Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Invaze

Ačkoliv to zpočátku nijak zle nevypadalo, v Čechách se schylovalo k bouři.

Rada Koordinačního střediska k řešení mimořádných událostí se rozhodla tvrdě zasáhnout proti českým médiím, neboť proti nám neúnosně štvaly zbytek obyvatel Čech.

Nemělo to však být pomocí násilného převzetí České televize nebo novin. Násilí mělo pro nás zůstat posledním zoufalým prostředkem k zabránění většího násilí. Napadl mě ale jiný způsob, jak česká média odstavit.

Členové Bratrstva dostali za úkol nabídnout nečlenům naše fizery. Lidé bez telepatie je mohli využít jen značně omezeně, nicméně i tak byl jejich přínos znatelný. Fizery se nosily na ruce místo hodinek a skutečně čas v klidovém stavu ukazovaly, jenže se daly využívat i jinak.

Prvním značným přínosem byla dorozumívací funkce. Fizery mohly dokonale nahradit mobily. Jediné, co zatím nezvládaly, byla schopnost hraní všelijakých her, ale jinak měly spoustu stejných funkcí. Dalo se s nimi telefonovat, posílat zprávy i obrázky, dokázaly fotografovat i pořizovat videa, mohly nahradit zápisník, budík i kalendář. Neuměly se ovšem dorozumět s placenými mobilními operátory, ale jejich vlastní komunikace zpoplatněná nebyla a zakrátko tak plně nahradily dosavadní mobily.

Úměrně s tím, jak se mezi lidmi začaly šířit fizery, lidé vypovídali smlouvy na mobily. Díky pojistkám proti nenadálému vypovězení museli mít majitelé mobilů oboje, tím víc vynikaly rozdíly mezi oběma technologiemi. Bylo znát, že fizery jsou o nějakou tu třídu lepší.

Reakce dosavadních mobilních operátorů byla snadno předvídatelná. Klesající tržby a zejména zisky je donutily podat proti Čechám společně jako jeden muž arbitráž pro »zmaření jejich investic«.

Na poslance za Bratrstvo se samozřejmě v Parlamentu snesla vlna nevybíravé kritiky. Padala ostrá slova, často se opakovaly odborné ekonomické termíny jako »dumping«, »monopol«, »konkurence«, »nekalá hospodářská soutěž« a další, jenže nic z toho nepomohlo. Bublinové Bratrstvo výčitky ve věci »fizery versus mobily« odmítalo.

„Proč nechcete připustit, že fizery jsou dokonalejší?“ odráželi vytrvalé útoky partajníků.

„Ať jsou lepší nebo ne, rozdávat je zdarma je dumping jako podle příručky a prohranou arbitráž zaplatíme všichni rovným dílem!“

„Všichni ne,“ zašklebil se Pavel. „Vy na to jistě nedáte ani korunu, zaplatí to zase jen daňoví poplatníci!“

„Já aspoň nějaké daně platím, ale co vy, příživníci?“

„Kdo je tu větší příživník?“ ušklíbl se Pavel. „My jsme se předem dobrovolně vzdali poslaneckých platů, prebend a náhrad. Na rozdíl od vás nestojíme daňové poplatníky ani korunu!“

„Teď je ale bude ta arbitráž stát těžké miliardy!“

„Proč? Protože fizery vytlačily dosavadní smartfouny, ajfouny i ajpedy? I když těm chrtům zaplatíte, co chtějí, vyjde nás to pořád ještě levněji! Všimli jste si, že požadují náhradu ve výši, kolik jim lidé zaplatí za pouhé dva roky? Klidně jim ty prachy dejte, ať se nažerou! Od příštího roku už z Čech nevyvezou ani korunu!“

„Představujete si to příliš jednoduše!“

„Vždyť to není tak složité! Chtějí své peníze a když je dostanou, nebudou smět požadovat další.“

„A co když budou požadovat další?“

„Nic nedostanou, protože už dostali,“ odsekl Pavel.

„Vždyť už ta arbitráž úplně zruinuje státní pokladnu!“ namítl opozičně-vládní poslanec.

