Bez COOKIEs je omezený přístup!

VII. Pouzdro osazené perletí

Zpět Obsah Dále

Městečko se o politické změny v monarchii po prohrané válce s Prusy valně nezajímalo, tedy pokud se přímo nedotýkaly jeho obyvatel. Armády zdejším krajem naštěstí neprošly. Nikoho z místních ani nezaujal nový ministr zahraničí, kterým se k všeobecnému překvapení zasvěcených stal Ferdinand Buesta, saský baron a věčný packal. Nikdo také – až na obrozence Fáčka a vlastence Bucka – nenadával na následné Rakousko-uherské vyrovnání, které Čechy opět odsunulo do pozadí.

Spíše se tu teď začali bouřit tkalci, a to proti vzmáhající se tovární výrobě, kterou provozovali bratří Brhlíkové. Leopold přímo v Městečku, Jan v sousedním městě. V blízkých svatokateřinských lázních se jednoho květnového dne shromáždilo na dva tisíce soukeníků, tkalců, barvířů a textilních dělníků z celého okolí na protest proti vzrůstající tovární textilní výrobě. Marně. Pokrok se nedal zastavit a tentokrát na něj dopláceli domácí tkalci.

Ale ani místní čamrdáři si nemohli být svým řemeslem jisti.

Větší význam a ohlas než vysoká politika mocnářství mělo pro Městečko otevření nového krámu se smíšeným zbožím na náměstí. A také se konečně přistoupilo i ke zbourání rozpadajícího se barokního kostelíka, který nevyhovoval ani velikostí ani vzhledem. Jeho místo měla zaujmout větší, modernější a rozsáhlejší stavba.

Stavitel Štěpán Walser z Čížkova během tří let vystavěl rozlehlý kostel novogotického slohu s vysokou a štíhlou věží, který se stal novou dominantou Městečka. Věž dokonce svou výškou přesahovala zámeckou hlásku a byla viditelná ze všech světových stran. V žádné pozdější publikaci, ani v místní kronice, se ovšem nepíše, že nepřímý impulz k vybudování oné mohutné církevní stavby, která pak dodala obci významnější postavení v celém okolí, dala rozvíjející se čamrdářská výroba, díky níž rostl počet obyvatel. Největším paradoxem se stalo to, že člověk, který náhlý růst a rozvoj Městečka způsobil, se dostal na mizinu. Poslední požár v Městečku z jednoho z nejlépe prosperujících výrobců perleťových knoflíků, Josefa Šampacha, opět udělal nuzáka. Shořela mu dílna, a teď se jen těžce bude prokousávat ke svému postavení, o které ho během jediné noci připravil požár způsobený záští vojenského invalidy.

Šampach tak přišel jak o úhlavního protivníka, tak zároveň i o majetek. Teď si bude muset na obnovu veřtatu půjčit peníze.

Jenže od koho? Někteří místní si škodolibě šeptají, že dům, který čamrdář nabyl tak podivným způsobem, mu nemá být nikdy požehnaný. Veřtat, ve kterém uhořel Francek Jíra, bude natrvalo opředen špatnou pověstí. Už kolují historky, jak tam začne strašit duch oběti. A ještě ke všemu Franckova matka při pohřbu, právě ve chvíli, kdy spouštěli do hrobu rakev s jejím synem, Šampacha veřejně a hlasitě proklela. Naštěstí to zvolání někteří lidé včetně pana faráře nebrali vážně, protože Jírově matce se všeobecně přezdívalo Stará čarodějnice. Jenže v Šampachovi přece jen po této události začaly hlodat pochybnosti a pomalu, ale jistě přestával mít svůj dům rád.

Jejich obydlí se znelíbilo i jeho ženě. Následkem požáru se všechny její naděje a plány zhroutily. Ještě před pár dny chtěla vést manželovu firmu, cestovat do Vídně, do Prahy a do jiných míst, nabízet a prodávat perleťové knoflíky. A teď najednou nebylo co prodávat. A navíc její muž ztratil samostatnost, nezůstal mu jediný ponk. Všechny v tom ohni shořely. Proč shořely až na popel, se vysvětlilo, když se na požářišti vedle sežehnuté mrtvoly Francka Jíry našla i nádoba od petroleje.

Šampach se s velkým sebezapřením vydal k bratrům Kubelíkům. „Nezbylo mi, než k vám přijít žebrat!“ řekl.

„Chtěl byste u nás pracovat?“

„Ne, chtěl bych půjčit ponk a matriál.“

„Ale knoflíky budete prodávat jen nám!“

„Dokud budu brát od vás perleť, tak samo sebou.“

Kubelíkové souhlasili. Šampacha teď měli absolutně pod kontrolou, a to jim vyhovovalo. Jestli se z toho někdy dostane a jestli se někdy znovu osamostatní, nebylo jisté. Ale jedno jisté bylo: teď jsou pány nad distribucí veškeré perletě z Městečka Kubelíkové.

Materiál od nich musel brát Háček a také Točínka, který si hned po sňatku s Mařenkou Dubských zařídil v chalupě na náměstí, kde se začalo říkat »U Pečínky«, samostatnou čamrdářskou dílnu. Ke Kubelíkům chodil pro perleť i Zíma z Popelínka a další, kteří začali zkoušet dělat čamrdy po vsích.

Jenže Kubelíkové se neradovali dlouho. Josef Jánský, zvaný Zlodějník, který skupoval od tkalců sukno a udržoval pravidelné styky s Vídní, objevil zdroje laciné perletě. Jednou jí dovezl několik beden a začal v Městečku prodávat »matriál« o malinko levněji než Kubelíkové. Naráz zjistil, že i na surové perleti se dá slušně vydělat. Od té doby ho přestávali zajímat tkalci a záleželo mu na tom, aby se v Městečku objevovalo stále víc čamrdářů. Začal dokonce někdejší dodavatele látek sám přemlouvat: „Dejte se na perleť! Tkaní látek nechte Brhlíkovi! Stejně vás zakrátko všechny pohltí!“

Šampachovi bylo jasné, že si bude muset půjčit peníze, ale nemohl se rozhodnout, koho má poprosit prvního. Styděl se, že je opět na mizině. Starý Bucek měl všeho všudy pár zlatek, spřátelení řemeslníci mu byli schopní poskytnout jen malý obnos,

Kubelíkové ho na cestě k obnovení podnikatelské samostatnosti podporovat samozřejmě nehodlali a Zlodějník byl známý vydřiduch. Jednou večer si zoufalý Šampach nahlas postěžoval, že v Městečku zatím ještě neexistuje veřejná záložna.

