Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Noci odporu

Po druhé »noci odporu«, kdy »vyletěla do větru«, jak říkal Karel, i většina silničních mostů, spojujících západní Čechy s Prahou a s Moravou, se hon na pachatele změnil v hysterii.

Demokracie přijde ochotně za vámi!

Demokracie přijde ochotně za vámi!

Na několika místech v Praze vtrhli spojenečtí vojáci do domů, které jim označili místní udavači. Vyvlekli ven obyvatele, naložili je do obrněných vozidel a odvezli je na Americkou leteckou základnu na letišti ve Kbelích. Tam je naložili do připraveného letadla Hercules a odstartovali směrem na západ. Zdálo se, že je chtějí odvézt z republiky a cílem mohlo být nejspíš oblíbené letovisko Guantánamo.

V letadle byl ale jeden člen Bratrstva, znal jsem ho jen podle jména Miroslav. Podle vlastních slov nepoužil k útěku pefridu, nechtěl sousedy v těžké chvíli opustit a zajímalo ho, co s nimi chtějí spojenečtí vojáci dělat. Ve chvíli, kdy se ozval, měl sice na hlavě jakýsi černý pytel, aby neviděl okolí, ale podle hluku věděl, že letí v letadle.

Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí mu jeho postup schválilo. Mezitím si uvolnil ruce, neboť si pouta nechal rozpustit givlygebem, a poručil si náhradní fizer za »hodinky« odebrané při zatčení. Černý pytel na hlavě, bránící v rozhledu, obešel kamerou fizeru, takže si mohl prohlédnout, v jaké situaci se všichni nacházejí.

Chtěl se s námi poradit, co dál. Informoval jsem ho, že podle map letí přes Německo směrem nad Atlantik, načež se náš rozhovor přerušil.

Další jeho hlášení přišlo asi po deseti minutách, kdy nás držel v napětí, co se tam děje. Mezitím letoun přeletěl pobřeží a pokračoval v letu nad pláněmi Atlantiku. To už měl ale podle vlastních slov situaci pod kontrolou.

Ještě jednou se rozhlédl a pak začal jednat. Uprostřed trupu nákladního letadla vytvořil pefridu a silovým polem přitiskl ke stěnám letadla strážné tak pevně, že se nemohli ani hnout. Pak postupně zbavil černých pytlů nejprve sebe, pak všechny zajatce a vtáhl je do bubliny. Tím se situace otočila, ale Miroslav nevěděl, co dál. Pomocí pefridu ovládl letadlo zevnitř, ale nebyl si jistý, jak se zachovají strážní.

„Jsou k smrti vyděšení, zřejmě si nedokáží vysvětlit, co je přimáčklo ke stěně,“ hlásil nám. „Ale nepochybuji, že začnou střílet, až je uvolním, kvéry drží v rukou, až je uvolním, začnou střílet.“

„Máš ponětí, kterým směrem letíte?“ zeptal jsem se ho věcně. „Mohl by ses pokusit vytlačit bublinou zadní vrata nákladového prostoru a vyletět se zajatci ven. Vrata se za letu otevírají, když shazují náklad na padácích, snad se nic nestane, když jim je vyvrátíš. Pak už tě navedeme domů.“

„Je tu úplná tma, ale dobře, zkusím to!“ svolil Miroslav.

Odmlčel se, ale ozval se, neuplynula ani minuta.

„Je to v háji!“ hlásil zaraženě.

„Co se děje?“ pobízel jsem ho, aby nám to řekl.

„Zevnitř nebylo znát, kde je dopředu a kde je dozadu,“ pokračoval Miroslav. „Přeměnil jsem pefridu v hrot a vyrazil proti těm nákladovejm vratům, jenže jsem ve tmě nabral špatný směr, vyrazil jsem dopředu místo dozadu a roztrhl jsem letadlu čumák.“

„Dostali jste se aspoň ven?“ naléhal jsem na něho.

„Ani jsem nemusel,“ hlásil sklesle Miroslav. „Když jsem prorazil ven, letadlo se celé nafouklo, prasklo a za letu ho to roztrhalo na kusy. Letěli jsme asi moc vysoko, nebo co. Odprejskalo to z nás do všech stran, kolem nás teď víří vzduchem jen spousta trosek.“

„To jsme nechtěli,“ řekl jsem odevzdaně, protože to byl můj nápad, aby se vytrhli z letadla za letu. „Na druhé straně, překazil jsi hodně špinavou věc a ti co se na ní podíleli... říká se, kdo mečem zachází, mečem schází...“

„Nejsme ani moc daleko od pobřeží,“ hlásil dál Miroslav. „Teď poletím chvíli rovně a řekněte mi, jak mám změnit směr, abych doletěl domů!“

„A co ostatní zajatci?“ zeptal jsem se ho.

