Bez COOKIEs je omezený přístup!

II. Přivandrovalec

Zpět Obsah Dále

Onoho rána vítr neutichal. Čamrdářský tovaryš Josef Šampach se probudil značně rozlámaný. Po spánku na tvrdé a studené podlaze byl celý ztuhlý. Neměl si ale komu postěžovat. Dům i jeho obyvatelé pro něj byli neznámí, takže mu nezbývalo než poděkovat jim za nepohodlný, ale štědrý nocleh, a vyrazit dál ke vzdálenému domovu. Věřil, že do těchto větrných a zapadlých končin Vysočiny nikdy znovu nezabloudí. Už zbývá jen pomalu nazout nepoddajné boty na čerstvé puchýře a dát sbohem.

„Vždy vy ty nohy máte celý odřený,“ všimla si hospodyně, která zatápěla v peci a včera se do chlapských řečí nepletla. „Měl byste mít alespoň onuce. Takhle daleko nedojdete.“

„Musím dojít až domů, panímámo. Co bych na Štědrej den dělal někde na cestách,“ řekl smířlivě Šampach.

Vtom s hekáním slézal z vychladlé pece Bucek. Kašlal.

„Něco bych vám chtěl navrhnout,“ vyhrkl znenadání. „Co kdybychom si spolu po snídani ještě promluvili?“

Šampach přestal s bolestivým nazouváním bot, váhavě je postrčil zase zpátky k peci a na chvíli si oddechl. Na jednu stranu ho to překvapilo, ale na druhou si říkal, že mu nějaké mluvení o ničem cestu domů nijak nezkrátí. O čem by s ním chtěl tenhle stárnoucí tkadlec ještě povídat? Možná má jen nutkání, které mají všichni podobně osamělí lidé. Vyznávají své myšlenky komukoli, kdo se poblíž nich naskytne. A v téhle chalupě se asi tkadlec moc nevymluví. Nesmí mu naslouchat moc dlouho. Bůhví, jaká vzdálenost ho ještě čeká. Bude vůbec doma za světla? Cestou asi na formana nenarazí, kdo by taky dneska vyjížděl s povozem! Leda že by zapřáhli do saní. Ty by pak fičely ve větru daleko rychleji a on by si při troše štěstí mohl hovět ve slámě na korbě. Jenže takový povoz se dnes na cestách jistě neobjeví.

Nakonec usedl ke stolu a nepohrdl zelňačkou s kusem chleba. Jindy většinou nesnídal vůbec.

„Přemejšlel jsem o těch vašich knoflíčkách,“ začal opatrně Bucek. „Vy je opravdu chcete vyrábět tam u vás doma?“

„No, mě to je jedno, já je jen nechci vyrábět ve Vídni!“

„Takže vám nezáleží na tom, kde by to bylo?“

„Chci je vyrábět tady v Čechách, protože jsem Čech a těch rakouskejch nádivů mám už plný zuby,“ řekl Šampach zpola nakvašeně, protože se mu tenhle den nejevil nijak příznivě, i když měl být Štědrý.

„A nechtěl byste to zkusit tady?“

„Tady v obci?“

„Tady u nás v Městečku.“

Bucek byl místní rodák a neúnavný patriot. Tenhle městys, před nedávnem povýšený na město, mu přirostl k srdci už od mládí a on ho miloval způsobem, který nikomu nesděloval, protože by mu stejně nikdo nerozuměl. Vždycky byl hrdý i na maličkosti, kterými se Městečko mohlo pochlubit. V poslední době ho fascinovaly dva nově vystavěné domy na rynku z vypálených cihel a s krámky v přízemí. Začínalo se mluvit i o stavbě nového kostela. Někteří odvážní formani si troufali dojet se svými povozy až do Vídně.

Vždy to není zas tak zapadlý kout, utěšoval se. Věřil, že pokrok, který ovládá celý svět, přece musí nějaký užitek přinést i Městečku. Jestlipak to, co mu včera říkal mladík, taky není pokrokové? teď knoflíky na košilích a blůzách nosí jen páni. Ale co za pár let? Jsou elegantní a navíc praktické a určitě nespláče nad výdělkem ten, kdo je bude vyrábět. A on může být u toho.

Vždyť má v chalupě člověka, který tohle zvláštní řemeslo ovládá.

„Ono nejde jen o to zasednout k ponku a vrtat čamrdy,“ zauvažoval Šampach a jako by zapomínal na to, kolik nesnází ho ještě čeká. „Je potřeba si nejprve vytvořit zázemí. Chtělo by to mít zpočátku kolem sebe pár lidí stejnýho smýšlení, který by s čamrdama pomáhali. Jeden jediný člověk celý řemeslo nezvládne!“

„A vy takový lidi doma máte?“

„To nevím. Otec umřel a zůstaly tam jen dvě neprovdaný sestry. Ty stěží budou co platný! Potřeboval bych spíš dva zapálený chlapy.“

„No,“ drbe se na hlavě Bucek. „Jednoho byste tady měl. A i druhej se najde! Mám šikovnýho příbuznýho. Říkají mu Háček. Tak ve vašich letech.“

Šampach se na stárnoucího a dost možná nemocného Bucka dlouze zadíval. Má mu věřit? Náhle jeho zrak přelétl na Buckovu dceru, která právě vešla do místnosti. Její copy lemovaly oválný a čistý obličej, slovansky rovný nos odděloval souměrné a načervenalé tváře. A ty oči! Zářily modře, jak šibalsky, tak zároveň přívětivě a hlavně přitažlivě. Rty měla plné, přímo vybízející k zulíbání. Šampach si letmo vzpomněl na Anežku z Vídně. Před časem se seznámili v Pratru na nedělní odpolední tancovačce. Sloužila v pekařství a byla věčně nevyspalá. Pouštěli ji ven jen jednou za čtrnáct dní. Neměla tak souměrné a pružné tělo jako tohle děvče. Líbat se nechtěla, natož aby přistoupila na jiné intimnosti. Pořád se bála. Všechno prý až po svatbě.

