Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Druhé kolo

Bydlení v pefridu nepřijali ani všichni bezdomovci.

Dvě party mě odmítly jakž takž zdvořile, další mě už rovnou poslala tam, kam se málokdo vypraví dobrovolně.

Dukingel, nanesený na mých očích, mi však tvrdil, že to myslí upřímně, bez postranních úmyslů. Nedůvěřovali mi. Jen jsem pokrčil rameny. Nechcete? Máte právo na vlastní názor i na rozhodnutí. Kdo chce kam, pomozme mu tam, nemusíme se zdržovat přemlouváním.

Většině se ale nové bydlení zalíbilo. Jedna parta mě dokonce doporučila u dvou dalších, čímž se jednání s nimi značně urychlilo. Když jim »maringotku« předvedli, sami po ní zatoužili a už vyhlíželi, kdy se objevím. Objevili se i individuální zájemci. Vyhověl jsem všem, nikdo se mi nejevil jako falešník.

Když jsem šel v Praze po kterékoliv ulici, spousta lidí mi před očima jiskřila jako vánoční prskavky. Jedni žlutě, jiní červeně, někteří jiskřili všemi barvami. Jen jsem ještě netušil, co která barva znamená. Na Brochikei mi nesvítil nikdo, tam se faleš nepěstovala.

Nemusel jsem ale čekat dlouho.

Tvrdě jsem narazil před charitativními útulky, kde mi nevybíravě nadávali, že jim odháním stálé klienty. Měli by ve mně vidět tak trochu kolegu, bezdomovcům jsem přece pomáhal jako oni a možná lépe. Reagovali ale nadávkami a hrozbami. Chápal bych je, také chtějí být užiteční, jenže jejich postoj byl z hlediska bezdomovců příliš sobecký, upřímné to od nich rozhodně nebylo. Dukingel to potvrdil. Během nadávání mi před očima krásně jiskřili. Pokrytci a sobci mi tedy budou na Zemi světélkovat žlutě.

Konec konců charitě zůstali věrní ti, kdo mě odmítli. Jenže jich bylo opravdu málo. Pefridu bylo rozhodně ve všech směrech výhodnější. Nepožadoval jsem poplatek za noc a ani jsem se nezmínil o nutnosti přicházet střízlivý.

Během týdne jsem obkroužil většinu Prahy a konečně nastal čas, kdy jsem se měl podle svého slibu opět objevit u první party, kde jsem začínal. Maringotku měli sice na jiném místě, než jsem jim ji věnoval, ale poznali mě.

„Pojďte k nám pobejt!“ zvali mě hned dovnitř.

„Jestli si chvilku počkáte, dostanete taky ochutnat!“ slíbil mi vousáč.

Nemusel jsem hádat, co to má být. Za maringotkou se nad ohněm na začouzené kovové tyči opékala řádka buřtů, druhý vousáč je občas otočil, aby se rovnoměrně ze všech stran prohřály.

Přijal jsem pozvání a vstoupil. Přidělili mi u stolku místo kolegy, který se jim venku staral o večeři a pak se mi téměř obřadně představili. Ten venku s úplně šedivými vousy byl Pavel. Vousáč, který minule mluvil za všechny ostatní, se jmenoval Ivan a dva mladší, jakž takž oholení, byli Pepek a Zdeněk.

„Zajímaly by mě vaše zkušenosti s novým »domem«,“ projevil jsem jistou zvědavost.

„A chcete ty dobré, nebo ty špatné?“ zeptal se opatrně Ivan. „Máme oboje!“

„Všechny,“ přikývl jsem.

„Tak nejprve ty dobré, je jich míň,“ rozhodl Ivan.

To mě trochu udivilo, ale bude jistě lépe, ať se dozvím všechno, třeba něco z toho půjde vylepšit.

„Dobré je, že se v tom dá bydlet,“ začal Ivan, sotva jsme zasedli. „Je tu fakt sucho a docela teplo. A snadno se to dá přenést jinam, když nás z jednoho místa vyhoděj'.“

To jsem jim ale říkal už v první nabídce, takže to pro mě nebylo nic nového.

