Bez COOKIEs je omezený přístup!

X. Návštěva z Ameriky

Zpět Obsah Dále

Co je v prožití smrtelníka čtvrtina století, to Geniu loci představuje nepatrnou úsečku, nicotně krátkou údobovost jeho existenčnosti k tomu, aby se stal proslaveným a vyhledávaným ve všech místech své působnosti. Omezenost jsoucnosti živých tvorů jeho statut umocňuje. Genius loci s přívalem let mohutní, výrazní a vyzrává, stává se jasnějším, pochopitelnějším a popisnějším pro přicházející generace a jeho sláva s přibýváním času utěšeně vyrůstá, anebo naopak upadá.

Přijal jsem radostně – pro upevnění svého místa i stavu – vybudování železniční tratě, prodírající se kopečky Vysočiny, která s dlouholetou nedočkavostí spojila mnohé zapadnuté kouty tohoto kraje se světem.

Leckteří lidé už předem jevili úděs z té pohyblivě rychlé železné obludy, dštící kouř a páru, kterouž vlastně ještě nikdy nespatřili, a mnozí ji předem odsuzovali k zatracenosti, aniž chápali proč, a leckdo se na onen pohyblivý pokrok naopak s netrpělivostí těšil. Trať, pro hlasitost nesouhlasu křiklounů a zpátečníků, byla nakonec kolejišti položena tři kilometry od Městečka, aby vlaky nebudily hluk a pohoršení, což v pozdější době vydalo nemalé komplikace a zaostávání ve vývoji samotné obce.

Městečko se teď vyžívalo ve šťastném a pro perleťovou výrobu zlatém období, s mou přímou vládou nekorunovaného krále. S čamrdami jsem byl upřítomněn takřka v každém druhém stavení, kde knoflíky zdomácněly, ale má existence byla vykazována i na chodnících Městečka, dlážděných perleťovým odpadem, stejně tak na površích ulic, ba i na polních cestách, kamž všade bylo možno vyvážet nepotřebný perleťový šunt.

Blýskavost perletě se začala jevit i na záhonech zahrad při pěstování zeleniny. Odpad byl zasypáván do různých gruntů a základů domů. Knoflíky, i když mnohdy kvalitou aušusové, byly k najití v každé domácnosti Městečka. Prach z navrtané perleti pokrýval bělostí sněhu střechy domů a vítr jím smýkal z hromad za veřtaty. Takový perleťový pozdrav mohl být zanesen i do chřípí cizince, který, dovezen vlakem, právě Městečkem prochází. I tací se tu teď našli k objevení.


Dvacet let. Takovou dobu už se v Městečku vyráběly čamrdy.

Ze zapadlé obce, vyrostlé z chalup pod bývalým hradem a kolem rybníků, chránících původně středověkou tvrz, se stalo průmyslově vyspělé místo. Mělo všechno, co přinášel tehdejší vývoj, a ještě něco navíc. Co jinde vykazovaly továrny – dřinu, vykořisťování a bídu -, to v Městečku díky útulnosti domácích veřtatů nevzniklo. Pracovalo se sice od rána do večera, ale zato s jakousi uvolněností, bez hrubosti mistrů či dokonce krvelačnosti nadřízených a předáků, kteří se ve fabrikách snažili vyždímat z lidí za jednu směnu veškerou energii. V čamrdářských dílnách vládla nenucenost a spolupráce, škádlení i vtip. Během práce se vedly řeči přes celou dílnu, u ponků se nikdo necítil odstrčený či jinak méněcenný. Práce tak pro čamrdáře nebyla nijak zvlášť protivná – snad někdy pouze jednotvárná, protože technologie zpracování perleti se během 25 let měnila jen pozvolna.

Vzhled Městečka se oproti tomu v posledních letech měnil celkem výrazně. Obyvatel přibývalo a čamrdářská výroba vešla ve známost – a to hlavně zásluhou distributorských firem, které obchodovaly nejen v rámci mocnářství, ale i mimo něj, Ameriku nevyjímaje. Proto se občas v Městečku objevovali i neznámí obchodníci, či cesťáci.

Jednoho dne přišel přímo do Šampachova veřtatu jakýsi pán v klobouku a hned ode dveří spustil: „Jsem zástupce pražské firmy Valdek a vy jste mi byl doporučen jako nejzkušenější čamrdář v Městečku. Takže jsem musel začít nejprve u vás,“ řekl čamrdáři a potřásl si s jeho mozolnatou a zaprášenou rukou.

Šampach se divil, kdo ho to mohl doporučit. Dotyčného pána pokládal za zájemce o nákup knoflíků, které tu čamrdářští mistři prodávali tomu, kdo se naskytl a měl zájem, pokud nebyli předem vázáni dohodami s překupníkem Fišerou, bratry Kubelíky či „Zlodějníkem“ Jánským. Mnozí si tak navzájem přetahovali zákazníky, konkurovali cenami a leckdy si dělali naschvály a škodolibůstky a překypovali radostí, když vyfoukli sousedovi nějaký kšeftík a vydělali pár zlatek místo něj.

„Lidi si vás váží v Praze i ve Vídni!“ pokračoval pán v klobouku, „a prý jste zakládal knoflíkářskou výrobu i v Prostějově. Já jsem vám přišel nabídnout kovové mechaniky.“

Chvilku nechal Šampachovi na to, aby stihl pozvednout obočí, a hned zas pokračoval:

„Knoflíky byste nemusel dírkovat, jen na spodní straně vyhloubit fazetku, do níž se pak vtěsná kovové ouško a mírným klepnutím upevní.“

Pak vysypal na stůl hromádku blýskavých oušek. Jak je Šampach viděl, byl rozhodnutý. S tímhle člověkem musí uzavřít dohodu. Protože když to neudělá on, tak to určitě udělají jiní.

„Knoflík bez dírek si zachová nejen svou funkci, ale i celý neporušený povrch. A hlavně ty na ženských blůzkách pak vynikají jako módní doplněk,“ valil se medový vodopád z úst pana obchodního zástupce. Šampach mu tak tak stihl vstoupit do řeči, aby se zeptal, odkud se celý vynález vzal. Prý z Ameriky.

„A víte, že naše pražská firma zavedla výrobu kovových mechanik jako první v celém mocnářství?“

Šampach pokýval hlavou. Obchodník byl zkušený a věděl, že musí svému partnerovi dát čas na rozmyšlenou.

„Víte co, nechám vám tu k vyzkoušení pár vzorků zdarma. Při příští návštěvě bychom se mohli dohodnout na případném odebraném množství. Slyšel jsem, že se tu vyrábí knoflíky v každém druhém domě. Vy s touhle novinkou jistě seznámíte ostatní. A potom by se dala dohodnout i nějaká ta hromadná objednávka. V tom případě samozřejmě přistoupíme na slevy,“ kul žhavé železo zástupce firmy Valdek. „Náklady na jednu mechaniku budou pak minimální. Nemáte už nějaké společenstvo výrobců, kde byste se všichni na nákupu dohodli? teď se zakládají společenstva u mnoha řemesel.“

Po cesťákově odchodu se v Šampachovi opět po čase probudila neposedná čamrdářská krev. Začalo to už velkou dílnou v Prostějově. Přinášelo mu radost, když každý den viděl, jak učenliví dělníci přistupují k práci a jak se zaučují a dbají jeho pokynů i rad. Nakonec na ono zaškolování stačily jen dva měsíce a on se vrátil domů s novým elánem a s novou chutí do života.

Ještě pár dní po příjezdu z Moravy uvažoval o nabídce pánů Šuláka a Veselovského. Do představ se mu pletla i ňadra paní bytné. Ale jakmile si uvědomil, že ve velkém veřtatu by kromě šéfa dělal i pohůnka, který kontroluje nejen jakost, ale především lidi, věděl, že už se zpátky nevrátí. Tady má možnost se přímo podílet na pokroku!