Ale tohle děvče bylo jiné. Možná proto Šampach odpověděl Buckovi diplomaticky:

„Víte, to bych si musel napřed řádně promyslet!“

„No samozřejmě!“ zareagoval Bucek a po chvilce zaváhání dodal: „Můžete tu zůstat přes celý svátky. Teda jestli vás doma nečekají.“

„Což o to, ti ani nevědí, že jdu domů. Nepsal jsem jim už od Velikonoc a teď jsem se rozhodl naráz.“


Ti dva muži se vzájemně pouze oťukávali, posuzujíce, jak blízkou mohou mít k sobě důvěřivost a za jakých okolností by byli s to najít rozhodnost pro spolupráci. Netušili, že bych se coby třetí společník mezi nimi mohl objevit já jakožto Genius loci. Perleť už byla obráběna a zpracována na různých místech světa. Byla řada měst, kde čamrdářské řemeslo zapecovalo a bylo schopné dále utvářet tradici a duchovnost. Uchycovalo se v rozličných městech i na celých územích. Tady na chudé Českomoravské vrchovině jsem se znenadání a nenápadně začal vnucoval do představ stárnoucího tkalce, jehož oči při každém pohledu na opracovanou perleť zableskovaly nadšením.

Stejně tak se dělo i Josefu Šampachovi při pohledu na ztepilou Tonču.

Obé dohromady mohlo pro mé já znamenat do budoucnosti příznivé podmínky k usídlení.


Velkodušná Buckova nabídka ovšem překvapila jeho ženu.

Jídla mají sotva sami pro sebe a teď ještě další strávník! Vandrovník jí sice nepřipadal vlezlý ani protivný, ale měl přece namířeno domů. To jen ten starý blázen ho zbytečně zdržuje. Jako by jim mohl něčím prospět. O to víc ji zajímala cizincova reakce.

Šampach zprvu na Buckovu nabídku neodpověděl. Jal se opatrně nazouvat jakžtakž vyschlé boty, a bylo zjevné, že přemýšlí.

Jednak se mu cesta domů jevila až příliš dlouhá a i zde v příjemném teple pece si dokázal představit vítr, který mu bude zahánět studený sníh za krk a do obličeje, a jednak zavadil pohledem o pružnou postavu děvčete, které právě zasedalo ke snídani.

Nabídnutý pobyt si každopádně chtěl nějak zasloužit a odpracovat.

„Pokud bych ještě den zůstal, musím vám být alespoň něco platný!“ hekl Šampach, když se bota dotkla jeho odřeného malíčku.

„Jak nám chcete být platnej?“ zeptala se hospodyně. Hned se jí, jak je u praktických žen jejího typu zvykem, vybavily rozbité schody na půdu, špatně zateplený chlívek pro kozu anebo nedostatek klestí na topení.

„Dojdu do lesa na dříví,“ oznámil Šampach, aniž co vyčetl z tváře panímámy, protože myslel spíš na její dceru.

„Obecní lesy tu nemáme a v těch panskejch se krást dříví nesmí!“ oznámil mu položertem Bucek.

„No, to by mě ale museli napřed chytit!“

„Lesy nejsou hlídaný, vrchnost se o panství moc nestará, ani na zámku nežije. Máme tu v městě poměrnou svobodu,“ řekl rozvážným tónem tkadlec, když poznal, že tovaryš svůj úmysl míní vážně. Musí ho oťukat ze všech možných stran a naznačit mu, že tady v Městečku by si postupně mohl vytvořit klidný a pohodný život. A jelikož se dokázal vžít do mladíkova smýšlení, věděl, že by nebylo marné mu jako návnadu nabídnout i svou dceru:

„Tonča půjde s vámi, vždy se tu nevyznáte!“

Z kolny vytáhli sáně, na kterých v zimě Bucek odvážel sukno k faktorům, Šampach si přehodil provaz přes rameno a vydal se za Tončou, která beze slov razila cestu ve sněhu.

Holka šlapala tři kroky před ním, měla přes hlavu a ramena přehozený šál a neotočila se. V bocích byla pevná a v pasu štíhlá.

V dlouhých sukních jí nohy vidět nebyly. Šampachovi se ta její postava líbala čím dál víc.

„Můžu vám říkat Toničko?“ zeptal se po chvíli, když vítr na okamžik ustal a z potrhaných mraků vysvitlo slunce.

