Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Po převratu

Dalo by se čekat, že se po úspěšném převratu nahrnou do funkcí a tím ke korytům nové tváře, jak to při takových příležitostech zákonitě bývá. Nestalo se to však. Členové Bublinového Bratrstva se do funkcí nehrnuli. Za Bratrstvo jenom kandidovali do Parlamentu, kde to vypadalo jako po řádění hurikánu.

Dosavadní zavedené politické strany, pokud se vůbec do Parlamentu protlačily, tam měly ušlápnutou menšinu. I když se ihned spojily bez ohledu na dosavadní názorové rozdíly, jejich čtvrtina byla příliš slabá proti drtivé převaze Bublinového Bratrstva, které se okamžitě pustilo do změn. Mělo k tomu ústavní většinu a válcovalo opozici ve všech bodech, které navrhlo.

Kupodivu se jeho členové nesoustředili na rozkrádání, jako všichni dosavadní vítězové voleb, ať byli z kterékoliv partaje, ale i tak bylo jejich působení důrazné a opoziční nářky svědčily o tom, jak to ťalo do živého.

Bublinové Bratrstvo začalo přepracováním ústavy, ze které úplně zmizel Senát, Ústavní soud a několik dalších, podle Bratrstva zbytečných institucí. Pozměnili i Listinu základních práv a svobod. Z náboženských svobod zůstal jen zákaz nucení k jakékoliv víře.

Výzvy k násilí, vyřčené na politických i náboženských shromážděních i jen s tichou podporou organizátorů, měly být porušením ústavy a měly vést k rozpuštění organizace, ať by šlo o partaj nebo náboženskou obec.

Jedním z nejzávažnějších zásahů byla zásadní změna vlastnických práv na celém území Čech.

Celá plocha českého území měla být obecní a žádný občan, český ani cizí, nesměl v Čechách vlastnit pozemky ani budovy. Dosavadní vlastníci je od nynějška měli jen bezplatně pronajaté, ale pronájem končí, když je přestanou využívat, nebo je začnou svévolně nebo z nedbalosti ničit.

Kolem tohoto bodu vznikl největší nářek. Přece není myslitelné sáhnout na svaté soukromé vlastnictví a zásadu, že si každý může se svým majetkem dělat co chce!

Bublinové Bratrstvo však argumentovalo rozkradením a zničením obrovského národního bohatství při privatizaci do rukou neschopných i všeho schopných. Jak nám ničili zahraniční »investoři« řízenou devastací staré i úplně nové podniky. Francouzi dostali téměř zadarmo nejmodernější český cukrovar a místo aby ho s péčí řádného hospodáře spravovali, prostě ho buldozery srovnali se zemí, aby jim nekonkuroval. Totéž se stalo se spoustou domů, zničených vinou nepodařených restitucí. Ano, vrátili jsme ukradené hodnoty, jen aby je dědicové původních vlastníků zničili. V Čechách byla spousta afér se squattery, kteří chátrající domy obsadili a Policie je vyhnala, aby domy dál nerušeně chátraly. Ukázala se jen lživost hesla, že »soukromník se o svůj majetek stará vždy lépe než stát«.

Toto zestátnění se však tolik neprojevilo. Opozice sice věštila katastrofu jako za komunistického »Únoru 1948«, jenže tentokrát to bylo jiné. Zemědělci měli jistotu, že jim půdu nikdo bezdůvodně neodebere, dokud ji budou užívat. Nemohli ji jen libovolně prodávat a už vůbec ne cizincům. Z lesů zmizely cedule se zákazem vstupu, veřejné plochy zůstaly veřejné. Pronájem byl bezplatný, výnosy z polí se nezměnily. O majetek mohl přijít jen kdo se o něj nestará, ani tím nikoho nepověří. Zloději to snazší neměli, neboť se na ně vztahovalo i ustanovení o bezdůvodném ničení.

Největší řev opozice ale zazněl s reformou justice.

Při posledním »demokratickém« převratu získala naše justice po vzoru jiných absolutní nezávislost. Ukázalo se, že to byla krutá chyba. Soudci přestali být závislí nejen na příkazech z partají, ale i na zdravém rozumu a dokonce i na zákonech. A to určitě správné nebylo. Justice se stala nezávislou hydrou. I když rozhodla, že označení »justiční mafie« je pro ni urážlivé a tedy trestné, chovala se přesně podle mafiánských pravidel.

I argument, že soudci musí být dobře placeni, aby byli nepodplatitelní, se ukázal scestný. Vedl jen k tomu, že si soudci pro sebe vysoudili vysoké platy, ale tím hranici své podplatitelnosti jen mírně zvedli. Podplatit je nebylo ani teď nemožné, jen se to omezilo na opravdu velké žraloky, pro které justice nebyla hrozbou ani předtím.

