Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čamrdáři

aneb Nový Svět

 

Historické

Miloš Konáš

© 2006 Miloš Konáš

Nakladatelství: RomanyZdarmaCz


I. Batoh s lasturami

Obsah Dále

Dovolte, abych se vám představil, i když mě nikdy nespatříte. Ti, co o mé přítomnosti alespoň tuší, mě s patřičnou vznešeností nazývají Geniem loci.

Jsem neviditelný, neslyšitelný a neuchopitelný, ale existuji a mám paměť, a to dokonce trvalejší než vy všichni smrtelníci, kteří právě teď čtete tuto pomíjivou knihu, jejíž listy za chvilku zežloutnou.

Možná mi to nebudete věřit, ale můžu se na jakémkoli místě světa uchytit čili »zapecovat«, a spořádaně dlít ve spokojeném přežívání. Leckdes mám ve vědomí i mnohé generace. Třeba tady, v Městečku na rozhraní Čech a Moravy, v nikterak vábných podmínkách Vysočiny, kde musím snášet jara blátivá, léta neprohřátá, podzimy podmalované a zimy nekonečné. Zajímalo by vás, jaký vítr mě sem zavál? Mě, který ani pořádně neovládá zvyky a jazyk zdejších lidských stvoření? Další věc k neuvěření: zanesl mě sem čiročirou náhodou jakýsi člověk v batohu na zádech.


Ten den před Vánoci roku 1862 se na polích metlo a sníh zavál většinu úvozových cest. V čase, kdy se rozumní lidé choulili u kamen, bylo možno v té sibérii spatřit jdoucího muže. Putoval z Vídně domů, do svého rodného hnízda na Vysočině a měl před sebou ještě celou třetinu cesty. Bylo zjevné, že vzdálenost dělící ho od domova dnes už v žádném případě nezdolá, i když se snažil cestu všemožně zkracovat a napřimovat přes pole a lesy. S větrem a občasnou chumelenicí začalo nastalým soumrakem přituhovat a jeho boty, od sněhu značně provlhlé, teď tvrdly, dřely do pat a do kotníků. Dvacetikilogramový batoh, i když v něm byly uloženy ploché perleťové lastury, už tlačil bolestivě do lopatek.

Z mrazem ošlehaných rtů by kolemjdoucí mohl vyčíst kletbu, zvlášť ve chvílích, kdy se mužovy nohy musely namáhavě prodírat vysokým sněhem. Muž byl perleťářský tovaryš, bylo mu čtyřiadvacet let a jmenoval se Josef Šampach.

Den předtím, než vyrazil na svou pouť na Vysočinu, se pohádal se svým vídeňským mistrem Kratkým. Konečně mu řekl do očí, co si o něm myslel už delší dobu: nazval ho vyděračem a vykořisťovatelem dělníků. Po hádce si vyzvedl svůj pracovní průkaz a výuční list a za zbylou mzdu, kterou mu mistr pro nesolventnost vlastního podniku nebyl schopen vyplatit, si rezolutně vyžádal perleťový materiál. Ten teď táhl domů na zádech.

Josef Šampach by si rád vydělal na solidní živobytí, ale ve Vídni to nešlo, ať pracoval sebepoctivěji a u kteréhokoli mistra.

Navíc tam je všechno císařsky povznesené, měšťácky nafintěné a rakousky předražené. To není pro Čecha s buřičsko-nacionálními sklony žádná valná perspektiva. Tupí Rakušáci! Ale on na ně vyzraje. Už nebude v zimě zmrzat v dřevěném veřtatu někde na dvoře vídeňského činžáku. Už se nebude v cizí řeči dohadovat s šéfem o každou vydřenou zlatku. Bude čamrdářské řemeslo provozovat přímo doma, v klidu, pěkně u kamen.

