Bez COOKIEs je omezený přístup!

VI. Pomsta

Zpět Obsah Dále

Jako by se rozbřeskovalo. Já, čamrdářský Genius loci, se jal s radostí směrovat pohledy na další nové pracoviště. Knoflíky už neměly udomácnění jen v Buckově chalupě na Novém Světě. Nečinilo mi námahy přeskakovat o pár domů dál, kde synovec Matěj Bucek, přezdívaný Háček, držíval chutě vařit voňavou česnečku a smažit pstruhové ryby na pánvi.

Na svém ponku pak rychle nacvičenou zručností překonával tvrdost perleťových lastur. I tady hlučný odpor vyvrtávané perletě, kvílivost ponku, skřípání setrvačníkového kola a bzučení špingle vyhrávaly serenádu, zpočátku jen neformovaných rondelek. Později pak šikovnou přičinlivostí čamrdáře vznikávaly knoflíky podmanivé nádhernosti. Mohl jsem přesměrovat své pohledy i na rozpracované staveniště, kde zednickou fortelností vyvstávala z bývalé barabizny v Horní ulici moderní, cihlami stavěná budova.

Usilováním a pevností vůle tu vybudovával Šampach svůj nový domov, za trvalé závistivosti mnohých kolemjdoucích, nebo jejich tkalcovské chajdy z vepřovic měly ke zděnému fundamentu onoho domu chudobnou porovnatelnost a pevnost.

Navíc si všichni pošeptávali, jak mohl Šampach, jehož lidumilnost neměla u nich žádné povědomosti, dostat babu Jírovou do bíle vybílené cimry v nově otevřeném městském chudobinci, když ona, s přísaháním Bohu i Satanu, vedla veřejná prohlášení, že z té své chalupy do smrti nejdelší neodejde.

Šampach nevydal ve známost svůj ušlechtilý čin, kterým té čarodějnici daroval v nabídce rovných padesát zlatek, aby ušetřil své svědomí, že jí připravil k vyhnání z její nejvlastnější chalupy.

Tím překvapujícím darem, který stará Jírová v počátcích sice odmítla, ale v nejbližších dnech s nedočkavostí přijala, nebo neměla co do huby a od žebrání ji přece jen odrazoval stud, se vše k vzájemné tajné spokojenosti vyřešilo. Navíc se staré Jírové onen bíle vybílený kumbál v útulně, vybavený hořlavými kamny, jistojistě zamlouval.

Moje já mohlo mít spočívání samozřejmě kdekoli a neviditelný hlavní stan mi bylo možné přemisťovat ke komu se mi jen zachtělo. Přitom v mých vymoženostech a schopnostech bylo i porovnávání, posuzování i odhalování jedinců, kteříž se čamrdářskému řemeslu už nevysmívali s takovou vehementní tvrdohlavosti, jako dřív. Někteří tkalci dokonce zvažovali během svých nespavých nocí i ve snách, do nichž se jim místo vřetena a člunku vplétávaly perleťové lastury, zda onomu pokoušení dál odolávat, nebo sejmout ze žerdě tkalcovský praporec a z domu cechovní erb a pozměnit svou víru. S rovnou rozhodností pak dezertovat k té čpící, ale vícero vynášející perleti, když navíc novostí postavené stavy v Brhlíkově továrně jevily schopnost tkát stále rychleji a dokonaleji.


„Dám se k nim taky!“ zvolal jednou v Myslíkově hospodě tkadlec Fáček, který bydlel u Mlýnského rybníka, kde se říkalo »Na Ostrově« – přímo naproti Brhlíkově textilce.

„K socanům?“ vyděsili se přítomní, protože Fáček byl znám jako horlivý diskutér, který četl noviny, kritizoval Staročechy i Mladočechy a snažil se bezvýsledně burcovat tkalce k prosazování jejich práv.

Stávalo se, že místní faktoři, často pod hrozbou nepřevzetí zboží, sráželi ceny vyrobené textilie na neúnosnou mez. Obzvlášť známým a nenáviděným se stal v tomto směru Josef Jánský, přezdívaný Zlodějník.

„K čamrdářům! Už se od těch zlodějskejch faktorů víc vodírat nenechám.“

„K těm bych se nedal ani po smrti! Smrdějí perletí a mají pořád zamoučněný čepice!“ odporoval tkadlec Sysel.

„Ale vydělávají víc než ty, a nikdo je nevokrádá!“

„Však vono to u nich taky začne, jen co se na ně někdo zaměří,“ uvažoval jiný.

„To jako chceš říct, že se v Městečku ten čamrdářskej póvl udrží?!“ vykřikl Sysel a zrudl ve tvářích. Čamrdáře nesnášel přímo bytostně, i když nedovedl vysvětlit ani sám sobě proč.

„Bratři Kubelíkovi už jim vozí do Vídně zboží a zpátky perleť v celejch bednách!“ upozornil Fáček.

„A Šampach staví barák málem na rynku! Tři okna do ulice a širokej průjezd. Na dvoře velkou čamrdářskou dílnu! Do tý se mu vměstná určitě šest ponků!“ podpořil ho jiný.

„Šest ponků znamená šest čamrdářů. Kde by je tu v Městečku našel?!“

„Vyučí si je, jako si vyučil Krejču!“

„Ale z koho?“

„No přece z nás! Soukeníků a tkalců!“

„Přivedli ho sem šupem v želízkách a s nahým zadkem. Prej do domovský obce! A nikdo ho tu předtím neviděl! Proč právě sem? Vždy tu žádný příbuzný neměl! Že se ho Bucek ujal a zaručil se, je stejně podezřelý! Třeba ho sem z Vídně někdo nasadil, aby tu špicloval. U vachmajstra je každej tejden! Co tam asi dělá?“

„Donáší na nás! Co jinýho?“

„Je politickej, tak se musí hlásit. Řek bych, že to bude férovej chlap. A starý Jírový dal za barák padesát zlatejch, i když nemusel,“ bránil Šampacha Fáček.

„Jenže zároveň jí z tý zbořeniny vypudil.“

„V útulně se má bába stokrát líp. Obec tam lidem přispívá na topení! V tý svý zřícenině by jednou v zimě umrzla. Francek jí nepošle z vojny ani krejcar!“

„Jak to tak vypadá,“ usuzoval nahlas Fáček, „za pár let vás tu v Městečku ve všem čamrdáři trumfnou. A na to já čekat nehodlám!“

Šampach opravdu bývalé Jírovo stavení přestavoval. Úřední výnos, kterým ho získal, považoval za legální. Tím, že daroval Franckově mámě za vystěhování padesát zlatých, na které byla vlastně ona zřícenina odhadnuta, se chtěl ospravedlnit před lidmi v Městečku, před Bohem, v kterého nijak vehementně nevěřil, a především před sebou samým. Jeho žena podobné skrupule neměla, považovala ten dar za zbytečné vyhazování peněz, i když stará Jírová mohla být za jiných okolností její tchyní. Spíš si představovala, co by za 50 zlatých nakoupila ve Vídni do vybavení své nové domácnosti.

Dům byl vystavěn v duchu doby. Kamenná podezdívka a stěny z pálených cihel. Široký vchod a tři okna do ulice. Z průjezdu se vcházelo do velké kuchyně, z kuchyně do parádního pokoje. V domě byla ještě ložnice a místnost pro děti. Ve dvoře pak veliká zděná dílna, s okny zamřížovanými jako ve fabrice. Dalo se sem umístit opravdu šest ponků, ale zatím měl čamrdářský mistr k dispozici jenom dva. Škoda, že v blízkosti není žádná vodní síla k možnému pohonu, litoval někdy Šampach, protože pohánět ponk jinak než šlapáním nohou bylo jeho dávným a trvalým snem.

Šampach vzal svou manželku jako poděkování za to, že mu porodila zdravé dítě, na velkou průmyslovou výstavu do Vídně.

Tam uviděl ukázku moderního továrního rozvodného systému.

Byl z toho u vytržení. Na kovové ose, kterou roztáčel parní stroj, byla nasazena různě velká kola a od nich vedly řemenice k jednotlivým mašinám – soustruhům, frézám či jiným strojům. Šampach si přímo živě představoval, jak jedna řemenice vede k jeho perleťářskému ponku. Tento zázrak techniky mu nedal mnoho nocí spát. Takovou vymoženost ale dosud nevlastnila ani firma Kratky, která od něho žádala knoflíků stále víc, ani Brhlíkova textilka v Městečku.

V té době začali vídenští čamrdářští tovaryši bojovat za vyšší platy, protože knoflíky se staly výhodným výrobním i prodejním artiklem. Když mistři nechtěli vyhovět, mnozí tovaryši provedli přesně totéž, co před časem Josef Šampach. Císařské Vídni, kde bylo čím dál dráž, dali své definitivní sbohem. Někteří to zkoušeli s výrobou knoflíků na Šumavě, v návaznosti na německý trh, jiní se objevovali na jihu Čech, ale nejvíc se jich uchytilo na Vysočině.

Zatím se tahle okolnost na výkupní ceně knoflíků nijak neprojevovala a Antonie si mohla z té vídeňské výstavy dovést krásné, modře smaltované nádobí. To jí záviděla především Petronila, která konečně našla svého ženicha, odpovídajícího nejen jí a požadavkům jejího otce, ale hlavně Panské hospody, kde byl už za šenkovnou vystavěn nový sál i s divadelním jevištěm.

Antonie si na svém muži vymohla během jejich celkem nekonfliktního soužití, které bylo ve valné většině času vyplněno prací, dvě »výsady«: jednou za rok cestu do Vídně, a účinkování v ochotnickém souboru, na jehož založení se podílel i starý Bucek, kterému už zase otrnulo, protože kapky na průdušky, dovezené z hlavního města mocnářství, účinně zabraly.

Divadelní soubor sehrál na novém jevišti Panské hospody Klicperovu hru Divotvorný klobouk a pro obrovský zájem i úspěch ji musel místní veřejnosti několikrát zopakovat. Divadelníci pomýšleli i na další kus, který měl učitelský Jaroš obstarat, ale stala se nečekaná událost. Byla to pro Městečko nepředvídaná a zároveň krutá rána. Divadlo přišlo o svého režiséra a pěvecký sbor Slovan o svého vedoucího. Tohoto nejaktivnějšího a nejobětavějšího člověka, který se podílel na všech kulturních a společenských akcích, vyučoval děti ve škole, a připravoval je tak na život, měl zničehonic nahradit někdo cizí, neznámý, a tudíž pro většinu obyvatel nepřijatelný. A navíc nikdo nevěděl proč. Až na vachmajstra Schneidera.

