Bez COOKIEs je omezený přístup!

VIII. Co skrýval pokoj ve Vídni

Zpět Obsah Dále

Došlo k mému neočekávanému a nepředpokládanému udivení, z kteréhož já, čamrdářský Genius loci, neměl pražádnou lítost, jelikož přede mnou samým, během několika lidských let, knoflíkářství v Městečku nabylo prudké změny velkým, nikým nečekaným rozmachem. V mém pochopení to byl nezadržitelný vývojový trend svěžesti pokroku i dravosti nového odvětví a protiváha úpadku domácích tkalcovských dílen. Tkalcovina nešla! Jevila se hůře jak stagnující. Dřívější výdělečnost za pergál – jedna zlatka třicet krejcarů od kousku, poklesla v beznadějnosti pod 90 krejcarů. Stejně tak se dělo s kanafasy, organtýny, mušelíny a jinakými látkami. Navíc narostla puntičkářská vybíravost faktorů, znalých už dokonaleji tkaných látek, kteříž začali poměřovat hustotu díla, a tudíž jakost tkaniny dokonce zvětšovacím sklem! Doma vyrobená sukna ztrácela vyrovnanost s fabrickými, což bývalo tkalcům přečasto předhazováno a peníze za jejich marné úsilí kráceny. Dokonalosti fabrických strojů nebyli s to domácí tkalci docílit. Takových výkonných stavů s precizností tkaní postavil do své fabriky pod Mlýnským rybníkem Leopold Brhlík celý dvojřad, nechav je pohánět vodní silou, což působilo deprimujícím šokem na místní tkalce, kteříž mizeli z obzoru jak loňské sněhy, aniž proti nim fabrikant pohnul jediným, rádoby lidumilným prstem.

Naštěstí se stalo možností nahradit rozvrzanost tkalcovského stavu solidní konstrukcí čamrdářského ponku. Šlo jen o rozhodnutí dotyčného a o šikovnost jeho rukou, uschopněných převzít namísto vřetena a člunku blyštivou perleťovou lasturu a bez námahy si ji podmanit.

Během krátké doby toho mnozí soukeníci docílili a ze spřádače krizetu byl během krátké časovosti osamostatněný výrobce knoflíků. Ti, kdož k této konvertitě bez prodloužených úvah postoupili, stávali se spokojenými. Vyhotovováním čamrd začali ze svých chalup v nenadálosti vyprovázet dříve nezapuditelnou chudobu. Mně, Geniu loci, se tak vyskytl nečekaný vstup do dalších stavení v Městečku, aniž jsem této výsadovosti nějak náruživě využíval.


Jen tvrdohlavci, jako byl Vojtěch Sysel, vzdorovali. Ten spíš z principu a trvalého žalu nad ztrátou dcery, kterou mu čamrdář Háček unesl a pak chudinku nechal uboze zemřít. Zneuctil jeho dceru, a navíc ještě z Městečka zbaběle utekl!

„Já budu čamrdáře nenávidět do smrti smrťoucí!“ prohlašoval s opileckým gestem v hospodě, do které kvůli němu nikdo ze zpracovatelů perletě raději nechodil.

Během krátké doby však podnikavci v Městečku otevřeli hned několik nových hospod. Jedna se objevila také přímo na náměstí, kde se později začalo říkat »U Amály«.

Ještě před dvěma lety Šampach napočítal, že je ve městě třicet ponků. A teď jich najednou bylo tři sta! O tento nárůst se přičinil vídeňský spekulant a peněžník Hock, který rázně a výrazně zasáhl do poměrů Městečka. Znenadání tu zřídil svou kancelář a vše nabízel na úvěr, což nikdo z místních ze začátku nechápal.

„Chcete zapůjčit ponk?“ zeptal se zástupce peněžníkovy firmy prvního zákazníka, který zaklepal nesměle na dveře.

„Rád bych, ale nevím, jestli mám dost peněz,“ přiznal se tkadlec Lipka, který už nechtěl déle dřít bídu. Za pergál dostával jen zlatku a 40 krejcarů od kousku, což vycházelo sotva na jídlo. A čamrdáři si za stejnou dobu vydělávali několikanásobně víc!

„U nás žádné peníze nepotřebujete. Půjčíme vám stroj i perleť na forkauf. Akorát vám dáme podepsat tuhle dohodu!“ řekl zástupce firmy Hock a podal užaslému tkalcovi už předtištěný list papíru.

„A to jako úplně stačí?“ divil se.

„Pro nás ano!“

„A nemoh bych si tu dohodu napřed přečíst?“

„Samozřejmě, vezměte si ji třeba domů!“

Lipka se hned ten večer šel poradit do hospody s čamrdáři. Ti na smlouvu hleděli zpočátku nedůvěřivě. Nemohli pochopit, že propůjčení ponku včetně matriálu nečiní za týden víc než třetinu možného čamrdářského výdělku. Pro tkalce to samozřejmě znamenalo rychlý útěk z chudoby. Jenže tu visela ve vzduchu nájemníkova budoucnost. Za onen pronajatý ponk i materiál totiž musí platit neustále a zůstává tak trvale v područí firmy známého spekulanta a zbohatlíka Hocka, který uvádí v pohyb i vídeňskou burzu.

Nabídka to byla přece jen lákavá a pro chudé tkalce přímo ideální. Aniž dali jediný krejcar, odváželi si domů ponk a pytel materiálu a mohli hned místo tkaní látek začít vyrábět čamrdy. Pronajímatele nezajímalo, zda to dovedou, či ne. Jen ohodnotil odevzdané zboží a strhával peníze za aušusy a za pronájem soustruhu.

Leckteří tkalci se záhy přesvědčili, že to není žádná sláva, ale dopracovali se přece jen k vyššímu výdělku než při tkaní látek.

Napřed se však museli chodit zaučovat k zaběhlým a zavedeným čamrdářům.

„Nemůžeš mi ukázat, jak se ty vulsty trádujou?“ To byla častá otázka, se kterou mnozí bývalí tkalci chodili k Šampachovi. A on vzal nářadí a každému poctivě předvedl, jak se knoflík opracovává do požadovaného tvaru.


Po krátkém čase podepsalo smlouvu s firmou Hock více jak sto bývalých tkalců. Všichni si odvezli domů ponky a měli snahu naučit se vyrábět knoflíky co nejrychleji a nejpečlivěji. Ale některým nové řemeslo nešlo, nebyli s to pořádně vyvrtat čamrdu, a tak se raději dali najmout do zavedených dílen, kde dělali jen podřadnější práce, a ponk firmě Hock po zaplacení pronájmu zase vrátili.

O benevolentním půjčování ponků na úvěr a poskytování perleťového materiálu Hockovou kanceláří se dozvěděli i lidé ze vzdáleného okolí. Zejména v zimě přijížděli na saních a odváželi si stroje domů. Jiní, movitější, se naopak stěhovali do Městečka, kupovali tu volné chalupy nebo si pronajímali kolny a stodoly a předělávali je na veřtaty. Městečko, které tato vývojová čamrdářská vlna překvapila, bylo v hospodských řečech přirovnáváno k americké Kalifornii a začalo se mluvit o zlaté čamrdářské horečce.

„Dal jsem se na čamrdy!“ začínala řada rozhovorů u piva.

„A nese to?!“ zajímal se spolusedící.

„To víš, že jo. Víc než to šmodrchání s pergály! Už jsem splatil i dřívější dluhy!“

„Hm, uvažuju, že to s čamrdama zkusím taky!“

Jenže tahle horečka netrvala dlouho. Kdo četl pravidelně vídeňské noviny, musel už v titulcích objevit skandál, který se pozvolna rozrůstal a rozvíjel a po němž se nakonec začala chvět i vídeňská burza. Hockovy mnohostranné spekulace a veškeré podniky skončily krachem a bankrotem. Stejně musela dopadnout i jeho firma v Městečku. Přišli takzvaní fenďáci a začali jednat.

„Ale já mám na ponk uzavřenou řádnou smlouvu s majitelem. Platím pravidelně každý týden dvě zlatky!“ bránil se Lipka a fenďáky nechtěl do baráku pustit.

„Žádný majitel už neexistuje,“ ubezpečili ho, vnikli do domu a čamrdářský ponk vystěhovali na ulici a naložili na připravený povoz.

Podobně dopadli všichni, kteří s Hockovou kanceláří dohody na předkup uzavřeli. Městečko se rázem ocitlo téměř bez čamrdářských ponků a mnoho zpracovatelů perletě bylo najednou bez práce. Šlo o více jak stovku lidí, kterým škarohlídi přezdívali »rychlokvašení čamrdáři«.