„No a teď to špatné,“ pokračoval vousáč Ivan. „Každý dům by měl mít záchod. Pravda je, že v maringotkách také nebývá, ale přece jen tu chybí. Když chodíme poblíž do křoví, za chvilku je kolem příšerný puch.“

„To by se dalo vyřešit,“ přikývl jsem. Ivanovi kámoši mi připadali upřímní a ani dukingel neprotestoval.

„Už jsme o tom uvažovali,“ souhlasil Ivan. „Jenže i když se přenosný záchod dá sehnat, je ne-li ateisticky, pak jistě nekřesťansky drahý. Ale především, při vypnutí domu by nezmizel a exekutor by po něm skočil jako pes po předhozené kosti. A jestli si myslíte, že by exekutor nezabavoval záchod, tak jste se ještě se žádným nesetkal.“

„Jak to tedy děláte?“ zajímalo mě.

„Přesunuli jsme se blíž k veřejným záchodkům,“ krčil rameny Zdeněk. „Jak byste to řešil vy?“

„Dejme tomu, že řešení znám,“ pokrčil jsem rameny. „Jaké další nevýhody jste našli?“

„Potíž je v tom, že tady v Čechách to všude někomu patří,“ posteskl si Ivan. „Řeknete si - veřejné prostory patří všem. Jenže pak se přihrne nějaká baba z magistrátu hned s policajtem a chce po nás »poplatek ze zabraného veřejného prostoru«. To se ví, nic nedostala, ale aspoň nás donutila zabalit to a přesunout se jinam. Řekli jsme si, přesuneme se tam, kde to překážet nebude a usadili jsme se na paloučku uprostřed kruhového objezdu. Tam by to nikomu vadit nemělo - ale vadilo. Vyhodili nás ze správy silnic, že šoférům překážíme v rozhledu. Je to sice pěkná blbost, ale i oni začali něco kvákat o pokutách, na které zaručeně nemají nárok, protože nic takového žádný zákon nezakazuje. Ale použili na nás vyhlášku o nepovolených bilboardech. A i za ně se platí.“

„Takže se přesouváte z místa na místo podle toho, jak vás kdo vyhodí?“ usmál jsem se.

„Tak nějak,“ posteskl si Ivan. „Další chyby jsou jen o drobném nepohodlí. Například se uvnitř nedá rozdělat oheň, chybí tu komín, takže musíme vařit venku. Dneska to ještě jde, za deště je to horší. Není tu elektrika, svítí sice celý strop a na karty to bohatě stačí, ale nemůžeme použít ani obyčejnou varnou konvici na čaj. O televizi nemluvím, ale to už by byl fakt hříšný přepych, že?“

„Jinak si na kvalitu domu nestěžujete?“ usmál jsem se.

„Jinak ne,“ kývl Ivan za souhlasného mručení kolegů.

„Dobrá,“ vzdychl jsem si. „Minule jsem vám slíbil, že je to jen na zkoušku a že si přijdu pro zkušenosti. Ty jste mi předali, díky. Ale pak jsem také slíbil, že vám možná něco přidám. Ale to už nebude jen tak, jako tohle.“

„Záleží na tom, kolik by to stálo,“ řekl váhavě Ivan. „Teď sice šetříme za bydlení v útulku, ale moc nemáme.“

„O peníze mi nejde,“ vrtěl jsem hlavou. „Zaplatili jste mi svými zkušenostmi. Zdá se mi, že spokojenost zatím převažuje, ne?“

„Ale to jistě!“ souhlasil rychle Ivan. „Není to poctivý dům, ale proti stanu je to hotový palác! A víte, na pohodlí si každý rychle a rád zvykneme. Mrzelo by nás, kdybyste nám ho teď sebral!“

„To nemám v úmyslu,“ řekl jsem. „Spíš naopak. Ale už vás aspoň napadlo, že tenhle dům... tak nějak nepatří do naší civilizace?“