„Ale vždy ta je přece nedaleko!“ uvědomila si jeho praktická žena. Druhý den se proto oba vydali pěšky necelé čtyři kilometry do sousedního města. Tam měla Antonie přítelkyni Emilku Nedvídkovou, jejíž otec tu byl známou osobností. Emilka je doprovodila přímo do místní záložny a svou přítomností naznačila, že tomuto páru může záložna důvěřovat. Šampach doložil, že vlastní v Městečku dům a je majitelem firmy na zpracování perletě, která sice teď nefunguje, ale jinak prosperuje, a úředník se podvolil na vystavení půjčky sta zlatých s patnáctiprocentním úrokem, splatné do tří let. Tak mohli Šampachovi brzy po požáru začít s odklízením trosek, vyčistěním vyhořelého veřtatu a ještě do zimy se vztyčením krovu a zastřešením objektu.

Hašení Šampachovy dílny se stalo záminkou k jedné dobré věci. Při požáru se vlastně poprvé, pod vedením Josefa Rouska, dali dohromady muži, kteří měli zájem se podílet na ochraně domů před ohněm. Od té doby se neoficiálně začali scházet, a začali si říkat hasičský sbor, i když neměli prakticky nic, co by jako hasiči potřebovali, a tak na tom v tu dobu byli stejně jako čamrdář Šampach.

Ten musel své řemeslo dočasně provozovat přímo v domě, a to na ponku, vypůjčeném od Kubelíků. Nový ponk, který se mu už delší dobu snažili sestavit místní řemeslníci, byl pořád ještě jen holým torzem, které stálo pod kolnou truhláře Crhy.

Kovář se právě pokoušel zapasovat do setrvačníkového kola zalomenou hřídel a upevnit ji pomocí čepů mezi stojné trámky. Funkci ojnice mělo vykonávat dřevěné prkénko upevněné dole háčkem ke šlapadlu a nahoře zavěšené na zalomené ocelové hřídeli. Po několika kovářových zásazích a úpravách se setrvačníkové kolo šlapáním nakonec skutečně roztočilo. Jenže to byl zatím jen základ, první díl onoho čamrdářského stroje.

Šampach musel samozřejmě hned po požáru propustit všechny své zaměstnance. Ty s radostí přijali Kubelíkové a jednoho z nich přetáhl i novopečený »mistr Pečínka« do nově zřízené dílny v domě na náměstí. První perleťář v Městečku teď zpracovával perleť zase sám, pomáhal mu pouze stárnoucí a nemocný tchán, který se svým primitivním ponkem mohl jen stěží vrtat dírky do knoflíků a čím dál víc kašlal z perleťového prachu.

Kapky z Vídně došly, neboť Tonča noblesní ulice svého oblíbeného města už dlouho nenavštívila a tušila, že ještě dlouho nenavštíví. Chtěla nějak svému muži pomoci dostat se z té zoufalé situace, aby mohl opět vyrábět knoflíky v dostatečném množství, a hlavně nebýt na nikom závislý, neboť zájem o knoflíky neutuchal. Vzpomněla si i na Háčka, stále ještě zhotovujícího perleťové brože, že by mu je snad mohla do Vídně dopravit a prodat, ale ten už měl svého známého odběratele v Praze, kterému své výrobky každý měsíc odesílal.

Pro Šampachovu rodinu nastala krušná doba. Děti byly ještě malé, a v chalupě ani jediná volná zlatka. Antonie našívala vyrobené knoflíky a už zvládala i dírkování, při kterém se střídala s mužem u jediného ponku. Snila při tom nejen o Vídni, ale i o daleké Americe, o které se v poslední době hodně mluvilo jako o zemi zaslíbené a plné zlata, ve které každý zbohatne. Ale ji přílišné bohatství nelákalo. Nikdy nezáviděla Bornovi ani jeho pražský obchod ani salon, ale to, že může cestovat z Prahy do Vídně i do jiných měst. A ona přitom sedí v nevytopené místnosti domu, kam Šampach zatím svou dílnu musel umístit a nemůže se zahřát ani šlapáním ponku.

Ještě ke všemu znovu onemocněl starý Bucek. Ulehl na pec, v té své chalupě na Novém světě, právě když ochotníci hodlali nacvičit další divadelní hru. Nikdo se ho v režírování neodvažoval zastoupit. Nakonec přišli za Antonií. Po dohodě s mužem, který jí chtěl alespoň nějaké odreagování dopřát, souhlasila. A protože se stále nevědělo, co se bude hrát, napsala o radu svému známému básníku Sládkovi.

Ten se právě vrátil do Prahy z oné tolik opěvované Ameriky, plný obdivných, ale i neutěšených dojmů, a rychle se musel vpravit do místních poměrů a znovu navázat dřívější vztahy. Jeho odpověď Antonii splnila dva cíle. Jednak ji poslal Tylovu divadelní hru Strakonický dudák, která nemohla nikoho zklamat, a jednak i psaníčko – s prosbou o doručení jeho milované Emilce Nedvídkové, na kterou nezapomněl ani v Americe. Teď, kdy už získal v české společnosti jisté postavení, snad získá i dostatek peněz, aby konečně po těch dlouhých letech odloučení mohl požádat o její ruku!

Tak se v Městečku začalo s nacvičováním Strakonického dudáka. Hra měla posléze u místního publika nevídaný úspěch.

V ochotnickém režírování objevila Antonie zvláštní kouzlo. Alespoň na čas ji nahrazovalo touhu po cestování a poznávání, protože zde mohla na rozdíl od skutečnosti určovat hercům své vlastní představy. A oni je kupodivu – tedy až na nemožného Lojzu Půlpána, neschopného si zapamatovat dvě tři věty – ochotně a k její spokojenosti plnili. Pro obrovský zájem Strakonického dudáka v sále »Na Panské« opakovali několikrát.

Antonie byla dobrosrdečná a lidem přející, a proto se jí jako šikovné režisérce podařilo zrežírovat také jedno příjemné setkání.

Na jednu z repríz pozvala dopisem i básníka Josefa Sládka z Prahy. Napsala mu, aby se tu objevil inkognito, a on souhlasil.

Český venkov v té době své národní básníky beztak neznal, ani podle básní, ani podle jména. Jeho jméno mohla Antonie sdělit jen jedné osobě, která byla rovněž na představení pozvána, ale ona to za účelem větší dramatizace neudělala. Onu osobu zapřísahala, že se musí chtě nechtě dostavit, a to ve svém zájmu, a pokud možno sama. Tou osobou byla Emilka Nedvídková, stále ještě svobodná a na sňatek nepomýšlející s nikým jiným než se svým vyvoleným, i když jí v tom její otec trvale brání. Emilka žádosti Antonie vyhověla. O přestávce pak za ní paní režisérka přišla a říká jí:

„Pojď se mnou, představím ti jednoho příjemného pána.“

„Já nechci žádného pána kromě pana Sládka vidět,“ odmítala Emilka.