Jenže teď, s tím, jak se jeho nohy bořily do studeného sněhu, chladlo i jeho původní nadšení. Kdo z chudých lidí na Vysočině od něj bude zpracovanou perleť kupovat? Je sice pravda, že knoflíky, které z ní hodlal vyrábět, se za jistých okolností dobře platí. Jenže z jeho rodného místa do Vídně je přece jenom dost daleko. Svíraly ho výčitky. Možná opět přestřelil... Stejně jako nedávno při dělnické demonstraci ve Vídni, kdy se zastal jakéhosi Balkánce. Žandarmové je pak sebrali oba. Dva dny jej drželi v cele, než byl konečně milostivě propuštěn. Sice se to napoprvé odbylo jen výstrahou, ale punc socana se Šampachovi bude těžko odpárávat. Tato vizitka nebyla v rakouském mocnářství nijak lichotivá, a dvakrát ne pro získání nové práce. I proto se pro tovaryše stal další pobyt v konzervativní bachovské Vídni značně nepříjemný. Už nechce mít nic společného s městem, kde se v zárodku potírají všechny snahy o dělnická a sociální práva! On přece nemá zapotřebí žít v prostředí šlechticko-měšťácké nadřazenosti a velkopanské omezenosti. Od zadržení policajty ho už čamrdářští mistři nebudou chtít zaměstnávat. Nedopustí, aby jim do veřtatů zavlékal socanské moresy, protože oni by pak museli dělníkům víc platit za práci.

Teď se boří do sněhových návějí, v bůhvíjakých končinách. Slunce co nevidět zapadne a jemu kručí v břiše. Nezbývá než zamířit k neutěšeně vyhlížejícím chalupám v úžlabině, mezi kterými zejí prázdná místa. Nedávno si tu zřejmě zařádil nemilosrdný červený kohout a jeho nenasytnou žízeň neutišila jen jedna chalupa. Snad jen podsaditá věž ztemnělého hradu a štíhlá hláska dávají tomuhle místu tušit známky života. Vykročí k té nedávno vyhořelé obci s malým plamínkem naděje.


Z chalupy na kraji Městečka vyběhla dívka a svižně pokračovala k nedalekému lesu. Fujavice jí občas zalétla pod sukně a nepříjemně zastudila mezi stehny. Nad nimi se skvěl ještě panensky čistý klín, i když dívka už snila o jeho možném pokoření. Měla přece celých devatenáct let. Tonča, jak jí doma říkali, byla holka na vdávání.

Jedním z ženichů by mohl být frajer Francek Jíra. Ten byl odhodlán si s Tončou kdykoli pohrát, ale jeho odhodlání si ji vzít už bylo daleko menší. Neustále byl bez peněz, nepovažoval za nutné tvrdě pracovat. Při nedávném požáru Městečka, kdy lehlo popelem 109 stavení z 250 zdejších domů, shořela částečně i chalupa, kde žil Francek s matkou. S chalupou jako by shořelo i svatební oznámení s Antonií Buckovou. Chuďasa si přece do baráku nikdo nepustí. Přesto, snad ze setrvačnosti, snad že nikoho lepšího nenašla, ho Tonča téměř každý večer čekala v kolně za stavením.

Dívka hned na kraji lesa nasbírala tolik klacků, kolik mohla unést, svázala je do otepi a na zádech vlekla domů, kde je pec pozře, aniž se rozpálí. U Bucků je vůbec studená atmosféra. Otec sedí za tkalcovským stavem a láteří na zimu ve stavení, na líné ženské a na bídu života. O to víc Tonču možná rozehřeje Francek ještě před spaním. Ale co je to platné, když si ho nebude moci vzít k sobě do peřin. Francek je možná dobrý milovník, ale s životem už si asi poradí o něco hůř. Je to dřevorubec a nemá moc ambicí.

A navíc je nezodpovědný. Většinu shořelých stavení v Městečku vzápětí po požáru lidé obnovili, ale on s mámou žije pořád jen v provizorně zastřešeném přístěnku, který není o nic útulnější než kolna, kde se schází s Tončou. Kdyby si ho vzala, nutil by jí chodit do fabriky a za těžce vydřené peníze by pak po hospodách dělal frajera.