Příkaz oficiálně vyšel z vyšších učitelských míst, možná až z nejvyšších, ale nemělo to být nic zvláštního. Překládání učitelů na jiná místa, v zájmu jejich eventuálního povýšení, mohlo být pro dotyčného také příjemné. A učitelský Jaroš takové povýšení obdržel. Byl jmenován ředitelem školy.

Jenže šlo o školu v místě vzdáleném a pro všechny včetně jeho zcela neznámém. Dostal na vybranou: vést školu v Gerniku, ve Svaté Heleně, v Bígru či Rovansku. Tyhle vsi se však nacházely až v rumunském Banátu.

Do oněch končin se přestěhovalo počátkem století několik stovek lidí z Čech, založili vesnice i místní školy a c. k. úřady jim velkomyslně posílaly nepohodlné a příliš vlastenecké učitele, protože tam mocnářství nevadili. Proti rozhodnutí zemského školského úřadu nebylo odvolání. Nikdo v Městečku netušil, že onen drastický přesun vyšel z pravidelných hlášení vachmajstra Schneidera. Ten do svých meldunků neopomíjel uvádět i jméno Josefa Šampacha a jeho ženy, a to bez jakýchkoli skrupulí, ale především bez konkrétních podezření či důkazů.

Učitelskému Jarošovi nezbývalo než se podřídit, sebrat svých pár svršků, sbalit je do cestovní kabely, rozloučit se s lidmi v Městečku a odjet do neznáma, kam mu velely úřady. Za to dostane poměrně slušný plat a doživotní rentu a bude bezesporu v jedné z těch českých vsí velkým a v podstatě neomezeným pánem. Na to on nemyslel, jemu leželo v hlavě to, aby udržel český jazyk v oněch horských vesnicích bez valných přístupových cest. Namlouval si, že tam bude potřebnějším a vlivnějším osvětářem než v Městečku. Učitelský Jaroš, mladý a světa neznalý člověk, nechápal, do jakých zapadlých koutů se vydává, proč ho právě přidělili tam, a dokonce se na exkomunikaci do oněch, pro něho zatím exotických míst, dětinsky těšil.

Ochotnická i pěvecká činnost spolků v Městečku byla jeho odchodem naráz ochromena. Pěvecký sbor Slovan nového sbormistra nenašel. Režírování divadla se sice ujal čamrdář Bucek, ale neměl k tomu dost schopností. Určoval jen nástupy herců, a neustále je měnil, protože si nepamatoval, co rozhodl na minulé zkoušce. Vznikaly rozepře, dohady a dokonce i hádky. Kvůli jeho náhlým onemocněním se zkoušky často nekonaly, až přestali docházet i herci, a nakonec z připravovaného divadelního představení sešlo. Soubor se v podstatě rozpadl, protože nad sebou neměl pevnou ruku. Tak to napsal vachmajstr Schneider do hlášení a tak tomu ve skutečnosti bylo.

Ani Antonie Šampachová soubor před rozpadem neuchránila.

Na nacvičování hry už ale nechodila, protože se připravovala na další porod. Potomek se měl narodit už ve vystavěném domě, za asistence porodní báby, jak se slušelo na dobrou měšťanskou rodinu. Proto bylo třeba výstavbu domu urychlit, do krásně vybílených a připravených místností kvapně přestěhovat nábytek a do ložnice, kde mělo dítě spatřit světlo světa, koupit nové manželské postele.

Šampach si v poslední době musel na dostavění domu půjčovat, a protože v tu v dobu v Městečku nebyla ještě žádná záložna, půjčoval si u Židů, kteří tu měli obchody na náměstí, a také u bratrů Kubelíků, jejichž firma s nákupem a prodejem látek i přidruženým povoznictvím v Městečku prosperovala. Věřil, že tyhle peníze brzy splatí. A těšil se konečně na syna.

Ale opět se narodila holčička.


Brzy po skončení americké války Severu proti Jihu a pádu tamního otrokářství se znovu perleťové knoflíky začaly vyvážet za oceán a zájem o ně byl daleko větší než dřív.

Proto také Šampach brzy splatil dluhy a měl v úmyslu získat co nejdříve další ponk a vyučit nového čamrdáře, popřípadě dva.

Zděné a světlé prostory, kde byla po obou stranách velká mřížovaná okna a uvnitř dostatek místa a světla, na novou lidskou sílu přímo čekaly.

Za Šampachem přišli znenadání bratři Kubelíkové. Muži středních let, jeden malý, druhý vytáhlý. Vlastnili v Městečku soukenický sklad. Skupovali látky od tkalců, vozili je do Vídně a snažili se konkurovat Brhlíkově textilce, která se rozvíjela usilovněji a měla i svůj vlastní odbyt.

„Zkusili bychom to s perletí,“ řekl Otto Kubelík.

„Jako s výrobou?!“ zalekl se Šampach.

„Se vším! Budeme vám prodávat perleť a nakupovat od vás zboží. Platit se může i papírovými bankovkami. Do Vídně už jezdit nemusíte. Všechno to obstaráme za vás.“

„Co bych pro vás měl vyrábět?“

„Zpočátku budeme brát cokoli!“

Šampach si ale nebyl Kubelíky jist. Měl svého odběratele knoflíků a zároveň dodavatele perletě, vídeňského Čechožida Alberta Kratkého, který nejenže poměrně dobře platil, ale byl i Šampachovým rádcem. Zasvěcoval ho do nových technik a pracovních postupů, navíc jemu i ženě vždycky poskytoval ve Vídni potřebné zázemí i nocleh. Antonie, která čekala jen na to, až dítě odkojí a opět do Vídně vyjede, byla nabídkou Kubelíků zaskočena ještě víc. Přijetím takové spolupráce by se jí oblíbené velkoměsto ještě více vzdálilo. Vehementně přemlouvala Šampacha nabídku odmítnout, a zachovat si tak podnikatelskou svobodu a nezávislost. obzvlášť se jí nelíbilo placení bankovkami, kterým tu ještě nikdo nevěřil.

Veškerá perleť, doposud v Městečku zpracovávaná, šla do světa právě přes Šampacha, i když mu jí dovážel povozník Červenka, nyní zaměstnanec bratrů Kubelíků. Teď by mu chtěli perleť nabízet oni, sice tady doma, ale kdovíjaké kvality. Navíc nemůže vědět, kolik by za vyrobené perleťové knoflíky od nich utržil.

Kubelíky tedy odmítl. Jenže tímto rozhodnutím okamžitě ztratil povozníka, protože podnikaví bratři mu už svého formana poskytovat nehodlali.

Šampach se ocitl znovu v úzkých, a to bohužel právě v době, kdy se opět začaly otvírat americké trhy a čamrdy byly žádány čím dál ve větším množství a kratších dodacích lhůtách.

Kubelíkové si sehnali čamrdářské tovaryše, kteří podobně jako Šampach rezignovali na Vídeň. Během krátké doby tak měli vlastní dílnu se dvěma ponky. Perleť používali méně kvalitní, a tedy lacinější. A náklady na přepravu měli samozřejmě mnohem nižší. Knoflíky proto prodávali levněji a odbyt jim nijak nevázl. V Městečku bylo hned o dva čamrdáře víc a Kubelíkové se vzápětí začali ohlížet po dalších.

Antonie, která o nedělních odpoledních vozila v kočárku dítě po rynku, měla možnost se potkávat s Petronilou. Té se také v manželství narodilo dítě. Antonie jí předkládala zmíněné mužovy problémy a dcera hostinského, znalá drbů a řečí ze šenkovny, jí jednu hospodskou novinku opakovala. Do Vídně prý má coby speditér zajíždět Jakub Holý z Popelínka.

To Antonii opět dodalo naději uvidět znovu rušné a noblesní velkoměsto. Svého muže tedy vzápětí poslala závozníka vyhledat a čamrdář i vozataj radostně uzavřeli podáním ruky dohodu na přepravu knoflíků i perleťového materiálu, protože to pro oba byl obchod výhodný.


Mne, Genia loci, nenadálé změny, coby vytrysklý gejzír čamrdářské rozvojovosti v Městečku, přiváděly k udivení, ale i k nenadálé rozpolcenosti. Nejenže tu vznikla zaostřená konkurenčnost mezi tkalci a fabrikantem Brhlíkem, ale k mé překvapenosti i mezi samotnými čamrdáři, kterých tu přitom figurovalo na pouhých pět prstů. A já měl vyspět k rozhodnutí: sám nad sebou, nad svými sympatiemi a náklonností.

Podržet přízeň Šampachovi a jeho soukmenovcům, či ji přepustit všem místním obráběčům perletě. Nevzal jsem v úmysl překlánět se od jedněch ke druhým, když vlastně obě perleťářská seskupení vykonávala pro mne nejpříjemnější a nejžádanější činy, vyrábějíce krásné perleťové knoflíky jako blýskavé oči, a těch očí bylo stále víc. Došlo mi rozhodnutí, že já, duch čamrdářství, mám zplnomocnění i povinnost především k historii. Tudíž poskytnout fandění všem, kteříž se perletí zaobírají, abych pro budoucí dobu mohl podržet sobě čistý šít a jim zásluhovost nehynoucí.

Naštěstí nedocházelo k rivalství a omezování pracovní výkonnosti jedněch druhými, natož pak odebírání si základní obživy, neboť žádanost perleťového zboží byla obrovská a neukojená a štědrá ke každému, kdo se v té době k čamrdářství postavil.


Vzájemná podnikatelská dravost výrobců knoflíků občas nabídla Městečku i úsměvnou pimprlovou komedii. Když se na scéně objevil nový vandrovník a prohlásil, že je čamrdářským tovaryšem, místní výrobci perletě se na něho hned vrhli a při přetahování nabízeli větší výdělek než konkurence, aniž dříve posoudili jeho výrobní dovednosti. Pak se ukázalo, že onen vykuk byl daleko zdatnější ve vyjednávání o výši mzdy než v půrování čamrd, a tak jej nakonec i Šampach poslal k čertu, když Kubelíkové už dávno předtím jeho kvality rozpoznali.

Taková epizoda rozjařila tkalce v obou hospodách, jak na Panské, tak u Myslíků, a soukeníci při žejdlíku piva, které jim stále víc hořklo cenou, dál častovali povrchními posměšky množící se čamrdáře, kteří se z pouhé ješitnosti vzájemně trumfovali v počtu svých zaměstnanců, i když na počet jejich ponků stačily stále jen prsty u rukou. O to víc se čamrdářské soustruhy točily a půry skřípaly a kvílely, od brzkých ranních hodin až do setmění a při petrolejce ještě déle, jen aby se vyrobilo co nejvíce, protože se svět zbláznil a všude, kam se dalo – na košile, na blůzky, na saka, ale i k povlakům na peřiny, teď přišíval perleťové knoflíky.