„No, je to tak trochu technologický zázrak,“ připustil pomalu a opatrně Ivan. „Ale má to i nedostatky, které to znehodnocují. Třeba ten chybějící záchod...“

Mezitím vstoupil do »maringotky« kuchař Pavel. Nesl kovovou tyč se šňůrkou krásně vonících pečených buřtů. Rozdal na stoleček papírové tácky, zřejmě víckrát použité, a na ně buřty spravedlivě rozdělil. Spravedlivé dělení jsem odmítl a řekl jsem, že je nechci urazit, ale vezmu si jen jeden buřt »na chuť«. Hlad nemám a svědomí by mě hryzlo, kdybych je připravil o večeři.

„S tím si starost nedělejte,“ mávl rukou Pavel. „Když máme, dáme. Dal jste nám přece mnohem víc.“

A pak jsme se společně pustili do buřtů. Byly trochu připálené, ale nikomu to nevadilo, ani mně. Kamarádi při jídle seznámili »kuchaře« Pavla s dosavadním průběhem rozhovoru, aby ani on o nic nepřišel.

„To je fakt, chtělo by to komín a záchod,“ připojil se k výtkám svého kolegy i on. „Je to báječný dům, jen těch pár detailů mu chybí. Nechápu, jak je možné udělat něco tak nádherného s tak děsnými chybami?“

„A napadlo vás, že to nepochází ze Země?“ řekl jsem.

„To myslíš vážně?“ vytřeštil na mě oči Zdeněk.

„Snad jste se nesčuchnul s ňákými ufóny?“ podíval se na mě vousáč Ivan pobaveně.

„S ufóny ne, ale... byl jsem ve světě Brochikea,“ řekl jsem zasněně. Bŕochikea - i s tím ráčkovaným »er« se mi opět připomněla. A možná bych se tam mohl opět podívat, mám přece klíče od brány, jenže vrátit se tam jen tak, jako provinilec? Jistě by se mě tam zeptali, čeho jsem mezitím na Zemi dosáhl. A musel bych přiznat, že ničeho...

„Je to jiný svět než náš,“ pokračoval jsem. „I když se nám tamní lidé hodně podobají. Při mém odchodu mi věnovali na rozloučenou pár darů a tohle je jeden z nich. V takových domech tam bydlí všichni, víte?“

„Ale tím víc mě mrzí ty nedostatky,“ nedal se strhnout Ivan mým nadšením. „Dům bez záchodu je přece děsivá, přímo katastrofální vada, ne?“

„Není to vada,“ řekl jsem. „Jen vám chybí ten záchod. Ale to předpokládá udělat další krok. Jinak můžete využít jen základní vybavení a ještě k tomu musíte mít ovladač. Všimli jste si jistě, že já k tomu domu žádný nepotřebuji?“

„Jednou jste ho po mně chtěl!“ připomněl mi Ivan.

„Jednou,“ připustil jsem. „Potřeboval jsem, aby mi do procesu nikdo z vás nezasahoval. Ale já umím víc než to, co je v ovladači. Například umím změnit tvar i zabarvení stěn a to ještě nevíte, co všechno pefridu dokáže!“

„Jak to ale děláte?“

„Ovládám to vůlí,“ řekl jsem. „Přesněji - říkám tomu telepatie. Ovladač umí vyslat omezené množství povelů, které se pefridu - toho domu - týkají.“

„Pak je to v háji,“ ulevil si Ivan. „My totiž docela určitě telepatii neumíme.“

„Ne tak docela,“ ujistil jsem ho. „Mám schopnost vám telepatii věnovat. Ale to už není tak snadné.“

„Dobrá, co to tedy obnáší?“ zeptal se mě Ivan přímo.

„Musel bych vás trochu pozměnit,“ řekl jsem. „Je to nenápadné, na mně také nic nevidíte...“

„...až na ten divný oděv,“ přerušil mě vousáč.