Ale jak dál? Otec má v poslední době stejné přání jako Francek. Chce jí poslat do přádelny vlny, do té smradlavé továrny, kde její majitel Leopold Brhlík platí ženským sotva dvě zlatky za týden. Co se to s otcem děje? Vždy tu fabriku už od začátku nenáviděl. Horoval proti jejímu založení, ale boháč Brhlík, který už vlastnil v okolí lány polí a stovky ovcí, vykoupil za Městečkem dva mlýny a z jednoho zřídil soukenickou dílnu. Zatím se do ní vejde jen třicet stavů. Ale až fabriku rozšíří, mají místní tkalci odzvoněno. Z těch šesti zlatek, na které si teď Buckovi za týden práce přijdou, když od nich faktoři utkané sukno vykoupí, zbude po rozšíření fabriky sotva polovička. V poslední době se výkupčí k místním tkalcům nehrnou. Táta tvrdí, že za pár roků tu po soukenících zbude jen cechovní korouhev v kostele. Potom ty zdravé a poddajné tkalce továrník Brhlík milostivě zaměstná. Ostatní nechá, aby chodili po žebrotě. Tátu už trápí kašel kolik let, a proto si alespoň v noci ustýlá nahoře na peci, kterou chce mít zvečera jakž takž vyhřátou.

Takhle uvažuje mladá holka s otepí klestí na zádech ve chvíli, kdy s hlavou skloněnou, aby jí vítr nehnal občasné sněhové vločky do očí, narazí na podobně přikrčenou postavu, kterou tu nikdy předtím neviděla.

„Nemohla byste mi panenko prozradit, kde to jsem?“

Tonča se viditelně lekla. Když odfoukla zvlhlé vlasy spadlé do očí, uviděla i přes metelici docela pohledného mladíka. Co ten tu asi hledá? Odpověděla mu na jeho otázku, a vzápětí se dozvěděla, že je to vandrovník. Z vyprávění znala spousty vandrovníků a někteří měli dost nezáviděníhodnou pověst. Teď se poprvé setkává se skutečným. Netuší, jak s ním má jednat, a na jeho otázky odpovídá jednoslabičně nebo vyhýbavě a horečně uvažuje, co říci, až se zeptá, zda by ho nepozvala dál, pod jejich střechu. Jak si stačila všimnout, má něco těžkého v ruksaku, a sněhem se prodírá zřejmě už z posledních sil. Navíc se zdá, že nepatří k těm, o kterých kolují nepěkné legendy.

Jenže nemohla tušit, co je zač. Světem se potlouká mnoho podobných, někdy i nebezpečných lidí. Ale tenhle se zdál spíš vyčerpaný. Šli spolu k Městečku a jejich chůzi provázelo mlčení.

Tonča přemítala o lidské povinnosti poskytnout potřebnému člověku přístřeší. Po chvíli otálení, když už byli přímo u jejich chalupy, se konečně odhodlala a pozvala ho dál. Ostatní a rozhodne její otec.

Po večeři, kdy ve stavení u Bucků nabídli Šampachovi brambory a kozí mléko, otevřel čamrdářský tovaryš batoh a vytáhl tři perleťové lastury velikosti dlaně. Ve světle petrolejky matně zazářily. To bylo také poslední, čeho si Tonča všimla. Ještě než vyklouzla z místnosti, přehodila přes ramena žinylkový pléd a vyšla potichu ze stavení. Věřila, že jí za chalupou už Francek čeká. Noc byla chladná, a vítr neustával, ale na obloze občas probleskovaly hvězdy.

„Takový škeble se loví v teplých mořích,“ začal vysvětlovat Josef Šampach a na chvíli se zarazil, když si koutkem oka všiml, že ztepilá holka, která se mu od prvního pohledu líbila, odchází:

„Do těch se pak půrou na ponku vyvrtají kolečka, který nazýváme čamrdy. A ty se dál opracovávají, opatří dírkami, až nakonec vznikne kulatej knoflík. To všechno dokáže soustruh, kterýmu říkáme ponk.“

„A co takovej ponk stojí?“ zeptal se vzápětí s rostoucím zaujetím tkadlec Bucek. Řemeslo, které onen chasník nazval čamrdářské, ho začalo zajímat.

„Šedesát až osmdesát zlatých, podle vybavení.“

„To je skoro dvojnásob co tkalcovskej stav.“

„Na knoflíkách se ale dá vydělat! Určitě víc než tady na těch vašich látkách.“

„Jenže to musí bejt taky odborná práce!“

„Ale ta není tak složitá: navrtáte půrou škebli, silný perleťový špalky rozsekáte špaltmesrem na slabší a ty se pak šrupujou, trádujou, dírkujou – a všechno jen na tom jednom ponku. Akorát ho musíte pokaždý trochu přestavět. Nakonec se knoflíky vyleští. To se v krátký době naučí každej.“

Tohle Karla Bucka náramně zaujalo. zvlášť pookřál, když uviděl lesklé perleťové knoflíčky, které Šampach vysypal na stůl.