Nedocházelo k omezení čamrdářské výroby, jak mnozí tkalci v Městečku neustále prorokovali, neobjevovaly se žádné náznaky krize, či dokonce krachu, naopak, produkovalo se stále větší množství knoflíků, a proto žádný z čamrdářů nemusel mít obavy, že veřtat zavře – na rozdíl od tkalců, kteří čím dál častěji své domácí stavy opouštěli.

Ti, co vyráběli čamrdy, teď žili v klidu, i když pracovali usilovně celé dny od rána do večera. Začaly spíš problémy, co s vyrobenými hromadami knoflíků, které odběratelé raději brali našité na kartách než volně sypané. Adjustace knoflíků na papírové karty se začala osvědčovat a byla vyžadována. Šampach měl v tomhle směru výhodu. Dvě našívačky – jeho žena i panímáma Bucková, mu zatím dostačovaly, ale když šlo o rychlé splnění zakázky, musely našívat celé dny a často i do nocí. Proto Antonie naučila našívat i svou novou sousedku z vedlejšího domu v Horní ulici, která jí za přiměřenou mzdu pak vypomáhala.

Bratři Kubelíkové zpočátku nebyli tak zajištěni, co se týkalo ženských pracovních sil, ale protože i oni chtěli dodávat knoflíky našité na kartách, neboť tím se jejich cena zvyšovala, začali obcházet chalupníky i tkalcovské domy. V zimě snadno nalezli v hospodářstvích pomocnice. V létě ale musely ženské na pole, a tak se pozvolna začaly objevovat hromady knoflíků i na stolech v tkalcovských rodinách. Ale někteří z tkalců v sobě probudili svou tkalcovskou čest a své ženy donutili nabízenou práci ihned vrátit.

„U nás se knoflíky našívat nebudou!“ začal hluboký hlas.

„A proč ne!?“ kontroval mu vyšší.

„My jsme odjakživa tkalcovská rodina!“

„Jenže s tím tvým tkaním si vyděláváš sotva na slanou vodu!“

„Ale zachovám si svou hrdost!“

„A tvý děti můžou brečet hladem! Buď rád, že si těma knoflíkama trošku vypomůžem!“

Někde se ženy nenechaly svými muži ovlivnit, jinde vznikaly hluboké rodinné rozepře. Občas, když už nebylo zbytí a šlo o zachování autority a stavovské cti, se upracovaná tkalcovská dlaň přilípla na tvář ženy, což obyčejně nezůstalo bez odezvy.

Tak se knoflíky – po dobrém či po zlém – dostávaly do dalších chalup.

To, co si mnozí tkalci přáli a v hospodách slibovali a na co si i připíjeli, i když měli kapsy povětšinou proděravělé bídou, následně nepřicházelo. Jejich domácímu řemeslu doba odzváněla, ale oni ten umíráček neslyšeli nebo slyšet nechtěli, i když vyzváněl stále hlasitěji a úpěnlivěji a jejich velkohubé řeči neměly pro budoucnost čamrdářství žádnou účinnost. Navíc k nim místními tamtamy a šeptavými řečmi z různých stran docházelo, co je ještě více překvapovalo, až udivovalo k nepochopení. Bratři Kubelíkové prý hodlají v Městečku postavit fabriku na výrobu knoflíků!


V následujícím šestašedesátém roce byla válka s Pruskem na spadnutí, i když se vlastně nevědělo proč. Vždy obě strany, které proti sobě stály – Vilémovské Prusko i monarchistické Rakousko – se skládaly především z Němců!

„A co ten Bismarck vlastně chce?“

„Sjednotit Německo a dát Habsburkům na prdel!“

„Rakušáci ho utlučou čepicema!“

„To sotva! Prušáci mají flinty, který se už nemusejí ládovat!“

„Dyť je moh' mít císař pán taky. Českej puškař Krnka mu nabízel podobnej patent. Šest ran na jedno nabití! Jenže šetrnej Habsburk to zamít. Prej by se zbytečně plejtvalo nábojema!“

„Vodku todle víš!?“

„Psali to přece v novinách, stačí jen umět číst!“

„Kdo říká, že neumím číst!“ ozval se nařčený a vzápětí došlo k běžnému hospodskému konfliktu, který už mezinárodní politickou situaci neřešil, a rozepři kvůli čtení museli uklidňovat přítomní štamgasti u stolu.

Blížící se válečný střet nijak nezabránil uspořádání lednového plesu pěveckého spolku Slovan a divadelních ochotníků. Byl to první oficiální bál v Městečku, uskutečněný v novém sále Panské hospody, hrála na něm hudba složená z místních muzikantů a dekorace vykazovaly pohádkový ráz. Měla se na něm tančit i Česká beseda, kterou ještě před svým odchodem učitelský Jaroš v Městečku se zájemci nacvičil. Na ples se připravovalo mnoho mladých lidí. Byl mezi nimi i čamrdář Matěj Bucek, který si na něj pečlivě vyleštil své nové boty, natáhl štruksové kalhoty, uvázal pod krkem červenou stuhu a navlékl lemované sako.

Vypadal téměř jak městský elegán. Však si na tu parádu čamrdami vydělal. Takto vyzbrojen se snažil zapsat o tanec u Marcelky Syslové, dcery zámožnějšího tkalce, který měl doma dva stavy a trvale zajištěný odbyt utkaného zboží.

Dívka nebyla ošklivá a nebyla ani chudá, taneční deníček měla ale doposud prázdný, a to pro nevraživost otce ke všem mladým nápadníkům a možná i pro své legrační příjmení Syslová, za něž se už od školy trvale styděla a ze kterého si mnozí občané veřejně utahovali. Ale Matěji Buckovi, přezdívanému Háček, jméno

Syslová nijak nevadilo – chápal to, protože jeho přezdívka se ho taky občas nemile dotýkala. Dovolil se tedy dívce zapsat do tanečního pořádku na polku, valčík i mazurku a před tancem se jí dvorně uklonil.

„Jenže tatínek...,“ začala pomalu dívka, „si nepřeje, abyste se mnou tancoval!“

„Ale proč?“

„No to já nevím,“ přiznala dívka, ale už vstávala, protože tatínek zrovna nebyl u stolu.

Při svižné polce se náramně shodli, až jim přitom zčervenaly tváře – dívce počátečním studem a mládenci touhou. Ale to v přítmí vydekorovaného sálu, osvětleného petrolejovými lampami, nijak vidět nebylo. I valčík jim vycházel náramně, točili se, až všechno kolem nich začalo rozmazaně vířit. Při mazurce se konečně čamrdář odvážil a začal Marcelku zahrnovat lichotkami i tajnými návrhy.

„Jste taková voňavá a něžňoučká, chtěl bych se s vámi sejít! A to nejraději hned zítra. Cesta k Popelínku je saněmi uježděná a nikdo po ní v té době určitě nepůjde. Přijďte ke křížku za studánkou! Ve dvě odpoledne vás tam budu čekat.“

Odpovědi už se nedočkal. Jejich ladné tančení přerušil Marcelin otec. Děvče poslal rázně ke stolu a na Matěje Bucka spustil hlasitě, aby tu vřískavou muziky přehlušil:

„Za mou dcerou žádnej bláznivej čamrdář dolejzat nebude. To si, Háčku, pamatuj! Než jí dát čamrdáři, to jí radši utopím! Sežeň si jinou práci, se kterou uživíš rodinu, a pak přijď!“

„Ale já mám dobrou práci, pane mistr! Zanedlouho možná vydělám víc než vy!“

Ten večer šel Matěj Bucek z plesu notně znechucen a dumal, v čem je to čamrdářské řemeslo tak ponižující, že ho kvůli němu nějaký tkadlec odmítá za možného zetě. Umínil si, že se v onom řemesle zdokonalí ještě víc a že zbohatne, aby tkalci ukázal, které řemeslo je lepší a výnosnější.

Druhý den odpoledne se vydal ke křížku u cesty k Popelínku, ale Marcela Syslová na smluvené rande nepřišla.


Kubelíkové se s Josefem Šampachem vzájemně začali trumfovat. Brzy sehnali do svého veřtatu dalšího pracovníka, nevyučeného mladého Drtinu. Jeho táta, chalupník se dvěma kravkami a pěti hektary polí, ho už nechtěl doma déle živit. Kluk jak řimbuch právě vychodil školu a měl stále větší hlad. Kupodivu byl i šikovný a za pár týdnů zvládl na ponku nejzákladnější operace, a tak měli Kubelíkové rázem tři čamrdáře. A měli v plánu si jich opatřit ještě víc.

V té době se definitivně rozhodl i Fáček z Ostrova: nevynášející tkalcovinu pověsí na věšák jako vysloužilý kabát. Protože byl už starší a pohodlný, nechtěl se učit novému řemeslu v nějaké dílně, kde by se mu mladší tovaryši vysmívali. Přemýšlel tedy, u koho by s těmi čamrdami začal, zda u Kubelíků, nebo u Šampacha, který se mu zdál solidnější.

Nakonec zaklepal na úplně jiné dveře.

„Co bys chtěl za to, že bys mě vyučil řemeslu?“ zeptal se Matěje Bucka.

Háčka tohle přepadení kupodivu nijak nepřekvapilo. Pokojně stál u soustruhu, šlapal a navrtával dál rondelky z perleťové šálky a nechal Fáčka nahlížet, jak ty vysoustruhované návrtky, protlačované dutým konickým vrtákem čili půrou přecházejí do dřevěného dutého soudku zvaného půrfutro. V něm jsou v bocích dvě protilehlé velké díry a těmi dírami pak vypadávají vyvrtaná perleťová kolečka do podstrčené plechové krabičky, zvané pekáček, po vídeňsku jelkostn.

Konečně tkalci odpověděl, ale otázkou. Najednou se totiž před ním otevřela nečekaná příležitost. Uvědomil si, že Marcela Syslová je Fáčkova blízká příbuzná.

