Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

V pasti

Nebylo to ještě usmíření, ale aspoň příměří, které nám mohlo přinést mír - přinejmenším s mými rodiči.

„Nevím,“ svěřila se mi Katka, když jsme se s našimi rozloučili a vraceli se do lesoparku, kde Katka bydlela, teď už i se mnou. „Vaši mi připadali příliš namyšlení. Proč je vlastně lákáš do Bratrstva, když jsou očividně proti? Třeba se pro nás vůbec nehodí?“

„To se ti zdá,“ chlácholil jsem ji. „Jsou upřímní, není v nich nic sobeckého, prostě tomu věří. Ale změní názor, když jim dáš věrohodné důkazy, jak to doopravdy je.“

„Chtěla bych mít tvou jistotu,“ vzdychla si. „Říkáš to, protože máš kouzelné oči, nebo že to jsou tvoji rodiče? Takové oči bych chtěla mít také! Hned by se mi lépe žilo, kdybych si byla jistější svými bližními!“

„Na Brochikei říkali, že barbarům dávají dukingel jen velice neradi,“ řekl jsem. „Podle nich je hodně zneužitelný a proto mi ani neukázali, jak se to dá zařídit.“

Zkusil jsem zavolat někoho na Brochikei, profesorku Lubay nebo profesora Deslaka, ale fizer mě s nimi odmítal spojit. Dřív jsem z Brochikeje volal do Egypta úplně bez problémů, ale teď to nešlo. Vina musela být v pozemském givlygebu. Zcela očividně neuměl přesměrovat spojení na Brochikeu, na Zemi nikdo takový nebyl, takže ohlásil, že to nejde - a basta! Měl jsem se na to přeptat ještě tam.

Ale napadlo mě něco jiného. Teď bych už se přece na Brochikeu mohl vrátit s lepší pozicí než na počátku. Jsou za mnou vidět výsledky, za které bych se nemusel stydět. Není to vhodná chvíle požádat je o další výjimku?

„To nebylo...“ začala Katka, ale přerušil jsem ji.

„Víš co?“ řekl jsem. „Pojď se mnou na Brochikeu! Požádám je, aby ti také upravili oči. Když na to budeme dva, bude to lepší pro všechny.“

„Myslíš?“ zarazila se.

„Chtěla bys jistotu?“ optal jsem se jí. „Tak pro to něco vydržíš, ne?“

„Myslíš, že je cesta do tamtoho světa jednoduchá?“

„To je relativní,“ řekl jsem. „Pro většinu lidí našeho světa je Brochikea nedostupná. Já tam ale cestu znám. Tak co - bereš to?“

Katka chvíli váhala, ale pak opatrně přikývla.

„Dobrá, jdeme na to!“ řekl jsem. „Kdyby se ti zdálo, že havarujeme, zavři oči a spolehni se na mě.“

Převzal jsem řízení pefridu. Proletěli jsme zrcadlem vljokra a zamířili šikmo dolů. Zabořili jsme se do trávníku mezi dvěma domy, ale neohnuli jsme ani stéblo. Katka při tom skutečně zavřela oči - náraz do země vypadá opravdu hrozivě, ale jako dva allohmoťáci jsme pocítili jen nepříliš silný odpor nového prostředí.
Zanech vší naděje, čí noha se sem šine! (Dante: Peklo)

Zanech vší naděje, čí noha se sem šine!
(Dante: Peklo)

„A jsme pod Prahou!“ řekl jsem. „Můžeš otevřít oči.“

Poslechla, ale pak si je ještě udiveně protírala, jako kdyby jim sama nemohla uvěřit. Pravda, pod zemí jako duch ještě nebyla. Ale neměl jsem čas na zdlouhavé vysvětlování.

„Jsme teď změnění v allohmotu,“ vysvětloval jsem jí stručně. „To je stav hmoty, která se s původní většinovou hmotou tak málo ovlivňuje, že jí procházíme jako mlhou. Jsme vlastně duchové. Rozhlédni se, jsi teprve druhý člověk, který vidí Prahu zespodu!“

„Ale vypadá to tu jako v pekle!“ řekla a otřásla se. „Je tu světlo přímo pekelné, hlavně ty barvy...“

„To není světlo, my to jen tak vnímáme,“ ujistil jsem ji. „Září tu jen nehomogenity, neboli skoro každé rozhraní. Dívej se, ale moc se mě neptej, nemáme času nazbyt.“

Nasměroval jsem pefridu ještě hlouběji do podložních skal. Zakrátko jsme byli v kilometrové hloubce, bylo nám horko a kolem to opravdu vypadalo jako v pekle. Ale to už se před námi objevilo zářící kolo.