Teď vzal do dlaně kovové ouško a pozoroval ho. Hlavou mu běželo, jak by tenhle způsob upevňování knoflíku byl výhodný a jak by možná i zjednodušil práci. Nejvíc ho na téhle nové věci vzrušovalo, že opracovaný a hlaďoučký perleťový povrch knoflíku nebude nikde narušen žádnými dírkami. Neodolal a změřil šíři kovové mechaniky, která měla být zaražena do knoflíku, nasadil půru s patřičnou roztečí a do neprodírkovaného knoflíku zezadu vyvrtal nehlubokou fazetku. Ouško se do ní opravdu dalo mírným klepnutím utěsnit. Najednou měl na dlani zcela zvláštní a velmi atraktivně vyhlížející knoflík. Až byl tou snadností překvapen. S tímhle novým postupem se musí někomu pochlubit a podělit o nenadálou radost. A protože byla neděle a ve veřtatu kromě něho nikdo jiný nebyl, zavolal na svou ženu.

Už dlouho s ní o knoflíkách a jejich výrobě nehovořil. Strašně dlouho! Vlastně od narození jejich syna. Toho nikdy nepokládal za svého a v rodině ho trpěl spíš ze slušnosti a nutnosti, aby nezničil všechna pouta i vydobyté zázemí, které si tu v Městečku svou trpělivou prací vytvořil. Splatil dluhy vzniklé požárem, vybudoval znovu čamrdářskou dílnu a pro jedno nepatřičně narozené dítě nechtěl všechno hodit za hlavu, sebrat ruksak a vyrazit znovu jako vandrovník dál do světa.

Tahle možnost se mu pak naskytla. Začít znovu a téměř v panských podmínkách. Mohl si dovolit najmout byt v Prostějově, přestěhovat se do poměrně bohatého města a být jeho váženým občanem a obávaným šéfem ve fabrice. Jenže by se vlastně musel té poctivé a opravdové čamrdařiny vzdát. A stát se jen dohlížečem, nadřízeným a drábem.

Čamrdy se teď vyráběly nejen na Českomoravské vrchovině, ale i ve valné části Čech. Šampach byl v skrytu duše hrdý, že ho považují za zakladatele a průkopníka tohoto řemesla, že zpracovává krásné perleťové lastury, a ne kravské rohy. Proto se rozhodl zůstat nadále v zapadlém Městečku na Vysočině, kam čamrdářskou výrobu přenesl z Vídně a kde ji chtěl rozvíjet i nadále.

Byl už smířený s tím, že ne všechno se vyvede a že mnohé plány se nikdy neuskuteční. Ale proto přece ještě nemusí cítit zatrpklost a ztrácet chuť k životu. Podobně přijal i narození dítěte, které nikdy nepokládal za své. Jeho smrt bral jako částečné usmíření mezi ním a vlastní ženou. Jen stále nemohl najít příležitost, jak se s ní opět sblížit a znovu s ní žít jako dřív.

Až nedávné několikaměsíční odloučení a milá avantýra s kyprou bytnou v Prostějově kupodivu posílily jeho vůli se s ní konečně udobřit.

Proto na ni teď hlasitě do kuchyně zavolal.


Antonie seděla u hromady knoflíků a víceméně mechanicky přikládala na postříbřenou kartu jeden vedle druhého a jejích dírkami protahovala jehlu s navoskovanou nití. Při této mechanické práci se dalo samozřejmě přemýšlet a snít. Jí se však v poslední době při našívání myšlenky z hlavy vytrácely. Obyčejně si v duchu jen předříkávala nějaká slova, nejčastěji veršovaný úryvek písně, který skoro bezmyšlenkovitě omílala stále dokola – jako lidé odříkávají modlitby, aniž si uvědomují smysl jejich slov.

Tohle monotónní opakování ji často pomáhalo zapomenout na to, co považovala za nejhorší ve svém životě. V takových chvílích přestávala vnímat své okolí. Někdy dokonce připálila i oběd na plotně.

Občas se přistihla, jak je vlastně ráda, že její synek zemřel.

Kdoví, jaký by měl osud, jaké svízele a jaká trápení by ho čekala.

Byl přece tak bezbranný! Svět by mu ubližoval. Možná by i on pak ubližoval jiným. I když ho až úpěnlivě milovala, byla nakonec ráda, že se těch případných nástrah světa nedočkal a že ona za něho nemusela nést žádnou zodpovědnost. Bylo to sobecké a kruté, a zároveň hluboce citlivé, protože pro svého synka chtěla jen to nejlepší. A tohle je pro něj možná to nejlepší. Ona by mu nikdy to nejlepší poskytnout nemohla.

Vzpomínala na chvíli, kdy házela na jeho rakvičku hrst hlíny.

Tehdy si myslela, že upadne do mdlob a skácí se za ním do hrobu, ale náraz hlíny o stříbřitě zářivou truhlu ji náhle probudil do skutečnosti. Jako by zavřela nedočtenou knihu, ke které se už nehodlá vracet. Její konec znala a najednou s ním byla smířená.

Jenže i po pohřbu přetrvávaly dozvuky. Navíc tu bylo neodhalené tajemství mezi ní a Šampachem, které zpočátku působilo výstražně, ale později se přelilo do lhostejnosti. Sice spolu mluvili, ale jejich hovor budil dojem, že jim na sobě vůbec nezáleží.

Téměř tvrdošíjně si Antonie vytvořila za sebou i před sebou jakési prázdno, do kterého ani nechtěla nahlédnout. Proto před časem přivítala i Šampachův odjezd a byla vlastně ráda, že zůstala sama doma a nemusela se kromě dcer s nikým stýkat. Ta starší už pravidelně k večeru opouštěla dům – jako ona za mlada, když se měla setkat s Franckem – a nebylo pochyb o tom, že má nápadníka. Antonie po čase vypátrala koho. S hrůzou si uvědomila, že to není čamrdář.


Její muž jí při jednom svém příjezdu naznačil, že mu v Prostějově nabízejí místo nastálo. Buď by tu hodlal rodinu nechat, anebo ji celou odstěhovat na Moravu. Ona jen chtěla vědět, jestli se potom jejich vztah změní, anebo zůstane tak chladný a neosobní jako v posledních letech. Mužův návrat zatím nic nevyřešil. A přitom ona s ním potřebuje o lecčems promluvit, třeba o jejich nejstarší dceři, která se co nevidět bude muset vdávat. Proto se teď tak lekla, když na ni z dílny zavolal.

Vešla do veřtatu a vzala do ruky poměrně velkou čamrdu, vyvrtanou z goldfishe, z perletě, která pod určitým úhlem pohledu rozehrávala všechny barvy duhy. Hned pochopila, že tu vzniklo něco nového, neobvyklého, co lidé jistě přijmou s povděkem a zájmem. Zároveň byla potěšena, že Šampach k téhle zdánlivé maličkosti zavolal právě ji. To nečekala. To, že se s ní chce poradit či podělit o radost, ji připomnělo dobu, kdy si ještě měli co říct.

Proto také odpověděla tak, aby jej pochválila a nijak nepohoršila:

„To je úžasný nápad! Jak jsi na to přišel?“

„Tyhle kovový mechaniky mi nabízí zástupce firmy Valdek z Prahy. A když jich odeberu větší množství, tak nebudou drahý,“ odvětil Šampach.

„To abys s tím obešel i další čamrdáře!“ usmála se Antonie.

„Do toho se mi právě nechce. Určitě by si mysleli, že na nich hodlám něco vydělat. Obíhat jednoho po druhém by byla zbytečná ztráta času. Měl bych to vyřešit nějak jednoduše!“

„Tak je svolej do hospody, a řekneš jim to všem naráz!“ navrhla Antonie.

„To je nápad!“ zvolal Šampach a jak byl tak rozjařen tím nápadem a radostí, že spolu opět našli společnou řeč, ji k jejímu i k svému úžasu plácl po zadku. Měl radost, že se jeho řemeslo zase posouvá o krůček dál, a zároveň se v něm opět probudila chuť dotknout se ženy. Vždy takhle to přece dělával už dřív.