Situace začali ihned využívat zavedení mistři, kteří už měli své vlastní veřtaty. Ti mohli přijímat čamrdářské dělníky, samozřejmě za nižší mzdy, než dávali těm zaučeným. Tak se objevila zdravá konkurence a první čamrdářská krize se rozplynula.

Nakonec z toho měli prospěch všichni, kteří s knoflíky v Městečku přišli do styku. A vydělali na ní hlavně někteří řemeslníci, protože bylo třeba rychle a odborně vyrobit několik desítek ponků.

Zejména truhlář Crha už dovedl zhotovit a sestavit téměř všechny části čamrdářského soustruhu. Vždy začínal prahy, na které kolmo vztyčil obě stojny. Ty propojil příčnými fošnami nazývanými vůle či švele a základ stolice byl hotový. Také kováři se naučili vyrábět vhodné součástky. Nejsložitější pro ně byla půrmašina. Drát, navinutý a navařený na kulatinu, se měl lehce otáčet pomocí heftů uvnitř dřevěného koníku, upevněného v pravé části ponku. Na konec půrmašiny se zastrčil dřevěný nástavec, zvaný copna. Ta přitlačovala perleťovou lasturu ke korunkovému vrtáku, a umožnila tak odvrtanou čamrdu posunout středem dutého vrtáku do půrfutra, jakéhosi soudku, ze kterého návrty vypadávaly postranními otvory. A jelikož by při rychlých obrátkách létaly po celém veřtatu, tak byl soudek s otvory zakryt volným dřevěným ostěním, takzvaným tuchmaršem. Do jeho stěn knoflíky narážely a padaly do nastavené plechové krabičky – jelkostnu. Půrmašinu ovládal čamrdář pravou rukou – tou otáčel dlouhým závitem, heftem. V tom mu ještě pomáhala příčně napojená krátká kovová tyčka, opatřená na obou koncích madly z tvrdého dřeva, obyčejně vysoustruhovanými do koule či jiného podobného tvaru – aby s nimi mohl čamrdář pravou rukou pohodlně manipulovat.

Celý ponk, zhotovený místními řemeslníky, vyšel na méně než 40 zlatých. Někteří novopečení čamrdáři si jej už dříve objednali, aby nemuseli být trvale závislí na Hockově firmě. Teď, když firma zkrachovala, bylo objednávek daleko víc. Místní koláři, truhláři, kováři, zámečníci i čalouník museli najímat nové pracovní síly, aby všem požadavkům co nejdříve vyhověli. Ponky se nyní v Městečku vyráběly v nevídaném množství a dobré kvalitě a jejich výrobci se snažili co nejdříve uspokojit všechny žadatele.

Byla to pro Městečko doba rozvoje, kterou už nemohl ovlivnit ani Hockův bankrot. Obyvatelé si za čas vystačili výrobou vlastních ponků. Zámožnější výrobci knoflíků jich vlastnili několik a drželi si k tomu i patřičný počet dělníků. A nezaučovali se na nich jen místní, ale i ti, co sem přišli jako vandrující tovaryši a mnozí z nich se v téhle malé, ale k životu probuzené obci usazovali.

Začal se tu rozvíjet bohatý společenský život. Hlavně hospody, a to převážně o nedělích, vykazovaly čilý a hlasitý ruch, protože se v nich čamrdáři v hojné míře veselili a setrvávali tu v bujarosti a zpěvu až do pozdních nočních hodin, někdy i rozednívajících se rán, neboť následující den se ve veřtatech nepracovalo.

Vesměs tu bylo respektováno a dodržováno takzvané modré pondělí – některé veřtaty ono »modření« prodlužovaly až do poloviny úterního dne.

Zdomácnělo tu jisté úsloví, které se škodolibostí a vychloubačností porovnávalo Městečko a skoro stejně velkou sousedící obec.

Ta se také rozvíjela, ale říkalo se, že má jinou mentalitu. Hádanka zněla: „Když má občan Městečka osmdesát krejcarů, co s nimi udělá?“ Sborově se ozvalo: „V hospodě je propije!“ Následovala druhá otázka: „A co s osmdesáti krejcary udělá občan sousedního města?“ „Přidá dvacet krejcarů a uloží si zlatku do záložny.“

Takový byl rozdíl mezi obyvateli obou míst, vzdálených od sebe pouhé čtyři kilometry. V této délkové míře se totiž v poslední době začala určovat vzdálenost. Zatímco obyvatelé sousední obce si zakládali na tom, že jsou měšťané s výsadním postavením, občané Městečka se cítili spíše jako proletáři. Žili daleko uvolněněji, bezstarostněji, ale i lehkomyslněji. O vzdálené budoucnosti příliš neuvažovali, věřili, že nějak bude, a to především zásluhou perleťových čamrd, které se tu teď o překot vyráběly ve velkém množství.

Čamrdářstvím se živily i ženy. Čím víc knoflíků se v Městečku vyrobilo, tím víc jich bylo třeba adjustovat. V poslední době už se knoflíky na tuhé papírové karty našívaly v každé druhé chalupě. Osmdesát žen si našíváním přímo vydělávalo a dostávalo zaplaceno za každý našitý gróz. Do toho přitom nelze počítat manželky čamrdářů, kteří vyráběli knoflíky v malých provizorních veřtatech, s jedním či dvěma pomocníky. Tyto ženy knoflíky našívaly v každé volné chvíli, třeba při vaření obědů nebo pozdě do noci.

Při stále rostoucím objemu výroby, kdy odběr perleťových knoflíků narůstal hlavně ve Spojených státech severoamerických, se začali objevovat noví distributoři perletě a obchodníci s hotovými knoflíky. Už nechtěli být závislí na vídeňských výkupních firmách, které jim určovaly a srážely ceny, a proto se snažili prodávat knoflíky samostatně, takže jednak sami víc vydělali a jednak mohli víc platit výrobcům. Postupně získávali nová odbytiště v Evropě i v zámoří a byli s to dodávat knoflíky rychleji a bez překupnických článků, za nižší ceny a s vyššími zisky. Všichni v Městečku na tomto způsobu prodeje mohli solidně vydělat, a proto takové prodejce, které si sami vybrali, vřele podporovali.

Josef Šampach se mezi tyto nové distributory nezařadil. Patřila mezi ně tak trochu spíše jeho žena, která zůstávala u prodeje perleťové bižutérie a udržovala obchodní kontakty s klenotníkem Harkazym, který vyžadoval speciální práce z perletě a solidně za ně platil. S perletí začal podnikat ve velkém Šampachův známý Ondřej Fišera. Musel často cestovat a zboží nabízet. To mu trochu záviděla Antonie, ale jen trochu, protože sama pochopila, že tenhle stále dravější a nemilosrdnější způsob získávání zákazníků se pro ženu přece jen nehodí.

„Teď pojedu do Němec,“ přemýšlel jednou nahlas Fišera před Šampachem, „už jsem navázal kontakty v Mnichově a teď bych chtěl to samé i v Řezně. Potom to vezmu přes Štrasburk a Kolín až do Antverp. Tam se teď přiváží perleť z Celebesu. A moc rád bych se podíval i do Anglie. Ta tvoje Antonie mě vyprávěním o vídeňské výstavě dočista zbláznila. Už jsem některé zdobené knoflíky zahlédl. Angličani je dovedou gravírovat opravdu precizně! Musím konečně vypátrat, na jakých mašinkách to dělají!“

„My jsme vždycky vyráběli jen vulsty, hulšísle, kesle nebo talířky,“ krotil jeho optimismus Šampach. „A stačí na to obyčejnej auzrštál z upravenýho trojhranýho pilníku, rantl se pak dodělá hulštálem. Proč taky dělat něco nóbl? Vídeňáci nebyli nikdy na vzhled knoflíku náročný. Nakonec právě takový knoflíky vždycky kupovala i Amerika. Vždy to sám víš!“

„Jenže to bylo dřív, v začátcích. Ty si musíš uvědomit, že zákazníci jsou čím dál náročnější a výroba se jim musí přizpůsobovat!“ dostával se do ráže Fišera.

„Knoflík jako knoflík, hlavně že se hodí k zapínání!“ mávl rukou Šampach.

„Ale za zdobené knoflíky bys dostal víc peněz! A nespotřeboval bys na ně víc perletě než na normální. Odběratelé by hlavně zaplatili precizní práci. A to by snad stálo za to, co říkáš!?“

Šampach neříkal nic, byl na rozdíl od své ženy a Marka Fišery spíš konzervativní a skeptický. Jenže pokrok šel rychle dopředu a konkurence nespala. I když se v Městečku teď mohlo uživit tři sta čamrdářů, neznamenalo to, že to tak bude platit pořád. Lidé museli myslet na budoucnost, a to znamenalo přizpůsobovat se novým trendům.


