Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Katka

Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí je většinu času nečinné, aktivuje se až vznikem události, vyžadující nějaké řešení.

Předseda Koordinačního střediska nesedí na trůně, ani v čele obrovského stolu. Od ostatních přítomných se ničím neodlišuje. Pro mě to znamenalo, že se mohu většinu času věnovat přijímání nováčků.

Vlastně jsem téměř nic jiného nedělal.

Členem Koordinačního střediska se stává kterýkoliv dobrovolník z řad členů Bratrstva. Podmínka členství je tu ovšem nutná. Lidé mimo Bratrstvo nemají možnosti, dané telepatií a spojením s givlygebem, takže by tu nemohli nic dělat. Leda radit, jenže jak chcete radit, když nic neznáte?

Členství v Koordinační radě jsem ponechal otevřené. Koordinační rada nemá pevný počet členů. Dosavadní členové si mohou přivést nováčky a pokud je aspoň trochu zaučí, mohou se stát dalšími členy. Musí samozřejmě znát něco o bublinách pefridu, ne jen to, že se v nich dá bydlet lépe než pod mostem. Dobré je, když se trochu šťourali v seznamech givlygebů, kde se dá ledacos objevit, ne jen aby si denně objednávali vepřo-knedlo-zelo s pivem, které jsem do seznamů vložil já, abych věnoval Čechům jejich oblíbené menu. Ostatně - i to vepřo-knedlo přece uvařila moje maminka podle tátovy chuti, zatímco já jsem občas vytáhl nějakou tu exotiku z Brochikei. Brochikea je starší civilizace než naše a za tu dobu se její seznamy ustálily. Už tam zkrátka nebylo co přidat. Chyběla tam ale tradiční česká jídla a tuto mezeru jsem díky mamince zaplnil.

Ale ani já jsem nemohl znát všechno. Byl jsem proto rád, když se v seznamech givlygebu šťourali i jiní. Stačilo procházet jednotlivými přihrádkami a občas si objednat. K tomu účelu jsem zavedl novou přihrádku »ukazovátek«, kam se dala ukládat ukazovátka s českými názvy. Ačkoliv některé byly poněkud neobvyklé, zvlášť když měl jejich autor smysl pro humor.

Tak třeba - objednali byste si též »Vynikající ovocnou omáčku s hadími ocásky«? Já jsem při spatření toho názvu zařičel nadšením a hned jsem si to objednal. Vím totiž, že veškeré jídlo pocházející z Brochikei je jedlé a většinou má vynikající chuť i vůni - a to měl i tento pokrm, ačkoliv skutečně na první pohled vypadal, jako kdyby v jedovatě zelené omáčce plavaly šedohnědé hadí ocásky. Bylo to však ovoce, které tvar hadích ocásků jen poměrně úspěšně napodobovalo, ale chutnalo nakysle i s omáčkou, asi jako kdyby všechno bylo z pozemského kiwi - vždyť i to má přece zelenou barvu.

Když jsem se pak zeptal, kdo tuhle položku jídelníčku objevil, abych mu poděkoval, přihlásila se Katka.

Zvídavost jsem ocenil velkou pochvalou »omáčce s hadími ocásky« a všímavosti, kterou projevila.

Na oplátku mě požádala, zda bych jí nemohl vysvětlit Brochikejsný systém škatulkování a »přihrádek«, kterému podle svých slov pořád nerozuměla.

Trochu jsem se zastyděl. Pravda, všechny ty přihrádky byly popsané v brochikejštině, kterou jsem neovládal ani já, ale zřejmě jsem buď zapomněl, nebo jsem málo rozšířil způsob, jak můžeme všechny staré nápisy číst bez znalosti originálního jazyka, v němž byly napsané. Nebylo to ani složité. Stačilo vydat telepatický příkaz »přečti mi to« - a výsledkem byl srozumitelný telepatický makrojazyk, kterému rozuměl každý. Samozřejmě pokud měl telepatii.

Jenže jsem si nějak nemohl vzpomenout, komu jsem to už ukazoval. V každém případě jsem to teď mohl rychle napravit a Katce jsem poděkoval, že na tu chybu přišla.

Ukázalo se, že Katka je členkou Koordinačního centra už několik týdnů, jenže se držela v pozadí, takže jsem si jí nevšiml. Vlastně - v poslední době jsme se scházeli jen abychom si řekli, že se nic neděje a všechno je v pořádku, takže schůzky byly příliš krátké.

Jako předseda Koordinačního centra jsem nemohl být ani poslancem v Parlamentu, my členové jsme nesměli mít jiné závazky, ale poslední dobou byl příliv nováčků menší a občas mi zbyl čas podívat se na návštěvní galerii, abych věděl, o čem poslanci jednají. Právě toho dne jsem se tam chystal - takže jsem Katce nabídl, ať se tam jde podívat se mnou. A docela mě potěšilo, když přikývla. Zřejmě ani ona neměla na práci nic jiného.