„A to byste dělal čamrdy doma?“

„To se rozumí, že doma!“

„A máte už ponk?“

„Mám sedmdesát zlatejch v hotovosti!“

„Takže až vám dovezou mašinu a matriál, tak přijdu!“

„Ale co za to budeš chtít?“

„Dobrou svačinu! A aby na tu svačinu s bábovkou a kakaem vaše paní pozvala i Marcelu Syslovou. Je přece její tetou, ne?“

„Jenže já se chci domluvit, jak ti budu platit za zaučení!“

„No přece tou svačinou!“

„To jako myslíš Marcelou!?“

„Chtěl bych si s ní jen občas popovídat nebo jí doprovodit domů.“

„Víš, co udělá její fotr, až na to přijde? Takovej kravál si ani nedovedu vybavit!“

„Tak ho přemluvte, a se na čamrdy dá taky!“

„Ten by si, jak ho znám, nechal raději vrtat koleno! Na čamrdáře je hodně nazlobenej. A já vlastně ani nevím proč? Vždy to vaše řemeslo je jako každý jiný, ne?“

Na Šampachovu misku vah tak přibyl další čamrdář – soukeník Fáček, i když se rozhodl dělat knoflíky doma. Do nové zděné dílny na dvoře v přestavěném domě v Horní ulici, který se mnohým místním občanům zdál na čamrdářské poměry až příliš okázalý, bylo ale třeba zkušených »fachmanů«. Šampach je byl ochoten solidně zaplatit, ale v Městečku se bohužel nenacházeli. Kratky teď jeho zboží přijímal bez vytáček a v jakémkoli množství a sázel za ně obratem peníze. Už to nebyly jen kulaté zlatky, ale v poslední době stále častěji papírové peníze. Lidé si na ně začali zvykat a věřit jim, když zjistili, že za ně dostanou to samé, co za kovový peníz.

„Ve Vídni vám teď prodají za papírové bankovky, na co si vzpomenete!“ ujišťoval Šampacha, ale pak mu zřejmě bylo nemilé, když mu je obratem ruky vracel za nakoupený perleťový materiál.

Tentokrát s sebou Šampach do Vídně svou ženu nevzal. Místo toho byla vzápětí vyslána do Prahy, protože obchodník Born žádal novou dodávku perleťových knoflíků – včetně těch velkých, které se konečně uchytily i v Praze a staly se módou, na což znechuceně poukazovali mnozí vlastenci a říkali: „Přece se tu nemusíme po Vídni ve všem jen opičit!“

Proto v dopise „ctěnému podnikateli panu Josefu Šampachovi“ bylo připsáno, že kdyby disponoval nějakými jinými perleťovými filigrány, nech je jeho manželka vezme s sebou a budou okamžitě všechny za požadované ceny vykoupeny. Tuto okolnost si samozřejmě Tonča vyložila po svém: Born by ji chtěl zřejmě zase vidět v Praze, a proto se tentokrát těšila spíš na hlavní město Čech než na Vídeň.

O výrobu nového filigránového zboží Šampach neprojevil žádný výjimečný zájem. Antonie se tedy zmínila svému bratranci Háčkovi. Ten měl vždy bláznivé nápady, a v tomto směru by je mohl uplatnit bohatě, nebo blyštivá perleť nabízela mnohem větší škálu možností, než jen výrobu čamrd.

Háček se nápadu hned chytl, ale nejdříve musel zapudit představy o milované Marcelce. V poslední době na ni pořád myslel, a nemohl se soustředit na práci. Různé fantazie a představy ho provázely i při jídle a ve spaní, kdy se dostavovaly i erotické sny, ze kterých se pak nerad probouzel. Měl to o to těžší, že svou milovanou mohl vídat každou středu u Fáčků, a dokonce s ní pobýt v parádním pokoji, kam ji Fáčkova žena coby její teta zvala na bábovku s kakaem. Tak si to Háček jakožto vyučující nového čamrdáře tajně vymohl. V Marcelině přítomnosti vedl pak řeči o všem možném, dokonce i o možnosti odjet do Ameriky. Když pak paní domu taktně odešla, přecházel na lichotky a náznaky škádlení, jímž se dívka kupodivu nebránila. Dokonce jí mohl i brát za ruku, a jeho noční představy se tak stávaly čím dál obraznější.

Možná právě v tomto rozpoložení a toužení ho osvítila múza.

Vzal odvrtaný zbytek perleťové lastury, zvaný knódn, který se zajímavě esovitě prohýbal, nasadil místo půry brusný kotouč a začal blyštivý odpad ohlazovat a vhodně tvarovat. Za stavením se takových nezpracovaných knódnů vršila celá hromada. Některé už vysypal do kaluží před barákem. Čamrdáři tyto zbytky sypali do cest anebo jimi zpevňovali chodníky před domy. Háček z hromady na dvoře pár knódnů sebral a začal je obrušovat, vhodně zaoblovat a dotvářet, až z toho zprohýbaného zbytku lastury vznikla vkusná perleťová ozdoba. Upevněná na šňůrce a pověšená na krku vytvářela téměř exotický filigrán, který svým leskem snadno upoutal pozornost. Tato brož se mohla nosit i coby ozdobný špendlík a pro vynalézavé ženy skýtala i další uplatnění.

S touto novinkou chvátal Matěj za Šampachem, ale ten jeho nadšení z nového výrobku nesdílel. On je přece především knoflíkář, a ne výrobce nějakých hloupůstek, které by se snad daly prodávat někde na jarmarku.

„S tím, Háčku, nikoho neoslníš ani nezbohatneš. Dělej čamrdy, chtějí jich na nás čím dál víc! Už teď nám vázne zakázka. A ty si chodíš po návštěvách! Tvrdíš, že zaučuješ Fáčka, ale není to znát. Poslední várku, kterou přinesl, jsem musel dát do tercií. Nenaučil jsi ho vyvrtat kloudnou čamrdu. Všechny má jakoby ukousaný! Co ho tam vlastně učíš, když jsi u Fáčků pečenej vařenej?“

„Pan Fáček se vrtat knoflíky nenaučí nikdy, jenže já mu to nemůžu říct!“

„A proč ne?“

„Protože k tomu mám vážnej důvod!“ řekl Háček. Ale ten důvod nepřiznal.

Naštěstí šla zrovna kolem Antonie.

„Krása, nádhera!“ vyhrkla, když ty dvě perleťové brože uviděla.

„Udělej jich co nejvíc, do Prahy pojedu už příští týden. Tohle pana Borna určitě nadchne! Stanov si cenu! Za prodej ti budu strhávat jen deset procent, jako poplatek za cestu a doručení, ale jsem přesvědčená, že prodám všechny.“

A ten ukázkově opracovaný zbytek perleti si hned zavěsila sama na krk.


Prahu teď Antonie Šampachová nemohla poznat. Jak přijížděla dostavníkem do města, viděla v ulicích stále více lidí a prosvítajících modrých vojenských uniforem. Že by se tu něco oslavovalo? A skutečně, Pražané vítali saské vojáky, kteří přijeli bojovat po boku rakouské armády proti obávaným Prusům. Na kamenném mostě nad nádražím stálo tolik lidí, že se spřežením sotva mohli projet. Jak se Antonie vykláněla z okna, zaslechla i útržky hovorů, ze kterých vyrozuměla, že se tu čeká příjezd saského krále Jana i s celou rodinou.

U Bornů se pak dozvěděla, že onen král bydlí nedaleko – U Zlatého anděla v Celetné ulici i s mnoha princi a princeznami, hodlajícími navštívit i Bornův obchod.

Born ten den pobíhal v jakési uniformě, opásaný bíločervenou šerpou. Okamžitě všechny knoflíky od Antonie vykoupil. Perleťové brože ho nadchly, ale všechno vyřídil rychle a paní Šampachové se na rozdíl od minulých návštěv příliš nevěnoval. Tvrdil, že organizuje domobranu a sokolské šiky na ochranu vlasti, která je před Prusy v ohrožení. Perleťové ozdoby si však obratem zakoupily všechny dámy docházející do Bornova salonu. Vzájemně porovnávaly jejich tvary a povrchy a měly radost, že každý přívěsek či špendlík má jiný vzhled i tvar – tak, jak jej utvořila sama příroda. A stál tam jakýsi člověk, který vypadal celkem elegantně, a prohlásil na adresu oněch šperků, že příroda je mocná kouzelnice. S Antonií pak setrval v delším rozhovoru a ukázalo se, jak je svět malý.

Tento poeta totiž znal Svatokateřinské lázně, vzdálené pouhých deset kilometrů od Městečka, a dokonce dceru okresního hejtmana Aloise Nedvídka. Prý ji stále miluje, ale jejich láska asi nikdy nenajde naplnění. Je totiž, jak prý se musí přiznat, zatím jen chudý student, kdežto ona naopak dívka z bohaté rodiny.

Antonii bylo muže líto, a samozřejmě se ochotně nabídla, že slečně Emilce Nedvídkové ze sousedního města předá pozdravy i psaníčko. Muž, u kterého bylo vidět, že mezi přítomnými má velký respekt, jí za to věnoval báseň, právě před chvílí v salonu recitovanou. Dole pod textem byl podpis: Josef Václav Sládek.

Následující dny, které Antonie v Praze strávila, už nebyly tak jásavé a radostné. Ulicemi pochodovali vojáci v bleděmodrých uniformách a mířili k nádraží, kde byli umisťováni do vagonů, dříve sloužících jen veřejnosti, ale teď určených pro přesun armády. Proslýchalo se, že Prusové překročili pohraniční hory a jejich vojsko už pochoduje Čechami a že polní zbrojmistr rytíř Benedek, který byl určen místo arcivévody Albrechta za vrchního velitele rakouských vojsk, se prý v Čechách vůbec nevyzná.

Excísař už dříve opustil Prahu a následně byly všechny hotové peníze předisponovány do Vídně. Pražské hospodyně se z obavy, co přijde, vrhaly do hokynářských krámů a vykupovaly potraviny. Před některými kvelby stály dokonce fronty žen, protože se všechny do těch tmavých a malých krámků nevešly.

Na nárožích se objevovaly plakáty s výzvami a jedna byla podepsána samotným císařem. Noviny psaly o prvním vítězství rakouských vojsk, ale to se nepotvrdilo, a tak lidé stále nevěděli, co se tam ve východních Čechách vlastně děje. Tentokrát ale rakouským zbraním vítězství přáli, protože císař pán jim byl přece jen milejší než nějaký prušácký Vilém.