Antonie byla překvapená. Taková důvěrnost! Už si to skoro odvykla! Nezmohla se na slovo.


Antonie byla tím příslibem oteplení ve vztahu natolik povzbuzená, že ještě ten večer hodlala se Šampachem probrat důležitou věc. Jejich dcery už byly téměř zralé na vdávání. A tak jednu poslala do sousední jizby a druhou za svým milým, protože si o jejich osudu potřebovala promluvit se Šampachem o samotě.

Za Helenou už delší čas chodí syn truhláře Crhy. A ona mu dovolila i to, co neměla. Teď spolu čekají dítě. Jenže tento mladík není čamrdář, takže do veřtatu, kde už pracuje šest dělníků, by další dělník Šampachovi nepřibyl. Helena se ale v nejbližší době vdávat musí. Antonie nevěděla, jak její muž tuhle ne zrovna příznivou zprávu přijme. Sedla si proti němu za stůl, usmála se na něj a opatrně mu všechno vysvětlila.

„Cože? S Ferdou Crhou? To by mě ani ve snu nenapadlo? Vždy je to takovej nemluva,“ podivil se Šampach, ale kupodivu žádný velký protest nevznesl. To Antonii příjemně překvapilo a dodalo kuráž. Vzbudilo to v ní i jakousi vnitřní sílu a motivaci k dalšímu životu.

„Kolik bys jí mohl dát věna?“ zeptala se přímo.

Tahle otázka Šampacha překvapila. Na věna svých dvou dcer vlastně nikdy pořádně nepomyslel. Jako by ani nepočítal s tím, že by se holky mohly vdát.

„A neměl bych napřed promluvit se starým Crhou?“

„Proč? Berou se přece dva mladí lidé, proč bysme je nějak předem měli ovlivňovat? Ty si s ním můžeš dohodnout, jestli budou bydlet u nich, nebo u nás, ale to, kolik dáme holce do začátku, musíš rozhodnout sám,“ řekla Antonie.

„A kolik bys myslela ty?“ zeptal se Šampach.

„Sto zlatých je dneska jako nic. Tolik stojí jedna cesta do Ameriky. Mohl bys dát dvě stě?“

„Dám dvě stě padesát!“ rozmáchl se velkorysým gestem Šampach, až svou ženu překvapil. Ta pochopila, že si to zřejmě jako čamrdářský mistr, zvlášť po zaučování v Prostějově, může dovolit. Sice si tady v Městečku nevysloužil žádné zvláštní uznání ani chválu, ale téměř všichni čamrdáři ho berou jako dobrého a zkušeného mistra a chtějí, aby se jejich synové dostali do učení právě k němu.

Antonie si uvědomila, že její muž je dobrým otcem a věděla, že za tuhle velkorysost se mu musí odvděčit. Přistoupila k němu a vzala jeho zarostlou tvář do svých dlaní. Bylo to tak spontánní, že to ani sama nečekala. Políbila ho a najednou měla pocit, že tenhle polibek už je opravdový – na rozdíl od těch, které mu dávala těsně po smrti Harkazyho. Zdálo se jí, že pomalu nachází cestu nejen ke svému muži, ale i sama k sobě.

Ten večer se rozhodli, že spolu zase po dlouhé době budou spát v jedné posteli. Když pak vedle sebe leželi a už skoro usínali, Šampach si znovu vzpomněl na jednu cesťákovu větu, na kterou v návalu jiných podnětů tohoto událostmi překypujícího dne skoro zapomněl.

„Tak si myslím, že bysme tu měli založit společenstvo čamrdářů,“ řekl spíš pro sebe než Antonii.


Panská hospoda takový nápor zájemců nečekala. Šenkovna neoplývala dostatkem prostoru, a tak bylo nutno otevřít dveře do sálu, ve kterém se odehrávala všechna ochotnická divadelní představení, bály a také různá shromáždění. Účastníci sami narychlo sráželi stoly a přisouvali židle, aby v onom nedělním zářijovém dopoledni roku 1885 byli svědky události, která bezesporu vejde do dějin Městečka.

Z bezmračné oblohy se smálo hřející slunce a v sále z nedočkavosti přítomných žhnuly doutníky, dýmala veržínka a močkou páchly stále se zkracující fajfky. Přišlo víc jak padesát lidí. Na jeviště se usadili představitelé místních čamrdářů a shromáždění mohlo začít. Ondřej Fišera přečetl stanovy právě zakládaného Společenstva soustružníků perletě a vyzval k diskusi.

Ze začátku klidná schůze se posléze zvrhla v hlučné vykřikování otázek, které se týkaly samé podstaty místního čamrdářství. Přítomní se hlasitě dožadovali odpovědi, proč toto řemeslo stagnuje. Mistři žádali, aby se materiál nenakupoval od překupníků, ale přímo od dodavatelských firem. Tím by se předešlo jeho prodražování. Zároveň chtěli najít a získat odběratelské firmy přímo v Americe. Těm by byly dodávány vyrobené knoflíky přímo, aniž by musely jít přes Vídeň nebo nákupní firmy, které výrobcům cenu knoflíků snižovaly. Jenže tento návrh se vůbec nelíbil místním obchodníkům, kteří by tím přišli o svou obživu. Bratři Kubelíkové se začali rozčilovat. Říkali, že pro ně členství ve Společenstvu soustružníků perletě nemá vůbec žádné výhody, a že by je naopak mohlo poškodit. Ono se ovšem šuškalo, že bratři tu s čamrdářstvím končí a budou svou firmu stěhovat do Vídně, odkud se s Amerikou dá obchodovat přímo a bez oklik.

Osmělili se i dělníci a tovaryši a vyrukovali s požadavkem pevné pracovní doby. Někteří vykřikovali jako na táboru lidu, že prý jsou vykořisťováni a mají právo na osm hodin práce, osm hodin vzdělání a osm hodin odpočinku. Hned je ale někdo z mistrů uzemnil – v čem prý se chtějí vzdělávat, když si nedovedou přečíst ani článek v novinách.

Byli sem nahnáni i někteří učňové. Mistři jim – aby se neřeklo, že je vykořisťují – koupili červené nebo žluté limonády a kluci si je měnili, ochutnávali a rušivě frkali slaměnými brčky. Nakonec je v té největší diskusní vřavě jejich mistři poslali domů, aby se něco nežádoucího nedověděli a aby se předčasně nenaučili protestovat a mít své vlastní názory a požadavky.

Šampach mistrům předváděl nové kovové mechaniky, ale v chaosu a spletité situaci o ně vlastně nikdo valný zájem neprojevil. Nakonec došlo k volbě členů výboru. Při té samozřejmě dostal Josef Šampach velkou důvěru. Když se ho ptali, jestli volbu přijímá, vzpomněl si na zakládání hasičského spolku a umínil si, že tentokrát už se žádným vachmajstrem zastrašit nedá. Tak byl položen základ Společenstva soustružníků perletě a jeho osnovy řádně stvrzeny přiloženými podpisy a předány notáři ke schválení.

Hned druhý den si Šampacha nechal předvolat vachmajstr Tolkner. O nově založeném společenstvu se doslechl jen ze třetí ruky, a tak – jakožto udržovatel klidu a pořádku v Městečku – chtěl vědět další podrobnosti. Rád by znal co nejpřesnější popis jednání, seznam přítomných a složení výboru, který byl oficiálně zvolen. Potřeboval o té výjimečné události informovat své nadřízené, než se to k nim donese jinou cestou – zvlášť když počet nových členů tohoto pro něj zatím neznámého spolku údajně téměř dosáhl stovky. To už byla v Městečku síla, která by mohla ovlivňovat místní dění a prosazovat svůj politický vliv také na radnici. Tohle seskupení – i když zřejmě legálně založené – mohlo být nepřímo namířené i proti mocnářství. Proč by jinak Češi zakládali takový spolek? To musí vachmajstr Tolkner zjistit.