„To je ale opravdu jen jiný oděv,“ ujistil jsem ho. „Jen tak mezi námi, i ten pochází z Brochikei. A když svolíte s úpravou, dostanete i oblek.“

„Jen tak nám ho dát nemůžete?“

„Mohl bych,“ přikývl jsem. „Ale nejsem sadista.“

To je trochu zarazilo.

„Je snad na tom obleku něco... nebezpečného?“ staral se nejmladší Zdeněk.

„Nebezpečné to není, jen... nepříjemné,“ řekl jsem.

„V jakém smyslu?“

„Znáte všichni pohádku »Sedmero krkavců«?“ usmál jsem se. „Jak ti bratři po kletbě své matky obrostli peřím a změnili se v sedmero krkavců... můj oblek s tím má něco společného. Bez telepatie ho ze sebe nedostanete. Jen si to představte, že v něm budete celý život jako zakletí...“

„A to se to nedá sundat ani... na záchodě?“ třeštil na mě nevěřícně oči Zdeněk.

„No a to je právě to,“ řekl jsem. „Ten oblek se nemusí svlékat třeba rok. Začal jsem ho nosit na Brochikei a to je už pěkná řádka let. Jen si - telepaticky, jak jinak - občas pozměním zbarvení. Spát chodím v pyžamu...“

...s těmi slovy jsem změnil barvu »ancubu« na světle modrou s obrázky andělíčků, podle vzoru svého pyžamka, jaké jsem nosil kdysi dávno ve školce...

„...dá se to nosit i do společnosti...“

Změnil jsem si oblek tak, aby barvou i střihem věrně napodobil společenský oblek.

„...a mezi vás chodím v džínách...“ a opět jsem změnil barvu i vzorek.

„Ale co ten záchod?“ chtěl vědět Zdeněk.

„Ten prostě nepotřebujete,“ usmál jsem se. „Po celou dobu, co to máte na sobě, nepotřebujete vůbec chodit na záchod. Proto ho tyhle domy nemají. Nepotřebují ho. Je to zkrátka mimozemská technologie, kterou těžko odlišíte od černé magie.“

„No jo, ale...“ zarazil se i Ivan. „Připomíná mi to starý vtip o pojízdných kamnech, ukončený otázkou: »Kam jde ale ten kouř?« Někam to přece musí mizet, ne?“

„Mizí,“ přisvědčil jsem. „Ale to vám těžko vysvětlím. To je totiž tak složitá technologie, že ji bez dvou univerzit od černé magie neodlišíte. Zkrátka - vyzkoušíte si to, až vám to věnuji.“

„To by mě sestakra zajímalo,“ zavrčel Ivan, ale pak se zase obrátil ke mně.

„Dejme tomu. Co ale pro to musíme udělat my?“

„Dát mi svolení k té úpravě,“ vzdychl jsem si.

„Jenom?“ podivili se všichni.

„A pak budete muset podstoupit aspoň krátké školení, jak s mými dary zacházet,“ doplnil jsem. „Je to jako když dostanete nové kolo. Kdo na něm nikdy neseděl, musí se nejprve naučit jezdit. Jinak si při prvním pokusu natluče.“

„To chápu,“ řekl Ivan, „já tedy to svolení dávám.“

„Já taky!“ „My taky!“ ozvali se ostatní.

„Dobrá - každý spolkněte tuhle kuličku,“ podal jsem každému jednu. „Neumím to rychle jako mimozemšťané, ale připravil jsem si na to tuhle medicínu.“

Přece jen váhali, než se odhodlali pilulku spolknout. Byla velká jako tabletka léků, ale budila respekt původem. Pak se ale k tomu všichni čtyři odhodlali.

„Zapijte to!“ řekl jsem a ukázal na stolek, kde stálo pět skleniček s oranžovou limonádou. Pátá byla pro mě.

„Bohájo, kde se to tu vzalo?“ vyhrkl Pavel a všichni na to vytřeštili oči.

„To já,“ přiznal jsem. „To se teď také začnete učit!“

Přiťukli jsme si tedy jako o slavnostním přípitku.