„Brána do Brochikeje!“ ukázal jsem na ni. „Za ní se vynoříme na povrch a změníme v obyčejnou hmotu, jenže už v jiném světě.“

„Proto tu cestu nikdo nikdy neobjevil!“ vzdychla si.

„Nikdo z lidí,“ přikývl jsem. „Ale lidé z Brochikeje nás na Zemi navštěvují už tisíce let. Bohužel nás považují za zaostalý svět a proto své návštěvy omezují.“

Pefridu mířilo přímo do brány. Musel jsem zpomalit, i tak to vypadalo nebezpečně - jako průlet letadla tunelem.

Poslední metry - a kolo brány se mihlo kolem nás.

Jenže v té chvíli jsem měl pocit, jako kdyby pefridu vrazilo do napnuté neviditelné sítě. Hodilo nás to dopředu a oba jsme jako do airbagů vrazili do bublin, vytvořených před námi samotným pefridu - bylo to automatické, neboť já ani Katka jsme žádné povely nedávali.

Ačkoliv jsme před sebou žádnou překážku neviděli, cosi neznámého nás zastavilo a vrhlo zpět. Nehodilo nás to ale skrz bránu zpátky na Zem, vzápětí nás to zachytilo i zezadu a popostrčilo dopředu. Zmítali jsme se v bublině několik dlouhých okamžiků, než jsme se konečně zastavili a zůstali nehybně viset pár metrů od brány.

„Co je to?“ vyhrkla Katka.

„Nevím,“ zavrčel jsem. „Něco se tu děje.“

V té chvíli se před námi objevil zvolna houstnoucí stín. Měl sice takřka lidské obrysy, ale díval jsem se na něj stejně rozpačitě jako Katka. Na obyvatele Brochikeje, kteří jsou všichni menší postavy než my, byl příliš velký. Nedal nám však čas, abychom se s tím vyrovnali. Náhle jako kdyby se obraz zaostřil - a Katka leknutím slabě vykřikla.

Tohle nebyl obyvatel Brochikeje! Už ta velikost! Ale to ještě nebylo nic proti jeho vzhledu, když se před námi objevil se všemi podrobnostmi. Lidské obrysy měl jen na dálku, zblízka už vůbec lidské nebyly.

Tvar ještěřího těla vzdáleně připomínal tyrannosaura. Masivní zadní nohy na mohutném těle vyvažoval silný, jen trochu krátký ocas. Tím ale podoba s tyrannosaurem končila. Na poměrně krátkém krku sice byla hromotlucká hlava, jenže ji tvořila jen obrovská zubatá tlama, vedle níž byla na dvou stopkách dvě malá očička, ale chybělo jí čelo i s temenem - ten tvor tam očividně neměl žádný mozek! Ze zavřené tlamohlavy vyčnívala nahoru i dolů úctyhodná řádka silných zubů, šedých až do modra jako kalená ocel. Na rozdíl od tyrannosaurů měl ten tvor i mohutné přední tlapy, mezi nimiž mu z hrudi vyčnívalo cosi podobného půlce člověka - ramena, na nich téměř lidské ruce a skoro holá kulatá ptačí hlava s nepříliš velkým dravčím zobákem a dalšíma očima.

Došlo mi to. Před námi byl zřejmě Šangéd! Strážce bran, kterého jsem ještě neviděl, jen jsem o něm slyšel pár narážek od profesora Hynka Nováka, který však o nich ani nechtěl mluvit - pravda, setkání s touto obludou nepatřilo mezi příjemné zážitky.

»Aha!« řekl jsem telepaticky, aby to případně vnímal i netvor před námi. »Strážce brány Šangéd! Slyšel jsem o nich, jen jsem je nikdy neviděl. Zřejmě nás zastavil on, ačkoliv - nevím proč.«

»Nevíš?« zadunělo nám v hlavách jako rána do bubnu.