„Na vaše otázky odpovídat nebudu!“ řekl Šampach, tentokrát stroze a pevným hlasem.

„Co si to, Šampach, dovolujete!?“ vyskočil Tolkner, „neuvědomujete si, že jste náš člověk? Že už vás léta vedeme v kartotéce jako našeho spolupracovníka?! A vy musíte spolupracovat! Vždy jsme vám přece tolerovali přestupky a škraloupy z minulosti. A za ty vás pořád ještě můžeme stíhat!“

„Uvědomuju si, jaký práva mám v tomhle mocnářství. A ty porušovat nemůžete!“

„Tak vy nám chcete vzdorovat, a dokonce vyhrožovat, Šampach?! Víte, jaká jsme instituce a jakou máme moc?“

„Moc máte danou zákony a ty já respektuju. V posledních letech jsem žádný neporušil! To vím bezpečně. Takže na nic, co se mě ptáte, odpovídat nemusím. V tom je moje svobodná vůle. Můžete mě samozřejmě zatknout, ale jen pokud máte nějaké obvinění. Jinak odcházím a na vaše výzvy už nikdy reagovat nebudu. Přijďte si pro mě domů se želízky a s bodákem na flintě!“


O dva roky později, začátkem října, došlo k události, pro Městečko velmi důležité. Babí léto ještě hřálo a čistý vzduch svazoval obzor s vydatnou modří oblohy. Ten dlouho očekávaný den ovšem její neporušený stav kazil dosud nevídaný hustý dým, zdvíhající se nad stromy nedalekého lesa. A k úžasu všech přihlížejících postupoval viditelně vpřed. Ještě nebylo slyšet žádný hluk. Možná tomu bránily i břeskné tóny hasičské dechovky nebo kvílivý nářek rozjíveného kluka, který přes zákaz výpravčího v červené čepici a staničních zřízenců v tmavomodrých uniformách přeběhl stanovenou bezpečností zónu a přitisknul ucho ke kolejím. Následoval jeho vítězný úsměv s hlavou na profilu kolejnice a vzápětí rychlá reakce muže v nádražácké uniformě i nemilosrdný a bolestivý štulec nezletilému výrostkovi a jeho odvedení za ušní boltec až k davu slavnostně vystrojených a důstojně čekajících občanů, kteří stáli v patřičné vzdálenosti od železniční tratě. Delikvent byl opět včleněn do pokojně, ale napjatě čekajícího davu, který obsadil i kryté nástupiště nové cihlově červené nádražní budovy.

Z nedalekého lesa, odkud vedly ony záhadné železné koleje, v tu chvíli už vysupělo jakési mohutné černé monstrum a blížilo se tak překvapivou rychlostí, až dav bezděky prudce couvl.

Z dýmajícího komínu stoupaly chuchvalce kouře a v závěsu za ním, v podobě jakéhosi obrovského hada, se daly rozeznat i připojené vagony s otevřenými okny, z nichž se vykláněli odvážní cestující a mávali převážně červenobílými praporky, vlajkami a stuhami v českých národních barvách. Všechny vozy na kolejích, ty obrovsky těžké škatule, se majestátně – a pro většinu z přítomných nepochopitelnou silou – přibližovaly k nádraží. Do Městečka vjížděl pokrok, který ho konečně spojí s celým světem.

Přestože Antonie Šampachová ten den nejela vlakem poprvé, znovu ji přepadlo ono rozechvění jako v dobách, kdy nastupovala do dostavníků či do vagonů železniční dráhy a spatřila neznámé tváře, se kterými pak sdílela dlouhou a pro ni většinou zajímavou cestu. Ale ještě před odjezdem vždy dychtivě sledovala oknem všechno to hemžení kolem, loučení, vzkazy a poučování – než vše začalo mizet ve zrychlujícím se pohybu a ona pozorovala neznámou krajinu a začala ji vnímat s rozkoší i s rozhodnutím vtisknout si každý výraznější detail do paměti.

Opodál stály její dcery. Jedna se svým nastávajícím, truhlářem Crhou, druhá sice sama, ale s vědomím, že se na ni upírají pohledy čamrdářského tovaryše Houdka, které jí sledují už delší čas.

Obě dívky se tvářily sebevědomě, měly kloboučky koketně posunuté na stranu a slunečníky rozevřené tak, jak se slušelo, ale uvnitř se tetelily strachem z toho, co se stane, až poprvé nastoupí do vagonu. Kdoví, jestli se s tolika lidmi ta parní mašina rozjede!

A jestli někde nevykolejí!

Šampach zakoupil pro celou rodinu i nastávajícího zetě lístky do Hradce a zpět. Jak pak všichni seděli v jednom kupé a vlak se pomalu a nenásilně rozjížděl, hlasitě vydechli prvotním překvapivým dojmem, jak oni jsou na místě a všechno ostatní kolem nich se dává do pohybu. Vzápětí se lekali a uhýbali roji jisker, míhajících se kolem oken, než vlak dosáhl otevřené krajiny, kterou za nárazů kol na spoje kolejí ladně a rychle projížděl. Ta nádhera trvala něco přes hodinu. Vlaková souprava mezitím párkrát zastavila v několika stanicích a nakonec je dovezla do města, ve kterém téměř všichni vystoupili a do vagonů se vzápětí tlačili jiní zvědaví zájemci.

Pak procházeli dlouhou, ještě ne zcela zastavěnou ulicí a u každého obchodu a výkladní skříně se zastavili a prohlíželi vystavené zboží, zvláště pak uprostřed města v Panské ulici.

Mladý Crha koupil své vyvolené mašličky do vlasů a kostěný hřebínek. Když to viděl Šampach, vzpomněl si, že kdysi Antonii koupil něco podobného, když tu byli spolu na té slavné pouti.

„Pamatuješ, jak jsme sem šli z Městečka na Porcinkule pěšky?“ zeptal se zničehonic své ženy.

„Já si jen vzpomínám na cestu domů!“ řekla Antonie šibalsky, i když si vzpomínala na všechno, „tenkrát jsi mi pořád mačkal ruku a chtěl vyznávat lásku na každém kraji lesa!“

„Tenkrát jsem tě přece strašně miloval!“

„A teď?“ zeptala se Antonie a možná ani žádnou kladnou odpověď nečekala.

Šampach jí místo odpovědi stiskl ruku. To v tu chvíli znamenalo víc než jakákoli slova.


„Mám ji, pane mistr! Je určitě tady!“ zvolal učeň Franta, který měl za úkol přinášet k ponkům vědra s máčenými makassarovými lasturami, které dříve vybíral z beden v koutě veřtatu. Bedny, sbité z tvrdého a načervenalého dřeva tropických blahovičníků, musely podstoupit dlouhý transport lodí – z celebeského přístavu Makassar až do Hamburku. Po železnici je pak přepravovali dál, přes celé, nyní už sjednocené Německo. V Praze je přeložili do jiného vagonu a ten s nimi doputoval až na místní nádraží, kde je lidské ruce přenášely na ploché špeditérské povozy. Ty už je pohodlně převezly rovnou do skladů Společenstva soustružníků perletě, které se rychle rozrůstalo – už po prvním roce mělo zaregistrováno 67 mistrů, 234 dělníků a 152 učňů. Ze skladů si je pak mistři ještě neotevřené – aby se nemohli mezi sebou přít, ve které je lepší materiál – odváželi na kárkách do svých veřtatů.

Makassar se stal dostupným perleťovým materiálem. Že byla perleť po založení Společenstva lacinější, než dříve od překupníků, jako byl Ondřej Fišera, to musel uznat i on sám a jeho obchodní aktivity se na to konto přesunuly jinam. Prodával teď knoflíky vyrobené všemi členy Společenstva, za předem sjednané provize a nestěžoval si, navíc působil i jako jejich vyslanec, zprostředkovával obchody do zahraničí a nijak na tom finančně netratil, spíš naopak!

V oněch makassarových lasturách se často nacházely perly.

