Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat ztraceného syna

Rozhodnutí představit se rodičům asi nepatřilo mezi ty nejšťastnější kroky. Počítal jsem, že tato příležitost pokácí všechny překážky a roztaví ledy, ale zapomněl jsem, že mě i Katku rodiče téměř vyhnali. Nemohlo to mít příchuť triumfálního návratu, když jsme neměli státem uznávané zaměstnání, oba dohromady jsme neměli ani vindru a co horšího, nemínili jsme přijít jako kajícníci. Necítili jsme se totiž jako viníci.

Letěli jsme nejprve k našim. Maminka se při spatření Katky v blankytně modrém ancubu, jemně zvýrazňujícím její postavu, skoro rozplakala, ale táta byl neoblomný.

„Máš zaměstnání?“ vyjel na mě. „Jaký máš plat?“

Nezbylo mi než přiznat, že peníze nepobírám, protože jsem pořád nezaměstnaný. Žiju na volné noze, ale mám se lépe než jindy a nepřišel jsem s prosíkem, aby mě vzali na milost jako kajícníka, ale v černém společenském obleku, jak se sluší a patří, představit rodičům své děvče.

Samozřejmě jsem neměl na sobě klasické kvádro, to zůstalo někde v Egyptě, ale ancub přebarvený jako černý společenský oblek - vpředu jakoby bílá košile a dokonce i modrá kravata. Zřejmě to ale dost nezabíralo.

„A co dělá ta tvoje?“ podíval se táta přísně na Katku.

„Je to učitelka,“ řekl jsem za ni.

„Chceš nám říci, že se od ní necháváš živit?“ vybuchl jako semtex. „Že tě hanba nefackuje! Odjakživa má chlap živit ženu a ne naopak!“

Dukingel nereagoval, táta to tedy myslel upřímně, bez záludností a sobectví. Byl o své pravdě pevně přesvědčený a plísnil mě nejspíš v dobrém úmyslu, aby mě obrátil na správnou cestu. Ovšem tu jeho.

„Katka mě neživí,“ odpálil jsem zamračeně.

„Je učitelka, ale v žádné škole neučí, co?“ hádal dál.

„Učí,“ trval jsem i já na svém. „Je to netradiční škola, ale děti tam chodí a učitelé je učí.“

„A není to náhodou taková ta... rebelská škola?“

„Jestli se ti to líbí, můžeš jí tak říkat,“ připustil jsem. „Na tom není nic špatného.“

„Slyšel jsem o ní v televizi, ale co tam o ní povídali... všechny rebelské školy jsou příšerné!“

„Ty ještě naší televizi věříš?“ přerušil jsem ho.

„Kdyby to nebyla pravda, nedávali by o tom pořad!“ trval na svém. „Rebelské školy by měli zavřít i s učiteli, než úplně zkazí všechny děti, co tam chodí!“

„Prosím tě, tati!“ zarazil jsem ho. „Co by tam mohli učit špatného?“

„Viděli jsme to v televizi,“ řekl táta. „Děti tam chodí v uniformách jako v Číně a učí je tam samé komunistické nesmysly jako v Rusku! Vyrostou z nich grázlové!“

„Ale no tak, tati!“ mračil jsem se už doopravdy. „Od kdy zrovna ty věříš televizi?“

Táta mě přece jako malého kluka kdysi varoval, abych nevěřil všemu, co naše hromadně prolhaná média ukazují. Teď že by otočil a věřil jim? To snad ne! Pravda, televize ve škole Bratrstva cosi natáčela, ale nemám čas na kdejaké pitomosti a neviděl jsem to.

„To byl dokumentární pořad!“ pokračoval. „Všechny děti ve stejném červeném munduru! To v Čechách ani za komunistů nebylo! V každé třídě se našla černá ovce, co na pionýrský mundur kašlala! A tady - úplně všechny děti červené, jako by to byl pořad z Maovy Číny! Hanba!“

„A nebyla jejich učitelka taky v červeném?“ zeptala se nesměle Katka. „To by mohla být Zdenka, ta má odjakživa ráda červenou barvu. Děti se rády opičí a přirozeně chtějí vypadat jako ona. Já mám ráda modrou, na mé hodině jsou zase všechny děti v modrém! Nikdo jim to ale nenařizuje, samy tak chodí!“

„Prosím vás, slečno, nelžete nám! Kdo by jim kupoval na každou hodinu mundur jiné barvy?“ namítl táta.

„To není jiný oblek na každou hodinu,“ snažila se mu to vysvětlit. „Děti si dokáží přebarvit obleky podle vlastní chuti. Podívejte se, jak je to snadné!“

Přišla v blankytně modrém ancubu, ale ten si rázem přebarvila na okrovou žluť. Slušelo jí to také. Naši na ni zůstali civět jako na div světa.

