlastně »fizer« - by byly užitečnější. Kolegům slouží jako mobil, ale musí si je strkat k uchu a mluvit do nich. S úpravou na mě budou mluvit telepaticky, jenže i naopak, telepatii budu umět i já. Určitě to bude lepší. Budu mluvit s kolegy a nikdo si toho nevšimne. Mobil odposlouchává kdekdo, »fizer« ne. Úprav mělo být víc, ale žádná nevypadala nebezpečná ani nepřijatelná, takže jsem nakonec kývl.

A musím uznat, měli to vymyšlené bezvadně. Seděl jsem proti nim, najednou se mi trochu zamotala hlava, ale v mžiku to přestalo.

„Musíš se to ještě naučit ovládat,“ řekl mimozemšťan.

„To je všechno? Dobrá - tedy do toho!“ pobídl jsem je. „Hořím netrpělivostí!“

„V tom případě bychom tě měli pokropit vodou,“ řekl mimozemšťan ve žlutohnědě kropenaté kožešince.

„Máme jiné plány,“ přerušil ho vážnějším tónem ten v modrém. „Cizinec by měl prožít nějakou dobu v našem světě a pozorovat, jak žijeme my. Bude mu to užitečnější než dary, které by mohl zneužít.“

„Tenhle je podle mého mínění nezneužije,“ zastal se mě ten v kropenatém.

„Kdyby žil dál podle svých starých zvyklostí, nedalo by se mu věřit,“ odporoval ten v modrém. „Zkusíme, jak si zvykne na naši kulturu.“

Zarazilo mě to, ale tentokrát se mě na souhlas neptali. Povstali - a když jsem povstal s nimi, celá buňka - nebo bublina, či co to bylo - se vypařila stejně jako pefridu, ty jejich letadloautomobilodě.

„Však to jsou všechno pefridu,“ usmíval se na mě ten v zeleném, když si všiml, jak mě to udivilo. Pefridu jsou univerzálnější, než si myslíš. Nejen dopravní prostředky, ale i obydlí. Nepotřebujeme pak to, čemu vy říkáte osady, vesnice a města.“

„Ale co je tohle?“ ukázal jsem na zbytek bublinového »hrnečku vař«, plného lidí.

„Vy byste to nazvali »vědecké městečko« nebo možná »vědecká základna«, jako je domek v Egyptě, kde pracují a současně pohromadě bydlí tvoji kolegové.“

„Jinde tu takhle společně nebydlíte?“ zeptal jsem se trochu pochybovačně.

„I my jsme společenští tvorové, jako vy,“ řekl vážně mimozemšťan v modrém. „Vytváříme z našich pefridu malé shluky, podobné vašim vesnicím, jen jsme si v nich blíž. Když se ale vyskytne něco mimořádného, sjedeme se - nebo spíš slétáme se - do větších skupin, odpovídajících vašim městům. Nenajdeš tu ale megalomanské stavby jako vaše mrakodrapy. Ty už jsou příliš velké, než aby jejich obyvatelé dokázali sdílet něco společného. Žijí pak v nich, aniž by se navzájem znali... to ale musí být nuda!“

Podotkl jsem, že máme k zahánění nudy televizi.

„Známe ji,“ řekli vyhýbavě. „Jen nechápeme, jak se můžete u něčeho tak nesmyslného bavit... sedět a dívat se na někoho, kdo se vás snaží bavit, aniž by viděl koho... Co je na tom zábavného? Kdyby vás aspoň spojovala hudba nebo něco jiného, co se dá sdílet! Ale jak často vidíte ve vaší televizi něco opravdu zajímavého? Zachytili jsme jen jednou něco takového, říkáte tomu, tuším, koncert. Ale jen jednou. Zkrátka - vaši zábavu nechápeme.“

„Já někdy také ne,“ přiznal jsem. „Ale některým lidem se televize líbí a tráví u ní spoustu času.“

„Když nemají nic lepšího...“ připustil nesouhlasně modrý mimozemšťan. „Ačkoliv - vám se naopak nemusí líbit naše kultura. Ale to musíte posoudit sám. Už si pro vás letí.“

Ukázal mi šikmo nahoru. Řítila se tam na nás bublina pefridu s jedním pasažérem - pilotem. Byla ještě daleko, ale letěla rychle a zakrátko byla u nás. Pak pefridu prudce zabrzdilo, plavně dosedlo dva metry od nás - a rozplynulo se. Před námi stál další mimozemšťan.