»Na tu telepatii řekl jsem už telepaticky, když jsme všichni odložili skleničky.

»Proč ale měníte hlas?« zeptal se Pavel, ale podivil se i sám sobě - i on začal používat telepatii, aniž by chtěl.

»Musíte se naučit mluvit normálně jako dřív,« podotkl jsem s úsměvem. »Telepatie působí na lidi nezvykle.«

Školení jsem pak věnoval zbytek večera.


Vybrat si k rozšiřování mimozemské technologie naše pozemské bezdomovce mělo jednu výhodu. Lidé zahnaní společností do kouta neměli co ztratit a ochotně přivítali každé zlepšení současného stavu. Ti kdo měli ještě nějaký majetek, by se jistě mnohem víc rozmýšleli.

Ostatně - ani všichni bezdomovci to nepřijali. Někteří podlehli podezíravosti a odmítli moji pomoc. Nebylo divu, naše společnost pro ně nic dobrého neudělala. Bylo však mezi nimi i pár těch, co mi před očima jiskřili. Rozmýšlel jsem si, zda jim mám dát telepatii jako všem, ale pak jsem ucouvl. Člověk s telepatií může být nebezpečný, nemusí ji tedy mít všichni. V každé partě postačí aspoň jeden, který všechny ostatní obslouží.

Včas mě ale napadlo, že to zavání diskriminací. Jistě, je to diskriminace, ale kdo se chová špatně, má se většinou lépe než ostatní a to je přece ještě horší. Budu to zkrátka brát jako by tihle lidé neměli čistý trestní rejstřík. Na tom základě není diskriminace tak neobvyklá.

Jenže - jakýpak trestní rejstřík, když přece dosud nic špatného neprovedli? Ale na druhé straně - mohou. Stejně jako u nás nedostane barvoslepý člověk řidičský průkaz. Ačkoliv zatím nic neprovedl, je potenciálně nebezpečný.

Jenže v Austrálii mají nárok na řidičák i barvoslepí. Je k tomu nutná jen malá technická finta. V Austrálii se totiž každá barva na semaforech chová jinak. Zelená svítí, žlutá pomalu bliká, červená bliká rychle. Nejen u aut, ale i na semaforech pro chodce. A lépe to naučíte i slepecké vodící psy, ačkoliv psi jsou barvoslepí všichni. Jakmile světlo na semaforu bliká, zastaví se i pes.

Ano, ale ani v Austrálii neberou barvoslepé na školení pro strojvedoucí, kde jsou požadavky vyšší.

Horší je, že mám dukingel na očích jen já. Znamená to, že to mohu rozhodovat jen já. A budu odmítat všechny, kdo se od ostatních liší jen v mých očích, ale nikdo jiný je neodliší. A postižení budou zcela jistě protestovat.

Mám se ale s nimi hádat? Pokrytci by to mohli hnát až k soudům, toho přece nemám zapotřebí! Těm, co mi jiskří, dám zkrátka beze slova vysvětlení neškodnou pilulku bez účinku a budu tvrdit, že to na všechny lidi neúčinkuje.

Je to ale pokrytecké?

Trochu. Ale nutné.


Těch, kdo dál využívali služeb charity, byla jen hrstka.

Horší bylo přesvědčit většinovou společnost, aby to strpěla. Úředníci se ochotně ujali házení klacků pod nohy. Že by jasnozřivě poznali, jak je to pro ně nebezpečné?

Začalo to vyháněním bezdomovců i s novými domky z parků a jiných veřejných míst. Magistrátní úředníci na ně štvali policii i exekutory, naštěstí bezvýsledně.

Bezdomovci se drželi mého návodu - neprotivit se, pokaždé s úsměvem ustoupit, zrušit pefridu - už na to ani nepotřebovali ovladač - a obnovit si je o kus dál. Pokusy o výběr poplatků hanebně selhaly a při nájezdu exekutorů nechali exekutory i s jejich pochopy jen třeštit oči.