„Skoro lituji, že jsem ten pořad neviděl,“ zavrčel jsem. „To musela být agitka! Vsadím se, že neuvedli jiný záběr než ze Zdenčiny třídy, aby podpořili bláboly o červených uniformách! Ale koukám, národ jim na to pěkně skočil! Když i vy dva...“

„Říkejte si co chcete, uniformy se mi hnusí!“ trval na svém táta. „Televize ukazovala pár záběrů z Letné, z vaší rebelské demonstrace. To ti ale povím, vidět dva tisíce lidí v uniformách, z toho až mrazilo.“

„Dva tisíce?“ podívali jsme se s Katkou na sebe. „Naše televize tvrdila, že tam bylo dva tisíce lidí?“

„Jo, dva tisíce fanatiků!“ potvrdil to táta.

Takže i tentokrát televizáci nezklamali! Pořídit záběry z nějaké vedlejší ulice a tvrdit, že na Letné bylo nanejvýš dva tisíce lidí, to je tedy parádní ukázka manipulace! Jak by ale dva tisíce lidí dokázaly svrhnout vládu? Asi se na to budeme muset podívat! Dosud jsme televizi ignorovali, to ale byla chyba.

„Ukazovali aspoň, jak se tam lidé přebarvovali?“ optal jsem se, ačkoliv jsem již tušil, že naše televize uvedla z milionové demonstrace desetivteřinový záběr do boční ulice a v komentářích to vydávala za »celkový pohled na ubohý shluk ztroskotanců...« Televizní kameramani jsou v tom směru mistři. Když dostali opačné zadání, dokázali z ubohého hloučku politiků a jejich bodyguardů vyčarovat v zastrčené boční ulici ohromnou demonstraci, vedenou údajně politiky Evropy na podporu neuvěřitelně oplzlého francouzského plátku, vhodného jen k otření bláta z bot.

„Nic takového neukazovali,“ opáčil táta. „Chceš nám snad tvrdit, že jsi tam byl?“

„Ano, byl jsem tam,“ řekl jsem. „Ale ne v té ulici. Stál jsem na tribuně, viděl jsem to pěkně na vlastní oči. Nebyly nás tam dva tisíce, ale milion! Milionová demonstrace se jen tak někde nevidí a v Praze vůbec ne! Je trapné, že i ty papouškuješ lži našich médií! A to jsi mě sám kdysi před nimi varoval.“

„A tys tam byl?“ ani neskrýval překvapení.

„Oba jsme tam byli,“ ujistil jsem ho. „To ještě každý zvlášť a každý jinde.“

„Jenže chcete zničit Čechy!“ namítl táta zaraženěji.

„To nemáme v úmyslu,“ vrtěl jsem hlavou. „Ale říkali to v televizi, že? Tak to přece musí být pravda, co?“

„Analytici se shodují, že když stát tu rebelii nezastaví, přijdou sem udělat pořádek spřátelená vojska,“ pokračoval táta. „To už tu bylo, ale může se to opakovat a bylo by to tisíckrát horší. Za Američany zůstávají všude ve světě jen hromady mrtvol.“

„Vidíš - a není to tak dávno, co se naši médiamachři zaklínali nebem i peklem, jak mají Američané obrovskou úctu k lidským životům!“ odfrkl jsem si. „Dnes přiznávají, že po nich všude zůstávají miliony vdov a sirotků, a už se nad tím ani odporem neotřesou.“

„Ale divím se, že proti vám nikdo nezakročí!“

„Protože máme náš stát v hrsti,“ řekl jsem. „Necháme vládnout staré partaje, ale kontrolujeme je, aby proti nám nemohly přijmout nějaký zákeřný zákon.“

„To analytici říkají taky,“ přikývl táta. „Jenže burcují národ proti vám, rebelům.“

„Burcovat mohou, ale zatím proti nám nic nesvedli,“ pokrčil jsem rameny. „Většina národa nám fandí.“

„Nevím, nevím,“ sýčkoval dál táta. „Prý v Čechách za poslední rok díky vám příšerně stoupla nezaměstnanost. Práce by byla, ale lidé jsou čím dál línější a nechce se jim dělat. Kam to jenom povede?“

„Nikam,“ opět jsem pokrčil rameny. „Nezaměstnanost stoupla, vyplácené dávky klesly. Nedáváme lidem dávky, ale smysl života. Naši lidé se začali starat o zvelebování měst a vesnic a dělají to zadarmo, proto se o tom v televizi nemluví. Kdyby na nás někdo pozval cizí vojska, byl by to zločin tisíciletí. Ale věřím, že k tomu nedojde.“

„Proč si to myslíš?“ mračil se táta.