Ačkoliv - při bližším pohledu jsem pochopil, že to není mimozemšťan, ale mimozemšťanka.

Podle oděvu se to poznat nedalo. Mimozemšťanky zřejmě nenosí sukně, ale úplně stejné kožešinové oblečky jako mimozemšťané mužského rodu. Vlasy... má kudrnky stejné jako tři z pěti chlapů... ale přece jsem si byl jistý, že je to příslušnice ženského rodu mimozemšťanů.

Stačil mi jediný pohled. Asi jako když si naše ženy či dívky natáhnou pěkně přiléhavá trička... ačkoliv pak může člověk na některých oči nechat...

No, zíral jsem na ni... Bylo to jasné na první pohled, ale zíral jsem na ni, jako bych tomu nemohl uvěřit.

Mimozemská ženská měla totiž čtyři prsy!

Dva a dva, pěkně do čtverečku. Napadlo mě, že je to automaticky vyřazuje z průzkumu Země - jejich chlapi se tam ještě mohou vydávat za domorodce, i když poněkud zakrslého vzrůstu, ale ženské...

Ačkoliv - v muslimských zemích by se objevit mohly. Kdyby si vzala na sebe burku, nebo podobný oděv, nikdo by si jí tam nevšiml. A kdoví, kolik jich chodí po Egyptě nebo v Sýrii, kde je od místních ženských neodlišíš. Tam by mohla mít i obličej draka, ještěra nebo žáby a nikdo by to nezaznamenal. Napadlo mě, že to může být ten pravý důvod, proč ještě nezanevřeli na Egypt ani na Sýrii. Jsou tu války jako všude, ale jejich ženy - průzkumnice tu jsou nejlépe maskovatelné.

Ale ba ne - v Sýrii nejsou, tam je dnes příliš horko. Sluncem, ale mnohem víc střelným prachem a semtexem, nebo co to tam zrovna používají. Ale Egypt, to je jiná!

Tahle však měla na sobě slušivou huňatou kožešinku jasně červené barvy, sice v ní byla od hlavy po paty, jenže tvary jejího těla spíš zdůrazňovala, než aby je zakrývala.

„Tohle je ten cizinec?“ hrnula se rovnou ke mně jako velká voda. „Hrozná čára, habán! Ale buď nám vítán!“

Paradox! Musím navštívit úplně cizí svět, aby mě tady někdo považoval za habána! Já - přikrčený střízlík! Co by potom řekla na nějakého skutečného habána?

Pozdravila mě zkřížením rukou na monstrózní hrudi, ale sotva počkala, až její pozdrav opětuji. Napadl mě - ani nevím proč - starý obrázek Neprakty, jaký je rozdíl mezi křesťanskou a muslimskou otrokyní. Obě na trhu s otroky vystavovali nahé, ale zatímco křesťanka zakrývala jednou rukou svá ňadra a druhou to dole, muslimka na tyto partie nedbala a obě dlaně si tiskla na obličej. Tahle by se také musela dát k muslimům, na obličej by jí dvě ruce stačily. Jako křesťanka by ale neměla šanci.

Buď si nevšimla, jak na ni vyjeveně zírám, nebo ji to nijak nevyvedlo z míry. Obrátila se raději k pánům.

„Už ho nepotřebujete? Smím si ho odvézt?“

Když dostala lakonickou kladnou odpověď, obrátila se opět ke mně.

„Takže letíš se mnou, jasné?“ oznámila mi.

Čistě formálně to znělo jako otázka, ale byla to otázka řečnická. Na ně se žádná odpověď neočekává, nanejvýš si řečník vzápětí odpoví sám.

