Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Expanze

 Kdo má mnoho, zajisté přidáno mu ještě bude.

 Kdo má málo, odejmou i to jměníčko mu chudé.

 A kdo nemá vůbec nic, na krchov ho rovnou dají!

 Právo, lumpe, na život, mají jen ti, kdo něco mají!

 Heinrich Heine, Běh světa (v Německu zakázáno)

Komunita bezdomovců je zatím v Čechách jen málo početná a její úplné vyčlenění z civilizace nijak nevadilo. Lidé kolem nich chodili bez povšimnutí, jen v dopravních prostředcích se od nich odtahovali. Je to ale pochopitelné. Kdo nemůže pečovat o svoji hygienu, ten obvykle nevoní.

Když už se takový vyvrženec musí setkat s oficiálním představitelem naší civilizace, musí počítat s tím, že bude vnímán jako přítěž. Jejich diskriminace nikoho nezajímá, nikdo ji neřeší, včetně těch, kdo to mají v popisu práce, jako jsou ombudsman nebo ministr pro lidská práva. Ti se raději věnují mediálně zajímavějším případům, byť velice vzdáleným oficiální náplni jejich práce. Starají se o to, zda Policie zachází dostatečně důstojně s vrahy a s vetřelci, chycenými na našem území.

Bezdomovec, vyhozený lékařem z ordinace, neboť mu »příliš smrděl«, se dostal do vysílání až když přímo před nemocnicí na ulici zemřel a i pak jen jako vítaná kuriozita, ne jako odstrašující případ lékařského hyenismu.

Donedávna bezdomovci platili aspoň nějaké daně, ať už z toho, co dostali formou zákonného životního minima, nebo z toho, co si kde vyžebrali. Při každém nákupu šla do státní pokladny aspoň daň z takzvané »přidané hodnoty«. Když úplně přestali nakupovat zboží a přispívat do státní pokladny, rozpočet to ani nezaznamenal. Jejich příspěvek byl ještě menší než příspěvek velkých podnikatelů, kteří »platí daně« jen v daňových rájích. Ti v Čechách poctivě platí jen daně za benzín, tabák a alkohol a i to za ně platí obchodníci, kteří se v »daňové optimalizaci« nevyznají.

Do státní kasy však přece jen odvedou mnohem víc.

Celkově by mohla česká společnost nad bezdomovci jen mávnout rukou jako dosud. Nepřispíváte nám? Nemáte z čeho? Aspoň že nespotřebováváte!

Jenže i málokdy přemýšlející reportérce naší komerční televize došlo, že jde o »narušení základních principů naší civilizace«. Většině lidí to jako obvykle proletělo jedním uchem tam a druhým ven, neboť, jak se říká, neměli mezi těma ušima nic, čeho by se myšlenka mohla zachytit.

Ale spoléhat se na to nedalo...


Pokusy zapálit maringotky samozřejmě skončily, když se vznesly nad lampy pouličního osvětlení, ale nenávist některých lidí k bezdomovcům tím nepřestala.

Odnášeli to ti, kdo odmítli pomocnou ruku a zůstali věrní starému způsobu života. Dá se říci, že si svůj osud vybrali sami, což nijak neomlouvá pachatele násilí.

Nad lampami už dávno nevisely obyčejné maringotky. Jakmile se jejich majitelé naučili ovládat pefridu pomocí telepatie, přišli sice o teď už nepotřebné ovladače, zato se jim otevřely jiné možnosti.

Začala to parta, u které jsem začal. Jednoho krásného dne nad lucernou nevisela maringotka se symbolickými nepohyblivými pneumatikami, ale stříbřitý disk s okénky dokola, neboli klasické UFO. Ovšemže vzbudilo obrovský zájem Pražanů, až to začalo být jeho obyvatelům trapné. Změnili tvar pefridu na dvojitý lichoběžnostěn a přebarvili je na černou barvu.

Místo UFO - obrovská rakev.

Mezitím však móda různých tvarů a zbarvení zasáhla i ostatní »maringotkáře«. Nejčastěji se opakoval právě tvar stříbrného UFO, takže Praha brzy vypadala jako po invazi mimozemšťanů, jen nad mnoha křižovatkami místo tanků tiše hlídkovaly vznášející se stříbřité disky.