Ještě nikdy žádnou ženu neměl. Zkušenější kamarádi mu sice dohazovali holky z ulice, protože v nevěstincích byly nekřesťansky drahé, ale on stále odolával. Říkal si, že přece musí v životě nějakou vhodnou ženu potkat. Teď před ním jde děvče jako broskev. Musí se jí zeptat na ledacos, ale ještě neví, jestli s ním vůbec bude hovořit.

Tonče se mluvit chtělo, ale netroufala si. Překvapilo ji jenom, že ten člověk ráno neodešel, jak bývalo u vandrovníků zvykem. A ještě víc, že ho sám otec přemluvil, aby zůstal. Neměla ho asi včera domů brát! Teď spolu jdou sami do lesa. Být na jeho místě Francek, ten by toho jistě chtěl využít. Nepokusí se i tenhle? Jak se mu bude bránit? Má urostlou postavu a jistě i silné ruce. Není sice tak hezký jako Francek a jeho čepice jí připadá legrační, ale asi se vyzná ve světě. To Tonču příjemně dráždilo a proto mu najednou, skoro bezděčně položila otázku:

„Vám se ve Vídni nelíbilo?“

„Vídeň je příjemná pro toho, komu v kapsách cinkají penízky, kdo tam žije jako pán. Ale pracovat celý týden od pěti od rána do setmění a pak v neděli v hospodě převracet pár krejcarů v kapse a přemýšlet, zda si dát ještě jedno pivo, nebo peníze ušetřit, kvůli tomu přece nemusím žít v nablýskaný Vídni. Ta mi při každým kroku připomíná, že sem jen ubohej čamrdářskej tovaryš z Čech. Čechy ve Vídni moc rádi nemají. I když právě nám Habsburkové po Bílý Hoře sebrali co se dalo. Možná právě proto se s námi moc nebaví. Teď je jejich mocnářství silný a oni věří, že i neporazitelný. Jenže Prušáci jsou zřejmě jinýho mínění. Povídá se, že musí dojít k válce. Ta ukáže, kdo je silnější a kdo bude pak i mocnější,“ vyprávěl Šampach, až si uvědomil, že politika tohle venkovské děvče asi moc nezajímá, a tak dodal: „Ale neříkám, že Vídeň není hezký a vznešený město: Je tam dost atrakcí pro každýho, kdo na to má.“

Pak jí ještě vyprávěl o cirkusu s medvědy a klauny, o operetních fraškách v dřevěném divadle, o kabaretech, ale když začal o šantánech, kde tancují děvčata s vykasanými sukněmi, zdály se jí ty jeho řeči najednou příliš světácké, chlubivě a navíc nevhodné, což mu dala najevo odmítavým pohozením hlavy a byla s to ho podezřívat z chlípnosti, ale především předpokládala, že si vymýšlí. On však vzápětí přiznal, že v takovém šantánu nikdy nebyl, jen prý chodí občas do Pratru, kde se tančí každou neděli, což by se jí také líbilo, ale s kým tančí a zda má nějakou známost, to neprozradil. Stejně tak zamlčel, že zajde i na „Koňský rynk“, kde se často pořádají dělnické demonstrace. Že ho na jedné sebrali a tři dny drželi v kriminále, to by si jí nikdy netroufl prozradit.

Tonča si z vyprávění o Vídni vytvořila pestře malovaný obrázek, navzdory jeho mnoha negativním hodnocením a byla rozhodnuta se do toho velkého města alespoň jednou v životě podívat. Aniž si to nějak znatelně připustila, začal ji tenhle cizí člověk, který tak dobře zná hlavní město mocnářství, najednou zajímat.

Musí se ho příležitostně vyptat ještě na hodně věcí. Třeba na to, jak a kde by se mohla ve Vídní ucházet o zaměstnání jako služebná. Už ji to lákalo delší dobu – vydělat si nějaké peníze a večer se jít poveselit do víru velkoměsta. Co tady na zapadlém venkově?

V lese bylo i přes napadaný sníh dost suchých větví i klestí.

Oba je svazovali do otepí a Šampach znenadání do jedné z nich schoval malý, sotva půlmetrový zelený smrček, který uřízl v houští. Tonča se lekla, co to provedl.

„Proč jste to udělal?“ zeptala se prudce až naštvaně, možná i proto, aby překryla svůj úlek. Kdyby je tak někdo od vrchnosti přistihl!?

„To brzy poznáte!“ řekl záhadně mladík.

Velké sáně už byly téměř plné. Zpáteční cesta vedla v mírném sklonu až dolů do úžlabiny. Šampach cítil při každém kroku odřeniny v botách. Jak se jich zbavit? Najednou ho něco napadlo.

„Nasedněte na sáně,“ vyzval Tonču.

Ta chvilku nevěděla, zda to myslí vážně. Navíc se na klestí mohla stěží vyškrábat.

Přistoupil k ní, bez řečí ji uchopil v pase a nadzvedl. Najednou seděla na otepích a saně se pomalu rozjížděly, jak je v tom kyprém sněhu roztlačoval. Naskočil a ona ucítila, že sedí těsně za ní. Vítr jim fičel do zad, a tak sáně postupně nabíraly na rychlosti.

„Jak tam dole zastavíme?“ vyjekla.

„Nebojte se předem! Všechno vždycky nějak dopadne!“

Vzápětí ji objal v pase a přitáhl k sobě a ona usoudila, že by teď při jízdě nebylo vhodné se bránit. Navíc jeho přimknutá ruka jí dodávala pocit zdánlivého bezpečí.