„Jasné, takže jedeme!“ prohlásila.

Popadla mě za ruku a vtáhla mě do pefridu, které se tu vedle ní znenadání objevilo. Posadila se s rozběhem, mě uvrhla do sedadle vedle sebe - a šli jsme nahoru do nebes jako startující interceptor.

„Kam vlastně letíme?“ zeptal jsem se jí stísněně, když jsme se vyšplhali nad mraky a letěli už hodnou chvilku.

„Do naší školy, přece!“ pohlédla na mě pobaveně, jako kdyby čekala, že to už dávno vím.

„Mám naši vysokou školu,“ upozornil jsem ji.

„To je možné, ale určitě nemáš naše základy znalostí,“ trvala na svém. „U nás tedy začneš pěkně od základů.“

„Ještě že mě nechcete dát rovnou do zvláštní školy!“ řekl jsem aniž bych si uvědomil, že tuhle českou specialitu tady nejspíš neznají. A kdoví, jestli by pochopila pravou českou ironii a sarkasmus.

„Trochu zvláštní to bude,“ podívala se na mě značně kritickým pohledem. „Ještě nikdy jsem neučila takového habána.“

Proboha - učitelka! A pilotuje letadlo při rychlosti, na jakou si troufají jen naši stíhací piloti!

V té chvíli pefridu sklonilo nos - kdyby ovšem nějaký mělo - šikmo dolů a opět se vnořilo do mraků. Vynořili jsme se v nějakém hornatém kraji, samé hory, lesy a údolí, občas se pod námi zavlnila voda horských bystřinek.

„Tady máte školu?“ podivil jsem se trochu.

„To kvůli tobě,“ ujistila mě. „Říkali mi, že jsi byl sice i na poušti, ale pocházíš z mírnějšího pásma a ze zvlněné krajiny, proto jsme se přesunuli se školou sem do podhůří. I pro naše žáky to bude příjemná změna.“

Měl jsem na jazyku, že pocházím z rovinatého Polabí, ale spolkl jsem to. Přece nebudu vyžadovat, aby tady kvůli mně natáhli nějakou napodobeninu Labe!

Pefridu mířilo dolů a já jsem prožíval pocity pilota bombardéru nalétávajícího s odjištěnými raketami na cíl. Pak nás to oba trochu přimáčklo dopředu, jako kdyby se před námi objevily dva naprosto průhledné airbagy.

Ještě krátké brzdění - a dosedáme na kamenitou půdu před dalším bublinkovým »hrnečku vař«, jenže mnohem menším než bylo »vědecké městečko« Verlid.

Zřejmě zdejší škola...


Věštectví bych se měl vyhýbat, jak to půjde. Spousta povolání mi určitě půjde lépe.

Bublinkové »hrnečku vař« totiž nebyla zdejší škola, ale vesnice. Tihle lidé prostě kupí domky co nejtěsněji, aby měli k sobě blíž. Na rozdíl od našich paneláků mohou být oddělující stěny podle chuti průhledné i neprůhledné, propouštějící zvuk i tvrdě izolační, jak se komu zachce.

Kdysi se i na našich vesnicích lidé více scházeli. Já si ještě pamatuji, jak ženy společně draly peří, ale to už také patří minulosti. Žádná hospodyňka pro pírko přes plot neskáče, když si může v obchodě koupit místo baculatých peřin lehkou prošívanou deku. Dřív ženy na táčkách spolu předly len, ale to už nepamatovala ani moje babička, blahé paměti. I ta už o tom jen slyšela.

U nás na vsi pořídili v dobách začátků televize obecní televizor. Obrazovka nebyla větší než talíř, ale to nikomu nevadilo, hlavně že se tam něco hýbalo. Televizor dali do školy a tam se pak scházela půlka vesnice. Chlapi si nosili z protější hospody pivo, při nezajímavých pořadech řešili vzadu úplně jiné problémy, ale celá vesnice byla nádherně pohromadě.