Naštěstí se všechno postupem času okouká a zevšední, jen průvodcům turistů z toho ještě dlouho plynuly nemalé zisky. »Pražská UFO« se stala brzy pověstná nejen v celé Evropě, ale i v Číně a v Japonsku.

Tím by to nejspíš skončilo, kdyby ministryně práce a sociálních věcí nepřišla do vlády s alarmující zprávou.

Osm tisíc důchodců zrušilo bankovní účty, kam jim každého měsíce přicházel důchod od Správy důchodového zabezpečení. Došlo k mimořádné situaci, kdy pětašedesát milionů přišlo zpátky jako nedoručitelné.

Ministr průmyslu vtipně poznamenal, že by věděl, jak takto ušetřené peníze výhodně investovat, ale ministryně by to jistě věděla také, kdyby...

„Vám je zřejmě jedno, co je to za průšvih?“ obořila se na kolegu. „Uvědomujete si to vůbec?“

„Přebytky nás přece nikdy nebolely,“ podotkl ministr průmyslu. „Dejte mi je a já už budu vědět, co s nimi!“

„Takže si to neuvědomujete!“ odsekla mu ministryně. „Nechápete, co se stalo? Vypadlo nám osm tisíc lidí! Osm tisíc lidí manifestačně odmítlo vyzvedávat si důchody, to je přece sabotáž!“

„Jakápak sabotáž?“ usmíval se ministr průmyslu. „Jde přece o nevýdělečné osoby! Jestli ti blázni chtějí kašlat na pomoc státu, nechme je při tom...“

„Jenže těch osm tisíc lidí se nejspíš připojilo k sektě bezdomovců!“ pokračovala ministryně.

„No a?“ zlehčoval to i ministr vnitra. „Těm to naopak ohromně prospělo. Nikdo se nebouří, nedělá výtržnosti, nic od nás nechce... vždyť je to ideální stav!“

„To si jen myslíte,“ zavrčela ministryně. „Uvědomte si, pánové! Ti lidé samozřejmě přestali nakupovat, ale také platit daně. Kdyby strhli další, bude to průšvih jak hrom!“

„Osm tisíc důchodců nás přece nerozhází!“ chlácholil kolegyni i ministr pro vědu a výzkum. „No tak ušetříme! Co je na tom špatného?“

„Víte, jako co mi připadáte?“ naštvala se ministryně. „Jako podnikatel, který šetřil na zaměstnancích tím, že je všechny do jednoho vyhodil na dlažbu. Ano, ušetřil. Jenže pak na něho nikdo nepracoval, až se mu zrezivělá továrna sesypala na hlavu jako domeček z karet!“

„Osm tisíc lidí ještě není problém,“ trval však na svém ministr průmyslu. „Začalo by mě to zajímat až kdyby jich bylo stokrát víc!“

„Jen aby to nebylo brzy!“ věštila ministryně.

Netušila, jak obludnou má pravdu.


Řetězová reakce obvykle začíná nenápadně.

Nejznámější je asi řetězová reakce štěpení atomových jader v atomových bombách, ale existují i řetězové reakce při chemických procesech. Jsou dokonce mnohem častější, neboť na nich závisí chod naší současné civilizace.

Mám na mysli chemické exploze a nejčastější bývají exploze paliva ve válcích spalovacích motorů. Současná pozemská civilizace na nich stojí a padá, bez spalovacích motorů se dnes prostě neobejdeme. Miliony automobilů krát počet válců krát počet obrátek... jímá vás z toho taky občas hrůza?

Řetězová reakce začíná obvykle nenápadně. Spalovací motory zapaluje nenápadná elektrická jiskra. Zažehne jen benzinové páry poblíž jiskřících kontaktů, jenže ty předají oheň dál, až najednou hoří celý obsah válce.

Útlum nastane, až všechno hořlavé palivo shoří. Píst vyfoukne zplodiny do výfuku a do válce se připraví další výbušná směs. V každém válci motoru se to opakuje pořád dokola a naše civilizace stojí a padá s miliardami malých řetězových reakcí.