Velké saně se řídit nedaly a Šampach se o to ani nepokoušel.

Jak zvyšovaly rychlost, tiskl děvče stále pevněji k sobě. Šál jí sklouzl z hlavy a on cítil její vlasy na tváři. Bylo to vzrušující. Snad pro oba. Dýchali přerývavě – ona strachem, on touhou. Takhle ještě žádné děvče nikdy nedržel.

Svah se zmírňoval a přecházel v louku, ale v cestě ještě stála poměrně příkrá mez. K té přijížděli v šikmém úhlu a viděli, že už můžou čekat jen jedinou věc: celý náklad se vzápětí převrhne.

„Musíme seskočit!“ zvolal a strhl ji ze saní.

Saně se samozřejmě překotily. Oba se začali vyhrabávat z kyprého a místy hlubokého sněhu a Josef po Tonče úzkostlivě pokukoval.

„Neublížila jste si?“ zeptal se bojácně i provinile a dobře si uvědomoval, že se při tom pádu dotkl jejích ňader.

„Ublížila,“ řekla naštvaně a jakoby zpupně. „Mám sníh až na zadku!“

„A já za košilí!“

Chvíli na sebe upřeně hleděli, a vzápětí se té situaci začali smát.

O pádu do sněhu a převrácených sáních se po návratu domů ani jeden nezmínil. On ještě zůstal v kolně. Tonča si myslela, že snad na saních něco opravuje, ale pak všechny udivil. Přinesl do sednice zelený smrček, upevněný v provizorním podstavci a postavil ho doprostřed stolu.

„Ve Vídni se o Vánocích takové stromky zdobí. Říkají jim Christbaum – Kristův stromeček. Nechcete si ho taky nazdobit?“

Tonča se podívala na matku stojící u plotny, odkud to vonělo kořeněnou švestkovou omáčkou. Ta ale neprojevila ani souhlas ani odmítnutí. Zase nějaká novota, pomyslela si. Určitě to zaujme toho mého blázna, po novotách posedlého. Vždycky se něčím novým nadchne, jenže to obyčejně stojí peníze. Jako petrolejová lampa, kterou teď každý večer rozsvěcují. Co se za ten petrolej zbytečně utratí peněz! Jen aby se z toho vandrovníka, o kterém celé dopoledne starý bájí, nakonec nevyklubal podvodník. Potuluje se jich po světě stále víc. Matka v noci nemohla spát a hlídala, aby cizinec náhodou nezačal štejřit v kredenci, kde mívají v hrnečku pár zlatek. Však je radši před spaním ukryla na bezpečnější místo.

„A čím se takový Christbaum zdobí?“ jevil Bucek předpokládaný zájem.

„Jablkama, ořechama, švestkama, páni na ně zavěšují i cukroví! Ve Vídni už prodávají na vánoční stromky ozdobné papírové řetězy, hvězdičky i holubičky.“

„Dones něco,“ nařídil nadšeně Bucek dceři a docela se těšil, jak ten »christbaum« bude hezky ověnčený a on pak zítra v hospodě o té novotě, kterou tu určitě ještě nikdo nemá, začne sebevědomě vykládat. Zítra ale především musí představit místním tkalcům svého hosta. Donutí ho vzít s sebou pár perleťových knoflíčků na ukázku.

Všichni – kromě hospodyně – začali ten vánoční stromek zdobit a Šampach občas pokradmu pohlédl na dívku. Měla přiléhavou blůzku, v níž znatelně dominovala plná prsa a on si znovu vybavoval okamžik, kdy je ucítil ve svých dlaních, než oba zapadli do sněhu.

Tonča tušila jeho pohledy a chtěla se tvářit odmítavě. Sebevědomý tovaryš si venku troufl až příliš. Musí mu dát najevo, že mnohonásobně překročil meze slušnosti a že ona nepatří mezi ty, které hned naletí nějakému vandrovníkovi. I kdyby tu zůstal ještě další dny, bude se k němu chovat jako k cizinci, který jí je úplně lhostejný. Snad jen o té Vídni se od něj musí dozvědět co nejvíc.

Že si ji na saních přitáhl k sobě a neslušně objímal, to raději vymaže z paměti. Ale tu jeho ruku na prsu ještě jakoby cítila. Francek se jí už mnohokrát takhle dotknul. Ale ten smí. Je to přece její milý. Co na tom, že si ho rodiče nepřejí. Nedej bože, aby jí otec začal nutit nějakého čamrdářského tovaryše. Vždy ho tu vůbec nikdo nezná.

Na Štědrý den se lidé v domácnostech na Českomoravské vrchovině obyčejně postili, aby podle tradice a starých motivací uzřeli zlaté prasátko. Připomínalo to spíš pohanský zvyk než katolickou víru, ale nekřesťanské obyčeje tu stejně přetrvávaly až dodnes. Naštěstí se nad nimi nikdo nepohoršoval. Patřičně vyhládlí lidé pak zasedali ke štědrovečerním stolům a nepohrdli ani bramboračkou se sušenými houbami ani černým kubou.

U Bucků už to celé odpoledne vonělo švestkovou omáčkou, které se kdovíproč říkalo »vocet« a Šampacha ta vůně příjemně dráždila a přiváděla vzpomínkami do dětských let.

