Bez COOKIEs je omezený přístup!

IV. Uzdravený nápadník

Zpět Obsah Dále

Zatím jsem mohl zadokumentovat pouze jediné, vcelku nezvýrazněné zvítězení čamrdářského tovaryše Josefa Šampacha: dosáhl zdařilosti vyrábět knoflíky mimo Vídeň, právě tady, v Městečku. Ale to ještě neznamenalo definitivum výhry a to, že bych tu mohl zůstat delší čas.

Dopravovací způsob perletě na Vysočinu a zhotovených knoflíků do Vídně pomocí ruksaku a osobního hřbetu byl konán namáhavě, nepružně a postupem zdlouhavým. Formanské povozy převážení prodlužovaly a ještě více prodražovaly. Peníze za vyrobené zboží se stále ještě předávaly z ruky do ruky. V tomhle málo velkém množství a za tak neuspokojujících dopravních podmínek se do budoucího času výroba knoflíků na Vysočině nemohla rentovat. Systém odebírání zboží, jaký si tu zavedli tkalci, se na jediného čamrdáře nedal napasovat. Šampach byl v tomto řemeslnictví nabílenou vránou v širokém okolí. Musel být proto napojován na Vídeň osaměle, na vlastní pěst.

Tak všichni domácí tkalci, včetně novopečeného továrníka Brhlíka, jen se shovívavostí prodlužovali vyčkávání, kdy ona zarputilost čamrdářského výrobce povolí a on ze všeho ustoupí, sebere svůj ruksak a pár námahou vydřených zlatek a vezme návrat zpátky do Vídně nebo namíření přes celé Čechy do Němec, kde už se vyrábění perleťových knoflíků rozmáchlo pružněji. Na mě v podstatě nebude činěno ohledů.

Ostatně já jakožto Genius loci mám vždycky umožnění vegetovat kdekoli na světě.


„Pro Ježíše Krista, on se snad pomátl! Na stará kolena vymýšlí nesmysly! Nedrží se svého kopyta a pokouší osud!“ úpěla Buckova žena, když jí muž oznámil, že tkalcovský stav prodal továrníku Brhlíkovi za dvacet zlatých. „Ten chlap neví co dělá! Abysme nakonec chodili žebrotou!“

„Koupím ponk a začnu s čamrdama. Za to přece peníze vydělám!“

„Kde vezmeš na ponk? Vždy stojí dvakrát tolik, co máš! Nikdo ti další peníze nepůjčí! A knoflíky dělat neumíš!“

„Tonča taky nedovedla našívat, a podiv – při čamrdách vydělává peněz jako ve fabrice u Brhlíka!“

„Jenže tobě Šampach přilepšovat nebude. Kdyby po ní nebláznil, dal by jí sotva polovičku!“

Tonča se protáhla, ale do hovoru nezasáhla a od našívání knoflíků nevstala. Věděla, že matka má pravdu. Se Šampachem i s otcem. Tak alespoň chtěla ony peníze řádně odpracovat. Proto se ve třídění knoflíků stále zdokonalovala, diskutovala s čamrdářem, kam které zařadit, a hlavně chtěla našít za hodinu alespoň o gróz víc. Jenže slabé nitě se věčně trhaly a to ji zdržovalo. Někdy u našívání i klela. Potřebovala delší jehlu a silnější nit.

Panímámě by se našívání knoflíků sice také líbilo, ale na omezenou Šampachovu výrobu stačila zatím Tonča sama. Kde by se ten její zmohl na ponk a zastal tak namáhavou práci! Na čamrdy musí být fortel a zdravé tělo, zatímco ten její třasořitka kašle od rána do večera. Copak by mohl dělat na ponku v kolně jako Šampach? Roznemohl by se po prvním větru, který na podzim kolnu profoukne. A navíc se při výrobě práší, to by své plíce a průdušky za krátký čas umořil úplně. A teď si ten blázen prodá tkalcovský stav, poslední možnost obživy!

Ani Šampacha si nedovedla představit, jak v té dřevěné boudě bude u ponku přežívat zimu. Jak tam vůbec bude spát! Ještě se o tom nikomu nezmínila, ale předpokládala, že ho o velkých mrazech budou muset pozvat do stavení, jenže pořád nemohla vymyslit, kam ho uloží. Jedině že by ona ležela v komůrce s Tončou a Šampach v její posteli. Víc místa v chalupě není.

„Jestli se na to čamrdářství dáš, za chvíli půjdeš do kytek!“ korunovala své výhrůžky Bucková.

Tvrdohlavý Bucek už měl dávno všechno promyšleno. Při následující Šampachově cestě do Vídně mu čamrdář nějaký starý vyřazený ponk opatří. A to za oněch dvacet zlatých, které získal od Brhlíka. Na něm bude Bucek čamrdy dírkovat, což není žádná těžká práce, a společně jich tak oba vyrobí daleko víc.

Knoflíky našité na kartách se musely i jiným způsobem transportovat. Šampach si nechal u truhláře Crhy zhotovit přesně na míru plochou bednu, která měla sloužit místo ruksaku. Čalouník Emer ji opatřil popruhy a koženou rukojetí. Čamrdář tak navázal těsnější spojení s řemeslníky v Městečku, kteří mu mohli být do budoucna užiteční, stejně jako on jim. Emer navíc slíbil zhotovit řemennou strunu, spojující setrvačníkové kolo s virtlem – vřeteníkem, protože dosavadní konopný provaz často spadával, třepil se a trhal a největší problémy byly s navazovacími uzly. Šampach se pak při šlapání ponku nadřel víc, než musel.

S plnou bedničkou knoflíků, která měla odklápěcí víko, sevydal znovu do Vídně. Kastle s rukojetí se dala snadno uchopit jako kufr. Sem tam ho navíc cestou svezli sedláci na žebřiňáku.

Byla to prostě paráda takhle cestovat, když nepršelo, slunce příjemně hřálo a noci byly ještě teplé. Na podobnou cestu v zimním období raději nemyslel. V bedničce měl naskládaných více jak dvě stě grózů knoflíků. Uvažoval, kolik mu za gróz těch fajnových mistr Kratky nabídne. Počítal, že i při chamtivosti toho položida by se cena mohla vyšplhat až ke čtyřiceti zlatým.

„Přišel jste cestou rovnou ke mně?“ vyzvídal Kratky a karty s našitými knoflíky pečlivě přebíral a třídil.

Šampach bezelstně odpověděl pravdu, ale okamžitě si uvědomil svou chybu. Měl napřed zajít ke konkurenci a přeptat se na současné ceny. Proto si teď byl jist, že ho Kratky opět co nejvíc odře. Rozhodl se tedy, že za míň jak čtyřicet zlatých tuhle várku zboží neprodá.

„Knoflíky jsou hezky našité, i dobře vytříděné,“ pokyvoval hlavou vídeňský mistr, „ale chybí jim lesk. Podívejte, jak vypadají ty z naší dílny!“

Šampach uviděl opravdu výrazný rozdíl. Prohlížel, porovnával a pochopil. Tady se v poslední době vynalezlo něco, o čem on neví! Ale dozví se to. Buď od samotného mistra, nebo od tovaryšů, s nimiž se z minulosti zná, anebo bude muset nakonec přece jen zajít vyzvídat ke konkurenci! V tomhle byl nějaký fígl, na který musí přijít co nejdřív, dokud je přímo u zdroje informací, jinak by to mělo značně záporný vliv na jeho další samostatnou výrobu.

„Vy ty knoflíky něčím leštíte! Když mi prozradíte čím, budu vám dodávat taky takové!“

Kratky po chvilce váhání uznal, že by nebylo účelné svému dodavateli zatajovat právě zavedenou technologii, která se prováděla rovnou na dvoře, v obyčejném hrnci nad ohništěm.