„K tomu beztak stačí málo,“ podotkl Pavel. „Nechali jsme vás vládnout, nezatěžujte nás tedy penězi! Jestli to je problém, pak ne náš!“

„Vy nás na penězích omezujete!“ zaútočil poslanec. „Zablokovali jste nám vypsání daní z hlavy! Odstřihli jste nám i daně z nemovitostí! Je to tedy i váš problém!“

„Daň z hlavy je nesmysl!“ kontroval Pavel. „Vybírali byste nejraději daně i od nemluvňat! Zdaňujte příjem, kde peníze vznikají! Nemovitosti, které neslouží průmyslové a zemědělské výrobě, žádný příjem nepřinášejí. Obytné domy zajišťují lidem ubytování. Příjem přinášejí činžovní domy, ale ten přece zdaněný je. Zvyšte si daně z příjmu i ze spotřeby, ale nedolujte peníze tam, kde nejsou!“

„Arbitrážní krizi jste ale vyvolali vy!“ obvinil vládní poslanec Pavla. „Měli byste se na ní finančně podílet!“

„Už se na chodu státu podílíme,“ řekl Pavel. „Převzali jsme po materiální i zdravotní stránce starost o důchodce, na ty vaše vlády vždycky zvysoka kašlaly. Teď začínáme přebírat školství - ačkoliv jste nám přenechali školáky bez škol. Nevím, co si s prázdnými budovami škol počnete - ale to je vaše starost. My se bez nich obejdeme.“

„Členové vašeho Bratrstva nepřispívají na zdravotní péči, lékaři proto dostávají málo peněz a utíkají nám za penězi do ciziny!“

„Ať utíkají!“ pokrčil rameny Pavel. „Přejme jim, ať si polepší! Dobře jste je ale vystihl - utíkají za penězi! Horší je, že se nebudou mít kam vracet.“

„Chcete jim snad zakázat návrat?“ kohoutil se vládní poslanec. „To byste porušoval listinu základních...“

„Nikomu nic zakazovat nebudeme,“ uťal ho Pavel. „Je ale otázka, jestli je potom bude tady někdo chtít. Nikoho nebudeme v Čechách držet násilím, nikomu nebudeme ani bránit v návratu. Vítat je tu ale nikdo nebude.“

„To nemůžete tvrdit!“ naježil se poslanec. „Naši lékaři získají v cizině odbornost, kterou jim ti zdejší budou jen upřímně závidět!“

„Ale nikdo je tu nebude potřebovat,“ řekl Pavel. „Naši lidé to nebudou. A jestli to nevíte, k Bratrstvu se přidávají další a další, dokonce i lékaři. Dnes nám ještě můžete říkat menšina, ale to se může brzy změnit.“

„Tomu se divím nejvíc!“ odsekl poslanec. „Vy přece těm lidem nemůžete nabídnout víc než mají dosud! Sami tvrdíte, že nemáte ani vindru! Buď to není pravda a žijete protizákonně z nějaké šedé ekonomiky, nebo to nechápu!“

„Vy toho nechápete!“ ušklíbl se Pavel. „Zajímalo by mě, kdo bude republiku na té arbitráži zastupovat! Podle nás je celá arbitráž nesmysl! Operátoři zkrátka nevydrželi konkurenci a zabalili to. Takových podnikatelů v Čechách ještě zkrachuje!“

„Tady jde přece o klasický dumping!“ tvrdil poslanec.

„To není dumping!“ zvážněl náhle Pavel. „Vy to ještě nechápete, ale to je první vlaštovka nepeněžního systému hospodářství.“

„Chcete snad říci - komunismu?“

„To přece není komunismus,“ namítl klidně Pavel. „Za komunismu mělo všechno patřit všem a kdo nesouhlasil, putoval do vězení nebo do lágru. My soukromé vlastnictví uznáváme a do vězení patří jen násilníci.“

„Zloději a podvodníci ne?“ rýpnul si poslanec.

„Bratrstvo nezná zloděje,“ opáčil klidně Pavel. „Našim lidem nikdo nic neukradne. Ani vaši exekutoři ne!“

„No dovolte!“ naježil se poslanec. „Jak nás můžete spojovat s exekutory!“

„To je přece jednoduché,“ usmál se Pavel. „Exekutoři, lupiči i zloději patří k peněžním systémům jako pověstné hrby k velbloudům. Opakuji, členům Bratrstva nikdo nic neukradne ani nezabaví! Zloděj, lupič i exekutor se změní v pohádkové postavy, stejně jako poslanci, kteří hrabou těžké státní peníze pro sebe.“

„Ale to už je opravdu urážka!“ rozčílil se poslanec.

„No tak pardon,“ opáčil Pavel. „Vy jste zatím loboval jen za firmu svého zeťáka, ale ne za sebe, že?“

To už oba od sebe odtahovali...


Vedlejším efektem rozdávání fizerů byl vznik druhého mediálního centra v Čechách.