Po zrušení pefridu neměli jeho obyvatelé u sebe zhola nic než divný oblek, který se nedal svléknout ani násilím, jak se ostatně brzy přesvědčili policajti, když bezdomovce zatkli a chtěli jim v cele vnutit erární oděv. Ancub neměl žádné knoflíky ani zipy, nedal se rozřezat ani svléknout. Zadržený bezdomovec si ho s úsměvem zbarvil do vzoru erárních vězeňských »tepláků«, ale balíček s vnucovaným oděvem vrátil netknutý.

A co bylo nejhoršího, zadržení bezdomovci odmítali erární stravu. Nevyhlašovali žádné protestní hladovky, ale nedotkli se jídla s tvrzením, že nemají hlad.

Někdy tím vytočili policisty až k nepříčetnosti, ale ani pak neztráceli hlavu. Z jakéhosi neznámého důvodu jim nevadilo, když policisté proti nim použili všechny možné »donucovací prostředky«. Ancub neškodně pohltil většinu ran pendrekem, paralyzér vyvolával u zasažených útrpný úsměv, želízka se sice dala nasadit, ale ne na holou kůži a přes ancub vůbec nedřela.

Když ale policisté přitvrdili ještě víc, začaly se teprve dít věci! Součástí mého »školení« byl návod, jak se chovat v případě skutečného ohrožení. Pak už šly žerty stranou.

Když suverénní poručík vytáhl na jednoho zadrženého služební zbraň a začal vyhrožovat, že ho »v sebeobraně« zastřelí a pak bude tvrdit, že byl od něho napadený, dočkal se i toho napadení. Jen trochu jinak, než očekával.

Bezdomovec byl sice připoutaný kovovými »klepety« ke trubce ústředního topení, ale po této vyhrůžce se pouta rozplynula, zadržený se znenadání obalil stříbřitou blánou jako housenka kokonem, načež »kokon« nečekanou silou prorazil zamřížované okno, vyletěl v oblacích cihelného prachu ze služebny a zmizel v oblacích.

A zkoprnělý poručík za ním jen němě zíral...

A samozřejmě, když se později pokusil uplatnit stejný nátlak proti dalšímu zatčenému, přivolal tím další nutnou opravu venkovní zdi, navíc s váháním statika, zda nebude lepší prasklinami narušenou budovu strhnout.

To už se o incident zajímala i Generální inspekce. Tím se problém zadržovaných bezdomovců posunul na vyšší úroveň, jenže pak vyšlo najevo, že šlo o nevyprovokované a tedy protizákonné vyhrožování zbraní, aniž by předtím došlo k fyzickému »napadení veřejného činitele«. Důkaz dostal státní zástupce v podobě malého DVD, kde byl celý průběh zatčení - včetně toho nejdůležitějšího okamžiku, kdy příslušník Policie začal vyhrožovat zbraní. DVD by se asi dalo zlikvidovat, jenže video se ihned objevilo na síti, odkud si je stáhlo pár stovek zájemců dřív, než Policie dosáhla zcenzurování. Pak už se to šířilo všemi cestami a nedalo se to zastavit.

Příležitosti se rovněž chopila Česká televize a pomocí záběrů opilců, válejících se v parku pod lavičkami, chtěla vyvolat patřičný odpor veřejnosti.

Několik výrostků se krátce po tomto vysílání pokusilo maringotky i s jejich obyvateli zapálit, ale neměli úspěch. Benzín na stěnách neulpěl, sklouzl vždy na zem a materiál maringotek byl zřejmě nehořlavý. Proběhlo to úplně bez povšimnutí Policie i médií a kdyby se video z této »akce« neobjevilo na internetu, úplně by zapadla.

Bohužel se Česká televize nestačila včas dohodnout s konkurenčními stanicemi. Jedna z nich naopak vysílala střízlivý rozhovor s bezdomovcem na pozadí maringotky, který věci uváděl na pravou míru.