„Ale tenhle je mu hodně podobný,“ usmála se Antonie.

Emilka řekla „Ach, jo“, ale zvedla se. Když došli k Josefu Václavu Sládkovi, který také nic netušil, Emilka i básník na sebe chvilku nevěřícně hleděli a pak si padli do náručí.

A od té doby je datována jejich obnovená známost. Básník, překladatel, cestovatel a redaktor známých pražských novin si už vytvořil mezi českou kulturní a politickou veřejností žádoucí renomé, což mu nakonec vyneslo i jisté finanční zabezpečení. Zarputilý otec Emilky Nedvídkové, který byl pouhým okresním hejtmanem na Vysočině, nakonec musel pod těmito argumenty ke sňatku obou dávných milenců konečně svolit. Onomu šťastnému vyvrcholení si tak mohla svou částečnou zásluhu připsat i Antonie Šampachová.

Díky tomuto dvojnásobnému úspěchem začala opět přijímat život radostněji a veseleji a podobnou vůli a optimismus se snažila vnutit i svému muži, který ztrátu samostatnosti, kdy byl nucen pracovat pro bratry Kubelíky, velmi těžce snášel. Musela ho neustále přesvědčovat, že zanedlouho bude opět pánem svého veřtatu, začne vyrábět na svém ponku a prodávat své knoflíky, a ona mu všechny náležitosti kolem prodeje bude vyřizovat.

Zcela jinak se vedlo Matěji Buckovi. Se svou Marcelkou byl navýsost šťasten, i když ji podle mínění některých lidí získal za ženu dosti nevybíravým způsobem. Zneuctil jí! Tak to aspoň rozhlašoval jeho tchán Sysel. V tom šťastném období, kdy Buckovi čekali potomka, vyráběl Matěj stále krásnější perleťové brože a přívěsky, které se prodávaly doslova samy. Na čamrdy už mu nezbýval čas. Perleťová bižuterie začala být stejně žádaná jako knoflíky.

Navíc šlo o exkluzivnější zboží, zatím neokoukané, a proto i lépe placené. Háček očividně bohatl. Jenže jako by ani jemu nebylo jeho podnikání požehnáno. Náročný porod dopadl zle, přímo tragicky, dítě se narodilo mrtvé. Marcelka sice přežila, ale po porodu stále polehávala, stěžovala si na bolesti v podbřišku i na bolesti hlavy, pronásledovalo jí nechutenství, bývala bledá a neustále unavená. Háček ji trpělivě sloužil a snažil se i všemožně pomáhat, vozil ji bryčkou do nedalekých lázní Svaté Kateřiny, ale pití té pro mnohé zázračné vody Marcele nepomáhalo. Chřadla stále víc.

Lékaři, které jí Matěj vyhledal, nepomohli. Pouze bahenní lázně v Třeboni trochu potížím ulehčily, ale bohužel jen nakrátko. Lidé v Městečku si šeptali: Má »bledničku«, dlouho nevydrží!

A do roka putovala za svým synkem. Háček se po jejím pohřbu zavřel v chalupě. To neštěstí nechtěl s nikým sdílet, navíc se bál potkat tchána Sysla, který ve své nenávisti všechno obrátil proti Háčkovi, opíjel se v hospodě ze žalu a proklínal všechny čamrdáře a Háčkovi sliboval pomstu, aniž naznačil, jakého způsobu hodlá použít.

Vdovec Matěj Bucek svou práci začal opomíjet. Sedával jen tak, před svým barákem a bez hnutí koukal do rybníka. Kdo ho znal dřív, nepoznával ho. Lidem se Matěj zdál jako bez duše.


Genius loci má v umožnění prožívat společně s lidmi jejich osudy, aby pak všechny radosti, strastiplnosti, prohry, vítězství, nástrahy či protivenství do sebe navstřebal a uložil pro generace budoucí. Ty pak, přicházejíce do oněch míst, hledají s vlastní urputností a toužením těžko objevitelné vjemy a impulsy, jež by je přenášely do živé minulosti oněch dob. Představivost tehdejšího štěstí, radosti a veselení vykřesává v nich samých však především nostalgii – po čemsi nenavratitelném, ale úžasném, o což se oni cítí ochuzení a ošizení, nebo to, co dřívější generace prožívaly, oni už ve svých životech nepoznají a prožít nedovedou. S marností vyhledávají onoho ducha doby, čili mne – Genia loci. Někoho tahle snaživost deptá, jiného však ono marné činění a hledání ulehčeně povznáší.


Koncem července roku 1872 vysvětil nově vystavěný kostel sám českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík a Městečko se dmulo pýchou, i když těch poctivých katolíků tu zas tak moc nebylo. Lidé se natlačili do kostela spíše na čuměnou, někteří ani nevěděli, kdy se při mši mají pokřižovat. Pokukovali po ostatních, kteří vstávali, klekali si a opět usedali do nových lavic. Ale kostel byl naplněn – ke všeobecné spokojenosti biskupa, místního faráře i budoucího katechety, kterého vzápětí k farnosti církev přidělila, aby zároveň vyučoval náboženství na zdejší obecné škole. Ta stála na dolním konci náměstí a v jejím přízemí úřadoval purkmistr města.

I když teď Šampach vyráběl knoflíky pro Kubelíky, nevzdal se snahy obnovit vlastní veřtat, a dostat se tak z nevýhodné pozice podřízeného čamrdáře, který za vyrobené knoflíky jen pobírá přiměřenou mzdu. Všechny volné chvíle věnoval znovuobnovení veřtatu a nešetřil silami, jen aby ušetřil peníze na řemeslnících, kterým pouze zadal obnovení stropu a krovu a položení střešní krytiny. I tak ale peníze zapůjčené v záložně rychle mizely, dílna byla stále nedoopravená, a on v ní nemohl začít pracovat. Sice si tam mohl přestěhovat ponk, stojící do té doby pod kolnou u truhláře Crhy, ale jednak ještě nebyl funkční, protože mu chyběla hlavní část, a jednak za něj řemeslníkům dosud nezaplatil.