Jak správně řekl známý americký gangster Al Capone: „Úplatek není věcí cti, ale pouze výše sumy.“

Bratrstvo přiznalo soudcům pouze mírně nadprůměrný plat státních zaměstnanců a navíc přijalo zákon, že soudci musí za porušení zákonů pykat. Argument pro tento zákon byl, že soudci dosud porušovali zákony beztrestně. Každé druhé odvolací řízení končilo rozsudkem vyššího soudu, že »Soud nižšího stupně porušil zákon«, ale místo postihu se kauza vrátila soudci, který zákon opět lhostejně porušil. Tato praxe, jako vystřižená z Kroniky města Kocourkova, byla tak běžná, že se nad ní už ani nikdo nepozastavoval - a nejméně ze všech novináři, kteří by zbystřit měli. Soudci si dál stěžovali na přepracovanost, žádali soudní asistenty a ještě vyšší platy a spory se vlekly léta.

Jen pro prvních deset let měla platit výjimka, kdy dvě porušení zákona nepovedou ke konci soudcovské kariéry, ale jen k pokutě ve výši tří měsíčních platů. Současně však začalo platit, že soudce odsouzený odvolacím soudem pro třetí vědomé porušení zákona již nemá čistý trestní rejstřík a nesmí být proto nejen soudcem, ale ani advokátem.

Soudci samozřejmě protestovali. Podle nich se často nedá rozhodnout a neporušit přitom zákon, neboť v našem právním systému je příliš konfliktů, kdy jeden zákon žádá pravý opak toho, co druhý. Doposud si to ale vysvětlovali tak, že rozsudek závisí na jejich benevolenci, který z obou zákonů v odůvodnění použijí. Konfliktních zákonů bylo čím dál víc, přibývaly jako houby po dešti a soudcům tuto libovůli umožňovaly.

Bublinové Bratrstvo však k tomu suše poznamenalo: při zjištění konfliktních zákonů musí soudce bezodkladně poslat do Parlamentu zprávu s popisem konfliktu zákonů a kauzu odložit do vyřešení Parlamentem. To mělo vést k rychlému odstranění vadných zákonů a tím k obnovení právních jistot občanů. Bublinové Bratrstvo zavěsilo nad soudce Damoklův meč - buď budou soudit spravedlivě, nebo odejdou. Třetí cesta neexistuje.

Změn bylo poměrně dost. Největší se týkala volebního systému. Bublinové Bratrstvo zavedlo odvolatelnost nejen poslanců, ale všech volených funkcí včetně prezidenta. Na druhé straně zrušila volební období. Každý politik může zůstat ve funkci libovolně dlouho, má-li dostatek voličů. Až ho jiný kandidát předstihne, nahradí ho.

Měl by to být konec kampaňovitého charakteru voleb, který vede politiky k nereálným slibotočům a umožňuje jim po zvolení na voliče kašlat. Další pravidlo volebního systému totiž říkalo, že žádný zákon neplatí, pokud se ve stanovené lhůtě, obvykle měsíční, sníží počet poslanců hlasujících pro jeho přijetí.

Znamenalo to, že poslanci už nesmí hlasovat proti vůli voličů. Silácká prohlášení těch dřívějších, že přece nejsou populisté a musí občas hlasovat i proti lidem, znamenala teď rychlé naplnění hesla »Pýcha předchází pád«.

Změn bylo víc, ale protestovali proti nim jen postižení a politici. Bylo jich však příliš málo. Bublinové Bratrstvo ohlásilo platnost nového systému za dva měsíce, takže si bylo zřejmě vlastními voliči jisté.

Alea iacta est - kostky jsou vrženy...


Přemlouvali mě, abych kandidoval na prezidenta, ale odmítl jsem. Prezident zemi reprezentuje a já jsem chtěl pro Čechy spíš něco dělat. Neodmítl jsem volbu předsedy Koordinačního střediska pro řešení mimořádných událostí, ale prezidentem jsem být nechtěl.

Nikdo mě pořád nemohl nahradit při náboru nováčků do Bratrstva. Bylo jich teď méně, ale přicházeli stále.

K nesmírnému údivu dosavadních politiků pověřilo Bublinové Bratrstvo sestavením vlády nejsilnější opoziční stranu nebo její koalici. Neměli jsme zájem o ministerská koryta, ale vyhradili jsme si, že vláda se bude Parlamentu zodpovídat. S tím souviselo i to, že nesmí uzavírat za zády Parlamentu mezistátní smlouvy a už vůbec ne tajné nebo s tajnými dodatky, ani když na nich protistrana trvá.