„Napřed je ve vodě trochu povaříme. Pak stačí přidat do vody pár kapek solckajstu nebo kyseliny sírové. Potom se vodou znovu propláchnou a v mydlinách vymydlí. Nakonec je sušíme v pytlích s čistými pilinami! Proto se teď tak krásně lesknou. Ale nesmí je ta kyselina rozežrat. A pozor na kůži i na oblečení! Každá kapka solckajstu na látce vyžere díru a na kůži způsobí popáleninu. Tyhle kyseliny jsou prevít. Navíc jejich páry dráždí průdušky. Každé opalování provádíme radši na dvoře!“

Šampachovi jediná instruktáž stačila. Jen musel vyřešit problém, jak tu kyselinu dopravit do Městečka. Také ho zajímala cena žíraviny, ale napřed chtěl vědět, kolik dostane za své knoflíky, i když nebyly tak precizně vyleštěné jako ty, co mu ukázal Kratky. A už se v duchu s těmi čtyřiceti zlatými rozloučil.

„Vzhledem k tomu, že jsou neleštěný,“ začal pomalu Kratky, „musíte uznat, že vám nemůžu dát plnou cenu. Co byste říkal – dejme tomu padesáti zlatejm?“

„Padesát?!“ vykřikl překvapeně Šampach. Kratky si tu jeho prudkou radost zřejmě vyložil negativně, protože ho samozřejmě ošidil. „No, dejme tomu, že bych vám přidal ještě pět litrů kyseliny. To už byste bral?“

„A bral bych i jeden starej rozbitej ponk,“ zorientoval se rychle v debatě Šampach. „Chtěl bych na něm zatím jen knoflíky dírkovat!“

„Copak o to, stolice by se tu našla, setrvačníkový kolo taky, i nějakej ten virtl se špinglí, možná i štok na dírkování, ale celý by vám to musel dát někdo dohromady!“

„Na to fachmany v Městečku seženu!“

„A kolik byste za ty věci dal?“

„Mám na to extra připravených dvacet zlatých!“ zkusil to Šampach, protože těch dvacet zlatek od Bucka opravdu měl.

„No, to si děláte legraci, ne!?,“ nasadil přísný tón Kratky. „Za čtyřicet, a je to skoro jako bych dal ponk zadarmo!“

„Vždy vám ty krámy k ničemu nejsou, vy z těch zbytků soustruh už nikdy sestavovat nebudete. Za čas je stejně spálíte v kamnech!“ odporoval Šampach, když uviděl ony trosky, které mu obchodník nabídl. „Já vám budu dodávat o to víc knoflíků! Můžu dát pětadvacet zlatých, ale víc ne. Není to ponk pro mě, ale pro novýho čamrdáře, kterej se chce u nás tomu řemeslu věnovat!“

„Za třicet a už neslevím,“ zaúpěl Kratky. Nakonec si plácli.

Šampach se poprvé v životě cítil jako majetný člověk. I když ještě nakoupil perleťový materiál, pořád mu dost peněz zbývalo. Kratky mu daroval jehly k našívání, pevné nitě a kus včelího vosku, který prý při našívání dělá divy. Tato další novinka, jak se záhy ukázalo, byla velmi užitečná. Nitě, které si našívačka navoskovala, se už nechmoutaly, neuzlily a hlavně netrhaly.

Šampach si s novou chutí do života vyšel do vídeňských ulic. Najednou se cítil volný a svobodný, jako člověk rovnocenný lidem, které potkává, i když tu je stále na zapřenou, protože má tohle město zakázané, ačkoli dodnes vlastně neví proč a na jak dlouho.

Cestu z Vídně Šampach tentokrát absolvovat na kozlíku formanského vozu. Naštěstí sehnal formana přímo z Městečka, a to ve známé zájezdní hospodě Na Gruntu. František Červenka už delší dobu vozil bratrům Kubelovým nashromážděné textilní výrobky od místních tkalců do hlavního města monarchie. Domů jezdil prakticky s prázdnou. Naložili spolu koupené fragmenty ponku, do bedny vystlané hoblinkami opatrně postavili láhve s kyselinou a na korbu šoupli další bednu perletě. Šampach usoudil, že lastury, dovážené z Ameriky, kde zuří válka, mohou zakrátko značně podražit. Protože se kvůli těm zbylým zlatkám cítil tak trochu boháčem, zakoupil na trhu i zánovní oblek, pracovní cajkové kalhoty a Toničce malý dárek i s cestovní kabelou, do které to všechno uložil.

Povozem se chtěl nechat odvézt jen na kraj Vídně, aby se tak vyhnul eventuelní policejní kontrole, ale vídeňské ulice byly poklidné. To jedině u zbývajících městských bran, které ještě místy stály a zachovávaly svou funkci a které on při samostatných cestách raději obcházel, se objevovali uniformovaní policajti. Vídeň se rozšiřovala, dřívější hradby mizely a na jejich místech i dál na někdejších polích vyrůstaly nové domy, ba i celé nové ulice. Jednotlivá stavení už stála podél cest daleko před Vídní.

Povozník Červenka mu tentokrát účtoval za odvoz ponku jen tři zlatky a za jeho svezení žádal výjimečně pouze jednu, a tak Šampach zůstal dál na kozlíku a mohl si z výšky prohlížet okolí i krajinu a později vyspával na houních, které tu měl kočí pro studené noci, když zrovna nepřespával v hospodě.

Teď si mohl pohodlně přemýšlet. Ani mu nevadilo, že cesta s povozníkem, který nijak koně nehonil, se nejméně o den protáhne, takže on se v pondělí nestihne hlásit u vachmajstra Schneidera, jak bylo obvyklé. Ale nepřikládal tomu žádný zásadní význam. Stalo se už nejednou, že se v pondělí k raportu nedostavil.

S mistrem Kratkým vyjednal pevné ceny grózů jednotlivých jakostí, a mohl si tak už daleko lépe a předem spočítat, kolik na dodaném zboží vydělá. Příště mu bedničku s našitými knoflíky dopraví tenhle ochotný a málomluvný povozník přímo z Městečka až do Vídně. Případně doveze i potřebný materiál. To by mohlo pro nastávající zimu být velmi výhodné. Jen peníze si bude muset vyzvedávat osobně, což mu nijak život neznepříjemní.

Šampach byl s poslední návštěvou Vídně nadmíru spokojen. To ale ještě netušil, že se o ní vzápětí vachmajstr dozví, a to od člověka, od kterého by to nejméně čekal.

Věřil, že radost bude mít i Tonička, až jí předá svůj dárek. Teď o ní na korbě povozu snil a věřil, že si spolu jistě brzy začnou lépe rozumět. Vždy vedle sebe od rána do večera žijí pod jednou střechou. A náhle dostal skvělý nápad, který by je k sobě mohl přiblížit ještě víc, možná tak blízko jako tenkrát v zimě, kdy spolu seděli na naložených saních a on ji držel kolem pasu a pak se náhodně dotýkal jejích ňader. Na to dodnes nemůže zapomenout.

Příště jí vezme do Vídně s sebou!

Doma ho sice Bucek přivítal radostně a hned začal se zájmem obcházet dovezený ponk, ale Šampach cítil, že tu visí ve vzduchu něco nevysloveného. I v Buckově chování bylo jakési napětí. Jen aby v tom nefigurovala Tonička a jejich možný budoucí vztah.

Když zvedal z vozu plnou kabelu, ve které měl dárek i pro ni, zrovna vyšla z domu. Zdála se mu nějak zakřiknutá, jako by se za jeho nepřítomnosti událo cosi závažného.