O tom, jak neuvěřitelně rychle se rozvíjí čamrdářství ve světě, se Šampachovi mohli přesvědčit z několika dopisů. První z nich je překvapil, protože nevěděli, kdo ho píše. Byla na něm cizokrajná známka a z razítka bylo patrné, že putoval dlouho. Ale už z prvních vět se dalo vyčíst, že jeho pisatel je zoufalý. Stály tam nostalgické vzpomínky na domov, mnohdy doplněné veršováním ve smutném tónu:

»Ó, leťte oblaka na východ k vlnám těm pozdravte přes moře domov a rodnou zem.«

Antonie, které byly dopisy adresovány, pochopila, že Háček je v Americe ještě nešťastnější, než byl v poslední době v Městečku, a nemohla to pochopit. Vždy hned po příjezdu sehnal práci rovnou v New Yorku, a to dobře placenou!

„Město je to příliš hlučný a téměř zběsilý. Jako by tu byl všude věčnej jarmark!“ stěžoval si pisatel. Antonie po těch slovech naopak pocítila touhu se do New Yorku podívat. Hlučné město, to by jí vyhovovalo. Ruch na ulicích, kočáry, obchody, korza...

Další dopis už měl na obálce jiné razítko – New Jersey: „Je tu krásná příroda a těch ryb! V každým potoku se to pstruhy jen hemží! Jednou týdně mi je dělá sousedka na másle k večeři.“

Zdálo se, že Háček už má znova chuť do života.

„Vyrábím teď u firmy Button ozdobné knoflíky na gravírce. To je celokovová mašinka, na ní příčnej brousek, a ten dělá do knoflíku upnutýho v kovovým sklíčidle hlubší, anebo naopak jemnější zářezy. Udělá jich tolik, kolikrát pohnu nastavenou páčkou. Ale ta práce mě moc nebaví. Je tu velká dílna pro dvacet lidí. Ponky se už nemusejí šlapat, všechno to pohání voda! U stropu jsou transmise a od nich vedou řemenice ke každý mašině. Dělá to velkej kravál, jsem vždycky rád, když z veřtatu vypadnu. K výrobě špendlíků a brožů jsem se ještě nedostal. A asi ani nedostanu. Musel bych mít svou vlastní dílnu. Napřed se pojedu podívat ještě kousek dál na západ.“

Dopis tak nekončil ani smutně ani vesele.

Antonie mu samozřejmě odepisovala a povzbuzovala ho. Byla potěšena dalším dopisem, kde stálo, že si Háček pronajal dílnu v Baltimoru.

„Jenže perleťové ozdoby tady příliš na odbyt nejdou, to spíš ozdobné perleťové knoflíky, po kterých tu ženské blázní. Jednu takovou ženskou jsem zaměstnal u gravírovací mašinky. Je to docela mladá a hezká Irka. Jenže zrzavá! A já bych nechtěl mít zrzavý děti!“

Bylo vidět, že Háček se pomalu vzpamatovává a zapomíná na tragickou minulost.

Antonie mu napsala o vykládání dřevěných pouzder perletí.

„Tvůj umělecký nástupce Jakub Rovenský tu dělá věci pro klenotnictví do Vídně.“

A popsala mu, jak jejich dílnu v Městečku navštívila vzácná návštěva.

„Byla jsem ten den naštěstí oblečená na nákup do města, když před domem zastavil zámeckej kočár. Nikdy jsem pana hraběte neviděla, ale nějak mne napadlo, že by to mohl být někdo ze zámku. S noblesou vystoupil starší pán a podíval se na náš dům.

Povídá: »Milostpaní, nerad ruším, jen se jdu podívat, jak se dělá to moje pouzdro na doutníky.« Najednou mi to došlo. Harkazy naší firmě zadal vyložit perletí pouzdro na doutníky a na jeho víku chtěl mít šternberskou hvězdu, protože hrabě je jeho dobrý přítel. A oni si o tom zřejmě pověděli. Představ si: byl to sám hrabě Šternberk! A tu jeho hvězdu Jakub vybrousil z černé perleti Tahiti a vlepil doprostřed, mezi bílé plátky. Vypadalo to moc hezky a elegantně.

Celé Městečko teď o ničem jiném nemluví než o téhle návštěvě. On navíc přijel v doprovodu paní hraběnky. Té jsme darovali perleťový náhrdelník a oni nás na oplátku pozvali na zámek, na dožínky! Zvou tam každoročně sedláky a spolu s purkmistrem i vybrané lidi z Městečka.“

Antonie popsala ještě několik stránek, aby všechny novoty Háčkovi pěkně vypověděla. Na to pozvání na zámek byla opravdu hrdá. Jenže tam nemůže jít jen tak! Musí si dát ve Vídni ušít nový kostým. To ještě netuší, co všechno jí tento kostým pak bude připomínat...


Městečko si po výstavbě kostela, kde byly nainstalovány i nové velké varhany, muselo opatřit varhaníka. Zájemců se hlásilo víc a radní na obci nakonec vybrali mladého učitele Vlacha.

Netrvalo to ani pár dní, a už se z kostela linuly krásné a vznešené tóny. A to nejen každou neděli o ranní a velké mši, ale někdy i ráno, hlavně o předvánočních rorátech, nebo v podvečer o májových pobožnostech. Mladý regenschori Vlach na ně dovedl hrát skoro virtuózně.

Pod jeho vedením vstal z popela i zpěvácký spolek. Starý Bucek tu zprávu přijal s povděkem, ale už do něho nemohl chodit. Dech mu nestačil. Často jen sípal a chrčel, i když užíval kapky z Vídně, různé bylinné čaje či med z pampelišek nebo jitrocele.

Šampach mu musel zakázat docházet do veřtatu. Tam bylo všechno pokryto bílým perleťovým prachem, i když se lastury před vrtáním máčely ve vodě a kapky vody z trokmašiny musely dopadat při vrtání přesně na půru.

Jenže starý Bucek chtěl být nějak užitečný a živit se samostatně. Dcera Antonie mu sice občas nějakou tu zlatku podstrčila, ale to ho spíš uráželo. Proto sedával doma u stolu a pomáhal alespoň své ženě našívat knoflíky, i když tahle práce se čamrdářům v Městečku zdála pro mužské ponižující, ba přímo potupná. Mezi chlapy do hospod, kde se kouřily fajfky, sem tam i veržínka a doutníky, takže vzduch bylo téměř možné krájet, si už vůbec netroufal. To ho štvalo nejvíc, protože ztrácel kontakt s děním ve městě i v okolí.

Pak dostal nápad. Začal, jak to šlo, navštěvovat nově otevřenou veřejnou knihovnu, která vznikla při místní záložně a zcela dobrovolně tam zařazoval vracené knihy. Po nějaké době byl pověřen i jejich půjčováním, a tak se při této činnosti zprostředkovaně dozvídal, co všechno je v Městečku nového.

Nakonec se rozhodl, že tyto události bude zapisovat do linkovaného sešitu s tvrdými deskami, který mu jednou dcera přivezla z Vídně. Chtěl být alespoň pro budoucnost nějak prospěšný, když už se necítil na namáhavější práci.


Občasně jsem jeho zápisky sledovával. Byly vyhotovovány s důsledností a přesností podobnou dětské naivitě. Zapisoval počasí každodenního dne, zvláště pak jeho proměnlivost a vrtkavost, s porovnáváním dřívějších let. Nemohl opomíjet úmrtí jednotlivých občanů i rození novorozeňat, ani kostelní ohlášky vzniklých párů, mířících k manželství. Bez povšimnutí nenechával slavení svátků a rozepisovával se s dobrovolnou ochotou o událostech místní kulturnosti, ba i politiky. S nejhlavnějším zájmem však sledoval k mé nejmilejší radosti i čamrdářské dění v Městečku. Zapisoval číslice domů, v nichž vznikávaly nové veřtaty, kolikero dělníků zaměstnává který mistr, z kteréž dílny s největší mírou tovaryši utíkají a který mistr oznamuje přijetí nových sil, jaké bývají možnosti výrobců, kdo je více prosperující a kdo putuje ke krachu a jak se drží tkalci ve svých skromných dílnách. Žil vírou, že ho tyhle jeho zapisované zápisky přežijí a v budoucnosti získají na ceně coby dokumentující záznamy o předcích a minulosti. Za to jsem mu byl vděčen zejména já ze své domény čamrdářského Genia loci.