Procedura před vstupem do Parlamentu byla jako vždy stejně důkladná, jako zbytečná. Ostraha Parlamentu členy Bratrstva neviděla ráda a pokaždé si na nás řádně smlsla, aby nám ukázala, kdo je tu pánem. Nedokázal jsem jim za žádnou cenu vysvětlit, že oděv ancub nemá kapsy zevnitř ani zvenčí, takže u sebe nemůžeme nic schovat. Svlékací rentgen, poslední vymoženost zavedená starým obsazením Parlamentu, také nic nezjistil. Oblek ancub se jevil pro rentgenové paprsky jako olověná deka - operátor, který si ostatní nahé lidi s gustem prohlížel, na nás neviděl nic. Asi ho to také štvalo, ale co mohl dělat? Neměli jsme u sebe nic kovového, takže detekční rám nepípl a ruční skenery také ani ťuk. Ostraze zbyla poslední možnost kontroly - prošacovat nás rukama, ale to jsem vždycky komentoval jako uspokojování jejich nemravných chtíčů, což je sice vytáčelo, ale na druhé straně, aby mi nedávali zapravdu, raději už moc nezdržovali.

Na galerii jsme se usadili co nejpohodlněji. Byli jsme tu sami, návštěvníků bylo poslední dobou vůbec nějak málo. Poslanci projednávali vládní protikorupční opatření, která se nás nijak netýkala. Naši poslanci měli tedy volno, přesto tu seděli. Nemohli jsme si dovolit neúčast, aby toho nemohla využít vládní opozice. Nejvíce chybělo vládních poslanců. Zřejmě jim bylo fuk, jestli vládní návrh projde či ne. Věděl jsem, že naši se zase zdrží hlasování a vítězný návrh získá svých povinných pět procent. Dokud poslanci jednali o manipulacích s penězi, měli volnou ruku. Peníze nebyl náš problém, jen nesměli do finančních problémů zatahovat Bratrstvo. Říkali jsme, že nás peníze nezajímají, nepotřebujeme je, nemáme - ale stát je od nás nedostane.

Navenek se zdálo, že je ve Sněmovně klid a ticho, ale to bylo jen zdání. Poslanci Bublinového Bratrstva neustále mezi sebou i s lidmi venku hovořili, jenže to nebylo znát. Jejich rozhovory zajišťovala na blízko telepatie a na dálku fizery, jenže i s těmi jsme hovořili neslyšitelnou telepatií. Sál tedy oživovaly pouze nudné řeči opozičních poslanců, prosazujících vládní návrhy.

Dalším bodem jednání byl exodus lékařů.

Jak se zvyšovaly počty bezdomovců a důchodců, kteří se dali k Bratrstvu, snižoval se objem peněz ve zdravotním pojištění. Dřív potřebovali lékaře nejvíc důchodci, jenže s odchodem k Bratrstvu se odhlašovali a lékaři měli akutní nedostatek pacientů. Někteří se rozhodli řešit to odchodem do lépe placeného zahraničí, jenže se ukázalo, že tam lepší podmínky nezískali, volná místa už obsadili odborníci z migrantů. Po jejich odchodu to však v Čechách zbývající lékaři díky menším počtům pacientů hravě zvládli a návrat lékařů začal být problematický.

Navrhl jsem Katce dát si zatím kafíčko a pár sladkostí jako v kavárně. Ochranka by nás samozřejmě s jídlem na galerii nevpustila a zákaz přinášení byl i na dveřích, jenže - my jsme opravdu nic nepřinášeli. Kdyby byly v nabídce givlygebu zbraně, mohli jsme si objednat na galerii bednu ručních granátů i velkorážný kulomet, naštěstí givlygeb tyto předměty neznal a proto je zásadně nedodával.

Katka přikývla, objednal jsem tedy dva šálky vídeňské kávy a dva talířky zákusků - pěkně půl napůl pozemské i z Brochikei, rozložili jsme si je po lavici a sledovali, o čem se poslanci dohadují.

»Vážně by mě ani ve snu nenapadlo, že by mě někdo pozval na rande na galerii Poslanecké sněmovny!« usmála se Katka lišácky telepatií, aby to nikdo kromě mě neslyšel.

»Vždyť jsme tu jen protože nás zajímá, o čem jednají poslanci,« řekl jsem trochu udiveně. Vážně mě nenapadlo, že by to mohla chápat jinak. Ale na druhou stranu...

»To není rande?« usmívala se Katka pořád šelmovsky. Nevypadala zklamaně, že jsem nezabral hned na první její pokus, ale ponechala mi čas na vzpamatování.

Nejspíš si věřila, že její návrh neodmítnu.

»Vlastně to není tak špatný nápad« řekl jsem. »Ale na druhé straně, co my dva o sobě víme?«

»To se dá snadno dohonit,« usmívala se pořád.

»Ale to se přece nedá řešit v Poslanecké sněmovně,« trochu jsem se pozastavil nad naším okolím.

»Vsadím se, že se tady řešily i takové věci,« podotkla pobaveně. »Ale co nám brání jít jinam?«

»Třeba smysl pro povinnost!« opáčil jsem, ale už jsem se také zvedal, stejně jako ona.

