Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zaměstnání

Ačkoliv jsem návštěvu kolegů archeologů odkládal jak to šlo, nakonec mě neminula. Bez ní to prostě nešlo.

Jenže se ukázalo, že jsem si od ní sliboval až příliš. Navštívil jsem je, dostal jsem se i k hovoru s ředitelem, kterého jsem si ve svém nadšení představoval jako svého budoucího šéfa, ale tam jsem tvrdě narazil. Když jsem si předtím líčil, jak dychtivě po mně hrábnou, až jim nabídnu své zkušenosti z Egypta, netušil jsem, jak je ta představa šíleně naivní.

Ředitel mě z toho vyvedl rychle, jako koně ze stáje.

Zaměstnat mě nemůže, podle jakýchsi tabulek má již plný stav a na víc nemá peníze. Využívat mých externích služeb také nemůže, neměl by mě z čeho platit.

Nabízel jsem tedy, že budu pro ně pracovat zadarmo, ale to jsem narazil ještě víc. To už prý podle něho zavání kriminálem, protože něco takového není v Čechách legální a žádné předpisy to neumožňují.

Panebože, to je ale vůl!

Nabízím mu tady na zlatém podnose něco, po čem by měl nadšeně hrábnout oběma rukama a on - hanba mluvit! Jen vůl třikrát korunovaný může vyhodit husu, snášející zlatá vejce! Ale tady se takový vůl našel! I když musím uznat, že jednal přesně podle předpisů, vymyšlených ještě většími voly.

Opustil jsem jeho kancelář rozpálený do ruda, mohli by o mě sirky zapalovat, ale nebylo mi to nic platné. Měl své předpisy jako betonovou přehradu proti všemu.

Co teď?

Vidina, že budu mít regulérní zaměstnání a s ním také pravidelný příjem, se mi vzdálila do nedohledna. Koukám, jak tenhle stát trestuhodně mrhá schopnostmi lidí! Hlavně že máme všechno perfektně podložené zákony, předpisy a vyhláškami!

Mám se přihlásit podle předpisů na pracovním ouřadě a vzít nabídku zaměstnání prodavače v supermarketu za minimální mzdu? No to snad ne!

Rozhodl jsem se bojkotovat pracovní ouřad, kde by mi už z principu nemohli nabídnout zaměstnání odpovídající mé kvalifikaci. I kdybych uvažoval jen diplom z Karlovy univerzity, bylo by zaměstnání prodavače trestuhodným mrháním mými schopnostmi. A to ani nepočítám vzdělání z Brochikei, odpovídající aspoň pěti až šesti pozemským univerzitám!

Budiž, o tom zatím nikdo neví, ale...

Měl bych se v první řadě uklidnit, ale nějak to nešlo. Do ústavu jsem jel normální hromadnou dopravou, máma mi dala jízdenku, ale na odchodu jsem neměl sílu trpělivě čekat na autobus. Na parkovišti jsem si zhmotnil pefridu ve tvaru auta, nasedl a vyrazil.

No - neujel jsem ani kilometr a vůbec jsem se nestihl uklidnit, když - tu máš, čerte, kropáč! Policejní hlídka!

A jak se dalo čekat, když smůla, tak borová! Dvě auta přede mnou klidně pustili, ale mně přikázali odbočit na kraj a zastavit.

Jakmile dojde na silniční kontrolu, jsem automaticky vinen. Policajti nemohou přehlédnout, že nesedím v autě, ale v klubku silových polí mimozemšťana Xeslmena, což rozhodně není auto podle jejich předpisů. A až dojde na papíry, jakože to bude určitě první, co je bude zajímat, je to ještě jasnější. Nemám žádné. Ani řidičské oprávnění, ani papíry na auto, které vlastně není autem. Jsem rád, že mám aspoň občanku. Jak se říká - nemáš-li ani občanský průkaz - neexistuješ! K vydání pasu jsem se v Egyptě také nedostal - vlastně mám být rád, že vůbec žiju!