Nejhlubší obavu nespatřoval ve své nejvlastnější smrti, ale ve ztrátě oné kroniky po jeho odejití z živoucího světa, a tak zapřísahával svou dceru Tonču slibem o uchování jeho poznámek a poznatků pro věky budoucí, což jsem schvaloval, i když jeho obavy mi bylo sdílet dvojnásob.

Onen sešit se za kus času mohl stát snadno přehlédnutelným, zastrčeným, dokonce nezvěstným a nedej bože ztraceným, a vše do něho vepsané učiněno v niveč. Jen má bedlivost sledování jej mohla registrovat, ale nijak uchopovat, přenášet a chránit. V tom nespočívala má moc ani síla.

Bylo mi jen sledovat jeho osudovost.

O to radostněji jsem spatřoval, když za dlouhý sled času, jistý Ignác Daňhel s horoucností místního patriota vydal vlastní nákladovostí útlou brožurku s nazváním »Na Novém Světě«, využiv onoho písmákova notesu a jeho dobovosti záznamů, z čehož by starý Bucek bezesporu zajásal. Tak i jeho kronikové záznamky přešly do dalších časů a uchovaly se pro generace budoucí, k mému nemalému zadostiučinění a nesmírné radosti, kterou už se mnou, bohužel, písmák Bucek pro úmrtnost těla nesdílel. S popisováním rozmachu čamrdářského řemesla v Městečku však poskytl nepřímo i mé vyobrazení coby jediného svědka minulosti času, navíc trvale žijícího, a tak mé já – Genia loci čamrdářů – je do dnešních dnů úpěnlivě vyhledáváno, a občas, by jen na pár okamžiků, spatřeno především v obraznosti lidí, držících svůj upřímný vztah k minulosti.


Učitelský Vlach byl stejně nadaný i aktivní jako jeho předchůdce Jaroš. Toho ovšem na základě Schneiderových policejních hlášení o učitelových vlasteneckých aktivitách v Městečku poslaly c. a k. úřady až na východní hranici monarchie, do vzdáleného Sedmihradského rudohoří. Zpočátku z těch uzavřených horských vsí psával vlastenecky nadšené dopisy. Cítil se určen posláním udržovat český jazyk i v zapadlých koutech monarchie, stal se tam jistě i důležitou a váženou osobností, jak v dopisech naznačoval, ale jeho korespondence pomalu řídla. Poslední listy tvořily už jen povzdechy nad izolovaností těch míst a nad tím, že to nelze změnit, a nostalgické vzpomínky na pěvecký soubor a divadelní kroužek v Městečku.

Nový učitel se úspěšně ujal dirigování místního pěveckého sboru Slovan, který čítal čtyřicet pět mužských členů. V krátké době seskupil téměř třicet muzikantů do Hudebního dechového sdružení, kde každý vlastnil svůj nástroj – počínaje štěbencem a konče heligónem. Obě tělesa spolupracovala a zúčastňovala se veřejného dění. Bez dechovky se neobešel žádný průvod městem ani slavnost. O letních nedělích vyhrávala na dopoledních promenádních koncertech v parku na náměstí, samozřejmě zdarma. Jen za funusy dostávali muzikanti menší peníz. Na plesech pak působily vhodně sestavené štrajchy ze všestrannějších muzikantů.

Jednou kdosi přišel s nápadem oba sbory pro jejich větší slávu i pro vědomí potomků dát vyfotografovat. Do Městečka byl pozván fotograf Šechtl z Tábora. Mezi čestné zpěváky zařadili do skupinového snímku i Karla Bucka, a ten se tak poprvé v životě ocitl na fotografii, kterou pak hrdě vlepil do své neoficiální městské kroniky.

„Dáme se taky vyfotografovat,“ rozhodla zničehonic Antonie a vyšňořila své dvě dcery, které už pomalu dorůstaly věku puberty, a donutila Šampacha nakroutit si knír a nasadit si klobouk. Jako pozadí pro fotku zvolila vlastní dům, i když ještě nesl dluhy po požáru.

I tato příhoda byla pro Antonii typická. Od jiných žen se hodně lišila. Byla podnikavá, na svou dobu až příliš. Zlé jazyky si šeptaly, že se to na ženu snad ani nesluší. Ona se přitom starala o svou rodinu, vychovávala dorůstající dcery ve střídmosti a poslušnosti, ale vyžadovala od nich i jisté sebevědomí a rozhodnost, a to podle svého vzoru. Muži oddaně vedla domácnost, pečovala o jeho zevnějšek, dovedla vařit chutná jídla a držet ve vlastním domě pořádek a pohodu. Ale jezdit sama do Vídně i do Prahy a obchodovat, to bylo to, co jí ostatní ženy tiše záviděly a šeptem kritizovaly! Tohleto si dovolí málokterá! Antonie si ani nepřipouštěla, že by na ni ve světě mohlo čekat mnoho nástrah a nebezpečí.


S Harkazym se jí dařilo uzavírat obchody výhodné pro obě strany. Nedávno si nechal osadit stříbrné příbory perleťovými střenkami. Za tyto výjimečné objednávky dobře platil a Antonie byla spokojena a vcelku šťastna. Návštěva Vídně se pro ni stávala vždy výjimečným zážitkem a dávala jí další chuť i sílu do všedního života. Harkazy posílil její sebevědomí. Když ji pozval na projížďku kočárem po Pratru, řekl jí, že má vynikající přirozenou schopnost komunikovat s cizími lidmi.

„Smím vás pozvat do kavárny?“ zeptal se jí nenuceně při další návštěvě. Bylo to jen pár hodin poté, co si na sebe oblekla kostýmek, ušitý ve vídeňském salonu. Cítila se výborně. Už se za ni nestydí ani takovýhle nóbl obchodník! teď konečně sama může na chvíli zapomenout, že je obyčejná chudá dcera starého tkalce!

„Tentokrát vás zavezu do Grinzingu,“ oznámil jí a ona beze všeho souhlasila. Harkazy se od začátku jevil coby milý společník s vídeňským šarmem a jistou okázalostí, a ona se v jeho společnosti cítila příjemně a smála se jeho žertům. Vystoupili před malým domkem hustě obrostlým psím vínem, které už dostávalo barvy podzimu. V malých oknech visely muškáty.

„A teď vás zvu na číši šampaňského,“ řekl ledabyle a Antonie čekala, jestli se odněkud vynoří nějaké služebnictvo. To se nestalo. Harkazy ji uvedl do pokoje sám. Byla to vcelku pěkná místnost s těžkými červenými závěsy a širokou pohovkou, ale zdálo se jí, že k útulnosti jako by tu něco chybělo.

Šampaňské bylo vychlazené a ona je pila poprvé v životě. Moc jí zachutnalo. Při nenuceném hovoru ji Harkazy pozorně doléval.

Ani si už nevybavila, jak se tak rychle ocitl těsně vedle ní. Najednou ucítila jeho dech, páchnoucí po doutníku, a všimla si, jak má zkažené zuby.

„Antonie, vy jste tak rozkošná! Omamující!“

Než si stačila uvědomit, co to znamená, Harkazy ji začal objímat.

„Máte před sebou dalekou cestu, a já vás přece nemůžu pustit bez polibku,“ usmál se a Antonie opět uviděla zkažené zuby.

Nakroucené kníry ji zašimraly pod nosem.

„Toužím po vás už strašně dlouho!“ zvolal Harkazy o něco naléhavěji a už bez žertování. A jeho ruka se pomalu sunula po její paži. Tohle vůbec nečekala. Najednou nevěděla, co dělat. Jeho doteky byly každým pohybem silnější a dychtivější. Už jí osahával prsa a boky. Konečně začala jednat. Musí ho odstrčit. Najednou jí došlo, co zamýšlí a proč je tenhle pokoj tak neútulný, proč muškáty zakrývají okna a proč jsou i na stěnách silné koberce.

K tomu, co chce on, nesmí dojít. V žádném případě se tu nechce pomilovat s obstarožním mužským, kterému páchne z úst a má zkažené zuby. Nikdy ji nenapadlo se milovat s někým jiným než s vlastním mužem. Všechno se proti ní obrátilo. Celá cizí Vídeň. Nový kostýmek se jí mačkal. Je sama v cizím domě a vlastně v cizí zemi, kde jí lidi nerozumějí. A teď by se měla celá odevzdat někomu, koho vlastně pořádně nezná?