„Nevím,“ opakoval jsem. „Neděláme nic špatného, když chceme navštívit známé v Brochikei.“

„Nemáte to dovolené!“ zahřmělo nám opět v hlavách. „Zejména vy, nejvražednější plémě v širokém vesmírném okolí! Vy nemáte právo používat brány!“

„Naši známí na Brochikei nám slíbili pomoc, kdykoliv ji budeme potřebovat,“ nedal jsem se. „A protože ji právě teď potřebujeme, chceme je navštívit.“

„Nemáte to dovolené!“ hřměl Šangéd. „Nesmíte sami procházet branami! Jedině když máte někoho z Brochikeje jako doprovod, pak je odpovědnost na nich!“

„Tak mi to neříkali,“ namítal jsem. „Ostatně - minule jsem cestoval branou z Brochikeje také sám a nikomu to nevadilo. Proč to teď najednou vadí?“

„Kdo vám to tak řekl?“ vyjel na mě Šangéd hrozivě.

„Ti co mě na Brochikei učili,“ odvětil jsem. „Třeba profesoři Lubay, Deslak nebo Chevarhy...“

„Zeptáme se jich tedy!“ rozhodl Šangéd. „Zavolej je sem, aby ti podali svědectví!“

„Chceš nás zřejmě zabít, že?“ opáčil jsem.

„Zatím jsem se vás ani nedotkl!“ zahřměl Šangéd. „Když vám ti tři dosvědčí, co mi tu tvrdíš, nechám vás.“

„To nás můžete rovnou sežrat!“ odvětil jsem. „Než se sem někdo dostane, budeme mrtví. Na rozdíl od obyvatel Brochikeje totiž nevydržíme tak dlouho pod zemí. Neřekl bych, že z toho budou nadšení.“

„Rozumné bytosti nekonzumujeme!“ odsekl Šangéd. „Jestli vy ano, tím hůř pro vás!“

„My také ne, ale některá zvířata nás lidi žerou.“

„My nejsme žádná zvířata!“ vybuchl Šangéd.

„Rozumné bytosti uvažují,“ řekl jsem. „Vy nevíte, že je pro nás dlouhodobý pobyt pod zemí nebezpečný? Lidé na Brochikei to vědí a pomáhali nám i tím, že nás včas varovali před překročením času. Vám to o nás neřekli?“

„Neznáme o vás všechny detaily!“ odvětil prudce.

„Tenhle tedy znáte ode mne,“ připomněl jsem mu. „Já zase nevím o nějakém zákazu návštěv Brochikeje. Buď nás tedy pusťte do Brochikeje, nebo nám uvolněte návrat, jinak zaviníte hodně nepříjemností.“

„Tohle si nezvykejte!“ vybuchl. „Jaké nepříjemnosti chcete Brochikeanům provádět?“

„Nepříjemnost jim způsobíte, když nás zabijete,“ řekl jsem. Brochikeané s námi měli hodně práce a vy chcete jejich výsledky zničit. Nezapomeňte jim to tak sdělit!“

„Používáte nepřípustný psychický nátlak!“ hromoval nám oběma do hlav Šangéd. „Citové vydírání nepřijímám! Jen si to ještě zhoršujete!“

„Tahle vědomost vám až dosud chyběla,“ přidal jsem. „Můžete nás násilím zadržovat podle libosti, ale až budou Brochikeané zjišťovat, co nás zabilo, pravdu jistě odhalí. A pochybuji, že z toho budou nadšení.“

„Dál vás nepustím, dokud se to nevysvětlí!“ trval na svém Šangéd. „Ale jestli vám pobyt tady škodí... vraťte se tedy do svého nemravného světa a počkejte, jak vaši věc rozhodneme. A bez doprovodu se téhle bráně vyhýbejte!“

„Vrátíme se, jistě,“ přikývl jsem. „Jste strážci bran, to přece uznáváme. Ale vyřiďte našim známým ve Verlidu, že jejich pomoc opravdu potřebujeme.“

„Proč jim nezavoláte sami?“ odpálil mě Šangéd.

„Protože na ně ve fizeru nemáme kontakt,“ řekl jsem. „Z Brochikeje jsem na Zem volal víckrát, ale obráceně to nejde. Zřejmě to givlygeb na Zemi neumí spojit.“

„To jste si měli zajistit včas!“ vyčetl mi.