Ministerstvo obrany dostalo současně za úkol starat se pouze o obranu vlastního území, nanejvýš o pomoc našim smluvním spojencům, ale jen při napadení na jejich území. Armáda dostala zkrátka zákaz útočných i trestných výprav a Česká republika se měla stát oázou míru ve světě, kde jsou útočné války a vraždy na objednávku vykládány jako »obrana národních zájmů« a agresor je hrdinou.

My válčit nebudeme.


Začít s bezdomovci byl asi nejlepší tah, jaký mě mohl napadnout. Tito lidé byli poslední, kdo mohl lpět na svém starém světě a majetku. Tím, že neměli oč přijít, vnímali lépe než jiní možnosti, které jsem jim nabízel.

Časem přišli pokorně i ti, kdo mě zpočátku posílali do háje a nechtěli se mnou nic mít.

Jak se říká, příklady táhnou. Jejich kolegové, kteří se k Bratrstvu dali, jim mohli ukázat, oč všechno se hloupým odmítnutím připravili. Někteří lidé našli v Bratrstvu nový smysl života. Předtím neměli žádnou budoucnost, teď ale měli možnosti, o jakých se jim nesnilo ani když byli částí staré společnosti.

Bratrstvo nepoháněla honba za penězi. Přesně tak, jak kdysi říkala Lenka reportérce: členové Bratrstva peníze na nic nepotřebují. Daň z hlavy se jim podařilo odvrátit a nic jiného je neohrožovalo. Bubliny pefridu, často v podobě »Pražských UFO«, visely ve vzduchu, Magistrát nemohl vybírat poplatek ani za »zábor veřejného prostranství«.


Po bezdomovcích jsme se soustředili na důchodce.

Je jich v Čechách kolem tří milionů a nejméně půlka žije v bídě. Politici od nich zřejmě žádný zisk neočekávali a jako se nikdo nestaral o bezdomovce, nestarali se naši »odpovědní« ani o důchodce.

Až na šmejdy, kteří je bez výčitek svědomí okrádali.

Myslím, že tentokrát udělali opravdu fatální chybu.

Důchodci se neradi loučí s mnoha starými předměty, které je obklopují a ke kterým je váže spousta vzpomínek. Proto to s nimi bylo těžší než s bezdomovci. Tak vznikla skupina »půlbratrů«, žijících ve svých starých domcích po předcích, kteří se museli u daní z nemovitosti spoléhat na své odrostlé děti, nebo - a to častěji - neodstřihnout se od důchodů, aby měli na daně.

Hodně jich to řešilo tím, že si z důchodů ponechávali jen částku potřebnou na daně a zbytkem přilepšovali svým dětem. No - budiž, i když čistší by asi bylo, kdyby naopak děti přispívaly svým starým rodičům.

Jenže důchodci ještě nebyli na odpis.

»Pilulka telepatie« totiž neumožňovala pouze používat telepatii k domluvě mezi lidmi, ačkoliv i tam byla velice efektivní, protože bourala jazykové bariéry. Telepatií jsem se mohl od počátku dohovořit s obyvateli Brochikei, aniž bych znal jejich jazyk. Naopak oni na hovory s námi měli skupinu expertů, která se urychleně naučila česky - jenže to bylo jen pár jedinců. Když mi dali telepatii, mohl jsem se domluvit i s ostatními. Teď bych mohl díky telepatii mluvit s cizinci, kteří neumí ani slovo česky. Rozuměli by mi, i když já jim ne.

Jenže pilulka měla i jiné účinky.

Na Brochikei mě učili, že obnovuje organizmus podle původního vzoru, obsaženého v DNA, kam se hned zkraje sama vpašuje. Umí pak napravovat chyby a dá organizmus do pořádku. U mě se to ještě neprojevilo, ale u důchodců to mělo přímo viditelné účinky.

Dědkové i babky mládli.

Nešlo to tak rychle, jako když se pohádková postava ve filmu proměňuje morfingem, ale rozdíly se daly poznat srovnáním fotografií pořízených již s odstupem měsíce.

A s tím, jak se vraceli do mladšího fyzického stavu, obnovovalo se jim i myšlení, často již zasažené degenerací a nemocemi. Alzheimer i ostatní nemoci mizely jako sníh na slunci. Uzdravení nemocní přestali docházet k lékařům a začali se víc zajímat o dění kolem sebe.