„Dejte ty ruce okamžitě pryč!“ řekla a odstrčila ho. „Já vás nechci!“

„Ale já vás ano!“

„Jste mi protivný!“

„A vy zase sympatická!“

Najednou se na ni vrhl. V jakési nepříčetnosti, která muži ovládne, když je žena vzruší i tím, že je odmítá, a oni už nejsou schopni se svému chtíči bránit.

Octli se na zemi. Ona dole, on nad ní. Nepředpokládala, že je tak silný. Cítila jeho váhu na svém těle a nemohla se nijak bránit.

Rukou jí vykasával sukni a ona volala: „Ne, to nesmíte! Budu křičet, budu se bránit!“

„Nikdo vás neuslyší! Antonie, chtějte být moje. Vždy to bude příjemné i pro vás!“

Zacházel s ní neomaleně, až násilně. To by u něj vůbec nečekala. Tohle že je ten galantní obchodník? Poprvé v životě cítila ve všech částech těla obrovskou bezmoc. Připadala si zneuctěná, pošpiněná, podvedená. Rostla v ní nenávist k člověku, který jí pomáhal poznávat Vídeň a byl k ní trvale zdvořilý. Teď už z něj zbylo jen tělo, které se na ní vybíjelo k vyvrcholení. Pokusila se o odpor, odhodit ho, zbavit se té tíže, ale už bylo pozdě. Se zděšením pochopila, co se právě po posledním zuřivém výdechu Harkazyho stalo. Nevěděla, co udělá, ale věděla, že něco udělat musí.

Když z ní slezl, neplakala ani nezuřila. Jen ho sledovala, jak si spokojeně s ještě nezapnutými kalhotami sedá na divan a sebevědomě se usmívá.

Vstala pomalu a jakoby automaticky si urovnala zmačkané šaty. Na stole uviděla nedopitou láhev se šampaňským. Dostala na něj obrovskou chuť. Beze slova přistoupila ke stolu a vypila zbytek vína. Pak tou lahví z těžkého skla udeřila Harkazyho do hlavy. Vůbec to nečekal. Tloukla ho tak dlouho, až se z hlavy začala řinout krev. V ruce jí zbylo jen hrdlo, které odhodila na koberec. Dopnula kabátek, na kterém se objevily stopy krve, a pomalu vyšla z domu. Chtěla, aby jí vzhled domu neutkvěl v paměti. A ani si v tu chvíli neuvědomila, že v domě na koberci zůstal její apartní klobouček.

Šla ulicí bezmyšlenkovitě, a nevěděla kam. Proklínala město, které pro ní celý dosavadní život bylo vytouženým cílem.


Někdy i mne, Genia loci, šokují reakce lidí, neuvěřitelně vybočivší z jejich obvyklých činů a postojů. Pod náhlostí jakéhosi impulzu uskutečňují to, k čemu by se v běžnosti životních dějů nemohli nikdy přinutit. Po takové zkratovosti činů se jejich život rázem změní, a oni už nejsou s to cokoliv ovlivnit, natož pak navrátit nazpět. Bývají tím nadosmrti znamenaní. Jejich přeměnění někdy okolí zaregistruje vzápětí, jindy se zpožděním. Občasně sám dotyčný dojde k prozrazení, přinutí ho tíže svědomí či utrápenost vlastního stavu. Vyklopí pravdu pro své ulehčení a následnou uvolněnost. Jsou však i otrlí, odmítající přiznání dlouhodobě a někdy i trvale, až ono tajemství uloží spolu se svými ostatky do hlubokého hrobu.

Antonie Šampachová, vědoma si svého nenapravitelného úkonu a hrůznosti spáchaného činu, svůj přestupek k utajenosti dovést nemohla. Bylo jen otázkou času a okolností, jaké tento čin přinese následky – zda v uzamčené vězeňské cele, či ve volnosti dalšího pobývání mezi svými a známými v Městečku, jakož i s pomocí a souhlasem svého muže, kterému tak nasadí sic nechtěně, zato nepřehlédnutelné postavení paroháče. Zuby nehty držela tajnost svého hrůzného činu, o kterém se rozepisovaly noviny na prvních stránkách a o němž jsem měl povědomost jenom já.


Antonie tentokrát žádnou zakázku z Vídně nedovezla. Její muž si ani nevšiml, že klobouček, v němž přijela, má jiný tvar a jinou barvu než ten, v kterém odjížděla. Mluvila pomalu a nedívala se Šampachovi do očí. Před svýma očima totiž stále měla zakrvácenou hlavu Harkazyho. Oznámila manželovi, že pro Rovenského už práci nemá a ani v budoucnu mít nebude.

Šampachovi to v podstatě nevadilo. Vykládání dřevěných pouzder perletí či osazování střenek příborů bylo náročné a komplikované a nevykazovalo takový zisk, jaký Antonie slibovala. Na tyto úkony musel být vyčleněn jeho nejschopnější pracovník Rovenský i přizpůsobený ponk. Pro takovou práci musely být vybrány nejlepší lastury, a z nich se ještě hodily jen nejméně prohnuté části. Zůstávalo tedy mnoho zbytků, ze kterých se už knoflíky vrtaly velmi špatně. Proto Šampach oznámení své manželky přijal skoro s potěšením a hned ho ve veřtatu tlumočil Rovenskému.

„Jakube, ode dneška budeš vrtat jen čamrdy.“

„Proč?“

„Moje žena už nedovezla žádné zakázky.“

„Ale vy jste si mě najali na specielní práce.“

„No, to jo, ale teď tě musím posadit k ponku!“

„A za jaký peníze!?“

„Za takový, co platím ostatním!“

Rovenský protestoval, hádal se a na celou dílnu vykřikoval, že on přece umí víc než běžní čamrdáři, a že má nárok na vyšší mzdu, a odmítal k ponku zasednout.

„Jakub nechce pracovat za stejný plat jako ostatní. Chtěl by asi zase dělat nějaké nóbl zakázky,“ oznámil Šampach své ženě, právě když na dvoře přepírala v neckách kostýmový kabátek.

Šampachovi se zdálo, že už pere nějak dlouho, že pořád kabátek jednom drhne. Antonii jeho slova rozčílila, protože jí připomněla Vídeň. Jednu připomínku právě držela v neckách. Z jejího nitra se prodíral jakýsi neumlčitelný vztek z toho, že nemohla zabránit tomu, co se stalo. Vztek se prolínal s bezmocností a zároveň se přeléval i na nic netušícího manžela.

„Tak ho propusť!“ téměř štěkla.

„Rovenského?!“ zdvihl obočí její manžel.

„Když nechce k ponku, tak co s ním!?“

„No, nevím. Třeba by mohl dělat špendlíky. Jako dřív...“

„A si je dělá, ale ne pro mě! Já s prodejem končím!“

„Cože? Stalo se něco?“ podivoval se Šampach.

„Nestalo!“ řekla směrem k neckám.

Za čas oba šli na dožínkové slavnosti na zámek, kam Antonii pozval hrabě Šternberk. Bylo to kvůli té vykládané dóze, kterou zhotovil Rovenský. Jenže ten už u Šampacha nedělal. Mladý čamrdář nechtěl práci u ponku přijmout, nebo se – zřejmě právem – cítil na víc než jen na vrtání knoflíků. Dovedl s perletí zacházet opravdu bravurně, to ale v Městečku zatím žádný čamrdář neocenil. Zaměstnali by ho jen jako vrtače čamrd.

Na uzavřeném trojúhelníkovém nádvoří zámku stály dřevěné stoly a lavice. Současný vzhled zámku nijak nezapřel středověkou hradní pevnost, mnohde ještě potvrzovanou gotickými oblouky, jinde renesančními tvary oken a dveří. Jeho celkovou strohost a strnulost ještě občas doplnily neudržované vnější zdí a jejich omítky. Hrabě na panství zajížděl zřídka – jen když měl splnit své povinnosti, jako byla tato. V zimě ho tu nikdy nikdo nespatřil. Přesto pár lidí z Městečka znal.

Po přivítacím proslovu správce panských polností a velkostatku Ludvíka Baracha, po požehnání úrody církevními hodnostáři a poté, co nejpůvabnější místní družička předala panu hraběti symbolický dožínkový věnec, konečně došlo k přípitku a volnému hodování. Hrabě Šternberk si potom sám nechal zavolat Antonii Šampachovou. Měla na sobě kostýmek ušitý ve Vídni. Rudé skvrny se jí nakonec podařilo vyprat. Když se octli stranou hlavního ruchu, hrabě se jí přímo zeptal:

„Co říkáte tomu neštěstí?“

„Jakému?“ podívala se na něho nechápavě.

