Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Neoblomní

Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí jsme svolali mimořádně hned v první hodině invaze. Bylo nám jasné, že vojenský odpor je absolutní nesmysl, šlo jen o minimalizaci škod.

Krátce předtím mě ale vyhledal bývalý voják Karel.

„Měli bychom se bránit,“ navrhl mi. „Když budeme pasivně čekat na katy, zničí nás.“

„Na vojenský odpor nemáme a ty to víš!“ odvětil jsem mu trochu příkře, neboť i ve mně situace vyvolávala pocit marnosti. „Nemáme vojáky, nemáme zbraně. S holýma rukama chceš jít proti tankům?“

„My přece nemáme holé ruce,“ přesvědčoval mě.

„A kromě toho - prostředky máme od mimozemšťanů a ti nemají rádi násilí, války a obecně ne zabíjení,“ dodal jsem. „V případě zneužití by nám je mohli odebrat.“

„Nemusíme přece zabíjet,“ ujistil mě Karel. „Postačí, když je budeme znervózňovat. Ale tak, aby si nebyli jistí vůbec ničím. Ještě rádi odtáhnou!“

Nechal jsem si tedy objasnit jeho návrhy. Nakonec to nebylo marné. Tohle mít proti Sovětům, neroztahovali by se u nás tak dlouho.

„Dobrá, pojď se mnou,“ vybídl jsem ho. „Předneseš to Koordinačnímu středisku.“


Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí se tentokrát sešlo v sálu jedné zapadlé hospody. Byla delší dobu zavřená a sál byl zčásti plný všelijakého harampádí nynějšího majitele, ale to nám nevadilo.

„To jsme ale dopadli, co, předsedo?“ zahlaholil na mě Pavel, který už na mě čekal. Přiletěl nám popsat obsazení Parlamentu »spřátelenými« vojáky.

„Hele, předsedo, máš snad kontakt na mimozemšťany, proč je nepožádáš o pomoc?“ zeptal se mě naivně Pepek.

„Ještě jsme nedopadli, teprve padáme,“ opravil jsem trochu Pavla. „Žádat o pomoc mimozemšťany je nesmysl, kaštany za nás z ohně tahat nebudou. Zásadně se na Zemi do ničeho nemíchají. Řekli by nám, že je to naše věc.“

Ani jsem neřekl, jak jsme s Katkou u brány pohořeli se Šangédem. A mimozemšťané na nás asi opravdu kašlali, zatím se ani neozvali. Jiná otázka je, jestli jim to Šangéd vůbec vyřídil, i když nám to slíbil. V každém případě jsem měl pravdu, že se na ně spoléhat nemůžeme.

„Musíme se z toho dostat sami,“ dokončil jsem.

„Sami toho ale moc nesvedeme,“ podotkl Pavel.

„To bych tak jistě netvrdil,“ namítl jsem. „Obsazení Čech vojensky nebyl problém, nebránili jsme se. Ale něco jiného je, aby u nás prosadili svoje pořádky. V tom zatím všude selhali a musí selhat i u nás.“

„Tady to prosadí,“ řekl nahněvaně Pepek. „Viděli jste ve zprávách, kolik lidí je nadšeně vítalo?“

„Viděli jsme to,“ připustil jsem. „Našich horních deset tisíc nadšeně přivítá kohokoliv, kdo jim slíbí privilegia. Ale když jim je potom nezajistí..?“

„Jsou to normální kolaboranti,“ řekl Pepek.

„Kdo se spojí s cizí mocností proti vlastním lidem...“ ocitoval jsem zpaměti znění paragrafu o velezradě. „Jenže teď tady vládnou oni. I když na bodácích vojáků se špatně vládne, však oni to také poznají.“

„Máme perfektní záznamy z Poslanecké sněmovny!“ hlásil Pavel. „Prodavaček si nikdo nevšímal, tak natáčely. Je tam jasně vidět, kdo těm vojákům pomáhal. Oni se sami označili modrými páskami! To ale znamená, že věděli o té invazi předem! A také měli připravené hlasovací karty pro všechny, kdo měli hlasovat místo našich poslanců.“

„Naštěstí má kdekdo fizer a může natáčet,“ souhlasil jsem. „Schováme si to a po odchodu okupantů uvidíme!“

„Jenže oni tady mezitím změní celý politický systém!“ sýčkoval Pepek. „Četli jste jejich ústavu? Zabetonuje je ve vládě na sto let!“

„Současný Parlament nám nemusí vadit,“ namítl jsem. „Nikdo je nezvolil, takže všechno, co odsouhlasí, bude po právní stránce irelevantní, neboli nepodstatné.“

„Jenže oni potají uzavřou desítky nevypověditelných smluv a těmi nás sešněrují úplně!“ lamentoval Pepek.

