Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 2.

 

Pan Golombek §01 a pan Valenta §05

Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace; a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agonii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco; a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.

A zatím v redakci sedí pět nebo šest opuštěných lidí, neboť ostatní kolegové jsou také na dovolené, kde tlukou rozhořčeně novinami a stěžují si, že teď v těch novinách nic, ale docela Nic není. A ze sazárny vyjde pan metér a povídá vyčítavě: „Páni, páni, ještě nemáme na zítřek úvodník.“

„Tak tam třeba dejte... ten článek... o hospodářské situaci v Bulharsku,“ míní jeden z opuštěných pánů.

Pan metér těžce vzdychne: „Ale kdo to má číst, pane redaktore? Už zase v celém listě nebude Nic ke Čtení.“

Šest opuštěných pánů zvedne oči ke stropu, jako by tam bylo možno objevit Něco ke Čtení.

„Kdyby se takhle Něco stalo,“ navrhuje jeden neurčitě.

„Nebo mít... nějakou... zajímavou reportáž,“ nadhazuje druhý.

„O čem?“

„To nevím.“

„Nebo vymyslet... nějaký nový vitamin,“ bručí třetí.

„Teď v létě?“ namítá čtvrtý. „Člověče, vitaminy, to jsou vzdělané věci, to se hodí spíš na podzim -“

„Ježíši, to je horko,“ zívne pátý. „Mělo by to být něco z polárních končin.“

„Ale co?“

„Tak. Něco jako byl ten Eskymo Welzl 6. Umrzlé prsty, věčný led a takové věci.“

„To se řekne,“ povídá šestý. „Ale kde to vzít?“

V redakci se rozhostilo beznadějné ticho.

„Já byl v neděli v Jevíčku...,“ ozval se váhavě pan metér.

„No a?“

„On prý tam je na dovolené nějaký kapitán Vantoch. Prý se tam narodil, v tom Jevíčku.“

„Jaký Vantoch?“

„Takový tlustý. Prý má být námořním kapitánem, ten Vantoch. Říkali, že tam někde lovil perly.“

Pan Golombek se podíval na pana Valentu.

„A kde je lovil?“

„Na Sumatře... a na Celebesu... vůbec tam někde. Prý tam měl být živ třicet let.“

„Člověče, to je nápad,“ řekl pan Valenta. „To by mohla být prima reportáž. Golombku, pojedeme?“

„No, můžeme to zkusit,“ mínil pan Golombek a slezl se stolu, na němž seděl.

„Tamten pán to je,“ řekl hostinský v Jevíčku.

V zahradě u stolu seděl tlustý, široce rozkročený pán v bílé čepici, pil pivo a zamyšleně čmáral tlustým ukazovákem po stole. Oba páni k němu zamířili.

„Redaktor Valenta.“

„Redaktor Golombek.“

Tlustý pán zvedl oči. „What? Co?“

„Já jsem redaktor Valenta.“

„A já redaktor Golombek.“

Tlustý pán důstojně povstal. „Captain van Toch. Very glad. Sedněte si, chlapci.“

Oba páni ochotně přisedli a položili před sebe psací bloky.

„A co si dáte pít, hoši?“

„Malinovku,“ řekl pan Valenta.

„Malinovku?“ opakoval kapitán nedůvěřivě. „A proč? Hospodo, přineste jim pivo. - Tak co vy vlastně chcete,“ řekl a opřel se lokty o stůl.

„Je to pravda, pane Vantochu, že jste se tady narodil?“

„Ja. Narodil.“

„Prosím vás, jak jste se dostal na moře?“

„Tož, via Hamburg.“

„A jak dlouho už jste kapitánem?“

„Dvacet let, chlapče. Papíry mám tady,“ řekl důtklivě klepaje na svou náprsní kapsu. „Možu ukázat.“

Pan Golombek měl chuť podívat se, jak vypadají kapitánské papíry, ale potlačil ji. „A to jste, pane kapitáne, za těch dvacet let poznal pořádný kus světa, že?“

„Ja. Tož kus. Ja.“

„A co všechno?“

„Jáva. Borneo. Philippines. Fidji Islands. Solomon Islands. Carolines. Samoa. Damned Clipperton Island. A lot of damned islands, chlapče. Proč?“

„Jen tak, že je to zajímavé. My bychom od vás rádi slyšeli víc, víte?“

„Ja. Tož jen tak, že?“ Kapitán na ně upřel své bledě modré oči. „Tak vy jste od p’lís, jako od policie, ne?“

„Nejsme, pane kapitáne. My jsme od novin.“

„A tak, od novin. Reporters, co? Tož pište: Captain J. van Toch, kapitán lodi Kandong Bandoeng -“

„Jak?“

„Kandong Bandoeng, přístav Surabaja. Účel cesty: vacances - jak se to řekne?“

„Dovolená.“

„Ja, sakra, dovolená. Tož tak to dejte do těch novinek, kdo připlul. A teď už schovejte ten notes, mládenci. Your health.“