Nejspíš to byl poslední čas vesnického života »pěkně pohromadě«. Později si televizor pořídili všichni, obecní televizor skončil ve školním kabinetu mezi čolky a žábami v lihu, a obecní shromažďování skončilo. Definitivně.

Tady ale společné táčky kvetly jedna báseň.

Děti se tu hemžily, až mi to připomnělo školku nebo jesle, ale nebyla to úctyhodná instituce jako u nás a nikdo tady na školku nečekal fronty na ouřadech. Rodiny s dětmi se prostě domluvily, děti »sesypaly« do jedné bubliny pod dozorem toho, kdo měl právě chuť a volno dohlížet na ně, případně jim chystat nějaké hry. Paráda!

A střídají se u toho, takže si každý budoucí hlídač dětí dopředu chystá nějakou zajímavost. Dvojitá paráda!

Dětské hřiště? Žádný problém! Postavit kupu atrakcí, houpaček, skluzavek, pískovišť a prolézaček trvalo třem nadšencům - dvěma ženským a jednomu chlapovi - sotva dvacet minut - a děti si měly kde hrát celý zbytek týdne. A neokoukalo se jim to. Další parta hlídačů, střídající předešlou, totiž dětské hřiště takzvaně vymetla a zakrátko sestavila jiné - třeba ve vodním stylu, s bazénky, vodními skluzavkami a umělými vlnami. Třetí paráda!

Kdyby se to podařilo zavést u nás na Zemi, to by byla teprve paráda! Jenže u nás by to asi nešlo. Ouřady by na to narukovaly, objevily by dvacet přestupků proti zákonům a všechno by ouředně rozkulačily.

Víme, jak to u nás dopadlo s Klokánky!

Přitáhnout do takhle sehrané vesnice cizince, to chtělo pořádnou odvahu! Vždyť jsem neznal z tohoto světa skoro nic, museli mě učit jako malé děcko! Naštěstí se začátků mé výuky chopil místní stařešina, který ještě pamatoval doby, kdy mimozemšťané navštěvovali Čechy a chlubil se mi, že byl dokonce i v Praze!

Tím u mě hrozně zabodoval, jenže se brzy ukázalo, že zná jen Staré a Nové město, Hradčany a Malou Stranu. Ostatní čtvrti tenkrát ještě neexistovaly. Byl u nás zkrátka někdy v patnáctém století. Vyznal se dokonce ve vírách podjednou a podobojí a nadchl mě, že fandil té druhé.

Z toho se ihned vynořila moje otázka na věk zdejších lidiček. No - čekal jsem, že to může být lepší než u nás, nám průměrný lidský věk hodně srážejí válečné ztráty, ale nečekal jsem, že to bude takový rozdíl.

Ano, stařešina Deslak se pamatoval na oba Jany, Husa i Žižku, dokonce je prý i osobně zahlédl, jenže to už byl expertem na výzkum Země, ne nějaký mladíček s mlékem na bradě. Když se to sečte, průměrný dosažitelný věk je tu šest set let, ale ani osm set let není nedosažitelných. Takže počítejme zhruba desetinásobek toho, co u nás. A většina života tu připadá na aktivní věk, ne na nemohoucí stáří ani na dětství. Dětství se tu počítá jen do pětadvaceti let, kdy většina dětí končí »běžné vzdělání«, které však odpovídá naší univerzitě, jenže je proti ní univerzálnější.

U mě ale stařešina začal s elementárním učením těch nejzákladnějších věcí. Například jako se děti učí chodit na nočníček. Tady totiž vůbec nemají záchody našeho typu. Ani takzvané »turecké«, ani »evropské«.

Ono to totiž hodně souvisí s oblékáním.

Jejich kožešinkové oblečky nazývané »ancub« jsou podle mě absolutním vrcholem oblékací technologie. Kam se na ně hrabou naše těžkopádné textilní továrny! Jeden takový »ancub« mi hned prvního dne nabídli, ale nejprve mi museli pěkně polopatě vysvětlit, co to je a jak se s tím zachází, než jsem pochopil, jaká je to bomba!