Proti těm mladším měli více zkušeností, takže měli brzy nad mladšími převahu. Mohli by se směle vrátit i na svá dřívější místa do zaměstnání - jenže teď už po tom ani netoužili, nové možnosti byly pro ně lákavější. Naprostá většina u nás získala nový smysl života. Místo původních zaměstnání si nacházeli jiné, zajímavější činnosti.

Mezi členy Bratrstva se nenápadně vyrojilo množství nových umělců. Ti, kdo se dříve hudbě věnovali jen občas, začali ji pěstovat jako hlavní zábavu. Několik skutečných malířů začalo pořádat kurzy malování a vtáhli do svého oboru stovky nových.

V koordinačním středisku jsem řešil nesmělý dotaz sochaře, který by potřeboval nakoupit kámen na sochy, ale bez peněz to nešlo. Co s tím? Na Brochikei sochařství nepěstovali. Vzpomněl jsem si však na jednu jejich starší technologii, spočívající v rezonančním působení silového pole na krystaly, kdy se po překročení prahové úrovně skokově měnila jejich plastičnost a kámen se dal tvarovat, aniž by se rozsypal. Sochaři pak stačilo prakticky cokoliv - kamení i písek, který si obalil bublinou silového pole a její pomocí sochu tvaroval jako z modelíny. Po vypnutí silového pole kámen ztuhl, vznikla socha pevnější než žulová a přitom vytvarovaná tak jemně, jako by to šlo jen z modelíny. Povrch pak mohl napodobovat leštěnou žulu, mramor, ale i kov a jiné materiály.

Sochař tím byl u vytržení, zejména když se mu dařilo tvarovat kámen přesně podle jeho představ. Nenechal si to ale pro sebe a začal zaučovat další.

České vesnice začaly zdobit skvělé sochy...


Ačkoliv Bublinové Bratrstvo získalo dostatečnou moc nad Parlamentem, nevyužilo ji do poslední možnosti.

Kdysi platilo nepsané pravidlo, že vítězná partaj nebo koalice získá křeslo ministerského předsedy a s ním právo sestavit vládu, kdežto opozice funkci předsedy Sněmovny. Ostatní funkce se rozdělí tak, aby vítězi zůstaly ty silnější, ale aby se dostalo i na opozici.

Pravicové strany však po svém vítězství prohlásily, že »Vítěz bere vše« a všechny důležité funkce obsadily, čímž na opozici nezbylo nic. Ta pravidla byla přece »nepsaná«!

Když potom pravice díky protilidové politice převahu ztratila, vzpomněla si na »nepsaná pravidla« a dožadovala se funkcí, které sama opozici nepřiznala.

Takových podrazů se v politice dějí desítky, menší se ani nepočítají. Bublinové Bratrstvo se zachovalo k opozici nečekaně vstřícně. Prosadilo sice změnu ústavy i zákony, které považovalo za důležité, ale nechalo opozici sestavit vládu - jev v politice opravdu ojedinělý.

Mělo to však háček.

Spolu se změnou vlastnictví budov a pozemků zrušilo Bublinové Bratrstvo daň z nemovitostí. Zdůvodnění bylo prosté. Dosavadní majitelé přestali být vlastníky, takže by tuto daň měl vlastně platit stát sám sobě, což je nesmysl.

Ministr financí, kterému nevycházel rozpočet, se však pokusil podat novelu, zavádějící platbu za pronájem. Měla být jen ve výši původní daně z nemovitostí, takže ministr neočekával žádný odpor a opravdu, klasické strany novelu jednoznačně podpořily.

Jenže při hlasování byli všichni poslanci za Bublinové Bratrstvo jako jeden muž proti a novelu smetli se stolu.

Vládní opozice - jak krásný protimluv - sice spustila obvyklé lamentace o házení klacků pod nohy, ale míněním poslanců Bratrstva nehnula. Netušila, jak revoluční krok se za zrušením daní z nemovitostí ukrýval?

Pronájem byl téměř totéž co vlastnictví, neumožňoval však prodej nemovitostí cizincům. Jenže jeho bezplatnost uvolnila ruce milionu důchodců, kteří doposud platili daně z nemovitosti, nemohli být plnoprávnými členy Bratrstva a zůstali připoutáni k dosavadnímu peněžnímu systému.

Zrušení daně vedlo k lavinovitému odmítání důchodů. To státní pokladně na jedné straně značně ulehčilo, jenže na druhé straně to znamenalo další pokles obratu vnitřního trhu a s tím spojený nižší výběr daní. Bublinové Bratrstvo však nemohlo ustoupit, podrazilo by totiž důchodce.

A to přece nemohlo...

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37