Té noci v chalupě u Bucků usínali všichni s výraznou pozvolností. Jistě ne proto, že bych se já – duch čamrdářství – začal pod onou střechou zabydlovat, ale má přítomnost všechny přítomné zřejmě ještě před spaním lehce dráždila. Já se přitom chovám vždy s ohleduplností a dlouho nenápadně stojím v pozadím. Někdy jsem natolik v pozadí, že někteří lidé ani po letech nejsou schopni zaznamenat mou existenci.

Vy, kteří čtete tuto knihu, v tomto směru nejste výjimkou. Kolikrát se podaří až další generaci, která – třeba jen z nostalgie či v představivosti něčeho udivujícího a neprožitého, co snad činilo potěšení jejich předkům – začne domýšlet, že tam někde v zákoutích a v zapomenutých místech ještě musí onen Genius loci dlít. Obyčejně se snaží objevovat mé nezřetelnělé stopy a začnou o mě psát a nadšeně vyprávět, ale neuvědomují si, že vlastně odkryjí jen veteše minulosti. Ty se jim pak zdají být ohromně romantické, protože na vlastní kůži nic podobného neprožili a nepoznali.


Tonča se v peřinách vrtěla, a to pořád ještě vzrušením, ke kterému ji ten večer nestydatě přiváděl Francek Jíra. Bezostyšně a znenadání strčil ruku pod její sukni a sáhl jí mezi stehna a pak jemňounce laskal místa, na která se sama styděla jen pomyslet.

Bylo to tak překvapivé, že úplně zapomněla na čas i na všudypřítomnou zimu a v dřevěné kolně, kterou profukovalo, pociťovala jen příjemnou a náhle objevenou slast. I když k tomu tentokrát byl jen krůček, přece jen Francka k sobě do komory nepustila. Bála se víc než jindy.

Možná to způsobil onen vandrovník, kterého navečer přivedla do chalupy. Už na první pohled se zdál zkušený a světaznalý.

Všimla si, že když si myslil, že ho nepozoruje, sledoval ji pronikavým pohledem. Skoro jí ty jeho zpytavé pohledy byly nepříjemné a pořád se kontrolovala, zda nemá rozcuchané vlasy, umazanou tvář či se jí příliš nerýsují prsa na blůzce. Dnešní večer, kdy u nich „vandrák“ spal v sednici na podlaze, nechtěla nijak zkomplikovat. Co by způsobila prozrazená Franckova přítomnost v její posteli, to nechtěla ani domýšlet. Známosti s lehkomyslným chasníkem rodiče zásadně nepřáli. A nakonec i sama Tonča, když odezněly dozvuky slastných Franckových doteků a ona od sebe odehnala lehkou zamilovanost, si musila přiznat, že s Franckem by příjemný život neměla. Jistě by jí dříve či později donutil nastoupit do fabriky, kde se pracuje dvanáct hodin denně. A kde by skončil její výdělek, o tom nemusela dvakrát přemýšlet. Ona přece nechce stále trčet u tkalcovského stavu. Co je to za život?

Být v padesáti shrbenou stařenou, s houfem ještě nedorostlých dětí? Čelit pohledům jiných žen, které se ušklíbají nad chátrajícím barákem a nad tím, že její manžel chodí do hospody?

Ne, ona chce poznat svět, Bože, alespoň kousíček světa. Aspoň jednou se podívat do Vídně, vidět, co tam nosí ženy za šaty! Projít se kolem Dunaje s nazdobeným kloboukem a žertovně přitom točit elegantním deštníkem v ruce! Vždy to není tak daleko, když jejich host odtud jde pěšky domů. Škoda, že se o té Vídni od něho už nic nedoví. On se ráno sebere a půjde dál. Možná ho už ani nezahlédne. S touhle představou Tonka usnula a zdálo se jí, že sedí v kavárně na vídeňské ulici a má na sobě šaty podle poslední módy.

Tovaryši Šampachovi se také nedařilo usnout, i když byl po celodenním trmácení sněhovými návějemi značně umdlený.