„Co by tím cizáci získali?“ usmál jsem se. „Prázdné bankovní trezory, nerostné bohatství žádné, nemáme zlato, ropu ani plyn...“

„Vyskakovat si nemůžeme,“ připustil táta. „Ale cizáci si důvod jistě najdou. Můžou nás vybombardovat do doby kamenné i pro výstrahu ostatním. Něco už světu nalžou.“

„To je to pravé slovo, tati!“ řekl jsem. „Lhát mohou, ale pravda nakonec vždycky vyplave.“

„Pravda vyplave,“ přikývl, ale dodal: „I utopenci po nějaké době vyplavou, ale v obou případech je to pozdě!“

„A komu bys dával za vinu, kdyby nás cizáci napadli? Nám, nebo médiím, která jim svým lhaním nahrávají?“

„Víš, je mi divné, že se těm lžím nebráníte,“ řekl táta smířlivěji. „Kdo mlčí, souhlasí. Proč vlastně mlčíte?“

„My nemlčíme,“ namítl jsem. „Ale naše demokratická média nás nepustí ke slovu. To je podstatný rozdíl! Máme sice vlastní média, ale naše zprávy proniknou jen k našim lidem. Už jsem vám nabízel, dejte se k nám. Je nás hodně a bude nás ještě víc.“

„Televize o vás tvrdí, že jste náboženská sekta,“ vrtěl táta hlavou. „Se sektami nechceme nic mít.“

„S náboženstvím nemáme nic společného,“ řekl jsem. „Náboženství vede k pokrytectví a to my nepěstujeme.“

„K pokrytectví?“ podivil se. „To snad ne!“

„Ano, k velice nebezpečnému pokrytectví,“ trval jsem na svém. „Kdo tvrdí, že patří k jedině správné víře, stojí na okraji katastrofy. Začne tím omlouvat své špatné kroky, často i naprosto zřejmé zločiny, které by jiným neodpustil. To je kořen všeho zla na Zemi.“

„A to vaše... náboženství... to nebezpečné není? Tvrdil jsi přece, že máte proti ostatním nějaké výhody!“

„Ano, ale to je jen konstatování skutečnosti, ne důvod k vyvyšování,“ opravil jsem ho. „Neomlouváme zločiny, naopak trváme na tom, aby naši lidé šli příkladem a nad jiné se nevyvyšovali. Neříkáme, že jsme výjimečný národ, který smí ostatním národům poroučet a dokonce jim občas i zkroutit ruce, když nebudou poslouchat na zapískání - jako to hlásají jiní.“

„To by ani nešlo,“ mínil táta. „Je nás příliš málo, než abychom mohli někomu poroučet!“

„Vždyť nikomu neporoučíme,“ ujistil jsem ho. „Vládu jsme nechali starým partajím a kontrolujeme jen zákony, aby tam partaje nepropašovaly něco asociálního.“

„Prosím tě!“ ohradil se táta. „Jak potom vysvětlíš, že vláda hladce prosadila snížení sociálních dávek?“

„To snad pochopíš,“ začal jsem. „Vláda nemá peníze. Výnosy daní opět klesly, musela zmenšit výdaje. Navrhla snížit nadměrné dávky, my jsme naopak protlačili zvýšení životního minima. Ve výsledku se nejnižší sociální dávky zvýšily a nejvyšší snížily, takže jsou i spravedlivější.“

„Ale sebrali jste lidem i nějaké příplatky na invalidy,“ opáčil táta. „Jak teď mají žít?“

„A všiml sis, kolika invalidů se to týká?“ usmál jsem se. „Většinu handicapovaných jsme přijali do Bratrstva. Ti už žádné příplatky nepotřebují, mají všechno, co potřebují. Kromě toho u většiny z nich jejich postižení zmizelo.“

„Zmizelo?“ zachytila to máma.

„Zmizelo,“ opakoval jsem. „Je to jedna z výhod členů našeho Bratrstva. Telepatie vylepšuje i zdraví, i proto vás přemlouvám. Dejte se k nám, uvidíte, jak omládnete!“

„To nejde,“ odmítl nabídku táta. „Nemáme na to čas, oba musíme vydělávat, když jsi od nás odešel. Když jsi u nás bydlel, ani korunou jsi nepřispěl!“

„Neživili jste vy mě, ale já vás,“ opáčil jsem. „Žádné výdaje jste se mnou neměli a převzal jsem starost o jídlo, to je pořádný díl všech výdajů. A bylo by to čím dál lepší, kdybyste mě nevyhodili.“

„Šel jsi sám!“ řekl táta, ale už si nebyl tak jistý, věděli jsme všichni, jak to bylo.

„A nebylo by lépe se teď usmířit?“ vložila se mezi nás Katka. „Teď je k tomu přece nejlepší příležitost! A abych opravila váš pohled na naši školu, zvu vás na kteroukoliv hodinu, která se vám bude hodit. Přijďte se sami podívat, jak a čemu děti učíme!“

Táta s mámou se podívali na sebe.

„No - podívat se tam můžeme,“ řekla máma. „Za to nic nedáme. A budeme to mít aspoň z první ruky, ne?“

„Podívat se můžeme,“ ustoupil i táta. „Ale nemyslete si, že vám to projde jen tak. Budeme horší než televizáci! Nic nám neokecáte!“

„Jen přijďte!“ usmál jsem se.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:35