„Jak se ti na tom novým ponku hází špingle?“ posmívali se mu řemeslníci, když občas zašel do hospody. Samozřejmě se vědělo o jeho pokusech postavit za pomoci místních řemeslníků vlastní perleťářský soustruh, ale mnozí skeptici o této snaze už předem pochybovali a po několika pivech se mu přímo vysmívali.

„Kdyby tu někdo dovedl zhotovit pořádnou mosaznou hřídel se závity, mohli bysme si ponky vyrábět tady doma, a ne je vozit za drahé peníze z Vídně!“ horoval Šampach, a narážka na onu chybějící špingli ho nijak nepopudila.

Špingle byla nejcitlivější část čamrdářské mašiny. Šlo prakticky o mosaznou trubku, pevně naraženou na virtl – trojkolečko různých průměrů, kterými se měnily otáčky pomocí řemenice, nahozené na setrvačníkovém kole. Střed levé části soukolí byl opatřen ocelovou ploškou s důlkem, do kterého zapadal nastavitelný kovový hrot, vyčnívající z levého štoku ponku. Štokem se rozuměla prodloužená část stojny s nastavitelným hrotem. Vrchol tvořila příčná deska, na níž se stavěla nádobka s vodou – trokmašina. Z její prodloužené hubice odkapávala voda přímo na půru, kterou při vrtání chladila. Na opačném konci se mosazná špingle otáčela v otvoru ocelové plošky, takzvané tokny. Tokna, jakýsi předchůdce ložiska, byla připevněna k pravému štoku ponku. Do závitů špingle se pak našroubovalo půrfutro s vrtákem na půrování, případně dírkování, nebo futro zakončené šlusem na šrupování či trádování čamrd. Osadit vše přesně do osy však bývalo dost svízelné a i mnozí mistři měli s vycentrováním špingle velké potíže. Když se půra znatelně rozkmitávala, říkali čamrdáři, že špingle se hází.

„Co kdyby takovou špingli vyrobil zámečník Fau,“ napadlo jednoho z čamrdářů, který o zhotovení ponku místními řemeslníky také přemýšlel. Jenže Fau byl nekňuba. Pohodlný strýc, který si nechtěl lámat hlavu novotami. Sice měl zámečnickou dílnu s docela slušnou výbavou, stůl s různými svěráky a upínadly, mohl pilovat i brousit, a dokonce i něco nýtovat, ale chyběla mu vůle a snaha. Živil se většinou bídně – hlavně tím, že pronajal sedlákům zděděné louky a pole. Jinak dovedl jen opravovat petrolejové lampy, letovat děravé hrnce a kastroly, ale představa zhotovování něčeho nového a složitého ho spíš děsila.

„S tímhle na mě, pane Šampach, nechoděj, to je moc náročná záležitost. To já bych nesved!“ odpověděl Fau přesně tak, jak čamrdář předpokládal. Chvíli si ještě donesenou špingli prohlížel a pak ji téměř lhostejně čamrdáři vrátil.

„Mohl bych se podívat?“ zeptal se vytáhlý kluk, stojící vedle zámečníka. Byl to jeho syn Honzík, který se v dílně učil řemeslu po tátovi a měl právě skládat tovaryšské zkoušky. Šampach mu bez řečí mosaznou špingli s našroubovaným půrfutrem z jedné strany a tříkolovým virtlem upevněným z druhé strany ochotně podal.

„Možná by se to udělat dalo. Chtělo by to sehnat mosaznou trubku a mít závitníky!“

„Už zase vymejšlíš?! Kolikrát jsem ti řek', že my žádný novoty zavádět nepotřebujeme a nebudeme! Na to, co tu opravujem, nám vybavení stačí,“ sklidil hned kritiku od svého otce.

Kluk, i když byl už o hlavu větší než táta, poslušně mlčel.

Špingli, kterou přinesl Šampach jako vzor, bez řečí vrátil. Ale v jeho vědomí se ve chvíli, kdy držel studenou nazlátlou mosaz v rukou a vnímal i její opracovanou hladkost, něco změnilo. Když se pak vyučil zámečníkem, mnohokrát si na tu mosaznou špingli vzpomněl. V otcově dílně pořád jen příštipkařil a v podstatě se nudil, a ten záblesk vzpomínky se mu začal vracet ve stále konkrétnější podobě. Už věděl, čím se chce a bude v životě zabývat. Jen ještě čekal na impulz, který ho přiměje jeho záměr uskutečnit.

Večer v posteli před spaním, kdy si obyčejně u Šampachů povídali o denních problémech, tentokrát Antonie zpozorněla. Položila muži ruku na hruď, začala ho jemně hladit, což měl rád, a proto se ochotně rozpovídal. Po neúspěchu u zámečníka Faua začal totiž uvažovat o možnosti dát zhotovit špingli nějaké zámečnické dílně ve Vídni!

„To bys musel napřed do té Vídně zajet a s některým výrobcem se domluvit,“ začala opatrně Antonie.

„Ale vždy víš, že mě tam vachmajstr nepustí! Od komunardistického povstání v Paříži jsem na tom ještě hůř. Vedou mě v seznamu politicky nebezpečných jedinců. Mě, který se o politiku nikdy nezajímal! Ale kdo jim to vymluví?“

„Ty jim přece nemusíš vymlouvat nic, nemají proti tobě žádný důkaz!“

„Oni ale důkazy nepotřebujou! Navíc bych každým promarněným dnem, cestou tam a zpátky, přicházel o peníze. Vždy víš, že jich teď spoustu dlužíme! I když budu vachmajstra ignorovat a do Vídně se tajně rozjedu, nemám žádné zboží na prodej! Všechno musím za propůjčení ponku odevzdávat Kubelíkům!“

„Musíš jim opravdu odevzdávat všechno?“

„Vyměňují mi materiál za knoflíky. A když jich dodám míň, hned to poznají! Stejně by to zatajené zboží, asi moc nepomohlo, špingle je na ponku nejdražší součástka!“

„Kolik tak může stát?“

„To právě nemám potuchy! A na dluh mi ji nikdo nevyrobí! Je to začarovaný kruh. Dostat se z něj nebude lehký. Jsem teď v područí! Mají mě v hrsti. Musím trpělivě dřít a co vydělám, padne vesměs na dluhy, vždy to víš. Tohle živoření vypadá na dlouhá léta!“

„Mám nápad!“ řekla najednou Antonie a začala ho intenzivněji hladit na hrudi a posunovala ruku stále níž. „Řeknu ti ho později,“ napínala svého muže.

Druhý den ráno šla za Háčkem. Ležel ještě v posteli, měl několikadenní strnisko a vypadal zuboženě.