A samozřejmě jsem neodmítl.

Brochikeané nemají těchto kožešin plné šatní skříně - vlastně nemají ani ty šatní skříně. Nepotřebují je. Každý člověk má jediný »ancub« na patnáct až dvacet let - to je zhruba jeho životnost.

Kam se na ně hrabou naše textilie!

Zajímavé je to u malých dětí. Známe, jak rychle děti vyrostou z oblečků, takže musí každým rokem dostat nové a nové, pokud je při své hravosti nezničí ještě dřív. Přitom jsem si vzpomněl na svá dětská léta. Kolik natržených košil, kalhot i bundiček mi máma obětavě spravovala nebo při větším poškození vyhazovala a jak si se sousedkami notovala ve stěžování »ty šaty na dětech jen hoří...«

A pak ty skříně plné odložených oděvních součástek, z nichž některé se použijí jen málokdy, ale schovávají se »pro strýčka Příhodu«, protože se občas přece jen hodí.

Jako mé černé kvádro, pořízené na promoci a použité pak už jen jednou na pohřbu... neumím si ani představit, kdy bych je opět vzal na sebe!

Co už se o šatních skříních popsalo papíru! I v písních je máme! Seděmděsiat sukieň mala a predci sa něvydala... A ty problémy s nimi! Plné skříně molů, velké prádelny a čistírny, dokonce i celá specializovaná povolání pradlen.

Nic z toho na Brochikei nenajdete.

Brochikejský »ancub« je ideální v mnoha směrech. Slouží stejně dobře jako pracovní, turistický a slavnostní oblek a dokonce i jako pyžamo, protože se nesvléká ani na noc. To si my pozemšťané nemůžeme dovolit, v krátkém čase bychom nesnesitelně zapáchali. Musíme své oděvy střídat a udržovat - prát, čistit, některé součástky i žehlit a kdo o to nedbá, chodí brzy ve špinavém oblečení a své okolí obtěžuje zápachem.

»Ancub« tyhle nevýhody nemá.

Neustále je stejně čistý a svěží. Špínu eliminuje již při vzniku, plynule odsává a neutralizuje pot. Kolikrát zdejší děti spadnou do bláta! Jenže když vstanou, jsou opět čisté jako sklíčka. Jen nezakryté části, jako ruce a obličeje, jsou v takových případech od bláta, ale jen do chvíle, kdy si dítě otře ruce o kalhoty a rukávem si přejede přes obličej. Tyto části oděvu pak účinkují jako ručník - odstraní špínu hned při prvním přetření.

Paráda! Kam se na ně hrabou naše textilie!

Naše šatní skříně nám umožňují měnit vzhled podle potřeby i podle nálady. Visí v nich kvádro pro slavnostní příležitosti vedle obyčejných flanelových košil, svetrů, džín... A co papíru se už popsalo o tajemství dámských šatníků! Vzpomněl jsem si na taneční, kam mě maminka přihlásila a pak tam se mnou chodila nadšeněji než já sám coby »gardedáma«. Z tehdejšího kvádra jsem vyrostl dříve než jsem dostudoval, na promoci jsem tedy dostal nové. Ale co holky, každá měla na sobě na každou taneční hodinu úplně jiné šaty! To ale muselo stát peněz!

Obyvatelé Brochikeje mají každý jediný »ancub«, ve kterém chodí, baví se i spí. A přitom jsou pestřejší než my. Základní barva »ancubu« je bělostná, ale dá se podle chuti obarvit třeba pětkrát za hodinu a kdykoliv si vzpomenete - kdyby to někoho bavilo. A nejen čistě obarvit. »Ancub« se dá pokrýt téměř libovolným vzorkem, jaký si vymyslíte. Stačí si jej představit a vyslat telepatický příkaz. Můžete pak chodit nejen v tygří nebo gepardí kůži, ale i ve vzorku s motivem podzimního různobarevného listí, případně ve vzorku ze zajímavých kamínků.