„Pane Vantochu, my jsme za vámi přišli, abyste nám vypravoval něco ze svého života.“

„A proč?“

„Napíšeme to do novin. To lidi moc zajímá, číst o dalekých ostrovech a co tam všechno viděl a zažil jejich krajan, Čech, rodák z Jevíčka -“

Kapitán zakýval hlavou. „To je pravda. Chlapče, já jsem jediný Captain z celého Jevíčka. Tož to ano. Prý je odtud taky jeden kapitán od... od... od houpaček, ale já myslím,“ dodával důvěrně, „že to není pravý Captain. To se měří podle tonáže, víš?“

„A jakou tonáž měla ta vaše loď?“

„Dvanáct tisíc tons, mládenče.“

„To jste byl veliký kapitán, že?“

„Ja, veliký,“ řekl kapitán důstojně. „Hoši, máte peníze?“

Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě. „Máme, ale málo. Potřebujete snad, kapitáne?“

„Ja. Tož to bych potřeboval.“

„Tak vidíte. Budete-li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze.“

„Kolik?“

„Třeba i... nějaký tisíc,“ řekl štědře pan Golombek.

„V pounds of sterling?“

„Ne, jenom v korunách.“

Kapitán van Toch zavrtěl hlavou. „Tož to ne. To já mám sám, mládenče,“ vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek. „See?“ Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům. „Páni, já bych měl pro vás big business. Jak se to řekne?“

„Veliký kšeft.“

„Ja. Veliké kšeft. A to byste mně museli dát patnáct... tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun. Tak co?“

Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali. Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.

„Počkat,“ řekl kapitán, „něco vám možu ukázat.“ Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl. Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek. „Rozumíte vy perlám?“

„Co to může stát?“ vydechl pan Valenta.

„Ja, lots of money, chlapče. Ale já to nosím jen... na ukázku, jako vzorek. Tak co, šli byste s sebou?“ ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.

Pan Golombek vzdychl. „Pane Vantochu, tolik peněz -“

„Halt,“ přerušil ho kapitán. „Já vím, ty mě neznáš; ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš. Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word.“

„Pane Vantochu, my vám věříme,“ protestoval pan Golombek, „ale -“

„Počkej,“ kázal kapitán. „Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak; to já tě chválím, hochu. Ale ty je dáš na loď, see? Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou; ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím. Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty. To je poctivé business, ne?“

„Ale pane Vantochu,“ vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, „vždyť my tolik peněz nemáme!“

„Ja, to teda je jiná,“ řekl kapitán. „Sorry. Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli.“

„Abyste nám vypravoval, kapitáne. Vy přece musíte mít tolik zkušeností -“

„Ja, to mám, chlapče. Zatraceny zkušenosti já mám.“

„Prožil jste někdy ztroskotání lodi?“

„What? Jako ship-wrecking? A to ne. Co ty si myslíš! Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát. Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references. Jdi a zeptej se.“

„A co takhle domorodci - poznal jste tam domorodce?“

Kapitán van Toch potřásl hlavou. „To není nic pro vzdělany lidi. To já nebudu povídat.“

„Tak nám vypravujte něco jiného.“

„Ja, vypravovat,“ bručel kapitán nedůvěřivě. „A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě. Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději. A největší zloději jsou ty bankers v Colombo.“

„Býval jste často v Kolombu?“

„Ja, často. A v Bangkok taky, a v Manila - Mládenci,“ děl náhle, „já bych věděl o jedny lodi. Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná. Ona leží v Rotterdam. Pojďte se na ni podívat. Tož Rotterdam, to je hned tady,“ ukazoval palcem přes rameno. „Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši. Jako stary železo. Ona je stará jenom šest let a je na Diesel motor. Chcete se na ni podívat?“

„Nemůžeme, pane Vantochu.“

„Tož vy jste divny lidi,“ vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku. „A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď?“

„Tady v Jevíčku?“

„Ja, tady, nebo někde kolem. Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country.“

„To je od vás hezké, kapitáne -“

„Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne?“

„Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.“

„Tož to je škoda,“ zasmušil se kapitán.

Pan Golombek si na něco vzpomněl. „Neznáte snad pana Bondyho?“

„Bondy? Bondy?“ přemítal kapitán van Toch. „Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?“

„Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.“

„A sakra,“ zahlaholil kapitán radostně, „to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy - jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?“

„Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.“

„G. H.,“ kroutil hlavou kapitán. „G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, - ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.“

„To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.“

„Ja, to máš pravdu. To jsou leta,“ souhlasil kapitán. „Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?“

„On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů - Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.“

„Kapitán?“ podivil se Captain van Toch. „Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?“

„No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set milionů. Nejbohatší člověk u nás.“

Kapitán van Toch hluboce zvážněl. „A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,“ vzdychl melancholicky.

„Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak -“

„Tož to já vás doprovodím do přístavu,“ děl kapitán a počal zvedat kotvy. „Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.“

A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.

 


Zpět Obsah Dále

08.06.2018 00:19