„Matěji! Takhle přece žít nemůžeš! Vím, že je to pro tebe strašná ztráta, ale ty se s ní musíš vyrovnat! Jsi přece mladej a zdravej a umíš to, co málokdo. Dej se do práce, ta ti pomůže smutné vzpomínky zahánět!“

„Jenže tady je zahnat nemůžu. Já ji pořád všude vidím!... Leda bych vodtuď někam utek!“

„A co ti brání! Prodej barák a jeď třeba do Ameriky!“

„Už na to delší dobu myslím.“

„Na Ameriku?“ překvapilo Antonii.

„Možná bych na Marcelu v cizině zapomněl!“

„A ty vážně chceš do Ameriky?“

„Už jsem tam předtím chtěl utéct s ní! Jenže ani nevím, jak se tam dostat!“

„V tom bych ti mohla pomoct! Napíšu dopis básníku Sládkovi. Vrátil se z Ameriky před nedávnem!“

Antonie Šampachová opět začínala myslet na Vídeň. Háčkovi obstarala informace o Americe a za to od něj vymámila všechny perleťové brože, co se u něho doma ještě našly. S nimi, s dopisem, s náčrtem vřetene a pěti zlatkami v kabelce odjela do hlavního města mocnářství. Navštívila Kratkého, vysvětlila Šampachovu tíživou situaci a vzápětí mu vnutila Háčkovu perleťovou bižuterii. Mistr Kratky se podivoval, ale bižuterii koupil, spíš z dobroty a čamrdářské solidarity než z potřeby. Říkal si, že tyhle perleťové šmuky se ve Vídni asi těžko dají prodat. Nakonec Antonii ještě popsal cestu k firmě Starge-Kamerer, která vyráběla kovové součástky, a to i k čamrdářským ponkům.

„Vy jste paničko odkud?“ zeptal se jí nevěřícně muž středních let s nazrzlými nakroucenými kníry, když sebevědomě vznesla svůj požadavek a předložila náčrtek.

„Z Čech!“

„A rozumíte perleti?!“ podivoval se zálibně mistr a bez ostychu si prohlížel její hezký slovanský obličej.

Z regálu vyndal mosaznou špingli a okované půrfutro, na jedné straně se závitem, na druhé s otvorem pro špunt s vrtákem.

„Ještě něco chybí,“ řekla nekompromisně Antonie. „Chtěla bych i litinový špunt a korunkový vrták, osmnáctku!“

Vzápětí se ale zarazila. Netušila, kolik ta celá souprava může stát. Za perleťové přívěsky, z kterých jí zbyl už jen poslední, zavěšený na krku, získala sice od Kratkého čtyřicet zlatých, ale nevěděla, zda to postačí.

„Máte hezký perleťový šperk! Takové se u vás zhotovují?“

„Jistě,“ řekla jakoby mimochodem.

Muž, kterému už zvedaly čelo veliké lysé kouty, ji obdivoval. To Antonie cítila.

Proto věřila v úspěch hned vzápětí, kdy donesl i litinovou hlavici zvanou špunt a konický ocelový vrták se zářezy.

„Ještě nějaké přání, paní mistrová?“ dobíral si jí Vídeňák.

„Kolik to všechno dohromady stojí?“

„Třicet zlatých! To je naše běžná cena!“

„Mám tu jen dvacet pět,“ zalhala Antonie a korunkový vrták muži vrátila.

„No, že tomu tak rozumíte, tak vám ten vrták daruji gratis,“ učinil gesto majitel firmy a jak se zdálo, byli oba spokojeni.

„Příště přijdu a odkoupím další špingle! Čamrdářství se u nás v Městečku prudce rozvijí!“ řekla na odchodu Antonie a na majitele továrničky, který jí ochotně daroval vizitku své firmy, se co nejlíbezněji usmála.

Procházela se pak s radostí vídeňskými ulicemi, prohlížela výlohy a mnohé obchody a vůbec jí nevadilo, že si tentokrát nemůže dovolit koupit nic jiného než kapky na otcův kašel. Najedou ji, přímo na rušném chodníku před budovou opery, oslovil elegantně oděný muž.

„To je ale překrásný přívěšek,“ řekl německy.

„Das ist original aus permutter!“ odpověděla pohotově, aniž byla dotčena jeho smělostí.

Začali se domlouvat a Antonie mu sebevědomě vysvětlila, kde se takové perleťové brože zhotovují a že tyhle přívěsky vozí už delší dobu do Prahy, kde jsou stále žádanější a jejich firma je dodává panu Bornovi, který má exkluzivní obchod na Kolovratově třídě. Sebevědomě a s grácii přeháněla, protože o Bornovi už několik let neslyšela a nevěděla, zda jeho velkoobchod náhodou nezkrachoval. Pán, který si ji stále nápadněji a se zalíbením prohlížel, jí na oplátku vysvětlil, že vlastní klenotnictví s přilehlou galanterií a ukazoval přes rušnou křižovatku na dva nepřehlédnutelné obchody na druhé straně ulice. Nakonec se Antonii představil jako Hubert Harkazy a k jejímu překvapení si objednal padesát kusů oněch perleťových přívěsků. Prý jen pro začátek.

Antonie přijela z Vídně jako vždycky nadšena. Šampach hned donesl špingli truhláři. Ten do ní napasoval připravený virtl opatřený už ocelovou ploškou s důlkem pro nastavitelnou špici. Na opačné straně zasunul špingli do tokny, upevněné na pravém štoku. Teď už jen stačilo vše přesně vycentrovat. To se po mírných úpravách nakonec podařilo. Šampach si konečně mohl domů, do opraveného veřtatu dopravit opět vlastní ponk, prakticky celý vyrobený v Městečku. Stál téměř polovinu, než za kolik by jej dovezl z Vídně. Přesto za něj řemeslníkům zatím zůstal dlužen. Ale oni nespěchali, protože věděli, že ponky si za krátký čas začnou objednávat i další čamrdáři, a oni tak budou mít dostatek práce na dlouhou dobu.

Šampach zářil. Pracoval znovu ve své dílně a na svém ponku a byl si téměř jist, že všechny dluhy, které v poslední době nadělal, brzy svým věřitelům splatí.

Zato Háček požadované přívěsky pro Antonii nebyl s to vyrobit. Ona přitom chtěla vídeňskému obchodníkovi s neobvyklým, snad maďarským, jménem Hubert Harkazy vyhovět stůj co stůj.

Jenže Háček pořád ještě neměl žádnou chuť do práce ani do života. Chyběla mu motivace, impulz, který by ho konečně vrátil k normálnímu životu. Na Ameriku sice myslel, ale sám nenalézal k té dlouhé a neznámé cestě odvahu a nevyvíjel pro to žádnou iniciativu.