„Naši Ústavu nezrušili,“ namítl jsem. „Jejich paskvil na ústavu tedy neplatí od samého počátku. Jakož i všechny smlouvy uzavřené proti naší Ústavě - a tam je neplatnost tajných smluv přímo uvedená. Smlouvy nemohou uzavírat nikým nevolené loutky.“

„Ale spojenci je pak budou vyžadovat!“ namítl Pepek.

„Vyžadovat mohou, ale nic nedostanou,“ odvětil jsem. „Oni ještě netuší, do čeho šlápli. Ale budeme muset také něco dělat. Podívejte se na Českou televizi, jak se samým nadšením rozplývá, jak nás hladce smetli, jenže v Čechách mají naše fizery obrovskou převahu nad televizory. Nejen početní, ale především v tom, že našim zprávám lidé věří.“

„To je možná pravda, ale co z toho?“ sýčkoval Pepek.

Fizery mají jednu nepopiratelnou výhodu,“ řekl jsem. „Nemají vysílače, které by se daly vystopovat a vypnout nebo zničit. Znamená to, že budeme vysílat dál. Lži České televize nás nemohou odstavit. A toho musíme využít.“

„Máš nějaký nápad, předsedo?“ zeptal se s nadějí Pavel, ale viseli na mě očima všichni.

„Jistě!“ odvětil jsem. „Vydáme návod pro obyvatele, jak se chovat pod okupační správou. Naši mi vyprávěli, jak se lidé dokázali semknout pod sovětskou okupací, proč to nezkusit i teď? Můžeme úplně beze změny použít to, co tenkrát zabíralo. »Okupantům ani vodu!«, »Pomáhejme si navzájem!«, ale hlavně »Pro okupanty pracují jen zrádci!« Husákovi komunisté to torpédovali hesly o »normalizaci«, která byla podle nich podmínkou odchodu vojsk ze země, ačkoliv věděli, že neodejdou. Na to jim už neskočíme.“

„Tohle nejsou Husákovi komunisté!“ podotkl Pepek.

„Ale jsou!“ ušklíbl jsem se. „Právě ti nejkovanější se nikdy nerozpakovali převlékat kabáty. Za Husáka to byli nejvěrnější komunisté, po Havlovi největší liberálové.“

„Ale co ti mladí?“ namítal Pepek.

„Zřejmě platí: »jablko nepadne daleko od stromu«,“ vzdychl jsem si. „Otec korouhvička, syn střešní kohout. Při každém obratu by z nich byli nejžhavější aktivisté. Ale tentokrát jim to nevyjde. Máme proti nim výhodu - nikdo z nich není členem Bratrstva, nikdo se mezi nás nevetřel a nemůže nám škodit zevnitř.“

„Ale hesla jsou proti tankům málo,“ podotkl Ivan.

„Hesla pomohou, aby lidé nepropadli malomyslnosti,“ řekl jsem. „Zůstaly nám fizery a lidé nám budou věřit víc než jejich médiím. U těch se vlastně vůbec nic nezměnilo, plivají na nás pořád stejně a pořád stejně falešně. Musíme tedy udržet v našem zpravodajství pravdu. Kdokoliv patří k Bratrstvu a ocitne se poblíž nějaké události, změní se v reportéra a všechno podrobně natočí. Výhodou je, že nás neobjevili a pevně věřím, že neobjeví.“

„Ale neměli bychom jen sedět s rukama v klíně,“ řekl Ivan. „To by jim nahrávalo.“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Takže pro začátek musíme vymyslet návod, jak se chovat pod okupanty.“

„Co navrhuješ?“ řekl prostě Pavel.