I když byly fizery malé, nahradily kromě smartphonů i televizory. Na rozdíl od televizorů byly snadno přenosné, nosily se na ruce jako hodinky. Neměly obrazovku, místo toho promítaly obraz na vhodnou reflexní plochu, v nouzi jim stačila i bílá stěna. Ale co bylo nejzajímavější, nic se za ně neplatilo. Fizery nebyly schopné přijímat televizní signál a kdo prodal či vyhodil televizor, mohl s klidným svědomím přestat platit koncesionářské poplatky.

Česká televize prohrála řadu soudů s neplatiči, kteří prokázali, že opravdu nemají televizor, ale »jen« fizer.

Menší chybou bylo, že se na fizerech dala přijímat jen jedna »stanice«, kde Bratrstvo podávalo zprávy. Bylo však snadné pouštět si na nich jednotlivé pořady, zaznamenané v bohatě zásobené databázi. Byly v ní nejen filmy, ale také záznamy divadelních představení všech žánrů od opery po estrády. Uživatelé fizerů nebyli vázaní na pevný program, ale každý si mohl vybírat, co se mu líbilo.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání požadovala soudní zákaz »nepovoleného« vysílání, ale pohořela jako Česká televize u neplatičů. Fizery nespadaly pod radiové ani televizní vysílání. Prvoinstanční městský soud v Praze sice vydal »předběžné opatření« formou soudního zákazu, ale ukázalo se, že je nevymahatelný. Policii se nepodařilo objevit ani jeden vysílač. Fizery protiprávně neobsazovaly žádný radiový kmitočet, takže podle definice nevysílaly, ačkoliv je bez problémů přijímaly miliony přijímačů.

A lidé si brzy všimli, že stanice Bratrstva dává odlišné zprávy než Česká televize. Podrobnější - a pravdivější. To byl poslední hřebíček do rakve České televize. Monstrózní studia na Krkavčích horách začala propouštět zaměstnance od uklízeček po neoblíbené moderátory. Jen státní dotace držela tento kolos dosud na nohou. Bublinové Bratrstvo, naštěstí pro televizi, proti těmto dotacím neprotestovalo, takže v Parlamentu procházely.

Šlo přece »jen« o peníze...


Stávku řidičů hromadné dopravy jsme zažehnali v tak krátké době, že to nikdo nečekal - nejméně ze všeho jejich zaměstnavatelé. Využili jsme kromě diskusních pořadů v »Bratrském studiu« i jejich odborových organizací a za dva dny, plné diskusí a přesvědčování, jsme přivítali téměř všechny řidiče jako nové členy Bratrstva. Řidiči odvolali mzdové požadavky a začali sloužit bez reptání a zdarma - k nelíčenému údivu manažerů dopravních podniků.

Přibyli nám nejen řidiči, ale i jejich rodiny. Pro nás to znamenalo zajistit pro jejich děti místa ve školkách, kam již docházely všechny děti Bratrstva. Naštěstí jsme přijali za nové členky i manželky řidičů, takže nám nechyběl dostatek dospělých, stejně jako jsme měli obsazené školy, kde učili učitelé od důchodkyň po čerstvé mladé učitelky.

Zato se zhroutilo několik supermarketů, kde většina našich nových členek dosud pracovala. Supermarkety už delší dobu stagnovaly, nepomáhala ani výměna manažerů. Ubývali jim zákazníci a chyběli jim i zaměstnanci, ochotní dělat za to málo, co jim platili.

V hromadné dopravě se ovšem začaly dít věci!

Jednoho z řidičů omrzelo popojíždět pomalu v koloně vozidel, obalil autobus bublinou pefridu, vznesl se do výše a na nejbližší zastávce pefridu zrušil. Většině cestujících se to líbilo, ocenili, že tím dohonil hrozící zdržení, ale jiní si na ředitelství dopravního podniku stěžovali, že je řidič »nezodpovědně ohrožoval«.

Ředitelství si však nedovolilo propustit zaměstnance, který pracuje zdarma, řidiči si ovšem tuto epizodu mezi sebou brzy sdělili a během týdne létaly autobusy všechny.

Pokrok nezastavíš...


Čechy zažily v nepříliš dávné době několik invazí. Od vzniku Československa je napadli všichni sousedé, někteří i víckrát. Poláci a Maďaři v letech 1918, 1939 a 1968, Němci 1939 a 1968 a pokud to nebyly oficiálně uznávané státy, šlo aspoň o bandity, ať už si říkali banderovci nebo wehrwolfové.

Tanky, které se tentokrát převalily přes naše hranice, byly pro změnu čistě ze Západu. Nebylo ale jasné, čí jsou, protože neměly žádné rozlišovací znaky než stejné pruhy na korbách jako vojenská technika Varšavské pětky pod velením také tak spřátelených Sovětů.