Po příjezdu z lesa zadělala Tonča na caltu. Její mysl se nacházela v dobrém rozmaru, a to i přes ten krkolomný pád ze saní, nebo možná právě kvůli tomu dobrodružství. Uválela proto při hnětení těsta i tři dlouhé prameny, které pak spletla do copánu a položila navrch calty. Dobře vypečenou vánočku pak ke švestkové omáčce všichni s chutí zakusovali.

U Bucků nebylo ve zvyku se před jídlem modlit a po jídle si dávat štědrovečerní dárky. Zato se přešlo k obyčejům, které se udržovaly v chudších i venkovských rodinách. Tonča našla v rozříznutém jablku krásnou hvězdičku a Bucek křížek. Poznamenal, že ho ten kašel asi co nevidět přivede do hrobu. Aby se tahle okolnost zamluvila, dali Šampachovi tavit olovo a pak všichni nahlas uvažovali, co asi mohou vzniklé tvary znamenat.

Nakonec donutili Tonču házet střevícem za hlavu.

Zdráhala se spíš z koketnosti, aby si Šampach nemyslil, že je do vdávání nějak žhavá, ale nakonec přece jen botou hodila. Na první pokus se špička střevíce ocitla přímo na prahu dveří a ona přitom pomyslela na Francka. Že by ji opravdu požádal o ruku?

Že by si ji vážně chtěl vzít?

Podruhé už házet nechtěla, ale znovu ji přemluvili. Nijak moc na ty obyčeje nevěřila, ale chtěla si tu náhodu znovu ověřit, a tak se více rozmáchla. Střevíc nejprve vyletěl ke stropu, pak narazil o stěnu a dopadl na zem špičkou dovnitř. Dřív, než se pro něj shýbla, zdálo se jí, že ve tmě za oknem spatřila Franckovu tvář. Měli se po večeři sejít jako obyčejně v kolně za domem.

Střevíc byl tentokrát obrácen špičkou do místnosti a Tonča hlasitě vydechla. Jednak trochu leknutím z té tváře v okně, ale zároveň i uklidněním, že k žádnému nenadálému odchodu ze stavení zřejmě nedojde. Když si ale všimla, kam špice střevíce ukazuje, lekla se dvojnásob. Mířila přímo na Josefa Šampacha.

Ten její počínání, nebo spíš postavu s vážným zaujetím sledoval od svátečně prostřeného stolu.

Měla v úmyslu utéct z místnosti, ale právě Josef ji zadržel.

„Mám pro vás, Toničko, takový malý dárek!“ a vysázel jí na dlaň deset krásných perleťových knoflíčků. „Můžete si je našít na tu vaší blůzku!“

Nevěděla co říct, nechtěla dar vzít, zdál se jí příliš vzácný, myslela si, že se pro venkovskou holku nehodí. Ani nevěděla, jak by si takové knoflíčky na blůzku našila, ale zničehonic je najednou držela v dlani a už se nedaly vrátit.

Alespoň měla důvod utéct z místnosti. Knoflíčky si zatím položila v komoře na peřinu, sebrala pléd a vyběhla ze stavení. Za domem ani v kolně nikdo nebyl. Zavolala potichu „Francku!“, ale nikdo se neozval. Jen v čerstvém sněhu byly znatelné lidské stopy. Vrátila se do své komory a uvažovala, co má dělat. Poslední dva dny se jí zdály jako vyšinuté z normálního života.

Pak pohodila hlavou, zapálila svíčku, sundala blůzku a jala se ty perleťové knoflíčky na halenku hezky vedle sebe přišívat. Ani nepostřehla, že se malinko pootevřely dveře a její obnažená ramena se zalíbením několik okamžiků sledovalo Šampachovo oko. Byla rozhodnuta jít s těmi našitými knoflíčky na blůzce na půlnoční mši.

V kostele byla jako vždycky zima. Na kůru u rozvrzaných a neladících varhan seděl učitelský Jaroš a uklidňoval pěvecký sbor, jenž se tu sešel. Na jedné straně stáli muži, na druhé ženy.

Tonče se – skoro jakoby bezděčně – svezl pléd z ramen. Nechala ho viset za předloktí a podívala se znovu naproti přes varhany na Francka, který z ní nespustil oči. Ale nebylo v nich nic veselého.

„Co to máš na blůzce!“ uslyšela najednou.

Dcera řezníka Čalka, Petronila zvaná Zrzka, neskrývala překvapení. Měla vlasy jak měděné drátky a do nich si s nevkusnou parádivostí vplétávala mašličky. Začala se těch perleťových knoflíčků přišitých vedle sebe na Tončině blůzce bezostyšně dotýkat, a to svýma věčně mastnýma rukama, páchnoucíma vyškvařeným sádlem.

Jako dcera řezníka a majitele domu na náměstí dostávala pravidelné pracovní úkoly. Alespoň jí nečeká tkalcovský stav v manufaktuře jako Tonču. Zrzka jednoho dne převezme řeznický krám svého otce a bude si do smrti pohodlně žít. Tonča si znovu vybavila možnost obsluhovat někde v bohatém vídeňském domě pány u stolu a nezdálo se jí to nijak ponižující.