Objevil se tu Francek Jíra a požádal ji o ruku! A ona přijala a rodiče souhlasili! Všechno se tím pádem hroutí. Musí svůj ponk naložit na vůz a odstěhovat se někam jinam, pryč z téhle chalupy a jistě i z Městečka.

„Hledali vás tu četníci!“ řekla Tonča jakoby vyčítavě.

„A co mi chtěli!“

„Nedostavil jste se ve stanovenou dobu na strážnici!“

„A to mě potrestají?“ poděsil se Šampach a měl obavy, že by ho zase mohli poslat jinam, nebo dokonce na pár týdnů i zavřít.

„Chtěli vědět, kde jste!“

„A vy jste jim to museli říct,“ usoudil Šampach. To znamenalo jediné: překročil zákaz návštěvy Vídně a bude potrestán. Jaký trest za ten prohřešek ho čeká? Má se nějak vymlouvat, či zapírat, anebo už je vlastně všechno prozrazeno? Z té celkové radosti, která ho provázela cestou z Vídně a měla vyvrcholit předáním dárku Toničce, nezbylo nic. Teď musí čekat, co s ním vachmajstr a policejní úřady provedou.

„Řekli jsme, že jste na pouti. Na Svatý Kopeček teď chodí celá procesí. Tak mě napadlo, proč byste nemohl jít i vy a pár dní se tam zdržet? Jste přece křesťansky založený, ne?“

Šampach by tu holku nejraději objal. Přistoupil k ní téměř na půl kroku a hleděli si do očí. V těch jejích se šibalsky zablýskalo a on měl téměř nepřekonatelnou touhu sevřít ji do náruče. Místo toho, jako už po několikáté, se oba začali hlasitě smát. Šampach najednou na chvíli přestal myslet na své budoucí trable a byl naprosto přesvědčen, že z Toničky by byla dobrá manželka. Jen ještě vůbec nevěděl, zda ji za manželku získá.

„Něco jsem vám z Vídně přivezl,“ řekl posléze a vyndal z kabely nitě, kus vosku a jehly v plechové krabičce. Pohlédla na něho najednou nečekaně vážně. V očích se jí odráželo zklamání.

Spíš z povinnosti a ze slušného vychování poděkovala, ale otočila se prudčeji, než se dalo čekat, a chtěla odejít do stavení.

Šampach byl na rozpacích: „Ještě mám jeden dárek, ale ten bych vám dal raději o samotě. Nechtěla byste se pak projít kousek k lesu?“

„Nechtěla!“ vybafla na něj najednou odměřeně a uraženě, protože ji zklamal: „Kdo rychle dává, dvakrát dává.“

„Jenže tady to nejde! Musím vám k tomu ještě něco říct!“

Když k večeru vyšel před dům a vydal se obvyklým směrem k lesu, předpokládal, že ho Tonča zahlédne a bude následovat, přestože ji ve stavení nezastihl. Vybral si na mezi u polní cesty vhodné místo, kde ho musela vidět přímo z chalupy. Ulehl do trávy. Tentokrát nebyl nijak unavený, ale měl strach, co s ním četníci zamýšlejí. Pořád dokola v něm hlodala otázka, jestli se má k cestě do Vídně přiznat, nebo zapírat.

Raději začal přemýšlet, jak co nejdříve opraví dovezený ponk.

Buckovi nepřiznal, že za něj zaplatil o deset zlatých víc. Nechtěl, aby mu rodina, u které bydlí a se kterou se téměř sžil, byla nucena splácet dluhy a být nějak zavázána. Věřil, že starý tkadlec se brzy na zprovozněném ponku zaučí. Pak už bude možné uvažovat o rozdělení prací. Je potřeba vyrobit knoflíků co nejvíce, a tím i co nejvíc vydělat. Těch deset zlatek se mu Buckovým přičiněním jistě brzy vrátí.

Sám nejprve základy knoflíků vypůruje z lastur. Bucek silné rondelky, nazývané špalky, naseká na slabší špalmesrem. To není nijak náročná práce – ošrupovat, čili zarovnat, to by snad také svedl. Ale dát jim fazón, některý z ustálených vzorů, to už musí zkušený čamrdář. Dírkování obstará tkadlec, když mu Šampach stroj patřičně seřídí. Ale asi ho s tím ponkem, který chce postavit v kuchyni místo stavu, ženské brzo vyhodí. Všude se bude usazovat bílý vápenný prášek, který při obrábění perletě vzniká. Šampach začal uvažovat, jak ještě zaměstnat panímámu, když uviděl Tonču vycházet z domu. Rozradostněně vstal, ale hned si zase sednul a zklamaně sledoval její postavu, jak kráčí k Hutnímu rybníku, kolem něhož vedla polní cesta směrem k zámku.


Docházím k všeobecnému poznávání, že lidské zkušenosti zůstávají nepřenositelné. To jen u Geniů loci tomu bývá jinačeji. Vstřebáváme do sebe zkušenosti člověčí, a to většinou celých generací, přidávajíce i tu vlastní. Proto spatřujeme daleko víc k vidění, a můžeme tudíž dojít k vyvozování a předpokládání, co se v nejbližší budoucnosti stane či nestane.

Žije-li mladý muž a žena pod jednou střechou, denodenně spolu mluvíce, musí dle zákonitosti dojít ke vztahu. Je ale jenom otazníkem k jakému. U tovaryše Šampacha nebude pochybností. Ale jeho protějšek nevydává zatím zdání přílišné čitelnosti. Ještě oběma setrvává dost času svůj vzájemný poměr vylepšovat, rozšiřovat a vyřešit. Mají před sebou prakticky celý život a celý svět. O co žene Šampacha větší dychtivost a vášeň, o to je Tonča při rozhodování praktičtější. Stále si drží v povědomí, že přišla o svou první a dosud jedinou lásku. Francek už téměř poztrácel možnost zasáhnout do jejího života, a pokud by jistojistě ještě chtěl, dojde na následnost velmi nepříjemnou, ne-li tragickou, což je trvale možné k předpokládání. Oba sokové budou mít nutnost dospět k utkání, kde nastávají Franckovy výhody. Má uschopnění poprat se s kýmkoli, dokonce i s medvědem. Je otázka, jakou to bude mít pro něho platnost a vítěznost. A jakou následnost to může zanechat na všech, kteří s tím projdou k souvislosti. V čemž bych měl vlastně figurování i já.


Tonča vůči Šampachovi pozvolna ztrácela onu původní nechuť. Už s ním nehovořila jednoslabičně, úsečně a odmítavě. Na druhou stranu pro ni nebyl osobou, na níž by jí nějak záleželo, natož aby o něm intenzivně přemýšlela. Přesto se do jejích myšlenek dostával v poslední době daleko častěji. Pochopila, že je svým způsobem člověkem výjimečným, stejně jako řemeslo, které se tu snaží provozovat a ke kterému vlastně nepřímo připoutal už i ji. A teď se pokouší i o získání neduživého otce. Proti čamrdářství však nemohla nic namítat. Naopak: vysvobodilo ji od roboty v textilní manufaktuře a dává jí i slušně vydělat. To jenom matka stále nemůže vybřednout ze svého zaujetí. Vůči knoflíkům i vůči Šampachovi, který si přitom u ní schovává čím dál více peněz. I když ty peníze nejsou jejich, jsou v jejich domě, a jako by se tím vědomím bída ze stavení vytrácela. Je stále co jíst a skončily obavy, že nebude příští týden za co nakoupit a z čeho vařit. Šampach štědře jejich kuchyni podporuje, dokonce dává podnět k nákupu masa a drůbeže na neděli, což si dříve dovolili málokdy. A všechno to poklidné žiti a téměř radostné ranní vstávání jako by způsobovala čamrdářova přítomnost.