Já, Genius loci, bych nechtěl průběhovost oné války do detailů popisovat. Byla to v podstatnosti jen rozsáhlá jednodenní bitva, řež a sekanice, střelnice a krvavá jatka, kterážto degradovala na oběti desetitisíce lidí i koní a posadila za pouhopouhých osmnáct hodin celé veleslavné rakouské mocnářství rovnou na hrnec. A na tom nelichotivém klozetu pak posedávala ona velmoc s podlomeností a zkroušeností dlouhatánskou dobu, téměř umrtvená, aniž vlastně pochopila, co se s ní vůbec stalo. Přestože se ono komicko-tragické válčení odehrálo v Čechách a za celodenního dne, lidé o něm zpočátku neměli patřičná vědění, jen útržkovité a příliš zkreslené zkazky, takže nejprve byli opojeni údajným vítězstvím rakouských vojsk a pak šokováni jejich zdeprimovaným útěkem. Pochopili totálnost prohry až ve chvílích, kdy Prusové, s německou spořádaností, vpochodovávali do českých měst a blížili se k Vídni. Se zpožděním a ve zkreslených interpretacích, z velké části vymyšlených a nadsazených velkou dávkou fantazírování a parodie, jak je v Čechách zvykem, se na některou hrdinskost rakouských vojáků začaly vzápětí skládat balady, smuteční písně i jarmareční rýmovačky – jak u kanónu stál a pořád ládoval...

Hrdinnost postojů mnohých jedinců však byla nezpochybnitelná.

Zejména k vyznamenání volaly činy rakouských dělostřeleckých oddílů, označovaných později pro neústupnost Prusům a vytrvalost odporu až do posledního muže »baterie mrtvých«. Dalších ocenění si zasloužili zabezpečovatelé přechodu rakouských vojsk přes Labe, bráníce a držíce neoblomně jedinou ustupující cestu vlastní armády. Mezi ony hrdiny byl včleněn i rodák z Městečka, kterýžto, coby dělostřelec, příslušník jedné baterie mrtvých, se oné, v podstatnosti zbytečné války, hrdinsky zúčastnil. Jmenoval se Francek Jíra.


Následky války, která nese různá jména, nebyly v mnohých krajích rakouského mocnářství pociťovány hned. Ale prodíraly se pozvolna a téměř skrytě, obrazně řečeno až do morku kostí monarchie. Okamžitě byl zpřísněn především policejní režim.

Úkol hledat a odhalovat jakékoli známky odporu proti císařské koruně tak obdržel i vachmajstr Schneider.

Svou loajálnost k režimu mohl teď demonstrovat pouze na Šampachovi. Ten se opět jednou týdně musel hlásit na úřadě a o návštěvách Vídně teď nebyla připuštěna žádná diskuse, i když čamrdář zvyšoval nabízený obolus na trojnásobek, tudíž na tři zlatky.

Čamrdářům naštěstí tahle válka nijak neuškodila. Přes Vídeň se dál distribuovaly knoflíky do Francie a zejména do Spojených států severoamerických, jak se po válce Severu proti Jihu celé seskupení oficiálně nazývalo.

O to hůř se teď vedlo soukeníkům. Bylo to zvláštní, všichni naopak čekali, že rakouský erár nyní bude mít daleko větší potřebu nových uniforem, aby nahradil ty prostřílené, zkrvavené a zcela zničené, které zůstaly na mrtvých a raněných vojácích.

Jenže východními Čechami, kde textilní průmysl dříve kvetl, se prohnali Prusové a celý systém domácí výroby totálně ochromili.

Najednou se začalo ukazovat, že tkalcovství »po doma« se už nevyplácí, protože výroba v továrně vyjde levněji. A tak tkalci přecházeli do manufaktur a nově budovaných fabrik.

Na Vysočině ale stále dost tkalců zůstávalo u svého řemesla a tkaním látek se jakžtakž mohli uživit. O to větší byla ovšem sháňka po čamrdářích. Šampach by ve svém veřtatu zaměstnal nejméně čtyři tovaryše – taková byla kapacita jeho dílny, kterou plánoval v budoucnu ještě rozšířit. A jako na potvoru se nesměl z Městečka hnout, aby se po nějakém fachmanovi ve Vídni poohlédl. Zarputilí tkalci se pořád na čamrdařinu dívali zachmuřeně a příliš zvysoka.

To byl také důvod, proč Háček neměl naději získat ruku dcery tkalce Sysla, i když se po Městečku pohyboval jako elegán. Antonie Šampachová mu u Borna v Praze prodala perleťové ozdobné brože a špendlíky, což z něho udělalo umělce a málem místního boháče. Navíc obdržel další zakázku, na které mohl vydělat ještě mnohem víc. Jeho výdělek byl o to větší, že brože vlastně vyráběl z odpadu, který vykupoval od Šampacha, Fáčka i Kubelíků. Každou středu se frajersky oblékl a šel na »Ostrov«, kde starý Fáček mordoval perleťové lastury, ale nikdy z nich kloudný knoflík nevykroužil. Při vrtání nasazoval půru příliš blízko k vyvrtané díře a nedal si říct, až se nakonec zjistilo, že nemá na vrtání dobrý zrak. Pořídil si brýle, ale nepomohlo to. Na jeho zrakovou vadu ještě žádné brýle neexistovaly. A tak si aspoň od Šampacha nebo Háčka nosil v pytli navrtané rondelky a doma je šrupoval, trádoval, dírkoval a nakonec i opaloval a leštil. I tak se živil obstojně, takže Háčka na bábovku s kakaem klidně mohl zvát dál. Samozřejmě sem tajně docházela i Marcela Syslová, kterou Matějovo cukrování stále více vzrušovalo.

Jenže jednoho dne v hospodě starému Syslovi nějaký dobrák – jak už to v české povaze bývá zvykem – poradil, aby se šel podívat k Fáčkům. Sysel svou dceru přistihl s Háčkem a ztropil takový kravál, že se to rozléhalo po přilehlém Mlýnském rybníku. S podvodnickým švagrem se nadosmrti rozkmotřil. Holce doma nařezal vařečkou na holou, i když jí táhlo na dvacátý rok, a nařídil jí trvalé domácí vězení. Ona své matce přísahala, že odloučení od svého milého nepřežije. Pro oba milence se následující týdny stávaly obrovským utrpením a nepomáhala ani tajná psaníčka, která si ze zoufalství začali po dobrých lidech posílat:

„Ty jsi moje slunce zlatý!“

„A ty můj milovanej Matějíček!“

„Myslím na tebe, kudy chodím! I ve spaní!“

„Já taky!!“

Až jednou si Háček dodal odvahy, nastrojil se, jak nejlépe to šlo, a vyrazil za starým Syslem. Sysel seděl v pracovní zástěře u stavu a už od vchodu na něm bylo poznat, že dneska se mu nedaří.

„Jdu vás požádat o ruku vší Marcely!“

Sysel zrudnul a začaly se mu trhat nitě. Ještě jednou škubnul a zakřičel: „Zmiz mi z očí, čamrdáři! Naší holku nedostaneš, i kdyby ses fintil sebevíc! Co já řeknu, to platí. To si pamatuj!“

Marcela zatím za dveřmi brečela. Její matka ji utěšovala a přitom si škvírou mládence prohlížela a nenacházela na něm nic nevhodného. Vždy má navíc vlastní chalupu a tvrdí se, že vydělává nejvíc ze všech čamrdářů v Městečku. A co ten můj? Pořád se chvástá, jak je majetný, a přitom jsou na stavení dluhy. Má v zadku vši a v kapse muňky, jejich počet přímo úměrně roste návštěvám hospod. A tady bude vyhánět poctivého ženicha?

Který má víc peněz než on?!

Teď po válce nastávala nejen v hlavním městě, ale i v zapadlých částech mocnářství čím dál větší drahota. Co stálo dříve krejcar, bylo teď za dva. Do Vídně se stáhlo nejen velení poražené armády, ale i nižší privilegované šarže a vlastně všechno, co kolem armádního fundamentu fungovalo. Ceny za ubytování v této metropoli vyskočily neuvěřitelně vzhůru, stejně tak jako potraviny. Dovoz produktů z venkova do tržnic vázl. Všechny povozy se teď musely podrobovat prohlídkám, panovaly obavy, aby nepřítel nepašoval do centra mocnářství zbraně a výbušniny, a nehodlal tu způsobit ještě větší zmatky a chaos.

Kvůli drahotě se začali hlavnímu městu vyhýbat i mnozí čamrdářští dělníci. Šampach tak s doporučením mistra Kratkého mohl přijmout hned dva tovaryše, kterým se Vídeň definitivně zprotivila. Jenže měli příliš velké nároky.

„Osm zlatých na týden se vám zdá málo?“ podivil se Šampach a nabídl jim ve svém domě i ubytování. Měl v úmyslu na to obětovat místnost, která sloužila jako pokoj pro jeho vlastní děti.

„No jo, zlatka teď ztrácí na ceně, pane mistr,“ drbal se za uchem jeden z nich, „snad by se to vyrovnalo, kdybyste nám to ubytování nechal zdarma!“

Podobně do Městečka přitáhli i dva vandrovní čamrdáři. Ty okamžitě přijali bratři Kubelíkové. Počet tovaryšů vzrostl, a tak si dodávali větší kuráže a společně chodili večer do Panské hospody. Jeden podnikavý chalupník vycítil, že štamgastů přibývá, a se svolením purkmistra si otevřel vlastní šenk. Přes den sice jezdil s kravkami na pole, ale večer těch pár štamgastů obsloužil. Byla to už třetí hospoda v Městečku, a vzápětí se do ní začali stahovat čamrdáři, kterým nevadilo, že nový hostinský si na nikoho nebere servítky, mluví jak dlaždič a často nadává. Kvůli tomu novou pohostinskou místnost nazvali »U Krobiána«. Když se to doslechl nový majitel podniku, praštil pěstí do stolu, až z nedaleké skříně spadla sklenička. Tímto činem byl název hostince definitivně potvrzen a brzy se ujal.


Přírůstek nových pracovníků do Městečka byl znát. Nejen že se tu čamrdářští tovaryši museli živit, ale chtěli se i bavit. Dokonce si dodali odvahy a začali pokukovat po místních děvčatech.

Některým tak dalece nezáleželo na vydělaných penězích jako místním tkalcům, byli to vesměs mladí hoši a měli život před sebou. Mnozí z nich celodenní perleťový prach rádi splachovali pivem a nebylo jim přitom líto nějakého krejcaru. Proto musel být do stávajících hospod zvýšen dovoz piva. A jelikož si čamrdářstí tovaryši v hospodách rádi dopřávali nedělní obědy, mohli řezníci produkovat více masa. Truhláři a kováři si zase přivydělávali na údržbě ponků. Na náměstí se dokonce objevil první obchod s textilním zbožím, kde bylo možné zakoupit pracovní oděvy. Na své si přišli i místní ševci. Bez ohledu na prohranou válku se tak Městečko znenadání začalo vzmáhat. Už se vážně mluvilo i o výstavbě nového kostela.


Háček byl rozhodnut Marcely se nevzdat. obzvlášť když nabyl jistoty, že i ona k němu chová sympatie a vroucí cit. Zpočátku si vyměňovali jen krátká tajná psaníčka, která ukládali za pomník Háčkovy matky na hřbitově. Po Městečku běžela zvěst o tom, jak je dobré, že i mladí lidé mají takovou úctu k mrtvým.