»Takových je tu většina,« ukázala dolů do sálu. »Nic se nestane, když jich tu bude o dva méně...«

»Kam ale půjdeme?« zeptal jsem se jí nerozhodně.

»Já vím - ty bydlíš u Oldy, že?« řekla.

To o mně věděl skoro každý, ale všiml jsem si, že mi úplně nenápadně začala tykat. Ale nakonec - proč ne?

»Jo, bydlím,« souhlasil jsem. »Mám u něho počítač a přístup na internet.«

»V tom případě vím o lepším místě,« řekla.

Zamířili jsme k východu. Ostraha se na nás podívala divně, zejména na mě. Nikdy jsem tu nebyl tak krátce. Ale co jim je do toho, že?


Venku Katka vytvořila kolem nás pefridu, vznesli jsme se a zamířili na jih. Řídila ona, já jsem pořád nevěděl, kam vlastně poletíme. Ale neletěli jsme daleko. Pefridu s námi doletělo na kraj jakéhosi lesoparku a zůstalo zaklesnuté ve větvích rozložitého stromu, kde se změnilo v obvyklý disk, zvláštním způsobem zbarvený. Dolů a do stran byly stříbrné stěny neprůhledné, nahoru zůstaly průhledné. Nad námi byla hustá koruna stromu, takže jsme viděli jen listí, ale zdola na nás vidět nebylo.

„Tady bydlím poslední dobou já,“ řekla s úsměvem.

Pak vytvořila příkazem stoleček a obě sedačky, za letu otočené vedle sebe, obrátila ke stolečku čelem k sobě. Pak se na stolečku objevilo totéž co na galerii Sněmovny. Dva šálky vídeňské kávy a dva talířky zákusků.

„Tady nám nikdo vadit nebude,“ řekla spiklenecky.

Oba jsme si trochu usrkli kávy a vzali si zákusky, ale nejedli jsme.

„Proč bydlíš tady?“ vyzvídal jsem. „Nemáš rodiče?“

„Vyhodili mě,“ přiznala. „Táta řekl, že přece nebudou podporovat anarchistku a ať si tedy jdu. Tak jsem tady...“

„To jsme dva,“ přikývl jsem. „Taky na mě táta tlačil, abych si našel nějaké klasické zaměstnání, i kdyby to byla otročina za pár šupů. Odmítl jsem - naštěstí mě vzal Olda k sobě, jinak bych přišel o přístup na internet.“

„Nepotřebujeme přece internet,“ usmála se.

„Většinou ne,“ souhlasil jsem. „Ale přístup je dobrý, když chceme zdokumentovat, co se dá.“

„Ty jsi původně dokumentarista?“ zeptala se mě.

„Archeolog,“ prozradil jsem jí. „A co jsi původně ty?“

„Nejen původně,“ ujistila mě. „Povolání jsem naštěstí měnit nemusela, v Bratrstvu dělám jako předtím. Jen mám teď odlišné působiště.“

„Co vlastně děláš?“ byl jsem vážně zvědavý, jaké má zaměstnání v Bratrstvu, které nikoho nezaměstnává.

„Učitelku,“ usmála se. „Mám jinou školu - bublinu pefridu na Chodově - a jiné děti. Ale učím jako dřív, jen si učivo přizpůsobuji přimícháváním nových poznatků.“

„Takže učitelka?“ usmál jsem se.

„Je nás tam víc a daly jsme dohromady školu,“ tvrdila.

Nezbylo mi než jí to schválit. Škola bude potřebná.

„Hele, říkají, že jsi byl u mimozemšťanů,“ poposedla si trochu blíž, aby jí nic neuniklo. „Je to pravda?“

„Je,“ vzdychl jsem si. „Byl jsem ve světě Brochikea. Něco mě tam naučili a vrátili na Zem. Od té doby to tady šířím. Sama můžeš posoudit, jestli úspěšně nebo ne.“

„A byly tam také nějaké krásné mimozemšťanky?“

„No jistě!“ řekl jsem. „Mimozemšťané se nám lidem docela podobají. Ale mimozemšťanky...“

Nezbylo mi než ji seznámit s odlišnostmi obyvatelek Brochikei proti pozemšťankám.

„A dá se taková... odlišnost... snést?“ zeptala se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Bylo mi srdečně jedno, kdo mě učí, mimozemšťan nebo mimozemšťanka. Byly tam dobré i učitelky. Na profesorku Lubay vzpomínám s úctou.“

„A předtím... v době studií...?“ vyzvídala dál.

„Člověk se má na studiích soustředit na studium,“ řekl jsem. „Dvěma pánům nelze sloužit a i když jsem zaslechl cosi o borcích, kteří zvládli oboje, sám takového neznám. Kdo se v době studií zabouchne, obvykle od nejbližších zkoušek vyletí jako čert z elektriky.“

„Jaký čert?“ zarazila se.

„Ententýky dva špalíky čert vyletěl z elektriky,“ začal jsem deklamovat dětské rozpočítadlo.

Rozesmáli jsme se tomu oba.

A bylo jasné, že od ní jen tak neodejdu...

 


Zpět Obsah Dále

21.05.2017 12:40