V její hrdé povaze ale není, aby onu vděčnost dávala dobrodinci markantněji najevo. Mohl by si hned myslet, že už ji není lhostejný, že mu nabízí naději, nebo dokonce, že o něho sama jeví zájem. Ona přece není nějaká poběhlice, aby přijímala náhlé nápadníky a rušila své dřívější vztahy ze dne na den. Jednoduše jej vyměnit za Francka, který jí pořád ještě nadbíhá? Teď se mu dokonce naskytla příležitost se s ní opět každý týden vídat. Oba se nezávisle na sobě jakožto zdatní zpěváci přihlásili do vznikajícího zpěváckého spolku, kterému už předem dali jméno Slovan.

V Městečku totiž žili i pokrokoví lidé – místní osvětáři. Patřil mezi ně učitelský Jaroš, amatérský divadelník Koudelka. K těmto lidem se hlásil i tkadlec Bucek. Podnět k založení zpěváckého spolku přišel odkudsi zvenčí, zřejmě se o podobných pěveckých tělesech dočetl někdo v novinách. Mužské zpěvácké spolky se teď zakládaly houfně, jako důkaz národní sounáležitosti, společného zájmu, ale především vlastenectví. Šířily se po celých Čechách a Moravě jako nečekaná vlna a rozezvučovaly národní strunu v líbivých melodiích a lahodných vícehlasech. V městech se vytvářela mužská pěvecká tělesa, pro něž skládali písně známí čeští skladatelé. Nešlo tedy jen o národopis a lidovost běžných písniček. Tyto hudebně pěvecké tendence Čechů začaly být trochu nepříjemné c. k. mocnářství, které v nich spatřovalo jakési národnostní protivení a nenapadnutelnou vzpouru Čechů, jež se po českých zemích šířila z měst až do nejzapadlejších vesniček, a to právě prostřednictvím zpěvu, což nemohlo být zapovězeno žádnou státní mocí.

V Městečku se dal zpěvácký spolek sestavit ze dne na den, a to dokonce smíšený. Učitelský Jaroš měl pro něj pevný základ ve zpěvácích, kteří zpívali na kůru v místním kostelíku. Stačilo tyhle osvědčené zpěváky a zpěvačky naučit pár národních písniček, které koneckonců vesměs všichni trochu znali. Takto sestavený soubor pod názvem Slovan vystoupil poprvé na veřejnosti při dožínkových oslavách na místním zámku. Ty tu každoročně vrchnost dávala pořádat a speciálně kvůli nim na zámek přijížděla.

Bucek své dceři tuhle libůstku nezakázal, spíš jako vlastenec a obrozenec doporučoval, aniž by předpokládal nějaké budoucí komplikace. Ani učitelský Jaroš, který se zpěváky nacvičoval národní a vlastenecké písně, netušil, jak tohle nově založené sdružení ovlivní jeho budoucnost. Každé podobné seskupení lidí s nacionálně zvýrazněným cítěním bylo v monarchii registrováno a pro c. k. mocnářství považováno za nebezpečné. Proto se o ně hned od počátku zajímala tajná policie. Čechy se svými vznikajícími spolky a sdruženími, která se objevovala už i v malých obcích, se opravdu začaly probouzet z dlouhé letargie a konečně i z komplexu Bílé Hory, jímž po staletí trpěly.

Tonča ten den na Šampacha nepočkala. Šla pomalu svým vláčným, ale jistým krokem a v duchu si zpívala písničku, kterou je naučil ve zpěváckém spolku učitelský Jaroš a která prý je už známá po celých Čechách – „Kde domov můj, kde domov můj“.

Přitom se rozhlížela po krajině. Hutnímu rybníku, který svou délkou připomínal spíš klidnou řeku, dominoval na vyvýšené skále kamenný staletý hrad. Jeho součástí byla věž se zašpičatělou střechou, jakoby přilepená k zámeckému objektu, tvořícímu uzavřený trojúhelník. Druhá, štíhlejší a vyšší, nazývaná hláska, stála stranou, ale byla viditelná ze širokého okolí. Od jisté doby – snad od časů, kdy panství převzali páni z Hradce – se téhle poměrně pevné a jen jedenkrát dobyté tvrzi začalo po renesanční přestavbě říkat zámek, i když svou zchátralostí tenhle objekt zámek v žádném případě nepřipomínal. Tonča si už delší dobu přála nějaký opravdový a krásný zámek jednou uvidět.

Najednou ji z jejího přemítání vytrhl zvuk kroků. Otočila se a uviděla Šampacha. „Přivezl jsem vám hřebínek,“ začal opatrně tovaryš. Sice jí nebylo příliš příjemné, že jí takhle někdo sleduje, ale dárkem byla překvapená. Rozpletla si copy a zkusila si kostěným hřebenem, který byl solidní a pevný, pročesat své husté kaštanové vlasy.

Šampach na ní hleděl s okouzlením. Už to v sobě nemohl déle ukrývat:

„Moc se mi, Toničko, líbíte!“

Tonču to přiznání nijak nepřekvapilo, věděla to přece od začátku. Ale je cudná a dobře vychovaná panna, na takové narážky nebude odpovídat.

„Co kdybyste si ty rozčesané vlasy sepnula!“ vyzval jí po chvilce ticha Šampach a zase si hleděli do očí, ale v tuhle chvíli neměli žádný důvod ke smíchu.

„Te zrovna nemám čím!“

Jakoby mu chtěla splnit jeho nejtajnější přání, přehodila oběma rukama vlasy za ramena, až její prsa nabyla opět vzrušivě výrazných tvarů. A s rukama za hlavou, ve kterých vlasy držela semknuté, se na polní pěšině začala vyzývavě před Šampachem nakrucovat.

Přistoupil k ní a skoro se neudržel. Nejradši by se těch jejích vypjatých ňader dotknul. Jenže věděl, že v tuhle chvíli by to nejspíš mohlo znamenat konec jejich vztahu i přátelství.

Dovolil si vzít do rukou pouze její dlouhé vlasy a sepnul je velkou kostěnou sponou, kterou jí i s hřebenem koupil na Mariahilferstrasse ve Vídni.

„Musím o něm napsat hlášení! Porušil nařízení a vzdálil se z Městečka. Kdepak byl?“ zeptal se přísně místní vachmajstr Šampacha, stojícího poníženě s čepicí v ruce uprostřed policejní místnosti. Představitel zákona a monarchie se tvářil policajtsky povýšeně a nekompromisně.

„Na Svatém kopečku! Šel jsem se pomodlit za rodiče!“

„Nelhal! Tam pouť přece už dávno byla! Forman Červenka přiznal, že vás vezl z Vídně.“

Tak vida! Málomluvný závozník Červenka, kterému čamrdář solidně za převoz zaplatil, se najednou rozmluvil, a zrovna na tom nepravém místě. To vypadá zle. Šampach se do Vídně teď asi delší dobu nepodívá. A přitom nesmí přerušit kontakty s mistrem Kratkym! Navíc slíbil Toničce, že ji při nejbližší cestě vezme s sebou.

„Pane vachmajstr, nejsem socan, ani náruživý vlastenec,“ začal smířlivě. „Že mě ve Vídni dvakrát chytili na táborech lidu, byla jen náhodná shoda okolností. V podstatě jsem se tam pokaždé připletl nedopatřením. Z Vídně jsem chtěl stejně odejít a vyrábět čamrdy někde jinde. Dostal jsem se sem do Městečka a chci tady zůstat a živit se poctivě, to mi věřte.“

„A přesto nás tu podvádí! Ve Vídni byl, i přes výslovný zákaz, už několikrát!“

„Já jen nosím zboží mistru Kratkému, a přináším si domů matriál, jinak bych přece nemohl vydělávat a pracovat. Ve tom městě se zdržím sotva půl dne!“

„I to stačí, aby mohl někomu předávat zprávy!“

„A o čem? Copak tady v Městečku se děje něco protistátního či nezákonného?“

„Třeba ano! Založili tu pěvecký spolek Slovan. To by třeba české vlastence ve Vídni mohlo zajímat. Neví náhodou, jaké písničky v tom zpěváckém spolku zpívají?“

Šampach si vzpomněl přesně na tu, kterou mu Tonča cestou domů zazpívala: Kde domov můj, kde domov můj....