Sice ne ty volné – ty už dávno objevili potápěči, pověstní lovci perel, kteří škeble otvírali ještě v bárkách a loďkách, než je dopravili na břeh moře. V lasturách se nacházely i perly skryté, buď přirostlé k povrchu, kterých si lovci nevšimli, anebo vrostlé přímo do tvrdé perleťové tkáně. Ty se daly zkušeným člověkem spíš nahmatat než objevit pouhým okem.

Pro tohle měl geniální cit učedník Franta. Každou perleťovou lasturu vyjímal z bedny téměř s posvátnou úctou a pozorně prohlížel. Pak ji ponořil do vody a lehce přejížděl prsty po jejím hladkém povrchu. Když ucítil hrbolek, výčnělek nebo jinou nerovnost, přepadlo ho zvláštní vzrušení, zejména pokud později bylo dokázáno, že se nemýlil. Šampach brzy tuto jeho schopnost rozpoznal, proto mu i výsadu máčet lastury přímo udělil. Francek za svou schopnost dosáhl mezi učni i jistého privilegia. Nemusel zametat dílnu, smýčit pavučiny a otírat prach před sobotním koncem pracovní doby, ale občas se zařadil i mezi ty, co pobírali jinak pravidelnou týdenní výplatu. Za nalezenou perlu totiž byla odměna.

Mistr si obyčejně takové lastury schovával a když mu zbyl čas, pokoušel se výčnělky v povrchu bruskou narušit a perlu pak jemně vydloubnout. Následně ji ještě vhodnými nástroji oloupával, aby se zbavila nánosu a zářila a svítila hladkostí a svou zvláštní krásou. Čisté perly se pak prodávaly zlatníkům, kteří je zasazovali do zlatých prstenů.

„Tohle vypadá na pořádnej kus, pane mistr!“ zavolal jednoho dne Frantík a přejížděl jemně ukazováčkem ono vyduté místo na lastuře, ve kterém byla perla pravděpodobně skryta. Rázem se k němu seběhla celá dílna. Byla to perla opravdu mohutná. Opatrně odvrtaná a následně vyčištěná se leskla svou dokonalostí a majestátným půvabem. Frantík za její nález dostal deset krejcarů a cítil se mezi ostatními učni boháčem.

Šampach se rozhodl tuhle vzácnost neprodávat. I na prsten by ji bylo škoda. Hrstku perel už měl uschovaných v krabičce, což netušila ani jeho žena. Ten večer je, včetně té nové, poprvé uviděla.

„To je úžasná krása!“ vydechla překvapeně, když se jí při světle petrolejky perly zablyštěly na dlani.

„Dej si z nich udělat náhrdelník. Nikdo neví, co nás v životě ještě potká, jestli čamrdy půjdou pořád tak dobře na odbyt jako doteď. Počítám, že takový perleťový náhrdelník by se dal v nouzi zpeněžit za hezkých pár desítek zlatých,“ uvažoval Šampach.

Antonie nelenila, vzala všechny perly, kterých byla slušná hromádka, druhý den usedla na vlak směřující k Hradci a navštívila klenotníka. Podruhé pak přivezla domů krásný perleťový náhrdelník, který se na její stále mladistvě vypadající šíji opravdu nádherně vyjímal.

Tento okamžik mohla označit za jeden z vrcholů, který jí dosavadní život přinesl. I když ve své fantazii si představovala vrcholy vznosnější – třeba mít možnost cestovat a obdivovat z vlaku krajinu a vrcholky vysokých hor. V jejím životě tato trvalá touha po cestování a poznávání nových míst a končin ještě mohla být naplněna. I když se její věk pomalu blížil padesátce, duchem se cítila stále mladá a její postava byla stále ještě hodna mužských pohledů.


„Přijede!“ vběhla jednou Antonie do veřtatu a mávala dopisem, na kterém byla cizokrajná známka. Tu si jistě vyslouží učedník Francek, protože v poslední době objevil pod perleťovou vrstvou mušlí několik dalších perel. Ostatní učni i dělníci už mají Francka plné chřípí, vadí jim jeho přehnaná poctivost. Každý totiž chtěl objevením perly pár krejcarů vydělat, anebo si ji při troše šikovnosti nenápadně nechat pro sebe.

„Kdo přijede?“ tázal se nechápavě Šampach od ponku, soustředěn na půrování rondelek. Korunkovým vrtákem vyvrtával z lastury knoflíky těsně vedle sebe, bez mezer a v dalším řádku pak nasazovat půru mezi předešlé návrtky, aby výtěžnost matriálu, zejména škátu, který nebyl nijak levný, byla co největší. Dobře a úsporně vrtat knoflíky neuměl zas každý čamrdář!

„No přece Háček z Ameriky! Přijede se na nás podívat!“

Matěj Bucek na Městečko nezapomněl a se svou sestřenicí Tončou si dopisoval. Za rok si vyměnili nejméně dvě psaní. Antonie mu sdělovala, co je v Městečku nového, psala o jeho někdejších známých, na které si musel pamatovat. Neopomněla mu referovat o smrti jeho tchána Sysla, který se dožil osmašedesáti let a ke konci už nemohl na nohy, a tudíž ani chodit do hospod.

Smrt starého Sysla jako by překvapivě dodala Háčkovi odvahu. Už několikrát naznačil, že by se ještě jednou rád podíval domů, i když za svůj domov už pokládal spíše Ameriku a za své město osadu Hudson v New Jersey.

Háček se zpočátku po Americe spíše potuloval. Vždycky v nějaké knoflíkářské dílně vydělal trochu peněz a vydal se dál.

Jakoby stále něco hledal a Antonie tušila, že nemůže zapomenout na smrt své ženy Marcely ani na Městečko. Dostávala dopisy z Newarku, Winnfieldu, Astorie, Little Ferry, a dokonce i z Bostonu. Tam všude žili Češi a vyráběli čamrdy. Jednou také poslal mapku východního pobřeží Spojených států, na které označil, kudy vandroval. Šampach pak nad tím barvotiskem o nedělích sedával a studoval názvy psané cizí řečí, které mu i jeho ženě připadaly exotické. Ještě exotičtější byly barevné pohlednice – Niagarských vodopádů, Bostonu či New Yorku, kde stály obrovské domy s dvaceti i více podlažími, nazývané mrakodrapy.

Háček v prvních letech po Americe opravdu jen tak bloumal.

Vždycky když se mu myšlenky začaly vracet k zesnulé ženě Marcele, kterou pohřbil ve své domovině, začal tesknit po Městečku a musel sbalit věci do ruksaku a vyrazil jinam, aniž pořádně věděl kam a proč. Pokaždé mu dali nějakou adresu, kde žili Češi, a on se na nějaký čas v té osadě nebo městě ubytoval, pracoval v čamrdářské dílně a pak se zase vydal dál. Tak to praktikoval téměř deset let. Teprve v Hudsonu, na břehu široké řeky, kde se mu výjimečně líbilo, zůstal delší čas. Tam ho také vystopovala jedna zrzavá Irka. Netrvalo dlouho, a najednou se z něj stal budoucí otec, a tak si musel tuto ženu vzít. A už zůstal na místě. Zařídil si vlastní veřtat, zaměstnal pět dělníků, i když, jak psal, pořád jen stávkují – za vyšší mzdy, za zkrácení pracovní doby nebo prostě jen za jiné pracující, ze solidarity. Dělnictvo v Americe je neustále ve varu. Nejlépe se vyplatí rodinný podnik, ve kterém nejsou zaměstnaní žádní cizí lidé.

Dopisy připomínaly životní kapitoly a bylo z nich patrné, že Háček si nakonec na Ameriku zvykl. To pochopil Šampach i jeho žena a usuzovali, že se tam má opravdu dobře – stejně jako řada dalších lidí, kteří se do Nového světa odstěhovali. Nijak si v posledních letech v dopisech nestěžoval, spíše naopak. Jen jaksi nemohl pochopit, proč tam lidé žijí v takovém spěchu a shonu.