Později si Háček s Marcelou začal vyměňovat i delší dopisy, protože Marcelina kamarádka Bětka chodila kolem jejich domů do fabriky, a stala se tak poštovní doručovatelkou psaníček s vysokou důležitostí.

Háček začal kout nový plán. On i Marcela vstoupí do ochotnického spolku a získají role v nově připravované hře, a budou tak mít možnost se pravidelně setkávat, a někde v zákulisí se při zkouškách jistě nějaké to zákoutí najde. Když ale Marcela co nejnevinněji předložila žádost svému otci, ten celou kamufláž prohlédl a jakoukoli účast na divadle své dceři zamítl. Háček nakonec v zoufalství dospěl až k myšlence, která už tu napadla i některé ze stále více chudnoucích tkalců.

Dohodl si s Marcelou tajnou, ale nutnou schůzku, a ona na ni kupodivu přišla.

„Utečeme spolu!“ oznámil jí rezolutně namísto přivítání.

„Ale kam?“ zeptala se Marcela a vypadalo to, jako by s plánem souhlasila.

„Někam daleko, kde nás nikdo nezná!“

„A ty víš kam, Matějíčku?!“

„Do Ameriky! Tam teď přece odjíždějí všichni!“

„Toho bych se bála!“

„Ale proč? Když se čamrdářstvím uživím tady, uživím se s ním i v Americe!“

„Ale co by tomu řekli naši?“

„Vaši by se to nesměli dozvědět!“

„Už bych je ale nikdy neviděla, viď?!“ zafňukala Marcela.

„To asi ne,“ odvětil Háček sklesle a sklopil hlavu v domnění, že ani tenhle plán mu nevyjde.

„A máš na tu dalekou cestu peníze?“ potlačila znenadání Marcela svůj žal a podívala se Háčkovi zpříma do očí.

„Vydělám je!“ ožila v Matějových očích naděje.

„Ale kdy?“

„Do roka budu mít na cestu pro nás oba! To ti slibuju!“

„Rok je strašně dlouhá doba, Matějíčku!“

„Tak prodám chalupu a pojedeme hned!“

„Jenže já se tý cesty bojím!“

„Ale máš mě ráda, ne?“

„Mám!“

„Tak vidíš!“

Háček chodil a tajně se vyptával, kdo by jeho chalupu u rybníka koupil. Dověděl se to za čas i tkadlec Sysel a hned si oddychl, protože předpokládal, že bláznivý a fintivý Háček se chce ze zoufalství z Městečka odstěhovat, protože u něho při námluvách nepochodil.


Koncem roku, ještě než napadl sníh, se v Městečku objevil belhající se muž. Byl vyhublý a zarostlý, měl berle a místo jedné nohy jen dřevěný špalek, neuměle opracovanou chůdu, připevněnou ke zbylé části nohy a k opasku na nahém těle, řemínky a provázky. S nikým nepromluvil, a to ani v hospodě, kde si sedl sám ke stolu a zády k ostatním, a poručil si ke každému pivu jednu režnou.

Nakonec se jeden z chlapů, co šli okolo, zastavil, a poznal v něm Francka Jíru. Všechny dohady o jeho statečné smrti někde u obce Morovousy, kde rakouská armáda přišla o 134 děl, naráz ustaly.

Když se teď v noci vracel z hospody do útulny, kde začal žít v jedné místnosti se svou mámou, hlasitě a nesrozumitelně na ulici klel. Často vrávoral a teď v zimě na zmrazkách kolikrát i upadl a ti, co šli z hospody za ním, ho museli zvedat ze závějí, aby v nich do rána neumrzl, když už přečkal tu strašnou válku.

Dovedli ho až před útulnu a on, místo aby všem poděkoval, že mu zachránili život, sprostě a opilecky nadával. Lidé ho vesměs litovali, někteří tvrdili, že za to nemůže, že je z té války pomatený, protože o ní nechtěl nikdy nikomu říct jediné slovo.

Šampach jeho nenadálým příchodem trochu znejistěl. Měl sice sám před sebou čisté svědomí, ale přece jen ho dráždily a někdy i zužovaly myšlenky, že Franckův dům získal tak hladce, a navíc ne zcela obvyklým způsobem, i když za něj jeho mámě dobře zaplatil.

„Nelam si tím hlavu,“ řekla mu jednou žena v posteli před spaním, „z Francka je teď invalida a bude z něj za chvíli i lidská troska, jestli nepřestane pít. On neměl v životě moc štěstí, ale navíc se o něj sám svou lehkomyslností pořád připravoval. Francek už ani tobě ani mě není nebezpečný.“

O tom byla Šampachova žena přesvědčena. Ovšem ne tak zcela její muž, kterého Francek kdysi málem ubil k smrti. Teď je tu v Městečku znovu a od života už nemůže čekat nic dobrého. Navíc má další důvod Šampacha nenávidět: za to, že ho vlastně připravil o rodné hnízdo, i když to byla jen rozpadávající se ruina. Šampach si zejména v noci, kdy se občas odněkud vracíval domů, neustále Francka připomínal. Co kdyby na něho někde číhal a ve vhodnou chvíli ho praštil do hlavy, jak už to jednou udělal? Šampach kvůli této představě špatně spával a budil se zpocený.

„Co když se nám bude chtít opravdu pomstít?“

„Jak? Vždy sotva chodí!“ řekla klidně Antonie a vzala muže v posteli za ruku.

„Vždycky se nějaká možnost najde!“

Šampachovi teď byli v Městečku poměrně váženými občany, vlastnili dům na hlavní ulici a všem se zdálo, že se jim povede čím dál lépe. Šampach jako manžel Antonii vyhovoval, ale už s ním nechtěla mít další děti. Zkřížily by její nové plány – organizovat mužovu výrobu knoflíků, hledat mu další zákazníky a odbytiště a přitom poznávat blízký i vzdálený svět, slyšet ruch velkoměsta a promenádovat se po širokých ulicích, což jí přímo vzrušovalo.

Tu noc oba na Jíru zapomněli a vzájemně si vyšli vstříc, i když Šampach Antonii musel předem slíbit, že bude velmi opatrný a že už příchod dalšího přírůstku do rodiny nezpůsobí.

Čamrdář teď přírůstek naopak potřeboval, ale do dílny. Tam pracovali čtyři tovaryši a ještě stále tu bylo dost nevyužitého místa pro dva ponky. Proto téměř okamžitě přijal zájemce, který se právě vrátil z Vídně do své rodné vsi Popelínek, jež ležela jen tři kilometry od Městečka. Nabídl mu stejný plat jako dvěma předešlým tovaryšům, aniž se stihl přesvědčit, jaký je to pracant a co dovede.

Pavel Zíma – později přezdívaný Zimák – měl nevyzpytatelnou povahu a v práci nebyl příliš zodpovědný. Docházel pozdě a většinou se vymlouval na počasí. Když přišla metelice nebo vznikly závěje, nedostavil se vůbec. Knoflíky půroval ledabyle, mezi návrtky nechával zbytečně velké mezery, o nějakém šetření materiálem vůbec neuvažoval a když ho za to Šampach často plísnil, začínal se hádat a vyhrožovat, že s prací tady končí a že může jít jinam, že prý ho u Kubelíků vezmou všemi deseti.

Jenže ani u Kubelíků, ke kterým brzo přešel, se neosvědčil.

Vzápětí ho propustili, ale dohodli se s ním kavalírsky – půjčili mu čamrdářský ponk domů, a on pak začal vyrábět knoflíky v Popelínku. Jakžtakž se tím řemeslem živil, nemusel nikam docházet, a navíc se v té vsi podle jeho vzoru na nové čamrdářské řemeslo dalo i několik dalších chalupníků.

Zdálo se, že firma bratří Kubelíků začíná prospívat daleko výrazněji než Šampach. Chlapi z jejich veřtatu se téměř denně scházeli na pivo v Krobiánově stísněném šenku. Šlo vlastně o velkou selskou světnici se dvěma stoly, židlemi a lavicí podél stěny u okna, ale dalo se tu po práci posedět v teple a dostat i něco k jídlu. A to čamrdáři, kteří bydleli u Kubelíků v podkroví, kde si nijak vařit nemohli, oceňovali a utráceli zde bez výčitek své vydělané peníze. Mnohdy jen za škubánky s mákem či studenou cmundu nebo pouhý chleba se sýrem.

„Co by tam bylo dneska dobrýho, paní hostinská,“ vyzvídal Vincenc Točínka, chasník lehce plešatící a trochu vybíravý, který ovšem na jídle nešetřil, protože byl dosud svobodným mládencem. Tady zkoušel už třetí štaci. Městečko se mu až na bydlení docela zamlouvalo. Proto se tu ohlížel i po vhodnějším ubytování a pravidelném stravování. Nakonec si vyhlédl barák přímo na náměstí, kde navíc měli i pohlednou holku na vdávání. Když všechno vyzvěděl a zjistil, co potřeboval, šel se zeptat přímo.

„Neměli byste tu pro mě volnou cimru k pronajmutí?“

Ve tkalcovské rodině Dubských byla každá zlatka mimo běžný týdenní výdělek brána jako požehnání, čamrdář nečamrdář. Točínka se navíc svým vzhledem a jednáním jevil jako docela solidní člověk. A možná i jako vhodný ženich, jak hned napadlo Dubského a jeho ženu. Co na tom, že už plešatí, vždy té jejich Mařence bude brzy pětadvacet. Bral by i večeře a v neděli obědy, za to jim nabízí další dvě zlatky! Je to moc, nebo málo?

„Tak to teda s váma zprubnem,“ rozhodl po chvíli Dubský, „ale s jídlem nečekejte zázraky, jsme jenom skromná tkalcovská rodina.“


Z té tkalcovské rodiny, jak jsem sobě předpokládal, se za čas stala rodina čamrdářská. Sotva se Točínka v chalupě zapecoval, už mu příležitost nabídla poplácat dceru majitelů po vzhledně zakulaceném zadečku.

Dívka ho hned nato vpustila k sobě do postele, kde bylo pro oba příjemně a útulno, nebo Mařenka, poháněná obavou přibývajících let, svou panenskost před Točínkou nehodlala střežit. A už v tom kanafasu spolu setrvali. Do půl roka dospěli k veselce a Mařence Dubských, na oplácení, svědčila u oltáře Antonie Šampachová. Svatba nehonosná, vykonaná z nutnosti a předpokladů. Točínka ženění neuhýbal a Mařenka měla čepec už dávno připravený. Proto k žádné rodinné tragičnosti nedošlo, právě naopak. Chlap měl ve vlastnostech poctivost i potřebnou tělesnost a navíc vandrovnickou znalost světa. O co mu chyběl vlas na temeni, o to víc mu příroda popřála níže, což Mařenku vedlo v zalíbení k různým večerním radovánkám.