„Vy nevíte, že pan klenotník Harkazy je po smrti?“

„Kriste Ježíši!“ zvolala a měla dojem, že omdlí.

„Vy jste neslyšela, že byl zavražděn? Psaly o tom všechny vídeňské noviny!“ pozdvihl obočí hrabě. „A způsobila to prý žena. Policie našla v místnosti neznámý dámský klobouček. Po vražedkyni se stále pátrá.“

„Proboha všemohoucího!“ hlesla ještě Antonie a pak už se s ní všechno zatočilo a kdyby ji hrabě nezachytil, upadla by na zem.

Domů ji museli odvézt panskou bryčkou. Šampach nechápal, co se s jeho ženou děje. Vždycky tak sebejistá a rozhodná, a teď? Jakoby z ní prchal život. V poslední době ztrácí o všechno zájem, nic ji nerozveselí, nic jí nenadchne. Ani nechce pomýšlet na další cestu do Vídně. Smrt klenotníka, kterého osobně znala a se kterým dokonce obchodovala, ji nečekaně zasáhla. Šampach si pomalu spojoval všechny nedávné události. Proto už od něho nepřivezla žádnou zakázku a proto od nich odešel zpupný Rovenský, pro kterého už neměla práci. Zakázku od něj nepřivezla, ale vezla mu přece příbory vykládané perletí... Šampachovi tady něco nehrálo.

Pracně sháněl všechny dostupné vídeňské noviny, ve kterých se o vraždě Harkazyho psalo. Došlo k ní mimo jeho obchod, v jakémsi domku na předměstí. Jak napsal jeden deník, bylo prý to jeho hnízdečko lásky. Našly se tu mnohé stopy po vícero ženách. A také klobouček, který údajně patřil vražedkyni. V jedněch novinách byl tento doličný předmět dokonce vyobrazen.

Sice jen jako pérová skica, ale Šampach by přísahal, že právě takový klobouček měla jeho žena, když do Vídně odjížděla.

Antonie ty články odmítala číst, natož o tom všem mluvit.

O Harkazym se nikdy sama nezmínila a jakékoli otázky odmítala hned v zárodku. Šampacha ale neopouštěl dojem, že Antonie o něm možná ví něco víc. V poslední době od něho přivážela zakázky, za které dobře platil. Za to jí samozřejmě chválí, ale teď ho provází podezření, na které nikdy dřív nepomyslel. Všechno vychází tak, že v době, kdy došlo k vražednému činu, byla Antonie ve Vídni. I mnoho jiných nepřímých souvislostí se mu honí hlavou, když spolu s třemi pomocníky ve svém veřtatu vyvrtává knoflíky z perleťových šálek. Čamrdy jdou slušně na odbyt a jeho dílna je tak z nejhoršího venku, splácejí poslední dluhy a mohou jakž takž solidně žít.

Je nesporné, že zakázky od Harkazyho mu svého času značně pomohly. Ale teď, když se mezi řádky dočítá, že šlo o smilníka a svůdce žen, začíná na ty peníze vydělané jeho ženou pohlížet s nedůvěrou a opovržením. Nakonec je vlastně rád, že to obchodování jeho smrtí skončilo. Jenže co se děje s Antonií? Všechno jakoby dokazovalo, že o té násilné smrti musí něco vědět. Pomalu si tím začínal být jist. A pořád častěji mu přicházela na mysl možnost, kterou se bál vyslovit a sám se jí snažil ze své hlavy vypudit...

Ani po dvou měsících od šokujícího zjištění, že Harkazy zemřel jejím přičiněním, Antonii nepřecházel strach. Lekala se při jakémkoli hlasitějším bouchnutí. Čekala, až někdo zabuší na dveře či na okno, a budou to žandarmové nebo pánové v buřinkách a řeknou: „Pojďte s námi!“ Začala se bát všeho: prozrazení, podřeknutí, přiznání. Začala se bát mužů a budoucnosti. A bála se ještě víc, když zjistila další šokující věc.

Vůbec nevěděla, jak to má říct manželovi. Už takhle se musela přemáhat, když před spaním zatoužil po milování. Ona teď místo rozkoše cítila jen ponížení a nechuť. A to i vůči Šampachovi, který přitom za nic nemohl a o ničem nevěděl. Milování pro ni bylo skoro odporné – před očima se jí míhalo Harkazyho zpocené tělo a téměř cítila kouř z jeho doutníků. Najednou měla pocit, že nenávidí všechny mužské, včetně toho svého. Ale jednoho dne to oznámit musela:

„Čekám dítě.“

„Víš to jistě? Vždy jsme přece už žádné dítě nechtěli!“

„Ale stalo se a nemůžeme to změnit. Takže mi teď často není moc dobře. Proto se taky asi chovám divně. Jestli můžeš, tak to pochop!“

A s veškerým úsilím, které v sobě vykřesala, políbila Šampacha na tvář. Připadalo jí, že takhle nějak líbal Jidáš Ježíše...

Jakub Rovenský, sebevědomý mladý muž, se sám cenil poměrně vysoko. To, co se naučil u Šampacha, ale hlavně na zkušené ve Vídni, chtěl také uplatnit. Vrtat knoflíky ho nebavilo, a vlastně to ani moc neuměl. Zato dovedl udělat z perleti jiné věci, jenže nevěděl, komu je nabídnout a kde se uchytit, když paní Antonie už žádné zakázky z Vídně nepřivezla. Mohl založit vlastní veřtat, a peníze které vydělal u Šampacha, by na to stačily, ale věděl, že nakonec by sklouzl zase jen k čamrdám. Kubelíci ani Fišera o perleťovou galanterii neprojevili žádný zájem. A tak jednoho dne sebral ruksak a vyrazil směrem k Vídni, kde už jednou na zaučenou byl. Však ho nějaký forman cestou sveze.

Podobné záměry nedávaly spát ani nedávno vyučenému synovi zámečníka Faua.

„Buď koupíš do dílny nový nástroje, nebo si tu dělej sám!“ řekl jednou překvapenému otci, který pořád jen nýtoval proděravělé hrnce.

„A kam bys šel, Hynku? Vždy to nikde neznáš!“

„To už je moje věc!“

„Prosímtě, svět je velikej a zrádnej! Buď rád, že seš doma!“

Jenže Hynek Fau už měl sbaleno a navíc dohodnuto se zástupcem firmy Starge-Kamerer, který působil v Městečku, že ho vídeňský šéf zaměstná. Bude zhotovovat čamrdářské šingle a půry, ale dostane se i k jiným pracím, strojům a nástrojům.

Zámečnictví je perspektivní řemeslo a právě teď se bouřlivě rozvíjí. Na celokovovém soustruhu poháněném šlapadlem, ale mnohde už dokonce i parním strojem se dají vyrábět všemožné technické součástky. Je to revoluce a ta postupuje nekompromisně a rychle!

Doba přála pokroku. Rakousko se z pruské »nadílky« postupně vzpamatovalo, navíc sám císař Vilém I. měl zájem, aby spolupráce obou středoevropských velmocí byla – zvláště po porážce Francie – viditelná a zaručovala jejich hegemonii. Vývoj a pokrok zasáhl i odlehlé kouty Českomoravské vysočiny a lidé na něj začali nahlížet rozumněji.

I chalupníci z okolních vsí teď na vlastní oči viděli, jak bouřlivě se v Městečku čamrdářství rozvíjí. Když stávali v neděli před kostelem a debatovali, sem tam bylo slyšet názory, že v zimě, když není v hospodářství co dělat, by se ponk ve stavení vyplatil.

Postavili by ho k oknu a přes den by na něm mohli vyrábět čamrdy. Když se to naučili tkalci, naučí se to i oni. A tak se v Popelínku a dalších vsích dali leckteří chalupníci na čamrdy. Někteří si vozili jen předvrtané rondelky, aby nemuseli kupovat perleť a dělat složitější práce. Na přidělování zakázek a odebírání knoflíků měli Kubelíci, Fišera i „Zlodějník“ Jánský své lidi. Na zprostředkovatelskou práci se dali i někteří venkovští faktoři, jelikož tkalců a jejich výrobků rok co rok ubývalo.

Přesně devět měsíců a tři dny po tragické události v Grinzingu se Antonii Šampachové při velmi těžkém porodu narodilo třetí dítě. Nikoho – až na jejího muže – nenapadlo, že by to neměl být potomek Josefa Šampacha. Ten se nemohl lišit od ostatních novopečených otců, a proto bylo nutné příchod novorozeněte patřičně oslavit v hospodě. Vždy to byl vlastně první syn!