„Našla jsem zájemce o tvou chalupu. Koupí ji se vším všudy,“ oznámila mu jednoho dne Antonie, když ho opět přišla povzbudit, aby se do těch perleťových přívěsků znovu pustil. Nechtěla vídeňského zákazníka nechat příliš dlouho čekat.

„Opravdu si myslíš, že ten dům mám prodat?“

„Do Ameriky jej s sebou přece nepovezeš! Tady by ses v něm věčně užíral, přitom Marcele ani sám sobě tím nijak nepomůžeš! Amerika ti otevře nový svět! Začneš prostě se vším znovu!“

Nový svět se opět otevřel Josefu Šampachovi. Vřeteno dovezené z Vídně fungovalo bezvadně, a on měl najednou zase vlastní mašinu ve vlastní dílně a Kubelíkům vzápětí zapůjčený ponk vrátil. Hned mu zbylo na nákup materiálu a tentokrát si už mohl vybírat, komu tu knoflíky prodá, zda jim, anebo Jánskému. Ten za ně totiž nabízel víc. Poslat je Kratkému do Vídně, kde byly vyšší výkupní ceny, si ještě netroufal, protože potřeboval peníze hned, bez zdržování, přímo na ruku. Za pár dní zašel za kolářem i za truhlářem Crhou, částečně dluhy poplatil a objednal si podle dřívějších nákresů zhotovení dalšího čamrdářského ponku. Jak vypočítal, vyjde ho celá nová mašina přesně na polovinu než dovezená z Vídně!

Navíc začal řemeslníky přesvědčovat, že by mohli perleťové soustruhy vyrábět přímo tady v Městečku! Kovové doplňky by Šampach prostřednictvím své ženy přivážel od firmy Starge-Kamerer.

Tento nápad Antonie bouřlivě přivítala. Navíc pochopila, že s Háčkem pro další výrobu perleťové bižuterie už počítat nelze.

A nemůže počítat ani se svým mužem, který pro jemné opracovávání perletě neměl dost trpělivosti ani fantazie. Chvatně sháněla někoho, koho by Háček ještě stačil zaučit, než se do té Ameriky opravdu vydá. Čím dál víc tkalců z Městečka a okolí se teď přeučovalo na čamrdářskou výrobu. Napočítala tu už třicet ponků, vesměs v chalupách, kde se dříve tkaly látky. Stačilo by nějakého šikovného z nich přesvědčit, a otevře se jí i jemu nová budoucnost. Antonie Šampachová byla přesvědčena, že perleťová bižuterie se prodá vždycky. A ona bude tou, která prodej zrealizuje, a ještě se podívá do Vídně či do Prahy a možná i do některých lázeňských měst, jejíž jména ji lákala. I když ve skrytu duše by nejraději jela s Háčkem rovnou do té daleké Ameriky.

„Budeme zase nacvičovat divadlo?“ zeptal se v té době Jakub Rovenský, který si v Tylově hře zahrál Švandu dudáka, a stal se rázem v Městečku populární osobností. Hezký kluk z chudé rodiny barvíře měl věčně zašpiněné prsty od modré barvy. A to mu zřejmě a zjevně vadilo, a proto když s někým mluvil, zejména s děvčaty, schovával ruce za zády.

„Proč ty ruce pořád schováváš?“ zeptala se Antonie.

„Nedají se umýt a za nehty mám věčný smutek. Bojím se těma rukama nějaké holky dotknout. A tolik se mi jich líbí!“ svěřil se bez ostychu své režisérce.

„Tak si najdi práci, kde si ruce tolik nezašpiníš.“

„A jakou? Jít do fabriky? Tam by mě Brhlík, jak ho znám, poslal rovnou do barvírny. Už mi to místo jednou nabízel.“

„Víš, já bych ti nabídla něco lepšího,“ nenápadně začala Antonie.

„Nějakou novou roli?“

„No, i tak se to dá říct. Naučil by ses obrušovat perleť. Měl bys možná prsty obhroublejší, ale ne už zamodralé s neodstranitelným smutkem za nehty! Sháním šikovného člověka na výrobu bižuterie.“

„Ale to já nikdy nedělal!“

„To nevadí. Háček, než odjede do Ameriky, tě všechno naučí. Mám to s ním domluvené!“

Šampach s tím zprvu nesouhlasil. Myslel sice na přijetí nového pracovníka, ale že by dotyčný měl místo knoflíků vyrábět perleťové brože a špendlíky, to se mu dvakrát nezdálo. Antonie ho přesvědčovala, že by tak byl zpracováván perleťový odpad, kterého se válely už haldy za barákem.

„No, ale tu perleť bude obrušovat rejžákem?“ zeptal se trochu ironicky ženy.

„Ne, na ponku!“

„Ale já žádný volný ponk nemám!“

„Prodá ti ho Háček.“

„Myslíš tu jeho brusku?“

„Nechá ji za dvacet pět zlatých!“

„Ale my mu naopak už dvacet pět zlatých dlužíme!“

„Splatíme mu rovnou celých padesát!“

„Jenže tolik peněz nemáme!“

„Než odjede, vyděláme je! To ti slibuju!“

Jakub Rovenský se coby obráběč perletě zaučil a pomalu začal osvědčovat. Měl stejně jako Háček dost fantazie a perleťové zbytky obrušoval do vhodných tvarů tak, jak si to Antonie přála a jak mu zpočátku tužkou na perleť vzory předkreslovala. Ne všechny knódny se ale na ozdobné špendlíky hodily. Struktura některých byla narušená, mnohé byly, jak se říkalo, »sežrané«, na jiných se zase objevovaly ďubky, které nebylo možné odstranit a jiné neměly zas vhodný tvar. Do vyhotovených přívěsků bylo nutné navrtávat díry, kterými se provlékaly úzké kožené tkaničky. Ty nařezával čalouník a sedlář Emmer, ale nekvalitně, protože už špatně viděl. Antonii se tyhle návěsné šňůrky zdály málo nóbl.

S těmi se spokojí jistě jen méně majetní, mladá děvčata z fabrik či služky ve městech! Pro galanterní prodejnu ve Vídni začala uvažovat o kovovém řetízku, a to nejlépe ze stříbra.

A setkání s Hubertem Harkazym jí její obavu potvrdilo. Když mu v jeho obchodě perleťové přívěsky předložila, chvilku je zkoumal, zaplatil, ale další už neobjednal. Až jak prý zareagují zákazníci. To Antonii notně zklamalo. Ani nemusela vyslovit otázku, stačilo, když se na něj podívala posmutnělým pohledem.