Z náhlé usazenosti v chalupě na rynku vznikaly Točínkovi i další příjemnosti. Mařenčina matka, vyhlašovaná kuchařskou dovedností, dceru do oné plotnové alchymie zasvěcovala poučením i radami a nová manželka našla uschopnění i zálibu využívat předpisů z kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové, kterýmžto svatebním darováním ji obšťastnila nejtrvalejší kamarádka Tonča Šampachová. Čamrdář Točínka, opěvující z jídel nejhlavněji vepřovou pečínku, kterou mu žena připravovala znamenitě, neodolal a jal se chlubit spolupracovníkům ve veřtatu, načež obdržel vbrzku tuto svou oblíbenost za přezdívku, jež se stala dokonce rýmovatelnou. Točínka – »Pečínka«! Ať se onomu přeonačení jména jakkoli bránil, to překřtění mu zůstalo. Nutno ještě podotknout, že jeho břicho dospívalo po oněch pečínkách zapitých dostatečnou vydatností piva do zaokrouhlených tvarů ještě dříve než jeho ženě.

S pohledem blízce budoucím jsem já, čamrdářský Genius loci, mohl držeti předpoklady, že v domě na náměstí dojde k roztočení čamrdářského ponku ve snahách šikovného tovaryše co nejdříve, a i on bude vzápětí nazýván mistrem, jako všichni samostatní čamrdáři.

Po nedlouhé době tu pak ponky bzučívaly vytrvale a z domu vonívávaly nedělní vepřové pečínky či svíčkové na smetaně až na chodník, přes týden pak lehce opečený trhanec s nádechem majoránky či brambory hojně ochucované česnekem. Čamrdářské kořeny se tu spolu s mými zachytily velkou pevností a měly držení přes několikero generací. A to i navzdory obdobím řemeslu nepřejícím, kdy odbytovost knoflíků vázla, nebo dokonce ustala – jako v čase pro čamrdy zoufalém, po uplatnění McKinleyova amerického zákona, po němž dospělo Městečko k dlouhodobé pohromě.

K mé pohodovosti v tomto domě, jemuž se v přezdívání začalo říkat »U Pečínků«, patřilo půdní okno ve štítu, kudy vedla vyhlídka na rynk, do náměstí. Z té jsem přihlížel běžnému hemžení i všemožným událostem, seskupením, atrakcím i obřadům. Spatřoval jsem průvody, oslavy Božího těla s oltáři na náměstí, dlouhé funusové zástupy za nebožtíky i pouťové lunaparky, ba i provazochodce či cirkus s bíločerveným šapitem. Bylo tu ke zhlédnutí i pozdější davové shromáždění čamrdářských dělníků a tovaryšů za účelem jejich lepšího živobytí.


Co se dalo čekat, muselo i přijít. Tragédie si obvykle nevybírají místa děje, ani čas, ale tahle byla předem vymyšlená. Jen nepočítala s tak dramatickým a drastickým koncem.

Francek Jíra se vrátil z války do Městečka sice jako hrdina, ale hlavně coby mrzák s dřevěnou nohou, trvalým a neodstranitelným pozůstatkem děsivě krvavé bitvy. Navíc byl zviditelněn jizvou na tváří. Tu mnohý nezasvěcený mohl brát za další válečné zranění, jenže jizva nepocházela od nepřítelova bodáku či šavle, ale od medvědího drápu, byla následkem zápasu, na který v Městečku už málokdo vzpomínal. Život, jenž mu hned na válečném poli se štěstím zachránili felčaři, neumrtveným uříznutím roztříštěné nohy, pro něho následně pozbyl jakéhokoli konkrétního cíle.

Spíš se mohl vyvíjet jen trvale k horšímu. Do smrti tu po Městečku bude tlouct dřevěnou protézou o cesty a dlážděné chodníky, jež se tu už před některými domy, jako je třeba Šampachův, objevují, a zajíkat se vztekem nad svou bezmocností a chudobou, která ho snad donutí i žebrat.

Jedině touha po pomstě za tak bezcílný život mohla Francka ještě odškodnit a přimět k aktivitě, která ho jinak po rozdrcení nohy šrapnelem a následné šílené bolesti dočista opustila. Co z toho, že se stal jedním z hrdinů oné zbytečné války? Co z toho, že přežil peklo, ve kterém ostatní z jeho baterie zahynuli, že je teď opět doma a může se u mámy v útulně bezplatně přihřívat u kamínek. On necítí zimu, ale zášť. Vůči všemu a vůči všem, ale nejprudší nenávist v něm hlodá vůči Šampachovi, který všechny jeho životní smůly vlastně způsobil, protože se v Městečku objevil. Proto byl Francek rozhodnut se nejprve pomstít jemu.

V Šampachově nové dílně stály čtyři ponky a on uvažoval o dalším. Ale už jej nechtěl vozit z Vídně či za drahé peníze pronajímat od Kubelíků. Znal ono zařízení dopodrobna a nabyl jistoty, že by ho svedli zhotovit i řemeslníci v Městečku. Ano, už je rozhodnutý. Stolici, základ ponku, zadá truhláři Crhovi. Ten zhotoví dva prahy, nad kterými se uprostřed kolmo vztyčí trámky čili stojiny, a ty pak budou příčně spojeny dvěma silnými, na výšku postavenými fošnami, nazývanými švele. Celá konstrukce se ještě zpevní prknem, aby nedocházelo ke kolébání a základ stál solidně na zemi. Setrvačníkové šlapací kolo i třístupňový virtl sestrojí kolář Dohnal. Kovové součástky, například háček ke šlapadlu, a destičky, do nichž jsou ukládány koncové kovové špice, aby se mohly pohyblivé součástky ponku lehce otáčet, budou zadány kováři Bílkovi z Dolní ulice. Ten už dovede pomocí zavinutí ocelového plechu zhotovit i půry, a to na různé velikosti knoflíků, podle předepsaných linií.

Takový ponk nakonec může vyjít na polovinu ceny, za jakou by ho stálo pořízení ve Vídni a převoz. Navíc se na něm přiživí místní řemeslníci a Šampach už nebude závislý na Vídni, kam ho vachmajstr Schneider stále odmítá pouštět.

A nejen to. Šampach by dokonce nově zhotovené čamrdářské soustruhy mohl zájemcům prodávat! Už se ho na to ptali lidé z okolních vsí. O ponk se zajímal i další místní tkadlec, ale samozřejmě tajně, aby ho ostatní předčasně nepodezřívali z dezerce z cechovního společenstva.

Jenže tohle ještě není celý ponk. Nejdůležitější částí je špingle čili vřeteno, osa celé mašiny, zhotovená z mosazné trubky. Ale ta se tu stále nikde nesežene! Jediný zámečník, který v Městečku existuje, nemá o vývoj ponku zájem, je to nekňuba a zpátečník, člověk nevýbojný a věčně zachmuřený. A s ním celá snaha o výrobu ponku v Městečku padá. Na jediné opracované mosazné trubce se závity!

Šampachovi se kromě snah postavit si vlastní ponk v poslední době vlastně všechno dařilo. Po pěti letech pobytu už byl v Městečku trvale zabydlený a známý. Přibývalo lidí, kteří si ho vážili, a to i přes neutuchající řeči o špehovi a donašeči, jenž pravidelně každé pondělí dochází k vachmajstru Schneiderovi. I ti nejzavilejší pochybovači a odpůrci čamrdářství museli přiznat, že zpracováváním perletě na knoflíky se dá docela obstojně žít a vydělávat.

A on tu byl vlastně zakladatelem téhle profese, řemesla, které už v Městečku víceméně zdomácnělo. Firma bratří Kubelíků neshromažďuje jen díla tkalců, ale čím dál hojněji operuje s perletí a hodlá se na ni přeorientovat ještě výrazněji, protože čamrdářů v Městečku trvale přibývá. Možná tu opravdu onu slibovanou továrnu na čamrdy Kubelíkové nakonec postaví!

Jen někteří zarputilci jako tkadlec Sysel tuhle skutečnost nehodlají uznávat, protože by museli přiznat, že se mýlili. V čem se ještě Sysel zmýlil, byla jeho dcera. Marcela už důrazně odmítala snášet otcův záporný postoj vůči jejímu milému. Ba ani nehodlala čekat, až se Matějíčkovi podaří prodat dům i ponk a vzít jí s sebou do vzdálené a pro ni obávané Ameriky, kam za žádnou cenu nechtěla, a vyřešila to tedy žensky po svém.

Začala sama navštěvovat Matěje v jeho chalupě, a to bez ohledu na řeči. Dokonce přežila i to, když si pro ni otec přišel a vedl ji přes rynk jako otrokyni a doma pak vařečkou nutil její tělo i mozek k poslušnosti. Ze vzdoru se rozhodla další den zůstat u Matěje celou noc. Její milenec jí otcovými ranami zmodralý zadek líbal, hladil a potíral heřmánkem a mazal olejíčkem. A protože si přitom musela vyhrnout sukně a položit se na postel, už tam v té světnici s Matějíčkem zůstali. Děj se vůle boží!

Poté, co starý Sysel po příchodu z hospody dceru doma neobjevil, vrávoral k Háčkově baráku u rybníka. Jenže ten už byl uzamčený jako pevnost a bušení pěstí i kopání do dveří nijak nepomohlo. Sysel byl rudý vzteky a v náruživosti pomsty zapomněl na to, že stavení je těsně u rybníka. A jak tak ve vzteku a opilosti obíhal nedobytnou tvrz, spadl do té chladné noční vody.

Historka pak byla k bujaré veselosti hospodských štamgastů často vyprávěna a Sysel si od posměváčků vysloužil přezdívku »Hastrman«.

Svou dceru pak druhý den odmítl pustit domů, proklel ji před všemi naslouchajícími sousedy, a ta se naoko bezmocně, ale ve skutečnosti radostně vrátila do chalupy u rybníka. A už tam zůstala, i když celé Městečko si šeptalo, jak tam žije navzdory svému otci s Háčkem ve hříchu, lidově řečeno na hromádce.

Matěj Bucek tudíž upustil od prodeje domu, přestože v jednom z čamrdářských tovaryšů od Kubelíků objevil kupce. Místo toho zaplatil za ohlášky v kostele, i když Sysel s vynuceným sňatkem – na rozdíl od své ženy, která byla ráda, že se holka vdá – zásadně nesouhlasil.