Najednou si jejích knoflíčků na blůzce, našitých ve dvou řadách vedle sebe, všimly ostatní zpěvačky a hned se kolem ní vytvořil kroužek obdivovatelek. Varhaník už nebyl s to ženské usměrnit a začal sám zpívat:

„Narodil se Kristus Pán, veselme se“ doufaje, že se ty zvědavé a upovídané zpěvačky vzápětí přidají. Zato Franckův příjemný baryton bylo hned zpočátku slyšet po celém kostele.

Dole v lavici, vedle tkalce Bucka, který do kostela celý rok nezabloudil, ale půlnoční bral jako občanskou povinnost, seděl čamrdář Šampach. Odřené nohy v botách ho zábly a z nudy se nenápadně rozhlížel po nevzhledném a zchátralém kostelíku, zoufale volajícím po opravě. Před hlavním oltářem stál kněz a vykonával obřad, jemuž Šampach nikdy neporozuměl, přestože byl římskokatolickou církví řádně pokřtěn a během školy v její víře důkladně vychováván. Jenže teď už nepřikládal náboženství takovou váhu, bral ho jen jako součást nutných obřadů, kterých se musel čas od času zúčastňovat. Jeho víra spočívala spíš v důvěře v lidi. Snažil se je dělit na dobré a zlé, a to bez ohledu na náboženství či barvu pleti. Jen Rakušáky tak nějak z principu nenáviděl všechny. Byl přesvědčen, že se nad jeho český původ nadřazují, jako by byli něco víc. V té nijak prudké nenávisti viděl i svou vlasteneckou povinnost, i když spíše než vlastencem byl vlastně pokrokářem, v tom se od tkalce Bucka v podstatě nelišil.

Proto se i teď v kostele místo modlení soustředil na Buckův návrh začít vyrábět knoflíky tady v Městečku, ve tkalcově chalupě. Kromě menší vzdálenosti od Vídně, od které se zpočátku nemůže definitivně odtrhnout, v tom návrhu nespatřoval žádnou výhodu. Navíc tu nikoho neznal a nemohl mít jistotu, že se na jeho počínání bude okolí dívat alespoň shovívavě, když ne nepřátelsky. Navíc mu na zakoupení solidního ponku, bez kterého se neobejde, ještě chyběly peníze. Ty ale těžko získá jak tady, tak doma, kde je chudoba snad ještě markantnější. Bucek sice opatrně naznačil, že by se snad na nákup ponku nějaké peníze dohromady sešly, a proto také chtěl Šampachovo řemeslo představit zítra v Myslíkově hospodě. Možná právě tam, až uvidí další místní tváře, by se Šampach mohl definitivně rozhodnout.

Po půlnoční mši scházeli zpěváci po příkrých dřevěných schodech z kůru. Francek se jako obyčejně protlačil před Tonču, ale tentokrát jí ruku k opoře nepodal, jen zasyčel do jejího obličeje:

„Co sis to nahastrošila na blůzku?“

„To jsou perleťové knoflíčky!“

„A dal ti je ten vandrovník, co u vás bydlí!?“

Francek už zřejmě věděl vše. Asi je opravdu za oknem sledoval. Možná se už o tovaryši, který v jejich domě setrvává, mluvilo i v hospodě. Francek vypadal rozlíceně a šel z něj strach.

„On u nás nebydlí, jenom přespává.“

„A leze k tobě do komory!“

„To ne!“

„Ale vleze!“

„A proč by měl?!“

„Já vím, že vleze, a za to ho pak zabiju!“

Znenadání se vrhl na knoflíčky, které měla přišité na blůzce těsně u sebe, trhl jimi, až ucítila, jak s nimi vytrhl i kus látky.

Tonča tím mocným škubnutím ztratila rovnováhu. Chtěla se opřít o jeho ramena, jenže on tentokrát schválně uhnul, a ona spadla z posledních schodů na tvrdou kostelní dlažbu a ucítila píchnutí v pravém kotníku.

Cestou z půlnoční mše museli Tonču v chůzi podpírat. Nebyla s to na pravou nohu došlápnout. Ale nechtěla prozradit, co se jí přihodilo. Popsala jen stručně, jak ve tmě na schodech kůru šlápla do prázdna a pak už ležela na dlažbě. O Franckovi se jako obyčejně vůbec nezmínila. Z jedné strany ji teď přidržovala matka, z druhé otec, který pak tuhle povinnost potutelně přenechal Šampachovi. Děvče se ani tentokrát nebránilo, když cítilo těsně vedle sebe tovaryšovu postavu. Ostatně bolest jí nedovolovala se na jeho blízkost soustředit, a tak zůstala do jeho paže bezmocně zavěšena.

Ráno byl kotník celý oteklý a zamodralý a Tonča se rozhodla chladit jej ve škopku se studenou vodou.

„Mohl bych se na tu nohu podívat?“ zeptal se téměř dvorně Šampach, přiklekl ke škopíku, zvedl nohu jemně za patu, pak chvíli ohmatával oteklá místa, načež použil obou rukou a znenadání nohou trhnul, až dívka hlasitě vykřikla. Panímáma se na oba dívala od plotny s jakousi rezignací, jakoby tušila, že ani do budoucna mezi těmihle dvěma ničemu nezabrání, obzvlášť donutí-li ten její blázen Šampacha, aby u nich setrval.