„Já vím, madam, že s tím bylo hodně práce, ale potřeboval bych něco noblesnějšího. Mám tu dřevěnou skříňku na doutníky, líbila by se mi vyložená perletí. Vy byste to u vás svedli? Pokud ano, rád dobře zaplatím.“

Antonie přivezla za prodané přívěsky a spony šedesát zlatých, a tak mohli splatit dluh Háčkovi. Ten už počítal na prstech dny do odjezdu. V jeho chalupě už bydlel nový majitel a on na těch pár dní vzal zavděk bývalou Tončinou komůrkou u Bucků. Všechny peníze si naskládal do koženého pásu, který mu Antonie ve Vídni koupila. Měl čím dál větší strach. Poslední noc před odjezdem do té neznámé a vzdálené Ameriky celou probděl. Promítal si svůj dosavadní život, ve kterém přišel brzy po sobě o oba rodiče a posléze i o syna a ženu.

Smrt jako by byla jeho spolubydlící. Vybavil si ji vždycky, když vzal do ruky hrníček, ze kterého pila máma, tátovu židli či Marcelin šál, který stále visel na věšáku. Chápal, že se těch přízraků musí zbavit, ale zbaví se jich se vším všudy: s rodnou chalupou i s Městečkem a jeho lidmi. Odejde do cizího prostředí, kde nikoho nezná, do světa, který o něj neprojeví sebemenší zájem. Bude úplně sám, odkázán jenom na sebe. Teď v posledních dnech toho rozhodnutí lituje. Rád by to všechno ještě nějak vrátil zpět, ale nejde to. Už to nejde. Bude muset odjet, nesmí se pořád vracet do minulosti.

„Nejela bys se mnou?“ zeptal se ráno Háček Antonie, když se loučili. Řekl to spíš jen ze smutku a nostalgie, než že by tu otázku mínil vážně.

„Jela, a hned!“ zareagovala Antonie Šampachová, „jenomže já zatím nemůžu.“

Jinak ale Matějovi zařídila všechno potřebné. Z Prahy pojede vlakem do Hamburku a odtud, z »amerického přístavu« Cuxhaven rovnou do Ameriky.

„Neboj se, ve vlaku nebo na lodi se jistě s někým seznámíš. Bude vás z Čech nejmíň padesát. Říkal mi to básník Sládek, který zajistil jízdenky na loď.“

„Já se nejvíc bojím, až v Americe vystoupím na břeh a nebudu nikomu rozumět,“ říkal spíš pro sebe Matěj.

„Ale tam už budou čekat místní Češi a ze začátku vám dají ubytování v české kolonii. Za pár dní se určitě rozkoukáš. Ty se rozhodně neztratíš! Jsi přece čamrdář. Ale nejen to, vždyť ty jsi umělec, když dovedeš z perletě vykouzlit krásné ozdobné věci.

Neboj se s tím vždycky a všude pochlubit. Amerika je země neomezených možností, je to Nový svět, jak mi to v posledním dopise psal básník Sládek,“ uklidnila ho Antonie. Pak se objali a Matěj usedl na povoz jedoucí do Prahy.


V konečnosti jsem prvního čamrdáře, opouštějícího se svou profesí Městečko, přeplněného zármutkem a lítostivostí, doprovázel vlastně jenom já, Genius loci, kam až má zřivost dohlédla. Setrval mi v zorném úhlu ještě v okamženích, kdy spolu se stovkami dalších vyšlapával prkennou lávku na loď v Cuxhavenu, nesa jedinou velkou kabelu, do níž zuzavíral všechno své dosavadní žití. V hluboké mysli přechovával vzpomínky i nostalgii, zvláště při pohledech na nekončící vodu oceánu, pohazujícího odporně jeho vnitřnostmi i tělesností až do hlubokých prohlubní bezmocnosti. Nejvytouženější pohled na pevnou zemi Nového světa v něm konečně vykřesl jiskru a nadějnost, zmocnivší se všech vystěhovalých. Od té doby byl lapen a vlečen novým směrem horečné nedočkavosti, propojované zvědavostí, až tak zveličeně, že mu to nedalo myslet na minulost. Začal být pohlcován záplavami dojmů i překotnostmi změn, potkávajících ho v Novém světě, s nenadálostmi na každém kroku, rychle jim smýkajícími a strkajícími až k nezbytnosti přizpůsobení, nebo tenhle svět neznal ohleduplnost, dobrotivost, natož porozumění.

Kdo sám, z vlastní potřeby a snažení nedosáhl způsobilosti nadechnouti se nového vzduchu, ten strháván všemožným proudem nenašel zakotvení. Buď musel obratem dosíci jinou loď, vracející se zpátky domů, nebo s bídností živořit, snad i hůře jak dřív. Háčkova dosažení Nového světa jsem nebyl zúčastněn, nebo tak daleko ani zrak Genia loci nedosáhne. Matěj Bucek z mého zorného pole nadočista vymizel.


Městečku ubyl první čamrdář, ale zároveň se objevovali další, zejména poté, co místní truhláři a koláři začali vyrábět dřevěné části ponků ve svých dílnách a Antonie Šampachová vozila od firmy Starge-Kamerer kompletní mosazná vřetena, které pak Šampach prodával a na každém vydělával skoro pět zlaťáků, i když tento zisk byl vlastně zásluhou obchodnického talentu jeho ženy.

Ta navíc ve Vídni úspěšně obchodovala s perleťovou bižuterii.

Jakub Rovenský mezitím v dílně zkoušel vyrobit něco úplně jiného a nového: měl osadit perletí celé dřevěné pouzdro na doutníky. Musel využívat rovných ploch lastur, barevně sladěných. Ty přesně zařezával a zabrušoval, aby do sebe jednotlivé dílky zapadaly, a pak je lepil na masivní dřevěné doutníkové pouzdro. Výsledek byl úchvatný. Jednotlivé dílky perletě házely lesky v různých úhlech a krabička se jevila vždy trochu jinak podle toho, ze které strany se na ni pohlíželo.