Napadlo mě zastavit, nechat pefridu rozplynout a hrát nechápavého ve stylu »jaké auto?«, ale to by je ještě více rozdráždilo, určitě by si to - a plným právem - vysvětlili jako útok na veřejného činitele, nebo jak se tomu dneska v mluvě právníků říká. I pouhé zesměšňování policajtů je dnes trestné. Ba ne, tudy z té žumpy nevylezu!

Místo abych pokorně zastavil, přidal jsem obrazně řečeno plyn, objel je a zrychlil. Když jsem se ohlédl, viděl jsem ještě, jak za mnou vyráží služební auto s modrými majáčky, ale pro tuhle snahu jsem měl jen útrpný úsměv. Pefridu překoná bez velké námahy rychlost zvuku a pokud vím, tu ještě žádný automobil nedosáhl. Zakrátko jsem jim zmizel z dohledu a kdyby byli jen trochu soudní, vzdali by to. Jenže jsem zapomněl na jednu maličkost. Rychlejší než zvuk jsou radiové vlny a policajti mají vysílačky.

Čekali mě o pár kilometrů dál a tentokrát přichystaní jako při honu na vraha. Nesmlouvavý pokyn k zastavení a pro jistotu zastavovací pás s naježenými hřebíky přes celou vozovku. Kdyby mělo pefridu pneumatiky, asi bych daleko nedojel, jenže naši strážci pořádku si nevšimli, že nejedu po kolech, ale vznáším se nízko nad zemí a nebude mi dělat problém nad připravené hřebíky se nadnést. To jsem jim s velkým potěšením předvedl, jenže vytrvalost, jakou mi naopak předváděli oni, mě začala znepokojovat. Takhle by mě mohli vystopovat až domů - a co pak?

Dobrá, chcete zamotat hlavičky? Poslužte si!

Zpomalil jsem. Neměl jsem už v úmyslu policejnímu autu prostě ujet, ale ukázat jim, že to pronásledování nemá vůbec žádný smysl.

Zrcadla vljokra si nevšimli, neboť se právě v té chvíli esovitě vyhýbali jinému neukázněnému řidiči, který jim včas neuhnul. Jenže od té chvíle se honili za nehmotným duchovitým přízrakem a byl jsem rozhodnutý předvést jim něco, na co určitě do smrti nezapomenou.

Blížili jsme se k mému domovu a měl jsem teď velkou výhodu znalosti prostředí. Odbočil jsem do ulice ukončené křižovatkou ve tvaru »T«. Proti mně byla kamenná zeď, ulice byla prázdná, ideální podmínky! S pronásledovateli za zády jsem se rozjel přímo proti zdi - a nezastavil jsem.

Zapadl jsem do těch kvádrů jako do holografického obrazu, jen mi v uších maličko mlasklo. Doufal jsem, že mé pronásledovatele nenapadne následovat mě! Ta zeď by je zastavila s větším rachotem, ale - snad měli dost času na brzdění! Jen jsem ze srdce litoval, že jim v té chvíli nevidím do obličejů. To musel být pohled pro bohy!

S pronásledováním byl ovšem konec. Rozhlédl jsem se pod zemí a nasměroval se domů. Vynořil jsem se přímo na našem dvorku, nechal rozplynout pefridu a zadem jsem přišel do kuchyně, kde máma připravovala oběd.

Snad se konečně uklidním...


„Tak nám pěkně pověz, jak si to představuješ!“ uhodil na mě táta u večeře, když jsme ve třech probírali novinky.

Přesněji řečeno, ty novinky byly jen dvě. Mé vyhození od archeologů a epizoda s policajty. V obou jsem hrál roli padoucha a cítil jsem se jako na pranýři.

„Věřím ti, že to tvoje gumový auto-neauto policajtům ujede, kdykoliv si vzpomeneš,“ pokračoval táta. „Jenže se šeredně pleteš, že ti to vždycky projde hladce jako dneska. Uvědom si, policajti jsou instituce, která si nenechá kálet na hlavy beztrestně! Věřím ti, že jsi jim dal ponaučení, že jim můžeš zmizet kdy si zamaneš, ale nechtěl bych se dožít ponaučení, které by mohli dát oni tobě.“

„Na mě nemůžou,“ ujišťoval jsem rodiče. „Umím procházet hmotou a zmizím jim kdykoliv bude třeba.“

„Dejme tomu,“ připustil táta. „Ale když to budeš dělat často, nakonec tě vysledují, že bydlíš u nás. A když jim ty sám zmizíš, budou popotahovat nás. To ti nevadí?“

„To by si mohli zkusit!“ vyhrkl jsem nahněvaně.