„Vy necito!“ vykřikla Tonča, když se z náhlé bolesti vzpamatovala a ještě než si z očí setřela slzy, začala bušit pěstmi do tovaryšových ramen.

„Pusťte mě!“

Ten jakoby údery pěstí necítil, držel teď její nohu jemně, hladil ta nateklá místa kolem kotníku a poléval je studenou vodou.

„Zkuste na nohu dostoupnout, třeba už píchání v kotníku neucítíte!“

Šampach trpělivě čekal na výsledek svého primitivního lékařského zákroku. Zvědavě vykukoval i Bucek od tkalcovského stavu a panímáma od plotny.

Tentokrát mu dívka na ramena ruce položila sama a poslušně a opatrně na nohu našlápla. Tkadlec ani jeho žena už žádné bolestné zaúpění nezaslechli. Dívali se na tu dvojici každý s jinou představou. Bucek byl přesvědčen, že je to hezký pár, zatímco jeho žena věděla, že je neuhlídá, jestli tu ten vandrovník zůstane, ale nebyla si jista, zda tenhle člověk bude s to uživit tím svým řemeslem, kterým se tu stále ohání a blázní jejího starého, celou svou budoucí rodinu.

Tonča se poprvé na tovaryše usmála, protože takovou bolest jako dřív už při došlápnutí necítila. Šampach vzal z kolny sáně a tentokrát jel na chrastí do lesa sám.

Do hospody k Myslíkům přišli na Boží hod před třetí odpoledne. To ještě bylo dost světla, aby perleťové knoflíčky u okna všichni přítomní mohli prohlížet. Viděl je i Francek Jíra, který měl přesně ty samé doma na stole, i s kusem látky z Tončiny blůzky.

„S takovejma hloupostma a se zdobí blázniví páni. Vobyčejný lidi podobný nicotnosti nepotřebujou,“ řekl příkře a rezolutně, aby ty ostatní, kteří u okna perleťové knoflíčky obdivovali, víc ovlivnil.

„Ve Vídni už knoflíky téměř zdomácněly. Jsou praktičtější než tkaničky či pentle. Jen je nutné pro ně zhotovit na košilích nebo blůzách protilehlé dírky, kterými se protáhnou. Pak už vydrží déle než ta košile. Zvyká si na ně stále víc lidí. A nejsou to jen páni,“ vysvětloval Šampach a na Francka se díval s obezřetností, aniž o něm cokoli věděl. Zdál se mu nebezpečný a kdoví proč proti němu zaujatý.

Šampach nebyl typ, který by svým zjevem nebo chováním provokoval a vytvářel si už předem nepřátele. Celkem vždycky se s každým v pohodě domluvil – tedy snad kromě bývalého šéfa Kratkeho, který smrděl permanentním skrblictvím a tím, čemu se hanlivě říkalo »židovina«. S tím se nikdy domluvit nedalo, zejména pak na výplatě. Pokud se Šampach nebránil, pokaždé mu mistr nějaký krejcar ze mzdy strhl, což zřejmě pokládal za svou povinnost vůči vlastní firmě. A to i přesto, že Šampach patříval k jeho oblíbencům. Tady byla situace jiná. Kolohnát jménem Francek mu nebyl od prvních okamžiků nakloněn a dával mu to jasně znát.

Ostatní v hospodě pokyvovali, knoflíky prohlíželi, někteří zkoušeli jejich pevnost i pomocí zubů. O perleti, ze které se vyrábějí, tu slyšel málokdo, proto je udivila i lastura, velká jako dlaň, kterou Šampach položil na stůl.

„Je to perleťová mořská škeble dovážená až z Ameriky. Naše říční by se pro výrobu knoflíků nehodily. Jsou příliš křehké a slabé. Ale existují prý i daleko větší ulity. Tyhle se loví v ústí řeky Mississippi.“

O Americe se tu už vědělo. I někteří tkalci, kteří tu teď seděli kolem stolů, měli občas nutkání sbalit věci do velkého kufru a pustit se přes oceán za novým štěstím a živobytím do té obrovské země, do Nového světa, kde je údajně všechno snazší a kde se bohatne. A někteří tam už dokonce odjeli.

„Jen jestli vás ten vandrák nebalamutí!“ ozval se znovu Francek a chtěl od hostinského štamprli režné na futro.

Přísedícím už bylo jasné, že Francek provokuje a že mu nejde o perleť, ale o tovaryše, který mu zřejmě nepadl do oka. Proto se divili, že mu hospodský nalil, když dobře ví, jak se opilý Francek rád pere.

„Pan Bucek mne přemlouvá, abych to s čamrdářstvím zkusil tady! Je k tomu třeba vlastně jen ponk, který nezabere víc místa než tkalcovský stav,“ vysvětloval Šampach.

„My tady žádný přivandrovalce netrpíme!“ řekl Francek a režnou naráz vypil.

„A vynáší to řemeslo?“ zeptal se kdosi.

„Dy se na něj podívejte, na čamrdáře! Vošoupaný kalhoty a kabát votřepenej!“ začal se Francek hlasitě smát.

Šampach se zatím neurazil, ale už to v něm vřelo. A to ještě pořád nevěděl, že jde o Tončina amanta. Jinak by se jistě měl více na pozoru.