Jak to říkal jeden francouzský král?

»Bože, ochraňuj mě před přáteli! Před nepřáteli se už nějak ochráním sám!«

Letadla, která krátce předtím rozstřílela na zemi naše - vlastně jen pronajaté - grippeny, měla výsostné znaky našeho spojence největšího. Tomu zřejmě patřily i tanky a pozemní jednotky. Němce by něco takového nenapadlo, neboť při každé vojenské kalkulaci nesměli zapomenout na milionovou armádu vycvičených přistěhovalců, které by měli v zádech.

Ve výsledku to ale bylo jedno.

Armáda České republiky - už tradičně - zákeřnost od spojenců neočekávala, ale beztak by odolala jen zhruba stejně silnému protivníkovi - a to by musela mít schopné velitele, jako krátce po vzniku Československa.

Prezidentovi nezbylo než - jako ve všech předchozích případech - vydat legendární rozkaz »neklást okupačním armádám žádný odpor«. Jen tak mohl doufat, že armády spojenců na svém postupu nezničí a nevyvraždí všechno, co se jim mihne v zaměřovačích. Vojáci České republiky i s technikou zůstali v kasárnách, kde ji později odevzdali do rukou spojeneckých důstojníků.

Vojska obsadila klíčové body ve městech neuvěřitelně hladce. Nikde se jim nikdo nepostavil na odpor. V první půlhodině Američané stříleli po všem, co se kde hnulo, ale když zjistili, že je nikdo neohrožuje, zakrátko vychladli. Počet mrtvých tak nedosahoval obvyklého průměru všech dosavadních amerických akcí - ministerstvo vnitra spolu s ministerstvem zdravotnictví později zveřejnili statistiku, podle níž přišlo o život sotva dvě tisícovky lidí, nezvykle málo ve srovnání s obdobnými demokratizačními akcemi.

Na mnoha místech - v Čechách také tradičně - vítaly okupační vojáky občané s vítacími transparenty. Hlasitě je povzbuzovali a děkovali jim za osvobození. Během tohoto »vítání osvoboditelů« však došlo k několika nehodám. Tank Abrams sjel ke straně silnice a rozdrtil svými pásy celý »uvítací výbor«, jiný rozmačkal auto i s lidmi, ale šlo přece jen o »nešťastné náhody«.
Americká přednost v jízdě..

Americká přednost v jízdě..

V Praze stál v čele vítacího výboru dokonce americký velvyslanec, který krajany srdečně uvítal v jejich jazyce.

Přepadové komando vtrhlo i do Českého parlamentu, kde je velice srdečně přijali členové »vládnoucí opozice«. Poslanci některých partají měli připravené modré pásky na rukávy, aby se odlišili od zbytku. Zavedli zakuklené muže přepadového komanda dovnitř a ukazovali jim poslance za Bublinové Bratrstvo.

Začalo hromadné zatýkání, jenže tak náhle, jak začalo, tak také skončilo. Poslanci za Bratrstvo už na nic nečekali a všichni - včetně několika již zatčených - odletěli okny. Jen se po sále rozletěly střepy skla, ať je měly na svědomí pefridy prchajících poslanců, nebo kulky vojáků, vyslané za nimi. Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné a spojenečtí vojáci mířili jistě dobře, nedošlo ani k jednomu zranění. Bubliny pefridu se ukázaly být neprůstřelné, kulky po nich jen bezmocně klouzaly a odpadávaly.

Spojenečtí vojáci přivedli krátce poté do Poslanecké sněmovny dva vítací výbory i s americkým velvyslancem. Usadili je v sále na místa uprchlých poslanců z Bratrstva a nařídili jim odhlasovat novou Ústavu, jejíž vytištěný text i s duplikáty poslaneckých hlasovacích karet hbitě donesli zaměstnanci amerického velvyslanectví. Zbývalo přihlásit nové poslance a »regulérně« hlasovat.

Ještě nikdy v historii nebyla ústava kteréhokoliv státu na světě přijata tak rychle, bez diskusí a jednomyslně...

A přitom, podle »nestranných pozorovatelů«, naprosto demokraticky. Jako všude, kde dohlíží Američané.

Tím skončila poměrně krátká epizoda z historie Čech, kdy vládu sestavovala opozice a vítězná strana se omezila na kontrolu zákonů. Spojenecké armády v Čechách v čele s armádou Spojených států opět zachránily demokracii.

Přinejmenším na pár dnů...

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37