„Všichni to komentovali souhlasně,“ řekl Miroslav. „Ani jsem se jim nechlubil, že to tak nemělo dopadnout.“

„Tak už jim to ani neříkej,“ poradil jsem mu. „Měli bychom ale vymyslet, jak to příště udělat lépe.“

„Jo, až budu příště sedět v tomhle letadle, budu moc dobře vědět, co a jak,“ otřepal se trochu Miroslav. „Je tu jen jedno plus. Všechny trosky napadaly do moře. Aspoň na zemi nic nerozbily a nikoho nezabily.“

„Teď to neřešte!“ vyzval nás Pavel. „Dopadlo to, jak to dopadlo, grázly nikdo nelituje. Jediný výsledek, který stojí za pozornost, je že zajatci jsou svobodní a letí domů.“

Rozhlédl jsem se po ostatních členech Koordinačního střediska. Zdálo se, že smýšlejí stejně. Oddychl jsem si, i v tomhle jsme pořád byli jednotní.

„Poleťte domů,“ vyzval jsem Miroslava.


Následující noci otřásaly vzduchem v Čechách další výbuchy a opět na mnoha místech obzor osvítily plameny. Hořely poslední nádrže zapomenutých benzínových stanic a na osmi místech explodovalo potrubí ropovodů Družby a Ingolstadtu. Kralupy osvítily hořící zásobníky rafinérie a brzy je následovaly nádrže Paramo v Pardubicích.

Kromě zdrojů hořely samozřejmě i cisterny. Bratři je pozorovali na jejich cestě a předávali si je, aby je zastihli na nejbližší zastávce. Cisterny vybuchovaly i za jízdy, bez ozbrojeného doprovodu ve dne, s doprovodem až za tmy.

V Čechách vypukla palivová krize. Dálnice osiřely, po Praze jezdilo metro a tramvaje, jinak byly ulice prázdné, až na tisíce zaparkovaných automobilů. Hasiči dohašovali kouřící trosky benzínových pump, ale z větší části už se stahovali do zbrojnic.

Bratři nabídli záchranářům, že budou převážet sanitky bublinami, ale záchranáři na ně zavolali Policii, místo aby jejich návrh přijali. Zřejmě dali přednost milionům dolarů odměny, kterou však nedostali, protože Bratři opět unikli. Záchranka zřejmě měla rezervy a zatím je nepotřebovala.

Do Koordinačního střediska navíc zavolali, abychom jim někoho poslali rozhodnout o kolaborantech. Zatčení se totiž vrátili domů rychleji, než s tím Američané počítali, takže nikoho nenapadlo chránit udavače. Svědkové se ale vrátili a situace se otočila s tím rozdílem, že tentokrát byla vina jednoznačná.

„Velezrada se ve válce vždycky trestala provazem,“ hřměl na nešťastné udavače jeden člen Bratrstva, když je spoutané přivlekli do místní sokolovny.

Podle vůle většiny se měl neprodleně konat soud, ale dorazil jsem tam včas, ještě než něco začalo. Naštěstí mě poznali a dostal jsem slovo.

„Nejsme soudci,“ začal jsem. „Nemůžeme nikoho po právu soudit.“

„Pověsit udavače!“ ozvalo se ze sálu.

„Trest smrti byl v Čechách zrušený,“ odpověděl jsem na ten výkřik. „A to je dobře. Věšet se nebude.“

„Nenadržuj jim!“ ozvalo se opět.

„Jsem ale pro hodně důrazné varování,“ pokračoval jsem, jako bych to neslyšel. „Svěřte mi je a ručím vám za to, že dostanou výstrahu, jakou do smrti nezapomenou.“

„Jasně! Zlámat všechny hnáty!“

„Nebudeme jako oni, ale nevyváznou ani bez trestu,“ slíbil jsem dychtivým.

„Co s nimi chceš dělat?“ zeptal se mě věcně Pavel.