Odřené nohy stále nepříjemně pálily. Měl nutkání vstát a zchladit je na dvoře ve sněhu nebo před stavením, ale bál se vyjít sám. Měl strach, aby domácí nevzbudil a oni si nemysleli, že tu snad chce štejřit, něco ukrást, nebo se dokonce za jejich ochotu odměnit tím, že se přikrade za jejich dcerou do postele. Nejvíc se děsil ranního vstávání. Zase bude muset nazout ztvrdlé boty a vyrazit do zimy a do větru, který, jak slyšel, neustával. Zase celý den plahočení se sněhem. Těžko doputuje domů ještě za světla.

Vůbec si neuvědomoval, že zítřek je v kalendáři označen jako Štědrý den. Jen ho blažilo rozhodnutí, kterého dosud nelitoval.

Dal konečně vale nabubřené Vídni. Utekl vyděračům a vydřiduchům, kteří ve veřtatech vykořisťovali bezmocné čamrdářské dělníky. K čemu mu byl jeho tovaryšský list? Věřil, že tady doma, v Čechách s tímhle novým řemeslem musí uspět. On Vídeňákům ještě ukáže!

Když usnul, zdál se mu docela nepříjemný sen. Stál u svého ponku a měl svůj veřtat, ale profukoval jím silný a hlučný vítr, tak silný, že mu smetl i čamrdy z ponku a on je nikde nemohl nalézt...

Karel Bucek byl člověk praktický a dovedl posuzovat situace s jistým nadhledem. Živoření u tkalcovského stavu sice považoval v současnosti za nezbytnost a jedinou možnost živobytí, ale neviděl v něm pro sebe už žádnou valnou perspektivu. Navíc mu přestávaly sloužit nohy. A stejně musí každý týden pěšky se suknem na zádech chodit za faktory, poníženě čekat, až mu milostivě vyplatí pár zlatek. A někdy dokonce, když výkupčí neměli zájem nebo se jim kvalita sukna nelíbila, s výrobkem putovat bu k dalšímu vydřiduchovi, anebo rovnou zpět domů. A fabrika v Městečku se rozvíjí. Za čas pohltí domácí tkalce, nebo je donutí živořit a dávat vlastní celotýdenní práci za polovic. Žádná slibná vidina. Jediné štěstí, že ten nedávný požár nezachvátil jejich chalupu! To by asi se svým stále se horšícím zdravím nepřežil.

I proto ho okamžitě zaujal vandrující tovaryš, kterého přivedla dcera do chalupy. Knoflíčky vyrobené z perleťových lastur mu připadaly jako malá vzácnost, která se hned tak nevidí. Ale zároveň si uvědomoval, že takových vzácností bude čím dál víc, protože bude víc lidí, kteří si na své obleky či košile budou chtít onu perleťovou krásu připevnit. Takové řemeslo se může vbrzku zdárně rozvíjet a ten, kdo je ovládá, nebude mít nouzi o práci a vydělá si slušné peníze.

I Bucek slyšel vítr hvízdající v komíně a představil si sibérii venku. Náhle mu houkající meluzína vnukla myšlenku i otázku zároveň, kterou však mohl čamrdářskému tovaryši položit až ráno. S otázkou, jež se nedala zaspat ani zapomenout, pak tvrdě usnul.

Panímáma Bucková byla rozhodnuta nespat. Nebyla si vandrujícím tovaryšem tak jista jako její manžel, ve všem důvěřivý a značně naivní chlap. Znala ho. Znala i jeho pokusy a plány, kterými se často oháněl a zaštiťoval, a už předem dokazoval, jak na nich zbohatne. Vždycky dočista ztroskotaly. Jako ten bláznivý nápad s výrobou sirek, kterou se snažil před časem v chalupě provozovat. Zasmradil sírou celý dům! Jaký div, že tenkrát nevyhořeli. Z těch sirných výparů dodnes kašle a je to rok od roku horší.

Teď ho okamžitě nadchly čamrdy, perleťové knoflíčky. Snad se zas do něčeho bláznivého nehodlá pustit? Kdoví, co je vůbec tenhle nezvaný host zač. Třeba jen chlubil a šarlatán. To by tak scházelo, aby se z něj vyklubal podvodník a zloděj. Panímáma Bucková tu noc spala s jedním okem otevřeným.

 


Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29