„První bude pokyn pro členy Bratrstva,“ navrhl jsem. „Při jakémkoliv pokusu o zadržení, ať okupačními vojáky, nebo kolaboranty z naší Policie, na nic nečekat a uniknout pomocí pefridu. Je známo, že u okupačních vojáků neplatí heslo »zavřít mohou, pustit musí«. Dostatečně prokázali, že dokáží držet nevinné lidi bez soudu celá desetiletí.“

„Ale co ostatní lidé?“ staral se Zdeněk. „Ti, co nemají možnosti použít pefridu?“

„To bude druhé heslo,“ řekl jsem. „Lidé si musí mezi sebou pomáhat. Znamená to, že se členové Bratrstva musí rozptýlit mezi nečleny. Dočasně tak zmizí i Pražská UFO. Lidé, kteří naše členy přijmou, budou díky jim nezávislí.“

„Myslíš, že na to nečlenové přistoupí?“

„Myslím si to,“ potvrdil jsem. „Uvědomte si, že se po vojenském zásahu zhroutí zásobování. Naši členové lidem nabídnou to nejdůležitější - potraviny a teplo na zimu.“

„Proč si myslíš, že se zhroutí zásobování?“ dorážel na mě nedůvěřivě Pepek.

„Zařídíme to!“ odvětil jsem. „Okupanti budou rádi, když se jim podaří odtáhnout se zdravou kůží.“

„Povídej, co máš v plánu!“ vybídli mě.

„Nápad pochází tady od Karla,“ pokynul jsem mu, aby svůj plán přednesl.

Kája se rozhlédl po sále a potěšilo ho, že viděl jen samé napjaté obličeje, ale žádného oponenta. I když zcela jistě očekával, že někdo nesouhlasit bude.

„Musíme se postavit okupantům na odpor,“ začal bez okolků. „Jinak si nás namažou na chleba a snědí.“

„Odpor - to se ti řekne!“ namítl pesimista Pepek. „Při jejich převaze je to sebevražda!“

„Technickou převahu jim necháme,“ prohlásil Karel. „Nebudeme s nimi bojovat jak jsou zvyklí oni, ale jak to bude výhodné pro nás.“

„Kdo z nás umí zacházet se zbraněmi?“ rozhlédl se Pepek po sále. Měl pravdu, nikdo se nepřihlásil. Ani Karel se k tomu nehlásil, ačkoliv byl dříve důstojníkem.

„Nebudeme používat střelné zbraně,“ řekl místo toho. „V těch jejich převahu nepředčíme. A nebudeme střílet do vojáků, jsou to taky lidi.“

„Tak jakýpak odpor?“ podivil se i Ivan.

„Vyřadíme jen jejich technickou převahu,“ řekl Karel.

„Ale čím?“ chtěl vědět Pepek. „Čím, čimčarara, čim?“

„Tímhle!“ řekl Karel.

Sáhl do batohu pod svýma nohama a položil na stolek před sebe nepříliš velký hranolek barvy khaki.

„Co je to?“ natáhl se pro to Pepek, ale Karel ho jemně plácl přes ruku, aby na to nesahal, a Pepek se stáhl.

„To je magnetická mina,“ řekl Karel. „Nastaví se doba do exploze a přichytí se na železný povrch. Pak se prchá, dříve než to bouchne.“

„Myslíš, že nás pustí k jejich tankům?“ pochyboval Pepek. „Ty si budou hlídat ve dne v noci!“

„Na tanky sahat nebudeme,“ řekl Karel. „Soustředíme se na snadnější cíle. Miny nejsou všechno. Například tohle je přístroj pro noční vidění. Budeme je vidět, ale oni nás ne - a to bude nejdůležitější.“

A položil na stůl takový trochu větší dalekohled.

„Chceš jít proti nim v noci?“ došlo Pepkovi. „Jenže tyto přístroje mají jistě i oni! Proč by nás tedy neměli vidět?“

„Mají stejné, i tenhle pochází od nich,“ řekl Karel.

„No tím spíš!“ nadskočil Pepek.