„Já do spolku přece nechodím! Ani zpívat neumím!“

„Ale děvče od Bucků ano!“

„Jenže já s ní o takových věcech nehovořím. Zaměstnávám ji jen jako našívačku knoflíků!“

„Šampach, lidi většinou donesou i to, co mě nezajímá! Říká se, že si ji budou brát!“

„Cože? I kdybych chtěl, tak to zatím není možné. Napřed bych přece musel vydělávat tolik, abych ji uživil.“

„A nevydělá? Knoflíčky prý dovede vykroužit docela pěkně. Já jsem teda ještě žádný neviděl...,“ dodal už klidnějším hlasem vachmajstr.

Šampach vždycky nosil několik knoflíků v kapse. Teď jich vytáhl celou hrst. Byly to už první z knoflíků, které opálil pomocí několika kapek kyseliny, rozpuštěných ve vodě. V ní čamrdy máčel a pak vyleštil v pytli s pilinami. Leskly se jak opravdové skvosty.

Jenže spolu s knoflíčky nechtíc vytáhl z kapsy i celou zlatku. Měl ji připravenou pro čalouníka Emera za zhotovení popruhů a kožených strun k vřeteníku a na splátku pro kováře, za vyhotovení speciálních kleští, kterými bude přidržovat zbytek již odvrtané škeble, jinak zvaný knódn, po německu „knoten“, čili uzel.

Onen zesílený okraj lastury, esovitě zkroucený, se hodí pro navrtávání silných rondelek, které je možno obrušovat do kuliček a vyvrtávat v nich přímo dírky. Takovým knoflíkům se říká kanálky nebo tunelky, ale k jejich výrobě je stávající šlapací ponk stále ještě málo výkonný. Co už nejde z knódnu zpracovat, nazývá se obchol. Ten se vyhazuje na hromadu za dílnou.

Najednou ležela zlatka spolu s knoflíky na vachmajstrově stole a Šampachovi se nezdálo právě teď vhodné ji sebrat a strčit znovu do kapsy. Vachmajstra Schneidera opravdu perleťové knoflíčky zaujaly. Svým leskem i oblostí tvaru. Nedovedl si je představit na své uniformě, ale tušil, že by jimi jeho žena nepohrdla, ba naopak. Na svatou Helenu bude mít svátek. To by byl výjimečný dar, nikdo tu perleťové knoflíky ještě nenosí. Nahnul se nad stůl a pečlivě je prohlížel a začal ohmatávat. Šampach ho z odstupu sledoval a vzápětí pochopil situaci.

„Můžete si je nechat, pane vachmajstr, abyste věděl, že se živím poctivě a nechci vám dělat nepříjemnosti.“

„Všechny?“ zvedl k němu Schneider od knoflíků oči.

„Všechny,“ souhlasil trochu rezignovaně Šampach a vzápětí si všiml, jak četnický strážmistr shrabuje dlaní knoflíčky do otevřené zásuvky úředního stolu, včetně té zlatky, která vedle nich ležela.

Z částí ponku, které Šampach z Vídně dovezl, sestavili s Buckem za pomoci kováře a truhláře mašinu, na které se daly provádět téměř všechny operace. Šampach nejprve naučil Bucka knoflíky šrupovat, tedy po česku rovnat. Vysoustruhovanou rondelku, kterou vyvrtal čamrdář na vlastním ponku, musel Bucek palcem levé ruky vmáčknout do šlusu, dřevěného futra, zhotoveného z jasanového válečku, naříznutého na čtyři čtvrtky, aby se svíralo a rozevíralo; v něm bylo přesně vyhloubeno místo pro knoflík. Čamrdu vloženou do šlusu zajišťoval proti vypadnutí posunovatelný kroužek z kravského rohu. Po roztočení ponku pak Bucek rub rondelky opracovával zbroušeným pilníkem, nazývaným štál. Knoflík se na rubu musel zbavit všech odlupujících se vrstev a zarovnat. Po uvolnění kroužku vypadl pak ze šlusu do podložené plechové krabičky, které čamrdáři říkali jelkostn. Šlo v podstatě o práci jednoduchou, i když vyžadovala určitou zručnost, protože šlus se pomocí šlapání neustále otáčel.

Trádování čamrdáři vykonávali za stejných podmínek, jenže knoflík byl opracováván na lícu. perleťový povrch se ještě tvarově zdokonaloval fazónem, čili vzorem. Většinou do tvaru misky.

Tato operace se jevila jako nejnáročnější a Bucek se ji nikdy nenaučil. Šampach jej k tomu ani nenutil. Vytvářet vzory byla jeho práce a kromě vrtání to byla záležitost nejnáročnější. Zato po jisté úpravě ponku mohl Bucek knoflíky dírkovat. I to se tkadlec naučil poměrně brzo, jen si jehlovým vrtáčkem několikrát poranil prsty, když vkládal knoflík do holcny, podobného dřevěného futra, tentokrát pohyblivého, umístěné na pravé straně ponku.

Otočením o sto osmdesát stupňů se vyvrtaly v knoflíku dvě dírky. Fírkem bylo třeba otočit čtyřikrát a vždycky zařízení přitlačit k vrtáčku a vyvrtat jednotlivou dírku. Z uvolněného šlusu pak vypadl knoflík čtyřděrový. Šampach na virtlu zrychlil otáčky nasazením struny na nejmenší kolo a Bucek si brzo u ponku dokonce prozpěvoval, protože ho ta práce opravdu bavila.

Sama panímáma trvala na přestěhování té hřmotné mašiny do chalupy a do jizby, na místo, kde dříve stával tkalcovský stav. Měla strach, aby se v té studené kolně Bucek nenachladil a nezačal stonat. Tak se Šampach ještě častěji ocital v místnosti s ostatními obyvateli domu, takže často byli všichni čtyři pohromadě.

Tonča s panímámou seděly u stolu, matka své dceři voskovala nitě, které se tím zpevněním už netrhaly a nešmodrchaly. Místo zapošívání se naučily vytvářet na koncích nití zvláštní uzle, pouhým ukazováčkem a palcem jedné ruky. Občas odešla panímáma k plotně a zabývala se vařením, v dalších chvílích pak našité karty začisťovala a rovnala, a po deseti grózech svazovala. Pořád se ale nemohla odhodlat k našívání, i když jí Tonča knoflíky vytřídila.

Vymlouvala se na špatný zrak.

„Jen to klidně zkuste, na terciích nic nezkazíte, v nejhorším se z karty špatně našité knoflíky zase odpárají, bylo by daleko horší, kdybyste připálila oběd,“ vyzýval ji Šampach a nasával vůni od kamen, odkud to v poslední době vonívalo čím dál liběji, protože se v tomto domě – na rozdíl od tkalcovských stavení – na jídle už nešetřilo. Že Tonča chodila nakupovat k řezníkovi čím dál častěji, neušlo ani lidem v Městečku, natožpak řezníkově dceři, její bývalé spolužačce Petronile, která obsluhovala otcův řeznický výsek na náměstí.

„Nechceš přidat kousek pajšlu a morkový kosti na polívku?“ nabízela Tonče a pak jí vykládala všemožné drby, které za týden v krámě nasbírala. A sama zase lidem předávala, jak si teď u Bucků dopřávají. Jako by žili v nějakém novém světě, a ne v zapadlé chalupě na okraji Městečka. A brzo se na tu Buckovu usedlost lidé začali zaměřovat, protože mnohé zajímalo, co se tam vlastně děje.