Chlapi nad knoflíky mudrovali, než jim Šampach začal vypočítávat, kolik takový čamrdářský dělník za týden vydělá. Bylo to rozhodně víc, než tu vydělávali ti nejpilnější tkalci.

„Dyž si tak bohatej, tak tu zaplať. Zaplať všem! A se to ukáže! Čamrdáři!“ provokoval znovu Francek.

„Zaplatím všem kromě tebe,“ řekl už rozlíceně Šampach a nechal kolemsedícím nalít černé pivo, které tu hospodský čepoval.

Tohle gesto rvačku uspíšilo. Navíc Šampach neseděl u stolu, a tak ho mohl Francek chytit za klopu kabátu, smýknout jím doprostřed místnosti a tam ho nečekanou ranou pěstí srazit k zemi.

Bucek se honem před ležícího čamrdáře postavil, aby zabránil Franckovu dalšímu napadení, a Šampach mohl pomalu vstát.

Nikdo nečekal, že by se znenadání na Francka vrhnul, ale oba byli vzápětí opět na zemi, drželi se pevně, kopali kolem sebe a hekali jako při normální rvačce, než je chlapi od sebe konečně odtrhli.

Šampacha posadili mezi sebe, Francka nutili opustit hospodu.

„Kliď se z Městečka, ty zasranej čamrdáři. Tady žádný přivandrovalce netrpíme. Jestli mi přijdeš znovu do cesty, přelámu ti žebra a zpřerážím hnáty,“ hulákal Francek, vystrkován do rohu hospody, když se nikomu nepodařilo vystrkat ho ze dveří.

Šampach už o čamrdářském řemesle nic nevykládal. Sebral své knoflíky i lasturu, zaplatil útratu, s nikým se nerozloučil a vyšel z hospody. Marně za ním Bucek volal, že Francek je jen vejskočka a výtržník, a se vrátí, že tkalci by se chtěli ještě na leccos zeptat, ale Šampach poznal, že oni zájem nemají. Nepřesvědčil je ani daleko vyšší výdělek. Nechtěli na té své bídě nic měnit.

Nikdo z nich by se nedal přemluvit zaměnit tkalcovský stav za čamrdářský ponk. Měli svou jistotu šesti zlatek týdně, i když jim faktoři sráželi v poslední době čím dál víc a Brhlíkova manufaktura vyráběla stále kvalitněji a levněji. Nikdo z tkalců by nebyl ochoten ani schopen půjčit mu peníze na zakoupení ponku, v tom nabyl jistotu, už když nad čamrdami mudrovali. Vypadl z hospody a Francek za ním naštěstí nevyběhl, jinak by došlo k další potyčce. Šampach se pral nerad a ani moc to neuměl. Teď ale nevěděl, co dělat. Byl rozčilen a znechucen, bolela ho naražená čelist a do chalupy na kraji Městečka se už vracet nechtěl, i když tam měl svůj ruksak s perletí. Nezbývalo než zajít do další hospody, která stála na rynku, jmenovala se »Panská« a byla to stejná špeluňka. Poručil si k večeři jitrnici a po dohodě s hostinským připlatil i pár krejcarů za nocleh na seníku.

Ráno vyrazí na cestu ještě za tmy, aniž byl rozhodnut, kterým směrem se vydá.


Tak dospělo Šampachovo i mé seznamování s Městečkem a pahrbkovitou krajinou k ráznému ukončení. Zřejmě nebylo čehokoli litovat. Na ony vršky Vysočiny ještě nedosáhly ani ideje revolučního roku 1848. Do myšlenek lidí neproskočila nová pokroková jiskérka. S jejich těžkopádností nebylo lze pohnout, neb živořili, jak byli zvyklí, nechtějíce nic vyměňovat za lepší, protože to byli nevěřícní Tomášové. Pro ně čamrdářské řemeslo mělo přílišnou exotičnost – pro jejich neznalost světa zcela zbytečnou. V kraji s podhorskou bídou bez bohatších selských usedlostí se stále trpně živořilo na šlechtických latifundiích, s dozvuky nedávno zrušené roboty. Tkalci pak sedali za dřevěnými stavy s nevyvíjenou představivostí o lepším zítřku. Čamrdářský tovaryš se svými perleťovými knoflíky, jat velkými plány, jim byl dočista lhostejný.

V Městečku by vyrábění čamrd jistě způsobilo opravdovou revolucí, jenže takovou vzpurnost si tu z tkalců žádný nepřál. Dle jejich smýšlení by je připravilo o obživu. Nebyli schopni nahlížet dál než k nejbližším lesům, které obklopovaly tuhle obec všude dokola. Čamrdář Šampach v nich svou řemeslnou dovedností nevzbudil sebemenší naději. Po jeho náhlém a naléhavém odchodu z Městečka tu po něm nikdo kromě Bucka už nevzpomněl. V tkalcově chalupě zůstal naplněný batoh nevídanými perleťovými lasturami, které se bez potřebnosti obráběcího stroje samy na knoflíky nepřemění. Ty musí vyhotovit dovedná ruka čamrdáře, která už nablízku nebyla. Proto i já, Genius loci, jakkoli jsem byl ochoten se v zapadlém koutě Vysočiny zapecovat, mohl jen zkonstatovat, že v nadálé situaci pro mne tohle hnízdiště zůstává neobyvatelné.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29