„Noctovisory pracují s infračerveným světlem,“ usmál se Karel. Pefridu mohou být podle potřeby neprůhledné a to i jednosměrně. Stačí nastavit stěny, aby infračervené světlo vpouštěly jen dovnitř. Budeme tedy nepřítele vidět, ale od nás žádné infrasvětlo ven neprojde a budeme tedy potmě černější než uhel poprášený sazemi.“

„Dobře, co tedy chceš vyhazovat do povětří?“

„Všechno, co protivníka patřičně zdeptá,“ řekl Karel. „Rozvineme proti nim zkrátka čistou partyzánskou válku. Účelem je - zbavit nepřítele zásob, hlavně paliva. Budeme jim vyhazovat do větru nejen cisterny, ale všechno, čím by se daly zásoby doplňovat. Především všechny mosty.“

„Budou zabavovat benzín u benzínových pump!“

„Ty poletí do větru jako první,“ opáčil Karel.

„To by vyřadilo i civilní automobily!“ namítl Pepek.

„To je účel,“ odvětil Karel. „Auta zkrátka skončí na špalkách, případně rovnou ve šrotu, ale lidem to neuškodí, když členy Bratrstva rozptýlíme mezi nečleny. Naši lidé budou ostatní živit, až se zhroutí zásobování.“

„To se ale zhroutí prakticky všechno!“ řekl Pepek.

„Všechno ne,“ opáčil jsem. „Bratrstvo zajistí nouzové zásobování obyvatel. Ti, kdo je přijmou pod svou střechu, strádat nebudou. Ale okupantům - ani vodu!“

„Ale co lidé, na které se nedostane?“ zeptala se Katka. „Nemůžeme být přece ve všech rodinách!“

„Těm, na které se nedostane, budou podstrkovat jídlo i ostatní potřeby sousedé,“ řekl jsem. „Proto vyhlásíme to heslo - musíme si pomáhat.“

„Ale co kolaboranti?“ zajímal se Pepek.

„Chtěli svobodu, budou ji mít,“ řekl jsem. „Ať se sami starají! Při troše štěstí je »osvoboditelé« vezmou s sebou, až potáhnou z Čech.“

„Armáda zorganizuje letecký most, bude se zásobovat vzduchem!“ namítl Ivan. „To už tady přece také bylo!“

„To jim znemožní tohle!“ sáhl Karel opět do batohu a položil před sebe čtvrtmetrový váleček.

„Co je to?“ zazněla vzápětí společná otázka.

„Můj vynález,“ řekl Karel. „Jednorázový nastřelovací hrot. Přitlačíš k asfaltu nebo k betonu, tlumeně to práskne a z vozovky - nebo z ranveje - trčí deseticentimetrový ocelový hrot, podobný hrotům zastavovacích policejních pásů, jenže větší. Prorazí každou pneumatiku - obrněných vozidel i letecké. A zanechají v nich zabodnuté trubičky, aby se guma nemohla sama sevřít.“

„A kolik jich je potřeba na takovou ranvej?“

„Řekněme takových dvacet až třicet napříč,“ odvětil Karel. „Když se v noci snesete v černém pefridu na letiště a nedaleko se začnou ozývat exploze určené k odvedení pozornosti, nastřílíte v klidu třicet hřebů a tiše zmizíte. Ostraha to pozná až když přistávajícím letadlům začnou praskat gumy na kolech.“

„Třicet takových hračiček...“ uvažoval Pepek. „Kolik vlastně váží? Unesete to vůbec?“

„Váha nás nezajímá,“ řekl jsem. „Nikdo to na zádech nosit nebude. Největší naší výhodou je, že si můžeme vše potřebné objednat až na místě. Nebudeme chodit ozbrojení a nemusíme tahat v batohu výbušniny. Budeme chodit jen tak nalehko, ale na místě si objednáme hřeby i miny. Tady Karel je musel přinést v batohu, ještě nejsou v nabídce, ale dám je tam ještě dnes.“

„Ty hřeby se dají snadno vyndat,“ namítl Pavel.

„Snadno ne...“ usmál se Karel. „Vytrhávali jste někdy nastřelené hřeby z panelu? Vyndat je dá pěknou fušku, jsou nastřelené do betonu. Ale letadla by byla poslední věc. Nejprve musíme vyřadit přívody paliva, tedy všechny železniční i silniční mosty. A tady mám ještě plány všech českých ropovodů.“

Sklonil se a vytáhl z batohu složku s dokumenty.

„No nazdar!“ vzdychl si Pavel. „Jdete na to zvostra!“

„Hrr na ně!“ dodal Ivan.