„To je dokonalé! Úžasné, přímo fascinující,“ rozplýval se nad dílem o pár dní později Hubert Harkazy. „Ve snu mne nenapadlo, že z toho bude tak působivý předmět! Ani na světové výstavě, která tu právě probíhá, jsem nic tak pozoruhodného neviděl! Doporučuji vám ji navštívit. V anglickém oddělení mají mnoho druhů knoflíků velmi jemného provedení!“

Vzápětí vyplatil překvapené Antonii 80 zlatých, ale hned ve vhodnou chvíli přispěchal s dalším požadavkem:

„Na téhle krabičce bych chtěl mít vyobrazenou osmicípou hvězdu z černé perleti. Je to totiž šlechtický znak rodu Šternberků, a můžu vám prozradit, že hrabě Leopold je mým velmi dobrým přítelem.“

„Tuhle šternberskou hvězdici já znám!“ zvolala Antonie, překvapena, jak je ten svět malý! „Hrabě Leopold vlastní náš zámek v Městečku a velkou část polností. Jako mladá holka jsem chodila krást klestí do jeho lesů!“ smála se Antonie.

„Ale vy jste přece mladá stále. A krásná bezpochyby,“ zareagoval pohotově obtloustlejší elegán Harkazy, kterého už pomalu zdravila padesátka. Po tomto komplimentu si dodal odvahy a pozval Antonii Šampachovou na právě probíhající Světovou výstavu.

Ve skutečnosti se mu už od prvního setkání Antonie líbila.

Coby znalec žen tušil, že na tuhle nezkaženou, ale zato až živočišně svůdnou ženu z venkova, která na něho působí daleko vzrušivěji než prohnané a protřelé Vídeňačky, se musí velmi pomalu, opatrně a s nenápadnou zdvořilostí. Jinak se totiž její plná důvěra a případně následná povolnost nedá získat. Elegán Harkazy nechtěl hezkou venkovanku předem vylekat a zaplašit.

Černé perleti, o které se Harkazy zmínil, se říkalo Tahiti a byla v té době poměrně vzácná. Antonie ji nezahlédla ani na světové výstavě, kterou absolvovala s elegantním doprovodem. Harkazy ji provedl všemi pavilony a ona s nefalšovanou upřímností obdivovala veliké množství rozličných výrobků a zboží. O některých věcech do té doby neměla nejmenší potuchy, a mnohdy ani nevěděla, jaký mají význam a k čemu se hodí. Proto přijímala Harkazyho výklad s opravdovým zaujetím, ale zároveň si dávala pozor, aby nijak nedala najevo jakoukoli nevědomost a aby ji její průvodce nepovažoval za hloupou ženskou z venkova.

V anglickém oddělení, kde ukazovali obrovský výběr perleťových knoflíků, se začala zajímat o zcela nové a pro ni neznámé vzory a překvapených zástupců firem se začala podrobně vyptávat, pomocí jakých strojů se tyto zajímavé vzory dají docílit. Harkazy žasnul, jak je ta žena pohotová a věci znalá, a navíc atraktivní, i když má na sobě jen střízlivé šaty komerčního střihu. Ale to mu nebránilo, aby ji svým dobře postaveným známým, které tu často potkával, nemohl představovat.

„Vy tady asi o černé perleti nevíte, že?“

To byla první věta, kterou Antonie zareagovala na pozdrav mistra Kratkého. Měla ji pečlivě promyšlenou, věděla, že v mistrovi probudí mužskou a obchodnickou ješitnost. Slova samozřejmě padla na úrodnou půdu, i když Kratky ve skladu zatím tuto novinku neměl.

„Milostpaní, vy asi nevíte, že my tady dovedeme perleť barvit! Ta je pak krásně černá! A že jste to vy, tak když si pošlete schopného člověka, ze staré známosti vašeho muže ho to naučím! Pak nám budete dodávat tmavé knoflíky, jako by byly z opravdové Tahiti. Co vy na to?“

Antonie sice nebyla úplně spokojena, ale mistrova nabídka ji přece jen povzbudila k dalšímu obchodnímu záměru. Nakonec přece jen ve Vídni pár tahitových lastur sehnala a přivezla domů.

Šampach je pak hned vzal do hospody, aby se čamrdářům pochlubil. O tom, že se dá perleť i barvit, však zatím raději pomlčel. Ale tajně, na své náklady, poslal mladého Rovenského na několik týdnů na zkušenou k firmě Kratky do Vídně.

Rovenský se velkému městu rychle přizpůsobil. A šel si na doporučení Antonie prohlédnout světovou výstavu, kde objevil i mnoho nových druhů knoflíků, zejména kabátových a žaketových, ale ty nebyly z perleti, nýbrž ze želvoviny, anebo dokonce z hmoty, kterou sám nemohl určit. Mnohé perleťové knoflíky měly bohaté zdobení a Jakubovi dlouho nebylo jasné, jak se oněch vzorů dá docílit, protože nenalezl odvahu se zeptat. Kdyby se osmělil, dozvěděl by se, že je na to potřeba drahá mašinka, vyrobená až v Americe.

Rovenský se nakonec u mistra Kratkého zase dostal k barvám, i když tady šlo o »lepší« barvení, tady se barvila perleť. Znova míval zabarvené prsty jako v Městečku od látek. Postupně se začal smiřovat s tím, že barvení je pro něj cosi osudového.

Antonie se doma rozplývala nad světovou výstavou a všem o ní doširoka vykládala, ale samozřejmě nepřiznala, že ji navštívila v doprovodu galantního Harkazyho, aby Šampach zbytečně nežárlil. Vždy vlastně neměl proč.

O výstavě a vystavených exotických předmětech pak obyčejně vyprávěla na výletech, které se o letních nedělích začaly pravidelně pořádat z Městečka do nedalekých Proboštin. Zúčastňovali se jich především řemeslníci s manželkami a dětmi, ale i obchodníci a místní úředníci včetně pana poštmistra, leckdy i svobodní tovaryši, kteří měli zálusk na nějakou dospívající dceru. Na tomto oblíbeném výletním místě dal totiž nedávno probošt Petr Webr vystavět veliký dvůr. Výletníci se obyčejně usadili pod břízami a okrasnými stromy na donesené deky a přehozy, vybalovali jídelní koše, ženy si dávaly vzájemně ochutnat vlastnoručně připravené speciality a předávaly si recepty, muži popíjeli pivo z lahví a vedli nevázané řeči o všem včetně politiky.

Tyhle oblíbené sedánky v přírodě, s fascinujícím pohledem do kraje a na horu Javořici mnozí milovali. Patřil mezi ně i Šampach, kterému krajina připomínala místa, kde se narodil.

Antonie se svým mužem žila celkem spokojeně, bez hádek, konfliktů, napětí. O náhodných a nijak zvlášť nebezpečných známostech z cest, které mohly vyvolat žárlivost, se před ním nezmiňovala a vše držela v tajnosti. Jen jedno tajemství svému muži nečekaně prozradila – že by se chtěla podívat do Ameriky.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29