„Dám je na půl dne do vězení, ze kterého polovička z nich zešediví,“ slíbil jsem.

„Kde máš jaké vězení?“ pohlédl na mě Pavel užasle.

„Dá se to tak nazvat,“ řekl jsem. „Potřebuji dva lidi, aby pořídili dokument, který pak tady předvedou ostatním. Bude to ale drsné. Kdo se hlásí?“

Pavla jsem vybral jako prvního a pak se trochu váhavě přihlásil další ze sálu. Je vidět, že jsem měl pořád důvěru. Když jsem řekl, že to bude drsné, zarazili se všichni. Tak nějak tomu bylo ve známé básni »Záhořovo lože«, kde se Záhoř vlastně nedozvěděl oč šlo, dalo se to jen odhadnout podle toho, že se toho trestu zděsil i samotný ďábel.

„Dobrá, půjdeme na to!“ řekl jsem, když neměl nikdo námitky. „Vytvořím si pefridu přímo tady v sále, naložte mi ty hříšníky a poletíme.“

„Proboha, oknem ne!“ zaúpěl kdosi, komu zřejmě na staré sokolovně záleželo.

„Klid, nepůjdeme ven oknem,“ uklidňoval jsem ho. „Dívejte se, uvidíte!“

Vytvořil jsem pefridu a pozval dovnitř nejprve Pavla. Prostupná část boční stěny ohraničující dveře slabě zeleně světélkovala a desítky ochotných rukou dovnitř naházely vzpouzející se udavače a udavačky. Počítal jsem je, bylo jich osmadvacet. Nakonec nastoupil druhý dobrovolník.

Naznačil jsem, aby lidé odstoupili od stěny, vytvořil na ní zrcadlo vljokra a projel jsem jím. Prošli jsme přitom sami sebou a někdo z pasažérů začal zvracet.

„Bábovky!“ zavrčel jsem. „Vždyť to ještě nezačalo! Vy dva teď nic nenatáčejte, tady nebude nic vidět. Řeknu vám včas, až to bude možné!“

Také u lidí v tělocvičně to vzbudilo respekt. A to ještě nebylo nic proti tomu, když jsme se začali potápět do parketové podlahy. Zpočátku zvolna, pak čím dál rychleji, až jsme zmizeli v nepoškozených parketách.

„Tohle také ještě nic není!“ ohlásil jsem dozadu mezi nedobrovolné pasažéry, odkud se ozval další dávivý zvuk. „Ale za chvilku to přijde, nebojte se!“

»Nebojte se« může znít různě. Z úst kata, který táhne odsouzence ke špalku, to zní přímo zlověstně.

Prošli jsme ještě sklepem sokolovny, ale pak už jsme pokračovali pod zemí. Nabral jsem okamžitě směr, kterým jsem si z dřívějška pamatoval krásnou podzemní jeskyni. Na dně měla jezírko a přístup sem byl výhradně vodními prameny. Vzduch v ní byl, ale byl zatuchlý, neboť se sem dostával jen rozpuštěný ve vodě. Jeskyně neměla vchod, takže jsem byl absolutně první, kdo se do ní dostal.

Zvenčí se podobala obrovské kýtě. Měla ale na délku třicet metrů a na výšku šest. Pronikli jsme do ní a vynořili jsme se ze stěny půl metru nad hladinou jezírka. Jeskyni osvětlovalo jen světélkování pefridu, ale i když to nebylo silnější světlo než od úplňku, osvětlilo ji to celou, nebyla to nijak rozsáhlá prostora.

Vytvořil jsem zrcadlo vljokra, abychom z allohmoty přešli zpátky do hmotné podoby. Trochu výš byla skalní plošinka, vlhká a kluzká, ale nad vodou. Zamířili jsme tam a přistáli na ní. Já i Bratři jsme rozsvítili ruční svítilny, aby nenastala tma, až pefridu přestane osvětlovat okolí.

„Teď můžete natáčet!“ pokynul jsem Bratrům.

Nebylo nutné delikventy nutit, aby vystoupili. Prostě jsem zrušil pefridu a všichni naráz stáli na maličko šikmé a kluzké kamenné desce. Jedna postarší žena uklouzla, ale kolemstojící ji zachytili, takže neupadla.

Vyskočil jsem na mírně zvýšený kámen a pokynem ruky k sobě přivolal oba Bratry. Stáli jsme nad hloučkem schlíplých viníků jako na tribuně.