„Jinak to ani nejde,“ odvětil jsem. „Proto potřebujeme rozptýlit Bratrstvo mezi lidi. Nesmíme se od lidí odlišovat. Znamená to aspoň dočasně se vzdát ancubů. Ne úplně, ale musíme přes ně nosit klasické oděvy - stačí boty, kalhoty a bundy. Už jsem všechno přidal do nabídky givlygebů, stejně jako propan-butanové teplomety do zimních mrazů. Teď tam přidám magnetické miny a nastřelovací hřeby.“

„A můžeme jít na to!“ řekl Karel.

„Ať žije NATO! Ale za svý!“


Bratrstvo zformovalo několik partyzánských oddílů a již první noci se v Čechách a na Moravě zřítily všechny železné mosty. Vzplanulo také několik desítek vojenských i civilních cisternových kamionů a poblíž silnic vysokými plameny hořela i většina benzínových pump.

Magnetické miny nebyly vhodné pro kamenné mosty, jenže ještě téhož večera přinesl Karel do Koordinačního střediska lahůdku - dvoumetrový »točený salám« semtexu se speciálními rozbuškami a nastřelovací pistoli na běžné hřeby do panelů.

„Tímhle se semtex přichytí ke kameni,“ ukazoval, jak si to představuje. „Na konec se dá rozbuška, bez ní semtex nebouchne ani kladivem. Tohle shodí mosty, na které se nedají použít magnetické miny. A mám i další návrh!“

„Povídej!“ vybídl jsem ho.

„Poslat do větru i nejbližší mosty v Německu,“ řekl.

„To by už nebyl partyzánský odboj, ale terorismus,“ namítl jsem.

„Houby terorismus!“ odsekl Karel. „Ten je zaměřený proti lidem, ale tohle je jednoznačný útok na zásobovací linie nepřítele. V noci budou mosty liduprázdné. Můžeme položit na obě strany mostu červeně blikající majáčky, aby zastavily vlaky i auta. Dáme tím najevo, že nemáme nic proti lidem. Ale zásobovací linie jsou čistě vojenský cíl. Američané je přece také s oblibou bombardují! Za války je partyzáni vyhazovali do větru nejlépe pod vojenskými vlaky, my se spokojíme zničením.“

„Jenže Ženevské konvence uznávají partyzány pouze na vlastním území, ne u nepřítele,“ připomněl jsem mu.

„Ženevské konvence samy nezajistí, aby je Američané dodržovali,“ namítl Kája. „Uvědom si, když Američané někoho chytí, ať jsou vinní nebo ne, zacházejí se všemi na vlastním i cizím území jako s teroristy. Podle nich mají nárok na status válečného zajatce jen jejich vojáci, tam to ovšem tvrdě vyžadují. Spoléhat se na Ženevské konvence je prostě naivita. Musíme jim dát najevo, že nebudou před námi bezpeční ani za hranicemi!“

„Správně!“ řekl Pavel. „Stačí mosty, nebo i cisterny?“

„Cisteren bych si na území Německa nevšímal,“ mínil Karel. „Ale mosty jsou zásobovací linie, ty nám nemůže nikdo vyčítat.“

„No dobře,“ ustoupil jsem. „Zkusit to můžeme. Jak to zatím vypadá v Čechách?“

„Pro nás dobře,“ hlásil Pavel.

„Ale zdá se, že jsme to vosí hnízdo pořádně nakopli!“ dodal Ivan. „Televize dští oheň a síru na teroristy, vláda vyhlásila mimořádný stav a po celé zemi je zákaz nočního vycházení. Vyhlásili odměnu deseti milionů za informaci, která povede k dopadení pachatelů.“

„Tolik, tuším, kdysi vypsali odměnu i za Heydricha!“ připomněl všem Zdeněk.

„To není v korunách, ale v dolarech!“ upřesnil rychle Ivan. Pravda, to částku podstatně zvýšilo.

„Pěkná sumička pro novodobé Čurdy!“ dodal Zdeněk.

„Moc si nás necení,“ zavrčel jsem nesouhlasně. „Už za první noc našeho odporu byly škody podstatně vyšší! Koruny jako dolary, pro Bratrstvo jsou oboje jen potištěné kusy papíru.“

„Ještě jim nedošlo, do čeho šlápli!“ broukl si Karel.

„A až jim to dojde?“ zaslechl to Pavel.

„Budou lapat po dechu,“ řekl Karel.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37