Proto si zřejmě vybral klidné městečko na řece Hudsonu, k níž chodí chytat pstruhy a štiky a v těch tichých a zatím řídce obydlených končinách prý mu je navýsost dobře. Z jeho dětí je po matce zrzavá jenom dcera, kluk má vlasy po něm, a brzo už začne chodit do střední obchodní školy.

Po půl roce přišel telegram z Prahy, vlastně jen pár řádků, kde bylo datum a hodina příjezdu na vlakové nádraží do Městečka.


Přivítat Matěje se vypravilo daleko víc lidí, než se čekalo, neboť Antonie si tuhle informaci nenechala pro sebe. Ten den odpoledne vyšli k nádraží většinou starší a usedlejší občané, spolužáci a vzdálení příbuzní, i když jich měl Háček už v Městečku pramálo. Ti, co se vydali k vlaku dřív, posedávali na lavičkách v zahradním koutku před nedávno zřízenou nádražní restaurací. Kolem čtvrté už všichni vyhlíželi vlak, který měl přijet z Veselí-Mezimostí. Zvědavců byl už plný perón.

Vlak zastavil a ze schůdků vagonu obezřetně sestupoval menší zavalitý chlápek v širokém klobouku, jaké se v Čechách nenosily. Měl elegantní tvídový oblek a v ruce hůlku a všichni bezpečně poznali, že je to pořád on, i když si na jeho dřívější tvář už málokdo vzpomínal.

Najednou se z davu přihlížejících ozvala harmonika a protože šlo o známou písničku, všichni spontánně začali zpívat:

Čamrdáři, čamrdáři, mají peněz dost

mistr chodí roztrhanej, tovaryš je bos...

Čechoameričan Matej Bucek se na posledním schůdku vagonu zastavil, zdvihl ruce nad hlavu a jak se ozvaly první tóny, začal tou svou špacírkou taktovat. Vždyť jednu ze slok téhle šprýmovné písničky sám složil! Po tvářích mu začaly pozvolna stékat slzy radosti, že je zase doma mezi svými.


Háček se ubytoval u Šampachů a jeho první cesta po Městečku vedla na hřbitov. Tam se Marcele omluvil, že jí nezůstal do smrti věrný, poplakal nad pomníčkem s jejím jménem a jménem dítěte. Když se jí v duchu omlouval, říkal si, že stejně žádný jedinec nemůže ovlivňovat svůj život, protože to za něj vesměs učiní náhody a výjimečné situace, do kterých se dostane, aniž by chtěl.

Buď to přinese štěstí, nebo smůlu. S životem se lze prát, ale s osudovými náhodami nikoli.

Po tomhle nutném a bolestném setkání už docházelo jen k samým radostným střetům. Matěje podle předběžného popisu a lehce exotického vzezření poznávali všichni, zatímco on už málokoho. I tak se s každým, kdo měl zájem, zastavil, popovídal a nakonec se na dotyčného přece jen upamatoval. Zároveň se mu vždy vybavovaly původní mladé obličeje, a s o to větším šokem pak vnímal, jak dovede čas změnit lidský vzhled a zejména tváře za necelých třicet let. V Městečku samozřejmě potkával i pamětníky a pak vzpomínali na prožité události a vyprávěli si historky vyvolávající v jeho duši nostalgii i rozporné pocity, jestli vůbec udělal dobře, že do té Ameriky odjel, jestli neměl zůstat v Městečku nadosmrti. Byla to ale jen momentální a zbytečná rozpolcenost, protože Matěj Bucek už se dávno necítil v Americe nešťastný. Vybudoval si v Novém světě i nový domov.

Především Šampach hodně využíval možnost klást denně Háčkovi jakékoli otázky. Nejvíc ho zajímalo, jak se v jeho nové domovině rozvíjí čamrdářské řemeslo.

„Samozřejmě, že v Americe v některých dílnách ještě vrtají na starých ponkách jako máte tady, ale ty si dovážejí přistěhovalci pro začátek s sebou,“ vysvětloval Matěj a začal se vychloubat:

„Ale já už mám ponky vylepšené a pohání je vodní síla. U mě chlapi nešlapou na podložku jako tady, kde jste pořád sto let za opicema!“ Když mu Antonie naservírovala vepřové s knedlíkem a zelím, začal pomlaskávat a pak uznale, což měla i pochvala pro Antonii, přiznal:

„Tohle ta moje Irka uvařit nedovede. Pořád dělá jen stejky s bramborama! Tebe bych tam v Americe, Tončo, potřeboval! Dělala bys nám o nedělích tuhle dobrotu!“

„Tak mě do Ameriky vezmi s sebou!“ smála se Antonie, ale ve skrytu duše to nebrala jako žert.

„Vždyť se tam můžete odstěhovat. V Americe se najde práce pro každého čamrdáře! To vám garantuju. Čamrdáři jsou tam ceněný a vydělají si v průměru dvojnásob než tady. A jestli William Mac Kinley, což je náš prezident, zavede ten svůj ochranářskej zákon, kterýmu se tam říká Mac Kinley-Bill, tak na všechno dovážený zboží do Států padne vysoký clo! A vy tady budete vyrábět knoflíky leda tak pro carský Rusko!“ smál se Háček.

Šampach zpozorněl a trochu i strnul. Jestli má tenhle návštěvník z Nového světa pravdu, tak by to s čamrdáři dopadlo špatně, protože knoflíky by nebylo vlastně kam vyvážet.

„A hrozí tohle nebezpečí?“ zeptal se Háčka opatrně.

„Ty myslíš jako ten Mac Kinley-Bill?“

„No, ten novej zákon!“

„To víš, že hrozí! Do Ameriky putuje dumpingový zboží ze všech možných končin. A Spojený státy na tom dovozu hodně prodělávají. Chtějí a musejí se bránit! A tak budou zavedený cla na všechno. A to clo může bejt dost vysoký: mluví se až o osmdesáti procentech ceny! A víš, co to znamená? Že za to vaše zboží dostanete sotva pětinu! Jako byste k nám vyvezli sto grózů a zaplatili vám jen za dvacet. Nechci sejčkovat, ale pro vaše čamrdy to bude moc špatný. Spoustu výrobců tady v Evropě to určitě položí! To už se ví předem. Leda byste začali vyrábět nějaký exkluzivní zboží, který se dá prodávat tady v c. k. monarchii.“

„Ale jaký?“ visel na něm pohledem Šampach.

„Pošlu vám sem jednu gravírku. Bude to celokovová šlapací mašina s pákou, která pootáčí knoflíkem tak, jak si nastavíš. A její frézky, který se dají měnit, na povrchu knoflíků vytvářejí různý ozdobný zářezy. Pro vás to bude novinka, ale jedině s podobnejma novinkama byste se mohli na domácím trhu udržet. Jinak tady tomu vašemu čamrdářství nedávám valnou neději.“

Šampach věděl, že »Amerikán« nepřehání a nevymýšlí si.

Proto byl jeho výkladem celkem zdrcen. Najednou si připadal méněcenný. Žije v zapadlém koutě Čech, kam přijdou nejnovější zprávy se značným zpožděním a někdy nedorazí vůbec nebo si jich lidi ani nevšimnou. Žije v Městečku, kde čte noviny jen pár jedinců, a to si je ještě vzájemně půjčují, takže samozřejmě nikdo neví, co je Mac Kinley-Bill, nikdo neví o hospodářské situaci tak mocné země, jako je Amerika. Šampach pojal k budoucnosti značnou skepsi a nedůvěrou.


I mne, čamrdářského Genia loci, toto oznámení vzalo veskrze šokem, neboť jsem je považoval za všeobecně možné. Amerika, pyšnící se stavem nejsvobodnější země, se občas musela bránit vetřelcům i všestranným nájezdům v jakýchkoli podobách. Ihned mi přišlo v pochopení, že Mac Kinley-Bill bude obrana všeobecná, týkající se všech, kdož s Amerikou vedou malé či velké obchody – místní čamrdáře nevyjímaje.