Paráda parád! Kam se na to hrabou naše textilie!

A na konec jsem si nechal jejich nejpozoruhodnější schopnosti - a sice, jak »ancuby« souvisí se záchody?

Jednoduše.

»Ancuby« je totiž plně nahrazují. Proto v domech na Brochikei žádné záchody nenajdete. Ani turecké, ani naše evropské. Prostě tu nejsou. Nejsou potřebné.

Kdysi jsem na Zemi slyšel, že úroveň civilizace se dá celkem spolehlivě odhadnout podle záchodů. Podle tohoto hlediska je Brochikea o třídu až o dvě vyšší než naše. I kdybyste svůj záchod celé hodiny denně pulírovali, bude to pořád záchod. Zápach můžete nanejvýš překrýt nějakou voňavkou, ale bude tam.

Brochikea žádné záchody nepotřebuje.

Je to vůbec možné?

Je to možná trošku složitější na pochopení, ale musíte si uvědomit, že »ancuby« jsou pokročilejší záležitostí než očekáváte. Když je máte na sobě, starají se nepřetržitě o čistotu vašeho těla, odstraňují pot i odumřelé vrstvičky kůže, ale to zdaleka není všechno. Dokáží totiž zasahovat i zevnitř. Kdo má na sobě »ancub«, nepotřebuje chodit na záchod, protože tuto potřebu necítí. Nechce se mu.

Stařešina mi diskrétně sdělil, jak se dá tato vlastnost »ancubů« dočasně vypnout. Je vhodné tak třikrát do roka zrušit odstraňování výměšků plynule »ancubem« a zkusit si párkrát původní přírodní způsob. K tomu účelu jsou zde nejvhodnější oblíbené toulky přírodou, zejména lesy, které tu zabírají mnohem větší procento povrchu než na Zemi.

Pochopitelně, vždyť na Zemi pokrývají hříšný podíl povrchu obydlí, od vetchých chatrčí po vesnice a města. Navíc k tomu patří i nespočetné plochy pokryté asfaltem. Jedete-li v Čechách po silnici, uvidíte na mnoha místech na jednom sloupku značky „konec obce“„začátek obce“. Sousední vesnice se tam dotýkají a neponechávají přírodě mezi sebou ani metr - k nemalé radosti řidičů, nucených trvale omezovat rychlost na hlemýždí padesátku. Dálnice a obchvaty to řeší jen za cenu likvidace další přírody. A to nemluvím o různých průmyslových a obchodních zónách, prorůstajících krajinou jako rakovinné nádory.

Nic z toho na Brochikei nenajdete.

Nejvíc je tu, stejně jako na Zemi, moří. Jenže zdejší moře jsou čistá. Nikde na nich neplavou vrstvy odpadků ani olejových skvrn. Ani řeky se zde nemění v koryta plná páchnoucích splašků.

Kdysi jsem o tom diskutoval s kolegy ze sousedních fakult. Zamýšleli se nad způsobem, jak řeky co nejúčinněji vyčistit. Padl tam i návrh na změnu konstrukce jezů, aby nadbytečnou přepadávající vodu nepropouštěly po plynulé šikmé ploše, ale nechávaly ji volně padat z výšky jako u vodopádů. Taková voda s sebou strhne vzdušný kyslík, provzdušní se a zvýší se její samočistící schopnost.

Nápad by to byl dobrý, kdyby nenarazil na realitu. Za každým takovým jezem by se řeka změnila v koryto plné saponátové pěny. A to by bylo možná ještě horší.

Na Brochikei neznají saponáty. Ne že by je nemohli vyrobit, ale - nepotřebují je.

Příroda je zde neuvěřitelně svěží a čistá a přitom není ponechaná sama sobě, jak si nesmyslně představují ideál naši ekologisté. Lesy tu nemají blízko k pralesům, ale spíš k lesoparkům. Liší se tím, že tu nejsou udržované cesty.