Bezdomovci ubytovaní v maringotkách se v opilosti neválejí pod lavičkami v parcích, neboť mají na noc kam jít. V okolí maringotek je čisto a když se přesunují jinam, nezbude po nich ani stopa. Bezdomovci mimo maringotky nevaří, nekouří, nevyhazují odpadky, zkrátka se chovají civilizovaněji než »spořádaní« občané, po nichž na mnoha místech zůstávají odhozené alespoň nedopalky cigaret.

Magistrát hlavního města Prahy vydal novou vyhlášku o poplatcích za zábor veřejného prostoru, podle níž vzniká povinnost zaplatit za celý den už v první minutě záboru. Primátorka to v televizním interview označila za rozhodný krok proti »únikům z platební povinnosti«, které se »na území Prahy v poslední době nezřízeně rozmohly«.

Bezdomovci na to hromadně zareagovali, jak to nikdo nečekal. Ukázalo se, že pefridu mají schopnost vznášet se ve vzduchu jako horkovzdušné balóny. Bezdomovci začali s maringotkami parkovat nad sloupy veřejného pouličního osvětlení, kam je připoutávali poměrně tenkým a očividně nepříliš pevným špagátem. Když někdo z nich potřeboval vystoupit nebo naopak vstoupit, snesla se maringotka níž, ale nedosedla na zem, zůstala viset čtvrt metru nad zemí - a opět se majestátně vznesla. »Zábor veřejného prostoru« tak nevznikl a magistrátní vyhláška se ukázala jako velké plácnutí do vody.

Někdo ovšem musel být uvnitř, aby vznášení řídil, ale to bylo splněno vždycky. Když občas přece jen vystoupili všichni, pak se pefridu prostě rozplynulo.

To už muselo být každému jasné, že maringotky asi nejsou obyčejnými maringotkami a taktéž jejich obyvatelé nebudou obyčejnými bezdomovci.

Chytrému napověz, hloupého trkni...


Česká televize se rovněž nechtěla vzdát a pokračovala vyvolávat odpor veřejnosti vůči bezdomovcům především pomocí záběrů, zachycujících páchání výtržností a krádeží v supermarketech.

Konkurenční televize zveřejnila vyjádření neoficiální mluvčí »maringotkových« bezdomovců Lenky Dvořákové, která divákům této televize vysvětlila, že kamarádi bydlící v maringotkách nekradou, neboť k tomu nemají nejmenší důvod. Supermarkety zásadně ignorují a nenavštěvují.

„Kde tedy nakupují jídlo a krabicový alkohol, když ne tam?“ zněla neomalená otázka reportérky.

„Nemáme zapotřebí kupovat,“ usmála se na ni Lenka nevinně. „Měla byste asi vědět, paní redaktorko, že nám magistrát hlavního města obstavil i tu nepatrnou finanční podporu, na jakou máme zákonný nárok, s odůvodněním dluhů za nezaplacené poplatky. Poplatky nám ale účtuje protizákonně, od vydání vyhlášky žádný veřejný prostor nezabíráme a tedy nehodláme platit za něco, co neexistuje. Ale my se bez toho obejdeme. Ať si magistrát strčí naše životní minimum do ...pííísk!... Chci se jen ohradit proti nařčení z krádeží, žebrání a jiné trestné činnosti.“

„No dobře, ale čím se tedy živíte?“ opakovala otázku redaktorka v poněkud jiné, snesitelnější podobě.

„Musím vám prozrazovat všechno?“ usmála se Lenka.

„Bylo by to vhodné, jinak zůstanete v podezření, že si prostředky k životu obstaráváte právě těmi krádežemi!“

„Dobře, když to chcete tak nutně vědět...“ usmála se Lenka mile. „Živí nás mana nebeská, tak jako živila kdysi Mojžíšův národ na poušti.“

„Ale...“ zarazila se reportérka, „to je jakýsi pradávný biblický pojem! Co to má ale skutečně být?“

„Věčný chléb,“ odvětila s úsměvem Lenka. „Kdybyste si dali práci a sledovali některý náš příbytek po delší dobu, zjistili byste, že z nich málokdy vycházíme. Zábavy máme uvnitř dost a potřebu vycházet nemáme. Navíc vám dám návod, jak nás snadno odlišíte podle oděvu.“

„A to je možné?“ podivila se reportérka.