„Nepovažovali jsme to za nutné,“ řekl jsem. „V nouzi jsme je chtěli prostě navštívit. Vyřiďte jim to tedy za nás, když už nás dál nepustíte.“

„Nezdá se vám, že si příliš dovolujete?“ vybuchl.

„Nezdá,“ odvětil jsem. „Budete s nimi jednat tak jako tak, jistě se chcete přesvědčit, jestli říkám pravdu! A při té příležitosti je upozorněte, že potřebujeme pomoc. Pár slov navíc vám jistě neublíží!“

„Drzost vám vážně nechybí!“ ulevil si. „Dobrá, když nic nevydržíte, vraťte se na svůj svět, vyřídím váš vzkaz.“

„A pozdravujte je od nás!“ dodal jsem, ale to už nás neviditelná síla prostrčila kruhem brány zpět do podzemí pod Prahou.

Celým kruhem brány před námi probleskovalo modré jiskření, zřejmě ji Šangéd něčím uzavřel. Jako její strážce ji jistě uměl ovládat. Ale hlavně že už jsme nevězeli v jeho síti jako muška v pavučině!

Oddychl jsem si a nabral směr nahoru.


„Ten byl ale hnusnej!“ vzpamatovala se Katka, když jsme opět přistáli do koruny stromu v lesoparku. „Ještě že nás pustil! Ale jestli jsem to tam dole správně pochopila, je teď Brochikea nedostupná i pro tebe, že?“

„Obávám se, že máš pravdu,“ řekl jsem rozmrzele. „Snad aspoň někomu ve Verlidu vyřídí náš vzkaz.“

„Ale co jsi to říkal, že nás zabije?“ vrátila se k tomu, co slyšela během vyjednávání se Šangédem. „Pochopila jsem správně, že pobyt pod zemí není zrovna bezpečný?“

„Není,“ přiznal jsem. „Kdyby nás držel pod zemí déle, uškodil by nám. Lidé z Brochikeje tam vydrží, nevadí jim to, ale my jsme zřejmě choulostivější.“

„Ale to jsi mi neřekl!“ vyčetla mi.

„Nepočítal jsem s tím hromburácem,“ přiznal jsem. „Bez něho bychom prolétli jako střela a vynořili se, nic by nám nehrozilo.“

„Ale věděl jsi, že tam na nás bude číhat!“ vyčítala dál, jako kdybych za to mohl.

„Věděl jsem jen to, že Šangédové existují a říká se jim strážci bran,“ upřesnil jsem to. „Až když se objevil, došlo mi, kdo to asi je, nikdy předtím jsem žádného neviděl.“

„Nikdy?“ podívala se na mě pátravě.

„Nikdy!“ opakoval jsem. „Zřejmě to předtím vždycky nějak předem domluvili, ale nikdy jsem žádného Šangéda u brány neviděl. Ani v Egyptě, ani tady v Praze.“

„Aha,“ pochopila to. „Asi jde o včasnou předběžnou domluvu. A ty to teď domluvit nemůžeš, protože - jak jsi tomu ještěrskýmu halamovi tvrdil - nemáš na nikoho do Brochikeje kontakt.“

„Tak nějak,“ přiznal jsem.

„Takže to hodíme za hlavu, dokud se ti neozve někdo z Brochikeje,“ shrnula to správně.

Víc jsme asi opravdu dělat nemohli. Stmívalo se a řekl bych, že ráno bude moudřejší večera.

„Mohl bych zavolat do Egypta,“ napadlo mě. „Je tam s našimi kolegy Ferďásek, to je jeden vědec z Brochikeje, který nám tam pomáhá - a podle všeho také pozoruje, co děláme dobře a co špatně. Kolegové by mu mohli vyřídit mou prosbu anebo mi dát kontakt na Ferďáska - ačkoliv je možné, že ho sami nemají, Péťa ho přivolával pískáním.“

„Tak proč to neuděláš?“ podívala se na mě vyčkávavě.

„Nechci do toho zbytečně zatahovat kolegy z Egypta,“ přiznal jsem. „To není jejich starost.“

„Takže teď můžeme jen čekat...“ vzdychla si.

„Jo - a dělat to co doposud,“ přidal jsem. „Máme toho na krku pořád dost, abychom se nenudili.“

„Se mnou se nudit nebudeš,“ usmála se šelmovsky.

„Já vím,“ objal jsem ji...

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37