„Ale to víš, že by to zkusili!“ opáčil táta. „Možná jim zmizíš, kdykoliv tě napadne, ale pak si tím víc smlsnou na nás. My dva s mámou jim neutečeme.“

„Jenže vy jste přece nevinní jako lilie!“ namítl jsem.

„Kdybys měl spočítat všechny popravené nevinné ve světě, byl by jich pořádný almanach!“ řekl táta. „Chceš mi snad tvrdit, že naši policajti jsou jiní než všude jinde?“

„Nevinný člověk by měl být před nimi bezpečný,“ vrčel jsem nesouhlasně.

„Kde to žiješ?“ odfrkl si táta. „Policajti jsou všude na světě stejní. Všude hledají prvního obětního beránka a ten to pak za skutečné grázly odnese. A když se pak ukáže, že chytili nevinného, no tak ho zase pustí, pokud ho mezitím nepopravili, ale v každém případě mu zničí život.“

„Pěkně smýšlíš o našich policajtech!“ vytkl jsem mu. „Mají přece za úkol »pomáhat a chránit«, ne?“

„Jo, v televizních seriálech jsou policajti takoví,“ řekl táta. „Ale v životě jsou to jen lidi. Jak někdo dostane moc nad ostatními, až příliš často ji zneužije.“

„Takže si myslíš, že už je nemám provokovat?“

„To si tedy piš!“ přikývl souhlasně. „Budeš chodit se džbánem pro vodu až se ucho utrhne a pravidlo obětního beránka říká, že to odnesou nevinní. My s mámou budeme na ráně jako první. To chceš?“

„No dobře, nebudu je provokovat,“ slíbil jsem, i když ne příliš ochotně. „To nebude tak těžké...“

„Takže to druhé,“ měnil táta téma. „Chtěl bych teď od tebe slyšet, jak se hodláš živit? Co chceš dělat, když se mezi archeology nedostaneš? Přece nemyslíš vážně, že tě my s mámou budeme živit věčně!“

„O tom už taky přemýšlím,“ řekl jsem.

„Přemýšlet nestačí, budeš muset jednat,“ napomenul mě táta. „Když tě mezi sebe nevzali kolegové, měl by ses přeškolit na něco jiného. A když se nenaskytne nic, musíš vzít, co je. Zrovna jsem venku viděl náborové letáčky na práci do zdejšího supermarketu.“

„To vezmu až na posledním místě!“ odvětil jsem prudčeji. „A ještě by mi někdo musel držet u hlavy pistoli! Nejsme za komunistů, aby doktoři dělali popeláře! Dnes už nikdo nespočítá, co všechno se tím promrhalo...!“

„Poctivá práce panu synátorovi nevoní?“ zaútočil táta.

„Práce v supermarketu je nekvalifikovaná,“ řekl jsem.

„No a?“ opáčil táta. „Nekvalifikovaná, ale poctivá!“

„Na to jsem nestudoval deset let, abych pak marnil čas někde u kasy nebo doplňováním zboží do regálů,“ odvětil jsem naštvaně.

„Jakých deset let?“ všimla si máma. „Snad pět, ne?“

„Deset!“ trval jsem na svém. „Prvních pět na Karlově univerzitě, druhých pět v Brochikei u mimozemšťanů.“

„Ale co když kvalifikovanou práci neseženeš?“ rýpnul si trochu táta.

„Když neseženu práci, budu podnikat!“ rozhodl jsem.

„Výborně!“ podotkl táta. „Jen se tak zeptám - v čem chceš podnikat? A kde na to seženeš počáteční kapitál?“

„Hele, tati!“ obrátil jsem se na něho trochu unaveně. „Podnikat se dá různě a na všechno snad počáteční kapitál nepotřebuješ. Mohl bych prodávat zlato, nebo ještě lépe, bezdomovcům levné trvanlivé obleky, auta a domky, aby měli kde bydlet. Ruce by mi utrhali!“

Tátu ta bezstarostnost zaujala a zamyslel se.