Jiným typem řetězové reakce je exploze trhaviny, ani to nemusí být mediálně mnohokrát propraný semtex. Tyto exploze nejsou tak časté, jsou mnohem silnější a jejich výsledkem je nejčastěji destrukce. Žádoucí jsou destrukce skály v lomech, které šetří práci kameníků, méně žádoucí jsou destrukce způsobené teroristy nebo vojáky, u nichž je dnes někdy obtížné poznat, kdo z nich je větší grázl.

Existují i řetězové reakce společenské, mezilidské. I ty můžeme dělit na žádoucí a nežádoucí, ale žádoucích bývá zpravidla méně. Žádoucím příkladem je sbírka na oběti přírodní katastrofy, bohužel častější jsou ty destruktivní - lynče, revoluce, převraty a puče. Nejhorším katalyzátorem řetězových reakcí je jakákoli ideologie nebo nedejbože náboženství a desetkrát hůř, když násilí přímo vyžaduje...

Ve světě je vlastně málo nenásilných ideologií...

Jeden člověk nemůže způsobit řetězovou reakci jinak než tím, že svůj »oheň« předá dalším a umožní jim, aby i oni mohli »zažehnout« další. Nedokázal jsem všechno předat všem, ale to podstatné - telepatii - ano.

Největší problém byl pro mě, že má »medicína« byla zčásti živá a vytvořit život je i na Brochikei nejtěžší. Dalo se to však zařídit a mohl jsem svým učedníkům svěřit úkol rozšiřovat telepatické schopnosti dál. Měli hlavně hledat potřebné kandidáty. V Čechách je nadbytek lidí žijících na hranici bídy, kteří už nemají co ztratit. Někteří mě pořád ještě odmítli, ale velké množství lidí souhlasilo a připojilo se k naší komunitě.

Začali si sami od sebe říkat Bublinové Bratrstvo podle sjednocovacího prvku - bublin pefridu.

Nemuseli se všichni odstěhovat do »bublin«. Mnozí se nedokázali s domy po rodičích rozloučit a zůstávali v nich. Ideologií Bublinového Bratrstva byla naprostá nezávislost na současné civilizaci. A nebylo to těžké. Zrušit všechna konta, odpojit dům od elektřiny, plynu, vodovodů a jiných sítí, vyhodit nebo věnovat sousedům elektrické spotřebiče, zejména rádia a televizory.

Problémem byly daně z nemovitostí, neboť neplacení by mohlo vést až k exekutorské katastrofě. Bylo třeba, aby děti pomohly rodičům zažehnat to jediné, bohužel velice reálné nebezpečí. Výhodu zde měli důchodci s dospělými a samostatnými dětmi, které neměly svědomí nechat je na holičkách. Obyvatelé bublin měli i zde výhodu největší.

Problémem bylo i zajistit jinou zábavu lidem závislým na televizi. Naštěstí jsme měli knihy. Elektronické, ale i klasické papírové. Zbytečné ničení knih jsme od začátku nazvali barbarstvím a pomoc s úschovou knih byla stejně samozřejmá jako nabídka noclehu, když se někdo vypravil na výlet. Cestování se stalo dalším rozšiřujícím se druhem zábavy. Pefridu bylo přece lepším dopravním prostředkem než automobily, o hromadné dopravě nemluvě.

Samozřejmě bylo možné ubytovat se přímo v něm, byl k tomu jako dělaný, ale cestovatelé využívali svých cest i k seznamování s dalšími členy Bublinového Bratrstva.

Místo aby se uložili k odpočinku v zakotvené bublině pefridu, vyhledávali nejbližší místní bubliny, aby přistáli poblíž a nechali se pozvat k přespání, ovšemže až po delší večerní diskusi.

Pozvat cestovatele do bubliny se považovalo za projev dobrého mravu i když to nebylo nezbytné, neboť přiletěl ve vlastním pefridu.

Nejdůležitější roli hrály brochikejské mobily zvané »fizer«. Model vytvořený pro lidi se podobal hodinkám, každý měl na ruce svůj, ukazoval čas a nahrazoval i mobil. Fizery se nemohly bez poplatků připojit k placeným sítím současných telefonních operátorů, jenže vytvářely vlastní, nezávislou mobilní síť, kde účastníci místo klasických telefonních čísel používali svá občanská jména. Databáze je vždy správně přesměrovala, jen u jmenovců napoprvé požadovala bližší určení, o koho má vlastně jít.