O tom, co řekl Šampachovi, se Háček samozřejmě na veřejnosti nezmiňoval. Ostatně nikdo se ho na to neptal. V hospodách mu lidé kladli zcela jiné a jednodušší otázky: Co si lze v Americe koupit za dolar, za jak dlouho se ten dolar vydělá, jaké je v tom Novém světě počasí, jaké jsou tam ženské, jestli tam pijí i pivo a jak dlouho trvá cesta přes oceán. O Mac Kinleyově zákonu tu neměl nikdo zatím nejmenší potuchy.

Mnohé otázky mu kladla sama Antonie, když ho hostila nejvybranějšími jídly, která dovedla uvařit, ale on si kupodivu přál ta nejběžnější, oukrop s chlebem či cmundu, bramborovou polévku s houbami a samozřejmě buchty. Jednou dostal chuť i na omeletu se zavařeninou – říkal, že to prý ta jeho Irka vůbec nezná.

A vepřovým s knedlíky a zelím nepohrdl nikdy.

Antonie se vyptávala na všechny podrobnosti o Novém světě a všechno si vštěpovala do hlavy. Občas se při Háčkově vyprávění v té vzdálené Americe přímo viděla. Tam musí být daleko příjemnější, bohatší a pestřejší život než v tomhle zapadlém Městečku! Určitě se tam všem dobře žije a jsou spokojení!

Samozřejmě chápala, že cesta do Ameriky není žádná maličkost. Pro ni se člověk nerozhoduje ze dne na den. Není to jako nasednout do vlaku do Vídně, pobýt tam dva nebo tři dni a pak se zas vrátit. Odcestovat do Ameriky znamená odejít napořád. Odloučit se tu ode všeho a ode všech. Navždycky. A nikdy už nemít jistotu shledání se známými a příbuznými. Háčkovi se to povedlo, ale jak z jeho řečí vyrozuměla, radši sem neměl jezdit.

Návrat do rodného hnízda jen jitří city a vyvolává nostalgii, která nemá žádnou vyhraněnou podobu, takže člověk nakonec neví, kde se má cítit opravdu doma. Nejraději by zůstal na obou místech, jenže vzápětí pochopí, že to nejde. Obě místa rozděluje obrovská vzdálenost umocněná oceánem, jehož mohutné vlny trhají vzájemná pouta. Háček si teď ve svém starém domově prožil šťastné i bolestné chvíle – myslel na Městečko i na osadu Hudson v New Jersey.

„Mám pocit, jako bych otevřel dávno přečtenou knihu, která se mi kdysi před mnoha lety strašně líbila a zanechala ve mě spoustu dojmů,“ pokusil se své pocity shrnout Háček. „A teď tu knížku čtu znova, a dojmy jsou úplně jiný! Co jsem dřív bral jako běžnou věc, třeba pohled na zámek od mý bejvalý chalupy u rybníka, to je teď úžasná pohlednice, na kterou bych se mohl dívat věčně a byl bych šťastnej. Najednou vidím něco, co tam dřív nebylo. Je tam smutek i radost. A to se nedá přenést, to se nedá strčit do kapsy a odvézt do Ameriky. Jsem tu doma, i nejsem! A bojím se, že až se vrátím do států, bude se mi tam o tom zdát. Měl jsem odolat pokušení podívat se zpátky! Protože tadyta krása se nedá zapomenout. V noci se mi v Americe bude zdát, že jsem tady. A když se z toho probudím, budu nešťastnej.“

Přiznal, že je z toho pobytu v rodné zemi hodně rozpolcený.

Trochu se tu sice cítí doma, ale zároveň se těší na Ameriku, kde je všechno dokonalejší, jednodušší, rychlejší a větší. Kdo Nový svět nespatřil a nepobyl v něm, ten o něm podle něj nemůže mít správné představy. Amerika prý je země, kde se dá zažít za jediný den tolik příhod, jako tady v Městečku za celý život.

Na nádraží ho vyprovázelo mnohem více lidí, než ho přišlo přivítat. Přesto opět odjížděl z místního nádraží se slzami na tvářích. Věděl, že své rodné Městečko už nikdy nespatří.


Tak zvýrazněný zájem o rodáka, projevený obyvateli Městečka, mne potěšoval, ale nejvíce mne povznášela jistota, že ten všude oslovovaný a oslavovaný Háček se jal rozpoznávat i mne. Nemusel jsem se mu nijak připomínat či vnucovat, stalo se téměř hmatatelným, jak se mu rozbušuje srdce v kterémkoli veřtatu, který navštívil, jak pohlazuje ty staré ponky, jež v Americe berou už jen na výsměch, jak dojemně překládá z dlaně do dlaně vyleštěné knoflíčky a jak je záměrně naklání, aby ho ty odlesky perleťovosti bily do očí. V tom vidím spočívání lásky k řemeslu, kterému se naučil tady, ve svém rodišti, a které si v srdci převezl za Velkou louži. Tak nazýval s posměšností Atlantický oceán, po kterém se v jeho hlubokosti a velikosti i nebezpečnosti plavil celé tři neděle, aby se jal opět uvidět své rodné Městečko.

Proto velebil i krásu perleťových čamrd, které, vyráběné v místních rukou, ve stále větším množství putují přes onu Velkou louži, tam do jeho Nového světa, a některé možná poplují i stejnou lodí jako on. Tudíž nechtěl vystrašovat lidi a směrovat jejich mysl na onen připravovaný zákon Mac Kinley-Bill, věda, že tahle rána zasáhne i Genia loci místního čamrdářství.

Ani u mne však onen zákon zatím nenabyl představ, jaké hlubokosti toto rozhodnutí dosáhne, jak raní místní čamrdáře a zda nedojde na základě ztráty odbytišť k jejich hromadnému vykrvácení. A já se v Městečku neocitnu coby osiřelé dítě, jen v nostalgických vzpomínáních dalších generací, které už s čamrdářstvím nebudou mít nic společného.


Po Vánocích byla po železnici do Městečka doručena objemná zásilka. Rázem o ní věděli všichni. Háček se při své návštěvě tím budoucím darem nijak netajil, jen neurčil čas a na čí adresu bude dodán. Ale to všichni věděli: na Šampachovu. Špeditér Červenka tam bednu koňským potahem z nádraží dovezl. Několik sousedů a přicházejících čamrdářů ji ochotně složili z vozu a nedočkavě donesli Šampachovi přímo do veřtatu.

Čamrdářské dílničky v Městečku měly svou výhodu v tom, že lidé si v nich mohli při práci povídat, občas dokonce zazpívat.

Drby se přemílaly do nejmenších detailů, které pak ještě dotyčný přibarvil vlastní obrazotvorností. Od veřtatu k veřtatu tak rychle kolovaly různé bujně rozvětvené příhody a z původně nejasné zprávičky se stával celý román, většinou vyprávěný na pokračování. Nikdo se nechtěl dostat do mlýnice řečí – i když to byla spíš valcha, na které se pralo špinavé prádlo. Na tom, koho právě valchovali, nezůstala nit suchá. Naštěstí se drby rychle střídaly a vždy s tím novým se zapomnělo na předešlý. Že dorazila bedna z Ameriky, to sice nikdo nepřekroutil, ale odehrávaly se bohaté diskuse o jejím obsahu, i když všichni čamrdáři tušili, že jde o onen gravírovací stroj, který jim Háček slíbil.

Když v Šampachově veřtatu rozebrali dřevěné ostění a odstranili kvantum hoblin, objevila se docela malá, ale bytelná mašina. Vypadala spíš jako stůl nebo masivní šicí stroj. Dole mělo širokou plochu šlapadlo, které podobně jako u ponku pohánělo setrvačníkové kolo. Jenže tohle kolo bylo – stejně jako všechny další díly stroje – kovové, a tudíž daleko snáze rozpohybovatelné.