„Tak, nemilí udavači,“ oslovil jsem hlouček pod námi. „Na vzniku této věznice se podílel spolu s bohem podzemí Plutonem i bůh Neptun, jak vám může potvrdit pohled na lesíček krápníků nahoře na stropě. Tohle pořád ještě není pravé peklo, to je trochu hlouběji, ale tam už je opravdu horko. Necháme vás tu nějakou dobu zpytovat svědomí. Uznejte sami, proti Guantánamu, které jste chystali na své sousedy a známé, jsou to přímo lázně. Máte tu i čistou pramenitou vodu, žízeň jistě mít nebudete. Kdo se cítí otužilý, může se i vykoupat. Voda tady má přímo ideální teplotu, ovšem pro tuleně, těm těch deset stupňů Celsia skvěle vyhovuje. Kdo chce, může si zkrátit čas hledáním východu. Předem vás upozorňuji, že tu žádný není, kolem jsou jen vrstvy vápencových skal, všemi směry nejméně sto metrů - dolů pochopitelně víc. Na co jsem zapomněl? Jo - světlo. To tu není, proto od nás dostanete ještě pár svítilen, potmě byste si toho patřičně neužili. Tma bývá někdy milosrdná, ale na druhé straně byste tady mohli popadat do různých trhlin a polámat si kosti. Zasloužili byste si to, i takový návrh už padl, ale nechceme být takoví sadisté. Chytejte!“

Postupně jsem si od givlygebu objednal deset svítilen, rozsvítil je a hodil do davu dolů.

„Baterky šetřit nemusíte, jsou velice kvalitní, vydržely by déle než půl roku, ale tak dlouho vás tu nenecháme.“ utěšoval jsem je. „Vysvobodíme vás dřív než se vybijí, tak dlouho byste tu nevydrželi, nemáte tu nic k jídlu. Aspoň trochu zhubnete, bude vám to lépe slušet.“

Mrknutím oka jsem spatřil, že Pavlovi cukají koutky úst nad mou ironií. Druhý Bratr natáčel všechno soustředěně. Občas zabral celou jeskyni, ale nejvíc času tam bude mého projevu. Asi jsem si to měl předem připravit, tohle byla improvizace - ale ať!

Pak jsem kolem nás tří vytvořil pefridu, na stěně se na okamžik objevilo průchozí vljokra, které nás nevracelo skrz sebe, ale dalo se jím proletět - a zahučeli jsme do kamenné stěny jako duchové. Delikventi zůstali v nevelké jeskyni skoro sto metrů pod zemí. Bez ostrahy, ale i bez možnosti úniku. Tohle vězení bylo pevnější než Alcatraz.

„Jak dlouho je tam chceš nechat?“ zeptal se mě Pavel, když jsme opět stoupali skalami nahoru. Oba se pozorně dívali kolem, byli pod zemí poprvé a ještě to tu neznali.

„Tak čtyřiadvacet hodin,“ řekl jsem. „Jestli je někdo pro horší trest, můžeme se o tom ještě bavit.“

„Nedivil bych se, kdyby polovička z nich zešedivěla,“ uvažoval Pavel. „Řekl bych, že to postačí.“

„Já bych je raději pověsil,“ zavrčel druhý Bratr. „Ale tohle bude taky stačit. Nechtěl bych tam být ani hodinu! Doufám, že o tom budou vyprávět, až je pustíme.“

„Vrátíme se a předvedeme ostatním naše záznamy,“ rozhodl jsem. „Doufám, že to pochybovače uklidní.“

Šikmo nad námi jsem už viděl základy sokolovny, kde na náš návrat čekala dobrá stovka členů Bratrstva.

„Aby si někdo nemyslel, že to byla nějaká amnestie,“ doplnil Bratr, který prve horoval pro šibenici.

„Vystřídáme tam i další,“ slíbil jsem. „Kolaborantů je v Čechách tradičně dost a dost!“

„Měli by to ale vědět předem!“ mínil Pavel. „Možná by jich bylo potom méně!“

„Dám to jako video na internet,“ nabídl Bratr.

„Jsem pro!“ souhlasil jsem.


S okupací se život v Čechách změnil k nepoznání.