Panímáma vařila z morkových kostí silnou masovou polévku. Když měla dobrou náladu, dovolila, aby z těch vyvařených kostí, které zůstávaly ve velkém litinovém hrnci, nedávno koupeném za Šampachovy peníze na trhu, si on sám mohl zbylý morek z kostí vydrápnout či vysát ústy. To dělal strašně rád. Jen musel mít předem umyté ruce od toho perleťového prachu. Na to úzkostlivě dbala vždycky, když mužští usedali k jídlu.

Bucek se chtěl starat také o leštění a sušení knoflíků, které se provádělo na dvoře. Občas se ale nadechl výparů kyseliny, která se teď už pravidelně do vody, v níž se vyvařené knoflíky máčely, přidávala. Pak dlouho kašlal a dusil se. Po několika takových pokusech mu všichni společně tuhle činnost zakázali a leštění se raději chopila fortelná panímáma, i když to Šampach nechtěl zpočátku připustit. Jinak ale při výrobě knoflíků panovala v chalupě příjemná atmosféra a fungovala i rovnoměrná dělba práce.

To celé dokazoval i občasný zpěv, který z baráku vycházel, když Bucek zanotoval znenadání nějakou písničku a jeho dcera se pohotově přidala. Panímáma nasadila druhý hlas a Šampach, který dovedl spíš jen bručet, raději přizvukoval pouze v duchu.

Samozřejmě že tato soukromá pěvecká vystoupení zaregistrovali náhodní kolemjdoucí či nejbližší sousedi. Někteří si takový objev nenechali pro sebe.

Množství vyrobených knoflíků narůstalo. Zákonitě tím ale ubývalo zásob perletě. Bylo třeba absolvovat další cestu do Vídně. A současně objednat povozníka, který by odvezl rovnou celou bednu vyrobených knoflíků a stejně tak zpátky přivezl materiál.

Jenže u předávání musel být Šampach přítomen, ale on si netroufal tu zdlouhavou cestu s vozatajem opět tajně podstoupit. Denně o tom debatovali s Buckem i s Tončou, která tajně očekávala, že čamrdář konečně splní svůj slib a vezme ji do Vídně s sebou.

V posledních týdnech Bucek nenavštěvoval zpěvácký kroužek Slovan kvůli neustále se horšícímu kašli, který aniž tušil, způsoboval vápenný prach z opracovávaných knoflíků. Tonča tudíž chodila večer z pěveckých zkoušek sama. Pokaždé se jí snažil doprovázet Francek Jíra a pokaždé ho musela celou cestu odmítat. Jednou ji ve tmě chytil do náruče a začal líbat. Tonča nechtěla křičet, ale také nechtěla polibky opětovat, jako tomu bylo dřív.

Francek už pro ni byl téměř minulostí, jenže ona stále neměla žádné valné představy o budoucnosti. Žila teď v poměrném klidu a spokojenosti. Našívání knoflíků nebylo náročné. Ale nedovedla si představit, že by to muselo být jejím celoživotním údělem.

Předpokládala, že se jednou vdá a porodí i děti, ale ani to nebyla její vytoužená meta. Pořád si přála poznávat něco nového z toho velkého světa, něco víc, než mohla kdy spatřit tady v Městečku.

Šampach jí právě před týdnem vzal do Hradce na slavnou pouť Porcinkule. Nevadilo jí, že celou cestu absolvují pěšky, i když trvala čtyři hodiny. Vyšli ráno v šest a do města se dostali po desáté, ale zato viděla u jarmarečníků spoustu krásných věcí, stejně tak i ve všech otevřených krámech. Potkávali vyšňořené lidi sebevědomě si vykračující po náměstí a po korze v Panské ulici. Mohla si u trhovců vybrat zrcátko a spony na copány. Obojí jí Šampach koupil. Ještě ji nabízel perníkové srdce s nápisem „Z lásky“. Ale to odmítla. Zato dovolila, aby ji na zpáteční cestě držel za ruku.

„Te mě za ruku držíte, když to nepotřebuju,“ řekla znenadání, skoro vyčítavě.

„A kdy bych vás měl držet jindy, Toničko?“ zeptal se Šampach nechápavě.

„No, třeba když jdu sama večer ze zpěvu. Někdy se opravdu skoro bojím.“

„Ale to já vám velmi rád budu chodit naproti!“

Jenže Tonča mu nevysvětlila, čeho a koho se to vlastně bojí. Překvapeného Šampacha v tu chvíli vůbec nenapadla pravá příčina této nečekané nabídky. Proto také nemohl předpokládat, že by v tom mohla být ještě nějaká třetí osoba. Zatím ho pověření a povolení večerního doprovodu tak potěšilo, že Tončinu ruku celou cestu domů nepustil.

Šapmach už se pomalu mohl přestat nazývat čamrdářský tovaryš, už si mohl říkat mistr, protože měl svou dílnu i své zaměstnance. Po čase se rozhodl, že do Vídně musí za každou cenu. Zároveň je ale nezbytné dojít za vachmajstrem a všechno si s ním vyjasnit. Purkmistra Fišera nechtěl do téhle záležitosti zatahovat. Pro jistotu si vzal do kapsy zlatku. Už mu jich doma moc nezbývalo.

„Tak on si pokoj nedá, Šampach,“ vítal ho zhurta, ale dobrácky vachmajstr. „Už jsem mu jednou řek, že o něm musím podávat hlášení. To je moje povinnost. A co tam mám teď napsat, když tu zásadní věc, proč ho sem eskortovali, porušuje?!“

„Pane vachmajstr, já musím zboží předat osobně. Nemám žádného obchodního zástupce. Možná že právě po téhle cestě tu důležitou záležitost ve Vídni vyřeším. Bude mě přece hlídat Červenka, ten vám o mně řekne všechno, kam se hnu.“

„To chce, abych do hlášení lhal?! Jako že nic, jako že tu pořád sedí na zadku a nikam se nehne?!“

„A co kdybyste to vzal trochu jako obchod, pane vachmajstr? Vy mě dovolíte Vídeň a já se odvděčím!“ navrhl Šampach a pomalu vytáhl z kapsy připravenou zlatku a položil ji na stůl.

Policejní úředník ji vzápětí přikryl úředními lejstry a na čamrdáře se dlouze zadíval.

„No, von by nám možná moh bejt užitečnej víc,“ začal pomalu, jako když krájí máslo, vachmajstr Schneider. Šampach zpozorněl. „Ví přece, jaký písničky se nacvičujou v tom novým zpěváckým spolku,“ pokračoval nenápadně vachmajstr. Šampach se znovu zalekl. Vzápětí si uvědomil, co by to znamenalo. Kromě podplácení, které vachmajstr skoro považuje za samozřejmost, si z něho chce udělat donašeče. Jenže pro něj v tuhle chvíli bylo hlavní dostat se do Vídně

„Tak souhlasí, nebo nesouhlasí!?“ vyjel na něho policajt.

Šampach vachmajstrovi téměř neznatelně kývl. Měl dojem, že v té chvíli mu ani nic jiného nezbývalo. Navíc byl skálopevně rozhodnut, že žádné konkrétní informace, i kdyby je měl, nikdy vachmajstrovi neposkytne. Bude dělat donašeče jen naoko. Jenže pro policajta tohle přikývnutí znamenalo jasný souhlas. Od této chvíle měl v Městečku člověka, kterého povede ve svých tajných spisech jako agenta, i když mu třeba nikdy nic důležitého nepřinesl. Schneider tímto dnem získal svého prvního oficiálního konfidenta. Je tu člověk, který se dobrovolně přihlásil ke spolupráci s místní policií. Navíc policií sledovaný. To bude výborný doplněk k povinným hlášením! Na tomhle člověku by mohl založit svou postupovou kariéru. A taky že to udělá. Každý se přece musí starat o sebe, jak nejlépe umí.