„Tak máš konečně následovníka!“ volal už na pozdrav rozjařený Točínka, kterému veřtat »U Pečínky« solidně prosperoval a jeho bříško se z dobré stravy a pití kulatilo stále zřetelněji, zatím co vlasy ustupovaly trvale do pozadí. Ale jemu to nevadilo, měl svou Mařenku, která mu porodila čtyři kluky a vařila dobrá jídla.

„Poruč jednou dokola a zazpíváme si!“

Šampach se nezdráhal, protože nikdy nebyl nijak lakomý, i když život ho naučil šetřit a obracet každou zlatku. Teď ji rád obětoval pro čamrdáře, kterých tu byla plná hospoda.

Jen o sebe zacinkaly sklenice na počest novorozeněte, už někdo s plným znělým hlasem začal zpívat novou čamrdářskou písničku. Nevědělo se, kdo ji složil, ale zpívala se v poslední době v každé místní hospodě:

Naše špingle ta se hází, ta se hází nás pan mistr nerozhází, nerozhází!

Přijde čas, mistr přidá zas a budeme pivo píti jako jindy zas a zas!

Zpívala hlasitě, až bouřlivě celá hospoda – mistři i pomocníci, tovaryši, kteří se zde usadili, i bývalí tkalci, ze kterých se stali čamrdáři. Byla neděle večer a podle nové čamrdářské tradice se pondělí »modřilo«. Proto nikdo domů nechvátal, zvlášť když pili na Šampachův účet.

Syn byl neduživý. Na váze přibíral jen pomalu, stále brečel, jako by měl nějaké bolesti. Doktor Trávníček, který si v Městečku otevřel ordinaci na rohu u Pinkasů, přitom neobjevil žádné závažné příčiny. Jen neuvolněné větry, na které doporučil poklepávat maličkému na bříško nebo přikládat teplé pokličky. Jenže po tom řvalo dítě ještě víc. Antonie byla z dětského pláče trvale unavená a čím dál více usoužená. Je to levoboček, ale musí mu pomáhat! Musí vstávat v noci, chovat ho a starat se o něj, jak to nejlépe půjde. Vždy ona nakonec tohle nechtěné dítě miluje víc než ty dvě předešlé.

Děvčata už leccos v domě zastala a ona je teď stále plísnila, kontrolovala, poháněla, až to skoro hraničilo s šikanou. Přitom nevěděla, proč to dělá. K Šampachovi se snažila být vlídná, ale na něj toho najednou bylo také nějak moc. Věčný kravál v kuchyni, neustálý pláč kluka, peskování dorůstajících dcer – to nerad poslouchal, a proto se ještě po večeři vracel do veřtatu a v neděli seděl v hospodě mnohem déle než dřív.

Přitom má pořád ještě velký plán! Mechanizovat dílnu, aby už nemusel ponk šlapat nohama, ale pohánět jinou silou, nejlépe parním strojem a transmisemi, jak to předváděli na výstavě ve Vídni a jak o tom psal Háček z Ameriky, který se podle posledního dopisu zase posouval dál na západ.

Jenže parní stroj se pro jeho malou dílnu nevyplatí. A on už ji nechce rozšiřovat, ani nemůže. To se snad dá dělat v Americe, kde jsou jiné možnosti! Tam se jim to pracuje ve velkém, když mají velká odbytiště!

Amerika se mu v poslední době jevila jako země, kde se člověku dají splnit všechny jeho tužby, kde si každý vybuduje takové postavení, jakého je schopen. Navíc tam nikoho nehlídají četníci a člověk se po celé zemi může pohybovat svobodně. I když byl už uznávaným čamrdářským mistrem, stále pociťoval dlouhé prsty policie, které mu nejen zakazovaly Vídeň, ale stále na něj nenápadně poukazovaly jako na nepřítele, kterého je nutno trvale střežit.

Tenhle pocit nesvobody mu čím dál víc vadil a jeho nenávist vůči rakouské monarchii sílila. V Americe by přitom určitě uspěl a dokázal víc než tady, v malém zapadlém Městečku! Vždyť se sem navíc dostal nedopatřením. A je tu stále hlídán jako pobuda a delikvent. Odtud nevede cesta nikam – jen do té svobodné Ameriky.

„Josefe, ty jsi přece taky vyhořel!?“ zvolal na něj jednou v hospodě U Amály čamrdář Rousek, sotva za sebou zavřel dveře.

Rouska tu mnozí pokládali za obětavého hasiče, nebo se objevoval u všech požárů a snažil se mírnit bezhlavý chaos, který kolem ohně vznikal, a určoval každému, jak má postupovat.

„Nechtěl bys mezi nás?“ zeptal se znovu překvapeného Šampacha.

„Mezi koho!?“

„Mezi hasiče! Založíme v Městečku opravdový hasičský sbor!“ plály Rouskovi oči nadšením.

„Já se ale v hašení nevyznám, neuhasil jsem ani vlastní dílnu!“

„My potřebujeme vážený lidi do prozatímního výboru! Shánět peníze na stříkačku, žádat městskou radu o subvenci, a vůbec: výbor už má čtyři členy a chybí mu pátý do počtu!“

Šampachovi tato nabídka lichotila, říkal si, že se konečně zařadí mezi uznávané a vážené občany. Kývnul a hned na stvrzení jeho nové funkce kolovaly panáky. Jenže to trvalo jen pár dní.

Do Městečka totiž nově nastoupil vachmajstr Tolkner, který po svém penzionovaném předchůdci převzal nejen agendu, ale i iniciativu. Zjistil, že v tajných spisech je tu jako »osoba politicky nespolehlivá« vedený jen jeden člověk. Na toho se musí zaměřit! A teď se zrovna dozvěděl, že tento muž byl navržen do hasičského výboru.

„Víte, co by se mohlo stát, kdybyste se té nabízené funkce pokladníka hasičů nevzdal?“ dával důraz na každé slovo Tolkner a zdvihl na Šampacha obočí. Na rozdíl od svého předchůdce neseděl, ale chodil kolem místnosti, protože věděl, že to u sedícího vyvolává větší nervozitu.

„Pořád nevíte? Tak si představte, že jdete po ulici, a někdo na vás zakřičí: »Konfident!« A věřte mi, že pro mě není problém zařídit, aby se to o vás rozneslo.“

Šampach si to, co Tolkner říkal, vybavoval do nejmenších detailů. Viděl děti, jak na něj křičí: »Udavač!« a utíkají za roh. Byl to daleko tvrdší zásah do jeho existence, než čekal. Opět byla omezena jeho svoboda, a to daleko obhroublejším způsobem, než za minulého vachmajstra, který mu pouze zakazoval cesty do Vídně. Tenhle nový policejní úředník v Městečku se tu ještě ani neohřál, a už mu zasazuje tak tvrdý úder, že se z něho těžko vzpamatuje. Nemůže doufat v jeho mlčení. Co za ně bude v budoucnu tenhle skrček požadovat?

Zakladatel čamrdářství v Městečku měl opět důvod k nenávisti vůči tomu zkorumpovanému rakousko-uherskému mocnářství, které ho neustále zatahovalo do svých sítí, a on se v nich cítil bezmocný.

Funkci pokladníka hasičského sboru na ustavující schůzi odmítl. To nikdo nečekal. Z druhé strany stolu kdosi zabručel:

„No jo, přivandrovalec!“

Sice mu poděkovali za účast, ale velice brzy se o něj přestali zajímat, i když věnoval na zakoupení nové stříkačky celých deset zlatých.

Z dalších peněžních darů i dárků a z výnosu prvního hasičského bálu, jehož čistý výtěžek činil 102 zlatých 81 krejcarů, se sboru podařilo zakoupit dřevěnou stříkačku, kterou pak postavili u Rousků pod kolnu. Brzy se s ní členové sboru naučili zacházet.

Na další požár už s ní vyjeli. Chalupu u Hanzlíků na Novém Světě sice nezachránili, ale její přítomnost tu byla znát, a díky ní zabránili rozšíření požáru na další stavení. Hasiči si brzy zřídili i vlastní kapelu. Ta pak vyhrávala na všech průvodech a oslavách, které se v Městečku konaly. O tom už ale starý Bucek záznam do své kroniky nenapsal.

Jednou ráno pořád nelezl dolů z vychladlé pece a když na něj panímáma sáhla, byl úplně studený.


„Dovezl jsem novou perleť! Ve světě se jí říká makassar!“ přiřítil se jednoho dne k Šampachovi Ondřej Fišera, který se po několika měsících vrátil z cest po Evropě, „takovou nádheru jsi ještě neviděl!“

A opravdu: byla to veliká bělostná lastura, daleko větší než dlaň. Její perleťový povrch měl nádech lehounce do modra a ostře tak kontrastoval s běžnými zažloutlými škeblemi, ze kterých se fajnových knoflíků dalo vyvrtat poskrovnu. Tohle byl materiál, který zářil.