Lidé nevycházeli z domovů, pokud opravdu nemuseli. Ačkoliv vláda výjimečný stav i zákaz nočního vycházení brzy odvolala, ulice měst byly prázdné. Jen občas po nich projížděla obrněná vozidla a chlapi za kulomety ostražitě sledovali okolí. Nic se jim ale nedělo.

Množství lidí však dalo výpověď a přestalo chodit do práce. Podnikům to kupodivu přineslo úlevu, nemuseli jim platit ani na nesmysl zvaný kurzarbeit. Práce totiž nebyla a kdo podal výpověď, jen předběhl okamžik, kdy by ji tak jako tak od zaměstnavatele dostal. Někteří se hned přidali k Bratrstvu, ale většina nezaměstnaných zůstala doma. Na pracovních úřadech se nikdo neobtěžoval ohlásit. Živili je členové Bratrstva, příbuzní a nejčastěji rodiče. Důchodci byli členy už dlouho a v rámci vzájemné pomoci pomáhali svým dětem. Většina fabrik se zastavila, jen některé úřady pracovaly ze setrvačnosti dál. Hospodářští analytici se jen chytali za hlavy. Podle všech hospodářských pravidel měl být v Čechách už dávno hladomor! Hrubý domácí produkt se smrskl na pouhé procento, ne-li ještě méně, přesto lidé neměli hlad a nebouřili se.

Kdyby český stát neměl své elektrárny, byl by dávno na hromadě. Skomírající hospodářství jakž takž držel nad vodou jedině vývoz elektřiny. V Čechách se téměř žádná nespotřebovávala, tím větší odbyt byl za hranicemi. Metro v Praze jezdilo s hodinovými intervaly a ještě nebylo dost zaplněné, také tramvaje prořídly. Ani o ně nebyl zájem.

Z Čech úplně zmizeli turisté. Bylo to pochopitelné. Do Čech se kvůli zříceným mostům nedalo přijet autem, ani vlaky nejezdily. Prakticky jedinou cestou bylo letiště, jenže letadla musela mít dostatek paliva na zpáteční cestu, neboť v Čechách nebylo palivo. Za těchto podmínek byl výlet do Čech, stejně jako do všech zemí, sužovaných válkou, adrenalinovým zážitkem.

Hladové období dolehlo i na známých »horních deset tisíc« a nejvíc na pražskou smetánku. Většinou měli peněz dost, ale neměli je ani za co utratit. Obchody v Praze byly prázdné a většina byla zavřená. Nebylo zboží ani personál. Pro potraviny museli chodit na Americké velvyslanectví, které pro Pražany vedlo obchod s americkými vojenskými potravinami. Byly sice dražší, ale v dostatečném množství i sortimentu. O doplňování se starala ambasáda, přesněji zásobování okupačních armád na území Čech a Moravy. Mnoho lidí tam ale nechodilo. Na internetu se objevovaly fotografie fronty před ambasádou Spojených států s malou otázkou, jak se kolaborantům povede, až Amíci odtáhnou?

V Čechách nebyl výběr příliš bohatý. Američané nebo Bratrstvo? Třetí možností byla jen emigrace. Velvyslanec Spojených států velkoryse nabídl všem uprchlíkům z Čech zdarma cestu do Spojených států a brzké občanství, vždyť se jednalo převážně o velice vzdělané a schopné lidi, jenže tato možnost vypadala příliš dlouhodobě.

Jednotkou dočasnosti je totiž v Čechách jeden »furt«.


Odpor Bublinového Bratrstva se dosud projevoval jen ničením mostů, prostředků k dopravě a zpracování paliva, ale nedotýkal se spojeneckých vojáků. I kdyby chodili neozbrojení, nikdo by si jich nevšímal. Havarie Herculesu se odehrála nad Atlantikem poblíž pobřeží, vlny vyplavily poměrně dost trosek, ale odborníci na nich nenašli žádné stopy výbušnin, takže havárii přičetli technické závadě. To letadlo už mělo své dávno odlétané a nebyl žádný div, že na něm něco selhalo. A protože to bylo mimo dohled, ani se to neobjevilo ve zprávách.

Rozhodnutí hlídkovat u důležitých mostů však přišlo pozdě. Nebylo už co hlídat. Americká armáda se pokusila nahradit alespoň klíčové mosty montovanými vojenskými provizorii a pontony, ale to se ukázalo těžší než se zdálo. V noci i pod dohledem hlídek pokaždé vyletěly do povětří. Nezbylo než zásobovat armádu i americkou ambasádu letecky. Zatím to šlo, nikdo si zítřkem hlavu nelámal.