Na rozdíl od ponku, kde čamrdář stál zapřen zezadu zápěrou neboli hinterlanem a z boku lampredlem, aby mohl na roztočení setrvačníkového kola vynaložit veškerou váhu a energii, u tohoto stroje mohla klidně sedět ženská na židli. Knoflík se upínal v pravé části do sklíčidla, které bylo v jakési manžetě a pomocí příčné kliky se dalo mírným záběrem pouze pootáčet. Míra jeho otočení záležela na tom, jak byla nastavena manžeta. Knoflík se mohl otočit o polovinu, čtvrtinu nebo jen o čtyřiadvacetinu obvodu. Po každém pootočení se tou samou pákou přisunul k fréze, která v perleti vyhloubila požadovaný zářez. Na konci pak na povrchu knoflíku vynikl vzor – objevovaly se jak jednoduché vrypy, tak i složité hvězdice. V každém případě měla čamrda přímo umělecky ztvárněný povrch, což zejména ženy dovedly ocenit. Ozdobné knoflíky si dychtivě přišívaly na blůzy či na oděvy. Frézky byly měnitelné, takže se daly vytvořit desítky vzorů – řemeslník mohl dát své fantazii téměř neomezený průchod.

Čamrdáři zpočátku nad mašinou jen mudrovali, než pochopili, k čemu její funkce slouží. Pak začali zkoušet na neopracovaných rondelkách. Jeden důsledný mistr, který ještě viděl dobře bez brýlí, se zblízka podíval na oválný plechový štítek na boku stroje. Byla tam do černého podkladu vyryta a žlutě probarvena tiskací písmena. Začal nahlas slabikovat: „Manufactures of Madeid Machinery and Tools for Pearl Buttons. New York City, USA.“

Na druhé straně stroje byla oválná plechová cedulička, která všechny překvapila a některým vlastencům vehnala slzy do očí:

„Holub & Dusha Co.“

Všichni se na sebe podívali. Tak tuhle mašinku sestrojily zlaté české ruce! Ta cedulka jim najednou dodala daleko větší chuť do nové práce než hodiny vysvětlování.

Brzy bylo rozhodnuto: v pracovní dny se na gravírce budou dle rozvrhu střídat ti členové Společenstva soustružníků perletě, kteří mají zájem vyrábět ozdobné knoflíky a zároveň přispívat malou částkou na zakoupení dalšího stroje. Šampach měl tu výhodu, že mohl používat gravírku ve dnech, kdy se ve veřtatech nepracovalo – tedy nejen v neděli, ale i o modrém pondělí, které čamrdáři »drželi«.

Antonie se po letech obav i duševního strádání konečně znovu vracela do dřívější rovnováhy. Bolest ze ztráty syna přebolela a výčitky ze zabití Harkazyho zmizely. Antonie Šampachová začala pokládat smrt za znásilnění za přiměřenou odplatu. Tím spíš, že se znásilnění v té době vlastně nijak soudně netrestalo. V této věci se vlastně řadila mezi feministky, aniž tušila, že takové ženské hnutí už se oficiálně formuje.

Se svými prožitky už byla vyrovnána natolik, že opět pocítila touhu vyjet – po více jak deseti letech – znovu do své milované Vídně.

Jenže k tomu potřebovala pádný důvod. A našly se hned dva.

Velké knoflíky bez dírek, osazované oušky a nyní pomocí gravírky půvabně nazdobené, ještě neměly svá pevná odbytiště. Šlo o vzory, které se mezi zákazníky dostávaly spíše pomalu. Zatím je nikdo nevyvážel za oceán, ale mohly být dobře prodejné v mocnářství – nejlépe přímo ve Vídni, která se pořád ještě pyšnila svým vkusem, i když třeba oproti neupjaté a nápadité Paříži dost omezeným. Přesto Antonie věřila, že s novými perleťovým vzory ve Vídni uspěje, a vezla jich v kabele tolik, kolik jen mohla unést. Teď už naštěstí šlo všechno lépe než dřív, když chodila pěšky. Tentokrát ji Šampach zavazadlo zanesl přímo do kupé vagonu. Ve Veselí Mezimostí se nabídl sám konduktér a později vlakový zřízenec, který ji těžkou kabelu donesl přímo do rychlíku směřujícímu do Vídně.

Své dřívější útočiště ale nehledala. Věděla, že mistr Kratky je už několik let po smrti, a tak zkusila štěstí u bratří Kubelíků, kteří se právě sem z Městečka přestěhovali. Sice jí poskytli přístřeší a podivovali se novým vzorům, ale o nákup perleťových skvostů zájem neměli. Přiznali, že se připravují na cestu do Spojených států a už jen čekají na vhodný hromadný transport, který z Vídně několikrát za rok do Ameriky odjíždí.

Antonie začala ozdobné knoflíky rozprodávat po vídeňských galanterních krámech a krejčovských salonech, kterými byla Vídeň poseta. Věřila, že z vraždy, kterou v tomhle městě kdysi spáchala, ji tu nikdo podezřívat nebude. Dokonce ani necítila výčitky, když zahlédla kavárnu, kam ji kdysi Harkazy pozval. Jen do okolí Opery, proti níž měl tehdy klenotník své dva obchody, se jí nechtělo. To už by bylo přílišné pokoušení osudu.

Mnohým švadlenám ozdobné knoflíky hned napoprvé učarovaly. S některými uzavřela přímo na místě novou objednávku.

V kabele vezla i nákres americké gravírky firmy Holub & Dusha a když se dostala do blízkosti zámečnické dílny Starge-Kamerer, kde už několikrát v minulosti byla, chtěla jim onen náčrt ukázat.

Dílnu ale nenašla. Místo ní stála v ulici veliká budova s továrními okny. Když se zeptala kolemjdoucích, odkázali ji přímo na fabriku. Antonie věděla, že v této firmě pracuje i rodák z Městečka – Hynek Fau, který kdysi utekl z otcovy dílničky, protože nechtěl celý život jen letovat staré proděravělé hrnce.

Nechala se uvést do kanceláře pana ředitele Stargeho. Ten si na ni ještě pamatoval, vždyť vlastně díky ní zavedli v Městečku prodej čamrdářských vřeten, půr a jiných doplňků a tento servis stále prosperuje.

„Tohle že dovede nová mašina z Ameriky?“ divil se pan ředitel. Víc než předvedené vzory ho ale zaujal prospekt, který mu Antonie předložila a sebevědomě žádala podobný stroj vyrobit.

„Naše výroba se rozrůstá a vyrábíme i velmi jemné věci, například teodolity pro měřičské práce, ale nevím, jestli by zrovna tohle šlo dělat. Kolik myslíte, že by se takových mašinek dalo v mocnářství prodat?“ zeptal se pan Starge, i když si nebyl jist, jestli může být v tomhle oboru směrodatný ženský názor.

„Určitě hodně. Je to nová móda ve výrobě knoflíků a ta se uchytí. Tím si buďte jist,“ ubezpečila ho Antonie.

„Jenže ten výrobce má na to patent! Jejich mašinku přece nemůžeme jen tak rozebrat a okopírovat. Takovou věc mohou vyrábět jen oni,“ nechával pan ředitel průchod svým pochybám.

„Tak ji nekopírujte a vymyslete podobnou,“ pohotově zareagovala Antonie. „Máte tu přece šikovné lidi, třeba si poradí!“

„Mám tu jednoho šikovného přímo od vás! Jmenuje se Hynek Fau,“ začal opatrně Starge. „Pošlu ho domů na dovolenou, kde si tu věc u vás bude moct pořádně prohlédnout. Můžu vás ujistit, že nás takové záležitosti velmi zajímají, jenže vyrobit jeden stroj vyjde příliš draho. My bychom potřebovali vyrobit alespoň tisíc stejných kusů.“

„Já vám seženu odbyt na dvě stě,“ řekla sebevědomě Antonie a v tu chvíli věřila, že by se těch dvě stě gravírek v Městečku prodalo. A možná by se její záměr vyplnil, kdyby v blízké budoucnosti nenastalo něco, co tento plán překřížilo.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29