Ano, právě cesty mi na Brochikei nejvíc chybí! Cesty a domy. A železniční tratě, náspy, tunely a mosty. Možná i pavučiny elektrických drátů. Ne že bych je tak nutně potřeboval, ale krajina je bez nich taková... nezvyklá.

Turista ve zdejších lesích jen občas narazí na jiného turistu. Zato potká více lesníků, kteří se o ně starají. Díky nim tu nejsou všude neprostupné pralesy, ale kultivované lesoparky. Nenajdete zde typické smrkové monokultury, hamižně vysazované pro rychle rostoucí dřevo, proto jsou také nejvíce oblíbené kůrovci. Tady se vlastně dřevo ani netěží. Nikdo je nepotřebuje, není pro to důvod.

Nemohu si pomoci, Brochikea se mi zalíbila. Zdejší lidé - a proč je tak nenazývat, vždyť jsou lidmi více než my - nežijí ani v přírodě, ani proti ní. Ponechávají přírodě více volnosti než my, ale také více využívají vymožeností své civilizace.

Tohle jsem se dozvěděl od sympatického stařešiny Deslaka, který fandil Janu Husovi.

Ale když jsem navrhl udělat si do přírody menší výlet, trochu moji netrpělivost zchladil.

„Napřed škola,“ řekl. „Ani malé děti nepouštíme do lesů a pouští, dokud o nich nevědí to nejnutnější.“

Raději mě naučil zacházet s oblečkem »ancub«.


Zdánlivě je »ancub« příliš jednoduchá věc. Oblek je telepaticky naladěný na majitele a s výjimkou dupaček mimin, řízených jejich matkou, příkazy od cizích ignoruje. Těch příkazů ostatně není tolik.

Nejdůležitější jsou příkazy k oblečení a svlečení. Před naladěním a po odložení má »ancub« podobu tenisáku a čeká na příkaz k oblečení. Pak skočí na svého pána, rozprostře se po jeho těle, nakadeří a ztuhne. Horší je, že se bez opačného příkazu nedá ani svléknout.

Dalším příkazem je příkaz k přebarvení. K tomu si musí člověk co nejlépe představit barvu i vzorek, kterým má být povrch »ancubu« pokrytý. A »ancub« to přesně provede - jak snadné! Kupodivu dobře působí povrch bez vzorku, jen obarvený. Barva je však potřebná, základní barvou je totiž bílá - a to bych si připadal příliš andělsky.

A anděl přece nejsem...

Poslední příkazy aktivují nebo naopak deaktivují dvě opačné funkce »ancubů«. Jednou je již zmíněná schopnost ničení produktů odpadu přímo v těle, potlačující nutnost - jinak přirozeného - procesu vyměšování, druhou je proces syntézy živin přímo v žaludku, který potlačuje závislost na přísunu potravy. První z těch dvou bývá trvale aktivní, ale dá se občas vypnout, druhá je naopak trvale zablokovaná, ale dá se občas uvolnit. Člověk potom nepotřebuje jíst ani pít, což může v extrémních případech významně pomoci.

Zdejší lidé to tak mají odedávna. Jídlo si ponechávají v původní podobě a jedí nejen z nutnosti příjmu potravy. Jídlo je významným společenským prostředkem, proto se většinou odbývá společně a hodně se při něm mluví. Řeší se při něm problémy a spřádají plány.

Občasné výlety lidí do přírody slouží nejen k jejímu poznávání, ale vedlejším - a mnohdy i hlavním účelem je právě přepnutí obou těchto funkcí a jak někteří žertují, k »pročištění těla«. Nemusíte však na takové výlety tahat těžké zásoby potravin ani z hladu zabíjet živočichy, abyste v divočině přežili. Ačkoliv i na Brokichei existují přírodní pouště s opravdu extrémními podmínkami! Snad se stihnu na ně podívat, ale nejprve o nich musím víc vědět. Zdejší lidé děti samostatně nepouštějí do lesů ani do pouští. Až když vědí, jak se v přírodě chovat a čeho se vyvarovat...

A já jsem pro ně - vlastně taky teprve dítě...

Nejprve tedy bude škola...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:35