Stejně tak to bral i Šampach. Jenže po chvíli ho začalo trochu hlodat svědomí. Tím pokývnutím hlavy pochybil. Už se to ale nedalo vzít zpátky. Neuvědomil si, že tím ani pořádně nevysloveným příslibem mohl ovlivnit existenci celého zpěváckého spolku. Vůbec mu nedošlo, že se tak zachoval špatně vůči Buckovi i jeho dceři.

Od té doby vedli Šampacha v úředních záznamech jako získaného spolupracovníka. Přestože nic oficiálně nepodepsal, stal se konfidentem působícím v Městečku. Vachmajstr od něho ani žádné závažnější informace nikdy neočekával, stačil mu jen samotný fakt, že tu je někdo, kdo je evidován jako agent. Informace získával jiným, daleko snazším způsobem – z drbů, náhodných řečí, či dokonce od daleko ochotnějších donašečů než Šampach. Jenže ti nebyli vedeni na listině. Jejich udání pak pro pořádek a pod záminkou větší věrohodnosti informace připisoval Šampachovi. To už nebyly žádné idylické časy, o kterých se později zpívaly veselé a žertovné písničky. Byla to doba boje o přežití, jako ostatně každá doba.

Šampach měl připravené knoflíky k odvozu do Vídně. Předpokládal, že za vyrobené čamrdy, tentokrát perfektně vyleštěné novou metodou, vytříděné a našité na karty, by mohl získat až sto zlatých. Když to prozradil Tonče, téměř oněměla překvapením. Řekl jí to, když ji doprovázel ze zkoušky zpěváckého spolku. Dnes nacvičovali novou, tentokrát sokolskou písničku, která byla velmi populární a vachmajstra Schneidera moc zajímala. Nechal si předložit její text a slovo od slova jej přepsal do hlášení i s dovětkem, že byl dodán spolupracovníkem Šampachem, který se chová vzorně a Městečko opouští jen na základě svolení, a to obyčejně na katolická procesí a poutě, které se někdy konají i ve vzdálenějším okolí.

Šampach se stal Schneiderovým oblíbeným objektem, jímž mohl policajt zpestřovat a rozšiřovat svá hlášení, a tak si šplhnout u nadřízených. O tom ale čamrdář samozřejmě neměl ani tušení.

Dostal však výjimečné povolení k opuštění Městečka. Za písemný souhlas k pouti do Mariazell, což se strážmistrovi zdálo velmi vychytralé a úřady nenapadnutelné, od něj vachmajstr očekával patřičný obolus.

Cestou domů ze zkoušky pěveckého sboru byla už značná tma, kvůli níž si Šampach rád našel opět důvod držet Tonču za ruku. Ona svolila, protože dychtivě naslouchala jeho úvahám.

Tentokrát se jednalo přímo o ni. Půjde do Vídně! Zboží k mistru Kratkému dopraví vozataj Červenka obvyklou cestou, a oni se za ním vydají pěšky, ale jinudy, než obvykle Šampach chodí.

„Musíme dojít k Jihlavské silnici. Tam jezdí mnohem více povozů. Určitě nás někdo alespoň kousek sveze. Celou cestu pěšky byste asi neušla!“ vysvětlil jí čamrdář.

„Ale ušla, kdyby bylo třeba! Vadí mi, když si myslíte, že vám budu na obtíž! Chci, abyste mě považoval za rovnocennou, nesnažil se mi poskytovat, a už vůbec ne nutit nějaké výhody. Za to bych vás ráda neměla. Věřte, že i když jsem jen ženská, budu schopná všechno zvládnout.“

„A proč vlastně se mnou chcete jít? Vždy je to strašně daleko!“ vyzvídal Šampach.

„Daleko by to bylo do Ameriky. Ale i tam bych možná šla!“

„Tam se jezdí lodí!“

„No, o to by to bylo zajímavější!“

„Vy byste se toho nebála?!“

„Čeho? Tmy, bouřky, zimy?“

„Třeba strádání a hladu!“

„To můžu zažít kdekoli. I doma, když přijdou zlé časy. Člověk má být na všechno připraven!“

„I třeba na to, že budeme někde společně nocovat?“

Tonča se náhle v té tmě zastavila, ale ruku Šampachovi ponechala. Do očí si zrovna moc neviděli, i když stáli u sebe blízko.

„Vy se toho snad bojíte víc než já!“ popíchla Šampacha.

A z těch oboustranných rozpaků, které náhle tou odpovědí nastaly, jim v tu chvíli vyšlo jen jediné vhodné východisko: začít se jako už tolikrát nahlas smát.

Už jim zbývalo jen přistoupit k sobě blíž a konečně si potvrdit, že jejich vzájemné sympatie nejsou náhodné. Jenže vtom ve tmě uslyšeli rázné kroky. Blížila se k nim postava. Neviděli, kdo to je, ale už na tu dálku bylo znatelné, že má v ruce hůl. Tonča tu postavu poznala podle chůze. Stoupla si před Šampacha a vykřikla:

„Nedělej to, zapřísahám tě, nedělej to, jinak s tebou v životě už nepromluvím!“

„Taky to nebude potřeba,“ ozvalo se ze tmy. Šampach se nechtěl za dívku schovávat, a vyšel té postavě naproti.


Z události, o které měli vzápětí vědomost všichni místní občané, byla vyvozována jediná výslednice: s čamrdami v Městečku je konec. Tentokrát zcela jednoznačně. Bez živoucnosti aktéra onoho řemesla tu jsou ponky i perleť zbytečné.

Takové obavy sužovaly i mne. Tím spíš, že já, čamrdářský Genius loci, neměl vymoženost do následných dnů jakkoli zasahovat. Má přítomnost závisela na Šampachovi a s ním i mizela. A jeho přítomnost teď končila. Možná vysublimuji párami z vylitých zbytků kyseliny, která při opalování knoflíků pronikala Buckovi do plic a nutila ho ke kašli. Třeba se vytratím i jinak. Knoflíky tu mají po budoucí slávě, k níž jsem chtěl všemožně přispívat. A navíc jde o vraždu. Už teď je i známo, kdo je vrah a kdo zavražděný. Vachmajstr Schneider pachatele zajistil pouty a dal převést do okresní šatlavy, kde vrah sedí v očekávání rozsudku. Ten má závislost na svědectví Antonie Buckové, zda soudu vypoví a potvrdí, jak její bývalý milý, Francek Jíra, přerazil Šampachovi klacek o hlavu. Na ono svědectví jsem zvědavě čekal i já.


Šampacha uložili do Tončiny postele. Stejně nic nevnímal.

Hloubka krvavé rány na hlavě se nedala dobře odhadnout. A z bezvědomí se zatím neprobral. Mohli povolat jen porodní bábu, doktora Městečko doposud nemělo. Ta ránu vymyla heřmánkem a přikázala studené obklady na čelo.

Pak pozvali kněze, který nad bezvládným tělem udělal kříž a udělil poslední pomazání.

V Městečku už kolovaly zprávy o smrti onoho bláznivého přistěhovalce, který zde chtěl zavádět novoty v podobě výroby perleťových knoflíků, o které tu nikdo nestál. Teď tu bude na hřbitově nečinně odpočívat v hlíně. Kdoví, je-li vůbec pokřtěný.

Takhle dopadají ti, co myslí, že převrátí svět.