„Jistěže,“ přikývla Lenka. „Všimněte si, že naše oděvy neplandají a nedají se rozepnout. Záběry lidí ve vlajících a rozhalených bundách evidentně neukazují našince. Ale i když má někdo oděv jako my, kdo krade, nepatří k nám. My nemáme zapotřebí krást.“

Ke strávení této informace spotřebovala reportérka pár dlouhých vteřin, ale pak se opět vzpamatovala.

„Ale když nemáte žádné příjmy, jak sama přiznáváte, pak nutně porušujete zákon!“ vyjela na Lenku.

„Jaký zákon, prosím?“ zasmála se jí do očí Lenka.

„Neplatíte televizní a rozhlasové poplatky!“ upřesnila to reportérka. „A to je porušování našich zákonů!“

„Ale tyhle poplatky přece platí jen majitelé televizorů nebo radiopřijímačů!“ vrátila jí útok Lenka. „Žádné takové přístroje nemáme, proč platit za něco, co nepoužíváme?“

„Říkala jste, že máte uvnitř zábavy dost!“

„Máme,“ přikývla Lenka. „Považujete nás za ubožáky, co se nedokáží bavit bez vašich prolhaných bedýnek?“

„Čím se ale bavíte, když ne televizí?“ reportérka se raději tvářila, že poslední Lenčina slova přeslechla.

„Například studiem,“ nadhodila Lenka jednu možnost.

„Ale z čeho, proboha, můžete studovat?“ začínala čím dál tím ohromenější reportérka ztrácet trpělivost.

„Na internetu je dost elektronických knih, které se dají stáhnout a číst úplně bezplatně,“ odvětila Lenka vyhýbavě.

„Pak byste ale měli přístup na internet a zřejmě nevíte, že povinnost placení televizních poplatků mají i majitelé přístrojů schopných přijímat televizní signál po internetu!“

„My ale nemáme přístup na internet!“ usmála se Lenka s milým úsměvem. „Nemůžeme tedy přijímat ani televizní signál. Knihy čteme ze společné databáze.“

„Ale do té databáze je musel dostat někdo, kdo přístup na internet má!“ trvala na svém reportérka.

„Jistě,“ souhlasila s ní Lenka. „Náš sponzor přístup na internet má a televizní poplatky poctivě platí. Ale to přece neznamená, že je musíme platit všichni. My už sdílíme jen tu jednu jedinou databázi.“

„Ale když máte společnou databázi, jak do ní můžete vstupovat bez internetu?“ chytala se reportérka kdejakého stébla. „Vaše... příbytky jsou rozeseté po celé Praze!“

„Máme vlastní síť,“ ujistila ji Lenka. „Nekompatibilní s klasickými wifi a nepropojenou s internetem. Má to i své výhody, nemůže nás nikdo zavirovat ani sledovat. Hackeři ani Policie. A ušetříme i za antiviry.“

„A za co tedy utrácíte?“ napadlo reportérku. „Platíte vy vůbec za něco?“

„To dá rozum, bez peněz do hospody nelez!“ přikývla Lenka. „Když nemáme peníze, logicky za nic neplatíme. Proto nás v žádné hospodě ani supermarketu neuvidíte.“

„Chcete snad říci, že peníze ani nepotřebujete?“

„Bingo!“ odvětila Lenka. „Nepotřebujeme.“

„Ale to přece...“ lapala reportérka po dechu, „to přece narušuje základní principy naší civilizace!“

„Vaše civilizace nás vyvrhla,“ přešla náhle do tvrdého protiútoku Lenka. „Nezáleželo vám na nás, vyvrhli jste nás, proto i nám přestalo záležet na vaší civilizaci.“

„To ale naše civilizace nemůže strpět!“

„Bude muset,“ řekla Lenka.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37