„Prodávat zlato...“ poznamenal. „Nejprve bys musel nějaké mít a ani pak to nemusí být výhodné. Ale prodávat bezdomovcům auta, obleky a domy? Není ti hanba dělat si srandu z táty?“

„Ani ne,“ řekl jsem. „Už přece víš, že oblek, co mám na sobě, je lepší než běžná konfekce. Mohl bych prodávat auta i domky, jaké mají na Brochikei, tam se totiž domky neliší od dopravních prostředků pefridu.“

„Zapomínáš, že bezdomovci obvykle nemají peníze, takže si těžko něco koupí. A i kdyby, jsou to zkrachovalé existence, pronásledované exekutory. Cokoliv jim prodáš, exekutor jim vzápětí zabaví. A oni to vědí, proto také nic nemají a proto od tebe nic kupovat nebudou.“

„Omlouvá tě, tati, že nevíš, o čem mluvíš!“ odvětil jsem trpělivě. „Exekutor může zabavit majetek, ale oblek je nezabavitelný. Svléknout tě nikdo nesmí, ostatně to ani proti tvé vůli nejde. Auto a dům jsou v dosavadním pojetí majetky, které může exekutor zabavit a výhodně prodat. V pojetí Brochikei je to jen klubko vlnových polí. Mrkneš, rozplynou se a není co zabavovat. Právě proto by byly pro bezdomovce ideální.“

„Jenže bezdomovci už si na ten způsob života zvykli,“ řekl táta. „Obratem všechno prodají, aby měli na chlast!“

„Tohle se nedá jen tak prodat,“ řekl jsem. „Já musím lidi trochu upravit, aby to mohli používat. Bez úpravy to není použitelné. A když někoho upravím, on už tu úpravu nikomu prodat nemůže. Spíš může prodat vlastní ruku.“

„I vlastní ruku by prodali, kdyby jim za ni někdo něco nabídl,“ řekl táta skepticky. „Kšefty s orgány dneska bují, až to není přirozené.“

„Jestli to nebude tím, že ty lidi někdo zahnal do kouta a tam je mlátí, kdykoliv se pokoušejí zdvihnout,“ uvažoval jsem. „Jestli není chyba úplně jinde než v nich.“

„Kdoví!“ vzdychl si táta. „Víš o tom příliš málo než abys je mohl soudit.“

„Ty taky, tati,“ odvětil jsem. „Víš, docela mě zajímají, jak dokáží žít bez naší civilizace.“

„Jestli budeš dělat dluhy, můžeš se brzy ocitnout mezi nimi!“ strašil mě.

Na okamžik jsem se zamyslel.

„Vlastně to není hloupý nápad,“ řekl jsem.

„Opovaž se dělat dluhy!“ varoval mě táta. „Jestli z nás na stará kolena uděláš bezdomovce...“

„Proč vás?“ pokrčil jsem nechápavě rameny.

„Protože exekutoři jsou schopní ožebračit vinné jako nevinné!“ odsekl táta. „Ty naděláš dluhy, nás za to vyhodí z baráku někam pod most! Jestli se ti to povede, budeme tě s mámou chodit ze hřbitova strašit!“

„Toho se nebojte,“ uklidňoval jsem je. „Dluhy dělat nechci a nebudu. Ale zajímá mě, jak žijí bez peněz!“

„To není život, to je živoření!“ namítla i máma.

„Ale nemuselo by být,“ namítal jsem. „Asi se na ně půjdu podívat.“

„Podívat - snad,“ připustil táta. „Ale nechtěl bych se dožít, aby tě napadlo dát se k nim!“

„Proč ne?“ provokoval jsem.

„Když ti vadí poctivá, ale podle tebe podřadná práce v supermarketu, nemůžeš se spokojit s životem někde pod mostem! To by bylo ještě horší, nemyslíš?“

„Ale podívat se na ně půjdu!“ řekl jsem.

„Ach jo!“ vzdychl si i táta. Přece jen mě zná.

Ví, že tam půjdu...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:35