Ale kromě komunikační funkce zastával fizer i mnoho jiných funkcí. Ačkoliv byl malý, nahradil i velké televizní obrazovky, neboť dokázal promítat obraz na zeď nebo na jakoukoliv vhodnou plochu. Chybělo profesionální zázemí dosavadních televizí, ale to se dalo dohnat. Chtělo to jen sehnat pár nadšenců - a to nebyl problém.

Naštěstí jsem měl doma vlastní počítač a jeho pomocí jsem se snažil členům Bratrstva zprostředkovat kontakt se současnou pozemskou kulturou. Fizery neměly paměť, ale spojovaly se s pozemským givlygebem, jehož paměť jsem se neodvažoval ani odhadnout. Stahoval jsem tam knihy, filmy i televizní pořady a v elektronické podobě jsem je převáděl do naší databáze. Snažil jsem se uchovat v ní co nejvíc uměleckých děl různého druhu.

Pochopitelně jsem si i mezi nimi vybíral. Ne že bych trpěl utkvělou představou, že jedině já mám správný vkus, abych směl určovat, co by se mělo líbit i ostatním. U knih, filmů, obrazů i pořadů jsem se zamýšlel, jak by se na ně dívali Brochikeané. A když mi vyšlo, že by se od »díla« zděšeně odvrátili, bez lítosti jsem je smazal.

V naší pozemské kultuře je množství uměleckých děl, zobrazujících násilí. Pozemské dějiny jsou zkrátka krvavé a nebylo by správné šmahem vyloučit všechno, kde se objeví pohled na krev. Měl jsem na mysli heslo: »Kdo na své chyby zapomíná, opakuje si je«. Zamýšlel jsem se jen nad tím, zda takové dílo násilí přímo neoslavuje.

Z moderních »uměleckých děl« mi jich ovšem mnoho nezůstalo. Asi to byla daň za násilnickou povahu současné »kulturně konzumní« společnosti, které se filmaři dlouho trapně podbízejí.

Krátce po založení Bublinového Bratrstva v době, kdy se tak ani nejmenovalo, začali nadšenci pořádat divadelní představení nahrazující oficiální komerční zábavu. Brzy se ukázala životaschopnost těch představení. Fizer na čele uspokojivě nahradil profesionální kamery a záznamy jsme mohli uchovávat pro ty, kdo představení na místě nestihli.

Když se pak do řad Bublinového Bratrstva dostalo pár desítek příznivců historických bitev a pořídili si záznamy několika pečlivě připravených rekonstrukcí historických událostí, vysloužili si u ostatních členů Bratrstva uznání a získali pro své následující akce i další zájemce. Dalších akcí se účastnilo takové množství účinkujících, že masové bitevní scény předstihly i profesionální filmaře.

Zejména když se mezi ně dostalo několik absolventů FAMU, kteří v Čechách nemohli díky vleklé krizi českého filmového průmyslu sehnat zaměstnání. Nebylo proto ani obtížné získat je do řad Bublinového Bratrstva a hned jim poskytnout možnost pracovat v jejich oboru, na který byli připraveni. Amatérským skupinám hned zkraje dodali své znalosti a drželi poměrně vysoko i jejich úroveň.

Počátky těchto akcí mi unikly, ale když mi je někteří členové Bratrstva doporučili, podíval jsem se na záznamy, abych si je zařadil. Hovořil jsem pak s jejich tvůrci a kladl jim na srdce, aby nikdy nesklouzli k oslavám násilí pro násilí. Rekonstrukce historických událostí měly smysl, ale nechtěl bych, aby se zvrhly v bezduchá jatka.

»Skupiny historických rekonstrukcí« však tvrdily, že jim jde především o historii, ne o válečný sadismus. V tom jsem s nimi souhlasil. Ani oni nakonec nezůstali u válek, ale brzy začali natáčet i jiné žánry.

Bublinové Bratrstvo žilo svůj život...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:35