Před svatbou odjel Háček do Prahy s kabelou plnou ozdobných perleťových přívěsků a broží i s doporučujícím dopisem od Antonie Šampachové vyhledat obchodníka Borna. Jenže Borna nikde neobjevil. Ani nemohl, protože ten byl po prohrané válce vzat do vazby a hrozil mu údajně vysoký trest za vlasteneckou – z pohledu mocnářství však protistátní – činnost, jíž se údajně dopustil organizováním domobrany a sokolských šiků proti prušáckému nepříteli.

Prusové válečným vítězstvím a následným uzavřením »Pražského míru« získali nejen Holštýnsko, ale i souhlas zuboženého Rakouska s plány na nové uspořádání německých poměrů, v podstatě sjednocení do jednoho mocného státu, za což bylo císaři pánu dovoleno nastolit právě v Čechách ještě důslednější absolutismus než doposud, když už se musel chtě nechtě následně vyrovnat s daleko odbojnějšími Uhry.

Háček se pokoušel prodat perleťové šperky po různých krámech, ale moc nepochodil. Až jeden hokynář mu poradil, aby s tím zašel do Edenu a nasměroval ho k vršovické kotlině. Tam, jen tak na vypůjčené židli od kolotočářů, mezi jarmarečníky a stánkaři, ty perleťové přívěsy nabízel. Pražští Pepíci je kupovali svým holkám a do večera měl ruksak vyprázdněný. Přivezl v něm Marcelce nové svatební střevíce a čelenku a koupil oběma i manželské prstýnky z pravého zlata.

Háčkova veselka byla veselá, i když se jí Syslova rodina na příkaz pantáty nesměla zúčastnit. Přítomni naopak byli všichni čamrdáři, spolupracující se Šampachem, protože Matěj Bucek byl prostřednictvím Antonie jeho blízkým příbuzným. Čamrdáři si pro humor a vtípky daleko nechodili, a proto dovedli ženichovi a nevěstě připravit nečekaná překvapení a některé chvilky značně zkomplikovat. Pro radost přítomných hned před kostelem nasadili Háčkovi nazdobený koňský chomout a nevěstě podali bič a opratě. A ona svého ženicha hnala kolem kostela, a to s nemalou opravdovou radostí, že má svého Matějíčka takhle spoutaného, a že už s ním nebude muset utíkat někam do Ameriky. Pak jako pořádná venkovská holka zapráskala bičem, což uměla znamenitě, a znenadání svého oře nasměrovala ke svému původnímu domovu. Za párem se vydali i všichni ostatní.

Její otec seděl v zástěře u stavu a mládenci a družičky i celá ta banda, která do domu vtrhla, starého Sysla vynesla na ulici. Chvilku se bránil jako o život, ale pak to musel vzdát. Houf svatebčanů ho dopravil i ke svatební hostině. I když to vypadalo, že dojde k usmíření, nestalo se. Sysel se svým vlastním zetěm slovo nepromluvil, ani pak nikdy později a nenáviděl ho za to, co způsobil jeho dceři, a to až do své smrti, a možná i za hrob.

Dalo se předpokládat, že stejně jako ostatní samostatní tkalci se ani Sysel s domácím tkaním dlouho nad vodou neudrží.

Továrník Brhlík získával do své nové textilky stále více soukeníků, a dokonce jim platil víc, než by si vydělali domácím tkaním.

Čamrdáři na tom byli v Městečku daleko lépe. Své dílny a veřtaty si uhájili až do doby, kdy přišla ona pověstná krize.


Francek čekal na bezměsíčnou a bezmračnou noc. Potřeboval, aby ho nikdo nezahlédl a aby mu nepřízeň počasí nezhatila jeho plán, jak se to už jednou stalo. Konečně se dočkal. Musel se nenápadně a hlavně tiše dostat na potřebné místo, proto se vydal zadem kolem zahrad a dvorků. Šlo se mu o to hůř, že nesl konev s nějakou kapalinou. Nejprve se prodíral kopřivami, potom vytrhal plaňky v plotě a posléze přelezl zbytky kamení a sutin ze zbourané chalupy. Ten zatracený čamrdář se to za takovou dobu ani neobtěžoval uklidit! Taková potupa, kamení z jeho bývalé chalupy! Z chalupy, kterou mu ten zloděj ukradl.

Franckovi teď nešlo o obytné stavení. Chtěl se pomstít jinak.

Ležel mu v hlavě Šampachův veřtat, kde měl čamrdář postaveny už čtyři ponky a zaměstnával čtyři dělníky. Francek chtěl, aby tenhle sebevědomý přivandrovalec, který si myslí, že spasil Městečko a vyvedl ho z tkalcovského živoření a bídy, zkrachoval právě v tom, co na něm všichni začínali obdivovat. A Šampach pozná to samé, co on. Ať pozná bídu a hlad, možná pak bude mluvit jinak, možná pochopí. Možná by bylo snazší počíhat si na něj někde v noci, ve tmě, a praštit ho klackem přes hlavu. Ale Francek nechtěl být vrah, viděl už hodně mrtvol, a navíc se necítil tak silný jako tenkrát, když Šampacha ztloukl téměř k smrti.

Teď mu však jeho plán vyjde, i když je se svou dřevěnou nohou málo pohyblivý a bez berle téměř neschopný chůze. Proto počkal na co nejtemnější noc, aby ho nikdo nezahlédl. V kapse si nese kus železa, kterým vypáčí dveře veřtatu. A pak mu stačí ve tmě rozeznat obrysy ponků, které stojí právě v místech, kde si jako malý kluk hrával. Nebýt těchhle ďábelských strojů, mohl být dneska šťastně ženatý s Toničkou. Teď bude spravedlnosti učiněno zadost. A co bude dál, o tom Francek nepřemýšlel.


Ve svém dosavadním pobývání v Městečku, jsem já, čamrdářský Genius loci, takovou tragičnost nezaznamenal. I když v mnohých domácnostech převládala hašteřivost, někde dokonce létaly facky a předměty, a leckteří lidé měli málo soucitu se zvířaty a jinde se pouze vyčastovávali sprostými slovy a jmény, tahle srdcervoucí příhoda předčila všechny, neboť jejím vyprodukováním vznikla i lidská oběť.


Francek vzal konev a její obsah pomalu vyléval na každý ponk zvlášť. Nevšiml si, že při jeho trhavé chůzi kapalina vyšplíchla na podlahu, a dokonce i na jeho dřevěnou nohu. Byl zkušený a protřelý a coby dělostřelec dovedl zacházet s výbušninami a střelným prachem, ale vlastnosti této látky, která tvořila obsah konve, moc dobře neznal. A to se mu stalo osudným.

Za pár minut už bylo Městečko na nohou. Ozývaly se poplašné výkřiky a všichni rychle vstávali a vybíhali ze stavení, aby se přesvědčili, co se děje s Šampachovou chalupou. Před patnácti lety tu vyhořelo přes sto domů, a teď další plameny! Noční obloha byla osvětlená oranžovým žárem. Všichni obyvatelé teď měli v hlavě jedinou myšlenku: Zasáhne tenhle požár moje stavení?

Šampach probuzený sousedy ihned pochopil, že mu hoří dílna, a pokusil se vběhnout do veřtatu a zachránit, co se dá. Ale všechny ponky hořely naráz. Šampach naštěstí neměl v dílně ani peníze ani vlastní doklady. Tonča křičela, ať dovnitř nechodí, jinak uhoří. A on se zalykal žárem a kouřem a ztratil směr, tápal kolem sebe a nakonec o cosi zakopl, co bylo měkké a poddajné jak pytel slámy, až se zalekl, co by to mohlo být. Jenže než se stačil přesvědčit, padl na zem na prahu hořící dílny. Na poslední chvíli ho ruce jeho ženy vtáhly do bezpečí. Byl popálený a přidušený.

Museli teď myslet především na dům, dílna byla neodvratně zničena. Začali s tovaryši, kteří u nich bydleli, vynášet na ulici, co se dalo, a s pomocí sousedů polévat střechu vlastní budovy i těch sousedních, aby požár nezachvátil právě dostavěný dům. O to se snažili i dobrovolní hasiči, kteří sice ještě žádnou stříkačku nevlastnili, ale k požáru přiběhli celkem rychle a na rozdíl od celé spousty čumilů vydatně pomáhali a smažili se ohni zabránit. Červený kohout nesmí přeskočit na další střechy! Mnozí lidé dodávali ostatním naději a věřili, že dům, který má zděné stěny a nové tašky na střeše, bude ohni daleko lépe vzdorovat než tenkrát před patnácti lety dřevěné chalupy, které chytaly jedna od druhé jak sirky. Tehdy téměř třetina Městečka lehla popelem. Toho se všichni děsili, a proto urychleně vytvářeli řetězce a posílali si kýble vody, kterou pak vrhali do plamenů a na případná ohrožená místa.

Obsah konve tvořil petrolej. Francek věděl, že musí hodit sirku do petrolejové louže na dřevěné podlaze veřtatu teprve tehdy, až bude stát bezpečně u dveří. Jenže jednak si v té tmě neuvědomoval, kde stojí, a jednak si nevšiml, že si petrolejem polil nejen kalhoty, ale i dřevěnou nohu. Navíc podcenil vlastnosti této látky, kterou znal jen ze svítilen. Nedočkavě škrtl první sirkou, aby se v jejím světle zorientoval. Ta se nešťastně rozprskla a síra zasáhla nejen kalhoty, ale spadla i do malé louže pod ním. Oheň dostál své pověsti živlu, který si nedá poroučet a který nikdy nikomu nic nedaruje, zejména neopatrným. V mžiku tak zároveň s plameny olizujícími vyschlé dřevo ponků vzplála i dřevěná noha, a z Francka se ve vteřině stala pohybující se louč. Snažil se pálící plameny na sobě udusit a tloukl je holýma rukama.

V panické snaze odepnout hořící dřevěnou protézu ztratil rovnováhu, a tím v podstatě i vládu nad životem. Pochopil, že se z pekla, které sám vyvolal, už se živ nedostane. Křičet o pomoc bylo zbytečné a navíc nedůstojné hrdiny minulé války. Bezmocně hleděl, jak místnost plní vzmáhající se plameny a dým a cítil stupňující se bolest, které se nedalo čelit. S nenáviděným Šampachem prohrál, tentokrát definitivně. V posledním záchvatu vzteku i na sebe samého mrštil hořící dřevěnou nohu do míst, kam oheň dosud nedosáhl. Vzápětí ho zalkly plameny.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29