Největším rozdílem mezi optimistou a pesimistou je prý jen informovanost. Pesimista je pravdě blíž. Ale někdy pravda, když už vyjde najevo, překvapí oba.

A oba nepříjemně.


První skupinku kolaborantů jsem nechal pod zemí déle než dvacet čtyři hodiny. Prostě jsem na ni zapomněl. Naštěstí mi je Pavel připomněl, takže jsme pro ně doletěli.

Člověk by ten nešťastný hlouček snad i politoval.

Promáčení, hladoví a prochlazení, tiskli se k sobě jako zmoklé slepice. Čtyři chlapi a jedna ženská zešedivěli, asi to opravdu nebyl žádný med. Jenže jsme nezapomínali, že tihle »nešťastníci« předtím udávali své sousedy a chystali jim nedobrovolný pobyt v klecích koncentračního tábora Guantánamo, kde deset let není žádná míra, ať vinný nebo nevinný, nikdo nikdy nestál před soudem. Naši udavači se nemohli ani vymlouvat, že by si něčeho takového nebyli vědomí. O Guantánamu ví celý svět.

Nicméně dva dny v hlubině bez oken a ve vlhku byly hodně drsné varování! Navíc se jim podařilo vydýchat tam vzduch, bylo jich na poměrně malou prostoru příliš mnoho a jeskyně se nevětrala. Přitékající voda s sebou přinášela rozpuštěný kyslík, jenže zkažený vzduch se hromadil a ve výsledku by nezemřeli nedostatkem kyslíku, ale na otravu oxidem uhličitým.

Že tam nebyl záchod, to už byla jen drobnost.

Přivezl jsem je zpátky a vypustil na ulici s dodatkem, že příště je za udávání zavřeme ještě hlouběji a tam už se to doopravdy podobá peklu.

Nemuseli jsme to vysvětlovat blíž.

Záhořovo lože také nikdo nezná.


Katastrofa přišla nečekaně.

Za jeden den havarovalo na letišti Kbely při přistávání pět amerických letadel. Příčina byla u všech stejná - hřeby na ranveji, kterých si zpočátku nikdo nevšiml, ale které ničily letecké pneumatiky. Dvě letadla navíc začala hořet, ale vycvičené posádky je včas opustily. Hasiči si s ohněm poradili, nicméně všech pět letadel bylo na odpis. Naštěstí byl uvnitř jen náklad potravin a munice. Podlehl zkáze, ale nedošlo aspoň ke ztrátám na životech.

Přivolaná četa sapérů ranvej rychle opravila - hřeby vyrvala ze země buldozerem a díry zarovnala, jenže to už bylo zřejmé, že se jedná o nepochybnou sabotáž.

Americká armáda převelela dispečery na civilní letiště Ruzyně, jenže když tam začala přistávat vojenská nákladní letadla, objevily se nastřelené hřeby na ranveji i tam. Opět dvě letadla shořela, neboť utrhla podvozky a při smýkání na břiše po ranveji vzplála od vzniklých jisker.

Tentokrát si však hlídka něčeho přece jen všimla. Na ranveji se v noci objevila černá postava a když zmizela, bylo na přistávací dráze rozmístěno opět ke třiceti hřebům. Jak se však na hlídané dráze objevila, to hlídka nedokázala vysvětlit, ostatně ani to, jak znenadání zmizela. Navíc byla díky černému obleku vidět jen nočním dalekohledem, ale i v něm pak náhle zmizela.

Nicméně to už byla aspoň nějaká stopa. Přivolaná četa ženistů v krátké době hřeby zneškodnila, nicméně stopa to byla a odborníci už se měli čeho zachytit. Toho dne žádné letadlo nehavarovalo a ostraha se na noc připravila lépe než dosud.

Hodina pravdy nastala krátce před půlnocí, kdy se na ranveji opět objevila ona tajemná černá postava a začala do betonu ranveje nastřelovat své hřeby. V té chvíli od budov letiště zahřměla salva několika snajperských pušek, postava zřejmě dostala několik přesných zásahů a zůstala ležet na betonu. Rychlé vozidlo k ní dojelo během necelé minuty, jenže terorista, oblečený do podivné černé pěnové hmoty, byl již mrtev.

Snajpeři si připsali zářez.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 13:37