Dva dny nejevil známky života. Pak Tonča znenadání vykřikla: „Otevřel oči!“

Sama měla zhmožděné rameno a naraženou ruku, jak se Franckovi připletla do rány. Nebýt jí, asi by chudáka Šampacha opravdu umlátil. Naštěstí zasáhl ve tmě jeho hlavu jen jedenkrát. I to stačilo. Následný Tončin bolestný výkřik ho možná odradil od dalšího útoku. Kdyby znehybnělé Šampachovo tělo na zemi nebránila svým, už by možná dnes byl pohřeb. Takový mstitel byl Francek Jíra. A takového násilníka by si měla vzít za muže?

„Slyšíte mě?“ zeptala se čamrdáře a vyměnila mu další studený obklad na čele.

Když chtěl přikývnout, ucítil prudké a bolestivé loupnutí v hlavě.

„Kde jsem?“ zeptal se s námahou, protože v Tončině světnici ještě nikdy nebyl.

„V mojí posteli! A vypadá to, že v ní nějaký čas ještě pobudete!“

„To jsem si vždycky tajně přál,“ řekl potichu s náznakem úsměvu a pak zase zavřel oči.

Tonča neodpověděla, ale poznala, že už je mimo nebezpečí života. Oddechla si, protože znovu začala doufat, že se s ním přece jen do hlavního města monarchie podívá.

Do poloviny září se nedalo o cestě do Vídně hovořit. Šampach ležel s otřesem mozku celé dva týdny. Na hlavu mu přikládali led, donesený z Panské hospody. Jeho stav se neměnil, dokud se otevřená rána na hlavě nezacelila. Krmili ho masovými polévkami, ale stále se cítil zesláblý. Až jednou znenadání vstal, obvázal si pevně hlavu šátkem a vyšel se podívat na dvůr a do kolny, kde zahálel jeho čamrdářský ponk. S lehce nepřítomným pohledem si ho začal prohlížet.

Šlo v podstatě o jednoduchou konstrukci. Stolice se skládala ze dvou trámků-prahů, na kterých byly kolmo postaveny stojny.

Ty vodorovně spojovala dvojice plochých trámků, nazývaných švele. Celé to zpevňovala ještě uvnitř zabudovaná fošna. Vlevo dole bylo na stojatých trámkách a mezinosníku v čepech zavěšeno velké dřevěné setrvačníkové kolo. Pomocí zalomené hřídele jej rozpohybovávalo dřevěné šlapadlo. Podobné stolice sloužily i k jiným účelům. Na stejném základě v Americe už dokonce vyráběli celokovové šlapací šicí stroje.

Soustruhy na obrábění dřeva se poháněly stejným způsobem, šlapáním, tedy lidskou silou. V některých nových fabrikách už byly soustruhy napojeny pomocí převodů na soukolí, poháněné parou nebo vodní silou. Právě o takovém pohonu Šampach snil.

Teď si stoupl za ponk, opřel se o zápěru a zatlačil nohou na šlapadlo, které jeho vahou rozpohybovalo celý stroj. Ucítil sice prudkou a loupavou bolest v hlavě, ale setrvačníkové kolo se pomalu a skřípavě roztočilo. Hřídel uložená v důlcích ocelových destiček se musela vždy předem pečlivě a důkladně promazat.

Čamrdář byl se strojem spokojen. Jenže teď ho nemohl využít.

Neměl už z čeho čamrdy vyrábět. Z perleti mu zůstaly jen odvrtané knódny a na hromadě za kolnou nepotřebný obchol. Musel pro nový materiál do Vídně, hlava nehlava. Z peněz už mu zbývalo jen pár zlatek a v Městečku si nemohl od nikoho půjčovat.

Určil si ještě dva dny na zotavenou. Poslal ženské k řezníkovi pro maso, aby opět nabral síly a mohl se prát se životem i s vrzavým ponkem.

Doputovali do Vídně značně unaveni, ale Tonča byla hned vzápětí městem nadšena a zároveň udivena. Vždycky si představovala ty městské domy, ulice, paláce a chrámy nějak menší a přístupnější. Když ale kolem nich procházela, zdály se jí obrovské a zároveň jaksi cizí a nedostupné. Ani s lidmi se nemohla zastavit a pohovořit jako doma v Městečku, ale to jí právě dráždilo a vzrušovalo zároveň. Cítila, že by se takovému shonu dovedla přizpůsobit, i kdyby ji stále obklopoval. Všechen pohyb lidí, fiakrů, kočárů i povozů sledovala do posledních detailů. obzvlášť ji zaujali mladí uhlazeni muži v nažehlených oblecích či v perfektně střižených vojenských uniformách. Za výraznými klobouky a róbami žen se pravidelně závistivě ohlížela.

Chtěla si všechnu tu nádheru a eleganci zafixovat, aby pak mohla doma v těchto vzpomínkách listovat jako v obrázkové knize a sama se tak ujistila, že to nebyl sen, že to viděla na vlastní oči, že to existuje. Proto si také vezla domů několik kolorovaných pohlednic Vídně, které jí Josef koupil na rohu ulice blízko Stephansdomu a které bude na zkoušce pěveckého sdružení ukazovat. Hlavně zrzka Petruna pukne závistí. Kam se na takové město hrabe její oblíbená Praha!

Při cestě domů museli přespat na seníku velkého statku. Stále se jí vybavovalo obrovské panorama Schönbrunnu, na které se dívali přes širokou třídu, jíž neustále projížděly kočáry. Klapot koní na dlažbě jí dozníval v uších i nyní, kdy začala usínat. Jen ještě stiskla ruku Josefu Šampachovi, protože si uvědomila, že mu vděčí za všechno, co minulé dny prožila. A cítila se v jeho blízkosti stále jistější a sebevědomější. Ležela vlastně doslova v jeho náručí a on ji hřál zezadu svým tělem. Ve voňavém prostředí seníku jí to bylo docela příjemné.

Šampacha Tončin podvědomý stisk jeho ruky náhle elektrizoval, i když únavou usínal. Z Vídně vyšli po poledni a dovolili si mávat na vozy až za hranicemi města, na císařské silnici. Jednou je svezl místní povoz do nejbližší vesnice. Pak zastavil sám kočí s bryčkou. Šampach byl přesvědčen, že to bylo kvůli Tonče, protože kočí si ji hned pozval na kozlík, zatímco jeho nechali sedět vzadu, sice jako pána, ale i žárlivce, který pružnou dívčinu, sedící vedle vozky, musel závistivě sledovat. Kočí byl mladý Čech, a tak si s Tončou, která němčině nepříliš rozuměla, mohl povídat. Sloužil u hraběte Gutsteina a vezl je skoro hodinu, pak musel odbočit.

Šampach teď vnímal Tončino tělo, které leželo v jeho náruči a vyvolávalo v něm vzrušení tak silné, že už se nedalo potlačit.

Položil zlehka ruku kolem jejího pasu. Dívka se nebránila, jen zvolna a polohlasně v tom jeho volném obětí oddechovala. Dovolil si proto ještě víc. Sáhl rukou tam, kam si vždycky přál, a nahmátl tvar, o němž často a dlouze snil.

Tonča nevěděla, zda spala dlouho, či jen krátce, ale cítila teď příjemné a lehké dotyky na svém prsu. Jako by jej cosi jemně hladilo a laskalo a přivádělo do onoho stavu vzrušení, které už dříve pocítila s Franckem, když se za kolnou líbávali a ona mu dovolila se jí dotýkat.

V onom vzrušivém pocitu se slastně protáhla, ale tma ji nenutila se probudit a uvědomit si, kde se nachází. Jen vedle sebe kohosi cítila. I v polospánku jí došlo, kdo vedle ní leží a kdo ji tu slast způsobuje. Ale nechtěla ten příjemný pocit odehnat, a tak se k Josefu Šampachovi otočila a v trvajícím polospánku ho sama objala.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29