„Objednal jsem dvacet beden!“ hýřil nadšením Fišera. „Jen musíme počkat, až je dovezou lodí do Hamburku. Odtamtud je dostaneme vlakem do Tábora. A pak to formani dovezou až k nám. Už aby sem taky vedla železnice!“

„Je nádherná!“ souhlasil Šampach, protože takhle krásnou a čistou perleť ještě neviděl. „Jenže co bude stát?“

„Je o čtvrtinu dražší, ale o to víc z ní navrtáš fajnovejch knoflíků! Ta se vyplatí! V Německu jí říkají škát a já už mám v kapse objednávky od dvou firem! Jdeš do toho se mnou?“

„Jo, jenže nemám na nákup drahého matriálu dost peněz!“

„Ani já tolik nemám a hamburská firma mi ho nedá na forkauf, to už jsem zkoušel. Takže si musím půjčit. Byl už jsem v místní záložně a jednal s pokladním Dejskem. Záložna je schopna mi půjčit až 3 000 zlatých! Tolik těch dvacet beden perleti ani stát nebude. A Němci platí za knoflíky dobře, rozhodně víc jak Vídeňáci. Ze škátu budou samý fajnový!“

Za několik měsíců se makassarový materiál dostal do Městečka a pár čamrdářů si jej od Fišery na zkoušku zakoupilo. Za to jim slíbil odběr všech vyrobených knoflíků, takže mohl průběžně plnit objednávky německých firem a získávat peníze na splátku půjčky. Během roku už perleťový materiál makassar znali všichni čamrdáři nejen v Městečku, ale i v širokém okolí, kam se výroba knoflíků rozšířila a byl o něj obrovský zájem, neboť makassarové knoflíky vynikaly leskem a bělostí a daly se snáze zpracovávat než raciš z Egypta, škeble od Panamské šíje či slaboučká lingha, které tu přezdívali „kikiriki“. K mání byla ještě »mišina«, lastury z ústí řeky Mississippi, a »matriál« zvaný »uši«, z jehož okrajů se vyráběly velké knoflíky, které se nešrupovaly, ale hromadně v soudku »ošlejfovaly«, tedy ohladily, a trádoval se z nich »svinskej fazon«.

Makassarové lastury byly dováženy ze vzdáleného Celebesu.

Název pocházel od makassarské úžiny, kde se lovily a ve stejnojmenném přístavu se pak v bednách z tvrdého tropického dřeva nakládaly na lodě a putovaly přes půl světa do Evropy. Zpočátku byly zásilky nepravidelné, nakoupené zásoby se vyčerpaly a na dovoz dalšího makassarového materiálu muselo Městečko dlouhé měsíce čekat. Kdo byl chytrý a movitý, nakoupil od Fišery více beden, a vydržel tak do příští várky. Ostatní se mezitím museli spokojit s podřadnější perletí – mišinou, ostindiší, manilou, ušima či linghou-kikiriki. Knoflíky vyrobené z těchto materiálů však Fišera neodebíral.

V té době byl největší zájem o 18-liniové knoflíky, podomácku zvané „osmnáctky“, které se obyčejně přišívaly ke košilím.

Na ponku se daly podle velikostí půr zpracovávat už »trojky«, měřící 13 linií, až po veliká čísla – do velikosti 50. Makassar byl vhodný na všechny. Jen nebýval tak často k mání. A to trvalo plných deset let.


Antonie Šampachová žila v těch letech jen pro syna. Od doby, co došlo k oné krvavé události v podivném pokoji na okraji Vídně, se děsila toho, že ji policie vypátrá a pak na zbytek života zavře. Teď, když měla navíc jeho dítě, se strach zmnohonásobil.

Co by si bez svého syna ve vězení počala? A jak by bez její péče skončil?

Od života už nic nechtěla. Modlila se jen za to, aby na její čin nikdo nepřišel. Proto se z Městečka ani nehnula, přestala myslet na Vídeň i na Prahu a uzavřela se do sebe. Musí se teď starat o své dítě, na všechno ostatní zapomenout!

Se svým mužem komunikovala pouze o běžných věcech, o domácích záležitostech, vařila a prala, ale už si před spaním nepovídali jako dřív. Ještě před porodem si oddělili manželské postele. Antonie tu svou přestěhovala do kuchyně a teď v ní spávala se synkem, aby k němu nemusela v noci vstávat, když se budil a brečel. Přebalovala ho, pokud byl počuraný, ale on obyčejně křičel, aniž by věděla proč. Dostal jméno Karel – po dědovi.

Josef se jí zdálo příliš hříšné a také obyčejné, když věděla, z jaké krve pochází.

Její muž na to nic nenamítal, jakoby tušil, proč se tak rozhodla. O to méně se ale o syna zajímal. Zato Antonie jeho vývoj sledovala velmi úzkostlivě a důsledně. I přes nevysvětlitelnou lásku, kterou k němu chovala, se jí zdál málo vyvinutý, jakoby opožděný. Začal pozdě chodit, pozdě mluvit, ale o to víc brečel a také býval vzteklý. Až si říkala, že je v něm něco ďábelského. Snažila se ho vychovávat rozumně a objektivně, ale věděla, že mu nadržuje, hýčká ho a rozmazluje, odpouští mu daleko víc než předtím svým dcerám. Musela jim ho však často svěřovat do opatrování, zatímco na ní čekaly kromě všech domácích prací i hromady knoflíků na stole, které při petrolejce našívala někdy i pozdě do noci, když už její muž ve vedlejší místnosti dávno spal.

Syna ale mívala vždy nablízku. Obávala se, že ho nějak ztratí, a dávala mu všemožně najevo svou náklonnost. A on toho už ve svém útlém věku viditelně zneužíval. Když nedostal, co požadoval, brečel, vřískal a dupal, nebo se dokonce vrhl na zem a kopal kolem sebe jako při nějakém záchvatu. Nejen že muselo být po jeho, ale také nepřál druhým, ani sestrám, které se o něho staraly.

Ve třech letech ještě nechtěl spát ve vlastní postýlce, kterou mu dal Šampach zhotovit u truhláře Crhy. Odmítal usnout, dokud ho matka nezačala laskat, vískat ve vlasech a hladit. Přesto k ní nelnul tak, jak by si přála a představovala. Dral se z jejího náručí, odmítal polibky i něžnosti, kterými ho zahrnovala. Choval se k ní chladně. A často stonal. Snadno se nachladil, v noci kašlal, míval vysoké horečky. Antonie musela ustát přezíravé pohledy svého manžela a vyslechnout úsudky, že je kluk vyhýčkaný, zženštělý a málo otužilý. Přesto vždycky úzkostlivě volala doktora Trávníčka, a to leckdy i večer.

Od vídeňské tragédie, na kterou často v noci myslívala, žila jiným životem, životem z donucení. Neodvážila se opustit Městečko, které jí čím dál víc připomínalo vězení. Pár kroků na náměstí a do několika krámů, jednou za týden na kůr do kostela, sem tam v neděli odpoledne, jak se slušelo, s celou rodinou na procházku. S režírováním divadla skončila. Žila v jakémsi nervním stavu, který jí neumožňoval snít o dalších cestách, nedovolil jí vytvářet plány a přemýšlet o jejich uskutečnění. Tenhle dům je klec, ve kterém je uzavřená, řekla si jednoho dne skoro nahlas pro sebe. V tomhle stavu žila více jak šest let. Její syn začínal chodit do školy. Jenže po Vánocích se opět rozstonal, měl vysoké horečky a bolesti v krku, a tak zavolala doktora Trávníčka.

„Vypadá to na záškrt,“ řekl doktor zcela věcně a doporučil dítě odvést do nemocnice, kterou před nedávnem s velkou pompou otevřeli v sousedním městě.

To Antonie odmítla. O svého syna se přece umí postarat sama. A musí se o něho postarat co nejlépe. A tak sedávala u postýlky a přidávala studené obklady na rozpálené tělíčko a to tělíčko stále více ochabovalo a těžko dýchalo, až upadlo do jakési agónie, ze které se ho snažila všemožně dostat, ale žádné recepty ani rady zkušenějších nepomáhaly. Doktor na záškrt účinný lék neměl.

A neznali ho ani doktoři v nemocnici, kam s dítětem přece jen nakonec šla. Těsně před začátkem nového roku jí syn pozdě k ránu zemřel v náruči.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29